Tomáš V. Odaha
Recenze převzaté ze stránek www.odaha.com , kde můžete najít mnoho dalších zasvěcených recenzí nejen knih, ale i divadla, filmu apod. (včetně autorovy vlastní tvorby).
od dalších autorů

Titulní strana HINT

Charles Bukowski
Hollywood [Hollywood]

Nakl. údaje: Hodkovičky [Praha] : Pragma, c2002
ISBN 80-7205-926-2 (brož.)

Za vnější fasádou hovorového jazyka ulice s oslavami chlastu, šoustání, sraní, střídání zaměstnání, žen i podnájmů můžeme objevit skutečnou osobnost Charlese Bukowského s jeho pernamentními pocity méněcennosti, společenského podřadnosti ale i přes proklamovanou chlapáckost i hlubokou citlivostí, empatií a bystrým úsudkem. To co však činí z Charlese Bukowského originálem vysoko čnějícím nad zástupy svých napodobitelů a literárních plagiátorů je desetiletá zkušenost životního dna a osobní destrukce, kterou Bukowski opatřil patřičným nadhledem, sebeironií a velmi originálním smyslem pro humor. To vše ruku v ruce s pěstěním pocitu vlastní výjimečnosti ať již jako člověka tak jako spisovatele a zneuznaného následovníka Ernesta Hemingwaye a Francise Scotta Fitzgeralda.
Nicméně ať je Charles Bukowski brán jako kultovní autor zejména dospívající mládeže tak, že je literární kritikou jen blahosklonně ignorován, s nadhledem a patřičným odstupem nelze nevzít v úvahu fakt, že Bukowski je jedním z nejautentičtějších amerických autorů 20. století.
Jistě Bukowskému chybí dávka sebekritiky tak, že jeho dílo se nevyznačuje nijak velkou košatostí potažmo šíří svých námětů tak, že se do značné míry opakuje a v mnoha variacích vykrádá samo sebe, nicméně snad právě jen proto, že nám v postatě to samé Bukowski vypověděl v mnoha stovkách povídek a tisíců básní jsme ochotni přistoupit na to, že nás netahá za nos a jeho dílo má velký existenciální podtext.
Avšak jak plyne z předešlých řádků, Bukowského opakující se předloha alter ega Chinaskiho se poměrně záhy vyčerpává a zvláště od počátku 80. let, kdy se de facto stal uznávaný spisovatel, je již pro Bukowského velmi těžké ve 100× vyřčeném a 100× zopakovaném hledat nový rozměr. A právě tímto neduhem trpí i jedno z Bukowského pozdních děl Hollywood, jež komentuje těžký vznik celovečerní filmu s Bukowského scénářem - Štamgast z roku 1987. Bukowski si je v Hollywoodu vědom, že úlohu onoho věčného mladíka nelze hrát do nekonečna, představuje sám sebe již jen jako zestárlého opilce, který se baví buď sázkami na dostihy či psaním básní, což prokládá velmi nevěrohodnými obrazy z života hollywoodské společnosti. Avšak je-li znakem, průvodním jevem a současně i důvodem, proč Bukowského číst, obrovská životní energie, vitalita i naděje, že i z té nejtemnější životní situace si lze přinejmenším odnést neopakovatelnou zkušenost a nadhled, není příliš mnoho důvodů, proč Hollywood vlastně číst.

»První noc ten člověk Jona zabít nepřišel. Druhou noc měl Jon pistoli a čekal. Muž nepřišel. Někdy přijdou, někdy ne.
Mezitím se po operaci uzdravila Francine Bowersová.
"50 dolarů diet plus pokoj se stravou, to je všechno, co jí mohu nabídnout," řekl Friedman Jonovi.
Taky došlo k nějaké hádce kvůli její letence do Kalifornie, ale Firepower nakonec souhlasila, že to zaplatí.
Po prvním dnu natáčeni jsem měl dostat výplatu, a stejně tak Jon, ale nedostali jsme nic. Firepower měla zaplatit Jonovi a Jon pak měl zaplatit mně. Nic nepřišlo. Neměl jsem ani ponětí, jestli dostali zaplaceno aspoň lidi ze štábu.
Možná to byl důvod, proč jsem se rozhodl jít na večírek distributorů. Mohl jsem se zeptat Friedmana, kde jsou moje peníze.
Večírek se konal v pátek večer v Lemon Duck, v obrovském temném lokále s rozlehlým barem a mnoha stoly. Když jsme se Sarah přijeli, byla většina stolů už obsazená. Byli zde distributoři z celého světa. Vypadali klidně a téměř znuděně. Zrovna jedli nebo si objednávali večeře, moc nemluvili ani moc nepili. Našli jsme si stůl až skoro v rohu.
Vešel Jon Pinchot a okamžitě nás spatřil. Přišel ke stolu a usmíval se. "To je překvapení vás tady potkat. Večírky distributorů bývají příšerné... Mimochodem, něco tu mám..."
Měl s sebou v modrém přebalu scénář a hned ho otevřel:
"Tady tu scénu potřebujeme zkrátit na minutu a půl. Můžeš to udělat?"
"Jistě. Ale poslouchej, můžeš pro mě a pro Sarah přinést pití?"
"Samozřejmě..."
"Jon má pravdu," řekla Sarah, "tenhle večírek nevypadá moc na to, že by se rozjel."
"Třeba tomu můžeme trochu pomoct," řekl jsem.
"Hanku, nemusíme vždycky odcházet z večírků jako poslední."
"Ale my jsme tak nějak..."
Začal jsem proškrtávat text. Moje postavy byly příliš ukecané. Všichni byli moc ukecaní.
Jon se vrátil s pitím. "Jak to jde?"
"Moje postavy jsou moc ukecané..."
"A taky moc pijí..."
"Ne, nemohou pít přespříliš. Pití není nikdy dost..."
Pak se strhl potlesk.
"To je Friedman," řekla Sarah.
Byl tady, ve starém obleku, bez kravaty, v pomačkané košili s chybějícím knoflíčkem u krku. Friedman myslel na jiné věci než na oblékáni. Měl ale fascinující úsměv a díval se lidem zpříma do očí, jako by je rentgenoval. Přišel z pekla a pořád ještě v pekle byl, a pokud jste mu dali sebemenší příležitost, dostal vás do pekla taky. Chodil od stolu ke stolu a trousil drobné vtipné poznámky.
Nakonec přistoupil k našemu stolu. Řekl něco jako že to Sarah sluší.
"Podívejte," ukázal jsem na scénář ležící na stole, "ta kurva Pinchot mě donutil i na večírku PRACOVAT!"
"DOBŘE!" řekl Friedman, otočil se a přešel k dalšímu stolu.
Dokončil jsem škrty a podal scénář Jonovi. Začal si to číst.
"Je to prima," řekl, "nic důležitého se nevynechalo a myslím, že je to stejně srozumitelné."
"Možná i líp."
Pak se strhl další potlesk. Vcházela Francine Bowersová. Nebyla tak moc stará, ale byla ze staré školy. Stála velmi vzpřímeně (jako podle pravítka) a pomalu otáčela hlavou ze strany na stranu, usmívala se, a pak se zase neusmívala, a nakonec se opět vrátila k úsměvu. Váhavě a nerozhodně postávala ve dveřích. Deset vteřin tam stála jako socha a potom elegantně vplula do místnosti. To jí vyneslo další potlesk. Zablesklo pár fotoaparátů. Pak se uvolnila. U několika stolů se zastavila, aby prohodila pár slov, a pokračovala dál.
Panebože, pomyslel jsem si, a co autor? Spisovatel, to byla krev, kosti a mozek (nebo nedostatek toho všeho) vložené do těchto stvoření. Spisovatel nechal tlouci jejich srdce, vložil jim slova do úst, nechal je žít nebo zemřít, cokoli se mu zachtělo. A kde zůstal spisovatel? Kdo kdy fotografoval spisovatele? Kdo mu tleskal? Ale bylo tomu tak jako vždycky. spisovatel byl tam, kam patří: v nějakém temném koutě; odkud se jenom díval.
Potom náhle, pozor! Francine Bowersová přistoupila k našemu stolu. Na Sarah a Jona se usmála a ke mně pronesla: "Dopsal jste mi tam už tu scénu pro nohy?"
"Francine, už to tam je. Musíte je rozsvítit."
"To uvidíte. Já mám nádherný nohy!"
"Já v to samozřejmě doufám."
Sklonila se nad stál směrem ke mně, rozzářila se svým krásným úsměvem a nad pověstnými vysokými lícními kostmi jí svítily oči: "Nebojte se."
Potom se napřímila a odešla, k dalšímu stolu.
"Musím kvůli něčemu za Friedmanem," řekl Jon.
"Ano," řekl jsem já, "zeptej se ho na výplatu."
Seděli jsme se Sarah dál a pozorovali lidi. Sarah byla na večírcích výborná. Vybírala pro mě lidi a vyprávěla mi o nich. Dozvěděl jsem se tak věci, kterých bych si sám nikdy nevšiml. Měl jsem o lidstvu velmi nízké mínění, a tak jsem si ho raději moc nevšímal. Sarah mně ukazovala lidi v zajímavějším světle, což jsem vítal.
Čas pokročil a my jsme si jako obvykle nedali se Sarah nic k jídlu. Jíst, to byla dřina, a po dvou třech skleničkách jídlo ztrácelo chuť. Bylo jenom divné, že když víno zteplalo, jídlo se zdálo chutnější. Pak se náhle zčistajasna vynořil Jon Pinchot. "Podívej," ukázal k jednomu stolu, "tamhle je jeden z Friedmanových právníků."
"Dobře," pravil jsem, "půjdu tam. Pojď, prosím tě, Sarah, se mnou..."
Vyrazili jsme a posadili se k jeho stolu. Právník zručně zacházel se svými pohárky. Vedle něho seděla vysoká blondýna. Seděla tam vysoká a nehnutá, jakoby zamrzlá. Měla dlouhou předlouhou šíji, a ten krk byl vytažený k prasknutí a ani se nehnul. Dívat se na ni působilo bolest. Vypadala zkameněle. Právník nás znal.
"Á, Chinaski," řekl, "a Sarah..."
"Ahoj," řekla Sarah.
"Ahoj," opakoval jsem já.
"Tohle je moje žena Helga..."
Pozdravili jsme se s Helgou. Neodpovídala. Zkamenělá seděla na vysoké židli.
Právník posunkem objednal nějaké pití. Objevily se dvě láhve. Všechno vypadalo hned lépe. Právník, Tommy Henderson, nám nalil.
"O co, že nemáte rádi právníky," řekl mně.
"Jako sociální skupinu ne, to ne."
"No, já jsem poctivý advokát, žádnej zloděj. Myslíte si, že když pracuju pro Friedmana, že chci každého očesat?"
"Ano."
"Já tedy ne..."
Tommy do sebe obrátil skleničku vína a nalil si další. Já vypil svoji.
"Pomalu, Hanku," řekla Sarah, "musíme dojet nazpátek."
"Když to budu špatný, tak si nazpátek vezmeme taxíka. Ten právník to zaplatí."
"Správně, já to zaplatím..."
"No, v tom případě..." Sarah okamžitě vypila i svou sklenku.
Vysoká zkamenělá žena byla pořád ještě zkamenělá. Bylo bolestné se na ni byť jen podívat. Krk měla tak dlouhý a vypnutý, že jí na něm vystupovaly žíly - dlouhé, tvrdé a bolavé žily. Bylo to fakt ošklivé.
"Moje žena," řekl advokát, "s pitím skončila."
"Aha..." řekl jsem.
"To máte dobré," řekla Sarah, "chce to odvahu, zvláště když lidé kolem vás pijí."
"Já bych to nemohl udělat," řekl jsem, "nejhorší věci na světě je být střízlivý mezi partou samých přiblblých opilců."
"Jednou jsem se v pět hodin ráno vzbudila nahá na pláži v Malibu. To pro mě rozhodlo."
"To vám určitě prospěje," řekl jsem. "Nechat toho, to chce odvahu."
"Nenechte si to od nikoho rozmluvit," řekla Sarah.
Advokát Tommy Henderson nalil sobě, Sarah i mně čerstvé víno.
"Chinaski mě nemá rád," řekl své ženě Helze.
"Mysli si, že jsem gauner."
"To bych mu nevyvracela," řekla Helga.
"Fakt, jo? Fakt?" řekl advokát. Vypil skoro celou sklenku a zazíral na mě. Díval se mi hluboko do očí. "Myslíte si, že jsem gauner?"
"No," řekl jsem, "asi..."
"Vy si myslíte, že vám nezaplatíme?"
"Ano, mám takový pocit..."
"Tak podívejte, četl jsem většinu vašich knih, co na to řeknete? Myslím si, že jste veliký spisovatel. Myslím, že jste skoro tak dobrý jako Updike."
"Díky."
"A tohle si poslechněte: dnes ráno jsem rozeslal všechny šeky. Všichni dostanete zaplaceno. Všichni máte v poště svoje peníze."
"To je pravda," řekla Helga, "viděla jsem, jak nese šeky na poštu."
"To je skvělý," řekl jsem, "víte, ale je fér..."
"Samozřejmě, že je to fér. Chceme být fér. Máme problémy s dočasnou platební neschopností. Ale už se to vyřešilo."
"Bude to dobrý film," řekl jsem.
"Já vím. Četl jsem scénář," řekl Tommy. "Zdá se vám to teď už trochu lepší?"
"No samo, že jo."
"Pořád si ještě myslíte, že jsem gauner?"
"No, to si už myslet nemůžu."
Tak se na to napijeme!" řekl Tommy.
Nalil do skleniček. Pozvedli jsme je k přípitku. Tedy Tommy, Sarah a já.
"Na spravedlivý a čestný svět," pravil jsem.
Přiťukli jsme si a vypili na ex.
Všiml jsem si, že žily na krku Helgy vystoupily, bylo-li možné, ještě víc. Nicméně jsme pili dál.
Trošku jsme i mluvili. Většinou o tom, jak je Helga statečná.
Odcházeli jsme poslední. Tedy Helga, Tommy, Sarah a já. Zbylí dva číšníci se po nás při odchodu dívali velice zle. Ale my na to byli se Sarah zvyklí. A Tommy s největší pravděpodobností taky. Helga s námi kráčela směrem k východu, stále vzpřímená a trpící. No, aspoň nebude mít ráno kocovinu. Pak to bude zase na nás.
V pondělí za týden jsme se vydat na jinou sešlost v Alvarado Street. Zaparkovali jsme pár bloků stranou a šli pěšky. Když jsme se přiblížili, vidíme, že se něco děje kolem Rolls-Royce Jacka Bledsoea.
"Střílejí rachejtle," řekla Sarah.
Na kapotě Rollse stál Jack Bledsoe a spolu s ním dva jeho kámoši v motocyklistických botách. Rachejtle vybuchovaly, Bledsoe se smál, motocyklisti se smáli, a procházeli se v těžkých botách po kapotě, aby na další rachejtle změnili místo.
"Nemyslím, že by to karosérii dělalo zrovna moc dobře," řekla Sarah.
Pak jsem zahlédl Jona Pinchota. Mířil k nám. Na tváři měl unavený úsměv.
"Co se to tady sakra děje, Jone?"
"Musíme udržovat dětičky šťastné
Potom jeden motocyklista zaječel. Všichni seskočili z kapoty. Ohňostroj skončil. Odcházeli, smáli se a povídali.
"Podívej na ty vybouleniny na kapotě," řekl Jon.
"Všude možně. Copak si toho nevšimli?"
"Nic nevědí. Oni jen žijí, a nevědí nic."
"Ubohé krásné auto," řekla Sarah.
(Vyklepat ty vybouleniny z kapoty a znova ji nastříkat stálo později 6000 dolarů.)
Tys mluvil na večírku s tím advokátem, že jo, Hanku?"
"Ano."
"Co říkal?"
"Říkal, že šeky už poslali."
"To je pravda. Dostal jsem je a chtěl je uložit na svůj účet."
Jon vytáhl peněženku a vytáhl z ní šeky. Byly dva. Přes líc každého z nich bylo razítko: Nedostatečné finanční krytí.
"Patří holandské bance. To zíráš."
"Nemůžu tomu věřit," řekl jsem.
"Proč?" zeptala se Sarah. "Proč Firepower tohleto dělá?"
"Já nevím. Pohádal jsem se dnes ráno s Friedmanem. Prohlásil, že šeky jsou dobré, že jejich účetní složil fondy na nesprávný bankovní účet a že jakmile budou peníze převedeny zpátky na tento účet, bude to v pořádku. Povídám mu: 'Jsou orazítkované v holandské bance. Žádná banka se jich ani nedotkne, když jsou takhle označeny a orazítkovány. Musíte mi napsat nové šeky.' Friedman řekl: 'No, to ale nemůže udělat já sám. Musím počkat na svého účetního, abychom si to vyjasnili.'"
"Já tomu nemůže uvěřit," řekl jsem.
"Povídám Friedmanovi: 'Dobře, zavoláme si sem vašeho účetního: A on na to: 'Můj účetní odjel do Chicaga ke smrtelnému loži své matky. Umírá na rakovinu.' Pak se zaklonil ve svém křesle a díval se z okna. 'Pane Friedmane,' povídám mu, 'to není fér.'"
"A co ten hajzl řekl?" zeptala se Sarah.
"Podíval se na mě těma svýma nevinnýma modrýma očima a řekl: 'Pamatuj si, chlapče, že nikdo jiný v tomhle městě ten film nechce. Kašlou na to. Smějí se tomu. My ho bereme, to si zapamatuj. Pracuj s náma, zlatíčko, a budeš mít na růžích ustláno.'"
"Cos udělal potom?"
"Sarah, Hanku, pojďte teď, prosím vás, se mnou," řekl Jon. "Jsme připraveni točit scénu ve vaně. Pamatujete si na ni?"
"Ano, samozřejmě. Budeš pokračovat i bez výplaty?"
Zamířili jsme k připravenému interiéru.
"Scéna ve vaně bude dobrá. Líbí se mi," řekl Jon.
"Ano," řekl jsem, "je dobrá"
Jon pokračoval ve vyprávění: "Po návštěvě Friedmana jsem obcházel ten jejich barák. Šel jsem dvakrát kolem dokola celého bloku a díval se na zelenou budovu Firepower. Pak mě to konečně napadlo. Vrátil jsem se do Friedmanovy kanceláře... Promiňte, Hanku, prosím tě, postav se za mě, jak budu sedět tady na té židli.."
"Hm?"
Stál tam čekající fotograf. Jon se posadil na židli.
"Jsi za mnou?"
"Ano."
"A teď pořádný přiblblý úsměv."
Zakřenil jsem se.
Blýskl fotoaparát.
"Prima. To je ono."
Jon se zvedl: "Pojďte se mnou. Točíme nahoře..."
Vešli jsme na schody.
"Friedman s Fischmanem se nechali vyfotit přesně takhle minulý týden, Friedman na židli a Fischman stojící za ním, a oba se usmívají. Fotka vyšla jako celostránkový inzerát ve Variety. A pod tím byl titulek: FIREPOWER ZVÍTĚZÍ!"
"Fakt?"
Moment. Zastav. Chci vám to dopovědět, než přijdeme do stavby."
"Dobře."
Stáli jsem nahoře na schodišti. Točit se mělo v hale.
"Vrátil jsem se do Friedmanovy kanceláře. Řekl jsem mu, že jsem viděl jeho inzerát ve Variety. A oznámil jsem mu, že my dva tam budeme mít inzerát příští týden. Ty a já v té samé pozici. A pod tím bude fotka dvou neplatných šeků a titulek: FIREPOWER ZVÍTĚZÍ, ALE JAKÝM ZPŮSOBEM? Pověděl jsem mu, že pokud do osmačtyřiceti hodin neobdržíme dva potvrzené šeky, inzerát vyjde."
Na konci předsíně, kde se mělo točit, stál podivuhodně vysoký muž. Byl to Jonův asistent režie, pan Edwards.
"Jsme připraveni točit, Jone. Všechno je přichystané."
"Moment..."Hned tam jsem..."
"Třeba bys nám to mohl dopovědět později?" zeptala se Sarah.
"Ne, chci to dokončit. Já pak povídám Friedmanovi: 'Na druhou stranu, pokud dostaneme potvrzené šeky do osmačtyřiceti hodin, pořád ještě ten inzerát do Variety můžeme dát bez těch holandských šeků, a titulek bude znít: 'FIREPOWER, MY TI VYHRÁT POMŮŽEM!'"
"Co na to říkal?" zeptal jsem se.
"Chvíli neříkal nic. A potom povídá: 'Fajn, máte ty šeky mít.'"
"Jenže na těch fotkách, cos nám právě nechal udělat, máme oba šíleně falešné úsměvy. Nepotřebujeme na inzerát 'FIREPOWER, MY TI VYHRÁT POMŮŽEM' trochu lepší fotky?"
"Když dostaneme šeky," řekl Jon, "na inzerát zapomeneme. Takový by přišel asi na dva tisíce dolarů."
S tím jsme se přesunuli k natáčení scény ve vaně.
Scéna ve vaně byla jednoduchá. Francine měla sedět ve vaně a Jack Bledsoe zády k ní na podlaze. Francine měla ve vaně hovořit o rázných věcech, hlavně o vrahovi právě propuštěném na podmínku, který žil v jejím domě. Žil na hromádce s jednou starou ženskou, kterou bez přestání mlátil. Rachot a nadávky vraha i jeho dámy bylo slyšet přes stěnu.
Jon Pinchot mě požádal, abych napsal dialogy lidí, kteří se hádají za stěnou, a já mu přichystal několik stránek dialogů. V podstatě to byla nejzábavnější část z celého psaní scénáře.
Častokrát nebylo v těch ubytovnách a laciných bytech co dělat, když jste byli o hladu a o poslední lahví. Nedalo se dělat nic jiného, než poslouchat tyhle divoké hádky. Dávaly vám pocit, že nejste jediní, které svět odepsal, že neste jediní, kteří se blíží šílenství. Nemohli jsme se na scénu s vanou dívat, protože uvnitř nebylo dost místa, takže jsme šli se Sarah do obývacího pokoje bytu, kde byl i kuchyňský kout. Náhodou jsem před třiceti lety žil v úplně stejném domě na Alvarado Street s jednou ženou, o níž scénář byl. Opravdu podivné a vzrušující. Všechno tu už jednou bylo. Buď tak či onak. Po třiceti letech to tady vypadalo téměř stejně. Jenom lidi, které jsem znával, už všichni zemřeli. Ta žena zemřela před třemi desítkami let a já tady sedím a piju pivo v úplně stejném domě, plném kamer, zvuků a filmového štábu. No, já umřu taky, a to dost brzo. Nalejte mi jednu.
V kuchyňském koutě si vařili a lednička byla plná piva. Párkrát jsem si tam zašel. Sarah si našla lidi, se kterými se dalo mluvit. Měla štěstí. Pokaždé, když někdo mluvil se mnou, chtělo se mi vyskočit z okna nebo alespoň ujet výtahem. Lidi se prostě o nic nezajímali. Třeba se ani o nic zajímat nemají. Jenže zvířata, ptáci, a dokonce i hmyz se zajímá. Neumím to pochopit.
Jon Pinchot měl pořád jednodenní náskok oproti rozvrhu natáčení a já tomu byl velmi rád. Drželo nám to Firepower od těla. Velcí bosové mezi nás nelozili. Měli tu špióny, pochopitelně. Ti se dali poznat.
Někteří lidi u štábu měli moje knížky. Žádali mě o autogramy. Knihy, které měli, byly podivné. To znamená ty, které jsem nepovažoval za své nejlepší. (Moje nejlepší kniha je vždycky ta poslední, kterou napíšu.) Někteří z nich měli moji první sbírku sviňáckých povídek Onanování s ďáblem. Pár jich přineslo básně:Mozart na fíkovníku a Nechali byste toho chlapa hlídat svoji čtyřletou dcerku? Taky Záchodové prkénko je moje kaple.
Den ubíhal pokojně, ale apaticky.
Taková scéna ve vaně, pomyslel jsem si. Francine teď už musí být dokonale čistá.
Potom náhle vrazil do pokoje Jon Pinchot. Vypadal neupraveně. I zip kalhot měl zapnutý jen napůl. Neučesaný. Jeho oči vypadaly divoce a zoufale zároveň.
"Panebože!" řekl. "Tady jsi!"
"Jak to jde?"
Předklonil se a pošeptal mi do ucha: "Je to hrozný, k zbláznění! Francine se bojí, aby jí nad vodu nevykoukly kozy! Pořád se ptá: 'Nejsou mi vidět prsa?'"
"Má je malý?"
Jon se ke mně nahnul ještě blíž: "Už není tak mladá, jak by chtěla... A Hyansovi se zase nelíbí světla... Nedokáže si prosadit svou, a tak chlastá víc než dřív..."
Hyans byl kameraman. Vyhrál už skoro všechny možné filmové ceny a nejrůznější uznání, ale jako většina dobrých duší se rád sem tam napil.
Jon pokračoval a o překot mi šeptal: "A Jack si pořád nemůže zapamatovat tu svou jednu větu. Musíme to pořád znova zastavovat. Něco mu na té větě vadí, a když ji říká, má na tváři přiblblý úsměv."
"Kterou větu?"
"Ta věta zní: 'Když přijde důstojník, tak se musí onanovat s heslem.'"
"Dobře, tak zkuste: 'Když přijde důstojník, tak se musí jebat s heslem.'"
"Prima, děkuju ti! PRÁVĚ TO JDEME TOČIT PODEVATENÁCTÉ!"
"Panebože," vydechl jsem.
"Popřej mi hodně štěstí..."
"Hodně štěstí..."
Jon pak z pokoje odešel. Přistoupila ke mně Sarah:
"Co se stalo?"
"Jedou to podevatenáctý. Francine se bojí ukázat prsa, Jack neumí říct svou větu a Hyansovi se nelíbí nasvícení..."
"Francine potřebuje panáka," řekla, "to ji uvolní."
"Hyans zato panáka nepotřebuje."
"Já vím. A když se Francine uvolní, Jack tu svou větu říct dokáže."
"Možná."
Právě v té chvíli vešla do pokoje Francine. Vypadala úplně ztracená, naprosto mimo. Měla na sobě koupací plášť a kolem hlavy omotaný ručník.
"Řeknu jí to," pravila Sarah.
Přistoupila k Francine a tiše s ní mluvila. Francine poslouchala. Trochu přikývla a pak zašla nalevo do ložnice. Za chvíli přišla z kuchyňky Sarah s šálkem kávy. No, v té kuchyni byla skotská, vodka, režná i gin. Sarah z toho něco umíchala. Dveře se otevřely, zavřely, a kávový šálek zmizel. Sarah přišla za mnou: "Teď bude v pořádku..."
Uběhly dvě nebo tři minuty a dveře od ložnice se prudce rozletěly. Vyšla odtud Francine a zamířila do koupelny ke kameře. Když šla kolem, našla očima Sarah: "Děkuju vám!"
Nedalo se tam prostě nic dělat, jen sedět a oddávat se dalším krátkým konverzacím.
Nešlo nemyslet na minulost. Byl to úplně ten samý dům, ze kterého mě vyhodili za to, že jsem tam měl jednou v noci tři ženský. V těch dobách neexistovalo nic takového jako Práva nájemníků.
"Pane Chinaski," říkávala domácí, "žijí tady nábožensky založení lidé, pracující, lidé s dětmi. Nikdy tady nebyly od nájemníků podobné stížnosti. A já vás taky slyšela - všechno to zpívání, hádky... třískání... neslušné řeči a smích... Za celý svůj život jsem neslyšela nic podobného, jako to, co se včera v noci dělo u vás v pokoji!"
"Tak dobře, odstěhuju se..."
"Děkuji vám."
Musel jsem vypadat šíleně. Neholený. Nátělník plný děr po cigaretách. Mým jediným přáním bylo mít na prádelníku víc než jednu láhev. Nehodil jsem se do tohoto světa a svět se nehodil pro mě, a našel jsem si několik sobě rovných. Většinou to byly ženy, ženy, s nimiž by většina mužů nechtěla být v jednom pokoji, ale já je zbožňoval, inspirovaly mě, přehrával jsem před nimi, přísahal, pózoval ve spodním prádle a vyprávěl jim, jak budu slavný, ale jenom já jsem tomu skutečně věřil. Ony akorát ječely: "Zavři tu klapačku! Nalej nám ještě!" Tyhle dámy z pekla, tyhle dámy v pekle i se mnou.
Jon Pinchot vešel zvesela do pokoje.
"Zabralo to!" řekl mi. "Všechno fungovalo! To byl tedy den! A zítra začínáme znovu!"
"To Sarah," odpověděl jsem. "Umí namíchat jakýsi kouzelný nápoj."
"Cože?"
"Dokázala uvolnit Francine čímsi, co jí dala do kávy."
Jon se obrátil na Sarah:
"Mockrát děkuju..."
"Kdykoli k službám," odpověděla Sarah.
"Panebože," řekl Jon, "jsem v téhle branži už pěkně dlouho, ale nikdy jsem nic netočil devatenáctkrát!"
"Slyšel jsem," odvětil jsem, "že Chaplin někdy točil scénu stokrát, než se mu povedla."
"To byl Chaplin," řekl Jon. "Kdybychom to točili stokrát, tak na to padne celý náš rozpočet."
A to bylo ten den asi tak všechno. Sarah ještě řekla: "Do háje, pojďme k Musso's."
Což jsme udělali. Dostali jsme stůl Na starém, objednali si něco k piti a začali prohlížet jídelní lístek.
"Pamatuješ se?" zeptal jsem se. "Pamatuješ, jak jsme se sem kdysi chodili dívat na lidi sedící u stolů a snažili se rozpoznat jednotlivé typy, herecké typy, typy produkčních a režisérů, herců porna, agentů, podvodníků? A jak jsme si mysleli: 'Koukni se na ně, jak si povídají o svých přiblblých filmařských záležitostech, o smlouvách a o posledních filmech.' Co je to za krtky, za ztracené existence..., lepší se odvrátit, když se cpou těmi svými mečouny a kambalami."
"Mysleli jsme si, že stojí za hovno," řekla Sarah, "a teď tu sedíme sami."
"Nechtěného největší krajíc..."
"Správně! Myslím, že si dám kambalu..."
Číšník stál nad námi, šoupal nohama, mračil se a husté řasy mu lezly do očí. Musso's fungovali od roku 1919 a všichni pro ně byli jak obtížný hmyz: my i všichni ostatní v restauraci. Kývl jsem. Rozhodl jsme se pro mečouna. S hranolky.
Film se natáčel na třech místech. Různé místnosti, různé ulice a bulváry, různé bary, s tím vším se musela provádět spousta triků.
Byla zde například noční scéna, při které mělo dojít ke krádeži kukuřice z nezastavěné parcely a k honičce s policií.
Kukuřici vypěstovali a připravili ke krádeži.
Pronájem přišel na pět tisíc dolarů. Opuštěnou parcelu nyní vlastnilo Rehabilitační centrum pro alkoholiky. Pinchot všude hledal něco lacinějšího, ale nakonec se musel spokojit s touhle parcelou, která byla náhodou přesně táž, kde před třiceti lety kradla kukuřici moje dáma. Novou kukuřici vypěstovali na přesně stejném místě, kde rostla původně. Další věci už tak přesné nebyly. Nedaleký činžák, kde žena bydlela, ten, kam jsem se k ní přistěhoval, se nyní proměnil na domov důchodců.
Velkou budovu sousedící s parcelou nyní užívalo Rehabilitační centrum, zatímco dříve tam bývala populární tančírna. Bývalo tam plno obzvlášť v neděli večer. Celé přízemi tvořilo gigantický taneční sál s velkými světelnými koulemi pomalu se otáčejícími u stropu, a k tanci tam hrála kapela až do ranních hodin, zatímco spousta módních automobilů, některá i se šoféry, čekala venku.
Tu tančírnu i ty lidi jsme v dobách našeho hladovění nenáviděli a navzájem se mlátili s policií i s domácím, takže jsme končili na okrsku v Lincoln Heights, odkud nás zase hned pouštěli.
Teď byl ten dům plný napravených opilců, kteří si četli v Bibli, bez přestáni kouřili a v místnosti, která kdysi bývala parádní tančírnou, hráli bingo.
Jedině ta prázdná parcela se nezměnila. Za celá desetiletí tady nikdo nikdy nic nepostavil.
Francine s Jackem už měli za sebou několik zkoušek a zmizeli do svých přívěsů, a my tam postávali a čekali, až se pojede naostro. Upíjel jsem pivo, když vtom mi někdo zaklepal na rameno. Byl to elegantně vypadající chlápek s pečlivě zastřiženou bradkou, milýma očima a milým úsměvem. Byl mi povědomý, ale nevěděl jste, o koho jde, nevěděl jsem, co dělá, a neptal jsem se na to. Popravdě řečeno jsem si myslel, že jeho pravým posláním je fízlovat pro Firepower.
"Prosím vás," řekl, "tady na place se nesmí pít."
"Proč ne?"
"Ve smlouvě s vlastníky jsme podepsali, že tady můžeme točit, ale že se při tom nebude pít."
"Voda?"
"Víte, co mám na mysli."
"Ano, ty bývalé opilce, kteří nesnesou, aby viděli pít někoho jiného."
"Nevěří už v pití."
"Ale celý film je právě o pití."
"Bylo pro nás hrozně těžké tuhle parcelu zajistit. Nekažte to, prosím vás."
"Fajn, kámo. Ale dělám to jen kvůli Pinchotovi, ne kvůli vám..."
Odešel i se svým zápisníkem a kroutil měkkou zadnicí, kterou dost často nenakopli.
Obrátil jsem se k budově zády, dal si další doušek a vložil láhev do kapsy saka.
Můžou tě vidět," řekla Sarah.
"Myslíš, že všichni ti polepšení alkoholici visí v oknech a dívají se, jak piju pivo?"
"To ne, ale určitě tu mají svoje lidi."
"Dobře, půjdu se vždycky schovat, když si budu chtít loknout piva."
"Chováš se namyšleně jako některý ty hvězdy."
Sarah měla pravdu. Neměl jsem právo být namyšlený. Herec v hlavní roli bral sedmsetpadesátkrát víc než já.
Pak nás našel Jon Pinchot.
"Ahoj, Sarah... Ahoj, Hanku..."
Pověděl mi, že Friedman právě odeslal nové šeky, že můj vypsali přímo na mě a budu ho mít v poště. Náš plán byl úspěšný.
"Musím jít," řekl Jon, "jsme pomalu připraveni točit scénu na kukuřičném poli. Dívejte se a řeknete mi, co si o tom myslíte..."
Konečně se natáčení rozjelo a Francine vyběhla na kopec k řadám kukuřice.
"Já chci kukuřici!" křičela.
Vzpomněl jsem si na Jane, jak chodila na ten samý kopec, zatímco já se tahal s obrovským pytlem lahví, Jenomže když ona křičela "Já chci kukuřici!", znělo to, jako by žádala nazpět celý svět; svět, o jehož výhody někde přišla nebo který ji jaksi nechával stranou. Kukuřice pro ni byla vítězstvím, odměnou, pomstou, písní.
Ale když křičela "Já chci kukuřici!" Francine, znělo to hluše, v jejím hlase znělo jakési fňukání, a vůbec to nebyl šílený hlas opilce. Bylo to v pořádku, bylo to dobré, ale úplně v pořádku to nebylo.
Když pak začala Francine strhávat slupky, věděl jsem, že to není totéž, že to nikdy ani totéž být nemůže. Francine byla herečka. Jane byla šílená alkoholička. Naprosto a úplně šílená. Ale člověk přece od představení nečeká žádnou dokonalost. Dobrá imitace stačí.
Takže Francine loupala kukuřici a cpala si ji do kabelky. Jack povídá: "Jsi ožralá... Ta kukuřice je zelená..."
Pak přijelo policejní auto, blikalo červeně a zamířilo na ně reflektor. Francine s Jackem utíkali směrem k jejímu domu, přesně jako já s Jane, a doběhli k výtahu přesně ve chvíli, kdy policajti křičeli do megafonu: "STŮJTE NEBO BUDEME STŘÍLET!"
Ale místo aby ti policajti vyskočili z auta a pustili se za Francine a Jackem, tak tam jen seděli. Záběr skončil.
Najít Jona Pinchota nám se Sarah trvalo pět minut.
Stál tam úplně tiše.
"Jone, člověče, ti policajti by měli vyskočit a hnát se za nima!"
"Já vím. Dveře od auta nešly otevřít. Nemohli se dostat ven."
"Cože?"
"Já vím... Zní to neuvěřitelně. Budeme muset dveře auta spravit a točit to celé znova."
"To je nám líto," řekla Sarah.
Jon byl zoufalý. Většinou když šlo něco špatně, tak se smál.
"Vrátím se k vám, jakmile to přetočíme."
Odešli jsme zpátky přes ulici. Nesnášel jsem pohled na takhle pojednaného Jona. Měl přirozenou sílu. Někteří lidé ho neměli rádi, protože příliš dělal ramena. Jenže většinou to k němu patřilo. Všichni si hrajeme na statečné. Já taky. Ale nelíbilo se mi, když jsem viděl, jak Jon o svá ramena přichází.
Francine, Jack a spousta dalších lidí se vrátili do svých přívěsů. Dlouhé pauzy mezi jednotlivými záběry jsem nenáviděl. Filmování stojí strašné peníze, protože většinu času nikdo nic nedělá, jenom se čeká, čeká a čeká. Dokud není tohleto připraveno a támhleto přichystáno a dokud to není nasvíceno a kamera není připravena a vlásenkář se nevychcal a konzultant se nezkonzultoval, tak se nic neděje. Je to celé naprostá onanie, plat za tohleto a plat za támhleto, a existuje jen jediný člověk, který má právo zastrčit zástrčku do zásuvky, a zvukaře nasral asistent režie, a potom se zase herci necítí dobře, protože tak to s herci chodí a tak pořád dál. Samé plýtvání a plýtváni, Dokonce i při tomhle filmu s extrémně nízkým rozpočtem jsem cítil, jak začnu ječet: "TAK DOBŘE, NECHTE UŽ TĚCH KECŮ! DÁ SE TO CELÉ ZVLÁDNOUT ZA DESET MINUT A VY SE S TÍM SERETE UŽ CELÝ HODINY!"
Neměl jsem odvahu něco takového říct. Já byl jen spisovatel. Vedlejší výdaj.
Pak moje sebevědomí vzrostlo. Přijel televizní štáb z Itálie a taky jeden z Německa. Oba se mnou chtěly natočit rozhovor. Oba týmy vedly ženy.
"Nám to slíbil první," řekla Italka.
"Jenže to z něj vymačkáte všechnu šťávu," řekla Němka.
"To doufám," odpověděla Italka.
Posadil jsem se do italských světel. Byli jsme před kamerou.
"Co si myslíte o kinematografii?"
"O filmech?"
"Ano."
"Nechodím na ně."
"Co děláte, když nepíšete?"
"Sázím na koně."
"Pomáhají vám psát?"
"Ano. Pomáhají mi na psaní zapomínat."
"Vy jste tím opilcem z tohoto filmu?"
"Ano."
"Myslíte si, že pití je odvážná věc?"
"Ne, zrovna jako nic jiného."
"Co chcete vaším filmem říct?"
"Nic."
"Nic?"
"Nic. Nahlédnout smrti do řiti, možná."
"Možná?"
"Možná; to znamená, že to není jisté."
"Co vidíte, když se díváte 'smrti do řiti'?"
"To samé co vy."
"Jaká je vaše životní filozofie?"
"Myslet co možná nejméně."
"A co ještě?"
"Když už neumíte vymyslet nic, co by se dalo dělat, buďte aspoň laskaví."
"To je pěkné."
"Pěkné ještě nemusí znamenat laskavé."
"Dobře, pane Chinaski. Co byste chtěl vzkázat lidem v Itálii?"
"Nekřičte tolik. A přečtěte si Celina."
Světla zhasla a my skončili.
Německé interview bylo zajímavé ještě míň. Ta ženská pořád vyzvídala, kolik piju.
"Pije, ale ne tolik jako dřív," pověděla jí Sarah.
"Potřebuju se napít teď hned, jinak už nic neřeknu."
Okamžitě mi přinesli pití. Bylo ve velkém papírovém kelímku a já to hned vypil. Udělalo mi dobře. Náhle mi připadlo absurdní, že všichni chtějí vědět, co si myslím. To nejlepší ze spisovatele je na papíře. Zbytek jsou většinou nesmysly.
Německá reportérka měla pravdu. Italka ze mě vytáhla všechnu šťávu.
Teď jsem byl namyšlená hvězda. A scéna v kukuřičném poli mi dělala starosti.
Potřeboval jsem mluvit s Jonem, říct mu, aby Francine víc opil, aby byla šílenější, jednou nohou v pekle, kukuřici z klasu aby rvala jednou rukou, jako by na ni sahala smrt, a okolní budovy aby měly snové tváře a shlížely na smutek veškeré naší existence: bohatých, chudých, krásných i ošklivých, talentovaných i těch, kteří jsou k ničemu.
"Vy nemáte rád filmy?" zeptala se Němka.
"Ne."
Světla zhasla. Bylo po interview.
A scéna v kukuřičném poli se začala přetáčet. Možná ne přesně tak, jak by měla, ale skoro.«


Tomáš V. Odaha - www.odaha.com