Tomáš V. Odaha
Recenze převzaté ze stránek www.odaha.com , kde můžete najít mnoho dalších zasvěcených recenzí nejen knih, ale i divadla, filmu apod. (včetně autorovy vlastní tvorby).
od dalších autorů

Titulní strana HINT

Donatien Alphonse François de Sade
Justina, čili, Prokletí ctnosti [Justine ou les malheurs de la vertu]

Nakl. údaje: Praha : Torst, 2003
ISBN 80-7215-187-8 (brož.)

Původní verzi Justiny nazvanou Nehody ctnosti z roku 1787 Markýz de Sade koncipoval jako filozofický manifest svého pojetí libertismu - odsuzuje ctnost, ba dokazuje, že nad ctí a mravy mají vždy navrch bezskrupulní a bezohlední darebáci, ba příroda, potažmo bůh, je k lidskému konání zcela nezúčastněná.
Tuto původní verzi Sade sice v roce 1791 od základu přepsal jako Justinu, avšak základní leitmotiv zůstal zachován i v pořadí celkem třetí verzi z roku 1797, Nová Justina, jež tvoří úvod k asi nejznámějšímu Sadeho dílu Julietta.
Nicméně z bibliofilského hlediska jsou v Sadeho díle významná zejména dvě díla: Filozofie v budoáru, jež poprvé vychází v roce 1795, a ve které Sade obhajuje filozofické pozadí svého myšlení potažmo i svého beletrijního díla; a vůbec nejdůležitější a nejvýznamnější dílo 120 dnů Sodomy, sepsané v Bastile v roce 1775, tak, že ve zbylé části svého díla již jen do značné míry opakuje a rozmělňuje již vyřčené.
Justinu lze vzhledem k poměrně slabé myšlenkové konstrukci uvozené v podtitulu „prokletí ctnosti“ charakterizovat jen jako slabý derivát 120 dnů Sodomy, ostatně podobně jako je tomu v díle Julietta, nicméně na obranu Sadeho vlastního opakování se je nutné zdůraznit, že toto své životní dílo, které skryl ve zdech své bastilské cely, považoval za beznadějně ztracené.
Druhou verzi z roku 1791 Sade rozšířil o množství poněkud narychlo nahozených zápletek, nicméně významnou postavou je penězokazec a sexuální sadista bez náznaku lidskosti Saint-Florent, který nápadně připomínal králova ministra Saint-Florentina, jež se později významně přičinil o Sadovo uvěznění v souvislosti se skandálem s Rózou Kellerovou.
Verzi z roku 1797 pak Sade dílo dále rozšířil na dvojnásobnou délku, nicméně za cenu dalšího rozmělnění původní koncepce, s mnoha zbytečnými odbočkami a zcela vedlejšími postavami.

»Asi dvě míle za Auxerre, přecházela jsem k večeru malé, zarostlé návrší, kde jsem se rozhodla občerstviti se ně kolika hodinami spánku. Usedla jsem pod dubem, pojedla jsem kousek chleba a oddala jsem se sladkému spánku. Ráno, když jsem se probudila, dívala jsem se se zalíbením do kraje, ležícího přede mnou. V klínu lesa, rozprostírajícího se až na obzor, ve vzdálenosti asi tří mil, bylo viděti stříšku malé zvonice, trčící skromně k obloze. Sladká samota, řekla jsem si, jest asi útulkem několika jeptišek nebo svatých samotářů, oddaných jedině modlitbám a vzdálených společnosti zlých lidí. Z těchto úvah mne vytrhla dívka, mého věku, která pásla několik ovcí na nedaleké rovince. Tázala jsem se jí na onu věžičku a ona mi odpověděla, že je to františ kánský klášter, obývaný čtyřmi samotáři, jichž zbožnosti, střídmosti a zdrželivosti se nic nevyrovná. — Chodí se tam, pokračovalo děvče, jednou za rok na pouť k zázračné Panně Lesů, od níž nábožní prosebníci obdrží vše, co žádají. Zachtělo se mi ihned prositi o pomoc a dala jsem si ukázati cestu. Pasačka mi ještě řekla, že páter kvardian, nejsvětější a nejctihodnější muž, mne nejenom dobře přijme, nýbrž, že mi nabídne i pomocné prostředky, jsem-li snad v takovém postavení, které je činí žádoucími. Nazývají prý ho důstojným otcem Rafaelem, neboť je původem Ital, ale od mládí žil ve Francii, kde se mu zalíbilo v této samotě.
Vypravování pastýřky mne rozplamenilo tak, že jsem se rychle vydala na cestu k svaté Panně Lesů. Octnuvši se na rovině a v lese, ztratila jsem zvonici s očí, takže jsem se mohla říditi pouze dohady a záhy jsem zabloudila. Teprve k večeru přišla jsem na ušlapanou lesní stezku, jíž jsem se dala nazdařbůh. Šeřilo se již, když jsem zaslechla ze vzdálenosti asi jedné míle hlas zvonku. Konečně jsem uviděla několik živých plotů, za nimiž dřímal klášter. Obrátila jsem se na zahradníka, jehož chatrč stála u zdi vnitřního asylu, a tázala jsem se ho, mohu-li mluviti s páterem kvardianem a dodala jsem, že náboženská povinnost a slib mne přivádí do tohoto svatého útulku a že bych byla dostatečně odměněna za všechny námahy cesty, kdybych směla na chvíli klesnouti k nohám Panny Lesů. Mnich mne vyzval, abych si odpočinula a zašel ihned do vnitřní budovy; j.ežto byla téměř už noc a bratři dleli, jak mi řekl, u večeře, vrátil se až za dlouhou chvíli a v průvodu jiného mnicha.
— Toť otec Kliment, slečno, je správcem domu a chce vás dříve viděti, než se osmělí vyrušiti pátera kvardiana. Otec Kliment byl asi čtyřicetipětiletý tlustý muž, obrovské postavy, divošského a ponurého vzhledu; měl drsný a chraptivý hlas a polekal mne více než potěšil. Zachvěla jsem se bezděčně, když mne oslovil: —Co chcete? Teď není hodina k návštěvě kostela. Vypadáte jako dobrodružka! — Svatý muži, pravila jsem, vrhajíc se na zem, myslila jsem, že k návštěvě božího domu se hodí každá hodina; přicházím z velké dálky plna horlivosti a zbožnosti a prosím, abych ss směla vyzpovídati. Až poznáte mé srdce, uvidíte, jsem-li hodná pokleknouti před zázračným obrazem, který je ve vašem domě. — Ale teď není hodina, vhodná k zpovědi, řekl mnich hlasem mírnějším, kde ztrávíte noc? Byla byste lépe učinila, kdybyste byla přišla až ráno. Když jsem smutně mlčela, zamyslil se a šel zpraviti o tom otce kvardiana. Okamžik poté přišel kvardian sám a pozval mne, abych šla do kaple. Byl to asi čtyřicetiletý, štíhlý a vysoký muž s duchaplnou a sladkou tváří; mluvil skvěle francouzsky, ale « nádechem italské výslovnosti. Celý jeho zjev vyzařoval laskavost. — Mé dítě, řekl mi půvabně, ačkoliv není vhodná hodina, ačkoliv nejsme zvyklí přijímati hosty a kajícníky tak pozdě, vyslechnu vaši zpověď a budu přemýšleti o tom, jak byste zde mohla ztráviti noc, abyste zítra pozdravila svatý obraz, který zde ukrýváme. Po těchto slovech poručil rozžehnouti svíce u zpovědnice a řekl mi, abych klekla. Když odeslal bratra kostelníka a kázal zavříti všechny dveře, vyzval mne, abych se mu s důvěrou vyzpovídala. Byla jsem nyní úplně klidná a svěřovala jsem se mu prostě, neponechávajíc ho v ničem v nejistotě. Přiznala jsem se ke všem svým chybám, líčila jsem mu všechna svá neštěstí,, nic jsem nevynechala, řekla jsem mu i o potupných znameních, jimiž mne poskvrnil pan Rodin.
Otec Rafael mne vyslechl pozorně, nechal mne opakovati některé podrobnosti a byl pln soucitu a zájmu. Jeho hlavní otázky se týkaly asi těchto věcí: Je-li jisto, že nemám rodičů, přátel, ochrany a nikoho, komu bych psala? Je-li pravdou, že jsem sirotek z Paříže? Nesmluvila-li jsem si s pastýřkou schůzku po svém návratu? Je-li pravdou, že jsem dosud pannou a že je mi teprve dvaadvacet let? Vím-li určitě, že mne nikdo nesledoval a neviděl vstoupiti do kláštera? Když jsem mu vše zodpověděla, vstal a vzal mne za ruku. — Pojďte, mé dítě! dnes je již pozdě, ale zítra budete přijímati pod obrazem svaté panny. Nyní však přemítejme, jak vám opatříme nocleh! Za této řeči vedl mne k sakristii; v jeho spěchu bylo něco tajemného, takže se mne zmocnil jakýsi nepokoj; mnich to postřehl a otevíraje dveře, jimiž sousedil klášter se sakristií, řekl: — Půvabná poutnice, což se bojíte ztráviti noc se čtyřmi mnichy? a zachechtal se strašlivě. Ach, uvidíte záhy, nevinný andělíčku, že nejsme tak pobožní, jak se zdáme a že se umíme pobaviti s krásnou dívkou. Zachvěla jsem se. — Spravedlivé nebe, pravím sama sobě, stanu se snad opět obětí své důvěřivosti a dobroty? Ale mnich mne táhl za ruku temnotou, až jsme přišli na schodiště. Potom mne pustil napřed a když zpozoroval jakési váhání a odpor, změnil tón svého hlasu a řekl zlostně: — Táhni, děvko! Brzy uvidíš, že by ti bylo lépe, kdybys byla padla do rukou zlodějů, než do spárů čtyř Františkánů, jimž věčně stojí ocasy. Neměla jsem času děsiti se nad jednotlivými slovy, která jsem ani nevnímala, neboť se před námi otevřely dveře a já jsem spatřila tři mnichy a tři mladé dívky, sedící okolo stolu. Všech šest nalézalo se v. nejnecudnějším stavu. Dvě nahé dívky, jichž těla pokrývaly stopy bičování, seděly na klínech polonahých mnichů. Třetí ležela ňadry na stole a za její vyšpulenou zadnicí stál kostnatý ohromný muž, jehož koňský úd právě vypadl z její zadní dírky. Mnich jej otíral o kůži mezi jejími stehny a ona trpělivě čekala, až jí dovolí vzpřímiti se. Obe dvojice, rozjařené vínem, přihlížely tomuto chlipnému dílu, a ti dva mniši nutili ženy, aby rty a hrou prstů zdvihly jejich, asi nedávnou zvrhlostí, skleslá pohlaví.
— Drazí přátelé, řekl otec Rafael, jedna nám chyběla, tu je! Dovolte, abych vám představil opravdovou pannu, mající na zádech znak, zdobící nejprohnanější kurvy. Odpovědí byla mu salva smíchu a otec Kliment, zpola opilý zvolal, že je nutno okamžitě ověřiti tuto pravdu. Vstal a vrávoravým krokem přistoupil ke mně. Myslila jsem, že zemru hrůzou a když se na mne upřely jeho smilně podlité oči, chvěla jsem se na celém těle. Zvrhlík mi prsknul do tváře a musela jsem se před jeho zapáchajícím dechem nakloniti dozadu. Než jsem se nadálá, vjel mi rukou pod sukně a jeho hrubá pěsť sevřela surově mou kundičku, která mne vždycky strhávala do neštěstí, neboť muži, místo, aby si nevinností vážili, pronásledovali ji vždycky a loupili ji, kdekoli se s ní setkali. Hnětl ji prsty, jako by mi ji chtěl vyrvat z klína, potom vsunul do ní dva prsty, které mi způsobily hroznou bolest.
— Aj, jak je sevřená a tlustá ta vaše díra! Bude nám na ocase milejší, než prsten svatého otce na prstě! a mikotaje ukazovákem u mé zadní branky, volal opile: — A tahle je ještě hezčí! Potom ověřili všichni s rouhavými slovy moje panenství. Přisahám vám, paní, nikdy netrpěl můj stud takovou trýzní, jako tehdy,* když prsty zvrhlíků vnikaly do mého dosud neposkvrněného otvoru, který mohl dáti tolik slasti muži milovanému, kdybych svůj život nebyla zasvětila nevinnosti. Posléze odstoupili ode mne a přemáhajíce bujnou žádost údů, klátících se tvrdě pod jejich břichy, posadili se ke stolu. Pro mne umístili židli mezi otcem Rafaelem a starým mnichem Jeronýmem. Pokusím se nejprve popsati lidi, s nimiž jsem se setkala. Otce Klimenta a otce Rafaela znáte již dostatečně. Třetí mnich, otec Antonín byl malý a hubený čtyřicátník se satyrskou tváří, byl chlupatý jako medvěd, bezuzdně vilný a bezpříkladně zlý. Otec Jeroným byl starý, šedesátiletý chlipník, který předstihoval otce Klimenta v pití a v hřešení; ježto byl přesycen obyčejnými požitky, musil se uchylovati k zvráceným perversím a zvrhlým výstřednostem, v nichž jedině ještě nalézal jakési záblesky rozkoše.
Floreta byla nejmladší ze tří dívek, které jsem spatřila. Pocházela z Dijonu, kde její otec byl váženým občanem. Bylo jí asi čtrnáct let, byla bruneta, velmi krásných očí a nesmírně štíhlého pasu. který se rozšiřoval přes hladké boky do oválné pánve nejčistší souměrnosti. Pod lehounce vypouklým břichem se rýsoval hustě zarostlý, havranově černý trojúhelník, od nějž vybíhala mladá a štíhlá stehna. Floreta měla nejkrásnější ruce, jaké jsem kdy viděla. Korneli! bylo šestnáct. Tato rusovláska měla zajímavý vzhled; malá a obtioustlá dívka, vzkypělých vnad, odstávajících prsů s velkými bradavkami a pevných, dozadu vystrčených hýždí, prazvláštní velikosti a tlustého břicha, pod nímž splývalo nezvlněné, ohnivě červené rouno, mohla zajisté náramně drážditi zvrhlé chtíče mnichů. Ale její hořcově modré oči vyzařovaly smutnou nevinnost, jíž nemohlo porušiti ani horlivé oddávání se neřesti. Její otec měl v Auxerre obchod víněm. Byla svedena Rafaelem, který ji tajně odvedl do tohoto povedeného kláštera. Omphale, třetí žena, byla třicátnice velké postavy, jemných tváří a nádherných vlasů. Měla silně vyvinuté a nádherné prsy. Její tělesné tvary svítily zralou, pevnou a vědomou krásou. Mezi vysoké boky byl vklíněn jemně utvořený trup, zakončený hrdě nesenými rameny, hodnými zajisté spíše purpuru vévodkyně než vilných výlevů mnišské zvrácenosti. Měla majestátní postavu, která svou vznešenou jemností podmaňovala každého, kdo ji uzřel. Byla dcerou bohatéha vinaře z Joigny. Jeroným ji vylákal rodině nejpodivuhodnějšími svody a unesl ji, když jí bylo šestnáct let, v předvečer jejího sňatku s mužem, který měl založiti její štěstí. Taková byla společnost v domě, v němž jsem hledala ctnost a útěchu.
Jakmile jsem se octla v tomto hrozném kruhu, řekl mi otec Rafael: — Uhodnete snadno, milá kurvičko, že v tomto osamělém domě, kam vás vaše neblahá hvězda zavedla, je jakýkoli pokus odporu zbytečný. Vytrpěla jste, jak sama říkáte, již mnohá neštěstí, a vše nasvědčuje pravdivosti vašeho vypravování, ale uznejte, že v součtu vašich ponížení chybí největší neštěstí, které se ctnostné dívce může státi. Což je panenství u dívky vašeho věku ještě přirozené? Není to zázrak, který nemůže již déle trvati? A nezpůsobuje-liž tak dlouhé odříkání choroby přirození i nemoce ducha? Nemohla jste si přáti lepšího zasvěcení. Omrdáme vás tu tak, že by vám to mnoho ctnostných žen závidělo, a jste-li jenom trochu mlčenlivá, shledáte, že naše ocasy, jejichž velikost a neúnavnou sílu jste viděla, vám dají výjimečné rozkoše. Nelpíme ovšem příliš na cestách určených přírodou a jako tvorové, jimž bůh dal rozum a svobodnou vůli, ponecháváme zvyk mrdat kundu zvířatům, neboť ve všech vašich, ostatně rozkošných otvorech a koutech, v zadnici, mezi rty, pod bradu a v podpaží, nalezneme slast, po níž naše zjemnělé vášně touží. Lee nebojte se, že vaše kunda bude zaháleti; občas ji rozedřeme a rozcitlivíme tak. že ucítí slast již při pouhém přiblížení. Uvědomte si však, že se zde vše děje pro blaho mužovo, a že vaše rozkoš je vedlejší.
Zde zříte dívky, které se s počátku bránily jako vy, ale které konečně přišly k rozumu a podrobily se, když viděly, že je lepší s námi se radovat a spát v měkkých peřinách, než sloužiti a prát nám naše špinavé kutny. Buďte rozumná a uvědomte si své osamocení ve světě, neboť nemáte příbuzných, ani přátel, kteří by vás vysvobodili z rukou čtyř chlipníků, kteří nemají nejmenší chuti ušetřiti vás. Ke komu byste se mohla utéci s prosbou o pomoc? Není moci lidské ani boží, která by vás vyrvala z našich rukou a zachovala nadále vaši nevinnost, na niž jste tak pyšná. Svlékněte se tedy do nahá, Žofie, a snažte se zasloužiti si našeho laskavého chování nejdokonalejší povolností, neboť podrobíte-li se nám úslužně, nebudeme s vámi jednat hrubě! Po těchto slovech cítila jsem přespříliš dobře, že mi nezbývá nejmenší záchrany. Padla jsem Rafaelovi k nohám a prosila jsem ho, aby nezneužíval mého postavení. Trpké slzy smáčely jeho kolena. Pokusila jsem se o odvrácení zla nejohnivějšími slovy, jaká mi mé srdce napovídalo. Nevěděla jsem však, že pláč a slzy jsou v očích zločinných a zvrhlých pouze novým dráždivým půvabem, nevěděla jsem, že vše, čím jsem chtěla tyto netvory obměkčiti, rozpaluje tím více jejich smyslné choutky. Svíjela jsem s,e před ním na podlaze a přelévala jsem nejtrpčí slzy. Ale zvrhlík se mé kruté trýzni jen vysmíval a zlehčoval bezděčně pohyby, které mému tělu vnukala bolest.
— Nerejděte tak, schovejte si to, až ucítíte ocas v zadku. potom vám toho bude třeba, řekl mi a zdvihnuv sukně udeřil mne několikrát těžkou dlaní do obou nahých tváří. Můj křik ho ještě více podráždil. Sklonil se a za- hryzl se v zuřivé vášni do mé ubohé prdelky, přitom sevřel mé hrdlo tak, že jsem se dusila. Konečně mne prudkým kopnutím odhodil od sebe a zuřivě se rozkřikl:
— Chopte se té tulačky, Antoníne a svlékněte ji do nahá před našima očima; ukažte jí, že soucit zde nemá místa. Otec Antonín mne tvrdě uchopil a za strašných řečí, láni a kleteb strhal mi s těla šaty. Stála jsem úplně nahá před očima celého shromáždění.
— Sečkejte, řekl otec kvardián, znáte obřady přijímání, nechť je vychutná všechny. Tyto tři ženy se mezitím postarají o to, aby naše ocasy byly stálé tvrdé. Všichni utvořili kruh kolem mne a moje nešťastné družky držely v rukou údy mnichů a dráždily je mazlivými pohyby. Kdykoli se potom některý z nástrojů těchto zhovadilců sehnul, přiskočila kterákoliv a strčila jazyk do jeho nastavené hrozné díry.
— Dovolíte, madame, pravila naše krásná zajatkyně s ruměncem studu na tváři, abych vám alespoň trochu vylíčila necudné podrobnosti této orgie, neboť ani nejzvrhlejší představa se nepřiblíží ke skutečnosti, kterou hřích smilstva vnukal chlipníkům. Prohlíželi vane dvě hodiny, píď za pídí, potěžkávali mé prsy, srovnávajíce je s ňadry mých družek. Přesto že na mém celém těle nerostl ani jediný chloupek, vyjímaje ovšem místa, kde j.e určila sama příroda, nalezli na mém levém prsu dva nebo tři jemné vlasy, které surově vyrvali. Když mi omakali skoro celé tělo, položili mne na záda na stůl a přinutili dívky, aby roztáhly mé nohy. Jejich nerostné ruce nevynechaly ani jediný koutek mé kundičky; jeden po druhém vytahoval mého poštěváčka a srovnávali ho s postěváčky Omphale a Florety. Konečně mi vsunul otec Jeroným do zadnice rukojeť kříže a liboval si hloubku, již nalezl. Než kříž odložil, utřel rukojeť o chlopně přední dírky, což vyvolalo smích, při němž otec Antonín přinutil kopnutím váhavou Floretu, aby mi ji čistě vylízala. Paní, ujišťuji vás, že bych byla cítila rozkoš, kdyby nebylo předcházelo takové rouhání, za které spravedlivý bůh musí tyto kacíře zatratiti. Jazyk mé družky utišil poněkud bolest, již mi způsobila vilná zvědavost mnichů, ale to vše se nedá srovnati s činy, které následovaly!
— Pokračujme, pravil otec Rafael, jehož chtíč vydraždíla Kornelie lízáním varlat tak, že jej jen s krajní námahou ovládal, nastal okamžik obětování; připravte se všichni na své oblíbené požitky, jichž vám její nevinnost dá přehojně. Zvrhlík mne položil na pohovku. Naříkala jsem, že bych byla kámen obměkčila, a bránila jsem se zoufale. Otec Antonín, a otec Kliment mne zkroutili do kozelce, aby má nešťastná, k prasknutí zkroucená prdelka trčela do výše, otec Jeroným mi potřel rýhu a díru olejem posledního pomazání a otec Rafael nasadil k ní svůj obludný úd. — Roztáhni prdel, kurvo, anebo ji nezavřeš do smrti! Oba mniši rozevřeli mé poloviny tak, že mi praskala kůže.
— Madame, nezažila jsem nikdy takovou bolest a takovou hrůzu jako ve chvíli, kdy do mne vnikal onen obrovský kmen; myslila jsem, že zemru, trhal mne, čtvrtil mne, pronikal mi až k srdci, hýbal mi vnitřnostmi, a má ubohá dírka, roztržená kolem dokola, vytržená ze svého místa, pálila jako pekelný oheň. Zmítala jsem sebou, křičela jsem, kousala do rukou, které mne držely, kroutila sebou, ale zvrhlík za mnou jen blaženě vzdychal a jeho medvědí tlapy, svírající mé boky, mne surově narážely na kůl čím dál, tím hlouběji. Náhle zachroptěl a vykřikl něco, čemu jsem nerozuměla, protože mně jiný mučitel sevřel hlavu svými chlupatými stehny. Pod břichem jsem viděla, kterak ženská ruka uchopila měch otce Rafaela a dva prsty se sunuly do jeho špinavého zadku. Zdálo se mi, že příšerný netvor v mém těle roste, cloumal sebou, vzpínal se a drtil mé útroby, až najednou se ve mně začal šíleně rychle pohybovati a potom do mne vytékala horká řeka žhavého olova, znovu a znovu, a zaplavila mne uvnitř celou. Nikdy se žádný kozel tak nevylil do své samice. Nestydatá vášeň tohoto zhovadilého mnicha se ve mně vybila ze zadu, aniž mne oloupila o panenství.
O vrchole poblouznění! Všichni tito sveřepí smilníci zapomněli při volbě svých nízkých rozkoší na přirozenost přírody a domnívali se, že konají nějaké slavné činy. Otec Kliment, podrážděný pohledem na kvardiána a lehtán jazykem Florety, která jím neustále šimrala jeho úd po celé délce, přiblížil se ke mně a prohlásil, že ani on mou nevinnost neohrozí. Poručil mi kleknouti si před něj a obejmouti rty děsnou palici jeho údu. Políčky a ranami mne nutil ssáti tento zduřelý a zvířecký nástroj, takže jsem ani neměla času naříkati nad úchylností jeho ukájení. Jeho úd mi klouzal až do hrdla a kdykoli jsem se ho z neznalosti této zvrhlosti dotkla zuby, dal mi pár pohlavků. Má ponížená a zdeptaná duše plakala. Ačkoli bůh viděl mé neštěstí, nezničil jeho původce, naopak, ten lotr vystříkl v křeči své hnusné semeno do mého krku v takovém množství, že jsem je nestačila polykati, abych se nezadusila, a přebytek chámu mi vytékal z úst, míse se s mými slzami.
Potom se mne zmocnil otec Jeroným. Ale ani tento padouch nevnikl do mé svatyně, dráždil se pouze pohyby v brance a ohledávaje vchod proti mé vůli mokrý, slinil těžkou hlavu svého kyje. Rozvášněn touto smilnou předehrou, jejíž chlípnost s.e nedá popsati, vrazil mi celý úd do zadnice s takovou divokostí, že mne obestřela mdloba. Bůh chtěl, abych poznala hlubinu trýzně! Cesta příliš roztržená netvornou zduřelostí opálová údu, nemohla ukojiti jeho vášeň, chopil se tedy důtek a ponořen do mne až po kořen, začal mne nemilosrdně bičovati. Rány dopadající na mé boky, řemeny obtáčející mé tělo a uzle rvoucí kusy kůže z mých zad, způsobily křečovité vlnění. Sevřela jsem zadnici a svíjela jsem se jako na rožni. Když v slepé zuřivosti, provázené hlasitým řičením, dospíval konec aktu, vytáhl úd, jehož se chopila Kornelie. Dodělávala mu to oběma rukama. Konečně žhavý proud polil celé mé tělo.
Sotva byl otec Jeroným hotov, stál nade mnou otec Antonín, nadhazující si v hrsti ocas, který v ničem nezadal mohutné jedinečnosti údu otce Rafaela; jeho křivost a ohnutí činily jej ještě hroznějším. Pravil; — Tak pojďte, kurvičko; jste ohromně připravena pomstíti se mnou nepřirozenosti mých bratří. Utrhnu květ prvničky, který mi jejich výstřednosti ponechaly.
Líčiti vám podrobně vše, co se se mnou dělo, toť prožívati vše po druhé! Tento padouch byl ze všech nejhorší a nejchlipnější; ač se zdálo, že jde přirozenými cestami, blížil se po nich nevhodně, a ač se zdál lidštějším v hrozném obřadu, odškodnil se na všem, co mne mohlo hanobiti! Bohužel, kdykoli jsem v mládí, v obraznosti zabloudila k těmto slastem lásky, domnívala jsem se, že jsou cudné jako bůh, který je vnuká, a myslela jsem, že je příroda stvořila k potěšení lidí a věřila jsem, že se rodí z lásky a z něžnosti.
Abyste si, madame, mohla učiniti přibližný obraz o všem, popíši vám jen část mnohých surovostí, jichž se mnich na mně dopustil, neboť podrobný popis by mne příliš ponižoval. Otec Antonín zavolal Omphale a Kornelii, aby rozevřely má stehna, zatím co dva zhýralí mniši mne přidrželi na pohovce. Otec Antonín začal mi mrskati břicho, kundičku a vnitřní strany stehen. — Musíme zkypřiti záhon, než do něj zasadíme tak krásný štěp! Konce řemínků se mi zasekávaly do kůže, vnikaly mi do záhybů a do otvorů a za chvíli jsem měla poupátko tak oteklé a rudé jako kus syrového masa. Zvrhlík se v něm prohraboval prsty, potom vzal karafu oleje a vylil ji do mého lůna. Posléze ukázal svým druhům na podivný koš, zavěšený u stropu. Vrhli se na mne a svázali mne do kozelce, koleny provlékli tyč a za ramena a za kotníky mne vytáhli do výše. Můj trýznitel stál přede mnou a otec Rafael vytahoval nebo spouštěl koš tak dlouho, až se má rozevřená kundička ocitla přesně proti hlavě údu otce Antonína. Nikdy bych nebyla tušila, že zvrhlost může míti tuto podobu! Otec Antonín položil ocas na kraj otvoru a klouzal jím chvíli v otvoru, potom mne prudce odstrčil, a já, visíc na provazech jsem se rozhoupala. Odhazoval mne stále výš a výš a vždy, kdykoli se jeho úd octl mezi pysky mé kundicky, zastavil pohyb. Všichni zhovadilci chválili jeho zručnost. Posléze, když jsem již začínala věřiti, že svou hru ukončí a znásilní mne na pohovce, odrazil mne oběma rukama a čekal s připraveným údem, až se vrátím. Vykřikla jsem, že se zatřásla okna. Jeho ocas, tvrdý jako poleno, vjel do mne celou prudkostí mého rozhoupaného těla, prorval mi nejenom blánu, ale roztrhl mé ubohé pohlaví nahoře i dole. Otec Antonín, šílený vášní nastávajícího deliria, mne objal svýma opičíma rukama a vystříkl se do mne v cukajících záchvěvech údu a beder. Křičel a chroptěl, kousal a líbal mne hnusnými lichotkami rozvášněného tygra a v mdlobě, která mne přemáhala, domnívala jsem se, že jsem v objetí dravce, který svou vášeň ukojí jen když mne sežere. Strhl mne na zem, rozvázal mne a válel se po mně, jako" by byl ve smrtelné křeči. Potom zaťal zuby do mého pravého prsu a cítila jsem ještě, že se do mne vymočil. Ztratila jsem vědomí.
Potom prý otec Rafael poručil ženám, aby mne vzkřísily a ošetřily. Při probuzení mne přepadl záchvat šílené bolesti, nemohla jsem se smířiti s hroznou představou ztraceného věnečku a zneuctění lidmi, od nichž jsem očekávala pomoc a mravní posilu. Plakala jsem a naříkala, válela jsem se po zemi, rvala si vlasy a křičela jsem na své mučitele, aby mne zabili. Ale tito lotři byli příliš otrlí, aby je dojala má bolest a místo uklidňování a utišování zaměstnávali se znovu rozkošnými a smyslnými hrami se svými družkami. Konečně, když je můj křik počal obtěžovati, rozhodli se poslati mne někam, odkud by mé lkáni neslyšeli. Když mne již Omphale chtěla odvésti, vrhl se na mne otec Rafael znova, a nevšímaje si mého hrozného stavu, prohlásil, že nechce, abych odešla, aniž přinesu ještě jednou oběť jeho vášni. Smýkl mnou surově na pohovku, zdvihl můj krvavý zadek a vrazil mi do něj svůj úd. Bolesti v této noci mne přemohly tak, že jsem cítila sotva tupé brnění a zůstala jsem bez pohnutí. Ale jeho vášeň, vybíjená od večera v zadnicích Omphale a Florety, potřebovala prudšího dráždidla, a mnich do mne vylil svou nečistou zásobu chámu až tehdy, když mne zbičováním donutil k vrtivým a skákavým pohybům. Leč tentokrát nepustil své semeno do mých střev; když cítil, že se chvíle výstřiku blíží, zajel surově do mé rozervané přední dírky. Bylo toho méně než po prvé, ale přece ještě tolik, že málokterý muž napoprvé toho tolik vystříká.
Jaká přemíra zvrhlosti! Tito surovci dali mi vytrpěti nejstrašnější fysické bolesti právě v okamžicích mé největší mravní kříse. — U ďasa, řekl otec Antonín, chystáje se znovu na mne, nic není tak hodno následování jako příklady představených a nic nedráždí tolik jako opakování! Říká se, že bolest je přípravou k rozkoši. Jsem přesvědčen, že mne tato spanilá dívka učiní nejšťastnějším člověkem na světě. A přes můj křik a pláč stala jsem se po druhé obětí jeho zvrhlosti. Dopadl na mne, zdvihl mi kolena k ramenům a vedral se do mé vyhřezlé dírky. Zmítaje se ve mně, kousal a líbal mne neméně dravě než po prvé a svíraje mne tak, že jsem již uvěřila v svůj konec, byl hotov dvakrát za sebou, bez vyndání, pokaždé v křeči, která svou zvířeckou surovostí a silou připomínala hry dravců s kořistí. Když se do mne vylil po druhé, vrazil dva prsty do mé zadní dírky a přinutil mne, abych mu učinila totéž. V návalu zoufalství jsem mu je tam strčila, jak jsem mohla hluboko, a padouch byl šťasten, ježto mou odevzdanost zemříti považoval za rozkoš, kterou s ním sdílím.«


Tomáš V. Odaha - www.odaha.com