Pro hledání na stránce stiskněte Ctrl+F

Stanislav Vašina


Recenze převzaté ze stránek Stanislava Vašiny, kde můžete najít mnoho zajímavých věcí z autorovy vlastní tvorby.

od dalších autorů



Titulní strana HINT

Stanislav Grof
Kosmická hra : zkoumání hranic lidského vědomí [Cosmic game]

Nakl. údaje: Praha : Perla, c1998
ISBN 80-902156-1-0 (váz.)

V Indrově nebi je prý síť perel a ta je uspořádána tak, že při pohledu na jedinou perlu v ní spatříte odraz všech ostatních. Stejně tak není žádný předmět na světě jen sám o sobě, neboť obsahuje všechny ostatní předměty a je ve skutečnosti vším ostatním.
(Avatamsaka-sútra)

Viděl jsem Pána okem svého srdce. Řekl jsem: kdo jsi? On odpověděl: Ty.
(Mansúr al-Halládž)

V transpersonálních stavech máme schopnost vidět sebe sama jako jakousi část stvoření a také jako samotný tvůrčí princip.
Jelikož neexistují absolutní hranice mezi individuální psýché, kteroukoliv částí stvoření a samotným kosmickým tvůrčím principem, je koneckonců každý z nás totožný s božským zdrojem stvoření. Jsme tak jako celek i každý zvlášť spoluautory, tak i herci v Kosmickém dramatu. Vzhledem k tomu, že naše pravá a skutečná podstata je totožná s kosmickým tvůrčím principem, nemůžeme uspokojit své touhy jen činnostmi v materiálním světě, ať je jejich povaha či rozsah jakýkoli. Nic, kromě prožitku mystické jednoty s božským zdrojem, naši nejhlubší touhu neuspokojí.
Problém dvojznačnosti naší totožnosti a role v Kosmické hře si žádá jedno varování. V holotropních stavech vědomí se zdá být možné, nebo je možné, dostat se do úrovně vědomí, kdy se jeví přijatelnou představa, že jsme sami vše způsobili, vybrali si rodiče, okolnosti svého narození, za všechno můžeme sami. Můžeme také zažít i takový stav vědomí, při němž se zdá, že jsme v podstatě duchovní bytosti, které se svobodně rozhodli o svém zapojení do Kosmické hry. Můžeme mít i mocný zážitek ztotožnění s tvůrčím principem, Bohem. Všechny tyto zážitky mohou vypadat velmi přesvědčivě.
Byl by však velký omyl, kdybychom z těchto vhledů vyvozovali jakékoliv závěry pro naši běžnou totožnost nebo pro naše tělesné ego. Žádné ze zmíněných rozhodnutí jsme neudělali v žádném případě ve stavu běžné totožnosti. Prohlášení jako „Jsi bůh a stvořil jsi svůj vesmír“ by vyvolalo jen zmatek a bylo by dost neblaze zavádějící.
V Kosmickém dramatu je dobré uvědomit si rozdíl mezi Tvůrcem a hercem. Plné a realistické zvládnutí naší role v Kosmickém dramatu vyžaduje, abychom svou skutečnou totožnost potlačili. Musíme zapomenout autorství a hrát předepsanou roli.
Holotropní stavy, které nám otevírají brány do tajů Kosmické hry, nemusí proběhnout jenom řízeně, jak tomu bylo či stále je třeba u šamanů nebo během holotropního dýchání za asistence odborníků, popřípadě během tripů vyvolaných halucinogenními látkami. Tyto zážitky se někdy vynoří zcela samovolně.
Platí „ti kdo vědí, nemluví, a ti, kdo mluví, nevědí…“, takže jsem se onehdy, na jaře 2001, pokusil ten zážitek vtěsnat do slov:

První setkání s čímsi neznámým, s něčím skrytým uvnitř mojí hlavy, co jsem si sám ani nevymyslel, nevsugeroval, nesnil o tom za bděla, prostě ani trochu to nemohl ovlivnit, proběhlo v půlce června 1995 cestou od Ivy z Petřin do Libně. Vyšlapoval jsem si po ulici s pocitem, že podrážkami téměř zarážím dlažební kostky hlouběji do země. Připadal jsem si sebevědomě jako carský oficír, byl jsem plný potlačované agresivity a síly. Dopochodoval jsem až na Letnou a tam mě zničehožnic všechna ta siláckost přešla. Sesypal jsem se pod jedním ze stromů, kde jsem se s Tím setkal. Ten moment byl něco jako prozření nebo splynutí s celým světem. Byl neskutečně dlouhý, ale spíš mimo jakýkoliv čas a prostor, hluboký a slovy dost těžko popsatelný. Četl jsem něco o zážitcích různých mystiků, ale nikdy si nedovedl pořádně představit, co prožívali, teď najednou jsem začal jejich slova chápat. Měl jsem dojem, že vše, čemu jsem v sobě a kolem sebe nerozuměl, dostává jakýsi hlubší smysl, každá maličkost zapadala do složitého, ale přitom úplně jasného celku. Potom, když to trochu odeznělo, mě přepadl pocit, že všechno nezadržitelně končí. Možná přijde něco neznámého a nového. Říkal jsem si přitom, že bych měl skoncovat se všemi, bohužel četnými, vlastními hříchy a hříšky, útěky, cynismem, ubližováním druhým a jinými chybami a rozhodně si uklidit ve svém svědomí, třeba se někomu vyzpovídat nebo tak. Bez toho bych nové údobí určitě neměl začínat. Vyhodil jsem cigarety a zbytek peněz, co jsem měl po kapsách, jako podvědomé gesto rozchodu s tím vším špatným, co jsem sám udělal nebo mě potkalo v mém životě. Poprvé se mi stalo, že jsem jakékoliv přemýšlení nemohl ovlivnit, cosi přemýšlelo za mě ve mně.

Autor recenze: Stanislav Vašina

Bradley R. Bleefeld
Příběhy z talmudu : legendy a ponaučení ze staré židovské literární tradice [Saving the world entire]

Nakl. údaje: Praha : Portál, 1999
ISBN 80-7178-340-4 (brož.)

První písemná podoba talmudu pochází od rabího Jehudy Ha-Nasi, zvaného kníže Jehuda, který žil kolem roku 200 n.l. Texty seřadil do šesti skupin podle tematických oblasti - zemědělství, šabat a svátky, manželství, občanské a trestní právo, rituální oběti, čistota. Základní texty byly nazvány nařízení, druhý zákon, hebrejsky mišna. Pozdější komentáře a výklady tvoří další část, gemaru. Podle dvou verzí gemary, z Palestiny a z Babylonie, existuje Talmud palestinský a Talmud babylonský. Podle typu literatury se dělí na halachu - zákon, a hagadu - podobenství, příběhy a kázání, které zákon vysvětlují. Právě z této hagady byly vybrány příběhy pro knihu Příběhy z talmudu. Talmud se nečte, talmud se studuje. To si prý má čtenář uvědomit.

Malá ukázka z druhé části knihy:

Život v obci, Soucit

59 Sen o víně

„Včera jsem měl sen,“ řekl jeden rabi druhému. „Jsem z něho poněkud zmaten, protože mu nerozumím.“
„Vyprávěj mi ten svůj sen,“ požádal ho druhý rabi.
„V tom snu jsem s přáteli pil pivo a později jsme začali pít pálenku. Potom jsme ochutnávali lahodné víno a nakonec jsem se probudil. Řekni mi, co si myslíš, že ten sen znamená?“ zeptal se rabi.
„To je dobré znamení, když se nám zdá o alkoholických nápojích,“ odpověděl druhý rabi. „Ale pokud jde o víno, to má zvláštní význam.“
„Co je na víně tak zvláštního?“
„U vína nikdy nevíš, co se může stát. Někdy něco pozitivního a někdy něco negativního. Víš, víno je jako život sám,“ pokračoval rabi. „Jak se učíme ze Žalmů:‘Víno obveseluje srdce člověka.‘ A v Příslovích se dozvídáme: ‘Dej víno těm, kteří jsou truchlivého ducha.‘ Vidíš, nikdy nevíš, co z toho vyplyne.“
„To, co říkáš, je správné,“ přitakal první rabi, „ale neplatí to pro ty z nás, kdo jsme učenci. V našem případě je víno vždycky dobré znamení, protože zveme druhé, aby jedli náš chléb a pili naše víno. Vždycky se chceme o své víno podělit, aby s námi druzí mohli sdílet naši radost.“
Druhý rabi byl nejdříve zticha. Až si promyslel, co jeho přítel řekl, souhlasil. „Máš pravdu. Víno je vždycky dobré znamení. Tak ať lidé usilují o to, aby se stali učenci jako my, protože naše srdce jsou obveselována a náš duch není nikdy truchlivý.“
(B’RACHOT 57)

Z komentáře rabína:
Obraz vína je metafora rabínského vzdělání a učenosti. Je pravda, že poznání nemusí přinést dokonalé výsledky v každé jednotlivé situaci. Poznání nabízené s láskou a úctou však obohacuje životy druhých. Z toho důvodu nakonec druhý rabi došel k závěru, že sen o víně je dobré znamení. Jako víno i dobré vzdělání omlazuje srdce člověka.


Autor recenze: Stanislav Vašina

Mojdeh Bayat
Příběhy z pouští a zahrad : moudrosti a příběhy ze života nejznámějších súfijských mistrů [Tales from the land of the sufis]

Nakl. údaje: Praha : Portál, 1999
ISBN 80-7178-300-5 (brož.)

Jsou stavy, kdy je nejlepší ležet. A číst si. Třeba.
Pracovití lidé praví: Ne, starost a práce, podřídit se, na chvilku sehnout, pak rovně jít si za svým. To je lék.
Odpovídám (jen tak pro sebe): To není lék pro každého.
Není každý z kvádru.
Tak si ležím. Den vycucaného citrónu. Synek se vrtí. Nevnímat ho je nehezké. A tedy čtu i jemu. Nahlas. Dlouho to nevydrží, ani já ne. Ale chvilku nám to klape.

Se súfisty a tím, jak si třeba Al-Halládž nechal uříznout ruce, nohy, pomalu a krutě umíral a stále opakoval: „Pravda, Pravda, Pravda, já jsem Pravda“, jsem původně synka nechtěl zatěžovat.

Ovšem Rúmí a Šams, ti dva už mi nedají. Musím se se synkem podělit. Má z toho houbičky, ale moc hezky se tváří, když mu se srdcervoucím výrazem zadeklamuji nějakou tu pasáž.

Setkání Rúmího a Šamse je velejemná a silná káva.

Ti dva byli úplně rozdílní. Šams charismatický samouk, mystik a legenda už za živa. Rúmí jemný, neskutečně vzdělaný člověk. Také ale se sklony k mystice ryzí. Srdeční.

Jen tak ve zkratce, co synkovi v den, kdy není nadbytečných sil, čtu:
Šams otrhaný vešel do sálu, kde měl Rúmí přednášku. Aniž byl požádán, zda smí promluvit, zeptal se: „Kdo byl větší – Bajazíd al-Bistámí, nebo prorok Muhammad?“
Rúmí, který ucítil sílu Šamsova pohledu, pronikajícího až do jeho srdce, odpověděl: „Prorok Muhammad.“
Šams dále pravil: „Neřekl prorok:‘Neznáme tě, i když si zasluhuješ být poznán,‘ zatímco Bajazíd prohlásil: ‚Jak daleko jsem došel po duchovní cestě! Budiž sláva mně, jenž jsem veleben, jehož důstojnost je povznesena?‘“
Když Šams viděl, že si Rúmí neví rady, poukázal na to, že Bajazídova žízeň po božském byla uhašena jedním douškem, zatímco žízeň prorokova nikdy nevyhasne, protože stále žízní po vodě božského vědění.
A teď doslova (u toho Stáník má stavy obzvláštní radosti, a já taky):
Rúmí byl přemožen závažností Šamsových mocných slov, klesl mu k nohám a plakal, až upadl do bezvědomí. Když se probral, měl hlavu položenou Šamsovi na klíně. Krátce nato se oba odebrali do ústraní, kde spolu pobyli tři měsíce.

Ovšem je tu ještě jedna verze jejich setkání:
Šams Tabrízí nezván vstoupil do knihovny, kde přednášel Rúmí svým studentům. Ukázal na knihy a zeptal se Rúmího: „Co to je?“ Rúmí, který měl Šamse za žebráka, odpověděl: „Tomu bys nerozuměl.“ Ještě než domluvil, vyšlehl z hromady knih plamen. Rúmí se lekl a vykřikl: „Co je to?“ Šams s klidem odpověděl: „Tomu bys ty nerozuměl.“ A odešel. Rúmí za ním běžel. Takto opustil své místo učitele a odešel se Šamsem do ústraní.

Delší dobu rozebírám, která verze osudového setkání dvou nejvýraznějších súfijských šejků Rúmího a Šamse je lepší. Docházím k závěru, že obě jsou krásné.

No. Stáníka dlouho se súfisty neotravuji. Jsou lepší kousky, které ho potěší. Různé ty veselé ksichtíky, mazlení, dudlíky, hračičky. A nebo třeba vyvedený a slavnostní velice křest. Tuto sobotu v kostele. Doufám, že nám tuhle akci nebude vyčítat. Třeba časem dojde k podobnému zjištění jako já, že tradice a kořeny je pěkná věc.

A kněz též pravil něco o boží pomoci, oběti, spasení, vyhnání zlých duchů.
Pozvedl synka do výše, bohu blíž, a pak ho přikryl bílou rouškou na znamení přijetí nového těla. Lze to brát jen jako slova, lze to brát vážně.

I súfisté tančili v bílém a černé svrchní šaty odhazovali.

Cest je hodně. Nevydat se po žádné také jde.

Příšerně se bojím, svoji cestu nikomu nepřeji. Cestu Jinam. Exorcismus kněze má své meze. Když člověk pochybuje. Musím chvilku nikam nechodit. Být tady i s těmi z kvádru.

Autor recenze: Stanislav Vašina

Erich Fromm
Umění naslouchat [Art of listening]

Nakl. údaje: Praha : Aurora, 2000
ISBN 80-85974-85-1 (váz.)

Žádný z textů uveřejněných v tomto svazku neexistuje jako rukopis, jsou to anglické přepisy přednášek, rozhovorů a jednoho semináře.
Já bych se chtěl zastavit jen u předposlední, desáté kapitoly – Speciální metody pro léčbu moderních charakterových neuróz.
Moderní charakterové neurózy definuje Fromm jako neurózy, které se vyznačují tím, že lidé trpí sami sebou. Je zde nutné nejen analyzovat sebe a uvědomit si sebe, ale změnit vlastní jednání. Jestliže si někdo už uvědomuje sebe a zároveň neprovádí kroky, které vyplývají z tohoto nového vědomí, pak je všechno sebeuvědomování bez účinku. Tyto změny mohou být malé, ale jsou to změny. Jaké změny udělat v sobě, to je obtížná otázka. Člověk nemůže učinit příliš, ale nesmí být také příliš opatrný. Je třeba vždy dbát na prožívání a na odpor, který člověk vykazuje, když dělá další krok a jedná jinak. Důležitý krok je také zastavení přílišného zájmu o sebe sama. I zde představuje psychoanalýza velké nebezpečí. Ten, kdo se zajímá jen o své problémy, se nemůže uzdravit a stát se skutečnou lidskou bytostí. Soustředění se na vlastní problémy během analýzy by mělo jít ruku v ruce s narůstajícím rozšířením vlastních zájmů o život.
Zajímavá mi zde přijde pasáž o čtení: „Většina lidí nemá zkušenost obrovského vzrušení, které doprovází objev, spatření nebo dosažení něčeho nového. Pokud člověk nedospěje k pojetí života, jeho dimenzí, k hodnotám, názorům, které do něho nevložili jiní, nýbrž které jsou výsledkem jeho vlastní zkušenosti a také výsledkem aktivního, produktivního a kritického čtení děl vůdců lidského ducha, pak podle mě nikdy nedosáhne bodu, kde se bude cítit bezpečný, jistý sebou samým a kde nalezne sebe.“
Fromm také zmiňuje důležitost kritického myšlení při provádění analýzy. Myslet manipulativně – to znamená, jak něco dostat, co udělat, abych dostal to a to – dokážou i šimpanzi, a to tak, že velmi dobře.
Analýza je založená na sebepoznání, což stručně řečeno znamená poznat to, co si uvědomujeme, a to, co si neuvědomujeme, to znamená přivést na světlo největší oblast našeho psychického života, oblast, která pracuje odděleně od našeho normálního vědomého myšlení, oblast, která nastupuje na jeviště v noci, když sníme, nebo v psychóze, když halucinujeme. Tady naráží Fromm i na buddhismus, když říká, že probuzený člověk je člověk, který si je skutečně vědom sebe, který proniká povrchem věcí ke kořenům existence. Nejdříve je nutné uvědomit si stav polobdění tam, kde člověk věří, že bdí. Paradoxní je, že jsme vůči sobě bdělejší ve spánku než za bdění. K uvědomění si svého nevědomí není potřeba psychoanalýzy, je třeba jen určitého zájmu a odvahy k prožívání. Citlivost nezbytnou pro uvědomění si vlastního nevědomí zná každý. Stačí se nad tím zamyslet, Fromm uvádí příklad řidiče, který vždy ví o tom, zda je motor v pořádku či nic.
Další metodou léčby moderních charakterových neuróz je uvědomování si vlastního těla. Fromm tím myslí tělesné vědomí, které většina lidí nemá, protože své tělo cítí jen tehdy, když je bolí. K dalším metodám patří cvičení v soustředění a meditace, které se provádějí pravidelně a s velkou disciplínou.
Důležitým bodem při analýze, snad klíčovým, je odkrytí vlastního narcismu. Podle Frommova pojetí je narcistická ta osoba, pro kterou je skutečností jen to, co se děje subjektivně. Její vlastní myšlenky, její vlastní pocity atd. jsou skutečné, reprezentují skutečnost. A většina z nás je více nebo méně narcistická. To znamená, že každý má sklon považovat za skutečné jen to, co je v něm, a ne to, co odkazuje k jinému člověku. Narcistický člověk je velmi nejistý, protože ani jeho city, ani nic dalšího nemá základ ve skutečnosti. Něco tvrdí, ale jeho výrok není výsledkem přemýšlení, jeho pozornosti, práce a kontaktu s tím, oč běží – jenom cosi tvrdí. Porozumění narcismu je jedním z klíčů pro porozumění iracionálního jednání lidí a porozumění sobě. Narcismus je hlavním problémem lidského vývoje. V učeních – v buddhismu, křesťanství, u židovských proroků nebo humanismu, ve všech vždy jde o překonání narcismu. To je začátek vší lásky, protože v narcismu jsou si lidé odcizení, navzájem nepřátelští a neschopni porozumět jeden druhému. Narcismus není to samé co sebeláska. Člověk musí mít přitakávající, živoucí postoj. Egocentrický, narcistický člověk se ve skutečnosti nemiluje, a proto je nenasytný. Obecně je nenasytný ten člověk, který je neuspokojený. Nenasytnost je vždy výsledkem hluboké frustrace. Uspokojená osoba není nenasytná, ať v moci, nebo v čemkoli jiném. Nenasytnost je vždy výsledkem vnitřní prázdnoty.
Analýza je podle Fromma úspěšně ukončena, když člověk začne analyzovat sebe každý den po zbytek celého života. Sebeanalýza musí být jednoduchá, je dobré se jí věnovat tak půl hodiny denně. Člověk by si neměl klást obecné otázky typu: „Co se přihodilo v mém dětství?“ Něco člověka spíše napadne, jestliže začne jednoduchými otázkami, kterými se pokusí nalézt to, co ve skutečnosti cítí. Například se sám sebe zeptat po setkání s nějakým známým či kým: „Co skutečně k tomu onomu člověku cítím?“ Vědomě člověk řekne, že toho onoho má rád, ale v hloubce své duše může mít trochu pochybnosti a sebeanalýza znamená, že si nalezne čas, aby se uvolnil a začal cítit. Není to otázka přemýšlení, ale experimentování s cítěním. Psaní deníku je sebeanalýzou trochu neživotnou, ovšem když si člověk zapisuje každý den, pak může pomoci, dobré je si zapisovat sny a spatřit tak, čím ve skutečnosti jsou.
Jestliže zkusíte praktikovat sebeanalýzu, uvidíte, že nastanou určité věci a vy se stanete více nezávislými a svobodnějšími, protože nebudete muset všechno vyklopit někomu jinému. Člověk má určitou schopnost věci podržet v sobě, místo aby je soustavně prozrazoval.

Autor recenze: Stanislav Vašina

Erich Fromm
Anatomie lidské destruktivity : můžeme ovlivnit její podstatu a následky? [Anatomie der menschlichen Destruktivität, orig. Anatomy of human destructivness]

Nakl. údaje: Brno : Atlantis, 1999
ISBN 80-7106-232-4 (váz.)

V úvodních kapitolách knihy E.Fromm polemizuje s teoriemi K.Lorenze, vyjádřenými v knize Takzvané zlo, a dalšími neoinstinktivisty, nesouhlasí s názorem, že agresivita je vrozeným vnitřním stavem vybuzenosti, který hledá způsob uvolnění a projeví se bez ohledu na to, zda vnější podnět je či není přiměřený. Lorenzův a i Freudův model libida byly podle Fromma právem nazvány hydraulickými – podle tlaku nahromaděné vody nebo páry v uzavřené nádobě. Lorenz dále tvrdí, že instinkt, který u zvířat slouží k zachování druhu, je u člověka „groteskně přehnaný“ a „zdivočelý“. Agrese se přeměnila v hrozbu, nepůsobí už v zájmu přežití. Freud i Lorenz jsou zajedno v tom, že je nezdravé, nemůže-li se agrese vybít v akci. Oba dospívají různými cestami k obrazu člověka, u kterého trvale vzniká agresivně-destruktivní energie, kterou lze ovládat jen velmi těžko, a dlouhodobě už vůbec ne.
Dále E.Fromm seznamuje čtenáře s názory zastánců teorie prostředí, behavioristy a neobehavioristy, kteří mají ve srovnání s instinktivisty diametrálně odlišný postoj. Podle nich je lidské chování určováno výhradně prostředím, to znamená faktory sociálními a kulturními v protikladu k faktorům vrozeným. To platí i o agresi, jedné z hlavních překážek pokroku lidstva. Popularitu čelného představitele B.F.Skinnera lze podle Fromma vysvětlit tím, že se mu podařilo sloučit prvky tradičního optimistického liberálního myšlení se sociální a duchovní skutečností kybernetické společnosti. Skinnerismus je podle něho psychologií oportunismu, navlečená do hávu moderního vědeckého humanismu. Behavioristické chápání agresivity jadrně definoval A.H.Buss jako „reakci, která vysílá škodlivé podněty k jiným organismům.“ Behaviorističtí psychologové jako A.H.Buss a L.Berkowitz se daleko víc vciťují do lidských pocitů než Skinner, ale i oni se hlásí k zásadě, že objektem vědeckého zkoumání má být čin a ne jeho původce. Existuje mnoho behavioristicky orientovaných studií agresivity, ale žádná z nich nerozvíjí všeobecnou teorii o pramenech agrese a ničivosti, s výjimkou teorie frustrace-agrese od J.Dollarda, která tvrdí, že výskyt agresivního chování předpokládá vždy existenci frustrace a obráceně existence frustrace vede vždy k nějaké formě agrese. Podle Fromma tato teorie trpí silně mnohoznačností toho, co rozumíme frustrací.
E.Fromm shrnuje své výhrady k instinktivistům a behavioristům v další kapitole. Tvrdí, že podle teorií instinktivistů prožívá člověk minulost druhu, zatímco podle behavioristů prožívá přítomnost svého sociálního systému. Člověk je tedy podle první psychologické školy „strojem“, který může produkovat jen vzory zděděné z minulosti, kdežto v druhém případě může tento „stroj“ pouze vzory dané sociální přítomností. Instinktivismus a behaviorismus mají společnou základní premisu, že člověk nemá duši s vlastní strukturou s vlastními zákony.
Na psychoanalytickém přístupu S.Freuda a jeho objevech bylo podle E.Fromma epochální to, že nalezl klíč k porozumění silám, vytvářejícím charakter člověka, k protikladům vlastním lidské psychice. Objev nevědomých procesů, pojatých v dynamicky pojatém charakteru, byl velice radikální, protože se týkal samotných kořenů lidského chování. Byl také zneklidňující, protože teď už se nikdo nemohl schovat za své dobré úmysly. A konečně byl nebezpečný, protože kdyby lidi skutečně věděli všechno, co by mohli vědět o sobě i ostatních, pak by to otřáslo samotnými základy lidské společnosti.
Dále se E.Fromm zabývá vztahy mezi psychologií a neurofyziologií při výzkumu instinktů a agrese. Zajímavá otázka v této kapitole zní: Je-li zhuštěná populace zvířat důležitou podmínkou jejich agrese, platí to i pro člověka? Fromm na to odpovídá: Člověk potřebuje sociální systém, v němž má své místo a v němž jsou vztahy k jiným podporovány relativně stabilními a obecně uznávanými hodnotami a idejemi. Na mnoha příkladech lze dokázat, že příčinou lidské agresivity není velká hustota obyvatel sama o sobě, ale chybějící sociální struktura, opravdové osobní vazby a životní zájmy.
V další části knihy se Fromm zabývá antropologií a dokazuje, že naši předci byli pravděpodobněji méně agresivní než současný člověk. Tvrdí, že vztahy loveckých a sběračských společenstev se vyznačují tím, že v nich naprosto chybí vztah, kterému u zvířat říkáme „dominance“.
E.Fromm provádí dělení agrese na různé kategorie. K projevům benigní (nezhoubné) agrese řadí pseudoagresi, hravou agresi, agresi jako sebeprosazení, obrannou agresi a agresi, která je vyvolána ohrožením svobody člověka. Ke zdrojům obranné agrese řadí Fromm zraněný narcismus. Pojem narcismus formuloval S.Freud v rámci teorie libida. Dalším důležitým zdrojem obranné agrese je agrese jako reakce na pokusy vynést do vědomí potlačené snahy a fantazie. Jiným biologicky adaptivním typem agrese je instrumentální agrese, jejíž cílem je opatřit si nutné nebo žádoucí věci. Cílem není ničení jako takové, to slouží pouze jako prostředek k dosažení skutečného cíle.
Nejdůležitějším případem instrumentální agrese je válka. Stalo se módou považovat válku za projev lidského destruktivního pudu. Toto pojetí zastávají instinktivisté a psychoanalytici. Teze, že příčinou války je vrozená lidské destruktivita, se podle Fromma musí zdát prostě absurdní každému, kdo má sebenepatrnější dějepisné znalosti.
Vedle benigní agrese, biologicky adaptivní agrese, která v podstatě slouží životu, existuje i agrese maligní, zhoubná. Jedinečné u člověka je to, že může mít sklony k vraždění a týrání pro radost. Člověk je jediný živočich, který může zabíjet a poškozovat jedince vlastního druhu, aniž by z toho měl nějaký biologický nebo ekonomický užitek. Tato agrese je typicky lidská a nevznikla z žádného živočišného instinktu. Fromm zde rozvádí svou hypotézu, jak bychom mohli definovat podstatu nebo přirozenost člověka. Nevěří, že to lze provést pomocí jediné vlastnosti, například lásky, nenávisti, rozumu, dobra či zla. Můžeme to udělat jedině pomocí základních protikladů, které charakterizují lidskou existenci a pramení z biologické dichotomie mezi chybějícími instinkty a sebeuvědoměním. Lidský existencionální konflikt vytváří určité psychické potřeby, které jsou všem lidem společné. Člověk je nucen překonávat hrůzu ze své izolovanosti, bezmoci a osamocenosti a nacházet nové způsoby, jak vytvářet svůj vztah ke světu, tak aby se v něm zase mohl cítit opět doma. Tyto různé typy uspokojování existencionálních potřeb se projevují prostřednictvím vášní jako je láska, něžnost, touha po spravedlnosti, nezávislost, potřeba pravdy, ale také nenávist, sadismus, masocismus, destruktivita a narcismus. Fromm je označuje jako vášně zakořeněné v charakteru, jsou součástí charakteru člověka. Charakter je relativně stálý systém všech neinstinktivních pohnutek, kterými se člověk vztahuje k lidskému a přírodnímu světu. Charakter můžeme chápat jako náhradu za chybějící zvířecí instinkt, je druhou přirozeností člověka.
Fromm dále přechází k objasnění pojmu destruktivita. Vyskytuje se podle něho ve dvou různých formách: spontánní a vázané na charakterovou strukturu. První formou je myšleno vypuknutí dřímajících (ne nutně potlačených) destruktivních podnětů, které se aktivují mimořádnými okolnostmi. To je protikladem destruktivních charakterových rysů, které existují trvale, i když se neprojevují vždy. Destruktivita jde dělit na pomstychtivou a extatickou ničivost, která může přejít i ve vzývání ničivosti.
Součástí destruktivního charakteru je sadismus, který může být sexuální povahy, ale i nesexuální. Jako klinický případ nesexuálního sadismu uvádí Fromm J.Stalina. Pro sadistický charakter musí být všechno živé ovladatelné. Živí tvorové se stávají věcmi. E.Fromm podotýká, že potřeba podrobení je zakořeněna v masochismu. Sadismus a masochismus jsou vzájemně spjaté pojmy, jsou to dva aspekty jedné a téže základní situace: zážitku životní neschopnosti. Jako případ análně-hromadícího sadismu uvádí E.Fromm H.Himmlera. U Himmlera se jednalo o krajní formu análně-hromadícího, byrokratického, autoritativního lidského charakteru. Byl slabý, určitý pocit jistoty si zajišťoval svou pořádkumilovností, puntičkářstvím a tím, že se podroboval silným otcovským vzorům. Nakonec se u něj vyvinula vášeň pro neomezené ovládání druhých, která pro něj představovala jedinou možnost, jak překonat pocit neschopnosti skutečně žít, nesmělosti a vnitřního neklidu. Ohromně záviděl těm, kterým dal život větší sílu a více sebeúcty.
Další část knihy patří otázce nekrofilie, nejvýraznější formě zhoubné agrese. Řěč nekrofilního člověka se vyznačuje velkým výskytem slov, která mají vztah k destrukci. Jako klinický případ nekrofilie uvádí E.Fromm A.Hitlera. Nabízí jeho podrobnou psychologickou studii.
Závěr knihy je věnován Freudově teorii agresivity a destruktivity, vývoji jeho termínu pud smrti.

Autor recenze: Stanislav Vašina