Pro hledání na stránce stiskněte Ctrl+F

Stanislav Vašina


Recenze převzaté ze stránek Stanislava Vašiny, kde můžete najít mnoho zajímavých věcí z autorovy vlastní tvorby.

od dalších autorů



Titulní strana HINT

Claude Lévi-Strauss
Rasa a dějiny [Race et histoire]

Nakl. údaje: Brno : Atlantis, 1999
ISBN 80-7108-138-8 (váz.)

Zdá se, že lidé přijímali rozmanitost kultur málokdy jako to, co skutečně je, jako přirozený jev, plynoucí z přímých nebo nepřímých kontaktů mezi společnostmi. Viděli v ní spíše něco skandálního nebo zrůdného. Nejstarší postoj, jistě se opírající o solidní psychologické základy, protože se znovu objevuje v každém z nás, spočívá v čistém a jednoduchém odmítnutí kulturních forem – morálních, náboženských, sociálních, estetických – které se nejvíce vzdalují od těch, s nimiž se ztotožňujeme. „Divošské zvyky“, „tohle není naše“, „tohle by se nemělo dovolovat“ atd. představují hrubé reakce, prozrazující onen záchvěv hrůzy, onen odpor, který pociťujeme, když se setkáme se způsoby života, víry nebo myšlení, jež jsou nám cizí. Tento pohled se snaží Lévi-Strauss vyvrátit.
Vždy když se odhodláme označit lidskou kulturu jako inertní nebo stacionární, měli bychom se ptát, zda tato zdánlivá nehybnost neplyne z naší neznalosti skutečných, vědomých nebo nevědomých zájmů dotyčné kultury a zda ona kultura, majíc kritéria, která jsou odlišná od té naší, není ve vztahu k nám obětí té samé iluze. Jinak řečeno, zda si připadáme nezajímaví jednoduše proto, že se sobě nepodobáme.
Západní civilizace se v posledních stoletích soustředila na to, aby lidem poskytla stále mohutnější mechanické prostředky. Pokud toto přijmeme jako kritérium, pak budeme množství energie na hlavu považovat za výraz většího nebo menšího stupně vývoje lidských společností. Z tohoto hlediska vede v západní civilizaci severní Amerika, po ní Evropa, Austrálie, za nimi v závěsu množství asijských a afrických společností. Ovšem stovky, jimž se říká „nedostatečně vyvinuté“ a „primitivní“, které tvoří z hlediska západní civilizace jakýsi nepřehledný celek, se od sebe naprosto liší.
Kdybychom si za kritérium zvolili stupeň schopnosti překonávat nejnepřátelštější geografická prostředí, pak není pochyb o tom, že nejdál jsou Eskymáci na jedné straně a beduíni na straně druhé. Indie zase dokázala lépe než kterákoliv jiná civilizace vypracovat náboženskofilozofický systém a Čína životní styl. Oba systémy dokázaly omezit psychologické důsledky demografické nerovnováhy. Islám formuloval už před třinácti stoletími teorii solidarity všech forem lidského života. Západ ji měl nalézt teprve nedávno, například v jistých aspektech marxistického myšlení. Západ, vůdce v oblasti strojů, vydává svědectví o tom, že má velmi kusé znalosti ve využívání vrcholného stroje, jakým je lidské tělo, a že málo ví o jeho zdrojích. Východ a Dálný východ mají v této oblasti před Západem náskok několika tisíciletí, stejně tak ve věci, jež s ní souvisí, totiž ve vztazích mezi fyzickým a morálním. Tyto oblasti vypracovaly obsáhlé soubory teoretických a praktických znalostí, jako jsou indická jóga, čínské dechové techniky nebo útrobní gymnastika dávných Maorů. Pokud se týče všeho, co souvisí s uspořádáním rodinného života a s harmonizací vztahů mezi rodinnou a sociální skupinou, pak jsou to domorodí Australané, kteří ač zaostalí na ekonomické úrovni, v tomto ohledu zaujímají velmi vyspělé místo. V tomto výčtu oblastí, ve kterých jsou před Západem dále jiné kultury, by šlo samo sebou pokračovat.
Tolerance při vnímaní a hodnocení cizích kultur není kontemplativní stanovisko, udělující odpustky všemu, co bylo nebo ještě je. Je to dynamický postoj, spočívající v předvídání, chápání a podpoře všeho, co jeví odhodlání být. Rozmanitost lidských kultur je za námi, kolem nás a i před námi. Jediný požadavek, který bychom se mohli vůči ní snažit uplatnit, je ten, aby se uskutečňovala v takových podobách, které by přispívaly k větší štědrosti všech ostatních.

Autor recenze: Stanislav Vašina

James Hillman
Duše a sebevražda [Suicide and the soul]

Nakl. údaje: Praha : Sagittarius, 1997
ISBN 80-901898-4-9 (brož.)

J.Hillman říká, že pokud jsme vůbec něčím, pak jsme především psýché. A protože každá myšlenka, která se zrodí ve vědomí, je relativní, a to v důsledku opačného, avšak komplementárního a neméně pravdivého stanoviska nevědomí, všechny psychologické výroky jsou nejisté. Pravda je nejistá, smrt však jako jediná jistota si svou pravdu podržela.
Každé vážné zamyšlení nad životem nutně zahrnuje i úvahu o smrti, a vyrovnat se se skutečností znamená vyrovnat se se smrtelností. V každé hluboké či složité lidské záležitosti, ať už se týká nás samých nebo našeho vztahu k ostatním, tkví problém smrti. A nejvíce vyhrocen je problém smrti v sebevraždě.
Hillman vysvětluje odlišnost přístupu analýzy k sebevraždě, jedná se o zcela jiné vidění než má zákon, ten považuje mnohdy sebevraždu za zločin, náboženství zase za hřích, a společnost se od sebevraždy odvrací, jako kdyby šlo o prohřešek proti ní. Přistupovat k sebevraždě otevřeně tedy znamená víc než jenom zaujmout osobní stanovisko vůči kolektivním morálním zásadám.
Jiný přístup má i medicína a psychiatrie, která považuje sebevraždu za svou "chybu". Pro analytika platí jiná měřítka neúspěchu. Jeho prvořadým úkolem je vždy zdraví duše, a proto se tato měřítka týkají psychického, a nikoliv fyzického života. Analytik, který se setkává s lidmi se sebevražednými sklony, musí přemýšlet o své vlastní smrti a o svých vlastních nedostatcích, protože lidé, kteří k němu přicházejí na terapie ho tím upozorňují na jeho vlastní problémy.
Hillman také věnuje pozornost obtížnosti sloučení medicínského a analytického pohledu. Dále se zabývá odlišností stanovisek, jak zabránit sebevraždě, a to stanoviska sociologie, která vidí chyby ve společnosti, práva, náboženství a medicíny.
Podle Hillmana psychologie věnuje smrti nedostatečnou pozornost. Zatímco o různých životních banalitách existují pečlivé studie, o tématu smrti se pojednává jen zřídka. Spánek, symbolický protějšek smrti, moderní psychologie rovněž docela pomíjí. Hillman si pokládá otázku, zda poměrný nezájem akademické psychologie o tato témata není jen dalším dokladem, že ztratila duši a pociťuje strach ze smrti. Naopak teologie odedávna ví, že smrt je první starostí duše. Proto je svým způsobem vůči smrti loajální a pamatuje na ni ve svých svátostech, pohřebních obřadech, eschatologických vizích a v obrazech nebe a pekla. Smrt sama je však jen zřídka předmětem vlastního teologického zkoumání.
Ani teologii, ani medicíně se nedaří přiblížit analytikově zkušenosti smrti, daří se to však třetí disciplíně - filosofii. Filosofovat znamená tázat se po smyslu smrti a umírání: to je Platónova myšlenka, kterou vyslovil ve Faidonovi.
Smrt a existence se mohou vzájemně vylučovat v logických soudech, ale nejsou to psychologické protiklady. Smrt lze zakoušet jako stav bytí, jako existencionální podmínku. Velmi staří lidé se někdy svěřují, že se již nacházejí v jiném světě, který je nejen reálnější, ale z něhož mohou pozorovat zdejší svět. Ve snech a psychotických stavech lze prožít úzkost z umírání nebo smrti, člověk to ví a cítí to. Ve vizích se mrtví vracejí zpět na svět, aby sdělili, co se s nimi ve smrti dělo. Každá analýza ukazuje smrt v nejrůznějších podobách. Zkušenost smrti nelze vměstnat do logické definice smrti. Filozofie nám říká, že pracujeme ke smrti den za dnem. Každý z nás si buduje ve svém nitru svou "loďku smrti", jak říká D.H.Lawrence. To znamená, že pracujeme-li na své smrti, denně se zabíjíme a každá smrt je tak sebevraždou.
Volba jednoho ze způsobů smrti je jen více či méně zjevná, ať už jde o dopravní nehodu, srdeční mrtvici nebo to, čemu se běžně říká sebevražda. Jdeme-li vědomě vstříc smrti, s přibývajícím věkem je stále pevnější ona "loďka smrti", takže pak do ní můžeme přestoupit ze svého chřadnoucího těla beze strachu, klidně a bez námahy. Tato smrt, kterou si v sobě budujeme, je onou trvalou strukturou, "jemným tělem", v němž přebývá duše uprostřed vší pomíjivosti. Jít vědomě smrti vstříc je zřejmě tím nejvyšším, čeho je člověk schopen.
Přistupujeme-li k sebevraždě bez děsu, bez předsudků o patologickém chování, ukáže se, že jde o přirozený jev. Je přirozený proto, že je jednou z možností naší přirozenosti, volbou nabízející se každé lidské duši. Analytik se ani tak nezabývá rozhodnutím spáchat sebevraždu, jako spíše otázkou, jak pomoci těm, kdo o ní uvažují, pochopit smysl rozhodnutí člověka, usilujícího o přímý zážitek smrti.
Když se v průběhu analýzy vynoří zážitek smrti, je obvykle spojen s oněmi prvotními obrazy duše, které Jung nazývá Anima a Animus. Když čelíme svádění Animy nebo spiknutí Anima, je to vlastně zápas se smrtí. Tento zápas je v dospělém věku nebezpečnější než hrozba související s negativními obrazy matky a otce. Anima a Animus ohrožují dokonce život organismu, neboť jádro těchto archetypových dominant je psychoidní (termín používaný Jungem k vyjádření všeobecného charakteru archetypu, jehož působnost se neomezuje pouze na psychickou sféru), je totiž spojen s fyzickým životem těla prostřednictvím emocí.
Nemoc, zločin, psychóza a náruživost jsou jenom nejnápadnějšími projevy destruktivních aspektů Animy a Anima. V průběhu analýzy se smrt objevuje prakticky všude a ve všem, zejména pak ve snech. Rozmanitost obrazů, v nichž se odráží zážitek smrti, se zdá nekonečná.
Na základě toho, co o sobě psýché říká, lze dojít k závěru, že intensita zážitku smrti má v kritické chvíli přivodit radikální změnu života. Jestliže v této chvíli ve snaze zabránit sebevraždě vystoupí analytik s požadavkem zachování života, staví se proti této potřebě radikální změny. Zážitek smrti signalizuje absolutní životní krizi: aby se život uchoval, musí se přeměnit, a aby se proměnil, musí zemřít. To vede k závěru, že zážitek smrti je nezbytnou podmínkou psychického života. A protože suicidální krize je jedním ze způsobů, jak zakoušet smrt, je třeba ji považovat za nezbytnou součást života duše.
Zážitek smrti má mnoho forem, například zlobu, sebenenávist nebo trýzeň, ale především to je zoufalství. Čím vědomější jsou sebevražedné touhy, tím větší pocit zoufalství v člověku vyvolávají. A čím lépe je dokáže snášet, tím menší je pravděpodobnost, že sebevraždu skutečně spáchá. V nic nedoufat, nic už od nikoho nečekat, nic po nikom nežádat. Nedělat si žádné plané naděje. To je prázdnota duše a naprostá ochablost vůle. Analýza směřuje k tomuto okamžiku, a tím, že napomáhá ke vzniku tohoto zoufalství, uvolňuje sebevražedné sklony.
Na tomto okamžiku pravdy celý proces závisí, neboť v tomto okamžiku člověk začíná odumírat všemu, co je v jeho životě falešné a co je založeno na falešných nadějích, z nichž se zrodila nespokojenost s dosavadním způsobem života.
Hillman dále rozebírá proces analýzy, kdy se docílí i stupně vzdálení od života, terapie jistým způsobem nepokračuje, smrt je přítomna, vnější životní příběh se zastavil, není v něm nic "nového", zatímco duše prožívá cosi hlubokého a nevýslovného.
Hillman tvrdí, že nejsme odpovědni za život a smrt druhých, každý člověk žije a umírá sám za sebe. Jsme však odpovědni za to, jak se na tom podílíme.
Uvedu ještě jednu Hillmanovu myšlenku: jako paradigma nezávislosti je sebevražda egoistická. Svět se smršťuje na malou částečku Já, moje činy, moje smrt. Jestliže se zříkám světa, může to být projevem přehnané touhy po moci. Sebevrah dává sebevraždou najevo svou egoistickou posedlost vlastní důležitostí. A svět těch ostatních (například zaměstnanci v nemocnici, kam se obvykle dopravují neúspěšní sebevrazi) shlíží pak s despektem na takový projev sebestřednosti. Analytik v něm však může spatřovat nepatrný zárodek osobní nezávislosti. Tento zárodek musí být uzavřen sám v sobě, aby mohl vzejít, musí být výlučně "můj". V negativním egoismu je obsaženo positivní jádro individuality.
Hillman je podle mého velmi srozumitelný, zásluhu na tom bude mít i překlad R.Starého, který je sám odborník na hlubinnou psychologii. Možná ani není zapotřebí při čtení této knížky mít předběžné ponětí o názorech C.G.Junga, Hillman má schopnost vše jasně vysvětlit, každý termín. Taky mi byly sympatické jeho odvolávky na alchymii a i zmínky o šamanismu v souvislosti s iniciačním procesem, smrtí šamana, bez které by neměl své schopnosti léčit, pronikat do jiných světů.
Poslední dobou jsem vlastně nenarazil na žádného jungiána, který by mi nepřinesl něco, co je důležité pro jakoukoliv reflexi, i Hillman se zabývá otázkami, které považuji za téměř životně nezbytné. Jeho přístup k mystériu, tajemství se mi jeví jako velmi citlivý, otevřený a nepředpojatý.

Autor recenze: Stanislav Vašina

Victor J. Drapela
Přehled teorií osobnosti [Review of personality theories]

Nakl. údaje: Praha : Portál, 2003, c1997
ISBN 80-7178-766-3 (váz.)

Tato kniha, ať už ji člověk čte z jakéhokoliv důvodu, pravděpodobně vede ke dvěma závěrům: Lidská osobnost je složitým, fascinujícím jevem, který si vzdor soustředěnému zkoumání uchovává prvky tajemna. Složitá povaha osobnosti je pouze jedním důvodem pro rozmanitost teorií, které tato kniha velmi přijatelnou formou zachycuje. Dalším důvodem jsou rozdílné přístupy jednotlivých teoretiků.
Z teorií osobnosti je zde uvedeno dvacet nejvýznamnějších, což je poměrně reprezentativní vzorek. Freudova psychoanalýza a Jungova analytická psychologie zdůrazňují úlohu nevědomí. Jiní, jako Adler, Horneyová a Sullivan, popisují osobnost v sociálním kontextu.
Také čtenář zjistí, jaký je propastný rozdíl mezi teoretiky já a behavioristy. Rogers, Maslow a další, patřící k první skupině, zdůrazňují úlohu já jako katalyzátoru veškeré osobnostní dynamiky a nositele lidského vývoje. Hull a Skinner patří k výrazným mluvčím behaviorismu, nabízející technologii, kterou lze měnit lidské chování tak, aby sloužilo účinněji při zvládání nároků života. Nakonec jsou tu někteří teoretici, kteří rozvíjejí filozofický přístup ke studiu osobnosti. K nim patří Fromm, Allport a Frankl.
Všechny významné teorie osobnosti jsou předznamenány nápadnými životními zkušenostmi svých tvůrců. Freudův oidipovský komplex souvisí s jeho dětskou zkušeností s poměrně starým a přísným otcem a mnohem mladší, něžnou matkou. Ústřední pojem osobní identity v Eriksonově teorii odráží odcizení mladého Eriksona od židovského společenství pro jeho skandinávský původ a od nežidovského společenství v důsledku toho, že patřil k židovské obci. Rogersovo zdůrazňování potřeby osobní svobody a jeho doporučení hledat vodítka v různých životních situacích nasloucháním vlastnímu organismu jsou reakcí na jeho zkušenosti v mládí: spartánská rodinná výchova, sebezapírání a přísní rodiče. Jiný nápadný příklad nabízí Franklova logoterapie (je zbudovaná kolem svého ústředního pojmu "vůle ke smyslu"), která je z velké míry formulována v surovém ovzduší koncentračního tábora.
Těsné sepětí vlastních zkušeností a způsobu, jak kdo vysvětluje osobnost, neplatí jen pro uznávané teoretiky, ale pro každého, kdo se do podobné věci pustí.

Teorie osobností lze klasifikovat pomocí dvou pólů: A, B.

S pólem A souvisí teorie, které definují osobnost jako pouhou dedukci z chování. Sem patří například Cattel, Dollard a Miller. V tomto pojetí není osobnost ničím reálným a nemá žádné vlastní funkce.
S pólem B souvisí teorie, které definují osobnost jako reálnou entitu, která má vlastní existenci a funkce. Mezi teoretiky s tímto pojetím patří například Allport, Combs, Snygg a Maslow. Mezi těmito dvěma póly se rozprostírá kontinuum. Od pólu A k pólu B lze teorie řadit asi takto:
Behaviorismus (Pavlov, Hull, Skinner)
Teorie učení (Dollard a Miller)
Rysová a faktorová teorie (Cattel)
Interpersonální teorie (Horneyová, Sullivan)
Individuální psychologie (Adler)
Psychosociální teorie (Fromm, Erikson)
Psychoanalytická teorie (Freud)
Analytická teorie (Jung)
Teorie pole (Lewin)
Systematický eklekticismus (Allport)
Holistická teorie (Goldstein, Maslow)
Logoterapie (Frankl)
Fenomenologie (Husserl, Combs a Snygg)
Teorie já (Rogers)

Čistokrevných teorií ale existuje málo. To platí zvláště o teoriích ve středním úseku kontinua, ale týká se to i teorií poblíž bodů A a B. Příkladem je Goldsteinova holistická teorie, její důraz na tvarově psychologické, fenomenologické a existenciální myšlenky ji táhne do značné blízkosti pólu B, avšak její důraz na vyrovnávání se s okolím odráží sociální dimenzi osobnostního rozvoje a posouvá ji blíže do středu kontinua.

Díky této knize lze získat vhled do mnoha různých přístupů při tvorbě názoru na osobnost. Lze zde načerpat poučení o dynamice vnitřního růstu a motivace lidí, kniha se zabývá i vnitřními konflikty, úzkostmi a selháními, které stojí na počátku každé dlouhé cesty.

Mluvil jsem onehdá o této knížce s jednou známou, původním povoláním psycholožkou, která vyučuje studenty dialektickému jednání na jedné vysoké škole, a ta si tuhle knihu nemohla vynachválit pro její přehlednost a srozumitelnost. Patří k jejím oblíbeným učebním pomůckám.

Autor recenze: Stanislav Vašina

Zygmunt Bauman
Úvahy o postmoderní době

Nakl. údaje: Praha : Sociologické nakladatelství, 2002
ISBN 80-86429-11-3 (brož.)

Snad největší a co důsledků nejvýznamnější odlišnost mezi dnešní dobou, které jde při troše snahy říkat postmoderní, nebo pro jiné jen nová fáze modernity, od období předcházejícího, spočívá v tom, že nejen nemyslí, ale ani nemůže o sobě myslet jako o „projektu“. Projektu řízeného z jakýchsi „kanceláří“, „center“, které se buď o tom, že řídí, samy sebe a všechny členy společnosti přesvědčovaly, popřípadě doopravdy věci obecné nějakým způsobem dirigovaly k jakémusi cíli, který samozřejmě nikdy nenastal. Dnes nežijeme projektem, ale projekty. Projektování a úsilí potřebné k realizaci projektů podlehlo privatizaci, deregulaci a fragmentarizaci. Jsme stejně jako dříve zaměstnáni řešením problémů a obstaráváním, ale ani tyto naše činnosti, ani samotné věci a problémy, jichž se to týká, se neskládají v celek. A navíc, což je nejdůležitější, není mezi nimi „problém problémů“, meta-problém, „problém jak skončit s problémy“, jak zařídit zařizování věcí jednou pro vždy. Dnes si již nepředstavujeme, že zítřek bude jiný než dnešek. Postmodernita je vlastně pouze totéž, co zánik projektu – super-projektu, takového projektu, který nezná plurál.
Všichni máme nyní mnoho důvodů pro ztrátu důvěry v projekt dokonalé společnosti, nikdo by neměl zapomínat na dvě nejzákladnější verze této projektantské obsese. Na tisíciletou Říši a na rajské zahrady komunismu. Už víme, k čemu vede projekt projektů, jestliže se mu povolí uzda a jestliže je podpořen silou státních motorů, vlastních zákonů, dusících každého bez rozdílu. Víme, jak se žije ve společnosti-zahradě se státním aparátem v roli zahradníka, jenž rozhoduje, které rostliny jsou pro zahradu vhodné a které kazí její vzhled. Není divu, že opatrnost se nám stala matkou moudrosti, když jsme se takto spálili. Hledíme proto s podezřením a nedůvěrou na obrazy rajských zahrad, hledáme, kam bychom se schovali, kdykoliv zaslechneme – „dejte mi moc, svou důvěru, podpořte mě a já si poradím“. Nikoliv jen ten či onen stát, ale jakékoliv vedení společnosti a snaha o její řízení ztratily důvěryhodnost, každá snaha o direktivní zásahy. Hlavně už nikdo nevěří těm ambiciózním a mocichtivým, kteří tvrdí, že dnešní trápení je nutné ve jménu budoucího štěstí.
Posláním filozofa a sociologa v současné době podle Baumana je vyslovit zamlčené, učinit zjevným, co je zraku nedostupné, zhmatatelnit to, co nelze uchopit nebo čeho se ruka dotknout nechce nebo na to prostě nemá čas. Jejich úkolem je nenechat udusit v zárodku žádnou z možností, jež nebývalá lidská svoboda nabízí, zabránit tomu, aby se lidské naděje rodily jako mrtvá novorozeňátka, na jejichž pohřbech budou řečnit mlčící a pasivní svědkové jejich smrti, po zuby ozbrojení dohlížitelé a zlatoústí velekněží historické, sociální, kulturní, či jakékoliv jiné nutnosti. Filozofové a sociologové by se měli vysmívat vychloubání těch, kdo handlují s jediným patentovaným významem, mistrům definic, měli by oddělovat zdravé sebeuvědomění, jež musí být vždy vědomím o tom, že člověkem je možné být různými způsoby, od totalitního snění o všeobecné shodě ve jménu jediné a nedělitelné pravdy nebo hodnoty. Měli by vyvolávat neklid, nikoliv jej mírnit. Z těchto heuristických poučení jakoby povstávala filozofie a sociologie, která nemá téměř co nabídnout těm, kteří usilují o dosažení nebo udržení moci, má však co nabídnout lidem, kteří ať už z vlastní volby nebo nutnosti jsou zaujati seberealizací a sebetvorbou. Nesvádějí pod slibem moudrosti, která vyloučí neurčitost, ale učí, jak moudře žít ve stavu neurčitosti.
Trvalým atributem „postmoderního“ životního stylu se zdá nespojitost, fragmentarizace a epizodičnost různých sfér lidských činností. Bauman obsáhle charakterizuje čtyři vzorce „postmoderní“ osobnosti: zevlouna, tuláka, turistu a hráče. Postmoderní kontext podle něho preferuje absenci přesně vymezené identity, čím neurčitěji je identita definována, tím lépe pro toho, kdo je jejím nositelem. Nejlépe se vede těm jedincům, jejichž svobodu pohybu nesvazuje úzká specializace, kteří se nenavyknou koncentrovat se příliš dlouho na jeden předmět zájmu, kteří se nadměrně neváží na věci, jimiž se mají v tu kterou chvíli zabývat, kteří si zachovávají distanci a emocionální střídmost k tomu, čím se v dané chvíli zabývají. Osobnost skutečně postmoderní se vyznačuje absencí identity. Její následná vtělování se proměňují stejně rychle jako obrázky v kaleidoskopickém kukátku.

Autor recenze: Stanislav Vašina

Gilles Lipovetsky
Éra prázdnoty : úvahy o současném individualismu [Ère du vide. Essais sur l’individualisme contemporain]

Nakl. údaje: Praha : Prostor, 2003
ISBN 80-7260-085-0 (váz.)

Takové dvě úvahy, která vznikly na základě přečtení této knihy:

Úvaha první:

V západní Evropě od osmdesátých let, u nás o něco později, začíná být zřejmé, že svět a člověk přecházejí do nové fáze, pro zjednodušení se používá pojem postmoderní. Jak tuto fázi, toto nové paradigma co nejjednodušeji charakterizovat? Ztrátou velkých iluzí, rovností zcela protikladných názorů, nečekáním na zázrak dokonalé budoucnosti, obavami z katastrof, jejichž pravděpodobnost je ale díky přemíře informací tak každodenně člověku vnucována, až o ně až na výjimky (ekologičtí aktivisté například) skoro každý ztrácí zájem, už jen z důvodu zachování si zdravého rozumu. Také důležitým úkazem je neochota podřídit se jakékoliv jednotící ideologii, autoritě, a smazání rozdílu mezi politikou, sportem, výběrem dovolené, informacemi o počasí a mnoha dalšími. Vše je člověku servírováno televizí, rádiem, internetem, tiskem v takovém množství, že se mezi jednotlivými oblastmi života dá pomalu napsat rovnítko, vše je v globálním světě skoro stejně důležité jako cokoliv jiného. Jednou z mála věcí, která je v rozmělnění hodnotových stupňů často opakována, je svoboda jedince. Jak politici, tak už i zaměstnavatelé se bojí vyvíjet přehnaný nátlak, řídit svět pomocí příkazů, povelů, zákazů, mnohem lépe funguje zaměření se na rozvíjení mezilidských, personálních vztahů, asertivity, umožnění rozvoje osobnosti, nejen hmotný, ale hlavně duchovní blahobyt. Kaleidoskop možností je nebývalý, od jednotlivých možností kulturního vyžití, vědních specializací po všechny možné duchovní cesty, kde vše si je rovno: křesťanství, buddhismus, jóga, šamanismus, psychoterapie a mnohé další. Málokdo je už doopravdy zainteresován na jakémkoliv společném cíli, převažuje zájem o vlastní individualitu, poznávání a rozvíjení Já, soukromou sféru. Zajímavé taky je, že když někdo poukazuje na současný nihilismus, má i nemá pravdu, třeba počet sebevražd, které bývají vyústěním ztráty smyslu života, na počet obyvatel od začátku minulého (20.) století klesl. Každá doba jde charakterizovat nějakou mytologickou postavou, jeden čas to byl Faust, Oidipus, dnes třeba podle C.Lashe a R.Senneta to je Narcis. Většinu lidí zajímají hlavně oni sami, jejich soukromé a skupinové zájmy, a málokdo má už chuť bojovat, nebo dokonce položit život za jakékoliv ideály, které přesahují jejich soukromí. Válka v Iráku je pro mnohé stejně zajímavá jako zápas místního fotbalového mužstva. Hédonismus a individualismus je na postupu, doby, kdy lidé museli aspoň formálně vyznávat cosi jednotného (křesťanství ve středověku, nedávno marxismus na východě) je již nenávratně pryč. Málokdo prorazí s nějakou vizí, která po jedinci chce, aby si dnes upřel nějaký ten požitek jen pro příští blaho. Na podobné pohádky už skoro nikdo nevěří. Někdo hodnotí současnou dobu velmi pesimisticky, podceňuje jedince, tvrdí cosi o jeho odcizení, a káže něco o zmasovění, ale při bližším pohledu nikde žádná masa není, jen lidé různých zájmů, kteří se musí naučit žít ve světě, kde jejich sebeinteresantnější idea není o nic lepší a ani prosaditelnější než kterákoliv jiná. Konkrétně já vidím pohyb dnešního světa jako velmi pozitivní, samozřejmě se stíny jako je pokračující konzum, plenění planety a podobné nešvary, které ale jsou už mnohem lépe reflektovány než dřív. Nemám o svět, ve kterém má žít můj syn, přehnané obavy, jeho zaměření na svobodu jedince a jeho rozvoj mně docela vyhovují.
12.1. 2003

Druhá úvaha:

Na dnešní svět se lze dívat různě, z různých úhlů. Hypotéza, že současný svět propadl humoru, je jedním z nich. Profesor filozofie Gilles Lipovetsky přišel v osmdesátých letech s teorií, že dnešní společnost je prostě společností “legrační“.

Ve všech oblastech lidského konání začíná už delší dobu převládat “humorný“ tón: jak v politických debatách, kultuře, reklamě, tak i v mezilidských vztazích. Dokonalým příkladem toho je internet, kde se skoro každý snaží o nenucené a uvolněné chování, komunikace je tu neustále doplňována už neodmyslitelnými smajlíky.

Dnešní doba už moc nepřeje vážným autoritám, ale spíš neustálému zlehčování i dříve sebevážnějších otázek. Mnozí se snaží vystupovat před druhými jako otevřené osoby, o svých potížích jsou mnohdy schopni poreferovat s nezbytným humorem a “nadhledem“. To samé potom samozřejmě čekají i od druhého.

Dnešní individualismus má prostě sklon vzbuzovat poněkud “komické“ chápání bližního. Svět složený ze samých o nezávislost se usilujících jedinců nás chtě nechtě nutí k “humoristickému“ soužití. Málokdo již ale dokáže šokovat, originálnost pozbývá provokativnosti. Zůstává jen směšná podivnost světa, ve kterém je vše dovoleno, kde se dá všechno vidět a který je schopen vyvolat už jen chvilkový úsměv.

I závažné otázky, jakými jsou války, politický útlak, hlad a ekologické katastrofy, jsou reflektovány v médiích a mezi lidmi s mnohdy ne příliš laskavým humorem. Ne jedna demonstrace brojící proti nešvarům dnešního světa končí jako pouťová atrakce se zpěvy, tancem a bujarým veselím.

Humor dávno prosáknul i do nejvyšších pater politiky, dost čítankovým příkladem je bývalý premiér Miloš Zeman, jehož bonmoty mu, i když se to mnohým nelíbí, zajistily velkou oblibu u voličů. A Zeman nebyl a není zdaleka jediný politik, který se pokouší o vtipy. Prostě “zhumorňování“, nedílná součást konzumního věku, zasahuje všechny sféry života.

Vyšší hodnoty začínají být parodické, protože nedokáží vzbudit žádné větší citové zaujetí. Hodnoty, které ještě v první polovině dvacátého století byly určující pro pohled člověka na ostatní lidi a sestával se z nich v podstatě sám řád světa, jako jsou spořivost, cudnost, svědomitost v práci, obětavost, úsilí, přesnost a autorita, už nikdo moc neuznává. Vstupujeme, zdá se, do doby, která se ztotožňuje s humoristickým šlapáním po čemkoliv dříve i sebevíce svatém.

Dnes i to "nejslavnostnější" prostě vyznívá komicky. Návrat do dob, kdy byl každý druhý voják ochoten zemřít kvůli vlajce, je asi nemožné.

Samo sebou jsou a budou lidé, kteří berou a budou brát život smrtelně vážně. Jsou sobě a svému okolí ale paradoxně někdy docela nebezpeční, víc než kdyby se všemu taky smáli. Pro svou víru či hodnoty, okolím pravidelně ohrožované a vysmívané, popřípadě podceňované, jsou schopni mnohdy napáchat i poměrně destruktivní skutky, kterých by se bez jakéhosi pocitu ohrožení ze strany „legračního“ světa asi sotva kdy dopustili.
1.7. 2003

Autor recenze: Stanislav Vašina

Rainer Koltermann
Svět, člověk, Bůh : člověk před otázkami času [Universum, Mensch, Gott]

Nakl. údaje: Praha : Volvox Globator, 2000
ISBN 80-7207-324-9 (váz.)

Jen velmi stručně:

Von Linné v roce 1737 řekl: „Je tolik druhů, kolik jich od počátku stvořilo nekonečné bytí.“
V době Darwina byl názor, že „druhy jsou stálé“ nešťastně spojen s názorem, že totiž „druhy jsou stvořeny“. S vyvrácením přírodovědeckého výroku padl i výrok druhý, filozoficko-teologický. Odtud se odvíjí nesmiřitelný a nesmyslný spor mezi kreacionisty, kteří na Darwinovy teorie nechtějí za nic na světě přistoupit a tvrdí, že vše bylo stvořeno jednou a provždy. Jediná výpověď, již může přírodovědec na základě své metody učinit, je objasnění otázky, zda jsou druhy proměnlivé či stálé. O otázce jejich stvoření nemůže přírodní vědec vypovědět nic. Kdo potřebuje fenomén boha jen k tomu, aby jím zaplnil místa, na která jeho rozum nestačí, dost boha zneužívá. Smysl božího stvoření světa lze vyvodit i jinak než jako jenom záplatu na nejasné. Sedm dnů božího stvoření světa, toho jediného dobrého, lze brát i za začátek procesu, který trvá. Každý tvůrce je za svůj výtvor zodpovědný. Jeho dílo je na něm závislé, nikde není psáno, že tvůrce své dílo neošetřuje, nevylepšuje, nepřizpůsobuje novým podmínkám, které sice jsou jím nastaveny, ale v systému je i prvek svobody a možnost různých variací, a tak se vyvíjí, jak se vyvíjí. Podle Teilharda je smyslem a cílem stvoření bod omega, Kristus, nejdokonalejší z lidí, který spojuje člověka s jeho stvořitelem. Můžeme a nemusíme na podobný náhled přistoupit, ale třeba židovská smlouva, jejich Zákon, člověka má za partnera boha - jen partneři spolu mohou uzavřít smlouvu, má tedy člověka za stvořeného, který chce dodržovat pravidla jeho tvůrcem stanovená a poznávat a vyslyšet jeho úmysly, aby stvoření mohlo probíhat dále, k zítřkům, ne vše skončit zničením díla, které člověk sám nestvořil, jen mu bylo dovoleno se na něm podílet v rámci jeho nemalých možností.

Autor recenze: Stanislav Vašina

Günter Holle
Fanatismus : sklon k extrému a jeho psychologické kořeny [Fanatismus]

Nakl. údaje: Praha : Portál, 1998
ISBN 80-7178-183-5 (brož.)

Tato práce docela úzce souvisí s knihou H.G.Adler „Svoboda a bezmoc“.

G.Holle dělí fanatiky na měkké a tvrdé, nebo introvertované z přesvědčení a průbojné, aktivní, kterým jde o vlastní zájem, nebo esenciální a indukované – ti podléhají snadno svodům vidět svět co nejzjednodušeněji a jsou pak mnohdy papežštější papeže, a ještě všelijak jinak. Jedno však mají společné. Fanatismus otázku „pravdy“ chce prosadit, zavazuje a sleduje absolutní cíl často s brutální důsledností. Fundamentalismus naopak otázku „pravdy“ klade, odůvodňuje a požaduje závaznost věci.
Fanatik se může dostat k moci, pakliže dochází nejen k sociální otřesům, politickým krizím, ale také, když společnost není normálně strukturovaná či oslepne vůči nebezpečí. Třeba dnes málokdo chápe, proč byl Hitlerův hysterický a komediantský projev pro tolik Němců, hlavně mladých, svůdný. Hitler a jemu podobní byl ale pouhým produktem doby, kdy celá společnost ztratila sebedůvěru, pocitu méněcennosti propadala její velká část.
Připadá mi, že podobnými otázkami by se měli lidé zabývat i dnes, demokracie není zárukou, že k něčemu podobně šílenému, jako je zmasovění národa, už nikdy nemůže dojít. Když už nic jiného, je dobré vědět, jaká nebezpečí hrozí, zabývat se podobnými otázkami a každý projev intolerance, snahu o zglajchšaltování odhalit a nepřistoupit na hru různých potencionálních vůdců, kteří mluví o lepším zítřku, ale jsou na nich patrné rysy a znaky fanatismu a kteří jsou schopni sugesce a tvorby přesvědčení, přenosu fanatického vzrušení na „velké davy“.
Hezká je definice, že fanatismus je jen hyperkompenzace pochyb a osobní nejistoty. To by si každý měl uvědomit, když mu zalahodí slova nějakého toho muže s velkými „ideály“.

Autor recenze: Stanislav Vašina

Hans Günther Adler
Svoboda a bezmoc [Von der Legitimation des Gewalt: Widerstand und Terrorismus, Freiheit des Menschen: Aufsätze zur Soziologie und Geschichte]

Nakl. údaje: Praha : Prostor, 1998
ISBN 80-85190-79-6 (váz.)

Tato práce docela úzce souvisí s knihou G.Holle „Fanatismus“ .

H.G.Adler ve své knize podrobně zkoumá termín „masa“, ze kterého dále vychází ve svých úvahách o tom, jak by člověk neměl podlehnout svodům jednoduchých řešení a nepřijímat nekriticky návody, jak vidět svět, které jsou prezentovány v různých ideologiích. Je jich hodně, ale něco mají všechny společné: Jejich aplikování v podstatě nekončí ničím jiným, než nebezpečím ztuhlosti a strnulosti. Lidé jako masa, člověk jako součást něčeho takového, to jest čehosi amorfního, beztvarého, všeho, co nevytváří skupiny a co nikam nepatří, se stává pouhým ztraceným v tomto světě.
Další pojmenování pro takovéto struktury může být publikum, konzument. Jakmile člověk připustí, že je součástí něčeho takového, je jen otázkou času, kdy se stane pouhým objektem a figurkou na šachovnici různých divotvůrců. H.G.Adler dokazuje, že vlastně nic reálného jako masa neexistuje, je to jen konstrukt, jen nebezpečné zjednodušení, kterého se dopouští ti, kteří se cítí být povolanými rozhodovat o životě a potřebách druhých.
Pakliže se společnost stane pouhou masou, neexistují v ní nezávislé skupiny, prostě nejedná-li se o otevřenou společnost, ale jen o společnost anonymních jedinců, velmi často přicházejí ke slovu různí fanatici, ideologové, fundamentalisté, kterým velmi vyhovuje, jsou-li lidé nezakořeněni a cítí-li se být ztraceni uprostřed nepochopitelného a nepřátelského světa. Pak je jen otázkou času, kdy si jednotliví vylepšovatelé světa najdou své poslušné ovečky, které přímo žadoní o to, aby jim někdo ukázal směr, cestu a cíl.


Autor recenze: Stanislav Vašina

Clarissa Pinkola Estés
Ženy, které běhaly s vlky : mýty a příběhy : archetypy divokých žen [Women who run with the wolves]

Nakl. údaje: Praha : Pragma, c1999
ISBN 80-242-0235-2 (Euromedia Group - Knižní klub : brož.), 80-7205-648-4 (Pragma : brož.)

Dravec

Je v každém, ženě i muži, představuje divokou sílu, destruktivní, jdoucí proti přírodě, proti vývoji, proti nám samým. Chyba není v zanedbané výchově nebo jiných vnějších vlivech, ale my se s ní rodíme, jde o vrozený aspekt každého člověka. Dravec je soupeř, posměšný, vražednický. Dost dobře je ilustrován postavou Modrovouse ze známé pohádky.
Když vlčice opouští své mladé a vydává se za lovem, mláďata se ji pokoušejí sledovat ven z nory a dál po cestě. Ona na ně vrčí, postrkuje je a straší, dokud neběží zpět do nory. Jejich matka ví, že mláďata ještě nedokáží rozeznat a odhadnout ostatní tvory. Nevědí, kteří jsou dravci a kteří ne. Ale ona je to včas naučí, drsně a správně.
Stejně jako mláďata vlků, i ženy potřebují podobné zasvěcení, které by je poučilo, že vnitřní a vnější světy nejsou vždy radostná a šťastná místa. Mnoho ženám se nedostalo ani základního poučení o dravcích, jaké dává vlčice svým vlčatům.
Když se mladá duše „vdá“ za dravce, je polapena v životním období, jež mělo znamenat rozvíjení. Místo toho, aby žila volně, začíná žít falešný život. Prolhaný slib dravce je, že žena se nějakým způsobem stane královnou, přitom ve skutečnosti je plánována její vražda. Existuje cesta z toho všeho uniknout, ale k tomu je potřeba klíč.
Otázky jsou klíče, které tajné dveře duše otevírají.
Přestát to, co uvidíme, dravce v druhých a v sobě, dává ženě možnost vrátit se do své původní podoby „divoké“ ženy, plné intuice, citu, lásky a pochopení.

Autor recenze: Stanislav Vašina

Marie-Louise von Franz
Mýtus a psychologie : mýty o stvoření z pohledu hlubinné psychologie [Schöpfungsmythen]

Nakl. údaje: Praha : Portál, 1999
ISBN 80-7178-343-9 (brož.)

Marie-Louise von Franz se ve své knížce o stvořitelských mýtech hlavně ptá, jak mýtus souvisí s probuzením vědomí z nevědomí, jejich různými vztahy. Výklady znějí zázračně jednoduše, zapadá to do sebe neuvěřitelně přesně. Soubor mýtů, se kterými pracuje, je obrovský, rovněž různých druhů stvoření se tu míhá značné množství, ze všech kultur, nejkrásnější se mi zdají indiánské, kterých tu je taky pěkná řádka.
Von Franz řadí mýty do pár základních skupin, některé se však objevují i ve více z nich. Mezi prvními jsou mýty, které dokazují, že probuzení k vědomí je totožné se vznikem světa. Potom von Franz předkládá několik příkladů stvoření vesmíru náhodným konáním. Poté dochází k druhu mýtů, ve kterých je stvoření znázorněno jako pohyb shora dolů – duchovní bytosti v zásvětí tvoří tím, že sestupují nebo vrhají věci dolů. Pak se obrací ke stvoření, ke kterému dojde pohybem zdola nahoru; s tím se setkáváme v mýtech o vynoření, ve kterých všechno pochází z díry v zemi. Posléze se zabývá motivem dvou stvořitelů, dvou zvířat, nebo blíženeckých stvořitelů. Následně se věnuje motivu Deus faber – božstvu, které vytvoří svět řemeslně podobně jak tomu je v biblickém mýtu o stvoření. Potom je na řadě motiv prvotní oběti. Další kapitola je o náladách stvořitelské bytosti – například stvoření smíchem, děsem, pláčem, a všechna stvoření, která vznikla z pocitu lásky, touhy a ustupování. Další věcí, která je tu probírána, je motiv kosmického vejce a pračlověka, jejichž rozpad poskytne materiál k vybudování vesmíru, o pojmu libida, jež se nachází v tvůrčím ohni, maně, světové energii, ze které vzniká vše, co existuje. Von Franz se dále zabývá otázkou, proč tolik mýtů o stvoření obsahuje řetězce generací. Následující část knihy je věnovaná motivu částic, semen světa, a konečně vnitřnímu opakování stvoření v meditaci, jak se praktikovalo v alchymii, ve které se na výrobu kamene mudrců pohlíželo jako na opakování stvoření světa na individuální úrovni.
Zajímavé jsou, zdá se mi, všechny pasáže, ale uvedu jen jeden příklad. Jde o stvoření pláčem, kterému předchází děs. Souvislost s vědomím a nevědomím je nasnadě. Ten, kdo nedokáže působení nevědomí vydržet, přirozeně není schopný vytvořit něco nového, nebo nechat povstat něco tvůrčího. Když úvodní stadium paniky nebo strachu nedokáže ustát, nebude nikdy tvůrčí. Strašlivému okamžiku přemožení ze strany nevědomí nejsou někteří lidé nikdy schopni pohlédnout do očí, a proto nikdy nevstoupí do aktivní imaginace a s nevědomím nepromluví.
S tímto strachem a pocitem osamělosti je úzce spojen motiv pláče. Stvořitel pláče; jeho první reakcí před stvořením světa nebo v průběhu tvoření je pláč. Tento motiv obsahuje jeden africký mýtus Balubů bantuské národnosti, který je taky zvláštní tím, že v něm už existují všechny bytosti, možná ale jen jejich pravzory či co.

Na počátku byla velká prázdná rovina, nebylo žádné křoví, žádná tráva, žádný strom. Všechna zvířata plakala; antilopa plakala, ptáci plakali, leopardi plakali, protože nebylo nic, kam by se mohli schovat. Žila jedna stará žena, která měla bolavé, ohavně páchnoucí oči. Ta řekla, že je zachrání, když jí olížou oči a uzdraví. Zvířata k tomu byla ochotná. Olízaly jí tedy oči, až byla zdravá. Pak stará žena vzala kalebasu se semeny a rozházela semena po kraji. Z těch semen vzešly všechny rostliny a každé zvíře teď mělo své místo, kde mohlo žít a skrýt se.

Pláčem zvířat se promění zemský povrch z pouště v životní prostor. Pláč taky často nacházíme ve stvořitelských mýtech severoamerických indiánů. Například z jazykové skupiny Algonkinů je ten, ve kterém na začátku byla voda. Na vodě plula loď a v lodi byl muž, který plakal, protože neměl tušení, jaký bude jeho osud. Z vody vyšla Ondatra a zeptala se ho, proč pláče. A pak pro něj vytvořila půdu. Pláč vyvolaný strachem z neznáma je někdy první reakcí stvořitele. Podle Winnebagů Otec stvořitel seděl, když se probudil k vědomí, začal plakat a nic neviděl. Nic neexistovalo a pak jeho slzy zformovaly zemi.
Tento způsob, jak vědomí nejdříve rozpustit, aby se otevřela cesta k nevědomí, hraje taky velkou roli v alchymii. Jedním z počátečních stádií alchymistické práce bývá často liquefactio, zkapalnění, jež má rozpustit primu materii, která často v nějaké chybné formě zatuhne, a proto ji nelze rovnou použít k výrobě kamene mudrců. Liquefactio má i vedlejší význam rozpuštění osobnosti v slzách a zoufalství. Alchymisté říkají, že alchymista je během této části práce smutný; sedí v nigredu (černá fáze) a má melancholické myšlenky. Pláč může snížit tzv. mentální úroveň, kterou pak tvůrčí obsah nevědomí může konečně proniknout do vědomí.
Za zmínku stojí rovněž pasáž, kde von Franz hovoří o vynořování impulzů z nevědomí. Bývá to podle ní často provázeno puzením k jejich urychlené konkrétní realizaci. Tak je to s většinou obsahů, které z nevědomí přicházejí. Vždy je provází nutkání, že něco musíme hned udělat nebo chtít. To je démon, říká von Franz. Jung v jednom dopise dokonce napsal: „Pro mě je démonické něco archetypového v počátečním stádiu, co vystupuje z duše do vědomí.“ To tedy znamená, že v počátečním stádiu má démonické rysy všechno archetypově duševní, co vystupuje k prahu vědomí. Teprve, když daný obsah překročí práh vědomí a je integrován, zjeví se jeho pozitivní smysl. Znamenalo by to, že démonické není něčím absolutním, je to toliko stadium jistých nevědomých obsahů, jež vystupují vzhůru. Von Franz tuto úvahu uzavírá tvrzením, že tvůrčí člověk, u kterého neustále vystupují archetypové obsahy do vědomí, je zcela zblízka vydán démonickému a ďábelskému. Proto také před tvůrčí konkretizací velmi často vídáme, že se objevuje zřejmý tvůrčí neklid a určité démonické impulzy.
Zajímavá je taky historka ze života samotné Mare-Louise von Franz. Přiznává se, že neuměla provádět aktivní imaginaci. Rozhodla se tedy zkusit cestu samoty, kdy se nevědomí nejspíše projeví a promluví. Celé dny měla hrozný strach ze zloděje, byla totiž sama na horské chatě, bojovala s ním tak dlouho, s tím strachem, až si vytvořila imaginárního zloděje, se kterým mluvila, nebo spíš on sám se jí vynořil odkudsi z nevědomí. Nebyla už sama, měla vnitřního partnera, se kterým mohla hovořit. To je okamžik, kdy se stávají „z jednoho dva“, kdy si uvědomujeme, že to, čeho se děsíme, je duševně objektivní. Před tím, než nevědomí přijme tuto podobu, partnera, má člověk velký strach iracionální a velmi jím trpí. Jde o to, překonat tyto děsy.

Autor recenze: Stanislav Vašina

Anne Maguirová
Stíny duše : temné stránky lidské psychiky z pohledu hlubinné psychologie a spirituálních tradic [Dunklen Begleiter der Seele]

Nakl. údaje: Praha : Portál, 1999
ISBN 80-7178-341-2 (brož.)

Tak jsem zase narazil na knížku, od které se odtrhnout jest uměním. „Stíny duše“. Autorka je jungiánka. Překlad je taky hodně vyvedený. Různé etymologické hříčky jsou rozváděny v poznámce překladatele (Pavel Klepáč) i pro české ekvivalenty cizích slov, což hodně potěší.
Jung sám o sobě je dle mého zajímavá potrava ducha, ale knížky jeho žaček, to bývá mnohdy ještě větší slast.
Téměř mi přijde neuvěřitelné, jak skoro všechno důležité o osobě, duši, vztazích, nemocích duše lze dostat do útlé knížečky.
Jen namátkou: křesťanské pojetí hříchů, různé významy klíčových slov pro seznámení se stínem, jejich původ a proměny v čase, obrazy z mytologie starozákonní, řecké, asijské, ba i nějaký ten indiánský bůžek se tu najde, výklad symbolů, pár příkladů z praxe autorky, velmi stručné záznamy důležitých snů, po kterých mohla a někdy i nastala změna, jejich nepřekombinovaný výklad, taky odvolávky na Eliadeho a jeho vývody o třeba důležitosti ohně pro šamany, kováře a jiné.

Archetyp ohně přináší osvícení prostřednictvím emoce. To znamená, že dřív než je možné osvětlit a objasnit jakýkoliv psychický obsah, musíme nejprve znát emocionální zájem nebo vzrušení. Zánětlivý proces je výrazem symbolického „rozdělávání ohně“, jehož cílem je uvědomění a regenerace. K tomu však nedojde bez bolesti a bez skrytého průvodce strasti – náhledu.


Nejčastěji je ale citovaný samo sebou Jung, von Franz, i ten Adler, Nietzsche a někteří spisovatelé, například Dante a jeho Božská komedie, L.N.Tolstoj se svou Kreutzerovou sonátou a mnozí další tu mají své místo.
U čtení takovýchto knížek, a tahle je tedy jednou z nej, si člověk vybaví a jaksi i srovná dost věcí v hlavě. Co nejvíc potěší není ani tak další rozvedení Jungových souvislostí: stínu, animy, anima, alchymie, nevědomí, Já a dalších, ale nezvykle důvěrné a s velkým vypravěčským talentem podané hodnocení vlastních zážitků a zážitků autorčiných pacientů a hlavně pacientek. Třeba u líčení historky o epileptickém chlapíkovi, který roztrhá popruhy a dost poničí útlého policistu, mi nezbylo než nevzpomenout na nejeden svůj amok a jeho dohry. To ale není na četbě to nejvzrušivější - ty různé asociace, spíš je to požitek z vyváženého a ryze ženského pohledu, přesněji tedy vhledu, ba až zasvěcenosti do pro mnohé skrytých zákoutí duše.
Úvahy o masových jevech moderní doby procházím lehce nevšímavě, ale jakmile se začne mluvit o konkrétních případech pýchy, hněvu, žárlivosti, lenosti, nestřídmosti, lakomství a obžerství, hned mám všechny čtecí smysly zbystřeny.
Člověku se při čtení tak jaksi nenuceně vkládají do hlavy možné výklady různých vlastních reakcí, pocitů, emocí, chápání vztahů k okolí, přinutí se vybavit si, co jeho a lidi klíčové pro soužití a jakýsi vývoj ovlivňuje, determinuje, uvědomuje si tu vlastní podobu stínu, kterou tak často projikuje do druhých, aby se zdánlivě beztrestně zbavil svých běsů. Ale oni i ti druzí mají svůj stín, jinak by nebyli lidmi. Takže výsledkem by neměly být výčitky dovnitř, ani ven. Jen klidný nádech, výdech.

Autor recenze: Stanislav Vašina

Verena Kast
Otcové - dcery, matky - synové : práce s rodičovskými komplexy jako cesta k vlastní identitě [Vater-Töchter, Mutter-Söhne]

Nakl. údaje: Praha : Portál, 2004
ISBN 80-7178-838-4 (brož.)

O pozitivním mateřském komplexu:
Lidi s původním pozitivním mateřským komplexem většinou provází heslo: žít a nechat žít, pokud možno dokonce užívat si a nechat užívat. Život je v pořádku, oni sami jsou také v pořádku, dokonce ještě mnohem více, jsou zásadně obohacením života. S důvěrou se světu otevírají, očekávají dobro a často také dobro sklízejí. Vždycky to nějak dopadne, je věta lidí s tímto komplexovým vlivem. Toto spoléhání se někdy může změnit v lenost, v postoj samozřejmých nároků vůči druhým. Vedle toho mají smysl pro teorie, jež zohledňují celek. Určováni zkušeností, že se o ně život stará jako Velká matka, mají tito lidé většinou vztah k hmotě nezatížený křečovitostí. Uspokojování jejich potřeb je pro ně přirozené a také nezacházejí nijak zle s hmotou. Vykazují blízkost ke smyslovému světu. Protože jsou blízko nevědomí a mají k němu důvěru, jsou většinou kreativní a obdaření bohatou fantazií. Mívají velké tvůrčí schopnosti, které však nebývají vždy realizovány. Aby se ideje převedly do reality, je třeba vytrvalosti, frustrační tolerance, určité formy agresivity a schopnosti přinášet oběti. Jestliže se jáský komplex nemůže vymanit z původně pozitivního mateřského komplexu, pak si tito lidé vybudují nejisté jáské hranice. V tom případě jsou také ohroženi průlomy pudů v nejširším smyslu. Lidé s tímto založením jsou přátelští, obdarovávající, schopní vcítění, když jim to vyhovuje. Milují harmonii a oceánský životní pocit, ve kterém je patrná spojitost se vším a je zrušena odlišnost lidí, lze ve vzájemnosti sdílet hojnost života a s ní přesvědčivý erotem nesený pocit my.
Původně pozitivní mateřský komplex dává lidem pocit, že jsou dostatečně dobrým já v dostatečně dobrém světě, pocit nezpochybnitelného oprávnění k existenci.
K otcovskému komplexu:
Jsou tři hlavní varianty, tři druhy, tři typy otců. Nejen tedy otců reálných, ale hlavně pojmu otec jako takového, prostě tohoto zdaleka ne bezvýznamného archetypu.
První je Zeus. Homér Dia popisuje jako vždy "mírného a laskavého jako otec". Zeus vládne nad osudem, Moirám, bohyním osudu, však přikazovat nemůže. Jde o řízení vědomého konání, ne totálního ve všem a se vším všudy. Zeus není bez emocí, sem tam metá blesky, vybíjí se v bouřích nad smrtelnými i nesmrtelnými. Zeus přináší do života řád, strukturu, zduchovnění. Z toho je tak trochu patrné, že Zeus má v sobě i cosi mateřského, pakliže lze něco takového říct o bohu. Ono Gaia, jeho matka, ho musela skrýt v mínojské době před Kronem, jeho otcem, čili jakási vazba mezi nimi nutně musela nastat. Nějaký ten mateřský komplex. Dia svedla Héra, ve stylu velké bohyně a jejího synovského milence. Odtud tedy vítr fouká.
Druhý otec je Odin. Nebo taky Wotan. Je zván Otcem všehomíra. Je bohem války, válek se však neúčastní. Je bohem extáze, Wut rovná se vztek. Vztek je sice extatický, ale Wotan je taky bohem poezie, moudrosti. Ve své kápi poseté hvězdami putuje světem, aby jej spravoval. Jeho dva havrani mu vyprávějí, co se děje ve světě, Ódin třeba kontroluje, zda funguje pohostinnost a podobné důležité věci pro řádný běh světa. Řád, který je jím hlídán, platí ale jen určitou dobu, není nadčasový.
Třetí otec je bůh Bible. Je to otec Ježíše. Vztah boha k lidem srkze Ježíše je důvěrnější než u předešlých dvou. Kdyby byl Ježíš člověk a jen člověk, jeho hlavním komplexem by byl komplex otcovský. "Bože můj, proč jsi mě opustil?" Zde, na kříži, dochází k odpoutání od otce. Ježíš je vržen zpátky k svému já, odtžen od otce i matky. Bere na sebe vlastní osud. Oproti bohu Starého zákona otec z Nového nedbá tak na zákon, ten je sice též uplatňován, díky lásce k synovi ovšem mnohem svobodněji a laskavěji.
Všichni tři mají jakousi energii. Jde zde o pořádek, přehled, ale stále znovu a znovu, bez umdlení. To je důvod, proč autoritářští muži mají vždy následovníky. Zákon však nelze uplatňovat tvrdě. Tudy cesta nevede. Touha spojená s otcovským komplexem inklinuje k potřebě rozumět, nacházet zákony a laskavě je prosazovat, dávat životu jistou předvídatelnost.
Otcovství je archetypové, a tak v každé duši je aktivováno, jen je poněkud jinak zabarveno u žen a u mužů. Bez spojení s mateřským prvkem zůstává však příliš abstraktní, příliš ulpívá na tom, jak a co se má dělat. Je nezbytně nutné ho doplnit vztahem a schopností vztahovat se.

Autor recenze: Stanislav Vašina

Verena Kast
Dynamika symbolů : základy jungovské psychoterapie [Dynamik der Symbole]

Nakl. údaje: Praha : Portál, 2000
ISBN 80-7178-371-4 (brož.)

Verena Kast, analytička ve švýcarském St.Gallenu, která přednáší na Institutu C.G.Junga a na univerzitě v Curychu, vychází ve své práci z klíčových témat jungovské psychologie, pracuje s pojmy jako je komplex, jáský komplex, archetyp, přenos, protipřenos a individuace a ukazuje jejich použitelnost v rámci psychoterapie.
Tvrdí, že máme-li s poruchou, komplexy, navázat kontakt, musíme se zabývat fantaziemi, vztahovými vzorci, tedy zcela obecně symboly. Skutečnost, že se komplexy tak říkajíc "vyfantazírují", nabízí možnost, aby se síly, které brzdí, změnily v síly podpůrné. K tomu dochází při vzniku a vývoji symbolů. V tomto smyslu jsou symboly místem, kde se komplexy zpracovávají. A to je také důvod, proč sny, obrazy a celá oblast fantazie hrají v terapii podle C.G.Junga tak důležitou roli. Prakticky to znamená, že se člověk koncentruje na emoce a klade si otázku, jaké fantazie a jaké obrazy jsou s nimi spojeny. Tyto obrazy pak lze malovat nebo zpracovat technikou imaginace. Důležité přitom je, aby byl symbol prožit, ztvárněn a následně interpretován.
Někdy si stěžujeme na své energeticky vysoce nabité komplexy, ale vůbec nám nedochází, že komplexy mohou náš život velice obohatit, že v nich spočívá energetický potenciál. A to je energie, kterou potřebujeme k tomu, aby náš život byl pestřejší. Je jen třeba propojit komplex s naším jáským komplexem. To je také důvod, proč je interpretace na subjektivní rovině tak užitečná. Jde o interpretaci, kdy vše, co se objeví ve formě nějakého obrazu, symbolu nebo snu, pojímáme jako součást naší osobnosti. Chápeme-li to takto, přejímáme určitou odpovědnost. Získáváme však také pocit, že je tu energie, která nás dokáže oživit.
Jáský komplex, tedy základní propojení naší osobnosti, si lze představit nejprve jako absolutně propojený s rodičovskými komplexy. Během dětství se rodičovský komplex diferencuje na mateřský a otcovský. Během adolescence se z těchto komplexů osvobozujeme, jáský komplex se ostře staví proti mateřskému i otcovskému, snad i sourozeneckému, a to je jedna z možností uvědomit si, jak komplexy v našem životě působí. Jáský komplex se v adolescenci nachází pod dominantním vlivem archetypu hrdiny. Důraz je kladen na vlastní vůli, obhajuje se spontaneita, člověk si chce být vědom své vlastní identity, tak i propojení s ostatními lidmi. Význam nabývají vztahy, které si člověk sám vybírá. Anima a animus, obrazy ženy a muže v duši, které nás spojují s vlastní hlubinou, jsou již latentně přítomné a v projekci je prožíváme jako erotické a sexuální fascinace. Také bytostné Já se připomíná utopickými představami o vlastní budoucnosti v podobě grandiózních životních plánů. Člověk spolu s pocitem, že prochází proměnou, že se nově utváří, prožívá nejistotu své identity. Jáský komplex je méně koherentní, vyvolává to obavu, ale i možnost ho přebudovat. Zde mohou mít počátek psychické a somatické poruchy. Konstelují se ty nejproblematičtější komplexy, člověk prožívá typické problémy se vztahovými osobami.
Proces integrace znamená, že symboly, které se dostanou do našeho vědomí, prožíváme, ztvárňujeme, že těmto symbolům porozumíme, a že tyto symboly pak také ovlivní naše jednání a naše postoje. Individuační proces je ale také proces vztahový, samozřejmě k projekcím dochází nejčastěji ve vztazích, a tak potkáváme ve vztahu k druhému člověku velmi často sami sebe. Archetypy oživují nejen vztahy, nýbrž vztahy také oživují archetypy. Vztahy a individuaci nelze od sebe oddělit.
Verena Kast líčí několik případů svých klientů a jejich proces individuace, zabývá se také pojmy přenos a protipřenos, které se mi zrovna nechce pitvat. Zajímavý mi přišel její přístup k pocitu viny. Pocit viny je vždy směsicí studu a strachu, že bude následovat trest. Lidé mívají pocit viny teprve tehdy, když jsou přistiženi. Dokud nejsou dopadeni, dokáží se se svým pochybením vyrovnat sami. Pocity viny nutí člověka, aby zase něco udělal "dobře". To však není vždy možné. Máme-li pocit viny, znamená to, že jsme rozpolceni, rozerváni, to znamená, že trpíme ve větší nebo menší míře problémem identity. Pocit viny můžeme přenést na někoho jiného, ideálnější je ho akceptovat, získali bychom tak lidsky spravedlivější obraz o sobě samých, obraz člověka, který může zůstat něco dlužen, dokonce musí zůstat dlužen.

Autor recenze: Stanislav Vašina

Jay D. Glass
Zvíře v nás

Nakl. údaje: Bratislava : Motýľ, 1999
ISBN 80-88978-13-0 (váz.)

Americký neurobiolog a poté podnikatel tvrdí, že přišel na základní vazby mezi strukturou lidského mozku a lidským vědomím. Své poznatky čtenáři předkládá v jednotlivých kapitolách, které vtipně nazývá lekcemi. J.D.Glass během svých průzkumů došel k závěru, že lidské vědomí je ovlivněno hlavně tzv. biobehaviorálními imperativy, to jest že naše vědomí a chování je z převážné části předem biologicky dáno. Stejně tak jako zvířata člověk jedná v souladu s přírodními zákonitostmi, které jsou v našem mozku jakoby naprogramovány. Jde především o přežití, proto se skoro všechno motá kolem sexuality, rozmnožování, a tím pádem se každý vědomě či podvědomě usiluje o to, aby předčil své soky, které se snaží předstihnout v honbě za vyhlédnutým partnerem. Taky je prý ohromně důležitý imperativ ochrany a obrany vlastního území, dokládá to i na neudržitělnosti jakýchkoliv komunismů a jiných společenských teorií, které se usilují o zrušení soukromého vlastnictví. Za povšimnutí stojí i Glassův postřeh, že Bůh je něco jako vůdce smečky, lidé však narozdíl od třeba vlků už mají tu schopnost nemít jen skutečného fyzického vůdce, ale jakéhosi virtuálního na nebesích. Také všechna duševní onemocnění pramení podle Glasse z neschopnosti některých jedinců vyrovnat se s tím, že jim nevychází jejich podvědomá představa o vítězství a tak. No, knížka to je poměrně podivná.

Autor recenze: Stanislav Vašina

Morton Hunt
Dějiny psychologie [Story of psychology]

Nakl. údaje: Praha : Portál, [2006]
ISBN 80-7367-175-1 (váz.)

Už delší dobu jsem měl chuť dozvědět se něco víc o psychologii a její historii a také si trochu udělat jasno v tom, jaké byly a jsou její hlavní proudy či směry. Už jen proto, že jsem měl tu čest projít rukama několika psychologů a psychiatrů. Tato knížka mi moje přání docela splnila. Morton Hunt píše poměrně srozumitelně a i čtivě, takže i takový laik jako já má díky němu možnost trochu proniknout do základních psychologických disciplín a směrů.
Po krátkém úvodu, do kterého se mu vejdou Řekové, Římani, středověk, renesance a osvícenci, dochází Hunt k vzniku psychologie jako samostatného oboru. Víc se pak věnuje Wilhelmovi Wundtovi, kterého pokládá za hlavního zakladatele moderní psychologie. Seznamuje s jeho životopisem, experimenty a vědeckým vývojem včetně jeho studia u Hermanna Helmholtze. Dalšími významnými postavami, kterým se Hunt zaobírá podrobněji, jsou William James a Sigmund Freud.
Další kapitoly jsou zaměřeny na vznik různých testů a měření IQ, behaviorismus a tvarovou psychologii. Jak se Hunt blíží k současnosti, jsou kapitoly členěny podle oborů na osobnostní psychologii, vývojovou psychologii, kde je hodně prostoru věnováno Jeanu Piagetovi, sociální psychologii a psychologii vnímání, kde jsou například různé zajímavé příklady zrakových klamů. Pak následují kapitoly o motivační a emoční psychologii, kognitivní teorii, psychologii zaměřené na zkoumání jazyka a vzájemného ovlivnění psychologie a počítačů.
Pro mě zajímavější oblastí je pak část zaměřená na psychoterapii, kde Hunt uvádí jako její hlavní směry dynamickou psychoterapii, která vychází z Freuda, behaviorální psychoterapii a kognitivní psychoterapii. Závěr knihy je o využití a také zneužití psychologie hlavně v současné Americe.
Knížka je tedy značně obsáhlá a zajímavá i pro neznalce, jakým jsem já. Jenom mi trochu schází jakákoliv zmínka o C.G.Jungovi nebo A.Adlerovi, E.Fromm je pouze zmíněn. Humanistickou psychoterapii odbyl Hunt jen jedním odstavcem. O S.Grofovi nebo J.W.Perrym, o kterém jsem se dozvěděl díky diplomce Jana Bendy, tady není ani zmínka. Vůbec Hunt, ačkoliv je vtipný a ironický, se drží hodně při zemi a asi nemá žádné pochopení pro souvislosti psychologie s náboženstvím a transpersonální jevy.
Taky mi trochu běhal mráz po zádech, když Hunt uvažoval o tom, kterak by psychologie měla pomáhat nacházet další analyticky a racionálně myslící odborníky, aby udrželi současný zatroleně komplikovaný americký konzumní styl funkční. Ono vůbec horování pro racionalitu ve službách pokroku není zrovna můj šálek čaje.
Nezapomenu asi na perličku, kterou uvedl Hunt z biografie S.Freuda. Jeho žena mu prý dělala doma tak dokonalé prostředí, že se Freud mohl věnovat jenom svému bádání a povolání. Dokonce, když si šel čistit zuby, měl už od ní připravenou pastu na zubním kartáčku.

Autor recenze: Stanislav Vašina

Gary Snyder
Místo v prostoru : etika, estetika a vodní předěly [Place in space]

Nakl. údaje: Praha : Maťa : DharmaGaia, 2002
ISBN 80-7287-045-9 (Maťa : váz.) * 80-7287-046-7 (chyb.), 80-85905-16-7 (DharmaGaia : váz.)

Jedná se o soubor esejů řazených do tří částí: Etika, Estetika a Vodní předěly. Gary Snyder v nich vesměs různě komentuje, hodnotí a glosuje vše kolem sebe. Jednotlivé eseje vznikaly v rozmezí čtyřiceti let. Beatnici, čínská a japonská poezie, ekologické přístupy ke světu, buddhismus, zen (Snyder totiž žil delší čas v Japonsku), „divoká příroda“, šamanismus, úcta k mýtům, sebevražednost západního konzumního životního stylu, návody, jak zabránit zkáze, respektování druhých a ne-lidského. To a spousta dalšího se vešlo do této poměrně útlé knihy. A články jsou napsané vesměs s nadhledem a zasvěceně, čtivým jazykem.
Hodně zkráceně uvedu jen pár ukázek z náhledů Garyho Snydera:

O vegetariánství:

Snyder říká, že si všiml, že někteří zenoví mistři v Japonsku jedí ryby, když jsou mimo klášter. Jednou byl na návštěvě róšiho v chrámu poblíž hory Fudži a zeptal se ho, proč někteří kněží a mniši jedí maso nebo ryby. Ten mu srdečně odpověděl: „Zenový učedník by měl být schopen jíst psí hovna a pít petrolej.“

O Probuzené Soucitné mysli:

Probuzení Soucitné mysli je všeobecně známou lidskou zkušeností a není vytvořeno buddhismem nebo nějakou jinou jednotlivou tradicí. Je bezprostřední zkušeností a křesťané, židé, muslimové, komunisté a kapitalisté ji velmi často dosahují. Tato zkušenost nemusí mít ani žádný etický obsah, je to okamžik odvrácení se od sveřepého ega, zatímco jen tak koukáme, jen tak jsme, sjednoceni s někým jiným.

O meditaci a poezii:

Přestože má výraz „meditace“ pro mnoho lidí mystické a náboženské významové konotace, je to prostý a jednoduchý jev. Úmyslné zklidnění se a ticho. Jak psaní básní, tak tradice úmyslného upírání pozornosti na vlastní vědomí jsou staré jako lidstvo samo. Meditace je zaměřena směrem dovnitř, poezie míří ven. Jedno je pro nás samotné, druhé patří světu. Jedno proniká do okamžiku, druhé se o něj dělí. Ale v praxi není nikdy zcela jasné, co dělá co. V každém případě i přes vnímání poezie a meditace jako něčeho zvláštního, skoro exotického a náročného, jsou obě stejně staré a obyčejné jako tráva. Jedno má svůj počátek u tiše sedících a přemýšlejících lidí, druhé u lidí vymýšlejících a předvádějících písně a příběhy.

O úskalích básnění:

Ze světa buddhismu vzešlo mnoho básníků a pěvců dharmy, jejichž díla jsou obdivována a milována. Přesto byla poezie někdy brána jako nebezpečí pro duchovní cestu. Ikkjú, japonský zenový mistr, sám dobrý a originální básník z patnáctého století, uvedl v posměch své kolegy:

Lidé jsou hloupí jako koně a krávy,
Básnictví je výdobytkem pekla.
Pýcha, klam, utrpení způsobená vášněmi –
Musíme vzdychat nad těmi, kdo takto obcují
s démony.

A třeba o nestydatosti:

V poezii a meditaci je třeba být nestydatý, nemít před sebou žádná tajemství, být stále ve střehu, nečinit soudy o tom, co je moudré a co je pošetilé, co je vysoké a co nízké a všemu se náležitě věnovat:

Dobírat si démony
Zápasit s hněvem
Smát se žádostivým
Svádět nesmělé
Utírat špinavé nosy a zašívat roztrhaná trička
Posílat filozofy v době večeře domů ke svým ženám
Vymáchat byrokraty v řece
Brát matky s sebou do hor
Jíst obyčejně

A ještě o jazyku:

Takže obvyklejší pohled na jazyk:
1. Jazyk je výlučně lidský a prvotně kulturní.
2. Inteligence se utváří a vyvíjí v závislosti na jazyku.
3. Svět je chaotický, ale jazyk jej uspořádává a kultivuje.
4. Čím je jazyk kultivovanější - čím vzdělanější, přesnější a jasnější - tím lépe zkrotí vzpurný svět přírody a citu.
5. Dobrou literaturou je "civilizovaný" jazyk.

Ale můžeme to otočit a dostaneme:
1. Jazyk je v základu biologický. Stává se zčásti kulturním, když se jej učíme a procvičujeme jej.
2. Inteligence se utváří a vyvíjí v závislosti na nejrůznějších interakcí se světem, včetně lidské komunikace, jak jazykové, tak nejazykové. Jazyk tak hraje důležitou - ovšem nikoli jedinou - roli v tříbení myšlení.
3. Svět (a mysl) je uspořádán vlastním způsobem a jazykový řád odráží a zahušťuje řád světa.
4. Čím plněji je světu dovoleno vystoupit a poučit nás (bez vměšování našeho ega a názoru), tím lépe můžeme vidět své místo ve vzájemně provázaném světě přírody.
5. Dobrou literaturou je "divoký", nevázaný jazyk.

... jazyk tedy nevkládá řád chaotickému vesmíru, ale odráží jeho nespoutanost, divokost.

... skutečně úchvatné literatury se ovšem dopracují ti, kteří se naučili, zvládli a osvojili konvenční "spisovný jazyk" a "dobrou literaturu", a potom se vrátili k radosti a nezatížené hravosti přirozeného jazyka.

Autor recenze: Stanislav Vašina

Carl Gustav Jung
Vzpomínky, sny, myšlenky C.G. Junga [Erinnerungen, Träume, Gedanken von C.G. Jung]

Nakl. údaje: V Brně : Atlantis, 1998
ISBN 80-7108-178-7 (váz.)

Aniela Jaffé začala se zapisováním vzpomínek psychologa C.G.Junga (1875 - 1961) v roce 1957. Jedná o shrnutí života a díla tohoto psychologa, který spíš než životopisná data, přesné údaje a popis jednotlivých situací ze svého života, uvádí myšlenky, vize a sny, které ho formovaly a přivedly k jeho teoriím o kolektivním nevědomí, archetypech, animě, animovi, stínu a dalším klíčovým bodům jeho literárních prací a psychoterapeutické praxe. Věnuje se hodně svému dětství, snům a představám, které ho ovlivnily na celý život. Jednou z klíčových vizí byl sen o sestupu do podzemí, kde v kamenné místnosti stál vysoký sloup, lingam pokrytý lidskou kůží. Postupem času došel C.G.J. k závěru, že se jednalo o sestup do nižších pater lidské psýché, objevení se kolektivního nevědomí.
Také jednou z důležitých věcí, které ho formovaly byl vztah s otcem a matkou, jejichž manželství pokládal Jung za nešťastné. Jeho otec, protestantský pastor, za celý život nenašel cestu, jak si se synem, ostatními dětmi a ženou otevřeně promluvit o tom, co ho tíží.
Jung zažil sen, kdy jeho otec přišel ze záhrobí a ptal se ho na otázky z oblasti manželských vztahů, bylo to těsně po smrti jeho ženy. Jung soudí, že mrtví ve svém světě nemohou dojít k dalším poznatkům a závěrům, než zde, a tak někdy potřebují kontakt se živými, kteří, když umřou, obohatí říši mrtvých o nové myšlenky, které byly jejich majetkem za živa.
Další záležitost, která byla důležitá pro práci C.G.J., byl jeho vztah k Bohu, o němž si se svým otcem nemohl promluvit, protože ten se utíkal k teologickým poučkám a nechápal Jungovu otevřenost. Klíčová představa, která Junga dlouho mučila, než ji nechal na plno rozvinout, byla vize Boha, který z oblaku ze zlatého trůnu vypustí výkal, který rozboří největší chrám ve městě. Jung po celý život hledal vliv numinózního na lidskou psýché, to byl také jeden z důvodů, proč se rozešel s Freudem. Tomu věnuje část knihy, popisuje jejich seznámení, jejich vztah, který byl zpočátku vztahem učitele a žáka. Teprve poté, co Freud své teorie o důležitosti sexuality na psýché začal označovat jako nové dogma, Jung k Freudovi přestal pociťovat důvěru. Tu prý také zničila jejich společná cesta do Ameriky, kdy si na lodi navzájem vykládali a analyzovali své sny. Freud nutil Junga za všemi jeho sny vidět věci dotýkající se jeho biografie, což Jung nepokládal za správné. Když ho Jung požádal při pokusu o výklad Freudových snů o to, jestli by mu neřekl nějaký doplňující údaj ze svého života, Freud odmítl se slovy, že by ztratil autoritu, čímž ji ovšem ztratil u Junga doopravdy a natrvalo.
Jung také hovoří o svých cestách, například do severní Afriky, kdy konfrontuje evropskou převahu racionality a zatlačení mýtů do pozadí se světem beduínů, kteří ještě k tomuto stupni nedošli. Také cestoval po černé Africe, Indii, kde se s pokorou seznamoval s východní filozofií. V Americe navštívil indiány Pueblo, kteří mu učarovali svou vírou v řád světa, ve svou roli v udržení řádu a pochybami, proč jsou bílí tak uspěchaní, agresivní a netuší, jak žít v souladu se světem.
Zajímavá věc je také poznatek, že Jung se pokoušel už v dětství charakterizovat sám sebe za pomocí dvou postav, první byla ovládána vědomím a potřebami časného světa, druhá se hroužila do nevědomí a kontaktů s věčností. Ideálním řešením jeho problému, co studovat, byl právě obor psychologie, kdy první část se věnovala spíše otázkám biologie a druhá filozofie a teologie.
Kniha to je velmi zajímavá, sám nevím, jestli je lepší nejdříve se seznámit s Jungovou autobiografií a teprve potom se vrhnout na jeho knihy, třeba jednotlivé díly Sebraných spisů, a nebo nejdřív něco vědět o tom, na čem pracoval, a teprve potom dojít k tomu, co ho v jeho životě nejvíc formovalo. Nechtě jsem zvolil druhou variantu, první by možná byla lepší.
Nejen že mě oslovují Jungovy myšlenky, jeho úcta k numinóznímu, mytologii, alchymii, veliký přehled, ale také jeho literární styl. Třeba tato kniha je obzvlášť čtivá. No ono i ostatní Jungova díla jsem přečetl s velkým zaujetím.

Autor recenze: Stanislav Vašina

Carl Gustav Jung
Sto dopisů : (výbor z korespondence) [Briefe I-III]

Nakl. údaje: Praha : Sagittarius, 1996
ISBN 80-901898-3-0 (váz.)

Korespondence C.G.Junga v tomto výběru je z let 1911 až 1960. Nejsem žádným vyznavačem čtení dopisů slavných, ale tento výbor z korespondence mě věru potěšil. Ve stu dopisů se Jung vyjadřuje k většině záležitostí, které probírá i ve svých knihách, a mnohdy tyto dopisy docela zajímavě dokreslují jeho názory, které asi s větší dávkou autocenzury publikoval. V dopisech se vyjadřuje mnohem víc za sebe jako soukromou osobu, nebere ohledy na vědeckou obec a tak. Jung v nich řeší taky svůj vztah k Bohu, alchymii, Německu před a po válce, Freudovi, jiným psychiatrům, filozofům, spisovatelům (Hesse, Joyce) a vůbec ke všemu možnému.
Jen pár zkrácených ukázek z některých jeho dopisů:

1932
… za všech okolností je vždy radno držet se vědomé a racionální stránky života, tj. podporovat ji. Neměli bychom ji nikdy pouštět ze zřetele. Je oním opěrným bodem, bez něhož bychom na neznámých mořích zabloudili. Kdybychom se vzdali vědomé a racionální orientace, pak bychom rovnou na sebe přivolali nemoc. Ale stejně tak platí i opačná pravda, totiž že život není pouze racionální… …do jisté míry je třeba své smysly otevřít také mimoracionálním aspektům existence. K nim patří nevědomí. Tento mimoracionální faktor musíme plně respektovat… … jestliže zaměříme svou pozornost na nevědomí, začne nás okamžitě přitahovat, a nejsme–li pevně zakotveni v reálném, vědomém životě, pohltí nás drak nevědomí. Víte, co to znamená! Jen když vaše vědomí se všemi kritickými schopnostmi zůstane bdělé, můžete začít s pozorováním nevědomí…

1940
… důvěřujte svému nevědomí jako milujícímu otci. Je to však příroda, a o ni se nelze opřít jako o spolehlivou lidskou bytost. Nevědomí je nelidské a vyžaduje lidského ducha, má-li sloužit lidským účelům. Příroda je nedostižná vůdkyně, pokud ovšem víme, jak se jí máme řídit…
… bez lidského ducha nedává nevědomí smysl. Sleduje nepřetržitě své kolektivní cíle a neslouží nikdy individuálnímu lidskému osudu. Váš osud je výsledkem vzájemné spolupráce vědomí a nevědomí…

1943
Heideggerův modus philosophandi je veskrze neurotický a vyvěrá nakonec z jeho psychické zmatečnosti. Jeho bližší i vzdálenější duchovní příbuzní sedí v blázincích zčásti jako pacienti, zčásti jako filosoficky odpoutaní psychiatři. Devatenácté století bylo přes všechny své chyby přece jen lepší, než si Heidegger jako jeho poslední představitel myslí. Kromě toho je tato duchovní zvrácenost nacionálně-německou záležitostí. Anglie může v tomto ohledu posloužit pouze Joycem a Francie surrealismem. Itálie zůstává skromně v pozadí se svým Benedetto Crocem…
… při vší kritické analýze se filosofii dosud nepodařilo vymýtit své psychopaty…
… jedna z kapitol budoucí kritické filosofie se bude jmenovat Psychopatologie ve filosofii. Hegel málem puká domýšlivostí a ješitností, z Nietzscheho prýští znetvořená sexualita atd. Neexistuje žádné myšlení o sobě; myšlení je v těchto případech něčím na způsob vařícího kotle všech nevědomých ďáblů, tak jako každá jiná funkce usilující o absolutní nadvládu…
… neuróza diskvalifikuje každého filosofa, protože je ve svém nitru rozpolcený…

1947
… u aktivní imaginace jde o to, začít nějakým obrazem, například oné žluté hmoty z Vašeho snu. Pozorujte tento obraz a sledujte přesně, jak se začíná rozvíjet nebo měnit. Nesnažte se mu vnutit nějakou určitou podobu, jenom pozorujte, k jakým změnám spontánně dochází. Každý psychický obraz, který tímto způsobem pozorujete, se dříve nebo později přetvoří, a to na základě spontánní asociace, která vede k malým změnám obrazu. Netrpělivému přeskakování od jednoho tématu k druhému je třeba se bedlivě vyhýbat. Držte se obrazu, který jste si vybral, vyčkejte, až se změní. Všechny tyto změny musíte pozorně sledovat a nakonec musíte vstoupit do obrazu: objeví-li se nějaká osoba, která něco říká, pak řekněte i něco Vy, co máte na srdci, a naslouchejte, co Vám on nebo ona sdělí. Tímto způsobem můžete nejen analyzovat svoje nevědomí, ale dáte zároveň svému nevědomí šanci, aby Vás samo analyzovalo. A tak budete postupně vytvářet jednotu vědomí a nevědomí, bez níž individuace není možná…

Autor recenze: Stanislav Vašina

Carl Gustav Jung
Osobnost a přenos [Persönlichkeit und Übertragung]

Nakl. údaje: Brno : Nakladatelství Tomáše Janečka, 1998
ISBN 80-85880-18-0 (váz.)

C.G.Jung zde líčí fenomén přenosu, opírá se přitom o symboliku alchymického díla. Dokazuje, že teorie alchymie není v podstatě ničím jiným než projekcí nevědomých obsahů, tj. těch achetypických forem, které vlastně jsou všemi těmi ryzími fantazijními výtvory, se kterými se setkáváme na jedné straně v pohádkách a mýtech, na druhé straně ve snech, vizích a bludných systémech jednotlivců. Významná role, kterou hraje hieros gamos a mystická svatba, tak i coniunctio alchymistů, odpovídá jednak ústřednímu významu přenosu v psychoterapeutickém procesu a jednak jeho významu v normálních lidských vztazích. Problematika přenosu je tak mnohostranná, říká C.G.Jung, že mu chybí potřebné kategorie, aby dokázal provést systematický výklad. Zkušenost ukazuje, že nejen alchymisté byli veskrze nejistí, pokud jde o sled jednotlivých stavů, nýbrž že i v individuálním pozorování se vyskytuje velké množství variací a právě tak velká libovůle v pořadí stavů, při vší principiální shodě v základních faktech. Obrazové série, kterou C.G.Jung použil (Rosarium Philosophorum z roku 1550) je jednou z mnoha, dalo by sestavit ještě mnoha jinými způsoby. Neexistuje jediné schéma, které by bylo schopno plně vyjádřit nekonečné množství individuálních variant, které mají oprávnění existovat. C.G.Jung podotýká, že naše doba je epochou chaosu a rozkladu. Vše se stalo problematickým. Jak se v takovýchto stavech děje vždy, tlačí se nevědomé obsahy na hranice vědomí s cílem kompenzovat jeho nouzi. Stojí proto zato pečlivě sledovat všechny hraniční jevy, jakkoli temné se mohou zdát, aby v nich byly nalezeny zárodky možných nových řádů. Fenomén přenosu je bezpochyby nejdůležitějším a obsahově nejbohatším syndromem procesu individuace a znamená více než pouhou osobní náklonnost či nechuť. Díky jeho kolektivním obsahům a symbolům daleko přesahuje osobní sociální sféru a upomíná na ony vyšší lidské vztahy, které dnešní společenský řád bolestně postrádá. Symboly kruhu, kvaternity, které jsou pro individuační proces tak charakteristické, poukazují na jedné straně k původnímu primitivnímu uspořádání lidské společnosti, na straně druhé vpřed, k vnitřnímu řádu duše, jako by to byl nezbytný nástroj pro reorganizaci kulturního společenství v protikladu ke dnes tak oblíbeném kolektivním organizacím, které shromažďují neucelené, nezralé pololidi.

Autor recenze: Stanislav Vašina

Carl Gustav Jung
Duše moderního člověka [Erinnerungen, Träume, gedanken von C.G. Jung]

Nakl. údaje: V Brně : Atlantis, [2000]
ISBN 80-7108-213-9 (váz.)

S duší Západu je to podle C.G.Junga na pováženou. Svůj názor dokládá tímto příběhem:

- Mám přítele, náčelníka Indiánů Pueblo. Jednou jsme důvěrně rozmlouvali o běloších a on řekl: "Nechápeme bělochy. Pořád něco chtějí, jsou stále neklidní, ustavičně cosi hledají. Co hledají? Nevíme. Nejsme sto jim porozumět. Mají tak ostré nosy, tak tenké, kruté rty, takové rysy ve tvářích. Myslím, že všichni jsou pomatení." Můj přítel patrně poznal árijského dravce, aniž byl schopen ho pojmenovat.Poznal jeho touhu po kořisti, která ho vede všemi zeměmi, po kterých mu nic není, poznal navíc náš slavomam, který si například představuje, že křesťanství je jediná pravda a bílý Kristus jediný spasitel.

A něco o nevědomí:

- Zatímco vědomí je sice intenzivní a koncentrované, je jen efemérní a zaměřeno na bezprostřední přítomnost a nejbližší budoucnost a minulost a disponuje jen individuálním zkušenostním materiálem, který zahrnuje pouze několik málo desetiletí. Další pamět je umělá a spočívá v podstatě na potištěném papíru. Zcela jinak nevědomí. Není sice koncentrované a intenzivní a tím nejparadoxnějším způsobem vedle sebe může řadit nejrůznorodější prvky. Vedle nezjistitelného množství podprahových vjemů ovšem disponuje nesmírným pokladem usazenin všech životů předků, kteří pouhou svou existencí přispěli k diferenciaci druhu. Kdybychom mohli nevědomí personifikovat, pak by to byl kolektivní člověk mimo pohlavní zvláštnosti, mimo mládí a stáří, mimo zrození a smrt a disponoval by nesmrtelnou lidskou zkušeností přibližně jednoho až dvou milionů let.

O vnímání věcí fyzických a duchovních:

- Když mě pálí oheň, nepochybuji o reálnosti ohně. Ale když mám strach, že by se mi mohl zjevit duch, hledám ochranu v myšlence, že je to pouhá iluze. Avšak jako je oheň psychickým obrazem věcné události, jejíž fyzika je koneckonců ještě neznámá, je můj strach ze strašidla psychickým obrazem duchovního původu stejně reálným jako oheň, protože mi působí reálnou úzkost přesně tak, jako mi oheň působí reálnou bolest.

O životě po smrti a významu mýtu:

- Stupeň vědomí, jehož už někde lidé dosáhli, tvoří - jak se mi zdá - horní hranici toho, čeho mohou v poznání dosáhnout také mrtví. Proto asi má pozemský život tak velký význam a proto je tak důležité, co si umírající člověk při umírání "přináší na druhou stranu". Jenom zde, v pozemském životě, kde se srážejí protiklady, se může zvýšit všeobecné vědomí. Zdá se to být metafyzickým úkolem lidstva, který však může být bez "mytologizování" splněn jen zčásti. Mýtus je nevyhnutelný a nezbytný mezistupeň mezi nevědomím a vědomým poznáním. Je jisté, že nevědomí ví více než vědomí, ale je to vědění zvláštního druhu, vědění na věčnosti, ponejvíce bez vztahu k onomu "zde" a "nyní", bez zřetele k řeči našeho rozumu. Jen poskytneme-li jeho výpovědi příležitost, aby se amplifikovala, ocitá se v dosahu našeho rozumu a nový aspekt se proto stává vnímatelný.

Autor recenze: Stanislav Vašina

Carl Gustav Jung
Snové symboly individuačního procesu : (psychologie a alchymie I) [Traumsymbole des Individuationsprozesses]

Nakl. údaje: Brno : Nakladatelství Tomáše Janečka, 1999
ISBN 80-85880-19-9 (váz.)

C.G.Jung v této práci spojuje otázku individuačního procesu se svými poznatky z oblasti alchymie. Pracuje také s pojmem archetyp. V úvodu uvádí, že archetyp přiblížený vědomí průzkumem nevědomí konfrontuje člověka s propastnou protikladností lidské přirozenosti, čímž mu umožňuje zcela bezprostřední zkušenost světla a tmy, Krista a ďábla. Zkušenosti tohoto druhu nelze s nutností našimi lidskými prostředky přivodit.
O alchymii Jung říká, že její význam v rámci duchovních dějin je natolik neznámý, že se jeví skoro nemožné vypovědět, v čem vlastně spočívá. Alchymie vůči křesťanství ovládajícímu povrch představuje něco jako spodní proudění. Chová se k němu jako sen k vědomí. Snaží se vyplnit mezery, které napětí mezi protiklady v křesťanství nechalo otevřené. Mezi lichá čísla křesťanské dogmatiky se vpravují čísla sudá, která znamenají ženský prvek, zemi, podsvětí, ba i samo zlo. Nevědomí upřednostňuje ve svém vztahu k vědomí, jak ukazuje alchymie, typ Kybelé - Attis v podobě "prvotní látky" a "syna makrokosmu", a tím se projevuje nikoli jako komplementární, nýbrž jako kompenzující. To ukazuje, že nevědomí se k vědomí nechová pouze protikladně, ale že je jeho spoluhráčem nebo protihráčem. Tak se horní, duchovní, sklání k dolnímu, pozemskému, ženskému. A obdobně Matka, která předchází otcovskému světu, plodí, vycházejíc vstříc mužskému principu nástrojem lidského ducha ("filozofie"), syna, nikoli Bohočlověka, nýbrž bájnou bytost, která je konformní s bytostí Pramatky. A jako je úkolem horního syna spása člověka ("mikrokosmu"), význam dolního syna spočívá v tom, že je "spasitelem makrokosmu".
"Syn filozofů" v žádném případě není jen odrazem Syna Božího v nevhodné látce, neboť syn Tiámat vykazuje rysy mateřské prapodstaty. Je sice vysloveným hermafroditem, má však mužské jméno a prozrazuje tím sklon ke kompromisu, jejž projevuje chthonické podsvětí zavržené duchem a identifikované přímo se zlem; zřejmě představuje ústupek duchovnímu a mužskému prvku, ačkoli nese tíhu země a bájnost zvířecí prabytosti.
V alchymii jde především o zárodek jednoty, který leží skrytý v chaosu Tiámat a představuje obdobu k jednotě Božství. Stejně jako ona má tento zárodek u křesťansky ovlivněné alchymie trinitární kvalitu. Podle jiných svědectví odpovídá tento zárodek jednotě čtyř živlů. Podle Junga není trojčet přirozeným výrazem celosti, neboť minimum určení pro definici celosti představuje čtyřka. Čtyřka má význam ženského, mateřského, fyzického, trojka otcovského, mužského, duchovního. Nejistota mezi třemi a čtyřmi tedy znamená asi tolik jako kolísání mezi duchovním a fyzickým.
Dále Jung pracuje s termínem mandala, symbolem jednoty, který se objevuje buď ve snech, nebo v podobě vizuálních vjemů během bdělého stavu, většinou jako kompenzace protikladnosti a konfliktnosti vědomé situace. Tato "trhlina" ale není podle Junga způsobena křesťanským řádem světa, poněvadž lze snadno dokázat, jak právě křesťanská symbolika tuto ránu hojí nebo se ji snaží léčit.
Cesta individuace, stejně jako alchymické Dílo, není přímá, nýbrž se zdá být cyklická. Přesnější znalost ji představuje jako spirálu. Snové motivy se po určitých časových úsecích stále vracejí k určitým formám, které svým způsobem označují střed. Toto centrum označuje Jung jako "bytostné Já". Sny jako manifestace nevědomých procesů rotují nebo obíhají kolem tohoto středu. Kvůli mnohotvárnosti symbolického materiálu jde jen ztěží rozpoznat nějaký řád. Z bližšího pohledu se však tento vývoj jeví jako cyklický, případně spirálovitý. Takové spirálovité průběhy lze přirovnat k procesům růstu rostlin. Ostatně rostlinné motivy (strom, květina apod.) se v takových snech a fantaziích často vracejí. V alchymii je strom symbolem hermetické filozofie.
Jung se zabývá sérií snů, která obsahuje četné symboly středu, respektive cíle. Má to v nejvlastnějším smyslu spásný význam. Ve snech dochází ke střetnutí s vlastním stínem, onou temnou polovinou duše, které se člověk zbavuje projekcí; buď tím, že zatíží své sousedy v užším nebo širším smyslu vším nedobrým, co člověk zjevně sám má, nebo své hříchy přenechá pomocí "dokonalé lítosti" Božímu Prostředníkovi. Konfrontace s temnou polovinou osobnosti je stejně důležitá jako otázka hříchu pro církev.
Stínem vyvolaná problematika protikladů hraje v alchymii velkou a rozhodující úlohu - vždy nakonec v průběhu Díla vede ke sjednocení protikladů v archetypické formě posvátné svatby. V ní svrchované protiklady v podobě mužského a ženského principu splývají v jednotu, která již neobsahuje protiklady, a tím pádem je nenarušitelná. Předpokladem ovšem je, že se "mistr" neidentifikuje s postavami "Díla", nýbrž je nechává setrvávat v jejich objektivní, neosobní formě. Dokud se alchymie namáhala v laboratoriu s Dílem, nacházela se v duševně výhodném stavu. Dokud tomu tak bylo, neměl alchymista vůbec žádnou příležitost identifikovat se s vynořujícími archetypy, neboť ty byly projikovány do chemické látky. Nevýhodou této situace bylo ovšem to, že alchymista musel úsilím znázorňovat neporušitelnou substanci jako chemické těleso, což byla opovážlivost, na které laboratorní alchymie ztroskotala a byla vystřídána chemií. Duševní část Díla však nezmizela, ale vynutila si nové interprety, příkladem je Goethův Faust. Její odkaz je patrný i na významném vztahu moderní psychologie nevědomí k alchymické symbolice.
Na závěr jeden úryvek: "Štěstí" například je tak pozoruhodnou skutečností, že není nikoho, kdo by po něm netoužil, a přece neexistuje jediné objektivní kritérium, které by nepochybně dovozovalo nutnou existenci tohoto stavu. Často se musíme v nejdůležitějších věcech opírat o subjektivní úsudek.

Autor recenze: Stanislav Vašina

Carl Gustav Jung
Archetypy a nevědomí [Archetyp und Undbewußtes]

Nakl. údaje: Brno : Nakladatelství Tomáše Janečka, 1997
ISBN 80-85880-16-4 (váz.)

Pojmy jako nevědomí, kolektivní nevědomí, archetypy, stín, anima a další, které C.G.Jung ve svých teoriích o lidské psýché používá nebo některé sám v psychologii zavádí, mně přijdou neobyčejně důležité nejen proto, že jich mohu použít pro vysvětlení svých tří psychóz, které vlastně byly nečekaným a totálním vítězstvím těchto skrytých prvků v mojí psýché nad vědomím, racionalitou a sebekontrolou, ale dají se i použít i pro ostatní relativně normální jedince, kteří žádné divoké kontakty s numinóznem, vytěsněnými komplexy nebo podobnými hračkami nezažili.
Každý může v nějaké podobě o svůj stín, nějakou hříčku nevědomí nebo vrozený vzorec myšlení či archetyp, jak ho vysvětluje C.G.Jung, zakopnout. Aspoň si myslím.
Následující poznámky jsou povětšinou úryvky z této knížky, které jsem bez větších zábran obšlehnul, protože nějaké moc vlastní formulace by spíš byly matoucí než vysvětlující.
O nevědomí jako takovém se podle Junga začalo uvažovat teprve tehdy, když byl tak zvaný duch Boží vylučován z lidských úvah a musel ho tak nahradit nějaký nevědomý náhradní útvar.
Nevědomí neobsahuje jen vytěsněné, nýbrž taky ještě nikoliv vědomé obsahy, jako jsou například démoni nebo bohové primitivů nebo fanaticky vyznávané ismy v průběhu minulého století a i nyní. Nevědomí popisuje velmi nestálou skutečnost: všechno, co vím, na co však momentálně nemyslím; všechno, čeho jsem si byl vědom, ale zapomněl to; všechno, co je vnímáno mými smysly, ale vědomím nepovšimnuto; všechno, co bezděčně nevědomě cítím, na co myslím, vzpomínám, co chci a co činím; také všechno budoucí, co se teprve později dostane do vědomí.
Pro znázornění nevědomí lze použít analogii s barevným spektrem, kdy se klesání k nevědomým obsahům může srovnat s posouváním k červenému konci spektra nebo na druhé straně k fialovému. Nevědomí je z jedné strany ovlivněno či tvořeno pudy, z druhé strany archetypy či duchem. Pud se od archetypu, čili jakéhosi svého obrazu, liší tím, že leží v infračerveném, obraz pudu v ultrafialové části spektra. Archetyp, čili duch, má vlastnosti fialové, tzv. "mystické" barvy, která se skládá z modré a červené, ačkoliv ve spektru je barvou sama o sobě. Archetyp není jen obrazem o sobě, ale též jeho dynamikou, která se projevuje v numinóznosti, fascinující síle archetypického obrazu. Pud a duch tedy tvoří dvojici protikladů, která představuje jeden z nejvydatnějších zdrojů psychické energie.
Teď zase k vědomí. Vědomí je značně relativní, protože současně obsahuje vědomé i nevědomé, vědomí tedy není žádné zde a nevědomí tam. Psýché spíš představuje vědomě-nevědomou celost.
Nevědomí neobsahuje jen osobní prvky, už Freud zjistil archaické zbytky a primitivní způsoby funkcí v nevědomí. Vzhledem ke struktuře těla by bylo divné, kdyby byla psýché jediným biologickým fenoménem, který by nevykazoval stopy svých dějin vývoje. C.G.Jung ze svých zkušeností s pacienty vydedukoval, že jsou jisté kolektivně existující nevědomé podmínky, které regulují a podněcují činnost fantazie a vyvolávají odpovídající výtvory tím, že existující vědomý materiál podrobují svým cílům. Na existenci těchto nevědomých regulátorů založil svou teorii neosobního, kolektivního nevědomí.
Vynoření těchto společných archetypů má numinózní charakter, proto má tento fenomén nesmírný vliv na psychologii náboženství. Může být léčivý nebo ničivý, ale indiferentní není nikdy. Nezřídka se stává, že se archetyp ve snech nebo výtvorech fantazie objeví v podobě nějakého ducha nebo se chová jako zjevení duchů. Jeho numinóznost má často mystickou kvalitu a tomu odpovídající účinek na mysl.
Přes příbuznost s instinktem představuje archetyp vlastní základ ducha; ducha, který není totožný s rozumem člověka, nýbrž je spíše řídící duch. Protiklad instinktů a pudů a archetypů v sobě nemá morální význam, neboť pud není sám o sobě zlý a duch dobrý. Oba mohou být obojím.
Pojem stín charakterizuje Jung jako inferiorní část osobnosti, který však nesmí být překroucen v intelektualistický fenomén, protože znamená prožitek a utrpení týkající se celého člověka. Povahu toho, co musí být pochopeno a asimilováno, vyjádřil poetický jazyk slovem "stín" velmi výstižně, proto výraz inferiorní část osobnosti je vlastně nepřesný a zavádějící. "Muž bez stínu" je nejčastější typ člověka, který se domnívá, že je jen tím, co si o sobě myslí.
Konfrontace s archetypem nebo pudem představuje podle Junga etický problém prvního řádu, který zažívá člověk, který se rozhodl o asimilaci nevědomí a integraci své osobnosti. Mně jaksi nic jiného, abych mohl dále existovat mezi lidmi, nezbývalo, takže se domnívám, že docela tuším, co Jung svými slovy myslel.
Syntéza nevědomých a vědomých obsahů a uvědomění si archetypických efektů na obsahy vědomí představuje velké duševní úsilí a koncentraci psychických sil, pokud je prováděna vědomě. Syntéza může být uvedena do chodu i nevědomě (což je spíš můj případ), kdy pak spontánně pronikne do vědomí a uloží mu obrovský úkol asimilovat vzniklé obsahy tak, aby zůstaly možnosti existence obou systémů, jednak vědomí vázaného na já a jednak vzniklého komplexu.
Archetypy tvoří účinnou ochranu proti přesile sociálního vědomí a s ní korespondující masovou psýché. Archetypy jsou stále zde a působí, nevyžadují víru, nýbrž znalost jejich smyslu a bázeň, která nikdy neztrácí ze zřetele jejich význam. Vědomé já si při kontaktu s archetypy nemůže pomoci, aby neobjevilo, že příliv nevědomých obsahů osobnost povznáší a obohacuje a vytváří postavu, která rozsahem a intenzitou já nějak převyšuje. Vůle se podřizuje tomuto silnějšímu faktoru, to znamená nové celistvé postavě, kterou C.G.Jung označuje jako bytostné Já.
Jung také varuje, že tento individuační proces se může zvrátit v nebezpečnou megalománii či mesianismus. Jako příklad uvádí události v Německu před a během druhé světové války, kdy vznikl jakýsi nadčlověk, jehož já je nafouklé a Já naopak scvrklé.
Závěrem svého pojednání o archetypech shrnuje Jung, že se jedná o typické formy chování, které se, když se stanou vědomými, projevují jako představa, stejně jako všechno, co se stane obsahem vědomí. Známým projevem archetypů je mýtus a pohádka, jsou také základem alchymie.
C.G.Jung se pak zabývá úpadkem křesťanství, které ztratilo díky protestantismu svou sílu a moc ovlivňovat psýché západního člověka, který se tak poslední dobou často obrací na Východ.
Rozebírá také pojem anima, která není dogmatická duše, žádný filozofický pojem, ale přirozený archetyp. Je tím, co žije ze sebe a co způsobuje, že žijeme my. Je to život za vědomím, který nemůže být do vědomí beze zbytku integrován, nýbrž z něj spíše vědomí vychází.
Psychický život je nakonec z větší části nevědomím a obklopuje vědomí ze všech stran. Anima je pouze jedním z archetypů, necharakterizuje proto nevědomí zcela. Je ženské povahy. C.G.Jung také uvádí, že je-li vyrovnání se stínem tovaryšský kus, pak vyrovnání s animou je kus mistrovský. Naprostou ztrátu archetypu lidé neunesou, necítí se potom doma ve své kultuře.
Jung také rozebírá archetyp matky, velké matky nebo babičky, ve vyšším smyslu bohyně, v širším smyslu církve, půdy, města, země, moře, lesa a stojaté vody. Všechny tyto symboly mohou mít pozitivní, příznivý nebo negativní, neblahý smysl. Personalistická psychologie považuje postavu osobní matky za určující a není schopna ji překročit. Traumatické vlivy matky by ale měly být rozděleny do dvou skupin: vlivy, které odpovídají skutečně existujícím charakterovým vlastnostem nebo postojům osobní matky; a za druhé vlivy, které má matka jen zdánlivě, protože se jedná o projekce fantastické a tedy archetypické povahy ze strany dítěte. C.G.Jung se dál věnuje mateřskému komplexu, který se mu zdá čistým a nekomplikovaným případem pouze u dcery. Dalším archetypem, který Jung rozebírá, je archetyp dítěte. K němu patří jak opuštění, pohození, ohrožení, tak i jeho tajemné a zázračné zrození.
V dalších kapitolách se pojednává o sebezobrazení ducha ve snech a pohádkách, potom se Jung věnuje transcendentním funkcím jako je třeba jasnovidnost a synchronicita. Jung se také dotýká toho, jak jsou jednotliví lidé schopni vyjadřovat obsahy nevědomí. Někdo akusticky-jazykově, další třeba malováním, pomocí svých rukou, třeba modelováním, nebo i pohybem, případně tancem. Princip estetického ztvárnění vede k vyjadřování více nebo méně stereotypních symbolů, které podněcují tvůrčí fantazii. Někde převažuje princip pochopení, kdy se člověk vypořádává hlavně se smyslem nevědomého produktu.

Autor recenze: Stanislav Vašina

Thorwald Dethlefsen
Osud jako šance [Schicksal als Chance]

Nakl. údaje: V Praze : Knižní klub, 2004
ISBN 80-242-1256-0 (váz.)

Podle mě se jedná o docela hodně zajímavou knížečku. Autor, psycholog a psychoterapeut, zabývající se tzv. esoterickou psychologií, v ní podává svůj výklad esoteriky, dokazuje, kterak "vědecký" způsob myšlení pokulhává a není možné s ním objasnit mnohou, nebo spíš žádnou, duchovní záležitost. Esoterika se podle něho ve svém myšlení zabývá obsahem, tj. ptá se na souvislosti se skutečností, snaží se odpovědět nejen na otázku jak, ale i proč. Esoteriku bere Dethlefsen jako cestu, na které jsou různé pomocné pomůcky jako jednotlivé esoterické disciplíny. Jak západní, tak východní techniky vedou k poznání pravdy, a pravda je pouze jedna, nezávislá na době, kultuře a náboženství. Esoterický způsob nazírání nezačíná na obvodu reality, když ji bereme jako kruh, ale ve středu. Esoterika zkoumá universální záležitosti. Esoterický způsob myšlení se opírá o základní princip, který vyslovil Hermes Trismegistos ve své Tabule smaragdina v patnácti větách. Nejdůležitější z nich je asi ta, která říká: "To, co je dole, je stejné, jako to, co je nahoře. A to, co je nahoře, je stejné jako to, co je dole, aby se uskutečnila zázračná díla jedné jediné věci".
Dále Dethlefsen rozebírá pojmy tělo, duše, duch. Říká, že všude v přírodě, kde probíhají morfologické pochody, musí existovat vždy informace, tj. vědomí nebo duše. Také se zabývá hypnózou, kterou používal při svých pokusech s reinkarnací, ale teď ji v reinkarnační léčbě již nepoužívá a vysvětluje také proč. Říká, že z esoterického hlediska nelze "léčbu hypnózou" nijak ospravedlnit, neboť tato sugestivní hypnotická léčba nemůže nikdy vést k vyléčení v pravém slova smyslu, dokáže pouze odstranit symptomy, ale nemůže postihnout metafyzické aspekty nemoci.
Dethlefsen vysvětluje i zákon polarity, který je základem hermetické filosofie. Kdyby lidé byli schopni tomuto zákonu porozumět a poučit se z něj, bylo by možno zabránit mnoha omylům. Ten, kdo pochopil zákon polarity, ví, že cíle lze dosáhnout jen pomocí druhého pólu a nikoliv přímou cestou. Také se zmiňuje o důležitosti smíření pro svobodné vnímání světa. Zásadu, která zní "vše, co je, je dobré, protože to je" považuje za základní. Lze se tak oprostit od představy, že musíme proti něčemu nebo někomu bojovat, aniž máme pocit, že zůstáváme nečinnými. Pravá aktivita vychází z klidu. Člověka podle Dethlefsena neformují vlivy vnějšího prostředí, nevytváří jej výchova, není žádného viníka za jeho osud. Dethlefsen také tvrdí, že člověk může navázat kontakt pouze s lidmi, situacemi a myšlenkami, pro které má vlastní rezonanci, nebo pro něž má afinitu.
Dethlefsen také velmi stručně vysvětluje základní pojmy z astologie, kterou považuje za systém zobrazující skutečnost. Za její základ považuje tzv. vertikální myšlení, které se liší od normálního horizontálního tím, že v kolmém směru protíná jisté prapůvodní ideje a principy. Zatímco horizontální myšlením je třeba to, že třeba kočka, pes, ryba, pták a had jsou zvířata, což je každému zřejmé na první pohled.
Dethlefsen vysvětluje dále, že nemoc je třeba brát jako informaci. Zastává homeopatický přístup, nemá například smysl rozptýlit a rozveselit depresivního pacienta, naopak je třeba ho konfrontovat s černou barvou, samotou, smrtí a tak. Má se postupovat harmonicky s vůlí osudu, ne proti jeho vůli.
Závěrem Dethlefsen hovoří o reinkarnační léčbě a o cestě, která má z každodenního života vytvořit jakýsi rituál. Tuto kapitolu uvádí myšlenka Herberta Fritscheho: "Zásadním lidským údělem je skutečnost, že člověk je vyslán do nebezpečí a rizika. Ztroskotání mu škodí méně než zdánlivý pocit bezpečí. Bůh na nás nežádá, abychom hledali metafyzické východy z nouze, ale abychom přispěli k dovršení lidství ve všech jeho aspektech, od smyslových až po smyslné."

Autor recenze: Stanislav Vašina

Richard Rohr, Andreas Ebert
Eneagram : devět tváří duše [Enneagramm]

Nakl. údaje: Praha : Synergie, 1997
ISBN 80-901797-9-7 (brož.)

Z knížek o enneagramu, které se mi zatím dostaly do ruky, považuji toto společné dílko Richarda Rohra, amerického františkána, a Andrease Eberta, německého evangelického teologa, za nejvydařenější. Čtenář, který má ale potíže s křesťanským světonázorem, a nechce se mu ho aspoň tolerovat, tak ten si asi moc v klidu nepočte.
Uvedu jen pár vět, které mě zaujaly, protože dopodrobna tuto knihu rozebírati, mi přijde, že nejde, protože skoro každou větu, která na čtenáře promluví z knížky, pokládám za stejně důležitou jako každou jinou. Prostě se to dobře čte.
Ebert uvádí, že historie vzniku enneagramu je do té míry neznámá, že snadno svádí ke spekulacím. Pravděpodobně jej po celá staletí používali duchovní mistři a pastýři duší. Jeho nejranější kořeny sahají víc jak 2000 let zpět. Relativně jisté je, že na sklonku středověku enneagram dále rozvíjela bratrství súfi.
Zajímavá pasáž je o kořenech hříchu a ovoce ducha. Kořeny hříchu jsou míněny emocionální pasti či pochybné postoje. "Hřích" znamená oddělení nebo minutí cíle. Devět hříchů, přiřazených k jednotlivým typům, slibuje vystupňování života, ve skutečnosti však způsobuje přesně to, čemu chceme zabránit: osamělost, nesmyslnost, prázdnotu. Kořeny hříchu jsou tyto: 1. Zlost, 2. Pýcha, 3. Lež, 4. Závist, 5. Lakota, 6. Strach (úzkost), 7. Nestřídmost, 8. Nestydatost 9. Lenost.
Devatero ovoce ducha je symbolem vykoupených náruživostí či hříchů. Nedá se "vypěstovat", může jen růst. Je darem boží milosti. To nás však neodsuzuje k pasivitě. Toto usilování může mít různé formy, můžeme Boha o jeho dary prosit, můžeme začít žít, jako bychom tyto dary již měli. Toto ovoce je výrazem našeho původního, opravdového bytí, nezkaženého mocí hříchu. Ovoce ducha lze přiřadit k jednotlivým devíti typům takto: 1. Jasný klid (trpělivost), 2. Pokora, 3. Opravdovost (poctivost), 4. Vyrovnanost (rovnováha), 5. Objektivita, 6. Odvaha, 7. Střízlivost (střídmá radost), 8. Nevinnost, 9. Čin.
Také je zajímavé rozdělení devíti typů do tří skupin. Typy 8, 9, 1 patří do oblasti břicha (sexuální, nepřátelský), typy 2, 3, 4 do oblasti srdce (sociální, přístupný), a typy 5, 6, 7 do oblasti hlavy (sebezáchovný, stranící se).
Také jednotlivé typy se mohou rozdělit podle stupně pokroku v životě a přístupu k němu na nevykoupený, normální a vykoupený. Pohybujeme se mezi dvěma póly, na jedné straně je nezralá, nevykoupená nebo nemocná osobnost, na druhé straně zralá, vykoupená nebo zdravá osobnost. Mezi oběma póly leží cesta zrání a vykoupení, normální nebo průměrní zástupci jednotlivých typů se nacházejí někde mezi oběma extrémy. Všichni procházíme procesem integrace, když to tedy jde dobře. Jsou však také životní období stagnace nebo pádu zpět do nezralého stadia. Mimoto se v každém či každé z nás prolínají vykoupené a nevykoupené části osobnosti.
Ještě uvedu příklady nevykoupeného chování podle jednotlivých typů. 1. Umíněné, farizejské, rozkladné, 2.Manipulativní, ovládající, připoutávající, 3. Bezzásadové, podvodnické, karieristické, 4. Choulostivé, dekadentní, milující smrt, 5. Izolující, nihilistické, výstřední, 6. Závislé, agresivní, zbabělé, 7. Nemírné, diletantské, umíněné, 8. Tyranské, mocichtivé, násilnické, 9. Osudové, bezradné, tvrdošíjné.
A příklady normálního chování jsou: 1. Perfekcionistické, váhavé, ohleduplné, 2. Mateřské, dávající, činorodé, 3. Pragmatické, sebevědomé, karieristické, 4. Estetické, romantické, stylové, 5. Analytické, distancující, abstraktní, 6. Zodpovědné, opatrné, antiautoritativní, 7. Nadmíru aktivní, poživačné, povrchní, 8. Kontrolující, konkurující, přímé, 9. Přizpůsobivé, nenáročné, nerozhodné.
A naposledy příklady vykoupeného chování: 1. Kriticky bdělé, klidné, eticky na výši, 2. Pečující, přátelské, originální, 3. Kompetentní, upřímné, spolehlivé, 4. Tvořivé, přirozené, ukázněné, 5. Vynalézavé, moudré, rázné, 6. Věrné, odvážné, důvěřivé, 7. Veselé, všestranné, střídmé, 8. Velkorysé, vůdcovské, ochraňující, 9. Přijímající, mírumilovné, cílevědomé.
Tak, je tu ještě mnoho aspektů ennegramu, o kterých je zajímavě pojednáno, ale ty už zmiňovat nebudu. Koho zajímá ennegram, tak tomu tuhle knihu vřele doporučuji.

Autor recenze: Stanislav Vašina

Helen Palmer
Kapesní enneagram : to podstatné o devíti tvářích duše [Pocket enneagram]

Nakl. údaje: Praha : Synergie, 1998
ISBN 80-86099-09-1 (brož.)

V podstatě se jedná o podobnou záležitost jako je knížka od Erica Salmona, jen trochu stručněji a jinými slovy je zde pojednáno v podstatě o tomtéž. Devět typů je zde pojmenováno takto: Jednička - Perfekcionista, Dvojka - Dárce, Trojka - Herec, Čtyřka - Bolestiplný romantik, Pětka - Pozorovatel, Šestka - Kavalerista, Sedmička - Požitkář, Osmička - Velký šéf, Devítka - Spasitel.
Uvedu jen věty, které mají charakterizovat jednotlivé typy:
Jednička: Svět není dost dokonalý. Pracuji na jeho zlepšení.
Dvojka: Lidé mě potřebují. Beze mě by to nešlo.
Trojka: Svět si cení šampiónů. Já a selhat? Pro všechno na světě, to nesmím dopustit.
Čtyřka: Něco mi chybí. Ostatní to mají. Na mě se každý vykašle.
Pětka: Svět neustále dotírá. Nerušte mě. Potřebuji klid a soukromí, abych mohl přemýšlet a načerpat energii.
Šestka: Svět je hrozivé místo. Nevěřím ani sobě, ani autoritám. Hledám jistotu.
Sedmička: Na světě je plno příležitostí, jen si vybrat! Už se těším, co zajímavého mě zase potká.
Osmička: Všude kolem vládne nespravedlnost a nepoctivost. Nemohu jen přihlížet. Jsem tu, abych hájil utlačované a nevinné.
Devítka: Ať dělám co dělám, stejně z toho nic nebude. Nepíchat do vosího hnízda. Klid.

Autor recenze: Stanislav Vašina

Eric Salmon
ABC enneagramu [ABC de l’ennéagramme]

Nakl. údaje: Praha : Synergie, c2001
ISBN 80-86099-44-X (brož.)

Tato obrázková učebnice enneagramu je poměrně srozumitelná záležitost. Hlavní myšlenka enneagramu se podle Erica Salmona opírá o zásadu, že každý člověk má nějaký hlavní, ústřední rys chování, který se podobá ose, kolem které se soustřeďuje celý život osobnosti. Tato "fixace" se vztahuje k obrannému mechanismu, který si člověk utvořil v dětství. Toto lpění, nejčastěji nevědomé, se projevuje v našich zvycích a omezuje naše nazírání na svět. Enneagram dává člověku orientační body, aby se mohl osvobodit z vězení "podmíněného já".
Symbolem enneagramu je hvězda o devíti stranách vepsaná ve kruhu. Devět bodů enneagramu také představuje protichůdné síly, které v sobě člověk nosí. Účel celého systému spočívá v pokusu poznat a znovu vyrovnat tyto síly. Souhrn těchto sil byl zredukován na číslo devět, každá z nich obdržela své jméno: 1.perfekcionista, 2.dobrák, 3.soutěživec, 4.romantik, 5.pozorovatel, 6.loajalista, 7.požitkář, 8.šéf a 9.zprostředkovatel.
Jde tyto body chápat také jako dominantní rysy osobnosti: 1.respekt vůči zvyklostem, 2.pozornost k druhým, 3.užitečnost, 4.tvořivost, 5.rozvažování, 6.pochybnosti, 7.novost, radost, 8.síla rozhodnutí, 9.harmonie.
Každý z typů má své dva extrémy: vášeň a ctnost. Oblíbenost enneagramu souvisí také s přímou analogií mezi vášněmi a popisem "typů osobnosti mentálního zaměření".
Ke každému bodu tedy náleží jedna vášeň a jedna "ctnost": K 1.hněv/klid, 2.pýcha/pokora, 3.lež/pravdivost, 4.závist/vyrovnanost, 5.chamtivost/odpoutání se, 6.strach/odvaha, 7.poživačnost/střízlivost, 8.nestydatost/nevinnost, 9.lenost/přímé jednání.
Určit svůj "typ" znamená pojmenovat své dominantní ego a proměnit vášeň ve ctnost. Objevení našeho dominantního rysu nám ukazuje naši hlavní povahovou vadu a největší potencionál zároveň. Nejlépe můžeme tyto schopnosti projevit, když zvládneme svoje ego, to znamená, že se vymaníme z našeho automatického filtru vnímání, abychom mohli jednat vědomě.
Enneagram je tedy spojením diagramu s naukou o osobnosti, vztahuje se k našim každodenním návykům, vysvětluje, co stojí za naším chováním. Je univerzální: je použitelný pro každého člověka bez ohledu na věk či národnost. Během posledních let se začal vyučovat na celém světě. Je dynamický. Bere v úvahu: různé modely chování každého člověka, možný vývoj a svobodnou volbu každého člověka.

Autor recenze: Stanislav Vašina

Arnold Mindell
Šamanovo tělo : novým šamanismem k proměně zdraví, vztahů a společnosti : praktické použití snového těla [Shaman’s body]

Nakl. údaje: Olomouc : Dobra & Fontána, 1999
ISBN 80-86179-19-2 (Fontána : váz.)

Cest je mnoho.
Jungova cesta je lákavá pro toho, kdo chce porozumět snům a symbolům. Jeho "individuace" představuje zvědomování nevědomí. Tento proces probíhá zcela spontánně.
Transpersonální cesta je vhodná k uchopení duchovního prožitku. Maslow a transpersonální psychologie spojují osobnostní růst s odpoutáním od silných zážitků, soucitem s ostatními a sebeaktualizací.
V Taoismu závisí rozvíjení snového těla na přizpůsobení se cyklickému prodění jinu a jangu, brát vše jak mrak, ze kterého prší, který se nestará o hranice.
I v buddhistické tradici různé postupy jsou spojeny s rozšiřováním vědomí, s objevováním nezávislého pozorovatele, vytvářením odpoutaného hlediska.
Cesta Zenu představuje prožívání okamžiku způsobem, který vede taky hlavně k odpoutání. Keido Fukušima říká: "Každý den je dobrý" - i ten nejnemožnější osud je při správném přístupu přijatelný.
V kabale je osobnostní růst ve vztahu k magickému stromu, který zakoření, vyroste do nebes a jeho bohatá koruna pak představuje všechny naše schopnosti.
Gestalt terapie zdůrazňuje pojmy tady a teď.
Procesová práce páně Mindella, práce se snovým tělem, je pro případ, kdy musíš pracovat se změněnými stavy vědomí v běžné všední realitě. K tomu je zapotřebí pochopit první a druhý okruh vnímání. Je to snadno k nalezení v šamanské tradici. Mindell druhý okruh nazývá snovým tělem. Procesová práce se nezabývá tím, kdo a co jsi nebo čím by ses mohl stát, ale tím, čeho si všímáš. Zrání představuje nejen soustředění se na jevy, keré podporují naši identitu, ale především na popírané a rušivé aspekty života, kterým se obvykle člověku nechce moc věnovat pozornost. Nutkavé a problematické sny, nesnesitelné tělesné potíže, těžké vztahové krize, závislosti, neudržitelné nálady a osud - to vše tě vybízí k probuzení a boji o život. Osud - největší protivník - je nejmocnější spojenec.
Cesta šamana se stane důležitou v okamžiku, kdy hledáš podporu pro svůj vstup do změněných stavů vědomí. Ozřejměníš si role Lovce, Bojovníka, postavy Spojence, Dvojníka a poměrně víc než neuchopitelnou Stezku srdce. Indiáni jí říkají - rudá stezka. Šaman pracuje s bdělým sněním, s vizemi, sleduje tělové vjemy a uctívá přírodu, nejde tedy jen o osobnostní růst, ale o uvědomování si okolního prostředí a společenského cítění. Podobně jako tibetské a egyptské tradice, pracuje šaman i s posmrtnou zkušeností, tedy s událostmi, které následují po osvobození od osobní identity a osobní historie.
Podle všech tradic šamanismu je základním nástrojem při práci s protichůdnými silami respekt pro nevypočitatelnou povahu síly.
Relaxace, mír a uzdravení jsou jen pouhými mezihrami v procesu poznávání celistvosti.

Autor recenze: Stanislav Vašina

Arnold Mindell
Snové tělo : úloha těla při objevování našeho Já [Dreambody]

Nakl. údaje: Brno : Nakladatelství Tomáše Janečka, 1993
ISBN 80-900802-7-8 (brož.)

Arnold Mindell ve své práci z roku 1982 ukazuje, že nevědomí promlouvá k člověku nejen obrazy a symbolikou snů, nýbrž i fyzickými symptomy, jako je tenze, bolest, nemoc. Zkoumá skrytý význam těchto jevů, obohacuje Jungovy výzkumy o fyzikální aspekt.
Mindell seznamuje s různými přístupy k pojmu snové tělo, indickým, šamanistickým, indiánským a dalšími. Snové tělo je pojem prastarý a světový. Západní okultisté je nazývají éterickým či jemnohmotným tělem, v předsmrtných stavech nebo mimotělních zážitcích se vyskytuje jako mlhavá substance, jako astrální tělo, duch nebo strašidlo. V lékařství se pak projevuje fyzickými symptomy a chorobami.
Představa, že planety neboli archetypy symbolizují zkušenosti, fantazie a pocity spojené s určitými částmi těla, se vyskytují též v Číně, kde se určitým centrům v těle přidělují zvláštní bohové a "vládnoucí hodnostáři". Číňané soudili, že nemoc vzniká tehdy, když se tito bohové z těla odstěhují do svých příbytků ve vesmíru. Teorie odpovídá šamanské představě, že nemoc vzniká ztrátou duše. V psychologické terminologii se dá hovořit o lidech, kteří žijí příliš hlavou, jsou mimo tělo, v depresi, v osamělosti nebo v tvůrčí náladě.
Počet center je v různých kulturách a u různých lidí různý. Západní okultní tradice jich zná pět. Leží na páteři, z níž proudí energie Země a Slunce do celého těla. Východní jemné tělo má pět, šest, nebo sedm čaker podle toho, jde-li o obrazy tibetské, čínské, buddhistické nebo hinduistické. Na Západě jsou centra nad hlavou, v hrdle, v srdci, v pohlavních orgánech a pod nohama.
Čakra v dolní části indického jemného těla se jmenuje múládhára, tj. "kořenový pilíř", a odpovídá gonádám, tj. párovým pohlavním žlázám, a sexuální funkci fyzického těla. V tomto centru sídlí slon, indický symbol domestikované energie.
Čakra zvaná svádhišthána odpovídá pocitům v ledvinách a nadledvinách. Žije zde velryba Makara (nebo aligátor). Tato čakra symbolizuje nevědomí. Tato fluidní čakra je vlastně jen první zkušenost či stupeň nevědomí a obsahuje hrozivou velrybu, poněvadž první zkušenosti ne-ega obyčejně překryjí domestikační centrum.
Čakra manipúra, jejímž symbolickým zvířetem je beran, leží v oblasti sluneční pleteně. Je to oblast živočišné moudrosti, kde se mnoho pozitivních reakcí mění na hněv a agresivitu. Násilí, jež souvisí s manipúrou, odpovídá žaludeční krajině jakožto centru rozmělňování potravy a destrukce.
Srdeční krajina se jmenuje anáhata, místo "nezvučného zvuku", kde se podle jogínů sklání k člověku Bůh. Jung interpretuje gazelu, která žije v tomto centru, jako symbol psychosomatických problémů právě pro gazelí rychlost a lehkost.
Višuddha má místo v hrdle. Je to centrum očišťování, vnímané jako éter, vzduch, vítr a dveře, jejichž křídla poletují volně sem a tam. Typické potíže, které se spojují s touto oblastí, jsou deprese a poruchy řeči.
Centrum ádžňa mezi očima odpovídá hypofýze a je sídlem myšlení, starostí a úzkosti. Zde vzniká pocit času, jako proudu mentálních obrazů a vnitřního dialogu. Je to také centrum, odkud se člověk může nebo musí naučit ovládat sledy obrazů, anulovat čas a prožívat svobodu vyprázdněné mysli. Adžňá je bod, kde se setkává čas s bezčasovostí, Šakti s Šivou.
Sahasrára, "lotos s tisíci okvětními lístky", je brahma, zkušenost jednoty, bezčasovosti a beztvarosti v temeni hlavy, odpovídá šišince a mozkovým buňkám. Tudy vstupuje kundaliní a vyvolává vznik nadpřirozených a magických sil.
Vztah mezi různými centry jemného těla a nervovými pleteněmi těla hmotného jsou přibližně tato: múládhára - pohlavní žlázy, svádhišthána - hypogastrický plexus, nadledviny, manipúra - solární plexus, slinivka břišní, anáhata - kardiální plexus, brzlík, višuddha - štítná žláza a příštítná tělíska, ádžňá - hypofýza, sahasrára - celebrální plexus, šišinka.
Pohádky a mýty, které se amplifikují, uvádí také Mindell, vypovídají o strukturách psýché. Studium pohádek přivedlo některé badatele (Carl Gustav Jung a Marie-Luise von Franz) k poznání, že základním smyslem nespočetných událostí snů a pohádek je snaha lidského Já proniknout do vědomí. Pohádky se podobají snům; popisují specifické fáze individuačního procesu, který představuje úsilí našeho Já projevit se ve vědomí. Fyziologická amplifikace těchto pohádek odhaluje vzorce činnosti snového těla, struktury života. Sny a pohádky jsou tak říkajíc "obrazové teorie" odvozené z fyziologických jevů. V těchto pohádkách lze najít různé aspekty problémů těla.
Dále v knížce Mindell rozebírá práci se snovým tělem, práci s prsty, vnitřní bolesti, amplifikaci, práci s kůží, tanec, vizionářskou chirurgii, existenciální nevědomí, hledání vize, akupresuru, meditaci a interpretaci snů.

Autor recenze: Stanislav Vašina

Alan W. Watts
Mýtus a rituál v křesťanství [Myth and ritual in christianity]

Nakl. údaje: [Brno] : Nakladatelství Tomáše Janečka ; Praha : Pragma, 1995, c1993
ISBN 80-85880-09-1 (Nakladatelství Tomáše Janečka : brož.)

A. W. Watts poměrně podrobně zkoumá katolickou liturgii od adventu přes vánoce, velikonoce, svatodušní svátky po slavnost Všech svatých a Památku zemřelých. Důležitost křesťanského mýtu vidí hlavně v každoročním opakování a připomínání hlavních událostí z Kristova života, které se tak stávají nadčasovými a pomáhají člověku zbavit se jen časných starostí a nějakým způsobem se dotknout věčnosti.
Často zabrousí do srovnávání křesťanství s východním náboženstvím nebo filozofií, například i symboliky - monstrance mu připomíná symboliku stromu páteře v kundaliní józe, starokřesťanský kříž zase porovnává s buddhistickým kolem zákona.
Hodně prostoru věnuje křesťanské představě posmrtného života, ráje a pekla, ambivalentnosti tohoto pojetí, kdy k dokonalému dobru, které je nad člověkem, musí zákonitě zrcadlově existovat zase přehnané zlo, vyjádřené Luciferem, padlými anděly a neuvěřitelně naturalistickými a sadistickými líčeními pekelných muk. Uvažuje také o tom, jaký by mohlo mít význam křesťanství pro moderního člověka v Evropě nebo Americe.

"... neboť to, čím ve skutečnosti a vnitřně jsme, se vymyká té malé oblasti vědění a vědomí, které se nazývá ego. Je paradoxní, že základní oblast naší bytosti je naprosto "jiná" - jako Bůh v teistickém pojetí. Pokud smýšlíme o svém já jako o skutečném "Já", zůstáváme mimo střed. Jsme "mimo sebe", takže proudění krve a všechny hlubší procesy těla a mysli se zdají dílem někoho nebo něčeho jiného, a když se na ně soustředíme, vyvolávají pocit cizoty a "mrazení". Tento základní "posun" Boha z periferie světa do centra též vyžaduje posun víry. Je nutno uznat, že ono naprosto nedefinovatelné a nepochopitelné "něco", které je naším nejvnitřnějším "Já", se ve všech nejdůležitějších aspektech vymyká naší kontrole. Neboť "Já", které zná a řídí, je současně něčím neznámým a nekontrolovatelným. To je nejdůležitější poznatek a naučení pro svět, jehož civilizace má snahu být všemohoucí a řídit a ovládat všechno. Neboť jakékoliv úsilí ze strany ega o totální nadvládu nad člověkem a životem končí v bludném kruhu. Kultura se stává řídícím systémem, kde každý pokus o řešení problém jen znásobuje."

"... Víru nelze vyjádřit konkrétními slovy, že věříme v to či ono. Je možné ji vyjádřit pouze negativně jako rezignaci na snahu řídit, vést a pochopit, jako úmysl pustit, uvolnit se a povolit, ne držet."


Autor recenze: Stanislav Vašina

Alan W. Watts
Cesta zenu [Way of zen]

Nakladatelství Votobia, 1995
ISBN 80-900614-8-6 (váz.)

Tilopa:
"Žádné myšlení, žádná reflexe, žádná analýza, žádná kultivace, žádný záměr, ať se to urovná samo"

Seng-chcan:
"Uposlechni svou přirozenost a buď ve shodě s tao,
loudej se světem a přestaň se trápit.
Když jsou tvé myšlenky spoutané, zpustošíš to, co
je ryzí...
Nestavěj se proti světu smyslů,
neboť když se proti němu nepostavíš,
ukáže se, že je totožný s úplným Probuzením.
Moudrý člověk neusiluje (wu-wej),
nevědomý člověk sám sebe drží zpět...
Když pracuješ na své mysli prostřednictvím
své mysli, jak se můžeš ubránit nesmírnému zmatku?"

Te-šan:
"Jen tehdy, kdy nemáš žádnou věc v mysli a žádnou
myšlenku ve věcech, až tehdy jsi volný a spirituální,
prázdný a podivuhodný."

Ikkjú:
"jíme, vyměšujeme, spíme a vstáváme,
to je náš svět.
Jediné, co nám zbývá udělat potom -
je umřít."

Bašó:
"Zapálíš-li oheň;
ukážu ti něco pěkného -
velkou sněhovou kouli!"

Chuej-neng:
"V tomto okamžiku není nic, co by nastávalo. V tomto
okamžiku není nic, co by zanikalo. Není zde tedy žádného
zrození - a - smrti, jež by se mělo ukončit. Proto je v tomto
přítomném okamžiku, absolutní klid (nirvána). A protože je to
v tomto okamžiku, který nemá hranic, je zde věčná radost."

Autor recenze: Stanislav Vašina

Jan Bouzek, Zdeněk Kratochvíl
Od mýtu k logu

Nakladatelství Herrmann, 1994
ISBN (Brož.)

Autoři se zabývají vznikem řecké filozofie a racionálního myšlení a vlivem řeckých mýtů na tento proces. K otázce mýtů podotýkají:
- "Mýtická zkušenost může mít velmi různé podoby. K její struktuře ale většinou patří jasná vertikální orientace (nebe, země, podsvětí), paralely mezi pohlavní podvojností člověka a strukturou zakoušeného světa, podřízenost i partnerství vůči mimolidským a nadlidským silám, vztah smrti a "posmrtného" života, podřízenost osudu. Mýtus formuje úžas vůči posvátnu do podoby úcty, kterou lze vzdát obřadem i slovem. Obřadem i slovem zpřítomňuje cosi původního, k čemu se obrací. Slovo je v něm slovem působícím - to je společným jmenovatelem mýtu, magie a poezie, byť pokaždé v jiné míře a v jiném kontextu."
Autoři se také věnují otázce vlivu kultu Apollóna a Dionýse na řecké myšlení. Tito bohové již nebyli pány přírodních sil nebo částí světa, ale vládli něčemu uvnitř člověka, částem lidské duše, které taky inspirovali. Sem patří na počátku Athéna, pramyšlenka vyskočivší z hlavy Diovy v plné zbroji, dále pak Apollón a Dionýsos. S dionýsovským světem souvisí v archaické době především individualizace, vytržení člověka z pokrevního společenství tak, aby mohl samostaně či spolu s jinými jemu pokrevně nepříbuznými působit; v rámci družinictví. Mezi těmi, kteří se společně opojí dionýsovským obřadem vína, se ustavuje nové pouto, které není závislé na poutech pokrevních. Takto lze svobodně navazovat spojenectví. Apollón je naopak spojován hlavně s věšteckým vytržením, teprve postupně se Apollón stává patronem lidského vědomí a snad i přímo filozofie, neboť sám má s přítomností svého jasného vědomí jakési potíže.

Autor recenze: Stanislav Vašina

Georges Dumézil
Mýty a bohové Indoevropanů [Mythes et dieux des Indo-Européens]

Nakladatelství OIKOYMENH, 1997
ISBN 80-86005-25-9 (brož.)

Jedná se o výbor z prací G.Dumézila, ve kterých je vysvětlována teorie o trojčlennosti společenského uspořádání, ideologie a mytologie u Indoevropanů. Dumézil se soustřeďuje na Indii, Řím, Skandinávii, starý Írán a Kelty. Domnívá se, že původní indoevropská společnost se dělila na kněze, válečníky a rolníky - pastevce. U Skythů třeba toto dělení nehrálo tak důležitou úlohu, v Římě bylo toto původní dělení společnosti překonáno, keltská společnost se zase ukazuje jako bližší indickému modelu. Indie na tomto dělení jako jediná založila svou společenskou organizaci, která se dělila do čtyř "stavů", sanskrt říká do "barev", z nichž první tři jsou "čisté" čili čistě árjovské (brahmáni - kněží, kšatrijové - válečníci a vaišjové - chovatelé dobytka, zemědělci či obchodníci), čtvrtá kasta jsou "nečistí" čili původní obyvatelé Indie. Tyto skupiny měly např. svoje barvy, u Keltů je bílá barvou druidů, červená barvou válečníků a modrá barvou zemědělců a ostatních.
Jednotlivé skupiny společnosti měly též odpovídající bohy nebo jejich skupinky. Například v Indii jsou v první skupině bohové jako Mitra (smlouva, přítel) a Varuna (bůh řádu a společenské pravdy). Druhé skupině odpovídá bůh válečníků Indra. Třetí je zastoupena dvěma Ašviny, kterým předcházeli Násatjové (dvojčata). V Římě k první skupině patřil Janus, druhé Mars a třetí Quirinus. U Germánů byli bohy první skupiny Tý a Odin, druhé Tór a třetí Njord, Frey a Vanové, kteří symbolizovali prosperitu.
Dumézil ve svých pracech dokazuje, že toto trojčlenné dělení společnosti je typické pouze pro Indoevropany, ostatní národy, jako třeba Egypťani, Číňani, Arabové nebo Židé, svou ideologii a náboženství na něm založené neměly.

Autor recenze: Stanislav Vašina