Pro hledání na stránce stiskněte Ctrl+F



Tomáš V. Odaha
Recenze převzaté ze stránek www.odaha.com , kde můžete najít mnoho dalších zasvěcených recenzí nejen knih, ale i divadla, filmu apod. (včetně autorovy vlastní tvorby).
od dalších autorů

Titulní strana HINT

Ivan Olbracht
Hory a staletí

Nakl. údaje: Praha : Československý spisovatel, 1982
ISBN

Se jménem spisovatele Ivana Olbrachta jsou nejčastěji asociována spojení s komunistickou stranou a zejména pak jeho novelou Nikola Šuhaj loupežník. Netřeba sice více vyvracet, že Olbracht, ač jeho dílo svého času sloužilo jako jeden z pilířů socialistické školní četby nemá s komunistickou stranou, ta jak ji známe na vlastní kůži, společného zhola nic (lze shrnout, že levicová orientace je důsledkem přirozeného sociálního vývoje všech intelektuálů). Stejně zavádějící je degradace Nikoly Šuhaje jako povinné četby bezmála na základních školách, což má za jediný následek, že jak toto dílo tak Ivan Olbracht samotný zůstávají pro drtivou většinu čtenářů zcela zapovězeni (, což snad vytváří příznivé podhoubí nevědomosti, aby zcela kýčovitá a plochá muzikálová variace Balada pro banditu, jež si své proslulosti vydobyla zejména svým někdejším obsazením Ivy Bittové do hlavní role Eržiky, letos opět začala trhat divácké rekordy /umělecký šéf divadla Husa na provázku i režisér v jedné osobě, Vladimír Morávek, se v této sezóně rozhodl tuto diváckou legendu jednoúčelové znovuuvést na scénu, nicméně jak výsledek dopadl, asi není ani třeba více rozebírat/). Avšak přes velmi nízkou známost Nikoly Šuhaje, o skvostu české literatury Golet v údolí snad ani nemluvě, je pro nejširší veřejnost dílo Ivana Olbrachta jediným informačním zdrojem o někdejší východní části Československa, Podkarpatské Rusi, jejíž česká správa nebyla zdaleka tak idylická, jak někdejší prvorepublikové ale i dnešní zprávy rády hovoří, ba Češi byli jen dalším z mnoha pánů, které místní obyvatelstvo zpočátku vítalo jako osvoboditele, aby jen během několika málo let zjistilo, že nic se nemění, a ať Poláci, Maďaři či Češi nepřistupují-li k této zemi jako ke kolonii, minimálně tedy jen jako k dalšímu odbytišti svého zboží i úložišti mnoha tisíců úředníků, učitelů či notářů, pro které již nebylo v rodné zemi sdostatek místa. Avšak Rusíni (potažmo Lemkové, Bojkové, Huculové, Rusňáci, Malorusové, Podkarpatorusové, Rusové či Ukrajinci) zůstávají i nadále na posledních místech pomyslného sociálního žebříčku bez vlastního zastoupení ve státní správě, natož pak snad s pravomocí určovat svůj vlastní osud. A přestože jak zmíněný Nikola Šuhaj, tak Golet v údolí nemají co do autorova zasvěcení skutečných sociálních poměrů v české literatuře konkurenci, přec jen se jedná o beletrijní díla, ve kterých je skutečnost poněkud ohýbána autorovým záměrem a tak jako jeden z nejfundovanějších informačních zdrojů o Karpatské Rusi lze položit sbírku Olbrachtových reportáží z let 1932 až 1934, Hory a staletí, kde si krom zmíněné kulturní i sociální zaostalosti, ba podmínkách, jež ve srovnatelné podobě u nás panovaly v 15. století, ale i v tehdejší době již exotické židovské komunitě, jež doposud neokusila ovoce emancipace od náboženství, všímá i poměrů národního uvědomění (opět paralela s českým Národním obrozením, které ovšem proběhlo o sto let dříve), počátků snah o politické uvědomění (opět zde vládly politické strany s ryze českými zájmy s Agrární stranou v čele), nacionalizace i absurdnosti na tuto vzděláním takřka nezasaženou končinu uplatňovat české zákonodárství, kde se prostí obyvatelé stávají obětmi chamtivosti místních notářů (v prvorepublikové koncepci byli notáři jakousi prodlouženou rukou státního aparátu), ale i občanské nerovnosti před zákonem, kde byli v postavení občanů druhé kategorie.
Kapitolou samou pro sebe je pak podkarpatská zbojnická tradice v čele s největším a nejlegendárnějším Oleksou Dovbušem a Nikolou Šuhajem konče:

»Posledním loupežníkem Poloninských Karpat byl Nikola Šuhaj. A troufám si tvrditi, že posledním nejen v řadě loupežníků minulých, nýbrž i do budoucnosti. Neboť podmínky pro toto hrdinské řemeslo mizejí také zde a třebaže se tak málo mění pralesy s jejich jeleny, rysy, orlími a krkavčími hnízdy a třebaže zůstávají strže a skalnaté lesní žleby s medvědími doupaty stále stejné, proměňují se životní podmínky a s nimi i mysli lidí. Podkarpatsko ze sebe stěží ještě vydá loupežníka. Loupežník v sobě slučuje obyčejné kořistnictví s lidovým náčelnictvím. Ale také Podkarpatsko bude v budoucnosti roditi buď jen lupiče nebo jen lidové vůdce.
O Nikolovi Šuhajovi jsem napsal knížku. Po jejím vydání se v periodickém podkarpatském tisku objevilo několik Antišuhaj u, psaných literární, vzpomínkovou i polemickou formou a v českých i tamních listech mnoho rozhořčených článků. Že byl podán ministerstvu návrh, aby má kniha byla zabavena a vzata z knižního trhu, a když nebylo dosaženo toho, že byla alespoň zakázána středním školám a že byl zkonfiskován její ukrajinský překlad, je jaksi mimo rámec literatury. Ale tomu ostatnímu, co jest možno zařaditi pod princip: bojovati proti literatuře literaturou a proti tištěnému slovu tištěným slovem, dlužno vzdáti alespoň z části chválu pro dobré úmysly. Lidé, od nichž není možno žádati, aby znali jinou pravdu než tu svoji, těžko snášejí nepravdu (svoji) i v literatuře. A všichni ti pologramotní oficiální novináři, jimž ovšem dobrého úmyslu nepřiznávám, a všichni ti poctivě rozhořčení četníci a fořti, a myslím, i jeden diktující vrah Nikoly Šuhaje, odhalují mou nepravdomluvnost důkazy o dvou skutečnostech: Nikola Šuhaj byl sprostý bandita a Nikola Šuhaj nikdy ve válce nebyl, kdežto já to první nepřímo popírám glorifikací vraha (vychovávaje tak mládež k zločinnosti, utrhaje na ctí celníkům a bera na se odpovědnost za jejich životy) a toho druhého tvrdím opak, dávaje Nikolovi vzpomínati na jeho válečné zážitky. Mají pravdu: Nikola byl opravdu se stanou viska zákona bandita a přepadávání pocestných mládeži zvláště doporučovati nelze. Nikola opravdu v zákopech nikdy nebyl a já jsem si je jen vymyslil, přejav je z legendy, abych si usnadnil spojení mezi ní a skutečností. Ale jinak se pohyboval vnější život opravdového Šuhaje skutečně tak, nebo alespoň skoro tak, jak jsem to napsal.
Jeho otec starý Petro, dřevorubec, malý gazda, kdysi pytlák jelenů a medvědů v státních lesích, ještě dnes nádherný chlap a skvělý střelec, který, má-li, aleje to, žel, jen velmi zřídka, se rád napije mandry („Kterak bych byl tenkrát mohl žíti bez pití?“) nedovede ani teď vzpomenouti na syna bez pohnutí v hlase. Nikola byl zdravý, otužilý, negramotný horský hoch, jako jich jsou ještě dnes na Verchovině tisíce, trochu pastýř, trochu dřevorubec a pytlák také trochu. Roku 1917 byl odveden na vojnu. Ale dále než ke svému 85. pluku v Ďarmotech v Uhrách se nedostal, utekl odtud; z nechuti k disciplině, ze strachu před zákopy, ze stesku po horách, z touhy po děvčeti, jak to často činívají venkovští chlapci. Ale koločavský četnický strážmistr Lenard Béla ho v sucharských lesích vypátral, lstí se ho zmocnil a poslal k pluku nazpět. Nikola utekl po druhé a s novou zásobou munice. A tentokráte to bylo horší. Neboť při honičkách v sucharském lese se po selském chlapci již střílelo, on, nehodlaje dáti svůj život lacino, střílel také, a když zastřelil dva z Lenardových lidí, zdálo se, že je navždy ztracen, protože již nemůže nikdy zpět. Patrně i takhle nějak, jen s málo změněnými uniformami pronásledovatelů, počínal v dávné i pradávné minulosti také loupežnický život jeho předchůdců.
Ale doba, která učinila z Nikoly Šuhaje psance, minula, a zdálo se, že dějiny nastrojily věci dokonce tak, aby vše bylo smazáno, učiněno ničím a předválečný hoch Nikola aby se směl vrátiti do starého domova. Válka se skončila, representant uherské vládní moci Lenard Béla se svým mužstvem uprchl, do vsi přišli Rumuni, pak Češi a obojí se tvářili tak, jako by nad válečnými zločiny zavírali oči nebo se alespoň nehodlali o ně příliš starati. Nikola se vrátil, oženil se se svou milou Eržikou Dráčovou a půldruhého roku žil životem klidného vesničana a mladického manžela; alespoň nic nenasvědčuje opaku. Leč naděje, že se vrátily staré předválečné doby, selhala: vše v chýši bylo vyjedeno do posledního zrnka kukuřice a bída byla horší než za války. Věrchovinci si neléhají s růžencem v ruce na lože, aby čekali na smrt, a Nikola ze svého dlouhého pobytu v pralesích věděl, že hlady umírati netřeba. 16. července r. 1920 se vypravil s druhem Vasylem Křivljakem na poloninu Douhé Gruny a když ovčáky zaplašili noční střelbou, odnesli z kolihy soudek brynzy a soudek urdy, ovčího tvarohu. Přes to, že loupil s šátkem uvázaným přes ústa, byl poznán a o dva dny později na polonině zatčen. Protože se s celníky o svou svobodu rval a poněvadž ho ihned do Volového eskortovati nemohli, spoutali ho řetízky a přivázali v služební místnosti k šicímu stroji paní strážmistrové. Jeho žena Eržika mu tam nosila jísti. Třetího dne zmizel. Eržika, jsouc později vyslýchána před divisním soudem užhorodským ve vyšetřování proti výpomocnému celníkovi, který tehdy Šuhaje hlídal, udala, že prodala všechen dobytek a celníka podplatila 30.000 korunami. Četník byl disciplinárně potrestán a ze služby propuštěn, ale při soudním přelíčení v Užhorodě dne 26. března 1925 byl osvobozen pro nedostatek důkazů; soud Eržice neuvěřil.
Jistě, cena na svobodě, kterou by byl musil Nikola zaplatiti za návrat domů nyní, byla již velmi značná, ale za ni se ještě vrátiti mohl. Ale odmítl platiti tak mnoho. Zůstal v sochařských lesích. Za nedlouho potom zastřelil blíže rodné chýše celníka, který za ranní mlhy a pokládaje snad Eržiku za přestrojeného Nikolu, po ní střílel a zavinil, že mladá žena na útěku potratila. Teď Nikolovi nezbylo, než státi se opravdovým loupežníkem. Zřídil si tlupu neznámo o kolika členech — autor těchto reportáží ví o jedenácti — a přepadal s ní posty z Volového, vozy, jedoucí do Chustu na jarmark i jednotlivce. Protože byl pro svou statečnost obdivován již z dob válečných, poněvadž byl jeho boj proti novým českým pánům chudým lidem sympatický, protože, znaje dobře poměry, olupoval jen lidi zámožné a nechával s pokojem potřebné, a poněvadž konečně mnoho rozdával, platě jednak drobné úsluhy, jednak pro vlastní radost, bylo mu obyvatelstvem přáno a byl jím podporován. Pověst o něm se šířila a byly mu připíšou vány i úmysly sociální, jakých vpravdě nikdy neměl; pověsti ty nekolovaly sice v Koločavě a v jejím okolí, kde ho lidé příliš dobře znali, ale daleko odtud. V Chustě, vzdáleném 68 kilometrů, zahájili dělníci na regulaci Tisy divokou stávku a táhli do města, nesouce v čele žerď s nápisem: „Sláva Nikolovi Šuhajovi! Šuhaj nás povede!" Snad se v tehdejších dobách a tehdejších poměrech mohl Šuhaj uplatniti opravdu revolučně, ale nic podobného se nestalo a chustský případ jest jediný, který jest autorovi znám, že Nikola, třeba bez svého vědomí, zasáhl do sociálního života rozmachem širším, než jest pouhé rozdávání darů. Nastal boj celníků, reprezentujících mladou státní moc, s» loupežníkem. Boj opravdu zběsilý. Mužstvo, honěné po zdejších horách, zuřivé neúspěchy a ztrátou kamarádů, bylo neustále zesilováno a v květnu r. 1921 byl v Koločavě četnický oddíl čtyřiceti mužů. Byla pozatýkána spousta lidí. Mnoho jich bylo zbito. Starý Petro Šuhaj odvedl rodinu a dobytek do hor a uprchl do Rumunska. Jeho chýše byla vypálena. Bylo zapáleno také stavení Nikolova tchána Ivana Dráče a u divisního soudu užhorodského tři svědkové dokazovali, že chýši zažehli vyšetřovaní celníci a jeden svědek tvrdil, že to viděl na vlastní oči. Soud však svědkům neuvěřil a řízení proti celníkům zastavil.
Štvaný Nikola, pro něhož již nebylo žádného zpět a žádného útěku, na kterého čekala jistá smrt a jenž se od ní mohl jen na týdny vykupovati tím, že jí vydával jiné, řádil v lesích okolo Koločavy přes rok. Hrůza z Šuhaje vyvrcholila nemnoho měsíců před jeho smrtí, na jaře roku 1921, kdy k němu do lesů před celníky uprchl jeho bratr Juraj, patnáctin lety, ještě dítě. (Tak určuje Jurajův věk jeho otec, kdežto úřední spisy mluví o chlapci asi šestnáctiletém až osmnáctiletém.) Tehdy při přepadení jejich nočního úkrytu v stohu na polonině, kdy byli zachráněni pouze statečností Eržičinou, byl Nikolou těžce postřelen četník. S povozu, ujíždějícího před oběma bratry, byl zcela zbytečně sestřelen a usmrcen Žid, kterého jsem v knížce nazval jménem Meisler. Byla vypálena chýše jejich staršího druha Derbaka — Derbačka, který bratry zrazoval celníkům. Nikolou byl zastřelen celník, snad milenec Eržičin (tak alespoň tvrdí ona a tak udala do protokolů). Na polonině byl konečně zastřelen zrádce Derbak-Derbačok. To byl poslední zločin obou bratrů. Dva dny potom byli v sucharském lese zavražděni sami. Tři jejich kamarádi je z různých motivů, z nichž ne posledním byla naděje na vlastní beztrestnost a na slíbenou odměnu, ubili sekerami. To se stalo 16. srpna roku 1921, v dvacátém třetím roce Šuhajova věku. V noci po činu, když se celníci od tří vrahů o věci dověděli, vypravili se pod vedením vrchního strážmistra do lesa k mrtvolám a rozstříleli je krupobitím kulí, nehodlajíce se po námaze tak dlouhé a svízelích tak velkých vzdávati slávy, že oni to byli, kdož učinili Šuhaje neškodnými.
Vrchní strážmistr Koločavský, který rozeslal nadřízeným úřadům telegramy, že byli Šuhajové zastřeleni v přestřelce s jeho četou, a sedm celníků, kteří předstírali noční boj, byli vojenským prokurátorem užhorodským obžalováni pro falešné hlášení o použití zbraně, ale spisy byly později postoupeny zemskému četnickému velitelství, které disciplinárně potrestalo jen vrchního strážmistra. Tři vrahové bratrů Šuhajů byli skoro po jedenáctiměsíční vyšetřovací vazbě dne 3. července 1922 při hlavním přelíčení v Chustu sprostém žaloby ze zločinu vraždy a ze zločinu oloupení mrtvých o 6600 Kč, poněvadž soud pokládal za prokázáno, že měli příčinu Šuhajů se báti a jednali v sebeobraně, že při své malé inteligenci ztotožňovali záslužné ,,dopadení" se za bitím a že se mylně domnívali, že si 6600 Kč ponechávají se svolením četnictva. Jistě: vražda jest vraždou, ale jest také pravda, že Šuhaj byl Šuhajem. Úřady slíbenou odměnu 3.000 Kč za dopadení Šuhajů nedostal nikdo a 30.000 Kč neurčitě a nezávazně slíbených židovskými obcemi ovšem také ne.
Jest zachována fotografie obou bratrů. Jako lovecká jelení trofej leží křížem přes sebe, a na jejich tělech jsou položeny dvě karabiny a tabulka s nápisem: „Šuhajův konec 16. 8. 1921“. Byl učiněn pokus fotografovati také Nikolu pitvaného, ale protože byl tehdy deštivý den, jest obrázek velmi nezřetelný a není na něm viděti mnohem více leč vyhřezlé Šuhajovy vnitřnosti. Fotografie s mrtvými bratry Šuhaji měla býti dána do prodeje, bylo to však zakázáno a náklad byl zabaven.
To jsou stručná fakta loupežníkova života. Jeho činy, ani jeho kriminální činy, nebude asi možno nikdy bezpečně zjistiti, protože před soudem nikdy nestál a nebyl tedy sebrán materiál proti němu. Člověk, zajímající se o jeho životopis, jest odkázán na paměť a důvěru lidí a něco najde v aktech krajského soudu chustského, kde byli souzeni někteří jeho spoluviníci a ve spisech divisního soudu užhorodského, před nímž stálo několik provinilých celníků. Zejména není možno odpověděti na otázku, dopustil-li se kdy Nikola loupežné vraždy. Lidová tradice, jejímuž přirozenému právnímu citu se vražda ze spravedlivé msty nejen nepříčí, nýbrž která ji dokonce schvaluje, a která ovsem také plně omlouvá zabití v sebeobraně, nezná nic ohavnějšího než sobecky zištnou vraždu loupežnou, a legendy o Nikolovi Šuhajovi ji tedy připustiti nemohou. Ale také pisateli těchto zpráv, svědkovi, pravda, hodně zaujatému, se zdá, že by podobný zločin bylo Nikolovi dokazovati těžko. Za dob jeho loupežničení bylo sice v kraji spácháno mnoho vražd, jejichž pachatelé nebyli nikdy vypátráni a které se přičítají Šuhajovi, ale přesvědčivých důkazů pro to není a jest naopak jisto, že několik loupežných vražd bylo provedeno i v zimě na rok 1921, v době, kdy Šuhaj, jsa nemocen tyfem, ležel na Zvorci. Nikolův otec a někteří kamarádi dokonce tvrdí, že krutosti ze sklonku loupežníkova života, jmenovitě zastřelení Meislera, zavraždění Derbaka-Derbačka a zapálení jeho stavení, nespáchal on, nýbrž divoké dítě Jura.
Nikola Šuhaj nebyl rozený zločinec, byl to jen civilizací netknutý pudový hoch, kterého doba a poměry svedly rváti se na vlastní pěst o svobodu a život, a který, dopustiv se jednou omylu: „na vlastní pěst“, mohl stěží dojíti jinam, než kam došel. Nikola Šuhaj neměl žádných zájmů politických nebo sociálních a všechny zprávy o tom jsou buď výmysl nebo omyl. Popřevratových sociálních bouří v Koločavě se neúčastnil a choval se k nim netečně, užívaje svobody jako zázrakem s nebe spadlé a miliskuje se s Eržikou. Autor, pátrající po zprávách o ideovosti Šuhajově, nezjistil nic, co by jí nasvědčovalo.
Nikola Šuhaj velkým loupežníkem ve smyslu sociálním nebo politickém nebyl. Ale splnil jiné poslání loupežníků, poslání věru nejkrásnější, a v tom se přibližuje loupežníkům největším, ba samému Oleksovi Dovbosovi: oplodnil lidovou fantasii.
Teprve duše rusínského lidu, toužící po svém právu a své spravedlnosti, učinila z Nikoly Šuhaje velkého loupežníka a postavu tragickou, obdařivši ho vší silou a mocí, kterých sama nemá a po nichž tak horoucně touží. Hic: Žízníme po sociální spravedlnosti, ale jsouce k vzpouře nestateční, marně hledáme, kdo by nám ji dal, toužíme v chudobě po bohatství, a jsouce slabí vzíti si je, nenalézáme nikoho, kdo by nám je složil do klína; on byl statečný, bil pány a mstil lidskou křivdu, on byl silný, pánům bral a nám chudým dával. Hle: Jsme ubozí a k boji mdlí, v obraně nazí a v útoku s holými pěstmi; on byl mocný s brněním nezranitelnosti na sobě a v ruce se strašlivou puškou se znamením kříže, která se nikdy nemíjela terče . . . To jest legendární Nikola Šuhaj.
Báje, pověsti a zkazky o Nikolovi Šuhajovi jsou směsí nedávné skutečnosti, prastarých legendárních prvků, opakujících se a znova se vracejících, a čisté umělecké tvorby. Jsou na místě nikoli posledním poutavé tím, že se vztahují k člověku zemřelému teprve nedávno, že se rodí takřka před našima očima, že můžeme sledovati jejich růst a ještě přesně rozeznávati prvky, z nichž se skládají.
V Koločavě, kde se na něho všichni dospělí lidé dobře pamatují, se o Šuhajovi vypravují jen zkazky. Jistě, zveličují, zkrášlují, líčí také události, které se jen sběhnouti mohly, ale v celku obraz loupežníkův nezkreslují a neopouštějí nikdy půdu reality: mluví o jeho smrti sekerami tří zrádných přátel; o jeho štědrosti; o daru dvou, tří a také pěti tisíc, které v noci zastrčil za okno vdově po chudákovi Meislerovi, který byl svévolně zastřelen Jurou; o přepadávání pošt a vozů s trhovci; o jeho statečnosti v boji s četníky; o tom (jaká radost!), jak je vodil za nos, jak střílel panské medvědy a jeleny, jak sedával v chustském hostinci s pány a nebyl jimi poznáván, jak si tropil šašky z paní okresní náčelníkové; o jeho lásce k Eržice a nočním plížení za ní, kdy na ni čekával, jsa přichlípen k hřebenům chýší nebo se krče v konopí; a znova o jeho ohromných penězích, o pokladech, které před smrtí zakopal, nesvěřiv ani nejbližším přátelům, kde.
Ale již ve Volovém, obci od Koločavy ne více vzdálené než 26 kilometrů, jsem slyšel pověst, opakovanou mi později v Majdanu a ve Vučkově, že měl Nikola zázračnou zelenou ratolístku, kterou v bojích okolo sebe mával a odháněl tak četnické kule, takže padaly zpět na ty, kdož je vystřelili. V Toruni a Majdanu vědí o jeho zázračné pušce s vyrytým křížem, která se nikdy nemíjela toho, nač zamířila. V Jasině mi vyprávěli o Nikolově kouzelné jeskyni, plné pokladů chráněných zlými duchy, a o tom, že ještě dnes pastýři tyto poklady hledají, chránice se křížem a kopajíce v místech, kde v noci tančívají bludičky, nebo odvalujíce balvany, na nichž se domnívají poznávati nějaké znamení. Tak se mísí realita s fantasií, pohádka se skutečností. A věru, v středním a východním Podkarpatsku by se stěží našla osada, ve které by nikdo nežil, kdo by se nepamatoval nebo nelhal, že Nikolu viděl nebo v nějakém přestrojeni poznal. Legenda roste vzdáleností.
Ale na polonině nad Holatýnem mi při večerním ohni vyprávěl pastevec již skutečnou pověst o Nikolovi Šuhajovi, již hotové umělecké dílo, ve svém prostředku ještě tvárné a schopné dalšího zpracování, ale ve své celkové podobě definitivní. Ten prostředek ví o Šuhajově nezranitelnosti, ví o jeho carovu něm střelectví, ví povšechně o tom, že bohatým bral, chudým dával, že se mstil pánům a trestal křivdy a kdyby byl na světě, že by bylo chudému lidu lépe. Ale neví nic o Eržice a jejím milování s celníkem, neví nic o Jurovi, postavě sociálně i umělecky jistě velmi zajímavé, neví o zrádném Derbačkovi; a zprávu o zázračné zelené ratolístce dokonce popírá. Legenda končí vypravováním o smrti Šuhajově sekerami tří přátel, neuchylujíc se mnoho od skutečnosti a celkem správně odhadujíc hlavní motivy vrahů. Nejpůvabnější jest vsak počátek legendy; jest v něm i filosofická hloubka. Pracuje — a to je možné právě jen v této zemi mnoha století — jednak prostředky zcela nedávnými, světovou válkou, kulomety, desercí a sebemrzačením, jednak prvky z pohanských dob, čarodějnicemi, kouzelnými nápoji a středověkou krutostí. Nikola Šuhaj byl nezranitelný. Ale odkud měl nezranitelnost, když je vypravování o zelené ratolístce nepravdivé; Bylo to takto: Skrýval se ještě s jedním válečným zběhem za frontou u ruské stařeny, která je chtěla oženiti se svými dvěma dcerami a aby je zachránila před nebezpečími války, dala jim píti kouzelného nápoje. Ale když poznali, že mají co činiti s čarodějnicí, ubili ji obušky a utekli. Pak později chtěli jeden druhého postřeliti, aby se z válečného pekla dostali domů alespoň jako invalidi, ale v lese po sobě pálili, postřeliti se nemohli a poznali, že jsou nezranitelní. Ale nezranitelný Šuhaj, hrdina a vykonavatel sociální spravedlnosti, přece zahynul, nedokončiv svého díla! Jak to srovnati; Zde jsme u pradávné pověsti, dochované nám již z počátků lidských dějin ve vypravování o vlasech Samsonových, o patě Achillově, o lopatce Siegfriedově, o Mackbethově proroctví o člověku z ženy nikdy nenarozeném, o jediné střele, kterou mohl býti zabit Oleksa Dovboš; jsme u pověsti vždy znova se opakující a po stoletích-vždy znova se vracející, snad proto, že jest napodobována, ale snad také proto, že lidská mysl, zabývající se otázkou života, musí vždy a nezávisle na druhých dojíti k témuž řešení, že není nesmrtelnosti, není nezranitelnosti, není moci, není síly a není života kromě chvilkových a že tedy proroctví a přísliby o nich musí vždy něco zamlčeti, ponechávajíce tak mezeru, kudy by mohl proniknouti osud a dáti smrti, co jest jejího. Nejinak tomu bylo s Nikolou Šuhajem. „Netkne se tě žádná kule ani z pušky, ani z děla, ani z kulometu!“ řekla mu stařena. A zahynul sekerami přátel.
Motiv jistě krásný.«


Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Gabriel García Márquez
Sto roků samoty [Cien años de soledad]

Nakl. údaje: Praha : Odeon, 2006
ISBN 80-207-1215-1 (váz.)

Tak jako je Sto roků samoty více než obyčejná kniha, ale i jedním z nejlegendárnějších literárních děl 20. století, jež si k sobě již po čtyři desetiletí láká stále nové a nové zástupy čtenářů, není Gabriel García Márquez obyčejným spisovatelem, ale i vypravěčským mágem. Avšak přes veškeré adorace, jež se na Márqueze právě od vydání Sto roků samoty v roce 1967 snesly, těmi čtenářskými počínaje a Nobelovou cenou za literaturu za rok 1982 konče, často váhám nakolik je tato chvála oprávněná a nakolik se jedná o určitou formu emočního šoku, v čemž je sice Márquez mistr svého oboru, nicméně měl-li bych jej zařadit do světového kontextu právě po bok svého někdejšího vzoru, Franze Kafky, ke kterému má přes veškerou absurdnost tohoto srovnání i naprostou odlišnost stylu i myšlení přec jen velmi blízko, nemohu se Márquezovy nevytknout povrchnost, absenci duševní a psychologické složky svých postav a potažmo i vlastního příběhu, což je o to s větší mírou nahrazováno obrovským spádem událostí, střídáním postav a těch nejnepravděpodobnějších konstrukcí s množstvím nenadálých zvratů, úmrtí, narození, revolucí ba stěhováním národů a to vše s přívlastkem tajemna balancujícím někde mezi Kafkou a jihoamerickou křesťanskou mystikou.
Rozhodně nemám v úmyslu jakkoliv měnit emoční otisk Márquezových zapřísáhlých obdivovatelů, ke kterým jsem ostatně i já sám dříve patřil, nicméně, při postupném pronikání do šíře i hlubin jeho díla, se nemohu vyhnout svému vlastnímu zklamání, kdy jsa naladěn Dvanácti povídkami o poutnících, jež pro svou obrovskou čistotu, vytříbenost a grandienci řadím opravdu mezi to nejlepší, co bylo kdy napsáno (ač se již z principu nemohly tyto povídky setkat s širším čtenářským zájmem) jsem jak od Lásky za časů cholery tak Sto roků samoty čekal mnohé, avšak takřka dvacet let, v jejichž průběhu Márquez Dvanáct povídek o poutnících přepisoval, škrtal, zahazoval a začal znovu psát, jsou zkrátka znát, a pominu-li onu mysterijně-magickou složku i pro Evropana zakázanou sexuální linii s holčičkami, jež se sotva přestaly v noci počůrávat či cigánkou s prsy velkými jako cecíky feny, nemá toho již, krom oné nepředvídatelnosti dalšího vývoje i naturalismu hraničícím se sadismem Márquez již mnoho, co by mohl nabídnout.
Sto roků samoty je rovněž zajímavé srovnat s takřka o třicet let mladšími autorovými životními vzpomínkami Žít, abych mohl vyprávět z roku 2002, kde můžeme krom paralely v míšení reality a fikce nalézt i mnohé události, v nichž lze hledat nejen mnohou předlohu tohoto Márquezova prvního světově proslulého románu, ale lze se i dopátrat autora jeho literárního stylu - Márquezovu babičku, jež byla v románu ztvárněna jako zakladatelka první ze šesti generací Buendíů Úrsula, jež ve svých vyprávěních kombinovala skutečné události s lidovými pověrami, pohádkami i vlastní fantazií, čemuž ovšem, a to je pro pozdějšího Márqueze nejdůležitější, sama předkládala jako nejčistší pravdu.
A není asi velké překvapení, že předobrazem Plukovník Aureliano Buendía nebyl nikdo jiný než spisovatelův dědeček, jenž v průběhu Tisícidenní války (1899-1902), jak nijak než na straně liberálů, po sobě zanechal šestnáct nemanželských dětí a Márquezovi ukázal moře i led, jež ve Sto rocích samoty tvoří základní symboliku, jež se promítá v průběhu celého románu.
A ostatně i osada Maconda, již v románu rod Buendíů založil, má svůj předobraz v Márquezově rodném Aracatacu, jež však narozdíl od románu, měl své období s největším rozmachem daných působením banánové společnosti již dávno za sebou a popisy pozvolna chátrajícího maloměsta lze najít v samotném závěru knihy. Co však lze Márquezovi připsat jako původní myšlenku, je postava cikánského učence a alchymisty Melquíadese, jež po své smrti sepsal v sanskrtu dějiny celého rodu Buendíů od založení Macondy až po posledního Aureliana Buendíu, jež spis po sto letech rozluští a celý rod tímto zaniká. Tuto myšlenku, která se v nejrůznějších náznacích promítá v průběhu celého románu, pak lze položit za skvost, jež z části rehabilituje předešlý „stoletý“ úsek, který musel být naplněn už proto, aby tento závěr dostatečně vynikl, nicméně, nemohu se zbavit právě onoho pocitu pouhé dějové vycpávky mezi dvěma úseky v čase.

»Amaranta seděla v proutěném křesle, vyšívání odložené v klíně, a hleděla na Aureliana Josého s bradou plnou pěny, jak brousí na řemeni břitvu, aby se poprvé oholil. Seřízl si přitom několik uhrů a pořezal si horní ret, když se ze svých světlých chlupů pokoušel stvořit knírek, a nakonec vypadal stejně jako předtím; v Amarantě vsak ono pracné úsilí zanechalo dojem, že v tom okamžiku začal stárnout.
„Vypadáš úplné jako Aureliano, když byl tak starý jako ty,“ řekla mu. „Už je z tebe muž.“
Byl jím ve skutečnosti už dávno, už od oněch vzdálených dnů, kdy ho Amaranta ještě považovala za chlapce a svlékala se před ním v koupelné jako dřív, jak tomu uvykla od té doby, kdy jí ho Pilar Ternerová předala na vychování. Když ji poprvé uviděl nahou, upoutal jeho pozornost jediné hluboký žlábek mezi jejími prsy. Byl ještě natolik prostoduchý, že se zeptal, co se jí stalo; Amaranta předstírala, že si konečky prstů rozdírá hruď, a odpověděla mu: „To mi řezali jeden kousíček masa za druhým.“ Nějaký čas nato, když se vzpamatovala ze sebevraždy Pietra Crespiho a začala se s Aurelianem Josém znovu chodit koupat, už si onoho žlábku nevšímal; při pohledu na její nádherné prsy s modrofialovými bradavkami však pocítil jakési neznámé vzrušení. Upřeně na ni hleděl, píď za pídí objevoval její zázračnou nahotu a cítil, že má celé tělo jako v ohni, stejně jako se rozpalovala její pleť při dotyku s vodou. Už od dětských let míval ve zvyku vylézat ze své sítě a ráno se probouzet v Amarantině posteli; dotyk jejího těla mu stačil, aby se přestal bát tmy. Od chvíle, kdy si uvědomil její nahotu, však už ho pod její moskytiéru nezaháněl strach ze tmy, ale touha cítit její teplý dech, až se ráno probudí. V době, kdy Amaranta odmítla plukovníka Gerinelda Márqueze, se Aureliano José jednou ráno probudil s pocitem, že se dusí. Cítil Amarantiny prsty, tápající mu po břiše jako teplí a dychtiví červíci. Předstíral, že spí, obrátil se však, aby jí to co nejvíc usnadnil, a ucítil její nezavázanou ruku, zapadající jako slepý měkkýš mezi chaluhy jeho touhy. Oba předstírali, jako že o ničem nevědí a nemají tušení, zda něco ví ten druhý, od oné noci je však spojilo nerozlučné spiklenectví. Aureliano José nedokázal usnout, dokud hodiny v pokoji nezahrály půlnoční valčík, a stárnoucí panna, jejíž pleť už začínala vadnout, nepoznala okamžik klidu, dokud pod její moskytiéru nevklouzl onen náměsíčník, kterého vychovala netušíc, že jí pomůže snášet samotu. Od té doby spolu nejen spali, nazí a zahrnujíce druh druha vysilujícím laskáním, ale honili jeden druhého po celém domě a v kteroukoliv denní dobu se zavírali někde v ložnici, ve stavu trvalého bezvýchodného vytržení. Jednou odpoledne je přitom div nepřistihla Úrsula, jež přišla do špižírny právě v okamžiku, kdy se začali líbat. „Máš tetičku rád?“ zeptala se nevinně Aureliana Josého, a chlapec přisvědčil. „Tak to má být,“ přikývla Úrsula, naměřila si mouky na chleba a vrátila se do kuchyně. Ona událost vytrhla Amarantu z obluzení. Uvědomila si, že zašla příliš daleko a že si už nehraje s malým chlapcem na pusinky, ale potácí se v pozdní vášni, bezvýhledné a nebezpečné, a jedním rázem s ní skoncovala. Aureliano José, jenž právě končil svůj vojenský výcvik, to nakonec uznal a odstěhoval se do kasáren. V sobotu chodíval s vojáky do Catarinovy krčmy. Hledal lék na svou náhlou samotu a na svou předčasnou dospělost a nacházel ho u žen páchnoucích zvadlými květinami, které si ve tmě představoval lepší, než opravdu byly, a vynakládal všecku svou představivost, aby se mu proměnily v Amarantu.
Nedlouho nato začaly z bojiště přicházet protikladné zvěsti. Sama vláda sice přiznávala úspěchy povstalců, důstojníci v Macondu vsak měli důvěrné zprávy, že se schyluje k mírovým jednáním. Počátkem dubna se u plukovníka Gerinelda Márqueze ohlásil zvláštní posel. Potvrdil mu, že vedoucí činitelé strany opravdu vešli do styku s povstaleckými veliteli ve vnitrozemí a chystají se uzavřít příměří výměnou za tři ministerstva pro liberály, menšinové zastoupení v parlamentě a všeobecnou amnestii pro povstalce, kteří složí zbraně. Navíc posel přinášel nanejvýš důvěrný rozkaz plukovníka Aureliana Buendíi, jenž s podmínkami příměří nesouhlasil. Plukovník Gerineldo Márquez mel ze svých lidí vybrat pět nejlepších a spolu s nimi se připravit na odchod ze země. Rozkaz byl splněn za nejpřísnějšího utajení. Týden předtím, než byla dohoda vyhlášena, v záplavě nejrůznějších pověstí, které si navzájem odporovaly, plukovník Aureliano Buendía a deset spolehlivých důstojníků - plukovník Roque Carnicero byl mezi nimi - po půlnoci potají přijeli do Maconda, rozpustili posádku, zakopali zbraně a zničili archívy. Za svítání byli už zase pryč spolu s plukovníkem Gerineldem Márquezem a s jeho pěti důstojníky. Všecko proběhlo tak rychle a potají, že se o tom Úrsula dozvěděla teprve v posledním okamžiku, když někdo tiše zaklepal na okno její ložnice a zašeptal: „Jestli chcete uvidět plukovníka Aureliana Buendíu, podívejte se rychle ze dveří,“ Úrsula vyskočila z postele a vyběhla v noční košili ven, zaslechla však už jenom cválající koně, opouštějící městečko v němém oblaku prachu. Teprve příštího dne se dozvěděla, že Aureliano José odjel se svým otcem.
Deset dní poté, co společné komuniké vlády a opozice oznámilo konec války, došly zprávy o prvním ozbrojeném povstání plukovníka Aureliana Buendíi nedaleko západních hranic. Jeho nečetné a špatně vyzbrojené oddíly byly za necelý týden rozprášeny. Během onoho roku, zatímco se liberálové i konzervativci snažili, aby země uvěřila ve smíření, se však pokusil o dalších sedm povstání. Jedné noci ostřeloval z děl své goelety Riohachu a místní posádka v odvetu vytáhla z postelí čtrnáct nejznámějších liberálů ve městě a postřílela je. Déle než čtrnáct dní měl v rukou jednu z pohraničních celnic a odtud vydal k národu výzvu k všeobecné válce. Při jiném tažení zmizel na tři měsíce v pralese v nesmyslném pokusu přejít více než patnáct set kilometrů neprozkoumaného území a zanést válku až na předměstí hlavního města. Jedenkrát byl sotva dvacet kilometrů od Maconda, vládní hlídky ho však donutily stáhnout se do hor nedaleko začarovaného kraje, kde jeho otec před mnoha lety nalezl zkamenělý španělský koráb.
V té době zemřela Visitación. Ze strachu před nespavou nemocí se kdysi zřekla trůnu, a teď si dopřála to potěšení a zemřela přirozenou smrtí; jejím posledním přáním bylo, aby zpod její postele vykopali peníze, které si za déle než dvacet let našetřila, a poslali je plukovníku Aurelianovi Buendíovi, aby mohl pokračovat ve válce. Úrsula se však neobtěžovala je hledat, poněvadž právě v té době kolovaly pověsti, že plukovník Aureliano Buendía zahynul při vylodění nedaleko hlavního města provincie. Delší čas o něm nebylo nic slyšet, a tak úřední zprávu o jeho smrti - už čtvrtou během necelých dvou let - skoro Šest měsíců považovali za pravdivou. Úrsula s Amarantou už ke smutku za ostatní zemřelé připojily i smutek za něj, když tu náhle došla nečekaná zpráva. Plukovník Aureliano Buendía byl živ, zřejmě se však vzdal boje proti vládě své země a připojil se k vítězným federálům v jiných karibských republikách. Objevoval se pod různými jmény dál a dál od své vlasti. Teprve později se dozvěděli, že ho vedla myšlenka na sjednocení všech federalistických sil ve Střední Americe, které by smetlo konzervativní vlády od Aljašky až po Patagonii. První zpráva, kterou Úrsula dostala přímo od něho, několik let po jeho odchodu, byl pomačkaný a vybledlý dopis, jenž z ruky do ruky putoval ze Santiaga de Cuba až sem.
„Ztratili jsme ho navždy,“ prohlásila Úrsula, když jej dočetla. „Takhle stráví vánoce někde na konci světa.“
Člověk, kterému to řekla - a první, komu ukázala synův dopis - byl konzervativní generál José Raquel Moncada, od skončení války starosta v Macondu. „Tenhleten Aureliano,“ mínil generál Moncada, „škoda, že není konzervativec.“ Opravdu se mu obdivoval. Stejně jako mnoho jiných civilistů z řad konzervativců šel José Raquel Moncada do války bojovat za svou stranu a na bitevním poli dosáhl hodnosti generála, i když ho vojenská dráha nijak netáhla. Naopak byl antimilitarista; ani tím se nelišil od mnoha příslušníků své strany. Vojáky z povolání považoval za bezzásadové povaleče, pleticháře a ctižádostivce, kteří věčně jen štvou civilisty proti sobě a pak z toho zmatku těží. Byl bystrý, živé povahy a příjemných způsobů, rád dobře jedl a vášnivé miloval kohoutí zápasy; v jistém období byl nejobávanějším protivníkem plukovníka Aureliana Buendíi. Dokázal si zjednat vážnost u vojáků z povolání na značné části pobřeží. Když jednou ze strategických důvodů musel vydat kterési město oddílům plukovníka Aureliana Buendíi, nechal mu tam dva dopisy. V jednom z nich, velice obsáhlém, mu navrhoval, aby se společné přičinili o zlidštění války. Druhý dopis byl určen jeho manželce, která žila na území ovládaném liberály, a provázela ho prosba, aby ho plukovník Aureliano Buendía dal doručit. Od té doby oba velitelé i za nejúpornějších bojů uzavírali občasná příměří a vyměňovali si zajatce. Ony chvíle oddechu mívaly poněkud slavnostní ráz a generál Moncada jich využíval k tomu, aby plukovníka Aureliana Buendíu naučil hrát šachy. Stali se důvěrnými přáteli, a občas dokonce uvažovali o možnosti sjednotit prosté lidi z obou stran, zbavit moci vojáky a politiky z povolání a nastolit lidský řád, jenž by si vzal to nejlepší z obou učení. Po skončení války, zatímco plukovník Aureliano Buendía unikal soutěskami neustálých vzpour, generál Moncada byl jmenován soudcem v Macondu. Oblékl si civilní oděv, nahradil vojáky neozbrojenými strážníky, uvedl do života zákony o amnestii a pomáhal rodinám některých liberálů padlých ve válce. Dosáhl toho, že Macondo bylo povýšeno na město, stal se jeho prvním starostou a nastolil v obci ovzduší důvěry, v němž válka vypadala jako nějaký nesmyslný přelud z minulosti. Otce Nicanora, zkrušeného jaterními horečkami, vystřídal otec Coronel, veterán z první federalistické války, kterému přezdívali Stene. Bruno Crespi, manžel Amparo Moscotové, jehož obchod s hračkami a hudebními nástroji stále víc vzkvétal, tu dal postavit divadlo a španělské společnosti je zahrnuly do svých cestovních plánů. Byl to rozlehlý sál pod širým nebem, s dřevěnými lavicemi, sametovou oponou zdobenou řeckými maskami a s třemi pokladnami ve tvaru lvích hlav, v jejichž otevřených tlamách se prodávaly vstupenky. Ve stejné době opravili i školní budovu. Dostal ji na starost don Melchor Escalona, starý učitel vyslaný sem z bažiny, jenž se souhlasem rodičů nechával lenivé žáky lézt po kolenou po ledkové půdě dvora a mluvky nutil polykat tlučený pepř. Jako první zasedli ve třídě se svými tabulkami, křídami a hliníkovými džbány, na kterých stála jejich jména, Aureliano Segundo a José Arcadio Segundo, svéhlavá dvojčata Santy Sofie de la Piedad. Remedios, jež zdědila matčinu čistou krásu, už tehdy začínala bát známá jako Krásná Remedios. Vzdor plynoucímu času, ránám, které ji postihly, a smutku, který držela za všechny své mrtvé, Úrsula odmítala zestárnout. S pomocí Santy Sofie de la Piedad ještě víc rozšířila svou výrobu pečiva a během několika let nejenom opět nabyla jmění, které její syn promrhal ve válce, ale znovu naplnila ryzím zlatem i tykve zakopané v ložnici. „Dokud mi Bůh dopřeje života,“ říkávala, „nebudou v tomhle bláznivém domě chybět peníze.“ Tak to vypadalo u Buendíových, když Aureliano José zběhl z nicaragujských federálních oddílů, dal se najmout na německou loď a jednoho dne se objevil doma v kuchyni, statný jako kůň, snědý a zarostlý jako Indián a s tajným úmyslem oženit se s Amarantou.
Když ho Amaranta uviděla ve dveřích, věděla okamžitě, proč se vrátil, i když se o tom slovem nezmínil. Při jídle se neodvažovali pohlédnout jeden druhému do tváře. Čtrnáct dní po návratu se jí však v Úrsulině přítomnosti podíval do očí a řekl: „Celou dobu jsem na tebe myslel.“ Amaranta se mu vyhýbala. Chránila se náhodných setkání a ani na okamžik se nevzdalovala od Krásné Remedios. Roztrpčil ji ruměnec, který jí zalil tvář, když se jí synovec zeptal, jak dlouho ještě míní nosit ten černý obvaz na ruce, a ona si jeho otázku vyložila jako narážku na své panenství. Od chvíle, kdy se vrátil, zavírala se v ložnici na závoru; tak dlouho vsak slýchala z vedlejšího pokoje jeho pokojné chrápání, že se přestala mít na pozoru. Jednou k ránu, téměř dva měsíce po jeho návratu, však naráz zaslechla, jak vchází do její ložnice, a místo aby utekla nebo se dala do křiku, jak měla v úmyslu, prostoupil ji příjemný pocit úlevy. Cítila, jak vklouzl k ní pod moskytiéru, jako to dělával v dětství a jako to dělával vždycky, a přes všecko úsilí ji zalil studený pot a začala cvakat zuby, když si všimla, že je úplné nahý. „Jdi pryč,“ zašeptala, zalykajíc se zvědavostí. „Jdi pryč, nebo začnu křičet.“ Aureliano José vsak už věděl, co má dělat; nebyl to už chlapec, který se bojí tmy, ale drsný chlap z vojenských ležení. Od té chvíle znovu začaly ony němé a bezvýsledné potyčky, trvající až do samého úsvitu. „Jsem tvoje teta,“ šeptávala Amaranta vyčerpaně. „A málem jako bych byla tvá matka, nejenom lety, ale ve všem, jediné že jsem tě nedokojila.“ Na úsvitě se Aureliano José vytratil a příštího dne k ránu přicházel znovu, pokaždé vzrušenější při zjištění, že Amaranta zase nezavřela na závoru. Nepřestal po ní toužit ani na okamžik, i když byl v cizině. Nacházel ji v temných ložnicích dobytých mést, obzvlášť v těch nejubožejších, a vyvstávala mu před očima, když cítil zaschlou krev na obvazech raněných, i když pociťoval chvilkový strach ze smrti, vídal ji všude a ve všem. Utekl před ní a snažil se potlačit každou vzpomínku nejen dálkou, která je dělila, ale i bezhlavou bojechtivostí, kterou jeho spolubojovníci považovali za smělost. Čím víc však utápěl její podobu ve splaškách války, tím víc se válka podobala Amarantě. Tak protrpěl vyhnanství ve snaze najít smrt a tak sprovodit ze světa i vzpomínku na ni, až jednou uslyšel starou historku o muži, který se oženil se svou tetou, jež navíc byla jeho sestřenicí, a jeho syn se tak stal svým vlastním dědečkem.
„Copak se člověk může oženit se svou tetou?“ zeptal se užasle.
„Jistěže může,“ odpověděl mu jeden z vojáků, „a tuhle válku proti farářům vedeme proto, aby se mohl oženit i s vlastní matkou.“
Čtrnáct dní nato José Aureliano zběhl. Našel Amarantu zvadlejší, zádumčivější a stydlivější, než si ji pamatoval, a po pravdě už na samém prahu stáří; potmě v ložnici si však počínala horečnatěji než kdy dřív, a výbojnost, s jakou mu kladla odpor, byla čím dál dráždivější. „Jsi surovec,“ říkala mu Amaranta, když na ni dotíral jako buldok. „Takové věci se ubohé tetičce dělat nesmějí, ledaže bys měl zvláštní povolení od papeže.“ Aureliano José sliboval, že pojede do Říma, přejde na kolenou celou Evropu a políbí opánky Svatého otce, jen aby spustila své padací mosty.
„To není všecko,“ odmítala Amaranta. „Potom se rodí děti s prasečím ocáskem.“
Aureliano José byl k jejím vývodům hluchý.
„I kdyby se narodili pásovci,“ žadonil. Jednou k ránu podlehl nesnesitelné bolesti svého potlačovaného mužství a vypravil se do Catarinovy krčmy. Našel tam jakousi ženu se zvadlými prsy, přítulnou a lacinou, která jeho chtíč na nějaký čas ukojila. Rozhodl se, že začne Amarantu přehlížet. Vídal ji na verandě, jak sedí u šicího stroje na kliku, na němž se naučila šít se záviděníhodnou obratností, a neztratil s ní jediné slovo. Amarantě odlehlo, jako kdyby se zbavila nějakého břemene, a sama nechápala, proč začala znovu myslet na plukovníka Gerinelda Márqueze, proč si tak teskně připomínala ona odpoledne nad čínskou dámou, a dokonce si ho začala představovat ve své ložnici. Aureliano José nakonec už nevydržel dál předstírat lhostejnost a jedné noci přišel znovu do jejího pokoje; netušil však, jak mnoho zatím ztratil. Amaranta ho odmítla, jednoznačné a neoblomně, a závora na jejích dveřích bývala od té doby vždycky zavřená.
Několik měsíců po návratu Aureliana Josého přišla k Buendíovým krásná žena, vonící jasmínovou voňavkou, s přibližné pětiletým chlapcem. Prohlásila, že je to syn plukovníka Aureliana Buendíi a že ho přivádí proto, aby ho Úrsula pokřtila. Nebylo pochyb, že onen bezejmenný chlapec je skutečně plukovníkovým synem; vypadal stejné jako on v dobách, kdy ho otec vzal k cikánům, aby si prohlédl led. Žena jim vyprávěla, že se narodil s otevřenýma očima a prohlížel si přítomné se soudností dospělého a zeji leká, jak upřené pozoruje věci kolem sebe, aniž pohne brvou. „Přesné jako Aureliano,“ řekla Úrsula. „Chybí jen, aby pouhým pohledem převracel židle.“ Dali mu jméno Aureliano a příjmení po matce, poněvadž zákon dětem nedovoloval užívat otcovo příjmení, pokud je neuznali za své. Generál Moncada Šel za kmotra. Amaranta naléhala, aby jí chlapce nechali na vychování, matka se však postavila proti tomu.
Úrsula tehdy ještě neznala zvyk posílat dívky do postelí válečníkům, jako se připouštějí slepice k vybraným kohoutům, brzy se však s ním seznámila: během onoho roku jí přivedli dalších devět synů plukovníka Aureliana Buendíi, aby je pokřtila. Nejstaršímu, zvláštnímu tmavovlasému chlapci se zelenýma očima, jenž v ničem nepřipomínal otcovu rodinu, bylo už deset pryč. Přiváděli jí děti nejrůznějšího věku a nejrůznější barvy pleti; bez výjimky to však byli chlapci a všichni měli onen osamělý výraz, jenž nepřipouštěl pochyb, kdo je jejich otcem. Jen dva se nějak lišili od ostatních. První, příliš velký na svůj věk, porozbíjel v domě vázy a několik talířů, poněvadž jeho ruce jako by samy od sebe tříštily na kusy všecko, čeho se dotkl. Druhý byl světlovlasý chlapec s modrýma očima po matce, kterému nechali narůst dlouhé kadeře jako děvčátku. Vešel dovnitř, jako kdyby tu vyrostl a všecko důvěrně znal, zamířil přímo k truhle v Úrsulině ložnici a požádal: „Chci tanečnici na pero.“ Úrsula se polekala. Otevřela truhlu a hledala mezi starodávnými a zaprášenými věcmi z Melquíadesových dob, až v jednom páru punčoch našla tanečnici na pero, kterou kdysi přinesl Pietro Crespi a na kterou si od té doby nikdo nevzpomněl. Za necelých dvacet let pokřtili jménem Aureliano spolu s příjmením po matce všecky sny, které plukovník rozesel křížem krážem po krajích, kde válčil: celkem jich bylo sedmnáct. Zpočátku jim Úrsula plnila kapsy penězi a Amaranta se pokoušela ponechat si je; nakonec už jim jen chodily za kmotry a dávaly jim dárky. „Dost na tom, když je pokřtíme,“ říkala Úrsula a zapisovala do sešitku jména a adresy matek spolu s místy a daty narození dětí. „Aureliano si jistě vede pořádné záznamy, ať si o tom rozhodne on, až se vrátí.“ Jednou při obědě, když vyprávěla generálu Moncadovi o oné zarážející plodnosti, vyslovila přání, aby se plukovník Aureliano Buendía jednou vrátil a sezval k sobě všecky své syny.
„Nestarejte se, paní kmotro,“ řekl generál Moncada záhadně. „Objeví se tu dřív, než si myslíte.“
Generál Moncada totiž věděl, i když to při obědě nechtěl prozradit, že plukovník Aureliano Buendía je už na cestě zpátky, aby se postavil do čela nejdelšího, nejradikálnějšího a nejkrvavějšího povstání ze všech, k nimž do té doby došlo. Zakrátko byla situace stejně napjatá jako v měsících, jež předcházely první válce. Kohoutí zápasy, podporované samým starostou, byly zakázány. Moc ve městě v podstatě převzal velitel posádky, kapitán Aquiles Ricardo. Liberálové ho prohlásili za provokatéra. „Stane se něco strašného,“ říkala Úrsula Aurelianu Josému. „Nechoď po šesté hodině ven.“ Její prosby však byly marné. Aureliano José jí už dávno přestal náležet, stejně jako kdysi Arcadio. Návrat domů a možnost žít, aniž se musel starat o své každodenní potřeby, jako by u něho vzbudily sklon k chlípnosti a k zahálce, připomínající jeho strýce Josého Arcadia. Jeho touha po Amarantě vyhasla a nezanechala jizvy. Dával se prosté unášet proudem, chodil hrát kulečník, občas si svou samotu zpříjemnil nějakou ženou a plenil skrýše, do kterých si Úrsula schovávala peníze a pak na ně zapomínala. Nakonec se už domů chodil jen převléknout. „Jsou všichni stejní,“ stýskala si Úrsula. „Zpočátku je radost se o ně starat, jsou poslušní a zdvořilí a řekli byste, že nedokážou ublížit ani mouše, ale sotva jim narostou vousy, začnou se spouštět.“ Na rozdíl od Arcadia, který se nikdy nedozvěděl, kdo byli jeho rodiče, Aureliano José věděl, že je synem Pilar Ternerové, která mu ve svém domě uchystala síť a on v ní trávíval polední odpočinek. Spíš než vztah mezi matkou a synem to však bylo spojenectví dvou osamělců. Pilar Ternerová už dávno ztratila poslední zbytky naděje. Její smích teď svou hloubkou připomínal varhany, její prsy povisly únavou z chvilkových laskání a její břicho a stehna podlehla neodvolatelnému osudu ženy, o níž se dělí více mužů, její srdce však stárlo beze vší zatrpklosti. Byla tlustá a řečná a nosila nos vzhůru jako dámička v neštěstí; ke stáří se zřekla neplodného mámení karet a našla útěchu v cizích láskách. Do jejího domu, kde si Aureliano José zvykl trávit polední odpočinek, si děvčata ze sousedství vodila své náhodné milence. „Půjčíš mi pokoj, viď, Pilar,“ říkávaly prostě, když už byly uvnitř. „Samozřejmě,“ odpovídala Pilar. A když se k tomu naskytl někdo další, vysvětlila mu:
„Jsem ráda, když je lidem spolu dobře v posteli.“
Nikdy od nich nebrala peníze a nikdy jim tu službu neodmítla, jako nikdy neodmítla nepočetné muže, kteří ji vyhledávali až do pokročilého věku a neodvděčovali sejí penězi ani láskou, a jenom zřídka rozkoší. Jejích pět dcer zdědilo její horkou krev a ztratilo se na stezkách života, jakmile dospěly. Ze dvou chlapců, které se jí podařilo vychovat, jeden padl v oddílech plukovníka Aureliana Buendíi a druhého poranili a chytili ve čtrnácti letech, když se v jedné vesnici na bažině pokoušel ukrást klec se slepicemi. Svým způsobem byl Aureliano José oním vysokým tmavovlasým mužem, kterého jí už půl století ohlašoval srdcový král a který nalezl cestu k jejímu srdci teprve v době, kdy už ho poznamenala smrt, jako každý, koho jí karty poslaly. Pilar Ternerová to v nich viděla.
„Nechoď dnes večer ven,“ řekla mu. „Zůstaň na noc tady; Carmelita Montielová mě beztak pořád prosí, abych ji k tobě pustila.“
Aureliano José však nepostřehl úpěnlivou prosbu, která se za onou nabídkou skrývala.
„Pověz jí, ať na mé čeká o půlnoci,“ řekl.
Šel do divadla, kde jakási španělská společnost dávala Lišákovu dýku; vlastně to byla Zorrillova hra, jejíž jméno na příkaz kapitána Aquilese Ricarda pozměnili, poněvadž přezdívky Gótové užívali liberálové pro konzervativce. Teprve když u dveří odevzdával vstupenku, Aureliano José si všiml, že kapitán Aquiles Ricardo spolu se dvěma ozbrojenými vojáky prohledává příchozí. „Pozor, kapitáne,“ varoval ho. „Člověk, který by na mě vztáhl ruku, se ještě nenarodil.“ Kapitán se ho pokusil prohledat násilím a Aureliano José se dal na útěk, poněvadž neměl zbraň. Vojáci odmítli střílet. „Patří k Buendíovým,“ vysvětlil jeden z nich. Kapitán, slepý vztekem, mu vytrhl pušku, rozkročil se uprostřed ulice a zamířil.
„Hajzlové!“ křikl ještě. „Kéž by to byl plukovník Aureliano Buendía!“
Carmelita Montielová, dvacetiletá panna, se mezitím už vykoupala ve vodě s pomerančovými květy a právě sypala po posteli Pilar Ternerové rozmarýnové listí, když se ozval výstřel. Aurelianu Josému bylo souzeno nalézt u ní Štěstí, které mu Amaranta odepřela, zplodit s ní sedm dětí a umřít stářím v jejím náručí; kulku z pušky, která mu vnikla do zad a roztříštila mu hrudník, však vedl nesprávný výklad z karet. Ve skutečnosti měl té noci zahynout kapitán Aquiles Ricardo, jenž nakonec zemřel o čtyři hodiny dřív než on. Sotva zazněl výstřel, srazily ho současné dvě kulky - nikdy se nezjistilo, kdo je vlastně vypálil - a nocí zahřměl mnohohlasný křik:
„Ať žije liberální strana! Ať žije plukovník Aureliano Buendía!“
Do půlnoci, kdy Aureliano José vykrvácel a Carmelita Montielová zjistila, že karty, které jí měly odhalit budoucnost, zejí prázdnotou, přešlo už kolem divadla více než čtyři sta mužů a všichni vyprázdnili své revolvery do opuštěného těla kapitána Aquilese Ricarda. Musela přijít celá četa, aby vůbec dostali na vozík jeho mrtvolu, ztěžklou olovem, která se drobila jako chléb namočený v polévce.
Roztrpčen řáděním vojáků, generál José Raquel Moncada využil svých politických styků, oblékl si znovu uniformu a převzal civilní i vojenskou správu Maconda. Nicméně nedoufal, že by jeho smířlivý postoj mohl zabránit nevyhnutelnému. Zprávy, jež přicházely v září, si navzájem odporovaly. Vláda prohlašovala, že má moc v celé zemi ve svých rukou, liberálům však docházely tajné zprávy o ozbrojených povstáních ve vnitrozemí. Válečný stav vláda přiznala teprve ve vyhlášce oznamující, že plukovník Aureliano Buendía byl v nepřítomnosti postaven před válečný soud a odsouzen k smrti. Vyhláška přikazovala vykonat rozsudek první posádce, které by padl do rukou. „To znamená, že se vrátil,“ řekla rozradostněná Úrsula generálu Moncadovi. Ani ten však nevěděl nic určitého.
Plukovník Aureliano Buendía byl ve skutečnosti v zemi už déle než měsíc. Předcházely ho pověsti, které si navzájem odporovaly a podle nichž se objevoval současně v nejrůznějších končinách země; sám generál Moncada tudíž nevěřil, že se vrátil, dokud nebylo úředně oznámeno, že se zmocnil dvou pobřežních států. „Blahopřeju vám, paní kmotro,“ řekl Úrsule, když jí ten telegram ukazoval. „Už brzo ho tu budete mít.“ Úrsula se poprvé zatvářila znepokojeně. „A co uděláte vy, pane kmotře?“ zeptala se ho. Generál si tu otázku kladl už dlouho.
„Totéž co on, paní kmotro,“ odpověděl. „Splním svou povinnost.“
Prvního října za svítání plukovník Aureliano Buendía s tisícem dobře vyzbrojených mužů zaútočil na Macondo, a posádka dostala rozkaz klást odpor až do konce. V poledne, když generál Moncada seděl s Úrsulou u oběda, rozlehl se po celém městě výstřel z povstaleckého děla a rozbořil průčelí obecní pokladny. „Jsou ozbrojení stejně dobře jako my,“ vzdychl generál Moncada, „ale bojují s větší chutí.“ O druhé odpolední, když už se země třásla dělostřelbou z obou stran, rozloučil se s Úrsulou s vědomím, že jde do ztracené bitvy.
„Modlím se k Bohu, abyste Aureliana neměla dnes večer doma,“ řekl. „A jestli ano, obejměte ho za mé, poněvadž já už ho asi v životě neuvidím.“
Zajali ho téhož dne večer, když se pokoušel uprchnout z Maconda: předtím ještě plukovníku Aurelianu Buendíovi napsal obsáhlý dopis, v němž mu připomínal jejich společné plány na zlidštění války a přál mu rozhodné vítězství nad úplatkářskými vojáky a ctižádostivými politiky z obou stran. Příštího dne s ním plukovník Aureliano Buendía poobědval v rodičovském domě, kde ho uvěznili, dokud revoluční vojenský soud nerozhodne o jeho osudu. Bylo to přátelské setkání; zatímco však oba sokové zapomínali na válku a připomínali si staré časy, Úrsula měla nepříjemný pocit, že její syn je tu vetřelcem. Měla ten dojem už od prvního okamžiku, kdy se objevil ve dveřích provázen hlučnými strážemi, jež zpřevracely všecky ložnice vzhůru nohama, až měly jistotu, že nikde nehrozí žádné nebezpečí. Plukovník Aureliano Buendía s tím nejen souhlasil, ale vydal jim nejpřísnější rozkazy a nedovolil, aby kdokoli, nevyjímaje ani Úrsulu, k němu přistoupili blíž než na tři metry, dokud vojáci z jeho doprovodu nepostavili kolem celého domu stráže. Na sobě měl uniformu z obyčejného cvilinku bez jakýchkoli hodnostních označení a vysoké boty s ostruhami pokrytými blátem a zaschlou krví. Na opasku mu viselo rozepjaté pouzdro s pistolí, a ruka, neustále spočívající na pažbě, prozrazovala totéž bdělé a odhodlané napětí jako jeho pohled. Jeho hlavu, teď s vysokými kouty, jako by vypálili na pomalém ohni, a jeho tvář, ošlehaná solí Karibského moře, byla kovově tvrdá. Proti nadcházejícímu stáří ho chránila jeho životní energie, která měla něco společného s jeho chladným nitrem. Byl bledší, kostnatější a vyšší než tenkrát, když odcházel, a projevovaly se u něho první známky odolnosti vůči stesku. „Můj ty Bože,“ pomyslila si Úrsula polekané. „Teď vypadá jako člověk schopný všeho.“ Opravdu takový byl. Aztécký Šátek, který přinesl Amarantě, jeho vzpomínky na staré časy, když seděli u oběda, a zábavné historky, které jim vyprávěl, to všecko byly už jenom zbytky jeho někdejší dobrosrdečnosti. Sotva pohřbili mrtvé do hromadného hrobu, pověřil plukovníka Roque Carnicera, aby co nejrychleji uspořádal válečný soud, a sám na sebe vzal obtížný úkol uskutečnit pronikavé reformy, které by z prohnilého konzervativního řádu nenechaly kámen na kameni. „Musíme předejít politiky z naší strany,“ říkával svým rádcům. „Až otevřou oči a rozhlédnou se, zjistí, že stojí před hotovou věcí.“ Mimo jiné se rozhodl přezkoumat pozemkové vlastnictví za posledních sto let a přišel přitom na úředně potvrzené násilnosti svého bratra Josého Arcadia. Jediným Škrtem pera ony záznamy zrušil. Nato udělal poslední zdvořilostní gesto: přerušil na hodinu svou práci a navštívil Rebecu, aby jí oznámil své rozhodnutí.
Osamělá vdova, jež kdysi dávno bývala důvěrnicí jeho potlačovaných citů a jejíž umíněnost mu zachránila život, ve svém ponurém domě vypadala jako přízrak z minula. Černé rukávy jí sahaly až po zápěstí, srdce jí ustydlo na popel a o válce málem nic nevěděla. Plukovník Aureliano Buendía měl dojem, že jí kůží prosvítají světélkující kosti a že žije v jakémsi světě bludiček, v zahoustlém vzduchu, ve kterém dosud visel zápach střelného prachu. Nejdřív jí poradil, aby si vyvětrala, prominula už světu smrt Josého Arcadia a smutek za něho nedržela tak přísné. Rebece však už byla všechna samolibost cizí. V minulosti marně hledávala klid v hlíně, kterou polykala, v navoněných psaníčkách od Pietra Crespiho i v bouřlivém milování s manželem; teď ho konečné našla tady v domě, kde se dík jejímu úpornému vyvolávání vzpomínek zhmotňovaly jedna za druhou a putovaly uzavřenými pokoji, podobny lidským bytostem. Seděla pohodlně ve své proutěné houpací židli, hleděla na plukovníka Aureliana Buendíu, jako kdyby snad on vypadal jako přízrak z minulosti, a nedotkla se jí dokonce ani zpráva, že pole, která si José Arcadio přivlastnil, budou zase vrácena zákonným majitelům.
„Stane se, jak rozhodneš, Aureliano,“ vzdychla. „Vždycky jsem si myslela, že ses odrodil, a teď se v tom jenom utvrzuji.“
Prověrka pozemkového vlastnictví proběhla současně se zasedáním válečného soudu, jemuž předsedal plukovník Gerineldo Márquez a který vynesl rozsudek smrti nad všemi důstojníky vládní armády padlými do rukou povstalců. Jako poslední stanul před soudem generál José Raquel Moncada. Úrsula se pokusila zasáhnout. „Je to nejlepší správce, kterého jsme kdy v Macondu měli,“ řekla plukovníku Aurelianovi Buendíovi. „A o tom, že má dobré srdce, ani o jeho přátelství k nám ti přece nemusím nic povídat, poněvadž ho znáš líp než kdo jiný.“ Plukovník Aureliano Buendía se na ni káravě podíval.
„Nemohu si osobovat právo rozhodovat o spravedlnosti,“ odpověděl jí. „Pokud k tomu máte co říci, řekněte to před válečným soudem.“
Úrsula to doopravdy udělala, a navíc přiměla k výpovědi i matky všech revolučních důstojníků žijící v Macondu. Staré zakladatelky obce, z nichž se celá řada zúčastnila odvážného pochodu přes hory, jedna po druhé vychvalovaly ctnosti generála Moncady. Úrsula vypovídala jako poslední. Její truchlivá důstojnost, váha jejího jména a naléhavá přesvědčivost jejích slov na chvíli rozhoupaly vážky spravedlnosti. „Berete tuhle strašlivou hru velice vážné, a to je správné, poněvadž plníte svou povinnost,“ řekla členům soudu. „Ale nezapomeňte, že dokud nám Bůh dopřeje života, budeme pořád vaše matky, a ať jste revolucionáři jací chcete, při první neposlušnosti máme právo stáhnout vám kalhoty a napráskat vám bičem.“ Její slova ještě doznívala ve Školní budově, proměněné teď v kasárna, když se porota odebrala k poradě. O půlnoci odsoudili generála Josého Raquela Moncadu k smrti. Plukovník Aureliano Buendía mu vzdor Úrsuliným hněvivým výčitkám odmítl trest zmírnit. Nedlouho před úsvitem se vydal do místnosti s kládou, aby navštívil odsouzeného.
„Uvědom si, kamaráde, že té nedávám zastřelit já,“ řekl mu. „Dává tě zastřelit revoluce.“
Generál Moncada ani nevstal z kavalce, když ho spatřil ve dveřích.
„Jdi do prdele, kamaráde,“ odpověděl mu.
Od svého návratu až do té chvíle si plukovník Aureliano Buendía nedovolil podívat se na něj opravdu jako na přítele. Užasl nad tím, jak ten druhý zestárl, jak se mu třesou ruce a s jakou skoro navyklou smířlivostí očekává smrt; v tu chvíli pocítil hluboké opovržení vůči sobě samému, omylem je však považoval za první známku soucitu.
„Víš zrovna tak dobře jako já,“ řekl, „že všechny válečné soudy jsou jen fraška a ve skutečnosti že platíš za zločiny jiných, poněvadž tentokrát musíme válku vyhrát za každou cenu. Kdybys byl na mém místě, neudělal bys totéž?“
Generál Moncada vstal a podolkem košile si otíral tlusté brýle ze želvoviny. „Nejspíš ano,“ řekl. „Mně ovšem nedělá starost, že mě dáš zastřelit, poněvadž u lidí jako myje to koneckonců přirozená smrt.“ Odložil brýle na postel a vytáhl z kapsičky hodinky na řetízku. „Dělá mi starost to,“ dodal, „žes tolik nenáviděl vojáky, tak dlouho jsi proti nim bojoval a tolik na ně myslel, až jsi nakonec stejný jako oni. A žádný ideál v životě nestojí za to, aby se kvůli němu člověk tak snížil.“ Sundal si snubní prsten a medailon s Pannou Marií Pomocnou a přidal je k brýlím a hodinkám.
„Budeš-li takhle pokračovat,“ dokončil, „stane se z tebe nejen nejkrutější a nejkrvavější diktátor v našich dějinách, ale dáš zastřelit i kmotru Úrsulu, abys umlčel své svědomí.“
Plukovník Aureliano Buendía to netečné vyslechl. Generál Moncada mu předal brýle, medailon, hodinky a prsten a nasadil jiný tón.
„Nechtěl jsem s tebou mluvit proto, abych ti něco vyčítal,“ řekl. „Chtěl jsem té poprosit, abys tyhle věci poslal mé zené.“
Plukovník Aureliano Buendía si je uložil do kapes.
„Bydlí ještě pořád v Manaure?“
„Ano,“ potvrdil generál Moncada, „pořád v tom domě za kostelem, kam jsi tenkrát posílal ten dopis.“
„Rád ti vyhovím, José Raqueli,“ řekl plukovník Aureliano Buendía.
Vysel do modrého, mlhavého vzduchu a naráz mu zvlhla tvář stejně jako za jiného svítání kdysi dávno; teprve v tu chvíli pochopil, proč rozhodl, aby rozsudek byl vykonán na nádvoří, a ne u hřbitovní zdi. Popravčí četa, nastoupená u dveří, mu vzdala poctu příslušející hlavě státu.
„Můžete ho přivést,“ poručil.
Plukovník Gerineldo Márquez byl první, kdo pocítil prázdnotu války. Jakožto civilní a vojenský správce Maconda dvakrát týdně hovoříval po telegrafu s plukovníkem Aurelianem Buendíou. Zpočátku jejich rozhovory rozhodovaly o válce z masa a kostí, jejíž obrysy byly dokonale zřetelné a umožňovaly kdykoliv určit, v kterém bodě se právě nachází, a vytušit, jakým směrem se bude vyvíjet. I když se plukovník Aureliano Buendía nedával nikým strhnout k důvěrnostem, dokonce ani svými nejbližšími přáteli ne, podržel si v té době přátelský tón, podle něhož ho plukovník Gerineldo Márquez na opačném konci linky snadno poznal. Mnohdy pokračoval v rozhovoru, i když stanovený čas už vypršel, a sklouzávali přitom k poznámkám rodinného rázu. Jak se vsak válka stupňovala a rozšiřovala, začal se jeho obraz postupně rozplývat v jakémsi neskutečném vesmíru. Tečky a čárky jeho hlasu byly den za dnem vzdálenější a neurčitější a slova, v která se skládaly, postupně ztrácela jakýkoliv význam. Plukovník Gerineldo Márquez raději jenom poslouchával, stísněn pocitem, že mluví po telegrafu s kýmsi neznámým z jiného světa.
„Rozumím, Aureliano,“ říkával do telegrafního přístroje závěrem. „Ať žije liberální strana!“
Časem úplné ztratil jakékoliv spojení s válkou. To, co pro něho kdysi představovalo opravdovou činnost, neodolatelnou vášeň jeho mládí, proměnilo se teď v cosi vzdáleného a prázdného. Jediným útočištěm mu byl Amarantin šicí stroj. Navštěvoval ji každé odpoledne. Rád sledoval její ruce, když nabírala lemovky na šicím stroji s klikou, kterou točila Krásná Remedios. Dlouhé hodiny tak sedávali beze slova, šťastni v přítomnosti toho druhého; zatímco však Amaranta se v duchu radovala z toho, že udržuje oheň jeho oddanosti, plukovník nevěděl, jaké záměry se skrývají v jejím nepřístupném srdci. Při zprávě o jeho návratu se Amaranta samou nedočkavostí div nezalkla; když ho však uviděla na prahu, ztraceného v hlučném doprovodu plukovníka Aureliana Buendíi a zbědovaného útrapami vyhnanství, ošklivého, zestárlého lety i zapomněním, pokrytého potem a prachem, páchnoucího životem v houfu a s levou paží zavěšenou v obvazu, zklamáním divže neomdlela. „Můj ty Bože,“ pomyslela si, „na tohohle člověka jsem přece nečekala.“ Příštího dne se však u nich objevil znovu, umytý a oholený, s knírem navoněným levandulí a bez krvavého obvazu, a přinesl jí breviář v deskách vykládaných perletí.
„Muži jsou stejné zvláštní,“ řekla Amaranta, poněvadž jí nic jiného nenapadlo. „Celý život bojují proti kněžím a přitom rozdávají modlitební knížky.“
Od té doby k ní chodil každé odpoledne, nevyjímaje ani nejtěžší dny války. Nebyla-li s nimi Krásná Remedios, točíval jí kolem šicího stroje sám. Vytrvalost, oddanost a pokora onoho muže, který byl nadán takovou pravomocí, a přesto odkládal své zbraně v salóně a do šicího pokoje přicházel bez nich, uváděly Amarantu do rozpaků. Po čtyři léta jí opětovně vyznával lásku, Amaranta vsak pokaždé našla způsob, jak ho odmítnout, aniž by ho zranila; zamilovat se do něho sice nedokázala, žít bez něho vsak už nemohla. Krásné Remedios, která se zdála lhostejná k celému světu a kterou měli za duševně zaostalou, plukovníkova oddanost neunikla a přimlouvala se za něho. Amaranta naráz objevila, že ono děvčátko, které od malička vychovávala a které teprve začíná dospívat, je už teď tou nejkrásnější ženou, jakou kdy v Macondu spatřili. Cítila, jak jí v srdci ožívá zášť, kterou kdysi pociťovala vůči Rebece, a prosíc Boha, aby ji nedohnal tak daleko, že by děvčeti přála smrt, zapověděla jí přístup do šicího pokoje. Právě v té době se plukovníku Gerineldu Márquezovi začala příčit válka. Sebral všecku svou výmluvnost i všecku nesmírnou něhu, kterou skrýval v srdci, rozhodnut vzdát se kvůli Amarantě slávy, jíž obětoval svá nejlepší léta. Nedokázal ji však přesvědčit. Jednoho srpnového odpoledne, zmožena nesnesitelným břemenem vlastní umíněnosti, zavřela se Amaranta ve své ložnici a plakala nad tím, že zůstane sama až do smrti, když předtím dala svému vytrvalému nápadníkovi konečnou odpověď:
„Zapomeňme navždy jeden na druhého,“ řekla mu, „na tyhle věci jsme už příliš staří.“
Toho odpoledne plukovník Aureliano Buendía zavolal plukovníka Gerinelda Márqueze k telegrafu. Byl to běžný rozhovor a do války, která už dávno uvázla na mrtvém bodě, nevnesl žádnou změnu. Když skončili, podíval se plukovník Gerineldo Márquez na smutnou ulici a na dešťové kapky, které se třpytily v korunách mandlovníků, a ze všech stran ho zavalila samota.
„Aureliano,“ řekl smutně do telegrafního přístroje, „v Macondu prší.“
Hodnou chvíli bylo na lince ticho, a pak se přístroje naráz rozdrnčely nelítostnými značkami plukovníka Aureliana Buendíi.
„Nemluv hlouposti, Gerineldo,“ říkaly značky. „Na tom, že v srpnu prší, není přece nic zvláštního.“
Neviděli se už tak dlouho, že ona útočná odpověď uvedla plukovníka Gerinelda Márqueze do rozpaků. Dva měsíce nato, když se plukovník Aureliano Buendía vrátil do Maconda, se však jeho rozpaky proměnily v ohromení. Dokonce i Úrsulu udivilo, jak velice se její syn změnil. Přijel ve vsí tichosti, bez doprovodu, vzdor vedru zahalen do ponča a s třemi milenkami, které nastěhoval všecky do téhož domu, a většinu času tam proležel v síti. Depeše, přinášející zprávy o běžných operacích, sotvaže četl. Jedenkrát ho plukovník Gerineldo Márquez požádal o pokyny k vyklizení pohraniční obce, jež hrozilo přerůst v mezinárodní spor.
„S takovými maličkostmi za mnou nechoď,“ nařídil mu plukovník Aureliano Buendía. „Poraď se s božskou prozřetelností.“
Prožívali snad nejtěžší okamžik války. Liberální statkáři, kteří zpočátku podporovali revoluci, podepsali tajné úmluvy s konzervativními statkáři, aby zabránili zásahům do pozemkového vlastnictví. Politikové, kteří z vyhnanství řídili válku, veřejně odmítli tvrdá opatření plukovníka Aureliana Buendíi, ani to mu však zřejmé nedělalo starosti. Nevrátil se ani ke svým veršům, které už zabíraly více než pět svazků a ležely zapomenuty na dně kufru. Večer nebo za poledního odpočinku si obvykle zavolal jednu ze svých žen, našel u ní to nejzákladnější uspokojení a pak usínal tvrdým spánkem, nerušeným ani sebemenší známkou starostí. Jen on sám tehdy věděl, že jeho otupělé srdce je provždy odsouzeno k nejistotě. Zpočátku, zpit svým slavným návratem a neuvěřitelnými vítězstvími, nahlédl občas do propasti velikosti. Rád měl neustále po ruce vévodu z Marlboroughu, svého velikého učitele válečného umění, jehož oděv z tygřích kozí a drápů vzbouzel v dospělých úctu a v dětech strach. V té době také nařídil, že žádná lidská bytost, nevyjímaje ani Úrsulu, se k němu nesmí přiblížit na méně než tři metry. Kamkoli přisel, kreslili jeho pobočníci křídový kruh, do něhož směl vkročit jediné on, a z jeho středu rozhodoval stručnými a neodvolatelnými rozkazy o osudech světa. Když poprvé od zastřelení generála Moncady přijel do Manaure, pospíšil si splnit poslední přání své oběti; vdova si od něho vzala brýle, medailon, hodinky a prsten, nepustila ho však dovnitř.
„Nechoďte dál, plukovníku,“ řekla mu. „Možná, že poroučíte ve své válce, ale ve svém domě poroučím já.“
Plukovník Aureliana Buendía na sobě nedal znát hněv, jeho mysl však nedošla klidu, dokud jeho tělesná stráž vdovin dům nevydrancovala a nevypálila do základů. „Pozor na srdce, Aureliano,“ řekl mu tehdy plukovník Gerineldo Márquez. „Takhle uhniješ zaživa.“ V té době svolal druhé shromáždění hlavních povstaleckých velitelů. Našel mezi nimi lidi nejrůznějšího zrna: nadšence, ctižádostivce, dobrodruhy, ukřivděné, a ke všemu i sprosté zločince. Nechyběl dokonce ani bývalý konzervativní předák, jenž přeběhl k povstalcům, aby se vyhnul soudnímu řízení pro zpronevěru. Řada z nich vůbec nevěděla, zač vlastně bojují. Uprostřed onoho pestrého houfu, jehož názorové rozdíly mohly každou chvíli vyústit v otevřenou roztržku, vynikala pochmurná osobnost generála Teofila Vargase. Byl to čistokrevný Indián, divoch, který neuměl číst a psát, nadaný mlčenlivou zchytralostí a spasitelskými sklony, které v jeho vojácích vzbouzely nepříčetný fanatismus. Plukovník Aureliano Buendía svolal schůzku proto, aby sjednotil povstalecké velení proti pletichám politiků. Generál Teófilo Vargas však jeho záměry předstihl: během několika hodin zhatil plán na sdružení nejzkušenějších velitelů a zmocnil se vrchního velení. „Ten člověk je nebezpečný jako šelma,“ řekl plukovník Aureliano Buendía svým důstojníkům. „Pro nás znamená větší hrozbu než ministr války.“ Nato opatrné zvedl ukazováček mladičký kapitán, který se vždycky vyznačoval svou nesmělostí:
„To je jednoduché, plukovníku,“ navrhl, „je potřeba ho zabít.“
Plukovníka Aureliana Buendíu nezarazila ani tak kapitánova chladnokrevná slova jako skutečnost, že o zlomek vteřiny předstihl jeho vlastní myšlenky.
„Takový rozkaz ode mne nečekejte,“ řekl.
Skutečné takový rozkaz nevydal; čtrnáct dní nato však generála Teofila Vargase někdo přepadl ze zálohy a mačetou ho rozsekal na kusy a plukovník Aureliano Buendía převzal vrchní velení. V noci po tom, co ho uznali všichni povstalečtí velitelé, se však vyděšeně probudil a s pokřikem se dožadoval ponča. Niterný chlad, který mu hryzl kosti a nepřestával ho trýznit ani v slunečním žáru, ho po několik měsíců připravoval o spánek, až mu nakonec uvykl. Opojení mocí začalo ustupovat návalům omrzelosti. Ve snaze zbavit se onoho chladu dal zastřelit mladého důstojníka, jenž navrhl zavraždit generála Teofila Vargase. Jeho rozkazy byly plněny dřív, než je vydal, ba dokonce dřív, než o nich začal uvažovat, a zacházely obvykle mnohem dál, než by se býval odvážil zajít on sám. Zabloudil v samotě své nesmírné moci a začal tápat. Lidé, kteří mu provolávali slávu v dobytých městech, mu byli na obtíž, a zdálo se mu, že jsou to tíž, kteří provolávali slávu jeho nepřátelům. Všude se potkával s výrostky, kteří na něho hleděli jeho vlastníma očima, mluvili jeho vlastním hlasem, zdravili ho s toutéž nedůvěřivostí, s jakou on zdravil je, a prohlašovali se za jeho syny. Měl pocit, jako kdyby ho rozptýlili a mnohonásobně zopakovali, a připadal si osamělejší než kdy dřív. Byl přesvědčen, že jeho vlastní důstojníci mu lžou. Znesvářil se s vévodou z Marlboroughu. „Nejlepší přítel,“ říkával v oněch dobách, „je ten, co včera umřel.“ Unavila ho nejistota, bludný kruh oné nekonečné války, která ho nacházela stále na stejném místě, jen stále staršího, vyčerpanějšího a nevědoucího proč, jak a jak dlouho ještě. U křídového kruhu neustále někdo stál. Jeden potřeboval peníze, druhému ležel syn s černým kašlem a třetí by byl nejraději ulehl k věčnému spánku, poněvadž už nebyl s to snášet v ústech tu zasranou pachuť války, přesto vsak sebrali poslední zbytky energie, postavili se do pozoru a hlásili mu: „Všecko probíhá normálně, plukovníku.“ Právě normálnost, to, že se nic nedělo, to bylo to nejhroznější na oné nekonečné válce. Sám, opuštěn svými předtuchami a prchaje před chladem, který ho už neměl opustit až do smrti, uchýlil se nakonec do Maconda, aby se ohřál v teple svých nejstarších vzpomínek, Natolik propadl zahálce, že když mu oznámili příjezd komise liberální strany, která s ním měla projednat další zaměření války, převrátil se jen v síti a ani se úplně neprobudil.
„Zaveďte je ke kurvám,“ řekl.
Komisi tvořilo šest advokátů v šosatých kabátech a v cylindrech, stoicky snášejících palčivé listopadové slunce. Úrsula je ubytovala v domě. Většinu dne trávili tajnými poradami za zavřenými dveřmi ve svých ložnicích, za soumraku si vyžádali doprovod a skupinu harmonikářů a zabrali pro sebe Catarinovu krčmu. „Nechtě je na pokoji,“ přikazoval plukovník Aureliano Buendía. „Já přece vím, co chtějí.“ Začátkem prosince konečné došlo k dlouho očekávané schůzce; mnozí předpokládali, že to bude nekonečná debata, netrvala však ani hodinu.
Sešli se v rozpáleném návštěvním pokoji u hrací skříně, zakryté bílým prostěradlem a připomínající přízrak. Plukovník Aureliano Buendía tentokrát neusedl do křídového kruhu, nakresleného pobočníky. Posadil se mezi své politické poradce, zahalil se do vlněného ponča a mlčky vyslechl stručné návrhy vyslanců. Žádali za prvé, aby upustil od zásahů do pozemkového vlastnictví, aby tak znovu získali podporu liberálních statkářů. Za druhé, aby upustil od boje proti církvi, aby tak získali podporu katolického obyvatelstva. Konečné žádali, aby upustil od snah o zrovnoprávnění nemanželských a manželských dětí, aby tak byla zachována nedotknutelnost rodiny.
„To znamená,“ usmál se plukovník Aureliano Buendía, když dočetli, „že bojujeme jediné o moc.“
„Běží o taktické reformy,“ odpověděl jeden z vyslanců. „V tu chvíli je nejdůležitější rozšířit lidovou základnu války. Pak už se uvidí.“
Jeden z politických poradců plukovníka Aureliana Buendíi spěšné zasáhl.
„V tom je ovšem rozpor,“ řekl. „Jsou-li ty reformy dobré, znamená to, že je dobré i konzervativní zřízení. Jestliže s jejich pomocí dokážeme rozšířit lidovou základnu války, jak tvrdíte vy, znamená to, že vláda má rozsáhlou lidovou podporu. Úhrnem to znamená, že už skoro dvacet let bojujeme proti cítění našeho národa,“
Chtěl ještě pokračovat, plukovník Aureliano Buendía ho však posunkem přerušil. „Neztrácejte čas, doktore,“ řekl mu. „Důležité je, že od tohoto okamžiku bojujeme jedině o moc.“ Nepřestávaje se usmívat, vzal listiny, které mu vyslanci předložili, a chystal se je podepsat.
„Když je to tak,“ dodal ještě, „můžeme klidně přijmout.“
Jeho důstojníci se na sebe užasle podívali.
„Promiňte, plukovníku,“ řekl plukovník Gerineldo Márquez tise, „ale to je zrada.“
Plukovník Aureliano Buendía zůstal sedět s namočeným perem v ruce a zdrtil ho velitelským pohledem.
„Odevzdejte mi zbraně,“ přikázal mu.
Plukovník Gerineldo Márquez vstal a položil zbraně na stůl.
„Hlaste se v kasárnách,“ nařídil mu plukovník Aureliano Buendía, „a čekejte na zasedání revolučního soudu.“
Potom podepsal prohlášení a vrátil listiny vyslancům se slovy:
„Tady máte své papíry, pánové. Ať vám jsou k užitku.“
Dva dny nato byl plukovník Gerineldo Márquez, obžalovaný z velezrady, odsouzen k smrti. Plukovník Aureliano Buendía ležel ve své síti, netečný ke všem prosbám o slitování, a vydal rozkaz, aby ho nikdo nerušil. Večer před popravou však Úrsula jeho zákaz přestoupila a přišla za ním do ložnice. Vešla celá v černém a nezvykle důstojná a po celé tři minuty s ním hovořila vstoje. „Vím, že dáš Gerinelda zastřelit,“ řekla klidně, „a nemůžu tomu nijak zabránit. Jedno ti ale říkám: Jakmile uvidím jeho mrtvolu, přísahám ti při kostech svého otce a své matky a při památce Josého Arcadia Buendíi, přísahám ti před Bohem, že tě najdu, ať se schováš kdekoliv, a zabiju té vlastníma rukama.“ Nato odešla z pokoje, nečekajíc na odpověď, a ve dveřích ještě dodala:
„Jako bych tě bývala zabila, kdyby ses byl narodil s prasečím ocasem.“
Oné nekonečné noci, zatímco plukovník Gerineldo Márquez vzpomínal na pominulá odpoledne v Amarantině šicím pokoji, plukovník Aureliano Buendía po dlouhé hodiny drásal tvrdou skořápku své osamělosti a snažil se ji prolomit. Od onoho vzdáleného odpoledne, kdy ho otec vzal k cikánům, aby si prohlédl led, prožil jediné šťastné chvilky ve své zlatnické dílně, když tam sedával a tepal zlaté rybky. Musel vyvolat dvaatřicet válek, porušit všecky své úmluvy se smrtí a válet se jako vepř na hnojištích slávy, než téměř se čtyřicetiletým zpožděním objevil přednosti prostoty.
Na úsvitě, unaven oním neklidným bděním, přišel hodinu před popravou do místnosti s kládou. „Fraška je u konce, bratříčku,“ řekl plukovníku Gerineldu Márquezovi. „Pojďme pryč, než tě tu odpraví komáři.“ Plukovník Gerineldo Márquez nedokázal zakrýt opovržení, které v něm takový postoj vzbouzel.
„Ne, Aureliano,“ odpověděl. „Radši umřu, než bych viděl, jak se z tebe stává sprostý zabiják.“
„To taky neuvidíš,“ řekl plukovník Aureliano Buendía. „Obuj se a pojď mi pomoct, ať s tou zasranou válkou skoncujeme.“
V té chvíli ještě netušil, že je snazší válku začít než skončit. Stálo ho málem rok krvavého úsilí, než přinutil vládu, aby povstalcům nabídla výhodné mírové podmínky, a další rok, než přesvědčil své stoupence, aby na ně přistoupili. Zašel až do nepředstavitelných krutostí, když potlačoval vzpoury vlastních důstojníků, odmítajících obchodovat s vítězstvím, a úplně si je podrobil teprve s podporou nepřátelských oddílů.
Nikdy nebyl lepším vojákem než tehdy. Jistota, že konečně bojuje za své vlastní osvobození, ne za pomyslné ideály a za hesla, která mohou politikové překrucovat, jak se jim zrovna hodí, v něm roznítila nové nadšení. Plukovník Gerineldo Márquez, jenž usiloval o porážku stejné přesvědčené a oddaně jako předtím o vítězství, mu vyčítal, že se zbytečné vystavuje nebezpečí. „Nestarej se,“ usmíval se plukovník Aureliano Buendía. „Umřít je daleko těžší, než člověk myslí.“ V jeho případě to byla pravda. Vědomí, že jeho hodina je určena, ho nadalo záhadnou nezranitelností, dočasnou nesmrtelností, která mu byla spolehlivou záštitou proti nebezpečím války a nakonec mu umožnila dobýt porážky, která byla mnohem obtížnější, krvavější a bolestnější než vítězství.
Během skoro dvaceti let bojů byl plukovník Aureliano Buendía mnohokrát doma, ale spěch, s jakým vždycky přijížděl, vojenský doprovod, který ho neopouštěl ani na okamžik, a konečně legenda, která se vázala k jeho osobě a jíž se dokonce ani Úrsula zcela neubránila, ho nakonec proměnily v cizího člověka. Za svého posledního pobytu v Macondu si zabral dům pro své tři souložnice a doma se ukázal jen dvakrát nebo třikrát, když měl čas přijmout pozvání na oběd. Krásná Remedios i dvojčata, narozená uprostřed války, ho málem neznaly. Amarantě zase vzpomínka na bratra, jenž strávil mladá léta tepáním zlatých rybek, nijak nešla dohromady s oním bájným válečníkem, který se oddělil od ostatních lidí třímetrovým kruhem. Když se však dozvěděli, že příměří je nablízku, začali doufat, že se vrátí přeměněn opět v lidskou bytost, schopnou přijímat lásku svých blízkých, a rodinné city, které tak dlouho dřímaly, ožily s větší silou než kdy dřív.
„Konečně zas budeme mít v domě muže,“ řekla Úrsula.
Amaranta první vytušila, že ho ztratily navždy. Týden před příměřím, když se objevil doma bez doprovodu, jen s dvěma bosými příkazníky, kteří složili na verandu postroj jeho muly a kufr s versi, jediné co mu zůstalo z někdejší honosné výstroje, zahlédla ho dveřmi šicího pokoje a zavolala na něj. Plukovník Aureliano Buendía se zřejmě pracně rozpomínal, kdo to vlastně je.
„Já jsem Amaranta,“ vysvětlila vesele, šťastna, že se vrátil, a ukázala mu ruku s černým obvazem. „Podívej.“
Plukovník Aureliano Buendía se na ni usmál stejné jako tenkrát, když ji s tím obvazem uviděl poprvé, onoho vzdáleného rána, kdy se vracel do Maconda odsouzen k smrti. „To je hrůza,“ řekl, „jak ten čas letí!“
Vládní vojsko muselo chránit dům. Lidé ho proklínali, plivali po něm a obviňovali ho, že vyhnal válku do krajnosti jen proto, aby ji dráž prodal. Třásl se horečkou a chladem a podpaždí měl znovu plná vředů. Šest měsíců předtím, když zaslechla pověsti o příměří, Úrsula otevřela jeho manželskou ložnici, poklidila tam a pálila v koutech myrhu domnívajíc se, že její syn se vrátí domů s úmyslem zvolna zestárnout mezi Remediosinými plesnivými panenkami. Ten však v posledních dvou letech splatil životu všecky splátky, a stáří v tom nebylo výjimkou. Když míjel zlatotepeckou dílnu, kterou Úrsula připravila s obzvláštní péčí, dokonce ani nepostřehl, že v zámku vězí klíč. Nevšiml si drobných škod, kterými čas poznamenal dům a které by po tak dlouhé nepřítomnosti musely připadat jako vyslovená pohroma každému, kdo by se pamatoval, jak to tu vypadalo dřív. Nevadily mu stěny, z kterých oprýskalo vápno, špinavé chomáče pavučin v koutech, uprášené begónie, chodbičky všekazů v trámech, mech na stěžejích dveří ani žádná z úskočných pastí, které mu nastrojil stesk. Sedl si na verandu, zahalil se do ponča a nesundal si ani vysoké boty, jako by čekal, jen co přestane pršet, a celé odpoledne se vydržel dívat, jak do begónií padá déšť. To už Úrsula pochopila, že jí tu dlouho nezůstane. „Nebude-li to válka,“ pomyslila si, „může to být jedině smrt.“ Ona domněnka byla tak jasná a přesvědčivá, že ji považovala za předtuchu.
Toho dne při večeři si domnělý Aureliano Segundo pravou rukou nadrobil chléb a levou snědl polévku. Jeho dvojenec, domnělý José Arcadio Segundo, si nadrobil chléb levou rukou a polévku snědl pravou. Jejich pohyby byly navzájem tak sladěné, že nevypadali jako dva bratři sedící proti sobě, ale spíš jako nějaký kousek se zrcadly. Na počest příchozího teď opakovali představení, které si vymysleli, jakmile zjistili, že vypadají stejné; plukovník Aureliano Buendía je však nepostřehl. Sedel tu tak lhostejné, že si nevšiml dokonce ani Krásné Remedios, když cestou do ložnice prošla okolo nahá. Jediná Úrsula se nakonec odvážila vytrhnout ho ze zahloubání.
„Jestli zas musíš odejít,“ řekla mu uprostřed večeře, „zapamatuj si aspoň, jak jsme tu dnes večer seděli.“
Plukovník Aureliano Buendía si při těch slovech uvědomil, že Úrsula jediná ze všech lidí dokázala odhalit jeho trápení; nepřekvapilo ho to, a poprvé za dlouhá léta našel odvahu pohlédnout jí do tváře. Měla rozpukanou pleť, vykotlané zuby, vlasy splihlé a vybledlé a udivené oči. Porovnával ji se svou nejstarší vzpomínkou na nijak vypadala onoho odpoledne, kdy předpověděl, že hrnec s vařící polévkou spadne ze stolu, a pochopil, jak nešetrně s ní čas zacházel. V jediném okamžiku objevil všechny škrábance, puchýře, odřeniny, vředy a jizvy, které na ní zanechalo více než půl století života, a uvědomil si, že ony stopy zkázy v něm neprobouzejí dokonce ani soucit. Pokusil se proto ještě jednou objevit ve svém srdci místo, kde zetlely jeho city, a nenašel je. V minulosti aspoň míval nejasný pocit studu, když z vlastní kůže postřehl Úrsulin pach, a najednou si uvědomil, jak se do jeho myšlenek naráz vmísily její. To všecko však odplavila válka. Dokonce i po Remedios, jeho manželce, zbýval v tu chvíli už jenom nejasný obraz dívky, která mohla být jeho dcerou, a po nesčetných ženách, s nimiž se setkal v pustinách milování a které roznesly jeho símě po celém pobřeží, nezůstalo v jeho citech ani stopy. Většinou přicházely do jeho pokoje za tmy a před úsvitem odcházely, a příštího dne mu je připomínalo už jenom trochu malátnosti v údech. Jediný cit, který přetrval čas i válku, byla jeho chlapecká oddanost bratrovi Josému Arcadiovi, a ta se nezakládala na lásce, nýbrž na spoluspiklenectví.
„Promiňte,“ omluvil se při Úrsulině žádosti, „ale ta válka zničila všecko.“
Příští dny vynaložil na to, aby odstranil všecky stopy svého pozemského bytí. Vyprázdnil zlatotepeckou dílnu, ponechávaje jen předměty, které k němu neměly žádný vztah, rozdal příkazníkům své šatstvo a s týmž pocitem pokání, s jakým jeho otec zakopal oštěp, jenž usmrtil Prudencia Aguilara, zahrabal na dvoře své zbraně. Ponechal si jen jedinou pistoli a jedinou kulku. Úrsula se do toho nemíchala. Zasáhla jenom jedenkrát, ve chvíli, kdy se chystal zničit Remediosin daguerrotyp, pověšený v pokoji a ozařovaný věčným světlem. „Tenhleten obraz ti už dávno nepatří,“ řekla mu. „Je to rodinná památka.“
V předvečer příměří, když už nikde v domě nezůstalo vůbec nic, co by ho nějak připomínalo, přinesl do pekárny kufr se svými verši; Santa Sofia de la Piedad se právě chystala zatopit v peci.
„Podpalte to tímhle,“ řekl a podával jí první svitek zažloutlých papírů. „Líp hoří, poněvadž jsou to hodně staré věci.“
Santa Sofia de la Piedad, ta mlčenlivá a ochotná žena, jež nikdy neodporovala ani vlastním dětem, však měla pocit, že jde o něco zakázaného.
„Ty papíry jsou důležité,“ řekla.
„Ale kdež,“ řekl plukovník. „To jsou věci, které člověk píše sám pro sebe.“
„Tak si je spalte sám, plukovníku,“ řekla mu.
Nejenže to udělal, ale rozštípal i kufr a třísky naházel do ohně. Několik hodin předtím ho přišla navštívit Pilar Ternerová. Plukovník Aureliano Buendía, který ji už léta neviděl, užasl nad tím, jak zestárla a ztloustla a jak naprosto ztratila svůj nádherný smích, užasl však i nad tím, jaké jasnovidnosti dosáhla při hádání z karet. „Dávej si pozor na ústa,“ řekla mu, a on se ptal sám sebe, zda tenkrát, když mu to řekla poprvé, na vrcholu slávy, jen s překvapivou dálnozřivostí nevytušila jeho osud. Chvíli nato, když mu jeho osobní lékař odstranil vředy, zeptal se jakoby mimoděk, kde přesné má srdce. Lékař ho prohlédl a pak mu vatičkou namočenou v jódu nakreslil na prsa kruh.
Den, kdy melo být podepsáno příměří, začal vlahým deštěm. Plukovník Aureliano Buendía přišel před pátou do kuchyně a vypil svou obvyklou neslazenou kávu. „Takovýhle byl den, když ses narodil,“ řekla mu Úrsula. „A všichni se polekali, že máš otevřené oči.“ Syn jí však nevěnoval pozornost, poněvadž dychtivé naslouchal přípravám oddílů, zvukům trubky a hlasům velitelů, rozrážejícím úsvit. Po tolika letech války už mu to všecko mělo připadat důvěrně známé, tentokrát však pocítil tutéž slabost v kolenou a totéž chvění po celém těle jako kdysi zamlada v přítomnosti nahé ženy. Konečně mu stesk nastrojil úspěšnou past a on nejasně zauvažoval o tom, že kdyby se s ní býval oženil, nebyl by možná poznal válku ani slávu a zůstal by bezejmenným řemeslníkem, byl by šťastným tvorem. Ono pozdní zamrazení, s nímž počítal, mu ztrpčilo snídani. O sedmé pro něj přišel plukovník Gerineldo Márquez společně se skupinou povstaleckých důstojníků a našel ho zamlklejšího, zamyšlenějšího a osamělejšího než kdy dřív. Úrsula se mu pokusila přehodit přes ramena nové pončo. „Co si o tobě pomyslí vláda,“ řekla mu. „Řeknou si, že ses vzdal, poněvadž už jsi neměl ani na nové pončo.“ Plukovník je však nepřijal. Teprve ve dveřích, když zjistil, že ještě pořád prší, nechal si nasadit starý plstěný klobouk Josého Arcadia Buendíi.
„Aureliano,“ řekla mu v tu chvíli Úrsula, „jestli tě tam někde čekají zlé chvíle, slib mi, že budeš myslet na svou matku.“
Plukovník Aureliano Buendía se na ni neurčité usmál, zdvihl ruku s roztaženými prsty a beze slova vyšel z domu vstříc výkřikům, urážkám a kletbám, které ho pronásledovaly až na okraj městečka. Úrsula zavřela dveře na závoru, odhodlána je už neotevřít, dokud bude živa. „Radši tu shnijeme,“ pomyslila si. „Radši se rozpadneme na popel v tomhletom domě bez mužů, ale tu radost, že by nás viděli plakat, tomuhle zatracenému městu nedopřejeme.“ Celé odpoledne pak hledala v nejzapadlejších koutech něco, co by jí připomínalo syna, ale nedokázala nic najít.
Jednání se konalo dvacet kilometrů od Maconda, pod obrovskou seibou, kolem níž později vzniklo městečko Neerlandia. O vyslance vlády a politických stran i o povstaleckou komisi, jež odevzdala zbraně, pečoval hlučný houf novicek v bílých hábitech, připomínajících holuby vyplašené deštěm. Plukovník Aureliano Buendía přijel na zablácené mule. Byl neoholený a vředy v podpaží mu působily větší muka než nesmírné zhroucení jeho snů; už dávno došel na konec vší naděje, daleko za pomezí slávy i stesku po slávě. Jak rozhodl on sám, příměří se obešlo bez hudby a bez raket, bez jásavého vyzvánění a provolávání slávy, bez všeho, co by mohlo nějak narušit truchlivý ráz oné chvíle. Potulného fotografa, jenž při tom pořídil jediný plukovníkův snímek, který by se býval mohl uchovat, donutili nevyvolané desky zničit.
Jednání trvalo jen tak dlouho, než se všichni stačili podepsat. Vyslanci seděli u venkovského stolu, postaveného uprostřed záplatovaného cirkusového stanu, a kolem stáli poslední důstojníci, kteří zůstali věrni plukovníku Aurelianu Buendíovi. Osobní vyslanec prezidenta republiky chtěl dohodu o kapitulaci ještě nahlas přečíst, než ji podepíší, plukovník Aureliano Buendía se však postavil proti tomu. „Neztrácejte čas formalitami,“ prohlásil a chystal se listiny podepsat, aniž je četl. V tu chvíli však porušil ospalé ticho ve stanu jeden z jeho důstojníků.
„Plukovníku,“ řekl, „prokažte nám laskavost a nepodepisujte první.“
Plukovník Aureliano Buendía jim vyhověl. Ve stanu se rozhostilo takové ticho, že by podle škrábání pera po papíře bývalo možné uhadovat jednotlivé podpisy; listina obešla celý stůl, první řádek však byl ještě prázdný. Plukovník Aureliano Buendía zvedl pero, aby ho zaplnil.
„Plukovníku,“ pronesl v tu chvíli jiný z jeho důstojníků, „ještě máte čas zachovat si čest.“
Plukovník Aureliano Buendía nepohnul ani brvou a podepsal stejnopis. Nedostal se ještě k poslednímu, když se ve dveřích stanu objevil povstalecký plukovník a vedl za ohlávku mulu s dvěma kufry. Vzdor svému mimořádnému mládí vypadal suchopárně a ve tváři měl trpělivý výraz. Byl pokladníkem revolučních oddílů v macondském okrsku. Šest dní se štval, vláčeje za sebou mulu polomrtvou hlady, jen aby sem dorazil včas. S rozčilující rozvláčností složil kufry, otevřel je a jednu po druhé vyrovnal na stůl dvaasedmdesát zlatých cihel. Na existenci onoho pokladu si nikdo nevzpomněl. Ve zmatcích posledního roku, kdy se vrchní velení rozpadlo a revoluce se zvrhla v krvavé soupeření jednotlivých pohlavárů, nebylo možné zjistit, zač kdo odpovídá, a povstalecké zlato, odlité do bloků, které pak pokryli vypálenou hlínou, se octlo mimo všechen dohled. Plukovník Aureliano Buendía dal těch dvaasedmdesát cihel zahrnout do soupisu odevzdávaných věcí, a nepřipouštěje žádné proslovy, uzavřel jednání. Hubený mladík zůstal stát vedle něho a svými klidnými zraky barvy ovocného sirupu mu hleděl do očí.
„Ještě něco?“ zeptal se plukovník Aureliano Buendía.
Mladý plukovník zaťal zuby.
„Stvrzenku,“ řekl.
Plukovník Aureliano Buendía mu ji vlastnoručně vystavil.
Pak vypil sklenici limonády a snědl kousek piškotu, které novicky roznášely, a odebral se do polního stanu, který mu připravili pro případ, že by si chtěl odpočinout. Tam si svlékl košili, posadil se na okraj kavalce a ve čtvrt na čtyři odpoledne si vpálil kulku z pistole doprostřed jódového kruhu, který mu jeho osobní lékař nakreslil na prsa. V Macondu v tu chvíli Úrsula zdvihla poklici z hrnce mléka, aby se podívala, proč se tak dlouho nevaří, a zjistila, že je plný červů.
„Aureliana zabili!“ vykřikla.
Poslušná zvyku vypěstovaného za léta samoty vyhlédla na dvůr a spatřila Josého Arcadia Buendíu, promáčeného deštěm, smutného a mnohem staršího, než když umřel. „Zabili ho zrádné,“ doplnila ještě, „a nikdo se nesmiloval a nezatlačil mu oči.“ Za soumraku zahlédla závojem slz oranžové kotouče, jež přeletěly oblohou rychle jako blesk, a pomyslila si, že je to znamení smrti. Ještě pořád seděla pod kaštanem, vzlykajíc na kolenou svého manžela, když přinesli plukovníka Aureliana Buendíu, zabaleného do ponča zatvrdlého krví a s očima otevřenýma samým vztekem.
Byl mimo nebezpečí. Střela prolétla tělem tak čisté, že mu lékař zepředu zasunul do rány tkanici napuštěnou jódem a zády ji vytáhl ven. „To je mé mistrovské dílo,“ řekl mu spokojené. „Bylo to jediné místo, kudy může projít kulka, aniž by poškodila nějaké důležité ústrojí.“ Plukovník Aureliano Buendía si představil soucitné novicky, jak pějí zoufalé žalmy za věčné odpočinutí jeho duše, a litoval, že si nevpálil kulku do úst, jak měl původně v úmyslu, jen proto, aby se nesplnila předpověď Pilar Ternerové.
„Kdybych měl ještě tu moc,“ řekl doktorovi, „dal bych vás bez soudu zastřelit. Ne proto, že jste mi zachránil život, ale že jste mě zesměšnil.“
Onen nezdařený pokus o sebevraždu mu během několika hodin vrátil ztracenou vážnost. Titíž lidé, kteří pustili do světa tvrzení, že prodal válku za dům vystavěný ze zlatých cihel, hleděli na to, že si chtěl sáhnout na život, jako na čestný skutek a prohlásili ho za mučedníka. Když pak odmítl Řád za zásluhy, který mu propůjčil prezident republiky, dokonce i jeho nejzavilejší sokové jeden za druhým přicházeli za ním do pokoje a žádali ho, aby ustoupil od podmínek příměří a začal novou válku. Celý dům byl plný dárků na usmířenou. Plukovník Aureliano Buendía, příliš pozdě dojat hromadnou podporou svých bývalých spolubojovníků, nijak nevylučoval, že jim vyhoví; naopak v jistém okamžiku se zdál tak zaujat myšlenkou na novou válku, až si plukovník Gerineldo Márquez pomyslil, že čeká jen na vhodnou záminku, aby ji vyhlásil. Záminka se mu skutečně naskytla, když prezident republiky odmítl přiznat válečné důchody bývalým vojákům, liberálům i konzervativcům, dokud každou žádost neprověří zvláštní komise a kongres neschválí zákon o důchodech. „To je přece sprosťárna,“ zahřměl plukovník Aureliano Buendía. „To budou čekat na listonoše, dokud neumřou stářím.“ Poprvé od svého zranění vstal z lenošky, kterou mu Úrsula zvlášť koupila, a přecházeje po ložnici, nadiktoval rozhodné poselství prezidentovi republiky. V onom telegramu, jenž nebyl nikdy zveřejněn, poukazoval na to, že jde o první porušení neerlandských dohod, a hrozil válkou na život a na smrt, nebude-li otázka důchodů během čtrnácti dnů vyřízena. Dalo se předpokládat, že se k němu připojí dokonce i bývalí konzervativní vojáci, tak spravedlivý byl jeho postoj; jedinou odpovědí vlády však bylo zesílení vojenských stráží, které pod záminkou ochrany postavili u domovních dveří, a zákaz veškerých návštěv. Podobná opatření byla učiněna i vůči dalším nebezpečným předákům po celé zemi. Celý zásah byl proveden natolik promyšleně, nevybíravé a účinně, že dva měsíce po příměří, když lékař uznal plukovníka Aureliana Buendíu za uzdraveného, byli ti, kteří ho předtím nejvíc podněcovali, mrtvi nebo ve vyhnanství nebo je navždy do sebe vstřebala státní správa.
Plukovník Aureliano Buendía poprvé opustil svůj pokoj v prosinci; stačilo, aby se rozhlédl po verandě, a přestal uvažovat o válce. S energií, jaká se v jejím věku zdála nemožná, Úrsula opětovně omladila celý dům. „Teď teprv uvidíte, co dokážu,“ prohlásila, když se dozvěděla, že její syn zůstane na živu. „Po celém kraji nebude hezčí a pohostinnější místo než tenhle bláznivý dům.“ Dala ho umýt a vymalovat, vyměnila nábytek, dala do pořádku zahradu a nasela nové květiny a pootvírala okna i dveře dokořán, aby oslňující letní jas pronikl až do ložnic. Vyhlásila konec všech smutků, které drželi, a sama vyměnila staré černé šaty za mladistvě pestré. Domem znovu zazněla radostná hudba hrací skříně. Když ji uslyšela Amaranta, vzpomněla si na Pietra Crespiho, na jeho podvečerní gardénie a levandulovou vůni, a na dně jejího zvadlého srdce vykvetla čirá zášť, pročištěná časem. Jednou odpoledne, když se Úrsula snažila poklidit v pokoji, požádala o pomoc vojáky střežící dům. Mladý velitel stráže jim k tomu dal svolení. Postupně jim Úrsula ukládala jednu práci za druhou. Zvala je k jídlu, dávala jim šatstvo a boty a učila je číst a psát. Když potom vláda zrušila vojenský dohled, zůstal jeden z nich u Buendíových a dlouhá léta u nich sloužil. Na Nový rok našli pod oknem Krásné Remedios mladého velitele stráže, kterého její odmítání připravilo o rozum a z lásky k ní se zabil.«


Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Donatien Alphonse François de Sade
Julietta čili Slasti neřesti

Nakl. údaje: Praha : Agentura Cesty, 1991
ISBN 80-85363-08-9 (Brož.)

Hraběte Donatiena Alphonse Françoise de Sade, známého pod přízviskem Markýz de Sade, má ve svém širším povědomí i zarputilý ignorant, pro kterého je Sade v nejlepším případě synonymem pro sadismus, či obvykleji pro sexuální úchylnost. Také mnohé pokusy odhalit skutečnou osobnost i zamýšlený význam jeho tvorby se zejména v 19. století omezovaly jen na doslovné citace z jeho díla a Sadeho tak odsoudily jako nejzvrhlejší bestii. Obrat o 180° pak přinesli tzv. Prokletí básnící, jež jej z principu adorovali jako bojovníka proti předsudkům i pokrytecké morálce, což dále převzala nová umělecká hnutí, jež na Prokleté básníky navazovala. Vyvrcholení pak přišlo s monstrózními procesy v polovině 20. století, jež byly vedeny ve smyslu boje svobody slova a umění versus pokrytectví, a Sadeho dílo tak bylo možné opět svobodně publikovat až počátkem 90. let (Velká Británie, Francie, USA - blíže viz 120 dnů Sodomy).
Julietta pak patří mezi Sadeho nejznámější a v průběhu dvou staletí, jež od prvního vydání uplynula, i nejvydávanější díla, což je krom bezproblémového názvu dáno i faktem, že se jedná o volné pokračování v celku umírněné Justiny. Avšak nechť se náhodný čtenář nenechá těmito zavádějícími asociujícími lákadly zmást - Julietta ve svém námětu a míře brutality překračuje i zprofanovaných 120 dnů Sodomy a není rozhodně určena pro čtenáře, jež nedokáží pochopit ironii a nadsázku, ale i kritiku křesťanské církve degradovanou na úroveň překupníků s odpustky a kabaretním představením ve formě tzv. mše svaté.
Juliettu, ostatně jako celé Sadeho dílo, je nutné číst s velkým odstupem od popisovaných erotických scén, jež sice tvoří jádro románu, ale vlastní sdělení je ukryto do zdánlivě bezvýznamných kulis ať již v podobě zkorumpovanosti nejvyšších státních úředníků, soudců i policie; v mnoha obdobách opakovaných důkazů, že za peníze lze koupit vše; i v kritice církve v jejíž řadách se pod ochranou nedotknutelnosti skrývají ti nejzkaženější z individuí bez špetky skrupulí. Sadeho lze přiřadit k nejvýznamnějším francouzským osvícenským myslitelům své doby, byť k tomu, aby se tak stalo i na „oficiální“ úrovni a Sadeho osvícenské myšlenky, kritika církve i státní moci byly zmíněny i v osnovách základních škol, musí uplynout ještě mnoho času, ne-li další staletí.
Na straně druhé nechci Markýze de Sade charakterizovat jako pronásledovaného filozofa či nepochopeného kritického myslitele, jak k tomu mnohdy v dřívějších interpretacích docházelo. Naopak, Sade byl géniem své doby a jako každý člověk měl i dvě tváře.
Vlastní námět románu nebudu převypravovávat a to již z důvodu kulis, o které by bylo stručná charakteristika děje ochuzena, a tak chci pouze upozornit na mnohé paralely mezi Juliettou a 120 dny Sodomy, kdy lze Juliettu označit za čtivější a vděčnější formu hlavního Sadeho díla.

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Milan Kundera
Směšné lásky : povídky

Nakl. údaje: Brno : Atlantis, 2000
ISBN 80-7108-203-1 (váz.)

Milana Kunderu a Bohumila Hrabala lze charakterizovat nejen jako nejvýznamnější české spisovatele druhé poloviny XX. století, ale i jako představitele dvou zcela odlišných literárních a životních proudů.
Zatímco Hrabalovo dílo se vyznačuje poetičností, která je ukryta pod hrubou slupkou inspirace nezařaditelných lidí z pokraje společnosti a Hrabal, jež byl, přes své napůl básnické obrazy oslavující vnitřní krásu ale i nadpohlavní lásku a hledání skryté harmonie v naturalistických životních námětech, často obviňován z vulgarismu a morální zkaženosti, tak pro Kunderu je ústředním námětem láska ve svých nejcyničtějších polohách, ve kterých je za lásku považována neukojenost, ať již pohlavní či citová, překonání samoty, majetnickost či touha po vlastnictví.
Jedním z nejznámějších a nejcharakterističtějších kunderových děl antilásky je sborník tří povídek Směšné lásky, jež poprvé vyšel v letech 1963, 1965 a 1968, tedy v dobách všeobecného uvolnění a tvůrčí svobody, jež může být směle označena za zlaté období českého moderního umění.

Já truchlivý bůh

Adolf je zamilován do zcela netalentované a ještě hloupější studentky brněnské konzervatoře, Jany, nad kterou má sice intelektuální převahu, zcela otevřeně se jí na jedné straně pro její hloupost vysmívá, avšak na straně druhé se cítí být ponížen její kategorickou odmítavostí, kdy Jana čte jeho milostné dopisy svým spolužačkám předstíraje, že je píše dívčí idol, tenorista brněnské opery, pan Lambrecht, a proto si vymyslí krutou pomstu, která Janu nejen poníží, ale především uchlácholí jeho uraženou ješitnost: domluví se s jedním řeckým povalečem, Apostolkem, že bude před hrát s Janou světoznámého řeckého dirigenta, do kterého, jak autor pomsty zcela nepochyboval, se Jana zamiluje. Avšak pomsta se povedla jen zčásti - Apostolek sice Janu svedl, ba Jana po této jediné milostné noci svého života otěhotněla, avšak dál snila svůj velký dívčí sen a ve svých myšlenkách žila jen pro krásného světoznámého dirigenta a pro plod jejich lásky. Poslední ránu pomstě pak zasadil Apostolek, který se rovněž zamiloval. Ne do Jany, ale do krásného večera s ní. Avšak ani Jana nemilovala jeho, ale jen svůj dívčí sen, prince, po kterém toužila od svého dětství. - A když se s ní Apostolek snažil opět setkat, viděla v něm jen cizího pobudu.

Ve čtyři hodiny jsme vešli do Bellevue. Připadal jsem si jako muž vedoucí po svém boku výstřední krasavici. Několik stolů se na nás ohlédlo. Ano, byl to především stůl, kde seděla Jana a její dvě kolegyně. Nevšímavě jsme prošli a udešli u malého stolku u okna. Měli jsme krásnou vyhlídku na stanici tramvaje, špinavý chodník a chodce. Kavárna se nejmenovala nadarmo Bellevue.
Asi po pěti minutách jsem se zvedl a přišel k Janinu stolu. Pozdravil jsem. Slečny shovívavě odpověděly. Povídám: „Janičko, jdu za tebou.“ „Ale di,“ řekla Janička. „Protože by tě možná zajímalo,“ pokračoval jsem. „Je tu se mnou dirigent athénské opery, Řek. Byl v západním Německu na koncertním turné a vrací se zpět přes Československo. Je tady docela soukromě. Chce si v Brně prostudovat partituru Janáčkova Osudu.“
Zdálo se mi, že je přede mnou stůl U tří zkamenělých kačen. Nevím, jestli na vás taky působí kačenky tak roztomile jako na mne. Husy ne. Všimněte si hus! Husa, zejména svých zobákem, zosobňuje hloupost, a to hloupost autoritativní. Kdežto kačenka, a opět zejména svým zobákem, zosobňuje hloupost nevinnou a dojemnou. Střídavě, co jsem ji znal, nazýval jsem Janičku husou a kačenkou. Dnes, kdy jsem stoupal vzhůru po svahu pomsty, stal jsem se lítostivějším a smířlivějším a chápal jsem ji jako kačenku.
„Jak jsi se k němu dostal?“
„Ale to víš, jazykové potíže, Pan Apostol Achilles zná jen italsky a řecky. A já tak trochu řecky umím.“
„Ty umíš řecky?“ udiveně se ptala Jana.
„Vidíš, to to ani nevíš. To je ostuda. A znávala jsi mne přece trochu.“
„Nikdy jsi mi nic neříkal. Jak jsem to mohla vědět!“
Měl jsem jí v té chvíli skutečně za zlé, že se o nic nezajímala než o sebe a že ani nevěděla, že umím řecky. Vidíš, říkal jsem si, egocentrická holka, Buď rád, žes ji nechal být. Vzápětí jsem si ovšem uvědomil, že jsem ji jednak nenechal já, nýbrž ona mne, jednak že vlastně řecky neumím, a že tedy Jana za nic nemůže. Ale přesto, obžaloval jsem ji znovu, kdybych uměl řecky jako Homér, stejně by to nevěděla, protože na celém světě nevidí než samu sebe a neslyší nic než tóny svých hlasových cvičení.
Řekl jsem jí zdvořile: „Jestli chceš, Janičko, pojď si k nám na chvíli sednout. Můžeš se leccos dozvědět.“
„Hm…“ řekla Jana a uvedla několik důvodů, o nichž věděl, že budou vyvráceny: „Ale jak se s ním domluvím?“
„Budu vám tlumočit.“
„Ale to já nemůžu. Vždyť se s ním neznám.“
„Seznámím vás.“
„A třeba ho budu otravovat.“
„Ale kdepak, on bude rád, když se seznámí s krásnou dívkou.“
Jana už zvolna vstávala. Rozhlížela se nesměle a pyšně zároveň. Poblíže byl stůl, kde pil svou kávu Lambrecht. Ano, opravdu. Lambrecht zvedl hlavu od kávy a díval se roztěkaným, nepřítomným pohledem na Janu. Jana byla šťastna a šla za mnou.
Chodil jsem naštěstí na klasické gymnázium. Od kvinty je tam stará řečtina jako povinný předmět. Zuřil jsem, že se jí musím učit. Neviděl jsem v tom žádný užitek. Skutečně jsem v životě starou řečtinu nepotřeboval a zapomněl jsem ji zcela s výjimkou asi desítky slov, jež se mi zadřela vpaměti. A hle, přišel den, kdy čtyři roky otravného gymnazijního učení obdržely svůj smysl a byly vykoupeny. Existuje zřejmě přece jen nějaký řád věcí, který praví, že nic není na světě zbytečné a že každé sémě jednou vzklíčí.
Přistoupiv ke stolu přítelovu, pravil jsem: „To je, Janičko, mistr Achilles Apostolo. Ejnar gar estin Jana Malátová.“
Apostol vstal a podával Janičce ruku. Řekl přitom jakási řecká slova, jimž jsem samozřejmě, nemusím to snad zdůrazňovat, nerozuměl. „Mistr říká, že je velmi šťasten,“ povídám Janičce.
Janička se zapýřila a sedla si na svou židli. Musil jsem si vypůjčit od posledního stolu jinou a přisedl jsem.
Janička se velmi pýřila. Apostolek se na ni usmíval.
„No, Janičko, nestyď se. Mistr je velice skromný, Jak vidíš, je mlád, a už je šéfdirigentem athénské opary.“
„Zeptej se mistra,“ povídala Jana, „jak se mu líbí v Brně.“
„Ho makrobos ofthakoj Brno?“
Apostol řekl několik řeckých slov a já jsem tlumočil: „Mistr říká, že se mu velice líbí, avšak od chvíle, kdy vidí tebe, zdá se mu Brno krásnější než Neapol, na jejíž pláže často ve svém dětství jezdil.“
Janička byla rudá jako krocaní zadek. Ale neskláněla oči.
Apostol opět řekl řecká slova.
Řekl jsem: „Mistr se tě ptá, čím se zabýváš.“
„Učím se zpívat,“ řekla Janička. Řekl jsem Apostolovi: „Makros kantaté.“
Apostol zvedl udiveně oči a opět zamumlav jakousi řeckou větu. Bůhví jakou větu to pořád říkal. To už zůstane pro mne tajemství. říkal vlez mi na záda, říkal nějakou řeckou rozpočítavanku, co asi říkal? Nedovím se to, a proto ani vy se to nedovíte.
„Mistr říká,“ povídám, „že nezná krásnějšího poslání pro ženu než zpěv.“
„Zeptej se mistra,“ řekla Janička, „co teď v Athénách dává.“
Ptám se: „Hoplitoj toj samoj gelastiké anér andros?“
Apostol řekl slova.
Tlumočím: „V athénské královské opeře dává mistr především antické řecké opery. Stará řecká opera je základem celé pozdější evropské opery. Znáš řecké opery, že!“
Janička řekla: „Tak trochu.“
„Mistr právě povídal, že je zarmoucen, jak málo se tu dává starých řeckých oper. Co prý na to říkáš.“
Jan chvíli váhala a pak povídá: „Řekni mistrovi, že na to nemáme hlasy. U nás všichni zpěváci řvou. Mají vyřvané hlasy a neutáhnou větší part. Wagner by také neutáhli.“
Podivoval jsem se vždycky Janě, jak si okamžitě dovedla utvořit zcela jasnou představu o věcech, které neznala, nebo dokonce o věcech, jež neexistovaly. řeckou antickou operu, kterou jsem si právě vymyslil, si okamžitě připodobnila k Wagnerovi, asi proto, že Wagnera také nikdy neslyšela, protože se ani v Brně za její život nikdy nedával.

[…]

Ještě téhož večera mi nadšeně vyprávěl. Gestikuloval. „Adolfku, ona se vůbec nehejbala. Já sem nesmel nyc mluvit a tak jenom mlčím a du k ný a tak ju chytým a ona nyc a dývá se na mne a tak já ju teda políbím a ona, Adolfku, ona si všechno nechala, co jsem ji delal, rozumíš, Adolfku, všcko a ona nevedela, že já rozumim česky a ona mi povídala takovy veci, Adolfku, to bylo neco, co se neda ržikat.“
„Co ti říkala, Apostolku?“ ptal jsem se stísněným hlasem.
„Adolfku, to mi ještě žádný ženská neržikala, miláčku mne povídala, můj jedyný, a povídala mi, že na mne čekala cely život, že čekala jenom na mne, a že nykoho jinyho už v životě nechce a nebude moct myt, a Adolfku, ona byla, jak se ržika, ještě tohle, ona nemela chlapa.“
„Panna.“
„Ano… Já sem se musel držet, abych ji taky česky neco neržekl, protože to bylo neco, no, proste co mám povidat. Co ty mám povidat!“
„Adolfku, ty seš kamarád. Ty seš kamarád. Ona poržád vykladala. Ona pak ležela a ržikala: ty stejně nerozumíš co já ržikam, tak aspoň mužu mluvit. Ta toho napovídala, to si nedovedeš pržedstavit. A já jsem všecko rozumel. Ona mi ržikala, že nykdy nikoho nemohla mit ráda, protože laska je neco velikyho a že ona nechce maly laska, ale jenom veliky laska a ržikala mi, ty na mne, Achilles, stejne zapomeneš, ale to nevadý, já te mám ráda a ržikala mi poržad Achillečku, Achillečku, Achillečku, a já jsem ji, Adolfku, nemohl nyc ržict jenom ržecky a tomu ona nerozumela.“

Sestřičko mých sestřiček

Další cynický úhel milostnou posedlostí, jež je zaměňována za lásku, je příběh hudebního skladatele na počátku středních let, který je tak dlouze operován až pomalu přestává účinkovat jeho lokální umrtvení a jedna z operujících, Kamila, si všimne jeho utrpení a otře mu zpocené čelo. Druhý den jej ještě krátce navštíví v rekonvalescentním pokoji. Vypravěč, pro který byl zvyklý ženy brát jako věci, které se velmi rychle opotřebovávají a je nutné často střídat, je Kamilou posedlý tak, že po delší době spontánně napíše novou symfonickou skladbu. Na premiérové veřejné představení skladby přijde i Kamila, avšak jak velmi záhy zjistí, je šťastě vdána i zamilována do svého bývalého spolužáka, mimo jiné i špatného básníka. Při společném večeru doma u milenecké dvojice sžírá vypravěče závist, touha i nenávist a tak je mu velkým pokojením, když mu manžel Kamily recituje sérii svých básní, které jsou ještě horší, než které kdysi slyšel na jednom večeru mladých umělců. Ale když mu básník prozradí, že básně psal společně s Kamilou, ba dokonce ty nejhorší metafory vymyslela sama Kamila, odpustí jim, jako špatným básníkům ale dokonalým milencům.

Nikdo se nebude smát

Vypravěč třetího příběhu je sebejistý mladý cynik, který pracuje jako asistent katedry dějin umění a jeho sebejistota se pak zvedla do nebeských výšin poté, co mu výtvarná časopis otiskl sérii článků s novou interpretací dějin umění. Jako ohlas na jeho články mu jistý Záturecký pošle patolízalský dopis, ve kterém ho žádá o pozitivní lektorský posudek jeho teoretické práce o Mikoláši Alšovi, na které pracoval po tři roky a jak doufal, vynese mu vědecké uznání. Avšak práce byla jen opsána z dalších autorů a neobsahovala ani nová fakta ani nějakou novou interpretaci, a všichni předchozí lektoři ji jako nepůvodní zcela jednoznačně odmítli.
Avšak vypravěč ovlivněn Zátureckého patolízalským dopisem, ale i svou leností, napsal Zátureckému jen neurčitý dopis, ve kterém o jeho práci nijak nevyjádřil s tím, že Záturecký tak dá sám pokoj a nebude již hodnocení dále požadovat. Ten se jej však jako klíště chytl jako své jediné naděje, začal jej pronásledovat ve škole i u něj doma tak, že byl nucen přeložit své přednášky na jiné dny, a Zátureckého nařkl ze sexuálních návrhů ke své přítelkyni, jež u něho načerno bydlela.
Avšak příběh se odehrává hluboko v padesátých letech, do sporu se vloží i Zátureckého, téměř slepá, manželka, pronásleduje vypravěčovu přítelkyni Kláru i v zaměstnání, spor nakonec řeší i školní rada a občanský uliční výbor tak, že Klára, jež to s vypravěčem táhla jen pro falešné sliby, že ji vytáhne ze zaměstnání švadleny na manekýnku, odejde za redaktorem výtvarného časopisu, sám ztratí své místo vysokoškolského asistenta ale i dekret ke svému podnájmu tak, že si může jen cynicky říct, že příhoda se Zátureckým byla přes veškerou svou tragiku komediální fraškou.

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

John Steinbeck
O myších a lidech ; Plameny zářivé [Of Mice and Men, Burning Bright]

Nakl. údaje: Praha : Svoboda, 1994
ISBN 80-205-0409-5 (váz.)

Byla-li novela O myších a lidech psána jako próza, již lze hrát jako divadelní hru, tak Plameny zářivé jsou Steinbeckovým pokusem o napsání divadelní hry, kterou lze číst jako běžnou prózu, nicméně, tento druhý pokus již zdaleka nedopadl tak zdařile.
Plameny zářivé sice mají silný námět a vnitřní náboj, ale děj příběhu, jež je složen ze tří částí - v cirkuse, na farmě, na lodi, se hroutí zcela do ztracena tak, že přes slibný začátek v prvním dějství je děj v části druhé a třetí zcela utlumen, což se Steibeck snažil kompenzovat pokusy o nečekané okamžiky zvratu, avšak ty jednak působí zcela nevěrohodně a jednak v ústředních postavách příběhu - cirkusáci Joe Saul, jeho žena Mordeen, přítel Ed a pomocník Viktor - dochází ke zcela neuvěřitelným katarzím, kdy se v jednotlivých dějstvích vystupují charakterově zcela rozdílné postavy, ačkoliv je celý příběh vměstnán do devíti měsíců Mordeena těhotenství.
Joe Saul je starý cirkusový akrobat, který se oženil s mladou Mordeen, oba se velmi milují, avšak Joea Saula trápí předtucha své impotence, kdy přes svůj pokročilý věk, dosud nepočal potomka. Povaha ale i vnitřní cena Viktora je postavena na jeho mužské ješitnosti, která je podmíněna ženami, jež nedokáží odolat jeho mužskému kouzlu příslibům milostných rozkoší, avšak je beznadějně zamilován do Mordeen, jež nejen jeho milostné návrhy neopětuje, ale zcela na rovinu mu vysvětluje, že i ten nejvášnivější sex v jeho náruči nemůže žádnou ženu okouzlit, protože ji v ní chybí cit a láska, kterou ona nalézá v náruči Saula, jenž je tedy mnohem lepším milencem. Avšak Mordeen se přesto s Viktorem pomiluje, a to aby Saulovi zplodila potomka, který mu chybí k dosažení nejvyšší blaženosti.
Druhé dějství, jež se odehrává sotva o dva měsíce později, se odehrává na farmě, kterou nyní Saul vlastní a kde Viktor pracuje jako nádeník. Děj je pak vytvořen ze Saulových prožitků radosti z počatého potomka, což přivádí Viktora k zoufalství, balí si kufry a utíká.
V dějstvím třetí, jež se odehrává v předvečer Mordeeina porodu, je opět proveden zcela nelogický časoprostorový skok, Ed se stává z farmáře námořní kapitán, který se jde rozloučit s Mordeen a Saulem, protože o půlnoci odplouvá, avšak přistihne Mordeen s Viktorem, jenž ji vydírá, že pokud s ním okamžitě neodejde, prozradí Saulovi pravdu o otci dítěte. Ed odchází s Viktorem do noci jej zabít, Saul se při lékařském vyšetření dozví, že je impotentní, Mordeen porodí, a nakonec se vše k dobrému obrátí…

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Fedor Michajlovič Dostojevskij
Zápisky z Mrtvého domu [Записки из Мертвого дома]

Nakl. údaje: Praha : SNKLHU, 1958
ISBN

„Věř nebo nevěř, jsou mezi nimi charaktery hluboké, silné, krásné; jaká radost odkrýt pod hrubou kůrou zlato! Kolik jsem si přinesl z káznice lidových typů, charakterů! Sžil jsem se s nimi, a proto se mi zdá, že je znám důkladně. Kolik příběhů tuláků a lupičů a vůbec všeho toho temného, sedmibolestného života! Na celé svazky dostačí. Skvělí lidé.“

Tento dopis, který bratrovi sepsal Fjodor Michajlovič Dostojevskij krátce po propuštění z čtyřletého vězení v omské věznici v únoru 1954, předznamenává vznik Zápisků z Mrtvého domu, jež patří mezi nejcennější díla světové literatury a to nejen pro svou literární kvalitu, autobiografičnost a věrohodnost, ale jako jedno z prvních opustilo brány romantismu a za své hlavní hrdiny si vzalo předlohy z nejposlednější spodiny společnosti.
V letech 1846 až 1849 se Dostojevskij sblížil se socialisticky laděnou skupinou ruské inteligence vedeného Petraševským. Z utopických ambicí skupiny o politický převrat Dostojevskij podporoval zejména zrušení nevolnictví a Petrašovci zase v Dostojevském, který se proslavil novelou Chudí lidé, viděli literární prostředek k dosažení svých cílů. V revolučním roce 1848 se skupina pokusila o praktickou realizaci svých myšlenek - Dostojevský byl pověřen k založení tajné tiskárny, k čemuž však nakonec nedošlo, protože dne 29. dubna 1849 byl Dostojevskij s celou skupinou zatčen a uvězněn v Petropavlovské pevnosti. V procesu s ním mu pak velmi přitížilo usvědčení, že veřejně četl a rozšiřoval Bělinského dopis Gogolovi a vojenský soud jej uznal vinným z „úmyslu zrušit existující zemské zákony a svrhnout státní zřízení“. Dvacetjedna aktivní členů skupiny bylo odsouzeno k smrti, jež měla být provedena dne 22 prosince 1849:

„… 22. prosince nás přivezli na Semjonovské náměstí. Tam nám všem přečetli rozsudek smrti, dali políbit kříž, zlomili nám nad hlavami kordy a oblekli nás do popravních šatů (bílé košile). Pak tři z nás postavili ke sloupu, u něhož se vykonává rozsudek. Volali nás po třech, měl jsem tedy jít ve druhé skupině a života mi nezbývalo víc než minuta…“

Ale těsně před výkonem popravy byl carem Mikulášem I. trest změněn na čtyři léta káznice, vojenskou službu na Sibiři a ztrátu šlechtického titulu, což mimo jiné znamenalo i ztrátu výsady psát a být tištěn. Titul mu byl vrácen až v roce 1857, v roce následujícím pak vychází novely Strýčinkův sen, Ves Štěpančikovo a Zápisky z Mrtvého domu.
Počátky práce na Zápiscích sahají až k dobách vězení, kdy se zachoval sešit, kam si Dostojevskij zapisoval různé lidové výrazy, obraty a přísloví, vlastní práci pak započal ještě před propuštěním z vězení ve vězeňské nemocnici, kde mu vrchní lékař opatřil psací potřeby a dovolil mu psát. Hlavní část románu však napsal až za pobytu v Semipalatinsku, odkud byl propuštěn v roce 1859 a bylo mu dovoleno natrvalo se usadit v Tveru. V prosinci téhož roku se pak objevuje v Petrohradu, kde hledá vydavatele pro své rukopisy, avšak přes veškerou mírnost, se kterou poměry ve věznici líčil, mu nebylo cenzurou umožněno Zápisky vydat knižně, a tak byl příběh nejprve otištěn na pokračování v listě Ruský květ (Russkij mir), avšak vydávání bylo cenzorem zastaveno. V letech 1860-62 tak celý román vyšel ve vlastním časopise Čas (Vremja) a v roce 1862 pak i knižně, avšak cenzura nepropustila kapitolu o polských revolucionářích a tak celý román spatřil světlo světa až o další tři roky později.
Nezdar politického převratu, pobyt v káznici i četba jednak zhoršily Dostojevského zdraví - trpěl epilepsií, ale ztyto příčiny rovněž vyvolaly Dostojevského duchovní zvrat a obrácení se do vlastního nitra, nicméně jeho tvorba neztratila nic ze své sociální kritiky a ačkoliv v jeho paměti stále visela výstraha v podobě trestu smrti, nenechal se nijak zastrašit a v dílech Ves Štěpančikovo a Uražení a ponížení paroduje zakázané citáty z Gogola.
Zápisky z Mrtvého domu jsou sice prvním dílem, které přibližuje kruté prostředí ruské věznice (cenzorovi se zdál Dostojevského popis příliš mírný, protože věznice pro mnohé znamenala jedinou možnost existence s pravidelným přísunem jídla), avšak jeho popis se soustřeďuje zejména na jeho obyvatele tak, jak hlavní hrdina, šlechtic odsouzený za vraždu, postupně poznává jejich charaktery i životní osudy. Charakter věznitelů Dostojevský ilustruje jen na krutém veliteli věznice, záštiplném majorovi Krivcovi, a sadistickém poručíku Žerebjatnikovi, avšak ani tělesné tresty, které často neměly trestat, ale zabíjet, stejně jako železné okovy, které vězeň nosil po celou dobu svého pobytu (v tomto kontextu je zajímavý popis postupu jak s těmito okovy oblékat…) či absence osobní cti ze strany vězňů, dávají věznici lidskou tvář a to zvlášť v porovnání s popisem Alexandra Solženicyna v Souostroví Gulag.
Prostý lid bral vězně bez výjimky a ohledu na provedený zločin jako ubožáky, pro které si i ti nejchudší utrhli sousto od úst, aby vězně alespoň v době svátků mohli podarovat. Ve věznici též kvetl vzájemný obchod, kdy vězni jednak po večerech vyráběli řemeslné výrobky, jež dále prodávali vesničanům, či pašovali do věznice vodku, za což ovšem byly velmi kruté tresty.
Morální úpadek však Dostojevského nijak nezasáhl, na naopak - své spoluvězně, jež ho často bez výčitek svědomí okradou, vidí realisticky ve svých kladech i záporech a vězení samotné, pak jako školu života, ve které teprve poznal, co to skutečně znamená být člověkem.

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Gabriel García Márquez
Dvanáct povídek o poutnících [Doce cuentos peregrinos]

Nakl. údaje: V Praze : Odeon, 2005
ISBN 80-207-1191-0 (váz.)

Velkého mága světové literatury Gabriela García Márqueze asi není třeba blíže představovat, napoví již jen názvy nejslavnějších děl, Sto roků samoty či Láska za časů cholery, vypovídající je rovněž ocenění Nobelovou cenou za literaturu v roce 1982, která má v Márquezově případě mnohem vyšší hodnotu, protože svými levicovými názory a otevřenými sympatiemi ke komunismu, podporou revoluce na Kubě a přátelstvím s Fidelem Castrem nebyla jeho cesta k oficiálnímu uznání svých mimořádných literárních kvalit ze strany západního světa, kolem nějž obcházel komunistický strašák, rozhodně snadná.
Výbor Dvanáct povídek o poutnících jež Márquez během 18 let sepsal a poté i mnohokrát přepisoval tak, že z původních 64 námětů během let až do podoby literárního briliantu vybrousil 12 povídek, jež sice nejsou nijak spojeny svým námětem, místem děje či svými postavami, avšak mezi všemi povídkami se line tenká neviditelná niť, jež je navíc umocněna shodným literárním slohem a jednotným laděním tak, aby dle autorova záměru ve čtenářově vědomí zůstaly jako jeden nedílný celek.
A ústředním mottem všech povídek je právě jejich ladění, které připomíná hru kočky s myší: čtenář je zpočátku ukolíbán vnějšími popisy, dle prvního úsudku, zcela banálních příhod, jež se však v předem vypočtený okamžik v jednom odstavci či dokonce v jedné větě zvrhnou do volného pádu a probuzený čtenář je donucen si ve své hlavě znovu projít a opakovaně procházet celý děj povídky, protože Márquez nenechává spát, aby poté s plnou účinností pocítil dopad, jež nenechává na pochybách, že v celé povídce není místa pro náhodu a vše vede k cíli v podobě totálního zvratu a přehodnocení všech úsudků nejen o vyplynutí děje, ale i všech dosavadních okolností a událostí, jež byly doposud jako nedůležité odloženy stranou.
Ano, ne nadarmo bývá Gabriel García Márquez charakterizován jako „mág kolumbijské literatury“ a mně zbývá ho jen každému doporučit, protože na straně jedné je Márquezovo dílo velmi čtivé tak, že jej se zaujetím přečte i nepříliš vášnivý čtenář, a na straně z jeho díla zaplesá i srdce zarytého knihomola. Já sám pak Gabriela Márqueze charakterizuji jako autora ležící někde mezi snovým Franzem Kafkou a filozofickým Jaeanem Paulem Sartrem, s kterými má mnohé společného, avšak ve zcela jiném zbarvení.

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Gustav Meyrink
Hašiš a jasnozřivost

Nakl. údaje: Praha : Volvox Globator, 1993
ISBN 80-85769-09-3 (brož.)

Povídkové dílo Gustava Meyrinka stojí sice proti jeho románům, jež jej proslavily, poněkud v pozadí, ale zatímco si čtenář u Golema plně uvědomuje autorovu fikci a fantazii položenou v reálných kulisách pražského židovského ghetta, může být při čtení povídek velmi zmatený, protože se v nich míchají autobiografické prvky, ale i celé životní příběhy autora s okultními či náboženskými tématy, jež jsou přetaveny do brilantní literární podoby.
A právě na této směsi je založeno osm povídek ( + úryvek z autorova deníku) ze souboru Hašiš a jasnozřivost, jež svůj děj rozehrávají v pražských kulisách na rozmezí 19. a 20. století, obsahují v sobě velmi mnoho skutečných prožitků tak, že je čtenář často ochoten přijmout děj povídky za zcela reálný a pravdivý. Objevují se zde náměty Meyrinkových alchymistických pokusů s důsledkem autorovy dlouhodobé nemoci, spirituálních seancí, důkazy jasnozřivosti s dosahy do věcí budoucích, experimenty s hašišem, jogínská a buddhistická filozofie i meditace, členství v řádu Asijských bratří, jež dle pověsti založily i město Praha a další. Vše založeno na Meyrinkových hlubokých teoretických i praktických znalostech z těchto oblastí tak, že je velmi těžké náměty povídek zpochybňovat, tedy pokud se jim čtenář brání.

»Jak jsem šel opuštěnými nočními ulicemi přímo, pak křížem krážem přes spící náměstí a kolem snících domů, provázen blikajícími lucernami a přece vědom si své cesty, musel jsem se domnívat, že mi antikvář svěřil, kde bydlí onen bezejmenný hodinář, kde bych ho nalezl, a kde by stála ona zeď, obepínající park s jilmy. Neřekl mi přece, že jen onen stařec by mohl moje hodiny uzdravit? Jak by to jinak mohl vědět? I cestu k němu mi musel popsat a když jsem si ji sám nezapamatoval, zdálo se, že mé nohy ji zcela přesně znají. Vedly mne ven z města na bílou cestu běžící do nekonečna mezi lukami dýchajícími létem. V patách se mi plazili černí hadi vylákaní ostrým měsíčním světlem ze země. Byli to oni, kteří mi poslali otrávené myšlenky: již nikdy jej nenajdeš, zemřel před sto lety?“ Abych jim unikl, zahnul jsem ostře vlevo na postranní pěšinu a vtom se vynořil ze země můj stín a spolkl je. Pochopil jsem, že přišel, aby mne vedl, a bylo pro mne velkým uklidněním vidět jej před sebou, kráčejícího neomylně a bez váhání. Neustále jsem naň hleděl a byl jsem rád, že nemusím dávat pozor na cestu.
Znenáhla se mě opět zmocňoval onen nepopsatelně podivný pocit, který jsem míval jako dítě, když jsem si hrál sám pro sebe: pevným krokem jít se zavřenýma očima bez obav před upadnutím: je to vytržení těla z každého pozemského strachu, jako jásání v nitru, znovunalezení svého nesmrtelného Já, jež ví: mně se nemůže nic stát!
Tak mne opustil úhlavní nepřítel, jehož člověk v sobě nosí; střízlivý, studený rozum a sním poslední pochybnost o marném hledání toho, jehož hledám. Po dlouhé chůzi spěchal můj stín na široký a hluboký příkop, táhnoucí se podél cesty, zmizel v něm a nechal mne samotného. Věděl jsem, že jsem u cíle. Proč by mne byl jinak opustil?
S hodinami jsem stál ve světnici toho, o němž jsem věděl, že jen on jediný je může znovu uvést do chodu. Seděl před malým javorovým stolem a nehybně se díval lupou připevněnou páskem k oku na drobný třpytivý předmět na světle žilkovaném dřevě. Za ním byla na bílé stěně ozdobným písmem vypsána věta v kruhu, podobném velkému ciferníku: Summa Scientia Nihil Scire.«


Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Fedor Michajlovič Dostojevskij
Něžná : fantastická povídka [Кроткая]

Nakl. údaje: Praha : Volvox Globator, 1999
ISBN 80-7207-232-3 (brož.)

ÚVODEM

Prosím, aby mi čtenáři prominuli, že jim tentokrát místo obvyklého Deníku předkládám jen novelu. Zaměstnávala mě ale skutečně po většinu měsíce. V každém případě prosím o shovívavost.
Teď o povídce samé. Dal jsem jí podtitul „fantastická“, přestože ji pokládám za svrchovaně reálnou. Cosi je na ní však skutečně fantastické, totiž forma vyprávění, a tu právě pokládám za nutné předem objasnit.
Není to vlastně ani vyprávění, ani to nejsou zápisky. Představte si muže, jemuž doma na stole leží žena, která před několika hodinami spáchala sebevraždu skokem z okna. Je zcela zmaten a nedokáže udržet myšlenky pohromadě. Chodí po bytě a snaží se pochopit smysl toho, co se stalo, „chce se soustředit“. Přitom je to ale nenapravitelný hypochondr toho druhu, co se utíkají k samomluvě. Tak mluví sám se sebou, vypráví, co se stalo, a chce si to ujasnit. Přes zdánlivou důslednost si během vyprávění několikrát odporuje, i v logice, i v citech. Ospravedlňuje se, všechnu vinu svádí na ni a zabíhá do vedlejších podrobností: je v tom zatvrzelost mysli a srdce i hluboký cit. Pozvolna si skutečně celý případ ujasňuje a „daří se mu soustředit“. Řetěz vybavovaných vzpomínek jej nakonec nevyhnutelně přivádí k pravdě a pravda nevyhnutelně zušlechťuje jeho mysl i srdce. Ke konci se ve srovnání s chaotickým začátkem dokonce mění také tón vyprávění. Pravda před nešťastníkem vyvstává alespoň jemu samému v dost jasných a určitých obrysech.
To je téma novely. Vyprávění trvá několik hodin, je úryvkovité, s přestávkami, a pokud jde o formu, dosti chaotické: jednou mluví vyprávěč sám se sebou, jindy se zase obrací k fiktivnímu posluchači, jakémusi soudci. Ve skutečnosti tomu vždycky bývá právě tak. Kdyby ho mohl slyšet stenograf a všechno přesně zapsat, bylo by jeho vyprávění ještě kostrbatější a neuhlazenější než v mém podání, ale psychologický sled by zůstal týž. Právě ten předpoklad, že všechno zapisoval stenograf (a já jsem jeho zápis jenom upravil), označuji za fantastický. Ale v umění se už něco podobného nejednou objevovalo: například Victor Hugo použil ve vynikajícím Posledním dnu odsouzencově téměř stejného postupu; nepracoval sice s principem stenogramu, ale s něčím ještě méně pravděpodobným – s předpokladem, že odsouzenec k smrti si dokáže (a má čas) vést zápisky nejen v poslední svůj den, ale i v poslední hodinu a doslova v poslední minutu. Kdyby však nepřipustil tak fantastický předpoklad, nemohlo by vzniknout ani nejreálnější a nejpravdivější dílo ze všech, která kdy napsal.

KAPITOLA PRVNÍ

I. KDO JSEM BYL JÁ A KDO BYLA ONA


Pokud je zde – ještě to ujde. Přistupuji a dívám se na ni co chvíli. Ale zítra ji odnesou – a jak já potom zůstanu sám? Teď leží v salóně, přistavili k sobě dva hrací stolky, ale zítra přijde rakev, bílý, bílý atlas; jenže o to vlastně nejde… Pořád chodím sem a tam a chci si to ujasnit, ale ne a nemohu se soustředit. To je tím, že pořád chodím, chodím a chodím… Takhle to bylo. Budu to vyprávět prostě po pořádku. Pořádek: Pánové, já ani zdaleka nejsem literát, vždyť to vidíte, ale ať, řeknu to, jak to sám chápu. A v tom je právě celá moje hrůza, že to všechno chápu.
Tedy, abyste věděli, vezmu to od začátku, ona prostě tehdy ke mně přišla zastavit věci, aby mohla zaplatit inzerát v Hlase, že prý tak a tak, vychovatelka, i na venkov by jela, i do domu by docházela vyučovat, a podobně. To bylo docela na začátku a já ji ovšem nijak nerozlišoval od druhých. Přicházela jako ostatní a tak dále. Pak jsem si jí ale začal všímat. Byla taková tenoučká, světlovlasá, střední postavy, vůči mně vždycky nemotorná, jako by se ostýchala. (Myslím, že vůči všem cizím byla taková, a já jsem byl pro ni jako každý druhý, totiž ne jako majitel zastavárny, ale jako člověk.) Jakmile dostala peníze, vždycky se hned obrátila a odešla. Nikdy ani slova. Jiní se všelijak hádají, prosí, smlouvají, aby dostali víc, ale ona ne, co dostala, to dostala… Ale mám dojem, že se pořád pletu… Ano, ze všeho nejvíc mě překvapovaly její věci: stříbrné pozlacené náušničky, ubohoučký medailónek – věci tak za dvacet kopejek. Sama taky věděla, že žádná ta věc nestojí za víc než za desetník, ale ve tváři jsem jí četl, že to jsou drahocennosti.
veliké, zádumčivé – ale jak jí zaplály! Neozvala se ani slovem, vzala své zbytky a odešla. A tu jsem si jí všiml poprvé tak zvláštně a pomyslel jsem si o ní něco toho druhu, totiž něco zvláštního. Ano, pamatuji se dosud na ten dojem, čili, abych tak řekl, na hlavní dojem, na syntézu všeho. Totiž na to, že vypadala hrozně mladě, tak mladě, jako by jí bylo čtrnáct let. A zatím jí tenkrát už bylo bez tří měsíců šestnáct. To jsem tří přišla zas. Později jsem se dověděl, že s tou kazajkou byla u Dobronravova i u Mosera, ale ti kromě zlata nic neberou, bezcennou, a když jsem si to pak uvědomil, sám jsem se tomu divil; kromě zlata a stříbra přece taky nic neberu – a u ní jsem udělal výjimku s kamejí. To byla tenkrát moje druhá myšlenka o ní, to si pamatuji.A skutečně, bylo to totiž všecko, co jí zůstalo, jak jsem se později dověděl, po tatínkovi a po mamince. Jen jednou jsem si dovolil nad jejími věcmi pousmát. Totiž, abyste rozuměli, nikdy si nic takového nedovolím, mluvím se zákazníky až džentlmenským tónem: málo slovy, zdvořile a rázně. Rázně, rázně a rázně. Ale ona si zčistajasna dovolila přinést zbytky (doslova zbytky) staré zaječí kazajky, a já se nezdržel a najednou jsem jí řekl něco jako žert. Lidičky, ta se zarděla! Oči měla modré, veliké, zádumčivé – ale jak jí zaplály! Neozvala se ani slovem, vzala své zbytky a odešla. A tu jsem si jí všiml poprvé tak zvláštně a pomyslel jsem si o ní něco toho druhu, totiž něco zvláštního. Ano, pamatuji se dosud na ten dojem, čili, abych tak řekl, na hlavní dojem, na syntézu všeho. Totiž na to, že vypadala hrozně mladě, tak mladě, jako by jí bylo čtrnáct let. A zatím jí tenkrát už bylo bez tří měsíců šestnáct. To jsem tří přišla zas. Později jsem se dověděl, že s tou kazajkou byla u Dobronravova i u Mosera, ale ti kromě zlata nic neberou, bezcennou, a když jsem si to pak uvědomil, sám jsem se tomu divil; kromě zlata a stříbra přece taky nic neberu – a u ní jsem udělal výjimku s kamejí. To byla tenkrát moje druhá myšlenka o ní, to si pamatuji.
Tenkrát (byla už u Mosera) přinesla jantarovou špičku na cigarety – věcička to nebyla špatná, ale tak pro sběratele, ale pro nás zase bezcenná, my jenom takhle zlato. Poněvadž přišla právě po včerejší vzpouře, přijal jsem ji přísně. Moje přísnost – to je strohost. Přece jen jsem se ale neudržel, a když jsem jí vyplácel dva rubly, řekl jsem jí jaksi podrážděně: „To já jenom pro vás, Moser by vám takovou věc nevzal.“ Slova pro vás jsem zvlášť zdůraznil, totiž v jistém smyslu. Byl jsem zlý. Ona se po slovech pro vás zarděla, ale neřekla nic, nenechala peníze ležet, přijala je – inu bída! Ale jak se začervenala! Pochopil jsem, že jsem ji ranil. A když už byla pryč, zeptal jsem se najednou sám sebe: Tak co, stojí ten triumf nad ní za dva rubly? Chachacha! Pamatuji se, že jsem si tenkrát položil otázku: Stojí za to, stojí za to? – a se smíchem jsem tu otázku rozhodl v kladném smyslu. Moc a moc jsem se tenkrát rozveselil. Nebyl to ale nějaký špatný cit, byl v tom úmysl, záměr. Chtěl jsem ji zkoušet, protože mě najednou napadly jisté myšlenky, které se jí týkaly. To byla moje třetí zvláštní myšlenka o ní.
…Nu a v té době to všechno začalo. To se ví, snažil jsem se, abych se toho o ní nenápadně co nejvíc dověděl, a její příchod jsem očekával se zvláštní netrpělivostí. Však jsem tušil, že brzy přijde. Když přišla, navázal jsem s neobyčejnou zdvořilostí přívětivý hovor. Nemám přece špatné vychování a s lidmi jednat dovedu. Hm. Tenkrát jsem vycítil, že je hodná a plachá. Hodné a plaché ženy dlouho neodolávají, a třebaže naprosto nejsou sdílné, rozhovoru se nedovedou nijak vyhnout. Odpovídají skoupě, ale odpovídají, a čím dále, tím více, jen člověk sám nesmí povolovat, jeli třeba. Samozřejmě že jsem z toho, co mi tehdy řekla, nebyl moudrý. O Hlase a o všem ostatním jsem se dověděl až později. V té době inzerovala za poslední peníze, zpočátku ovšem velkoryse: Prý – vychovatelka přijme místo i na venkově, sdělte podmínky. Potom ale: Jakékoli místo, vyučovat nebo jako společnice, i do domácnosti, i k nemocné, šít umím, atd., atd., jak už to bývá. Tohle všechno přibývalo k inzerátu postupně, a nakonec, když už byla zoufalá, i bezplatně, jen za stravu. Kdepak, místo nenašla. Tehdy jsem se rozhodl vyzkoušet ji naposled. Zničehonic jsem vzal Hlas z toho dne a ukázal jsem jí inzerát: Mladá žena, úplný sirotek, hledá místo vychovatelky k malým dětem, nejraději u staršího vdovce. Vypomůže v domácnosti. „Tak vidíte, tahle ráno inzerovala a k večeru už určitě bude mít místo. Tak se musí inzerovat!“
Zase zrudla, zase jí oči zahořely, obrátila se a hned odešla. To se mi velice zalíbilo. Byl jsem si tehdy ostatně už vším jist a byl jsem bez obav: špičky na cigarety jí nikdo brát nebude. Ale jí už i špičky došly. A opravdu, třetího dne přijde taková bleďounká, rozechvělá – poznal jsem, že se jí muselo doma něco stát. A skutečně stalo. Hned vysvětlím, co to bylo, ale teď se chci zmínit o tom, jak jsem se tenkrát před ní najednou ukázal a vyrostl v jejích očích. Zničehonic jsem pojal takový záměr. Přinesla totiž tento obraz. (Odhodlala se jej přinést.)… Ach, poslyšte, teď už to začíná, dosud jsem se pořád pletl… Jde o to, že teď chci všechno připomenout, každou maličkost, každou nejmenší podrobnost. Pořád chci soustředit myšlenky – a nemohu, poněvadž ty podrobnosti, ty podrobnosti…
Obraz Bohorodičky, Bohorodička s děťátkem, domácí obraz, rodinný, starodávný, ve stříbrném pozlaceném rámu – cena – nu, asi šest rublů. Vidím, že je jí obraz drahý, dává jej do zástavy celý i s rámem. Povídám jí: „Nebylo by lepší sejmout rám a obraz si vzít zpátky? Zastavovat svatý obraz, to je přece jenom jaksi…“
„Máte to snad zakázáno?“
„To ne, zakázáno to není, ale vám samé to snad…“
„Tak ho tedy sejměte.“
„Víte co, necháme obraz v rámu a postavíme ho tady do skříňky,“ řekl jsem po chvilce přemýšlení, „k druhým svatým obrazům, pod lampičku. (Jakmile jsem otevřel zastavárnu, lampička vždycky hořela.) A vy si jednoduše vezměte deset rublů.“
„Nepotřebuji deset, dejte mi pět, určitě si obraz vyplatím.“
„A deset nechcete? Obraz má cenu,“ dodal jsem, když jsem zpozoroval, že jí očka znovu zaplála.
Neodpověděla. Vyplatil jsem jí pět rublů.
„Nepohrdejte nikým, já sám jsem byl ve stejné nouzi, ba ještě v horší, a vidíte-li mě dnes v takovémhle zaměstnání, je to po tom všem, co jsem přestál…“
„Mstíte se tedy společnosti, že?“ přerušila mě najednou s dosti jízlivým posměškem, v němž bylo ostatně mnoho nevinného. (Totiž obecného, protože tehdy rozhodně nedělala rozdíl mezi mnou a druhými, takže to vyslovila takřka bez urážky.) Ach tak! – pomyslel jsem si – taková ty tedy jsi, povaha se ukazuje v jiném směru.
„Vidíte,“ poznamenal jsem na to položertem, polotajemně, „já – já jsem část oné části celku, jež chce páchat zlo a koná dobro.“
Vtom na mne pohlédla s velkou zvědavostí, takřka dětskou.
„Počkejte… Jaká to je myšlenka? Odkud je to? Někde jsem to už slyšela.“
„Nelamte si hlavu, těmito slovy se Mefistofeles představuje Faustovi. Četla jste Fausta?“
„Ne… Nepozorně.“
„Tedy vůbec nečetla. To musíte číst. Stejně vidím, že se vám už zase stahují ústa k úsměvu. Nemyslete si, prosím, že mám tak málo vkusu a chtěl jsem vám představit se jako Mefistofeles, abych zamaskoval svou úlohu zastavárníka. Zastavárník je zastavárník a zůstane jím. To je jasná věc.“
„Vy jste nějaký divný… Vůbec jsem vám nechtěla říct nic takového.“
Byla by chtěla říci: Nečekala jsem, že jste vzdělaný člověk: ale neřekla to. Já však věděl, že si to myslela. Úžasně jsem jí tím vpadl do noty.
„Víte,“ poznamenal jsem, „na kterémkoli místě lze konat dobro. Nemluvím ovšem o sobě, já třeba kromě špatností nic jiného nedělám, ale…“
„To je jisté, že dobro lze konat na kterémkoli místě,“ řekla a pohlédla na mne bystrým a pronikavým pohledem. „Právě na kterémkoli místě,“ dodala náhle. Ó, pamatuji se, na každý ten okamžik se pamatuji. A ještě bych rád něco dodal. Když tahle mládež, ta milá mládež chce říci něco rozumného a hlubokého, tu najednou příliš upřímně a naivně projeví ve tváři: tak, teď říkám něco rozumného a hlubokého. Ale ne snad z ješitnosti jako našinec, nýbrž je zřejmé, že si to sama hrozně cení, věří tomu a váží si toho, má za to, že i vy si toho vážíte stejně jako ona. Jaká upřímnost! Právě tím mládí vítězí! A u ní to bylo tak půvabné!
Všechno to mám v paměti, nic jsem nezapomněl. Když odešla, byl jsem rázem rozhodnut. Téhož dne jsem se vypravil na poslední výzvědy a dověděl jsem se o ní všechny ostatní, i ty nejnovější tajnosti. To, co bylo dřív, věděl jsem už všechno od Lukerie, která tehdy u nich sloužila a kterou jsem už před několika dny podplatil. Ty informace o ní byly tak hrozné, že naprosto nechápu, jak jí mohlo být ještě do smíchu, jako nedávno, a jak se mohla zajímat o slova Mefistofela, když sama žila v takové hrůze. Inu – mládí! Zvláště to jsem si o ní tenkrát pomyslel s hrdostí a radostí, protože v tom je přece i duševní velikost: Ať jsi třeba na pokraji zkázy, ale veliká slova Goethova přece září! Mládí je, třeba jen trošinku a třeba na nepravém místě, vždycky velkodušné. Ji mám totiž na mysli, jenom ji. A hlavní věc – tehdy jsem se na ni díval už jako na svou a nepochyboval jsem o své moci. Víte, je to nesmírně slastný pocit, když už člověk nemá pochybnosti.
pokračovat, kdy to všechno uspořádám? Honem, honem, vždyť o to vůbec nejde, můj bože!

II. NABÍDKA K SŇATKU

„Pozadí“, o němž jsem se dověděl, vylíčím krátce: Otec a matka jí zemřeli dávno, už před třemi lety, a ona zůstala u svých nepořádných tet. Totiž nepořádných, to je málo. Jedna teta byla vdova s četnou rodinou, měla šest dětí, jedno menší než druhé, druhá, svobodná, byla stará a špatná osoba. Obě byly špatné. Její otec byl úředníkem, ale jen písařem, pouhý osobní šlechtic to byl – jedním slovem – všechno mi šlo na ruku. Vypadal jsem jako z vyššího světa: přece jenom bývalý štábní kapitán slavného pluku, šlechtic rodem, nezávislý člověk atd. A na to, že mám zastavárnu, mohly tety hledět leda s úctou.
Po tři roky dělala tetám otrokyni, ale přece jen kdesi složila zkoušku, dokázala ji složit, vydřela si ji i při denní nelítostné práci – a to už znamenalo hodně na usilovné cestě k něčemu vyššímu a ušlechtilejšímu. Proč jsem se chtěl vlastně ženit? Ale ne, na mne nakašlat, to až potom… O to přece nejde. Učila tetiny děti, šila prádlo a nakonec nejenže prala, ale při svých slabých prsou i podlahy drhla. Dokonce ji sprostě bily a každé sousto vyčítaly. Dopadlo to tak, že ji i prodat chtěly. Fuj! Nebudu se zmiňovat o všech špinavých podrobnostech. Později mi o tom obšírně vyprávěla. Tohle všechno po celý rok pozoroval tlustý kupec ze sousedství; nebyl jen obyčejný kupec, nýbrž majitel dvou koloniálních obchodů. Dvě ženy už ucukroval a hledal třetí. Najednou uviděl ji: tichá prý, vyrostla v bídě, vezmu si ji, aby děti měly mámu. – Jeho děti byly skutečně sirotci. Vtíral se, domlouval se s tetami, k tomu všemu byl už padesátiletý. Ona byla zděšena. Právě tehdy ke mně začala chodit častěji, aby mohla inzerovat v Hlase. Potom už prosila tety, aby jí daly aspoň trošičku času na rozmyšlenou.
Daly jí tuto trošku času, ale nic víc, jen se na ni obořily: Samy nevíme co žrát, i bez zbytečné huby. Tohle všechno jsem už věděl a téhož dne jsem se po ranní příhodě rozhodl. Právě toho večera přišel kupec a přinesl z krámu půl libry cukroví, tak za půl ruble. Seděla s ním, a tak jsem zavolal z kuchyně Lukerii, které jsem uložil, aby šla a pošeptala jí, že jsem u vchodu a rád bych jí řekl něco velmi důležitého. Byl jsem spokojen sám se sebou. A vůbec po celý den jsem byl hrozně spokojen.
A hned tam u dveří jsem jí, zmatené už tím, že jsem si ji vyvolal, vysvětlil v přítomnosti Lukerie, že si pokládám za čest a štěstí… Za druhé, aby se nedivila mému způsobu a tomu, že je to zde mezi dveřmi, že jako jsem člověk přímý a okolnosti už znám. Nelhal jsem, že jsem přímý. Ale na to nakašlat. Mluvil jsem nejen zdvořile, abych dal najevo své dobré vychování, ale i originálně, a to je to hlavní. Což je snad hřích přiznat se k tomu? Chci soudit sám sebe a soudím se. Musím mluvit pro i kontra a také mluvím. I později jsem na to vzpomínal s rozkoší, jakkoli je to hloupé. Přímo a beze všech rozpaků jsem tehdy prohlásil, že jednak nejsem ani zvlášť nadaný, ani zvlášť chytrý, možná ani zvlášť hodný, dost všední sobec (pamatuji si tento výraz, připadl jsem naň cestou a byl jsem s ním spokojen), a že mám velmi pravděpodobně i jinak mnoho nepříjemných stránek. Toto vše bylo řečeno s hrdostí zvláštního druhu – vždyť víte, jak se takové věci říkají. Měl jsem ovšem tolik vkusu, že jsem se po šlechetném přiznání ke svým nedostatkům nedal do výkladu o přednostech: Zato však mám tohle a tohle, to i ono. Pozoroval jsem, že se pořád ještě hrozně bojí, ale nepřikrašloval jsem nic, dokonce jsem schválně přeháněl, když jsem viděl její strach. Řekl jsem přímo, že se nají dosyta, ale z parády, divadel a bálů že nebude nic, leda až později, až dosáhnu cíle. Tento přísný tón mě uváděl v nadšení. A dodal jsem, také pokud možno mimochodem, že jestliže jsem si zvo-lil takové zaměstnání, totiž to, že mám zastavárnu, pak to je pro jistý účel, pro jakousi určitou okolnost… Vždyť jsem měl právo tak mluvit, skutečně zde byl takový účel a takováto okol-nost. Počkejte, pánové, já první po celý život nenáviděl tu svou zastavárnu, neboť jsem se vskutku, třebaže je to směšné sám sobě říkat tajemné fráze, neboť jsem se vskutku „mstil společnosti“, ano, skutečně, skutečně! Jenže její ranní posměšek, že se „mstím“, byl nespravedlivý. Totiž, rozumějte, kdybych jí byl přímo řekl: Ano, mstím se společnosti, byla by se dala do smíchu a opravdu by to také směšné bylo. Nu, a ukázalo se, že nenápadnou narážkou, nastrčenou tajemnou větou lze podplatit obrazotvornost. A mimo to jsem se tehdy již ničeho nebál. Bylo mi přece zřejmé, že se jí tlustý kupec tak jako tak víc protiví než já, který jsem pro ni byl, když jsem tam tak čekal u dveří, vysvoboditelem. Však já jsem tomu dobře rozuměl! Ó, podlosti člověk zvláště dobře chápe! Opravdu podlosti? Jak zde soudit člověka? Což jsem ji nemiloval už tenkrát?
Počkejte, je samozřejmé, že jsem jí tehdy o nějakém dobrodiní neřekl ani slovo, naopak, docela naopak: „Vy prokazujete dobrodiní mně – ne já vám.“ Tak jsem to také naplno řekl, neudržel jsem se. A vypadalo to možná hloupě, protože jsem postřehl, že se na okamžik zachmuřila. Ale vcelku jsem rozhodně vyhrál. Počkejte, když už připomínám všechnu tu špínu, zmíním se ještě i o poslední hanebnosti. Stál jsem a v hlavě mi vířilo: jsi vysoký, štíhlý, máš dobré vychování a – bez nadsázky – nejsi ošklivý. Hle, co mi hrálo v mysli! Ona mi ovšem už tam u dveří řekla ano. Ale… ale musím dodat, že tam u dveří také dlouho přemýšlela, než řekla ano. Tak se zamyslela, že jsem se až zeptal: „Co tedy?“ A docela jsem se neudržel a s jakousi až poníženou zdvořilostí jsem řekl: „Co tedy, prosím?“
„Počkejte, přemýšlím.“
A udělala takovou vážnou tvářičku, takovou, že bych z ní byl už tenkrát mohl všechno vyčíst. Cítil jsem se uražen. Nevybírá nakonec, myslím si, mezi mnou a kupcem? Ach, tenkrát jsem ještě nechápal. Až dodneška jsem nepochopil. Pamatuji, jak za mnou Lukerie vyběhla, když jsem už odcházel, zastavila mě na cestě a říkala mi, sotva dechu popadajíc: „Bůh vám to, pane, zaplať, že si berete naši milou slečnu! Jenom s ní o tom nemluvte, je hrdá.“
Nu, hrdá – já sám tedy mám hrdé ženy rád. Mají zvláště tehdy svůj půvab, když… když už člověk zkrátka nepochybuje o své převaze nad nimi, ne? Jaký jsem to nízký a nedovtipný člověk! Jak jsem byl tehdy spokojený! Víte, že ona tenkrát, když stála ve dveřích a rozmýšlela se, má-li říci ano, a mne to udivovalo, víte, že ona mohla uvažovat takhle: Když už neštěstí tam jako tady, není lépe vybrat si přímo to horší? Totiž tlustého kupce, aspoň mě ten opilec dřív utluče! – Jak? Co myslíte, mohla mít takovou myšlenku ?
Ani teď tomu nerozumím, ani teď nic nechápu! Právě jsem řekl, že mohla mít tuto myšlenku: vybrat si z dvou neštěstí to horší, tedy kupce. Ale kdo byl pro ni tehdy horší, já – nebo kupec? Kupec – nebo zastavárník, který cituje Goetha? To je ještě otázka! Jaká otázka? Ani tomu nerozumíš, odpověď leží na stole, a ty říkáš – otázka. Naplivat na mě! A o mě vůbec nejde… Ale k věci, co mě se týče – jde o mě nebo nejde? Tohle už vůbec nemohu rozhodnout. Bylo by lepší jít spát. Hlava mě bolí…

III. NEJUŠLECHTILEJŠÍ Z LIDÍ, ALE SÁM TOMU NEVĚŘÍM

Neusnul jsem. Jak bych také mohl, když mi v hlavě jen buší. Chtěl bych to všechno pochopit, všechnu tu špínu, špínu! Ach, z jakého bahna jsem ji tehdy vytáhl! Vždyť musela chápat a ocenit můj skutek! Líbily se mi tehdy i určité myšlenky, třeba to, že mně je jedenačtyřicet a jí teprve sotva šestnáct. Uchvacovalo mě to, tento pocit nerovnosti; jaká slast, jaká úžasná slast!
Já třeba chtěl, aby byla svatba a l‘anglaise, totiž rozhodně jen ve dvou, jedině se dvěma svědky, z nichž jedním by byla Lukerie, a pak hned do vagónu a třeba do Moskvy. (Měl jsem tam náhodou právě jakési řízení.) Do hotelu asi na čtrnáct dní. Ale ona byla proti tomu, nechtěla svolit. A tak jsem byl přinucen jet k tetám a složit jim poklonu jako příbuzným, od nichž si ji beru. Ustoupil jsem, a tetám se dostalo, co jim patřilo. Dokonce jsem jim daroval po stu rublů a slíbil další. Jí jsem o tom ovšem neřekl, aby ji neroztrpčila tato ponižující okolnost. Tety byly hned jako máslíčko.
Vznikl spor o výbavu. Neměla nic, téměř doslova, ale také nic nechtěla. Mně se ale přece podařilo ji přesvědčit, že docela nic nemít nejde. A tak jsem výbavu obstaral sám, poněvadž kdopak by se o ni postaral? Ale – nakašlat na mě. Různé mé ideje se mi podařilo přece jenom jí dát najevo, aby je aspoň znala. Možná že jsem se ukvapil. Hlavní věc, že hned od počátku, ať se jakkoli přemáhala, vrhala se ke mně s láskou, vítala mě nadšeně, když jsem večer přijíždíval, roztomile žvatlala a vyprávěla o svém dětství, o prvních letech života, o rodném domě, otci a matce.
Ale já každé takové vzplanutí hned zchladil studenou sprchou. V tom totiž byla moje idea. Na nadšení jsem odpovídal mlčením, blahosklonným ovšem… Ona brzy zpozorovala, že je mezi námi rozdíl a já že jsem záhada. A já jsem o tuto záhadnost usiloval. Vždyť snad jen proto, abych ji postavil před hádanku, jsem provedl celou tu hloupost. Především strohost – a tak jsem ji i do svého domu uvedl jaksi stroze. Tehdy jsem si zkrátka k úplné spokojenosti vytvořil celý systém. A ten systém se vyvinul sám sebou bez jakékoli námahy. Jinak to ani nešlo, musel jsem vytvořit tento systém pro jednu nepřekonatelnou okolnost – co to už ale na sebe zase povídám! Byl to opravdový systém. Ne, poslyšte, soudíme-li už někoho, pak musíme všechno dobře znát… Poslouchejte:
Jak jen začít? Je to totiž hrozně obtížné. Začne-li se člověk ospravedlňovat – jak je to nesnadné! Asi takhle: mládí například přezírá peníze – já jsem hned začal s penězi, kladl jsem na ně důraz. Tak jsem je zdůrazňoval, že začala pořád víc a víc umlkat. Otvírala své velké oči, poslouchala, dívala se a mlčela. Víte, mládež je velkomyslná, totiž dobrá mládež, velkomyslná a prudká, ale málo snášenlivá, divže hned nepohrdá. Ale já si přál, aby viděla věci v jejich šíři, chtěl jsem, aby jí tato šíře pronikala přímo do srdce, aby to byl její upřímný názor, nemám pravdu? Uvedu všední příklad. Jak bych takové povaze objasnil třeba to, že mám zastavárnu? To se ví, že jsem o tom přímo nemluvil, mohlo by se zdát, že prosím, aby mi to odpustila. Naopak – působil jsem, abych tak řekl, hrdostí; mluvil jsem téměř mlčky. Jsem mistr v mluvení mlčením, po celý svůj život jsem hovořil mlčením, celé tragédie jsem sám v sobě prožil mlčky. Ó, vždyť jsem byl tak nešťastný! Byl jsem vyvržen všemi, vyvržen a zapomenut a nikdo, nikdo o tom neví! A najednou tahle šestnáctiletá žabka o mně vyzvěděla řadu podrobností od zlých lidí a myslela si, že ví všechno; kdepak, to hlavní zůstalo utajeno jedině v mém nitru. Stále jsem mlčel, a zvláště, zvláště před ní jsem mlčel do samého včerejška – a proč jsem mlčel? Jako hrdý člověk. Chtěl jsem, aby sama přišla k tomuto poznání, beze mne a tím spíše bez pomluv zlých lidí, sama aby se dovtípila a pochopila člověka. Když jsem ji přivedl do svého domu, vyžadoval jsem dokonalou úctu k sobě. Chtěl jsem, aby mě zbožňovala pro mé utrpení – a zasloužil jsem si to. Ano, vždycky jsem byl hrdý, chtěl jsem buď všechno – nebo nic. Právě proto, že jsem nebyl polovičatý, pokud jde o štěstí, ale toužil jsem po úplném – právě proto jsem byl tehdy nucen tak jednat: Jářku, sama pochop a oceň! Vždyť přece, uznejte to, kdybych jí to začal vysvětlovat a naznačovat, kličkovat a dožadovat se úcty – bylo by to právě tak, jako bych prosil o almužnu. Ostatně… ostatně proč o tom mluvím…
Je to hloupé, hloupé, hloupé! Přímo a nelítostně (zdůrazňuji to, že nelítostně) jsem jí tehdy vysvětlil dvěma slovy, že velkomyslnost mládí je půvabná, ale – nestojí ani za groš. Proč? Proto, že jí bylo lacino nabyto, mládí jí nabývá dříve, než něco prožilo, jsou to takřka „první dojmy nabytí“, ale pak se na vás podíváme, až uděláte kus práce! Laciná velkomyslnost je vždy snadná, dokonce i život obětovat je snadné, protože krev jen vře, sil je nadbytek a vášnivě se chce krásy. Ne, mluvme o těžkém činu velkomyslnosti, tichém, nenápadném, bez lesku, o činu pomlouvaném, v němž je mnoho obětí a ani kapka slávy, při němž vy, skvělý člověk, vypadáte jako podlec, třeba jste čestnější než všichni lidi na zemi – nu tak tedy, takovýto čin zkuste vykonat; ne, odmítnete. Ale já – já neusiloval po celý svůj život o nic jiného než o takovýto čin. Zpočátku se se mnou přela, a jak, ale potom znenáhla umlkala, až zmlkla docela, jen oči úžasně rozevírala, když poslouchala, takové velké, velké pozorné oči. Ale… nejen to, brzy jsem postřehl úsměv, nedůvěřivý, mlčenlivý, nedobrý. A s tímto úsměvem jsem si ji přivedl domů. Pravda je i to, že už neměla kam jít…

IV. POŘÁD PLÁNY A PLÁNY

Kdo z nás tehdy první začal?
Nikdo. Začalo to samo od prvního kroku. Řekl jsem, že jsem ji uvedl do svého domu v přísnosti, ale hned na prvním kroku jsem slevil. Ještě jsme nebyli svoji, a už jsem se jí zmínil, že bude přijímat zástavy a vydávat peníze, a ona na to nic neřekla. (Toho si všimněte!) A nejen to, pustila se do práce dokonce horlivě. Samozřejmě že zařízení, nábytek, všechno zůstalo jako dřív. Byt má dvě místnosti. První, velmi prostorná, má přepážku pro pokladnu, a druhá, také velká, je náš společný pokoj a zároveň i ložnice. Nábytek mám nuzný, dokonce i tety mají lepší. Má skříňka se svatým obrazem a lampičkou stojí v místnosti, kde je zastavárna. V obývacím pokoji mám skříň s několika knihami a zastavenými věcmi; klíče nosím u sebe. A pak ovšem postel, stoly a židle. Už před svatbou jsem jí řekl, že na naši domácnost, to znamená na stravu pro mne, pro ni a pro Lukerii, kterou jsem jim přetáhl, je určen rubl denně a nic víc. – Já totiž musím mít za tři roky třicet tisíc a jinak bych je nenahospodařil. – Nikterak neprotestovala, ale já sám jsem zvýšil částku o třicet kopejek. Právě tak s divadlem. Před svatbou jsem řekl, že do divadla se chodit nebude, přece však jsem určil jedno představení měsíčně, jedno, ale slušné, v křeslech. Chodili jsme spolu, třikrát jsme byli a viděli jsme tuším Honbu za štěstím a Ptáčky zpěváčky. (Ale kašlu na to na všechno!) Mlčky jsme šli tam a mlčky zpátky. Proč, proč jen jsme si od samého začátku umínili mlčet? Na počátku sice nebylo hádek, ale mlčení už ano. Pamatuji se, že na mě tehdy pořád hleděla jaksi úkradkem; jak jsem to zpozoroval, mlčel jsem ještě důsledněji. Je pravda, že mlčení jsem zavedl já, ne ona. Jednou nebo dvakrát vzplála, vrhla se ke mně, chtěla mě objímat. Protože to ale byla vzplanutí chorobná, hysterická, kdežto mně bylo třeba štěstí trvalého, spojeného s její úctou, přijal jsem to chladně. A měl jsem pravdu, nazítří po takovémto vzplanutí byla vždycky hádka.
Totiž ne vlastně hádka, nýbrž zase to mlčení a její pohled stále víc a víc nabýval na smělosti. – Vzpoura a nezávislost – to bylo ono, jenže to neuměla. Ano, tato mírná osoba byla stále smělejší a smělejší. Věříte, že jsem si ji začal ošklivit, když jsem na to přišel? A o tom, že při náhlých vzplanutích pozbývala nad sebou vlády, o tom nebylo pochyb. Jak třeba ona, která vyšla z takové špíny a nicoty, mohla po umytí podlahy ohrnovat nos nad naší chudobou? Rozumějte, nebyla to chudoba, nýbrž šetrnost, ale čeho bylo zapotřebí, toho bylo až dost, třeba prádla a čistoty. Dřív jsem si vždycky myslíval, že mužova čistota ženu vábí. Ona si vlastně nestýskala na chudobu, nýbrž na mou jakousi opatrnost v hospodaření: Prý – má své záměry, projevuje tvrdou povahu. Divadla se znenadání zřekla sama. Posměšný výraz je stále horší a horší… a já tím víc zachovávám mlčení, tím více zachovávám mlčení.
Nebudu se přece ospravedlňovat, ne? Zde šlo hlavně o zastavárnu. Dovolte, prosím, věděl jsem, že žena, a k tomu ještě šestnáctiletá, se nemůže manželovi plně nepodrobit. V ženách není originality, to – to je axióm, dokonce i teď je to pro mne axióm! Co na tom, že tam vedle leží? Co je pravda – to je pravda, tady ani sám Mill nic nesvede. Ale žena milující, ó, milující – ta i poklesky a hanebnosti svého miláčka dokáže zbožňovat! On sám nevynajde pro své hanebnosti taková ospravedlnění, jaká pro něho vymyslí ona. Je to velkomyslné, ale nijak originální. Ženy hubí jedině tato neoriginálnost. Ale proč, opakuji, proč mi ukazujete tam na ten stůl? Cožpak to tam na tom stole je originální? Ó – ó!
Podívejte se, o její lásce jsem byl tehdy přesvědčen. Vždyť i tehdy se mi vrhala kolem krku. Milovala tedy, nebo lépe – přála si milovat. Ano, takhle to bylo, přála si milovat, hledala lásku. A hlavní věc přece je, že tu nebylo nijakých hanebností, pro něž by musila hledat ospravedlnění. Řeknete: zastavárník – a všichni řeknou totéž. Co to znamená, že je zastavárníkem? Určitě tu jsou nějaké důvody, proč se člověk tak velkomyslný stal majitelem zastavárny. Vidíte, pánové, to jsou tedy ideje…, totiž podívejte se, když se nějaká idea vysloví, vyjádří slovy, vypadá to hrozně hloupě. Člověk se sám stydí! A proč to? Pro nic. Proto, že jsme všichni chamraď a nesneseme pravdu, nebo – já nevím proč. Řekl jsem právě „tak velkomyslný“. Je to směšné, ale přece tomu tak bylo. Vždyť je to pravda, je to pravda pravdoucí! Ano, měl jsem tenkrát právo chtít se zajistit a otevřít si zastavárnu. Vy jste mě zavrhli, vy, totiž vy lidé, vy jste mě vyhnali s opovržlivým mlčením. Na mou vášnivou touhu po vás jste mi odpověděli urážkou na celý život. Nyní jsem byl tedy oprávněn ohradit se proti vám zdí, sebrat svých třicet tisíc rublů a dožít život někde na Krymu, na jižním pobřeží, uprostřed hor a vinohradů, na svém statku, koupeném za těchto třicet tisíc rublů, a – hlavní věc – daleko od vás všech, ale beze zloby na vás, s ideálem v duši, s milovanou ženou po boku, s rodinou, dáli bůh, a s pomocí poskytovanou ostatním osadníkům. Je ovšem dobře, že to teď říkám jen tak sám pro sebe; co by mohlo být hloupějšího, než kdybych jí to byl tenkrát halasně líčil? Proto tedy to hrdé mlčení, proto tedy jsme sedávali mlčky. Poněvadž – co by z toho byla pochopila? Takových šestnáct let, takové první mládí – jak by byla mohla porozumět mému ospravedlňování, mým útrapám? Jen přímočarost, neznalost života, laciné mladistvé názory, růžová mlha spanilých srdcí a proti tomu – tady zastavárna, a basta. (Ale copak jsem byl takový mizera zastavárník? Copak neviděla, jak jsem si počínal a bral-li jsem příliš mnoho?) Ó, jak hrozná je pravda na zemi! Ta půvabná, mírná, to mé nebe – byla tyranem, nesnesitelným tyranem a mučitelem mé duše! Sám sebe Kdo by mohl říci, že jsem ji nemiloval? Abyste věděli, ironie život vůbec je prokletý! (A můj zejména!) Teď však chápu, že Všechno bylo jasné, můj plán byl jasný jako nebe: drsný a hrdý, od nikoho nepotřebuje morálního utěšení, trpí mlčky. Tak to také bylo, nelhal jsem, nelhal! – Sama jednou uvidí, jaká tu byla velkomyslnost – jenomže ona to neuměla vycítit – ale až se jednou dovtípí, desetkrát lépe to ocení a padne v prach, aby prosila za odpuštění. – Takový byl plán. Na něco jsem tu ale zapomněl nebo pustil ze zřetele. Cosi jsem tu neměl udělat. Ale dost, už dost! Koho teď prosit za odpuštění? Když je konec – je konec. Jen se vzmuž, člověče, jen více hrdosti! Tvá vina to není!bych očernil, kdybych to neřekl. Myslíte, že jsem ji nemiloval? to byla, strašná ironie osudu a přírody! Jsme prokleti, lidský jsem se tu v čemsi zmýlil! Cosi dopadlo jinak, než jsem čekal.
Což, řeknu pravdu, nezaleknu se toho, postavit se pravdě tváří v tvář – ona je vinna, ona je vinna…

V. NĚŽNÁ PODNIKÁ VZPOURU

Hádky začaly tím, že si najednou usmyslela vydávat peníze podle svého, odhadovat věci nad cenu, a dokonce se dvakrát opovážila přít se se mnou v té věci. Nedal jsem jí za pravdu. A tu se objevila ta vdova po kapitánovi.
Přišla stará vdova po kapitánovi a přinesla medailón – dárek od nebožtíka muže, to se ví, památka. Vyplatil jsem jí třicet rublů. Dala se do žalostného pláče, začala prosit, abychom tu věc opatrovali – samozřejmě, buďte bez starosti. Zkrátka přijde najednou po pěti dnech a za medailon nabízí výměnou náramek, který nestojí ani osm rublů; ovšem že jsem odmítl. Určitě tehdy uhodla cosi v očích mé ženy, poněvadž přišla za mé nepřítomnosti a žena jí medailón vyměnila.
Téhož dne jsem se o tom dověděl a promluvil jsem o tom mírně, ale pevně a zásadně. Seděla na posteli, hleděla do země, špičkou pravého střevíce poklepávala na kobereček (její gesto). Na rtech měla nedobrý úsměv. Tehdy jsem prohlásil docela klidně, aniž jsem zvýšil hlas, že peníze jsou moje, že mám právo vidět život svýma očima a že jsem se jí s ničím netajil, když jsem ji zval do svého domu.
A tu znenadání vyskočila, celá se náhle roztřásla a – co byste tomu řekli – najednou na mě zadupala. Byl to dravec, záchvat to byl, byl to záchvat dravce. Strnul jsem úžasem. Nikdy jsem se nenadál, že dojde k něčemu takovému. Ale ovládl jsem se, dokonce jsem se ani nepohnul a opět týmž klidným hlasem jsem přímo prohlásil, že ji od této chvíle zbavuji účasti na svém zaměstnání. Zachechtala se mi do očí a odešla z bytu.
Šlo o to, že vycházet z bytu neměla právo. Beze mne ani krok, tak jsme si to umluvili před svatbou. K večeru se vrátila. Neřekl jsem ani slovo.
Ale druhého dne ráno odešla znovu a pozítří zas. Zavřel jsem zastavárnu a vydal se k tetám. Přerušil jsem s nimi styky hned po svatbě – ony nechodily k nám a my k nim. A tu se ukázalo, že u nich nebyla. Vyslechly mě zvědavě a hned se mi vysmály do očí, prý: dobře vám tak. Já však ten smích čekal. Mladší tetu, svobodnou, jsem okamžitě podplatil stovkou rublů, z nichž jsem jí pětadvacet dal hned. Za dva dny přijde ke mně. „Je v tom zapletený důstojník,“ povídá, „poručík Jemovič, váš bývalý kolega u pluku.“ Byl jsem velice překvapen. Ten Jemovič mi natropil u pluku nejvíc zla a asi před měsícem dvakrát za sebou zašel, nestyda, do mé zastavárny, jako by si chtěl vypůjčit, a pamatuji se, jak se ženou žertoval. Tehdy jsem k němu přistoupil a řekl mu, aby se neopovažoval ke mně chodit, ať si vzpomene, co bylo mezi námi. Ale něco takového mě ani ve snu nenapadlo, prostě jsem si pomyslel, že je to drzý chlap. A teď mi najednou teta svěří, že už mají spolu umluvenou schůzku a že prostředníkem v celé té věci je jedna bývalá známá teta, Julie Samsonovna, vdova – a docela po plukovníkovi – k té prý vaše žena teďka chodí.
Vylíčím to krátce. Ten případ mě stál úhrnem na tři sta rublů, ale všechno bylo nastrojeno tak, že pozítří budu spát v sousedním pokoji za pootevřenými dveřmi a budu sledovat první schůzku své ženy s Jemovičem mezi čtyřma očima. V očekávání toho, co bude, právě v předvečer, došlo mezi ní a mnou ke krátké, ale pro mne velice významné scéně.
Vrátila se před večerem, sedla si na postel, hleděla na mě posměšně a nožkou poklepávala na kobereček. Při pohledu na ni mi znenadání hlavou kmitla myšlenka, že za poslední měsíc nebo spíš za posledních čtrnáct dní naprosto změnila svou povahu; mohlo by se dokonce říci, že měla povahu zcela opačnou. Projevovala se jako stvoření bujné, útočné, nemohu říci nestydaté, ale nepořádné a samo vyhledávající neshody. Avšak její plachost jí v tom překážela. Když taková bytost začne vyvádět, tu je stále patrno, i kdyby překročila míru, že sama sebe musí přemáhat, že se sama do toho nutí a jí první že je nemožné srovnat to s vlastní neposkvrněností a studem. Proto takové ženy občas přespříliš vybočí, takže člověk nevěří vlastním pozorovacím schopnostem. Duše zkáze propadlá se naopak vždycky mírní, jedná hanebněji, ale pod rouškou pořádku a slušnosti, čímž chce nad člověkem nabýt převahy.
„Je to pravda, že vás vyhnali od pluku za to, že jste neměl odvahu se bít v souboji?“ zeptala se najednou zničehonic a oči se jí zaleskly.
„Je to pravda. Rozhodnutím důstojnického sboru jsem byl požádán, abych opustil pluk, ačkoliv jsem si už dříve předtím sám zažádal o penzionování.“
„Vyhnali vás pro zbabělost?“
„Ano, odsoudili mě jako zbabělce. Ale já odmítl ten souboj ne ze zbabělosti, nýbrž proto, že jsem neměl chuť podrobit se jejich tyranskému rozhodnutí a vyzývat někoho na souboj, aniž jsem sám cítil urážku. Uvažte,“ nemohl jsem už mlčet, „že čelit činem takové tyranii a vzít na sebe všechny důsledky vyžadovalo víc zmužilosti, než kolik je jí třeba k jakémukoli souboji.“
Neudržel jsem se a touto větou jsem se začal vlastně obhajovat. A ona na to jen čekala, na tohle moje nové ponížení. Zlomyslně se rozesmála.
„Je to pravda, že jste se potom tři roky toulal ulicemi Petrohradu, žebral jste desetníky a spával pod kulečníky?“
„I na Senné jsem spával – v domě Vjazamského. Ano, tak je to. Po odchodu z pluku jsem prožil mnoho hanby a úpadku, ale ne úpadku mravního, neboť především já sám jsem už tenkrát nenáviděl svůj způsob života. Byl to jen úpadek vůle a rozvahy, který způsobil mé zoufalé postavení, Ale to už je za námi…“
„A teď jste tedy osobnost – finančník!“
Tím narážela na mou zastavárnu. Ale já už se stačil opanovat. Viděl jsem, že touží po vysvětlení pro mne ponižujícím, a – a toho jsem jí nedopřál. Zároveň také zazvonil nějaký zákazník a já šel k němu do vedlejší místnosti. Potom, asi za hodinu, když se najednou oblékla a chtěla odejít, zastavila se přede mnou a řekla:
„Vždyť jste mi o tom před svatbou nic neřekl.“
Neodpověděl jsem a ona odešla.
A tak jsem tedy nazítří stál v onom pokoji za dveřmi a naslouchal, jak se rozhoduje o mém osudu. V kapse jsem měl revolver.
Ani kabát si nesvlékla, seděla u stolu a Jemovič se před ní naparoval. A co byste řekli – stalo se to, říkám to ke své cti, stalo se do písmene to, co jsem tušil a předpokládal, ačkoliv jsem si nebyl vědom, že to tuším a předpokládám. Nevím, vyjadřuji-li se srozumitelně.
Takhle to dopadlo. Poslouchal jsem celou hodinu, celou hodinu jsem byl přítomen souboji ženy, vzácné, ušlechtilé a povznesené, se světáckým, zkaženým, tupým netvorem s hadí duší. Ale odkud, pomyslel jsem si ohromen, odkud tato naivní, mírná a nemluvná bytost to všechno zná? Nejduchaplnější autor komedie z velkého světa by nevytvořil takovou scénu posměšků, naivního smíchu a svatého opovržení, jež má ctnost vůči neřesti. Kolik třpytu bylo v jejích slovech, i v těch nejmenších poznámkách, co vtipu bylo v jejích pohotových odpovědích, jaká pravda v jejích závěrech! A zároveň tolik takřka panenské prostomyslnosti! Vysmívala se mu do očí pro jeho vyznávání lásky, pro jeho gesta, pro jeho návrhy. Hnal se hrubě za svým cílem a netušil odpor, proto byl rázem zpražen. Zprvu jsem mohl mít za to, že je to z její strany koketérie zkaženého sice, ale duchaplného stvoření, které se chce udělat vzácnějším. Nebylo tomu tak, pravda zazářila jako slunce a nemohl jsem být na pochybách. Jenom z nenávisti ke mně, chtěné a výbušné nenávisti, mohla se ona, nezkušená, odhodlat k této schůzce; jakmile však k ní došlo – v tu chvíli se jí toto viděl. Šel jsem, nepřikládaje víry ničemu, žádnému obvinění, třebaže jsem si vzal do kapsy revolver – tak to bylo. Což jsem si ji mohl představit jinak? Proč jsem ji miloval, proč jsem si jí otevřely oči. Tuto bytost cosi ponoukalo, aby mě urazila, ať už čímkoli, když už se ale k takové špinavosti odhodlala, celou tu vzpouru proti řádu prostě nesnesla. Což vůbec mohl ji, nevinnou a čistou, ji, která měla ideály, svést Je?movič nebo kdokoliv jiný z těch netvorů velkého světa? Naopak, mohl u ní vzbudit jenom posměch. Srdcem pochopila celou pravdu a rozhořčení vyvolalo v duši sarkasmus. Opakuji, ten panák nakonec docela sklesl a seděl zamračeně a sotva odpovídal, takže jsem dostal strach, aby se neodvážil ji urazit z nízké pomstychtivosti. A znovu opakuji: Ke své cti mohu říci, že jsem tuto scénu vyslechl téměř bez údivu. Jako by mi to všechno bylo bývalo už dávno známo. Jako bych byl přišel proto, abych toto viděl. Šel jsem, nepřikládaje víry ničemu, žádnému obvinění, třebaže jsem si vzal do kapsy revolver – tak to bylo. Což jsem si ji mohl představit jinak? Proč jsem ji miloval, proč jsem si jí vážil, proč jsem si ji vzal za ženu? Ach ovšem, až příliš dobře jsem se přesvědčil, jak mě tehdy nenáviděla, ale zároveň i o tom, jak je bezúhonná. Náhle jsem otevřel dveře a přerušil tu scénu. Je?movič vyskočil. Vzal jsem ji za ruku a vybídl ji, aby se mnou odešla. Jefimovič se vzpamatoval a najednou se hlasitě a nezadržitelně rozchechtal:
„Ó, proti posvátným manželským právům nemohu nic namítat, jen si ji odveďte, jen si ji odveďte!“ A víte, co za mnou zavolal? „Ačkoliv se pořádný člověk nemůže s vámi bít, kvůli vaší dámě jsem vám k službám… Máte-li ovšem sám tolik odvahy…“
„Slyšíte?“ zastavil jsem ji okamžik za dveřmi.
Potom nepadlo po celou cestu domů ani slovo. Vedl jsem ji za ruku a ona neodporovala. Naopak, byla hrozně překvapena, ovšem jen tak dlouho, než jsme došli domů. Doma si sedla na židli a upřeně se na mne dívala. Byla neobyčejně pobledlá; na rtech se jí sice hned objevil úsměšek, ale hleděla se slavnostní a chladnou vyzývavostí. Byla patrně od prvního okamžiku přesvědčena, že ji zastřelím z revolveru. Já však mlčky vyňal revolver z kapsy a položil jsem jej na stůl. Hleděla střídavě na mne a na revolver. (Abyste rozuměli, ten revolver už dávno znala. Byl připraven a nabit od té chvíle, kdy jsem si otevřel zastavárnu. Když jsem se zařizoval, rozhodl jsem se, že si nepořídím ani ohromné psy, ani silného sluhu, jako to má třeba Moser. U mne otvírá zákazníkům kuchařka. Ale lidé našeho stavu nemohou být bez ochrany, neboť se může leccos přihodit; já jsem se zabezpečil nabitým revolverem. V prvních dnech, kdy přišla do mého domu, se o můj revolver velmi zajímala, vyptávala se a já jí dokonce vysvětlil mechanismus a systém a nadto jsem ji jednou přiměl, aby si vystřelila do terče. Toho si všimněte! Aniž jsem věnoval pozornost jejímu vylekanému pohledu, lehl jsem si polooblečený na postel. Byl jsem velmi vysílen. Mohlo být asi jedenáct hodin. Ona seděla bez pohnutí dál na témž místě ještě asi hodinu, pak zhasla svíčku a lehla si, také oblečena, na pohovku u zdi. Poprvé si nelehla ke mně, toho si také všimněte!

VI. STRAŠLIVÁ VZPOMÍNKA

A teď ta strašlivá vzpomínka…
Ráno jsem se vzbudil asi kolem osmé a v pokoji bylo už docela světlo. Procitl jsem naráz k plnému vědomí a otevřel docela oči. Stála u stolu a v rukou držela revolver. Nezpozorovala, že jsem se probudil a dívám se. Najednou vidím, že se ke mně blíží s revolverem v ruce. Zavřel jsem oči a předstíral jsem, že tvrdě spím.
Došla k posteli a stanula nade mnou. Všechno jsem slyšel. Bylo mrtvolné ticho a já slyšel to ticho. Tu se křečovitě pohnula a já proti své vůli prudce a nezadržitelně otevřel oči. Hleděla přímo na mne, přímo mně do očí, a revolver už byl u mého spánku. Naše oči se setkaly. Ale hleděli jsme jeden na druhého právě jen okamžik. S nejvyšším vypětím jsem opět zavřel oči a v témž okamžiku jsem si umínil z celé své duše, že se už víc nepohnu a oči neotevřu, ať už mě čeká cokoli.
Skutečně se stává, že člověk tvrdě spí a najednou otevře oči, docela i na okamžik pozvedne hlavu a rozhlédne se po místnosti, ale hned na to, aniž si je toho vědom, položí zas hlavu na polštář, všechno zaspí a neví o ničem. Když jsem se tedy setkal s jejím pohledem, a ucítiv revolver u spánku, hned jsem zas zavřel oči bez jediného hnutí jako člověk, který tvrdě spí – určitě si mohla myslet, že opravdu spím a nic jsem neviděl, tím spíš, že je naprosto nepravděpodobné, že by člověk, jenž toto viděl, v takovémto okamžiku oči opět zavřel.
Ano, velmi nepravděpodobné! Mohla však poznat i pravdu – blesklo mi hlavou v témž okamžiku. Ó, jaká smršť myšlenek a pocitů mi v tom zlomku vteřiny zavířila v hlavě! Sláva elektřině lidské myšlenky! Měl jsem pocit, že v tom případě, uhodla-li pravdu a ví, že nespím, ohromil jsem ji už svým odhodláním přijmout smrt a může se jí zachvět ruka. Dřívější rozhodnost může ztroskotat na novém, neobyčejném dojmu. Říká se, že lidé, kteří stojí hodně vysoko, jsou jako by přitahováni dolů, do propasti. Myslím, že mnoho sebevražd a vražd bylo spácháno jen proto, že revolver byl už v ruce. Je to také propast, je to sráz pětačtyřiceti stupňů a není možné nepozbýt rovnováhy; cosi člověka neodolatelně nutí stisknout kohoutek. Ale vědomí, že jsem všechno viděl, o všem vím a čekám od ní smrt, ji mohlo na srázu zadržet.
Ticho trvalo a náhle jsem ucítil na spánku a na vlasech chladný dotek železa. Chcete vědět, doufal-li jsem pevně, že vyváznu? Přisámbůh – nebylo pro mne naděje, leda snad jedna proti stu. Proč jsem byl odhodlán přijmout smrt? Řekněte sami: K čemu mi byl život, když proti mně pozdvihla revolver bytost, kterou jsem zbožňoval? A nadto jsem si byl vědom celou silou svého nitra, že v tomto okamžiku mezi námi probíhá boj, strašný boj na život a na smrt, souboj toho včerejšího bázlivce, kterého kamarádi vyhnali pro zbabělost. Věděl jsem to a ona to také věděla, poznala-li, že nespím.
Možná že tomu tak nebylo, možná že jsem na nic takového nemyslel, ale nejspíš tomu tak bylo, byť jsem si to ani neuvědomoval, protože jsem podle toho jednal a přemýšlel jsem pak o tom každou hodinu svého života.
Vy se však znovu zeptáte, proč jsem jí nezabránil v zločinu? Ó, tisíckrát jsem si potom kladl tuto otázku – pokaždé, když jsem si se zamrazením v zádech připomněl onen okamžik. Tehdy však obestřelo mou duši nejčernější zoufalství. Hynul jsem, sám jsem hynul, koho bych byl tedy mohl zachránit? Jak můžete vědět, chtěl-li jsem tehdy někoho zachraňovat? Což je vůbec možné znát mé tehdejší pocity?
Vědomí však jen vřelo, míjela vteřina za vteřinou, bylo mrtvé ticho, a ona pořád nade mnou… Najednou jsem se zachvěl nadějí. Rychle jsem otevřel oči. Byla už z pokoje pryč. Vstal jsem z postele. Zvítězil jsem a ona byla navždy poražena.
Šel jsem k snídani. Snídávali jsme v první místnosti a čaj nalévala ona. Mlčky jsem se posadil za stůl a vzal jsem si od ní sklenici čaje. Asi pět minut jsem se na ni nepodíval. Byla hrozně bledá, ještě bledší než včera. Hleděla na mne. Ale najednou, když zpozorovala, že se na ni dívám, usmála se nesměle bledými rty a bázlivé oči se ptaly v pochybnostech:
Ví o tom – nebo neví? Viděl mě – neviděl? Lhostejně jsem se podíval jinam. Po snídani jsem zavřel zastavárnu, šel jsem do města a koupil jsem železnou postel a zástěny. Když jsem se vrátil, dal jsem postavit postel do pokoje a ohradit zástěnami. Byla to postel pro ni, ale neřekl jsem jí ani slova. Beze slov pochopila podle té postele, že jsem všechno viděl a všechno vím, už nebylo možné pochybovat. Na noc jsem nechal revolver na stole jako vždycky. Večer si sama mlčky lehla do nové postele. Manželství bylo roztrženo. Byla přemožena, ale odpuštěno jí nebylo. V noci začala blouznit a k ránu dostala horečku. Prostonala šest neděl.

KAPITOLA DRUHÁ

I. SEN HRDOSTI


Lukerie mi právě oznámila, že u mne nezůstane, hned po pohřbu že půjde pryč. Pět minut jsem klečel a modlil se, chtěl jsem se modlit hodinu, ale pořád přemýšlím a přemýšlím, věčně ty chorobné myšlenky, hlava mě bolí – nač se tedy modlit? Je to jen hřích! Divné je i to, že se mi nechce spát. Při velkém, při příliš velkém hoři se po obrovském prvním vzrušení vždycky chce spát. Odsouzení k smrti prý poslední noc neobyčejně tvrdě spí. A je toho také třeba, příroda si tak pomáhá, ale neusnul jsem...
...Po šest neděl její nemoci jsme ji ošetřovali ve dne v noci – já, Lukerie a ošetřovatelka z povolání, kterou jsem zjednal. Nelitoval jsem peněz, naopak, chtělo se mi co nejvíc na ni vynakládat. Zavolal jsem k ní doktora Schrödera a platil jsem mu po deseti rublech za návštěvu. Když nabyla vědomí, co nejméně jsem jí chodil na oči. Ale proč to vlastně povídám... Když se už úplně sebrala, mlčky si sedla v mém pokoji ke zvláštnímu stolu, který jsem pro ni v té době koupil. Ano, je pravda, že jsme zachovávali naprosté mlčení. Totiž, potom jsme už začali mluvit, ale jen o obyčejných věcech. Já jsem se ovšem schválně nepouštěl do dlouhých řečí, ale velmi dobře jsem vypozoroval, že ani jí se nechce ztratit zbytečné slovo. Zdálo se mi to z její strany docela přirozené. Je příliš otřesena a příliš poražena. Myslel jsem si, že je třeba ji usnadnit, aby zapomněla a zvykla si.
A tak jsme tedy oba mlčeli, ale já se sám v sobě připravoval co chvíli na budoucnost. Měl jsem za to, že totéž dělá i ona, a bylo pro mne krajně zajímavé se dohadovat, o čem právě přemítá.
Ještě tohle: Nikdo, nikdo ovšem neví, co jsem vytrpěl, naříkaje nad ní v době její nemoci. Můj nářek byl skrytý, zdržoval jsem pláč ve svém nitru i před Lukerií. Nemohl jsem si představit, nemohl jsem si ani připustit, že by zemřela, aniž se všechno dověděla. Když nebezpečí minulo a zdraví se jí začalo opět vracet, pamatuji se, že jsem se rychle a velice uklidnil. A nejen to, rozhodl jsem se odsunout naši budoucnost co možná nejdál a do té doby nechat všechno při starém. Ano, tehdy se se mnou stalo cosi podivného a zvláštního, jinak to nemohu nazvat. Slavil jsem vítězství a to vědomí mi úplně stačilo. Tak minula zima. Po celou zimu jsem byl spokojen jako nikdy předtím.
Víte, v mém životě byla jedna strašná vnější okolnost, která mě do té doby, do katastrofy se ženou, mučila den ze dne, ba hodinu za hodinou, totiž ztráta reputace a onen odchod z pluku. Zkrátka ta tyranská nespravedlnost vůči mně. Ano, nebyl jsem mezi kamarády nijak oblíben pro svou těžkopádnou, možná i směšnou povahu, neboť se velmi často stává, že to, co je vám drahé a vznešené, čeho si vážíte, vzbuzuje z neznámých důvodů zároveň posměch vašich kolegů. Ne, mne neměli rádi nikde, ani ve škole ne. Já byl vždy a všude neoblíben. Ani Lukerie mě nemůže mít ráda. Případ u pluku byl sice následkem mé neoblíbenosti, ale zcela určitě na tom měla podíl i náhoda. Říkám to proto, že není nic potupnějšího a nesnesitelnějšího než takováto zkáza z náhody, která se právě tak nemusela přihodit, z nešťastné souhry okolností, jež mohly přeplout jako oblaka. Pro inteligentního člověka je to ponižující. Ten případ se udál takhle:
Byl jsem v divadle a o přestávce jsem šel do bufetu. Husar Av, který náhle vstoupil, řekl hlasitě a přede všemi přítomnými důstojníky a obecenstvem svým dvěma mužům, že kapitán našeho pluku Bezumcev právě provedl na chodbě nějaký skandál a je zřejmě opilý. Dál se o tom nemluvilo. A byl to také omyl, neboť kapitán Bezumcev opilý nebyl a o skandálu se tu také sotva dalo mluvit. Husaři se dali do řeči o něčem jiném a tím to také skončilo. Na druhý den se však zpráva o té příhodě dostala až do našeho pluku a hned se u nás začalo povídat, že v bufetu jsem byl z našeho pluku jen já sám, a když se husar Av tak drze vyjádřil o kapitánu Bezumcevovi, nepřistoupil jsem k Avu a jeho poznámku neopravil. Ale proč bych to byl dělal? Měl-li spadeno na Bezumceva, byla to jejich osobní věc a já neměl proč se do toho plést. Mezi důstojníky však začal převládat názor, že tu nešlo o osoby, nýbrž o pluk, a protože jsem tam z důstojníků našeho pluku byl jen já, dal jsem svým chováním najevo všem přítomným důstojníkům i veřejnosti, že se v našem pluku vyskytují důstojníci ne příliš choulostiví na svou čest a na čest pluku. Dali mi na srozuměnou, že mohu všechno ještě napravit, jestliže se aspoň nyní, třebaže už pozdě, s Avem formálně vypořádám. S takovýmto výkladem jsem nemohl souhlasit. Nechtěl jsem, a poněvadž jsem byl podrážděn, odmítl jsem hrdě. Hned jsem požádal o penzionování. To je celá historie. Odešel jsem hrdě, ale zdrcen na duchu. I můj duch i má vůle povolily.
Zrovna v té době rozházel sestřin muž v Moskvě naše malé jmění. Můj podíl v něm byl sice nepatrný, ale já tím zůstal na ulici bez groše. Mohl jsem vstoupit do soukromé služby, ale neudělal jsem to; nemohl jsem přece svléknout skvělou uniformu a jít někam ke dráze. A tak – když ostuda – tak ostuda, když špatnost – tak špatnost, když pád – tak důkladný, čím horší – tím líp. To byla moje volba. Jaké chmurné vzpomínky na ta tři léta, dokonce i na dům Vjazamského...! Před půldruhým rokem zemřela v Moskvě bohatá stará paní, moje kmotra, a neočekávaně mezi jinými i mně odkázala tři tisíce. Uvážil jsem vše a právě tehdy jsem usměrnil svůj osud. Rozhodl jsem se pro zastavárnu a před nikým jsem se neospravedlňoval. Mít peníze, potom svůj kousek země a nový život daleko od dřívějších vzpomínek – to byl můj plán. Nicméně však chmurná minulost a navždy pošramocená čest a reputace mě trápily každou hodinu, každou minutu života. A tu jsem se oženil. Zdali náhodou nebo ne, nevím. Ale když jsem ji přiváděl do svého domu, myslel jsem, že si vedu přítele; velmi jsem potřeboval přítele. Věděl jsem jasně, že přítele si musí člověk připravit, zpracovat, ba i přemoci. Ale což jsem mohl tak najednou něco vysvětlit této šestnáctileté a zaujaté bytosti? Jak bych ji byl mohl přesvědčit o tom, že nejsem zbabělec a že mě u pluku obvinili ze zbabělosti nespravedlivě, kdyby mi byla náhodou nepomohla ona strašná událost s revolverem? Ano, ta událost přišla včas. Tím, že jsem vydržel ležet s revolverem na spánku, pomstil jsem se celé své chmurné minulosti. Sice se o tom nikdo nedověděl, ale věděla to ona, a to bylo pro mne vším, protože ona sama byla pro mne vším, veškerou nadějí mé budoucnosti, o níž jsem snil. Byla jediným člověkem, jehož jsem chtěl mít pro sebe, o nikoho jiného jsem nestál – a hle, všechno pochopila. Přinejmenším pochopila to, že se ukvapeně a nespravedlivě spojila s mými nepřáteli... To pomyšlení mě nadchlo. V jejích očích jsem už nemohl být podlec, leda snad podivín, ale tato myšlenka mi po všem, co se stalo, ne naopak mnohdy ženskou duši i vábí. Zkrátka, úmyslně jsem oddálil rozuzlení. To, co se událo, uspokojovalo mě zatím dost horší – tím líp. To byla moje volba. Jaké chmurné vzpomínky na ta tři léta, dokonce i na dům Vjazamského...! Před půldruhým rokem zemřela v Moskvě bohatá stará paní, moje kmotra, a neočekávaně mezi jinými i mně odkázala tři tisíce. Uvážil jsem vše a právě tehdy jsem usměrnil svůj osud. Rozhodl jsem se pro zastavárnu a před nikým jsem se neospravedlňoval. Mít peníze, potom svůj kousek země a nový život daleko od dřívějších vzpomínek – to byl můj plán. Nicméně však chmurná minulost a navždy pošramocená čest a reputace mě trápily každou hodinu, každou minutu života. A tu jsem se oženil. Zdali náhodou nebo ne, nevím. Ale když jsem ji přiváděl do svého domu, myslel jsem, že si vedu přítele; velmi jsem potřeboval přítele. Věděl jsem jasně, že přítele si musí člověk připravit, zpracovat, ba i přemoci. Ale což jsem mohl tak najednou něco vysvětlit této šestnáctileté a zaujaté bytosti? Jak bych ji byl mohl přesvědčit o tom, že nejsem zbabělec a že mě u pluku obvinili ze zbabělosti nespravedlivě, kdyby mi byla náhodou nepomohla ona strašná událost s revolverem? Ano, ta událost přišla včas. Tím, že jsem vydržel ležet s revolverem na spánku, pomstil jsem se celé své chmurné minulosti. Sice se o tom nikdo nedověděl, ale věděla to ona, a to bylo pro mne vším, protože ona sama byla pro mne vším, veškerou nadějí mé budoucnosti, o níž jsem snil. Byla jediným člověkem, jehož jsem chtěl mít pro sebe, o nikoho jiného jsem nestál – a hle, všechno pochopila. Přinejmenším pochopila to, že se ukvapeně a nespravedlivě spojila s mými nepřáteli... To pomyšlení mě nadchlo. V jejích očích jsem už nemohl být podlec, leda snad podivín, ale tato myšlenka mi po všem, co se stalo, nebyla docela nepříjemná, poněvadž podivínství není špatnost, byla docela naopak mnohdy ženskou duši i vábí. Zkrátka, úmyslně jsem oddálil rozuzlení. To, co se událo, uspokojovalo mě zatím dost a dost a otvíralo mým snům perspektivu až příliš rozsáhlou. A v tom je právě celé zlo, že jsem snílek: Měl jsem o čem snít a o ní jsem si myslel, že počká.
Tak prošla celá zima jakoby v jakémsi očekávání. Rád jsem po ní pokukoval, když sedávala za svým stolkem. Pracovala, spravovala prádlo a večer někdy čítala knihy, které si brala z mé skříně. I výběr knih ve skříni musel svědčit v můj prospěch. Nechodila téměř nikam. Každý den před večerem jsem s ní chodíval na procházku, abychom měli trochu pohybu. Už jsme nebývali tak zamlklí jako dřív. Zvláště já jsem se snažil tvářit se tak, jako bychom nemlčeli, nýbrž bavili se spolu, ale přece jenom, jak už jsem řekl, žádné dlouhé řeči jsme nevedli. Já to dělal úmyslně, poněvadž jsem měl za to, že je nutné jí „dopřát času“. Je ovšem zvláštní, že jsem se skoro až do konce zimy ani jednou nezamyslel nad tím, že já se na ni rád nenápadně dívám, kdežto ona na mne za celou zimu ani jednou nepohlédla! Myslíval jsem, že je to u ní ostýchavost. Vždyť vypadala po nemoci tak hrozně nesměle a bezmocně. Ne, raději počkej a – a ona jednoho dne sama k tobě přijde...
Tato myšlenka mě neodolatelně uchvacovala. Musím ještě dodat, že jsem leckdy skoro úmyslně sám sebe podněcoval a skutečně jsem své myšlení a cítění doháněl k tomu, že jsem se na ni jaksi zlobil. To trvalo nějaký čas. Nenávist však nemohla uzrát a upevnit se v mé duši. Já sám jsem cítil, že je to jen cosi jako hra. Ani tenkrát, třebaže jsem roztrhl manželství, když jsem koupil onu postel a zástěnu, nikdy jsem v ní nemohl vidět člověka zločinného. Ne ale proto, že bych snad byl lehkomyslně posuzoval její zločin, nýbrž z toho důvodu, že jsem měl v úmyslu úplně jí odpustit hned od prvního dne, dokonce ještě dřív, než jsem postel koupil. Zkrátka – bylo to ode mne podivné, poněvadž jsem mravně přísný. Naopak, v mých očích byla tak poražena, tak ponížena a rozdrcena, že jsem mnohdy pociťoval trýznivou lítost, ačkoli se mi zas při tom všem někdy opravdově líbilo pomyšlení, že je pokořena. Těšilo mě vědomí této nerovnosti mezi námi...
Tuto zimu jsem při různých příležitostech úmyslně vykonal několik dobrých skutků. Odpustil jsem dva dluhy a jedné chudičké ženě jsem půjčil peníze bez jakékoli záruky. Jí jsem se o tom ani nezmínil, naprosto jsem to nedělal s tím úmyslem, aby se o tom dověděla; ale ta žena sama přišla a děkovala mi div ne na kolenou. Tak to vyšlo najevo. Zdálo se mi, že ji velmi uspokojilo, když se o tom dověděla.
Zatím se však přiblížilo jaro, minula polovice dubna, vysadili jsme vnitřní okna a slunce zazářilo jasnými paprsky do našich mlčících pokojů. Ale přede mnou visela rouška a já chodil jako slepý. Osudná, strašná rouška! Jak se to stalo, že rouška náhle spadla a já rázem otevřel oči a všechno pochopil? Byla to náhoda, nadešel osudný den, nebo zažehl sluneční paprsek v mé otupělé hlavě myšlenku a důvtip? Ne, ani myšlenka, ani důvtip to nebyly, to se ve mně náhle rozehrála jakási umrtvená žilka, zachvěla se a ožila, ozářila celou mou otupělou duši a ďábelskou pýchu. A stalo se to naráz a neočekávaně. Stalo se to pozdě odpoledne kolem páté hodiny.

II. ROUŠKA NÁHLE PADÁ

Předem ještě několik slov. Už před měsícem jsem u ní zpozoroval podivnou zádumčivost, ne pouhou mlčenlivost, ale už zádumčivost. Taky to jsem zpozoroval nenadále. Seděla tehdy nad šitím se skloněnou hlavou a neviděla, že ji pozoruji. V tu chvíli mě zarazilo, jak je drobounká, hubeňoučká, pobledlá ve tváři, jaké má bezbarvé rty – to vše dohromady spolu se zádumčivostí mnou prudce a neobyčejně otřáslo. Již dříve jsem slýchal její slabé a suché pokašlávání, zvlášť v noci. Hned jsem se zvedl, a aniž jí něco řekl, vydal jsem se požádat Schrödera, aby k nám přišel.
Schröder přišel druhý den. Byla velmi překvapená a hleděla hned na Schrödera, hned na mne.
„Nic mi není,“ řekla a neurčitě se usmála.
Schröder ji příliš neprohlížel (lékaři bývají leckdy velmi nedbalí), jenom mi řekl v druhém pokoji, že to je následek nemoci a že by neškodilo odjet na jaře někam k moři, anebo není-li to možné, prostě se přestěhovat na venkov. Neřekl zkrátka nic víc než to, že je to slabost nebo něco podobného. Když Schröder odešel, řekla mi najednou znovu s velmi vážným výrazem v očích:
„Není mi nic, není mi docela nic!“
Hned po těchto slovech se začervenala, patrně hanbou. Ano, zřejmě hanbou. Ó, nyní rozumím! Bylo jí hanba, že jsem ještě jejím mužem, že se o ni pořád ještě starám jako skutečný manžel. Tehdy jsem to však nepochopil a zardění jsem si vysvětlil jako pokoru. (Rouška!)
A co se stalo. O měsíc později, v dubnu, v pět hodin odpoledne, za jasného slunečního dne jsem seděl u pokladny a dělal bilanci. Najednou ji slyším, jak v pokoji při práci u svého stolu tichounce ... zpívá. Ta novinka na mne zapůsobila otřásajícím dojmem, dosud nechápu, proč vlastně. Do té doby jsem ji nikdy zpívat neslýchal, leda v prvních dnech, když jsem ji přivedl do svého domu a když jsme ještě mohli dovádět a střílet z revolveru do terče. Tenkrát měla hlas ještě dosti silný a zvučný, třeba trochu nejistý, ale úžasně příjemný a zdravý. Ale teď zněla její písnička slabounce – ne proto, že byla teskná (byla to nějaká romance), ale jako by bylo v hlase cosi prasklého, zlomeného, jako by se její hlásek nemohl vzpamatovat, jako by sama písnička byla nemocná. Zpívala polohlasně a najednou zvýšila hlas a přestala; takový ubohoučký hlásek, tak lítostivě se přerval. Odkašlala si a tichounce, sotva slyšitelně, zpívala dál...
Budete se smát mému vzrušení, ale nikdy nikdo nepochopí, proč mě to tak vzrušilo. Ne, nebylo mi jí líto, bylo to ještě cosi docela jiného. Zprvu, aspoň v prvních chvílích, jsem byl na rozpacích a zvláště překvapen, velmi podivně, můj údiv byl chorobný, až mstivý. Tak ona si zpívá v mé přítomnosti! Zapomněla snad na mne nebo co ?
Všecek otřesen jsem zůstal sedět, pak jsem však najednou vstal, vzal klobouk a vyšel z místnosti jako nepříčetný. Aspoň nevím, proč jsem šel a kam. Lukerie mi podávala svrchník.
„Ona si zpívá?“ řekl jsem Lukerii mimochodem. Ta však nechápala a dívala se na mne, pořád ještě nechápala. Kdo by mě byl také pochopil?
„To si zpívá prvně?“
„Ne, někdy si zpívá, když nejste doma,“ odpověděla Lukerie.
Dobře se na to pamatuji. Seběhl jsem ze schodů, vyšel jsem na ulici a pak jsem šel, kam mě nohy nesly. Na rohu jsem se kamsi zahleděl. Lidé chodili kolem, vráželi do mne, ale já to necítil. Zavolal jsem drožkáře a řekl jsem mu, aby jel k Policejnímu mostu, aniž jsem věděl proč. Pak jsem však zase vystoupil. Dal jsem mu dvacet kopejek.
„To je za to, že jsem tě obtěžoval,“ řekl jsem mu s nesmyslným smíchem, ale v srdci jsem už cítil jakési nadšení.
Obrátil jsem se k domovu a zrychlil jsem krok. Zborcená, ubohá, přervaná melodie mi rázem znovu zazněla v duši. Až se mi dech zatajil. Rouška mi zvolna padala z očí. Dala-li se do zpěvu v mé přítomnosti, znamená to, že na mne pozapomněla – a to bylo právě to zřejmé a strašné! Srdce to cítilo. Ale nadšení zářilo v mé duši a přemáhalo strach.
Ó ironie osudu! Vždyť nic jiného nebylo a nemohlo být v mé duši po celou zimu kromě tohoto nadšení. Ale kde jsem to byl celou zimu? Byl jsem se svou duší? Vyběhl jsem po schodech s velkým spěchem a nevím, vešel-li jsem klidně. Pamatuji se jen, že se celá podlaha jaksi vzdouvala. Jako bych plul po řece. Vešel jsem do pokoje. Seděla na témž místě, šila se skloněnou hlavou, ale už nezpívala. Podívala se na mne zběžně a lhostejně, nebyl to ani pohled, spíše jen gesto, navyklé a lhostejné, jako když vchází do místnosti kdokoli.
Zamířil jsem přímo k ní a sedl jsem si na židli těsně vedle ní jako pomatený. Prudce na mne pohlédla jako v úleku. Vzal jsem ji za ruku, ale co jsem jí řekl, nevím; totiž nevím, co jsem jí chtěl říci, protože jsem nemohl ani pořádně mluvit. Hlas mi selhával a nebylo nic slyšet. Ani jsem nevěděl co říci, jenom jsem se zalykal.
„Promluvme si... víš... řekni mi něco!“ vykoktal jsem najednou nějak hrozně hloupě. Což jsem měl pomyšlení na nějakou rozumnou řeč? Opět sebou trhla a odtáhla se v úleku. Hleděla mi do tváře a najednou se jí objevil v očích přísný údiv. Ano, údiv, a přísný. Hleděla na mne velkýma očima. Tato přísnost, tento přísný údiv mě rázem zdrtil: Ty bys chtěl ještě lásku? Lásku? – takovou otázku jsem četl v tomto údivu, třeba ona sama mlčela. Ale já všechno, všechno vyčetl. Všecko se ve mně otřáslo a já se zhroutil přímo k jejím nohám. Ano, přímo k nohám jsem se jí svalil. Rychle vyskočila, ale já ji neobyčejnou silou zadržel za obě ruce.
A plně jsem chápal své zoufalství, ó, chápal! Ale věřte, nadšení plálo v mém srdci tak nepřekonatelně, že jsem myslel, že zemřu. Opojen štěstím, líbal jsem jí nohy. Ano, štěstím, nesmírným a nekonečným – a při tom všem jsem si uvědomoval své bezmezné zoufalství! Plakal jsem, cosi jsem říkal, ale souvisle jsem mluvit nemohl. Leknutí a překvapení vystřídala u ní najednou jakási starostlivá myšlenka, neobyčejná, jakási otázka, a tu na mne pohlédla tak divně, až zděšeně. Snažila se cosi co nejrychleji pochopit a usmála se. Strašně se styděla, že jí líbám nohy, a uhýbala, ale já hned zas líbal to místo na podlaze, kde stála její noha. Viděla to a začala se stydlivě smát (vždyť víte, jak se smějí lidé ze studu). Zmocňovala se jí hysterie, viděl jsem to, ruce se jí chvěly, nemyslel jsem na to a pořád jsem jen breptal, že ji miluji, že nevstanu – „dovol, abych líbal tvé šaty... abych tě celý život zbožňoval ...“ Pak už nevím, nepamatuji se – najednou však zavzlykala a roztřásla se; dostala hrozný záchvat hysterie. Tak jsem ji vyděsil. Přenesl jsem ji na postel. Když záchvat přešel, sedl jsem si k ní na pelest a ona mne uchopila se strašně ztrápeným výrazem za ruce a prosila, abych se uklidnil: „Přestaňte se týrat, buďte klidný!“ – a znovu se dala do pláče. Nehnul jsem se od ní celý večer. Pořád jsem jí říkal, že ji zavezu do Boulogne, kde se bude koupat v moři; brzo, brzičko, za čtrnáct dní, protože má takový nalomený hlásek, slyšel jsem to prve. Že zavřu zastavárnu a prodám ji Dobronravovovi, všechno že se začne znovu, a hlavně do té Boulogne, do té Boulogne! Poslouchala mě a stále se bála. Bála se čím dál víc. Ale nejdůležitější pro mne bylo to, že se mi pořád víc a nepřekonatelněji chtělo opět ležet u jejích nohou, opět líbat, líbat místo, na kterém stála, úpěnlivě ji prosit. „O nic jiného, o nic jiného tě neprosím,“ opakoval jsem v té chvíli, „nic mi neříkej, vůbec si mě nevšímej, jen dovol, abych se z ústraní na tebe díval, považuj mě za svou věc, za svého psíka...“ A ona jen plakala.
„A já jsem myslela, že mě necháte tak,“ vyklouzlo jí bezděčně, že si snad ani neuvědomila, co říká, a zatím to bylo pro mne hlavní, osudové a nejsrozumitelnější slovo toho večera. Zrovna jako nůž mě bodlo u srdce! Všechno mi objasnilo, všechno, ale pokud byla u mne, před mýma očima, pevně jsem doufal, a byl jsem hrozně šťasten. Strašně jsem ji unavil toho večera, věděl jsem to, ale neustále jsem přemýšlel o tom, že všechno brzy napravím. Nakonec, když se přiblížila noc, byla plně vysílena. Přemluvil jsem ji, aby spala, a ona usnula naráz a tvrdě. Čekal jsem, že bude blouznit. Blouznila, ale jen docela málo. V noci jsem vstával téměř každou minutu a v trepkách jsem k ní tichounce přistupoval a pozoroval jsem ji. Lomil jsem nad ní rukama, vida to choré stvoření na ubohém lůžku, na železné postýlce, kterou jsem jí tehdy koupil za tři ruble. Poklekal jsem u ní, ale neodvažoval jsem se líbat jí nohy, když spala (bez jejího svolení). Snažil jsem se modlit, ale hned jsem zase vstával. Lukerie mě pozorovala a co chvíli vycházela z kuchyně. Šel jsem za ní a řekl jsem jí, aby šla spát, že zítra „začneme nový život“.
Slepě, pošetile, strašně jsem tomu věřil. Ó, nadšení, nadšení mě ovládalo! Jenom jsem čekal na zítřek. Hlavní věc – nevěřil jsem, že se stane něco zlého, třeba tomu leccos nasvědčovalo. Přestože rouška spadla, nebyl jsem ještě docela při smyslech, dlouho, dlouho jsem nebyl při smyslech – až do dneška, až do samého dneška. Jak také, jak bych byl mohl tehdy nabýt smyslů? Vždyť byla v té době ještě živa, vždyť byla se mnou a já s ní. Až se zítra vzbudí, všechno jí řeknu a ona všechno pochopí. Tak jsem tehdy usuzoval, prostě a přímočaře, proto jsem byl tak nadšený. Středem všeho byla ta cesta do Boulogne. Cosi mi říkalo, že Boulogne– je všechno, v Boulogne že se cosi rozhodne jednou provždy. Do Boulogne! Do Boulogne! Jako smyslů zbavený jsem očekával ráno.
III. PŘÍLIŠ DOBŘE CHÁPU

Ale vždyť se to všechno stalo před několika dny, před pěti dny, minulé úterý! Ne, ne, mít ještě jen trochu času, jen maličko měla ještě počkat a – a byl bych rozptýlil ten mrak. – Což se však neuklidnila? Vždyť mě druhého dne již poslouchala s úsměvem, třebas byla zmatena... Důležité je, že po celou tu dobu, po celých pět dní byla plná rozpaků či studu. Také strach měla, velký strach. Nechci se přít, nebudu jako pomatenec tvrdit, že ne – strach měla, ale jak by také byla neměla mít strach? Vždyť jsme se už tak dávno jeden druhému odcizili, tak jsme jeden druhému odvykli – a najednou tohle všechno... Ale já nedbal na její strach, vždyť svítal nový život! Je pravda, je nepochybná pravda, že jsem se dopustil chyby. A dokonce snad i mnoha chyb. Hned nazítří ráno (to bylo ve středu) jsem se dopustil chyby, sotva jsem vstal: udělal jsem ji svým přítelem. Příliš, příliš jsem se ukvapil, ale moje zpověď byla nutná, nevyhnutelná – a bylo to něco víc než zpověď. Ani to jsem nezamlčel, co jsem celý život sám před sebou tajil. Řekl jsem jí přímo, že jsem byl celou zimu nezvratně přesvědčen o její lásce. Vysvětlil jsem jí, že zastavárna byla jen pokleskem mé vůle a ducha, má vlastní idea sebetrýzně a sebechvály. Svěřil jsem jí, že jsem se tehdy v bufetu skutečně zachoval zbaběle vinou své povahy a nedostatku sebevědomí. Padla na mne tíseň prostředí, bufetu, polekalo mě pomyšlení, že bych se měl najednou ozvat. Co když to bude vypadat hloupě? Nebál jsem se souboje, nýbrž toho, že to nějak hloupě dopadne... A potom jsem si to nechtěl přiznat a trápil jsem všechny, i ji jsem za to trápil, proto jsem si ji vzal za ženu, abych ji za to trápil. Vůbec jsem mluvil většinou jako v horečce. Sama mě brala za ruce a prosila, abych přestal: „Vy přeháníte, sám sebe mučíte,“ a zase jí vytryskly slzy, zase div nedostala záchvat. Pořád prosila, abych nic takového neříkal a nemyslel na to.
Nic jsem nedal na prosby, anebo snad jen málo. Jaro, Boulogne, tam září slunce, tam září naše nové slunce – jen o tom jsem mluvil. Zavřel jsem zastavárnu a všechny záležitosti jsem postoupil Dobronravovovi. Navrhl jsem jí, abychom všechno rozdali chudým a nechali si jen základní tři tisíce rublů, které jsem zdědil po své kmotře a za něž pojedeme do Boulogne. A pak se vrátíme a začneme pracovat znovu a poctivě. Tak bylo také rozhodnuto, neboť ona na to nic neřekla... jen se usmála. Usmála se patrně spíš z taktu, aby mě neurazila. Viděl jsem, že jsem jí na obtíž, nemyslete, že jsem byl takový hlupák a sobec, abych to nepozoroval. Všechno jsem viděl, všechno do nejmenších podrobností, viděl a chápal jsem to líp než kdokoli. Celé mé zoufalství bylo zřejmé.
Pořád jsem mluvil jen o sobě a o ní. A o Lukerii. Řekl jsem už, že jsem plakal... Ó, vždyť jsem mluvil i o jiných věcech a zároveň jsem se snažil určitým věcem se vyhnout. Jednou nebo dvakrát dokonce jaksi oživla, pamatuji se na to, dobře se na to pamatuji! Proč říkáte, že jsem jen koukal a nic neviděl? Jen kdyby se to nebylo stalo, všechno by se bylo vzkřísilo! Vždyť mi vyprávěla ještě pak pozítří, když jsme začali o četbě a o tom, že celou zimu ležela v knížkách, vždyť mi vyprávěla a smála se, když si vzpomněla na scénu Gil Blasa s arcibiskupem granadským. A jakým milým, dětským smíchem se smála, zrovna jako před svatbou (chichichi!). Jakou jsem měl radost! Hrozně mě to překvapilo, totiž to s tím arcibiskupem – tak přece snad našla dost duševního klidu a štěstí, když tak v zimě sedávala nad knihou, že se mohla smát při četbě toho veledíla. Patrně se už znenáhla úplně uklidnila, jak začínala nabývat přesvědčení, že ji nechám tak. „Myslela jsem, že mě necháte tak,“ takhle to přece řekla tenkrát v úterý. Ó myšlenko desetiletého děvčátka! Vždyť ona věřila, pevně věřila, že všechno zůstane tak: ona za svým stolem, já za svým – a tak budeme žít vedle sebe do šedesáti let! A najednou k ní přijdu jako muž, a muži je třeba lásky! Ó nedorozumění, ó moje slepoto!
Chyba byla také v tom, že jsem na ni hleděl s takovým nadšením. Měl jsem se přemoci, to nadšení ji lekalo. Vždyť jsem se přece přemáhal – nelíbal jsem jí už nohy. Ani jednou jsem nedal najevo, že jsem... zkrátka, že jsem její muž, ani mě to nenapadlo, jenom jsem ji prosil. Nebylo přece možné úplně mlčet, nebylo přece možné vůbec nemluvit! Řekl jsem jí najednou, že mám požitek z jejího hovoru a že ji pokládám za nesrovnatelně, nesrovnatelně vzdělanější a vyspělejší, než jsem sám. Velice se začervenala a celá rozpačitá mi řekla, že přeháním. Tu jsem se nemohl udržet a z hlouposti jsem jí řekl, jak jsem byl tehdy nadšen, když jsem stál za dveřmi a poslouchal její souboj, souboj nevinnosti s tím netvorem, jaké potěšení mi způsobil její rozum, její jiskřící duchaplnost a zároveň dětská prostota. Jako by se celá zatřásla; vypravila ze sebe zase, že přeháním, ale hned nato zachmuřila tvář, schovala ji do dlaní a zavzlykala... Ani já už jsem se neovládl – znovu jsem před ní padl a líbal jí nohy, zase to skončilo záchvatem jako v úterý. To bylo včera večer, a ráno na druhý den...
Na druhý den? Pomatenče, vždyť to ráno bylo dnes, ještě před chvílí, docela před chvílí!
Poslyšte a vmyslete se do toho: Když jsme se ráno sešli u snídaně (bylo to po včerejším záchvatu), sama mne přece udivila svým klidem, ano, klidem! A já se po včerejšku celou noc třásl strachem. Tu ke mně najednou přistoupí, zastaví se přede mnou se sepjatýma rukama (nedávno, před chvílí) a začne říkat, že se dopustila zločinu, že si to uvědomuje, že ji ten zločin trápil celou zimu a trápí ji dosud... že si příliš váží mé velkomyslnosti... „Budu vám věrnou ženou, budu si vás vážit.“ V tu chvíli jsem vyskočil, začal jsem ji objímat jako smyslů zbavený! Líbal jsem ji, líbal jsem ji na tváře, na ústa, poprvé po dlouhém odloučení – jako muž. Proč jsem jenom potom odešel na ty dvě hodiny... pro naše pasy do ciziny... Ach bože! Kdybych se byl vrátil o pět minut dřív, o pět minut! A pak ta spousta lidí před vchodem, ty pohledy na mne... Pane bože!
Lukerie říká (ne, Lukerii teď nepustím ani za nic, všechno ví, byla s ní celou zimu, musí mi všechno vyprávět), říká – že když jsem odešel z domova – snad asi dvacet minut před mým návratem najednou vstoupila k paní do pokoje, aby se na něco zeptala, nevím už na co, a viděla, že její obraz (právě ten obraz Bohorodičky) byl sňat, stál před ní na stole, a paní jako by se před ním právě modlila.
„Copak, paní?“
„Nic, Lukerie, jdi si... Počkej, Lukerie,“ přistoupila k ní a políbila ji.
„Jste šťastná, paní?“
„Ano, Lukerie.“
„Pán vás měl už dávno poprosit za odpuštění... Díky bohu, že jste se smířili.“
„Dobře,“ řekla, „jdi si, Lukerie, jdi,“ a usmála se nějak podivně. Tak podivně, že se Lukerie asi za deset minut přišla na ni podívat.
„Stojí u zdi těsně u okna, ruku má na zdi a hlavu přitištěnu k ruce. Tak stojí a přemýšlí. Je tak hluboce zamyšlena, že ani nezpozorovala můj příchod, ani to, že se na ni dívám z druhého pokoje. Zdá se mi, že se jakoby usmívá, stojí, přemýšlí a usmívá se. Podívala jsem se na ni, tiše jsem se obrátila a odešla. Začalo mi to vrtat hlavou, když najednou slyším otvírat okno. Hned jsem jí šla říci, že je chladno, paní, abyste nenastydla‘, ale co vidím – postavila se do okna, v celé své výšce stojí v otevřeném okně, ke mně zády a v rukou drží obraz. Srdce se mi zastavilo, vykřiknu: ,Paní, paní!‘ Uslyšela mě, pohnula se, jako by se chtěla po mně ohlédnout, ale neohlédla se, vykročila, obraz přitiskla na prsa a – vrhla se z okna!“
Vzpomínám si jen, že když jsem vstoupil do domu, byla ještě teplá. Nejhorší bylo, že se všichni na mne dívali. Nejdřív pokřikovali, ale pak rázem utichli, začali se přede mnou najednou rozestupovat a ... a ona tam ležela s obrazem. Vzpomínám si jako ve snách, jak jsem mlčky přistoupil a dlouho na ni hleděl. Byla tam Lukerie, ale já jsem ji neviděl. Prý se mnou mluvila. Pamatuji se jen na jednoho člověka, který mi pořád říkal: „Jenom krapítek krve jí vyšlo z úst, jen krapítek, jen krapítek!“ a ukazoval mi krev na dlažbě. Myslím, že jsem sáhl prstem do krve a potřísnil si prst. Vím, že jsem se na ten prst díval, a on mi pořád: „Jen krapítek, jenom krapítek!“
„Jak to krapítek?“ zapištěl prý jsem ze všech sil, zamával jsem rukama a vrhl se na něho...
Hrozné, hrozné! Nedorozumění! Nepravděpodobné!
Nemožné!

IV. POUHÝCH PĚT MINUT ZPOŽDĚNÍ

A ne snad? Je to snad pravděpodobné? Věřil by někdo, že je to možné? Proč, kvůli čemu umřela tato žena?
Víte, chápu to, ale proč zemřela – to je přece jenom otázka. Polekala se mé lásky, zeptala se vážně sama sebe: přijmout, nebo nepřijmout? Nesnesla tu otázku a raději zemřela. Já vím, já vím; s čím si tu lámat hlavu? Slíbila příliš mnoho a zhrozila se, že to nebude moci splnit, to je jasné. Ale jsou tu některé okolnosti krajně podivné.
Protože – proč zemřela? To je ještě pořád otázka. Ta otázka mi v mozku buší a buší. Byl bych ji nechal jenom tak, kdyby byla chtěla, aby to zůstalo tak. Ona tomu nevěřila, to je to! Ne, ne, to je lež, tak to vůbec nebylo. Prostě proto, že by se mnou musela jednat poctivě, když milovat, tak celou duší, a ne tak, jako by mohla milovat kupce. Ale protože byla příliš cudná, příliš čistá, aby souhlasila s láskou, jaká stačí kupci, nechtěla mě klamat. Nechtěla mě klamat láskou polovičatou a předstírat dokonalou lásku, nechtěla milovat jen částečně. Příliš čestné jsou takové ženy, to je to! Chtěl jsem jí kdysi vštípit, aby se dívala na svět velkoryse, pamatujete? Podivná myšlenka!
To je hrozně zajímavé: vážila si mne? Nevím, pohrdala mnou nebo ne? Myslím, že pohrdala. Kupodivu mě za celou zimu ani jedinkrát nenapadlo, že mnou pohrdá; zvláštní věc. Byl jsem v nejvyšší míře přesvědčen o opaku až do chvíle, kdy se na mě tenkrát podívala s přísným údivem. Právě s přísným. V tom okamžiku jsem pochopil, že mnou pohrdá! Pochopil jsem to nezvratně a navždy. Ale ať, ať by mnou pohrdala, třeba celý život, jen kdyby žila, jen kdyby žila! Ještě nedávno chodila a mluvila. Naprosto nechápu, jak mohla skočit z okna! Kterak bych byl mohl čekat něco takového ještě pět minut před tím? Zavolal jsem Lukerii. Teď nepropustím Lukerii ani zanic, ani zanic!
Vždyť jsme se mohli ještě dorozumět! Během zimy jsme sice hrozně odvykli jeden druhému, ale což nebylo možné opět si na sebe zvyknout? Proč, proč bychom se byli nemohli zase sblížit a začít nový život? Já jsem člověk velkomyslný – ona také – to byl styčný bod. Bylo třeba už jen několik slov, nanejvýš ještě dvou dnů, a byla by všechno pochopila.
Jak bolestné je, že to všechno byla náhoda, obyčejná, barbarská, pustá náhoda! To bolí! Jen o pět minut, všehovšudy jen o pět minut jsem se zpozdil! Přijít o pět minut dřív, přešel by ten okamžik jako mrak a víckrát už by ji nic takového nenapadlo. Skončilo by to tím, že by všechno pochopila. A teď zas ty prázdné pokoje, zase jsem sám! Jen kyvadlo tiká, tomu je to jedno, ničeho mu není líto. A jsem tu sám, to je hrozné!
Pořád chodím sem a tam. Já vím, já vím, to mi nemusíte připomínat, že si naříkám na náhodu a na těch pět minut. To je přece zřejmé. Řekněte sami, vždyť nezanechala ani lísteček, ne aby napsala – „neobviňujte nikoho z mé smrti“, jako to dělají všichni ostatní. Copak si neuměla představit, že by mohli podezírat i Lukerii? Tys byla s ní sama, strčilas do ní. Přinejmenším by s tím měla potahování, nevidět ji venku hned čtyři lidé z oken, z vedlejšího bloku a ze dvora, jak stála s obrazem v rukou a sama skočila. Ale vždyť i to je náhoda, že tam ti lidé stáli a viděli ji. Ne, to všechno byl jen okamžik, jediný nepříčetný okamžik. Nepředvídavost a fantazie! Co na tom, že se modlila před obrazem? To ještě neznamená, že se připravovala na smrt. Ten úmysl měla možná všehovšudy nějakých deset minut, rozhodla se třeba právě v tu chvíli, kdy stála u zdi s hlavou přitištěnou k ruce a usmívala se. Kmitla jí hlavou myšlenka, hlava se jí zatočila a – a už nemohla té myšlence odolat.
Bylo to zřejmě nedorozumění, říkejte si co chcete. Se mnou se ještě dalo žít. Nezavinila to chudokrevnost? Prostě chudokrevnost, ztráta životní energie? Byla po zimě vysílená, to je to...
Přišel jsem pozdě!
Jaká je droboučká, jak jí zešpičatěl nosík! Řasy leží rovně, jedna vedle druhé. A jak padla – ani se nepotloukla, nic si nezlámala. Jenom ten krapítek krve. Kávová lžička. Vnitřní zranění. Co mě to napadá – kdyby ji tak nepochovali? Jestli ji odnesou, tak – ne, odnést ji, to není možné! Já vím, že ji musejí odnést, já pomatenec, ale ne, neblouzním, nikdy jsem neměl v hlavě tak jasno. Ale jak to, že zase nebude nikdo v domě, zase dva pokoje a já sám se zastavenými věcmi! Žvást, žvást, to je žvást. Utrápil jsem ji, tak je to!
K čemu jsou mi teď vaše zákony? K čemu jsou mi teď vaše zvyky, vaše mravy, váš život, váš stát, vaše víra? Ať mě soudí váš soudce, ať mě předvedou před váš soud, před váš porotní soud, řeknu, že se k ničemu nepřiznávám. Soudce mě okřikne: „Mlčte, důstojníku!“ A já zvolám: „Kde máš takovou moc, kterou bych poslechl? Proč mi temná konvence rozdrtila to, co mi bylo nejdražší? K čemu jsou mi teď vaše zákony? Vypořádám se sám se sebou!“ Ó, mně je všechno jedno!
Slepá, slepá! Je mrtva, neslyší! Ani nevíš, jaký ráj bych ti připravil. Ráj by byl v mé duši, a já bych jej prostřel kolem tebe! Že bys mě nemilovala? Tak ať, co na tom? Všechno by bylo tak, všechno by zůstalo tak. Jenom by se mnou mluvila jako s přítelem, radovali bychom se, smáli bychom se vesele, hledíce jeden druhému do očí! Tak bychom žili. A kdyby ses zamilovala do jiného, nu což! Šli byste spolu samý smích a já bych se díval z druhé strany ulice. Ó, ať by bylo cokoli, jen kdyby aspoň na chviličku otevřela oči! Aspoň na okamžik, na jediný okamžik! Kdyby se na mne podívala jako tenkrát, když stála přede mnou a zapřísahala se, že mi bude věrnou ženou! Jediným pohledem by všechno pochopila!
Ó bytí, přírodo! Sami jsou lidé na zemi – to je hrůza! „Žije člověk v poli?“ volá ruský bohatýr. I já nebohatýr volám – a nikdo se neozývá. Slunce prý dává světu život. Ale podívejte se na slunce, až vyjde, není samo mrtvé? Všechno je mrtvé a všude jsou mrtvoly. Jenom lidé a kolem dokola mlčení – to je země! „Lidé, milujte se vespolek!“ Kdo to řekl? Čí je to odkaz? Kyvadlo tiká necitelně a odporně. Jsou dvě hodiny v noci. Její střevíčky stojí u postele, jako by ji čekaly... Ne, opravdu, až ji zítra odnesou, co bude se mnou?


Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Jakub Deml
Zapomenuté světlo

Nakl. údaje: Praha : Hynek, 1998
ISBN 80-85906-78-3 (váz.)

„Není nic smutnějšího než lampa za bílého dne, kterou zapomněli zhasnout.“

Jakub Deml stál na počátku XX. století u zrodu moderní české literatury, avšak narozdíl od svých souběžníků a přátel, Otokara Březiny a F.X. Šaldy, zůstal do konce svého života nepochopen a Demlova renesance tak přišla až v šedesátých respektive devadesátých letech.
Počátky pokusů o Demlovo umlčení, ať již ve formách vyloučení, soudních procesů, cenzorských i publikačních zákazů se datují do doby krátce po svém vysvěcení na kněze roku 1902, kdy v letech roku 1904-11 společně J. Florianem, jež byl dlouhodobě jediným Demlovým nakladatelem, vydává sborník Studium s překlady papežských listů, díla křesťanských mystiků ale i současných autorů, včetně spisovatelů R. M. Rilkeho, L. Bloye. Těmito aktivitami se však Deml dostává do sporu s představiteli katolické církve a byl z církevní správy opakovaně překládán na zapadlé moravské fary, až byl v roce 1909 poslán na nucenou neplacenou dovolenou a roku 1912 definitivně penzionován.
Spory pak pokračují i v období První republiky, jež pak vyvrcholily po vydání Demlova nejlepšího díla Zapomenuté světlo v roce 1934. Ale nejenom prvorepublikové úřady nepochopily a plně nezhodnotily význam a dosah díla Jakuba Demla. Naopak naprostý zákaz přinesly totalitní režimy za nacismu a komunismu, ale i v jejich mezidobí, kdy byl vyšetřován za své antisemitické a antibenešovské projevy z let 1939 až 1941, kdy jej plně očistil až lidový soud v roce 1948. A tak jeho dílo, čítající kolem 140 knih čeká na své souhrnné vydání dodnes.
Jak již napovídá metafora v názvu literární koláže Zapomenuté světlo, tj. Bůh, snaží se Deml o své vnitřní smíření se s Bohem, opětovné nalezení jeho všeobjímající lásky a útočiště před nemilosrdně krutým vnějším světem, avšak kniha zůstala ze strany kritiky a čtenářů nepochopena, ba prohlášena za pohoršující a celý její náklad byl zabaven.

»Kniha tato byla hned po vyjití celá zabavena. Autor se odvolal k Vyššímu soudu (od krajského soudu znojemského), ale zabaveno zůstalo 9 míst. Vyjde-li tato kniha ve vydání novém, to nezávisí ani od autora, ani od státu, ani od Církve, nýbrž jediné od českého a německého národa a od jejich smyslu pro pravdu a spravedlnost. Úřady a Jaroslav Durych se ukvapili. To je společensky vysvětlitelno a také nás to nezarmucuje, naopak velmi nás to rozveseluje. Také národ německý se poněkud unáhlil: Walter Maras Nás nevidí, když vystupuje z elektriky a My do ní vstupujem a jedna Námi nade vše milovaná duše Nám do očí řekla: „Darf ich aufrichtig sein? íhr Buch ist niederträchtig und gemein! Und lhre Prinzessin taktlos!" Na kolenou to odvolá před Bohem, až se začne kát. Mně není dlužna nic, já nikdy nemyslil na sebe a tím se stalo, že jsem zapomněl, jak jsem stár. Všechny konflikty v přátelství dají se redukovat na letopočet a tuto pravdu musil jsem poznati, až mně jest 56 let a několik měsíců. Beru to pokorně na sebe a ani neříkám niederträchtig, taktlos und gemein, poněvadž k jistotě takového ortelu docela stačí, býti o 20 let mladším. Milenec se rozvaluje na divaně, nedívá se, jenom nedbale kyne rukou, ve které dohořívá cigareta, a řekne: Sie kann gehn! A jde se. A jde se. Ano. A za 57 let nato se píše: „Anbei sende ich die Schriften zurück, für welche ich weder Verständnis, noch Interesse habe." Žádný pozdrav, žádná úcta, žádné dobré slovo, jen plný podpis a ten je za čerstva vypit ssacím papírem. A jde se. A jde se, niederträchtig, taktlos und gemein.«
Jakub Deml

Ale se stejným výsledkem se potkal Demlův vnitřní boj, Bůh byl proň zapomenut a jedinou srovnatelnou možností překonat nesnesitelnou skutečnost bytí proň zůstaly uměle vybudované výšiny umění.

»Pane Bohumile M. Ptáčku, život básníka je hotové peklo, poněvadž mu dali dětskou nevinnost a zasvětili ho v tajemství prvopočátečního hříchu. Žádná žena mu neodpustí, že hned v kolébce nevypíchli mu oči a žádný muž mu nepromine ironii jeho mlčení, když on jediný klidně spí na lodičce uprostřed mořské bouře. Musejí ho burcovat, neboť jeho sen je tak krásný, že se mu nechce bdít, volají na něho, křičí mu do ucha, tahají ho za nohy, třepou mu ramenem, mlátí mu do zad pěstmi, bijí ho po obličeji zasraným koštětem, všechno nadarmo: leží jako mrtvý a je mu tak dobře. Kdyby ho hodili do moře, ryba ho vyplivne na břeh; kdyby jej uvrhli do plamenů, vzletí jako pták a ztratí svá léta. Ale byl tam jeden záhadný člověk (mohl bych ho vymalovat) a ten povídá: Nechte ho mně, nechte ho mně! A když všichni ustoupili, připlížil se po špičkách k spícímu a zašeptal mu do ucha, že pro hukot těch vln ani sám sebe nemohl slyšeti: Tvůj sen je lež a já ti ji ukáži! Spáč vytřeštil oči, podíval se na záhadnou tvář, smrtelně zbledne, vyskočí na nohy, zaúpí a houp přes palubu! Ve světle blesku bylo ho vidět padnout do chřtánu vln a nikdo vícekrát ho nespatřil a lidé měli od něho pokoj.
Já nemám co říci: Bože, to zpívá Tichý oceán a nikdy bych si byl nepomyslil, že moře, tichounké, plným sluncem ozářené moře může býti tak bezútěšné. Ani sám Anděl Hospodinův, kdyby se teď vedle mne postavil, mne nepřesvědčí, že tam naproti za horizontem je ještě nějaký břeh. Jak dlouho je možno vdechovat a vydechovat plameny?
Jak vidíte, pane B. M. P., dosud ještě žertuji, je mi dobře, jak mi ještě v celém životě mém nikdy nebylo, nebojte se, [ všechno Vám vysvětlím, i to, kterak Panna Maria měla naspěch a musela zdržovati Svůj Porod, poněvadž „nebylo místa v hospodě". Ale já jsem na tom nepomyslitelně lépe, neboť pro mne už je místo jenom v hospodě! Pane B. M. P., já mohu rodit jako králice a jako krysa, všechny městské kloaky a všechny kanály pod šachtami jsou mně k disposici, nejsladší jsou asi záchody české aristokracie a katolických prelátů, tam by našinkyně přišla přece jenom k lepšímu soustu ve svém šestinedělí, také klosety katolických senátorů nejsou bezpochyby k zahození a vůbec kulturních pracovníků, kterým tolik na srdci leží mravnost národa a neporušenost panen a posvátnost běžící koalice a wertheimek. ]
Pane B. M. P., sám Bůh Vás tehdy v roce 1930 poslal do mé cesty, neboť jste byl příčinou mého největšího štěstí a dnes Vám mohu říci poslední stadium dantovské otázky, podle něhož autor „Božské Komedie", ctitel Beatrice a Panny Marie, byl veliký prasák a ještě větší sviňák. Byl to, jako Paule Verlaine, člověk eroticky perversní. Už v „Notantur Lumina" pravím: Pochytejte hvězdy, poskvrnily se všecky! Ten rys povahy Dantovy objevuje se teprve po 600 letech, kdežto o takové Boženě Němcové už hned po 60 letech, poněvadž Čechové jsou vědecky pokrokovější. Nejen my, nýbrž Slované vůbec, vždyť i o Dostojevském se píše, že měl rád přirození malých děvčátek, sic jinak prý by to byl ve svých románech nemohl tak pěkně popsat, a Poláci prý to dělají tak: když je hotel zasviněn a od základů až do podkroví plný hoven, oni prý to nevykydají, nýbrž nechají tak a hned vedle postaví z brusu nový čisťounký hotel. Tolik jsem se dověděl tam, kde jsem se to dovědět neměl, jsa vázán slibem čistoty. Goethe měl celou řadu milenek a tak mnohá vznešená Němka lituje, že ji postihl osud, minout se s geniem.
Pane B. M. P., když Kristus umíral na Kalvárii, zatmělo se slunce a v Athénách Dionysius Areopagita, praotec katolických mystiků, vida toto zatmění, řekl, neznaje Krista: Buďto svět se řítí v trosky, anebo umírá Bůh! Aut Deus naturae patitur, aut mundi machina dissolvetur.
Vidíte, já ještě žertuji: Buďto se blíží konec světa, anebo Bůh trpí. Rozhodně, rozhodně, rozhodně: Bůh trpí - ale co já s tím mám dělat?
Moje matka byla přece svatá, také moje první milenka zemřela šílená a Pavla Kytlicová obětovala za mé slovo celý svůj život a celé své spasení tak, jako Maria z celého srdce obětovala svůj život Kristu Veleknězi: Bůh jistě trpí, já to cítím, já to vím, ale co j á s tím mám dělat? Přece jsem jenom staropensista kaplan, to přece není žádná veličina: proč, proč, proč tedy já, zrovna já mám to vědět a tak nestydatě cítit? Ale tak nestydatě, že na žádné kurvě se to ještě tak neukázalo! Bůh asi trpí, poněvadž tuhle tomu nemůže rozumět člověk. Co chcete od ženy, vy slavíci noci, když si nemůže pomoci Bůh? Scípněte, scípněte jak prašiví psi, neboť trpí-li člověk, netrpí Bůh.
[ Pane B. M. P., to je Vám komedie, to je Vám sranda! Já bych Vám něco řekl - počkejte chvilku - počkejte třicet let, až Vás někdo kopne, protože, inu - protože Vám není 33 let, jak bylo Ježíši Kristu, když naplnil svůj věk. Když mně bylo 33 let, já měl lásku. ]«


pozn.: Text označený závorkami byl v 1. vydání na tomto a dalších osmi místech začerněn cenzurou (str. 29, 39, 56, 60, 84, 95, 116, 126).

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Albert Camus
Léto [Été]

Nakl. údaje: Praha : Hynek, 1999
ISBN 80-86202-64-X (váz.)

„Jsou dvě pravdy a jedna z nich nesmí být nikdy vyslovena.“

Když francouzský existencialismus tak pro většinu Jean Paul Sartre, avšak Albert Camus jehož osudy mají se Sartrem až podivuhodně blízké paralely, není rozhodně nějakým laciným napodobitelem ba, jeho koncepce existencialismu tvoří k Sartrovi nejenom protipól, ale jde ve svém zpracování ještě dále tak, že Camus bývá zařazován do nového myšlenkového směru s označením absurdismus.

Nástin životopisu

Ale zpět k životním osudům: Albert Camus se narodil jako potomek francouzských osídlenců v Mondovi v Alžíru dne 7. listopadu 1913. Krátce poté, kdy jeho otec padl v roce 1914 na bojištích I. Světové vály, jednostranně osiřel a se svou matkou, navíc postiženou hluchotou, se dostal do dlouhodobých existenčních problémů, nicméně vystudoval Alžírskou univerzitu, přičemž si při studiu musel přivydělávat mnoha vedlejšími zaměstnáními, počínaje domácím učitelem a konče výpomocí pro Meteorologický institut. V roce 1930 pak onemocněl tuberkulózou, svá studia musel načas přerušit a studium završil až v roce 1935, kdy obhájil titul licence de philosophie (obdoba bakaláře) a v roce 1936 diplôme d'études supérieures (obdoba magistra) svou známou prací na téma Plótinových myšlenek a novoplatonismu Néo-Platonisme et Pensée Chrétienne, kterou se erudoval jako filozof.
V tomto období se rovněž vytváří jeho radikální politické názory, kdy v návaznosti na španělskou občanskou válku v roce 1934 vstupuje do Francouzské komunistické strany (ostatně stejně jako Sartre či Picasso, později předhazovaná marxisticko-leninistická ideologie doktrína nebyla), v roce 1936 pak do osamostatněné Alžírské komunistické strany, ale udržoval též kontakty se stranou Le Parti du Peuple Algérien, což nakonec vedlo k ochlazení jeho vztahů se stranickými soudruhy, kdy byl nakonec odhalen jako Trockista.
V roce 1934 se oženil se Simone Hie, ale manželství se záhy rozpadlo pro Simoninu závislost na morfiu. V roce 1935 pak založil divadlo Théâtre du Travail (Divadlo pracujících), v roce 1937 přejmenovaném na Théâtre de l'Equipe, které existovalo do roku 1939. V letech 1937 až 1939 Camus působil jako dopisovatel socialistického deníku Alger-Republicain, kde mimo jiné psal o nuzných podmínkách Arabů, což jej nakonec stálo místo a v roce 1940 i vyhoštění z Alžírska. V letech 1939-40 pak pracoval pro názorově blízký list Soir-Republicain. V roce 1940 se pak podruhé oženil s Francine Faure.
Během mobilizace pak byl odmítnut pro chatrné zdraví. Za následné okupace Camus se Camus snažil zachovávat své pacifistické názory, kdy v roce 1942 přesídlil do Bordeaux, kde sepsal svá nejznámější díla Cizinec a Mýtus o Sisyfovi, ale poté, co byl svědkem procesu s Gabrielem Perim, přidal se v roce 1943 k francouzskému odboji v buňce Combat, jež vydávala tajné noviny stejného jména.
V redakci magazínu Combat Camus setrval až do roku 1947, kdy se přeměnil v komerční médium. Po válce se stal členem Satrovy skupiny, jež se scházela v kavárně Café Flore na Boulevard St. Germain v Paříži, V USA podnikl sérii přednášek o francouzském existencialismu a přestal se dále politicky angažovat, byť tvrdě kritizoval komunistickou ideologii, pročež se navždy rozešel nejen se svými bývalým komunistickými souputníky ale i se samotným Sartrem.
V roce 1949 znovu onemocněl tuberkulózou a dva roky strávil v osamění. V roce 1951 vydává své další klíčové dílo Člověk revoltující, filozofické dílo pojednávající o revoltě a revoluci, kdy odmítal kolektivní revoluci a uznával jen právo na vzporu proti zlu a utrpení s tím, že v revolta člověk sám sebe přesahuje a potvrzuje svou existenci. Dílo tak s konečnou platností potvrdilo Camusův odpor ke komunismu i oddělení se od Sartra. Odpor vůči své osobnosti jej poté uvrhl do těžkých depresí a v dalším období zejména překládal divadelní hry.
V počátkem 50. se rovněž angažoval v boji za lidská práva, ale poté, co bylo v roce 1952 do Organizace pojených národů přijato Frankovo Španělsko, ukončil svou práci pro UNESCO. V roce následujícím byl jedním z mála, kdo kritizovali sovětské potlačení stávek ve Východním Berlíně a v roce 1956 krvavé masakry v Maďarsku.
V letech 1955-56 pracoval pro noviny L'Express. V roce 1957 pak byl za své dílo Pád z předešlého roku oceněn Nobelovou cenou za literaturu. Při diskuzi se studenty na Stockholmské univerzitě obhajoval svou neangažovanost v Alžíru, protože se zde bál o život své matky, což zavdalo podnět k jeho pranýřování ze strany levicově orientovaných francouzských intelektuálů.
Albert Camus zahynul dne 4. ledna 1960 při autonehodě i s řidičem a svým blízkým přítelem a nakladatelem Michelem Galliardim.
Léto

Soubor esejů Léto vznikalo v letech 1939 až 1953, v černých letech Camusova život, kdy se ve vzpomínkách vrací do rodného Alžírska a ačkoliv jsou jednotlivé eseje plné spalující ironie a teorie absurdna, avšak rovněž i lásky a nádherných básnických obrazů.

»Co znamená Prometheus pro dnešního člověka? Patrně by se dalo říci, že tento revoltující, který se vzbouřil proti bohům, je vzorem soudobého člověka a že ten protest vznesený před tisíci let ve skytských pustinách se dnes završuje dějinnou křečí, jež nemá obdoby. Ale současně nám něco říká, že tento perzekvovaný je mezi námi nadále pronásledován a že my dosud neslyšíme na hlasitý výkřik lidské revolty, k níž dává osamocený signál.
Dnešní člověk je totiž člověk, který na stísněném povrchu této země v obrovských počtech hromadně trpí, člověk, kterému se nedostává ohně a potravy a pro něhož svoboda je jenom přepych, který může počkat; u tohoto člověka zatím nemůže jít o nic jiného než o to, že bude trpět o trochu víc, jako u svobody a jejích posledních svědků může jít jedině o to, že trochu víc vymizí. Zato Prometheus je onen hrdina, který měl lidi dost rád na to, aby jim dal současně oheň i svobodu, technologie i umění. Dnes lidstvo potřebuje jedině technologie a stará se výhradně o ně. Revoltuje prostřednictvím strojů a považuje umění a to, co umění předpokládá, za překážku a známku otroctví. Prometheus se naopak vyznačuje tím, že stroj od umění nedokáže oddělit. Myslí si, že lze osvobodit zároveň těla i duše. Současný člověk má za to, že nejdříve je třeba osvobodit těla, i když duch bude muset dočasně zemřít. Ale může duch zemřít dočasně? Ve skutečnosti kdyby se Prometheus vrátil, dnešní lidé by se zachovali jako někdejší bohové: přikovali by ho ke skále ve jménu právě toho humanismu, jehož je prvním symbolem. Nepřátelské hlasy, jež by pak poraženého tupily, by byly tytéž, které zaznívají v Aischylově tragédii: hlasy Moci a Násilí.«


Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Leonid Nikolajevič Andrejev
Moje zápisky : povídka [Sobranije sočinenij. T. 3]

Nakl. údaje: Praha : Volvox Globator, 2004
ISBN 80-7207-543-8 (brož.)

Svým způsobem jsou někdejší výroky kritiky charakterizující Moje zápisky Leonida Andrejeva jako „psychopatologické dílo“, „obraz duševního života psychicky nemocného vězně“, „hrůza bezúčelnosti“ či „naprostý pesimismus“ velmi vystihující a ani pro součastného člověka odkojeného nihilismem, ateismem, materialismem či egosolismem nejsou Moje zápisky nijak lehce stravitelné, ba chtě nechtě se němy nechává strhávat do temné propasti, jež sice existovala a existuje dávno před Andrejevem, ale do jeho příchodu se ji dařilo celkem úspěšně popírat tak, že i smrt Boha v Nietzscheho Tak pravil Zarathustra se jeví jako pohádka pro ty z nejmenších.
Není tedy divu, že Moje zápisky na celých sedm desetiletí zmizely z povrchu zemského, protože jak pro režim carský, tak pro režim komunistický nemohl unést tíhu pochybností, jež toto Andrejevovo dílo vyvolává a tak je historie Zápisků velmi stručná: dne 15 září 1908 poprvé o díle informovaly petrohradské noviny Epocha a několik dnů poté přinesly i stručný obsah a několik nejpůsobivějších ukázek z díla. Cenzura však toto vydání novin zabavila a redaktora M. Jalkubceova obvinila z šíření pornografie a rouhačství. Celé dílo pak poprvé vyšlo v roce 1909 v almanachu Šipovnik, vyvolaly značný rozruch a většinou drtivě negativní reakce kritiky, jež v hlavním hrdinovi a jeho pokrytecké filozofii a mysterijně-křesťanském učení našla paralely s dílem a myšlenkami Lva Nikolajeviče Tolstoje. Cenzura poté dílo zakázala a jeho nové vydání přišlo až s nástupem perestrojky v 80. letech.
Hlavní hrdina je odsouzen na smrt za brutální vraždu svých nejbližších, rozsudek je sice carem zmírněn na doživotí, ale nikdo krom samého hlavního hrdiny a jeho milé, nepochybuje o jeho vině, matky nevyjímaje. Tvrdý vězeňský řád pak snáší zpočátku jen velmi těžce, zvlášť když jej postupně opustí všichni přátelé, milá se provdá za jeho bývalého nejlepšího přítele, ale hlavní hrdina si postupem času vytvoří svůj vlastní svět, kdy sice na jedné straně nepochybuje o své nevinně, ale vězeňský režim a samota postupně prostoupí jeho myšlení a stane se nedílnou součástí jeho života tak, že plnění vězeňského řádu bere jako plnění biblického desatera, na základě četby Bible si vytvoří vlastní nábožensko-mysterijní kosmologické učení, které se rozšíří i za zdmi věznice a hlavní hrdina pro mnohé není vrah ale světec.
Avšak když byl po několika desítkách let propuštěn, setkává se se svou bývalou milenkou, které jednak za celá léta neodpustil, byť ona jej dle svých slov nikdy nepřestala milovat, ba popadá jej vražedný amok podobný tomu, se kterým povraždil svou rodinu. Tato událost dá hlavnímu hrdinovi natolik dostatečný impuls, by prohlédl své dlouholeté lži a pokrytectví nejen o své nevinně, ale i své svatosti, kdy věřil i v podlehnutí a modloslužebnictví Krista Ďáblovi, nechá si vybudovat kopii své bývalé vězeňské cely a svému sluhovi přikáže, aby naň plně uplatňoval vězeňský řád, včetně trestů za sebemenší přestupek.

»„Tak vy říkáte: lidská tvář; a víte, že na svět není nic horšího než lidská tvář? Dokonce když mluví pravdu, dokonce když vykřikuje něco o pravdě, tak lže, lže, dědečku, protože mluví svým vlastním jazykem. Víte, dědečku, stala se mi strašlivá příhoda, bylo to v jedné galerii ve Španělsku, prohlížel jsem si Krista a najednou… Krista, rozumíte mi, Krista: ohromné oči, černé, strašlivá muka, žal, stesk, láska - prostě jedním slovem Kristus. A zčistajasna mě to napadlo: najednou se mi zdálo, že je to největší zločinec, zkoušený největšími, neslýchanými útrapami pokání… Dědečku, proč se na mě tak díváte? Dědečku!“
Přiblížil jsem své oči k samotné tváři malíře a obezřetným šepotem, tak jak to okolnosti vyžadovaly, jsem se ho pomalu, zřetelně vyslovuje každé slovo, zeptal:
„Myslíte si, že když Ho ďábel pokoušel na poušti, tak On se ho nezřekl, jak později tvrdil, ale souhlasil, zaprodal sám sebe - nezřekl se, ale zaprodal se, chápete? Nezdá se vám tahle pasáž v Evangeliu podezřelá?“
Na tváři mého přítele se objevil neobvyklý úlek; oběma dlaněmi opřený o mou hruď jako by mě odstrkoval, neobyčejně tichým hlasem, tak, že jsem sotva byl schopen rozeznat jednotlivá nevýrazná slova, pronesl:
„Co to má být? Co to říkáte? Ježíš se zaprodal… Proč?“
Tiše jsem mu to vysvětlil:
„Aby lidé, dítě moje, aby v Něho lidé uvěřili!“
„Co?!“
Usmál jsem se. Oči p. K. se rozšířily jako kdyby jeho krk svírala oprátka; a najednou, s tou neúctou ke stáří, kterou se vyznačoval, mě prudce povalil na postel a sám uskočil do kouta. Když jsem se však s pomalostí, jenž je stáří vlastní, začal dostávat z nepříjemné pozice, do které mě dostala prchlivost toho mladíka, hlasitě na mě zakřičel:
„Neopovažuje se! Neopovažuje se vstát! Ďáble!“«

Avšak tím nepřijatelným jádrem Zápisků není samotné pochybnosti o pravdě Kristově, ale o lidské lži, jež je tak dlouho předkládána za pravdu, až se pravdou stane. Sám autor svého hrdinu charakterizuje:

»Ptáte se mě, zdali je hrdina Mojich zápisků vrah, nebo jak sám tvrdí, oběť justičního omylu? Zpočátku jsem byl přesvědčen o jeho nevinně, ale od určité chvíle jsem ho začal ze spáchání vraždy podezřívat. Ano, je to tak, mám podezření, že staroušek lže, když nás téměř na každé straně ujišťujem že je nevinen. Nedivte se mi, že to nevím jistě. Věc se má ostatně takto. Opravdu se nemohu považovat za větší autoritu než kdokoliv jiný, abych zodpověděl vaší otázku. Vždyť my spisovatelé nemáme ani zdaleka takovou moc, abychom své hrdiny nutili dělat to, co si usmyslíme, můžeme po nich chtít pouze to, co koresponduje s jejich duchem a charakterem. Jinak z toho nebude umělecké dílo, ale podvod. Naše moc nad postavami, které vytváříme, je tím pádem čistě iluzorní. Od určité chvíle mnou vytvořený obraz ožívá a začíná žít samostatným, na mé vůli nezávislým životem; jak pak můžu být odpovědný za jeho činy a proč bych je měl znát lépe než kdokoliv jiný? Řekl jsem, že podezírám hrdinu Mojich zápisků z vraždy. Podezírám ho kvůli některým, málo hmatatelným příznakům, a také proto, že dospět k takové zvrácenosti myšlení, k takovým obludným konstrukcím mohl pouze člověk, na jehož bedrech spočívá nějaký těžký zločin. Pro mě je snadné vysledovat i tu mravní cestu, kterou prošel po spáchání zločinu. Mladý vědec, doktor matematiky, se dopouští svou krutostí téměř neuvěřitelné, trojnásobné vraždy otce, bratra a sestry, jež je doprovázena zneuctěním mrtvol. K takovým vraždám dochází, v okamžiku kdy dojde k činu, se osobnost člověka jako by rozdvojí, jeho ruka vraždí neuvědoměle pod tíhou strašlivých pudů, které do té doby dřímaly kdesi v hloubi jeho duše. A pak se u soudu před jeho očima znovu odehrává ten strašlivý obraz vraždy se všemi podrobnostmi, tentokrát však již za jiného duševního stavu, kdy rozum nabyl svého původního stavu a zardousil krvavé instinkty. Pochopitelně, že tento obraz pachatelem, který mezitím přišel k sobě, natolik otřese a ohromí jej, že se dokonce i sám sobě bojí přiznat svoji vinu. A pak samozřejmě není schopen, aby se přiznal někomu jinému. A dokonce i tehdy, když se ocitne před božím soudem, bude tvrdit: ne, jsem nevinen… Celý svůj život nepřestane lhát a není nic překvapivého na tom, že dokonce i Krista podezřívá ze lži.«

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com