Tomáš V. Odaha
Recenze převzaté ze stránek www.odaha.com , kde můžete najít mnoho dalších zasvěcených recenzí nejen knih, ale i divadla, filmu apod. (včetně autorovy vlastní tvorby).
od dalších autorů

Titulní strana HINT

Gustave Flaubert
Citová výchova [L’éducation sentimentale]

Nakl. údaje: Praha : SNKLU, 1962
ISBN

Francouzskou literaturu 19. století můžeme zhodnotit jako kvantitativně mimořádně plodné období, dodnes s celosvětově obrovitou čtenářskou obcí, kterému se však jen v ojedinělých případech podařilo překročit ať již literárními kvalitami tak zejména nadčasovým poselstvím svých myšlenek hranici století 20. A jedněmi opravdu z mála nadčasových děl jsou dva ústřední romány Gustava Flauberta, Paní Bovaryová a ne-li svým zpracováním, tak aslespoň ve svém ústředním poselství i Citová výchova.
Paní Bovaryová vstoupila do dějin nejen pro někdejší soudní proces, kdy byl Flaubert obžalován ba dokonce i odsouzen za urážku veřejné mravnosti, ale jeho hlavní postava, paní Bovaryová, se stala synonymem pro útěk od reality do světa iluzí - bovarismus. Citová výchova, napsaná v letech 1843 až 1845, avšak poprvé vydaná až v roce 1869, má ve francouzské literatuře postavení jednoho z nejpesimičtějších románů a to i v přímém srovnání s mistrem tohoto žánru Émilem Zolou.
V zásadní myšlence lze Paní Bovaryovou charakterizovat jako další rozvinutí toho, co se Flaubert, byť ne příliš obratně snažil vyjádřit již v Citové výchově - Frédéric Moreau postupně sní o tom, že se stane spisovatelem, malířem, ministrem, poslancem nebo že se alespoň bohatě ožení, avšak není schopen dát čemukoliv trochu úsilí a práce. Symbolem jeho života je tak platonický vztah k o deset let starší paní Arnouxové, který sice zůstal nenaplněn, ale přece se jej Moreau za žádnou cenu nechtěl vzdát poté, co vyprchaly všechny jeho ostatní sny a jako na počátku zůstal sám, neúspěšný, chudý a především zcela vyprázdněný ve své lidské podstatě.
První verzi Citové výchovy okomentoval Flaubert, tehdy čtyřiadvacetiletý, jako: „Poctivý ve svých mravech, lidský ke svým bližním, poctivý ve svých společenských stycích, snažil se nicméně spát se všemi ženami, vykořistit všechny muže a shrábnout všechny zlaťáky.“Avšak ještě Karel Čapek se snažil zvrátit Flaubertovy dnes již asi zcela nezpochybnitelné závěry jako „příliš nevyléčitelné zklamání ze života“, nicméně ač nejen francouzská ale i světová literatura ještě několik desítek let po Flaubertovi koketovala s postromantickými ideály, ukázalo se, že Flaubertův domnělý pesimismus ohledně samotné podstaty a smyslu lidského života, jen předběhl svou dobu a došel ke stejným závěrům jako Franz Kafka, potažmo pozdější směr existencialismu.

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com