Pro hledání na stránce stiskněte Ctrl+F

Stanislav Vašina


Recenze převzaté ze stránek Stanislava Vašiny, kde můžete najít také mnoho zajímavých věcí z autorovy vlastní tvorby.

od dalších autorů



Titulní strana HINT

Petr Pokorný
Apoštolské vyznání : Výklad nejstarších křesťanských věroučných textů

Nakladatelství Mlýn, 1994
ISBN 80-901589-2-7 (brož.)

Apoštolské vyznání, jinak také Krédo, je nejrozšířenější společné vyznání západní církve, tj. římských katolíků a evangelíků.
Vyznání se opírá o text Písma, ale současně vychází z ústní tradice, která tu byla už před Písmem. Jeho struktura je dovozena od novozákonních výroků, v nichž se mluví o Bohu jako Otci, o Ježíši jako Synu a Duchu svatém. Obecně můžeme říct, že mluvíme-li o Bohu trojjediném, vyjadřujeme tím, že hloubku a dosah jeho existence nedovedeme obsáhnout z jediného hlediska, z jednoho zorného úhlu. Myšlení víry se tu vyrovnává s problémy, které lze formulovat jako otázku rozhodující skutečnosti (subjektu) nad přírodou a nad dějinami (Bůh Otec), v dějinách (Syn) a v lidském nitru (Duch svatý).

Text Apoštolského vyznání:

Věřím v Boha, Otce všemohoucího,
Stvořitele nebe i země,
i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho,
jenž počal z Ducha svatého,
narodil se z Marie Panny,
trpěl pod Pontským Pilátem,
byl ukřižován, umřel a byl pohřben,
sestoupil do pekel,
třetího dne vstal z mrtvých,
vystoupil na nebesa,
sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího,
odkud přijde soudit živé i mrtvé.
Věřím v Ducha svatého,
svatou církev obecnou,
svatých obcování,
hříchů odpuštění,
těla z mrtvých vzkříšení a život věčný.
Amen.

Z Apoštolského vyznání vychází i Nicejsko-cařihradské vyznání víry, kde je Kristus nazýván Světlem ze Světla.
Následuje rozbor jednotlivých vět Vyznání. Mj. autor bere slovo Bůh jako obecný pojem, který označuje skutečnost, k níž se lidský život vztahuje a od níž může odvodit i svůj smysl. Jistě v sobě obsahuje i pojem transcendence, pojem toho, co nemůže být manipulováno. Kdybychom chtěli slovo bůh nějak nahradit, ztratili bychom kontakt nejen s minulostí víry, ale i s lidmi, pro něž přes všechny pochybnosti zůstává výrazem pro nejvyšší skutečnost, k níž mohou mít osobní vztah.
Bůh je označen jako Otec především ve vztahu k Ježíši Kristu. O něm se mluví jako o Synu. Je to Bůh, jehož povahu lze plně poznat jen Ježíšovým prostřednictvím. Samozřejmě tu nejde o biologické synovství. V takovém případě bychom zaměnili náboženskou řeč za řeč popisného, dílčího poznání. Otec je, podobně jako v patriarchálních rodinách starověku, především Pánem těch, kteří mu náleží. Jeho vůle platí a Ježíš se jí také po vnitřním boji podrobuje.
Ježíš se narodil jako člověk. Slovy z Ducha svatého vyjadřuje Apoštolské vyznání skutečnost, že Ježíš byl jako člověk plně zajedno s Bohem. Ježíš je na straně Boží přesto, že je plně na straně lidské. Slovo o početí z Ducha a narození z marie Panny vyjadřují dvojí:
1. Ježíš je plným člověkem, přijímá tělo a rodí se z ženy jako ostatní lidé.
2. Ježíš je plným člověkem, ne ovšem člověkem, jak ho běžně známe, člověkem poznamenaným odcizením a smrtí. S Ježíšem se v dějinách objevuje nová skutečnost osvobozená od lidského selhání: je z Ducha svatého.
Panenství Mariino je něco jiného než biologická vlastnost. Je to privilegium Matky Boží, matky syna, jehož jméno je S námi Bůh, Immanuel. Historicky je tedy biologické panenství Mariino nedoložitelné a krajně nepravděpodobné.
Vyznání tedy svým obrazným jazykem popisuje skutečnost, že Ježíš je plným člověkem, ale současně člověkem, který překonal tlak hříchu.
Slova o Ježíšově ukřižování připomínají především, že jeho lidství je plné lidství, že byl skutečným člověkem, včetně toho, že podléhal smrti. Bibličtí svědkové se shodují v tom, že jeho smrt byla "zástupná", že zemřel "za" nás, za mnohé nebo přímo za hříšníky.
Výrok o tom, že Ježíš trpěl za Poncia Piláta, zdůrazňuje především dějinnost jeho příběhu. Není to mýtus, který by vyjadřoval obecné pravdy, jde o zjevení, které se projevuje v určitých událostech.
Smrt na kříži byla potupná nejen proto, že byla určená pro otroky a nesvobodné a že byla mimořádně krutá, ale především proto, že proti ukřižovaným stál podle tehdy běžného výkladu i Zákon. Ježíš musel svou věrnost Božímu poslání uchovat i přesto, že proti němu stály náboženské představy jeho doby. Stál sám proti lidské zaslepenosti, ale i proti náboženským normám své doby. Nejen, že žil plný lidský život, ale procházel i nejhlubším ztroskotáním, které z náboženského hlediska bylo potupou a oddělovalo od Boha.
Slovy byl pohřben se dosvědčuje, že jistě umřel.
Sestoupil do pekel, pod tímto výrokem vidí reformovaná teologie výraz nejhlubšího ponížení Kristova, který byl nejen vydán smrti, ale byl i opuštěn od Boha.
Třetího dne vstal z mrtvých. Tím se naplnilo biblické očekávání. Byl vzkříšen, nejde tedy o heroické samooživení, nebo o obdobu neosobního koloběhu přírody.
Pojem vzkříšení byl v době Ježíšově spojen s očekáváním nového věku, tedy s představou, že celé dějiny spějí ke svému konci, kdy Bůh bude soudit lidi. Po tomto konci stvoří Bůh jiný svět, do něhož vejdou spravedliví a v němž se naplní všechno to, co odpovídá Boží dobré vůli.
Ve vyznáních se mluví o jedné církvi. Zásadně je skutečná jen jedna církev a i to všechny církve uznávají. Hranici mezi církví a sektou tvoří právě to, že sekta nechápe ostatní příslušníky druhých křesťanských skupin za plnoprávné křesťany.
Svatých obcování má být zřejmě výrazem společenství církve, které přesahuje hranice generací a překonává bariéru smrti.
Hříchů odpuštění znamená obnovení vztahu s Bohem, ale i jeho upevnění. Ten, jemuž bylo odpuštěno, má zkušenost vlastního selhání a věrnosti toho, který odpouští, a vytváří si tak vědomou zábranu proti dalšímu selhání. Není chráněn absolutně, není bezhříšný, ale dovede se již bránit, protože ví, že se k otci může obracet i v situacích, kdy si dříve myslel, že bude odmítnut. Odpuštění má konečně velkou moc proto, že má tendenci se zmnožit, vytvářet řetězy odpuštění. Jakákoliv nesnášenlivost a neochota odpustit je výsměchem Bohu, na jehož odpuštění jsme odkázáni.
Cíl lidského života není pro křesťana splynutí s Bohem, jako je tomu u gnóze nebo v některých východních náboženských systémech. Bůh zůstává Bohem a člověk člověkem. Naděje spočívá v tom, že člověk je pozván do společenství s Bohem. Takový život začíná již na tomto světě v modlitbě, společenství s druhými lidmi, službě těm, na jejichž straně stojí Bůh.
Amen je jistota stvrzená slovem. Znamená něco jako jistě, spolehlivě.

Autor recenze: Stanislav Vašina

Rudolf Bultmann
Dějiny a eschatologie [History and eschatology]

Nakladatelství ISE, 1994
ISBN 80-85241-66-8 (brož.)

Bultmann uvažuje o změnách, které probíhaly v náhledu různých civilizací na dějiny. Například Řekové viděli dějiny jako střídání různých období. Podle Hésioda po sobě následují zlatý, stříbrný, měděný a železný věk. Charakterizace věků podle kovů se zakládala na babylónské tradici, podle níž spadal každý věk pod správu astrálního božstva, které souvisí s nějakým kovem. V židovské apokalyptice se kosmologie historizovala tím, že na místo osudu světa vstoupil osud lidstva. Konec starého věku světa se odehrává v soudu, který koná Bůh. V Novém zákoně se starozákonní pojetí dějin úplně neztrácí, ale převahu získává apokalyptická eschatologie. Obecně se uznává, že Ježíšovo zvěstování království Božího bylo eschatologickým poselstvím, a spor trvá ohledně toho, zda Boží království má teprve přijít, či proniká do přítomnosti.
Bultmann zmiňuje Augustina jako protiklad k řeckému pochopení člověka a dějin. Jestliže pro antické myšlení byl člověk součástí kosmu, pak u Augustina je člověk od světa zásadně odlišen. Jako bytost odlišná od světa je člověk bytostí, která je zaměřena do budoucnosti a touží po definitivním. Je individualitou, svobodnou osobností. Teprve tím vstupuje téma svobody vůle, které antika neznala, do filozofické diskuse.
Bultmann dále také uvádí, že je takřka dějinnou funkcí zániku, že uvolňuje hlubší náboženské nahlédnutí, že vede ke zralému náboženství; Člověk se totiž učí utrpením. I když úkolem takového náboženství není "sloužit cyklickému procesu obnovování civilizací", může si v takovém procesu zachovávat smysl.
Rozdíl mezi biblickým a řeckým pohledem na člověka vidí Bultmann v tom, že transcendence Boha není v bibli myšlena jako zásvětskost Ducha vůči sféře materiálního, smyslového, jako nezávislost na čase vznikání a zanikání, nýbrž jako svrchovaná autorita, jako to, s čím nelze nakládat, a jako Bůh, který je trvale budoucí. Bůh je sice zároveň věčný Bůh, ale je jednajícím Bohem, který působí v dějinách. Je to všemohoucí Tvůrce světa, a nikoli zákon Ducha, který vytváří kosmos do harmonické podoby a který může být poznán lidským rozumem. Křesťanský Bůh je Bohem dějin, v nichž se zjevuje stále nově jako ten, který přichází a je zároveň Bohem, jenž vede dějiny k jejich konci, k eschatologickému cíli.
Podle Bultmanna nelze pochybovat o tom, že radikální pochopení dějin se rozevřelo v křesťanské víře - připravené Starým zákonem -, což je dokumentováno tím, že teprve v křesťanství vznikaly autobiografie. Tím začalo na Západě působit pojetí lidského bytí jako dějinného a zůstalo živé i poté, kdy bylo sekularizováno, kdy se odpoutalo od původní vazby na křesťanskou víru, jak je tomu například ve filozofii existence, nejextrémněji u Sartra.

Autor recenze: Stanislav Vašina

Nikolaj Aleksandrovič Berďajev
O otroctví a svobodě člověka : pokus o personalistickou filosofii

Nakladatelství OIKOYMENH, 1997
ISBN 80-86005-50-X (brož.)

N.A.Berďajev v této knize vysvětluje pojem osobnosti, svobody a dalších z pohledu křesťanského personalismu.
O osobnosti: - "Člověk chce vyjít z uzavřené subjektivity a k tomu vždy dochází ve dvou různých směrech. Vystoupit ze subjektivity lze cestou objektivace. To je cesta, jíž vstupujeme do společnosti s jejími všeobecně závaznými formami. Na ní dochází k odcizení lidské přirozenosti, k jejímu vyvržení do předmětného světa; osobnost nenachází sebe sama. Druhou cestou může být vystoupení ze subjektivity skrze transcendenci. Transcendence znamená přechod k transsubjektivitě, nikoli k objektivitě. Tato cesta vede hlubinou existence, na ní dochází k existenciálnímu setkávání s Bohem, s druhým člověkem, s niterným bytím světa, není to cesta objektivního sdělování, nýbrž existencionálního sdílení. Osobnost se plně realizuje pouze na této cestě... "
O úzkosti: - "Strach souvisí se starostí, s bázní z utrpení a ran osudu. Strach nemá ponětí o světě nahoře, obrací se dolů, je připoután k empirii. Úzkost však je stavem hraničícím s transcendencí, úzkost zakoušíme ve vztahu k věčnosti, s osudem..."
O zlu: - "Osobnost je formována soubojem se zlem v sobě i kolem sebe. Jeden z jejích paradoxů spočívá v tom, že jasné vědomí osobnosti předpokládá vědomí hříchu a viny. Úplná necitelnost vůči hříchu, vině, zlu je obyčejně také necitelností k osobnosti, rozpuštění osobnosti v obecném, kosmickém, společenském... ...Žádný člověk nemůže být vtělením a personifikací zla. Zlo je v něm vždy částečné. Proto nemůže být o nikom vynášen konečný soud..."
O Bohu a svobodě: - "Bůh vůbec není strůjcem řádu světa a administrátorem světového celku. Bůh je smyslem lidské existence. Řád světa potlačující části, proměňující osobnost na pouhý prostředek, je produktem objektivace, tj. odcizení a zvnějšnění lidské existence, nikoli však výtvorem Božím. Celek, řád světa nemůže nic ospravedlňovat, naopak podléhá soudu a žádá si ospravedlnění. Řád světa, harmonie celku atd. nemají žádný existenciální smysl, je to říše determinace, jejímž protikladem je vždy svoboda. Bůh je vždy ve svobodě, nikdy ne v nutnosti, vždy v osobnosti, nikdy ne v celku světa. Bůh působí nikoli v řádu světa, jenž jakoby ospravedlňuje utrpení osobnosti, ale v boji osobnosti, v boji svobody proti řádu světa."

Autor recenze: Stanislav Vašina

Vladimír Sergejevič Solovjov [Владимир Сергеевич Соловьёв]
Duchovní základy života

Nakladatelství: Centrum Aletti, 1996
ISBN 80-901957-8-4 (brož.)

Ruský mystik a křesťanský dogmatik Vladimír Solovjov (1853 - 1900) v této knížce vysvětluje své pojetí co možná nejsprávnějšího křesťanského života. Velkou pozornost věnuje modlitbě, oběti, almužně a půstu. Nejvíc mě zaujaly dvě pasáže, jedna o podmínkách a příčinách vzniku křesťanství a druhá o boholidství Krista:

- ... Duše osvobozená od materiálního obsahu života, a přitom uvědomujíc si, že sama v sobě je nic, se buď musí zříci existence, anebo hledat nový nemateriální obsah. U prvního řešení se zastavilo v zásadě indické a východní vědomí vůbec. V řecko-římském světě se lidská duše jeví osvobozená od vnějších kosmických sil, nýbrž i od sebe samé, od svého čistě subjektivního sebenazírání, do něhož se hroužila u Hindů. Nyní znovu přijímá do sebe působení božského Logu, avšak už ne jako vnější kosmickou nebo demiurgickou sílu, nýbrž jako sílu čistě ideální, vnitřní. Zde se lidská duše snaží najít svůj opravdový obsah, tj. to jediné a všeobecné, nikoli v prázdné beztvárnosti svého potencionálního bytí, nýbrž v objektivních výtvorech, realizujících krásu a rozum...

- ... Vtělení je nemožné, když se díváme na Boha jen jako na oddělenou bytost, která přebývá kdesi mimo svět a člověka. Při takovém názoru (deismu) by bylo vtělení Božství přímým narušením logického zákona totožnosti, tj. dílem dokonale nemyslitelným. Právě tak nemožné by vtělení bylo i z hlediska panteismu, podle kterého je Bůh jen všeobecná podstata světových jevů, universální "všechno", a člověk jen jedním z takových jevů. Při tomto chápání vtělení by protiřečilo zásadě, že se celek (všechno) nemůže rovnat jedné ze svých částí... Sám pojem Boha jako neporušeného nebo dokonalého (absolutního) odstraňuje obě jednostranné definice a otvírá cestu jinému názoru, podle kterého svět jako souhrn omezení, přebývající vně Boha (v těchto svých hranicích) jako hmotný, je zároveň podstatně spojen s Bohem svým vnitřním životem čili duší... ... Tím se již určuje i kosmický proces v hmotné přírodě, který se končí zrozením přírodního člověka, i za ním následující historický proces, který připravuje zrození duchovního člověka. Takovým způsobem zrození duchovního člověka, tj. vtělení Božství, není něco zázračného v hrubém slova smyslu, tj. něco cizího všeobecnému řádu bytí, ba naopak, je podstatně spojené s celými dějinami světa a lidstva, je něco připravovaného a logicky vyplývajícího z těchto dějin. V Ježíšovi se vtěluje nikoli transcendentní stránka Božství, nikoliv absolutní sama v sobě sevřená plnost bytí (což by bylo nemožné), nýbrž vtěluje se Bůh-Slovo, tj. Slovo, které se projevuje navenek, princip působící na obvodu bytí, a jeho osobní vtělení v individuálním člověku je jen posledním článkem dlouhé řady jiných realizací fyzických i historických... ... Z tohoto hlediska objevení se duchovního člověka, zrození druhého Adama, není nepochopitelnější než objevení se přírodního člověka na zemi, zrození prvního Adama.


Autor recenze: Stanislav Vašina

Bohumil Vurm
Tajemství karet : encyklopedie Tarotu : historie, původ, souvztažnosti, vykládání

Nakladatelství: vl.nákl., 1995
ISBN (Váz.)

Všechny teorie Tarotu, které se dochovaly, pocházejí až z osmnáctého století. Nejčastěji se Tarot spojuje s vykládáním osudu, s nahlížením do budoucnosti. Je to však jen jedna z funkcí Tarotu. Podle B.Vurma je nejhodnotnější funkcí Tarotu pomoc při poznání sebe sama. Na poznání sebe navazuje i další funkce Tarotu. A to je pochopení dopadu svých vlastních činů a svého dosavadního vývoje. S tím souvisí i pochopení světa, Tarot je taky užitečnou pomocí při rozvíjení vlastních schopností, stimuluje představivost a rozvíjí komunikaci. Na používání Tarotu se můžeme také dívat velice jednoduše jako na umění klást otázky.
Tarot je karetní systém, který se skládá ze sedmdesáti osmi karet. Rozděluje se na dvě části. Na Velkou Arkánu, která se skládá z dvaceti dvou karet, a na Malou arkánu, která čítá karet padesát šest. Výraz arkán je odvozen z latinského arcanum, jehož český překlad je tajemství.
Padesát šest karet Malých arkán je rozděleno do čtyř barev: meče, hole, poháry a mince. Každá barva má čtrnáct karet. Čtyři z nich jsou tzv. karty dvorní: páže, rytíř, královna a král. Zbylých deset karet jsou eso, dvojka, trojka, čtyřka, pětka, šestka, sedmička, osmička, devítka a desítka. Meče se také nazývají špády, píky, listy, zelené. Hole mají další názvy: baštony, trefy, žaludy, kříže. Poháry jsou i kopy, kéry, srdce, červené, kalichy. Mince mohou mít jména: denáry, kára, kule, peníze, pantákly.
Velká arkána se skládá z dvaceti dvou karet, které se nazývají Trumfy. Trumfy jsou číslovány od jedné do dvaceti jedné. Karta Blázen nemá číslo. Jednička je Kejklíř, dvojka Kněžka, trojka Císařovna, čtyřka Císař, pětka Velekněz (Hierofant, Papež, Jupiter), šestka Zamilovaný (Milenci), sedmička Kočár (Vůz), osmička Spravedlnost, devítka Poustevník (Eremita), desítka Kolo štěstí (Kolo života, Kolo fortuny), jedenáctka Síla, dvanáctka Visatec (Viselec), třináctka Smrt (Arkán beze jména), čtrnáctka Střídmost (Mírnost), patnáctka Ďábel, šestnáctka Věž (Dům, Stánek Boží, Lamezon), sedmnáctka Hvězda, osmnáctka Luna, devatenáctka Slunce, dvacítka Soud (Poslední soud), dvacet jednička Svět.
Mnohé moderní teorie nahlížejí na karty Tarotu jako na nadčasové symboly, jejichž vznik nelze přiřknout určité době či určité kultuře, podle tohoto názoru symboly přicházejí z hloubek lidské duše, kam lidské vědomí nedokáže nahlédnout. Nevznikají racionálně a nejsou produktem vědomí. Jsou odrazem nejhlubší podstaty člověka, která je všem lidem společná a jejíž kořeny vyrůstají z podstaty bytí.
Autorství Tarotu je připisováno i Hermu Trismegistovi, jenž je pokládán i za tvůrce díla Smaragdová deska. Je to krátká stať tvořená třinácti větami. Z ní pochází i věta. "Co jest dole, jest jako to, co jest nahoře, a co jest nahoře, jest jako to, co jest dole." To má údajně shrnovat nauku, že veškerý vesmír je vlastně ukryt uvnitř člověka.
Dvacet dva karet Velké arkány je dáváno do souvislosti také s dvaceti dvěma písmeny hebrejské abecedy. Kabala také považuje tuto abecedu za výraz všech základních faktů a sil stvoření, který je uspořádán ve formě Stromu života. Tento strom je tvořen deseti Sefiroty, které představují základní myšlenky (např. Láska, Moudrost, Porozumění a Království) a tyto sefiroty jsou spojeny dvaceti dvěma cestami moudrosti, z nichž každá má přiděleno jedno písmeno hebrejské abecedy a popisuje určité vnitřní procesy. Elifas Levi a mnoho dalších badatelů považuje dvacet dva trumfů Tarotu za emblematické vyjádření těchto dvaceti dvou cest. Zbytek Tarotu, Malá arkána, byl také dán do souvislosti s kabalou a Stromem života. Každý ze sefirotů má číslo a tak mnozí spojují číslované karty s příslušnými sefiroty. Čtyři dvorní karty, které číslo nemají, jsou pak spojovány s kabalistickými Čtyřmi světy.
B.Vurm podává i velmi stručné a přehledné vysvětlení základů astrologie, jejích planet, domů, aspektů a čtyř živlů, také se zmiňuje o židovské kabale, alchymii, svatém grálu, čakrách, a to všechno v rámci "souvztažností", které jsou základem všech okultních či esoterických systémů. Také vysvětluje pojmy C.G.Junga kolektivní nevědomí, stín, anima a animus a dává je do souvislostí s Tarotem.
Anima má třeba čtyři stupně, první nejprimitivnější představuje pudovou energii, kterou představuje karta Ďábel. Druhý stupeň zastupuje karta Luna, která symbolizuje instinktivní podstatu ženské psychiky. Dává světu romantický a trochu nepravdivý přídech. Třetí stupeň představuje karta Císařovna, ve které se spojují duchovní aspekty s hmotnými. Dokáže využít energii, která je ukrytá v pudech. Symbolizuje pravou mateřskou lásku, ale i teplé ženství, které může obdařit pocitem domova a bezpečí. Čtvrtý stupeň představuje karta Kněžka, i ona je stejně jako Luna záhadná, nemá však její šalebnost a romantičnost. Její aspekty převládají u žen, které se daly na cestu vědění a moudrosti. Podobné stupně jsou i u anima: Ďábel, Slunce, Císař a Velekněz. Anima i animus jsou důležitým vstupem do říše archetypů. Poznání archetypů, uvědomění si animy, stínu, mohou vést podle Junga k celkové seberealizaci. Tento složitý proces nazývá Jung individuace.
Na Tarot se můžeme dívat také jako na syntézu veškeré znalosti lidstva a popis událostí konkrétního lidského života. Z tohoto hlediska se nám mohou karty Velké arkány jevit i takto: Člověk je zrozen do hmotného světa jako nevědomý (Blázen), aby objevoval jeho skrytá tajemství a smysl života (Kněžka). Na počátku jsou mu průvodci matka a otec (Císařovna a Císař), později různí učitelé (Velekněz). Nejcennějším darem je svobodná vůle, která umožňuje opravdové rozhodování (Zamilovaný). Jeho mladé a hrdé Ego mu dodává odvahu nutnou k překonání překážek (Kočár). Jeho činy však podléhají spravedlivé odplatě (Spravedlnost). A tak musí být pevný, moudrý a často osamocený ve svém hledání (Poustevník) a nenechat se zviklat kolísavostí osudu (Kolo štěstí). Jeho vnitřní síla (Síla) mu umožní nejen jednat s okolním světem, ale i hluboké vnitřní poznání (Visatec) jistot, které nepodléhají žádné změně (Smrt). Umírněnost jeho konání a myšlení (Střídmost) mu umožní překonat veškerá pokušení a extrémy hmotného světa (Ďábel). A bude schopen rozeznávat i v neštěstí (Věž) smysl svého osudu a pomocnou rukou anděla strážného (Hvězda), který ho chrání před temnotami (Luna) a vede ho směrem ke světlu (Slunce). Jeho životní cesta vrcholí přeměnou (Soud), kterou dosáhne harmonizací svého nitra s okolním světem (Svět). Stává se tak osvíceným a jeho vědomí je totožné s vědomím světa (vyšší aspekt karty Blázen). Jestliže tohoto osvícení nedosáhl, je mu dána další příležitost v příštím životě a celá cesta se znovu opakuje (Blázen).
Následuje závěrečná kapitola o vykládání karet, kde je popsán i aspekt barev, které jsou jednotlivým kartám přiřazeny. Každá karta má minimálně dva protikladné výklady, také podle toho, je-li či není hlavou vzhůru. Způsoby vykládání jsou buďto řada, kříž, Šalamounova pečeť, Keltský kříž, a B.Vurm uvádí i tzv. partnerský vztah, kde jeden sloupec znamená prvního partnera, druhý jejich vztah a třetí druhého partnera. Další možnost výkladu je podle astrologických domů, pyramida, hledání, mandala, hvězdicový výklad podle starých druidů, strom života, výklad podle čaker, magický kruh a tajný cikánský způsob vykládání.

Autor recenze: Stanislav Vašina

D.J. Conwayová
Keltská magie [Celtic magic]

Nakladatelství Ivo Železný, 1997
ISBN 80-237-3448-2 (brož.)

Tato publikace na mě působila trošku šarlatánsky, některé rady a návody D.J.Conwayové, zvláště pak ty, které se týkají různých magických obřadů kultu Wicca, jsem bral s rezervou, přesto ale jiné záležitosti, jako významy a symboly původní keltské magie nebo spíš světonázoru, stojí za povšimnutí. Třeba jednotlivé stromy, které byly pro staré Kelty natolik významné, že podle nich dokonce pojmenovaly jednotlivé měsíce svého kalendáře. Nejdůležitějším z nich byl dub, který byl v posvátném háji králem stromů, žaludům se říkalo hadí vejce, a byly používány při různých magických úkonech. Conwayová zmiňuje také významy a použití jednotlivých bylin a podává výklad symboliky kamenů. Popisuje také důležitost keltského kotlíku a význam kuřidel, pálení svíček či jiných světel. Zajímavá je charakteristika jednotlivých světových stran, které vyplňují jednotlivé čtvrtiny kruhu (pro mágy kultu Wicca samosebou magického). K východu se přiřazuje vzduch, k jihu oheň, k západu voda a živel země ovládá sever. Pátý živel - Duch (druidové ho nazývali nyu) ovládá střed kruhu, a tím udržuje ostatní živly v rovnováze. Podle kultu Wicca se přiřazují k jednotlivým světovým stranám tyto barvy: východ je žlutá, jih červená, západ modrá a sever zelená. Keltové měli podle Conwayové jiné barvy: východ byl červená, jih bílá, západ šedá, sever černá.
Conwayová vysvětluje také jednotlivá písmena Ogamské abecedy a vyjmenovává spoustu původních keltských bohů, nadpřirozených bytostí a bájných hrdinů z keltských mýtů, které taky velmi stručně převyprávěla. Nejdůležitějšími božstvy byli Rohatý bůh a Velká bohyně s třemi aspekty. Například Anu byla matka země, bohyně kvetoucí plodnosti, která byla někdy trojjediná s Badb a Machou. Její kněžky utěšovaly a poučovaly umírající. O letním slunovratu byly na její počest zapalovány ohně. Výčet keltských bohů je značně dlouhý, a tak zmíním již jenom boha jménem Cernunnos / Cernowain / Cernenus nebo Lovec Herne, který byl znám ve všech keltských oblastech. Byl to Rohatý bůh, bůh přírody, bůh podsvětí a astrálního plánu. Druidům byl znám jakožto Hu Gadarn, Rohatý bůh plodnosti. Býval zpodobňován, jak sedí v pozici lotosového květu s rohy nebo parohy na hlavě. Jeho symboly byly jelen, beran, býk nebo rohatý had.
Taky je zajímavý popis jednotlivých svátků a důležitých dnů v životě Keltů. Byl to hlavně Samain 31. října, kdy byl čas Tenkého závoje neboli obcování s mrtvými. Zimní slunovrat, který druidové nazývali Alban Arthuan. Imbolc se konal 1. února při prvním úplňku ve znamení Vodnáře. Jarní rovnodennost, která se nazývala podle druidů Alban Eiler, kdy nastávala rovnováha mezi světlem a tmou. Potom Beltane, který se slavil 1. května během prvního úplňku ve znamení Býka, byl to čas Rohatého boha a Paní ze zelených lesů, kdy se prokazovala čest strážci domu. Důležitý byl i Letní slunovrat, který druidové nazývali Alban Heruin. Dále byl důležitý Lugnasad, 1. srpen, kdy se v severských zemích slavila slavnost sklizně. Dále to byla Podzimní rovnodennost, které druidové říkali Alban Elved, byl to čas díkůvzdání, čas odpočinku po dokončení sklizně.
No a to je asi tak všechno, co jsem si z této knihy chtěl zaznamenat, možná se někdy vrátím k charakteristice a použití jednotlivých rostil, kuřidla si z nich ale nejspíš dělat nebudu, nejsem žádný sedmý syn sedmého syna, a tak magii provozovat nebudu. No.

Autor recenze: Stanislav Vašina

Sogjal Rinpočhe
Tibetská kniha o životě a smrti [Tibetan book of living an dying]

Nakladatelství Argo, 2005
ISBN 80-7203-661-0 (váz.)

Sogjal Rinpočhe, který vyrůstal mezi významnými tibetskými mistry, seznamuje hlavně západního čtenáře s tradicemi tibetského buddhismu, s Tibetskou knihou mrtvých, s cestou dzogčchenu.
Jedním z důležitých postřehů autora je poznámka, že dodnes revolučním poznatkem buddhismu je, že život a smrt existují jen v mysli a nikde jinde. Mysl se dělí na obyčejnou a vlastní přirozenost mysli, její nejvnitřnější podstatu. V tibetštině se nazýva rigpa, prvotní, čisté, ryzí vědomí, jež je současně inteligentní, znalé, zářivé a vždy bdělé.
Nejdůležitějším pojmem Tibetské knihy smrti je pojem bardo. Jedinečnost a síla učení o bardech je v tom, že ukazuje s naprostou přesností skutečný proces smrti a tím odhaluje skutečný proces života.
Ve vrcholném okamžiku procesu umírání, po rozplynutí živlů, smyslů a myšlenkových stavů, se na okamžik obnaží nejvyšší přirozenost mysli, Základní zářnost. Potom se prchavě objeví záře této přirozené mysli a zazáří ve zvukových, barevných a světelných jevech. Nato se probudí vědomí zemřelého a vstoupí do barda vznikání; obyčejná mysl se vrátí a vezme na sebe projev - formu mentálního těla - podle diktátu minulé karmy a návyků. Ty nutí obyčejnou mysl, aby lpěla na iluzorních bardických zážitcích jako na něčem reálném a pevném.
Učení o bardu tedy ukazuje, co je smrt. Nic menšího než tři fáze procesu postupného projevování mysli: od nejryzejšího stavu podstatné přirozenosti mysli, přes světlo a energii až po narůstající krystalizaci mentální formy.
Tři fáze procesu, které vidíme rozvíjet se v bardických stavech po smrti, lze vnímat i na jiných úrovních vědomí v životě. Podobný proces probíhá třeba ve spánku. Když usneme, smysly a hrubší úrovně vědomí se rozplývají a na krátký okamžik je odhalena absolutní přirozenost mysli, Základní zářnost. Pak následuje dimenze vědomí, srovnatelná s bardem dharmaty, která je jemná, že si ji ani neuvědomujeme. Kolik lidí se uvědomí, že spí? Většina z nás si uvědomuje teprve další stádium, kdy mysl znovu nabývá aktivity a my se ocitáme ve snovém světě podobném bardu vznikání.
Přesně týž proces lze rozpoznat v tom, jak fungují myšlenky a city, ve způsobu, jak vznikají. Základní zářnost je prvotní stav, který existuje před vznikem jakékoliv myšlenky nebo emoce. V nepodmíněném prostoru se pohne základní energie, spontánní záře rigpy, která začne vznikat jako základna, potenciál a potrava citu. Tato energie může na sebe brát podobu emocí a myšlenek, které nás pak nutí k činnosti a hromadění karmy. Sogjal Rinpočhe dodává, že jestliže se důkladně seznámíme s meditační praxí, můžeme vidět tento proces s neomylnou jasností.
Zkoumáme-li skutečně každý aspekt svého života, odhalíme, jak procházíme neustále ve spánku, myšlenkách a emocích oním procesem bard. A tato skutečnost nám poskytuje nesčíslné příležitosti k osvobození jak nyní, tak i ve chvílích smrti. Každý aspekt celého procesu nám dává současně i šanci na osvobození, i šanci na zmatek.
Dál se rozepisovat nebudu, přepisovat celou knížku je poměrně zbytečné, kdo má o tyto věci zájem, určitě si k této knížce plné naděje, krásy, lásky a tolerance ke všemu živému cestu najde.

Autor recenze: Stanislav Vašina

Josef Kolmaš
Jádro transcendentální moudrosti [Pradžňápáramitáhrdaja]

Nakladatelství DharmaGaia : Buddhistická společnost České a Slovenské Federativní Republiky, 1992
ISBN 80-901225-2-3 (brož.)

Buď pozdravena vítězná transcendentální moudrost!
Tak jsem slyšel. Jednou dlel Vítězný ve společnosti velkého shromáždění mnichů a velkého shromáždění bódhisattvů na Supím vrchu v Rádžagrze. Vítězný se tehdy s vyrovnanou myslí oddával meditaci o veškerých jevech světa zvané 'Světlo hlubiny'. V té době Vznešený Avalókitéšvara, bódhisattva-mahásattva, cele pohroužený do tajuplného uskutečňování transcendentální moudrosti, plně pochopil, že i oněch pět bytostních složek je svou podstatou prázdných.
Tehdy z Buddhova podnětu ctihodný Šáriputra takto oslovil Vznešeného Avalókitéšvaru, bódhisattvu-mahásattvu: "Jestliže někteří synové nebo dcery z dobrého rodu touží po uskutečňování tajuplné transcendentální moudrosti, jak se tomu mají učit?"
Na ta slova Vznešený Avalókitéšvara, bódhisattva-mahásattva, ctihodnému synu Šáradvatíinu takto odpověděl: "Šáriputro, kdokoli ze synů či dcer z dobrého rodu touží po uskutečňování tajuplné praxe transcendentální moudrosti, musí o tom meditovat takto: musí opravdově nazřít, že oněch pět bytostních složek je už svou podstatou bezobsažných; že tvar je prázdnota a také že sama prázdnota je tvarem; že sama prázdnota není ničím jiným než tvarem, stejně jako tvar není ničím jiným než prázdnotou. A podobně je tomu s cítěním, vnímáním, představivostí a vědomím - všechno je bezobsažné. A tak, Šáriputro, všechny jevy jsou bezobsažné, bezpříznačné. Nemají vzniku ani zániku, nejsou nečisté ani neposkvrněné, ani jich neubývá, ani jich nepřibývá. Proto, Šáriputro, v prázdnotě není tvaru, ani cítění, ani vnímání, ani představování si, ani dokonalého poznání; není tam ani oka, ani ucha, ani nosu, ani jazyka, ani těla, ani ducha; ani tvaru, ani hlasu, ani vůně, ani chuti, ani hmatu, není tam jakéhokoli jevu. Od neexistence domény zraku, přes neexistenci domény myšlení [a tak dále] až po doménu myšlenkového poznání – není [prostě] nic. A právě tak není strasti ani příčin jejího vzniku a zániku, ani cesty [k tomu vedoucí]. Není dokonalého poznání; není dosaženého, ani nedosaženého. A proto, Šáriputro, poněvadž neexistuje dosažení, přidržují se bódhisattvové transcendentální moudrosti a setrvávajíce v ní nepoznají v duši temnotu ani hrůzu. Odmítajíce rozhodně vše klamné, dospívají nakonec k velkému 'vyjití ze strasti'. Také všichni buddhové pevně setrvávající ve třech epochách se díky transcendentální moudrosti probudili zřetelně a úplně k nejvyššímu a nejdokonalejšímu osvícení. A tak věz, že mantra transcendentální moudrosti jest mantrou velkého vědění, mantrou, nad kterou není, mantrou nemající sobě rovné, mantrou která nelže a je pravdivá. Mantra transcendentální moudrosti zní: Tádjathá. Gaté, gaté, páragaté, párasangaté. Bódhi sváhá. (volně přeloženo: "Tak, jak [následuje:] Přecházel, přecházel, [až] přešel na druhý břeh, [až] se dostal na druhý břeh. Osvícení budiž sláva!") Šáriputro! Takto se mají bódhisattvové-mahásattvové učit mystériu transcendentální moudrosti."
Poté Buddha vyšel ze své meditace a blahořečil Vznešenému Avalókitéšvarovi, bódhisattvovi-mahásattvovi, slovy: "Výborně! Znamenitě! Velmi správně! Synu z dobrého rodu, jest tomu přesně tak! Nechť je tajuplná praxe transcendentální moudrosti prováděna tak, jak jsi vyložil, a tathágatové budou jásat."
Když byl Buddha takto promluvil, ctihodný syn Šáradvatíin, Vznešený Avalókitéšvara, bódhisattva-mahásattva, a všichni, kdo byli kolem, jakož i všechen svět dévů, lidí, asurů a gandharvů plesali a nadšeně velebili Buddhova slova.
Skončila mahájánová sútra zvaná Jádro vítězné transcendentální moudrosti.

Autor recenze: Stanislav Vašina

Thánissaró Bhikkhu
Mysl odpoutaná jako oheň : symbolika raných buddhistických textů [Mind like fire unbounded]

Nakladatelství DharmaGaia : Buddhistická společnost, 1997
ISBN 80-85905-25-6 (brož.)

Rozpravy pálijského kánonu často přirovnávají mysl k ohni. Mysl, jež neprocitla k nejvyššímu cíli, je jako planoucí oheň; probuzená mysl jako oheň, který vyhasl.
Védské hymny a starší upanišady nahlížely hořící oheň jako pozitivní sílu, podstatu života a vitality. V klidu a nečinnosti vyhaslého ohně však zároveň vidí tyto texty ideální symbol pro konečný cíl duše.

Jako oheň ztrátou paliva
se utiší (vyhasne) ve svém zdroji,
tak myšlení ztrátou činnosti
se utiší ve svém zdroji…

Neboť zklidněním myšlení
člověk zničí
dobrou a zlou karmu.
S klidnou duší, dlící na Duši,
člověk zakouší
nekonečné blaho.

(Maitrí-upanišad 6, 34)

Zda upřednostnění vyhasnutí ohně před jeho hořením předcházelo vzniku buddhismu, bylo jím ovlivněno či jen probíhalo souběžně, to nelze dnes říct, chybí totiž spolehlivé datování všech upanišad. V každém případě ve všech fázích védského postoje vůči ohni nepředstavovala myšlenka jeho vyhasnutí žádné ukončení jeho existence. Místo toho naznačovala návrat do všudypřítomného, nesmrtelného stavu.
Buddha používal přirovnání k vyhaslému ohni ve svém učení tak, že přistupoval k myšlence latentního ohně ze zcela jiného úhlu: je-li latentní oheň všude zároveň, tak není nikde konkrétně. Je-li chápán jako všudypřítomný ve všem, musí být tak volně definován, že nebude mít žádné vymezující charakteristiky, nic, na základě čeho by mohl být poznán. A tak, místo aby používal existenci latentního ohně jako metaforu pro nesmrtelnost, Buddha používá rozptýlenou, nepostižitelnou povahu vyhaslého ohně, jak byla chápána stoupenci véd, k ilustrování naprosté nepopsatelnosti člověka, jenž dosáhl buddhistického cíle.

Jako není známa cesta jiskry,
zasažené železným kladivem,
jež postupně utichá:

Stejně tak nelze popsat cestu těch,
kteří jsou dokonale osvobozeni,
kteří překonali záplavu
pout smyslnosti
a dosáhli
neochvějného blaha.

(Udána VIII, 10 - pálijský buddhistický text)

(29.7.2003)

Autor recenze: Stanislav Vašina

Vincenc Lesný
Buddhismus

Nakladatelství Votobia, 1996
ISBN 80-7198-062-5 (brož.)

Velmi obsáhlá kniha o buddhismu, jeho historii, šíření po asijských zemích a různých jeho směrech.
Buddha nebyl podle Lesného spasitelem, nýbrž jen učitelem. Nebyl ani reformátorem, sám vyznává, že jde jen stezkou vyšlapanou učiteli věků minulých a že jeho učení zvané dhammó (sanskrtsky dharmah), t.j. zákon, řád, se podobá znovu vybudovanému městu, které bylo v rozvalinách.
V pálijském kánonu je zapsáno základní učení Buddhy o čtyřech vznešených pravdách.
První vznešená pravda říká, že na světě je utrpení. Buddha pravil v Benáresu: "Mnichové, toto pak je vznešená pravda o utrpení: narození je utrpení, nemoc je utrpení, nedosáhne-li člověk toho, co je milé, je utrpení, nedosáhne-li člověk toho, co si přeje, i to je utrpení, zkrátka patero skupin, jimiž pronikáme k světu je utrpení."
Genetickou definici utrpení podává druhá pravda: "Mnichové, toto pak je vznešená pravda o vzniku utrpení: je to žízeň, způsobující nová narození, provázená radostí a rozkoší, tu a tam nalézající potěšení, je to žízeň rozkoše, žízeň narození, žízeň rozvoje."
Jestliže původ utrpení je touha po životech, pak odstraněním této žízně odstraní se utrpení. Proto praví třetí vznešená pravda: " Mnichové, toto pak je vznešená pravda o odstranění utrpení: je to odstranění oné žízně, jestliže ji člověk úplně a beze stopy odstraní, opustí, zbaví se jí, osvobodí se od ní, místa jí nepopřává."
Aby dosáhl člověk spasení, záleží pouze na něm samotném. Vždyť cesta ke spasení, jak ji ukazuje čtvrtá pravda, vyžaduje jen od něho usilovnou práci, tedy jakýsi druh jógy: "A která to je, mnichové střední stezka, již Osvícený plně pochopil, otvírající oči, získávající vědění, vedoucí ke klidu, k poznání, k osvícení, k nibbánu? Je to vznešená osmidílná cesta: pravý názor(sammáditthi), pravé rozhodnutí (sammásamkappó), pravá řeč (sammáváčá), pravé jednání (sammákammantó), pravé žití (sammádžívó), pravá snaha (sammávájámó), pravé rozvažování (sammásati) a pravé soustředění ducha (sammásamádhi)".
A krátce před svou smrtí vykládá Buddha mnichům, že proto všichni procházejí ze života do života, poněvadž nepoznali mravné chování, soustředění ducha, vědění a vykoupení. "Mnichové, nyní však vznešené chování bylo nalezeno a poznáno, vznešené soustředění ducha bylo nalezeno a poznáno, vznešené vědění bylo nalezeno a poznáno, vymýcena byla žízeň po životech, zničen je most vedoucí k životům, není již znovuzrození."
(25.9.2001)

Autor recenze: Stanislav Vašina

Carl Gustav Jung, Richard Wilhelm
Tajemství zlatého květu : čínská kniha života [Geheimnis der Goldenen Blüte - Ein chinesisches Lebensbuch]

Nakladatelství Vyšehrad, 2004
ISBN 80-7021-723-5 (váz.)

Jedná se o knihu pocházející z okruhu čínských esoteriků, kterou přeložil R.Wilhelm a komentářem opatřil C.G.Jung. Kniha Tajemství zlatého květu byla poprvé vytištěna v 18. století, její původ je ale mnohem starší. Výroky v ní obsažené se připisují Lü-Jenovi (který se svým jménem nazývá Lü Tung-pin, tj. Host z jeskyně) a který žil na přelomu osmého a devátého století.
V kapitole Psychologická a kosmologická východiska díla objasňuje R.Wilhelm základy světonázoru, na kterém jsou založeny meditační techniky obsažené v knize. Základem je nejspíš předpoklad, že vesmír i člověk podléhají v podstatě společným zákonům, že člověk je malý kosmos, který není oddělen o kosmu velkého.
Základním pojmem čínského myšlení, ze kterého vychází i Tajemství zlatého květu, je termín Tao, smysl světa, cesta. Lao-c' užívá tohoto slova v metaforickém smyslu a myslí tím základní kosmický princip, který předchází každému uskutečnění, dosud nerozdělený polárním rozpětím protikladů, na něž se každé uskutečnění a pozemský život vůbec váže. V konfucianismu se smysl pojmu poněkud liší. Slovo tao má význam kosmický a znamená pravou cestu, jednak cestu nebe, jednak cestu člověka.
Z tao vznikají pak základní složky skutečnosti, polární světlo (jang) a polární temnota čili stín (jin). Méně abstraktní než jin a jang jsou pojmy tvůrčí a přijímající, jež pocházejí z Knihy proměn (I- Ťing) a symbolizuje je nebe a země. Spojením nebe a země a účinkem duálních prasil vzniklo "deset tisíc věcí", to jest vnější svět. Mezi všemi těmito věcmi se nachází i člověk ve své tělesné podobě, který je ve všech svých částech taky malým vesmírem. Nitro člověka pochází - jak říkají konfuciáni - z nebe , a nebo - jak to vyjadřují taoisté - je jednou z jevových forem tao. Jenomže člověk se ihned, ještě před narozením v okamžiku početí, polárně a duálně rozestoupí na bytí (sing) a život (ming). Bytí (sing) jakmile vchází do jevu, působí v těsném spojení se životem (ming). Bytí (sing) je to, co činí člověka člověkem, duchovní bytostí. Má je jednotlivý člověk, ono však daleko přesahuje individuum. Život (ming) je rovněž nadindividuální potud, že člověk prostě musí přijmout osud, který není z jeho vědomé vůle. Konfucianismus v tom vidí zákon určený z nebe, kterému se je třeba podrobit, taoismus v tom spatřuje hru přírody, která sice nemůže obcházet zákony tao, nicméně je zcela náhodná; čínský buddhismus v tom vidí působení karmy ve světě marnosti.
Této dvojici (sing a ming) odpovídá pak v tělesné osobě člověka další polární napětí. Tělo je oživováno souhrou dvou duševních útvarů: 1. chun, což překládá Wilhelm jako animus, neboť náleží k principu jang, a 2. pcho, náležící k principu jin, podle Wilhelma tedy anima. Animu si Číňané představovali jako cosi svázaného hlavně s tělesnými procesy, po smrti tedy klesne do země a shnije. Animus je naproti tomu vyšší duše, která po smrti stoupá do ovzduší, a nakonec se uchýlí do nebeských prostor, případně steče nazpět do všeobecného rezervoáru života.
Upadající životní proces je takový proces, kdy anima, temná vůle, puzená vášněmi, přinutí anima, čili intelekt, aby jí sloužil. Přinejmenším natolik, že se animus obrátí k vnějšku, takže jeho síly plynou spolu se silami animy a život se vyčerpá. Člověk zemře, anima klesá, animus stoupá vzhůru a zůstává zde v nejistém stavu. Přitaká-li k "zcizení" svého bytí, podléhá své tíze a klesá do temnoty smrti. Veselejší varianta je ta, že díky obětem pozůstalých stoupá vzhůru a zachová si poměrně blažený život, odstupňovaně podle zásluh.
Vzestupný životní proces je opakem upadajícího, animus zde ovládne síly animy a osvobodí se od vnějších věcí. Poznává je, ale netouží po nich. Jeho síla se tím vymaní z bludu. Nastane stoupavý oběh sil. Lidské Já se vyprostí z pouta se světem a po smrti zůstává živé. Vytvoří naopak centrum života ve vnitřní rotaci monády, nezávislé na existenci těla. Takové Já je pak šen (bůh, deus). Znak pro šen znamená rozpínat se. Výsledek upadajícího životního procesu je naopak vyjádřen znakem kuej (stav démona, ducha, navrátilce, couvání).
Zůstává však jedno omezení i pro šen. Je ještě stále bytostí osobní, a tedy podrobeno účinkům prostoru a času. Není také nesmrtelné, jako není věčné ani nebe a země. Věčná je jen zlatá květina, která vyrašila vnitřním vymaněním ze všech vazeb se všemi věcmi. Člověk, který dosáhl tohoto stupně, transponuje své Já. Není již omezen na monádu, nýbrž přesahuje meze polární duality všech jevů a vrací se k nerozdvojené Jednotě, k Tao. V pojetí této Jednoty je ale rozdíl mezi taoismem a buddhismem. V buddhismu je tento návrat do nirvány spojen s úplným vyhasnutím Já. V taoismu je naopak cílem, aby "stopy" zážitků, nebo idea osobnosti, byly v ryzí podstatě zachovány. To je pak ono světlo, jež se životem vrací k sobě a které je v Tajemství zlatého květu symbolizováno zlatou květinou.
Zajímavé je taky vysvětlení symbolů I-Ťingu, jak je tlumočí Kniha zlatého květu:
Znak čen (hrom, to, co vzrušuje) je život, který vyráží z hlubin země, dřevo, počátek každého pohybu. Znak sün (vítr, hebkost) charakterizuje pronikání, vplynutí sil reality do sil ideje. Znak li (slunce, oheň, jas) hraje v této oblasti světla velkou roli. Sídlí v očích, tvoří ochranný kruh a způsobuje znovuzrození. Znak kchun (země, přijímající) je jeden ze dvou praprincipů, totiž princip jin, uskutečňovaný v silách země. Právě země jako půda přijímá a utváří semena nebes. Znak tuej (jezero, pára, veselí) je závěrečný stav na straně jin a patří tedy k podzimu. Znak čchien (nebe, tvořivá síla) je uskutečnění principu jang, jenž oplodňuje kun, přijímající bytost. Znak kchan (voda, propastno) je protikladem li. Reprezentuje oblast Eróta, kdežto li oblast Logu. Jako je li sluncem, je kchan měsícem. Svatba li a kchan je tajemný magický děj, který plodí dítě, nového člověka. Znak ken (hora, ztišení) je obrazem meditace, při níž umlká vše vnější, a tím se probouzí zniternění. Ken je proto místo, kde se dotýká smrt se životem, kde se uskutečňuje umírání i rození.
Kniha Tajemství zlatého květu je tedy návodem, jak realizovat vzestupný životní proces, účelem je objevení a uvědomění si zlatého květu. Jeho součástí je meditace a práce s dechem.
Jsou tři ověřující prožitky, jež můžeme při uskutečňování tohoto procesu zažít. První prožitek je, že když se pohřížíme do stavu meditace, tu jakoby duch sestoupil do údolí. Slyšíme, jako by lidé mluvili ze vzdálenosti několika set kroků, ale každého z nich slyšíme docela zřetelně. Hlasy však zní jako ozvěna v údolí. Stále je slyšíme, sebe však neslyšíme vůbec. Tomuto jevu se říká "Duch nacházející se v údolí". Někdy zažijeme toto: Jakmile jsme v klidu, vyšlehne v očích světlo, takže všechno je najednou světlé, jako bychom se octli v jakémsi oblaku. Když otevřeme oči a hledáme své tělo, už je nenalézáme. Tomu se říká: "Rozjasnilo se v prázdné komůrce". To je velmi příznivé znamení. Anebo když člověk sedí v meditaci a hmotné tělo se mu začne lesknout jako hedvábí nebo nefrit, sedění pak začne být obtížné, jakoby nás něco zvedalo vzhůru. Tomu se říká "Duch se vrací a naráží na nebe". Když člověk zakusí tyto tři zážitky, je to znamením, že má vlohy pro realizaci zlatého květu.
Druhou část knihy tvoří psychologický komentář C.G.Junga. Jednou z hlavních myšlenek je ta, že západní napodobování čínské esoteriky je tragickým nedorozuměním, poněvadž nedbá psychologických daností. Čínský duch se vytvářel dlouhá tisíciletí, kdežto západní člověk (v Jungově výkladu Germán) je bytost s úplně jinou minulostí. Evropského člověka Jung charakterizuje jako bytost jednostranně zaměřenou na intelekt, který posledních dvě stě let nahradil duchovní vášeň. Čína naproti tomu nikdy nezabloudila do jednostranného přehánění nebo přeceňování jedné dílčí psychické funkce. Proto tam nikdy nechybělo uznání paradoxnosti a polarity života. Protiklady byly udržovány v rovnováze - to je znamením vysoké kultury, zatímco jednostrannost sice vždycky dodává údernosti, je však současně znamením barbarství.
Dále Jung vysvětluje svůj termín kolektivní nevědomí, které je společné všem lidem, nehledě na rasový původ. To vysvětluje analogii, ba dokonce identitu mytických symbolů a lidské schopnosti porozumění vůbec. Všechny vědomé představy a činy se vyvinuly z těchto nevědomých předobrazů. Čím více vědomí sílí a osamostatňuje se, tím více je nevědomí zatlačováno do pozadí. Toto vykořeněné vědomí, které se již nemůže odvolat na autoritu původních vzorů je sice svobodné, vykazuje však také bezbožnou pýchu. Je sice povzneseno nad věci, i nad člověka, ale také v nebezpečí pádu, ne snad pro každého, rozhodně však kolektivně. Moudrý Číňan by slovy I-Ťingu řekl, že když jang dosáhlo své největší síly, zrodila se v jeho nitru temná noc jin.
Vědomí vystupňované nutnou jednostranností se vzdaluje nevědomým vzorům natolik, že dochází ke zhroucení. A již dlouho před katastrofou se ohlašují známky omylu, totiž absence instinktu, nervozita, dezorientovanost, zapletení do nesmyslných potíží a problémů.
Jung ale nedoporučuje cvičení čínské jógy, hlavně ne pro neurotiky, u kterých převládají projevy nadvlády nevědomí. Nemá také obvykle smysl praktikovat meditaci před uplynutím poloviny života (35 až 40 let), a pro někoho může být i potom vysloveně škodlivá.
Zajímavým bodem, zvláště pro mě, je otázka rozplynutí vědomí, ke kterému dochází při jedné z etap meditace a který je docela podstatnou součástí cesty zlatého květu. Úplné rozplynutí by byl podle Junga schizofrenní proces, kdyby se měl ustálit jako trvalý stav. Proto říká poučení: "Tvary vytvářené ohněm ducha jsou jen prázdné barvy a formy. Světlo bytí září zpět na to, co je původní, pravé." Je tedy pochopitelné, proč se poukazuje na obrazec "ochranného kruhu". Má zamezit "rozplývání proudění" a chránit jednotu vědomí proti rozbití nevědomím. Nadto se čínské pojetí pokouší rozkladný účinek nevědomí oslabit tím, že označuje "myšlenkové útvary" nebo "dílčí myšlenky" za "prázdné barvy a formy".
Nevím, zda doporučit nějaké přehnané věnování se podobným věcem, o jakých pojednává Tajemství zlatého květu, ne každý má na podobné metody čas a náladu a sílu něco podstatného nepřehnat, ale vědět o tom, že čínská mystika a esoterika je na hodně vysokém stupni a propracovalo a praktikovalo ji spousta čínských myslitelů, myslím vůbec není od věci.
(22.10.2001)

Autor recenze: Stanislav Vašina

Konfucius
Hovory

Nakladatelství CAD Press, 1994
ISBN 80-85349-43-4

Konfucius je latinizovaná forma jména Kchung-fu-c‘, mistr Kchung. Jeho rodinné jméno je Kchung, osobní jméno Čchiou a příjmení, či přesněji jeho veřejné osobní jméno je Čung-ni, neboli nejmladší Ni. Narodil se v roce 551 (nebo 552) před naším letopočtem. Dožil se sedmdesáti tří let. Znak Kchung znamená dutý. Skládá se ze dvou grafém ve významu vlaštovčí hnízdo. Znamená to, že jeho rodina pocházela z královského rodu Čang, jehož prapředek se „zrodil z vlaštovčího hnízda“.
Konfucius říká:

V patnácti jsem začal studovat; ve třiceti jsem byl pevně usazen; ve čtyřiceti jsem už nepochyboval; v padesáti jsem poznal rozhodnutí nebes; v šedesáti jsem rozuměl tomu, co jsem slyšel; v sedmdesáti jsem nepřekračoval pravidla, když jsem následoval sklony svého srdce.

Dvacet kapitol obsahuje jednotlivé Konfuciovy výroky a výroky jeho žáků a následovníků o něm. Nemá cenu je příliš komentovat, mluví samy za sebe i bez nějaké omáčky.
Jen namátkou:
Doma byl Konfucius příjemný a vstřícný, připomínal spíše člověka, který se neprojevuje. V chrámu předků či na knížecím dvoře hovořil jasně a otevřeně, ale vždy s úctou.
Na dvoře, když hovořil se šlechticem nižší třídy, byl pevný a upřímný, s těmi, co stáli výš, hovořil vlídně a rozumně. Když byl přítomen kníže, projevoval úctu až k bodu, kdy by se projevila nervozita, a byl obřadný v nehlubším slova smyslu.
Mistr uznával čtyři zákazy: Nenech se nikdy svést osobním názorem, nepropadej panice, nebuď svéhlavý a nebuď do sebe zahleděný.
Mistr zásadně rybařil s prutem, nikdy se sítí. A též nikdy nestřílel šípem na sedícího ptáka.
Mistr jen zřídka hovořil o zisku, jeho zájmem byl osud a Dokonalé Lidství.
Mistr vyučoval čtyři věci: literaturu, kultivovanost, disciplínu a věrnost.
Mistr nikdy nehovořil o tajuplných jevech, siláckých výkonech, povstáních či božstvech.
Muž z Ta-siangu řekl:
„Konfucius je opravdu Veliký! Jeho učení je obsáhlé, ale není nic určitého, co by ho proslavilo.“ Když toto přednesli Mistrovi, řekl svým žákům toto: „Co je mojí silnou stránkou? Je to vedení, nebo střílení? Je to vedení, nejpokornější ze šesti umění.“

K Tuan-mu Cch’uovi promluvil ohledně přátel takto:
„V přísné věrnosti poukazuj na jejich dobré i špatné vlastnosti, buď taktní a opatrně je veď. Nebudou-li však souhlasit, ustup. Nezacházej tak daleko, abys je zahanbil.“

Když sloužíte rodičům, nestěžujte si příliš. Tak přijdete na to, že mají zaběhlý styl života, budete je ctít ještě více a nebudete jim vzdorovat. I když vám to způsobí těžkosti, nezlobte se na ně.
Nestarejte se o to, že vás lidé neznají, raději se zabývejte vašimi omyly.
Nevšímá-li si člověk problémů, které jsou vzdálené, bude s nimi mít starosti, až se přiblíží.
Nemohu udělat absolutně nic pro člověka, který mi nesdělí své problémy.
V naší podstatě se přibližujeme jeden druhému, zvyky nás naopak od sebe oddalují. Jediní, kteří se vůbec nemění, jsou mudrci nebo idioti.
Chytré řeči a povýšené chování mají jen málo společného s Dokonalým Člověkem.
Následovat cestu je mnohem lepší, než ji jen znát. Ale má-li z ní někdo potěšení, je to lepší, než pokud ji pouze chápe a následuje.
Dokonalé Lidství není vzdáleným cílem. Stačí si ho jenom přát a kráčet přímo k němu.
Když se Konfucius vrátil od Mistra Lao-c', nebyl napřed schopen mluvit. Pak se svěřil Nan-kungovi:
"Věděl jsem, že pták létá, že ryba plave, že zvířata běhají; ale zvířata lze chytit do pasti; ryby do sítě; ptáky lze zasáhnout šípem. Pokud se týká draka, nevím nic, jen to, že létá do Nebes, vynášen mraky a větrem. Dnes jsem viděl Lao-c'. Je jako drak."

Konfuciův život
Konfucius se narodil v Čou-i, malém městečku knížectví Lu na jihozápadě dnešní provincie Šan-tung v severovýchodní Číně. Stalo se tak v zimě, 20.dne - "dne II. krysy" - 10.měsíce 10.roku panování knížete Sianga z Lu anebo 20.roce panování krále Linga z rodu Čou. Podle výpočtu Eul-su Juna to byl 27. srpen 551 (nebo 552) př.Kr. Bylo to přibližně v době, kdy v Indii působil Buddha, a v Řecku Pýthagorás; v období vlády Nabuchodonozora (Nebukadnezara) a babylónského zajetí. Několik let po Konfuciově smrti se narodili Sókratés a Empedoklés.
Lu bylo malé knížectví, vklíněné mezi dva mocné státy více či méně barbarského původu, Čchi na severu a Wu na jihu. Na západě sousedilo s dalšími malými centrálními státy Chu-nanu, s Wej a Sung. Navzájem si byly podobné svým postavením ve feudálním světě, původem svých vládců, starobylostí své civilizace a svého zařazení v rámci čínské konfederace. Lu bylo blíž k pobřeží, a bylo méně civilizováno. Hraničilo s provincií Chu-nan, kolébkou Číny, a hledělo k moři, tam, kde se tyčí Tchaj-šan, posvátná hora s věčně zelenými cedry. Konfucius ji v dětství kontemploval a v hodině své smrti si na ni vzpomněl. Konfucius je jezuity latinizovaná forma jména Kchung-fu-c°, mistr Kchung. Jeho rodinné jméno je Kchung, osobní jméno Čchiou a příjmení, či přesněji jeho veřejné osobní jméno je Čung-ni , neboli nejmladší Ni.
V Konfuciových žilách kolovala údajně královská krev, prý byl dokonce potomkem vládců z rodu Čang. Jisté je, že přišel na svět ve velmi chudé aristokratické rodině. (Jméno Kchung se objevuje poprvé v VIII.stol. př.Kr.)
Jeho otcem byl pravděpodobně Kchung Che, zvaný později Čou Liang-cho, syn Po-chia a vnuk Kchung Fang-čoua, guvernéra Fanga, prvního člena linie rodu, náležejícího k vojenské šlechtě, která emigrovala do Lu. I jeho otec byl guvernérem Čou (někdy je Konfucius označován jako syn guvernéra Čou), a v mládí se proslavil hrdinstvím při dobývání knížectví Pi-jang. Čou-liang Cho se oženil napřed s dívkou z rodu Čou. Měl s ní devět dcer. S vedlejší ženou měl nemocného syna jménem Meng-pchi. Dcery ani synové, kteří nejsou plně fyzicky zdrávi, nejsou schopni tradovat kult předků, což je v čínské společnosti velice důležité. V pokročilém věku se tedy oženil s mladičkou dívkou z rodu Jen, která prý ještě nosila sponku ve vlasech, bylo jí tedy patnáct let.
Dívku jménem Čcheng-caj přivedli do chrámu předků rodiny jejího muže přesně tři měsíce poté, co poprvé vkročila do jeho rodiny. Po tomto obřadu se bála, že nebude moci počít chlapce, vzhledem k věku svého muže. Potají se odešla modlit do chrámu na hoře Ni-čchiou. Z toho pochází Konfuciovo jméno, Čchiou, vršek nebo mohyla. Čcheng-caj spatřila ve snu Černého vládce (pána vod), později jednorožce, kteří jí ohlásili narození mudrce, nekorunovaného krále. Před porodem vyhledala jeskyni, zvanou mezi lidem "dutý morušovník". Ve chvíli narození syna uslyšela nebeskou hudbu a hlas, který jasně říkal:
Nebesa, pohnuta vašimi modlitbami vám dala syna světce.
Morušovník může taktéž být skrytou narážkou na obřady plodnosti, kterým se oddávala mládež v některých jihočínských provinciích, a které se patriarchální čínská morálka - ne bez potíží - pokoušela potlačit. Ukazuje to i jméno Konfucia. Znak Kchung znamená dutý. Skládá se ze dvou grafém ve významu vlaštovčí hnízdo. Je to narážka na jaro, kdy chlapci a dívky spolu chodili hledat vlaštovčí vajíčka. Ale znamená to také, že Konfuciova rodina pocházela z královského rodu Čang, jehož prapředek se "zrodil z vlaštovčího hnízda".

Autor recenze: Stanislav Vašina

Joseph Murphy
I-ťing - Kniha proměn : tajemství aplikace [Secrets of the I ching]

Nakladatelství Euromedia Group - Knižní klub, 1999
ISBN 80-242-0132-1 (váz.)

O téhle knížce se mi nechce ani moc zmiňovat, snad ji jen vřele nedoporučit. Nevím, jak komu, ale mně převod výroků z čínského originálu, a to ještě z anglického překladu německého překladu, za pomoci biblických výroků, připadá lehce nesmyslný. Nějak mi nedošlo, jak tyto výroky souvisí s I-ťingem. Zvláště, když si jsou podobné jako vejce vejci. Murphy říká něco o tom, že tak I-ťingu porozumí každý, protože podle něj každý má doma svou Bibli a velmi se v ní vyzná a bere ji jako nejvyšší autoritu, mně tohle vysvětlení ale nějak zvlášť nesedí.
Taky jeho tvrzení, že řebříček je k ničemu, že stačí naladit se vnímavě (a americky pozitivně) a pak si hodit mincemi, mě nepřesvědčilo o tom, že se jedná o autora, kterého bych měl brát nějak příliš vážně.

Autor recenze: Stanislav Vašina

C.G. Jung
Předmluva ke Knize proměn

Nakladatelství Bollingenská věž, 1990
ISBN 80-900200-0-3 (brož.)

V Knize proměn od Oldřicha Krále je zmínka o této práci C.G.Junga, a tak jsem byl velmi rád, že jsem si ji mohl přečíst. C.G.Jung ji napsal v roce 1949. Děkuje v ní za překlad I-Ťingu Richardu Wilhelmovi, který podle Junga "neměl ve své době sobě rovného".
C.G.Jung naznačuje rozdíl mezi západním pojetím vědy a poznání, které je založeno na principu kauzality, a čínským chápáním světa. Čínský duch, jak se projevuje v I-Ťingu, se zdá být výlučně zaujat nahodilostním aspektem událostí. Tak zvaná koincidence se zdá být hlavním zájmem tohoto myšlení, a kauzalita zůstává téměř nepovšimnuta. Podle Junga nelze než připustit, že pro obrovskou důležitost nahodilosti ledacos mluví. Nezměrné množství lidského snažení je nasměrováno na přemáhání tohoto svízele a hrozby, které představuje náhoda. Způsobu, kterým je v I-Ťingu nahlížena skutečnost, se protiví naše příčinné procedury. Skutečně pozorovaný okamžik se jeví čínskému pohledu spíše jako souhra náhod nežli jasně vymezitelný výsledek procesu, který se skládá ze spolupůsobících příčin.
Tak se stane, že když člověk vrhne tři mince nebo rozpočítá čtyřicet devět stébel řebříčku, nahodilé detaily vstoupí do obrazu té nazírané chvíle a stanou se její částí, částí velmi důležitou pro čínské myšlení. Pro nás by bylo asi banální a téměř nesmyslné říci, že cokoliv se přihodí v daném momentu, nevyhnutelně nabude kvality tomuto momentu vlastní. Jinými slovy, ať už I-Ťing vymyslel kdokoliv, byl přesvědčen, že hexagram sestavený v určité chvíli, se s touto chvílí shoduje nejen v čase, ale přinejmenším i v kvalitě.
Šedesát čtyři hexagramy I-Ťingu jsou nástrojem, kterým může být smysl šedesáti čtyř různých, nicméně typických situací vymezen. Tyto interpretace jsou rovnocenné kauzálním vysvětlením.
V I-Ťingu je jediným kritériem platnosti synchronicity pozorovatelův názor, že text hexagramu obnáší reprodukci jeho psychického stavu. Tato pravda ukáže svou smysluplnou povahu jen tehdy, můžeme-li tento obraz přečíst a verifikovat jeho interpretaci, zčásti pozorovatelovou znalostí subjektivní a objektivní situace, zčásti charakterem následujících událostí.
C.G.Jung také použil procedury I-Ťingu k dialogu s Knihou proměn, která vyznívá v ten smysl, že jde o živou knihu. Kniha proměn je zde sama mluvčím a vypovídá o sobě. Výsledek byl smysluplný, vyšel mu hexagram 50 - Trojnožka, Ting. Kniha tedy sama o sobě říká: Obsahuji duchovní potravu. Dále Jung pokračuje v rozboru jednotlivých čar hexagramu a ukazuje, jak si je vykládal.
Závěrem Jung podotýká, že starověká moudrost východu kladla důraz na ten fakt, že inteligentní individuum rozpoznává své vlastní myšlenky, a ne způsob, kterým to činí. Čím méně tedy myslíme na teorii I-Ťingu, tím zdravěji spíme.
(18.10.2001)
Autor recenze: Stanislav Vašina

Richard Wilhelm
I-ťing : Kniha proměn - text a rozšiřující materiály [I Ging]

Nakladatelství Portál, 2003
ISBN 80-7178-645-4 (brož.)

V Knize proměn se rozlišují tři druhy změny: neměnnost, přeměna a proměna. Neměnnost představuje pozadí, na kterém je teprve veškerá změna možná. Při vší změně tu musí být bod srovnání, ke kterému se změna vztahuje, jinak není možný řád, ale vše se rozptýlí v chaosu. Vztažný bod stojí na začátku světa jako na začátku rozhodnutí.
Každý vztažný bod je možný, ale zkušenost říká, že již při probuzení našeho vědomí stojíme uprostřed ohromné struktury vztahů. Problém tedy spočívá v tom, zvolit si vlastní vztažný bod tak, aby se shodoval se vztažným bodem vesmírného světového dění. Neboť jen tak bude svět vytvořený naším rozhodnutím uchráněn před osudem ztroskotání na nesmírně mocných skladbách vztahů, se kterými by se jinak ocitl v konfliktu. Předpokladem našeho rozhodnutí je samozřejmě víra, že svět je v konečném základu strukturou sjednocených vztahů, že je vesmírem, nikoliv chaosem. Tato víra je základem čínské filozofie, která je patrná z Knihy proměn.
Jako základ skladby vztahů slouží Knize proměn rozlišení mezi nebem a zemí. Nebe, horní svět, který sice netělesně, ale silně řídí a určuje všechno dění, a oproti němu země, dolní, tmavý svět, který je tělesný a ve svých pohybech závislý na nebeských jevech.
Rozdílem mezi velkým a malým je ustanoven hodnotový rozdíl, takže jeden princip je myšlen jako ctěnější, zatímco druhý jako nepatrnější, nižší. Oba tyto základní principy jsou základem Knihy proměn, Tvoření a Přijímání. Nedá se ale mluvit o dualistickém základu, neboť tyto dva principy jsou spojeny vztažným poměrem. Vzájemně se nepřemáhají, nýbrž doplňují.
Každý hexagram sestává ze šesti pozic, z nichž liché jsou vznešené, sudé nepatrné. Na nebi vládne pohyb, na zemi lze pozorovat zdánlivě stálé stavy. Pro světový názor Knihy proměn však neexistuje nic, co by prostě spočívalo. Klid je mezistav pohybu, vlastně latentní pohyb.
Ale jsou body, na kterých je pohyb viditelnější. To je symbolizováno měkkými a pevnými liniemi, ze kterých jsou jednotlivá znamení zbudována. Přitom se pevný prvek označuje jako princip pohybu a měkký prvek jako princip klidu. Pevná linie je nedělená čára – jang, měkká linie, dělená čára - jin, která odpovídá principu tmy.
Z kombinace charakteru linií (pevná a měkká) s charakterem pozic (vznešená a nepatrná) vyplývá velká rozmanitost jednotlivých možností. To slouží k symbolizování třetího komplexu - událostí ve světě. Existují rovnovážné stavy, ve kterých vládne určitá harmonie, a stavy narušené rovnováhy, ve kterých vládne zmatek.
Věci nejsou jen určovány vnitřní tendencí k řádu, ale pohybují se ještě na základě jiných sil, které jsou jim mechanicky přiděleny zvenku. V důsledku toho není za všech okolností možné dosáhnout rovnovážného stavu, ale naopak mohou nastat odchylky, které pak s sebou přinášejí zmatek.
Přeměna je kruhový pohyb jevů, z nichž každý střídá předchozí, aby zase nakonec vyústil v první. Třeba průběh dne a noci, různé cykly v přírodě. Pevné a měkké se v rámci osmi trigramů vzájemně potlačují. Existují dva směry pohybu: stoupající vzhůru a zpětný, sestupný. První vychází z nejnižšího bodu: Přijímání, Kchun, země, druhý z vrcholu: Tvoření, Čchien, nebe.
Věci jsou pak podněcovány hromem a bleskem, oplodňovány jsou větrem a deštěm.
Snadné a prosté je symbolizováno zcela nepatrnou proměnou jednotlivých čar. Těmito velmi snadnými a prostými změnami jsou zobrazeny zákony všeho vznikání v podnebesí, čímž je dosaženo úplnosti.
„Svatí mudrci stanovili znamení, aby se na nich daly vidět jevy. Připojili výroky, aby ukázali zdar a nezdar.“
„Proto ušlechtilý člověk sleduje v dobách klidu obrazy a přemýšlí o výrocích. Když něco podniká, sleduje změny a přemýšlí o věštbě. Proto mu nebe požehná.“ Orákulum promlouvá prostřednictvím stonků řebříčku.
„Kniha proměn je širá a veliká. Když se mluví o dálce, nezná žádné meze. Když se mluví o blízkosti, pak je tichá a pravá. Když se mluví o prostoru mezi nebem a zemí, pak zahrnuje všechno.“
(17.11.2003)
Autor recenze: Stanislav Vašina

Oldřich Král
I-ťing = Kniha proměn

Nakladatelství Maxima, 1995
ISBN 80-901333-2-0 (váz.)

Kniha proměn, I-ťing, patří k nejstarším knihám lidského rodu. Této knize se věnovaly celé generace čínských filozofů, myslitelů, básníků a vojevůdců. Svět Knihy proměn je svět obrazný, je to svět obrazů a znamení, proniknutí do něj i jeho prožívání vyžaduje myšlenkovou práci, soustředění a praxi. Řeč Knihy proměn je řečí dialogickou a vésti poučený a účinný dialog znamená ovládat strategii tohoto dialogu, jehož kořeny jsou archetypální a mýtické. Kniha proměn předpokládá rozhovor, rozhovor, který začíná otázkou, ale odpovědí nekončí, otázka a odpověď jsou jen dva aspekty rozmyslu života. První a nejdůležitější zásadou je věnovat vážnou pozornost formulaci otázky, otázka musí být jednoznačná dříve než se přikročí k sestavování hexagramu.
Filozofie Knihy proměn byla již obsažena v nejstarší části Knihy, v symbolické formuli její divinační (výkladové) formy a ve strategii jejího používání. I-ťingový způsob věštebné konsultace spojuje navozování jistého povědomí o budoucnosti, založeného na předchozí znalosti přítomnosti ve vztahu k porozumění totalitě světa, s praktickým návodem k jednání ve světě. Toto "věštění" je zaměřeno na řešení otázky a řešení situací (krizí) na základě rozumné a etické rozvahy. Symboly a filozofie Knihy má tři základní roviny, fázi existencionální, fázi kosmologickou a fázi pragmatickou. V čínském originálu je provázání a jednota těchto fází vyjádřena v pojmu Cesty - TAO. Tao je universálně přítomná síla, je to rozptýlené tělo vesmíru, je to vesmírnost věcí, je to cesta, po níž se věci vracejí ke svému prameni.
Kniha proměn se skládá ze dvou oddílů, z takzvaného základního textu a takzvaných komentářů. Základní text je základní proto, že se váže k hexagramům, trigramům a čarám, tedy k formám, které tvoří symbolický základ celého systému a celé knihy. Základní text je tedy výkladem šedesáti čtyř jmen šedesáti čtyř hexagramů a osmi jmen osmi trigramů. Komentáře neboli Deset křídel představují podstatný posun a rozšíření smyslu tím, že se od jednotlivých hexagramových znamení a jejich výkladu obracejí k jejich struktuře a vyjadřují jejich vnitřní a vnější vztahy jako zvláštní symbolickou formu světa a pohybování v něm. Bezprostřední divinační účel je v nich potlačen.
Výchozí oráklové texty představují amalgam nějakých starších věštebných textů z lidových a šamanských pramenů. Oráklové texty se skládají z hexagramů. Každý hexagram tvoří kombinace šesti základních čar. Tyto základní čáry jsou dvě. Plná je jangová, přerušovaná je jinová. Jinové čáry symbolizují všechno zemské, pasivní, záporné, ženské, temné, vlhké, měsíční... Jangové čáry symbolizují všechno nebeské, aktivní, kladné, mužské, světlé, tvrdé, sluneční... Každý hexagram se skládá ze dvou trigramů neboli symbolů o třech základních čarách. Síla jednotlivých čar je různá podle toho, v jakém pořadí jdou po sobě. Také podle toho, zda jsou silné nebo slabé. Osm trigramů (všechny kombinace tří jinových a jangových čar) tvoří jakési kosmické jádro systému tím, že symbolizuje osm elementárních aspektů přírody jako nebe, země, hrom, voda, hora, vítr, oheň, jezero. Tyto aspekty přírody mají své protějšky v rovině pohybu (tvořivý, přijímající, vstávající, klesající, klidný, jemný, přilnavý, útěšný), v rovině vlastností (síla, ústupnost, vznět, hrozba, pokoj, pronikavost, zápal, slast), v rovině vztahu (otec, matka, prvorozený syn, druhorozený syn, nejmladší syn, prvorozená dcera, druhorozená dcera, třetí dcera). Tak tu máme v osmi trigramech výchozí model osmi aspektů a osmi stádií, osmi vlastností a osmi vztahů, na nichž stojí svět, nebo lépe řečeno, skrze něž se svět děje.
V trigramech i v hexagramech se řadí a počítají čáry zdola nahoru. Každý hexagram má jednu i více čar řídících, charakteristické tím, že určují charakter celého hexagramu. Za jistých podmínek mají čáry schopnost změny, zvratu. Tato schopnost zvratu je projev paradoxního principu hlubokého bytí. Připomíná to slova dánského fyzika Nielse Bohra: "Jsou dva druhy pravdy: pravdy triviální, pro něž jsou opačné názory absolutně absurdní, a pravdy hluboké, které se poznají podle toho, že jejich protikladem je zase pravda."
Paradoxně končí celý systém a celá soustava hexagramových symbolů, když po 63. hexagramu Čchi-ťi Ukončení následuje finální 64. hexagram Wej-ťi Nedokončení (Ještě nedokončený). Jakoby se touto přesmyčkou všechno zase otvíralo.
Jen tak pro radost jsem si zkusil podle návodu v knize utvořit svůj hexagram. Položil jsem si žertovnou otázku, kdo jsem a kam směřuji. Odpověď si člověk sestaví sám, hexagram je jen pomocníkem a rádcem, nevyjevuje budoucnost, jen nutí k zamyšlení.
Je na to zapotřebí padesáti suchých stébel řebříčku (nahradil jsem je párátky). Stranou se odloží jedno stéblo, které reprezentuje Nejzazší jedinost, pak se rozhodí zbývajících čtyřicet devět stébel na dvě hromádky, pak následují další kroky, které se musí pětkrát opakovat, až velmi složitým postupem vznikne hexagram, tj. šest čar. Mně vyšlo pět jinových čar a poslední jangová. Z toho jediná silná čára byla třetí jinová, poslední v prvním trigramu. Rozlišení slabých a silných čar je důležité proto, že si můžeme sestavit ještě druhý, doplňující hexagram, který vznikne tak, že silné čáry změní svou hodnotu, čili z jinových vzniknou jangové a naopak. Doplňující hexagram jsem tedy měl složený z dvou jinových čar, jedné jangové, dvou jinových a poslední jangové.
Původní hexagram se skládal z dvou trigramů a vypadal tedy takto:

hormí trigram:
_ JANG - silná
--JIN - přerušovaná
--JIN - přerušovaná

dolní trigram:
--JIN - přerušovaná
--JIN - přerušovaná
--JIN - přerušovaná

Je to tedy hexagram složený z trigramů KCHUN (země, poddajnost, matka, břicho, mezi létem a podzimem) a KEN (hora, zastavení, nejmladší syn, pes, ruka, severovýchod, mezi zimou a jarem). Čili ZEMĚ, HORA. Je dvacátý třetí a znamená ODPADÁNÍ.
Obraz hexagramu je: Hora spočívá na zemi. Výrok hexagramu je: Není dobré vydávat se na cestu. Množství jinových a téměř žádná jangová, příležitost pro malé, těžké chvíle pro člověka šlechetného. Doporučuje se přihlédnout k situaci (v tom je smysl dolního trigramu) a počkat (v tom je smysl horního trigramu).
Doplňující hexagram podává rozšiřující výpověď. A je svým způsobem důležitější než první, protože ukazuje, jak dál. V mém případě je to hexagram, skládající se ze dvou trigramů KEN (hora, zastavení, nejmladší syn, pes, ruka, severovýchod, mezi zimou a jarem), čili HORA, HORA. Je padesátý druhý a znamená STÁNÍ.
Vypadá takto:

hormí trigram:
_ JANG - silná
--JIN - přerušovaná
--JIN - přerušovaná

dolní trigram:
_ JANG - silná
--JIN - přerušovaná
--JIN - přerušovaná

Tento hexagram se spojuje s obrazem: Hora na hoře. Výrok: Tak šlechetný člověk ve svých myšlenkách neopouští své místo. Postavíš záda tak, že necítíš tělo. Procházíš svým dvorem, aniž se ohlížíš po jiných. A nestane se chyba. Komentář: Základem 52. hexagramu je stání, přestání. Záda jsou centrem vnitřního držení těla, jsou zdrojem vnitřního soustředění i zdrojem vnitřního klidu i těla pohybujícího se vpřed. Je to zvláštní hexagram, jediný mezi všemi "čistými hexagramy", to jest všemi hexagramy, tvořenými dvěma shodnými trigramy, jež se nehonosí některými za čtyř silných atributů, souhrně vypočítaných ve výroku prvního totálně jangového hexagramu: mohutnost, pronikavost, zisk, vytrvání. Spokojuje se s výrokem: nestane se chyba. Je to tak málo?
Mezi hexagramy je tento hexagram znám jako taoistický, jako taoista, naplněný postojem Laovým a Čuangovým, jejich zdrženlivou sebejistotou. To není málo.
Své výklady tohoto si nechám samosebou pro sebe, ale rozhodně sestavit si hexagram má svou cenu.
(28.9.2001)
Autor recenze: Stanislav Vašina

R.L. Wing
I-ťing : pracovní Kniha proměn [I ching workbook]

Nakladatelství Synergie, c2003
ISBN 80-86099-82-2 (brož.)

I-ťing, Kniha proměn, je dost možná nejstarší kniha na zemi. Nejhlubší, dávnověký myšlenkový základ pochází pravděpodobně od kočovných sibiřských kmenů, které stály u zrodu východních kultur i kultur amerického kontinentu.
Ranní autoři I-ťingu pozorovali hvězdy, příliv a odliv, rostiliny, zvířata, přírodní koloběh. Zároveň sledovali vzorce rodinných a společenských vztahů, obchodní praktiky, vladařské dovednosti i nelítostné válečné umění, dramata lásky, ctižádosti, nesvárů a cti. Nesnažili se vytvořit stálá schémata kosmu. Spíš postupně sestavovali jakéhosi průvodce po změnách.
Již po tisíce let nabízí Kniha proměn přesné výpovědi, neboť se v ní odráží vědomí o vzájemném propojení zemědělských cyklů a sociálních modelů, uhlazeného chování a bojových strategií, kosmického běhu a vnitřního rozvoje.
Dříve než král Wen, zakladatel dynastie Čou napsal pojednání o významech šedesáti čtyř hexagramů, používala se původně Kniha proměn především jako zemědělský, rybářský a lovecký almanach. Když se učený Wen začal zaobírat společenským dosahem hexagramů, nastoupilo prolínání mytických vrstev prehistorického poznání s již dlouhými dějinami Číny. Komentáře k hexagramům psal ve vězení, kam ho nechal uvrhnout šangský tyran Čou-sin. Během pobytu v cele měl vidění, na zdi se mu zjevily hexagramy, a byl to tak hluboký zážitek, že zbytek vězení strávil tím, že převáděl obrazy do slov. "Rozhodnutí" krále Wena doplnily starobylé hexagramy o oblast obchodu, politiky a sociálních vztahů. Uvedl je do souladu s přírodními silami.
Mladší syn krále Wena, Wu, řečený vévoda z Čou, vytvořil stručné popisky ke všem šesti čarám v hexagramech a dokončil tak otcovo dílo.
Knihou proměn se zabývali i Lao-c', Meng-c', Mo-c', Ču Si nebo Čuang-c', přičemž jejich práce ovlivnila i samou Knihu proměn. Významný vliv na Knihu proměn měl zřejmě Konfucius, kterému je přičítáno tzv. Deset křídel, které jsou nepostradatelné pojednání, které by měl prostudovat každý, kdo se snaží proniknout do Knihy proměn.
Konfucius byl přesvědčen, že Kniha proměn není jen vyobrazením historie, vládní politiky, filozofie, morálky a mravnosti, ani pouhou pomůckou o zemědělství, počasí a vědě, nýbrž že ji lze chápat i jako krédo vymezující a určující vnitřní rozvoj člověka.
(22.10.2003)
Autor recenze: Stanislav Vašina

Stephen Larsen
Dveře šamanů : otevření představivosti pro sílu a mýtus [Shaman’s doorway]

Nakladatelství Volvox Globator, 1999
ISBN 80-7207-267-6 (váz.)

O mýtech a mytologii

Existují dvě hlavní skupiny lidí, tříděno podle toho, jak se kdo staví k mýtům, pohádkám, vizím, snům a podobným věcem.
Do první patří ti, kteří jsou svými vizemi vedeni k rozjímání o dimenzi tajemství v životě, nevyžadují žádné vysvětlování mýtů, ale spíš mýtus žádá po nich jejich pozornost.
Druhá skupina se snaží o to, aby bylo jejich vědomí oproštěno od mýtů, aby pro ně neexistovalo tajemství.
Dohodnout se tyto dvě skupiny mohou jen stěží, třeba to ale jde.

Existují asi čtyři různé způsoby, kterými různí badatelé v minulosti přistupovali k mýtům, a to tyto:
První je euhemerismus (podle Euhemera Mesenijského), ten chápe mýtus jako postupně přibarvované vylíčení skutečné události. Euhemeristé nejsou ochotni vidět fantastické události mýtů jakožto reálné, dokonce ani v případě, že se měly odehrát kdysi dávno. Z moderních myslitelů sem jde přiřadit třeba Robert Graves.

Druhý směr lez nazvat z přirozených příčin vysvětlující. Ten vidí mýtus jako seriózní pokus dobře to myslících, ale nevzdělaných primitivů vysvětlit tajemné příčiny přírodního dění. Mezi tyto koumáky patří třeba James Frazer, autor slavné Zlaté ratolesti.

Třetí názor je možno nazvat přání splňujícím přístupem, tento přístup nejvíc učaroval Sigmundu Freudovi, který prohlásil, že všechny náboženské ideje jsou iluzemi, splněními nejstarších, nejsilnějších a nejneodbytnějších přání lidstva; tajemství jejich síly spočívá v síle těchto přání.

Čtvrtý přístup, sociální emanace, předpokládá, že mytologie je ve své struktuře pouhou ozvěnou sociální struktury, struktury komunity. Tento postoj sdílí většina moderních antropologů, kteří vycházejí z „strukturalisticko-funkcionalistické“ školy, jejím hlavním zástupcem je Claude Lévi-Straus.

Ani jeden z těchto výkladů ale nemůže mýtus zcela vysvětlit, mnoha mýtů nemá například s vysvětlováním přírodního dění nic společného, ani jakožto záměr, ani jakožto přání, a různé výklady mýtů jsou mnohem méně pravděpodobnější než mýty samé.

Všechny tyto systémy mají jednu společnou věc, nejsou ochotné akceptovat mýtus jako něco, co má hodnotu v sobě samém a o sobě, jako něco, co je dáno svým vlastním významem, a nemusí ho tedy hledat dodatečně a někde jinde.

Joseph Campbell vidí čtyři funkce mýtu, které vytvářejí rámec pro jeho plnější pochopení, jsou podle něho zahrnuty v každé fungující, živé mytologii, nemají chuť mýtus nějak redukovat a pouze ho vysvětlovat. Jsou to funkce mystická: jejím úkolem je probudit v jedinci pocit posvátné úcty a vděčnosti k tajemné dimenzi vesmíru. Druhou funkcí je poskytnou obraz vesmíru, vhodného k obývání. Třetí je zhodnocovat a podporovat všechny normy určitého mravního řádu té společnosti, ve které jedinec žije. A konečně čtvrtá má člověka vést, stupínek po stupínku, ke zdraví, síle a harmonii ducha v celém předvídatelném běhu smysluplného života. V psychologické rovině je podle Campbella spíše než na integraci do společnosti brán zřetel na strukturu a dynamiku psýché.

Jerome Bruner, vývojový psycholog, o mýtech říká, že mytologicky poučená komunita dává svým členům k dispozici celou knihovnu spisů, na jejichž základě může jedinec posuzovat vnitřní drama svých nesčetných totožností. Osobnost tak může napodobovat mýtus.

Stephen Larsen tvrdí, že živý mýtus nepředstavuje ani orientaci, ani vedení. Ve své extrémní podobě by tak mohly mýty ustrnout v ortodoxii, která nemá se skutečným životem skoro nic podobného.

Závěrem téhle krátké poznámky úryvek z práce náboženského historika Karla Kerenyie:

Ztratili jsme bezprostřední cit pro velké skutečnosti ducha – a k našemu světu všechna pravá mytologie patří. O tento cit nás připravila právě naše příliš ochotná, prospěšná a výkonná věda. Vysvětlila nám nápoj v našem šálku natolik, že o něm víme už vše napřed a daleko lépe než staří dobří pijáci. …Musíme se ptát sami sebe: můžeme ještě vůbec mít bezprostřední zážitek a potěšení z mytologie?

O šamanismu a schizofrenii

Hodně velký rozdíl v tom, jak se dá vnímat abnormalita, pro někoho úlet, duševní ochoření, pro někoho výlet Jinam, je dost podstatná věc. To, že to berou jinak šamanská společenstva třeba na Sibiři a odborníci vědečtí tady u nás, je každému poměrně jasné. Proč je brán výlet Jinam jako duševní porucha zrovna tady, má dva hlavní důvody. Za prvé nežijeme v mytologickému vnímání reality vhodném prostředí. Za druhé, což mi přijde důležitější, člověk, na kterého to přijde, není vůbec připraven. Z rodiny, ani ze školy, ani odnikud jinud. Takže se prostě zblázní. U nás se už nepočítá s tím, že existuje něco jako noc duše, smrt ega, cestování z těla ven, setkání se s Duchem, napadení psýché stíny. Neexistuje rámec do kterého by se daly zážitky z numinózních výletů ducha zasadit. Když je budoucí šaman postižen šamanskou nemocí, schizofrenií, paranoiou, epileptickým záchvatem a jinými podle doktorů zvěrstvy, má dvě možnosti: buďto se nechat usmýkat duchy k smrti, a nebo projít iniciačními procesy, kdy pochopí, o co jde, a dokonale svou „nemoc“ zužitkuje nejen ku svému prospěchu, ale i ostatních. U nás nic podobného neexistuje, prostě se to snaží okolí člověkovi vyhnat z hlavy. Většinou se to povede, ale člověk je pak postižený a stigmatizovaný jako nějaký zmetek ze sériové výroby. To že každý zná nějaké ty pohádky a má jakýs takýs pojem o třeba řecké mytologii je úplně k ničemu, když si to nedokáže propojit s prožitou cestou do Jinam. Nikde se člověk nedozví, jak si ten zážitek zapasovat do normálního života. Schizofrenní ataka je potom vědomím přeložena jako něco nečekaného, nemilého a dokonce nebezpečného. Může to sklouznout do tichého šílenství, kdy si člověk vytvoří nějaký ten svůj na realitě nezávislý vlastní svět. V horším případě si předělá i celé vidění okolního světa, vymyslí si nějakou vlastní mytologii, které uvěří, jakože třeba je vyvolený a jdou po něm nebo něco podobného, takže skončí s největší pravděpodobností u odborníka v bílém plášti. Do dnes mi není jasné, proč u nás neexistuje jiná možnost než blázinec, popřípadě nějaká obskurní sekta, kde se setkání s numinóznem dá jakkoliv zneužít. Křesťanské církve jsou k ničemu, tam je všechno už pár stovek let ztuhlé a zajeté v kolejích různých dogmat, které nejsou o nic tolerantnější nežli odborníci s toliko vědeckým pohledem na svět. Jediné řešení téhle zapeklité situace je setkávání se s šamanskými tradicemi, kde se aspoň zprostředkovaně člověk může dozvědět, co to vlastně prožil. Nemám z toho žádnou radost, že naše společnost pro lidi se zážitky holotopního světa nemá nejmenší pochopení. Až mě někdy něco napadne, co s tím dělat, asi si to nechám pro sebe, protože do pakárny se mi už nechce.

Sen a indiáni

To se takhle sejdou kolem ohníčku indiáni třeba kmene Naskapi a začnou probírat, co se komu zdálo. Tihle lidé moc dobře vědí, že život není jen to, co je kolem, jídlo, pití, oblečení, hádky, udobřování, snažení se o komfortek. Je jim jasné, už dávno jim to bylo jasné, ještě než na to přišli slovutní psychoanalytici, že kromě tužeb, o nichž jde říct, že jsou svobodné nebo přinejmenším námi určovatelné, má naše duše i touhy vrozené, skryté. A ty pocházejí z hlubin duše, a nikoliv skrze poznání.

A pak, když každý dovypráví ten svůj sen, tak si o tom povídají. Irokézové to provádí na jaře, na podzim a v průběhu zimního slunovratu, při velkých snových slavnostech, kdy bratrstvo Křivých tváří kurýruje zúčastěné indiány pomocí výkladu snů. Sen jako projev vnitřního života je pro ně symbolem, klíčem k tomu, co se v člověku „kazí“. Nejde jen o potíže duše, jako třeba deprese, ale i fyzické potíže díky snu začnou promlouvat. Sen je taková brána k terapii, k zahojení bolesti.

O snech se jen nepovídá, ale mohou se i dramaticky ztvárňovat, nebo se může taky doslovně vykonat to, co sen žádá, nebo, pokud tohle není možné, třeba v případě agresivní náplně snu, tak se sen předvede jen tak symbolicky, je to vlastně cesta k vyřešení potíží, které se člověkovi vyjevily díky snu. Dneska se tomu u nás říká psychodrama, je to poměrně novinka, a přitom indiáni tohle provozují už staletí.

Je zajímavé, jak indiáni a jiní „primitivové“ přistupují k noční můře dítěte. U nás je obvyklé říct: „Neboj, holoubku, to byl jen sen, to nebylo doopravdy.“ Malajští Senojové dítěti řeknou spíš, že sen je doopravdy, patří zčásti do skutečnosti, která je jiná než svět bdění. Dítěti je poté dodávána odvaha k tomu, aby žilo se svým snem, aby jej nepotlačovalo, ani před ním neutíkalo. Když se dítěti zdá hrůzný sen o pádu, dospělý Senoj mu na to poví: „To je ale nádherný sen, jeden z nejlepších snů, jaké člověk může mít. Kam jsi spadl a co jsi objevil?“

Vize Černého losa

Vše ohlásila nemoc.
Nohy, ruce, hlava mu otékaly,
malému devítiletému chlapci kmene Oglala.
Položili ho do teepee, otvorem hleděl do nebe.
Z mraků vystoupili dva muži:

Tvoji Předci Tě čekají

Jak pírko lehký vyšel s nimi ven,
tam, kde se bílá oblaka kupila jako hory.

Viděl nebeské koně, duhový stan,
pohár, co dává život,
luk, který vše zničí,
posvátnou dýmku s orlími křídly,
zářivě červenou hůl, ona dokáže léčit.

Čtyři obtížné výstupy ho čekaly:
Zelený, černý, modrý, ten nejhorší.
Modrého muže Černý los zabil.
On přinášel nemoci a útrapy.

Vyvstala v chlapci píseň síly:

Velký národ uvedu v život
Tak pravil národ v oblacích
Sílu mi dal, abych jej znovuustavil

... a pak se vrátil.

Dlouho se bál, nevěřil nikomu, matce ani otci.
Když se objevila oblaka, hrůzou trnul.
Vše kolem mu šeptalo, nutilo ho
říct o své vizi ostatním; havrani, kojoti,
všichni na něj promlouvali.

Teprve v šestnácti prozradil svou vizi
medicinmanovi Černé cestě.
Ten si ji vyslechl a řekl:

Synovče, teď již vím, co tě sužuje!
Musíš konat svou povinnost a předvést
svou vizi pozemskému lidu, musíš ukázat tanec koně
Pokud tak neučiníš, přihodí se ti něco ošklivého

I sehrál Černý los svou vizi.
Černá cesta i Zpívající medvěd,
šest starců kmene coby Předci, četný houf dívek,
válečníci a jejich koně, všichni pomáhali.

Když byli v řadě čelem k západu,
vzhlédl Černý los k mraku, který odtud přicházel.
Lid utichl a koně se přestali vzpínat.
Napřáhnul pravou ruku dlaní vzhůru a provolal:

Hej-a-a-hej! Hej-a-a-hej! Hej-a-a-hej! Hej-a-a-hej!

Předkové zazpívali posvátnou píseň.
Koně napřímili uši, řehtali dlouho.
Teepee z mraků vysílalo blesky, spustil se prudký déšť.
Na lidi však dopadlo jen pár kapek.

Předkové, vy mě vidíte!
Duchové světa, pohleďte!
Co jste mi pravili, nyní konám!
Slyšte mne a pomozte mi!

V okamžiku, kdy tanec skončil,
Černý los jakoby se vznášel.
Cítil se velmi šťastný,
neboť i lidé byli šťastnější.
Nemocní se cítili zdraví,
i koně jen zářili.

Strach, který tak dlouho Černého losa sužoval, byl tentam.
Když se objevily bouřkové mraky,
vítal je, své nebeské příbuzné.

Černý los brzy ráno zdravil jitřní hvězdu.
Mnozí vstávali, aby se na ni podívali spolu s ním:

Pohleďte na hvězdu porozumění!

(28.7.2002)
Autor recenze: Stanislav Vašina

Franz-Theo Gottwald
Šamanské vědy : ekologie, přírodní věda a umění [Schamanische Wissenschaften]

Nakladatelství Volvox Globator, 1999
ISBN 80-7207-281-1 (váz.)

V několika málo společenstvích ještě dnes sedí kolem šamanů lidé hledající radu. Stejně tak se v industriální společnosti shromažďují na budoucnost myslící jedinci kolem vědců, aby se dozvěděli, jak to je se znalostmi, které by umožnily stav, kdy vztahy lidí a světa budou přiměřené.
Šamani i vědci mají společnou tu vlastnost, že překládají ideje do kódů směřujících k činu, činnostem. Převádějí impulzy ducha do skutečnosti. Podstupují dlouhou přípravu, aby svůj úkol mohli splnit bez špatného svědomí. Existuje mezi nimi ale jeden jemný rozdíl. Jádrem šamanského vědění je totiž vždy sebepoznání. Šamanské vědění je založeno na samopoznávací, samozměnitelné praxi slyšení a náhledu, sebetransformaci, kterou se šaman promění ve společně vědoucího.
Šaman má, na rozdíl od dnešního vědce, jiné vědomí o sobě samém. Naslouchá dlouho hlasu světa ve svém nitru, a výsledkem této nikdy nekončící práce je nový vztah mezi individuální existencí a celým středem světa.
Arne Naess říká přibližně toto: „Tradičně se vyvíjí kruh Já ve třech fázích – od ega přes sociální Já k metafyzickému Já. To je koncept vývoje dalekosáhle zanedbané přírody – našeho domova, našeho bezprostředního okolí, kam patříme jako děti, a naší identifikace s živoucím lidským bytím.“ Zavádí proto zkusmo koncept ekologického Já. Tyto vztahy, vyjádřené ekologickým Já, nejsou jen vztahy s lidmi a lidskou společností, ale s větší společností všeho živoucího bytí. Seberealizace může být zpomalena, když je bržděna seberealizace druhých, těch s nimiž se identifikujeme.
Šamanské hluboce ekologické metody získávání vědění mají vždy charakter instrospekce a koncentrace.
„Když se mladík promění při bakchanáliích v boha a ztotožní se s ním, tak se poznáním světa změní a ztotožní se s ním. Nemůže pochopit jeho tajemství smysly, vyptávat se rozumem, může se ho zbavit pouze změnou. Plně se přemění činností své existence, skrytou činností světa: žije životem tohoto světa, vykonává jeho činnosti, působí na jeho dílo, a tak ho poznává,“ napsal Martin Buber. Tento přístup ke světu a „sebevzdělání“ vytváří vědění v jednání prostřednictvím přeměny a je ukazatelem směru pro šamanskou nebo hlubinně ekologickou inspiraci vědeckých prací zítřka.
Zkušenost se přijímá jako základ všeho vědění a systematické zařazování zkušeností se považuje za výzkumnou strategii. Věda, tak zvaný „korektiv ekologického porušení“ (Ivan Illich) představuje léčebný prostředek proti následkům lidských zásahů v současném světě, které vznikly z největší části oddělením vědomí od vnitřní duše. Může je, ty do nebe volající prohřešky moderního člověka, překonat pouze sounáležitostí vědomí s vnitřními vztahy duše, o to vždy šlo šamanům, a mělo by jít i současným a budoucím vědcům, kteří rozhodují o osudu všech lidí.
(21.8.2002)
Autor recenze: Stanislav Vašina

Joseph Campbell
Mýty západu : představy o bozích v dějinách civilizace [Occidental mythology - the masks of god]

Nakladatelství Pragma, [2002]
ISBN 80-7205-874-6 (brož.)

O jménu Jan
Jméno Jan, anglicky John, hebrejsky Johanan, latinsky Johannes, řecky Ioannes je odvozeno od Oannes, jak se v helénské době, kdy se různě mísili bozi ze všech koutů světa, nazýval babylónsko-akkadský bůh prvotních vod Ea.
Ea byl jedním z nejvyšších bohů starého akkadsko-babylónského panteonu. Byl bohem sladkých vod, moudrosti a věšteb. Jeho otcem byl bůh nebe Anu. Byl z generace mladších bohů, kteří obtěžovali Apsua ztělesňujícího praoceán, takže ten je kvůli tomu chtěl zahubit. Ea ho však pomocí magického vzývání ochromil, vykastroval a zabil. A na jeho mrtvém těle, to jest v oceánu, si postavil palác.
S Oannesem, bohem vodního domu, se pojil rituál křtu, polévání vodou. Takže i toto nějakým způsobem souvisí s osobou Jana Křtitele, který se tímto dozajista proslavil.
Posvátným zvířetem Oannese byl kozoroh, zvíře s přední částí z kozy a tělem ryby. Je to taky znamení zvířetníku, do něhož Slunce vstupuje o zimním slunovratu, aby se znovu zrodilo. Jak kozoroh, tak křest vyjadřují přechod prahu.
Nejen Kristus po svém křtu, což je vlastně první historka o něm v Evangeliu podle Marka, zanechává za sebou celý svůj dosavadní život, moudrosti a učení Zákona, a odchází na druhou stranu, začíná svou mesiášskou kariéru, tak i Buddha po vykoupání se v řece Nairandžáně, odešel sám ke svému stromu osvícení.
Je tu možný tedy i tento výklad: Vodní bůh, personifikovaný v biblickém mýtu Janem Křtitelem, ukazuje cestu bohu Slunce, v Bibli Ježíšovi, který od slunečního boha nemá daleko. V tom asi spočívá základní mytologické gró křtu.
A se křtem a přechodem prahu jak vidno úzce souvisí jméno Oannes - Jan, který je takový průvodce při tomto.
(18.10.2005)
Autor recenze: Stanislav Vašina

Joseph Campbell
Mýty [Myths to live by]

Nakladatelství Pragma, 1998
ISBN 80-7205-491-0 (brož.)

Dvě historky od Campbella
První historka, kterak kouzlo života spočívá v jeho krutosti:

Jednou před mocným božstvem Šivou stanul nestoudný démon, který právě svrhnul bohy vládnoucí světu. Nyní stál před tím nejvyšším a požadoval ruku jeho bohyně Párvatí. Šiva jen otevřel třetí oko uprostřed svého čela a hle – obrovský blesk zasáhl zemi a kde se vzal, tu se vzal, stál tam druhý démon, ještě větší než ten první. Bylo to vyhublé stvoření, lví hlava, hříva vlající přes půl zeměkoule, ztělesnění lačnosti. Přišel na svět sníst prvního démona a dost se k tomu hodil. První démon dobu váhal, ale potom padl Šivovi k nohám a žadonil o milosrdenství.
Vydáme-li se bohu na milost a nemilost, nemůžeme být odmítnuti, a tak Šiva musel chránit prvního démona. Ten se lví hlavou však začal trpět hlady, a tak mu Šiva poradil, aby snědl sám sebe.
A jak řekl, tak se i stalo. Démon si nejdřív vylámal zuby na svých nohou, ale pokračoval dál až k hrdlu. Bůh tím byl okouzlen. Konečně tu byl věrný obraz té hrůzy zvané život, jež pojídá sebe sama. Šiva zajásal a promluvil k té masce, která připomínala slunce a byla jediným ostatkem toho hladového lvího zjevení: „Dávám ti jméno „Blažená tvář“, budeš se lesknout nad branami všech mých chrámů a nikdy nedojde k poznání mému ten, kdo by tě odmítl uctívat.“
Hladová-Blažená tvář tedy lidem říká:
„Kdo si myslí, že svět by mohl být bez bolesti, bez žalu, bez času, bez života, ti jsou osvícení velmi daleko. Každá společnost je krutá a nespravedlivá a nikdy to nebude jinak. Chcete-li být tomuto světu oporou, naučte se v něm žít.“ Setkání s Šivou a Párvatí je vyhrazeno jen těm, kdo se uctivě ukloní této masce a pokorně projdou kolem ní.

Druhá historka, kterak šintoista odpověděl na otázku sociálnímu filozofovi z USA:

V roce 1958 během devátého mezinárodního kongresu o historii náboženství v Japonsku jeden z významných delegátů, newyorský sociální filozof, který neměl skoro žádné zkušenosti s Orientem a náboženstvím vůbec, oslovil poté, co shlédl několik šintoistických kaplí a buddhistických chrámů, během jakési garden party pořádané v malebné japonské zahradě jednoho z přítomných šintoistických knězů:
„Víte, zúčastnil jsem se mnoha různých obřadů a viděl nespočet chrámů, ale stále nerozumím vaší ideologii, vaší teologii.“
Zdvořilý kněz se zamyslel a pak odpověděl:
„Myslím, že nemáme žádnou ideologii. Nemáme ani teologii. My tančíme.“

Rituály šintó jsou obřadem i uměleckým dílem a jako takové promlouvají k srdci posluchače a diváka, říká Campbell, symboly mluví samy za sebe a sdělují významy, jež slova nemohou pojmout. A pokud k nám nepromlouvají, zřejmě ještě nepřišel náš čas. Slova jsou iluzorní, myslíme si, že jsme porozuměli, a přitom se díky jim pravému významu vzdalujeme. Z tance se těšíme a neptáme se, co znamená. Ze života se těšíme a neptáme se, co znamená (nebo aspoň ti mazaní to nedělají). Ovšem život je i soužení, nejde se z něj jen radovat, jak řekl Buddha: „Všechen život je žal.“ Život stravuje život – to je esence bytí, bytí, které navždy je jen vznikáním. „Svět je věčně hořící plamen“, řekl Buddha, a tak tomu jest. Ke všemu je třeba přistupovat s radostí a s tancem. Tancem toho, kdo ví. Tancem toho, kdo překonal bolest. Slavnostním a okázalým tancem mystické blaženosti skryté v jádru každého mytického rituálu.

O schizofrenii a šamanismu

V primitivních kulturách, které připouštějí rozptýlení výjimečné životní krize, (šamanská) abnormální zkušenost obvykle předznamenává mimořádné kognitivní a emotivní schopnosti jedince, který je posléze považován za osobu s rozšířeným vědomím.
Diametrálně je odlišná situace v kultuře ovládané rozumem, jako je to naše, slovy dr. Silvermana: "V kultuře, v níž pro řešení krizových situací tohoto druhu neexistují patřičné směrnice, jedinec (schizofrenik) čelí obvykle utrpení, které je mnohem horší než počáteční pocity úzkosti."
Cesta do nitra duše vykonaná mytologickým hrdinou, šamanem, mystikem a schizofrenikem má v principu obdobný scénář, návrat je prožíván jako "znovuzrození", tedy narození "dvakrát zrozeného" ega.
Na ego se po návratu pohlíží jako na pouhý odraz většího já, které umí přenášet energii archetypálního instinktivního systému do plodné života hry tady a teď.
Člověk se po návratu už neobává přírody ani jejího dítěte - společnosti, která musí být rovněž krutá, protože jinak by sama nepřežila. Nové ego pociťuje klid a mír a život je bohatší, plnější a radostnější.
Jde jen o to proplout vším, a třeba i opakovaně, bez ztroskotání. Tomu, že jedinec zešílí, nezabráníme a ani se o to nesmíme snažit; jde spíš o to, že ho někdo měl již dávno poučit o silách podsvětí a naučit ho, jak tyto síly při střetnutí případném odhalit a ovládnout a jak z nich čerpat energii.
Když Siegried zabil draka Fafnira a ochutnal jeho krev, zjistil ke svému překvapení, že rozumí řeči přírody, řeči sebe sama a všeho kolem. Ale nestal se drakem, jen vládl dračí mocí, o kterou po návratu do běžného života stejně přišel.
(26.1.2004)
Autor recenze: Stanislav Vašina

Émile Durkheim
Elementární formy náboženského života : systém totemismu v Austrálii [Formes élémentaires de la vie religieuse]

Nakladatelství OIKOYMENH, 2002
ISBN 80-7298-056-4 (váz.)

Život australských společenství probíhá ve dvou alternativních fázích. Někdy jsou lidé roztroušeni, věnují se lovu, rybaří, sbírají potravu, snaží se prostě zajistit si své živobytí. Jindy se naopak populace shlukuje na určitých místech. K tomuto soustředění dochází, když je svolán klan. Obě tyto fáze se od sebe diametrálně liší.

Tak zvané „corroborí“, obřady klanu, jsou podle Durkheima jasné projevy náboženského na rozdíl od ekonomických profánních činností. Obřady se odehrávají několik dnů, týdnů, v noci, uprostřed temnoty, uvolňují se při nich vášně, všichni jsou na hony vzdáleni běžnému rytmu života, ze shromáždění jednotlivců vystupuje jakási elektřina, která je velmi rychle uvede do stavu neobyčejné exaltace. Napětí násobí tlučení bumerangů, točení bzučáků. V tomto vzrušení se člověk už nepoznává. Cítí se ovládán jakousi vnější silou, která ho nutí chovat se a myslet jinak než obvykle. Přirozeně má dojem, že už není sám sebou. Zdá se mu, že se stal novou bytostí. Ozdoby, jimiž se zdobí, masky, jimiž si zakrývá obličej, jsou vnějšími projevy této vnitřní proměny. A protože se takto promění i ostatní, kteří tento pocit dávají najevo výkřiky, gesty, postoji, vše se odehrává tak, jako by se člověk skutečně nacházel v nějakém zvláštním světě, který se úplně liší od toho, v němž běžně žije, jako by se nacházel v kraji zabydleném výjimečně mocnými silami, které ho zcela ovládají a proměňují. Jak by ho pak takovéto zážitky – zejména když se opakují každý den po dobu několika týdnů – neměly přesvědčit o tom, že ve skutečnosti existují dva heterogenní, navzájem neslučitelné světy? Prvním je ten, v němž vede svůj každodenní únavný život; do druhého nemůže proniknout, aniž by navázal vztah s nadpřirozenými silami, které ho vzrušují až k šílenství. Prvním je profánní svět, druhý je světem posvátných věcí.

Durkheim se domnívá, že náboženská myšlenka se zrodila z tohoto vzrušeného společenského prostředí a z tohoto vzrušení samotného.

Příslušné zvíře nebo rostlina, které daly klanu jméno a slouží jako jeho symbol, jsou něco jako vlajka klanu. Je docela přirozené, že dojmy, jež klan probouzí v každém jednotlivém vědomí – dojem závislosti a nabyté vitality, se daleko úžeji přimykají k ideji totemu než k ideji klanu: klan je totiž příliš komplexní realitou, než aby si jej „primitivní“ rozum mohl jasně představit v celé jeho konkrétní realitě. „Primitivní“ člověk si navíc ani neuvědomuje, že tyto dojmy pramení z pocitu sounáležitosti. Neví, že sblížení určitého počtu lidí spojených stejným způsobem života, vede k uvolnění nových energií, jež promění každého jednotlivce. Vše, co pociťuje, je povznesení nad sebe sama a skutečnost, že žije jiný život než obvykle. Přesto je zapotřebí, aby tyto pocity převedl na nějaký vnější objekt, který by se dal považovat za jeho příčinu. Ze všech stran se mu nabízejí nejrůznější zobrazení totemu: waninga, nurtunža, které jsou zároveň symboly posvátné bytosti. Na bzučáky i na čuringy jsou obvykle vyryty shluky čar, jež mají totožný význam; i zdobení pokrývající jeho kůži je zároveň totemovým znakem. Jak by tento obraz, který se v různých podobách opakuje všude, neměl v duších lidí získat výjimečné postavení? Je postaven do středu dění a stává se jeho reprezentantem. K němu se jako ke svému zdroji upínají všechny zakoušené pocity, protože je jediným konkrétním předmětem, k němuž se mohou upnout. Prožité emoce jsou jeho prostřednictvím na věčné časy zachyceny a oživovány. Zdá se, že z něho vycházejí všechny mystické síly, k nimž lidé mají nějaký vztah, a proto se Durkheim domnívá, že si „domorodci“ tyto síly začali představovat v podobě té bytosti, živé nebo neživé, jejíž jméno klan nese.

Náboženská síla není ničím jiným než kolektivní a anonymní silou klanu a není představitelná jinak než v podobě totemu. Totemový symbol je něčím jako viditelným tělem boha.

Nicméně klan, stejně jako každá jiná společnost, dokáže žít jedině ve vědomí jednotlivců a prostřednictvím těchto jednotlivých vědomí, z nichž se skládá. Jestliže se tedy náboženská síla, chápaná jako součást totemu, jeví lidem vnější a ve vztahu k nim samým transcendentní, pak se stejně jako klan, jehož je symbolem, nemůže realizovat mimo ně a jinak než jejich prostřednictvím. V tomto smyslu je jim imanentní a jako takovou si ji také představují. Cítí její přítomnost i její působení, neboť právě ona je pozvedá k vyššímu stupni života. Proto se člověk začal domnívat, že v něm sídlí princip srovnatelný s tím, který sídlí v totemu, a že mu proto přísluší i posvátný charakter, i když méně výrazný než u symbolu.

Ale přestože totemistický princip sídlí především v určitém rostlinném či živočišném druhu, nezůstává v něm uzavřen. Posvátný charakter je velmi nakažlivý a přechází z totemové bytosti na všechny blízké i vzdálené věci. Náboženské cítění vyvolané daným zvířetem se přenáší na látky, jež mu slouží jako potrava, a na látky, z nichž se utváří a regeneruje jeho tělo a krev; na věci, s nimiž je neustále v nějakém vztahu. Takto se k totemu postupně připojují podtotemy a vznikají kosmologické systémy, které odrážejí „primitivní“ způsob klasifikace věcí. Nakonec je mezi totemické principy jednoho a téhož kmene rozdělen celý svět.
v Podle Durkheima je tak vysvětleno, čím je způsobena nejednoznačnost náboženských sil, jež se objevovaly v dějinách, proč jsou zároveň fyzikální i lidské, a zároveň morální i materiální. Morálními silami jsou proto, že se zakládají na pocitech, jež morální bytost, která je vlastní celému společenství, vzbuzuje u jiných morálních bytostí. Neodpovídají způsobu, jímž fyzické věci působí na naše smysly, ale způsobu, jímž kolektivní vědomí ovlivňuje vědomí jednotlivců. Jejich autorita je pouze jednou z podob morálního vlivu, který společnost vyvíjí na své členy. Na druhou stranu jsou chápány jakožto materiální, ale proto ještě nemohou být považovány za ekvivalenty hmotných věcí. Vládnou tedy nad dvěma světy. Sídlí v lidech, ale zároveň jsou životním principem všech věcí. Oživují a ukázňují každé jednotlivé vědomí, ale zároveň jsou příčinou toho, proč rostliny rostou a zvířata se rozmnožují. Právě tato dvojí podstata náboženství umožnila, že náboženství posloužilo jako matrice všech zárodečných principů lidské civilizace. Protože zahrnovalo celou skutečnost jako takovou – fyzické i morální universum, síly, jež hýbají lidským tělem, i ty, jež hýbají lidským duchem, získaly náboženskou podobu. Proto jsou z náboženství přímo či nepřímo odvozeny i nejrůznější techniky a praktiky zajišťující fungování morálního života (právo, morálka, umění) i ty, jež slouží materiálnímu životu (přírodní, technické i praktické vědy).

Pár Durkheimových slov ze závěrečné kapitoly:
V tichu vnitřní meditace lze vypracovávat filosofii, nikoli však náboženskou víru. Víra je totiž především teplo, život, nadšení, probuzení veškeré duševní aktivity, pozvednutí individua nad sebe sama. Jak jinak by člověk dokázal rozmnožit energii, kterou již má, než vystoupením ze sebe sama? Jak jinak by překročil své vlastní síly? Jediným bezpečným zázemím, kde se můžeme morálně povzbudit, je společnost našich bližních; jediné morální síly, jimiž můžeme podpořit a posílit své vlastní, jsou ty, jež nám dodávají druzí. Připusťme si, že skutečně existují bytosti analogické bytostem zobrazeným v mytologiích. Aby dokázaly dostát svému úkolu, jímž je působit na duše, je třeba, aby v ně lidé věřili. Víra je totiž aktivní pouze tehdy, je-li sdílená… …kdyby přesvědčení (člověka) zůstávalo osamocené, velmi rychle by ochablo.
(21.6.2003)
Autor recenze: Stanislav Vašina

Magický svět : prolegomena k dějinám magična (Mondo magico)
Ernesto de Martino
Nakladatelství Argo, 2002
ISBN 80-7203-480-4 (váz.)

V magickém světě rozpad vezdejšího bytí, ohrožená přítomnost někdy zřejmě nabývá významu dominantního, úmyslně sledovaného záměru. Samota, tma, půsty, velmi přísné zkoušky, orgiastický tanec, soustředění, monotónní zpěv, bubnování, inkubace, vykuřování, narkotika. Tyto techniky napomáhají dosažení transu, úmyslně způsobený zánik horizontu. Lze dokázat, že přítomnost těchto technik nejenom že není v rozporu s tématem ohrožení vezdejšího bytí, jež se vysvobodí, ale dokonce jej potvrzuje.
Obvykle je oslabení a utlumení vezdejšího bytí úzce spjato s oslabením a utlumením světa, v němž je vezdejší bytí nutně pohrouženo. Existují však magické techniky zaměřené především na to, bojovat proti světu jako nestejnosti, která se zpřítomňuje ve vědomí. Vyhledávání tmy například má právě napomoci tomu, aby svět zmizel, tím, že přestane být viditelný. „Šamanovy úkony,“ prohlašuje Širokogovorov, „probíhají obvykle ve tmě… Podle tunguzských kmenů přicházejí duchové k šamanovi za noci, někteří duchové nemohou být během dne přijati ani s nimi nelze jednat…“
Technika oslabující a tlumící jednotu přítomnosti se může obrátit i jiným směrem: může spočívat v umělém vyvolání traumatu, k němuž v případě yamanských šamanů dojde prostřednictvím nečekané, nevyhledávané události. Při tomto umělém vyvolání traumatizující události nebo prožitku je zásvětí, které podmiňuje přítomnost, přemoženo tím, že je dodán obsah natolik silně emotivní, aby zabránil vědomí přejít do onoho světa, a tudíž je znovu zahrnuto do jednotící syntézy, která činí vědomí přítomným.
Při akustické či vizuální monotónnosti směřuje magické technika k tomu, oslabit vezdejší bytí opakováním téhož obsahu, a čistým vnitřním soustředěním sleduje postupné zapuzení všech obsahů, kdežto uměle vyvolaným emočním zážitkem směřuje k tomu, určitý obsah posílit, absolutizovat ho, izolovat, učinit ho samostatným, mimo jakýkoliv vztah, skrze nějž by se mohl vymezit jako přítomnost.
Zvláštní pozornost si zaslouží ty techniky, které se zakládají na snovém vědomí a na požívání narkotik či toxických látek. Využití lability vznikající ve spánku a snovém vědomí jako přípravy na trans nebo jako přímého prostředku pro komunikaci s „duchy“ má jasnou psychologickou motivaci, uvědomíme-li si především, že hranice mezi bdělým vědomím a vědomím snovým jsou v magickém jedinci mnohem méně zřetelné než v racionalizovaném jedinci naší kultury, dále, že snové události mohou mít za určitých podmínek pro magické vědomí hodnotu zrovna tak reálnou jako události prožité v bdělém stavu, a konečně, že snové vědomí může být v magickém jedinci vedeno a řízeno vědomím bdělým – vyvolané sny, inkubace.
Analýzou magických technik zaměřených na vyvolávání transu tedy zřejmě zjišťujeme, že cílem je oslabení a utlumení vezdejšího bytí, rozpad vědomí jakožto přítomnosti. Jde však jen o zdání, o klam samotné abstrakce naší analýzy. Nebezpečí, jemuž je „pobyt“ vystaven, je opět jen jedním momentem magického existencionálního dramatu. Jiným momentem je vysvobození vezdejšího bytí, prosazení přítomnosti, rozčlenění významuplného světa, jemuž jsme přítomni.
Je-li pravda, že magické techniky šamanů jsou zaměřeny na to, potírat nejrůznějším způsobem zásvětí, které podmiňuje přítomnost, pak je i pravda, že tyto techniky představují způsob, jak vstoupit do vztahu s nebezpečím hrozícím vlastní úzkostné labilitě, jak uspořádat a zformovat psychický chaos, jak v tomto chaosu chápat formy nebo podoby „duchů“, jak tyto duchy vyvolat a ovládnout je, jak s těmito duchy vstoupit do světa a zahájit s nimi určitou historickou činnost, kulturně významnou, společensky prospěšnou.
Úzkost pociťovaná tváří tvář nicotě zmizené přítomnosti, zmařeného světa nutí šamana, aby se do této nicoty vypravil a svedl v ní zoufalý boj. A při této nebezpečné výpravě nenachází nicotu, ale cosi, totiž sebe sama v řádném vztahu s pomocnými „duchy“. To je jeho vítězství, v tom je jeho vysvobození.
Cílem magických technik na oslabení jednotící přítomnosti není naprosté zrušení přítomnosti. Vezdejší bytí může být v transu na ústupu, oslabeno a zúženo, přesto však tu musí být přítomno do té míry, aby udrželo trans a nenechalo ho upadnout do nekontrolovatelného stavu a aby přizpůsobilo činnost „duchů“ konkrétním nahodilostem, k nimž během seance dochází.
„Šaman“, jak píše Czaplicka, „má velkou schopnost ovládat se, když je vystaven opravdovým útokům… Musí vědět, kdy a jak zvládnout své záchvaty inspirace, které někdy přecházejí až v šílenství… Dokud šaman uplatňuje své vlohy, nikdy práh šílenství nepřekročí, ale uvádějí se příklady šamanů, kteří ztratili kontrolu nad svými duchy a na kratší či delší dobu se stali pro společnost škodlivými. Ovšem šamanovy vlohy se ohlašují vnější formou psychické nerovnováhy a přijmout je znamená uzdravení.“
Nebezpečí hrozící šamanovi a jeho vysvobození nepředstavují úzce individuální drama. Skrze osobu čaroděje a skrze jeho existencionální drama se celé společenství nebo aspoň jeden či více jeho členů účastní prožitku, kdy se vezdejší bytí ztratí a je znovu nalezeno. Zatímco členové společenství mohou svou jednotící přítomnost ztratit bez kompenzace, to znamená, že jejich vezdejší bytí představuje labilní psychický kosmos, jemuž každým monetem hrozí, že se zřítí do chaosu, je šaman hrdina, který se dokázal dostat až na práh chaosu a uzavřít s ním smlouvu. Ale právě proto, že se šaman stal absolutním vládcem nad vlastní labilitou, získal také schopnost překonat meze vlastního vezdejšího bytí a stát se jasnovidným a usměrňujícím jádrem lability bližních. Šamanovým osvobozením je umožněno osvobození všech členů společenství. Šaman jakožto psychoterapeut účinně léčí labilitu osob, a není-li tu šaman, je společenství ohroženo.
Se všemi základními tématy magického existencionálního dramatu je pevně spjato téma síly. Stejně jako vnější duše, jako ovládnutí duchů, jako očarování a napodobování je magická síly institucí vyjadřující existencionální drama vezdejšího bytí, kterému hrozí, že zde nebude, a které se z tohoto nebezpečí vysvobozuje. Pokud to chceme pochopit my, lidé moderního světa, musíme se i zde vyvarovat toho, abychom do bádání hned nevkládali své pojetí „morální“ síly jako atributu osoby, nebo pojetí „fyzické“ síly jako atributu věci. Totiž jak morální, tak i fyzické pojetí síly předpokládá konfrontaci, zabezpečenou a bez rizika, přítomnosti se světem, zatímco v magickém řádu takováto konfrontace není předpokladem, ale ještě problémem. Historické drama magie začíná úzkostným zážitkem s přítomností, která se nedokáže ve světě udržet, a tedy s krajním a definitivním nebezpečím, před nímž všichni, kteří jsou spojeni s lidským žitím, ztrácejí svůj význam a svou důležitost. A právě skrze tento úzkostný zážitek vznikají první, nejjednodušší magické představy ohlašující nebezpečí. Především představa zlého vlivu, jemuž je člověk vystaven, čehosi cizího, co se chová násilně, síly, která nutí vezdejší bytí odstoupit.
Některé prvky magického se objevují i u dnešních „duševně nemocných“. Werner píše: „Proniknutím okolního světa do vlastního já, unikání vlastního já do okolního světa vedou k ďábelské představě světa, před níž je jedinou možnou záchranu představuje démoničnost našeho vlastního já a magičnost jeho počinů… Patologický rozpad osobnosti a její činnosti zadržuje psychopat úsilím dospět k formě života obdařeného vnitřní soudržností. Já, které se neustále rozkládá na své mnohovýznamové, proměnlivé obsahy, se do určité míry posílí a zachrání pomocí magické rekonstrukce, třebaže tento pokus vyústí do světa naprosto odlišného, než je svět normální.“
Srovnání magického světa se schizofrenní mentalitou má pouze heuristickou hodnotu. V magickém světě se dostáváme do historické epochy, v níž vezdejší bytí ještě není dovršeno a zabezpečeno, v níž obrana před nebytím vyústí v kulturní tvorbu, která skutečně z tohoto nebezpečí vysvobozuje.
Magično jako historická epocha spadá do fyziologie duchovního života a různorodostí svých forem, různorodostí svého vývoje přináší cenný výsledek pro historii lidské civilizace.
(2.6.2003)
Autor recenze: Stanislav Vašina

Návrat archaismu : spekulace o psychedelických houbách, Amazonii, virtuální realitě, UFO, evoluci, šamanismu, znovuzrození Bohyně a konci historie (Archaic revival)
Terence McKenna
Nakladatelství DharmaGaia, 1998
ISBN 80-85905-43-4 (váz.)

Nejsem konzumentem DMT, LSD a jiných látek, podporujících extatické stavy, a to hlavně kvůli tomu, že můj mozek z nějakých záhadných důvodů zvládl cesty do Jinam i bez nich, ale jaksi značně svévolně a neřízeně, takže mě to málem párkrát smetlo. Ovšem to, co o problematice těchto látek říká Terence McKenna, mě naplňuje docela lítostí, že podobné výlety kvůli prapodivné chemii svého mozku páchat asi nemohu.
McKenna poměrně slušně dokazuje, že zázračné houby a jiné psychotropní rostlinky byly velmi důležitým faktorem na cestě od dvounohé opice k člověku. Extatický zážitek po jejich požití pomohl k duchovnímu sebeuvědomění lidských bytostí a stál na začátku fenoménu náboženství. V člověku se díky těmto látkám probudilo vědomí, jak říká Guenther „schopnost uvědomovat si proces uvědomování“.
McKenna zásadně nesouhlasí s Eliadem, který ve své stěžejní práci „Šamanismus: archaické techniky extáze“ uvádí, že „narkotický“ šamanismus je dekadentní záležitost. Eliade říká, že pokud člověk není schopen dosáhnout extáze bez drog, potom kultura, ve které se nachází, je zákonitě dekadentní. McKenna si tedy utahuje z Eliadovy naivity a jeho neználkovství, které dokazuje už jen termín „narkotický“, který je obvyklým názvem pro uspávací prostředky.
McKenna naopak podporuje teorii, zakládající se na myšlence, že přítomnost halucinogenů v šamanské kultuře indikuje, že tento šamanismus je autentický a živý. Pozdní a dekadentní šamanismus podle McKenny naopak charakterizují různé vypracované rituály, neměnná pravidla a závislost na patologických osobnostech. Kde převládají tyto jevy, je šamanismus na nejlepší cestě stát se pouhým "náboženstvím", umrtveným stavem, který nenutí člověka podnikat exkurzy do říší nad a pod svým denním vědomím. Ba přímo mu to nedoporučuje nebo dokonce zakazuje.
Henry Munn ve svém eseji "Houby řeči" uvádí, že jazyk je extatickým hledáním významů. Plynulost, snadnost a výstižnost výrazů, které člověka napadají pod vlivem hub, jsou takové, že je sám ohromen slovy, vynořujícími se ze středu úmyslu artikulovat a obsahu prožitku. Spontaneita, kterou houby uvolňují, se neodehrává pouze v oblasti vnímání, ale má i hodnotu lingvistickou. Šaman to vidí tak, že existence vyjadřuje sebe samu jeho prostřednictvím.
Závěrem ještě, co říká McKenna: Halucinogenní rostliny se mohly stát katalyzátorem všeho, co nás odlišuje od primátů, snad jen s výjimkou tělesného ochlupení. Všechny mentální funkce, které z nás dělají lidské bytosti, včetně vzpomínek, projektivní představivosti, řeči, schopnosti pojmenovat, magického jazyka, tance a smyslu pro posvátno, všechno toto se mohlo zrodit ze setkání s halucinogenními rostlinami.
Podle mě je docela pochopitelné, že stát, škola i další instituce bojují proti drogám, protože se bojí svobody, kterou tyto látky člověku přinášejí, bojí se vlastního vhledu jednotlivých „občanů“ a následnému boření paradigmat, na kterých současný systém stojí. Myslím si, že místo jakýchkoliv zákazů by měla zavládnout osvěta, to ale nehrozí, protože systém a mentorové všeho druhu nebudou ničit všeobecnou nevědomost, mlhu a nepravdy v této oblasti, kteréžto věci jim hrají do karet.
(10.12.2003)
Autor recenze: Stanislav Vašina

Sibiřští šamani a jejich ústní tradice : s dodatkem Šamanismus a křesťanství (Chamanes de Sibérie et leur tradition orale)
Gavriil Xenofontov
Nakladatelství Argo, 2001
ISBN 80-7203-334-4 (váz.)

Gavriil Vasilevič Xenofontov se narodil v roce 1888 v Jakutsku, byl advokát, učitel, lékař, a potom se věnoval hlavně studiu šamanismu. V roce 1938 byl popraven při stalinských procesech. Během dvacátých let sbíral výpovědi Jakutů, Burjatů a Evenků, které vydal v několika pracech a zpracoval i v knize Šamanismus a křesťanství, kde navozuje paralelu mezi šamanskou mytologií a texty, na nichž bylo vybudováno křesťanství.
Kniha je poskládána z jednotlivých výpovědí Jakutů, Burjatů a Evenků o šamanismu.
Uvedu pár zkrácených přepisů:

Sofron Zatějev: O šamanském stromu
Duše příštího šamana se rodí na úpatí hory Džokuo. Roste tam velká jedle s uťatým vrcholem a splývavými haluzemi. V uzlině každé větve, od nejspodnější až po nejvyšší, je přilepeno ptačí hnízdo. Šamani, jejichž duše vyrostla na nejvyšších větvích, budou silnější a následovanější než šamani z větví dolních.

Gavriil Alexejev: O šamanově "zvířecí matce"
Proslýchá se, že každý šaman má "zvířecí matku" v podobě velkého ptáka se zobákem jako hák na rozbíjení ledu, s rozeklanými drápy a ocasem dlouhým dobré tři sáhy. Zvířecí matka se zjevuje, když se rodí šamanova duše, a také se podílí na jeho výchově. Později se vrací až při jeho smrti. Pokud se šamanovi ukáže, je to předzvěst jeho konce.

Pjotr Ivanov: O rozkouskování šamanova těla
Říká se, že v období ettenii - rozkouskování - se šamani uchýlí na nějaké pusté místo. Rozkouskování těla probíhá takto: železným hákem se oddělí všechny klouby, potom se z kostí seškrabává maso a odstraňují šťávy, až jsou kosti očištěny. Obě oči se vyjmou z jamek a každé se uloží zvlášť. Když je to hotovo, všechno se sešije drátem. Bulvy se přitom znovu vrátí do jamek. Teprve pak běsi dotyčného promění v šamana.

Michail Borisov: O šamanském blouznění
Dříve než se z čekatelů stanou hotoví šamani, dlouho chřadnou, mají skelný pohled a hubnou, až jsou jen kost a kůže. Ztratí rozum a v pominutí smyslů lezou na modříny, vypravují hlouposti, že jim byly vydloubány oči a rozsápáno tělo, že byli snědeni, že jim byla vysáta krev a podobně. V tomto období mají zkrvavený obličej. Když se šaman dostane k duchům čistým, jeho klan vzkvétá. Ale přijde-li mezi duchy ponuré, musí náhradou za osm kostí z jeho kostry zaplatit životem osm členů jeho rodiny.

Alexandr Rufov: Kterak šaman zápasil s duchem neštovic
Jeden šaman, který se jmenuje Bondogkos a přezdívá se mu Ogusar Ojun, mi vypravoval, že měl zkřížit rohy v boji s duchem neštovic, a proto se proměnil ve světle modrého býka. Říkal: "Cítil jsem, že mu dokážu vzdorovat, ale všechno pokazila moje žena, protože v jurtě otevřela dveře - chtěla se na nás podívat. Právě v tuhle chviličku získal můj soupeř navrch. Odpor, který jsem kladl, ducha neštovic rozlítil natolik, že s sebou odvlekl sedm členů mé rodiny..."

Fjodor Šepelev: Jak šaman dělá při zaříkávání koně
Šaman Bjoturuunke zaříkávání vždy začínal tím, že ducha vzýval ku pomoci.
Než se stal šamanem, měl dva nebo tři roky zatemněný rozum.
K obřadu si pokaždé nasadil uzdu a s řehtáním odběhl. Zpátky se vracíval po čtyřech a na oprati, kterou držely čtyři osoby.

(24.9.2001)
Autor recenze: Stanislav Vašina

Šamanismus a nejstarší techniky extáze (Chamanisme et les techniques archaïques de l’extase)
Mircea Eliade
Nakladatelství Argo, 1997
ISBN 80-7203-153-8 (váz.)

Tato velmi obsáhlá práce se zabývá šamanismem z pohledu historie náboženství, přesto samozřejmě nemůže opomenout pohled psychologický, etnografický, sociologický a další.

Šamanismus v pravém slova smyslu je náboženský jev typicky sibiřský a středoasijský. Samo slovo šaman je původu evenckého, které se dostalo do světa prostřednictvím ruštiny. V ostatních jazycích střední a severní Asie mu odpovídá jakutský výraz ojun, mongolské bügä a turkické kam. V celé této rozlehlé oblasti byl (a někde třeba ještě je) šaman ústřední postavou magicko- náboženského života společnosti. Šamanismus, spočívající na extatické zkušenosti a na magii, se s různým stupněm obtížnosti přizpůsobuje rozličným náboženským strukturám, jež mu předcházely.

Na Sibiři a v severovýchodní Asii jsou základní způsoby získávání šamanů tyto: zdědění šamanského povolání, spontánní vybrání ("volba" či "vyvolení"), šaman se může stát šamanem taky ze své vůle (například u Altajců) nebo z vůle klanu (u Evenků). Bez ohledu na to, jakým způsobem se šaman stane šamanem, dostane se mu uznání teprve když mu bylo předáno poučení dvojího druhu: povahy extatické (sny, stavy transu) a povahy tradiční (šamanské techniky, jména a úlohy duchů, mytologie a genealogie klanu, tajný jazyk a další). Sny šamanů, při kterých jde o iniciaci, nejsou živelné halucinace či ryze osobní fabulace, tyto vize se řídí logicky skloubenými tradičními modely. Adept šamanismu zpravidla nejdříve trpí nějakou z forem duševní poruchy, budoucí šaman se však nakonec uzdraví s pomocí právě těch duchů, kteří se potom stanou jeho duchy ochrannými a pomocnými. Nemoc je v těchto případech jen známkou "vyvolení" a má jen dočasný charakter. Šamani, napohled připomínající epileptiky a hysteriky, mají prokazatelně nervovou konstituci více než normální: dokáží se koncentrovat s intenzitou, jaké laikové nejsou schopni, snášejí vyčerpávající námahu a kontrolují svá extatická hnutí.

Jedním z hlavních symbolů v šamanismu je strom, žebřík, provaz, prostě prostředek, díky kterému se šaman může dostat do podsvětí, zásvětí nebo nebe. S rituálním zlézáním stromu jako rituálem iniciace šamanů se můžeme setkat i v Americe Severní. Další důležitou věcí je šamanův buben, který mu pomáhá při extázích či léčení a vyhánění zlých duchů, a jeho oděv. Eliade těmto dvěma fenoménům věnuje celou obsáhlou kapitolu.

Další oddíly knihy jsou věnovány jednotlivým oblastem, kde se šamanismus vyskytoval a nebo dodnes praktikuje a šamanské kosmologii. Důležitými termíny zde jsou tři oblasti vesmíru a Sloup světa, Vesmírná hora a mystická čísla sedm a devět. Velký prostor je věnován i jednotlivým technikám šamanského léčení.

Eliade se věnuje také šamanským technikám a představám u starých Indoevropanů, v Tibetu a Číně, Mongolsku, Koreji a Japonsku.

Šamanské mýty často obsahují symboly pes, kůň, "Kouzelné teplo", "Kouzelný let", Most a "obtížný průchod" a Cesta mrtvých, kterým je věnována poslední kapitola.

Závěrem Eliade podotýká, že v dějinách mystiky neexistuje diskontinuita. V šamanské extázi lze rozpoznat jakousi "nostalgii po ráji", připomínající jeden z nejstarších typů mystické zkušenosti křesťanské. Přítomnost "vnitřního světla", mající zásadní význam v mystice a metafyzice indické stejně jako v mystické teologii křesťanské, byla už doložena v šamanismu Eskymáků. Kouzelné kameny, jimiž je naplňováno tělo australského medicinmana, svým způsobem představují "ztuhlé světlo".

Šamanismus však není významný pouze tím, jaké místo zaujímá v historii mystiky. Šamani hráli významnou úlohu při ochraně duševního zdraví společnosti. Jsou to bojovníci proti démonům par excellence, bojují právě tak s démony jako s nemocemi či kouzelníky provozujícími černou magii. Válečnické prvky, značně významné v některých typech asijského šamanismu (kopí, krunýř, luk, meč atd.), lze vysvětlit potřebami boje s démony, skutečnými nepřáteli lidstva. Obecně lze říci, že šaman hájí život, zdraví, plodnost, svět "světla" proti smrti, nemocem, neplodnosti, neštěstí a světu "stínů".

Šamanova bojovnost někdy přerůstá v agresivní mánii; podle některých sibiřských tradic se prý šamani neustále střetávají, přičemž na sebe berou zvířecí podobu. Takováto agresivita je však spíše výjimkou, je příznačná pro šamanismus některých sibiřských etnik a pro maďarského táltose.

Právě díky své schopnosti cestovat do nadpřirozených světů a vidět nadpřirozené bytosti mohl šaman rozhodujícím způsobem přispět k poznání smrti. Je pravděpodobné, že značné množství rysů "místopisu světa mrtvých" stejně jako některé motivy mytologie smrti jsou výsledkem extatických zkušeností šamanů. Krajiny, které spatřuje, a osoby, s nimiž se na svých extatických poutích na onen svět setkává, dopodrobna popisuje během transu nebo po něm sám šaman. Svět mrtvých začíná být postupně poznatelný a smrt sama je pojímána jako rituál přechodu k jakémusi duchovnímu stavu bytí. Líčení extatických cest šamanů koneckonců přispívají k "zduchovnění" světa mrtvých a zároveň jej i obohacují o čarovné tvary a postavy.

Také existují značné podobnosti mezi líčeními extází šamanů a některými epickými motivy ústní slovesnosti. Příhody šamanů na onom světě, zkoušky, které musí podstoupit, když sestupují do podsvětí a vystupují na nebesa, připomínají dobrodružství postav z lidových pohádek a hrdinů epické literatury. Je velmi pravděpodobné, že mnohé epické náměty mohou děkovat za svůj vznik šamanově extázi. Je rovněž pravděpodobné, že euforie předcházející extázi byla jedním ze zdrojů světové lyriky. Když se šaman připravuje k transu, tluče na buben, svolává své pomocné duchy, mluví "tajným jazykem" nebo "jazykem zvířat". Nakonec dosáhne "druhotného stavu", jenž podněcuje jazykovou tvorbu i rytmy lyrické poezie. Duchovní tvorby je dodnes aktem naprosté duchovní svobody. Poezie umocňuje a přetváří jazyk. Každý jazyk poezie je nejdříve jazykem tajným, tj. výtvorem jedincova osobního, dokonale utvořeného světa. Nejrazejší básnický akt se snaží znovu vytvořit jazyk, vycházeje z vnitřní zkušenosti, jež podobně jako extáze a náboženské vnuknutí "primitivů" odhaluje samotnou podstatu věcí. Právě na základě takovýchto jazykových kreací, jejichž vznik byl umožněn "vnuknutím" předcházejícím extázi, se později formovaly "tajné jazyky" mystik a tradiční alegorické jazyky.

Šamanský obřad se také stává představením, jakému ve světě každodenní skutečnosti není rovno. Dnes si sotva dokážeme představit, jaký ohlas mělo takovéto "představení" v "primitivním" společenství. Zázraky šamanů nejenže potvrzují a posilují struktury tradičních náboženství, ale také podněcují představivost a poskytují jí látku, dávají zmizet přehradám mezi snem a bezprostřední skutečností, skýtají pohled do světů obývaných bohy, mrtvými a duchy. Takže jde říct, že šamani mají obrovskou zásluhu na vzniku jak epické prózy, lyrické poezie, tak i dramatu.
(25.10.2001)
Autor recenze: Stanislav Vašina

Poselství ze srdce světa : potomci poslední nedotčené indiánské civilizace promlouvají (Heart of the world)
Alan Ereira
Nakladatelství Rybka, 2004
ISBN 80-86182-81-9 (v knize neuvedeno : váz.) * 80-86182-80-0 (chyb.)

Poslední potomci předkolumbovské civilizace inidáni Kogi, kteří svět pozorují ze své země na vrcholcích kolumbijských hor Sierry Nevady, si uchovali svou autonomii. Nyní se obávají konce života za Zemi a vyzývají ostatní svět tzv. Malých bratrů, aby je vyslechl. Sami sebe, Velké bratry, považují za strážce života na zemi. Vnímají svět jako jedinečnou živou bytost, o níž se musejí starat a jíž milují. Celý jejich způsob života je zasvěcen péči o faunu a flóru, jsou zkrátka ekologickým společenstvím, jehož chování je zcela podřízeno potřebám a zdraví planety. Velcí bratři si všímají změn, které by mohly způsobit konec světa. Svět je v agonii, vědí, že my ho pomalu zabíjíme.

Kogiové nejsou lovci nebo kočovníci. Tvoří společenství, které již po více než tisíc let obývá své vesnice a obdělává svá pole. V Andách a Střední Americe ještě přežívají fragmenty civilizací Mayů a Inků, které koexistují s naším světem. Jediní indiáni Kogi si dosud uchovali svůj primitivní stát a uchránili autoritu svých teokratických institucí. Velcí bratři nás považují za nebezpečné a nerozumné děti, které jsou naprosto neschopné si poradit. Kogiové dlouho váhali, než umožnili autorovi knížky, aby s nimi natočil pro společnost BBC film. Tuto volbu ospravedlnila jen ta nejhlubší obava o osud světa. Alan Ereira se snažil mamům, náboženským vůdcům Kogiů, vysvětlit, že budou sami určovat, co ve filmu bude, jak chtějí Malé bratry oslovit.

Mamové řídí ostatní indiány jako kněží a soudci. Přestože všichni ovládají základní vědění, každý z nich je specialistou. Již od dětství si každý pěstuje a rozvíjí jednu či více oblastí osobního zalíbení. Tak má jeden mama znalosti o jednom druhu ptáků či zvířat, další o historii, jiný se zase orientuje v otázkách souladu ve společenství a tak dále. Mamové velí komisařům vesnice, comisarios, které sami jmenují. Jejich úkolem je dbát na to, aby cesty byly v dobrém stavu, dohlížet na čistotu v osadách a udržovat veřejný pořádek. Comisarios mají své pomocníky, cabos, neboli četníky. Vládnou autoritou, kterou běžně bílá společnost nezná.

Také je pozoruhodné, že Kogiové se dožívají běžně až devadesáti let. Cílem a smyslem života obyčejných Kogiů není ani dosáhnout osvíceného poznání, ani spasení jejich duší, nýbrž prostě žít, obdělávat půdu a poslouchat rady mamů, jak sledovat správnou životní cestu. Ženy nemohou být ani comisarios, ani cabos. Přestože existuje několik žen mama, jsou odříznuty od veřejného života, jelikož prostředí, kde mamové působí, je nuhue, dům světa, kam je ženám přístup zapovězen. Ženy mají také své místo setkávání, ovšem jedná se o jednoduchý dům, s jedním vchodem a jedním ohništěm. V nuhue probíhají přednášky, které vedou mamové, kteří tak seznamují ostatní Kogie se Zákonem, učí je, jak ho dodržovat a zároveň ho vysvětlují. Účast na těchto radách je povinná.

Mamové uplatňují svou autoritu prostřednictvím systému zkoušek a pohovorů. Cítí-li se někdo špatně, má-li bolesti či špatné sny, prožívá-li ve svém životě nějakou krizi, vyhledá mamu. Ten ho vyzve, aby do nejmenších podrobností popsal vše, co za určité údobí prožil. Tento postup vyžaduej mnoho dní. Mama se pak snaží nalézt k problému klíč a odhalit čin nebo událost, které narušily rovnováhu dané osoby se světem. Tak se tedy mamové dozvídají vše, co jednotliví Kogiové vědí. Shromažďují tak veškeré možné informace o vnějším světě. Co spatří jeden Kogi, o tom se dozvědí všichni mamové. Oni sami například nikdy film nebo televizi neviděli, nicméně velmi dobře věděli, o čem s nimi Alan Ereira hovořil.

Několik zkrácených promluv mamů:

Celá Kolumbie byla posvátná zem, naše Matka Země. O staletí později přišel Malý bratr z jiné země, říkají mamové. Seňor Kryštof Kolumbus přišel do této země a ihned spatřil bohatství a povraždil mnoho indiánů. Sebral zlato, které tu bylo. Posvátné zlato, zlaté masky, všechno možné zlato. A tak indiáni, kteří žili na pobřeží, všichni indiáni, odešli. Vystoupili až docela nahoru. A tam nahoře zůstali bez zlata. Pro ně byly stromy jako lidské bytosti, nekáceli je. Brali si malé kousky. A tam je zasévali. Ale pak přišel Malý bratr. Ihned se začal množit a začal kácet lesy, indiáni vystoupili ještě blíž vrcholům a měli hlad. Neměli co jíst, mnozí zemřeli. V té době nebylo pomoci, nikdo jim nemohl pomoci. Mama říká: Přišel jsem o zlato, nezůstalo mi nic, zbyla mi však silná, hluboká mysl, to jediné nejdůležitější. Systém. Nechte nás uchovat si tyto zvyky, uchovat tradici. Nechte nás je uchovat. My máme k Matce Zemi úctu.

Nyní vysychá voda. Není už dostatek vody. A tak mama říká: Čí je to vina? Na vině je Malý bratr, jelikož mě zaháněl stále výš a výš, a teď dole osekává les, kácí ho. Nyní musí otevřít oči, postavit se problému čelem. Teď musí pomoci dole udělat pořádek, dohlížet na to, aby tam byla zvířata, rostliny, příroda, aby bylo hlubokých vod, dostatek vody, voda. Tak tam bude příroda, jak má být.

Dnes je mama čím dál smutnější, cítí se zesláblý. Říká, že Země chřadne, Zemi ubývá sil, protože sebrali příliš mnoho ropy, uhlí, mnoho minerálů. Lidská bytost má v sobě mnoho tekutiny. Když tekutina vysychá, slábneme. Stejná věc se může přihodit Zemi, slabost ji zničí, slabost. A tak dnes Zemi napadají nejrůznější choroby. Zvířata umírají. Stromy usychají. Lidé jsou stíháni nemocemi. Objeví se mnoho nemocí a nebude na ně žádného léku. Proč? Protože Malý bratr je mezi námi. Porušuje podstatu Zákona světa. Úplně jej porušuje. Loupí. Plení. Staví dálnice, těží ropu, minerály.

My vám říkáme, my zdejší národy, Kogiové, Asariové, Arhuakové: Tohle je znesvěcování. Malý brat si myslí: Vím toho spoustu o vesmíru! Jenže tohle vědění učí, jak zničit celý svět, jak zničit všechno, celé lidstvo. Země cítí. Když těží ropu. Země cítí v tomto místě bolest. A tak Země sešle nemoc. Bude hodně léků, drog. Ale nakonec už léky k ničemu nebudou a drogy také ne.

Matka Země trpí, vylámali jí zuby, vydloubali oči a utrhli uši. Zvrací a má průjem, je nemocná. Matka trpí. O všechno přišla.

Víme, co se děje. Říkají, že svět skončí. Ale ještě neskončí. Budeme-li se dobře chovat, neskončí. Země je stále ještě plodná. Stále ještě dává úrodu. Úroda stále ještě roste. Až bude umírat docela, bude vyschlá a neúrodná. Otec Serankua stvořil tuto zemi, aby nikdy neskončila, abychom tu všichni mohli nadále žít. Malý bratře, tvá voda dole se vypařuje. Nemysli si, že za to můžeme my, nemysli si, že jsme zapomněli na svůj úkol. Kdy skončí svět? Nevíme. Ani Malý bratr ani my to nemůžeme vědět.

Matka mi řekla, jak o ni mám pečovat, a tak na ni nejsem zlý. Přináším jí potravu a dary. Starám se o ni. Matka mi dala jedinou cestu a já ji sleduji a nikdy z ní nescházím. Nešel jsem ani na tu, ani na onu stranu. Nikomu a ničemu jsem neublížil. To Malý bratr všechno ničí. Ne všichni Malí bratři, ale někteří z nich. Chci Malému bratrovi poradit. Bude-li takto pokračovat, uvidí, co se stane. Bude-li nadále pleněn, svět skončí.


Také jeden mama řekl autorovi knížky, že díky své civilizaci a technice se Malý bratr domnívá, že umí létat, že je všemocný. Ale ten let je jen zdánlivý, je to přitom pád ze skály.

Indiáni Kogi chtěli natočit film proto, že měli co na srdci. A film byl způsob, jak to sdělit, jak dosáhnout k Malému bratrovi. Přesto to nebylo úplné otevření se vůči vnějšímu světu. Nechtěli, aby za nimi už chodil někdo jiný, pouze tento film pro BBC měl zbytku světa sdělit, že je nutné něco dělat, aby svět nebyl zničen.
(13.3.2006)
Autor recenze: Stanislav Vašina

Aztécká filosofie : myšlení Nahuů na základě původních pramenů
Miguel Léon-Portilla
Nakladatelství Argo, 2002
ISBN 80-7203-461-8 (váz.)

Stručně z kapitoly "Nahuaské hledání základů světa":

I vypráví se a povídá,
že Quetzalcoátl vzýval, učinil svým bohem cosi (co se nachází) uvnitř nebe.
Ji, se sukní z hvězd, jeho, kdo dává svit věcem;
Paní našeho těla, Pána našeho těla,
Ji, jež je oděna černě, jeho, jenž je oděn rudě;
doslova oděný do barvy krve
Ji, jež poskytuje půdu (podpírá) zemi, jeho, jenž ji halí bavlnou.
duální bůh, který podpírá zemi a zároveň síla, jež vyvolává změny na nebi a v mracích
A tam směřovala jeho slova, jak bylo známo, do místa duality, místa s devíti pilíři, jež tvoří Nebe…
(Anales de Cuauhtitlán)

Matka bohů, otec bohů, starý bůh,
Spočívající v pupku země,
Uzavřený ve svém ústraní z tyrkysů.
Ten, který jest ve vodách barvy modrého ptáka, ten, který jest uzavřen v mracích.
Starý bůh, jenž žije ve stínech kraje mrtvých,
Pán ohně a roku.
(Florentinský kodex)

Tento bůh a bohyně zplodili čtyři syny:
Nejstaršího pojmenovali Tlaclaque Tenzatlipuca a lidé z Guaxocinga a Tascaly, kteří ho měli za svého hlavního boha, jej nazývali Camastle, ten se narodil celý červený.
Měli druhého syna, jemuž říkali Yayanque Tezcatlipuca, který byl největší a nejhorší, nejvíce rozkazoval a zmohl jako ostatní tři, protože se narodil vprostřed mezi všemi: ten se narodil černý.
Třetího pojmenovali Quizalcoatl (Quetzalcóatl) a jiným jménem Yagualiecatl.
Čtvrtého a nejmenšího jmenovali Omitecitl, protože byl levý, a lidé z Mexika ho měli za hlavního ...
(Historia de los Mexicanos por sur pinturas)

Šest let po zrození čtyř bohů, bratří a synů Tonacatecliho, se všichni čtyři sešli a řekli, že by bylo dobré, aby určili, co se má činit a jaký zákon je třeba mít. A všichni pověřili Quetzalcóatla a Uchilobiho, aby to určili oni dva,
Ti dva pak z pověření a na popud druhých dvou udělali oheň, a když to bylo hotovo, udělali poloviční slunce, jež nezářilo mnoho, nýbrž málo, neboť nebylo celé. Pak udělali muže a ženu: muže pojmenovali Uxumuco a ji Cipastonal a poslali je obdělávat půdu, a aby ona předla a tkala a z nich aby se rodili macehualové a aby nelenošili, nýbrž vždy pracovali.
A jí dali bohové nějaká zrna kukuřice, aby s nimi léčila a užívala je k věštění a kouzlení, a tak to dnes ženy obvykle dělají.
Poté udělali dny a rozdělili je na měsíce tak, že každému měsíci dali dvacet dní, a bylo jich osmnáct, a tři sta a šedesát dní v roce, jak se říká dále.
Nato udělali Mitlitlatteclet a Michitecaciglat, manžela a ženu, a ti byli bohy podsvětí a tam je poslali;
A pak stvořili nebesa, dál za třináctým, a udělali vodu
a v ní stvořili velkou rybu, které se říká cipoa quacli, co je jako kajman, a z té ryby udělali zemi, jak se říká…
(Historia de los Mexicanos por sur pinturas)

Jednoho dne zrána vrhlo Slunce svůj šíp z nebe. Ten se strefil do domu zrcadel a z díry, kterou vyrazil v kameni, se narodil muž a žena. Oba byli neúplní, on jen od hrudi nahoru, a potulovali se po kraji poskakujíce jako vrabci. Avšak spojeni těsným polibkem zplodili syna, který se stal základem lidstva.
(Nahuaská epika – Garibay)

„Neboť žije se opravdu na zemi?
Ne navždy na zemi,
Jen nakrátko!
I nefrit se roztříští
A zlato popuká,
I peří quetzala se rozpadne:
Ne navždy jsme na zemi,
Jen nakrátko.“
(Nezahualcóyotl)

Když byl stvořen oheň a slunce, lidé a kukuřice, dny, měsíce a roky, místo pro mrtvé, pro vody a svět, uvedli bohové do chodu dějiny světa.
Červený Tezcatlipoca se ztotožnil s východem, rudým krajem Tlapacan, černý Tezcatlipoca s nocí a krajem mrtvých ležícím na severu, bílý Quatzalcóatl, noc a vítr, se západem, krajem plodnosti a života, a konečně modrý Tezcatlipoca s jihem, krajem ležícím nalevo od slunce. Z Omeyocanu a z pupku země obhlíží činnost bohů Huehuetéotl, starý bůh, nejvyšší princip. Bohové však bojují a jejich boj je historií světa, jejich střídavá vítězství znamenají řadu dalších stvoření.

(22.5.2003)
Autor recenze: Stanislav Vašina

Nekonečný kruh : výklad etiky amerických Indiánov
Frances G. Lombardi, Gerald Scott Lombardi
Nakladatelství Knižná dielňa Timotej, 1993
ISBN

Pár úryvků z knížky:

Existuje mnoho záhad, které Velké tajemství odhalí pouze těm, kdo si to nejvíc zaslouží. Pouze těm, kdo ho v postech a o samotě hledají, se dostane jeho znamení. (Uncheedah, Santí Siouxové)

Velký Duch jenom v hrubých obrysech načrtne všem bytostem na světě jejich životní stezku, ukáže jim, kam mají dojít, ale nechá je, aby sami našli cestu, jak se tam dostat. Přeje si, aby jednali nezávisle podle své povahy, podle touhy vlastní každé z nich. (John Oheň/Kulhající Jelen, Lakotové)

Lakotové chápali vzduch, podobně jako bílí lidé chápou vodu - jako něco očistného, něco, v čem se koupou. Naše těla se koupala ve vzduchu a nedýchali jsme pouze nosem a plícemi, ale celým tělem... nejen potrava vyživovala tělo... vítr, déšť a slunce je také vyživovaly. (Luther Stojící Medvěd, Lakotové)

Nemyslím, že měřítkem civilizace je výška jejích betonových budov, ale spíš jaký získali lidé vztah ke svému prostředí a svým bližním. (Sluneční Medvěd, Čipevajové)

Naši rodiče nás učili, že lhaní je "velká ostuda", že je to "štít, za nějž zbabělec ukrývá svůj stud." (Bizoní Mládě Dlouhé Kopí, Siouxové)

Když k nám přišly Černé Sutany, vyprávěly nám o ďáblovi, ale my jsme ho nenacházeli ve věcech, které jsme znali. Myslíme si, že všechno je dobré i špatné a že žádná osoba nebo věc není jenom dobrá, nebo jenom špatná. (Dvě Nohavice, Vraní Indiáni)

Tvoje mysl musí být jako týpí. Nech dílec u vchodu otevřený, aby čerstvý vzduch mohl dovnitř a odvanul kouř zmatku. (náčelník Orel, Teton Siouxové)

Je dobré být laskavý k ženám v období mužné síly, protože se musíme svěřit jejich rukám na obou koncích svého života. (Pes, Oglala Siouxové)

Bílý muž myslí hlavou, Indián srdcem. (Ho-či-ní, Čerokíové)

Kmen následuje kmen a národ následuje národ jako vlny v moři. Takový je řád přírody a lítost je zbytečná. Tvůj čas zániku může být vzdálený, ale jistě nastane, protože ani bílý muž, jehož Bůh se s ním procházel a hovořil jako přítel s přítelem, nemůže být výjimkou z osudu nás všech. (Seattle, Duwamišové)
(2.2.2006)
Autor recenze: Stanislav Vašina

Indiáni, politici, plukovníci : život české rodiny v Chile 1969-1973
Jarka Stuchlíková
Nakladatelství Panglos, 1997
ISBN 80-902205-3-3 (brož.)

Pár poznámek z knížky:

Mapuche (Araukáni) žijí v Chile a Argentině, je jich asi půl milionu. Mapu znamená země, che znamená člověk, lidé. Vyjde tedy „Lidé země“.

Mapuche odolávali Inkům, které dokázali vyhnat, Evropanům vzdorovali také dlouho, ale nakonec skončili v redukcích (rezervacích). Jsou od té doby občany poslední kategorie. Ještě i dnes. Vytvoření rezervací v Chile bylo i přes svou krutost poměrně humánním řešením indiánské otázky. V Argentině gaučové lovili indiány a odměnu od státu si vybírali po předložení páru uřezaných uší. Třeba kmen Ona úplně vyhladili. V Brazílii černí otroci dřeli v dolech a na plantážích a původní obyvatelé byli taky hubeni jako zvířata.

Ve vyřezávaných sloupech rehue na mapučských hřbitovech se skrývá síla domorodých léčitelek Machi. Machi jsou už dávno mrtvé, ale jejich rehue tu stojí dál. Na rehue jsou stupně, po kterých Machi při obřadech běhaly nahoru a dolů, bubnovaly na bubínky kultrún a zaříkaly. Duch Machi je všude kolem. Machi se pohybuje mezi několika světy. Machi se mohla stát kterákoliv žena v kterékoliv fázi života. Mohla to být matka rodiny, stařena, dítě. Prostě uslyšela tajemný hlas, který jí to poručil a zároveň se přihodilo něco, co přesvědčilo ostatní, že tato žena je machi.

Jedním z mapučských oblíbených strašidel je wekufe, jezdec oděný do bílého, cválající na bílém koni. Nedostane-li se poutník za tmy rychle pod střechu, wekufe ho zahlédne, odnese a teprve časem se najde mrtvola míle a míle daleko od místa, kudy kráčel původně domů.
Anchimallin je zase malá bílá holčička, která se vznáší nízko nad zemí a má spadeno hlavně na děti. V pravé poledne se snese doprostřed kruhu hrajících si dětí a ony úlekem zkamení. Zachrání se jenom ty, jež se ohlédnou a spatří ji první.
Největší hrůzu ale nahání čaroděj kalko. Kalko si v noci odděluje hlavu od těla a vysílá ji na zvědy v podobě ptáků chonchonů. Tito velcí bílí ptáci vylétají kolmo vzhůru, a pak jakoby mizí ve tmě. Nevydávají přitom žádné zvuky a podobají se okřídleným duchům.

Indiáni žijí víc než skromně, mají starost, aby přežili z toho, co vypěstují, když je úroda špatná, hladovějí. Na druhé straně v redukcích nikdo netrpí vážnými neduhy vyspělé civilizace, které zabíjejí možná účinněji než její nedostatek. Nestrádají nerovnoprávností, bezohlednou soutěživostí, netouží po hromadění hmotných statků ani po moci nad druhými. Pokrok a životní úspěch jsou pro ně prázdnými pojmy, jejich starosti nejdou dál než do příští sklizně.
(28.10.2003)
Autor recenze: Stanislav Vašina

Cesta mrtvých Indiánů (Chemin des Indiens morts)
Michel Perrin
Nakladatelství Argo, 2000
ISBN 80-7203-298-4 (váz.)

Indiánský kmen Goahiro vzdáleně odvozuje svůj původ od Arawaků a obývá napůl pustý poloostrov, vybíhající do Karibského moře na severu jihoamerického kontinentu, jenž byl bez vědomí Indiánů rozdělen mezi Kolumbii a Venezuelu. Kontakt s bělochy nebyl pro Goahiry ani mimořádně násilný, ani nečekaný. Počátek koloniálního období byl se vyznačoval postupným osvojováním chovu dobytka. Dnes tu průmyslový svět vyvíjí nebývalý tlak a akulturace Goahirů se povážlivě zrychluje. Goahirská společnost však ještě žije.
Michel Perrin více než tři roky prožil s Indiány kmene Goahiro, zapisoval jejich mýty a posléze je zpracoval v této knize, ve které používá metodu strukturální analýzy Clauda Lévi-Strausse, jeho analýza vycházela pouze z materiálů získaných v této společnosti.
Třebaže se goahirská mytologie na první pohled sestává z fragmentů či pouhých zbytků, tato kniha ukázala, že se vyznačuje nepopiratelnou logickou skloubeností. Vzorem jejich mytického světa je svět lidí. Nadpřirozeným bytostem přisoudili existenci podobnou existenci lidí, zároveň je však vybavili nadpřirozenými schopnostmi. Na rozdíl od jiných kultur však u Goahirů nadpřirozené bytosti lidi neposlouchají. A lidé se k nim výslovně neobracejí. Goahirské mytické myšlení zajistilo kontinuitu světa lidí a nekontrolovatelného zásvětí, jako kdyby právě šlo o to překonat ono nesnesitelné odloučení. Prostřednictvím mrtvých lidé participují na bytnosti obou svých hlavních mytických postav, reprezentujících určité principy: Juyáa (mužská bájná bytost, většinou lidem prospěšná; pán deště) a Pulówi (bájná ženská bytost, která stahuje lidi pod zem, nebo do moře; nebezpečná místa; zlomyslnost; tabu). Zvláštní je, že tyto dva protiklady vystupují jako manželé, takže jejich vztah dialekticky vysvětluje vazbu mezi věcmi pro lidi nezbytnými a škodlivými. Mrtví se totiž v podobě deště nebo wanili (těžká choroba; nadpřirozená bytost, která může lidem propůjčit nejrůznější vzhled; duchové lidí, kteří zemřeli už dávno) vracejí na zem, aby zajistil trvání života a smrti. Svět Goahirů je uzavřený, cyklický a vyzývavě antropocentrický.
Kniha velmi zajímavě propojuje vyprávění mýtů a příběhů pamětníky s popisem životních podmínek Goahirů, jejich historií a podnebím poloostrova, které je pro jejich život určující. Zajímavé také je, že u Goahirů se šamanismem zabývají převážně ženy.
(22.6.2002)
Autor recenze: Stanislav Vašina

Květy Wiricuty : cesta k šamanské síle s huičolskými Indiány Mexika (Flowers of Wiricuta)
Tom Sloway Pinkson
Nakladatelství Volvox Globator, 1998
ISBN 80-7207-199-8 (váz.)

Uvádím jen základní huičolský mýtus.

Tento příběh začíná na obloze, kde je bezčasový domov huičolských bohů a bohyň.
Slunci se jednou přestal líbit nepořádek a chaos nebeského světa. Nic zde nebylo trvalé a bohové se stále měnili jako obláčky kouře. Slunce začalo snít o velkém vířivém tunelu zářivých barev, vedoucím do nového, mnohem stálejšího světa. Tvary si tu dokázaly podržet svůj vzhled a slunce, které mohlo přenést svou vizi do budoucnosti, vidělo, jak bude krásný. Slunce tedy požádalo Kauyumariho, Jeleního ducha, aby velký vír, který vidělo ve snu, nalezl. Kauyumari byl ochoten pomoci. Hledal ve všech čtyřech směrech, ale vír nalezl až přesně ve středu nebeského světa. Slunce poprosilo Kauyumariho, aby zavedl bohy a bohyně do tohoto tunelu, který by je vyvrhl do nového světa, předpovězeného jeho vizí. Slunce řeklo, že bohové v novém světě zapomenou na ten původní, nebeský, kam se budou vracet jen v noci, ve snu.
Zástup bohů vedl Tatewari, Praotec oheň. Taškář Kauyumari žertoval, jak je jeho zvykem, a tvrdil, že je odpovědný za konec průvodu. Bohové a bohyně se vrhli s modlitbou na rtech do tunelu a vynořili se u pobřežní skály. Slunce jim přikázalo, aby šli dál do středu nového světa, cestou si taky museli odříct jídlo a manželské slasti. Pro bohy, kteří do té doby neznali omezení, to byl docela šok. Měli jít pořád rovně, nekoupat se v pramenech podél cest a nezastavovat se. Když vystoupali do horstva na východě, zjistili ti, kteří tam došli, že někteří bohové a bohyně zde chybí. Oheň, který je vedl, protože v té temnotě byl jediný osvětlením, se zasnil, aby zjistil, co se přihodilo. Ve snu se dozvěděl, že ti, co chybí, porušili po cestě pravidla, vydaná sluncem. Přesně na těch místech, kde porušili zákony, se z nich staly vrcholky hor a kopců, vodopády a další nápadná místa. Duše těchto bohů nezemřely nebo nezmizely, jen se vtělily do těchto tvarů jakožto znaky země. Jejich vědomí je dodnes plně živé a přístupné pro lidi ve snech a vizích.
Zbývající bohové došli do hor, kde dosáhli konečně střed středního světa, Wiricuty. Tatewari jim vysvětlil, že cesta bude ještě nebezpečná, a poruší-li pravidla daná sluncem, tak se jim přihodí to samé jako bohům, kteří nedošli do Wiricuty. Na temeni vrcholu Wiricuty uviděli temný tunel směřující do černé hlubiny. Tatewari dostal příkaz od slunce, aby se bohové rozešli do všech světových stran a poznali tak úplný rozsah světa. Když se vrátili po pěti dnech, bylo jich opět méně. Chybějící zase porušili pravidla a zmizeli. Pak slunce zbývajícím bohům přikázalo, aby provedli obřad. Bohové na něj čekali dalších pět dnů, připravili si bubínky, chřestítka a barevné oděvy, které viděli ve snech. Poslední noc před obřadem Tatewari zpíval o všem, co se jim dosud přihodilo. Když Tatewari ve své písni dospěl k momentu, kdy se bohové rozešli do čtyř světových stran, země se zachvěla. Tatewari vybízel ostatní, aby taky hlasitě zpívali a spatřil vidění tance, tak zas vyzval ostatní, aby tancovali v kruhu kolem tunelu ve středu hory. Z ústí tunelu se potom vynořila velká světelná koule. Bylo to slunce, které se k nim přidružilo. Poprvé mohli vidět krásu světa kolem sebe a rozplakali se z toho štěstím. Upadali do extáze a nemohli pokračovat dál. Slunce mířilo na západ a pak zašlo za obzor. Opět se setmělo. Bohové se ptali Tatewariho, co udělali špatně, že je slunce opustilo. Ve snu slunce Tatewarimu prozradilo, že obřad nebyl úplný, že musí ještě někoho obětovat a hodit do temného tunelu. Nikomu se tam nechtělo. Všechny ale překvapila malá bohyně-holčička, která prohlásila, že půjde do toho temného neznáma. Bohové tedy zahájili obřad znovu a když byl jejich zpěv nejnaléhavější, holčička skočila do tunelu. Země se začala zase otřásat. Bohové čekali, že se slunce objeví zase v tunelu, ale ten byl stále černý. Propadli zoufalství. Tatewari chtěl zastihnout slunce ve snu, a tak upadl do spánku. Náhle byl probuzen světlem, které nevycházelo z tunelu, ale na východě. Každý začal extaticky tančit. Tatewari řekl, že dívka, která skočila do tunelu, musela dostihnout slunce a splynout s ním. Slunce opět vystoupalo do středu nebe a každý byl nadšený. Ale pak začalo sestupovat, ale tentokrát to bohům vysvětlilo. Řeklo, že sestupuje do západního oceánu, neboť se musí vrátit domů. Tam, v nebeské říši, pořádají také obřady. Také tam ho postrádají. Ale zítra se opět vrátí a každý den, pokud bohové budou pořádat obřady. Jsou tak krásné. Zpěv bohů se mu moc líbí, právě kvůli tomu přichází. A to je ale také důvod, proč se vrací do nebeské říše. Je tam bohů ještě mnoho.
Z pochopení významu ceremonií, které ukazují, že nelze jen brát, ale je potřeba také dávat a role "mucho kupuri", silné energie a entuziasmu, bohové a bohyně stvořili také lidi jako své hlavní spojence. Prvořadým úkolem lidí je udržovat kosmickou rovnováhu. Důležitá věc pro Huičoli je také to, že když se bohové rozešli do čtyř světových stran, tak si povšimli, že stopy Kauyumariho mají podobu chomáčovitých zelených kotoučů ležících na povrchu pouště. Tatewari stopy poženhal a oznámil, že jsou pokrmem. Jsou to rostliny peyotlu. Díky požití těchto rostlin bohové rozumí dokonale písním, které Tatewari zpívá. V extázi porozuměli, že stezka Kauyumariho, který musel v průběhu celého putování jít poslední, měla pomoci těm, kteří přijdou nalézt jejich stopu. Sledování stop Kauyumariho má pomoci těm, kdo přijdou později, rozpomenout se, odkud přišli, pochopit svůj smysl, nalézt vlastní život.
(20.6.2002)
Autor recenze: Stanislav Vašina

Spiritualita severoamerických indiánů (Principles of native american spirituality)
Timothy Freke a Wa’Na’Nee’Che (Dennis Renault)
Nakladatelství Aurora, 2000
ISBN 80-85974-89-4 (váz.)

T.Freke a Wa'Na'Nee'Che (indiánský duchovní učitel a zmocněnec pro lidská práva) v této útlé knížce představují hlavní a nejvýznamnější momenty, kterými se vyznačuje spiritualita severoamerických indiánů (hlavně prérijních národů jako třeba siouxského).

Původní obyvatelé Ameriky říkali svému kontinentu Želví ostrov a sebe sami nazývali jednoduše "Lidé" nebo "Dvounozí". Americká vláda uznala existenci 267 různých kmenů, ale ve skutečnosti tu existovalo přes tisíc kmenových seskupení. Všechny tyto národy sdílely společné duchovní vazby se zemí a okolní přírodou, usilovaly se o vznešenost a moudrost. Mnohé ale byly násilnické, etnocentrické, některé vlastnily otroky a mučily nepřátele, takže jak představa barbarského primitiva, tak i ušlechtilého divocha jsou jaksi zbytečně jednostranné a pochybené.

Autoři popisují společenské setkání siouxského národa "pow-wow", které se dálo v létě. Šlo o oslavy, společné hry, výměnu zboží a příležitost k seznámení. Některé ženy na sobě měly kůži z bizoní krávy s abstraktními vzory představujícími ženskou plodivou sílu, někteří muži na sobě měli kůži z bizoního býka, zdobenou například motivy slunečního úsvitu, představující posvátné síly mužství. Muž míval v pravé ruce levé křídlo orla, žena v levé ruce pravé orlí křídlo, jako připomínku, že muž a žena se potřebují, protože pták s jedním křídlem nemůže létat. Kultura původních obyvatel Ameriky také měla velkou úctu ke starým lidem, kteří byli důležitými vychovateli mladých lidí. Když zasedala vážená kmenová rada, pohyboval se tam i obřadní klaun "heyókha", který bránil tomu, aby se lidé brali příliš vážně. Slavnost pow-wow často vrcholila "tancem Slunce", někdy též nazývaným "tanec obnovy světa a života", "tanec pozorování slunce". Byl to tanec odvahy a obětování, silný duchovní rituál, jehož každý prvek obsahoval hluboký symbolický prvek. Mužští účastníci se na něj připravovali v potní chýši, kterou a s ní spojený obřad autoři podrobně popisují, ženy vyčistily posvátný kruh. Uprostřed byl vztyčen strom, který symbolizoval spojení Matky Země a Otcem Nebem. Když přišel čas, prsní tkáň tanečníků byla obřadně propíchnuta hrotem z třešňového dřeva a spojena řemínkem se stromem tance uprostřed kruhu. Poté se tančilo bez přestání čtyři dny a čtyři noci. Upadnout byla velká hanba pro patrona tanečníka a pro celý jeho kmen. Tanečníci věřili, že jim dobrovolné utrpení umožní překonat strach z bolesti a trýzně. Bubny, půst, tanec, posvátnost příležitosti, to vše přispívalo k duchovnímu prožitku a viděním účastníků. Tato vidění mohla tanečníkovi přinést medicínské síly nebo dar proroctví.

Pro obyvatele Želvího ostrova je vše posvátné a oživené duchem, takže veškeré konání je konáním duchovním a musí se k němu přistupovat s porozuměním k neviditelnému světu. Tato pozemská pouť je především posvátnou duchovní cestou. Ta část každého člověka, která říká "já jsem", je částí ducha. Je věčná a neomezená. Mysl funguje jako spojka mezi duchem a tělem. Tělo je schránka. Je součástí Matky Země a vrací se k ní, když zemřeme. Náš duch je částí jediného Velkého ducha, a pokud jsme v okamžiku smrti v rovnováze, může projít branou a vrátit se k celku.

Mnoho původních obyvatel Ameriky užívá na konci modlitby, obřadu nebo vážné debaty jisté rčení. V lakotském nářečí jazyka Siouxů je to mitakuye oyasin, což znamená "všem našim příbuzným" nebo "všichni jsme spřízněni". To nám připomíná, že my dvounozí sdílíme jediného Stvořitele s čtyřnohými, dvoukřídlými a plazícími se "lidmi", s rostlinami a "stojícími lidmi", tedy stromy, a dokonce i s "kamennými lidmi", tedy skalami a nerosty. Pozorováním přirozeného života zvířat se lidé Želvího ostrova učili, jak putovat po "dobré rudé cestě" lidského života. Lidé z lesů dokoce říkají, že před dávnými časy měla zvířata zvláštní podobu, vstupovala s lidmi do manželství a předávala jim své různé vlastnosti.

Dále se autoři rozepisují o důležitosti stromů a bylin pro indiány. Tabák třeba má wakhan čili medicínskou moc. Tabák může převádět negativní energie na pozitivní - je jako telefonní linka do světa duchů. Tabák se spaluje, kouří nebo nabízí jako oběť energiím k získání jejich pozornosti, nebo jako volání o pomoc. Ať hledá medicinman lék na kteroukoliv nemoc, tabák se bude nějakým způsobem na léčbě podílet. Dále jsou v knize popisovány další medicínské pomůcky, jakými je medicínský váček a medicínská dýmka. Zajímavé je to, že ženy mohly mít svou dýmku až po menopauze. Kouření posvátné dýmky bylo středem každého posvátného obřadu. Dýmka se užívá při zasedáních rady a v potní chýši a je to jediná věc, kterou si člověk bere s sebou na "výpravu za viděním". Další důležitou medicínskou pomůckou jsou ptačí pera. Orlí pero pomáhá zanést modlitby k Velkému duchu. Soví pera pomáhají snům a viděním. Havraní pera se užívají na pomoc k dosažení ucelenějšího vztahu se světem přírody, jestřábí pera se užívají při léčitelských obřadech. Orel symbolizoval východ, sova jih, havran západ a jestřáb sever.

Autoři se také věnují různým druhům vidění, které prohlubovaly kolektivní porozumění tomu, co znamená být naživu. Wa'Na'Nee'Che říká, že když na člověka přichází vidění, energie opouští tělo a odchází na spirituální místo, kde dochází k výuce. Mohou to být lekce o minulosti, jak znovunalézt ztracenou moudrost, nebo o současnosti, jak se naučit využít tuto moudrost dnes, anebo o budoucnosti, jak nahlédnout do věcí příštích. Vidění, při kterém je pomocný duch za vámi, se vztahuje k minulosti. Vidění, při němž je před vámi, se vztahuje k budoucnosti. Užívání kaktusu peyotlu je poměrně nedávným obřadem a duchovní učitel Wa'Na'Nee'Che ho příliš nedoporučuje.

Za starých časů věřily kmeny po celém Želvím ostrově, že zážitek vidění má pro plný život člověka zásadní význam. Na vidění probíhaly přípravy, pak následoval odchod na horu, předcházela mu noc strachu, rituál smrti/znovuzrození, pak docházelo k dosažení vidění, kdy přicházelo k indiánovi zvíře, které ho pak vedlo celý život. Vzývající se s ním ztotožnil a celý život nesměl sáhnout na život příslušníkovi tohoto druhu. Výprava za viděním často končí, jak začala, očistným obřadem v potní chýši. V mnoha tradicích musel člověk své vidění sdělit ostatním, pomocí tance, písně nebo kresby.

Knížka je psána velmi jasným, stručným a příjemným jazykem, jednotlivé kapitoly jsou uváděny indiánskými básněmi a slovy písní, zajímavé jsou také cvičení, která si člověk může sám zkusit, i když není indián, třeba cvičení "pavučina života". Knížku vřele doporučuju.
(6.10.2001)
Autor recenze: Stanislav Vašina

Domorodá náboženství Severní Ameriky : síla vizí a plodnosti (Native religions of North America)
Åke Hultkrantz
Nakladatelství Prostor, 1999
ISBN 80-85190-99-0 (brož.)

V Levných knihách, kde rád šmejdím a hledám "výhodné koupě" jsem si tuto knížku pořídil z jasného důvodu. Ve svém Třetím výletu se zmiňuji o svých vizích během pobytu na chatě v roce 1999. Nejsou zdaleka identické s vizemi, o kterých hovoří autoři zabývající se šamanismem a duchovním životem přírodních, hlavně cirkumpolárních (tohle slovo jsem převzal od Hultkrantze, protože se mi ohromně líbí) národů, ale v něčem se jim podobají. Čekal jsem tedy od této knihy další podrobnosti o těchto cestách ducha, které podnikali starodávní lovci, válečníci, kouzelníci a léčitelé. Knížka mé očekávání nezklamala.

Hultkrantz se ve své knize soustředí na dvě různá indiánská náboženství, která nejpřesněji zapadají do jeho teorie o tom, že určujícím pro ten který typ náboženství je způsob života dané komunity. Prvním typem je lovecký a sběračský způsob obživy, kterou zde zastupují Šošoni. Druhým typem je usedlý, zemědělský, pro který si Hultkrantz vybral kulturu pueblových indiánů Zuniů. Svým výběrem Hultkrantz jenom dokazuje bohatost a různorodost náboženského myšlení severoamerických indiánů, kteří ani omylem nevěří jednotně na Manitúa či Wakan Tanku nebo jak se různě jmenuje Velký duch, který bdí nad věčnými lovišti, kam zavítá indián po smrti.

Nechci zacházet do podrobností, to by znamenalo zbytečně převyprávět celou knížku, jen se chci zmínit o pár bodech, které pokládám za zajímavé. Tak trochu i vysvětlují moje podvědomé očarování z lesa a přírody, které jsem prožíval a ještě prožívám hlavně v okolí své dřevěné chaty.

Hlavním rysem náboženského života indiánů z prérií a plání je individuální přístup k numinóznu. Každý si sám svou cestou hledá své ochranné duchy. Obecně platným pravidlem je jít cestou vizí, které si indián přivodí půstem, chladem, samotou a pobytem v tajemných svatých oblastech (různé hory, lesy a tak). Další možností je kolektivní obřad. Šošoni mají svůj tanec slunce. Adepti vizí několik dnů bez jídla a pití křepčí v posvátném prostoru kolem centrálního sloupu, který má znázorňovat strom života, jehož kořeny začínají v podsvětí, kmen vede světem lidí, zvířat a ostatního známého světa a koruna končí v nebi.

Hultkrantz tvrdí, že během posledních asi sta let se mezi indiány rozmohl tzv. peyotlismus, obrozenecké náboženství založené na užívání peyotlu, malého psychotropního kaktusu z oblasti kolem Ria Grande. Po jeho požití mají indiáni vize a prostupuje je družná nálada, která napomáhá indiánovu sebeuvědomění.

Hlavním cílem vizí je nalézt si svého strážného ducha, svou sílu. Šošoni této nadpřirozené moci říkají puha. Každý z nich by měl mít aspoň jednu puhu, která mu pomáhá při různých činnostech, třeba při lovu, dříve také válčení. Kouzelníci a léčitelé mají zpravidla puh více, říká se ji proto puhaganové. Puha vystupuje ve vizi nejčastěji jako symbolické zvíře, orel, bizon, medvěd, vlk či jiné. Může také mít formu nadpřirozené lidské postavy. Svému chráněnci říká čeho se vyvarovat, jaká tabu nepřestupovat, popřípadě jaké talismany pomáhají a tak.

Náboženství Zuniů je mnohem propracovanější. Hlavní rozdíl mezi ním a šošonským spočívá v jeho kolektivní formě a zaměření na zemědělský cyklus. Jednotlivec je součástí celku, každý má svůj specifický úkol a ubývá potřeba individuálních vizí. Dokonce, kdo jde moc svou cestou, může být označen za čaroděje nebo čarodějnici a má pak velké trable. Dál se mi to nechce rozebírat, protože pro mě je zajímavější náboženství Šošonů.

Najít si vlastní víru, sice v rámci celku, ale přesto hlavně soukromou, mi připadá docela podstatnou věcí. Víra to může být nejen teistická, panteistická, ateistická nebo jaká, ale jakýsi vlastní smysl a cestu by měl mít každý. Předejde se tak zmatkům, pocitu velkého nesmyslu a prázdnoty v životě. Všechny tyhle věci ale mohou na druhou stranu člověku pomoci k tomu, aby je zpracoval a bral jako varování a příznaky potřeby dojít k vlastní víře.

Do různých stavů podobných vizím jsem vlétnul tak trochu nevědomky, a proto mi trvalo dlouho, než jsem se dobral významu těchto zážitků. A ani dnes v nich nemám zcela jasno, jen tuším, kudy jít a kudy ne.

Důležitou součástí mého života je střídání městského, někdy zbytečně hektického a stresujícího stylu s pobytem v přírodě. Velmi příjemné je taky střídat samotu s přítomností přátel. Zrovna, když jsem si zapsal tenhle první příspěvek do čtenářského deníčku, jsem byl s Radkou, potom chvilku sám a nakonec s Vítkem a Malvínkou na chatě. Nerozptylovala nás tady televize, rádio a jiné vymoženosti, a tak jsme měli čas na povídání, ohník či bojovou noční hru, kterou Vítek vymyslel pro Malvínku. V rámci ovlivnění řečmi o indiánech vznikl orientační bod na mapě pro bojovku. Stala se jím kadibudka v lese, kterou Vítek přejmenoval na Stan Velkého ducha.
(19.5.2001)
Autor recenze: Stanislav Vašina

Pravěk a umění přírodních národů (Prehistoric and Primitive Man)
Andreas Lommel
Nakladatelství Artia, 1972

Tuhle obrázkovou knížku jsem měl jenom půjčenou. Jak název napovídá, jde o encyklopedii výtvarného umění prehistorických a vlastně i současných primitivních kultur. Andreas Lommel se v ní pokusil o shrnutí vývoje výtvarného projevu sběračských a loveckých kultur, jehož jednotlivé typické prvky se během různě dlouhých údobí přenášely z kontinentu na kontinent. Taky je zde zachyceno, kterak jednotlivé výtvarné styly lovců a kočujících nomádů ovlivnily i pokročilejší již zemědělské civilizace.

Hlavní význam jeskynních a jiných pravěkých kreseb a sošek spočíval podle Lommela ve snaze ovlivnit výsledek lovu, při kterém si pradávní lidé pomáhali nanejvýš tak magií. Lov v pravěku byla pěkná dřina, a tak zabíral většinu času a úvah pravěkých lovců, pročež ovlivnil i jejich celkový názor na svět. Obřady a magie je tedy vynálezem lovce. Lovcovo myšlení je ovládáno zvířaty, které viděl buď jako rovnocenné partnery nebo dokonce jako nadřazené bytosti. Podle Lommela je myšlenka duše nezávislé na těle a její nesmrtelnost výtvorem primitivních lovců, kteří tímhle nápadem v sobě potlačovali hloupý pocit ze zabíjení. Tím, že si zvíře namaloval, získal prý osvícený primitiv kontrolu nad základní podstatou, nad duchovním obsahem zobrazeného zvířete.

Lommel se také krátce dotýká šamanismu, protože pravděpodobnými autory pravěkých výtvarných děl byli právě šamani. Slovo šaman je tunguzského původu a neznamená totéž co medicinman, čaroděj nebo kouzelník. Medicinman je lékařem a důležitou postavou v hierarchii skupiny, usiluje se většinou o moc. Šaman je sice také něco jako kněz a lékař, na rozdíl od medicinmana však vždy jedná ve stavu transu, do něhož se sám přivádí. Když vyvolává duchy nebo léčí, vždy tak činí v extázi. Šaman se také zpravidla ujímá své role nedobrovolně.

Nadějný adept na šamana je podle Lommela ve skutečnosti nemocný člověk, trpící psychopatickými nebo epileptickými poruchami. Přes všechnu svou snahu není schopen čelit požadavkům, kladeným na něj duchy, kteří postupně zhoršují jeho stav. Budoucí šaman tedy nemá moc na výběr, buďto ho duchové utrápí až k smrti, a nebo přijme svou roli šamana. Šaman cítí, že ho duchové několikrát zabili a znovuzrodili. Přitom jeho tělo rozebrali až na jednotlivé kosti a složili ho potom zase do původního stavu. Lovecké kultury neznaly dualistické dělení světa na dobro a zlo, tyto prvky pronikly do šamanismu až ze zemědělských a městských civilizací.

Ve svých transech je šaman schopen oddělit svou duši od těla a putovat na onen svět nebo i do minulosti či budoucnosti. Je brán tedy i jako jasnovidec. Pojem duše, která se odděluje od těla, může žít i po smrti, má tedy při vzniku šamanismu zásadní význam.

Lidé i zvířata podléhají stejným zákonům. Magie primitivních lovců je založena na myšlence, že nejen samo zvíře, ale i jeho duši je možné chytit. Vznikl tedy zajímavý úkaz, že k obrazům zvířat byly přimalovány imaginární pasti, čáry ve tvaru mřížky. Díky nim se potom chytaly duše zvířat.

Je to trochu odvážné, co se teď pokusím tvrdit: V rámci jednoho svého mimoreálného stavu jsem na nebi viděl šedivou mřížku. Třeba šlo o nějakou v hloubi duše zasunutou souvislost s tímto prehistorickým obřadem vytváření pastí na duše. No nevím.

Jinak tato publikace se spoustou barevných a černobílých vyobrazení pravěkých dílek je podle mě velmi vydařená. Jediné, co bych si Lommelovi, v době vydání této knihy ředitelovi Etnologického muzea v Mnichově, dovolil vytknout, jsou jeho soudy o stagnaci indiánské kultury a přizpůsobivosti černochů. Mám tak trochu nerad tyhle zevšeobecňující soudy. Když už tedy házet něco a někoho do škatulek, tak je mi bližší názor Clauda Lévi-Strausse, který přírodní národy nazývá "studenými", protože jejich celkové klima se blíží nule historické teploty. Znamená to, že primitivní společnosti lovců a sběračů využívají životní prostředí způsobem, který jim umožňuje skromnou životní úroveň a zachování přírodních zdrojů. Také nemají tendenci expandovat a nesmyslně se rozrůstat na úkor okolí, jak to dělají tzv. "horké" společnosti, které se objevily v neolitu a z nichž vznikly všechny dávné i současné vyspělé civilizace. V doslovu ještě Josef Wolf kritizuje Andrease Lommela za jeho difuzionistický přístup. Že se tedy jednotlivé výtvarné prvky, jako třeba pokrčené nožky u sošek předků, šířily jen z jednoho daného historického centra. Na to jaksi nemám žádný názor, protože kde bych ho vzal.
(26.5.2001)
Autor recenze: Stanislav Vašina

Původ lidstva (Origin of humankind)
Richard Leakey
Nakladatelství Archa, 1996
ISBN 80-7115-103-3 (brož.)

Paleontolog a antropolog Richard Leakey se v této knížce pokusil shrnout poznatky současné vědy o vývoji člověka a jeho předchůdců. Sám se také zabývá archeologií a ve východní Africe se mu podařilo objevit několik fosilií předchůdců dnešního člověka.

První náznaky počátku lidské čeledě samotné klade do doby před sedmi milióny let, kdy se vyvinul opičí druh se vzpřímeným nebo dvounohým způsobem pohybu. Druhým stádiem bylo množení dvounohých druhů, proces, který biologové nazývají adaptivní radiací. Každý druh se adaptoval na jiné přírodní podmínky. Mezi nimi byl i jeden, kterému se před třemi až dvěma milióny let vyvinul větší mozek. Další růst mozku znamená třetí stádium a signalizuje začátek rodu homo. Vedlo přes homo erectus až k homo sapiens. Čtvrtým stádiem byl počátek moderních lidských bytostí, evoluce lidí totožných s námi, plně vyzbrojených řečí, vědomím, uměleckou představivostí a technologickými inovacemi.

Jedním z důležitých znaků odlišení předků člověka od dnešních afrických lidoopů vidí antropologové v dvounohosti. Jedna škola zdůrazňuje uvolnění předních končetin k nošení věcí. Druhá zdůrazňuje fakt, že dvounohost je účinnějším způsobem pohybu, šetřící energii. Dvounohost vznikla díky změně přírodních podmínek, protože někdy před sedmi až pěti milióny let se v jižní a východní Africe, kam je kladen pravděpodobný vznik lidských předků, zmenšovaly pralesy a ustupovaly savanám a řídkým lesním porostům. Antropologové se postupem času shodli na tom, že uznali dva hominidní druhy, které žily přibližně před sedmi až dvěma milióny let. Robusnější druh nazvali australopithecus robustus a gracielnější dostal název australopithecus africanus. Podle jejich zubů se vědci domnívají, že oba druhy žily z rostlinné potravy. Na rozdíl od předků lidoopů žili australopithecíni v sušším prostředí, takže jejich strava byla sušší, jako třeba ořechy a tvrdé ovoce. Samci byli mnohem větší než samice a z toho Leakey vyvozuje podobnost jejich společenstev a sociálních vztahů ve skupinkách s dnešními paviány.

Australopithecíni už používali nástroje, byly to malé úštěpy vyrobené tlučením jedním lávovým valounem o druhý. Díky tomu se mohli dostat k jiné potravě než předtím. Stali se z nich tedy všežravci, protože se díky kamenným nástrojům mohli přes kůži dostat k vnitřnímu masu. Panuje prý spor mezi vědci, zda tito tvorové byli už lovci, a nebo jen mrchožrouti. Vznik nástrojů se odhaduje v období, kdy z australopithecínů začali vznikat první zástupci rodu homo. Z prehistorických záznamů prý vyplývá, že před jedním miliónem let už existoval jen druh homo, který tedy jedl maso a vyráběl kamenné nástroje.

Velký rozdíl mezi lidskými a opičími předky vidí vědci také v tom, že se lidská novorozeňata rodí bezmocná, prožívají prodloužené dětství a v adolescentním období rostou alarmujícím tempem, opice se naopak vyvíjí rovnoměrně. Výsledkem toho je, že lidské děti jsou menší, než by byly při normálním opičím tempu. Biolog Barry Bogin má za to, že to souvisí s vysokým objemem vědomostí, potřebných k absorbování pravidel kultury. Rostoucí děti se učí lépe než dospělí, jestliže je rozdíl v tělesné velikosti, protože se dá ustavit vztah student - učitel. Kdyby malé děti měly velikost vyplývající z opičí růstové křivky, spíše než vztah student - učitel by se mohla vyvinout fyzická rivalita. Když uplyne čas učení, tělo vše dohoní adolescentním růstovým zrychlením.

Lidé se tedy stávají lidskými tím, že se intenzivně učí nejen dovednostem, jak přežít, ale i zvykům a společenským mravům, rodinným a sociálním zákonům - to jest kultuře. Vše souvisí i s velikostí mozku, novorozenci homo erectus se rodily s mozky velikosti jedné třetiny dospělých, tak jak se rodí i současní lidé, a jako současní lidé museli přicházet na svět v bezmocném stavu.

Přesvědčení, že lov byl hlavní jev pro naši evoluci vyjádřil například biolog Timothy Perper a antropoložka Camel Schrireová. Glynn Isaac v roce 1978 napsal ve své studii: Pět modelů chování odděluje lidské bytosti od našich opičích příbuzných: 1. dvounohý způsob pohybu, 2. mluvený jazyk, 3. pravidelné systematické rozdělování potravy v sociálním kontextu, 4. život na domovských základnách a 5. lov velkých kořistí. To, že naši dávní předci byli lovci vyvracel Lewis Binford. Nadhodil, že systematický lov nějakého druhu se začal objevovat, teprve když se vyvinuli moderní lidé, to jest podle něho před 45.000 až 35.000 lety.

Existují dvě hypotézy vzniku homo sapiens. První z nich, multiregionálně-evoluční, vidí původ moderních lidí jako fenomén, který zahrnuje celý Starý svět, s tím, že homo sapiens se objevuje všude tam, kde se etablovaly populace homo erectus. Z tohoto pohledu jsou neandrtálci, kteří žili před 135.000 až 34.000 let částí tohoto trendu, rozšířeného na třech kontinentech.

Alternativní model nevidí lidi jako produkt evolučního trendu po celém Starém světě, nýbrž má za to, že vznikli v jediné geografické lokalitě, expandovali do zbytku Starého světa a tak nahradili existující premoderní populace. Nedávno dostala tato hypotéza jméno "Mimo Afriku", neboť subsaharská Afrika byla identifikována jako nejpravděpodobnější místo, kde se vyvinula moderní lidská bytost.

Před 35.000 lety začali lidé v Evropě vyrábět nástroje té nejjemnější formy, poprvé bylo použito také kosti a parohu jako suroviny k výrobě nástrojů. Nástroje se také poprvé staly uměleckými díly, například vrhače oštěpů z parohů byly ozdobeny sugestivními řezbami zvířat. Ale především malby na stěnách hlubokých jeskyň hovoří o mentálním světě, který už můžeme poznávat jako svůj vlastní. Základem kultury se staly inovace a změny se zrychlovaly. Do této doby je datována tzv. pozdně paleolitická revoluce, která je důkazem právě moderní lidské mysli. Nálezy jsou nejbohatší v západní Evropě, je to dáno i tím, že tady probíhal intenzivnější průzkum než v Africe. Západní Evropa tedy byla považována jako za něco ve smyslu kolébky lidské civilizace, nyní se západní Evropa pokládá za něco jako stojatou vodu a dá se rozlišovat transformace, která se přehnala přes Evropu od východu k západu. Začalo to asi před 50.000 lety ve východní Evropě, kdy stávající neandrtálské populace zmizely a byly nahrazeny lidmi. Poslední náhrada se odehrála daleko na západě asi před 33.000 lety. Na základě fosilních nálezů je dnes umístěn původ moderních lidí do Afriky nebo na Střední východ.

V další části knihy se Leakey zabývá prehistorickým uměním, vznikem jazyka a původem lidské mysli. Z této části jen uvedu teorii, že velká část umění, která vznikala v paleolitu a dnes se ještě její zbytky objevují například u Sanů v jižní Africe, je šamanského původu.

Obrazy byly spojením se šamanským duchovním světem a zobrazením toho, co šaman viděl ve své halucinaci. Šamani si mohli navodit trans různými technikami, včetně drog a hyperventilace (hlubokého dýchání). Ať už toho dosáhli jakkoliv, stav transu byl vždy doprovázen rytmickým zpěvem, tancem a tleskáním skupiny žen. Podle psychologické literatury, kterou shromáždil David Lewis Williams, jsou tři stádia halucinace, každé následující je vždy hlubší a komplexnější.

V prvním stádiu vidí subjekt geometrické formy jako mřížky, klikaté čáry, tečky, spirály a křivky. Tyto obrazy, celkem šest forem, žhnou, chvějí se, jsou rtuťovité a mocné. Nazývají se entropické ("vnitřní vidění"), protože jsou vytvořeny neurální architekturou mozku. V druhém stádiu začínají lidé vidět tyto obrazy jako skutečné předměty. Křivky mohou být konstruovány jako kopec v krajině, jako zbraně atd. Povaha toho, co jedinec vidí, závisí na jeho kulturní zkušenosti a zájmech.
Přechod z druhého do třetího stádia halucinace je často provázena pocitem traverzování vírem nebo rotujícím tunelem a člověk může vidět rozvinuté obrazy. Jedním důležitým typem tohoto obrazu je chiméra lidské bytosti/zvířete, anebo theriantropa, boha napůl lidského a napůl zvířecího.

Entropické obrazy prvního stádia halucinace lze také vidět v umění starší doby kamenné spolu se záhadným poločlověkem-polozvířetem, což je silný důkaz toho, že aspoň část umění starší doby kamenné je skutečně šamanskou.
(8.6.2001)
Autor recenze: Stanislav Vašina

TOPlist