Pro hledání na stránce stiskněte Ctrl+F

Stanislav Vašina


Recenze převzaté ze stránek Stanislava Vašiny, kde můžete najít mnoho zajímavých věcí z autorovy vlastní tvorby.

od dalších autorů



Titulní strana HINT

Elisabeth Badinter
XY : o mužské identitě [XY, de l’identité masculine]

Nakl. údaje: Praha ; Litomyšl : Paseka, 2005
ISBN 80-7185-727-0 (brož.)

Od chvíle, kdy vyplynuly na povrch obtíže mužské identity, už nikdo netvrdí, že je mužské pohlaví to silnější. Naopak. Je definováno jako slabé, labilní fyzicky i psychicky. Už v děloze má větší potíže s přežitím. Jednou z možností výkladu, proč je víc psychicky labilních mladíků než děvčat, by mohla být hypotéza Léona Eisenberga, že za tím je genetická zranitelnost, muž má jen jeden chromozom X. Jiná se opírá o skutečnost, že pouze na mužský plod působí díky chromozomu Y maskulinizující látka vyměšovaná z kanálků s testosteronem. Ostatně psychoanalytici dobře vědí, že perverze jsou v zásadě mužské. Jako by přírodě dalo větší práci diferencovat identitu samčí než samičí.
Evropská a americká mužská literatura posledních let svědčí o tom, že před sebou máme celou paletu pocitů, které muži zmítají: hněv, úzkost, strach z žen, impotence, ztráta orientačních bodů, nenávist k sobě i ostatním a podobně. Jeden rys je těmto textům společný: muž, který pláče.
Dřív se tvrdilo, že muž jako otec má projevovat svou náklonnost k dítěti spíš slovem než fyzickým kontaktem, otcovská láska se měla projevovat na dálku. Mezi mužem a dítětem měl být důležitým prostředníkem rozum, díky němuž je možné udržet si odstup. Předpokládalo se, že matka je obdařena úžasným instinktem, jak poskytovat dítěti lásku. Nadané ženy pro výchovu jsou ale výjimky. Spíš je pravidlem, že když se dotazujeme mužů i žen na jejich matku, téměř vždy ji charakterizují jako "příliš" nebo "ne dost".
Čím více jsou matky svým synům na obtíž, tím více se synové strachují žen, utíkají před nimi, nebo je utlačují. Spíš než obviňovat "kastrační matky" z výchovy sexistických synů, což naznačuje, že za neštěstí žen jsou zas odpovědné ženy, je však načase přetnutí začarovaného kruhu a skoncování s výhradní péčí matky. Dnes víme, že vyžadují-li to okolnosti, umějí se muži postarat o dítě zrovna tak dobře jako ženy. Když v sobě umí otec zmobilizovat ženskost, umí být stejně citlivý, vřelý a kompetentní jako žena.
Autorka ještě pojednává iniciační obřady, které probíhaly u přírodních národů, kdy se maskulinita získávala mnohem bolestivější cestou než feminita. Taky zmiňuje tzv. homosexuální pedagogiku, kdy se jedná o výchovu k mužnosti prostřednictvím vztahu mezi muži. Je mnohem dávnější, než se často myslí, objevuje se ve společnostech, v nichž se mužnost považovala za absolutní morální hodnotu. Hlavní argument pro tuto homosexuální výchovu je asi tento: Muži, kteří milují muže, touží se jim vyrovnat, zatímco muži milující ženy budou jako ony, to znamená "změkčilí". Od Řeků po Sambije, od Římanů po středověké Seveřany, od japonských samurajů po Baruje, u všech panoval názor, že k pravé mužnosti se dospěje přes úzký vztah mezi dvěma muži.
Heterosexualita je třetím negativním důkazem tradiční maskulinity. Po odluce od matky, po radikálním odlišení od ženského pohlaví, musí chlapec dokázat, že není homosexuál. Jako kdyby vlastnění ženy zahánělo přízrak identity, a tím zdůrazňovalo kýženou jinakost: mít ženu, a tudíž nebýt ženou. Naši předkové uvažovali však mnohdy jinak. Třeba Diderot o homosexualitě nemluví jako o hříchu nebo nízkosti, ale považuje ji za vzácnou rozkoš ze stejného důvodu jako masturbaci. Zdrženlivost podle něho vede k šílenství.
Patriarchální systém zplodil zmrzačeného muže. Situaci ještě zhoršila průmyslová společnost, která odvedla synům otce. Synové zůstali odkázáni na matky. Muže neutvářeli muži. Když feminismus patriarchát zavrhl, lidství ztotožněné s ženstvím ignorovalo mužství, a tedy lidskou bisexualitu. Výsledky nebyly o nic lepší. Nová rovnice samec = zlo přivodila ztrátu identity u celé generace mužů. Zatímco depresemi, bolestmi hlavy, neurózami a podobně trpěly tradičně více ženy, průzkumy už dvacet let ukazují, že se rozdíl mezi pohlavími stále více stírá. Ztráta pohlavní identity může vést až k sebevraždě, k šílenství či k blouznění.
Je načase, aby muži pochopili, že za ideál mužnosti se draze platí a že mužství bude zdraví méně škodlivé, až se přestane vymezovat jako protiklad ženství. Chlapci se musí naučit vyjadřovat emoce, žádat o pomoc, chovat se mateřsky, spolupracovat a řešit konflikty nenásilnou cestou, uznat, že postoje, ocejchované jako ženské, jsou nezbytné pro rozvoj každé lidské bytosti, a tím zredukovat homofobii a misogynství.
Otcové nabízející svým synům obraz usmířeného muže jsou dnes ještě výjimkami. Není divu. To, že někdo popřel identitu otců, ještě neznamená, že je psychologicky připraven usmířit se se svým ženstvím. A to, že přijal ženství, ještě neznamená, že nalezl virilitu, která mu vyhovuje. Dnes tolik oslavované ženské ctnosti mohou bez naředění mužskými (třeba sebevláda, vůle k sebepřekonání, odvaha riskovat, přijímat výzvy) vést k pasivitě a podřízenosti.
Dokud budou muže rodit ženy, dokud se XY bude vyvíjet v lůně XX, bude vždy trvat déle a bude obtížnější dozrát v muže než v ženu. Dnes muži dávají patriarchátu sbohem a stojí před úkolem znovu vynalézt otce a s tím související virilitu.

Autor recenze: Stanislav Vašina