Tomáš V. Odaha
Recenze převzaté ze stránek www.odaha.com , kde můžete najít mnoho dalších zasvěcených recenzí nejen knih, ale i divadla, filmu apod. (včetně autorovy vlastní tvorby).
od dalších autorů

Titulní strana HINT

Gabriel Garcia Márquez
Kronika ohlášené smrti [Crónica de una muerte anunciada]

Nakl. údaje: V Praze : Odeon, 2005
ISBN 80-207-1183-X (váz.)

Literární styl Gabriela Garcíi Márqueze lze připodobnit jako syntézu narativního vyprávění a žurnalistické reportáže v kombinaci s poměrně výrazným vlivem Franze Kafky, Fjodora Michajloviče Dostojevského ale i dalších autorů tak, že ač je Márquez interpretován jako jihoamerický fenomén, lze jej plně zařadit do kontextu evropské literatury.
Dílo Gabriela Garcíi Márqueze má dnes své velmi věrné řady čtenářů, ve Španělsku a v hispánských zemích Jižní Ameriky pak zejména, nicméně Márquezův úspěch, ale i látka celého pozdějšího díla, se do značné míry odvíjí od románu z roku 1965 Sto roků samoty tak, že se při četbě Márqueze nelze ubránit dojmu opakování se ale i vykrádání sebe sama. A tohoto pocitu, že Márquez nemůže svého čtenáře již nijak překvapit, kdy moment překvapení, ba nelogičnosti a iracionality, jež je v jeho díle klíčový, se nelze zbavit ani v chronologickém pořadí druhém významném díle Kronika ohlášené smrti z roku 1981, jež do značné míry stojí za oceněním Nobelovou cenou o rok později.
Nelze sice neocenit velmi originální Márquezův přístup, kdy se pomyslný vypravěč s odstupem čtyř desetiletí snaží vypátrat skutečný průběh i příčiny takřka rituální vraždy svého příbuzného, kdy hned úvodem prozradí obvyklé vyvrcholení - okolnosti vraždy i vraha, nicméně krom tohoto úvodu a velmi barvitého závěru, ve kterém je po sto stranách napínaní čtenáři konečně popsán vlastní průběh vraždy, toho nemá Márquez příliš mnoho co nabídnout, snad pouze s výjimkou poměrně zdařilého vylíčení psychologie vrahů, jež se do posledního okamžiku oněch několika hodin, do kterých je děj umístěn, báli více než jejich oběť, kdy byli nuceni zabíjet jen proto, že ony nepsané zákony chránící rodinnou čest jsou silnější než závazné právní předpisy; ba ač se snažili své vraždě předejít tím, že tento úmysl veřejně rozhlásí tak, aby bylo rodinné cti učiněno za dost i bez prolití krve, nikdo se ani nepokusí, aby jim ve vraždě zabránil.

»Dveře jeho pokoje byly zavřeny zevnitř, protože Santiago Nasar odcházel přes pokoj matčin. Cristo Bedoya nejenomže znal ten dům tak dobře jako svůj, ale požíval u té rodiny takové důvěry, že strčil do dveří pokoje Plácidy Linerové, aby se odtud dostal do pokoje sousedního. Vikýřem vnikal dovnitř paprsek prašného slunce a krásná žena, spící na boku v síti, s rukou nevěsty na tváři, vypadala jako něco neskutečného. „Bylo to jako vidina," řekl mi Cristo Bedoya. Okamžik ji pozoroval, uchvácen její krásou, a potom pokoj potichu přešel, minul koupelnu a vstoupil do pokoje Santiaga Nasara. Postel byla pořád ještě netknutá a na křesle byl položen velmi pěkně vyžehlený jezdecký oblek, na něm ležel jezdecký klobouk a na podlaze stály boty s ostruhami. Náramkové hodinky Santiaga Nasara na nočním stolku ukazovaly 6.58. „Vtom mě napadlo, že už zase odešel se zbraní," řekl mi Cristo Bedoya. Magnumku však našel v zásuvce nočního stolku. „Nikdy jsem ze žádné zbraně nevystřelil," řekl mi Cristo Bedoya, „ale rozhodl jsem se ten revolver vzít a Santiagu Nasarovi ho zanést." Zastrčil si ho za opasek pod košili a teprve po spáchání zločinu zjistil, že není nabitý. Plácida Linerová se objevila se šálkem kávy ve dveřích, právě když zásuvku zavíral.
„Panebože," vykřikla, „tys mě ale polekal!"
Cristo Bedoya se lekl taky. Uviděl ji v plném světle, v županu se zlatými skřivany, vlasy rozpuštěné, a kouzlo se rozplynulo. Poněkud rozpačitě vysvětlil, že vešel dovnitř, poněvadž hledá Santiaga Nasara.
„Šel vítat biskupa," řekla Plácida Linerová.
„Ten jenom přejel kolem," řekl jí.
„To se dalo čekat," řekla. „Je to pěkný neřád."
Nepokračovala, poněvadž v té chvíli si všimla, že Cristo Bedoya je jako na trní. „Doufám, že mi Pánbůh odpustil," řekla mi Plácida Linerová, „ale když jsem viděla, jak je vyplašený, najednou mi napadlo, že tam přišel krást." Zeptala se ho, co se to s ním děje. Cristo Bedoya si byl vědom, v jaké je choulostivé situaci, ale neměl odvahu odhalit jí pravdu.
„Já totiž ani minutu nespal," řekl jí.
Odešel bez dalšího vysvětlování. „Beztak si vždycky představovala," řekl mi, „že se u ní krade." Na náměstí se potkal s páterem Amadorem, který se s ornáty ze zmařené mše vracel do kostela, ale nezdálo se mu, že ten by mohl pro Santiaga Nasara udělat něco jiného než spasit jeho duši. Šel rovnou k přístavu, když tu uslyšel, že ho z krámu Clotildy Armentové někdo volá. Ve dveřích stál smrtelně bledý a rozcuchaný Pedro Vicario s košilí rozhalenou a rukávy vyhrnutými až k loktům a s tím hrubým nožem, který si sám vyrobil z břitu pilky. Jeho postoj byl příliš vyzývavý, než aby byl náhodný, ale nebyl to jediný ani nejnápadnější, o který se v posledních minutách pokusil, aby mu někdo zabránil spáchat ten zločin.
„Cristóbale," vykřikl, „řekni Santiagu Nasarovi, že tu na něj čekáme, abysme ho zabili."
Cristo Bedoya by mu byl rád prokázal tu laskavost a zabránil mu v tom. „Kdybych byl uměl vystřelit z revolveru, Santiago Nasar by byl zůstal naživu," řekl mi. Ale po tom všem, co slyšel vyprávět o ničivé síle plášťové kulky, ho už jen ta myšlenka vzrušila.
„Upozorňuji tě, že má u sebe revolver schopný provrtat motor," vykřikl.
Pedro Vicario věděl, že to není pravda. „Nikdy nenosil zbraň, když nebyl oblečený do jezdeckýho," řekl mi. Ale když pojal rozhodnutí omýt sestřinu čest, přece jen počítal s tím, že by ozbrojen být mohl.
„Mrtví nestřílejí," vykřikl.
Vtom se objevil ve dveřích Pablo Vicario. Byl stejně bledý jako bratr a měl na sobě sako ze svatby a v ruce nůž zabalený do novin. „Nebýt toho," řekl mi Cristo Bedoya, „nikdy bych nebyl poznal, který z těch dvou je který." Za Pablem Vicariem se objevila Clotilde Armentová a zavolala na Crista Bedoyu, aby si pospíšil, protože v tomhle městě poseroutků může jedině muž jako on zabránit tragédii.
Všechno, co se seběhlo od té chvíle, bylo veřejným majetkem. Lidé vracející se z přístavu, vyburcovaní tím křikem, začínali na náměstí zaujímat postavení, aby mohli zločinu přihlížet. Cristo Bedoya se poptával různých známých po Santiagu Nasarovi, ale nikdo ho neviděl. Ve dveřích Společenského klubu se srazil s plukovníkem Lazarem Apontem a vyprávěl mu, co se právě přihodilo před krámem Clotildy Armentové.
„To není možný," řekl plukovník Aponte, „vždyť já je poslal spát."
„Zrovna ted jsem je viděl s nožem na zabíjení prasat," řekl Cristo Bedoya.
„To není možný, protože jsem jim je sebral, než jsem je poslal spát," řekl starosta. „Musels je vidět předtím."
„Viděl jsem je před dvěma minutami a každý měl nůž na zabíjení prasat," řekl Cristo Bedoya.
„A sakra," řekl starosta, „tak to se museli vrátit s jinejma!"
Slíbil, že s tím hned něco podnikne, ale vešel do Společenského klubu, aby potvrdil, že večer přijde na domino, a když vyšel, byl už zločin dokonán. Cristo Bedoya se tehdy dopustil svého jediného smrtelného omylu: napadlo ho, že Santiago Nasar se na poslední chvíli rozhodl posnídat u nás, než se půjde převléknout, a šel ho hledat tam. Chvátal po břehu řeky a každého, koho potkal, se vyptával, jestli ho tudy neviděli jít, ale nikdo nepřisvědčil. Nezpanikařil, protože k našemu domu vedly i jiné cesty. Vojanda Próspera Arangová se na něj obrátila se snažnou prosbou, aby udělal něco s jejím otcem, který navzdory biskupovu letmému požehnání umírá na zápraží před domem. „Já ho viděla, když jsem šla kolem," řekla mi má sestra Margot, „a už měl tvář nebožtíka." Cristo Bedoya se zdržel pár minut, než zjistil, jak to s nemocným vypadá, a slíbil, že se vrátí později s první pomocí, ale ztratil další tři minuty, jak pomáhal Próspeře Arangové odnést ho do pokoje. Když zase vyšel, uslyšel vzdálené výkřiky a zdálo se mu, že někde směrem k náměstí vybuchují rachejtle. Pokusil se běžet, ale bránil mu v tom revolver, špatně zastrčený za opaskem. Když zahýbal za poslední roh, poznal zezadu mou matku, která za sebou skoro vlekla nejmladšího syna.
„Luiso Santiago," zavolal na ni, „kde je váš kmotřenec?"
Moje matka sotva otočila tvář zmáčenou slzami.
„Ach chlapče," odpověděla, „že prý ho zabili!"
Bylo to tak. Zatímco ho Cristo Bedoya hledal, vešel Santiago Nasar do domu své snoubenky Flory Miguelové, hned za rohem, kde ho viděl naposled. „Nenapadlo mě, že by byl tam," řekl mi, „protože tihle lidé nikdy nevstávali před polednem." Běžně se mělo za to. že podle příkazu Nahira Miguela, mudrce arabské komunity, spí celá tato rodina až do dvanácti. „Proto se Flora Miguelová, která už nebyla zrovna v rozpuku, udržovala jako růžička," říká Mercedes. Pravda je, že hodně dlouho nechávali dům zavřený, jako tolik jiných, ale byli to lidé časně vstávající a pracovití. Rodiče Santiaga Nasara a Flory Miguelové se dohodli, že je sezdají. Santiago Nasar přijal ten závazek ještě jako jinoch a byl rozhodnut ho splnit, snad proto, že pohlížel na manželství ze stejného užitkového hlediska jako jeho otec. Pokud jde o Floru Miguelovou, měla v sobě skutečně cosi květinového, ale nedostávalo se jí vtipu a soudnosti a posloužila už celé své generaci jako svědkyně na svatbě, takže ta dohoda byla pro ni řešením od Pánaboha. Jejich známost byla poklidná, bez formálních návštěv a srdečních vzruchů. Několikrát odložená svatba byla nakonec stanovena na příští Vánoce.
To pondělí se Flora Miguelová probudila při prvním houkání biskupovy lodi a velmi krátce nato se dozvěděla, že Vicariovic dvojčata čekají na Santiaga Nasara, aby ho zabila. Mé sestře jeptišce, která s ní jediná mluvila po tom neštěstí, řekla, že si ani nepamatuje, kdo jí to pověděl. „Vím jenom, že v šest ráno to věděl kdekdo," řekla jí. Nešlo jí však na rozum, že by šli Santiaga Nasara zabít, a naproti tomu ji napadlo, že ho násilím ožení s Angelou Vicariovou, aby jí vrátil čest. Cítila se tím nesmírně pokořena. Zatímco půl města čekalo na biskupa, plakala ve svém pokoji vzteky a dávala do pořádku schránku s dopisy, které jí Santiago Nasar posílal z koleje.
Kdykoliv šel kolem domu Flory Miguelové, i když tam nikdo nebyl, Santiago Nasar přejel klíči po drátěném pletivu v oknech. To pondělí ho čekala se schránkou s dopisy na klíně. Z ulice ji Santiago Nasar vidět nemohl, ale naopak ona ho skrze tu kovovou síť viděla, jak se blíží, ještě předtím než na ni zaškrábal klíči.
„Pojď dál," řekla mu.
Nikdo, ba ani lékař, nevstoupil do toho domu v 6.45 ráno. Santiago Nasar před chvílí nechal Crista Bedoyu v krámě Yamila Shaiuma a na náměstí bylo tolik lidí, kteří se o něj zajímali, až bylo nepochopitelné, že ho nikdo neviděl vcházet do domu jeho snoubenky .Vyšetřující soudce pátral aspoň po jediné osobě, 'která by ho byla viděla, a dělal to stejně houževnatě jako já, ale nepodařilo se mu ji najít. Na okraj listu 382 protokolu připsal červeným inkoustem další takovou sentenci: Osud nás činí neviditelnými. Fakt je, že Santiago Nasar vešel hlavními dveřmi před zraky všech a neudělal nic pro to, aby ho neviděli. Flora Miguelová na něj čekala v saloně, zelená vztekem, v šatech s protivnými volány, jaké nosívala při významných příležitostech, a vložila mu tu schránku do rukou.
„Tu máš," řekla mu. „A ať tě zabijou!"
Santiago Nasar zůstal tak zkoprnělý, že mu schránka z rukou vypadla a jeho nemilostné dopisy se rozsypaly po zemi. Pokusil se dostihnout Floru Miguelovou v jejím pokoji, ale ona zavřela dveře na zástrčku. Několikrát klepal a volal ji hlasem na tu hodinu příliš naléhavým, takže se poplašeně sběhla celá rodina. Všech těch pokrevních i sňatkem spojených příbuzných, dospělých i neplnoletých, bylo více než čtrnáct. Jako poslední přišel Nahir Miguel, otec, s obarveným vousem a v beduínském chilábu, který si přinesl ze své vlasti a který doma stále nosil. Já ho viděl mnohokrát, a byl ohromný a rozvážný, ale největší dojem na mě dělalo, jak z něho vyzařovala autorita.
„Floro," zavolal svým jazykem. „Otevři dveře."
Vešel do dceřina pokoje, zatímco rodina ohromeně zírala na Santiaga Nasara. V saloně sbíral v kleče dopisy z podlahy a ukládal je do schránky. „Vypadal jako kajícník," řekli mi. Po několika minutách vyšel Nahir Miguel z pokoje, udělal znamení rukou a celá rodina zmizela.
Stále ještě arabsky promluvil na Santiaga Nasara. „Od prvního okamžiku mi bylo jasné, že nemá ani sebemenší ponětí o tom, co mu říkám," řekl mi. Nato se ho konkrétně zeptal, ví-li, že ho bratři Vicariové hledají, aby ho zabili. „Zbledl a byl tak vyvedený z míry, že se nikdo nemohl domnívat, že svůj údiv předstírá," řekl mi. Také on byl přesvědčen, že jeho vzrušení nepochází ani tak ze strachu, jako z úžasu.
„Ty už budeš vědět, jestli mají pravdu nebo ne," řekl mu.
„Ale ať je to jak chce, teď už ti zbývají jenom dvě možnosti: buď se schováš tady, kde jsi doma, anebo vyjdeš s mou puškou."
„Nerozumím tomu ani za mák," řekl Santiago Nasar. To bylo jediné, co dokázal říci, a řekl to španělsky. „Vypadal jako zmoklá slepice," řekl mi Nahir Miguel. Musil mu vzít schránku z rukou, protože nevěděl, kde ji nechat, aby mohl otevřít dveře.
„Budou dva proti jednomu," řekl mu.
Santiago Nasar odešel. Lidé se rozestavili po náměstí jako ve dnech přehlídky. Všichni ho viděli vycházet, a všichni pochopili, že už ví, že se ho chystají zabít, a byl tak popletený, že nemohl najít cestu k svému domu. Kdosi prý vykřikl z balkonu: „Tudy ne, Turku, od starýho přístavu!" Santiago Nasar zapátral po tom hlase. Yamil Shaium na něj zavolal, aby zašel do jeho krámu, a odskočil si dovnitř pro loveckou pušku, jenomže si nevzpomněl, kam schoval patrony. Začali na něj volat ze všech stran a Santiago Nasar se několikrát otočil sem a tam, jak byl zmatený z tolika hlasů najednou. Bylo zřejmé, že míří k svému domu kuchyňskými dveřmi, ale najednou si musel uvědomit, že jsou otevřena hlavní vrata.
„Tamhle jde," řekl Pedro Vicario.
Oba ho spatřili současně. Pablo Vicario si svlékl sako, položil ho na stoličku a rozbalil ten nůž ve tvaru turecké šavle. Než opustili krám, aniž se na tom domluvili, oba se pokřižovali. Tu chytla Clotilde Armentová Pedra Vicaria za košili a vykřikla na Santiaga Nasara, aby utíkal, protože ho chtějí zabít. Byl to křik tak naléhavý, že zahladil všechny ostatní. „Napřed se vylekal," řekla mi Clotilde Armentová, „poněvadž nevěděl, kdo na něj volá, ani odkud." Ale když uviděl ji, uviděl také Pedra Vicaria, který ji odstrčil, až upadla na zem, a dohonil bratra. Santiago Nasar byl méně než 50 metrů od svého domu a běžel k hlavním vratům.
Pět minut předtím vypověděla v kuchyni Victorie Guzmánová Plácidě Linerové, co už kdekdo věděl. Plácida Linerová byla žena pevných nervů, a tak na sobě nenechala znát žádné známky vzrušení. Zeptala se Victorie Guzmánové, jestli něco řekla synovi, a ta jí vědomě zalhala, neboť odpověděla, že ještě nic nevěděla, když přišel dolů na kávu. V saloně, kde pokračovala ve vytírání podlahy, Divina Flor v téže době spatřila, jak Santiago Nasar vešel vraty z náměstí a po lodních schodech vystoupil k pokojům. „Viděla jsem ho úplně zřetelně," vyprávěla mi Divina Flor. „Měl na sobě bílé šaty a něco v ruce, co jsem nemohla rozeznat, ale zdálo se mi, že to je kytice růží." Takže když se jí na něj Plácida Linerová zeptala, Divina Flor ji uklidnila.
„Před minutou šel nahoru do pokoje," řekla jí. Tehdy uviděla Plácida Linerová na zemi ten papír, ale nenapadlo ji sebrat ho, a co je v něm, se dozvěděla, teprve když jí ho někdo ukázal později ve zmatku po té tragédii. Skrze vrata viděla bratry Vicariovy, jak běží k domu s obnaženými noži. Z místa, kde stála, mohla vidět je, ale neměla možnost vidět syna, který běžel k vratům z jiného úhlu. „Myslela jsem, že chtějí dovnitř, aby ho zabili v domě," řekla mi. A tak tedy doběhla ke vratům a rázně je zabouchla. Právě zastrkovala závoru, když uslyšela křik Santiaga Nasara a slyšela hrozné rány pěstí na vrata, ale věřila, že je nahoře a spílá bratrům Vicariovým z balkonu svého pokoje. Vyšla nahoru, aby mu pomohla.
Santiago Nasar potřeboval už jen několik vteřin, aby se dostal dovnitř, když tu se vrata zavřela. Stihl několikrát zabušit pěstmi a hned se obrátil, aby se s holýma rukama postavil svým nepřátelům. „Vyděsil jsem se, když jsem ho uviděl proti nám," řekl mi Pablo Vicario, „poněvadž se mi zdál dvakrát větší, než byl." Santiago Nasar zvedl ruku, aby zadržel první ránu Pedra Vicaria, který na něj s tím rovným nožem zaútočil z pravého boku.
„Vy mizerové!" vykřikl.
Nůž mu projel dlaní pravé ruky a pak mu ze strany vnikl až po držadlo do těla. Všichni slyšeli jeho bolestný výkřik.
„Ach maminko!"
Pedro Vicario dravým škubnutím řeznické pěsti nůž hned zase vytáhl a zasadil mu druhou ránu téměř na totéž místo. „Zvláštní je, že i podruhy vyšel nůž čistej," prohlásil Pedro Vicario vyšetřovateli. „Bodnul jsem ho nejmíň třikrát a neobjevila se ani kapka krve.'" Santiago Nasar se po tom třetím bodnutí zkroutil s pažemi zkříženými na břiše, zaskučel jako býček a pokusil se obrátit se k nim zády. Pablo Vicario, který stál se svým zahnutým nožem po jeho levici, mu v té chvíli zasadil tu jedinou ránu do zad a prudce vytrysklý proud krve mu zmáčel košili. „Byla cítit jako on," řekl mi. Třikrát smrtelně zraněný Santiago Nasar se k nim znovu obrátil čelem a bez sebemenšího odporu se zády opřel o matčina vrata, jako by jim jenom chtěl být nápomocen, aby ho dobili stejným dílem. „Už nevykřiknul," řekl Pedro Vicario vyšetřovateli. „Naopak: zdálo se mi, že se směje." Potom ho oba dále přibodávali k vratům snadnými střídavými ranami, plujíce v přelud ne tišině, kterou nalezli na druhé straně strachu. Neslyšeli výkřiky celé obce, zděšené nad svým vlastním zločinem. „Měl jsem pocit, jako když člověk uhání na koni," prohlásil Pablo Vicario. Oba se však rázem probudili do skutečnosti, poněvadž byli vyčerpaní a přitom se jim zdálo, že se Santiago Nasar nikdy nezhroutí. „Setsakra, bratrance," řekl mi Pablo Vicario, „nedovedeš si představit, jak je to těžký, zabít člověka!" Ve snaze jednou provždy s tím skoncovat namířil mu Pedro Vicario na srdce, ale hledal ho až skoro v podpaždí, kde ho mají vepři. Ve skutečnosti Santiago Nasar nepadl proto, že ho sami tím bodáním přidržovali u vrat. V zoufalství mu Pablo Vicario přeťal vodorovným řezem břicho a všechny vnitřnosti mu prudce vyhřezly. Pedro Vicario hodlal udělat totéž, ale zápěstí se mu zkroutilo hrůzou a zasáhl ho jen zbloudilým řezem do stehna. Santiago Nasar zůstal ještě okamžik opřen o vrata, až uviděl svoje vlastní vnitřnosti na slunci, čisté a modré, a padl na kolena.
Poté co ho s voláním marně sháněla po pokojích a slyšela přitom, aniž věděla kde, jiný křik, který nebyl její, vyhlédla Plácida Linerová z okna a spatřila Vicariovic dvojčata, jak běží ke kostelu. Se svou puškou na zabíjení tygrů je zblízka pronásledoval Yamil Shaium a jiní, neozbrojení Arabové, a Plácida Linerová si pomyslila, že nebezpečí už pominulo. Potom vyšla na balkon pokoje a před vraty uviděla Santiaga Nasara na břiše v prachu, jak se snaží vstát z vlastní krve. Jakžtakž se zvedl, v mátožném stavu vykročil a rukama si držel vyhřezlé vnitřnosti.
Kráčel více než sto metrů, aby obešel dům a vstoupil do něho kuchyňskými dveřmi. Měl ještě natolik jasnou mysl, že nešel po ulici, což byl delší okruh, ale že prošel sousedním domem. Poncho Lanao, jeho manželka a jejich pět dětí netušili, co se právě stalo dvacet kroku od jejich dveří. „Slyšeli jsme křik," řekla mi žena, „ale mysleli jsme, že to je z ty biskupský slávy." Začínali snídat, když uviděli vcházet Santiaga Nasara, zalitého krví a nesoucího si v rukou hrozen svých útrob. Poncho Lanao mi řekl: „Na co jsem nikdy nemoh zapomenout, to byl ten hroznej smrad ze sraček." Avšak Argénida Lanaová, nejstarší dcera, vyprávěla, že Santiago Nasar si to vykračoval jako obvykle, že dobře odměřoval své kroky a že jeho saracénský obličej byl s rozcuchanými kudrnami krásnější než kdy jindy. Když šel kolem stolu, usmál se na ně a pokračoval přes pokoje až k zadnímu východu z domu. „Zůstali jsme celí zkoprnělí, jak jsme se lekli," řekla Argénida Lanaová. Na dvoře svého domu na druhém břehu řeky moje teta Wenefrida Márquezová právě oškrabovala šupiny z podmořanky a viděla ho, jak sestupuje po schůdcích starého nábřeží a pevným krokem míří domů.
„Santiago, chlapče," zavolala na něj, „co je to s tebou!"
Santiago Nasar ji poznal.
„Zabili mě, slečno Wene," řekl.
Na posledním schůdku klopýtl, ale okamžitě se napřímil. „Dokonce byl ještě tak pečlivý, že rukou setřepával zem, která mu zůstala na střevech," řekla mi teta Wene. Potom vešel do svého domu zadními dveřmi, které byly otevřeny od šesti, a v kuchyni se zhroutil tváří k zemi.«


Tomáš V. Odaha - www.odaha.com