Pro hledání na stránce stiskněte Ctrl+F

Stanislav Vašina


Recenze převzaté ze stránek Stanislava Vašiny, kde můžete najít mnoho zajímavých věcí z autorovy vlastní tvorby.

od dalších autorů



Titulní strana HINT

Emanuel Rádl
Dějiny filosofie. II., Novověk

Nakl. údaje: Praha : Votobia, 1999
ISBN 80-7220-064-X (brož.)

Tuto knihu mi daroval Luk Malér a připravil mi tak nejednu chvilku údivu, znechucení i veselosti nad neobyčejným pojetím dějin filosofie z pera Emanuelova.

Několik jeho šprochů:

Z mythického chaosu vystupují zákony orientálních vůdců a despotů jako první pokusy, zavést řád do tohoto světa zmatků. Zákonodárce neblouzní, nýbrž ustanovuje, nespekuluje, nýbrž věří. Astrologové a egyptští kněží fantasovali do prázdna; jejich praktiky byly anarchické.

Jednání je prý něco nižšího než myšlení; filosof utíká z tohoto šumného světa a s povýšeným klidem hledí na lidské starosti. Není to sice už orientální askese, která utíká před tímto světem do mystické nirvány; je to i víra v jakousi činnost, ale jedině v činnost myšlenkovou, oddělenou od skutečného života, od podnikavosti, odpovědnosti. Celá antika sdílela tento pesimistický názor o poslání člověka na světě: Demokrit, Sokrates, Platón i Aristoteles, stoikové jako epikurejci. Tam, kde našinec vzpomene na činnost, odpovědnost, podnik, antický filosof mluví o marné slávě, o ziskuchtivosti, o násilné vládě a mává rukou: pryč od nás takové ponížení!

Křesťanství neobyčejně povzbudilo smysl pro organizaci. Organizace katolická rychle přemáhala antickou anarchii. Jak byl starověk anarchický, tak byl středověk organizovaný, se smyslem pro disciplinu, pro hierarchii, pro soustavnost. Církev, laik i duchovní, biskup a papež, koncil, kláštery, kanonické spisy, definovaný rozdíl mezi křesťanem a pohanem, univerzity, všechno ukazuje, jak středověk dovedl velkolepým způsobem rozvinout nový objev ukázněné společnosti.

Místo jesuitů, kteří vedli kontinentální veřejné mínění v době barokní, teď nastoupili intelektuálové světští, bohužel, stejně jesuitští a méně praktičtí. Sedmnácté a osmnácté století si vychovalo intelektuály, dědice renesanční zvůle. Veřejnost udělala ze spisovatelů polobohy. Následkem toho se vyvinula v druhé polovině 18. století generace spisovatelů, kteří žili v přesvědčení, že jim patří svět; nedovedli ho, bohužel řídit, uměli jej jen rozvracet!

Demokracie je původu "aristokratického", t.j. vyrostla z vůle silných jednotlivců sloužit lidem slabým; základem demokracie, bez kterého nutně ztroskotá, není ubohý lid, nýbrž jest jednotlivec rozumný, sebevědomý, nebojácný, který se obětuje pro lid. Demokrat věří v rytířské ideály, svobodu osobní, v čestnost a statečnost; jest podnikavý a nebojí se vládnout; demokrat je pán. Demokracie dále nutně předpokládá ochotu sloužit zákonům, které jsou vyšší než naše osobní zájmy. Ideál osobní svobody a služby, stvořený svobodomyslnými jednotlivci, byl v nové době ponenáhlu uvědoměle šířen na vrstvy nové a nové; theorie o přirozeném právu, vrozeném v mysli všech lidí, byla projevem důvěry ušlechtilých mužů v člověka, v lid, byla formule, kterou byl každý občan povýšen do stavu rytířského.

Kant, osvícenec, nechápal, jak historie je zkušeností, kterou nelze obejít; zaslepen jsa přírodovědou a racionalismem nechápal, co znamenají slova, že Bůh je duch.

Herder byl v duchu pesimistou, jako jsou slabí lidé; protože nevěda o tom, snižoval, co bylo velikého a odvážného v dějinách a ze slabosti dělal ctnost. Kolik našel žáků, kolik milionů slabochů! Hrdinové jsou prý většinou jen chytráčtí ctižádostivci; stát je násilí; Evropané jsou lupiči, kteří kořalkou, nemocemi a otrokářstvím odsuzují mladší kmeny k stařectví. Doba touhy po stěhování do ciziny a nadějí na plavby do zámořských zemí je mu nemocí, nadýmáním, nezdravou plností, předtuchou smrti. Atd. Atd. Jaký nevkus, jaké slabošství, snižovat velikost činů tím, že odkrýváme na nich malé skvrny!

Fichteho "das Ich" leží jako obluda na myšlení devatenáctého století: půl zvíře, zvedající hlavu z podzemního temna, půl člověk; dusí, co je v nás prostě lidského, svědomí, víru v sebe a v druhé lidi, osobní jistotu, svobodu; čeká, dlouho už čeká, na nového svatého Jiří, který by spoutal toto zvíře těmi řetězi, do kterých je druhdy uvrhl Plato, když mluvil o duši v břiše, přivázané ke žlabu a neznající svědomí.

Pro iniciativnost, osobní podnikavost a odpovědnost byl Nietzsche tak slepý, že učil, jak filosofové prý hloupě předstírají, že bojují za pravdu a zatím prý se jen zpovídají ze svých skrytých přání; jen psychoanalytikové mohli ještě se přihlásit k takovému nevkusnému snižování boje za pravdu.

Jak zachránit civilizaci před rozkladem? To je zoufalá otázka dnešní doby, tím zoufalejší, že lidé necítí nebezpečí. Bez filosofie se lidstvo promění ve zvěř a sběř. Dnešní svět to nevidí. Chlubí se, jak vysoko vzlétl nad doby minulé. Vysoko vzlétl orel lidské vzdělanosti; vytrvalou prací svalů letěl výš a výš, a když byl nade všemi druhými letci, tu jakési mouchy, neznalé discipliny ducha, ukryté v peří orlově, vyletěly nad něho a teď se holedbají, že ony vzlétly nejvýš. Což nevzlétly? A tedy jsou králem. Ukazoval jsem v tomto spise, že jsou to jen mouchy a učil jsem rozeznávat orla od mouchy, která na něm cizopasí. Víra ve filosofii je víra ve vládu orlů! Filosofie nesnese být pouhým abstraktním důsledkem přírodních věd, pouhou učeností o věcech zbytečných, pouhým profesorským zájmem; filosofie je doma jedině tam, kde země jí mizí pod nohama a nebesa se otevírají.


Autor recenze: Stanislav Vašina