Tomáš V. Odaha
Recenze převzaté ze stránek www.odaha.com , kde můžete najít mnoho dalších zasvěcených recenzí nejen knih, ale i divadla, filmu apod. (včetně autorovy vlastní tvorby).
od dalších autorů

Titulní strana HINT

Ladislav Fuks
Smrt morčete

Nakl. údaje: V Praze : Odeon, 2005
ISBN 80-207-1197-X (váz.)

Právě pro zcela nezpochybnitelné literární kvality Ladislava Fukse, jehož známost, dosah i význam spadají daleko za hranice české prózy, by bylo možné sbírku Fuksových lehce groteskních povídek Smrt morčete označit za literární křeč snad hodnou jedině mladého začínajícího autora. Nicméně chabé kvality povídek s ústřední Smrtí morčete by bylo možné přejít bez hlubšího zastavení se, nebýt jak Fuksova dosavadního díla, kdy jej román Pan Theodor Mundstock či volný cyklus Mí černovlasí bratři ve velmi krátkém období proslavily po celém světě, tak posledního příspěvku v této sbírce - co do rozsahu novely Cesta do zaslíbené země.
Zatímco Pan Theodor Mundstock i Mí černovlasí bratři do určité míry vycházejí ze stejného styčného bodu, kdy se z Židů v krátkém období po Mnichovské zradě v roce 1938 a zejména okupaci zbývající části českých zemí v březnu 1939 stávají občané druhé kategorie, jež pozbyli většinu ze svých donedávna nepošlapatelných občansko-lidských práv, svobody i důstojnosti. To vše ve Fuksově zcela typickém vypravěčském stylu, který mísí absurditu, strach i grotesknost.
Dalším z typických znaků Fuksova díla je naprosto dokonalé zvládnutí historického pozadí, společenské atmosféry a zejména psychologie svých postav tak, že Fuksova až naturalistická plastičnost balancuje na pomezí dramatu a až absurdní komedie, kdy nebýt skutečných historických paralel, hraničila by Fuksova fantazie se propukem šílenství.
Nicméně ačkoliv se mohou Pan Theodor Mundstock, Mí černovlasí bratři či Spalovač mrtvol svému čtenáři zdát jako šílení, naturalističtí, absurdní či groteskní, vše bude v mžiku zapomenuto po přečtení Cesty do zaslíbené země, která přes svou kratičkou prozaickou délku, absenci obžaloby ale i děje a hlubší analýzy, překonává vše, co bylo v této otázce nejen Fuksem doposud napsáno, kdy je absurdita rasových čistek a holocaustu promíšena s biblickým podobenství Mojžíšova vyvedené lidu z Egypta.
Patnácti z nejbohatších vídeňských Židů, továrníků, majitelů realit, světoznámé operní pěvkyni a rabínovi, bylo rok a půl po anšlusu Rakouska dovoleno odcestovat ze země výměnnou za odevzdání veškerého majetku. Nicméně jak naznačoval již zpečetěný osud německých Židů, byla i tato cena dostatečně nízká, aby namísto na slibovaný parník, který je měl pohodlně zavést až do černého moře, kde by se měli nalodit na anglickou loď, nakonec všichni a dobrovolně nastoupili na malou říční bárku poháněnou motorem a sady vesel.
Přes počáteční rozpaky, kdy drtivá většina z cestujících byla doposud přivyklá jen nejluxusnější kvalitě, se nicméně cesta, alespoň zpočátku, byť již v této fázi mnozí čtenář tuší tragické vyústění, zdála být výletní projížďkou: na palubě hrál gramofon nejslavnější operní árie, cestující se oddávali nezávazné společenské konverzaci a zábava gradovalo až do samého rána. Probuzení sice nepatřilo k těm, jež by na holé palubě sebou přinesly dávku odpočinku, nicméně přes další náznaky prvních komplikací vše šlo jako první den až do okamžiku, kdy se porouchal motor. Cestující měli sice zakázáno vody Dunaje, protože jim byl odebrán pas i občanství, nicméně porouchaný motor urgentně vyžadoval, aby přistáli a mohli jej na souši opravit. Avšak natřikrát byla loď plující pod vlajkou s hákovým křížem ode břehu odehnána, až teprve se podařilo zakotvit na jednom z ostrovů vytvořených spletencem mrtvých dunajských ramen.
Motor byl za denního světla opraven, společnost se výborně pobavila ve hře na Robinsony a hned druhý den brzy zrána byla připravena dohnat toto dvoudenní zdržení. Nicméně ve spojitosti s dlouhotrvajícími vedry v noci opadla voda a loď se do rána ocitla na suchu tak, že nestala celodenní lopotná pouť dostat loď zpět do hlavního koryta. Avšak bývalí členové vídeňské společenské smetánky rozhodně nebyli uvyklí namáhavé fyzické práci, zvlášť když většina z nich měla sebou jen společenské šaty a večerní kostýmy, které se nehodily do říčního bahna tak, že se na nátlak většiny rozhodli v půli cestu zkrátit přes ostrov a mělký rybník. V dáli se sice zvedala divoká letní bouře, avšak cestující nedali na slova rabína, blábolícího cosi o podobenství vyvedení Židů z Egypta tak, že v uprostřed rybníka za přívalu deště se loď prudce potopila i s většinou zbylého majetku, míšeňským porcelánem či vzácným obrazem holandského mistra. Nastalo beznadějné hledání hlavního koryta řeky, bloudění v kruhu, zima a chlad tak, že počínaje druhým den se původní patnáctičlenná skupina začal prudce zmenšovat o mrtvé, utonulé, otrávené léky a oběšence.
Sedmičlenné torzo po několika dnech ve spleti říčních ramen a okolních pralesů objevil katolický kněz, který dle vyprávění rybáře považující bloudící skupinu za svaté zjevení, správně usoudil, že se jedná o židovské uprchlíky před Hitlerem a chtěl jim nabídnout pomoc:

»Děkan jel v plášti, vysokých gumových botách a zeleném plyšáku, který nosil, když chodil s lidmi z lesní správy do ráje na kachny. Nemít kněžský kolárek, byl by se podobal lovci. Jel na loďce s motorkem a vezl košík s jídlem.
Nejprve jel rovnou na Dunaj přepodivnou spletí potůčků a říček. Vplul tam říčkou, která se v rákosí ztrácela, ale zdejší lidé ji znali. Bylo už dopoledne, začínalo velké horko a Dunaj byl klidný, tichý, mrtvý, neplula tam žádná loď ani loďka a tiché, klidné a mrtvé byly i břehy. Jel nejprve kus proti proudu a pak zase kus po proudu, ale na břehu nebylo živé duše. Vrátil se říčkou v rákosí zpět do hlubin ráje. Až do poledne křižoval rameny, říčkami, potoky a zajížděl i do různých úžlabin a slepých cest a co chvíli volal. Ale ozývaly se jen ozvěny, ozvěny v horku, které ustavičně rostlo. První lidskou stopu našel na písčince s hromadou bílého kamení, kde vystoupil na břeh. Objevil pár prázdných konzerv v odplaveném písku. Zašel do blízkého lesa, kde rostly maliny, ostružiny a houby, a volal. Ale ozvali se jen ptáci.
Jel dál proti proudu až do míst, kde bývá v době sucha násep a řečiště se štěpí úžlabinou, a nakonec zabočil do většího ramene. Na jeho břehu za porostem byl rybník s mělkou stojatou vodou, plnou rostlin, který se za dešťů rozvodňoval a tam našel druhou stopu. Mezi lekníny viděl plavat stůl, židli a bednu, na druhém břehu v rákosí prkno, podobné lavici. Uprostřed rybníka se rýsoval obrys lodi, vršek kovové kostry a budky a vepředu na tyči horní kraj hákového kříže. Trochu se zarazil. Ze by Židé, prchající z Rakouska, pluli pod hákovým křížem? Pak ho napadlo, že to snad byl jediný možný způsob, a přemýšlel, jak se vůbec octli v těchto místěch. Volal přes rybník, ale nikdo se neozval, jen křik vodních ptáků a ozvěna v dalekém lese. Jednu chvíli se zahleděl na nebe nad rybníkem a měl dojem, že se lehce zamlžuje. Bylo po poledni a začínalo dusno. Vrátil se k loďce a jel k Modrance.
Zakotvil v místě, kde nedávno kotvila loďka rybáře, a prodral se bujným křovím na mýtinku. A zde našel stopu třetí: tráva byla slehlá, jako by v ní lidé chodili a leželi. Opět volal, ale odpovídala mu jen ozvěna a nepokojný bzukot hmyzu. Bylo dusno a nebe začínalo šednout. Vyplul z potoku a jel znovu na Dunaj.
Teď jel širokým ramenem, jedním z hlavních, jež vedly do hlubin ráje. Voda v něm už nebyla kalná a hnědá ani se prudce nevalila, ale rameno bylo zlověstné. Pak se v dálce konečně objevila řeka. Nezměrná světlá řeka s velkým pevným jasným protějším břehem . a široširou oblohou. Ocitl se v místě, kde byl na Dunaji ostrov. Úzký ostrůvek uprostřed řeky s lesními stromy a rákosím, který rozděloval řeku do dvou ramen. Rameno, kterým vyplouval, bylo vroubeno lesy a rákosím, v jeho ohbí byla ostrohranná skalka, a za ní, už na břehu Dunaje, větší písčina s hromadami bělostného kamení. Když zakotvil u ostrohranné skalky, bylo už pozdní odpoledne, dusno a nebe šedé, šedé nebe nad Dunajem, kam oko dohlédlo.
Když děkan u skály vystoupil z loďky, měl dojem, že jsou nablízku lidé. Jako by se byl dotkl něčeho živého, co bylo ve větší vzdálenosti, anebo jako by se bylo něco živého z větší vzdálenosti dotklo jeho. Jako by náhle cítil slabé zamrazení a slyšel bzukot nesčíslných rojů včel. Jako by náhle poznal, že je na místě. Vzal klobouk a košík a dal se podél skalky. A teď se mu zdálo, že slyší i hlas. A pak došel za skalku a spatřil něco, co se podobalo obrazu.
Na břehu Dunaje, který široce a klidně tekl na východ a neplula po něm jediná loď, na břehu Dunaje na písčině s hromadami bělostného kamení spatřil v šerosvitu, který padal na zem, kamennou hranici s haldou větví a chrastí a u ní košík a dvě věci, které nerozpoznal. Několik roztrhaných lidí se mlčky a tiše ploužilo od ní za dvěma, z nichž jeden měl černé šaty, klobouk, vousy a v ruce hůl a druhý byl polonahý a štíhlý, ještě téměř chlapec, a držel někoho v náručí. Mířili k blízkému lesnímu porostu. Když tam došli, stanuli a černý muž v klobouku si roztrhl na prsou košili a začal zpívat. Jeho zpěv byl naříkavý, přerývaný, tichý, a přece doléhal až ke skalce a odrážel se od ní i od tichých a mrtvých vod obrovské řeky, jež tekla opodál.
„Jisborech ve jištabach..." slyšel děkan, „alejnu ve al kol Jisroel..." slyšel a náhle pochopil. Pochopil, že to, co setu odehrává, je pohřeb. Ze ten muž v klobouku a s holí je židovský rabín a pronáší právě hebrejskou modlitbu, kterou Židé říkají za mrtvé.
Děkan mlčky sňal zelený lovecký klobouk, odložil košík, usedl na kámen a čekal, až rabín promluví, jak je zvykem po židovském pohřbu. Usednout a čekat, až promluví ten, kdo má hoře. Rabín to zřejmě pochopil. Usedl na kámen a promluvil.
„Pohřbili jsme patnáctiletého chlapce," ukázal k lesnímu porostu, „zemřel snad na zápal plic. Z patnácti nás zbylo sedm. Čtyři spáchali sebevraždu..." rabín pohlédl na dusné šedé nebe, pod nímž se hromadily temné mraky, „dva zahynuli při pokusu o jejich záchranu a dva zemřeli smrtí přirozenou."
„Povolili nám jet z Vídně k Černému moři, kde nás měla čekat anglická loď Lightning a dovézt nás do Istanbulu. Pak měl jet každý, kam by chtěl. Do Ameriky, Austrálie, Ekvádoru. Dali jsme za propuštění majetek. Nesměli jsme nikde vystoupit na břeh, protože nám okolní státy odmítly průjezdní víza, mohli jsme jen plout po řece. Rozbil se nám motor a snažili jsme se přistát. Ale byli jsme pokaždé odehnáni, vojáci na nás mířili z pušek. Cesta nás unavila a toužili jsme aspoň jednu noc si odpočinout na zemi. Jednou k večeru nás Dunaj právě v těchto místech zanesl do ramene, kterým jste sem přijel, a pak jsme se ocitli v ráji. Byl tam klid a mír a nebylo třeba se bát, že nás někdo najde. Děkoval jsem Hospodinu, že nám poskytl tento nedotčený kout, bylo to pro nás vskutku požehnání. Bylo to takové požehnání," řekl rabbi a hleděl na děkana „jako když Bůh nasytil naše předky na útěku z Egypta manou anebo je napojil vodou ze skály. Připevnili jsme na loď motor, odpočinuli si a doufali jsme, že opět vyplujeme na řeku a pojedem dál k moři. Ale pak jsme se jednou ráno probudili, a voda v řečišti, kterým jsme připluli, byla vyschlá. Nakonec jsme ztroskotali, bez jídla a vody jsme obcházeli břehy a hledali cestu k Dunaji. Věděli jsme, že nakonec nám cestu ukáže Bůh. Zjevovala se nám totiž duha..." řekl rabbi a hleděl na děkana, „a vidíte, Bůh nás skutečně vyslyšel. Jsme zde. Ale než jsme sem došli, někteří z nás podlehli útrapám a zemřeli. Jako našim předkům, Mojžíšovi aAronovi, ve čtyřicátém roce pobytu na poušti řekl Hospodin, když mnozí reptali a nevěřili na vodu ve skále, že tyto lidi nedovedou do země, kterou jim dá, tak Hospodin neuvedl do země ani tyž nás, kteří záhyn u li. Rodiče ztratili syny a dcery, dcery ztratily matky a otce, ženy ztratily manžely, bratr ztratil bratra, pohřbili jsme je tam..." rabbi ukázal do džungle.
Pak rabbi opět pohlédl na dusné šedé nebe, pod nímž se hromadily temné mraky, a pokračoval:
„Když jsme tenkrát časně ráno vyjížděli z Vídně, když jsme vyplouvali za Prátrem do hlavní řeky, slunce právě vycházelo a na řece se držel ranní opar. Tenkrát jsem slíbil Bohu, že lidi na pramici dovedu do zaslíbené země. Byl jsem jediný duchovní na lodi, ostatní byli ředitelé, velkoprůmyslníci, továrníci, umělci. Nuže, z vůle Boží nebylo souzeno dojít všem, ale je tu ještě šest lidí," rabbi ukázal k hrobu pod lesní porost, „šest lidí na samém konci cesty. Jsou to už jen trosky, ale těm je souzeno dojít. Nemohu jim už nic vykládat. Nechápali by to, protože téměř nevnímají. Nechápou, co se stalo. Jen tento hoch ještě chápe," rabbi ukázal na štíhlého osmahlého hocha, který mlčky seděl celou dobu za ním, „a pak ještě jeden muž z tamtěch, bankovní ředitel Festan. Nemohu jim nic vykládat i proto, že jsme po pětinásobném pohřbu v sivě, v sedmidenním smutku, a teprve po třech dnech může zas židovský učitel učit žáky. A konečně není jim proč vykládat, protože na dně jejich vědomí vše je. Vidíme na nebi duhu," rabbi zdvihl zrak k nebi nad Dunaj, které bylo téměř už celé temné, „klene se tuhle nad řekou jako obrovský most nad Jordánem, po němž přejdeme k Jerichu do zaslíbené země," ukázal nad řeku, „ta duha je tak blízko, že je na dosah ruky..." rabbi jemně mávl dlaní, jako by do ní stíral vzduch, „to je připomínka, že musím zbytek lidí dovést do země, a je to i znamení, že je dovedu."
Děkan viděl nad Dunajem temné nebe a hlavou mu blesklo, za jak dlouho se asi strhne bouřka. Zatím ještě bylo bezvětří a ještě se nikde neblýskalo a nehřmělo, jen hejno divokých husí rychle letělo po proudu. A viděl lidi u hrobu pod porostem, kteří tam zpola klečeli a leželi.
„Důstojný pane rabíne," řekl navenek klidně, „máte dovést lidi do zaslíbené země a Bůh jistě dá, že dovedete. Počkáme, až tu pojede loď. Někam vás doveze. Požádáte úřady, aby vám daly náhradní plavidlo. Pojedu s vámi a pokusím se to vyjednat. Katolický kněz má dnes v této zemi váhu. Snad se mi i podaří, aby vám úřady daly lodníka, který vás doveze na hranice, a tam se vás ujme jiný. Spojíme se v nutném případě s biskupskou konzistoří, která může zakročit ve vládě nebo přímo u hlavy státu. A pak je tu ještě jedna možnost. Odevzdali jste majetek ve Vídni a tam vám dali loď s říšskou vlajkou. Když teď loď ztroskotala, měli by vyslat pomoc. Protože jste ztroskotali na našem území, ministerstvo může intervenovat u německého velvyslance. Tak dovedete lidi k moři na anglickou loď. Teď je však třeba dát lidem," děkan ukázal k hrobu, „jíst. Pak bude třeba, aby se připravili na déšť. Za chvíli přijde bouřka," děkan ukázal na nebe nad Dunaj, „jsou tam temné mraky..."
Rabbi hleděl na kněze a bylo znát, že sleduje všechna jeho slova. Sledoval je i štíhlý osmahlý hoch, který seděl za ním. Když děkan skončil, rabbi chvíli mlčel, ale pak se usmál a zavrtěl pomalu a slabě hlavou.
„Otče," řekl, „jste laskav, že přinášíte a nabízíte vzácnou pomoc. Ale cesta přes úřady a ministerstva... s výjimkou biskupské konzistoře... do zaslíbené země nevede. Kdyby nás vzala nějaká loď, dovezla by nás jen před hlavně pušek, v nejlepším případě do tábora... jsou prý takové tábory pro bezdomovce, slyšel jsem o nich ve Vídni... a v tom táboře by nás čekal osud, který by byl stejný jako osud našich předků v zemi kananejské. My jsme sice šťastně vyšli z Egypta, ale jsme v zajetí. Nemůžeme se vrátit do ráje," rabbi ukázal na džungli, „vidíte, což nás udělal..." rabbi ukázal k hrobu, „a nemůžeme už ani vstoupit na loď a jet po Dunaji. Nemůžeme se vrátit ani pokračovat, nemůžeme dopředu ani dozadu, nemůžeme na východ ani na západ. Naše cesta může vést jen do zaslíbené země, a ta vede už jen jediným směrem. V z h u r u," ukázal rabbi k nebi a v jeho očích se mihl jakýsi nepřítomný záblesk. A pak ještě dodal:
„Jsme jen cizinci a poutníci na této zemi."
Děkan teď už zcela pochopil a na chvíli se mu zastavilo srdce. Ale pak mlčky vyndal z košíku jídlo. Byly to ryby a dva bochníky chleba. „Důstojný pane rabíne," řekl, „můžete to lidem ovšem rozdat sám."
Rabbi pohlédl na chléb a ryby a téměř neznatelně se usmál.
„Rozdělte to sám," opakoval děkan a i on se téměř neznatelně usmál. „Ano," kývl rabbi, „jsou to dary společného Boha a Bůh nechť vám za ně požehná. Ale sám poznáte, že i to je marné. Tenkrát před dvěma tisíci léty se hladoví vrátili z Hory domů, ale my už na zemi domov nemáme. Je to marně prostřený stůl..." Rabbi kývl na štíhlého osmahlého chlapce, aby vzal košík. Pak se zvedli, děkan sebral klobouk a šli k lidem u hrobu.
Lidé se dívali na děkana a Viléma Breitenbacha zrakem, jímž hledí polomrtví na zjevení. Jen když pohlédli na rabína v černých šatech, s košilí na hrudi roztrženou a v klobouku, jejich pohled se trochu zpřítomnil, jako by viděli skutečnou bytost.
„To je tedy hrob poslední oběti," ukázal rabín na kopeček z větví a chvojí pod porostem, „hrob malého rybáře."
Děkan přistoupil k hrobu s kloboukem v ruce a pomodlil se Requiem aeternam. Když se domodlil, rabín řekl:
„Jsme na této zemi jen cizinci, poutníci a také vyděděnci,vy to, důstojnosti, víte. Nebudeš se zde dlouho lopotit, stojí psáno, ani ustavičně snášet bolest. Nebudeš dlouho bědovat, kdo mě vysvobodí z těla smrti této, ani naříkat, běda mi, že se můj pobyt v cizině prodlužuje. Vyčkej maličko a uzříš, jak rychle bude konec všemu zlu. Přijde hodina, kdy přestane všechna práce, všechen shon. Vždyť jen nepatrné a krátké je všechno, napsal váš kempenský světec, co svým časem pomíjí. A vy to víte."
Děkan hleděl na hrob chlapce, poslední oběti, a měl dojem, že nad hrobem letí černobílí ptáci.
„Je však také psáno," řekl: „Znám dobře tužbu tvou a slyšel jsem vzdechy tvé. Rád bys měl už nyní skvostnou svobodu synů božích, už teď se unášíš v představách příbytkem věčným a vlasti nebeské, ale ještě nepřišla hodina. Ještě žiješ v čase jiném, v čase boje, práce a zkoušky. Ještě musíš na zemi prodělat mnohou zkoušku a v mnohém být vytříben." Ale rabbi mlčel.
A pak tedy vyjímali z koše chléb a ryby a rabbi krájel chléb děkanovým nožem a roznášel lidem. A tu děkan viděl, že někteří berou a jí, jeden starší muž, jedna žena a štíhlý osmahlý hoch, který byl s rabbim, a rabbi kývl a řekl: „Pan Festan, hospodyně Marta a Vilém..." ale ostatní, ač nejedli už mnoho dní, nebrali a nepozřeli sousta. Hleděli na rabína a v té chvíli se jejich pohled trochu zpřítomnil a pak třeštili zrak na nebe nad Dunaj. Tři ženy, z nichž jedna byla v kůžích a květovaných šatech.
„Už věříte?" řekl rabín.
A pak řekl:
„Zkoušky jsou prodělány a vytříbení je hotovo. To jsou potomci Abraháma, Izáka, Jakuba, potomci osvobozených z Egypta, Mojžíše, Arona, potomci Saula, Davida, Salamouna. A lidstvo," rabín se smutně usmál, „lidstvo je napadáno nepřítelem odpradávna."
„Ano, napadáno nepřítelem odpradávna," ozval se jakýsi hlas z lesa, skály a rákosí, a v té chvíli bylo zde plno černobílých ptáků, ale byl to klam, nebyli zde černobílí ptáci ani se neozvalo rákosí, skála, les, to se kdesi v mracích hromadily hromy, blesky a prochvívaly vzduch u hrobu, u něhož dleli lidé a stál koš chlebů a ryb, ten marně prostřený stůl... „Lidstvo je stále napadáno nepřítelem, jednou byli nepřítelem Egypťané, podruhé Babylonci, potřetí Římané, počtvrté barbaři, popáté Turci, pošesté náboženští odpůrci, posedmé němečtí nacisté. Jednou jsou obětmi chudí, podruhé bohatí, potřetí menšiny, počtvrté ti, co nesouhlasí s bezohledným vládcem, popáté ti, co nesouhlasí se zákeřnou politikou, pošesté ti, co nesouhlasí s učením, posedmé Židé. Pořád někdo někoho pronásleduje a pořád někomu bere volnost. Pořád někdo někoho viní a štve a pořád někdo někomu bere život. Pořád někdo utlačuje jiné ve jménu pravdy a pořád někdo někoho hubí ve jménu práva. Pořád povstává nový nepřítel, který zneklidňuje, znepokojuje, bdí, naslouchá a hrozí, jednou v uniformě generála, podruhé v uniformě feldvébla, potřetí v civilu, počtvrté v krásném rouchu, popáté v žebrácké houni a pošesté třeba nahý. Pořád někdo někomu brání jíst, bydlit, spát, hledat štěstí a žít. A Židé na to od počátku dopláceli ze všech nejvíc. Proto volají šalom, mír vzdáleným i blízkým, mír celému světu, mír všem."
Rabbi se obrátil k lidem, u nichž stál koš chlebů a ryb, marně prostřený stůl, a vyzval je, aby vstali. Aby vstali a šli za ním k hranici. U hranice se obrátil k děkanovi.
„Zkoušky jsou prodělány, vytříbení hotovo, hodina přišla," řekl, „duha je nad Jordánem. Ještě naposledy vzdáme chválu Bohu," řekl, „mohu-li o něco poprosit, tedy o oheň."
Rabbi zapálil dřevo na hranici, dřevo zapraskalo, plamen vyšlehl k nebi a s ním se k nebi vznesl i kouř. Rabbi stál před hranicí v klobouku, s rukama na prsou a u nohou mu ležel proutěný košík a hůlka. Hleděl k nebi, na duhu nad Jordánem. Lidé stáli za ním a vytřeštěně hleděli do ohně. Děkan stál opodál s kloboukem v ruce a měl dojem, že sní. U košíku a hole u nohou rabbiho viděl jakýsi obraz ve zlatém rámu a gramofonovou desku. Pak se poprvé zablesklo a zahřmělo.
„Vím, co je pravda," děkan se již neudržel a přerušil modlitbu rabína, „ale právě proto se musíte vzepřít. Pokusit se. Nevzdat. Důstojnosti," zvolal a pohlédl na lidi, „jménem našeho společného Boha, jemuž jsme oba zavázáni, vy i já, vás prosím, zachraňte pozemský život! Kdybychom nepodnikli vše, co je v našich silách," zvolal, „dopustili bychom se - sebevraždy."
Rabbi odtrhl zrak z nebe a v jeho očích se zjevil záblesk přítomna. Zdálo se, že chápe. Sebevražda byl těžký hřích, a dvakrát těžký pro židovského rabína.
„Sebevražda je přivedení smrti ze zármutku," řekl, „sebevražda nepodstupuje smrt, že je ušlechtilá, nýbrž že se vyhýbá utrpení a protivenství. Ale my přece nejdeme na smrt a nevyhýbáme se protivenství a utrpení, kterým jsme už prošli. My teď přece jdeme k životu, do země zaslíbené. Přísahal jsem Bohu, že tam lidi dovedu, a lidé už nemohou jinam."
Rabbi opět zdvihl oči k nebi, plameny a kouř z hranice stále ještě stoupaly. Pak se zablesklo a zahřmělo podruhé a strhl se vítr. Obrovská široká řeka, mrtvá do té doby, se začala vzdouvat a plameny a kouř nad hranicí se začaly zmítat. Lidé s očima rozšířenýma hleděli nad řeku.
„Důstojnosti," zvolal ještě jednou děkan, „ještě znovu vás prosím jménem našeho Boha. Jsme odpovědni sobě i jemu. Jsem zavázán Bohu a církvi plnit svou kněžskou povinnost za všech okolností do poslední možné chvíle. Jde už jen o krátký čas. Vy nevíte," děkan zvolal, „co se dnes ráno stalo. Vypukla válka s Polskem. Je to začátek druhé světové války. Hitler bude poražen. A pak na zemi bude mír, svoboda a štěstí."
„Kéž by to tak bylo," řekl rabbi, ale tentokrát už oči z nebe neodvrátil. „Plesejte Bohu všechny země,"modlil sežalmy a vítr divoce zmítal plameny a řeka opodál se vzdouvala, „radostně oslavujte Hospodina. Předstupte před jeho tvář s plesáním. Bože můj, po tobě toužím na úsvitě. Žízním v zemi pusté a bezvodé, tak se objevuji před tebou, abych viděl tvou moc a tvou slávu. Neboť tvé milosrdenství je lepší než život..."a děkan poznal, že je už všechno marné. Ale pak se rabbi přece jen ještě otočil k děkanovi a v jeho očích, v očích z jiného světa a času, se přece ještě na chvilku mihl záblesk přítomna.
„Otče," usmál se zarostlou tváří, „snad se někdy někdo doví, jak Židé ve dvacátém století putovali do zaslíbené země. Bankovní ředitel Festan, velkoprůmyslník Breitenbach a továrník Kerstorff s rodinami, hospodyně Marta, světoznámá pěvkyně Rosa Salingerová, tito Židé byli bohatí, velmi bohatí... a jeden malý ubohý oblastní rabín. Jsou však i chudáci, a jak poputují ti, to ví zatím jen Bůh. Zde leží," ukázal pod hranici, „Rembrandtův obraz archanděla Michaela, odvěkého ochránce židovství a křesťanství, a poslední deska s hlasem velké pěvkyně. Přijměte to na památku a vaši pomoc nechť vám Bůh tisíckrát odplatí. Modlete se za nás. Až se rozestoupí voda Jordánu jako za Jozua, jako Rudé moře na pokyn Mojžíšův, a duha nám vydá světlo ve tmě, modlete se, ať dorazíme k cíli."
Pak se zablesklo a zahřmělo potřetí, nebe zrudlo a nastalo peklo. Vítr zdvihl řeku k nebi a spojil ji s proudy vod, které se začaly valit na zem. Oheň na hranici zasyčel a zhasl. Rabbi vzal proutěný košík a hůl, obrátil se k lidem a ve větru a dešti ukázal nad Dunaj. Pak zvedl hůl k rozbouřeným živlům a lidé vytřeštili zrak. „Otevřte brány, ať vejde národ spravedlivý," zvolal rabbi s holí k nebi a prodíral se deštěm a vichrem k řece, „důvěřujte v Hospodina na věky, neboť Hospodin je naší oporou na věčné časy. Bithú ba Adonaj adé ad, ke bejá Adonaj cur ólámím." A pak znovu se zablesklo a zahřmělo a před zraky rabína a lidí, kteří šli za ním, duha na nebi vzplála a Dunaj se rozestoupil. „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů," volal rabín se zdviženou holí, „plná je země jeho slávy. Kadoš, kadoš, kadoš Adonaj cevaot..." a vstoupil do rozestouplých vod. První, kdo za ním vstoupil, byla žena v kůži a květovaných šatech, s vlasy a tváří zalitou, a v jejích uších a na rukou se na mžik zalesklo zlato. Druhý, kdo vstoupil, byla žena s bílým slunečníkem. Poslední, kdo vstoupil, byl štíhlý osmahlý hoch.
Děkan klesl na kámen u zhašené hranice krok od obrazu a desky a šlehán deštěm a vichrem ukryl hlavu v dlaních. Když za pár vteřin opět zvedl hlavu, protože nový blesk a hrom otřásl zemí, viděl jen, jak jedna nebetyčná vlna vymrštila jakousi malou proutěnou věc kamsi do rákosí, a pak už viděl jenom temnou, divokou, valící se řeku.«


Tomáš V. Odaha - www.odaha.com