Tomáš V. Odaha
Recenze převzaté ze stránek www.odaha.com , kde můžete najít mnoho dalších zasvěcených recenzí nejen knih, ale i divadla, filmu apod. (včetně autorovy vlastní tvorby).
od dalších autorů

Titulní strana HINT

Irena Dousková
Hrdý Budžes

Nakl. údaje: Brno : Petrov, 2002
ISBN 80-7227-132-6 (váz.)

Příběh vyprávěný postavou malého dítěte již a priory evokuje satiru, jež kombinuje naivitu s bystrostí a zvídavostí, jež Dousková ve své postavě osmileté Helenky Součkové, žákyně 2. třídy ZŠ v Ničíně dále doplnila o ve světě dospělých tabuizovanou politickou rovinu, konkrétně o absurditu komunistické normalizace někdy v průběhu 70. let.
Tato naznačená forma je sice přijatelná pro velmi širokou čtenářskou obec, avšak již z principu může ztěží překročit vlastní stín a je humor nastaven i o sebeironii samotné Helenky, jež se přes svou snaživost a vstřícnost nesetkává s příliš vřelým přijetím ze strany svých spolužáků a vrstevníků, ba pro svou otylost a neohrabanost se stává častým terčem kanadských žertíků.
Hrdý Budžes je tak na prvním místě příjemným čtením a jen ztěží v něm lze čekat cokoliv více než právě svět osmileté holčičky a tak dostal-li se do širokého povědomí čtenářů tak právě pro vynikající dramatizaci v podání Divadla bez zábradlí s vynikající Barborou Hrzánovou v roli Helenky. Hledat v něm nadčasovost, inteligenci a vtip à la Poláčkovo Bylo nás pět však nelze.
Jak jsme vyhrabali partyzána

Pepa s Kačenkou mi dovolili chodit na jiskřičky! Napřed se zavřeli v kuchyni a křičeli tam na sebe něco o tom, co má a co nemá cenu, potom mě pustili dovnitř, šli pryč a bouchali po bytě dveřma. Nakonec se zase vrátili a řekli, že jestli chci, můžu tam chodit. Kačenka se mi zdála ubrečená a mluvila trochu dost sprostě.
To ona poslední dobou dělá často, brečí a nadává. Já si ale myslím, že jiskřičky nejsou žádný zasraný a že to bude príma. Náš oddíl se jmenuje Veselí lumíci a naše vedoucí se jmenuje slečna Anděla a už chodí na gymnázium.
Byla jsem s nima na prvním výletě a jsem na to pyšná, protože mi dovolili napsat o něm do kroniky a hlavně namalovat obrázek. Ta kapitola se jmenuje Po stopách partyzánů, ale jmenuje se tak jenom jako, protože ve skutečnosti si partyzáni dávali velkej pozor, aby žádný stopy nezanechali. Musí se tak jmenovat taky proto, že se tak jmenovala ta naše akce. Akce se říká výletu nebo čemukoli jinýmu, co se s jiskřičkama dělá. Výlet byla akce k 9. květnu, kdy Sovětský svaz s partyzány a s komunistama osvobodil naši vlast od Němců, protože tenkrát ještě byli Rusáci hodný. Myslím, že jim pomáhal i Hrdý Budžes, proto o něm asi pořád recitujeme.
Nedaleko Ničina je vesnice Toužím a u ní kopec Palice, kde padly poslední výstřely druhé světové války. Proto na Palici stojí veliký památník a dělají se tam skoro všecky ničínský akce. A tam jsme právě šli na výlet.
Šli jsme polema a lesama, po kterejch dřív běhalo plno partyzánů a fašistů. Partyzáni bydleli v zemijankách, to jsou takový díry do země, který vymysleli v Sovětském svazu. Když Němci nějakýho partyzána zastřelili, tak ho ostatní partyzáni zahrabali v lese. Ale neudělali mu žádnej hrobeček, naopak po ty hlíně dlouho skákali a dupali a navrch to zaplácali mechem a šiškama, aby Němci nic nenašli. Ačkoli nevím proč, když už stejně byl mrtvěj. Ale bylo to tak, protože nám to po cestě vyprávěl Vladimír.
Vladimír není náš vedoucí, ale je to pán, kterýho Anděla vzala s sebou na výlet, a řekla nám, že je to odborník na partyzány. Vypadal úplně jako Ježíšek, když už byl starej, a zrovna tak se mračil. Vůbec se netvářil, že by nám chtěl o partyzánech něco vyprávět Když se ho Lenka Krátká, co je dcera pani učitelky Krátký, zeptala: „Soudruhu Vladimíre, že vy se jmenujete podle soudruha Lenina?", řek ji: „Je to možný, voni mě naši moc nechtěli, soudružko holčičko." A zamračil se ještě víc.
Jenže Anděla ho honem odtáhla někam za strom, něco mu tam vykládala a hrozně při tom šermovala rukama. Když se vrátili, už se tvářil docela jinak, a když jsme si pak udělali táborák a pekli buřty, vyndal si z chlebníku pivo a začal nám konečně vyprávět o životě partyzánů.
Bylo to moc zajímavý a dobrodružný, jenom mi vrtalo hlavou, jak se mohli celou válku schovávat a bojovat proti Němcům v lesích kolem Ničína, když ty lesy jsou takový řídký a za chvíli vždycky člověk dojde na konec. Ale Vladimír mi vysvětlil, že jednak měli spoustu těch zemijanek, a potom, že ty ničinský partyzáni byli takovej zvláštní druh partyzánů. Že byli všichni malý a hrozně hbitý, takže uměli děsně rychle kličkovat a taky šplhat po stromech. Ale poněvadž měli vopravdu dost špatný podmínky, tak jich i tak hodně padlo. Proto je jich kolem Ničína spousta zakopanejch.
Koukali jsme, jak dohořívá ohníček, a vůbec nikdo nic neříkal. Já myslím, že se všichni začali trochu bát. Já teda určitě. Vladimír dopil pivo, vstal a ukázal mezi stromy.
„Tak hele," povídal, „vidíte támhletu velikou hromadu šišek? Nezdá se vám to podezřelý? Mně jo. A támhleten měkkej mechovej dolíček ve tvaru obdélníku je taky dost zvláštní, ne? Poslouchejte mě dobře, já bych řek, že už vám taky došlo, co se tam může skrejvat. Proto mám pro vás takovej návrh. Vás je tady — dva, čtyři, šest — tak se rozdělíte do dvou družstev po třech, vezmete si kapesní nožíky a klacky a prozkoumáte ty dvě zlověstný místa. Jestli mě můj instinkt odborníka neklame, tak... No, nechci vás strašit. Vidíte ten nůž?" Vladimír odněkud výtah neuvěřitelně dlouhej tesák. „Ten jsem si vzal na památku od jednoho, co jsem ho loni kousek odtud vykopal. Psaly o tom tehdy všechny noviny. Tak se do toho pusťte, jestli se ovšem nebojíte."
„Nebojíme," zašeptal Sečky, co mu hrozí dvojka z chování.
Jinak všichni mlčeli.
„Výborně!" řekl Vladimír. Pak vzal Andělu kolem ramen.
„My zatím s Andělou půjdeme dál do lesa, podívat se po dalších. Vrátíme se asi tak za půl hodiny a podáme vám zprávu. Kdyby něco, tak křičte."
Anděla nevypadala dvakrát nadšeně a zkoušela to Vladimírovi rozmluvit, ale Vladimír ji táhnul za sebou a volal na nás:
„Vidíte, děti? I vaše soudružka vedoucí má strach. To není žádná hanba, hlavní je ho umět překonat." Anděla se ještě párkrát ohlídla a pak oba zmizeli v lese. Tak úplně řídkej ten les zase nebyl.
Byli jsme akorát tři holky a tři kluci. Kluci samozřejmě řekli, že si udělaj družstvo spolu a my ať si uděláme svoje. Zabrali si tu hromadu šišek. Začali jsme hrabat. Přemejšlela jsem o tom, že má Pepa dneska narozeniny a večer bude oslava. Taky jsem si dělala starosti, jestli mu ještě stihnu koupit dárek, jestli mi, než se vrátíme do Ničína, nezavřou všechny obchody. Hlavně drogerie. Ale pořád mi tak divně škubalo v zápěstí a v hlavě. Pak jsem si vzpomněla, že večer určitě bude dort, já si budu moct výjimečně taky vzít a možná ještě i k snídani. To mi trochu pomohlo.
„Ježišimarjá — noha!"
To zařval Secký. Rybička mi vypadla z ruky, Zdena zařvala a Krátká se svalila, jako by ji někdo kopnul pod koleno. Sečky se chechtal a radostí vyskakoval do vejšky.
„To je vůl!" křičeli kluci, ale taky měli radost.
Krátká se naštvala. Sedla si kus dál do mechu, vyndala si tatranku a řekla, že se na to může vykašlat.
„Já to řeknu," řekla. „Řeknu to mámě. Ten chlap je stejně ňákej divnej, a jestli tu ňáký partyzáni jsou, tak ať si je najde SNB."
Tak jsme v našem družstvu hrabaly už jen já se Zdenou. Už jsme měly docela velkou jámu a byly jsme pěkně špinavý.
„Lenka Krátká, tralala, se nám strachy posrala!" zpíval Secký.
Musela jsem se smát, i když vím, jaký to je, když se člověku všichni posmívaj. Když vona ta Krátká, já nevím...
Najednou jsem narazila na něco tvrdýho. Myslela jsem, že je to kámen, ale i když jsem ryla sebevíc do strany, nešlo to vyndat. Pořád to tam všude bylo. „Zdenko!" řekla jsem a znělo to, jako když mám angínu. „Pojď mi pomoct."
Už mi zase tikalo po celým těle. Konečně jsme s tím pohnuly.
„Kluci! Andělo! Pomóóc!"
Všichni se seběhli a zírali jsme na tu věc. Byla to kost. Veliká a dlouhá. Byl to partyzán!
„Ty vago," řek Secký.
Zdena pořád křičela a křičela. Mezi stromama se objevil Vladimír a za chvíli i Anděla. Ale ta šla pomalu a divně se motala. Když přišla blíž, viděli jsme, že v ruce drží rozmlácený svoje děsně tlustý brejle. Taky byla rozcuchaná a vůbec vypadala divně. Vysvětlili jsme jim, co se stalo, a ukázali jsme Vladimírovi partyzána. Ale Vladimír nás zklamal. Řekl, že to je vážná věc a že už je taky dost hodin, takže teď tu kost zase pěkně zahrabeme a on, Vladimír, že půjde v Ničíně ten nález ohlásit na SNB. Mluvil skoro stejně jako předtím Krátká a připadalo mi, že už ho to vůbec nezajímá.
„Tak panstvo," řekl, „a teď půjdeme všichni rovnou na autobus, jelikož Anděla si lehla, totiž šlápla na brejle a nemůže jít zpátky pěšky. Projevili jste vysoký stupeň odvahy a máte můj nehynoucí obdiv." Pořád při tom mrkal na Andělu, ale ta to neviděla. Myslím, že neviděla vůbec nic.
„Vladimíre, tak aspoň vezmeme tu kost, když jsme si s tím dali takovou práci," poprosila jsem. Vladimír už se zase mračil.
„Jinak ti to esenbáci ani nebudou věřit," podpořil mě Secký, „a to jsme se na to mohli fakt vykašlat."
„No tak dobře," souhlasil nakonec Vladimír. „Dejte to sem."
Sebral kost, flašky od piva a jeli jsme domů.
V Ničíně jsem šla rovnou na náměstí do drogerie a koupila jsem Pepovi vodu po holení značky Pitralon za devět korun a ještě mi zbylo na žiletky Astra za pět korun. Když jsem čekala ve frontě u kasy, všimla jsem si, že před krámem stojí Anděla s Vladimírem, něčemu se smějou a dávají si pusinky. Najednou Vladimír otevřel mošnu, vyndal z ní tu kost z partyzána a hodil ji do popelnice. Potom šli pryč. Vyšla jsem ven, opatrně jsem se rozhlídla, jestli mě nikdo nepozoruje, a pak jsem tu kost rychle vytáhla. Schovala jsem ji do chlebníku, ale byla tak dlouhá, že kus pořád čouhal ven. Musela jsem ho cestou domů nenápadně zakrejvat jednou rukou a tvářit se jakoby nic.
U divadla jsem potkala Berenčičovou. „Ahoj, Helčo!" křičela na mě. „Kam neseš tu prasečí kost? To dostane Pepa k narozeninám?"
„To není prasečí, ale partyzánská," řekla jsem a dost jsem se na Berenčičovou naštvala.
„Mě neoblafneš, já jsem ze selskýho. Hele, já k vám večer taky přijdu. Ale až po zkoušce, to ty už budeš dávno chrnět. Tak čau."
Ta byla ale drzá, nikdo se jí neprosí, aby k nám chodila. No jo, ale co když má pravdu? Přece jenom mi to vrtalo v hlavě. Vůbec jsem neměla chuť, aby si ze mě všichni dělali legraci. Pro jistotu jsem partyzána schovala do křoví před naším barákem a šla jsem na dorty.
Dorty byly a předtím ještě řízky s bramborovým salátem. Zeptala jsem se Kačenky, z čeho jsou ty řízky udělaný, jestli z krávy, nebo z prasete. Řekla, že z prasete, tak jsem ji poprosila, jestli nám z něj nezbyly nějaký kosti, a Kačenka řekla, že v řízkách žádný kosti nejsou, ale že jestli mám ještě hlad, tak si můžu výjimečně přidat. Řekla jsem, že si radši přidám dort, a už jsem o tom víc nemluvila. Po večeři musel jít Pepíček spát, ale přišel pan Dusil, Luděk Starý a Lída Ptáčkova s Ťutim a já jsem měla dovoleno do půl desátý.
Dala jsem Pepovi dárky a popřála jsem mu všechno nejlepší ke třicátým narozeninám.
„Helčo, víš, co to znamená, když se po třicítce vzbudíš a nic tě nebolí?" zeptal se Pepa a já jsem nevěděla.
„To znamená, že jseš v rakvi."
Fuj, to jsou vtipy, ale hlavně že se mu líbil pitralon. Potom se stala jedna úžasná věc. Kačenka poslala všechny do kuchyně, a když nás zavolala zpátky, stála uprostřed pokoje taková bedna, nebo spis hromada beden přikrytá prostěradlem. Kačenka řekla — jedna, dva, tři — živijó — zatáhla za hadr a byl tam gramofon! Pepa dostal od Kačenky gramofon a tři desky: Mou vlast od Bedřicha Smetany, Lidové písně od Waldemara Matušky a Ztracenka si zpívá nevím od koho. Všichni tleskali a objímali se a hned pustili Waldemara Matušku a zpívali s nim všechny jeho lidové písně, hlavně Děvče, děvče, povadlý květ a pořád dokola. Byla to taková krása, že na mě úplně zapomněli. Když si vzpomněli, bylo už deset hodin pryč a honem mě chtěli poslat spát. Jenomže najednou zazvonil zvonek, a když Pepa otevřel, stála na prahu Jolana Berenčičová. Z vlasů, přes obličej, až dolů na tričko jí kapala krev. Všichni začali něco křičet, jenom Pepa odved Jolanu do koupelny, potom do křesla a zeptal se docela tiše, co se stalo.
„Zmlátily mě," řekla Berenčičová, „prostě mi trochu rozbily hubu."
„Kdo?"
„Kroupová s Panýrkovou. Přišly za mnou po zkoušce až do garsonky kvůli SSM a já jsem je poslala do prdele. Řekla jsem jim, že jsem určitě nejmíň stejně velká kurva jako oni, ale ne taková svině. Zamkly, seřezaly mě a utekly."
„Panebože, co budeme dělat?" zeptala se Kačenka divným hlasem.
„Hlavně mi nalejte pořádnýho panáka," chtěla Jolana, a když ho vypila, řekla, že už je to dobrý. A protože nikdo nevěděl, co by měli dělat, poslali mě aspoň spát. Jenom Berenčičová křičela: „Jen ji nechtě! Jen nechtě to dítě, ať vidí, jak vypadá život. Vopravdickej, zkurvenej život."
„Život, Jolano, život není peříčko," řekl Pepa. „Ale mezi náma, ve dvaceti, ve dvaceti je to stejně sranda."
Ráno jsem na partyzána úplně zapomněla, a když jsem se odpoledne vracela ze školy, tak už tam ta prasečí kost nebyla.


Tomáš V. Odaha - www.odaha.com