Pro hledání na stránce stiskněte Ctrl+F



Tomáš V. Odaha
Recenze převzaté ze stránek www.odaha.com , kde můžete najít mnoho dalších zasvěcených recenzí nejen knih, ale i divadla, filmu apod. (včetně autorovy vlastní tvorby).
od dalších autorů

Titulní strana HINT

George Orwell
Farářova dcera [Clergyman’s daughter]

Nakl. údaje: Praha : Volvox Globator, 2000
ISBN 80-7207-337-0 (váz.)

George Orwell zvlášť pro současného čtenáře proslul zejména svými díly ze závěrečného období svého života - alegorií Farma zvířat a utopickým 1984, nicméně nejen v kontextu jeho díla ale i životního postoje jej lze lépe charakterizovat jako levicově laděného novináře a esejistu, jenž kritizoval sociální nerovnost, staroanglický kastovní systém s jeho byť nepsanými tak nepřekročitelnými zákony.
A právě jako kritiku společenského řadu, jež z principu nedovoloval změnu, vybočení z řady či dokonce vlastní seberealizaci, lze připodobnit Orwellovo dílo z půli 30. let, Farářova dcera, které sice trpí značně nevyrovnanou kvalitou, kdy první část, de facto průběh jednoho úmorného dne farářovy dcery Dorothy, lze označit jako vrchol meziválečné sociálně laděné prózy, zatímco části zbývající jsou přes nespornou Orwellovu znalost prostředí londýnské chudiny, slepeny značně vykonstruovanými zápletkami, ve kterých se Orwell příliš nechává unést účelem a více než spisovatele prozrazuje velmi vnímavého novináře.
Tedy zcela vynechávám popis i rozbor Dotothina ztrátu paměti, kdy se takřka na měsíc ocitá mezi česači chmele, s krátkým intermezzem v nájemním domě obývaném zejména těmi nejzuboženějšími prostitutkami, přes chladné podzimní noci na Trafalgarském náměstí i zatčením pro potulku, až po půlroční očistec na místě učitelky v dívčí škole, a dále se zaměřím právě na onen první, v Dorothině životě zcela obyčejný, den, který však ve svém podtextu vypovídá mnohem více, než o nerovnosti pohlaví, kdy je žena, zvláště v těch nejchudších kruzích, kam právě Dotothin otec, byť pastor s původem v nižší šlechtě, spadá.
Vztah Dorothy a jejího otce, jenž se štítí chudých a navenek pohrdá těmi úspěšnějšími, tvoří s Dorothy nejen výborný doplněk, ale i kontrast, ve kterém nelze nepřehlédnout Dorothinu zcela beznadějnou situaci, kdy si může vybrat buď dráhu služky svému otci i s mnoha závazky vzhledem k členům farnosti, aby neutekl ani ten zbytek, který otec svou povýšeností dosud neodradil, nebo dráhu rodičky a služky svého manžela.
Orwell pak navíc Dorothinu postavu prohloubil jejími pochybnostmi v otázce víře, kdy se sice Dorothy navenek mučí tresty za své domnělé hříchy, píchá se špendlíkem do předloktí sklouzne-li ve svém myšlení k čemukoliv jinému než obětujícím se myšlenkám, nicméně její víra je založena právě jen na onom masochismu, submisi a obětování se.
Zmínku v tom negativním smyslu si zaslouží překlad Kateřiny Svobodové, jež se sice neodchýlil stylisticky či významově, ale značně ořezal Orwellův literární styl tak, že společně s nepochopitelnou volbou slovní zásoby, podtrhla určitou literární křeč.

»Kostel sv. Athelstana stál na nejvyšším bodě Knype Hill, a zachtělo-li se vám vyšplhat na věž, viděli jste na deset mil kolem. Ne že by tam bylo něco, co by za tu námahu stálo - jen rovinatá, slabounce zvlněná jihoanglická krajina, v létě nesnesitelně jednotvárná, zato v zimě protkaná pravidelnými vzory jilmů, holými a ovívajícími olověnou oblohu.
Ihned pod vámi se rozprostíralo městečko, přetnuté do dvou nerovných částí hlavní třídou spojující východ a západ. Jižní strana města byla původní, zemědělská a ctihodná. Severní straně vévodily budovy cukrovaru páně Blifíla-Gordona s kostrbatými paprsky bídných chatrčí ze žlutých cihel, obydlených z valné části zaměstnanci továrny. Dělníci, kteří tvořili více než polovinu dvoutisícového obyvatelstva městečka, byli městští přivandrovalci a téměř do jednoho bezbožní.
Dvěma středobody, chcete-li ohnisky, kolem nichž se točil místní společenský život, byly Knypehillský konzervativní klub (s neomezeným prodejem alkoholu), jehož arkýřovými okny bylo v kteroukoli otevírací dobu baru vidět kulaté růžolící tváře městské elity podobné buclatým zlatým rybkám poulícím oči za stěnou akvária; a o něco dále po hlavní třídě cukrárna U Kremrole, hlavní dostaveníčko místních dam. Nebýt viděna U Kremrole mezi desátou a jedenáctou hodinou ranní se šálkem ,ranní kávy' a neúčastnit se alespoň na půlhodinku libého šveholení hlásků vyšší střední vrstvy („Má drahá, představte si, měl devět piku na eso a on vám nevynese trumfy! Ale drahoušku, snad už zase neplatíte za mou kávu? Ale to je od vás prostě roz-koš-né! Ale slibte mi, má drahá, že zítra mi dovolíte zaplatit za vaši. No není ten miláček Toto takový chytrý pejsek. No podívejme se na něho, jak tu sedí a krčí ten svůj černý nosánek, viď zlatíčko, no panička ti dá cukříček, to víš, že ti ho dá. Ham, Tetičku, ham!“), znamenalo zavřít si dveře do knypehillské společnosti. Farář těm paničkám kysele přezdíval 'kavalerie'. Nedaleko kolonie rádoby malebných vil obývaných kavalerií, ale oddělena svým rozlehlým pozemkem, stála Usedlost slečny Mayfíllové. Byla to prapodivná napodobenina hradu z rudých cihel - čísi marnotratnost přibližně z roku 1870 - a naštěstí téměř zcela zakrytá hustými okrasnými křovinami.
Fara ležela v polovině kopce, průčelím ke kostelu a zády k hlavní třídě. Budova se minula stoletím, byla až příliš veliká a pokrytá neustále se odlupující žlutou omítkou. Některý z farářových předchůdců přistavěl na jedné straně prostorný skleník, jejž Dorothy používala jako pracovnu, ač jí padal na hlavu. Zahradu před domem dusily přestárlé jedle a rozložitý jasan stínil přední místnosti a mařil všechny pokusy vypěstovat zde květiny. Za domem byla veliká užitková zahrada. Na jaře a na podzim ji Proggett vždy pomohl zrýt a Dorothy se ji, zbývala-li jí chvilka, snažila osít, osázet a zbavit plevele; navzdory čemuž zahrada většinou představovala neproniknutelnou džungli plevele.
Dorothy seskočila z kola u přední branky, na niž někdo úslužně nalepil plakát s nápisem „Volte Blifila-Gordona, volte vyšší mzdy!“ (Následující týden se měly konat doplňovací volby a pan Blifil-Gordon kandidoval za konzervativní stranu.) Dorothy otevřela domovní dveře. Na prošoupané rohožce kokosové barvy ležely dva dopisy. Jeden z děkanství a ten druhý, zlověstně slabounký, od firmy Catkin&Palm, což byli otcovi kněžští krejčí. Nepochybně účet. Farář jako vždy sebral jen ty dopisy, které ho zajímaly, a ostatní nechal bez tknutí. Dorothy se zrovna shýbala pro psaní, když ji vyděsila neofrankovaná obálka, která se zachytila na vnitřní straně schránky.
Učet - to nemohlo být nic jiného než účet. Navíc jí bylo od první chvíle, co ho uviděla, jasné, že je to ten strašný účet od řezníka. Polilo ji horko. Chvilinku se modlila, aby to přece jen nebyl Cargillův účet - ať je to třeba účet na tři libry a devět šilinků od soukeníka nebo ten z koloniálu, od pekaře, od mlékaře - kterýkoli jiný, jen ne ten od řezníka! Pak se vzchopila, vytáhla obálku z otvoru a křečovitým pohybem ji otevřela.
Účtujeme Vám: 21 L 7 s. 9 p.
Stálo to černé na bílém neškodným rukopisem Cargillova účetního. Ale pod to připsala odsuzující ruka tlustými písmeny a několikrát podtrhla: „Vemte prosím na vědomí, že tento účet byl vystaven již velice dávno! Předem děkuji za co nejrychlejší vyřízení celé záležitosti, S. Cargill.“
Do barvy Dorotina obličeje se přidalo ještě více běloby a žaludku se přestalo chtít snídat. Strčila si účet do kapsy a vkročila do jídelny. Byla to nevelká, tmavá místnost volající po nových tapetách a budící dojem, tak jako všechny ostatní místnosti na faře, že kritériem pro volbu nábytku byla jeho zašlost. Jednotlivé kusy byly sice ’dobré’, ale neopravitelně pobité, a na křeslech prolezlých červotočem se dalo sedět jen tehdy, znal-li člověk jejich slabé stránky. Na stěnách visely staré, tmavé, polorozmazané rytiny, z nichž jedna - Van Dyckův portrét Karla I. - by možná měla i nějakou cenu, kdyby ji o ni nepřipravilo vlhko.
Farář stál u prázdného krbu, hřál se nad domnělým ohněm a pročítal dopis, který přišel v dlouhé modré obálce. Stále ještě měl na sobě sutanu z černého moaré, která nechávala vyniknout bělosti jeho hustých vlasů a bledé, jemné, nepřívětivé tváři. Když Dorothy vstoupila, odložil dopis, vytáhl hodinky a významně se na ně zadíval.
„Trochu jsem se zpozdila, otče.“
„Ano, Dorothy, trochu ses zpozdila,“ poznamenal farář, opakuje její slova s jemným, i když ne nevýrazným důrazem. „Zpozdila ses o dvanáct minut, abychom byli přesní. Nemyslíš si, Dorothy, že když musím vstávat ve čtvrt na sedm, abych sloužil svaté přijímání, a vrátím se zcela vyčerpán a hladov, bylo by od tebe milé, kdybys dokázala připravit snídani, aniž by ses trochu zpozdila?“
Bylo jasné, že farář není, jak Dorothy jemně říkávala, dobře naladěn. Měl ten typ hlasu, jehož znuděnost a kultivovanost nepůsobí nikdy přímo rozhněvaně a rozhodně nikdy vesele - ten typ hlasu, co jako by celou dobu říkal: „Já opravdu nevím, proč se nic nemůže udělat bez problémů!“ Vůbec to vypadalo, že ustavičně trpí hloupostí a únavností ostatních.
„Je mi to opravdu líto, otče! Ale musela jsem ještě na skok k paní Tawneyové.“ (Paní Tawneyová byla ona ’pí T‘ z úkolníčku.) „Včera se jí narodilo děťátko a ty přece víš, že mi slíbila, že s ním přijde pro požehnání. Ale když si bude myslet, že o ni nestojíme, tak nepřijde. Přece víš, jaké jsou - kostel je pro ně jen obtíž. Když je k tomu nedotlačím, nepřijdou.“
Farář nic nenamítal, ale cestou ke stolu jen nespokojeně zabručel. To mělo znamenat, že podle něj je za prvé povinností paní Tawneyové přijít si pro požehnání, aniž by ji k tomu musel někdo dotlačit, a že Dorothy za druhé nemá co marnit čas návštěvami u městské lůzy, obzvláště ne před snídaní. Paní Tawneyová byla žena jednoho z dělníků a žila in partibus infidelium, severně od hlavní třídy. Farář položil ruku na opěradlo židle a změřil si dceru pohledem, který znamenal: „Tak budeme už konečně snídat?“
„Myslím, že je všechno na stole, otče,“ odpověděla Dorothy. „Jen kdybyste možná modlitbu -“
„Benedictus benedicat“ pronesl farář a zvedl poškrábaný stříbrný poklop podnosu. Stříbrný poklop spolu s postříbřenou lžičkou na marmeládu byl rodinným pokladem, nože, vidličky a ostatní nádobí pocházely z obchodního domu Woolworths. „Už zase slanina?“ zamračil se farář, vida tři plátečky stočené na topinkách. „To je bohužel všechno, co doma máme,“ namítla Dorothy. Farář ukazováčkem a palcem uchopil vidličku a opatrně, jako kdyby hrál mikádo, nadzvedl jeden z plátků.
„Připouštím, že slanina k snídani je anglickou institucí téměř tak starou jako parlament. Přesto, nemyslíš, Dorothy, že bychom alespoň výjimečně mohli mít něco jiného?“
„Ale slanina je teď tak laciná,“ bránila se Dorothy s lítostí v hlase. „Nekoupit ji by byl úplný hřích. Tady ta přišla jen na pětipenci za libru, a dokonce jsem viděla docela obstojnou slaninu za pouhé tři pence.“
„Nejspíš z Dánska, ne? Jako by těch dánských invazí nebylo už dost! Nejprve s ohněm a mečem a teď s touhle ohavnou lacinou slaninou. To by mě zajímalo, která má na svědomí víc mrtvých.“
Ten sarkasmus ho poněkud udobřil a farář se usadil a navzdory opovrženíhodné slanině s chutí posnídal, zatímco Dorothy (dnes ráno si slaninu nedá - pokání, které si uložila za včerejší ’sakra‘ a odpolední prolenošenou půlhodinu) přemýšlela, jak co nejlépe začít rozhovor.
Čekala ji věc, kterou nade všechno nenáviděla - žádost o peníze. Dostat z otce peníze bylo i v těch nejsvětlejších okamžicích doslova nemyslitelné a dnes ráno to nade vší pochybnost bude ještě ’těžší‘ než obvykle. ,Těžké' byl další z jejích eufemismů. Asi má špatné zprávy, pomyslela si sklesle, když se podívala na modrou obálku. Pravděpodobně nikdo, kdo s farářem kdy mluvil alespoň deset minut, by nemohl popřít, že s ním bylo těžké vyjít. Tajemství jeho nikdy neselhávající špatné nálady spočívalo v tom, že byl jakýmsi anachronismem. Nikdy se neměl narodit do moderního světa; už celá jeho atmosféra ho znechucovala a pobuřovala. O několik století nazpátek, coby šťastný mnohoobročník skládající básně nebo sbírající zkameněliny, zatímco by mu kuráti za čtyřicet liber ročně spravovali farnosti, to by se cítil ve své kůži. Nestěžoval by si ani nyní, kdyby si jako bohatý muž mohl dovolit nebrat dvacáté století na vědomí. Jenže žít v minulých stoletích je velmi nákladné; nedá se to dělat s méně než dvěma tisíci důchodu ročně. Farář, uvázán svou chudobou k éře bulvárního tisku a Lenina, byl udržován ve stavu chronické podrážděnosti, kterou si, a to bylo jen přirozené, vyléval na osobě jemu nejbližší - tedy nejčastěji na Dorothy.
Narodil se roku 1871 jako mladší syn mladšího syna příslušníka nejnižší anglické šlechty a vstoupil do služby církve z toho staromódního důvodu, že církev byla tradičním posláním mladších synů.
Nejprve mu byla do duchovní peče svěřena rozlehlá chudinská farnost ve východní části Londýna - bylo to nepříjemné místo plné chuligánů, na něž vzpomínal s nenávistí. Dokonce už v těchto dnech se spodina (jak se je rozhodl nazývat) začala nenávratně vymykat z rukou. Poněkud lepší časy přišly za jeho kurátování na nějakém odlehlém místě v Kentu (v Kentu se narodila Dorothy), kde ještě mravně ušlápnutí vesničané, potkali-li svého ’duchovního pastýře‘, zvedávali na pozdrav klobouk. Ale pak se oženil a jeho manželství bylo pekelně nešťastné; navíc, jelikož duchovní se nesmějí hádat se svými manželkami, bylo nešťastné skrytě a tím pádem desetkrát nešťastnější. Do Knype Hill přišel v roce 1908, jako sedmatřicetiletý a nevyléčitelně zahořklý, což mu pomohlo popudit si všechny muže, ženy i děti ve farnosti.
Nebylo to tím, že by byl špatný kněz. V ryze duchovních povinnostech byl úzkostlivě korektní - na anglikánsko-evangelickou farnost ve východní Anglii možná až příliš korektní. Své bohoslužby sloužil s bezvadným vkusem, připravoval obdivuhodná kázání, každou středu a pátek vstával v brzkých ranních hodinách, aby sloužil svaté přijímání. Ale tím, že má duchovní také nějaké povinnosti za čtyřmi zdmi kostela, si nikdy hlavu příliš nelámal. Protože si nemohl dovolit platit kuráta, vložil špinavou práci kolem farnosti na bedra své ženy a po její smrti (zemřela roku 1921) na bedra Dorotina. Mezi lidem se povídalo, zlomyslně a nepravdivě, že by Dorothy poslal i na kazatelnu, kdyby to jen bylo možné. ’Spodina‘ velice rychle pochopila, jak se na ni farář dívá, a kdyby byl bohatý, byla by mu pochlebovala, jak byla zvyklá; ale že se věci měly, jak se měly, jenom ho nenáviděla. Jemu ovšem bylo úplně jedno, jestli ho nenávidí nebo ne, protože sotva věděl, že existují. Ale ani s horními vrstvami si nestál lépe. Se šlechtou se rozkmotřil, a co se městského panstva týkalo, tím jako vnuk baroneta pohrdal a nijak se tím netajil. Shromáždění sv. Athelstana se mu za třiadvacet let podařilo zredukovat z šesti set na necelých dvě stě věřících.
A to nebylo jen z osobních důvodu. Dílem za to mohl také staro- módní upjatý anglikanismus, jehož se farář tvrdošíjně držel a jímž si jednou ranou znepřátelil všechny strany farnosti. Chtěl-li si duchovní udržet své věřící, měl jen dvě možnosti. Buďto čistý a prostý anglokatolicismus - raději čistý a ne příliš prostý, anebo odvahu být moderní a liberální a přinášet útěchu v kázáních, která dokazují, že peklo neexistuje a všechna dobrá náboženství jsou stejná. Farář nedělal ani jedno. Na jedné straně hluboce pohrdal anglokatolickým proudem, jenž se kolem něj převalil, aniž by se ho v nejmenším dotkl; ,římská horečka', tak tomu říkal. Na druhou stranu byl pro starší věřící příliš pokatoličtěný. Čas od času je vystrašil k smrti osudným slovem ,katolický' nejen na posvátném místě v Krédu, ale i přímo z kazatelny. Věřící přirozeně rok od roku odpadali, jako první ti, kdo nebyli jen tak někdo. Lord Pockthorne z Pockthornu, jemuž patřila pětina hrabství, pan Leavis, obchodník kůžemi, toho času v penzi, sir Edward Huson, majitel panství Crabtree Halí, a takové to drobné panstvo, co vlastnilo automobil, ti všichni se k sv. Athelstanovi obrátili zády. Většina z nich jezdívala v neděli po ránu do pět mil vzdáleného Millborough. Millborough bylo městečko s pěti tisíci obyvatel a mělo na výběr dva kostely, sv. Edmunda a sv. Wedekinda. Sv. Edmund byl modernistický - nad oltářem úryvky z Blakeova Jeruzalému a na mešní víno likérové skleničky - a.sv. Wedekind byl anglokatolický a měl trvale vykopanou válečnou sekyru s biskupem. Ale pan Cameron, tajemník Knypehillského konzervativního klubu, byl římskokatolický konvertita a jeho děti uneseny římskokatolickým literárním proudem. Říkalo se o nich, že mají papouška, kterého učí ’Extra ecciesiam nultá salus‘. Zkrátka a dobře, u sv. Athelstana nezůstal nikdo, kdo něco znamenal, kromě slečny Mayfillové. Většina majetku slečny Mayfillové byla odkázána církvi - tedy alespoň to tvrdila; její dosavadní milodary v životě nepřesáhly šestipenci a její smrt se zdála být v nedohlednu.
Prvních deset minut snídali za naprostého ticha. Dorothy pomalu sbírala odvahu promluvit - žádost o peníze rozhodně vyžadovala nějakou úvodní konverzaci, ale pro nezávaznou společenskou konverzaci nebyl farář zrovna ten nejvhodnější partner. Občas býval natolik duchem nepřítomen, že ani nevnímal, o čem hovoříte; jindy byl duchem přítomen až příliš, pozorně vám naslouchal a pak podotkl, poměrně znuděně, že něco takového nestojí za řeč. Zdvořilé obraty - počasí a tak - narážely na sarkasmus. Navzdory tomu to Dorothy nejdříve zkusila s počasím.
„Dneska je takový zvláštní den?“ začala, ač jí ihned došlo, jak hloupá ta poznámka je.
„A co je na něm tak zvláštního?“ optal se otec.
„No, ráno byla taková zima a mlha a teď svítí sluníčko a udělalo se docela hezky.“
„A na tom je něco zvláštního?“
To nebylo příliš dobré znamení. Určitě měl špatné zprávy, říkala si. Zkusila to znovu.
„Přála bych si, otče, abyste se někdy se mnou zašel podívat dozadu na zahradu. Ty popínavé fazole dělají úplné divy! Budeme mít přímo velelusky. Ty největší z nich samozřejmě schovám na dožínky. Bude to vypadat náramně, až ověnčíme kazatelnu popínavými lusky a mezi to pověsíme pár rajčat.“
To bylo faux pas. Farář znechuceně zvedl oči od talíře.
„Má drahá Dorothy,“ řekl ostře, „musíš mě s dožínkami obtěžovat už teď?“
„Promiňte, tatínku,“ zablekotala Dorothy. „Nechtěla jsem vám přidělávat starosti. Já jen -“
„Ty si myslíš,“ pokračoval farář, „že mi působí nějaké zvláštní potěšení kázat mezi fazolovými lusky? Copak jsem nějaký zelinář? Už jen pomyšlení na ně mi zkazilo další chuť k jídlu. Kdy že se má ta zatrápená věc konat?“
„Šestnáctého září, otče.“
„To je nejméně za měsíc. Nech mě na to, pro smilování boží, ještě chvilku nemyslet! Chápu, že tuhle nesmyslnost musíme držet, abychom polechtali ješitnost každého zahrádkářského diletanta z okolí. Ale nezabývejme se tím probůh déle, než je nezbytně nutné.“
Farář díkůvzdání u příležitosti dožínek, jak Dorothy neměla zapomenout, přímo nesnášel. Svým odporem, jak pravil, ke kostelům převlečeným za stánek se zeleninou dokonce zapudil cenného farníka, jistého pana Toagise, mrzutého penzionovaného trhovce zeleninou. Pana Toagise, anima naturaliter Nonconformistica, drželo v církvi jen privilegium ozdobit o dožínkách boční oltář Stonehengem z obrovitých dýní. Loňského léta se mu podařilo vypěstovat dýně vskutku kolosální, ohnivě rudé koule takových rozměrů, že je jeden mužský neunesl. Tato monstra byla umístěna v kněžišti, kde přečnívala oltář a brala světlo z východního okna. Ať jste stáli v kterékoli části kostela, dýně vás, jak se říká, přímo bily do očí. Pan Toagis byl v sedmém nebi. Obléhal'kostel dnem i nocí, neschopen odtrhnout se od svých zbožňovaných dýní, a dokonce přiváděl celé zástupy přátel, aby se s nimi o tu krásu podělil. Z výrazu jeho tváře k vám doléhaly wordsworthovské verše z Westminsterského mostu:
Krásnější výhled nenabídne Zew;
má místo duše věchet slámy,
koho ten majestát zde neomámí!
To v Dorothy dokonce vzbudilo naději, že jej dostane ke svatému přijímání. Ale když farář spatřil dýně, velice se rozzlobil a nakázal, aby tu ,příšernosť okamžitě odstranili. Pan Toagis se ještě týž den dal k nonkonformistům a pro anglikánskou církev byli on i jeho potomci navždy ztraceni.
Dorothy se odhodlala k poslednímu pokusu. „Tak jsme zase pokročili s těmi kostýmy na Karla J.“ (Děti z nedělní školy nacvičovaly divadelní hru s názvem Karel I. na podporu varhanního fondu.) „Ale asi jsme si měli vybrat něco lehčího. Udělat brnění dá hroznou práci a mám takové nepříjemné tušení, že s jezdeckými botami to bude ještě horší. Příště musíme zvolit nějakou antickou hru. Abychom vystačili s tógami.“
Farář tiše zabručel. Dětská představení, alegorické průvody, baza- ry, bleší trhy a koncerty na podporu stály v jeho očích o něco výše než dožínky, ale nepředstíral, že ho příliš zajímají. Byla to pro něj nutná zla. V té chvíli se otevřely dveře a do pokoje se vhrnula Ellen, děvečka pro všechno, přidržujíc si na břiše mohutnou šupinatou rukou pytlovinovou zástěru. Byla to vysoká dívka s kulatými zády, myšími vlasy, plačtivým hlasem, nezdravou barvou a chronickým ekzémem. Bojácně pohlédla na faráře, ale oslovila Dorothy, protože se faráře bála natolik, že k němu mluvila jen přes tlumočníka.
„Promiňte, slečno -“ zakňourala.
„Copak je, Ellen?“
„Slečno,“ pokračovala plačtivě, „v kuchyni čeká pan Porter a prosí, jestli by k nim pan farář nezašel a nepokřtil děťátko paní Porterovy? Protože přej asi nedožije večera a ještě nebylo pokřtěný, slečno.“
Dorothy vstala. „Posaď se,“ nařídil okamžitě farář plnou pusou.
„A co je s tím malým?“ zeptala se.
„Celý přej, slečno, černá. A mělo velikánskej průjem.“
Farář s námahou polkl. „Je nutné, abych poslouchal takové nechutné podrobnosti při snídani?“ vybuchl. Otočil se na Ellen: „Řekni Porterovi, ať si jde po svých, že k nim zajdu kolem dvanácté. Opravdu nevím, proč spodina vždycky musí člověka obtěžovat zrovna při jídle,“ dodal a sjel sedající si Dorothy nasupeným pohledem. Pan Porter byl dělník - přesněji řečeno zedník. Ke křtům přistupoval farář velice zodpovědně. Klidně by šlapal dvacet mil sněhem, aby mohl pokřtít umírající dítě. Ale nerad viděl, když Dorothy vyskakovala od snídaně kvůli nějakému obyčejnému zedníkovi.
Zbytek snídaně se odehrál bez konverzace. Dorothy klesala na mysli. Zadost o peníze byla nevyhnutelná, ale předem bylo jasné, že je odsouzena k neúspěchu. Farář dosnídal, vstal od stolu a začal si plnit fajfku z tabatěrky na římse. Dorothy si dodala odvahu modlitbou a pobízela se. Do toho, Dorothy! Ven s tím! Žádné fňukání! Odkašlala si, nadechla se a řekla:
„Otče -“
„Copak je?“ farář se právě chystal zapálit si.
„Otče, musím s vámi o něčem mluvit, o něčem důležitém.“
Farářův výraz se změnil. Vytušil, o co půjde; a kupodivu teď nevypadal tak podrážděně. Tvář měl chladnou jako kámen. Jako lhostejná sfinga, které se nic netýká.
„Já, milá Dorothy, přesně vím, co mi chceš říct. Ty po mně zase chceš peníze, je to tak?“
„Ano, tatínku, protože -“
„Tak to se ani nemusíš namáhat. Já totiž žádné peníze nemám — vůbec žádné peníze, až do příštího čtvrtletí. Svůj příděl už jsi dostala a já ti nemůžu dát ani o půlpenci navíc. Zbytečně bys mě s tím teď obtěžovala.“
„Ale otče -“
Dorothy dál klesala na mysli. Jeho ledový klid a nepřístupnost byly na celé žádosti o peníze vždycky to nejhorší. Nikdy nebyl tak klidný, jako když jste mu připomínali, že vězí až po krk v dluzích. Zjevně nedokázal pochopit, že obchodníci dostanou občas rádi zaplaceno a že žádnou domácnost nelze udržet v chodu bez patřičného přísunu peněz. Na veškeré domácí výdaje, včetně Elleniny gáže, dával Dorothy osmnáct liber měsíčně, a přitom byl, pokud šlo o jídlo, velice vybíravý a sebemenší pokles kvality okamžitě odhalil. Výsledkem samozřejmě bylo, že domácnost nevycházela z dluhů. Ale farář svým dluhům nevěnoval pražádnou pozornost - ovšem byl-li si jich vůbec vědom. Přišel-li o peníze kvůli špatné investici, byl nadmíru rozrušen; ale dluh u nějakého hokynáře - to byla věc, s kterou si prostě nelámal hlavu.
Z farářovy dýmky stoupaly poklidné obláčky dýmu. Zamyšleně hleděl na rytinu Karla I. a Dorotina prosba o peníze se mu podle všeho už dávno vykouřila z hlavy. Otcův nezájem ji zabolel a s rostoucím zoufalstvím se vrátila odvaha. Ostřejším hlasem řekla:
„Tak mě přeci poslouchejte, otče! Já se bez těch peněz neobejdu. Prostě neobejdu! Takhle to dál nejde. Dlužíme, kam se podíváme. Víte co to je, jít ráno městem a myslet na všechny ty nesplacené účty? U řezníka už dlužíme skoro dvaadvacet liber!“
„No a co má být?“, optal se farář a zabafal.
„Ale ten účet už tam máme otevřený sedm měsíců! Posílá nám ho každou chvíli. Musíme mu přece zaplatit. Jak k tomu ten člověk přijde, čekat na vlastní peníze takovou dobu!“
„Nesmysl, mé drahé dítě! Tihle lidé ani s ničím jiným nepočítají. Dělá jim to dobře. Dostanou pak najednou víc peněz. Bůh ví, kolik dlužím u krejčího - a ani mě to nezajímá. Upomínají mě každý den. A slyšelas někdy, že bych si stěžoval?“
. „Ale tatínku, já se na to nemůžu dívat jako vy, prostě nemůžu! Neustále někomu něco dlužit mě ničí! I kdyby na tom nebylo nic špatného, připadá mi to hrozné. Je mi taková hanba! Když jdu do řeznictví, obslouží mě Cargill vždycky jako poslední a skoro se mnou nepromluví, všechno jen proto, že dlužíme pořád víc a víc. A přitom si nedovolím jít někam jinam. Bojím se, že by nás nechal zavřít.“
Farář se zamračil. „Cože! Chceš tím říct, že ten chlap se k tobě choval hrubě?“
„Neřekla jsem, že by ke mně byl hrubý, otče. Ale nemůžete mu mít za zlé, že se na nás hněvá, když mu neplatíme.“
„To mu rozhodně za zlé mít mohu! To prostě přesahuje všechny meze, jak se tihle lidé dnes chovají - všechny meze! Ale tady to máš. Přesně takovými věcmi nás oblažuje tohle skvělé století. Tomu se dneska říká demokracie - pokrok! Už u toho chlapa nakupovat nebudeš. Ihned mu řekni, že ode dneška objednáváme jinde. To je jediný možný způsob, jak s těmi lidmi jednat.“
„Ale otče, to přece nic nevyřeší. Opravdu si nemyslíš, že bychom mu měli zaplatit? Určitě bychom ty peníze nějak dali dohromady. Nemohl bys prodat nějaké akcie, nebo tak něco?“
„Mé drahé dítě, o akciích mi raději nemluv! Před chvílí jsem dostal velice nepříjemnou zprávu od makléře. Mé akcie v konzervárně na Sumatře údajně klesly ze sedmi liber a čtyř pencí na šest liber a penci. To znamená ztrátu téměř šedesáti liber. Píšu mu, aby je okamžitě prodal, než klesnou ještě víc.“
„No vidíte, když je prodáte, budete mít hotové peníze. Nemyslíte si, tatínku, že bychom se měli těch dluhů jednou provždy zbavit?“
„Nesmysl, nesmysl,“ opáčil farář chladněji a znovu zabafal. „O takových záležitostech nemáš ty ani ponětí. Musím ihned investovat do něčeho slibnějšího - to je jediný způsob, jak dostat ty peníze zpátky.“
S palcem zavěšeným za pásek sutany se nepřítomně zamračil na Karla I. Jeho makléř doporučoval umělé hedvábí. Zde - v hedvábí, konzervách a bezpočtu jiných vzdálených a matně viděných společností - spočívala hlavní příčina farářových finančních potíží. Byl totiž nenapravitelným hazardním hráčem. On sám to samozřejmě za hazard nepovažoval; bylo to celoživotní hledání ’dobré investice‘. Když dospěl, zdědil čtyři tisíce liber a ty se postupně, díky jeho investicím', scvrkly na dvanáct set. Navíc, což bylo ještě horší, se mu každým rokem podařilo uškudlit z ubohého příjmu dalších padesát liber, které zmizely stejnou cestou. Je zvláštní, že vidina dobré investice pronásleduje duchovní vytrvaleji než kteroukoli jinou profesní skupinu. Možná je to moderní obdoba démonů ženských tvarů, kteří ve středověku pronásledovali poustevníky.
„Koupím pět set akcií toho umělého hedvábí,“ rozhodl farář nakonec.
Dorothy začínala ztrácet veškerou naději. Otec se zaobíral svými investicemi (o těchto investicích nevěděla zhola nic, jen to, že o nich s nápadnou pravidelností chodily špatné zprávy) a otázka dluhů u místních obchodníků upadne za okamžik v zapomnění. Učinila poslední pokus.
„Otče, vyřešme to prosím. Myslíte, že byste mi mohl dát nějaké peníze alespoň v nejbližší době? Ne hned, třeba - třeba příští měsíc, nebo přespříští.“
„Ne, má drahá, nemohl. Možná kolem Vánoc - ale ani to není příliš pravděpodobné. Ale v nejbližší době rozhodně ne. Nemám ani půlpenci navíc.“
„Ale vědět, že nemůžeme splatit dluhy, je přece, tatínku, tak strašné! Tak ponižující! Když tu byl naposledy pan Welvyn-Foster,“ (pan Welvyn-Foster byl děkan), „chodila paní Welvyn-Fosterová po městě a všude se na nás dopodrobna vyptávala - co děláme celé dny a kolik máme peněz a kolik uhlí ročně spálíme, zkrátka na všechno. Takhle slídí pokaždé. Představte si, že by zjistila, že jsme zadluženi až hanba!“
„A není to snad naše věc? Vůbec nechápu, co to má co společného s paní Welvyn-Fosterovou či s kýmkoli jiným.“
„Ale pak to bude vykládat na potkání - a samozřejmě přehánět! Jako byste ji neznal. Sbírá po farnostech pomluvy na duchovní a pak je opakuje slovo od slova biskupovi. Nechci o ní křivě smýšlet, ale ona je opravdu -“
Uvědomila si, že o ní křivě smýšlet chce, a zmlkla.
„Je to nesnesitelná ženská,“ řekl farář klidně. „A co má být? Slyšel snad někdy někdo, že by nějaká manželka děkana byla snesitelná?“
„Ale, otče, vy pořád nechcete pochopit, jak vážná celá situace je! Příští měsíc jednoduše nemáme z čeho žít. Nevím ani, kde seženu maso na dnešní jídlo.“
„Oběd, Dorothy, lehký oběd!“ opravil ji farář popuzeně. „Byl bych ti vděčný, kdyby ses zbavila toho ohavného zvyku spodiny nazývat veškeré denní pokrmy jídlem!“
„Tak tedy na oběd. Kde mám to maso vzít? Ke Cargillovi už se jít neodvažuju.“
„Tak jdi k tomu druhému řezníkovi - jak že se jmenuje? Salter - a Cargilla pust z hlavy. Dobře ví, že mu dřív nebo později zaplatíme. Bože na nebi, já nevím, že kolem všeho naděláš takový povyk! Copak každý někomu něco nedluží? To já, když jsem studoval na Oxfordu,“ farář malinko vypjal hruď a s fajfkou v puse se zahleděl do dáli; hovořil s nostalgií a o poznání příjemnějším hlasem, „to já, když jsem studoval na Oxfordu, dlužil ještě můj otec něco ze svých třicet let starých účtů. A Tom“ (Tom byl farářův bratranec, zmíněný baronet) „dlužil sedm tisíc, než zdědil to, co má. Sám mi to prozradil.“
Tím udusil poslední jiskřičku Dorotiny naděje. Když se otec rozpovídal o svém bratranci Tomovi a o tom, jaké to bylo, ’když studoval na Oxfordu‘, nebyla s ním rozumná řeč. Znamenalo to, že se utekl do starých dobrých časů, v nichž něco tak nízkého jako účet od řezníka prostě neexistovalo. Občas na celé dny takřka zapomínal na to, že je venkovský farář chudý jak kostelní myš - že není mladý muž z lepší rodiny se statky a tučným důchodem za zády. Aristokratický, rozhazovačný přístup pro něj byl za všech okolností tím nejpřirozenějším. A tak, zatímco žil, ne nepohodlně, ve světě vlastní představivosti, musela tím, kdo bojoval s hokynáři a zajistil, aby skopová kýta vydržela od neděle do středy, být Dorothy. Pochopila, že by bylo naprosto zbytečné dál se s ním dohadovat. Jen by ho rozzlobila. Vstala od stolu a začala nádobí od snídaně rovnat na podnos. „Víte to jistě, otče, že mi nemůžete dát žádné peníze?“ zeptala se ještě naposledy ve dveřích s tácem v rukou.
Farář, hledě neznámo kam, zachumlán do obláčků dýmu, ji neslyšel. Asi vzpomínal na svůj starý dobrý Oxford. Dorothy vyšla z pokoje s pláčem na krajíčku. Ty zatrápené dluhy byly opět bez naděje na nějaké rozhodující řešení smeteny se stolu, jako byly se stolu smeteny už tisíckrát.«


Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Chuck Palahniuk
Klub rváčů [Fight club]

Nakl. údaje: Praha : Volvox Globator, 2005, c1999
ISBN 80-7207-576-4 (brož.)

O Chuckovi Palahniukovi a jeho Klubu rváčů si můžeme asi myslet ledasco, snad se i mezi méně rozvinutějšími čtenáři najdou jak tací, kteří jej budou chtít realizovat, tak takoví, jež se jej budou snažit degradovat na určitou variaci s oslavou násilí, duševní prázdnoty a života bez vyššího smyslu. A byť oba takovéto názory budou zcela relevantní, vnímavější čtenář, jež námět pochopí v širším sociálním a psychologickém kontextu, ba sám se pokusí se do hlavního hrdiny a jeho byť ne zcela vědomých pohnutek interpolovat, uvědomí si, že Klub rváčů není jen dalším z řady sic kultovních románů, ale jeho poselství až s neuvěřitelnou stručností definuje to, co se nepodařilo co do podstaty rozkrýt ani celé generaci sociálních badatelů. Ne, podobně jako Generace X Douglase Couplanda není Klub rváčů pouhým kultovním románem, ba není ani zrcadlem dnešní mladé generace, jak bývá mnohými recenzenty nejčastěji zmiňováno. Klub rváčů je učebnice, bible a očistný chirurgický zákrok, vše v jednom stručném brožovaném vydání, které však neobsahuje ani jednu myšlenku navíc. Záleží jen, co si kdo dle své osobnosti, inteligence i moudrosti vybere.
Odpověz si sám, jaké máš možnosti, když v popisu tvé práce je počítat, zda je levnější hromadně vyměnit jednu součástku v hodnotě několika haléřů, či nechat pár lidí se díky této součástce zabít v autě a následně odškodnit pozůstalou rodinu. Co uděláš, když takřka vždy je levnější smrt desítek lidí, než servis tisíce automobilů a ty pak máš v popisu práce objíždět a dokumentovat ohořelé či rozkuchané automobilové vraky. Vydržíš to rok, dva, možná tři, ale zcela zákonitě dřív nebo později přestaneš spát, a tvůj lékař ti poradí, že chceš-li poznat skutečné utrpení, zajdi si do podpůrných skupin s beznadějně nemocnými rakovinou, mozkovými parazity, degenerativními nemocemi s dysfunkcí mozku. Věř nebo ne, pomůže to, a chodíš-li tam každý večer, začneš brát život zcela jinak, ba, rok či dva dokonce budeš moci spát.
Pak ale začneš mít chuť zbavit se své práce; vyhodit do povětří svůj byt s pracně nashromážděnými zbytečnostmi; stát se číšníkem na rautech horních vrstev, kde se jim vymočíš do polévky gaspacho, vysmrkáš na smaženého pstruha, až si hostitel bude stěžovat, že je příliš slaný; stát se promítačem v biografech, kde do vystřižených filmových políček budeš dětským divákům Sněhurky podprahově ukazovat ztopořené mužské orgány či vlhká ženská dráždidla. Až nakonec pocítíš, že klid své duše nalezneš až tehdy, když se můžeš s někým porvat. - Ne, vůbec nejde o to někoho zmlátit, nejde zde ani o vlastní vítězství, jde tu o bolest, o vybití té ničivé nenávisti, frustrací, zklamání i prázdnoty tak, že založíš první Klub rváčů. Zatím jen v jednom baru a jednou týdně, ale záhy se objeví tolik obdobně nenaplněných advokátů, makléřů, soudců, policistů, úředníků a bílých límečků, každodenně ztrácejících svůj život sezením za obrazovkou počítače, jako takových, že těch klubů jsou desítky a stovky po celé zemi.
Brzy však zjistíš, že ačkoliv již takřka nepotkáš manažera, bankovního úředníka či ředitele nadnárodní korporace, kterému by nechybělo pár zubů, neměl by monokly či podlitiny na tváři, už tě to neupokojuje a ty vymyslíš projekt Devastace s výbory pro Žhářství, Nehody a Dezinformace. A to vše je zatím jenom začátek…
Nicméně zde nejde o příběh, byť jakkoliv lepkavý, ani snad o jazykovědné kvality. Právě naopak, Palahniuk Klub rváčů rozvíjí narativním stylem v jednoduchých větách, krátkých odstavcích a primitivních myšlenkových konstrukcích. Ba, často neváhá věty zopakovat tak, aby je snad čtenář nemohl přejít bez plného prožitku všemy smysly. A snad právě proto, že nic nestrhává čtenářovu pozornost a námět nepřipouští další interpretace či dvojsmysly, je Klub rváčů tím, čím je. Tedy ne náboženstvím, sektou, či pouhou variací na násilí, které ostatně jako takové mnohem lépe vystihl Anthony Burgess v Mechanickém pomeranči, ale učebnicí, biblí i očistným chirurgickým zákrokem.

»MŮJ ŠÉF PŘINÁŠÍ k mému stolu další list papíru a přistrkuje mi ho k lokti. Ted už ani nenosím vázanku. Můj šéf má modrou vázanku, takže musí být čtvrtek. Dveře do kanceláře mého šéfa jsou teď stále zavřeny a prakticky jsme spolu nemluvili od té doby, co našel v kopírce pravidla klubu rváčů a já jsem snad naznačil, že bych ho mohl vykuchat výstřelem z brokovnice. A já tady pořád oxiduju.
Nebo, mohl bych zavolat na odbor povolování provozu ministerstva dopravy. U předního sedadla je příchytný držák, který nikdy nevydržel kolizní testování, a přesto byl zařazen do výroby. Když víš, kam se máš podívat, najdeš zakopané mrtvoly všude.
Brýtro, říkám.
On říká: „Brýtro."
U lokte mám další důvěrný důležitý tajný dokument. Tyler po mně chtěl, abych ho přepsal a okopíroval. Před týdnem Tyler krokoval rozměry suterénu pronajatého domu na Páper Street. Má pětašedesát délek boty zepředu dozadu a čtyřicet délek boty ze strany do strany. Tyler přemýšlel nahlas. Tyler se mě zeptal:
„Kolik je šestkrát sedm?"
Čtyřicet dva.
„A čtyřicet dva krát tři?"
Sto dvacet šest.
Tyler mi dal rukou psaný soupis poznámek a řekl, abych je přepsal a udělal dvaasedmdesát kopií.
Proč tolik?
„Protože," řekl Tyler, „tolik chlapů může spát v suterénu, když je uložíme na třípatrové palandy z armádních přebytků."
Zeptal jsem se, a co jejich věci?
Tyler řekl: „Nepřinesou si víc, než co je na soupisu, a to by se všechno mělo vejít pod matraci."
Na tom soupisu, který můj šéf našel u kopírky, kopírka stále nastavená na dvaasedmdesát kopií, na tom soupisu stojí:
„To, že si kandidát přinese požadované věci, mu nezaručuje přijetí do výcviku, avšak pokud nebude mít u sebe následující věci a přesně pět set dolarů v hotovosti na pohřebné, nebude jeho přijetí vůbec posuzováno."
Spálení těla nemajetného člověka stojí minimálně tři sta dolarů, řekl mi Tyler, a cena jde nahoru. Tělo každého, kdo zemře a nemá alespoň tolik peněz, jde na pitvu při výuce patologie. Tyto peníze musí frekventant stále nosit v botě, aby v případě, že by byl někdy zabit, nebyla jeho smrt břemenem pro projekt Devastace.
Kromě toho musí mít kandidát s sebou následující:
Dvě černé košile.
Dvoje černé kalhoty.
Jeden pár těžkých černých bot.
Dva páry černých ponožek a dvoje hladké spodní prádlo.
Jeden těžký černý kabát.
To je včetně oblečení, které má kandidát na sobě.
Jeden bílý ručník.
Jednu matraci na polní lůžko z armádních přebytků.
Jednu bílou plastikovou misku.
U mého stolu ještě stojí můj šéf a já seberu originální soupis a říkám mu, díky.
Můj šéf jde do své kanceláře a já se dávám do práce, hraju na počítači pasiáns.
Po práci dávám Tylerovi kopie a dny plynou. Jdu do práce.
Přijdu domů.
Jdu do práce.
Přijdu domů a na verandě u předních dveří stojí nějaký kluk.
Ten kluk u předních dveří má svoji druhou černou košili a kalhoty v hnědém papírovém pytli a poslední tři položky, bílý ručník, matrace z armádních přebytků a plastikovou misku má položené na zábradlí verandy. Vykukujeme na něj s Tylerem z okna v poschodí, a Tyler mi říká, abych toho kluka poslal pryč.
„Je moc mladý," říká Tyler.
Ten kluk na verandě je pan andílek, kterého jsem se pokusil zničit tu noc, kdy Tyler vymyslel projekt Devastace. I když má pod každým okem modráka a blonďatého vojenského ježka, vidíš jeho tvrdý půvabný výraz bez vrásek a jizev. Obleč ho do šatů a řekni mu, aby se usmál, a bude z něho ženská. Pan andílek jenom stojí, špičky nohou proti předním dveřím, jenom se dívá s připaženýma rukama přímo vpřed do rozštípnutého dřeva, má černé boty, černou košili, černé kalhoty.
„Zbav se ho," říká mi Tyler. „Je moc mladý."
Ptám se, jak mladý je moc mladý?
„Na tom nezáleží," říká Tyler. „Jestliže je kandidát mladý, řekneme mu, že je moc mladý. Jestliže je tlustý, je moc tlustý. Jestliže je starý, je moc starý. Hubený je moc hubený. Bílý je moc bílý. Černý je moc černý."
Tak testují buddhistické chrámy odedávna kandidáty na přijetí, říká Tyler. Pošleš kandidáta pryč, a jestliže je jeho rozhodnutí tak pevné, že čeká u vchodu bez jídla a přístřeší a povzbuzení tři dny, pak tehdy a jen tehdy může vstoupit a zahájit výcvik.
Tak říkám panu andílkovi, že je moc mladý, ale v poledne je tam ještě. Po obědě vycházím a biju pana andílka koštětem a vykopnu jeho pytel na ulici. Z poschodí se dívá Tyler, jak přetáhnu toho kluka koštětem přes ucho, a kluk tam jenom stojí, potom mu skopnu věci do škarpy a křičím.
Jdi pryč, křičím. Neslyšels? Jsi moc mladý. Nebudeš na to stačit, křičím. Přijď za pár roků a zkus to znovu. Tak jdi. Tak vypadni z mojí verandy.
Nazítří je tam ten kluk pořád a Tyler vychází, aby řekl „Je mi líto". Tyler říká, že je mu líto, že řekl klukovi o výcviku, že je ale kluk fakt moc mladý, a ať je tak laskav a odejde.
Hodný polda. Zlý polda.
Znovu křičím na toho chudáka kluka. Pak, o šest hodin později, Tyler vychází a říká, že je mu líto, ale ne. Kluk musí odejít. Tyler říká, že zavolá policii, jestli kluk neodejde.
A kluk zůstává.
A jeho oblečení je pořad ve škarpě. Vítr odnáší papírový pytel pryč.
A kluk zůstává.
Třetího dne je u předních dveří další kandidát. Pan andílek je tam pořád a Tyler vychází a říká panu andílkovi: „Pojď dál. Seber si na ulici svoje věci a pojď dál."
Tomu novému chlapíkovi Tyler říká, je mi líto, ale stal se omyl. Nový chlapík je moc starý na to, aby tady prošel výcvikem, a ať laskavě odejde.
Chodím do práce každý den. Přijdu domů, a každý den čekají na přední verandě jeden nebo dva chlapíci. Tihle noví chlapíci se na sebe ani nepodívají. Zavírám dveře a nechávám je na verandě.
To se děje po nějakou dobu každý den, a někdy kandidáti odejdou, ale většinou kandidáti vydrží venku až do třetího dne, až do té doby, kdy je obsazena většina z dvaasedmdesáti patrových lůžek, které jsme s Tylerem koupili a sestavili v suterénu.
Jednoho dne mi Tyler dává pět set dolarů v hotovosti, abych je nosil stále v botě. Moje osobní pohřebné. To je další finta ze starého buddhistického kláštera.
Přijdu teď domů z práce a dům je plný neznámých lidí, které Tyler přijal. Všichni pracují. Celé přízemí se změnilo v kuchyni a továrnu na mýdlo. Koupelna není nikdy prázdná. Týmy mužů na několik dní mizí a přicházejí domů s červenými gumovými pytli tenkého vodnatého tuku.
Jednou v noci přichází Tyler nahoru, najde mě, jak se schovávám ve svém pokoji, a říká: „Nestarej se o ně. Všichni vědí, co mají dělat. Je to součást projektu Devastace. Ani jeden z nich nerozumí celkovému plánu, ale každý z nich je vycvičený, aby dokonale plnil jeden prostý úkol."
Pravidlo projektu Devastace je důvěřovat Tylerovi.
Potom Tyler zmizí.
Týmy chlapíků z projektu Devastace celý den rozpouštějí tuk. Nespím. Celou noc slyším, jak jiné týmy míchají louh a řežou kostky a pečou kostky mýdla na plechu na cukroví, potom zabalí každou kostku do hedvábného papíru a orazítkují ho značkou Mýdlová společnost na Páper Street. Zdá se, že každý kromě mě ví, co má dělat, a Tyler není nikdy doma.
Lezu po stěnách, jsem jako myš lapená v tom strojovém chodu tichých mužů s energií cvičených opic, kteří vaří a pracují a spí v týmech. Zatáhni za páku. Stiskni knoflík. Jeden tým kosmických opic celý den vaří a týmy kosmických opic celý den jedí ze svých plastikových misek, které si s sebou přinesly.
Jednou ráno odcházím do práce a na přední verandě je Velký Bob v černých botách, černé košili a kalhotách. Ptám se, neviděl v poslední době Tylera? Poslal ho sem Tyler?
„První pravidlo projektu Devastace," říká Velký Bob se sraženými podpatky a vzpřímený, jako by spolkl pravítko, „je neklást otázky o projektu Devastace."
Tak jakou oblbující maličkostí ho Tyler poctil, co mu přidělil, ptám se. Někteří chlapi celý den jenom vaří rýži nebo vymývají jídelní misky nebo čistí hajzl. Celý den. Slíbil Tyler Velkému Bobovi osvícení, když bude šestnáct hodin denně balit kostky mýdla?
Velký Bob neříká nic.
Jdu do práce. Přijdu z práce a Velký Bob je pořád na verandě. Nespím celou noc, a druhý den ráno je Velký Bob venku a stará se o zahradu.
Než odejdu do práce, ptám se Velkého Boba, kdo ho pustil dovnitř? Kdo mu přidělil tento úkol? Viděl Tylera? Byl tady Tyler dnes v noci?
Velký Bob mi říká: „První pravidlo projektu Devastace je nemluvit ..."
Přeruším ho. Říkám, jo. Jo, jo, jo, jo, jo.
A zatímco jsem v práci, týmy kosmických opic vykopávají podmáčený trávník kolem domu a míchají hlínu s epsomitem, aby se snížila její kyselost, zarývají do ní náklady bezplatně získaného kravského hnoje z dobytčích ohrad a pytle ustřižených kadeří z holičství k zahnání krtků a myší a zvýšení obsahu proteinů v půdě.
V kteroukoli noční dobu přicházejí týmy kosmických opic z některých jatek s pytli krevní sraženiny ke zvýšení obsahu železa v půdě a kostní moučky ke zvýšení obsahu fosforu.
Týmy kosmických opic sázejí bazalku a tymián a salát a mladé habry a eukalyptus a pustoryl a mátu ve sdružených obrazcích kaleidoskopu. V každém stínu zeleně je okno růží. A jiné týmy vycházejí v noci a zabíjejí slimáky a hlemýždě při světle svíčky. Další tým kosmických opic sbírá jen ty nejdokonalejší listy a bobule jalovce k vaření přírodního barviva. Kostival, poněvadž je to přírodní dezinfekční prostředek. Lístky violek, poněvadž léčí bolesti hlavy, a mařinku vonnou, poněvadž dodává mýdlu vůni posekané trávy.
V kuchyni jsou láhve čtyřicetiprocentní vodky k výrobě růžového geraniového a karamelového mýdla a pačuliového mýdla, a já ukradnu láhev vodky a utrácím své osobní pohřebné za cigarety.
Objevuje se Maria. Mluvíme o rostlinách. Jdeme s Mariou po uhrabaném štěrku pěšinek mezi zelenými kaleidoskopickými vzory zahrady, popíjíme a pokuřujeme. Mluvíme o jejích prsech. Mluvíme o všem kromě Tylera Durdena.
A jednoho dne je v novinách, že tým mužů v černém se přehnal lepší čtvrtí a prodejnou luxusních vozů a tloukl baseballovými pálkami do předních nárazníků aut, takže airbagy explodovaly a zaneřádily interiér práškem a alarmy aut se rozječely, V Mýdlové společnosti na Páper Street jiné týmy sbírají okvětní lístky z růží nebo sasanek a levandulí a balí květiny do krabic s koláčem čistého loje, který natáhne jejich aroma pro výrobu mýdla s květinovou vůní.
Maria mi povídá o rostlinách.
Růže, říká mi Maria, je přírodní adstringens.
Některé z rostlin mají pohřební jména: kosatec, bazalka, routa, rozmarýn a verbena. Některé, jako tužebník a blatouch, puškvorec a aralie, jsou jako jména Shakespearových vil. Jelení jazyk se svou sladkou vanilkovou vůní. Habr, další přírodní adstringens.
Fialkový kořínek, oddenek kosatce.
Každou noc se s Mariou procházíme v zahradě, dokud si nejsem jistý, že se dnes Tyler domů nevrátí. Hned za námi je vždycky některá kosmická opice, aby sebrala snítku meduňky nebo routy nebo máty, kterou mi Maria drtí pod nosem. Pohozený špaček cigarety. Kosmická opice za sebou uhrabe pěšinu, aby smazala všechny naše stopy, jako bychom tu vůbec nikdy nebyli.
A jednou v noci v parku v okrajové části města jiná skupina mužů vylila benzin kolem každého stromu a od stromu ke stromu a založila dokonalý malý lesní požár. V novinách psali, jak se žárem tavila okna řadových domků na druhé straně ulice a zaparkovaná auta hlučně pouštěla větry, až se usadila na změklých prázdných pneumatikách.
Tylerův pronajatý dům na Páper Street je živoucí bytost zevnitř vlhká od tolika potících se a dýchajících lidí. Uvnitř se pohybuje tolik lidí, že se dům hýbá.
Další noc, kdy Tyler nepřišel domů, někdo navrtával bankomaty a telefonní automaty a potom do vyvrtaných otvorů šrouboval mazničky a pomocí mazací pistole naplnil bankovní a telefonní automaty kolomazí nebo vanilkovým pudinkem.
A Tyler nebyl nikdy doma, ale za měsíc mělo několik kosmických opic na hřbetě ruky vypálený Tylerův polibek. Potom ty kosmické opice zmizely také a na přední verandě byly nové, aby je nahradily.
A každý den týmy mužů přijížděly a odjížděly v různých autech. Nikdy's neviděl totéž auto dvakrát. Jednou večer slyším na přední verandě Mariu, jak říká jedné kosmické opici: „Přišla jsem navštívit Tylera. Tylera Durdena. Bydlí tady. Jsem jeho přítelkyně."
Kosmická opice říká: „Je mi líto, ale jsi moc..." a zarazí se, „mladá na to, abys tady prošla výcvikem."
Maria říká: „Zalez."
„Kromě toho," říká kosmická opice, „nepřinesla sis všechny požadované věci: dvě černé košile, dvoje černé kalhoty..."
Maria křičí: „Tylere!"
„Jedny těžké černé boty."
„Tylere!"
„Dvoje černé ponožky a dvoje hladké spodní prádlo."
„Tylere!"
A slyším, jak se přední dveře zabouchnou. Maria nečeká tři dny.
Když přijdu z práce domů, většinou si udělám sendvič s arašídovou pomazánkou.
Když přijdu domů, jedna kosmická opice čte shromážděným kosmickým opicím, které vsedě pokrývají celé přízemí. „Nejsi krásná a jedinečná sněhová vločka. Jsi stejná hnijící organická hmota jako kdokoli jiný a my všichni jsme součástí jedné a té samé hromady kompostu."
Kosmická opice pokračuje: „Naše kultura způsobila, že jsme všichni stejní. Nikdo už není opravdově bílý nebo černý nebo bohatý. My všichni chceme totéž. Jako jednotlivci nejsme nic."
Předčítající přestane, když vejdu, abych si udělal sendvič, a všechny kosmické opice sedí tiše, jako kdybych byl sám. Říkám, nebojte se. Já už jsem to četl. Přepisoval jsem to.
I můj šéf to pravděpodobně četl.
My všichni jsme jenom velká hromada hoven, říkám. Pokračujte. Hrajte si. Nevšímejte si mě.
Kosmické opice tiše čekají, zatímco si dělám sendvič a beru další láhev vodky a jdu nahoru. Za sebou slyším: „Nejsi krásná a jedinečná sněhová vločka."
Jsem Joeovo Zlomené Srdce, protože se na mě Tyler vykašlal.
Protože se na mě vykašlal můj otec. Ech, mohl bych pokračovat donekonečna.
Někdy v noci po práci jdu do nějakého jiného klubu rváčů v suterénu nějakého baru nebo v garáži a ptám se, jestli někdo neviděl Tylera Durdena.
V každém novém klubu rváčů stojí pod jediným světlem uprostřed tmy někdo, koho jsem nikdy neviděl, obklopen muži, a čte Tylerova slova.
První pravidlo klubu rváčů je nemluvit o klubu rváčů.
Když začínají zápasy, beru vedoucího klubu stranou a ptám se, jestli viděl Tylera. Bydlím s Tylerem, říkám, a on už nějakou dobu nebyl doma.
Chlapík vykulí oči a ptá se, opravdu znám Tylera Durdena? To se stává ve většině těch nových klubů rváčů. Ano, říkám, jsme s Tylerem nejlepší kámoši. Pak si se mnou chce najednou každý potřást rukou.
Tihle noví kluci civí na tu díru v mé tváři a černou kůži na mém obličeji, žlutou a zelenou na okrajích, a říkají mi pane. Ne, pane. Sotva, pane. Nikdo, koho znali, se nikdy nesetkal s Tylerem Durdenem. Přátelé přátel se setkali s Tylerem Durdenem a ti založili tento místní klub rváčů, pane.
Pak na mě zamrkají.
Nikdo, koho znají, nikdy neviděl Tylera Durdena.
Pane.
Je to pravda, ptá se každý. Buduje Tyler Durden armádu? To je to slovo. Spí Tyler Durden v noci jenom hodinu? Povídá se, že Tyler se chystá otevřít kluby rváčů po celé zemi. Co bude dál, chce vědět každý.
Schůze projektu Devastace se přestěhovaly do větších suterénů, protože každý z výborů - Žhářství, Útok, Nehody a Dezinformace - se rozšiřuje, protože se víc chlapů kvalifikuje z klubu rváčů. Každý výbor má vedoucího, ale ani vedoucí nevědí, kde Tyler je. Tyler jim každý týden telefonuje.
Každý účastník projektu Devastace chce vědět, co bude dál.
Kam směřujeme?
Nač se máme těšit?
Na Páper Street se v noci procházíme s Mariou naboso zahradou, každý krok stírá stoupající vůni šalvěje a citrónové verbeny a růžového gerania. Černé košile a černé kalhoty se kolem nás hrbí se svíčkami, zvedají listy rostlin, aby zabíjely hlemýždě nebo slimáky. Maria se ptá, co se to tu děje? Chomáče vlasů vykukují na povrch zpod hrud hlíny. Vlasy a hovna. Kostní moučka a krevní sraženina. Rostliny rostou rychleji, než je kosmické opice stačí seřezávat.
Maria se ptá: „K čemu se chystáš?"
Jak se to řekne?
V hlíně září zlatý bod a já si klekám, abych si to prohlédl. Co bude dál, nevím, říkám Marie.
Vypadá to, že se na nás na oba vykašlali.
Koutkem oka vidím, jak kosmické opice v černém rázují kolem, každá shrbená nad svou svíčkou. Malý zlatý bod v hlíně je stolička se zlatou plombou. Vedle ní vykukují další dvě stoličky s plombami z amalgamu stříbra. Je to čelist.
Říkám, ne, nemohu říct, co se bude dít. A zatlačím jednu, dvě, tři stoličky do hlíny a vlasů a hoven a kostí a krve, kde je Maria neuvidí.«


Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Mircea Eliade
Hádání z kamenů [În curte la Dionis]

Nakl. údaje: Praha : Argo, 2000
ISBN 80-7203-255-0 (váz.)

Se jménem Mircea Eliade bývá nejčastěji asociován přívlastek „nejznámější Rumun“. Do studia religionistiky (vědy o náboženství) či filozofie zasvěcenější vášnivý čtenář připojí asi i výčet jeho celosvětově známých děl Dějiny náboženského myšlení, Pojednání o dějinách náboženství či Mýtus o věčném návratu, nicméně Eliadeho záběr je nepoměrně širší a mimo jiné patří jeho próza balancující na hraně mezi literaturou a mytologií, ke které, co do literární kvality, bohužel často sklouzává. Z Eliadovy beletristické tvorby je jednoznačně nejznámější jeho první román Bengálská noc v níž se promítají Eliadeho zážitky z jeho čtyřletého pobytu v Indii, kde nejprve studoval východní filozofii u Surendranáta Dasgupty a později se u Svami Šivanandy věnoval studiu jógy. Z Eliadeho životopisu, který možná může být klíčem k pochopení jeho prózy dále vyjímám: po návratu z Indii v roce 1931 Eliade završí svá studia na bukurešťské univerzitě disertační prací na téma jógy a dále zde v letech 1934 až 1938 působí jako asistent Nae Ionesca, ale věnuje se i bohaté publikační činnosti, ve které mimo jiné aktivně podporuje fašistická a antisemitická hnutí známá jako „Legie archanděla Michaela“ či „Železná garda“. V roce 1938 byl za tuto činnost na několik měsíců uvězněn, avšak po nástupu fašistického režimu rehabilitován. A právě fašistickým režimem byl vyslán v roce 1940 do Londýna jako pracovník rumunského velvyslanectví a v letech 1941 až 1945 se dokonce stal kulturním atašé v Lisabonu. Po válce začal Eliade působit v Paříži, kde vznikla i dvě výše zmiňovaná díla Mýtus o věčném návratu (Le mythe de l’éternel, 1947) a Pojednání o dějinách náboženství (Traité d'histoire des religions, 1949). Nicméně asi nejdůležitější byl jeho odchod do Chicaga v roce 1957, kde na The Divinity School založil Katedru religionistiky. Z tohoto období pak pochází zrod časopisu Dějiny náboženství (History of Religions, od r. 1961), sepsání trojdílných Dějin náboženského myšlení (Histoire des croyances et des idées religieuses, od r. 1976) a vydávání šestnáctisvazkové Encyklopedie náboženství (Encyklopedia of Religion, od r. 1987). Nicméně stejně rozporuplně jako Eliadeho život jsou velmi protikladně přijímány jak jeho religionistické práce, kdy zejména v posledních letech se stále více setkáváme se zavrhováním Eliadeho religionistické metody, jež vychází z fenomenologie a komparatistiky do, pro Eliadeho specifické, hermeneutiky, tak jeho dílo beletristické, kterému sice nelze vytknout nic co do čistoty jazyka, slovní skladby, výstavby příběhu či volby tématu, jež, jak jsem naznačil, velmi úzce souvisí s Eliadeho bádáním zejména na poli mytologie. Výbor osmi povídek vydaný pod názvem Hádání z kamenů pak zasahuje do Eliadova chicagského období a byť jim v žádném případě nelze upřít nic z té řemeslné stránky literatury, přec jen v nich chybí to, co povyšuje literárního génia nad okolní šedivý průměr a snad krom sarkasticky laděných povídek Čtrnáct let stará fotografie a Sbohem !, nemají mnoho, co by mohly náročnějšímu čtenáři nabídnout. Nicméně, přec jen tyto dvě povídky dávají znát, že Eliade v sobě měl i notnou dávku spisovatelského nadání, které však bylo na úkor potlačeno vědeckou přesností a provázaností, jež v Eliadeho intelektuálním životě zcela dominovalo a znemožnilo mu tak vyjadřovat se zcela umělecky nezávazně.

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Karel Čapek
Život a dílo skladatele Foltýna

Nakl. údaje: Knižní klub: Praha, 1999
ISBN 80-7176-949-5

V kontextu díla Karla Čapka zaujímá Život a dílo skladatele Foltýna velmi specifické místo, kdy se lze přes více méně uzavřenost celého díla dohadovat závěrečného vyvrcholení, který Čapek pro svou předčasnou smrt již nestihl dopracovat, ale i pro Čapka takřka černobílé vidění postav, hlavního hrdiny skladatele Foltýna, o němž v celém díle takřka nepadne alespoň neutrálně laděný slovní soud, pak zejména.
Nicméně jak z gradace románu, tak z doslovu Čapkovy manželky Olgy Scheinpflugové, vyplývá, neměl Čapek nijak v úmyslu jakkoliv Foltýnovu slabou a falešnou osobnost rehabilitovat alespoň náznakem nepokoje a vnitřního boje, kterým je sice celý román v podobě svědectví jednotlivých osob, jež každá z úhlu své vlastní zkušenosti Foltýna charakterizují, protkán tak, že více než o námětu samotném, kterým ostatně Čapek předběhl českou prózu minimálně o dvě desetiletí, lze disputovat, co Čapka jako velkého humanisty, jenž doposud vždy věřil v člověka jako bytost v základu dobrou, k sepsání podobného díla bez špetky naděje, kdy Foltýna, ať již pro svou slabost, jíž zakrýval falší, absenci talentu i sebekritiky, ztvárnil doslova jako lidskou trosku.
Opět dle svědectví Olgy Scheinpflugové se lze domnívat, že Čapek v závěrečném období svého života přehodnotil svůj někdejší přístup k podstatě člověka a to jak v souvislosti s neodvratným celosvětovým nástupem fašismu, tak i s Mnichovem 1938, kdy se na Čapka snesly doposud nevídané útoky ze všech stran.
Tak či onak a byť přes jasnou negativnost Foltýnovy postavy, kdy nelze věřit, že by Foltýn až do pozdního věku věřil ve svou genialitu, když při skládání své opery neváhal vykrádat jednak současné, navíc spíše průměrné, básníky na straně libreta, tak hudebních mistrů několika posledních staletí, jež pospojoval do zcela nesourodého celku navíc vyplněného motivy žáků konzervatoře, je Život a dílo skladatele Foltýna mistrovským dílem opravdového mistra, což dokládá i skladba jednotlivých svědků, jež Čapek zvolil tak, aby se nijak nepřekrývali ve svém postavení i vztahu k Foltýnovi, ale i jejich výpovědi co do odborné a psychologizující stránky plně odpovídali jednak své osobnosti i svému vzdělání, potažmo inteligenci.
Ač někdejší Foltýnův spolužák z lycea a snad jediný opravdový přítel, pozdější okresní soudce, Šimek, měl vzhledem k vlastní mladistvé nevyzrálosti šestnácti let, svůj někdejší pocit méněcennosti i poměrně krátké časové období, ve kterém byl s Foltýnem spojen, měl výchozí bod pro Foltýnovu charakteristiku nejsložitější, je jeho výpověď zcela bezkonkurenčně nejbarvitější i nejvěrnější, byť se v ní line znatelný negativizující podtext, který čtenáři minimálně brání pochopit, proč bylo mezi Šimkem a Foltýnem navázáno přátelství tak hlubokého charakteru, když se veškeré vzájemné hovory točí pouze kolem Foltýnovy vychloubačnosti, ať již jako hudebního genia tak neodolatelného milostného svůdce.
Nicméně v i dalších výpovědích, ať již někdejší Foltýnovy první lásky paní Jirky Hudcové, spolubydlícího z dob studia na právnické fakultě Dr. V. B., manželky Karly Foltýnové, nadaného posluchače konzervatoře Váši Ambrože či operního korepetitora Jana Trojana, nelze ani špendlíkem vydolovat náznak vyššího ducha ve Foltýnově osobnosti, čemuž přec jen brání jeho životní osudy, kdy se lze přinejmenším uhadovat, že Foltýn bude svou neúspěšnost jako básníka, hudebníka, skladatele i člověka jako takového kompenzovat v náručí mnoha milenek, pro což měl ostatně pro svůj zevnějšek ty nejlepší předpoklady, nicméně Foltýn byl jak v podání své ženy, tak první lásky, podán jako člověk takřka odporný, kterého však obě vášnivě milovaly.
Pro úplnost dodávám, že Život a dílo skladatele Foltýna vyšel již krátce po Čapkově smrti, dne 25. prosince 1938, v lednu 1939 časopisecky a následně v únoru i knižně.

Dr. J. Petrů

Text k Juditě


»Panu Foltenovi jsem byl představen ve foyeru divadla při jakési premiéře. Už dříve jsem o něm slyšel jako o nesmírně bohatém a přitom uměnímilovném mladém muži. Při prvním seznámení na mne učinil dojem trochu afektovaného a ješitného, ale srdečného mládence; nelíbily se mi jeho kotlety, jeho monokl, jeho navoněná elegance a zlatý řetízek na zápěstí. Upřímně řečeno, myslel jsem si: snob. Tiskl mi neobyčejně vřele a nadšeně ruku a hned mě zval k nim, „k paní Charlottě a ke mně, na naše intimní muzické večery“, jak řekl. Naléhal tak, že jsem slíbil přijít, byť nerad; pak ještě došla tištěná pozvánka na soirée musicale chez Mme et Maitre Běda Folten. Comme chez soi.
Zažil jsem jenom jeden takový muzický večer. Folten s vlající kravatou a v sametovém kabátě mě vítal s překypující srdečností. „Pojďte jen, pojďte,“ hlaholil, „tady jste u umělců!“ Jeho žena byla poněkud bezvýrazná, nedokrevná, ale zřejmě hodná paní; připadala mi jako Marta, která je tu jen proto, aby se starala o jídlo a pití a tu a tam se zdálky mateřsky a plaše usmála na osamělého hosta, se kterým zaboha nevěděla o čem mluvit. Zato měli vypůjčené dva číšníky z kavárny, které jsem znal; navlékli jim krátké kalhoty, hedvábné punčochy a dokonce bílé pudrované paruky na palicích, aby se ještě vydatněji potili, když roznášeli čaj a sekt. Mohlo tam být na čtyřicet lidí - většinu z nich jsem znal; polovina byla na rozpacích jako já, zatímco druhé polovina měla naspěch toho co nejvíc sníst a vypít. Bylo v tom všem něco nuceného a jaksi nesourodého. Folten obcházel žoviálně ve svém sametovém kabátku, toho poplácal po lopatkách, onoho vlekl k bufetu, tam se dvořil nějaké hudební paničce - taková divná směs blahosklonnosti, kolegiality, reprezentace a příliš chtěného familiérního sans-facon nebo bohémského pas de chichi. Pak nás vehnali do „hudebního pokoje" a posadili na zem, na polštáře, na pohovky, nebo nás opřeli o krb a veřeje, a hrálo se; jeden mladý skladatel přehrál svou klavírní suitu a nějaká slečna na houslích skladbu vlasatého a brejlatého mládence, který ji doprovázel na pianě - myslím, že to nebylo špatné; ale já byl víc upoután tím, jak Folten s paní sedí uprostřed pokoje na křeslech jako královští manželé, a kolem nich se na zemi a na polštářích rozložili „ti umělci"; Folten pokyvoval hlavou se znalecky přimhouřenýma očima, zatímco paní Foltýnová svírala rty a zřejmě myslela na rozkazy služebnictvu. Já nevím, proč mě to všechno jaksi dráždilo k zlosti; asi u nás nejsme děláni na takovou vznešenost.
Po programu mě vzal Folten důvěrně pod paží a zatáhl mě do malého salónku. „Jsem tak rád, že jsem se s vámi seznámil," ujišťoval mne horoucné, „a byl bych šťasten, kdybych vám v čemkoli mohl posloužit“. Nevěděl jsem o ničem, co by pro mne pan Folten mohl udělat; i pokračoval, že si neobyčejně a jedinečně váží mého úsudku jako divadelního kritika a estetika. „Já totiž mám rozkomponovanou operu Judita,“ prohlásil s malým, uzarděním. „Sám jsem si k ní napsal i libreto. Podle mého,“ řekl a projel si hřívu rukama, „podle mého si má skladatel napsat text sám; jenom pak je jeho dílo opravdu z jednoho kusu; není v tom žádná cizí osobnost, žádná představa, která nepochází z jeho nejvlastnější intuice -“
Proti tomu se koneckonců nedalo nic namítat. Folten to několikrát se zálibou různými slovy opakoval a rozváděl, až konečně vyklopil, co ode mne chtěl. Abych prý byl tak nekonečně laskav a přečetl si to jeho libreto. A abych mu upřímně řekl, kdyby v čemkoliv neobstálo před nejpřísnější kritikou. „To víte, jsem spíš muzikant nežli básník,“ omlouval se, a znovu: jak si bezmezně váží mého úsudku, a kdesi cosi. Co dělat: snědl jsem u něho dva chlebíčky, musel jsem mu tedy říci, že s největší radostí a podobně. Tiskl mi vřele ruku. „Zítra vám pošlu rukopis; a teď, prosím, pojďme mezi tu mladou chasu.“ Mladá chasa zatím už začala pít jako duha a povykovala, až okna drnčela; paní domu se k tomu bezradně a nucené usmívala, a Folten volal: „Jen vesele, děti, jako doma! Tady jste mezi umělci!“
Den nato přišel rukopis, uložený v ohromném koši s vínem, hrozny, langustou a kdečím; měl jsem sto chutí mu to vrátit. Libreto bylo hrozné: několik pěkných veršů nebo obstojná pasáž, a pak jedna nebo dvě stránky paranoického blábolení; pak zase slibný kousek dialogu nebo scéna s jakýms takýms reliéfem, a znovu ty popletené, velkohubé tirády; chtělo to být démonické, chtělo to být vášnivé, ale bylo to až maniakální a nestvůrné ve své patetické nabubřelosti. Figury se vynořovaly bez začátku a souvislosti, a najednou se ztratily; polovičku jich autor zapomněl vůbec uvést ve výčtu osob... V prvním akte miluje Juditu pastýř jménem Ezron, ve třetím aktě je z něho vojevůdce Roboán, a pak zmizeli oba. Prostě chaos. Nevěděl jsem si rady, co tím vlastně Folten míní; listoval jsem v rukopise znovu a četl jeden Holofernův dialog s poťouchle klinkajícími, nenápadně ironickými verši, a najednou mě napadlo: tohle mohl napsat jenom Franta Kupecký!
Nedalo mi to, sebral jsem rukopis a šel jsem večer za Kupeckým do jeho hospody. „Přečti si tyhle verše, Frantíku," povídám. „Co jim říkáš?“
Kupecký na ně mrkl a šklebil se. „Nejsou špatné. Ale to dál, to tam už nepatří.“ Listoval v rukopise a kroutil hlavou. Potom se začal řehtat. „Lidi,“ řičel, „lidi, tohle se povedlo!“
„Frantíku,“ řekl jsem, „podívej se, tenhle Juditin monolog vypadá, jako by to napsal Tereba, nemyslíš?“
Kupecky potřásl hlavou. „Tak on i Tereba,“ mumlal. „Inu, pravda, taky neměl co žrát!“
„Kolik vám za to dal?“
„On?“ bručel Franta. „Mne dal tři tisíce za celé libreto, ten špína; ale v tomhle salátu jsou ode mne jen tři kousky. Ty nejlepší verše vynechal.“ Začal se šklebit jako čínský bůžek. „Gesamtkunstwerk! Koukám, to mu muselo psát aspoň pět lidí! Tohle například je Vosmík. A tohle,“ hloubal nad jednou stránkou, „od koho by mohlo být tohle? ’Judito, Judito, proč váhají tvé kroky -‘ Toho ani neznám. ’V mé hrudi kosmaté‘ - to by mohl být Lhota. Pamatuješ se na jeho verš: ’... jak duní krok kosmatých mužů...‘? Ty neznáš Lhotu? Takový mladý a slaboučký jako holátko...“
„Prosím tě,“ ptal jsem se, „jak si u vás tu práci objednával?“
Kupecký pokrčil rameny. „No, jak! Přišel sem... jako náhodou. To se ví, měl ohromnou radost, že vidí drahého básníka -“
„Na hudební večery tě nezval?“
„Ne,“ řekl Franta důstojně, „taková čuňata on nezve. U něho musíš být bohém, ale s lakýrkami. Salonní, víš? Tady v putyce se mnou seděl, ten mecenáš! Já jsem schválně dělal nalitého, abych mu mohl tykat; ten se ti svíjel,“ chechtal se Kupecký. „Nu, a pak začal, příteli, já komponuji! operu; libreto si píšu sám -“
„- aby to bylo dílo z jednoho kusu.“
„Právě. Ale že má hlavu plnou hudebních myšlenek a nemůže se dost soustředit na to libreto. Kdybych prý mu zhruba sestavil děj a napsal několik nápadů a monologů veršem... Prý aby měl prozatímní vodítko pro hudební inspiraci. Hrozné toho namluvil, člověče! Ten ti musí mít tvůrčí muka, takový skladatel...“
„A ty sis mu řekl o zálohu, viď?“
„Jak to víš?“ divil se Kupecký? „Poslechni, neměl bys pro mne nějakou práci?“
„Neměl,“ řekl jsem, „a to slabomyslné blábolení, co tam je, to si asi napsal pan autor sám, že?“
„Kdepak," bručel Franta. „Na to měl jednoho mladého poetu, takového v lakýrkách, co k němu chodí.“
„Blázen?“
„Asi ne,“ mínil básník Kupecký. „Ale u poetů to nikdy pořádně nevíš.“
Když si Folten přišel pro rukopis, mluvil jsem k němu asi takto:

„Podívejte se, Foltene, tohleto nejde. Jak jste sám ráčil výtečně podotýkat, umělecké dílo má být jako z jednoho kusu. Tohle, čemu říkáte libreto, vypadá, jako by to psalo pět lidí. Jako byste vzal pět textů, každý od někoho jiného, a bídně to po kouskách zpatlal dohromady. Nemá to hlavy ani paty. Nemá to souvislý děj. Každá scéna má jiný sloh, jinou intonaci a jiné figury... Můžete to zahodit, Foltene!“
Několikrát malomyslně polknul a mrkal jako nešťastný školák. „Pane doktore,“ koktal, „nechtěl byste to sám trochu upravit? Já bych to ovšem nežádal zadarmo...“
„Ne. Prosím vás, jak můžete od několika lidí kupovat texty a pak to vydávat za své vlastní libreto? To se přece nedělá!“
Podivil se a trochu se dokonce urazil. „Proč ne? Judita je přece můj duševní majetek! Udělat z Judity básnické dílo nebo operu, to je můj nápad, pane!“
„Je,“ řekl jsem mu. „Jenomže před vámi měl ten nápad už nějaký Joachim Graff a Mikuláš Konáč a Hans Sachs a Opitz a Hebbel a Nestroy a Kaiser a operu o ní složil nějaký Serov a Wetz a Honegger a Goosens a Emil Nikolaus von Reznicek - Ale proto se může napsat třeba ještě tucet oper o Juditě,“ dodal jsem honem, když jsem viděl, jak je zdrcen. „Záleží na tom, jak se ta látka pojme, ne?“
Zřejmě se potěšil a zazářil. „Právě! A to pojetí je čistě mé! Víte, jak Holofernes probudí v panenské Juditě ženu... takovou zběsilou erotickou posedlost; jen proto ho Judita zavraždí... To přece je ohromná myšlenka, ne?“
Bylo mi ho skoro líto; zřejmě neměl ponětí, jak je to všechno opotřebováno. „Inu," řekl jsem, „já myslím, že víc záleží na hudbě. Víte, co poproste nějakého slušného dramatika, aby vám napsal sám celé libreto; ale ať se na to taky podepíše, rozumíme?“
Vřele mi tiskl ruku a dojatě mi děkoval. Prý jsem ho pochopil a vnukl mu novou chuť do práce - čím, to nevím. A poslal zas takový velkolepý koš s ananasy, slukami a Marií Brizard. Asi proto, že o sobě říkal, že je vášnivý senzualista a hédonik.
Za nějaký měsíc se objevil znovu a zářil víc než kdy jindy. „Pane doktore,“ zatroubil vítězně, „nesu vám svou Juditu! Teď je to konečně to pravé! Teď jsem do toho vložil svou celou koncepci! Já myslím, že tentokrát budete spokojen i se stavbou a dějem -“
Vzal jsem od něho rukopis. „To jste psal sám, Foltene?“
Maličko polkl. „Sám. Celé sám. Já jsem nemohl svěřit jinému svou vizi Judity. To je tak čistě má představa -“ Listoval jsem v manuskriptu; za chvilku jsem byl doma. Prostě lajdácky přeložená a místy hanebně porušená Hebbelova Judita; do ní nastrkáno něco ze suchých parodických veršíčků Kupeckého, Lhotova kosmatá hruď a zase něco z těch slabomyslných tirád -
„To mi stačí, Foltene,“ povídám. „Někdo vás napálil. Vždyť to je ze čtyř pětin plagiát Hebbelovy Judity! S tímhle nesmíte jít na veřejnost.“
Folten zrudnul a polknul. „Snad by se tam mohlo dát,“ hájil se slabě „- podle Hebbelova dramatu napsal Beda Folten.“
„Nedělejte to,“ varoval jsem ho. „S tím Hebbelem se tam nakládá, že to volá do nebe; na to by měl být trest smrti. Víte co, já to raději hnedle spálím.“
Vytrhl mi rukopis z rukou a tiskl jej na prsa jako poklad. „Opovažte se, vy,“ křičel a oči mu zahořely zoufalou nenávistí. „To je má Judita! Má! To je moje, naprosto moje představa... Na tom tak málo záleží, že... že...“
„Že už ji někdo napsal, ne?“ Viděl jsem, že vůbec nechápe, abych tak řekl, mravní stránku věci, a že je do své Judity až dětinsky zamilován; snad by se ten člověk zabil, kdyby mu ji někdo chtěl vymluvit. Pokrčil jsem rameny. „Třeba máte pravdu, Foltene. Když člověk něco miluje, je to v jistém smyslu doopravdy jeho. Koukejte se, já vám něco navrhnu: já si budu o vašem libretu myslet, že to je šmejd a plagiát, a vy si budete o mně myslet, že jsem idiot nebo co, a je to.“
Odešel ode mne hluboce uražen. Od té doby jsem pro něho nebyl než literární hnidopich, mrzácký pedant a nevím co ještě. To tedy je pravda: nenávidět uměl jako pravý literát. V tom si nezadal s nikým.«


Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

August Strindberg
Bláznova obhajoba ; Manželské historie [Le plaidoyer d´un fou]

Nakl. údaje: Praha : Odeon, 1984
ISBN

Byť je August Strindberg nejlepším švédským spisovatelem a dramatikem všech dob, je v kontextu svých vyhraněných názorů na manželství, potažmo rozdílných úloh manžela a manželky, kdy ženu z principu staví do pozice anděla, jež poskvrniv svá bělostná křídla, stahuje k zemi nejen svého manžela či milence, ale principy lásky jako takové, často degradován na zatrpklého nepřítele žen, ale i pokroku a feminismu. Nicméně dodejme, že tyto odsudky, zdůrazňované právě v souvislosti s dílem Bláznova obhajoba a úzce souvisejícími Manželskými historiemi více plynou z nepochopení nejen Strindberga ale i samotných principů uměleckého směru symbolismu jako takového, kde jsou symboly ať již v ženě tak v lásce vyhnány do nejzazšího extrému, jež přirozeně kontrastuje se svou naturalistickou složkou tak, že při povrchní či dokonce zaujaté interpretaci není těžké Strindbergovi podsunout ty nejtmářštější předsudky.
A jak Bláznova obhajoba tak zmíněné Manželské historie svádí svým naturalistickým tónem čtenáře k tomu, aby je bral jako doslovnou Strindbergovu biografii a nikoliv ve své hlavní symbolické rovině, jež úzce navazuje na určitou formu provokace tím, že Strindberg záměrně kráčí proti ve své době módním myšlenkám ženské emancipace, ba dokonce je Strindberg stavěn do přímého protikladu, ne-li snad dokonce jako protivník, svého norského vrstevníka a blízkého přítele Henrika Ibsena, jehož Nora - Domeček pro panenky (u nás nepřesně překládaný jako Domov loutek) se stal od 80. let 19. století celosvětovou feministickou ikonou.
Nicméně dešifrovat Strindbergovy skutečné názory i poměry v jeho manželství se Sigrid Žofií Matyldou Alžbětou rozenou von Essen není zdaleka tak jednoznačné, jak se z realističnosti románu i mnohých narážek na skutečné události může zdát. Právě naopak. Pokud překonáme onen prvý otisk, jež v nás Strindberg zcela plánovitě vyvolává, a osvobodíme-li se od nutkavé tendence s tímto dojmem knihu i uzavřít, jistě nám neunikne přinejmenším psychologický rozpor, kdy na počátku románu staví Strindberg (předobraz postavy Axela) svou ženu Sigrid (postava Marie) jen do toho nejzářivějšího světla a teprve s časovým posunem děje dochází k postupnému vystřízlivění, ve kterém se metamorfózuje z počáteční takřka nadpohlavnosti v hédonickou bestii, jež se už ani nesnaží zakrýt svou sexuální náruživost, která si s přibývajícím věkem nepozastavuje ani nad věkem ani nad zevnějškem svých sexuálních partnerů, natož pak nad názory svého okolí. - I kdybychom přistoupili na paralelu Bláznovy obhajoby se Strindbergovým skutečným životem a románem jako obhajobou své nedůvěřivosti a paranoii, je takřka nemožné, aby dokázal v tak velké blízkosti s vlastním zklamáním striktně dodržet realistický vývoj psychologie svých postav, aniž by již v samém začátku nenaznačil, co bude následovat.
K těmto pochybnostem pak navíc přispívá i vlastní osud románu, který Strindberg celý napsal ve francouzštině, aby tak jako spisovatel pronikl do země, kde doposud nebyl šířeji uznáván, zvlášť uvědomíme-li si fakt, že Strindberg jednak francouzštinu neovládal natolik, aby se v ní mohl plnohodnotně vyjádřit stejně jako ve svém rodné švédštině, a jednak se dalo předpokládat, že po úspěchu (i následném soudním procesu) Manželských historií zaznamená román ve Švédsku mnohem větší ohlas, zvlášť měl-li zde postavení takřka národního hrdiny. A skutečně Bláznova obhajoba dokončená roku 1889 v Dánsku pro sebe ve Francii nenašla vydavatele a byla vydána až v Německu roku 1893 pod názvem Bláznova zpověď (Die Beichte eines Thoren). Pro úplnost dále dodávám, že francouzského vydání se román pod původním názvem, Le plaidoyer d´un fou, dočkal v roce 1895, ovšem v jazykové a stylistické úpravě Georgese Loiseaua, jež se pak na dlouhá léta stala zdrojem pro překlady do dalších jazyků, protože původní verze se mezitím na mnoho desítek let ztratila - původní rukopis byl nalezen v roce 1973 v pozůstalosti předního norského malíře a Strindbergova přítele, Edvarda Muncha, jenž rukopis v roce 1896 koupil v antikvariátu za pouhých 20 franků!. (První český překlad z roku 1912 byl pořízen z německého vydání jako Zpověď pošetilcova. Současně toto německé vydání sloužilo jako podklad pro první švédskou verzi, jež vycházela časopisecky, navzdory Strindbergově odporu, v letech 1893-94.)
Naturalistický vypravěčský styl samozřejmě mnohé literární historiky lákal přisuzovat Strindbergovi mnohé z názorů svého hlavního hrdiny a současně Strindberga demaskovat a dokázat, že nebyl dekadentem, za kterého sám sebe pokládal, nicméně jak satirický podtext, tak symbolismus snoubící se s naturalismem, dokazuje, že Strindberg byl přec jen o řád výše než mnozí z řady jeho tehdejších i současných pronásledovatelů a jeho domnělý stihomam je více ironií.

»Ulehl jsem kolem jedné, ale nemohl jsem usnout. Nezamhouřil jsem oka ze strachu, abych nezmeškal parník. Byl jsem vyčerpán všemi těmi oslavami večer co večer po celý týden, nervózní na nejvyšší míru od pití, celý vykolejený nicneděláním, zmožen neustálým odkládáním odjezdu a konečně rozrušený dojmy včerejší noci, a tak jsem se převaloval na loži až do svítání. Byl jsem si dobře vědom své slabé vůle a navíc nenormálního odporu k železničnímu vagónu, oné vězeňské kobce, která, jak známo, škodí svými otřesy míše, a volil jsem tedy cestu po moři, abych zmařil Jakýkoli pokus o útěk. Parník měl vyplout kolem šesté ráno a povoz pro mě přijede v pět. Vyrazil jsem na cestu sám. Bylo větrné, mlhavé a velmi studené říjnové ráno. Větve stromů byly obalené jinovatkou. Když jsem dojel k Severnímu mostu, myslel jsem, že mám vidění. Spatřil jsem barona, jak se ubírá týmž směrem jako můj povoz. Ale opravdu, byl to skutečně on! Proti naší úmluvě se tak časně ráno vydal na cestu, aby se se mnou ještě jednou rozloučil. Tento tak naprosto nečekaný projev přátelství mě nesmírně dojal; cítil jsem, že si takovou pozornost nezasluhuji, a přepadly mne výčitky svědomí za všechno zlé, co jsem si kdy o něm myslil. Dojeli jsme k přístavišti. Vstoupil na palubu, prohlédl si mou kajutu, představil se kapitánovi a požádal ho, aby o mne osobně pečoval. Zkrátka, choval se jako starší bratr, jako oddaný přítel; objali jsme se s očima plnýma slz.
„Dávej na sebe pozor, kamaráde," napomínal mě, „tak se mi zdá, že nejsi docela v pořádku!"
Nebylo mi skutečně dobře, ale držel jsem se až do chvíle, než loď odrazila od břehu. Pojednou mě přepadl strach z tak dlouhé plavby bez rozumného cíle; posedla mě neodolatelná touha skočit do vody a doplavat zpátky ke břehu. Nedostávalo se mi však sil, abych uskutečnil jakékoli přání; zůstal jsem stát nerozhodně na palubě a mával kapesníkem, abych poděkoval příteli za jeho pozdravy, které se ztrácely za loďmi kotvícími v rejdě.
Loď, nákladní parník, byla plně naložená a měla jedinou kajutu, umístěnou nad mezipalubím. Dovlekl jsem se k lehátku, padl na matraci a zahrabal se do pokrývek s úmyslem, že prospím prvních čtyřiadvacet hodin, abych se připravil o veškerou naději na únik. Po půlhodině naprosté otupělosti jsem se naráz probudil, jako by mnou projel elektrický proud; byl to zřejmě následek nadměrného pití a nevyspání.
V jediné minutě se mi zjevila celá zoufalá realita. Bez otáleni jsem se začal procházet po palubě. Pobřežní scenérie se rychle střídala: holé hnědé břehy, stromy bez listí, šedožluté louky, ve skalních úžlabinách už byla spousta sněhu. Sedává voda se sépiovými skvrnami, temná sinalá obloha, špinavá paluba, obhroublí námořníci, pachy z kuchyně, to všechno se spolčilo a bralo mi odvahu. Pociťoval jsem neodolatelné nutkání podělit se s někým o své pocity, ale žádné cestující jsem neviděl. Vylezl jsem na strážní plošinu a šel jsem za kapitánem. Byl to mrzutý medvěd nejhoršího ražení, naprosto nepřístupný. Takhle tedy budu muset žít deset dní jako v kleci, sám, ve společnosti lidí, kteří nic nechápou a necítí. Hotová muka!
A znovu jsem se procházel sem a tam, jako kdybychom mohli plout o to rychleji. Rozpálený mozek pracoval pod vysokým tlakem, minutu co minutu se mi v hlavě rojily tisíce a tisíce myšlenek; potlačované vzpomínky vyplouvaly na povrch, vrážely do sebe, honily jedna druhou. Uprostřed všeho toho zmatku se ozývala neutuchající bolest, prudká a šílená jako bolest zubů, která se nedala ani nikam lokalizovat, ani blíže určit, čím dále vyplouval parník na širé moře, tím víc se stupňovalo vnitřní napětí; jako by se měla co nevidět přetrhnout pupeční šňůra, která mě poutala k rodné zemi, k otčině, k rodině — a k ní. Jak jsem se tak vznášel na vzdouvajících se vlnách mezi nebem a zemí, cítil jsem, že ztrácím půdu pod nohama, že tu stojím sám a sám, a tato osamělost mi naháněla nejasnou hrůzu a strach ze všeho a ze všech. Byl to očividně příznak slabosti, která mi je vrozená; vzpomínám si totiž, že jako dvanáctiletý chlapec jsem se na jednom výletě rozplakal, že se mi stýská po mamince, přestože po fyzické stránce jsem byl vyspělejší, než odpovídalo mému věku. Připisoval jsem to tomu, že jsem se narodil předčasně, nebo možná nezdařeným pokusům, abych byl potracen — což bývá častým jevem v početných rodinách. Buď jak buď, tento zákrok měl za následek bázlivou ustrašenost, která se dostavila pokaždé, když jsem se chystal změnit bydliště. V této chvíli, kdy jsem byl vytržen ze svého prostředí, mě zachvátil panický děs před vším; před budoucností, před cizí zemí, před posádkou parníku. Byl jsem citlivý jako nedonošené dítě, jehož obnažené nervy ještě čekají na krvácející kůži, odřený jako svlečený rak, hledající útočiště pod kameny, protože vnímá každý stupeň poklesu barometrického tlaku. Bloumal jsem po parníku, abych našel duši statečnější, než byla moje, abych stiskl pevnou ruku, pocítil teplo lidského těla a posilující pohled přátelského oka. Jako veverka v kleci jsem pobíhal po přídi mezi vratidlem a stěnou kajuty a představoval jsem si v duchu oněch nevyhnutelných deset dní utrpení. A to jsem byl na palubě teprve hodinu. Hodinu, která se táhla jako den plný hořkosti. Ani záblesk naděje, že se zbavím této proklaté plavby, nic! A když jsem se snažil přinutit, abych vyslechl rozum, hned jsem se zase stavěl na zadní. Co tě vlastně nutí, abys odjel? A kdo vůbec by měl právo odsuzovat tvé jednání, kdyby ses rozhodl pro návrat?
Nikdo! A přece jen ... Stud, směšnost situace, otázka cti! Ne, zanechme vší naděje. A vůbec, parník se dotkne břehu až teprve v Le Havru. Nuže, odvážně vpřed! Jenže odvaha je podmíněna fyzickými i psychickými silami— a v této chvíli mi chybějí jak jedny, tak druhé. Chmurné myšlenky mne bez ustání pronásledovaly jako štvance, a proto jsem se rozhodl, že přejdu na zad paluby; příď už jsem znal zpaměti natolik, že zábradlí, lanoví a ostatní výstroj mi zvedaly žaludek jako dočtená kniha. Když jsem procházel prosklenými dveřmi, málem jsem vrazil do ženy, která se za kajutou chránila před větrem. Byla to stará paní v hlubokém smutku, s šedivými vlasy a bolestným výrazem v tváři.
Pohlédla na mne pozorně, se sympatií. Přistoupil jsem k ní a oslovil ji. Odpověděla mi francouzsky, a tak jsme se seznámili.
Po bezvýznamných úvodních větách jsme si řekli, kam jedeme. Cíl její cesty nebyl právě nejveselejší. Tato vdova po obchodníkovi s dřívím se vracela z návštěvy u svých příbuzných ve Stockholmu, aby pečovala o syna, který náhle propadl šílenství a byl nyní internován v ústavu v Le Havru. Vyprávění té dámy, tak prosté ve své bolestné strohosti, na mne neobyčejně zapůsobilo. Je velmi dobře možné, že tento příběh se vsákl do mého rozrušeného mozku a stal se východiskem budoucích událostí.
Pojednou dáma přerušila své vyprávění, vyděšeně na mne pohlédla a zvolala s výrazem nehraného soucitu:
„Ale pane, vždyť vám není dobře!"
„Mně..."
„Ano, vypadáte špatně. Co kdybyste si šel na chvíli zdřímnout?"
„Abych pravdu řekl, nespal jsem celou noc a jsem celý rozrušený. Spánek se mi v poslední době bohužel vyhýbá a všechny pokusy byly marné."
„To vůbec nevadí. Jen si jděte hned lehnout a já vám přinesu lék, po kterém usnete vestoje."
Vstala, jemně mě postrkovala a donutila mě, abych ulehl. Potom na chvíli zmizela a šla pro lahvičku s lékem pro spaní; pak mi poručila, abych ho jednu lžíci polkl.
„Tak, synáčku, a teď budete spát!" řekla mi.
Poděkoval jsem jí a ona mi ještě urovnala pokrývky. Uměla to opravdu velmi dobře. A jak z ní vyzařovalo ono mateřské teplo, jež hledají malé děti na prsou matky! Jemný dotyk jejích rukou mě uklidňoval a za pár minut jsem upadl do ochablé strnulosti. Připadal jsem si jako kojenec. Viděl jsem před sebou svou matku, jako něco kutí kolem mé postýlky, ale pozvolna se matčiny bledé rysy prolnuly s nádherně modelovanými liniemi baronky a s výrazem tváře oné milosrdné dámy, která mě před chvilkou opustila. Pod ochranou přeludů těchto tří žen jsem cítil, jak blednu jako barva, zhasínám jako svíce a ztrácím vědomí své osobnosti.
Po procitnutí jsem si nevzpomínal, že by se mi něco zdálo, ale pronásledovala mě fixní idea, kterou jako by mi někdo ve spánku našeptal: vrátit se k baronce — nebo ze šílet!
Zamrazilo mě; vyskočil jsem z lůžka, které bylo provlhlé od slaného větru, jenž pronikal všude, kam se dalo. Venku se klenulo nad palubou nebe, šedomodré jako plech. Mohutné vlny omývaly lanoví, kropily prkna a chlístly mi pěnu přímo do obličeje.
Podíval jsem se na hodinky a počítal jsem, jak dlouhou vzdálenost jsme asi urazili za tu dobu, co jsem spal, a usoudil jsem přibližně, že jsme někde v norrkóppingském souostroví, a tudíž že je tatam všechna naděje na návrat. Celá krajina mi připadala naprosto cizí, počínaje ostrůvky rozptýlenými v zátokách a skalnatým pobřežím konče; stejně cizí byl i vzhled domků roztroušených po břehu, i tvar plachet rybářských člunů. Před touto neznámou přírodní scenérií se mě zmocňovala předtucha stesku po domově. Dusil jsem se němým vztekem a byl jsem zoufalý, že se musím proti své vůli mačkat jako slaneček v tomhle plavidle kvůli nějaké vyšší síle zvané otázka cti.
Když jsem ten zběsilý vztek ze sebe vydávil, byl jsem úplně vyčerpán a přemohla mě těžká sklíčenost. Opřel jsem se o zábradlí, nechávaje si rozpálené tváře bičovat vlnami, a hltal jsem očima všechny podrobnosti pobřeží, zda mi tam nesvitne chabá naděje. Neustále se mi vracel na mysl plán, že k tomu břehu doplavu, čím déle jsem pozoroval obrysy pobřeží, tím více jsem cítil, jak se mi v srdci rozhošťuje bezvětří, v duši mi jiskřily záblesky smírné, bezdůvodné radosti, rozpálený mozek neběžel již tak divoce. Před očima mi vyvstávaly obrazy krásných letních dnů, vzpomínky na nejútlejší mládí, aniž jsem byl s to vysvětlit důvody tohoto rozmaru své nálady. Parník teď bude obeplouvat mys; nad špičkami jedlí se objevily střechy červených domů s bílými zárubněmi dveří a oken, z korun stromů v zahrádkách ční vlajkový stožár, most, kaple, zvonice, hřbitov ... Že by to byl sen ? Mámení smyslů ? Ne ne, bylo to malé přímořské letovisko, v jehož blízkosti jsem jako student trávíval prázdniny na jednom nedalekém ostrůvku. A tam v tom domku nahoře jsem letos na jaře jednou přespal se svými přáteli, s ní a s ním, po dni stráveném projížďkou na moři a procházkou v lese . .. ano, samozřejmě, tam nahoře, na tom návrší pod jasany, tam jsem se vpíjel pohledem do jejího roztomilého obličejíčku zalitého sluncem plavých vlasů, do japonského kloboučku s azurově modrým závojem, když mi kynula shora z balkónu drobnou ručkou v jelenicových rukavičkách, že jídlo je hotovo ... A nyní se mi zdá, že ji vidím na balkóně, že mě volá svým. zvučným hlasem a mává šátkem ... a parník pojednou zpomaluje, stroj se zastavuje a připlouvá lodivodský člun. Zmýlil jsem se ve svém výpočtu, chybně jsme určil polohu lodi .. . Jedna, dva, tři ... Jedna jediná myšlenka, rychlá jako blesk, mě uvedla do pohybu. Jediným skokem jsem jako tygr přeskočil schody ke strážní plošině, předstoupil před kapitána parníku a řekl mu rozhodným hlasem: ,,Nechtě mě vystoupit, nebo zešílím!"
Přeměřil si mě zkoumavým pohledem, slovo neřekl, ale vyděsil se, jako by zíral na tvář uprchlého blázna, zavolal druhého důstojníka a dal mu bez váhání tento příkaz: ,,Vyloďte toho pána i s jeho zavazadly. Je nemocný."
Za chvíli potom jsem už seděl v lodivodském člunu. Veslovali tak rázně, že v pěti minutách jsem se octl na pevnině.
Zamířil jsem k hotelu; dík své pozoruhodné vlastnosti stavět se slepým a hluchým jsem ani nezahlédl, ani nezaslechl nic z toho, co by uráželo mou ješitnost, ani jediný pohled lodivodů, říkající, že znají mé tajemství, ba ani urážlivé slovo nosičů. Po příchodu do hotelu jsem se ubytoval v jednom pokoji, objednal si absint, zapálil doutník a začal uvažovat.
Jsem, nebo nejsem blázen? Bylo to nebezpečí tak bezprostřední, že to byl důvod, abych tak rázně ukončil plavbu?
Ve stavu, v jakém jsem tehdy byl, jsem se nepovažoval za schopna se k tomu vyslovit, protože podle tvrzení lékařů šílenec si není vědom aberace svého ducha, a dokonce ani logická souvislost jeho myšlenek nijak nedokazuje normálnost jeho myšlení. Jako opravdový badatel jsem začal probírat analogické případy, které se mi už v životě přihodily. Ještě když jsem byl na univerzitě, dosáhlo mé nervové rozrušení, vyvolané velmi drásavými událostmi, jako byla sebevražda jednoho kolegy, mé milostné třeštění a strach z budoucnosti, takové míry, že jsem se bál i za bílého dne. Bál jsem se tenkrát zůstat sám ve svém pokoji, protože jsem věřil, že tam vidím sám sebe jako dvojníka. Moji přátelé se u mne museli v noci střídat a hlídat mě v místnosti, kde svítilo mnoho svíček a v kamnech praskal oheň.
Podruhé pak jsem se v záchvatu zoufalství nad všemožnými pohromami rozběhl do polí, bloudil po lese a nakonec jsem se vyšplhal do koruny jedné borovice, posadil se rozkročmo na větev a kázal jsem borovicím pod sebou, chtěje překřičet jejich šumění, jako kdybych kázal zástupům. To se stalo právě kousek odsud, na onom ostrůvku, kde jsem tolikrát trávil léto a jehož výběžek prorážel v dálce. Když jsem si znovu promítal v paměti onu událost se všemi těmi směšnými podrobnostmi, došel jsem k přesvědčení, že občas trpím alespoň náběhem k pominutí smyslů. Co jsem si měl počít? Vyrozumět přátele, než se to roznese po městě. Ale ta hanba, patřit k méněcenným! Bylo to k nevydržení!
Tak tedy lhát, jít na to oklikou? — Stejně se nepodaří nikoho oklamat. To se mi hnusilo. Váhal jsem ustavičně mezi tím a oním, zmítal se mezi různými východisky z tohoto labyrintu, z něhož nebylo úniku, až mě zčistajasna napadlo, abych tomu udělal jednou provždy konec a unikl nevyhnutelným nudným dotazům. Vyhrabu si tady v lese nějaký brloh, do kterého se ukryji jako divoké zvíře, když cítí, že nadchází konec, a prostě tam pojdu.
A tak jsem tedy proběhl uličkami, šplhal se po mazlavé, kluzké skále, po mechu nasáklém podzimními dešti a namířil jsem si to přes neobdělané pole k ohradě, kde spal náš domek. Okenice byly zavřené, zelený koberec divokého vína, který pokrýval dům od střechy až k základům, už opadal a prosvítalo jen holé zelené laťoví. Když se mi znovu objevilo před očima toto pro mne tak posvátné místo, kde vypučely první květy našeho vztahu, probudila se náhle v hlubinách mého srdce láska, dosud potlačená jinými starostmi. Opřel jsem se o sloupek, podpírající balkón z prolamovaného dřeva, usedavě jsem se rozplakal a naříkal jako opuštěné dítě.
Vzpomínám si, jak jsem v Tisíci a jedné noci četl, že jinoši mohou ochořet z neukojené lásky a že se uzdraví jen tehdy, zmocní-li se milované dívky. Vzpomněl jsem si i na švédské lidové písně, kde dívky, které nemají naději, že získají" hrdinu svých snů, vůčihledně chřadnou a prosí matku, aby jim chystala úmrtní lože. A konečně mi přišel na mysl i starý skeptik Heine v básni o kmeni Asra, který umírá, když miluje.
Moje láskaje zřejmě jak se patří, protože mě vrátila do dětských let, protože mě pronásleduje jediná myšlenka, jediný cit a stojím tu ochablý, neschopný čehokoli kromě nářku.
Abych obrátil směr svých myšlenek jinam, upoutal jsem zrak k nádhernému pohledu, který se mi rozprostíral u nohou. Tisíce ostrovů, zježených jedlemi, mezi které byly přimíchány i borovice, plulo po hladině nesmírného zálivu Baltského moře; postupně se zmenšovaly a měnily v ostrůvky, úskalí, útesy až k vnějšímu obvodu souostroví, za kterým prorážela linie moře a vlny se lámaly o srázné hradby posledních skalisek.
Nízké mraky na zatažené obloze vrhaly stíny na vodní hladinu a vytvářely barevné pruhy od hnědé, která přecházela do lahvově zelené, přes pruskou modř do bílé barvy zpěněných vln. Ale za pevností na jednom strmém ostrůvku stoupal neúnavně sloup černého kouře z neviditelného zdroje a uléhal na vlny; vzápětí se za chuchvalci dýmu objevil černavý trup parníku, který jsem před chvílí opustil. Bodlo mě u srdce, protože mi připadal jako svědek mé hanby. Vyrazil jsem jako jankovitý kůň a rozběhl se splašeně do lesa.
Doběhl jsem pod gotickou klenbu jedlí, kde vánek jednotvárně vyhrával v jehličí, a pojednou na mne padl smutek. Ano, tady jsme se procházeli, když slunce svítilo do jarní zeleně, když jedle nasazovaly purpurové květy vonící po jahodách, když jalovec roztrušoval do větru žlutý prach a pod suchým listím lísek prorážely sasanky. Tady, po tomto mechu, hnědém a hebkém jako vlněná pokrývka, poskakovaly její nožky, když zpívala zvonivým hlasem finské písně. V jasném záblesku vzpomínky jsem vyhledal dvě obrovské borovice, které tu stály v objeti na celý život a jejichž kmeny se vrzavě o sebe třely, jak jimi nahoře kymácel vítr. Odtud tenkrát seběhla z hlavní cesty, aby si utrhla v bažině stulík. S horlivostí ohaře jsem vyrazil po stopě zbožňované nohy, která byť lehká, určitě tam zanechala nějakou šlépěj. Se sehnutou šíjí a s nosem u země jsem pročesával terén, větřil a prohledával vyplašenýma očima vše, avšak neobjevil jsem nic. Všechno bylo rozšlapáno paznehty dobytka a hledat otisk střevíčku mé milované bylo stejně marné jako hledat stopu lesní zinky. Nic než bahno se slanou vodou, kravince, červivé nebo shnilé muchomůrky, hřiby, pýchavky, vyrvané stvoly květin. Když jsem došel na okraj bažiny plné černavé vody, utěšilo mě na chvíli pomyšlení, že tomu bahnu se dostalo cti, aby se v něm zrcadlila nejkrásnější tvář na světě. Pokoušel jsem se rozpoznat mezi spadalým listím sousedních bříz listy leknínu, ale marně. Vrátil jsem se touž cestou zpět a zapadl jsem do vysokého lesa, jenž šuměl tím temněji, čím mohutnější byl průměr jeho kmenů.
Mé zoufalství dostoupilo vrcholu, vyl jsem palčivou bolestí a po tváři mi stékaly slzy; jako říjící los jsem kopal do muchomůrek, rval ze země jalovcové keře a vrážel do stromů. Co jsem vlastně chtěl? Na to bych opravdu nedovedl odpovědět. Vzplála ve mně žhavá a bezmezná touha ji spatřit. Tu, kterou jsem příliš miloval, než abych se jí chtěl zmocnit.
A nyní, když bylo po všem, jsem chtěl zemřít, protože jsem bez ní nemohl žít. Byl jsem však prohnaný jako šílenec, a tak jsem hodlal zesnout pěkně spořádaně, tím že si úženu třeba zápal plic nebo něco podobného, po čem budu upoután na lože, budu ji vídat, až jí konečně řeknu naposledy sbohem a políbím jí ruku.
Tento jasně načrtnutý plán mi dodal sil, a tak jsem zamířil k útesu, což nebyl nikterak nesnadný úkol, protože hukot příboje mi ukazoval cestu hustým porostem.
Břeh byl srázný, voda hluboká, nemohlo být nic lepšího. S pečlivostí, která naprosto nedávala tušit můj hrůzný záměr, jsem se svlékl, složil úhledně všechny svršky pod mladou olši a hodinky jsem schoval do jamky ve skále. Foukal ostrý vítr a říj nová voda měla sotva několik stupňů nad nulou. Chvíli jsem se probíhal po skalách a pak jsem skočil po hlavě do prohlubně mezi dvěma mohutnými vlnami. Měl jsem pocit, že ležím v roztavené lávě, a po chvíli jsem vyplul nad hladinu, přinášeje si vzpomínku na chaluhy, jež jsem zahlédl v hlubinách a které mě ještě škrábaly po lýtkách. Okamžitě jsem vyrazil dál na volné moře a nastavoval hruď vzdouvajícím se vlnám. Shora mě zdravil chechtot racků a krákorání havranů. Když už jsem nemohl, otočil jsem se a doplaval zpět k útesu. A nyní nastala nejdůležitější fáze mé procedury. Podle zásad koupání je nejnebezpečnější, když člověk zůstane po vykoupání dlouho neoblečený. Proto jsem se tedy posadil na skále právě tam, kde se nejvíce opíral vítr, a nechal jsem si záda bičovat říjnovým severákem. Cítil jsem, jak se mi stahuje kůže. Svaly se svíraly samy od sebe, hrudník se semkl, jako by pud sebezáchovy chtěl stůj co stůj chránit drahocenné orgány uložené v jeho útrobách. Nebyl jsem s to vydržet na místě, chytil jsem se silné olšové větve nad sebou a přenesl sílu svalů na strom, až se kroutil v mých křečích, a tak jsem se donutil zůstat bez hnutí. Když se mi ledový vzduch vtiskl do beder jako žhavý cejch, usoudil jsem, že se léčba zdařila podle přání, a rychle jsem na sebe naházel svršky.
Mezitím se zešeřilo. Když jsem se vrátil do lesa, byla už úplná tma. Přepadl mě strach: narážel jsem hlavou do spodních větví stromů a musel jsem hledat cestu tápavějako slepec. Náhle se však — právě pro ten velký strach — činnost mých smyslů zbystřila natolik, že jsem dovedl určit druh stromu podle pouhého šumění větví. Jak úžasně hluboký je bas jedlí, jejich husté tuhé jehličí hučelo jako mručící obři; o něco vyšší tón vydávaly dlouhé ohebné štětce borovic, které k tomu ještě syčely jako klubko tisíce hadů; suché chrastění březových větviček vyvolávalo vzpomínky na dětská léta, směs štiplavých bolestí a prvních slastí; šustění suchých listů, které zůstaly na dubech a vydávaly zvuk mačkaného papíru, šepot jalovců, věrná nápodoba ženských hlasů, šeptajících do ouška, tlumený praskot olší, když se nalomil proutek jívy rozhoupaný větrem. Málem jsem si troufal rozeznat borovou šišku od jedlové jen podle zvuku, jak dopadly na zem. Jen podle vůně jsem poznal, že je nablízku houba, a zdálo se mi, že nervy v konečcích prstů u nohy poznají, stoupnou-li na plavuň nebo na ploník.
Zjitřená vnímavost mě dovedla ke hřbitovu. Přelezl jsem po můstku nízký plot a s požitkem jsem naslouchal hudbě smutečních vrb, jejichž svižné proutky bičovaly náhrobní kříže pod sebou. A konečně jsem, prokřehlý zimou a vylekaný každým nečekaným zvukem, dorazil do vesnice, kde už mi rozsvícené svíce v oknech ukázaly cestu k hostinci.
Když jsem vešel do svého pokoje, poslal jsem okamžitě baronovi depeši, ve které jsem ho vyrozuměl o svém náhlém onemocnění i o nedobrovolném vylodění. Potom jsem se mu svěřil na několika listech papíru se svým duševním stavem, zmínil jsem se i o onom dávném záchvatu ještě v mládí a poprosil jsem ho o diskrétnost. Jako hlavní důvod choroby jsem uvedl ohlášky mé domnělé snoubenky, které mi vzaly poslední naději.
V úplném vyčerpání jsem si vlezl do postele a tentokrát jsem si byl naprosto jist, že jsem si určitě uhnal pořádnou horečku. Zazvonil jsem na pokojskou a požádal, aby zavolali lékaře. Protože tam však žádného neměli, dal jsem si poslat pro místního faráře, abych před ním učinil poslední pořízení.
Od té chvíle jsem pak už jen čekal, že zemřu, nebo že u mne propukne šílenství.
Přichází kněz. Asi třicátník, typ nedělně vystrojeného čeledína. Jeho rezavé vlasy, přimhouřené oči a pihatá tvář mi nevnukaly pražádnou sympatii, a tak jsem po drahný čas mlčel, nepřenesl jediné slovo, protože jsem nevěděl, s čím asi bych se mohl svěřit takovému individuu, kterému se nedostávalo ani vzdělání, ani moudrosti věku a jemuž znalost lidského srdce byla cizí. Stál plaše uprostřed pokoje jako venkovan před pánem z města a nesedl si, dokud jsem mu rukou neukázal na židli. Potom spustil svůj výslech:
„Dal jste si mne zavolat, pane. Zajisté máte nějaké soužení."
„To mám."
„Není jinde štěstí než v Ježíši."
Ačkoli jsem měl na mysli docela jiné štěstí, nechal jsem ho mluvit a nijak jsem se nevzpouzel. A on, hlasatel evangelia, mluvil a mluvil, sám, jednotvárně a bezduše jako automat. Staré omleté věty katechismu mi velmi příjemně ukolébávaly mozek a přítomnost lidské bytosti, navazující styk s morálním laděním mé duše, mne posilovala. Avšak mladý pastor pojednou zapochyboval o mé upřímnosti, přerušil své povídání a zeptal se mne:
„Je vaše víra opravdová?"
„Není," odpověděl jsem mu, „ale jen mluvte dál, dělá mi to dobře."
Rozjel se nanovo. Nepřetržitý tok jeho hlasu, světlo vyzařující z jeho očí a teplo, které sálalo z jeho těla, na mne účinkovaly jako uspávači pohyby hypnotizéra. Za půl hodiny jsem už spal.
Když jsem se probudil, hypnotizér byl pryč a pokojská mi donesla opiát, který dostala od lékárníka s naléhavým příkazem, abych ho nebral moc, protože dávka v lahvičce by stačila k zabití člověka. Pročež jakmile jsem osaměl, bez váhání jsem vypil celý obsah lahvičky naráz. Byl jsem pevně odhodlán zemřít; zahrabal jsem se do pokrývek a spánek na sebe nedal dlouho čekat.
Probudil jsem se druhého dne ráno a vůbec mne nepřekvapilo, že do pokoje svítí jasné slunce; prožil jsem totiž noc v nádherně barevných snech s přesnými konturami. „Sním, tedy jsem," řekl jsem si a začal jsem si ohmatávat tělo, abych zjistil, jak pokročila horečka a zda se objevují první příznaky zápalu plic. Avšak přes nejlepší snahu konstatovat, že osudná chvíle už nastává, jsem zjistil, že vše je téměř naprosto normální. Ztěžklá hlava fungovala docela dobře, avšak už ne tak zběsile jako předtím, a dvanáctihodinový spánek obnovil tělesné síly, které mi ostatně nikdy nechyběly dík tělesným cvičením, jež jsem provozoval od mládí.
Donesli mi depeši. Moji přátelé mi oznamují, že přijedou lodí ve dvě hodiny.
Polil mě stud. Co jim řeknu? Jak se mám tvářit? Probuzená mužnost se stavěla proti jakémukoli ponižujícímu řešení a po spěšné úvaze jsem se nakonec rozhodl pro plán, podle něhož tu zůstanu, počkám na další parník a budu pokračovat v cestě, čest tedy bude zachráněna a návštěva přátel bude jen další poslední rozloučení. Avšak když jsem se potom vracel v myšlenkách ke včerejšímu dni, hnusil jsem si sám sebe. Jak jen se to mohlo stát, že já, duch tak pevný a skeptický, jsem se nechal strhnout k tak nepochopitelným slabostem? A co ten kněz tady! Jak jen vysvětlit tenhle pitomý nápad? Zajisté, poslal jsem pro něho jako pro státního úředníka — a on tu zatím prováděl hypnotizérské kejkle. Jenže ostatní v tom budou vidět konverzi. Možná že to někdo bude dokonce považovat za zpověď chráněnou zpovědním tajemstvím, za doznání čehosi nekalého, za generální zpověď zločince na smrtelné posteli. To bude pane něco, až se to rozlétne po vesnici od úst k ústům. A vesnice je v přímém styku s městem! To si smlsnou rybářky na zápraží!
A tak celkem vzato, jedinou možností, jak se dostat z této neudržitelné situace, je odjet do ciziny, a to co možná nejdříve! Vnutil jsem se tedy do úlohy trosečníka a strávil ráno na verandě tím, že jsem pozoroval barometr a studoval plavební řády, takže hodiny mi dost rychle utekly. Parník se objevil v ústí úžiny, ještě než jsem se stačil rozhodnout, zda mám jít k přístavišti nebo vyčkat zde. Protože jsem neměl chuť vystavovat se pohledům zaujatého davu, čekal jsem ve svém pokoji. Po chvíli čekáni jsem uslyšel dojatý hlas baronky, jak se vyptává majitelky hotelu na můj zdravotní stav. Šel jsem jí v ústrety a nechybělo moc, aby mě políbila před lidmi. Celá ztrápená se rozplývala lítostí nad mou chorobou, která je určitě následkem přepracování, a radila mi, abych se vrátil do města a odložil cestu na jaro.
Měla svůj krásný den. V astrachánovém kožichu, jehož dlouhé kudrnaté chlupy přiléhaly k její štíhlé postavě, vypadala jako lama. Mořský vítr jí vehnal krev do žilek ve tváři a oči, rozšířené vzrušením z našeho shledání, vyjadřovaly bezmeznou něhu. Marně jsem se bouřil proti jejím -obavám o mé zdraví, marně jsem namítal, že už jsem úplně v pořádku. Tvrdila, že jsem hotový umrlec, že nesnesu žádnou námahu, a jednala se mnou jako s dítětem. V roli pečlivé malinky byla prostě neodolatelná. V hlase jí přeskakovalo škádlení, tu a tam mi žertem zatykala, balila mne do svého šálu, při obědě mi rozložila ubrousek, nalévala mi do sklenice, poroučela mi, jak se mám chovat. Jaká to byla skvělá matka! Jestlipak se věnovala i svému dítěti se stejnou péčí, jako se starala o mne? O mne, přestrojeného samce číhajícího na kořist, o jelena štvaného podzimní říjí! V tomto přestrojení za choré děcko obalené sálem jsem si připadal jako vlk, když právě sežral babičku, lehl si do její postele a brousí si zuby na Červenou Karkulku.
Styděl jsem se. Před manželem, tím naivním, bodrým manželem, který mě zahrnoval péčí a ušetřil mě trapného vysvětlování. A přesto to nebyla má vina! Mé umíněné srdce se mělo na pozoru a oplácelo bezpočetné barončiny pozornosti téměř až urážlivou chladností.
Blížila se hodina odjezdu. Při dezertu mi baron navrhl, abych se s nimi vrátil. Nabídl mi, že mi u nich zařídí jeden pokoj. Budiž mi přičteno ke cti, že jsem rozhodným tónem odmítl. Obával jsem se nebezpečí, které by hrozilo, kdybychom si chtěli takhle zahrávat s ohněm, a tak jsem jim sdělil své nezvratitelné rozhodnutí: ještě týden tu zůstanu, abych se zotavil, a potom se vrátím do města do své staré mansardy.
A při tom zůstalo přes opakované protesty mých přátel. Věru zvláštní: jakmile přestanu být změkčilý a projevím mužnou vůli, baronka mi přestane projevovat svou náklonnost. A čím jsem nerozhodnější, čím více ustupuji jejím rozmarům, tím víc mě zbožňuje a pěje chválu na mou moudrost a laskavost. Ovládá mne a mate, ale v okamžiku, kdy se jí postavím vážně na odpor, odtáhne ruku tak štítivě, že to až hraničí s hrubostí. Tak tomu bylo i ve chvíli, kdy se hovořilo o otázce společného bydlení; dala se unést líčením vzájemných výhod takového uspořádání a především zdůrazňovala, jak to bude příjemné, až se budeme moci vidět kdykoli, bez zvaní.
„Ale paní baronko," namítal jsem, „co si budou lidé povídat o mladém muži, který se nastěhuje k mladým manželům?"
„Čert vem lidi i s jejich klevetami!"
„Ale co vaše paní matka, paní teta ... a vůbec, má mužská hrdost se vzpírá zaopatření, které se hodí leda tak, pro nezletilého ..."
„Prosím vás, mužská hrdost! A zlomit si vaz a ani nemuknout, to považujete za mužné?"
„Ano, paní baronko, být silný, to je mužné!"
A tu ji posedne zuřivost, protože neuznává, že by existoval nějaký rozdíl mezi mužem a ženou. Její ženská logika mi pomate mozek natolik, že hledám pomoc u barona, ale ten mi odpoví úsměškem, v němž se zračí, jak málo si cení ženského rozumu.
Kolem šesté hodiny odváží loď přátele zpět a já se vracím do hotelu.
Večer se nádherně vyčasil. Oranžový západ slunce, černomodré moře a bílými pruhy a na obzoru se nad jedle šplhá měděný měsíc.
Sedím u stolu v jídelně, ponořen do protichůdných úvah, hned k smrti smutných, hned veselých, když tu pojednou ke mně přistoupí majitelka hotelu.
„Ta mladá dáma, kterou jste tu měl, je vaše sestra?"
„Kdepak sestra!"
„Opravdu ne? To je zvláštní, jak hrozně jste si podobna. Člověk by přísahal, že má před očima bratra a sestru."
Neměl jsem náladu na dlouhé vybavování; řeč uvízla ná mrtvém bodě, ale dala mi podnět k dalším úvahám.
Mohla by — říkal jsem si — nepřetržitá přítomnost baronky v mé mysli během posledních dnů zanechat stopy v mé fyziognomii? Dalo by se připustit, že se během vzájemného splynutí našich duší, které trvá už půl roku, mohl vzájemně přizpůsobit výraz našich obličejů? Ze by instinktivní přání líbit se vzájemně jeden druhému vybralo podvědomě ty nejpřitažlivější výrazy tváře a vzájemné pohledy a ty méně působivé že by potlačovalo? Možná! Jisté je, že k splynutí našich dusí došlo a od té chvíle jsme se už neměli v moci. Osud, nebo chcete-li instinkt, sehrál už svou nebezpečnou a nevyhnutelnou úlohu; kámen se začal valit a porážel vše, co mu stálo v cestě; čest, rozum, štěstí, věrnost, počestnost a zdrženlivost.
A k tomu ta hrozná bezelstnost chtít ubytovat pod vlastní střechou bujného mladého muže právě ve věku, kdy celým tělem lomcuje chtíč. Buď to je přetvařující se děvka, nebo jí láska pomátla rozum! Ona, a děvka! Tisíckrát ne! Zbožňoval jsem ji pro její otevřenost, vyrovnanost, upřímnost a mateřskou něhu. Prosím, snad výstřední, nevyrovnaná; ona si toho byla vědoma, a dokonce své chyby i přiznávala, — ale bezectná? To ne! V jejím drobném škádlení bylo možno vidět spíš zralou ženu, která ráda uvádí do rozpaků nesmělého, než koketu toužící probudit smyslnost.
Nyní bylo pro mě důležité, abych zkrotil vyvolané démony. Abych udržel oba přátele na nesprávné stopě, sedl jsem k psacímu stolu a načrtl dopis se starou obehranou písničkou o své nešťastné lásce a svůj záchvat zoufalství jsem přičetl na vrub úspěchu zpěváka, který mě připravil o jakoukoli budoucí naději. Na důkaz toho jsem přiložil dvě básně Pro ni, složené ve vzteklém dvojsečném tónu, a nechal jsem na baronce, aby se poranila nebo ne. Dopis, ba dokonce i báseň zůstaly bez odpovědi buď proto, že trik už nepůsobil, nebo že toto téma ji nezajímalo.
Následující dny byly tiché a klidné a značně přispěly k mému zotavení. Okolní krajina se zbarvila oblíbenými odstíny zbožňované osoby. Dokonce i les, kde jsem vytrpěl pravý očistec, se najednou na mne usmíval, a když jsem se v něm v dopoledních hodinách procházel, nezůstal ani stín hrůzných vzpomínek v místech, kde jsem bojoval proti všem démonům utajeným v lidském srdci. Stačila jen její přítomnost a jistota, zeji uvidím, a byl jsem znovu probuzen k životu a přiveden k rozumu!
Zkušenost mě poučila, že nečekaný příchod nebývá vždy vítaný, a proto jsem vstupoval do barončina domu s rozpaky a neklidem. Na dvoře už všechno ohlašovalo zimu; větve stromů byly bez listí, lavičky už byly uklizeny, dveře plotu vysazeny, po záhonech se honilo listí, okénka do sklepa byla ucpána slámou. Vešel jsem do salónu a tam na mne padl tíživý tlak, když jsem se nadechl nehybného vzduchu ohřátého vysokými kachlovými kamny, jež vypadala jako velká bílá prostěradla spuštěná od stropu podél stěn. Byla už zasazena dvojitá okna a štěrbiny přelepeny papírem, vata mezi okenními tabulkami napodobovala sníh a to všechno propůjčovalo této prostorné místnosti vzhled úmrtního pokoje. Snažil jsem se zbavit salón jeho pseudošlechtického zařízení a vybavit si v duchu jeho někdejší strohý měšťanský vzhled; tenkrát tu byly holé stěny, podlaha z nehoblovaného dřeva, bez koberců, černý jídelní stůl bez ubrusu, podobný svými osmi nohami pavouku, a nad ním přísná tvář otce a macechy.
Baronka mě přivítala velmi srdečně, ale její smutná tvář prozrazovala zklamání. Přede mnou už přišel tchán a strýc a v tuto chvíli již hráli v sousedním pokoji s baronem karty. Pozdravil jsem se s hráči a osaměl jsem s baronkou. Sedla si do lenošky pod lampu a vzala si pletení. Nemluvná, zachmuřená, nevábná, ponechala na mně, abych udržoval rozhovor, který brzy přešel v monolog, protože neodpovídala. Seděl jsem v rohu u kamen a díval jsem se, jak se naklání nad prací, aniž zvedne hlavu. Jak tam tak seděla, tajemná a v sebe pohroužená, budila dojem, že ani nevnímá mou přítomnost. Napadlo mě, že jsem snad přišel nevhod a že můj návrat zapůsobil špatným dojmem, jak jsem se už předtím obával. Maně sklopím unavené oči k podlaze, a tu spatřím pod pokrývkou stolku její obnažené lýtko pod povytaženou sukní. Krásné lýtko! Bílá punčocha končila nad kolenem a pevný pestře vyšívaný podvazek ještě zdůrazňoval ten nádherný sval, nad nímž se mužům točí hlava, protože dovoluje fantazii, aby si podle něho rekonstruovala celé tělo. Do půloblouku vykroužené chodidlo se skvostně klenutým nártem vězelo ve střevíčku hodném Popelky.
Tenkrát jsem to považoval pouze za nechtěné nedopatření; teprve později jsem zjistil, že žena si toho je velmi dobře vědoma, když staví na odiv, co je nad kotníkem. Jsem poněkud zmaten tímto fascinujícím pohledem; převedu hovor jinam a obratným manévrováním přejdu ke své neexistující lásce.
Napřímí se, otočí se ke mně tváří, pohlédne na mne úkosem a osloví mě:
„Vy jste zřejmě vytrvalý ve svých citech!"
Panenky mých očí se tvrdošíjně upírají pod pokrývku konferenčního stolku, kde mlžně září bílý srpek a červená stuha, ale přinutím je, aby se zvedly přímo k ní a zkřížily se s jejími zornicemi, rozšířenými světlem lampy. Odpovím jí pevně a rozhodně:
„Bohužel ano!"
Pleskání karet a hlasité připomínky doprovázejí tuto zpověď bez doznání.
Rozhostilo se trapné ticho. Dala se znovu do pletení a spustila spodničku. Kouzlo pominulo. Seděla tu přede mnou neupravená, mně lhostejná, cizí žena. Po čtvrt hodině jsem se odporoučel s výmluvou na indispozici.
Po návratu domů jsem vytáhl ze zásuvky svou hru s pevným odhodláním, zeji předělám a dřinou že ze sebe vyrvu tuto beznadějnou vášeň. Nemohla by skončit jinak než zločinem, a toho jsem se děsil, ať už to bylo dáno instinktem, mou zbabělostí, či mravní výchovou. A učinil jsem předsevzetí, že ukončím tento poměr, který se mi stával víc než nebezpečný.
Dva dny nato mi přišla na pomoc nečekaná náhoda; přijal jsem nabídku, abych zkatalogizoval knihovnu jednoho soukromého sběratele, který sídlil mimo město.
A tak jsem teď ubytován na starém panském sídle ze sedmnáctého století, v sále obloženém knihami od podlahy až ke stropu, člověk tam mohl putovat všemi epochami své vlasti. Byla tam veškerá švédská literatura počínaje prvotisky z patnáctého století a posledními novinkami konče. Nořil jsem se do práce a hledal zapomenutí, což se mi dařilo. tak dobře, že po uplynutí prvního týdne jsem přítomnost svých přátel nikterak nepostrádal.
A tu v sobotu, což byl přijímací den baronky, mi ordonance královské gardy donesla od barona pozvánku, na které byl dovětek s přátelskou výtkou, proč jsem najednou zmizel. Pociťuji sladkobolné uspokojení, když mohu stejně zdvořile odmítnout a vyjádřit opravdové politování, že nejsem pánem svého času.
Uplyne další týden a opět se objeví táž ordonance ve slavnostní uniformě a podává mi dopis, tentokrát od baronky, poněkud roztrpčený. Naléhavě mě prosí, abych se přijel podívat na barona, který se někde nachladil, musel ulehnout a chce vědět, co se se mnou děje. Teď už nebylo vyhnutí, a tak jsem okamžitě vyrazil.
Baronka nevypadala dobře a mírně nachlazený baron se nudil na posteli v ložnici. Uvedli mě tam. Pohled na tento svatostánek, který mi až dosud zůstával skrytý, ve mně znovu probudil instinktivní odpor k manželskému soužití ve společné ložnici; oba partneři se tu beze studu předvádějí při mnoha příležitostech, které vyžadují samotu. Obrovská postel, na které baron ležel, prozrazovala všechny hanebnosti intimního života; kupa polštářů vedle nemocného ukazovala nestoudně místo pro manželku. Toaletní stolek, umyvadla, ručníky, prostě všechno mi tu připadalo potřísněné a musel jsem zavřít oči, abych zahnal své zhnusení.
Besedovali jsme chvíli u postele a potom mě baronka pozvala na kalíšek likéru do salónu. Jakmile jsme osaměli, předběhla mé myšlenky, jako kdyby je bývala tušila, a vylila si srdce v nesouvislých větách.
„Viďte, že je to deprimující!"
„Nevím, co myslíte."
„Ale jděte! Rozumíte mi dobře. Tenhle ženský úděl bez cíle, bez budoucnosti, bez zaměstnání. Bude to má smrt!"
„Ale paní baronko, vždyť tu je přece dítě! Budete je vychovávat, a třeba nejen je, ale i další, která mohou přijít!"
„Žádné děti už nechci a vůbec už nemám v úmyslu dělat chůvu!"
„Chůvu ne, ale matku, v plném slova smyslu tohoto čestného poslání ..."
„Matka! Hospodyně! Hospodyni si mohu najmout. A co prosím vás chcete, abych dělala? Mám dvě služky a ty zastanou domácnost naprosto dokonale. Ne! Toužím žít ..."
„... jako herečka?"
„Ano,"
„To vám nedovolí vaše postavení."
„To vím, a bohužel až moc dobře. A právě proto se tu takhle nudím, otravuji a hloupnu. Panebože, jak já se jen otravuji!"
„A co literatura? Taje přece mnohem hezčí než komediantství!"
„Pro mne je nejvyšší umění mluveného slova. Ať tak či onak, nikdy nepřestanu litovat, že jsem obětovala svou budoucnost. A co z toho mám? — Jen zklamání!"
Volal nás k sobě baron.
„O čem si to tam šuškáte?" zeptal se mě.
„O divadle."
„Ona se snad zbláznila!"
„Ani ne tak, jak se zdá," odsekla baronka, vyšla z ložnice a přibouchla za sebou prudce dveře.
„Představ si, člověče," svěřil se mi baron, „ona už v noci ani nespí."
„Co dělá?"
„Hraje na piano, leží na pohovce v salónu, zapisuje výdaje za domácnost. Řekni, ty moudrá hlavo, co mám dělat!"
„Děti, a pěkně jedno za druhým!"
Zasmušil se. A potom dodal, aby zakryl rozpaky:
„Lékař jí to výslovně zakázal, protože první porod proběhl za okolností, které ... a potom, jsou tu i problémy finanční . . . chápeš, že?"
Pochopil jsem už dávno. A měl jsem se na pozoru, abych se nějak té choulostivé záležitosti nedotkl. A potom, byl jsem ještě moc mladý a nemohl jsem tušit, že o tom, co má lékař předepsat svým pacientkám, rozhodují ony samy.
Baronka se vrátila s dítětem v náručí a uložila je do železné postýlky vedle baronova lože. Dítě ne a ne spát, dalo se do křiku. Matka se je marně pokoušela uklidnit a nakonec šla pro metlu. Odjakživa nesnáším, když se bijí malé děti, a pokaždé při tom vzkypím hněvem; jednou jsem dokonce uvedl na správnou míru i vlastního otce. Proto teď vzplanu těžko potlačovaným vztekem a zakročím:
„Promiňte, že se vám pletu do vašich věcí," řekl jsem jí, „ale myslíte, že dítě pláče bezdůvodně?"
„Je prostě protivná."
„Zřejmě má nějaký důvod, proč být protivná. Možná že se jí chce spát a naše přítomnost a světlo lampy jí vadí."
Baronka se zastyděla, snad proto, že si uvědomila, do jak nepříjemného světla se staví, chová-li se jako megera, a dala mi za pravdu. Vstal jsem a rozloučil se.
Toto nenadálé nahlédnutí pod pokličku jejich rodinného života mé na několik dnů vyléčilo z lásky. Musím se přiznat, že scéna s metlou ještě jen zvýšila nepříjemný dojem ze vzpomínek, které mi z oné návštěvy zůstaly.«


Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Aldous Huxley
Ostrov [Island]

Nakl. údaje: Praha : Maťa : DharmaGaia, 2001
ISBN 80-85905-58-2 (DharmaGaia : váz.), 80-7287-009-2 (Maťa : váz.)

Řekne-li se 1984 George Orwella, nelze současně nezmínit i jeho o sedmnáct roků starší paralelu Konec civilizace Aldouse Huxleyho, jež však přes své znevýhodnění, kdy Huxley narozdíl od Orwella nemohl znát politicko-sociální pozadí ať již hitlerovského tak stalinistického režimu, se v dnešním světle jeví jako vize mnohem varovnější, ba nelze pochybovat, že zatímco od budoucnosti založené na směsi zastrašování a propagandě jsme se jako lidstvo více či méně odpoutali právě s pády kultů zmíněných diktátorů první poloviny 20. století a 1984 lze sice doporučit nejen jako povinnou četbu studentům politologie ale i jako základ všeobecné vzdělanosti, tak budoucnost Konce civilizace se svou podstatou existence nikoliv ve strachu, submisivnosti či zákazu sexu jako v případě 1984, ale na jeho přesném protikladu - v Huxleyho podání nás čeká budoucnost, ve které jsou všichni šťastní, kde dvě noci po sobě nespíte se stejným partnerem, kde je nutné se maximálně bavit, maximálně spotřebovávat a kde odpadá i ta poslední překážka, jež lidem zabraňuje, aby i do svého stáří nezůstali dětinští (děti se rodí v inkubátorech s předem určeným intelektem i schopnostmi tak, aby přesně nalezli své místo ve společnosti). - Režim založený na represi se musí, jak ostatně dosvědčují i dějiny, dříve či později sám od sebe zhroutit, zatímco vize s hesly „každý je dnes šťastný“ či „neodkládej na zítřek zábavu, kterou můžeš mít dnes“ je, jak se alespoň obávám, pro drtivou část dnešního lidstva rájem na zemi.
A není tedy divu, že zatímco George Orwell umírá jako zarytý komunistobijec postižený paranoiou, jenž se právě v období vydání svého varování v podobě románu 1984 sám neváhá stát se dobrovolným udavačem i svých nejbližších přátel, tak Aldous Huxley po celých třicet let hledal světlou vizi budoucnosti lidstva, byť utopickou a byť jen pro nemálo vyvolených, jíž nalezl v mahajánovém buddhismu a pro inspiraci dalších generací zanechal ve svém románě Ostrov.
A v kontextu evropské kultury založené na eschatologickém očekávání apokalypsy není ani příliš divu, že čtenost i známost jak Konce civilizace, tak 1984, tak mnoha a mnoha variací je mnohem vyšší než oblíbenost pozitivně laděného Ostrova, byť ani román samotný není a nemohl být uzavřen se šťastným koncem, jako ostatně k nezdaru byly, jsou a budou odsouzeny pokusy o jeho uskutečnění ať v již v komunitách hipies na konci 60. let (k tomuto tématu blíže viz Mark Vonnegut: Expres do ráje), tak v současnosti nejrůzněji motivovaným alternativním stylem života, kdy dle motta: „Oni nemají strach z vás, ale z toho, že představujete svobodu. A klidně vás zabijí, jen aby dokázali, že oni opravdu svobodní jsou.“, jsou vždy tyto lidské ostrůvky většinovou společností brutálně potlačovány.
Nicméně, jak plyne z kontextu eschatologického ladění naší společnosti s neukojitelným hladem po katastrofách, jenž jen krátkodobě dokáže nasytit neštěstí druhého ať již v podobě rány Boží či rány života, trvalo Huxleymu dle vlastních slov „dvacet let přemýšlení a pět let psaní“ než dokázal vizi Ostrova uspokojivě stvořit, avšak jak ruku v ruce dodejme, není to četba nikterak snadná, kterou navíc neulehčuje ani absence příběhu, ani přílišná idealičnost obyvatel zakázaného ostrova Pála, kteří se během několika málo generací jako celek dokázali pozvednout nad veškeré lidské slabosti, ba, pomocí tajemné drogy se dokáží povznést až do stavu absolutního osvobození se od vnějšího světa, tedy stavu nirvány, doposud známého jen několika buddhům a bóddhisatvům.
Nepochybuji sice, že si Ostrov nalezne svého čtenáře, nicméně se domnívám, že jej lze číst nikoliv sám o sobě, ale jen jako protiklad ke Konce civilizace, byť jej sám Huxley prohlásil za dávno překonaný, nebo v kontextu literatury 2. poloviny 20. století, kdy Huxley patří nejen k prvním západním spisovatelům, jež k východoasijským náboženstvím a buddhismu zvláště nějakým způsobem „přičichli“ (z dalším jmenujme například celou generaci beatniků s Kerouacem a Ginsbergem v čele), ale současně jej obsáhl i nejšířeji a nejhlouběji, byť jak Huxleymu tak všem jeho následovníkům s dalším rozmělňováním původních buddhistických myšlenek uniklo to nejpodstatnější a cesta ke štěstí byť s opakováním manter papoušky jako je tomu v případě Ostrova nevede k zániku utrpení, ale právě naopak k jejímu dalšímu prohloubení.
Avšak to je již námět pro zcela samostatný rozbor, kdy lze i s pomocí beletrie ilustrovat určitý duchovní vývoj započatý někdy ke konci 19. století, kdy se z buddhismu nejprve stala móda, řekněme, tehdejších intelektuálních špiček, jež se s postupem času rozlila do nejširší veřejnosti, kde se jednak sloučením se zbytky křesťanské víry a zejména křesťanské mystiky, postupně metamorfovala ve zcela samostatné náboženství. A právě obdobou větev inspirovanou mahajánovým buddhismem a naroubovaným na západní kulturu a tradici vyznávají i pomyslní obyvatelé ostrova Pála.
A nemá-li tedy Ostrov své pevné místo v dějinách literatury, pak rozhodně své místo má jako svědek setkávání se východní a západní náboženské tradice, kdy máme-li jen v České republice cca nějakých 70-80 % ateistů, nepochybuji, že drtivá řada z nich je naladěna právě na onu mysteriózní vlnu něčeho mezi nebem a zemí, co právě nejvíce koketuje s Huxleyho pochopením a vstřebáním buddhismu.

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Ladislav Fuks
Spalovač mrtvol

Nakl. údaje: V Praze : Pro edici Světová literatura Lidových novin vydalo nakl. Euromedia Group, 2005
ISBN 80-86938-20-4 (váz.)

Ač Spalovač mrtvol ve své filmové podobě patří mezi to nejznámější a nejuznávanější, co kdy bylo v české kinematografii natočeno, stojí jeho geniální literární předloha Ladislava Fukse tak trochu v neprávem vrženém stínu, kdy teprve vlastní Fuksův text napoví, proč musel Juraj Herz Spalovače mrtvol natočit právě a pouze tak, jak jej natočil, a proč herecké osazenstvo, s nepřekonatelným Rudolfem Hrušínským v čele, mohlo své role pojmout pouze způsobem jakým je pojalo - Fuksova novela byla k natočení doslova odsouzena, kdy bylo otázkou jen několika málo škrtů a kosmetických úprav vyrobit filmový scénář, potažmo psychologická vyhraněnost postav jednoznačně určila, jak mají být jednotlivé postavy zahrány.
Nicméně byť je míšení originálního textu s filmovým derivátem vždy poněkud ošidné, přec jen právě pro naznačenou věrnost vypouštím popis vlastního děje a pokusím si více o určitou interpretaci samotného smyslu Spalovače mrtvol, potažmo jeho podtextu, který byl již z principu i pro jednoznačnost vyznění z Hercovy adaptace vypuštěn.
Odpoutáme-li se od onoho prvního dojmu, kterým se Karel Kopfrkingl sám definuje, tj. jako nekuřák, abstinent, jenž si ze slušnosti maximálně omočí rty, velký přívrženec buddhismu, nejslušnější z těch nejslušnějších, ba svou nekonfliktností až příliš průměrný člověk, nemůže nám již při letmém seznámení uniknout jeho morbidní posedlost krematoriem i svým povoláním spalovače mrtvol, k němuž si s postupem let vytvořil vztah s takřka náboženským podtextem, kdy s každým tělem vcházejícím do kremační výhně neopomine zmínit svou poněkud zkreslenou představu o stěhování duší. A tato morbidnost se dále přenáší i do jeho civilního, potažmo rodinného, života, kdy při četbě novin selektivně čte jen zprávičky z rubriky černé kroniky, u okna má pověšen tzv. řád smrti, tedy časový rozpis jednotlivých intervalů, ve kterých jsou zesnulí spalováni.
A samozřejmě samostatnou kapitolou je pak jeho vztah ke své rodině, kterou, jak sám přiznává, nedokáže sám plně uživit a je závislý na občasných darech rodiny z ženiny strany, mimochodem židovské, což přirozeně Kopfrkinglovi, jenž svůj svět omezuje právě jen na krematorium a výchovu svých dětí, nevadí. Jen zde lze vysledovat, že trpí jako muž neplnohodnotný, jenž nedokáže vydělat sdostatek prostředků a současně je jeho pozice v zaměstnání hluboko pod jeho možnostmi, které po léta zůstávají nerozpoznány ze strany nadřízených.
Své nejbližší volá přídavnými jmény, což vysvětluje svou citlivostí, kdy svou ženu Marii zásadně nazývá jako Lakmé a v souvislostí s ní, nikdy nezapomene zmínit, že „sedmnáct let jsem s Lakmé a vzrušuje mě stejně jako první den“, což sice navenek jen potvrzuje Kopfrkinglovu maloměšťáckou příslušnost, nicméně o to více zarážející jsou jeho pravidelné návštěvy v nevěstinci a potažmo každoměsíční tajné vyšetření u židovského lékaře, což Kopfrkingl poněkud nepravděpodobně vysvětluje častým stykem s mrtvolami, kdy existuje sice nulová pravděpodobnost se jakkoliv nakazit, nicméně on sám by si nikdy nemohl odpustit, kdyby mohl ohrozit svou ženu, potažmo rodinu.
Krom této dvojznačnosti svého vztahu k rodině, jež by šlo více než jako lásku charakterizovat vtah pastýře ke svém ovčímu stádečku, čtenáři brzy neujde fakt, že přes Kopfrkinglův zdánlivě pevný světonázor, je až neuvěřitelně ovlivnitelný a manipulovatelný, kdy stačí jen několik vět od svého přítele Williho a co proň bylo nejposvátnější pravdou, se dnes hanobí bez sebemenšího mrknutí oka.
Ovšem se svým vztahem k rodině založeným na pouhé rétorice, ani se svou snadnou manipulovatelností jakoukoliv silnější osobností, by Kopfrkingl nebyl schopen tak zcela chladnokrevně pozabíjet své doposud milované, nebýt zmíněného zájmu v tibetské odnoži buddhismu, ze kterého si, ať již pro svou omezenou inteligenci tak pro absenci emotivní složky ve své osobnosti, vybral jen několik střípků, kdy život je utrpení a smrtí toto utrpení zaniká. Tedy zabít Lakmé, Miliho či Zinušku není proň akt nejbestiálnější vraždy, ale akt nejosvícenějšího. Což konec konců byť z jiného konce rezonuje i se samotným Hitlerem, pro kterého genocida a holocaust byl opět svým způsobem akt milosrdenství k miliónovým zástupům podlidí, jež se svou tupou omezeností nedokázali pozvednout k nejvyšším ideálům vyvolené rasy.

»„Ach, ty letošní Vánoce,“ usmál se pan Kopfrkingl v jídelně na Lakmé, která právě otírala sedátka židlí, a pak pohlédl do rohu, kde stál velký vánoční stromek, a řekl: „Jak jsou požehnané. Noví abonenti žehu se jen hrnou, každý utíká od země k žárovištím a popelu. Dárky pro obě naše slunné,“ řekl, míně asi děti, „jsem vlastně pořídil z provizí. Pan Strauss má vskutku úspěch, ten dobrý, svědomitý člověk, kdepak asi letos večer bude. Z vrátnice musit jít,“ pan Kopfrkingl pohlédl na skříňku, kde visela fotografie rodiny ze Zimných narozenin, „žena mu umřela na krční souchotě, syn na spálu... a já našel dalšího. Ale koho,“ usmál se otázce Lakmé, která stále čistila sedátka židlí, „také dobrého člověka, také svědomitého a poctivého, nějakého pana Rubinsteina. Ten tedy Žid asi bude,“ usmál se, „Rubinsteini Židé jsou. Býval zástupce Liby, co měla ložní prádlo, ale Liba ztroskotala. Lidé, zdá se, ložní prádlo nějak méně kupují. Pan Rubinstein nabízel ložní prádlo a teď bude nabízet kremaci,“ usmál se, „jeto vlastně stejné. Obojí se týká ustlání a lehnutí, jednou dočasného, do postele, na jednu noc, podruhé věčného, do rakve, na věčné časy. Pan Rubinstein má také rád hudbu, zvláště Mozarta a Frimla... Ale jedna věc mně na panu Rubinsteinovi vadí, totiž že je rozvedený,“ přistoupil k Lakmé u židle a něžně ji pohladil po vlasech, „byl bych radši, kdyby nebyl. Nebo když už, tedy kdyby byl aspoň vdovec jako pan Strauss nebo pan Holý,“ znovu Lakmé pohladil, „ale prosím. Je to jeho věc a nám nepřísluší vážit a soudit, kdoví, co za tím bylo. Každé manželství, nebeská,“ povzdychl, „nemůže být tak krásné a šťastné jako naše. Škoda,“ řekl a přistoupil ke stromku v rohu, „škoda, že tvá blažená matka k nám už nepřijde. Mohla by přijít už jen leda jako duch, až budu večer rozsvěcovat svíčky. Ale zato v pět se tu zjeví Willi...“
„Ty o něm mluvíš jako o strašidle,“ usmála se Lakmé s pohledem na židli, „Ema přijde také?“
„Ema nepřijde,“ řekl pan Kopfrkingl, „Ema má asi plné ruce práce na večer. Budou mít asi hosty, Němce z pražské SdP. Ale to nic,“ usmál se, „Willi se nezdrží. Chce mi jen něco říci. Asi že jsem odrodilec a zbabělec,“ usmál se, „že nemám cit pro svou krev, že neplním své povinnosti. Ale to by mi snad na Štědrý den přece jen neříkal,“ usmál se znovu, „jde asi jen přát radostné svátky. No ať přijde,“ řekl pak, „máme pečeno a také mandle... Božské jsou zde,“ řekl rychle, neboť slyšel odmykání dveří.
V předsíni pod obrazem Maryboroughu si Zina a Míli zouvali boty, na zemi u šteláře stála nákupní taška, která se sama od sebe maličko hýbala.
„Měli moc velký,“ zvolal Mili, celý žhavý, „takovýhle. Takový velikány. Ale ona koupila dva menší,“ ukázal na Zinu.
„Paní Anežka koupila také dva menší,“ řekla Zina, „dva menší jsou lepší než jeden velký, ty hloupý.“
„Tak honem, drazí, běžte napustit do vany vodu,“ pobídl pan Kopfrkingl vlídně, hledě na tašku u šteláře, která se sama od sebe hýbala, „já vím, že otvírají žábry a lapají po vzduchu, k večeru je paní Anežka zabije.“
Běželi do koupelny, pan Kopfrkingl vyňal kapry z tašky, opatrně je položil na dno krásné bílé vany a pustil vodu. Pak stál nad vanou s hlavou skloněnou jako nad katafalkem, vedle něho Zina a Mili, pozorovali, jak kapři na dně sebou házejí, jak voda znenáhla plni vanu a kapři ožívají a pak, když už vody bylo dost, jak klidně začínají plavat.
„Sladké,“ zdvihl pan Kopfrkingl hlavu a pohlédl na ventilátor, z něhož visela šňůrka, přivázaná ke skobě, a pod nímž byl na zdi žlutý motýl, „kapříkům se už nic nestane. Kapříci jsou už ve svém živlu. Můžeme klidně opustit naši milou koupelnu.“
„A proč nám je paní Anežka zabije?“ zeptal se Míli a také pohlédl na ventilátor, „ty to neumíš?“
„Ale dítě,“ usmál se pan Kopfrkingl vlídně, „proč bych to neuměl? To je jen to, že to nerad dělám. Paní Anežka má v tom praxi, dělá nám to léta, copak nevíš proč? No přece proto, abychom měli záminku dát jí něco k Vánocům,“ usmál se a dodal: „Je to stará dobrá duše.“
Kvečeru přišla paní Anežka zabíjet kapry.
Pan Kopfrkingl slyšel, jak hovoří v předsíni s Lakmé. Vyšel do předsíně, vlídně pozdravil tu starou dobrou duši a zvolal ke kuchyni:
„Něžné, pojďte do jídelny, paní Anežka je zde.“
A v duchu si pomyslil, říkám to, jako bych ohlašoval kata.
„Teď do kuchyně nechoďte,“ řekl Zině a Milimu v jídelně, stoje v rohu u stromku, „teď buďte chvilku zde. Tohle se vidět nemusí. To není žádný,“ usmál se na Miliho, „box. Kde je Rosana?“ zeptal se a Mili řekl: „V kuchyni.“
Pan Kopfrkingl si stoupl ke skříňce a chvíli hleděl na rodinnou fotografii. Seděl tam uprostřed u Lakmé s kočkou na klíně, po stranách stála Zina a Mili. Pak chvíli hleděl na stojací lampu, která byla zhasnutá, a na židli pod ní, a pak sáhl na skříňku po novinách. „Pohřešuje se devítiletý hoch,“ četl, když zalistoval uvnitř, „odešel z domova tři dny před Štědrým dnem a dosud se nevrátil. Rodiče a policie bezvýsledně pátrají po...“ Mili se odvrátil k oknu a pan Kopfrkingl se musil usmát. Pak bylo slyšet cvaknutí kuchyňských dveří a pan Kopfrkingl se otočil.
„Kapři jsou už v kuchyni,“ kývl na děti, „na stole je už místo a paní Anežka připravuje prkno, nůž a palici...“ Pak se z kuchyně ozvala rána.
„Jeden je už mrtvý,“ kývl pan Kopfrkingl a pohlédl na tabulku u okna, na nejvznešenější jízdní řád, „kterýpak to asi byl. Ten menší nebo ten větší? Zeď, která ho obklopovala, padla a on prohlédl. Jeho duše,“ narovnal noviny, které měl v ruce, a pomalu šel s nimi ke knihovně, „je už v éteru.“ Pak opět pohlédl do novin a četl:
„Žena spáchala sebevraždu údajně z hladu. Dnes ráno v 8 hodin našla policie ve vile dr. S...“ Pan Kopfrkingl dočetl zprávu a pohlédl na Zinu, právě si před malým zrcátkem poupravovala vlasy. Pak se z kuchyně ozvala rána druhá a pan Kopfrkingl u knihovny kývl hlavou.
„Už je mrtvý i ten druhý,“ řekl a pohlédl na tabulku u okna, nejvznešenější jízdní řád, „kterýpak byl asi tento? I zeď tohohle padla a jeho duše je v éteru. Ty si ty jejich duše vezmeš,“ usmál se na Miliho a z knihovny vyňal knihu o Tibetu, „budeš si s nimi hrát, jak to děláš odmalička. Ale to pravé kapří duše nejsou, to se jen tak říká, jsou to měchy. Jejich pravé duše se už možná právě v této chvíli převtělily,“ pan Kopfrkingl otevřel knihu, „možná, že v kočky. Jsou to naši mladší bratři, správně bychom je neměli zabíjet a jíst je, je to krutost. No a vidíte. Za chvíli je dá vaše nebeská matka na kuchyňská kamna, na to naše malé žároviště, aby se smažili,“ řekl, dal knihu o Tibetu zpět a vyňal černé desky se zákonem o kremaci, „v sedm hodin přijdou na náš štědrovečerní stůl. Ale tohle zařídil bůh a je to dobré. Tím, že je na Štědrý den jíme, urychlujeme jejich nový zrod. Spasitel je jedl také,“ řekl pan Kopfrkingl a dal desky se zákonem o kremaci zpět, „jedl i beránka...“ Pak se usmál, uklidil noviny do skříňky a podal Zině a Milimu ruce.
„Pojďte, něžní,“ řekl, „dáme dobré paní Anežce nějaký dárek. Hezkou červenou zástěru.“
Když paní Anežka odešla, přišel Willi.
V předsíni se pozdravil s Lakmé a dětmi, svlékl plášť, měl nový elegantní oblek, a pak vstoupil do jídelny. Na stole byla připravena láhev vína.
„Máte hezký stromek,“ řekl Willi, „co kapra, máte?“
„Dva,“ usmál se pan Kopfrkingl, „nebeská je za chvíli usmaží. Za chvíli je dá na to naše malé žároviště. Její blažená matka,“ řekl, „kapry nesmažila. Dělávala je ve sladkém rosolu, na nějaký cizí způsob. My je děláme česky. Přišels mi říct, že jsem odrodilec a zbabělec...“ pan Kopfrkingl se usmál.
„To jsem nikdy neříkal,“ otočil se Willi od stromku, „říkal jsem jen, že necítíš německou krev a že za štěstí a spravedlnost bojujeme my. My,“ zasmál se, usedaje za stůl, „silní, stoprocentní lidé. Říkal jsem,“ řekl a nalil si do sklenky trochu vína, „že z boje za vznešené cíle nevzniká peklo pro slušné lidi, nýbrž pro naše odpůrce. Pro válečné štváče. Ty miluješ násilí?“ usmál se Willi jaksi pozorně, dá-li se pozorně usmívat, a zdvihl sklenku ke rtům, a když pan Kopfrkingl hned neodpověděl, řekl: „Ty miluješ ty, kteří jsou vinni naší bídou? Ty jim držíš palce? Aby nás ještě více zahrabali? Aby z nás udělali žebráky? Viděl jsi někdy pouštět žitou?“ zeptal se lehce a řekl: „To se tuhle na paži nařízne žíla a přiloží se pijavice, ve středověku to dělali proti moru... Já si vždycky myslil,“ řekl a opět trochu upil vína, „že jsi proti násilí. Ze ti jde o mír, spravedlnost a štěstí všech. Tak podívej,“ řekl a klepl prsty o stůl, „abych tě jednou konečně informoval. Já si vždycky myslil, že nemáš rád válku, že jsi nezapomněl, jak lidé ve válce trpí, a nejen lidi. Jednou jsi mluvil i o koních... tak tahle republika je obrovský sud prachu. Zdroj nové světové války. Bašta našich nepřátel.“
„Je to lidský stát,“ namítl pan Kopfrkingl, „lidský stát, má dobré zákony...“
„Zákony o kremaci,“ přerušil ho Willi, „ty my máme také. Ty má každý lidský stát snad kromě Vatikánu, který žeh neuznává. Ale proč nedal tenhle lidský stát nám Němcům právo na sebeurčení? Proč bránil Němcům v Sudetách posílat děti do německých škol? Proč přepadal naše lidi v pohraničí a střílel do nich? Co...“ řekl na námitku pana Kopfrkingla, zda je to pravda, „jestli je to pravda? Ty to nevíš? A co ta bída zde, sám jsi jednou přiznal, že to tu s bídou sem tam ještě neskončilo. Jsou tu žebráci, jsou tu ženské, které prodávají na trzích místo králíků stažené kočky... tohle v Říši není možné už ani dnes a nejsme ještě zdaleka ze všeho venku. Ručím ti hlavou, že dnes v Sudetách není už jeden jediný žebrák, a jak je to dlouho, co je Vůdce osvobodil?“ řekl a napil se, „ne, Karl, aby bylo jasno, K válce nesmí dojít. Násilí musí být potlačeno a všude. Tahle republika je ztracena. Polsko pro ni nehne ani prstem. Beck dojednal s Göringem podíl, který mu připadne při likvidaci republiky, a Malá dohoda je v rozkladu. Je konec.“
„To je to už vskutku tak daleko?“ zavrtěl pan Kopfrkingl hlavou a chtěl ještě něco říci, ale Willi ho rázně přerušil.
„Ještě dál,“ řekl, „tahle republika je jen jedna bašta nepřátel. Jsou ještě nepřátelé jiní a Vůdce zúčtuje i s nimi. My Němci,“ řekl a usmál se, „jsme povolaní k tomu, abychom udělali pořádek. Nastolíme v Evropě nový, šťastný, spravedlivý řád,“ Willi vstal, přešel jídelnu a pak se zastavil u skříňky.
„Jsme nositeli silného hrdého ducha,“ řekl a pohlédl na fotografii rodiny, kde uprostřed seděl pan Kopfrkingl s kočkou, „v našich žilách proudí čistá germánská krev. Krev, která je naší největší ctí a nedá se vyvážit ani vzděláním, ani zlatem... je to dar shůry... ano,“ Willi pohlédl na přítele Kopfrkingla, „nikdo, kdo to v sobě má, to v sobě nezapře.“
„Jsme nositeli světlé kultury,“ pokračoval a hleděl na obraz svatebního průvodu a na tabulku u okna, nejvznešenější jízdní řád, na jízdní řád smrti, „víme, co je život. Rozumíme tomu jako žádný jiný národ, dostali jsme to do vínku shůry. Ty také...“ obrátil se na přítele Kopfrkingla, „ty hlavně, ale proč! Protože máš německou krev, kterou nezapřeš. Myslíš, že je to náhoda?“ usmál se Willi na obraz svatebního průvodu, „to není náhoda. To je předurčení.“
„Nastolíme vyšší, všelidskou morálku,“ řekl a popošel k vánočnímu stromku, na němž bylo mnoho svíček, připravených k rozžetí, „nový světový řád. Jsi jeden z nás. Jsi čestný, citlivý, odpovědný a hlavně...“ Willi se obrátil, „jsi silný a statečný. Čistá germánská duše. To, mein lieber Karl, ti nevezme nikdo. To si nemůžeš vzít, i kdybys stokrát chtěl, ani ty sám. Protože to máš shůry. Je to i tvůj dar. Tvé předurčení, jsi vyvolený,“ Willi ukázal na strop jako na nebe.
Pan Kopfrkingl seděl za stolem, na němž stála láhev vína a jedna zpola vypitá sklenička, a hleděl na Wiltiho, který stál předvánočním stromkem a mírně se usmíval. Chvíli bylo ticho a pak někdo klepl do dveří. Vešla Lakmé s miskou mandlí.
„Willi si mandle dnes nevezme,“ řekl pan Kopfrkingl, „děkuji ti, šlechetná. Za chvíli za tebou přijdeme.“
Když Lakmé odešla, Willi si sedl za stůl, a jak se zdálo, s chutí dopil skleničku. Pan Kopfrkingl mu nalil druhou.
„Budu muset jít,“ řekl Willi vlídně, „Ema čeká. Trávíme Štědrý večer v Casinu. V německém Casinu v Růžové ulici,“ pohnul rukou, „tam co je ten vchod se třemi schody, obložený bílým mramorem. Bude tam velká společnost. Továrníci, poslanci, profesoři německé Karlovy university, ovšem jen někteří... Něco tam projednám s Boehrmannem, vedoucím pražské SdP. V Praze, Karl,“ řekl, „se nenajde luxusnější podnik, než je naše německé Casino. Jak jsme je zařídili,“ rozhlédl se po stěnách jídelny, „to je hotový zázrak. Počínaje koberci, zrcadly a obrazy a konče umývárnami a koupelnami. Počínaje jídlem a konče obsluhou. Jsou tam vynikající číšnice, barmanky a společnice. Nádherné, strhující ženy, člověku se tají dech,“ usmál se, „jsou to ovšem Němky. Do Casina mají přístup jen soukmenovci. Německá národnost. Češi ne. Nemůžeme trpět rozvratníky a slídíce ve vlastním domě. No, pojedu v lednu do Vídně a do Berlína,“ Willi vstal, „z Berlína dostanu nové auto, Karl, “ podal ruku příteli Kopfrkinglovi, který teď rovněž vstal, „všechno záleží na tom, vidět celek. Myslit na budoucnost. Na lepší život našich dětí. Na radostnější život lidstva. Tak se mi zdá, že jsi lip informován o tom, co je v Tibetu, než co je u nás doma,“ usmál se, „tak veselé Vánoce a vše nejlepší v novém roce. Támhle máte nějak povolenou záclonu,“ hodil hlavou nad okno, vskutku, roh záclony se vysmekl ze stahovací šňůry a spadl pod konzolu, „tak se měj hezky. Ještě podám ruku rodině,“ řekl.
Před sedmou prostřela Lakmé se Zinou jídelní stůl, obě byly ve svátečním. Zina měla černé hedvábné šaty, které dostala k narozeninám, Lakmé tmavé hedvábné šaty s bílým krajkovým límečkem, pan Kopfrkingl zapálil svíčky na stromku a otevřel rádio. Pak všichni usedli ke stolu.
„Myslila jsem,“ řekl Zina, „že zapálíme svíčky, až se budou dávat dárky.“
„Je lepší je zapálit už před večeří,“ usmál se pan Kopfrkingl, „vždyť svítí tak málo, jen jednou do roka. Na katafalcích a hrobech svítí častěji. Tak teď jsou opravdu Vánoce,“ ukázal na rádio, z něhož zazněly koledy, „a my musíme vzpomenout na všechny ty naše drahé dobré duše, které s námi nejsou anebo nám nerozumějí. Naše čarokrásná,“ usmál se do kouta, kde kočka lízala talíř, „naše věčná Rosana. Teta ze Slatiňan, ta naše věrná dobrá duše, vždy ochotná pomoci, která, kdyby byla katolička, byla by určitě, až zemře, prohlášena za svatou, která je světicí už teď zaživa. Něžné,“ řekl a myslil děti, „by ji zase někdy měly navštívit s kyticí lilií. Tvá blažená matka, nebeská,“ usmál se na Lakmé, „její kapr ve sladkém rosolu na cizí způsob, no, možná, že nás vidí, že tu je, že vskutku přišla, když jsem zapaloval svíčky, a stojí támhle u stromku, možná však, že už je v jiném těle. Nesmíme tak domýšlivě věřit, že už se dál nepřevtělila, že už došla cíle, to jsou výjimky, někteří faraóni, světci, některý dalajláma...“ pan Kopfrkingl s úsměvem pohlédl ke knihovně. „A co asi pan Míla Janáček, sličná,“ usmál se na Zinu, „večeří doma s rodiči a myslí na tebe, dal ti hezký dárek a napsal krásnou gratulaci, je to hodný hoch, má rád hudbu, fyziku a stroje, je z nejlepší rodiny a zasloužil by si být v životě šťastný. A co ty dvě slečny, Lenka a Lála, tvé plavovlasé spolužačky. U Bettelheimů,“ pan Kopfrkingl koukl na Miliho, „je teď také hostina. Drží Vánoce s námi. Ani nevím, že by kdy drželi nějaké židovské svátky. A přitom pochází ze vzácného židovského maďarského rodu, ten náš dobrý šlechetný lidumil, doktor Bettelheim. Jednou mě pozval do své ordinace a vyprávěl mi to,“ řekl s pohledem na obraz svatebního průvodu u okna, „vyprávěl v souvislosti se starým krásným obrazem, který tam má viset. Je na něm zobrazen únos ženy hrabětem Bethlénem, který se nepovedl...“ pan Kopfrkingl se rozhlédl po stěnách jídelny... pak se zahleděl na strop, jako by tam viděl hvězdné nebe, a pak opět pohlédl na Miliho a řekl: „A copak asi Prachařovi. Nešťastná paní, už dlouho jsem ji nepotkal, nešťastný Vojta, synek pana Prachaře.“
Z rádia zazněly nové koledy, pan Kopfrkingl hleděl chvíli na vánoční stromek a pak na kočku, která k němu přišla, a pak řekl:
„Je, drazí, Štědrý den a dnes Chrám smrti zahálí. Dnes je v něm pusto a prázdno. Není tam ani pan Dvořák ani pan Vrána na vrátnici, který tam sedí, protože má něco s játry... ba ani ten ubohý pan Fenek s nehtem na malíčku není ve vrátnici, je někde doma, jakpak asi tráví Štědrý den... A copak asi paní Strunná, slečna Cárská...“ řekl, poslouchaje rádio, z něhož právě znělo „Chtíc, aby spal“, „kdyby byly v zemi, vypadaly by dnes, ubohé, už hrůzně... naštěstí nejsou v zemi, ale prachem v urně a jejich duše v dalších proměnách. V Chrámu smrti dnes leží,“ řekl, „jen pár mrtvých v přípravně, kteří čekají, až bude po svátcích. Štědrý den není den smrti, ale narození,“ řekl s pohledem na rádio, z něhož právě znělo „Hoj, pastýři, spěchejte...“, a tak se tedy nespaluje. Stejně jako v sobotu odpoledne,“ usmál se na Miliho, „v sobotu odpoledne se také nespaluje... Ale na Štědrý den by se mělo. Právě proto, že Štědrý den je den narození. Na tak radostný den by mělo být pohřbů hodně, aby co nejvíc duší se vymanilo, osvobodilo, vzlétlo do vesmíru, našlo nová těla. Štědrý den má být štědrý i pro mrtvé. Aspoň že z toho něco mají tihle milí smažení kapři...“ dodal, v rádiu právě začali zpívat „Nesem vám noviny“.
Když snědli smažené kapry, dal pan Kopfrkingl na stůl noviny, z rádia právě znělo „Půjdem spolu do Betléma“... a láhev vína, nalili do sklenek, ťukli si, ale on sám si jen omočil rty. „Jen symbolicky,“ řekl, jsem abstinent. „Ale zato jsem čistá germánská duše. Ano...“ usmál se na Lakmé, která vzhlédla, „to mi dnes řekl Willi. Předurčený, vyvolený,“ usmál se ke sklence, „večeří s Emou v německém Casinu, Casino je v Růžové ulici, má vchod se třemi schody, obložený bílým mramorem, Willi večeří v nejlepší společnosti. Abych nezapomněl,“ usmál se na Lakmé, která nějak zesmutněla, „v novinách je zas plno neštěstí. Zena spáchala sebevraždu údajně z hladu,“ pohlédl do novin a přečetl zprávu a pak četl dál: „Vzteklý pes pokousal pětiletou holčičku. Včera odpoledne se utrhl Karlu B. v Loučeni od boudy pes, vyběhl dvířky na cestu, kde si hrály děti, a... a tuhle ještě něco,“ pan Kopfrkingl se usmál, „dočista jsem přehlédl, inzerát. Závěsy a stáry opravuje,“ četl, zatímco z rádia zpíval dětský sbor „Ježíšku, panáčku, já tě budu kolébati“ ... „Josefa Broučková, Praha - Hloubětín, Kateřinská 7... abych nezapomněl,“ usmál se na Lakmé, „támhle nás zlobí záclona. Spravíme to, než rozdáme dárky. Aby náš božský byt byl bez vady a kazu jako ráj.“
Lakmé vstala a šla k oknu, pan Kopfrkingl odložil noviny, vzal svou židli a přistavil ji k zácloně. Lakmé si na ni stoupla, stoupla trochu na špičky a poopravila stahovací šňůru. „Jde to,“ usmál se pan Kopfrkingl pak, když Lakmé pomohl seskočit a zkusil stahování. Pak Lakmé objal a pohladil její bílý krajkový límeček.
„Tak,“ řekl, „a teď přineseme sladkosti pro mlsné a rozdáme dárky. Každá rodina nemá tak bohatého Ježíška, jako máme my, je u nás i na světě stále ještě dost bídy. Willi mi dnes také řekl,“ usmál se, „že vše záleží na tom vidět celek. Myslit na budoucnost. Na lepší život našich dětí a těch, co přijdou po nás. Na šťastnější život lidstva. Tak se mi zdá,“ pan Kopfrkingl se usmál kamsi směrem ke knihovně, „že Willi mluvil pravdu jako kniha...“
Pak rádio začalo hrát a zpívat „Narodil se Kristus Pán“ a pan Kopfrkingl přinesl dárky, které měl schované v obýváku. Lakmé dostala punčochy, obrovský kelímek jakési vonné masti s černozlatou nálepkou a bonboniéru. Zina dostala kabelku, bonboniéru a klavírní výtah Chopinova Smutečního pochodu. Mili dostal košíček žloutkových věnečků, malé bílé auto s červeným křížem a takový černý polštář, zdobený zlatými a stříbrnými střapci. A pak ještě dobrodružnou knihu „Smrt v pralese“.«


Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Gabriel Chevallier
Zvonokosy. 2. [díl], Zvonokosy - Babylón [Clovchemerle Babylone]

Nakl. údaje: Praha : Odeon, 1969
ISBN

Vším čím jsou Zvonokosy, tedy po zásluze jednou z nejčtenějších, nejlepších a současně nejtrefnějších satir, jež kdy byly napsány, tím vším se pro uzavřenost původního díla nemohlo stát další pokračování. Nicméně Gabriel Chevallier přesto neodolal a po více než dvaceti letech se odhodlal k sepsání rovnou dvou dalších částí, Babylón a Lázně, jež ovšem nemají s originalitou, satirou, ironií i kritikou původních Zvonokos společného zhola nic.
Byla-li podstata Zvonokos založena na pozvolném odkrývání podstaty francouzského maloměsta i jejich typově charakteristickými představiteli a děj samotný se odehrával na pozadí výstavby veřejných záchodků s politickým podtextem, pak Babylón je, krom odkazu na původní dílo, postaven na překotném shonu událostí, kdy se v během několika málo let stane ze někdějších zapadlých Zvonokos bezmála nejdůležitější místo ve Francii, nicméně výborně vystižené charaktery původních postav jsou rozmělněny až ad absurdum, což Chvellierovi nijak nebrání, aby na scénu uvedl mirády postav nových, nyní bez jakéhokoliv hlubšího významu, jen aby bylo popsáno nakladatelem zaplacený počet stránek.
Za poznámku pak možná stojí český překlad Věry Dvořákové z roku 1969, jež zachovala nejen geniální názvy míst i postav, ale i styl překladatele první části Jaroslava Zaorálka z roku 1937.

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com