Pro hledání na stránce stiskněte Ctrl+F



Tomáš V. Odaha
Recenze převzaté ze stránek www.odaha.com , kde můžete najít mnoho dalších zasvěcených recenzí nejen knih, ale i divadla, filmu apod. (včetně autorovy vlastní tvorby).
od dalších autorů

Titulní strana HINT

Jack Kerouac
Na cestě [On the Road]

Nakl. údaje: Praha : Argo, 1997
ISBN 80-7203-151-1 (váz.)

Kerouacova Odyssea Na cestě patří mezi nejpozoruhodnější díla moderní literatury, jež krátce po svém vydání v roce 1957 u nakladatelství Viking Press v New Yorku způsobila malou revoluci a ze dne na den vytvořila novou lidovou modlu v beatnickém hnutí. Jack Kerouac započal své ústřední dílo a potažmo i bibli či manifest beatniků psát již v roce 1947, na základě zážitků své stopařské cesty započaté v prosinci 1946 z New Yorku na západní pobřeží, kde se chtěl dát najmout na nákladní loď, ale do jeho relativně klidného života trhl jako kometa Neal Cassady, se kterým během dalších tří let až do léta 1950 podnikl řadu dalších cest napříč Amerikou až do Mexika. Ze společných hovorů s Nealem Cassadym, Allenem Ginsbergem a William Burroughsem si vytvořil řadu poznámek a záznamů hovorů, ze kterých vytvořil první verzi románu, jež se mu však zdála příliš sevřená. Východiskem pro novou formu, jež by lépe charakterizovala Kerouacův záměr napsat beatnický román, se mu stal legendární čtyřiceti stránkový dopis Cassadyho, známý jako dopis Joan Andersonové, jež byl napsán v jediné nepřerušované větě.
Druhou obtíž, se kterou se Kerouac potýkal - přerušení toku myšlenek při výměně papíru ve psacím stroji překonal psaním na 5 metrů dlouhé role japonského papíru, jež lepil dohromady do dlouhého pásu, avšak tuto verzi nakladatel odmítl a Kerouac ji později přepsal a vydal pod jménem Nealovy vize, též známá jako Vize Codyho.
Konečnou verzi tedy Kerouac sepsal v rekordních třech týdnech na třicet metrů dlouhou roli papíru (není bez zajímavosti, že v roce 2001 byl tento rukopis vydražen za 2,4 mil. dolarů) a odevzdal jej nakladateli s tím, že mu jej nadiktoval Duch Svatý.
Děj románu se pevně drží skutečných událostí a postrádá dostatečný děj tak, že četba románu je velmi náročná, se střídáním dlouhých popisných pasáží, s osobními úvahami, beatnickou filozofií a ústředním mottem v nespoutané svobodě, sociální kritice a pokusem o nový americký realismus až na kost.
Kerouac jako vypravěč sám sebe nazývá Sal Paradise (odvozeno z sad paradise - smutný ráj), ale hlavním hrdinou je dynamický Neal Cassady nazývaný Dean Moriarty, který byl hlavním impulsem pro Kerouacovy cesty tak, že se vedle něj cítil poněkud v ústranní, což nakonec kvitoval s možným literárním použitím. Dalšími hrdiny románu pak jsou Allen Ginsberg jako Carlo Marx a William Seward Burroughs nazývaný jako Starouš Bull Lee, za kterým Kerouac s Cassadym cestují do Mexika.
V dnešním kontextu se budou zdát Kerouacova dobrodružství asi jen slabým odvarem toho, co ve svých cestovatelských románech popisuje třebas Jack London, či dokonce tvých osobních zážitků z cestování po Evropě, ale v porovnání s poměry jaké v USA panují dnes, byla přes svou úzkoprsost 50. léta posledních záchvěvem cestovatelské svobody, avšak přes vnější zdání Na cestě není „road-movie“, za kterou bývá mylně pokládána, ale její význam je v jejím beatnicko-sociálním pozadí.

»Dean, Marylou a Ed Dunkel si to hnali podél Colfaxu a dál do volné krajiny přes široké kansaské pláně. Dostihla je zběsilá sněhová bouře. V noci přes Missouri musel Dean řídit s hlavou zabalenou do šály a vystrčenou okýnkem z auta a s Iyžařskými brýlemi na očích, ve kterých vypadal jako mnich mžourající do letopisů sněhu; na skle byla totiž dvoucentimetrová vrstva ledu. Projížděl rodným krajem svých předků, a bylo mu to fuk. K ránu dostalo auto smyk na zledovatělém kopci a skončilo v příkopu. Pomohl jim nějaký farmář. Pak nalítli jednomu stopaři, který jim slíbil dolar, když ho vezmou do Memphisu. V Memphisu zašel domů, hrabal se po bytě, že hledá peníze, mezitím se opil a nakonec řekl, že nemůže nic najít. Pokračovali dál přes Tennessee a po tom maléru se všichni tvářili kysele. Celou cestu to Dean řezal skoro stopadesátkou, ale teď musel zpomalit na stabilní stodesítku, jinak by se jim utrhl motor a odsvištěl dolů po svahu. Zima byla v plném proudu a oni přejížděli přes Great Smoky Mountains. Když dorazili před bráchův barák, měli za sebou celých třicet hodin bez jídla - když ovšem nepočítám bonbóny a sýrové oplatky.
Teď to do sebe jen házeli a Dean se sendvičem v ruce stál před obrovským gramofonem a poslouchal desku s divokým bopem, kterou jsem nedávno koupil; jmenovalo se to "Hon" a Dexter Gordon s Wardellem Grayem se na tom vodvazovali před ječícím obecenstvem, které tomu ještě dodávalo, prostě rachot. Jižanští příbuzní koukali jeden na druhýho a v údivu kroutili hlavama. "Co to má ten Sal za kamarády?" ptali se mého bráchy, který byl v rozpacích, jak odpovědět. Jižani nemají ani trochu smysl pro bláznovství, alespoň ne pro bláznovství toho druhu, jaké představoval Dean. Jenže ten si jich prostě nevšímal. Deanova potrhlost rozkvetla do podivuhodných barev. To mi ovšem došlo, až když jsme vypálili ven, Dean, Ed, Marylou a já, zas trochu protočit hudsona, a když jsme byli konečně sami a mohli mluvit, o čem jsme chtěli. Dean popadnul volant, pomalu se sunul na dvojku a dumal, nakonec patrně na něco přišel, dupnul na to a auťák se rozjel na plný pecky vstříc jeho bláznivým nápadům.
"Takže hele, bando," řekl a mnul si pěstí nos a přitom se skláněl a zkoušel ruční brzdu a natahoval se k přihrádce pro cigarety a vrtěl se sem a tam a to všecko za jízdy. "Teď se prostě musíme rozhodnout, co podniknem příští tejden. Věc je vážná. Sakra!" Strhnul to, aby nevrazil do káry tažené mulou. Na kozlíku seděl černoch a klátil se ze strany na stranu. "No hele!" zařičel Dean. "Ten je. Koukni na něj! A jakou má duši - tak, děti, teď všeho dost a myslete na jeho duši." A zpomalíl, abysme se mohli otočit a koukat na toho starýho jazzboye, jak vláčí světem svůj stesk. "Že jo, že je sladkej; ruku bych si nechal useknout, kdybych moh vědět, co má v hlavě. Vylízt si tam k němu a zeptat se toho chudáka starýho, co si myslí o šunce a letošním tuřínu. Že nevíš, že jsem jednou dělal na farmě v Arkansasu, celej rok, Salouši, když mi bylo jedenáct. To byla děsná rachota, jednou jsem musel stáhnout mrtvou kobylu. V Arkansasu jsem nebyl od vánoc třiačtyřicátýho, pět let, tehdá nás tam s Benem Gavinem honil ňákej chlápek s pistolí, kterýmu jsme chtěli lohnout auto. To ti říkám jenom proto, že vím, co je to Jih. Že to znám, chci říct, že to žeru; znám Jih skrznaskrz - baštil jsem ty dopisy, cos mi psalo Jihu, fakt že jo. Ano, ano," řekl do vytracena a nakonec zmlknul. A hned zas rozbušil auťák na stodvacítku a nahrbil se nad volantem. Zíral upřeně před sebe, Marylou se něžně usmívala. Tak tohle byl nový a hotový Dean, Dean, který už vyzrál k dospělosti. Bože můj, říkal jsem si, ten se ale změnil. Zuřivost mu sálala z očí, když mluvilo věcech, které nesnášel; a rázem měl zas oči plné radosti, když se v něm najednou rozhostilo štěstí; každý jeho sval mu cukal po životě a pohybu. "Jó, kamaráde, kdybych ti to měl všecko vyprávět," řekl a šťouchnul do mě, "ale budem si prostě muset najít čas - Co je s Carlem? Půjdeme se všichni podívat za Carlem, to je první věc, co zejtra uděláme, drahouškové. Hele, Marylou, potřebujem ňákej chleba a maso na zejtřek na cestu. Kolik máš peněz, Sale? Všecky ty krámy dáme dozadu, teda ten nábytek, a namačkáme se všichni pěkně dopředu a budem si vyprávět a pofrčíme do New Yorku. Vedle mě si sedne Marylou, že jo, prdelinko, pak Sal, a u okna bude Ed, vazoun Ed, aby na nás nefoukalo, takže tentokrát ten kabát dostane on. A pak všichni vypálíme za sladkým životem, protože teď je ta pravá chvíle, teď hned a nikdy jindy, jasný?" Zuřivě se drbal na bradě, strhnu 1 auto doleva a předjel tři náklaďáky a hnal se do centra Testamentu. Koulel očima na všechny strany, a aniž hnul hlavou, viděl všechno v okruhu sto osmdesáti stupňů kolem sebe. Lup! hned našel místo na zaparko vání a už jsme stáli. Vyskočil z auta a hnal se jako cvok k nádraží. Táhli jsme se za ním jako ovce. U stánku koupil cigarety. Pohyboval se teď jako naprostej šílenec. Zdálo se, že všechno dělá najednou; kroutí hlavou nahoru dolů, ze strany na stranu, migá sem a tam svýma mocnýma prackama, popochází, posedává, dává nohu přes nohu a zase zpátky, vstává, mne si dlaně, drbe se v rozkroku, popotahuje si kalhoty, napruží se a řekne: "Jo!" a vytřeští oči a zírá na všechny strany a celou tu dobu mi přitom buší do žeber a mluví a mluví a mluví.«

»Vrátili jsme se s Deanem do jejich kutlochu. Marylou už byla v posteli a Dunkel nejspíš někde po městě honil svého ducha. Dean jí vyložil, na čem jsme se dohodli. Řekla, že ji to těší. Já už si tím tak moc jistej nebyl. Na téhle posteli kdysi lehával a vypustil duši pořádně tlustej chlápek, takže byla v prostředku hodně proleželá. Uprostřed byla Marylou, z jedné strany Dean a na druhé straně jsem se zuby nehty držel na šikmé matraci já a nevěděl, co říct. "Sakra, já nemůžu," řekl jsem.
"Neblbni a dělej, slíbils to!" pobídnul mě Dean.
"A co Marylou?" zeptal jsem se. "Hele, Marylou, co ty na to?"
"Tak dělej," řekla.
Obejmula mě a já se snažil zapomenout, že je tam Dean. Ale pořád jsem musel myslet na to, že tam je, schovanej ve tmě, a poslouchá každý šustnutí, a nemohl jsem než se začít chechtat. Bylo to hrozný.
"Bojím se, že to nezvládnu. Hele, nešel bys na chvilku do kuchyně?"
Udělal to. Marylou byla tak rozkošná, jenže já zašeptal: "Počkejme až do San Franciska, teď do toho nemůžu dát celý svý srdce." A to jsem teda nemohl, to viděla jasně. To jen tři děti Země se tu pod příkrovem noci snažily cosi dohodnout, ale tíha uplynulých století se vznášela v té tmě před nima. V pokoji zavládlo podivné ticho. Vstal jsem a zaťukal na Deana, aby šel k Marylou, a svalíl jsem se na pohovku. Slyšel jsem Deana, jak jen cosi blaženě mumlá a buší do toho hlava nehlava. Jen ten, kdo strávil pět let v lapáku, může dospět až na samý konec beznadějné zběsilosti, jen ten dokáže žebrat u portálů těch něžných zřídel a šílet po dokonale tělesném uskutečňování počátků životního štěstí a slepě hledat cestu zpátky místy, odkud vzešel. Mohou za to ta dlouhá vězeňská léta strávená prohlížením sexy fotek a koukáním na prsa a stehna žen z obrázkových časopisů a uvažováním nad tím, jak hrubé a nehostinné jsou ocelové haly vězení a jak měkká a něžná je žena, která tu není. Vězení je místo, kde si člověk slibuje právo na život. Dean nikdy neviděl tvář své matky. A tak každou novou holkou, každou svou novou ženou, každým novým dítětem si nahrazuje to neblahé ochuzení. A jeho otec? - starej tulák Dean Moriarty ~ kovotepec, co se vozil na vagónech a dělal poskoka v železniční kantýně a potácel se zpitej vínem v zapadlých uličkách a vypouštěl duši na uhelných haldách a vyplivoval jeden po druhém všecky svý zažloutlý zuby do kanálů Dalekého západu. Dean měl plný právo prodělat si všechna svá sladká umírání při bezmezném milování své Marylou. Nemínil jsem do toho zasahovat, ale chtěl jsem je následovat.«

»"Vrátí se," říkala Galatea. "Co by si chudák beze mě počal. Musí se o něj někdo starat." Podívala se zle po Deanovi a Royovi Johnsonovi. "Tentokrát za to může Tommy Snark. Než ten přišel, měli jste vidět, jak byl Ed úplně šťastný a pracoval a chodili jsme do společnosti. To byly krásné časy. Měls ho vidět, Deane. A potom? Celé hodiny vysedávali v koupelně, Ed ve vaně, Snark na židli, a mluvili a mluvili - samý blbosti."
Dean se zasmál. Léta tu byl pro celou partu hlavním šamanem on, a teď začínali přebírat jeho techniku i ostatní. Tommy Snark si nechal narůst plnovous a svýma modrýma bolestnýma očima se přijel porozhlídnout do Friska po Edovi. Totiž jak k tomu vůbec došlo: Tommy měl v Denveru jakousi nehodu a museli mu amputovat malíček. Vyneslo mu to pořádnej balík peněz. Rovnou se teda rozhodli, že milou Galateu pustěj k vodě a odjedou do Portlandu ve státě Maine, kde má Snark tetičku. V tuhle chvíli se buď po cestě zastavili v Denveru, anebo už dorazili do Portlandu.
"Až budou všechny ty Snarkovy peníze pryč, Ed se vrátí," prohlásila Galatea s očima upřenýma na vykládací karty. "Blázen zatracenej - nic neví, hlupáček. A přitom by mi stačilo, kdyby jen tušil, jak moc ho miluju."
Připomínala mi tu slunečnou řeckou dcerku v hledáčcích fotoaparátů, seděla si tam na předložce, dlouhé vlasy jí splývaly až na podlahu a hrála si s kartama. Musel jsem ji mít rád. Dokonce jsme se rozhodli, že si večer zajdeme na jazz a Dean přibere ještě jakousi Mary, metr osmdesát vysokou blondýnku, která bydlela v téže ulici o kus dál.
Kvečeru jsme pro ni s Deanem a Galateou zašli. Měla suterénní byt, malou dcerku a prastarý auťák, co sotva jezdil a který jsme s Deanem museli roztlačovat po ulici, zatímco se holky uvnitř hmoždily se startérem. Vrátili jsme se ke Galatee a všichni se rozsadili do kruhu - Mary, její dcera, Galatea, Roy Johnson, jeho žena Dorothy -, všichni zachmuření v tom by tečku přecpaném nábytkem, jen já stál v rohu, neutrál, pokud jde o jejich sanfranciské problémy, a Dean trčel uprostřed pokoje, zafačovaný palec se mu vznášel u prso u a řehnil se: "Do prdele, se mi zdá, že všichni ztrácíme prsty - ha-ha-ha."
"Deane, nedokážeš být ani na chvilku normální?" starala se Galatea. "Volala Camille, žes jí utekl. Neuvědomuješ si, že máš dceru?"
"On jí neutek, ona ho vyhnala!" vykřikl jsem a porušil tak svoji neutralitu. Všichni se na mě zle podívali; Dean se zazubil. "A pak ten palec," dodal jsem, "nevíte, co má ten chudák dělat?" Všichni na mě nasupeně zírali, zvlášť Dorothy Johnsonová se mračila obzvlášť škaredě. Vytvořil se tu debatní kroužek a uprostřed stál obžalovaný, Dean - zodpovědný zřejmě za všecko špatný, co se stalo. Vyhlídnul jsem z okna na rušnou noční ulici; tak rád bych užvypadnul a šel si poslechnout ten bájný sanfranciský jazz vždyť jsem tu teprv druhý večer, vzpomeňte si.
"Myslím, že Marylou byla velice, velice moudrá, že tě nechala," pokračovala Galatea. "Nikdy jsi neměl ani špetku odpovědnosti vůči někomu druhýmu. Už jsi napáchal takovou spoustu ohavností, že nevím, co bych ti na to mohla říct."
A to byl vlastně ten základní problém, takže všichni jen mlčky seděli v kruhu kolem něj a sledovali ho zachmuřenýma záštiplnýma očima a Dean stál na koberečku uprostřed a řehnil se - jen tak se řehnil. Předvedl jim malý taneček. Obvaz na palci byl čím dál tím špinavější, začínal se bortit a rozvazovat. Najednou jsem si uvědomil, že se Dean skrze celou tu svou nepřebernou zásobu zlých skutků pomalu stává Idiotem všech idiotů, Imbecilem na kvadrát, Svatým nadělením.
"Nemáš ani špetku pochopení pro nikoho a pro nic jinýho než pro sebe a pro svý vylomeniny. Staráš se jen o tu věc, co ti visí mezi nohama, a kolik peněz a zábavy ti můžou poskytnout lidi kolem tebe, aby ses stejně nakonec na všecky vykašlal. Ale kdyby jen to, ale ty z toho máš ještě srandu. Neuvědomuješ si, že život je taky vážná věc a že jsou lidi, co v něm chtějí něco pořádnýho dokázat, místo aby jenom pořád blbli..,"
Ano, to byl Dean SVATÝ BLB. "Camille si může oči uplakat, ale jen si nemysli, že by tě chtěla zpátky," řekla, že už tě nechce nikdy ani vidět a že je to tentokrát definitivní. A ty si tady stojíš a pitvoříš se a je ti všecko fuk."
Tak tohle nebyla pravda; natolik jsem Deana znal a mohl bych jim to dokázat. Jenže nemělo smysl to ani zkoušet. Hrozně jsem chtěl jít k Deanovi, položit mu ruku kolem ramen a říct: Tak hele, chytráci, pamatujte si všichni aspoň tohle: tenhle kluk má taky svý trable a přitom si nestěžuje, a ještě něco: vy všichni jste s ním zažili báječný chvilky, a to jen díky tomu, že je pořád svůj a na nic si nehraje, a jestli vám tohle nestačí, tak ho pošlete před popravčí četu, poněvadž, jak koukám, o tohle vám stejně nejvíc jde...
Ale z celé bandy jediná Galatea se Deana nebála, klidně si tam seděla, tvářila se podebraně a dávala tam přede všema Deanovi kapky. A to bejvávalo, ještě kdysi v Denveru, že se všichni k Deanovi i s holkama slízali a v šeru mu mlčky v sedě naslouchali a on mluvil a mluvila mluvil a jeho hlas byl tak hypnotický a mluvil tak přesvědčivě, že to prý k němu holky dočista přitahovalo a zvedalo ze země. Tehdy mu bylo patnáct šestnáct let. Teď byli jeho žáci ženatí a ženy jeho žáků ho měly na koberečku pro jeho přebujelé erotické mravy a pro život, kterému pomáhal ke zrodu. Poslouchal jsem dál.
"Teď hodláš se Salem odjet na Východ," pokračovala Galatea. "Co tím chceš, prosím tě, dokázat?" Camille bude muset zůstat doma s dítětem a ty si zatím budeš bůhvíkde trajdat - z čeho bude živa? - a přitom už tě nechce ani vidět, pamatuj, a já jí to nezazlívám. Jestli někde po cestě potkáš Eda, řekni mu, ať se mi vrátí domů, jinak že ho zabiju."
Takhle suše to řekla. Byl to ten nejsmutnější večer. Jako bych se octl v nějakém tklivém snu ve společnosti podivných bratrů a sester. Na každého padla zvláštní mlčenlivost; dokonce i Dean, který by se jindy snažil ze všeho vykecat, teď mlčel a jen stál všem ostatním na očích, odrbaný, zmlácený, zpitomělý, přímo pod světlem lustru, na zpoceném vyzáblém šíleném obličeji mu nabíhaly pulsující tepny a potichu si mumlal. "Jo! jo! jo!", jako by si na něco úžasnýho právě teď vzpomínal, a já věřím, že tomu tak bylo, a ostatní to pocítili zrovna tak a báli se. Byl ULÁZEN, což je ta pravá duše a základ BLAŽENOSTI. A jestli něco věděl? Ze všech sil se mi snažil vypovědět všecko, co ví, a oni mi to záviděli, záviděli mi, že mu stojím po boku, že ho bráním, že ho hltám plnými doušky, jako to oni sami kdysi zkoušeli. Civěli na mě. Co já, cizinec, tady vůbec dělám v té jejich vlahé noci na západním pobřeží? Zadoloval jsem v paměti.
"Jedeme do Itálie," řekl jsem a hodil tu věc za hlavu. Najednou jsem ale v povětří nasál podivnou atmosféru mateřské něhy, a hele! holky opravdu teď koukaly na Deana, jako když se matka dívá na své nejmilejší a nejzlobivější dítě, a on stál před nima, s palcem smutně vztyčeným, ponořen do vzpomínek, vědom si té změny, a jen proto mohl v naprostém tíkotavém tichu mlčky opustit místnost a šel na nás počkat před barák, než se rozhodneme, co bude. Teď jsme teprve cítili ten přízrak na chodníku. Vyhlídnul jsem z okna. Stál tam ve dveřích a vstřebával do sebe ulici. Veškerá hořkost, ústrky, výčitky, kázání, smutek - to všechno bylo za ním a čekala ho drsná extáze a magická radost čirého bytí.
"Tak honem, Galateo, Mary, jdeme na jazz a zapomeňte na to. Dean stejně jednou umře a co s ním pak naděláte?"
"Čím dřív umře, tím líp," prohlásila Galatea a znělo to jako oficiální prohlášení jménem většiny přítomných.
"Dobře, dobře," řekl jsem, "ale zatím žije a vsadím se, že chcete taky vědět, co teď hodlá podnikat, protože on zná to tajemství, po kterým všichni prahnem, má ho plnou hlavu až k prasknutí, a jestli se někdy opravdu zblázní, nemusíte se strachovat, nezaviníte to vy, ale Bůh."
Nesouhlasili se mnou; že prej Deana pořádně neznám, že je to největší darebák a že na to jednoho dne ke syý lítosti taky přijdu. Bavilo mě, s jakou vehemencí se do něj pustili. Na obranu dam povstal i Ray Johnson; prohlásil, že zná Deana líp než všichni ostatní a pokládá ho za obyčejnýho lumpa, i když moc a moc zajímayýho a dokonce zábavnýho. Šel jsem ven za Deanem a chvilku jsme o tom všem dali řeč.
"Nic se neboj, kamaráde, všecko je bezvadný, nic se neděje," říkal. Drbal se na břiše a olizoval si rty.«


Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Fedor Michajlovič Dostojevskij
Bratři Karamazovi [Братья Карамазовы]

Nakl. údaje: Praha : Academia, 2004
ISBN 80-200-1226-5 (váz.)

„Bratři Karamazovi je největší dílo v celé světové literatuře, větší umělecké dílo nikdy nebylo stvořeno.“ Tomáš Garrigue Masaryk
Literární epos Bratři Karamazovi, kterým chtěl Dostojevský přehodnotit své dřívější životní postoje a analýzu člověka i lidské společnosti, patří mezi největší umělecká díla, jež kdy vznikla.
Původním autorovým záměrem bylo dílo o pěti částech, jež jeden čas nazýval Atheismus či Život velikého hříšníka, a mělo odrážet vývoj Ruska od 30. do 80. let XIX. století, avšak v průběhu svůj záměr změnil jen na díly dva, oddělené uplynulými 13 lety, ale nakonec Dostojevskij dokončil jen díl první, obsahově a významově vnitřně uzavřené Bratry Karamazovy, jež vydává v letech 1879-80 nejprve časopisecky v Ruském věstníku, a posléze i knižně.
Bratři Karamazovi, Dmitrij, Aljoša, Ivan a Smerďakov, tvoří jednak základní lidské archetypy a jednak se svými osobnostmi i životními postoji opakují základní lidská témata, jež Dostojevskij již naznačil ve svých třech předešlých velkých románech.
Nejstarší Dmitrij představuje typ mladého floutka, jež si jako důstojník uvykl životu bez práce s plného hření, hazardu a žen, který jeho otec odmítl dále platit. Dmitrij zase na oplátku pokládá otce za zloděje a vymáhá z něj doplatek peněz z dědictví po své matce. Spor je pak navíc zostřen nabídkou, když starý Karamazov nabídne Grušence, o niž Dmitrij dlouze usiluje a, ačkoliv je již zasnouben, nabízí ji sňatek, 3 000 rublů za jednu noc. Dmitrij se stává nesnesitelně žárlivý, jednoho večere dokonce otce surově zmlátí a nikterak se netají, že je schopen otce ze žárlivosti i zabít.
Druhý bratr Ivan je přesný opak Dmitrije - vzdělaný intelektuál, jež se navenek prezentuje jako ateista koketující s nihilismem, proslavil se několika studiemi k otázce křesťanské víry a funkce náboženství, avšak proti své vůli dává najevo, že je cynismus a nezájem o druhé pouze předstírá, což vyplývá zejména při hovorech s nejmladším z bratrů, Aljošou, kterému vypráví příběh o malém chlapci, kterého nechal statkář roztrhat psy, protože kamenem zranil jeho oblíbeného psa, a zejména pak příběh o Velkém inkvizitorovi, jež nejen plně odhaluje Ivanovu skutečnou osobnost, ale i Dostojevského vztah ke křesťanství: ve španělské Seville se objeví mesiáš Ježíš Kristus, jež uzdravuje nemocné a slibuje království boží na zemi, ale v rámci zachování starých pořádků jej Velký inkvizitor nechá mučit a nakonec upálit.
Ivanovo dilema, věřit či nevěřit, nakonec způsobí duševní onemocnění s hmotnými vidinami a v závěrečném procesu s Dmitrijem, ve kterém jako jediný může nevinně obžalovaného bratra očistit, u něj naplno propukne šílenství.
Zdánlivě velmi naivně a mělce pak vedle sužovaných bratrů působí postava nejmladšího Karamazovce, Aljoši, jež hodlá vstoupit do kláštera, ale na příkaz svého duchovního učitele, starce Zosimy, svůj původní úmysl změní a celým románem se proplétá jako dobrá víla, jež smiřuje a spojuje rozhádané příbuzné i jejich blízké, avšak nedokáže zabránit Dmitrijovi, aby se neopustil myšlenku vraždy otce. Aljoša pak jako jediný ze všech Dmitrijovi od začátku do konce plně důvěřuje a věří v jeho nevinnu.
Trojice bratrů je doplňuje Karamazovův sluha, kuchař a pravděpodobně i syn, Smerďakov, jež je plný nenávisti a ovlivněn Ivanovou teorií, že vše je dovoleno, morálka a svědomí neexistuje, zabije starého Karamazova, avšak přes dokonalý zločin, jej počne pronásledovat svědomí a spáchá sebevraždu.
Bohatost lidských charakterů pak doplňuje samotný otec, jež si v sobě vypěstoval jen ty nejhorší lidské vlastnosti s důrazem na vypočítavost, zbabělost a šaškovství, a který si narozdíl od svých vyvinutějších synů, nikdy hlouběji neuvědomoval příčiny a důsledky svého jednání.
Jako literární forma románu se střídají hlubinné filozofické úvahy, s psychologickými sondami a popisnými pasážemi, kterým vévodí závěrečný Dmitrijův soud. Avšak narozdíl od dřívějších přímočařejších děl, nebylo dílo Bratři Karamazovi zpočátku dobře pochopeno, protože mnoho zásadních otázek, které Dostojevský položil, ať již v souvislosti s náboženskou vírou, morálkou, základní lidské podstatou a existence dobra, zůstaly s konečnou platností nezodpovězeny, plné pochopení geniality díla tak přišlo až několik desítek let později.

Budiž, budiž!

»Nepřítomnost starcova v cele trvala asi dvacet pět minut. Bylo již přes půl jedné, ale Dmitrij Fjodorovič, kvůli němuž se všichni shromáždili, stále ještě nepřicházel. Ale skoro jako by byli na něho zapomněli, a když starec vstoupil opět do cely, zastal velice živý všeobecný rozhovor mezi svými hostmi. Hovoru se účastnili především Ivan Fjodorovič a oba mnichové. Také Miusov se vkládal do hovoru a zřejmě dosti ohnivě, ale opět se mu nedařilo; zřejmě byl zatlačen do pozadí a dokonce mu i málo odpovídali, takže tato nová okolnost jen posilovala nahromaděnou již v něm podrážděnost. Věc byla taková, že již dříve se několikráte s Ivanem Fjodorovičem hleděl předstihnouti ve vědomostech, a těžce nesl jistou nedbalost jeho k sobě: "Doposud alespoň jsem stál na výši všeho, co je v Evropě pokrokového, ale toto nové pokolení nás rozhodně ignoruje," přemýšlel pro sebe. Fjodor Pavlovič, který dal slovo, že sedne do křesla a bude mlčet, skutečně po nějakou dobu mlčel, ale s posměšlivým úsměvem stopoval svého souseda Petra Alexandroviče a zřejmě se radoval z jeho podrážděnosti. Dávno se již chystal, že mu splatí za cosi, a nyní nechtěl propásti příležitosti. Konečně se nezdržel, naklonil se k ramenu svého souseda a polohlasitě ho ještě jednou podráždil:
- Proč pak jste neodešel po onom "radostně ji líbaje" a proč jste zůstal v takové neslušné společnosti? Inu proto, že jste se pokládal za poníženého a uraženého, a zůstal jste, abyste na oplátku vystavil na odiv svou učenost. Teď již neodejdete, dokud jim svou učenost nevystavíte na odiv.
- Zase začínáte? Naopak, hned odejdu.
- Poslední, odejdete poslední ze všech! - píchl ho ještě jednou Fjodor Pavlovič. Bylo to skoro v týž okamžik, když se starec vrátil.
Spor na okamžik utichl, ale starec, usednuv si na staré místo, rozhlédl se po všech, jakoby přívětivě je vyzýval, aby pokračovali v rozmluvě. Aljoša, jenž rozuměl již skoro každému výrazu jeho tváře, jasně viděl, že je strašně unaven a že se přemáhá. V poslední době jeho nemoci se stávalo, že padal únavou do mdlob. Skoro taková bledost, jaká předcházívala mdlobu, rozlila se i nyní po jeho obličeji, rty mu zbělely. Ale očividně nechtěl rozpustiti shromážděné; zdálo se, že měl při tom nějaký svůj cíl, - ale jaký? Aljoša ho bedlivě pozoroval.
- Mluvíme o velmi zajímavém článku, - pronesl mnich Josif, knihovník, obraceje se k starci a ukazuje na Ivana Fjodoroviče. - Uvádí mnoho nového, a zdá se, že ta idea má dva konce. Odpověděl časopiseckým článkem jistému duchovnímu, který sepsal celou knihu o otázce církevně veřejného soudu a rozsahu jeho práv ...
- Lituji, že jsem nečetl vaší stati, ale slyšel jsem o ni, - odvětil starec zkoumavě a pronikavě pohlížeje na Ivana Fjodoroviče.
- Stojí na velmi zajímavém stanovisku, - pokračoval otec knihovník, - patrně zcela zamítá v otázce církevně veřejného soudu oddělení církve od státu.
- To je zajímavé, ale jak se tomu má rozumět? - tázal se starec Ivana Fjodoroviče.
Ten mu konečně odpověděl, ale nikoliv s vysoka uctivě, jak se bál Aljoša včera ještě, nýbrž skromně a zdrženlivě, se zřejmou ohleduplností a patrně bez jakékoliv zadní myšlenky.
- Vycházím z principu,že toto smíšení elementů, t.j.podstaty církve a státu vzatých každý zvlášť, bude ovšem věčné, ačkoliv je nemožné a nikdy nebude možno uvésti je ne pouze v normální, ale ani v poněkud souhlasný stav, protože v samé podstatě věci spočívá lež. Kompromis mezi státem a církví v takových otázkách jako například o soudu je podle mého mínění ve své skutečné a čisté podstatě nemožný. Duchovní autor, jemuž jsem odporoval, tvrdí, že církev zaujímá přesné a určité místo ve státě. Já však mu namítl, že naopak církev sama musí v sobě uzavírati celý stát, a ne zaujímati v něm jen nějaký koutek, a jestliže je to nyní z jistých příčin nemožné, pak že v podstatě nesporně musí to býti stanoveno za přímou a nejhlavnější úlohu celého dalšího vývoje křesťanské společnosti.
- Zcela správně! - pevně a nervosně pronesl otec Paisij, mlčenlivý a učený mnich.
- To je hotové ultramontánství! - zvolal Miusov, přeloživ netrpělivě nohu přes nohu.
- Ech,vždyť u nás ani nejsou hory!, - zvolal otec Josif a pokračoval: - on odpovídá mezi jiným na tuto, základní a hlavní "zásadu" svého odpůrce, duchovního autora, mějte na paměti. Předně: že "ani jeden společenský svaz nemůže a nesmí si osobovati moc nakládati občanskými a politickými právy svých členů." Za druhé: že "trestní ani civilně právní moc nemá náležeti církvi a že není slučitelna s její přirozeností a to jakožto zřízení božího i jakožto spojení lidí za účely náboženskými" a konečně za třetí: že "církev jest království nikoliv ze světa tohoto..."
- To je naprosto nedůstojná hra se slovy pro duchovního! - nezdržel se a znovu se vmísil do řeči otec Paisij. - Četl jsem tu knihu,na kterou jste odpověděl, - a podivil jsem se slovům duchovního, že "církev není královstvím ze světa tohoto". Není-li ze světa tohoto, tudíž nemůže býti pro ni místa na zemi vůbec. Ve svatém evangeliu není v takovém smyslu užito slov "nikoliv ze světa tohoto". Nelze pohrávati si s takovými slovy. Pán náš, Ježíš Kristus, právě proto přišel, aby založil církev na zemi. Království nebeské ovšem není ze světa tohoto, nýbrž jest na nebesích, ale přichází se do něho ne jinak, než skrze církev, která jest založena a ustanovena na zemi. A proto světské hříčky slovní v takovém smyslu jsou nemožné a nedůstojné. Církev pak jest opravdu království a jest jí určeno, aby kralovala, a nakonec musí se objeviti jako království po celé zemi, nelze o tom pochybovati, - neboť bylo nám to přislíbeno ...
Náhle umlkl, jako by se zdržoval. Ivan Fjodorovič, vyslechnuv ho uctivě a pozorně s neobyčejným klidem, avšak stejně ochotně a prostodušně pokračoval, obraceje se opět k starci:
- Celá myšlenka mého článku spočívá v tom, že za dávných dob, v prvních třech stoletích křesťanství, jevilo se křesťanství na zemi pouze jakožto církev a také jen církví bylo. Když se však římský pohanský stát odhodlal přijati křesťanství, rozhodně se to stalo, že přijav křesťanství pojal v sebe jen církev, ale při tom, jako dříve, zůstával státem pohanským v neobyčejně mnohých svých projevech. Vskutku se tak nesporně také státi musilo. Ale v Římě, jakožto státě, zůstalo příliš mnoho z pohanské civilisace a filosofie, jako například dokonce i samy cíle a základy státu. Církev pak Kristova, když vešla do státu, nesporně nemohla nijak sleviti ze svých zásad, s té skály, na níž stála, a mohla jen se domáhati svých cílů, majíc je před sebou pevně stanoveny a samým Pánem jí vytčeny, mimo jiné: aby obrátila celý svět a tudíž i celý bývalý pohanský stát, v církev. Takto (to jest vzhledem k cílům budoucnosti) není církev nucena hledati si určitého místa ve státě, ať již "jakožto jakékoliv společenské sdružení lidí" anebo jakožto "pospolitost lidí za účely náboženskými" (jak se vyslovuje o církvi autor, jemuž odporuji), nýbrž naopak každý pozemský stát měl by se nakonec zcela přeměniti v církev a státi se ničím jiným než církví, ovšem zavrhnuv veškery své úkoly, jež se neshodují s církevními. Všechno to pak nikterak stát neponíží, neodejme mu ani cti, ani slávy, jako velikého státu, ani slávy jeho vládců, nýbrž přivede jej se lživé, ještě pohanské a chybné cesty na správnou a pravdivou dráhu, která jediná vede k cílům věčným. Proto také autor knihy o Základech církevně veřejného soudu správně by usuzoval, kdyby pátraje a doporučuje tyto základy, pohlížel na ně jako na dočasný kompromis, nutný stále ještě v naší hříšné a nedokonalé době, ale nic jiného než kompromis. Avšak jakmile spisovatel těchto základů se odvažuje prohlašovati, že základy, jež doporučuje nyní a jichž část uvedl teď právě otec Josif, že tyto základy jsou nezrušitelné, živelné a věkověčné, jde tím již přímo proti církvi a jejímu svatému věkověčnému a nezrušitelnému určení. Nuže, to je ten celý můj článek, úplný jeho výtah.
- To jest dvěma slovy, - pronesl opět otec Paisij, klada důraz na každé slovo: - podle některých theorií, které se v našem devatenáctém století až příliš projevily, musí se církev přetvořovati ve stát, jakoby z nižší formy ve vyšší, aby konečně v něm zcela zmizela, ustupujíc vědě, duchu času a civilisaci. Nechce-li však toho a vzpírá-li se, vykazuje se jí za to ve státě jaksi pouze nepatrný koutek, a i to ještě pod dohledem, - a tak se to jeví všude za naší doby v nynějších evropských zemích. Avšak podle ruského pojetí a mínění jest třeba, aby se církev nepřetvořovala ve stát, jako z nižšího typu ve vyšší, ale naopak, aby stát zakončil tím, že se mu podaří státi se pouze církví a ničím jiným. A tak tomu také budiž,budiž!
- Nuže, přiznávám se, teď jste mne trochu povzbudili - usmál se Miusov, přeloživ opět nohu přes nohu, - nakolik tomu rozumím, jde tu patrně o uskutečnění jakéhosi ideálu, nekonečně vzdáleného,až za druhého příští. Nic proti tomu nemám. Krásný, utopický sen, že nebude válek, diplomatův, bank atd. Něco podobného skoro socialismu. A já již myslil, že je to míněno všechno vážně, a že církev již nyní, například bude souditi trestní zločiny, že bude odsuzovati k ranám holí, do káznice a snad i k trestu smrti.
- A i kdyby nyní byl pouze jeden církevně veřejný soud, neposílala by církev ani teď odsouzence do káznice ani by je neodsuzovala k popravě. Zločin a názor na zločin by se musily nesporně potom změniti, ovšem ponenáhlu, ne najednou a ne ihned, ale přece jen dosti rychle ... - klidně a nepohnuv ani brvou pronesl Ivan Fjodorovič.
- Mluvíte vážně? - upřeně se zadíval na něho Miusov. - Kdyby se všechno stalo církví, pak církev by vylučovala ze svého středu zločince a neposlušné lidi, avšak hlav by pak nestínala, - pokračoval Ivan Fjodorovič. - Ptám se vás, kam by se takový vyloučený obrátil? Vždyť by pak musel odejíti ne pouze od lidí, jak tomu je nyní, nýbrž i od Krista. Vždyť svým zločinem postavil by se ne pouze proti lidem, nýbrž i proti církvi Kristově. Ovšem v přísném slova smyslu jest tomu tak již nyní, avšak přec to není obecně prohlášeno, a svědomí nynějšího zločince často a velmi často samo s sebou smlouvá: "Kradl jsem," řekne si, "ale nejdu proti církvi, nejsem nepřítel Kristův," hle, jak asi mluví k sobě nynější zločinec téměř pravidelně, ale potom, až církev zaujme místo státu, bylo by mu velmi těžko něco podobného říci, leč by popíral veškeru církev po celé zemi: "všichni se mýlí, musil by si říci, všichni jsou na scestí, celá církev jest prolhaná, jen já vrah a zloděj jediný jsem pravá křesťanská církev." Ale to přece je těžko si říci, vyžaduje to nesmírných podmínek, okolností, jež ne často se vyskytují. Nyní s druhé strany vezměte názor církve samé na zločin: což pak se takový názor nemusí změniti u porovnání s nynějším skoro pohanským, a z mechanického useknutí nakaženého údu, jak se to nyní dělá na ochranu společnosti, obrátiti se a to zcela a ne lživě v ideu o obrození člověka, o jeho vzkříšení a spáse ...
- Co vlastně tím chcete říci? Opět přestávám tomu rozumět, - přerušil ho Miusov, - opět je to jakýsi sen. Cosi beztvárného, co se ani pochopiti nedá. Jaké vyloučení, co za vylučování? Mám podezření, že si z nás prostě činíte žerty, Ivane Fjodoroviči.
- Vždyť vlastně je tomu tak již nyní, - promluvil náhle starec a všichni se rázem obrátili k němu; - kdyby nebylo nyní Kristovy církve, nebylo by nic, co by zločince mohlo zdržovati od zločinu a nebylo by ani trestu za ně, to je trestu pravého, ne mechanického, jak se pán právě vyjádřil, a který ve většině případů jenom dráždí srdce, nýbrž opravdového trestu, jediného skutečného, jediného, který naplňuje strachem a usmiřuje, který spočívá v uvědomění si vlastního svědomí.
- Kterak to, račte dovolit - tázal se s nejživějším účastenstvím Miusov.
- To je tak, - počal starec. - Všechno to vypovídání na nucené práce, kdysi spojené s bitím, nikoho nenapraví a hlavně skoro žádného zločince nepostraší, a číslo zločinů se nejen nemenší, nýbrž čím dále tím více vzrůstá. S tím přece musíte souhlasiti. Tudíž společnost takto vůbec nedochází ochrany, neboť ačkoliv se mechanicky odsekává škodlivý úd a vypovídá kamsi daleko pryč s očí, přece na jeho místě se ihned objevuje jiný zločinec a snad dokonce noví dva. Jestliže něco již dnes chrání lidskou společnost a dokonce napravuje zločince samého a mění jej v jiného člověka, jest to opět zase jen zákon Kristův, který se projevuje v uvědomění si vlastního svědomí. Jen když si zločinec uvědomil svou vinu jako syn společnosti Kristovy, to jest církev, uvědomí si také svou vinu před společností lidskou, to jest před církví. Zločinec tedy může svou vinu uznati jedině před církví, nikoliv však před státem. Kdyby ovšem vykonávala soud společnost jakožto církev, pak by věděla, koho má povolati z vyhnanství a zase k sobě přivtěliti. Nyní však církev, ježto nemá nijakého výkonného soudu, nýbrž jen možnost mravně odsuzovati, sama se vzdaluje skutečnému trestání zločinců. Neodstraňuje však zločince od sebe, a také nezbavuje je otcovského dozoru. Ba, snaží se udržeti se zločincem stále ještě křesťanský církevní styk: připouští ho k bohoslužbám, k svatému přijímání, dává mu almužnu a spíše s ním jedná jako s pobloudilým než jako s vinníkem. A Bože můj, co by se stalo se zločincem, kdyby také křesťanská společnost, to jest církev, zavrhla ho podobně, jako ho zavrhuje a zapuzuje občanský zákon? Co by se stalo, kdyby i církev ho trestala zapuzením ihned a po každé, jakmile občanský zákon ho potrestal? Nemohlo by býti většího zoufalství, alespoň pro ruského zločince, neboť ruští zločinci stále ještě věří. Ale ostatně, kdož ví: snad by se potom přihodilo něco strašného, snad došlo by k tomu, že zoufalé srdce zločincovo pozbylo by víry, a co potom? Leč církev, jako matka něžná a milující, sama se vzdává skutečného trestání, ježto i bez jejích trestů jest provinilec již příliš citelně potrestán státním soudem, a jest přece třeba, aby aspoň někdo ho politoval. Ale hlavně proto se církev vzdává trestání, poněvadž církevní soud jest jediný, který v sobě obsahuje pravdu, a nemůže proto ani věcně ani mravně se s žádným jiným soudem spojovati, ba ani vcházeti v dočasný kompromis. Tu nelze připustiti ani vzájemných ústupků. Zločinec zahraniční, tvrdí se, se zřídka kaje, neboť nejmodernější doktriny ho utvrzují v mínění, že jeho zločin není zločinem, nýbrž jen povstáním proti nespravedlivě utlačující moci. Společnost ho od sebe zcela mechanicky odsekává vítěznou svou přesilou, a jeho odstranění provází nenávistí (tak alespoň si v Evropě sami sobě vykládají) - nenávistí a naprostou lhostejností k dalšímu osudu tohoto svého bratra a zapomenutím. Takto se všechno odbude bez nejmenšího politování církevního, neboť v mnohých případech tam v Evropě již církví vůbec ani není, nýbrž zbyli z nich jen církevní činovníci a velkolepé budovy chrámů, kdežto církve již dávno směřují k přechodu z nižší formy, jakou představuje církev, ve vyšší druh, jakým je stát, aby v něm zmizely úplně. Zdá se mi, že tomu tak jest aspoň v zemích luteránských. V Římě pak již před tisíci lety místo církve byl prohlášen stát. A proto zločinec sám se již nepokládá za úd církve, a když je zapuzen, zůstává v zoufalství. Vrací-li se však do lidské společnosti, vrací se nezřídka s takovou nenávistí, že jaksi zapuzuje celou společnost od sebe. Čím to všecko skončí, můžete sami posoudit. Ve mnohých případech, zdálo by se, že je tomu tak u nás stejně; ale to právě je to, že kromě ustanovených soudů jest u nás nadto ještě také církev, která nikdy neztrácí styku se zločincem, jakožto s milým a stále ještě drahým synem svým, a kromě toho jest a zachovává se, ač jen v myšlenkách, také soud církevní, byť i nyní nebyl v činnosti, přece však stále ještě žije pro budoucnost, byť jen jako sen, ale přece jen nesporně je uznáván i zločincem samým, instinktem jeho duše. Je také správné, co zde bylo právě řečeno, že kdyby skutečně nastoupil církevní soud a to s celou svou mocí, to jest, kdyby se celá společnost lidská stala církví, tu církevní soud ne toliko by působil na polepšení zločince tak, jak nikdy nynější soud nepůsobí, nýbrž snad i zločiny samy klesly by na neuvěřitelně nepatrný počet. A také církev nesporně chápala by příštího zločince a příští zločin ve mnohých případech docela jinak, než nyní, a dovedla by vrátiti odstraněného, varovati toho, kdo nějaký zločin zamýšlí, a obroditi člověka již padlého. Ovšem, - usmál se starec, - nynější společnost křesťanská není ještě zatím sama hotova a spočívá jen na sedmi spravedlivých; ježto však těchto neubývá, přece jen církev trvá neotřesena, očekávajíc svého konečného přetvoření z nynější společnosti, jakožto pospolitosti skoro stále ještě pohanské, v jedinou všesvětovou a panující církev. A toto se staniž, staniž, třebas až na konci věkův, neboť přislíbeno jest, že se tak stane. Netřeba se trápiti dobami a lhůtami, neboť tajemství časů a lhůt spočívá v boží moudrosti, v předvídání a lásce boží. A to, co podle výpočtu lidského je snad ještě velmi vzdáleno, podle božího předurčení snad již se objeví zítra, snad stojí již za dveřmi. A toto se staniž, staniž!
- Staniž se, staniž! - zbožně a přísně dotvrdil otec Paisij.
- Jak je to podivné, nejvýš podivné! - pronesl Miusov ne snad vášnivě, nýbrž jaksi se ztajeným jakýmsi rozhorlením. - Co se vám zdá tak divným? - opatrně se optal otec Josif.
- Ale oč vlastně jde? - zvolal Miusov, jakoby v něm cosi náhle propuklo: - stát se na zemi odstraňuje, a církev se staví na stupeň státu! To již není ani ultramontánství, to již je celé arciultramontánství. Něco takového se ani papeži Řehoři VII. ve snách nezdálo!
- Ráčíte tomu rozuměti právě opačně! - přísně promluvil otec Paisij, - nikoliv církev se přeměňuje ve stát, pochopte to. To by byl Řím a jeho ideál. To je třetí pokušení ďáblovo! Ale naopak, stát se přetvořuje v církev, povznáší se na stupeň církve a stává se církví po celé zemi, - což je něco již zcela opačného než ultramontánství, než Řím, i než váš výklad, nýbrž jest to jen veliké předurčení pravoslavné víry na zemi. Od Východu se třpytí tato hvězda.
Miusov okázale se odmlčel. Celá jeho postava vyjadřovala neobyčejně vlastní důstojenství. Vznešeně shovívavý úsměv se objevil na jeho rtech. Aljoša sledoval všechno se srdcem mocně tlukoucím. Celý ten rozhovor vzrušil do základů jeho bytost. Náhodou pohlédl na Rakitina: ten stál, nehybně na svém předešlém místě u dveří, pozorně naslouchal a se díval, ač měl oči sklopeny. Avšak podle živého ruměnce na jeho tvářích se Aljoša dovtípil, že také Rakitin jest vzrušen a sice, jak se zdálo, ne méně než on sám; Aljoša věděl, co ho vzrušilo.
- Dovolte pánové, abych vám pověděl drobnou anekdotu, - pronesl náhle Miusov okázale a s jakýmsi zvlášť důstojným vzezřením. - V Paříži, je tomu již několik let, ne dlouho po prosincovém převratu, setkal jsem se jednou, když jsem navštívil jednoho svého známého, velice důležitou osobnost tehdejší státní správy, s jistým neobyčejně zajímavým pánem. Individuum to nebylo snad detektivem, ale cosi jako náčelník celého sboru politických tajných policistů, - tedy úřední osoba svým způsobem dosti vlivná. Použiv příležitosti, dal jsem se s ním z neobyčejné zvědavosti do řeči. Poněvadž pak se k mému známému dostal ne jako host, nýbrž jako podřízený úředník, který podává jakési hlášení, uznal mne za hodna, poněvadž pozoroval, jak jsem byl přijat jeho představeným, jisté otevřenosti a důvěry - ovšem, rozumí se, jen do jisté míry, to jest byl spíše zdvořilý, než důvěrný, právě jak Francouzi dovedou býti zdvořilými, a to tím více, že ve mně viděl cizince. Ale já mu rozuměl znamenitě. Mluvili jsme spolu o socialistech revolucionářích, kteří tehdy mimo jiné byli velmi pronásledováni. Přejdu hlavní předmět rozhovoru a uvedu jen velmi zajímavou poznámku, která maní vyklouzla tomu pánovi: "My se vlastně, - pravil, - všech těch socialistů - anarchistů, atheistů a revolucionářů příliš nebojíme; stopujeme je a je nám známo, co dělají. Ale jest mezi nimi, ač ne mnoho, přece několik významných lidí: jsou to ti, kteří věří v Boha, křesťané a přece jsou v téže době i socialisty. A právě těch se bojíme nejvíce, to jsou strašní lidé! Socialista křesťan jest strašnější než socialista neznaboh." Tato slova mne překvapila již tehdy, ale nyní zde mezi vámi, pánové, opět mně jaksi přišla na mysl ...
- To jest, vztahujete to na nás a v nás vidíte socialisty? - přímo a bez okolků se tázal otec Paisij. Ale dříve než se Petr Alexandrovič vzpamatoval a odpověděl, otevřely se dveře a vstoupil Dmitrij Fjodorovič, který se tak velice opozdil. Vpravdě ho již jaksi ani nečekali, a proto jeho náhlý příchod způsobil v první chvíli až i jistý údiv.»


Vzpoura

»- Musím se ti k něčemu přiznati, - začal Ivan: - nikdy jsem nemohl pochopiti, jak je možno milovati své bližní. Právě bližní podle mého mínění ani milovati nelze, leda snad jen vzdálené. Četl jsem jaksi a kdesi o "Janu Milostivém" (nějakém světci), že když k němu přišel hladový a zkřehlý pocestný a poprosil ho, aby se směl zahřáti, lehl si s ním do jedné postele, objal ho a počal mu dýchati do úst hnisajících a páchnoucích od jakési hrozné nemoci. Jsem přesvědčen, že to učinil, aby zjítřil své rány, aby zjítřil lež, z lásky, objednané povinnosti, z církevního pokání, jež sám si uložil. Aby si člověk mohl zamilovati člověka, je třeba, aby se tento schoval, neboť jak jen poněkud ukáže svou tvář, je po lásce.
- Stařec Zosima mluvil o tom nejednou, - podotkl Aljoša, - říkal také, že tvář člověkova často mnohým lidem, ještě nezkušeným v lásce, překáží, aby jej milovali. Ale vždyť je také mnoho lásky v lidstvu, a podobné téměř lásce Kristově, sám to vím, Ivane...
- Nu, ale já zatím toho ještě neznám a nemohu toho pochopiti a se mnou také nesčetné množství lidí. Vždyť otázka je právě v tom, vzniká-li to od špatných vlastností lidí, anebo snad odtud, že jejich povaha jest právě taková. Podle mého mínění Kristova láska k lidem jest svého druhu zázrak, který na zemi jest nemožný. Pravda, Kristus byl Bůh. Ale my přece nejsme bohové. Dejme tomu, já na příklad mohu hluboce trpěti, ale vždyť druhý se nikdy nemůže dověděti, jak velice trpím, protože je jiný, není mnou, a mimo to málokdy člověk svolí uznati druhého člověka za trpitele (jako by to byla nějaká úřední funkce). A proč nesvoluje, co myslíš? Protože na příklad vychází ode mne ošklivý zápach, protože mám hloupou tvář, protože jsem mu jednou kdysi šlápl na nohu. Kromě toho jest utrpení a utrpení: ponižující utrpení, jež mne snižuje, na příklad hlad, to ještě můj dobrodinec připustí, ale jakmile jest utrpení vyššího rázu, na příklad za ideu, tu již nikoliv, to připustí jen snad v řídkých případech, protože na příklad se na mne podívá a najednou uvidí, že vůbec nemám takového obličeje, jaký podle jeho fantasie měl by míti člověk, trpící za takovou na příklad ideu. Nu a tu mne ihned zbavuje svého dobrodiní a dokonce naprosto ne ze zlého srdce. Žebráci a zejména urození žebráci nikdy by se neměli ukazovati veřejně, ale prosit za almužnu prostřednictvím novin. Abstraktně milovati bližního ještě lze a někdy dokonce i zdáli, ale zblízka snad nikdy. Ano, kdyby všecko jako na divadle, v baletu, kde žebráci, když se objevují, přicházejí v hedvábných cárech a roztrhaných krajkách a prosí za almužnu, půvabně tam tančíce, nu, tu ještě lze míti v nich zálibu. Ovšem jen zálibu, ale naprosto nikoliv milovati je. Ale dosti o tom. Musil jsem tě jen uvésti na své stanovisko. Chtěl jsem se rozhovořiti o utrpení lidstva vůbec, ale raději zastavme se jen u utrpení dětí. To zmenší desetkráte rozsah mé argumentace, ale raději zůstaňme již jen u dětí. Ovšem, je to tím nevýhodnější pro mne. Ale především lze děti milovati i z blízka, ba i špinavé, ba i ošklivé (zdá se mi však, že děti nebývají nikdy ošklivé). Za druhé nebudu mluviti o dospělých také proto, že vedle toho, že jsou odporní a lásky nezasluhují, mají také náhradu: okusili jablka, poznali dobro i zlo a stali se "jako bohové". A okoušejí toho ještě nyní. Avšak dětičky nic nesnědly a zatím se ještě ničím neprovinily. Máš rád děti, Aljošo? Vím, že máš, a proto pochopíš, proč jen o nich chci nyní mluviti. Trpí-li i ony na zemi a také hrozně, tedy trpí ovšem za svého otce, jsou trestány za své otce, kteří okusili jablka, - ale to přece je úvaha z onoho světa, naprosto nepochopitelná lidskému srdci zde na zemi. Nemůže přece nevinný trpěti za druhého, a ještě k tomu takový nevinný! Můžeš se mně diviti, Aljošo, já také mám hrozně rád děti. A všimni si, ukrutní lidé, vášniví, draví, Karamazovci leckdy velmi milují děti. Děti, pokud jsou dětmi, do sedmi let na příklad, neobyčejně se liší od lidí: jako by to byla docela jiná bytost a s docela jinou povahou. Znal jsem jednoho lupiče v káznici: stávalo se mu za jeho kariery, když povraždil celé rodiny v domech, do nichž se v noci vloupal, že zavraždil také hned několik dětí. Ale když seděl v káznici, měl děti neobyčejně rád. Nic jiného nedělal, než z okna káznice se díval na děti hrající si na dvoře káznice. Jednoho malého chlapce přiučil, že přicházíval k němu pod okno a chlapec se s ním velmi spřátelil ... Nevíš, proč to všechno povídám, Aljošo? Bolí mne jaksi hlava a je mi smutno.
- Mluvíš s podivným výrazem v obličeji, - neklidně podotkl Aljoša, - jako bys nebyl sebe mocen.
- Napadá mi, co nedávno vyprávěl jeden Bulhar v Moskvě, - pokračoval Ivan Fjodorovič, jako by bratra ani neslyšel, - jak Turci a Čerkesové tam u nich v Bulharsku všude páchají zločiny, bojíce se všeobecného povstání Slovanů, - to jest pálí, vraždí, znásilňují ženy a děti, přibíjejí vězňům uši ke plotu hřebíky a ponechávají je tak do rána, a ráno je pak věsí - a podobně, ani si člověk nemůže všechno představiti. Opravdu, někdy se mluvívá o "zvířecí" ukrutnosti lidí, ale to je hrozně nespravedlivé a urážlivé pro zvířata: zvíře nikdy nemůže býti tak kruté, jako člověk, tak artisticky, tak umělecky kruté. Tygr pouze kouše, trhá, víc nedovede. Ani do hlavy by mu nepřišlo, aby přibíjel lidi za uši na noc hřebíkem ke plotu, i kdyby to mohl učiniti. Tito Turci mimo jiné s rozkoší mučili i děti, počínaje tím, že je nožem vyřezávali ze života matčina, končíce tím, že vyhazovali kojence do výše a chytali je na bodáky před očima matek. To právě bylo hlavní rozkoší, že se to dělo před očima matek. Ale tenhle obrázek mne zvlášť silně zaujal. Představ si: kojenec na rukou třesoucí se matky, kolem vstoupivších Turků. Usmyslili si veselou zábavu: mazlí se s kojencem, smějí se, aby jej rozesmáli, podaří se jim to, děťátko se rozesmálo. V tu chvíli namíří Turek na dítě pistoli ze vzdálenosti čtyř palců od jeho tváře. Dítě se radostně směje, natahuje ručičky, aby uchopilo pistoli, a náhle takový umělec spustí kohoutek přímo jemu do tváře a roztříští mu hlavičku ... Umělecké, není-liž pravda? Mimochodem řečeno, Turci prý velmi rádi sladká jídla.
- Bratře, proč to všechno vyprávíš ? - tázal se Aljoša.
- Soudím, že neexistuje-li ďábel a tudíž vytvořil-li jej člověk, tedy stvořil jej podle svého obrazu a podobenství.
- Tudíž stejně jako i Boha.
- Ale ty dovedeš znamenitě převraceti slovíčka, jak říká Polonius v Hamletovi, - zasmál se Ivan. - Chytil jsi mne za slovo, nechť, jsem tomu rád. Tvůj Bůh je pěkný, vytvořil-li si ho člověk podle svého obrazu a podobenství. Právě ses ptal, proč to všechno povídám: hleď, jsem milovník a sběratel některých faktíčků a věř mi, zapisuji a sbírám z novin a povídek, odkudkoliv, anekdotíčky jistého druhu, a mám již hezkou sbírku. Turci se ovšem také dostali do sbírky, ale to jsou všechno cizinci. Mám také domácí kousky a dokonce i lepší než turecké. Víš, u nás je více bití, více metla a karabáč, a to je u nás národní; uši, přibité hřebíky, nejsou u nás myslitelné, jsme přece také Evropané, ale metla a karabáč, to již je cosi našeho a nemůže nám býti upíráno. Za hranicemi teď jako by vůbec již bití neexistovalo, buď že se mravy zlepšily, nebo snad takové zákony si dali, že člověk člověka jako by již ani nesměl tlouci, za to však si to vynahradili opatřením jiným a také čistě národním, jako u nás, a to do té míry národním, že by to snad u nás ani nebylo možné, ač ostatně u nás se to také ujímá, zejména od dob náboženského hnutí v naší vyšší společnosti. Mám nádhernou brožurku, překlad z francouzštiny o tom, jak v Ženevě docela nedávno celkem před pěti lety, popravovali jakéhosi zločince a vraha Richarda, třiadvacetiletého, zdá se, mladíka, který se kál a obrátil se na křesťanskou víru před samým popravištěm. Tento Richard byl něčí nemanželské dítě, jež rodiče ještě jako děcko, šestileté, darovali jakýmsi švýcarským horským pastevcům a ti ho vychovali, aby ho mohli užívati v práci. Rostl u nich jako divoké zvířátko, pastevci ho nenaučili nic, naopak sedmiletého již posílali pást stádo do deště i do zimy, téměř bez oděvu a skoro ani ho nekrmíce. A ovšem nikdo z nich, když tak činili, se vůbec ani nad tím nezamýšlel a nelitoval toho, naopak považovali sebe za zcela v právu, neboť Richard byl jim darován jako věc a tedy nepovažovali ani za nutné ho živiti. Richard sám svědčí, že v tu dobu jako marnotratný syn v evangeliu hrozně rád by se byl najedl aspoň toho mláta, které dávali vepřům, krmeným na prodej, ale ani toho mu nedávali a bili ho, když kradl vepřům, a tak ztrávil celé své dětství a jinošství, až vyrostl a sesílil a šel sám krást. Divoch začal nádeničiti v Ženevě, výdělek propíjel, žil jako vyvrhel a skončil tím, že zabil nějakého starce a oloupil ho. Chytili ho, soudili a odsoudili k smrti. Tam přece nejsou sentimentální. A tu ho ve vězení ihned obklopí pastoři a členové různých křesťanských bratrsev, dobročinné dámy atd. Naučili ho v žaláři číst a psát, začali mu vykládati evangelium, domlouvali mu, přesvědčovali, naléhali na něho, hubovali, dotírali a tu nakonec se sám slavnostně přizná k svému zločinu. Obrátil se, napsal sám soudu, že je vyvrhel a že konečně stal se hodným toho, že i jeho osvítil Bůh a poslal mu svou milosť. V Ženevě se všechno rozrušilo, celá ta dobročinná a zbožná Ženeva. Všechno, co bylo vyššího a vzdělanějšího, hrnulo se k němu do vězení: Richarda líbají, objímají: "tys bratr náš, milosť na tebe sestoupila!" A sám Richard jen pláče v pohnutí: "ano, na mne sestoupila boží milosť! dříve po celé dětství a jinošství jsem byl rád žrádlu prasat, ale teď sestoupila na mne milosť, umírám v Bohu!" - "Ano, ano, Richarde, zemři v Pánu, prolil jsi krev a musíš zemříti v Pánu. Nechť jsi nevinen, že jsi vůbec neznal Hospodina, když jsi záviděl žrádlo vepřům a když tě za to bili, že jsi vepřům kradl žrádlo (což ostatně bylo nepěkné, neboť není dovoleno krásti), - ale prolil jsi krev a musíš zemříti." Nu a nastupuje poslední den. Sesláblý Richard pláče a neustále jen každou minutu opakuje: "to je nejkrásnější, to je nejlepší ze dnů mých, jdu k Pánu!" - "Ano," křičí pastorové, soudcové a dobročinné dámy, "to je tvůj nejšťastnější den, neboť jdeš k Pánu!" Všechno se hrne k popravišti hned za trestaneckou károu, v níž vezou Richarda, v kočárech, pěšky. Nu a dojedou k popravišti: "zemři, bratře náš," volají na Richarda, "zemři v Pánu, neboť i na tebe sestoupila boží milosť!" A nyní bratra Richarda, pokrytého polibky bratří, vytáhli na popraviště, položili na gilotinu a bratrsky mu odsekli hlavu za to, že konečně i na něho sestoupila boží milosť. Ne, to je charakteristické. Tahle brožurka byla přeložena do ruštiny jakýmisi ruskými dobrodinci z vyšší společnosti, stoupenci luteránství, a rozeslána zdarma pro osvícení ruského národa v příloze novin a jiných publikací. Ten kousek s Richardem je pěkný tím, že je národní. Ač se u nás zdá nesmyslem odsekávati bratrovi hlavu jen proto, že se stal našim bratrem a že na něho sešla boží milosť, a přece, opakuji, máme zase svého něco, skoro ne horšího. Máme historickou, bezprostřední a zcela blízkou rozkoš z týrání bitím. Někrasov má verše o tom, jak mužík šlehá bičem koně po očích, "po mírných očích". Kdo pak by toho neviděl, to je pravý rusismus. Líčí, jak slabý koníček, na něhož příliš naložili, uvízne s vozem a nemůže jej vytáhnouti. Mužík ho bije, bije vztekle, bije konečně ani nechápaje, co dělá, v opojení bití řeže jej bolestně, nespočetněkráte: "ačkoliv nemáš sil, přece táhni, chcípni, ale táhni!" Herka sebou trhá a tu ji začíná šlehati bezbrannou po plačících, po "mírných očích". Celá bez sebe trhne sebou a vytáhne vůz a jde všecka se chvějíc, bez dechu, jaksi bokem, jaksi poskakujíc, jaksi nepřirozeně a zahanbeně, - u Někrasova je to hrozné. Ale vždyť to je jenom kůň, a koně přece sám Bůh dal, aby je lidé šlehali. Tak nám vysvětlovali Tataři a na památku nám dali knutu. Ale vždyť možno šlehati také lidi. Tak jeden inteligentní vzdělaný pán a jeho dáma šlehají svou vlastní dcerku, sedmileté dítě metlou, - podrobně jsem si to zapsal. Tatíček je rád, že pruty mají součky, "bude to přiléhavější," říká a již začíná "sázeti" vlastní dceři. Vím jistě, že jsou lidé, kteří při šlehání se rozpalují při každé ráně až do chlípnosti, doslovně do chlípnosti, s každým následujícím šlehnutím vždy víc a víc a více stále postupněji. Šlehají minutu, konečně šlehají pět minut, šlehají deset minut, dále, více, častěji přiléhavěji. Dítě křičí, dítě konečně již ani nemůže křičeti, zadýchává se: "tatínku, tatínku, tatíčku, tatíčku!" Kdo ví jakou čertovskou neslušnou náhodou dostane se celá věc před soud. Vezme se advokát. Ruský lid již dávno nazval u nás advokáta - "ablakát je najaté svědomí". Advokát volá na obranu svého klienta. "Věc je přece prý jednoduchá, rodinná a obvyklá, otec nasekal dcerce a tu k hanbě naší doby přišlo to k soudu!" Přesvědčení porotci odcházejí a vynášejí osvobozující rozsudek. Obecenstvo řve radostí, že osvobodili mučitele. - E-ech, nebyl jsem tam, byl bych vykřikl návrh, aby se založilo stipendium na počesť jména mučitelova! ... Nádherné obrázky. Ale o dětech mám ještě lepší věci, mám mnoho, velmi mnoho sebráno příběhů o ruských dětech, Aljošo. Otec a matka, "velmi vážení lidé, vzdělaní a dobře vychovaní, z úřednického rodu" počali mladé, pětileté děvčátko nenáviděti. Hleď, ještě jednou určitě tvrdím, že mnozí lidé mají zvláštní vlastnost, a to lásku k týrání dětí, ale jen dětí. Ke všem ostatním osobám lidského pokolení chovají se titíž mučitelé až blahosklonně a mírně jako vzdělaní a humanní Evropané, ale velmi rádi mučí děti, mají dokonce v tomto směru děti i rádi. Právě ta bezbrannost těchto tvorečků vábí mučitele, andělská důvěřivost děťátka, které se nemá kam podíti a ke komu se utéci, - to právě rozněcuje hnusnou krev mučitelovu. Ovšem, v každém člověku jest skryto zvíře, - zvíře prchlivosti, zvíře smyslné vznětlivosti při křiku týrané oběti, zvíře bezuzdně puštěné se řetězu, zvíře nemocí, způsobených rozvratem, podagrou, nemocnými játry atd. Nu a ti vzdělaní rodičové tu ubohou pětiletou holčičku podrobovali všem možným mukám. Bili ji, šlehali, kopali nohami, sami nevědouce zač, celé její tělo proměnili v modřiny. Konečně došli k nejvyšší rafinovanosti: zavírali ji na celou noc na záchod do zimy, do mrazu, a to za to, že nechtěla v noci na hrníček (jako by pětileté děcko, spící svým andělským tvrdým spánkem, mohlo se již v těch letech tomu naučiti) - za to ji mazali celý obličej jejími výkaly a nutili ji jísti tyto výkaly, a to ji nutila matka, matka! A tato matka mohla klidně spáti, když v noci bylo slyšeti sténání ubohého děťátka, zavřeného na tom škaredém místě! Chápeš to, když maličká bytost, která nedovede ještě ani dobře porozuměti tomu, co se s ní děje, zmítá se na škaredém místě, ve tmě a v zimě, a bije se svou droboučkou pěstičkou do strhaných prsíček a pláče svými krvavými hněvu neznajícími pokornými slzičkami k "Pánbíčkovi", aby ten ji ochránil, - chápeš-li tuhle blbost, příteli můj a bratře můj, novici ty můj boží a pokorný, chápeš-li ty, nač je takové blbosti potřebí a proč je stvořena! Říká se, že bez ní by člověk ani nemohl žíti na zemi, neboť by prý nepoznal dobra a zla. Ale nač poznávati tohle čertovské dobro a zlo, když to tolik stojí? Vždyť přece celý svět poznání nestojí pak za ty slzičky dítěte k "Pánbíčkovi". A to ani nemluvím o utrpeních dospělých lidí, ti snědli jablko a čert je vezmi, a nechť si je také čert všechny vezme, ale tito, tito! Trápím tě, Aljoško, jako bys nebyl při sobě. Přestanu, chceš-li.
- To nic není, chci se také trápiti, - zamumlal Aljoša.
- Jeden, jen jeden ještě obrázek, a to pro zajímavost je velmi charakteristický a hlavně, že jsem jej právě teď přečetl v jednom z našich historických sborníků, v Archivu nebo v Starině, musím se ještě jednou podívati, zapomněl jsem dokonce, kde jsem to četl. Bylo to za nejtužší doby nevolnického práva, ještě na počátku století, a nechť žije Osvoboditel národa! Žil tenkráte na počátku století jistý generál, generál s velkými styky a velice bohatý statkář, ale jeden z těch (pravda, již tenkráte jich asi nebylo mnoho), kteří odcházejí ze služby na odpočinek a div nejsou přesvědčeni, ze si vysloužili právo nad životem a smrtí svých poddaných. Bývali tenkráte tací. Nuže, žije generál na svém statku o dvou tisících duší, naparuje se, chová se ke svým sousedům jako k příživníkům a svým šaškům. Měl psinec se sty psů a téměř snad stem psářů, všechny v uniformách, všechny na koních. A tu jeden, chlapec ze dvora, drobný chlapec, všeho všudy osmiletý, hodil ve hře kamenem a uhodil do nohy oblíbeného generálova honícího psa. "Proč můj oblíbený pes kulhá?" Sdělují mu, že tuhle ten prý chlapec hodil po psovi kamenem a uhodil ho do nohy. "A to jsi ty, - podíval se na chlapce generál, - vzít ho!" Chytili chlapce, vzali ho matce, celou noc proseděl ve věznici, ráno sotva se rozednilo vyjíždí generál ve vší parádě na lov, sedl na koně, kolem jeho příživníci, psi, psáři, lovčí, všichni na koních. Kolem jest shromážděna čeleď k podívané, přede všemi pak matka provinilého chlapce. Vyvedou chlapce z věznice. Byl zamračený, studený, mlhavý podzimní den, znamenitý pro honbu. Generál nařizuje svléknout chlapce, svlékají dítě celé do naha, chvěje se, strachy šílí, bojí se hlesnout ... "Žeňte ho!" komanduje generál, "utíkej, utíkej!" volají na něho psáři, chlapec běží ... "A na něho!" řve generál a štve na něho celou smečku chrtů. Uštval ho před matčinýma očima a psi rozsápali dítě na kousky! ... Zdá se, že generála dali pod opatrovnictví. Nu ... a co s ním? Zastřelit? Pro uspokojení mravního citu, zastřelit? Mluv, Aljoško.
- Zastřelit! - tiše pronesl Aljoša s bledým zkřiveným jakýmsi úsměvem, zvednuv zraky k bratrovi.
- Znamenitě! - zvolal Ivan v jakémsi nadšení, - když již ty jsi řekl, tedy ... Aj, jaký asketa! Tak takovýhle ďáblík sídlí v tvém srdéčku, Aljoško Karamazove!
- Řekl jsem nesmysl, ale ...
- To je to právě, že ale ... - volal Ivan. - Věz, novici, že na zemi je příliš potřebí právě nesmyslu. Svět stojí na nesmyslech a bez nich by se snad vůbec ani nic nedělo. Víme, co víme!
- Co víš?
- Nic nechápu, - pokračoval Ivan jako by v horečce, - a nechci ani nic chápati. Chci zůstati při faktech. Dávno jsem se rozhodl nechápati. A zachce-li se mi pochopiti něco, ihned zradím fakt, ale já se rozhodl při faktech zůstati ...
- Proč mne zkoušíš? - rozjitřeně a trpce zvolal Aljoša, - řekneš mně to konečně?
- Ovšem řeknu, vždyť tam i směřuji, abych ti to řekl. Jsi mně drahý, nechci tě ponechati a nepostoupím tě tvému Zosimovi.
Ivan chvíli se zamlčel, jeho tvář náhle velice zesmutněla.
- Slyš mne: hovořil jsem pouze o dětech, aby to bylo očividnější. O ostatních slzách lidských, jimiž je nasycena celá země od kůry až do středu neříkám již ani slova, úmyslně jsem své thema súžil. Jsem štěnice a přiznávám zcela poníženě, že nemohu nic pochopiti, k jakému účelu je všechno tak zřízeno. Jsou tedy lidé sama vinni: byl jim dán ráj, zachtěli však svobody a uchvátili oheň s nebe, sami nevědouce, že budou nešťastni, tudíž netřeba je litovati. Ó, podle mého ubohého pozemského euklidovského rozumu vím jen to, že utrpení existuje, že není vinníků, že všechno vyplývá jedno z druhého přímo a prostě, že všechno plyne a vyrovnává se, - ale vždyť tohle všechno je jen euklidovský nesmysl, vždyť já to vím, vždyť nemohu souhlasiti s tím, abych podle toho žil! Co mi je po tom, že není vinníků a že všechno přímo a prostě jedno z druhého vyplývá a že to vím - mně je třeba odměny, nebo se jinak zabiji. A sice odměnu ne někde a někdy v nekonečnosti, nýbrž již zde na zemi a tak, abych sám ji viděl. Věřil jsem, chci také sám viděti, a budu-li již v tu hodinu mrtev, tu nechť mne vzkřísí, neboť přihodí-li se to vše beze mne, bude to příliš urážlivé. Netrpěl jsem přece proto, abych pohnojil někomu budoucí harmonii svou osobou, svými zločiny, a svým utrpením. Chci viděti svou na vlastní oči, jak laň si lehne vedle lva a jak zabitý vstane a obejme se se svým vrahem. Chci býti zde, až se všichni náhle dovědí, proč to všechno tak bylo. Na tomto přání spočívají všechna náboženství na zemi, ale já věřím. Ale jsou zde přece děti, a co s nimi potom budu dělati? To je otázka, které nemohu rozřešiti. Po sté opakuji - otázek je množství, ale vzal jsem jen děti, protože je tu nevýslovně jasné to, co musím říci. Poslyš: musí-li všichni trpěti, aby si utrpením vykoupili harmonii na věky, co s tím mají co činiti děti, řekni mi, buď tak laskav? Je docela nepochopitelné, proč by měly trpěti také ony a proč také ony mají vykupovati harmonii utrpením? Proč i ony se také dostaly do materiálu a pohnojily sebou pro kohosi budoucí harmonii? Chápu solidárnost hříchu mezi lidmi, chápu solidárnost také v odměňování, ale s dětmi přece není solidárnosti v hříchu, a je-li vskutku pravda v tom, že také děti jsou solidární s otci svými ve všech zločinech otcovských, nu, pak to již ovšem není pravda ze světa tohoto a je mi nepochopitelná. Některý šprýmař snad řekne, že dítě stejně vyroste a ještě se nahřeší, ale vždyť tohle dítě ještě nevyrostlo, vždyť ho uštvali psi v osmi letech. Ó, Aljošo, nerouhám se! Rozumím přece, jaký to asi bude otřes vesmíru, až všechno na nebi i pod zemí splyne v jeden chvalozpěv a všechno živé i to, co kdysi bylo, bude volati: "Spravedlivý, Hospodine, neboť zjevily se cesty tvoje!" A až pak matka se obejme s mučitelem, který dal svými psy rozsápati jejího syna, a všichni tři až zvolají se slzami: "Spravedlivý jsi pane," nu tu již ovšem nastoupí vrcholné poznání a všechno se vysvětlí. Avšak právě tu, právě zde je ta čárka, právě toho já přijmouti nemohu. A pokud jsem na zemi, honem činím svá opatření. Hleď, Aljošo, vždyť se snad opravdu stane, že až se sám dožiji do toho momentu, nebo až vstanu z mrtvých, abych jen uviděl, snad také já zvolám se všemi, dívaje se na matku, jak se objímá s mučitelem svého dítěte: "Spravedlivý jsi, Hospodine!", ale já tu chvíli toho volati nechci. Dokud je ještě čas, pospíchám se ohraditi, a proto také se naprosto zříkám vyšší harmonie. Nestojí ani za slzičku třebas i toho jediného umučeného děcka, jež se bilo pěstičkou do prsou a modlilo se v páchnoucí díře svými nevykoupenými slzičkami k "Pánbíčkovi"! Nestojí, protože jeho slzičky zůstaly nevykoupenými. A musí býti vykoupeny, jinak nemůže býti ani harmonie. Ale čím, čím je vykoupíš? Což je to možné? Či snad tím, že budou pomstěny? Avšak nač je mi potřebí pomsty za ně; nač je mi potřebí pekla pro mučitele, co tu vůbec může peklo napraviti, když ty děti jsou umučeny. A jaká pak harmonie, je-li peklo: chci odpouštěti a chci objímati, nechci, aby lidé více trpěli. A jestliže utrpění dětí doplnila onen úhrn utrpení, jehož bylo potřebí k výkupu pravdy, tu tvrdím napřed, že celá pravda nestojí za takovou cenu. A konečně nechci, aby se matka objímala s mučitelem, který dal jejího syna rozsápati svými psy! Ona mu nesmí odpustiti! Chce-li, nechť odpustí za sebe, nechť odpustí mučiteli své nesmírné mateřské utrpení; ale utrpení svého rozsápaného děcka nemá práva odpustiti mučiteli, i kdyby dítě samo mu odpustilo! A je-li tomu tak, jestliže všichni oni nesmí odpustiti, kde pak je tu harmonie? Je-li na celém světě nějaká bytost, která by mohla a měla právo odpouštěti? Nechci harmonie, z lásky k lidstvu nechci. Chci raději zůstati s utrpeními nepomstěnými. Zůstanu raději při nepomstěném utrpení svém a při svém neukojeném hněvu, třebas bych ani neměl pravdu. A také příliš draze je oceňována harmonie, vůbec nemáme tolik v kapse, abychom platili tak vysoké vstupné. A proto spěchám vrátiti svou vstupenku. A jsem-li jen čestný člověk, jsem povinen vrátiti ji jak lze nejrychleji. To také činím. Já ne, Boha nepřijímám, Aljošo, jen mu vracím co nejuctivěji vstupenku.
- To je vzpoura, - tiše a zaraženě pronesl Aljoša.
- Vzpoura? Nechtěl bych od tebe takového slova, - proniknutě řekl Ivan. - Lze-li žíti odbojem, a já chci žíti, řekni mi sám nepokrytě, vyzývám tě, - odpověz: představ si, že ty sám stavíš budovu lidského osudu za tím účelem, abys konečně učinil lidi šťastnými, abys jim konečně dal mír a klid, ale že by bylo k tomu účelu nevyhnutelně nezbytné, abys umučil jen jednu droboučkou bytůstku, nu, právě totéž děťátko, které se tlouklo pěstičkou do prsou, a že bys na nepomstěných slzičkách jeho právě založil tu budovu, svolil bys býti architektem za těchto podmínek, mluv a nelži!
- Ne, nesvolil bych, - tiše pronesl Aljoša.
- A můžeš-li připustiti ideu, že lidé, k vůli nimž tu stavbu buduješ, svolili by sami, aby přijali své štěstí na neospravedlněné krvi drobného mučedníka, a kdyby přijali, že by mohli zůstati na věky šťastnými?
- Ne, nemohu toho připustiti. Bratře, - pronesl náhle Aljoša s očima zablesknuvšíma se, - právě jsi řekl: je-li na celém světě nějaká bytost, která by mohla a měla právo odpustiti? Ale bytost taková jest a může všechno odpustiti, všem a všechno a za všechno, protože sama dala svou nevinnou krev za všechny a za všechno. Zapomněl jsi na něho, ale na něm se také zakládá budova, a jemu také budou volati: "Spravedlivý jsi, Hospodine, neboť zjevily se cesty tvé."
- A, to je "jediný nevinný" a jeho krev! Ne, nezapomněl jsem dlouho na něho a naopak jsem se celou dobu divil, že tak dlouho jím neargumentuješ, neboť obyčejně ve sporech všichni vaši především jím argumentují. Víš, Aljošo, nesměj se, napsal jsem kdysi báseň, před rokem. Můžeš-li se mnou ještě ztratiti asi deset minut, abych ti ji vyprávěl?
- Ty jsi napsal báseň?
- O ne, nenapsal, - zasmál se Ivan, - a nikdy v životě jsem nesložil ni dvou veršů. Ale vymyslil jsem si tu báseň a zapamatoval. S ohněm jsem ji vymyslil. Ty budeš můj první čtenář, to jest posluchač. Opravdu, proč by měl spisovatel ztratiti třebas jen jediného posluchače, - usmál se Ivan. - Mám vypravovati nebo ne?
- Velmi rád poslechnu, - pronesl Aljoša.
- Má báseň se nazývá "Veliký inkvisitor", věc nesmyslná, ale rád bych ti ji vyprávěl.»

Velký inkvizitor

»- Hle, vždyť ani tu nelze se obejíti bez předmluvy, totiž bez literární předmluvy,fuj! -, zasmál se Ivan, - a přece jaký jsem spisovatel! Podívej se, v mé básni se děj odehrává v šestnáctém století, a tenkráte, ostatně to musíš věděti ještě ze školy, tenkráte bývalo zvykem uváděti v poetických dílech vyšší síly na zemi. O Dantovi již ani nemluvím. Ve Francii soudní písaři a také po klášteřích mniši dávali celá představení, v nichž uváděli na jeviště Madonnu, anděly, světce, Krista i samého Boha. Tenkráte to všechno bývalo velmi prostomyslné. V Notre Dame de Paris vypráví Victor Hugo, že na počest narození francouzského následníka v Paříži za Ludvíka XI. v sále radnice bylo dáváno poučné a bezplatné představení pro lid pod názvem: Le bon jugement de la trés sainte et gracieuse Vierge Marie, kde ona sama osobně se objevuje a pronáší svůj bon jugement. U nás v Moskvě v předpetrovské staré době provozovali téměř právě taková dramatická představení, zejména ze Starého zákona; ale kromě dramatických představení po celém světě kolovalo tenkráte mnoho románů a "veršů", v nichž podle potřeby vystupovali světci, andělé a celá mocnost nebeská. Také se u nás v klášteřích zabývali překlady, opisováním, ba i spisováním takových básní, a kdy již - za tatarského jha. Například jest jedna klášterní básnička (ovšem z řečtiny): Putování Bohorodičky po "mukách", s obrázky a tak smělá, že neustupuje Dantovským básním. Matka boží navštíví peklo a po mukách ji provádí archanděl Michael. Vidí hříšníky a jejich muka. Je tam mezi jiným jeden velmi zajímavý stupeň hříšníků v hořícím jezeře: někteří z nich se ponořují do toho jezera, takže již ani vyplouti nemohou, to jsou ti, "na které zapomíná Bůh" - je to výraz neobyčejné síly a hloubky. A tu dojatá a plačící matka Boží klesá před božím trůnem a prosí pro všechny v pekle za smilování, pro všechny jež tam viděla bez rozdílu. Její rozmluva s Bohem je nesmírně zajímavá. Prosí, neodchází a když jí Bůh ukazuje na přibité ruce a nohy jejího syna a táže se: Jak odpustím jeho mučitelům? - tu ona káže všem světcům, všem mučedníkům, všem andělům a archandělům, aby padli spolu s ní na kolena a prosili o smilování pro všechny bez rozdílu. Končí to tím, že vyprosí u Boha zastavení muk každého roku od Velkého pátku do svatodušních svátků, a hříšníci z pekla ihned děkují Bohu a úpějí k němu: "Spravedlivý jsi, Hospodine, že jsi tak rozsoudil." Nuže, tedy i má básnička byla by něco podobného, kdyby vznikla v té době. U mne se objevuje na scéně On: pravda, vůbec ani v básni nemluví, ale jen se objeví a odejde. Patnáct století již minulo od té doby, kdy slíbil, že přijde v království svém, patnáct věků, co jeho prorok napsal: "Brzy přijdu." Ale o dni tom a hodině té neví ani syn, jedině lidstvo ho čeká s dřívější vírou a s dřívějším pohnutím. Ó, s větší ještě vírou, neboť již patnáct století minulo od těch dob, kdy přestaly zástavy z nebes člověku:
Věř tomu, co srdce řekne,
záruk není od nebes.
A jen jediná víra v to, co srdce pravilo! Pravda, tenkráte bylo také mnoho zázraků. Byli svatí, byli světci, kteří zázračně uzdravovali; k jiným spravedlivým podle jejich životopisu sestupovala sama královna nebeská. Ale ďábel nedříme a v lidstvu začali již pochybovati o pravdivosti těchto zázraků. Právě tehdy se objevilo na severu v Německu hrozné nové kacířství. Obrovská hvězda, "podobná věčné lampě (totiž církvi) padla na zřídla vod a staly se hořkými." Tato kacířství začala rouhavě popírati zázraky. Avšak tím ohnivěji věří ti, kteří zůstali věrni. Slzy lidstva vystupují k němu jako dříve, očekávají ho, milují ho, doufají v něho jako dříve, dychtí trpěti a umříti za něho jako dříve...Nuže, tolik staletí modlilo se lidstvo s vírou a ohněm: "Hospodin Bůh zjevil se nám," tolik staletí ho vzývalo, že on v nesmírném soucitu svém ráčil sestoupiti k modlícím se. Sestupoval, navštěvoval již předtím některé spravedlivé, mučedníky a svaté poustevníky ještě na zemi, jak je také zapsáno v jejich "životopisech." U nás Ťutčev hluboce věřící v pravdu svých slov hlásal, že
Pod tíhou kříže zmořený,
celou tebe, země rodná,
jako otrok proputoval
král nebeský,žehnaje ti.
Že vskutku tomu bylo tak, to ti vypovím. A tak tedy zatoužil objeviti se aspoň na okamžik lidu, - mučícímu se, trpícímu, hrůzně hříšnému, ale dětsky ho milujícímu. Děj se u mne odehrává ve Španělsku, v Seville, za nejstrašnější doby inkvizice, kdy na oslavu boží denně hořely hranice a
ve velkolepých autodafé
zlé spalovali kacíře.
Ó, to nebylo, ovšem, ono příští, v němž se zjeví, podle svého slibu, na konci věků v celé své slávě nebeské a které bude náhlé, "jako blesk, zablesknuvší se od východu k západu." Nikoliv, zatoužil aspoň na okamžik navštíviti děti své a sice zrovna tam, kde zrovna zapraskaly hranice kacířů. V nesmírném milosrdenství svém jde ještě jednou mezi lidi v téže podobě lidské, v níž chodil tři leta mezi lidmi před patnácti stoletími. Sestupuje na "palčivé ulice" jižního města, v němž právě den předtím ve "velkolepém autodafé," za přítomnosti krále, dvoru, rytířů, kardinálů a nejrozkošnějších dvorních dam, před nesčetným obyvatelstvem celé Sevilly bylo upáleno kardinálem, velkým inkvizitorem najednou div ne celé sto kacířů ad majorem gloriam Dei. Objevil se tiše, nepozorovaně, a hle, všichni, je to divné, ho poznávají. To by mohlo býti jedno z nejlepších míst básně, - totiž, proč ho právě poznávají. Nezkrotitelnou silou hrne se k němu lid, obklopuje ho, dav vzrůstá kolem něho, následuje ho. Mlčky prochází mezi nimi s tichým úsměvem nekonečné soustrasti. Slunce lásky hoří v jeho srdci, paprsky Světla, Osvěty a Síly sálají z jeho očí a rozlévajíce se po lidech, rozechvívají jejich srdce vzájemnou láskou. Vztahuje k nim ruce, žehná jim a léčivá síla vychází z doteku jeho, ba i jen šatů jeho. A tu z davu volá stařec, od dětství slepý: "Pane, uzdrav mne, ať i já tě uzřím," a tu jako šupiny spadly z očí jeho a slepý vidí jeho. Lid pláče a líbá zemi, po které kráčí. Děti sypou před ním květy, zpívají a volají: "Hosana!" "Je to on, sám on," opakují všichni, "to musí býti on, to není nikdo jiný než on." Zastavuje se na schodišti sevillského chrámu, ve chvíli, kdy do chrámu s pláčem nesou dětskou otevřenou bílou rakvičku: v ní sedmileté děvčátko, jediná dcera vynikajícího občana. Mrtvé dítě leží celé v květinách. "Vzkřísí tvé dítě," ozývá se ze zástupu plačící matce vstříc. Chrámový kněz, který šel vstříc rakvi, hledí udiveně a chmuří obočí. Ale tu se již rozlehne nářek matky zemřelého dítěte. Vrhá se k jeho nohám: "Jsi-li to Ty, vzkřis dítě mé!" volá, vztahujíc k němu ruce. Průvod se zastavuje, rakvičku spouštějí na schodiště k jeho nohám. Dívá se soustrastně a jeho ústa tiše a ještě jednou pronášejí: "Talitha, kumi" - "Děvečko, vstaň!" Dívka se zdvihá v rakvi, sedá si a hledí, usmívajíc se, udivenýma otevřenýma očkama kol dokola. V rukou má kytici bílých růží, s nimiž ležela v rakvi. V lidu ruch, výkřiky, vzlyky, a hle, v tu minutu náhle jde kolem chrámu po náměstí sám kardinál, velký inkvizitor. Je to téměř devadesátiletý stařec, vysoký a přímý, s vyschlou tváří, s vpadlýma očima, ale ještě v nich jako ohnivá jiskra plane lesk. Ó, není již ve svém nádherném kardinálském rouchu, v němž se pyšnil včera před lidem, když pálili nepřátele římské víry, - nikoliv, v této chvíli je pouze ve své staré, hrubé, mnišské kutně. Za ním v určité vzdálenosti sledují zamračení pomocníci a otroci jeho a "posvátná" stráž. Zastavuje se před davem a zdáli pozoruje. Všechno viděl, viděl, jak postavili rakev u jeho nohou, viděl jak děvčátko vstalo z mrtvých, a tvář jeho pokryl mrak. Chmuří šedé husté obočí a jeho pohled blýská zlověstným ohněm. Vztahuje prst svůj a velí strážím, aby ho zatkli. A hle, taková je jeho síla a tak je již lid naučen, podroben a bázlivě poslušen, že dav okamžitě se rozestupuje před strážemi a ty uprostřed hrobového mlčení, náhle nastalého, vztahují na něho ruce a odvádějí ho. Dav okamžitě jako jeden muž sklání hlavy k zemi před starcem inkvizitorem, ten mlčky žehná lidu a odchází. Stráž přivádí zajatce do těsného a ponurého klenutého vězení v starobylé budově svatého soudu a zavírá jej. Míjí den, nastupuje temná, horká a "bezduchá" sevillská noc. Vzduch "voní vavřínem a citronem." Za hluboké tmy náhle se otvírají železné dveře žaláře a sám stařec, velký inkvizitor se svítilnou v ruce zvolna vstupuje do žaláře. Je sám, dveře se za ním hned zavírají. Zastavuje se u vchodu, a dlouho, minutu či dvě, hledí do jeho tváře. Konečně tiše přistupuje, klade svítilnu na stůl a praví:
- To jsi ty? Ty?,- nedostávaje však odpovědi, rychle dodává: - "Neodpovídej, mlč. A co také bys mohl říci? Příliš dobře vím, co řekneš. A ty ani nemáš práva, aby připojoval něco k tomu, co řečeno bylo tebou dříve. Proč jsi přišel nám překážeti? Neboť jsi přišel nám překážeti a sám to víš. Ale víš-li co bude zítra? Já nevím, kdo jsi, a nechci věděti: jsi-li to ty či pouze podoba jeho, ale hned zítra tě odsoudím a upálím na hranici, jako nejhoršího z kacířů, a tentýž lid, který dnes líbal tvé nohy, již zítra na pouhý jeden můj pokyn vrhne se k tvé hranici a bude přihrabovati k tvé hranici uhlíky, zda to víš? Ano, ty to snad víš", dodal v proniknutém zamyšlení, ani na okamžik neodtrhuje svého pohledu od svého zajatce.
- Docela nechápu, Ivane, co to je? - usmál se Aljoša, který celou dobu mlčky naslouchal, - je-li to bezmezná přímo fantazie, nebo nějaký starcův omyl, nějaké nemožné qui pro quo?
- Předpokládej třebas to poslední,- rozesmál se Ivan, - když tě již tak současný realismus rozhýčkal a nemůžeš snésti nic fantastického - chceš-li qui pro quo, budiž tedy tak. Ovšem pravda, - zasmál se opět, "starci je devadesát let a dávno se již mohl zblázniti při své ideji. Zajatec pak mohl ho ohromiti svým zevnějškem. Konečně to mohlo býti i horečnaté snění, vidina devadesátiletého starce před smrtí a k tomu ještě rozčileného včerejším autodafé se stovkou upálených kacířů. Ale není-li nám oběma lhostejno, je-li ta věc qui pro quo, anebo bezmezná fantazie? Jde tu jen o to, že stařec se potřeboval vymluviti, že konečně za celých devadesát let vypoví a řekne nahlas to, o čem celých devadesát let mlčel."
- A zajatec také mlčí? Dívá se na něho a neříká ani slova?
- Ale vždyť tomu tak musí býti za všech okolností, opět se zasmál Ivan. - Sám stařec ho upozorňuje, že ani nemá práva, aby připojoval něco k tomu, co jím bylo již dříve řečeno. Chceš-li tedy, právě v tom je nejzákladnější rys římského katolictví, aspoň podle mého mínění: "Všechno prý bylo předáno tebou papeži a vše tudíž je nyní u papeže, a ty nyní raději ani vůbec nepřicházej, aspoň do času nepřekážej." V tom smyslu nejen hovoří, ale i píší, aspoň jezuité. Sám jsem to četl u jejich theologů. - "Máš-li pak právo zvěstovati nám aspoň jedno z tajemství onoho světa, z něhož jsi přišel?" - táže se ho můj stařec a sám za něho odpovídá: - "Nikoliv, nemáš, co bys připojil k tomu, co bylo již dříve řečeno, a abys neodňal u lidí svobody, jíž ses tolik zastával, když jsi byl na zemi. Všechno, co znovu bys zvěstoval, dotkne se svobody víry lidí, neboť se to projeví jako zázrak, ale svoboda jejich víry byla jim dražší nad všechno již tenkráte, před půldruhým tisícem let. Zdaž jsi tehdy často neříkával: Chci vás učiniti svobodnými. Nuže, teď jsi spatřil ty "svobodné" lidi," - dodává náhle stařec se zamyšleným úsměvem. - "Ano, ta věc nám přišla draho - pokračoval, přísně na něho pohlížeje, - "ale dokončili jsme konečně to dílo, ve jménu tvém. Patnáct století jsme se trápili s touto svobodou, ale nyní je to skončeno a pevně skončeno. Nevěříš, že je to pevně skončeno? Hledíš na mne mírně a neuznáváš mne ani za hodna svého hněvu? Avšak věz, že nyní a právě nyní jsou tito lidé přesvědčeni více než kdykoliv jindy, že jsou úplně svobodni, ale zatím přinesli nám sami svou svobodu a pokorně ji položili k našim nohám. Ale to jsme učinili my, zdaž sis toho přál, takovéhle svobody?"
- Opět nechápu,- přerušil Aljoša Ivana, - mluví ironicky, posmívá se?
- Naprosto ne. Právě si klade za zásluhu svou i svých, že konečně přemohli svobodu, a učinili tak proto, aby přinesli lidem štěstí. Neboť teprve teď (mluví totiž ovšem o inkvisici) lze poprvé přemýšleti o štěstí lidí. Člověk byl stvořen vzpurným; což vzpurní lidé mohou býti šťastnými. "Varovali tě, - praví mu, - neměl jsi nedostatku upozornění a varování, ale ty jsi neposlouchal výstrah, odvrhl jsi jedinou cestu, po které lze učiniti lidi šťastnými, ale naneštěstí odcházeje odevzdal jsi dílo nám. Slíbil jsi, potvrdil jsi slovem svým, dal jsi nám právo spojovati a rozpojovati, a ovšem nemůžeš nyní ani pomysliti, abys nám toto právo nyní odebral. Proč jsi přišel překážeti nám?"
- A co to znamená, to "neměl jsi nedostatku pokynů a výstrah!" tázal se Aljoša.
- Ale vždyť podstatou věci je, že se stařec musí vymluvit.
- "Strašný a chytrý duch, duch sebezničení a nejsoucna," pokračoval stařec, "velký duch hovořil s tebou na poušti a nám řečeno je v knihách, že prý tě "pokoušel". Je tomu tak? A bylo-li možno říci něco pravdivějšího než to, co ti zvěstoval ve všech otázkách, a co jsi zavrhl, a co v knihách bylo nazváno "pokušením?" A přece byl-li kdy na zemi skutečně pravý ohromující zázrak, bylo to onoho dne, v den oněch tří pokušení. Právě v tom, že ta tři pokušení se objevila, spočíval zázrak. Kdyby bylo lze si pomysliti, jen tak na zkoušku a pro příklad, že ty tři otázky strašného ducha beze stopy zmizely z knih a že je potřebí obnoviti je, znovu vymysliti a sepsati, aby opět byly zaneseny do knih, za tím účelem shromážditi všechny mudrce pozemské - vládce, biskupy, učence, filosofy, básníky a dáti jim úlohu: vymyslete, složte tři otázky, ale takové, aby nejen vyhovovaly rozměru události, nýbrž nad to vyjadřovaly ve třech slovech, jen ve třech lidských frázích celou budoucí historii světa a lidstva, - zdaž myslíš, že všechna moudrost země, spojená v celek, mohla by si vymysliti něco aspoň podobného silou a hloubkou oněm třem otázkám, jež vskutku byly tenkrát položeny tobě na poušti mocným a rozumným duchem? Již z pouhých těch otázek, již ze zázraku, že se objevily, lze chápati, že tu jde nikoliv o lidský všední rozum, nýbrž o odvěký a absolutní. Neboť v těch třech otázkách jako by byly sloučeny v jeden celek a předpověděny celé příští dějiny lidské a zjeveny tři podoby, v nichž se sejdou všechny nerozřešitelné historické rozpory lidské povahy na celé zemi. Tenkráte to nemohlo ještě býti tak zjevné, neboť budoucnost byla neznámá, ale teď, kdy uplynulo patnáct století, vidíme, že v oněch třech otázkách je do té míry všechny uhodnuto a předpověděno a tak se to vyplnilo, že nelze k nim nic připojiti anebo od nich ubrati.
Rozhodni sám, kdo měl pravdu: ty anebo onen, který ti tenkráte dával otázky? Vzpomeň si na první otázku; třebas ne doslovně, ale smysl její je ten: "Chceš jíti do světa a jdeš s holýma rukama, s jakýmsi slibem svobody, kterého ve své prostotě a ve vrozené své nezřízenosti nemohou lidé ani pochopiti, jehož se bojí a děsí, - neboť nic a nikdy nebylo člověku a lidské společnosti nesnesitelnějšího než svoboda! A vidíš-li tyto kameny v nahé a rozžhavené této poušti? Proměň je v chleby, a za tebou poběhne lidstvo jako stádo, vděčné a poslušné, ač věčně se chvějící, že odejmeš ruku svou a zmizí jim chleby tvé." Ale ty jsi nechtěl zbaviti člověka svobody a odmítl jsi návrh, neboť jaká to jest svoboda, soudil jsi, je-li poslušenství koupeno chlebem? Namítl jsi, že člověk není živ jen chlebem, víš-li však, že ve jménu téhož chleba pozemského povstane proti tobě duch země a srazí se s tebou a zvítězí nad tebou a všichni půjdou za ním, volajíce: "Kdo podoben je zvířeti tomu, dal nám oheň z nebe!" Víš-li, že uplynou staletí a lidstvo prohlásí ústy své moudrosti a vědy, že není zločinu a tudíž není ani hříchu, nýbrž že jsou jen hladoví. "Nakrm je, a pak požaduj po nich ctnosti!" Hle, co napíší na svůj prapor, který vztyčí proti tobě a jímž rozruší chrám tvůj. Na místě tvého chrámu zdvihne se nová budova, zdvihne se znovu strašná babylonská věž, a ačkoliv ani ta se nedobuduje, jako ani první, přece jen mohl jsi nedopustiti této nové věže a o tisíc let zkrátiti utrpení lidí, - neboť k nám přece jen zase přijdou, postrádavše tisíc let se svou věží! Vyhledají nás tehdy opět pod zemí, v katakombách, skrývající se (neboť opět budeme pronásledováni a mučeni), naleznou nás a budou nás vzývati: "Nakrmte nás, neboť ti, kteří slíbili nám oheň z nebes, nedali nám jej." A potom již my dobudujeme jejich věž, neboť dobuduje ji ten, jenž nakrmí a nakrmíme jenom my, ve jménu tvém, a budeme lháti, že ve jménu tvém. Ó, nikdy, nikdy, se bez nás nenakrmí. Žádná věda nedá jim chleba, dokud zůstanou svobodnými, ale skončí se to tím, že ponesou svobodu svou k nohám našim a řeknou nám: "Raději nás zotročte, ale nakrmte nás." Pochopí konečně sami, že svoboda a chléb pozemský a dostatek pro každého jsou zároveň nemyslitelné, neboť nikdy, nikdy nedovedou se mezi sebou poděliti! Přesvědčí se také, že nikdy nemohou býti ani svobodnými, protože jsou slabí, hříšní, nepatrní, buřiči. Slíbil jsi jim chléb nebeský, ale opět opakuji, může-li se v očích slabého, věčně hříšného a věčně nevděčného lidského plemene porovnati s chlebem vezdejším? A půjdou-li za tebou ve jménu chleba nebeského tisíce a desetitisíce, co se stane s miliony a s desetitisíci miliony tvorů, jež nebudou dosti silní, aby opovrhli chlebem vezdejším pro nebeský? Či jsou ti snad drahé desetitisíce velkých a silných, ale ostatní miliony slabých ale milujících tě, nesčetní jako písek v moři, ti snad mají býti jen materiálem pro veliké a silné? Nikoliv, nám jsou drazí i slabí. Jsou hříšní a odbojní, ale nakonec právě oni budou poslušni. Budou se nám diviti a pokládati nás za bohy, protože my, kteří se jim postavili v čelo, odhodlali jsme se snášeti svobodu, jíž se polekali a vládnouti jim, - tak strašnou bude jim nakonec jejich svoboda! Ale my jim řekneme, že jsme poslušni tebe, že tvým jménem vykonáváme vládu. A zase je oklameme, neboť tebe již k sobě nepustíme. Bude v tom klamu obsaženo i naše utrpení, neboť budeme nuceni lháti. Nuže, to tedy znamená ta první otázka na poušti, a to tedy jsi odmítl ve jménu svobody, kterou jsi postavil nade vše. A přece právě v této otázce bylo obsaženo veliké tajemství onoho světa. Kdybys byl přijal "chleba," byl bys odpověděl na všeobecný a odvěký stesk lidský, jak jednotlivců, tak i celého lidstva zároveň - a to: "Komu se klaněti?" Není pro člověka neustálejší a trapnější starosti, než té: jakmile se stane svoboden, že ihned vyhledá toho, jemuž by se klaněl. Ale člověk usiluje klaněti se tomu, co je již nesporné, a sice tak nesporné, že všichni lidé byli by rázem ochotni všeobecně to uctívati. Neboť starost těchto ubohých tvorů není jen v tom, aby vyhledali to, před čím bych se měl já anebo druhý klaněti, ale aby vyhledali něco takového, več by všichni uvěřili a klaněli se mu, a sice rozhodně všichni společně. A právě tato potřeba obecného uctívání je také nejhlavnější strastí každého člověka jednotlivce i celého lidstva od počátku věků. Pro všeobecné uctívání hubili se navzájem vojnou. Vytvářeli si bohy a vyzývali se navzájem: "Upusťte od svých bohů, a přijďte se pokloniti našim, jinak smrt vám i vašim bohům!" A tak tomu bude do skonání světa, ba i pak, až na světě zmizí bohové: to je jedno, padnou na kolena před modlami. Ty jsi věděl, ty jsi nemohl nevěděti o této základní záhadě lidské přirozenosti, ale odmítl jsi jediný absolutní prapor, který se ti nabízel, abys donutil všechny, by se ti klaněli nesporně, - prapor chleba vezdejšího a zavrhl jsi jej ve jménu svobody a chleba nebeského. Nuže, pohleď, co jsi učinil dále. A stále zase ve jménu svobody! Pravím ti, že není člověku trapnější starosti, než jak najíti toho, jemuž by odevzdal co nejdříve tento dar svobody, s nímž se tenhle nešťastný tvor rodí. Leč svobody lidí se zmocní jen ten, kdo uspokojí jejich svědomí. Nesporný prapor se ti nabízel s chlebem: dáš-li chléb, člověk se pokloní, neboť nic není nepochybnějšího nad chléb, ale zmocní-li se kdo současně kromě tebe jeho svědomí, - ó pak opustí i chléb svůj a půjde za tím, jenž obelstí jeho svědomí. V tom jsi měl pravdu. Neboť záhada lidského jsoucna není v tom, aby se žilo, ale proč se má žíti. Člověk nesvolí žíti a spíše se zahubí, než by zůstal na zemi, třebas vůkol něho ležely samé chleby, bez pevné a jisté představy, proč má žíti. Je to tak, ale co z toho vzniklo? Místo toho, aby ses zmocnil svobody lidí, zmnožil jsi jim ji ještě více! Nebo jsi snad zapomněl, že klid ba i smrt je člověku dražší než svobodná volba v poznání dobra a zla? Nic není pro člověka vábivějšího než svoboda jeho svědomí, ale nic není také trapnějšího. Nuže, a místo pevných základů, aby uspokojeno bylo svědomí lidské jednou navždy - vzal jsi vše, co je neobyčejného, záhadného a neurčitého, vzal jsi vše, co nebylo z lidských sil, a proto jsi jednal, jako bys jich vůbec nemiloval, - a kdo tak jednal, ten, jenž přišel položiti za ně svůj život! Místo toho,aby ses zmocnil lidské svobody, rozmnožil jsi ji a obtížil jejími mukami duševní království člověka na věky. Přál sis svobodné lásky člověka, aby šel za tebou svobodně, polichocen a okouzlen tebou, místo tvrdého starého zákona, - svobodným srdcem měl člověk na příště sám rozhodovati, co je dobro a co zlo, maje vodítkem před tebou jen tvůj obraz, - ale což jsi opravdu nepomyslil, že nakonec odvrhne, ba i popře tvůj obraz i tvou pravdu, ocitne-li se pod takovým strašným břemenem jako je svoboda volby? Zvolají nakonec, že není v tobě pravdy, neboť nebylo možno zanechati je dále ve zmatku a trápení, jež jsi učinil ty, zanechav jim tolik starostí a nerozřešitelných úkolů. Takto tedy sám jsi položil základ ke zkáze svého vlastního království a protož nikoho z toho neobviňuj. A přece zdaž to se ti nabízelo? Jsou tři síly, jediné tři síly na zemi, které mohou na věky přemoci a zajati svědomí těch slabých buřičů pro jejich štěstí, - a ty síly jsou: zázrak, tajemství a autorita. Zavrhl jsi jedno i druhé i třetí a sám jsi podal příklad toho.
Když strašný a velemoudrý duch tě postavil na vrchol chrámu a řekl ti: "Chceš-li poznati, jsi-li syn boží, vrhni se dolů, neboť psáno jest o něm, že andělé ho zachytí a ponesou a on neupadne a neuhodí se, i poznáš pak, jsi-li syn boží a dokážeš pak, jaká je víra tvá v otce tvého," ty však, vyslechnuv, zavrhl jsi návrh, nepoddal ses, a dolů ses nevrhl. Ó, ovšem, jednal jsi tu hrdě a velkolepě, jako bůh, avšak lidé, avšak slabé odbojné plémě - což ti jsou bozi? Ó, ty jsi pochopil tenkráte, že kdybys jen krok učinil, jen pohyb vrhnouti se dolů, ihned bys také pokoušel Pána, a víru v něho bys všechnu ztratil a rozbil by ses o zemi, kterou jsi přišel spasiti, i zaradoval by se chytrý duch, jenž tě pokoušel. Ale opakuji, mnoho-li takových jako jsi ty a zdaž jsi mohl vskutku třebas na minutu připustiti, že podobné pokušení bude z lidských sil? Což přirozenost lidská je tak stvořena, aby zavrhla zázrak a aby v takových strašných momentech života, v momentech nejstrašnějších, základních a nejbolestnějších duševních otázek svých se spokojila jen svobodným rozhodováním srdce? Ó, ty jsi věděl, že čin tvůj bude zachován v knihách, že dosáhne hlubiny časů a posledních předělů země, a doufal jsi, že také člověk, následuje tebe, spokojí se bohem, nepotřebuje zázraku. Ale nevěděl jsi, že jakmile člověk jen zavrhne zázrak, že také ihned zavrhuje i Boha, neboť člověk hledá ne tak Boha, jako zázraku. A protože člověk nemá sil, aby zůstal bez zázraku, tu si vytvoří nových zázraků, již vlastních, a bude se klaněti zázraku jen čarodějskému, babskému kouzelnictví, třebas byl stokrát buřičem, kacířem a neznabohem. Nesestoupil jsi z kříže, když na tebe volali, posmívali se ti a dráždili tě: "Sestup z kříže a uvěříme, že jsi to ty!" Nesestoupil jsi proto, že se ti opět nechtělo pokořiti člověka zázrakem, a čekal jsi svobodnou víru, ne však zázračnou. Toužil jsi po svobodné lásce, ale ne po otrockých nadšeních nevolníka před mohutností, jež jednou navždy vzbudila jeho hrůzu. Ale i tu jsi soudil o lidech příliš vysoce, neboť oni jsou, ovšem, jistě nevolníci, ač byli tvořeni vzpurnými. Rozhlédni se a suď, hle, minulo patnáct věků, jdi a podívej se na ně: koho jsi povznesl k sobě? Přísahám, člověk je stvořen slabším a nižším než sis o něm myslil. Může-li, může-li vůbec vyplniti to, co ty? Kdybys méně si ho vážil, byl bys i méně od něho požadoval, a to bylo by se více blížilo lásce, neboť snazší by bylo břímě jeho. Jest slabý a podlý. Co na tom, že nyní stále se bouří proti naší vládě a pyšní se, že se bouří? To je pýcha dítěte a školáka. Jsou to malé děti, jež se vzbouřily ve třídě a vyhnaly učitele. Ale nastoupí konec i radosti dětí, přijde jim to draho. Zboří chrámy a zalijí zemi krví. Ale nakonec pochopí ty hloupé děti, že ač jsou odbojníky, přece jen odbojníky slabými, kteří nevydrží ani vlastní vzpoury své. Plačíce svými hloupými slzami uvědomí si nakonec, že ten, kdo je stvořil vzpurnými, chtěl se jim vysmáti. Řeknou to v zoufalství a řeč ta bude rouháním, pro něž budou ještě nešťastnější, neboť lidská přirozenost nesnáší rouhání a konec konců vždy se za ně sama pomstí. A tak nespokojenost, zmatek a neštěstí - toť nynější úděl lidí po tom, když jsi tolik vytrpěl za jejich svobodu! Velký tvůj prorok ve vidění a alegorii praví, že viděl všechny účastníky prvního vzkříšení a že jich bylo z každého pokolení po dvanácti tisících. Avšak bylo-li jich tolik, pak to ani nebyli lidé, ale bohové. Snesli kříž tvůj, snesli desetiletí hladové a holé pouště, živíce se kobylkami a kořínky, - a svobodné lásky, svobodné a velkolepé jejich oběti ve jménu tvém. Ale vzpomeň si, že jich bylo celkem jen pár tisíc a to ještě bohů, a ostatní? A čím se provinili ti ostatní slabí lidé, že nemohli snésti to, co mohutní? Čím se provinila slabá duše, že jí nelze, aby umístila v sobě tolik strašných darů?
Či snad opravdu jsi přišel jen k vyvoleným a kvůli vyvoleným? Avšak je-li tomu tak, pak je tu tajemství a my je nepochopíme. A je-li to tajemství a učíce je, že není důležité svobodné rozhodování jejich srdcí ani láska, nýbrž tajemství, jemuž se musí podrobovati slepě, ba i mimo své svědomí. A tak jsme také učinili. Opravili jsme čin tvůj a založili jej na zázraku, tajemství a autoritě. A lidé se zaradovali, že opět jsou vedeni jako stádo a že konečně sňat jest ze srdcí jejich tak strašný dar, který jim přinesl tolik strastí. Měli jsme pravdu, učíce tak a činíce tak, řekni? Cožpak jsme nemilovali lidstva, tak pokorně seznavše jeho slabost, tak láskyplně ulehčivše jeho břemeni a dovolivše jeho slabé povaze, třebas i hřích, ale s naším dovolením? A proč jsi přišel nyní nám překážeti? A proč mlčky a proniknutě hledíš na mne svýma mírnýma očima? Hněvej se, nechci lásky tvé, protože sám nemiluji. A proč bych to skrýval před tebou? Či nevím, s kým hovořím? To, co chci ti říci, všechno již víš, čtu to z tvých očí.
A cožpak mohu zatajiti před tebou naše tajemství? Snad právě chceš uslyšeti z mých úst, nuže slyš: nejsme s tebou, nýbrž s ním, hle, naše tajemství! Dávno již nejsme s tebou, ale s ním, již osm století. Právě před osmi stoletími přijali jsme od něho to, co jsi ty rozhořčeně zavrhl, ten poslední dar, který ti nabízel, ukázav ti všechna království pozemská; přijali jsme od něho Řím i meč Cesarův a prohlásili jsme jen sebe za krále pozemské, za krále jediné, ač jsme ještě dosud nepřivedli dílo naše k úplnému konci. Ale kdo je vinen? Ó, věc ta je doposud zatím jen v počátcích, ale počala se. Ještě dlouho budeme čekat na její dovršení, a ještě mnoho bude strádati země, ale my dosáhneme toho a budeme cesary a pak již budeme přemýšleti o všesvětovém štěstí lidí. A přece již tenkráte jsi mohl přijmouti meč cesarův. Proč jsi zavrhl tento poslední dar? Kdybys byl přijal tuto třetí radu mohutného ducha, naplnil bys vše, co hledá člověk na zemi, totiž: komu se klaněti, komu svěřiti svědomí a jak konečně všem se spojiti v nesporné obecné a souhlasné mraveniště, neboť potřeba všesvětového spojení je třetí a poslední utrpení lidí. Ve svém celku snažilo se lidstvo vždy zaříditi se zcela rozhodně všesvětově. Bylo mnoho velkých národů s velkými dějinami, ale čím výše byli tito národové, tím také byli nešťastnější, neboť silněji než ostatní si uvědomovali potřebu všesvětového spojení lidí. Velicí dobyvatelé, Timurové a Čingischánové, jako vichr proletěli zemí, snažíce se dobýti vesmíru, avšak i ti, ač nevědomě, vyjádřili jen tutéž velikou potřebu lidstva ke všesvětovému a všeobecnému spojení. Kdybys byl přijal svět a purpur Cesarův, založil bys všesvětovou říši a dal bys všesvětový mír. Neboť kdo má vládnouti lidmi, ne-li ti, kdož vládnou jejich svědomí a přijavše jej zavrhli jsme ovšem tebe a šli jsme za ním. Ó, uplynou ještě staletí řádění svobodného rozumu, jejich vědy a lidojedství, protože počavše budovati svou babylonskou věž bez nás, skončí lidojedstvím. Ale právě tehdy připlazí se k nám dravec a bude lízati nohy naše a skropí je krvavými slzami z očí svých. A my usedneme na dravce a zdvihneme pohár a na poháru psáno bude: "Tajemství!" Ale teprve tenkráte také nastoupí pro lidi království pokoje a štěstí. Ty se pyšníš svými vyvolenci, ale máš jen vyvolence, avšak my uspokojíme všechny. Ba ještě více: jak mnozí z oněch vyvolenců, z mocných, kteří se mohli stát vyvolenci, konečně se unavili, čekajíce tebe a odnesli a ještě odnesou síly ducha svého a oheň ducha svého na jinou nivu a skončí tím, že proti tobě zdvihnou svobodný prapor svůj. Ale ty sám jsi zdvihl tento prapor. Ale u nás všichni budou šťastni a nebudou se již bouřiti, ani vzájemně se hubiti, jako za svobody své duše. Ó, přesvědčíme je, že teprve tenkráte budou svobodnými, až se zřeknou svobody své pro nás a nám se pokoří. A což, budeme míti pravdu nebo budeme lháti? Sami se přesvědčí, že jsme v právu, neboť si vzpomenou, k jakým hrůzám otroctví a chaosu je přivedla svoboda tvá. Svoboda, svobodný rozum a věda zavedou je do takových houštin a postaví je před takové divy a nerozřešitelná tajemství, že jedni z nich nepokorní a sveřepí vyhubí se navzájem, druzí nepokorní ale slabí vyhubí se vzájemně, a třetí zbylí, slabí a nešťastní připlazí k nohám našim a zaúpějí k nám: "Ano, měli jste pravdu, vy jediní vládnete tajemstvím jeho a my se vracíme k vám, zachraňte nás před námi samými." Přijímajíce od nás chleby, budou ovšem jasně viděti, že jejich vlastní chleby, jejich vlastníma rukama dobyté jim bereme, abychom je rozdávali beze všeho zázraku, spatří, že jsme neobrátili kamení v chleby, ale vpravdě větší radost než z chleba samého budou míti z toho, že jej dostávají z rukou našich! Neboť příliš dobře si budou pamatovati, že dříve bez nás samy chleby, jimi dobyté, proměňovaly se jim v rukou jen v kamení, ale když se vrátili k nám, samy kameny se proměňovaly v jejich rukou v chleby. Příliš, až příliš ocení, co znamená podrobiti se jednou provždy! A dokud toho lidé nepochopí, budou nešťastni. Kdo nejvíce přispěl k tomuto nepochopení, řekni? Kdo rozdrobil stádo a rozehnal je po cestách neznámých? Leč stádo se znovu shromáždí a znovu se podrobí a to tentokráte již jednou provždy. A pak jim dáme tiché klidné štěstí. Štěstí slabých bytostí, jakými také byly stvořeny. Ó, přesvědčíme je konečně, aby se nepyšnili, neboť ty jsi je povznesl a tím jsi je přiučil pýše; dokážeme jim, že jsou slabí, že jsou jen ubohé děti, ale štěstí dětské, že je nadevše sladší. Budou nesmělí a budou se na nás dívati a tisknouti se k nám ve strachu, jako kuřátka ke kvočně. Budou se diviti a hroziti se nás a pyšniti se tím, že my jsme tak mocní a tak moudří, že jsme mohli uklidniti takové bujné tisícimilionové stádo. Budou se vysíleně třásti před hněvem našim, jejich mysli znesmělí, jejich oči budou slzavé, jako u dětí a žen, ale právě tak lehce budou přecházeti na náš pokyn k veselí smíchu, světlé radosti a šťastné dětské písničce. Ano, donutíme je pracovati, ale ve svobodných hodinách od práce zařídíme jim život jako dětskou hru, s dětskými písněmi, sborem, s nevinnými tanci. Ó, my jim dovolíme i hřích, jsou slabí a bezmocní, a budou nás milovati jako děti, za to, že jim dovolujeme hřešiti. Řekneme, že každý hřích bude vykoupen, bude-li spáchán s naším dovolením; dovolujeme jim pak hřešiti proto, že je milujeme, a trest za hříchy jak se sluší, vezmeme na sebe. I vezmeme je na sebe a oni nás budou zbožňovati, jako dobrodince, kteří na sobě nesou hříchy jejich před bohem. A nebudou míti před námi žádných tajemství. Budeme jim dovolovati anebo zakazovati žíti s jejich ženami a milenkami, míti nebo nemíti děti, - vše to podle jejich poslušenství, - a oni se nám budou podrobovati veselí a radostní. Nejbolestnější tajnosti svého svědomí, - vše přinesou k nám, a my vše rozřešíme, a oni uvěří našemu rozřešení s radostí, protože je zbaví veliké starosti a strašných nynějších utrpení řešiti věci osobně a svobodně.
A všichni budou šťastni, všechny miliony bytostí, kromě statisíce těch, kdož jim budou vládnouti. Neboť jen my, my, kteří chráníme tajemství, jen my budeme nešťastni. Budou tisíce milionů šťastných neviňátek a sto tisíc trpitelů, kteří vzali na sebe prokleté poznání dobra a zla. Tiše zemrou, tiše zhasnou ve jménu tvém a za hrobem najdou jen smrt. Ale my zachováme tajemství a pro jejich štěstí budeme je vábiti odměnou nebeskou i věčnou. Neboť i kdyby bylo něco na onom světě, zajisté ovšem ne pro takové, jako oni. Říkají a prorokují, že ty přijdeš a znovu zvítězíš, že přijdeš se svými vyvolenými, se svými hrdými a mocnými, ale my řekneme, že oni spasili jen sebe sama, kdežto my jsme spasili všechny. Říkají, že pohaněna bude nevěstka, sedící na dravci a držící v rukou svých tajemství, že se znovu vzbouří slabí, že roztrhají "purpur" její a obnaží její hnusné tělo. Ale tehdy já povstanu a ukáži ti na tisíce milionů šťastných neviňátek, jež nepoznala hříchu. A my, kteří jsme vzali hříchy jejich pro štěstí jejich na sebe, staneme před tebou a řekneme: "Suď nás, můžeš-li a smíš-li." Věz, že se tě nebojím. Věz, že i já byl na poušti, že i já jsem se živil kobylkami a kořeny, že i já jsem žehnal svobodě, kterou jsi ty žehnal lidem, i já jsem se připravoval vstoupiti mezi vyvolence tvé, mezi mocné a silné s touhou "doplniti počet." Ale vzpamatoval jsem se a nezachtělo se mi sloužiti šílenství. Vrátil jsem se a přidal jsem se k družině těch, kteří opravili čin tvůj. Odešel jsem od hrdých a vrátil jsem se k pokorným pro štěstí těchto pokorných. To, co ti pravím, stane se a království naše pozvedne se. Opakuji ti, zítra již spatříš to poslušné stádo, jež na pokyn první můj se vrhne, aby přihrabávalo planoucí uhlíky k hranici tvé, na které tě upálím za to, že jsi přišel nám překážeti. Neboť byl-li kdo, jenž ze všech nejvíce zasloužil si naší hranice, jsi to ty. Zítra tě upálím. Dixi."
Ivan se zastavil. Rozpálil se řečí, mluvil úchvatně, a když skončil, náhle se usmál.
Aljoša, jenž ho stále poslouchal mlčky, ke konci již v neobyčejném vzrušení mnohokráte se pokoušel přerušiti bratrovu řeč, ale zřejmě se zdržoval, náhle však zahovořil, jako by se utrhl z místa.
- Ale...to je nesmysl! - zvolal, červenaje se. - Tvá báseň je chvalozpěv na Ježíše, a ne rouhání... jak jsi původně chtěl. A kdo ti uvěří to o svobodě? Cožpak musí tomu býti rozuměno takhle, takhle! Cožpak takové je její ponětí v pravoslaví...To je Řím, ba ani ne Řím celý, to je nepravda, - to jsou nejhorší z katolictví, inkvizitoři, Jezuité!...A vždyť ani nemůže býti takové fantastické osoby, jako je tvůj inkvizitor. Jaké jsou to hříchy lidí, vzaté na sebe? Jací to jsou nositelé tajemství, kteří vzali na sebe jakési prokletí pro štěstí lidí? Kdy je kdo viděl? Známe Jezuity, mluví se o nich zle, jsou snad oni to, co tam u tebe? Docela nejsou tím, vůbec ne tím...Jsou prostě římskou armádou pro budoucí všesvětové království na zemi, s vladařem - římským papežem v čele...Hle, jejich ideál, ale beze všeho tajemství a vysokého zármutku...Docela prostá touha po moci, po pozemských špinavých statcích, po porobení...Něco podobného jako budoucí nevolnické právo s tím, že oni se stanou statkáři...Tací jsou. Snad ani v Boha nevěří. Tvůj strádající inkvizitor je jen fantazie...
- Ale počkej, počkej,- smál se Ivan, - jak ses rozpálil! Fantazie, říkáš, nechť! Ovšem, fantazie. Ale dovol: což si opravdu myslíš, že celé to katolické hnutí posledních staletí je vskutku jen a pouze touha po moci pro špinavé blaho? Neučí tě snad otec Paisij tomuhle?
- Ne, ne, naopak otec Paisij dokonce mluvil jednou cosi podobného jako ty...Ale ovšem nikoliv to, docela ne to, - vzpamatoval se náhle Aljoša.
- Ale přesto je to drahocenné svědectví přesto tvé: "docela ne to." Zejména se tě ptám, proč tví Jezuité a inkvizitoři se spojili právě jen pro materielní ošklivé blaho? Proč by se mezi nimi nemohl vyskytnouti ani jeden trpitel, mučený velkým smutkem a milující lidstvo? - Hleď: předpokládej, že se vyskytl třebas jen jeden mezi těmi všemi, kdož si přejí jedině materielní a špinavé blaho - aspoň jeden takový, jako můj starec inkvizitor, který sám jedl kořínky na poušti a šílel, přemáhaje tělo své, aby se učinil svobodným a dokonalým, avšak přece po celý svůj život miloval lidstvo a náhle prozřel a uviděl, že neveliká jest mravní blaženost, dosáhne-li člověk dokonalosti vůle s tím, aby se současně přesvědčil, že miliony ostatních bytostí božích zůstaly připravenými jen pro posměch, že nikdy nebudou s to, aby se vyrovnali se svou svobodou, že z těch odbojných ubožáků nikdy nevzejdou velikáni pro dostavění věže, že velký idealista nesnil o své harmonii kvůli takovým husám. A když to vše pochopil, vrátil se a přimkl...k moudrým lidem. Což se to opravdu nemohlo státi?
- Ke komu přimkl, k jakým moudrým lidem? - skoro prchlivě zvolal Aljoša. "Nemají naprosto žádné takové moudrosti, ani žádných takových tajemství a tajností...Leda snad jedinou bezbožnost, hle, a to je celá jejich tajnost. Tvůj inkvizitor nevěří v Boha, a to také jest celá jeho tajnost!"
- Dejme tomu! Konečně ses dovtípil. A vskutku je tomu tak, vskutku jen v tom je celá jeho tajnost, ale zdaž to není utrpení, třebas pro takového člověka jako on, který celý svůj život utloukl hrdinstvím na poušti a nevyléčil se z lásky k lidstvu? Na sklonku svých dnů jasně se přesvědčuje, že jen rady velkého strašného ducha mohly aspoň poněkud uspořádati do snesitelného pořádku slabé buřiče, "nedodělané pokusné bytosti, stvořené pro posměch." A tu když se o tom přesvědčil, vidí, že je potřebí postupovati podle pokynu moudrého ducha, strašného ducha smrti a zkázy a proto přijmouti lež a klam a vésti lidi již vědomě ke smrti a k zkáze a přitom je po celou cestu klamati, aby nějak nezpozorovali, kam je vedou, proto, aby aspoň cestou ti ubozí slepci se považovali za šťastné. A všimni si, klam ve jménu toho, v jehož ideál stařec tak vášnivě věřil po celý svůj život! Což to není neštěstím? A kdyby se byť i jen jediný takový ocitl v čele celé té armády, "toužící vládnouti jen pro špinavé blaho", - zdaž by vskutku nestačil třebas jen jeden takový, aby z toho vznikla tragédie - nejen to: stačil by jeden takový vůdce, aby se našla konečně také skutečná vůdčí idea celého římského díla se všemi jeho armádami a Jezuity, nejvyšší idea tohoto díla. Já ti nepokrytě pravím, já pevně věřím, že tento jediný člověk nikdy nebyl vyčerpán mezi těmi, kteří stáli v čele hnutí. Kdož ví, snad se vyskytovali také mezi římskými papeži tito jednotlivci. Kdož ví, snad tento prokletý stařec, tak úporně a tak podle svého způsobu milující lidstvo, žije i nyní v podobě celého zástupu mnohých takových jedinečných starců a to docela ne náhodně, nýbrž jako úmluva, jako tajný spolek, dávno již založený na ochranu tajemství, na jeho ochranu před nešťastnými a slabými lidmi, za tím účelem, aby tito stali se šťastnými. Jistě je tomu tak, a musí také býti. Tak se mi zdá, že dokonce i zednáři mají ve svých základech cosi podobného právě takovému tajemství a že proto katolíci tak nenávidí zednáře, poněvadž v nich vidí konkurenty, rozdrobení jednoty ideje, zatímco má býti jediné stádo a jediný pastýř...Ostatně hájím-li svou myšlenku, podobám se spisovateli, který nesnesl tvé kritiky. Dosti o tom.
- Snad jsi sám zednář! - vyhrkl náhle Aljoša. - Nevěříš v Boha, - dodal, ale již neobyčejně zarmouceně. Zdálo se mu také, že bratr se na něho dívá posměšně. - A jak skončí tvá báseň, tázal se náhle, dívaje se do země, - nebo je již u konce?
- Chtěl jsem ji ukončiti tak: když inkvizitor umlkl, tu čeká nějakou chvíli, že zajatec mu odpoví. Tíží ho jeho mlčení. Viděl, jak vězeň po celou dobu ho poslouchal, proniknutě a tiše se mu dívaje přímo do očí a zřejmě nechtěje nic namítati. Stařec by byl chtěl, aby mu řekl cokoliv, třebas i něco trpkého, strašného. Ale ten se náhle mlčky blíží ke starci a tiše ho líbá na jeho bezkrevná devadesátiletá ústa. To je celá jeho odpověď. Stařec se otřese. Cosi se pohnulo v koutcích jeho úst; jde ke dveřím, otvírá je a praví mu: jdi a již nepřicházej...Nepřicházej vůbec...nikdy, nikdy! A pouští ho do "tmavých ulic města." Zajatec odchází.
- A stařec?
- Polibek hoří v jeho srdci, ale stařec setrvává při dřívější idei.
- A ty spolu s ním, i ty? - zarmouceně zvolal Aljoša. Ivan se zasmál.
- Ale vždyť je to hloupost, Aljošo, vždyť je to jen nesmyslná báseň nesmyslného studenta, který nikdy ani dvou veršů nenapsal. Proč to bereš tak vážně? Snad si nemyslíš, že teď pojedu přímo tam k Jezuitům, abych vstoupil do zástupu lidí, opravujících jeho čin? Ó, Hospodine, co je mi do toho! Vždyť jsem ti řekl: jen kdybych to dotáhl do třiceti let, a potom - hodím pohárem na podlahu!
- A lepkavé lístečky a drahé hroby a modré nebe a milovaná žena! Jak jen budeš žíti, jak je budeš milovati? - zarmouceně volal Aljoša. - Což je to možné s takovým peklem v prsou a ve hlavě? Ne, právě jedeš, aby ses k nim připojil...A ne-li, sám se zabiješ, ale nevydržíš!
- Jest taková síla, že všechno vydrží! - s chladným již posměškem pronesl Ivan.
- Jaká síla?
- Karamazovská...Síla karamazovské nízkosti.
- Tedy utonouti v rozvratu, udusiti duši v úpadku, ano, ano?
- Snad i to...Ale snad do třiceti let tomu uniknu, ale potom...
- Jak unikneš? Čím unikneš? Je to nemožné s tvými myšlenkami.
- Zase po karamazovsku.
- Tedy, aby "všechno bylo dovoleno?" Všechno je dovoleno, tak, tak snad?
Ivan se zachmuřil a náhle podivně jaksi zbledl.
- A, to jsi se chytil včerejšího slovíčka, jímž se Miusov tak urazil...A po němž bratr Dmitrij tak naivně vyskočil a zahovořil? - křivě se usmál. - Ano, snad: "Všechno je dovoleno", když již to slovo bylo proneseno. Nezříkám se ho. A konečně Míťova reakce není tak špatná. Aljoša mlčky hleděl na něho.
- Bratře, myslil jsem, odjížděje, že mám na celém světě alespoň tebe, - s neočekávaným citem pronesl náhle Ivan, - ale teď vidím, že ani v tvém srdci není pro mne místa, můj milý poustevníku. Formule: "Všechno je dovoleno" se nezřeknu, nu a což, za to se zřekneš ty mne, ano, ano?
Aljoša vstal, přistoupil k němu a mlčky tiše políbil ho na ústa.
- Literární krádež, - vykřikl Ivan, přicházeje náhle v jakési nadšení, - to jsi vykradl z mé básně! Přece ti však děkuji. Vstávej, Aljošo, půjdeme, máme čas já i ty. Vyšli, ale zastavili se u přístřešku hostince.
- Hleď, Aljošo, - pronesl Ivan pevným hlasem, - stačí-li mi opravdu síly na lepkavé lístečky, budu je milovati jen vzpomínkou na tebe. Stačí mi to, že ty tu někde jsi, a se životem nechce se mi ještě rozloučiti. Stačí ti to? Chceš-li, vezmi to aspoň za vyznání lásky. A teď ty vpravo, já vlevo - a dost, slyšíš, dosti. Totiž, kdybych zítra neodejel, (myslím však, že odjedu určitě) a kdybychom se ještě opět nějak setkali, tu již o všech těchto tématech nemluv se mnou ani slova. Snažně tě prosím. A pokud jde o bratra Dmitrije, zvlášť tě prosím, naprosto se mnou nikdy o tom nehovoř, - dodal náhle podrážděně, - vše je domluveno, není-liž pravda? A já sám také ti za to něco slíbím: až se mi třiceti letům zachce "hoditi pohár na podlahu", tu nechť jsi ty kdekoliv, přece ještě jednou k tobě přijedu, ještě jednou si s tebou pohovořit...i kdybych měl až z Ameriky přijeti, věz to. Schválně přijedu. Bude velmi zajímavé podívati se i na tebe v tu dobu: jaký asi tehdy budeš? Vidíš, je to dosti slavný slib. A opravdu snad se loučíme na sedm, deset let. Nu, a teď jdi k svému Pater Seraphicus, vždyť umírá; umře bez tebe a třebas se ještě na mne rozzlobíš, že jsem tě zdržel. Na shledanou, polib mne ještě jednou, tak, a jdi...
Ivan se náhle obrátil a šel svou cestou, již se neobraceje. Podobalo se to včerejšku, když odcházel od Aljoši i bratr Dmitrij, ačkoli to bylo včera docela jiné. Podivný tento nápad mihl se jako střela v smutné mysli Aljošově, smutné a zarmoucené v tuto chvíli. Počkal chvíli, hledě za bratrem. Všiml si jaksi náhle, že bratr Ivan kráčí nějak se houpaje a že má pravé rameno, hledí-li se na něho zezadu, zdánlivě o něco níže než levé. Nikdy toho dříve nezpozoroval. Ale náhle se již také obrátil a téměř běžel ke klášteru. Již se silně smrákalo a bylo mu až hrozně; cosi nového v něm rostlo, nač by odpověděti dáti nemohl. Zvedl se opět jako včera vítr a věkovité sosny zasmušile zašuměly kolem něho, když vešel do poustevnického lesíku. Téměř utíkal. "Pater Seraphicus" - toto jméno odkudsi vzal. Odkud pak? mihlo se Aljošovi. "Ivane, ubohý Ivane, a kdypak tě nyní uvidím...A tu je poustevna, Hospodine! Ano, ano, je to on, je to pater Seraphicus, on mne spasí...Před ním a na věky!"
S velkým podivem potom několikráte si v životě vzpomínal, jak mohl najednou, když se rozloučil s Ivanem, tak nadobro zapomenouti na bratra Dmitrije, jehož si umínil ráno ještě, před několika hodinami rozhodně vyhledati a neodcházeti bez toho, i kdyby se třebas musil nevrátiti této noci do kláštera. »


Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Émile Zola
Člověk bestie [La Bête humaine]

Nakl. údaje: Praha : Levné knihy KMa, 2004
ISBN 80-7309-156-9 (brož.)

Émile Zola pak svému úkolu ukázat onu dřímající bestii v nás podřizuje vše tak, že valnou část z jeho životního díla - cyklu Rougon-Macquartové s podtitulem „přírodopisná a sociální studie rodiny za druhého císařství" nelze brát jinak než jako antitezi k umírajícímu romantismu I. poloviny XIX. století, jež má však k pravdě, plné obsáhlosti a pochopení člověka stejně daleko.
Zola se, krom protikladu k idealizaci člověka a lidského společenství, snaží o moderní interpretace ruku v ruce s nejnovějšími sociologickými poznatky, avšak jeho zásada nevměšovat se do vnitřních myšlenkových proudů a psychologických pohnutek svých literárních postav jen s popisy jejich vnějšího konání dělá jeho dílo velmi mělké a prázdné, což Zola musí zakrývat o to syrovějšími ba brutálnějšími náměty. Avšak bezcitnost a lhostejnost Zolových hrdinů se při četbě přenáší i na svého čtenáře, který se stává apatický vůči zlu, šokujícím popisům tak, že Zola musí s přibývajícími stránkami svého rukopisu přitvrzovat, zabíhat do stále naturalističtějších popisů. Celkové dílo pak ztrácí jiskru, ale i smysl a původní záměr odhalit člověka jako bestii, vyjde zcela do prázdna, protože i bestie musí být vedena svými černými úmysly. Člověk je tak v Zolově podání pouhou loutkou bez vlastní vůle, svědomí, morálky a lidskosti.
Podtitulem Lidská bestie by snad mohlo být Nikdo to tu nepřežije. Román je postaven na odvaru toho nejhoršího, co v člověku existuje, kde vládne chtíč, žárlivost, posedlost, nenávist, alkohol a člověk je degradován na trosku s dvojím archetypem postav: buď lidská troska ne nepodobná stroji nebo lidská bestie, jež všemi způsoby kryje svou pravou podstatu přičemž se nebojí použít jakýkoliv prostředků.
Společenská kritika, jež měla být v díle tím nejpatrnějším, co z něho čtenář odnese, se omezuje jen na částečnou kritiku rozkládajícího se se císařství, jež v rámci vlastního přežití kryje bestialitu těch, co jsou u moci, protože s jejich pádem padne i režim sám, avšak bez jediné alternativy s jediným možným důsledkem, kdy se probudí tolik lidských bestií, aby se lidstvo vyvraždilo. Dobro a láska pro Zolu neexistuje.
Lidskou bestii tak nelze nesrovnat s hlubině psychologickým přístupem Fjodora Michajloviče Dostojevského, u kterého má člověk nejen charakter z celé škály vlastností, ale jeho myšlení a jednání má své jasně dané příčiny i důsledky, jež si jeho postavy plně uvědomují a za svůj život i osudy si tak jsou plně odpovědné. Dostojevského hrdinu lze nelze nazvat jinak člověkem s mnoha tvářemi a charakterovými odstíny, Zolovy postavy pak v nejlepším jako umíněné děti, jež si nemohou plně uvědomit dosah svého jednání.

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Émile Zola
Zabiják [L'Assommoir]

Nakl. údaje: Praha : Levné knihy KMa, 2002
ISBN 80-7309-074-0 (brož.)

Émile Zola se svého čtenáře Zabijáka snaží připravit o jeho poslední iluze, ať již v podobě svobodné vůle, štěstí, lásky či dobra a dokazuje, že člověk je jen malým kolečkem obrovského společenského soukolí, jež ho dříve nebo později rozdrtí. Vzdej se veškerých nadějí, není-li člověk bestií, pak je svět peklem, kde chudí budou ubiti, umořeni alkoholem a jejich děti skončí na ulici či ve veřejném domě. Jiná možnost dle Zoly zkrátka není možná.
Gervaisa je chudá dívka, jež se svým milencem Lantierem, s kterým žije na hromádce a mají spolu dvě děti, utekla do Paříže, kde si Lantier velmi záhy najde novou milenku bez závazků a s trochou více peněz než má Gervaisa, s kterou ho čeká jen hlad a soužení.
Nicméně Gervaisa se přes tuto krutou zradu postaví na nohy, tvrdě pracuje jako pradlena a svolí ke sňatku s klempířem Coupeauem, poctivým a pracovitým člověkem, s jehož pomocí se definitivně postaví na nohy a byť nevychází s jeho rodinou, nastává nyní pro Gervaisu šťastné období, které, jak lze vytušit, nebude trvat dlouho - Coupeau spadne ze střechy a během rekonvalescence si nejen odvykne pracovat, ale postupně se stává stále lhostejnější vůči všemu v co donedávna věřil a výčitky, které jej pronásledují, zahání vydatnými dávkami alkoholu.
Avšak Gervaisa má od svého dětství k alkoholu bytostný odpor a svou pracovitostí drží i Coupeau nadále nad vodou. Za finanční pomoci svého beznadějně zamilovaného ctitele, kováře Goujeta, si najímá prádelnu, ale pomalu přestává splácet své dluhy a koráb s nákladem životní štěsteny jde pomalu ke dnu, zvlášť když se jako sup do její života vrací její bývalý milenec Lantier, kterého nejen živí a poskytuje mu i přístřešek, ale rovněž se opět stává jeho milenkou.
A vše má stále rychlejší spád, Gervaisa dlouhodobě nestačí platit nájemné, je nucena se přestěhovat z přízemí do malého pokojíku v šestém patře, vedle věčně ožralého funebráka, z dcery Nany se stává prostitutka, Lantier jako krysa opět utekl, Coupeau zešílí a v deliriu tremens jako zvíře dokoná v blázinci, a z Gervaisy se stává notorická alkoholička bez poslední špetky lidské důstojnosti a pudu sebezáchovy.
Zola se sice v Zabijáku opět nedokázal vyvarovat účelovosti, kdy je již od prvních stran jasné, jak se bude celý román vyvíjet, ale podařilo se mu alespoň částečně nastínit sociální situace nejchudších obyvatel Paříže, pro jež je alkohol lákadlem i pastí, jež když zaklapne, tak svou oběť již nikdy nepustí. Zabiják nicméně rozhodně nepatří k vrcholným dílům, hlavní poselství v podobě sociální kritiky stojí v pozadí za prvoplánovitou snahou šokovat a z člověka udělat zlomeného tvora, jež není schopen odolávat destrukci a ničivým svodům.
Zabiják je tak jediné Zolovo dílo, jež se setkalo s takovým odporem čtenářů, že jeho první veřejná publikace - od 13. dubna 1876 vychází s podtitulem „Román pařížských mravů“ na pokračování v pařížském večerníku Le Bien public muselo být po šesté kapitole zastaveno, a po měsíční pauze od 9. července znovuvydáváno v týdeníku La République des lettres. Knižně pak román poprvé vychází 24. února 1877 a ze Zoly se díky Zabijáku stává velmi čtený spisovatel.

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Michail Afanasjevič Bulgakov
Mistr a Markétka [Master i Margarita]

Nakl. údaje: V Praze : Pro edici Světová literatura Lidových novin vydalo nakl. Euromedia Group, 2005
ISBN 80-86938-08-5 (váz.)

Nejen vzhledem k podmínkám a době svého vzniku patří Mistr a Markétka k nejpozoruhodnějším literárním dílům 20. století. Příběh inspirovaný Goetheho Faustem a přenesený do absurdních reálií Sovětského Svazu na počátku 30. let začal Michail Bulgakov psát v roce 1929 a dokončil jej, byť chtěl v tvůrčí krizi - stejně jako hlavní hrdina románu - svůj rukopis spálit, téměř slepý pět dní před svou smrtí. Na své vydání si však jeho dílo, původně psané pod pracovním názvem Inženýrovo kopyto, jež bez pochyby patří mezi to nejlepší, co kdy bylo napsáno, muselo počkat celých 26 let - vydáno až v roce 1966.
Svou formou jej lze charakterizovat jako fantaskní grotesku inspirovanou krom Fausta i křesťanskými evangelii, jejíž děj je položen do reálií „budovatelských“ kulis, což je vzhledem k nepokrytě ironickému ladění a totalitním podmínkám Stalinovy diktatury, kdy se za mnohem nižší přečiny „rozdávaly“ desetiletí nucených prací v komunistických koncentračních táborech, počin veskrze heroický.
Michail Alexandrovič Berlioz, „redaktor objemného literárního časopisu a předseda výboru jedné z největších moskevských literárních organizací, krátce zvané MASOLIT (Masová organizace literátů)“, požádal Ivana Nikolajeviče Potápku, básníka „píšícího pod pseudonymem Bezprizorný“, o sepsání protináboženského článku na téma Ježíše tak, aby dokázal, že Ježíš nikdy neexistoval, Bezprizorný jej však pouze vylíčí v těch nejčernějších barvách, protože jeho fantazie i rozum není schopna plně obsáhnout požadovaný úkol.
V průběhu hovoru se k nim přidá neznámý muž, jež s nimi začne rozprávět o existenci Boha i ďábla, ve kterou oba ateističtí spisovatelé nevěří, a vypráví jim příběh o Pilátu Pontském, jež se poněkud liší od verze vyprávěné v evangeliích, která je však narozdíl od Bible čistou pravdou.

Pilát Pontský

Brzy ráno čtrnáctého dne měsíce nisánu vyšel houpavým krokem kavaleristy na krytou kolonádu mezi dvěma křídly paláce Heroda Velikého prokurátor Judeje Pilát Pontský v bílém plášti se šarlatovou podšívkou.
Ze všeho nejvíc na světě prokurátor nenáviděl vůni růžového oleje, a teď vše věstilo škaredý den, protože dnes ho ta vůně pronásledovala již od úsvitu. Zdálo se mu, že růžové aroma stoupá z cypřišů a palem v zahradě a že ten zatracený růžový pramínek vůně se mísí i k pachům kožené výstroje a potu jeho vojenského doprovodu. Od přístavků na zadní straně paláce, kde se usídlila první kohorta Dvanácté Bleskurychlé legie, která přišla do Jeruzaléma společně s prokurátorem, vanul přes horní terasu zahrady na kolonádu lehký kouř, a k nahořklému dýmu, který svědčil o tom, že kuchaři v centuriích již vaří oběd, lnul stále týž mastný růžový přídech.
Ó bohové, zač mě trestáte? Jistě, není pochyb o tom, že je to ona, zase je tu ona, ta neporazitelná, příšerná choroba... hemikranie, z níž člověka bolí celá půlka hlavy... Nic proti ní nepomáhá a není před ní úniku..., zkusím zbytečně nehýbat hlavou...
Na mozaikové podlaze u fontány již stálo připravené křeslo; prokurátor se do něj bez jediného pohledu po okolí posadil a napřáhl ruku stranou. Tajemník do ruky uctivě vložil kousek pergamenu. Pilát, který nedokázal potlačit trpitelskou grimasu, letmo a zběžně pohlédl na text, vrátil pergamen tajemníkovi a klopotně vyslovil:
"Vyšetřovaný je z Galileje? Poslali jste ten případ tetrarchovi?"
"Ano, prokurátore," odpověděl tajemník.
"No a co on?"
"Odmítl případ uzavřít a rozsudek smrti vyslovený synedriem posílá vám ke schválení," vysvětlil tajemník.
Prokurátor škubl tváří a tiše nařídil:
"Přiveďte obžalovaného."
Vzápětí dva legionáři přivedli ze zahrady do sloupořadí muže asi sedmadvacetiletého a postavili ho před prokurátora. Ten člověk na sobě měl prastarý a roztrhaný bledě modrý chitón. Hlavu pokrývala bílá rouška, přetažená přes čelo řemínkem, ruce byly za zády svázané. Pod levým okem se skvěla velká modřina a v pravém koutku úst zase zhmožděnina se zaschlou krví. Příchozí se na prokurátora zadíval s poplašenou zvídavostí.
Ten chvíli mlčel, a pak se aramejsky zeptal:
"Tak to tys ponoukal lid, aby zbořil jeruzalémský chrám?"
Prokurátor seděl jako zkamenělý a při pronášení jednotlivých slov jen nepatrně pohyboval rty. Prokurátor byl jako z kamene, protože se bál pohnout hlavou, v níž běsnila pekelná bolest.
Muž se svázanýma rukama jakoby pokročil kupředu a začal mluvit:
"Věř mi, dobrý muži..."
Jenže prokurátor, který se stejně jako doposud ani nepohnul a ani v nejmenším nezvýšil hlas, ho okamžitě přerušil:
"Tos říkal mně, to dobrý muži? Mýlíš se. Celý Jeruzalém si o mně šeptá, že jsem odporná zrůda, a je to svatá pravda." A stále stejně monotónně dodal: "Centurio Krysolov – ke mně."
Když na kolonádu vstoupil velitel první centurie Marek, zvaný Krysolov, a stanul před prokurátorem, měli všichni dojem, jako by se zešeřilo. Krysolov byl o hlavu vyšší než největší z vojáků legie a tak široký v ramenou, že docela zastínil slunce, stojící zatím příliš nízko nad obzorem.
Prokurátor oslovil centuriona latinsky:
"Ten zločinec mi říká dobrý muži. Odveďte si ho někam stranou a vysvětlete mu, jak se mnou má mluvit. Ale nemrzačte ho."
Všichni vyjma nehybného prokurátora vyprovodili Marka Krysolova pohledem; ten na vězně jen mávl a naznačil mu, že ho má následovat.
Krysolova díky jeho obrovité postavě vyprovázeli pohledem vždy a všichni, ať se zjevil kdekoli – ti, kdo ho spatřili poprvé, navíc také proto, že centurionovu tvář hyzdila dávná jizva po ráně germánským mlatem.
Těžké Markovy holínky zadusaly po mozaice, kdežto svázaný vězeň za ním kráčel naprosto neslyšně. V sloupořadí zavládlo úplné ticho, takže bylo slyšet vrkání holubů na zahradě, a ve fontáně zpívala svou spletitě líbeznou píseň voda.
Prokurátor měl chuť se zvednout, nastavit skráň pod pramínek a takto strnout. Dobře ale věděl, že nepomůže ani to.
Krysolov vyvedl vězně z kolonády, vzal si od legionáře stojícího vedle podstavce bronzové sochy bič, lehce se rozmáchl a přetáhl vězně přes ramena. Centurionův pohyb se zdál bezděčný, snad až nedbalý, ale vězeň se okamžitě zhroutil k zemi jako podťatý, zalkl se vzduchem, barva z tváře se vytratila a z očí odešel rozum.
Marek ho lehkým pohybem levičky zvedl jako prázdný pytel do vzduchu, postavil ho před sebe a špatnou aramejštinou zahuhňal:
"Římskému prokurátorovi se říká pane nebo vladaři. Jinak se neříká nic. Před vladařem se stojí zpříma. Rozuměls mi, nebo tě mám zase praštit?"
Vězeň se zapotácel, ale nakonec se opanoval, do tváře se mu vrátil slabý nach, on popadl dech a zasípal: "Rozuměl jsem ti. Už mě nebij."
Za okamžik znovu stál před prokurátorem.
Ozval se vyhaslý, churavý hlas:
"Jméno?"
"Jaké – myslíš mé jméno?" zeptal se chvatně vězeň, který celou svou bytostí demonstroval ochotu odpovídat srozumitelně a nevyvolávat další hněv.
Prokurátor tlumeně poznamenal:
"Mé jméno je mi známo. Nedělej se hloupější, než ve skutečnosti jseš. Samozřejmě tvé."
"Ješua," vyhrkl vězeň.
"Máš i příjmení?"
"Ano. Ha-Nocri."
"Kde ses narodil?"
"V Gamale," odpověděl vyslýchaný a hlavou naznačil, že kdesi daleko, směrem vpravo na sever, leží město Gamala.
"A jaké jsi krve?"
"To přesně nevím," ozval se živě vězeň, "rodiče si nepamatuji. Slýchával jsem ale, že můj otec byl Syřan..."
"Kde normálně žiješ?"
"Nebydlím na jednom místě," odpověděl ostýchavě vězeň. "Cestuji od města k městu."
"To se dá vyjádřit mnohem stručněji – jsi zkrátka tulák," poznamenal prokurátor a ptal se dál: "Máš nějaké příbuzné?"
"Nemám nikoho. Jsem na světě úplně sám."
"Umíš číst a psát?"
"Ano."
"A znáš kromě aramejštiny ještě nějaký jiný jazyk?"
"Ano. Umím řecky."
Napuchlé oční víčko se mírně přizvedlo a zpod něj na vězně zíralo oko, potažené mázdrou útrap. Druhé zůstalo zavřené. Pilát promluvil řecky.
"Tak ty ses chystal ke zboření chrámu a k témuž jsi vyzýval obyvatelstvo?"
V této chvíli vězeň znovu ožil, z jeho očí se vytratil úlek a také on promluvil řecky:
"Já, dobr...," v jeho pohledu se mihla hrůza z toho, že se znovu málem přeřekl, "já, pane, jsem se nikdy v životě nechystal bořit chrámovou stavbu, ani jsem k takovému nesmyslnému konání nikoho neponoukal."
Tvář tajemníka, shrbeného nad nizoučkým psacím stolkem a zaznamenávajícího výpověď, vyjadřovala údiv. Zvedl hlavu, ale vzápětí ji znovu sklonil k pergamenu.
"O svátcích se do tohoto města schází plno všelijakých lidí. Bývají mezi nimi mágové, astrologové, věštci i vrazi," promluvil monotónně prokurátor, "a tu a tam se dá narazit i na lháře. Například ty jsi lhář. Tady se to píše jasně: ponoukal ke zboření chrámu. Lidé to dosvědčili."
"Ti dobří lidé," spustil zase vězeň, chvatně dodal, "pane!", a pokračoval, "se ničemu nenaučili a všechno, co jsem jim říkal, docela popletli. Já se pomalu začínám obávat, že tohle nedorozumění bude trvat ještě hodně dlouho. A to všechno jen proto, že on mou výpověď zaznamenává nepřesně."
Nastalo ticho. Teď už na zadrženého těžce zíraly obě prokurátorovy oči.
"Ještě jednou opakuji, tentokrát již naposledy: Přestaň si hrát na pomatence, ty lotře," pronesl Pilát měkce a mdle.
"Zatím toho z tvé výpovědi není zapsáno mnoho, ale i to už postačuje, abys visel."
"Ne, to ne, vladaři," řekl vězeň, křečovitě se snažící Piláta přesvědčit, "pořád a pořád tu obchází jeden s kozím pergamenem a ustavičně něco zapisuje. Jednou se mi podařilo do toho pergamenu nahlédnout a zhrozil jsem se. Z toho, co se tam píše, jsem neřekl ani slůvko. Tak jsem ho zapřísahal: Pro lásku boží, spal ten pergamen! On mi ho ale vyrval z rukou a uprchl."
"Kdo to byl?" otázal se štítivě Pilát a dotkl se rukou spánku.
"Jistý Matouš Léví," vysvětlil ochotně vězeň, "ten, co tu býval výběrčím cla; já se s ním poprvé setkal po cestě do Bethafagy – přesně v místě, kde cesta obtáčí cíp fíkovníkového sadu – a dal jsem se s ním do řeči. Zpočátku se ke mně choval nevrle a dokonce mi spílal, přesněji řečeno si vlastně jen myslel, že mi spílá, když mi vyčinil do psů," pousmál se vězeň, "ale já na tom zvířeti nevidím nic tak špatného, abych se zrovna pro tohle slovo hněval..."
Tajemník znovu přestal psát a kradmo zvedl oči – tentokrát nikoli k vězni, ale k prokurátorovi. "...ovšem když mě vyslechl, postupně se obměkčil," pokračoval Ješua, "nakonec hodil peníze na cestu a řekl, že poputuje se mnou..."
Pilát se ušklíbl jen jednou tváří, vycenil žluté zuby a otočil se celým tělem k tajemníkovi:
"Ó, město Jeruzaléme! Co všechno jen v tobě člověk nevyslechne? K neuvěření – celný pohodí peníze do prachu cesty!"
Tajemník honem nevěděl, co odpovědět, a tak považoval za nutné Pilátův úsměv opětovat.
"On mi totiž řekl, že od tohoto okamžiku jsou mu peníze odporné," vysvětlil Ješua zvláštní jednání Matouše Lévího a dodal: "Od té chvíle se stal mým souputníkem."
Stále se šklebící prokurátor pohlédl na vězně, pak na slunce, které se nezadržitelně zdvíhalo nad bronzová sousoší koní u jízdárny daleko vpravo dole, a najednou ho v jakési mdlobné trýzni napadlo, že nejlepší by bylo zbavit se tohohle prazvláštního vyvrhele pouhými dvěma slovy: Pověste ho!, pak zahnat i stráže, odejít z kolonády do paláce, nechat svou komnatu pečlivě zatemnit, svalit se na lože, požádat o studenou vodu, žalujícím hlasem přivolat psa Bangu a postěžovat si mu na hemikranii. A nemocnou prokurátorovou hlavou náhle proskočila omamná představa jedu.
Pohlédl kalnýma očima na zatčeného a chvíli zničeně uvažoval o tom, proč před ním právě teď, v tomhle jitřním nelítostném jeruzalémském žáru stojí vězeň s tváří znetvořenou bitím a jaké další dokonale zbytečné otázky mu prokurátor bude nucen klást.
"Tak Matouš Léví, říkáš?" zachroptěl chorý správce Judeje.
"Ano, Matouš Léví," dolehl k němu vysoký hlas, způsobující Pilátovi nové útrapy.
"No dobře, ale cos tedy v davu na tržišti o chrámu říkal?"
Hlas odpovídajícího jako by Pilátovi provrtával skráň a byl nevýslovně mučivý:
"Mluvil jsem o tom, pane, že chrám staré víry se zhroutí a vyroste nový chrám pravdy. Snažil jsem se to říkat tak, aby to bylo co nejsrozumitelnější."
"A proč jsi právě ty, tulák, jitřil na tržišti mysl lidu svými řečmi o pravdě, o níž nemáš ani ponětí?! Co je to pravda?"
Náhle prokurátora napadlo: Ó bohové! Ptám se ho na věci, jež jsou z hlediska soudu k ničemu... Rozum už mi věru neslouží... V mysli mu opět vyvstala nádoba s temnou tekutinou. Jed bych potřeboval, jed...
A znovu uslyšel hlas:
"Pravda tkví především v tom, že tě bolí hlava, a bolí tě tak, až z toho nemohoucně pomýšlíš na smrt. Nejenže nemáš dost sil, abys se mnou mluvil, pro tebe je těžké na mě dokonce jen hledět. Proto se v této chvíli bezděky stávám tvým katem, a to mě hněte. Ty dokonce nejsi schopen o čemkoli přemýšlet a bažíš jen po tom, aby přišel tvůj pes, patrně jediná blízká bytost na celém světě. Tvé útrapy však rychle pominou, bolest hlavy ustane."
Tajemník vytřeštil na vězně oči a nebyl schopen dopsat slovo.
Pilát pozvedl trpitelské oči k zatčenému a zjistil, že slunce již stojí dosti vysoko nad jízdárnou, že jeho paprsek se kolonádou přikrádá k sešlapaným sandálům vězně Ješuy, který se snaží před slunečním žárem uniknout.
Prokurátor povstal, stiskl si hlavu rukama a na jeho žluté vyholené tváři se usadila hrůza. Ihned ji však silou vůle potlačil a klesl zpátky do křesla.
Vězeň už mezitím hovořil dál, ale tajemník nic nezapisoval, jen natáhl krk jako houser ve snaze nepropásnout ani slůvko.
"No vida, už je po trápení," pronesl vězeň a vlídně se na Piláta zadíval, "což mě velice těší. Mohu-li ti radit, pane, opusť na čas palác a projdi se někde po okolí, třeba po zahradách na hoře Olivetské. Později navečer se strhne bouře," obrátil se zatčený ke slunci a pohlédl na ně přimhouřenýma očima. "Procházka by ti neobyčejně prospěla, a já bych tě při ní milerád provázel. Napadlo mě pár věcí, které by ti třeba mohly připadat zajímavé, a já bych se o ně s tebou rád podělil – tím spíš, že na mě působíš dojmem velmi chytrého muže."
Tajemník smrtelně zbledl a upustil pergamenový svitek na zem.
"Smůla je," pokračoval muž v poutech, jehož se nikdo nepokoušel zarazit, "že jsi zbytečně uzavřený a žes nadobro ztratil víru v lidi. Jistě uznáš, že přece není možné věnovat všechnu svou přízeň psu. Tvůj život je příliš nuzný, vladaři," dovolil si vězeň dokonce i úsměv.
Tajemníka zajímalo jedno jediné – zda má věřit vlastním uším, nebo ne. Nezbývalo než věřit. A tak se pokusil představit si, do jaké konkrétní podoby nakonec vyvře hněv prchlivého prokurátora nad troufalostí tak neslýchanou. To si ale představit neuměl, i když prokurátora moc dobře znal.
Vtom už se však ozval zlomený, chraptivý prokurátorův hlas, který latinsky pronesl:
"Rozvažte mu ruce."
Jeden ze strážných klapl kopím o zem, podal ho druhému strážnému, přistoupil k vězni a provaz na zápěstích uvolnil. Tajemník zvedl svůj svitek a rozhodl se, že zatím nebude nic psát a ničemu se divit.
"Přiznej se – tys velký lékař, nemám pravdu?" zeptal se tichou řečtinou prokurátor.
"Ne, prokurátore, já nejsem lékař," odpověděl vězeň a s rozkoší si promnul otlačený a napuchlý hřbet zrudlé ruky.
Pilát vězně provrtával posupným pohledem a jeho oči už nebyly zastřené – naopak se do nich vrátilo všem dobře známé jiskření.
"Ještě na jednu věc jsem se tě nezeptal," pronesl Pilát, "neumíš ty také latinsky?"
"Ano, umím," přikývl muž. Zažloutlými Pilátovými tvářemi prostoupila svěží červeň a prokurátor se tentokrát zeptal v latině:
"Jak jsi přišel na to, že se chystám zavolat psa?"
"To je velmi jednoduché," opáčil tázaný rovněž latinsky, "pohyboval jsi rukou ve vzduchu," naznačil vězeň Pilátovo gesto, "jako bys ho chtěl pohladit, a tvé rty..."
"Ano," připustil Pilát.
Chvíli bylo ticho. Další otázku položil prokurátor řecky:
"Takže jsi lékař, ano?"
"Ne, nejsem," odvětil živě vězeň, "věř mi, že lékař opravdu nejsem."
"Inu dobrá. Pokud chceš právě tohle držet v tajnosti, prosím. S naší záležitostí to přímo nesouvisí. Takže ty tvrdíš, že jsi neponoukal ke zboření... popřípadě podpálení či jinému zničení chrámu?"
"Opakuji, vladaři, že k ničemu takovému jsem nikoho nevyzýval. Copak vypadám na blázna?"
"To ne, na blázna rozhodně nevypadáš," odpověděl tiše prokurátor a v jeho tváři se zrodil úsměv téměř děsivý, "ale pak tedy přísahej, že se nic takového nestalo."
"A na co bych měl přísahat?" zeptal se dychtivě vězeň s rozvázanýma rukama.
"Dejme tomu na svůj vlastní život," odpověděl prokurátor, "to totiž bude vskutku na místě, jelikož tvůj život visí na vlásku, to si uvědom."
"A nemyslíš si náhodou, pane, že na vlásek jsi můj život zavěsil ty sám?" otázal se vězeň. "Pokud ano, tak se velice mýlíš."
Pilát se zachvěl a rozdrtil mezi zuby: "Ten vlásek rozhodně mohu přetnout."
"I v tom se mýlíš," namítl s mírným úsměvem Ješua a zastínil si obličej před sluncem, "a měl bys souhlasit, že přetnout tenhle vlásek může jen ten, kdo mě na něj skutečně zavěsil."
"Jistě," usmál se Pilát, "a já už nepochybuji o tom, že v patách ti neustále táhli zevlouni a povaleči celého Jeruzaléma. Nevím, kdo ti prořízl ústa, ale prořízl ti je vskutku dobře. Mimochodem – ještě něco mi řekni: Je pravda, že jsi do Jeruzaléma přibyl Suezskou branou na oslu, doprovázeném chátrou, která tě vítala a zdravila málem jako proroka?" a prokurátor ukázal na svitek pergamenu.
Vězeň se na prokurátora užasle zadíval:
"Ale já ani žádného osla nemám, pane," řekl. "Do Jeruzaléma jsem skutečně vstoupil Suezskou branou, ovšem pěšky a v doprovodu osamoceného Matouše Lévího – nikdo při tom nic nekřičel, protože tenkrát mě v Jeruzalémě nikdo neznal."
"Neznáš jistého Dismase?" pokračoval Pilát a nespustil z vězně oka. "A taky jistého Gestase a jistého Bar-Rabbana?"
"Ty dobré lidi neznám," odvětil vězeň.
"Opravdu?"
"Opravdu."
"Tak mi řekni, proč neustále opakuješ slova ,dobří lidé´? To takhle říkáš každému, či co?"
"Každému," odpověděl zatčený, "protože zlí lidé na světě nejsou."
"Něco takového slyším poprvé v životě," poznamenal Pilát s úsměškem, "ale to je možná tím, že život málo znám... Dál už zapisovat nemusíte," obrátil se k tajemníkovi, který si stejně nic nepoznamenával, a opět promluvil k vězni. "Snad jsi to nevyčetl v nějaké řecké knize?"
"Ne, na to jsem přišel sám."
"A to tedy kážeš?"
"Ano."
"A co třeba centurio Marek, kterému se říká Krysolov – ten je podle tebe také dobrý?"
"Ano," přisvědčil vězeň, "i když je to, pravda, nešťastný člověk. Od chvíle, co ho dobří lidé zohavili, je krutý a tvrdý. Bylo by vlastně zajímavé vědět, kdo ho tak zmrzačil."
"To ti velmi rád řeknu," ozval se hned Pilát, "protože jsem byl při tom. Ti tví dobří lidé se na něj vrhali jako ohaři na medvěda. Germáni se mu zakousli do krku, rukou i nohou. Pěší oddíl se ocitl v pasti, a kdyby z křídla nezaútočila jízda, jíž jsem tehdy velel já, tak bys, můj milý filosofe, prostě neměl příležitost popovídat si s Krysolovem. Bylo to v bitvě u Idistavisa, v Panenském údolí."
"Kdybych s ním mohl pohovořit, určitě by se zcela proměnil," pronesl najednou snivě zajatec, "tím jsem si jist."
"Já jsem zase toho názoru," ozval se Pilát, "že bys legátovi velkou radost neudělal, kdyby tě najednou napadlo rozumovat s někým z jeho vojáků či důstojníků. Ostatně, to se naštěstí a ku všeobecnému prospěchu nestane a první, kdo se o to postará, budu já osobně."
V tu chvíli pod klenbu kolonády vlétla vlaštovka, zakroužila pod zlaceným stropem, klesla tak nízko, že ostrým křídlem div nezavadila o tvář měděné sochy ve výklenku, a zmizela za sloupovou hlavicí. Kdoví, třeba ji napadlo, že by si tam mohla postavit hnízdo.
Zatímco vlaštovka poletovala, již zcela jasná a lehká hlava prokurátorova dospěla k verdiktu. Vypadal následovně: Vladař posoudil případ potulného filosofa Ješuy, řečeného Ha-Nocri, a žádnou vinu mu nepřisuzuje. Především neshledává ani tu nejmenší souvislost mezi skutky Ješuovými a nepokoji, které se v Jeruzalémě nedávno odehrály. Potulný filosof je jen duševně chorý. Prokurátor proto neschvaluje trest smrti, k němuž Ha-Nocriho odsoudil malý synedrion. Je si však plně vědom, že šílené Ha-Nocriho utopie by v Jeruzalémě mohly zavdat důvod k neklidu a bouřím, a proto Ješuu vykazuje z města a nechá ho uvěznit v Kaisarei Stratonově na břehu Středozemního moře, tedy přesně tam, kde sídlí sám prokurátor.
Zbývalo už jen rozhodnutí nadiktovat tajemníkovi.
Vlaštovčí křídla zatřepetala těsně nad vladařovou hlavou, ptáček vystřelil směrem k obrovité míse fontány a odlétl na svobodu. Prokurátor zvedl oči k vězňovi a spatřil prašný sloup, který zavířil ve slunci hned vedle něj.
"Víc už toho na něj nemáme?" zeptal se Pilát tajemníka.
"Bohužel máme," odpověděl neočekávaně tajemník a podal Pilátovi další pergamenový svitek.
"To snad ne!" zvolal Pilát a zachmuřil se.
Když si pergamen přečetl, jeho tvář se proměnila ještě víc. Těžko říct, zda se mu do šíje a obličeje vhrnula temná krev nebo zda se přihodilo něco jiného, ale jeho tvář ztratila žlutavý nádech, téměř zhnědla a oči zapadly ještě hlouběji.
Ze všeho nejspíš za to vskutku mohla ta krev, která se přivalila ke spánkům a vzkypěla v nich, ale prokurátora jako by začal šálit zrak. Například se mu zdálo, že vězňova hlava kamsi odplula a místo ní mu narostla jiná. Na téhle lysé lebce spočívala zlatá řídkozubá koruna. Na čele se mu skvěl velký okrouhlý bolák, rozežírající kůži a potřený nějakou mastí. Propadlá ústa na sebe upozorňovala odchlíplým umíněným dolním rtem. Pilát měl najednou pocit, že růžové sloupoví paláce i vzdálené jeruzalémské střechy zmizely a vše tone v bujné zeleni ostrova Capri. Také uši zaznamenaly cosi neobvyklého – jako by v dáli náhle někdo tlumeně a hrozivě zadul do trub a poté velmi zřetelně zazněl nosový hlas, nadutě protahující jednotlivá slova: „Zákon o urážce majestátu...“
Hlavou se mu hnaly kusé, nesouvislé, bizarní úvahy: Je s ním konec! a pak dokonce: S námi je konec! A mezi těmito myšlenkami probleskla zcela pošetilá představa nesmrtelnosti, která vyvolávala nesnesitelný žal.
Pilát se soustředil, vidinu zapudil, pohlédl na balkon a před jeho zrakem znovu vyvstaly vězňovy oči.
"Poslouchej mě, Ha-Nocri," pronesl prokurátor a věnoval Ješuovi další velmi zvláštní pohled: prokurátorova tvář byla hrozivá, oči v ní však vyděšené, "vyřkl jsi někdy něco, co by se týkalo velkého césara? Odpověz? Tak vyřkl, nebo nevyřkl? Mluvil jsi o něm..., nebo ne-mluvil?" Pilát ono "ne" zdůraznil o něco víc, než se u soudu patří, a vyslal k Ješuovi jakýsi signál, z něhož měl vězeň cosi vyrozumět.
"Mluvit pravdu je snadné a příjemné," poznamenal zatčený.
"Nepotřebuji vědět," zarazil ho zdušeným, krutým tónem Pilát, "zda je pro tebe pravdomluvnost příjemná či nikoli. Tobě totiž nezbývá než mi prostě pravdu říct. Až ale spustíš, važ každé slovo – samozřejmě pokud se chceš vyhnout neodvratné a navíc mučivé smrti."
Nikdo neví, co se to s prokurátorem vší Judeje stalo, ale dovolil si zvednout ruku, jíž si zdánlivě chtěl zastínit tvář před bodavou sluneční září, a za tou rukou jako za štítem vězni cosi naznačit očima.
"Tak tedy – odpověz," pronesl významně, "zda znáš jistého Jidáše z Kariotu a cos mu říkal o césarovi, pokud jsi mu něco takového říkal?"
"To bylo tak," rozpovídal se ochotně vězeň. "Předevčírem večer jsem se u chrámu seznámil s jedním mladíkem, který se mi představil jako Jidáš z města Kariotu. Pozval mě do svého domu v Dolním Městě a pohostil mě..."
"Takže to byl také dobrý člověk," šlehl v očích prokurátorových ďábelský žár.
"Moc dobrý, a také zvídavý," potvrdil vězeň, "o mé myšlenky jevil mimořádný zájem a přijal mě velmi pohostinně..."
"Rozsvítil lampy...," zapitvořil se skrze zuby přesně po vyslýchaném Pilát a jeho zrak znovu zaplanul. "Ano," přisvědčil Ješua, poněkud překvapený prokurátorovou jasnozřivostí, "a pak mě požádal, abych vyslovil svůj názor na státní moc. Neobyčejně ho to zajímalo."
"S čímpak ses mu svěřil?" otázal se Pilát. "Nebo mi snad chceš namluvit, žes to zapomněl?" zazněla v jeho hlase odevzdaná beznaděj.
"Mimo jiné jsem říkal, že každá moc je násilí činěné na lidech a že jednou přijde doba, kdy tu nebude ani moc králů, ani žádná jiná moc. Člověk vstoupí do království pravdy a spravedlnosti, kde nebude světské vlády zapotřebí."
"A dál?"
"Dál už nebylo nic," pokrčil rameny vyslýchaný, "protože vtom do domu vtrhli nějací lidé, svázali mě a odvedli do vězení."
Tajemník ve snaze nic nevynechat hbitě do pergamenu vepisoval slovo za slovem.
"Na světě nikdy nebylo, není a nebude větší a pro lid nádhernější moci, než je moc císaře Tiberia!" zmohutněl dosud namožený a neduživý hlas Pilátův.
Prokurátor neznámo proč nenávistně zíral na tajemníka a strážce.
"A ty, šílený zločinče, nejsi povolán k tomu, abys o ní rozumoval!
Stráže, ven!" zařval najednou prokurátor, otočil se k tajemníkovi a dodal: "Zanechte mě s vězněm o samotě, tohle je záležitost státního významu."

Berlioz má být večer na zasedání Masolitu, ale cizinec mu předpoví, že mu ruská komsomolka uřízne hlavu k čemuž navíc dodá: „Anuška totiž koupila slunečnicový olej a už ho dokonce stačila i rozlít.“ Bezprizornému pak předpoví blázinec.
Oba spisovatelé onoho neznámého zprvu pokládají za cizince, pak za blázna a nakonec za špióna, ale neznámý se jim představí jako specialista na černou magii s tím, že hodlá bydlet v Berliozově bytě. Zmatený Berlioz běží zavolat policii, ale na kolejích mu uklouzne noha a projíždějící tramvaj mu uřízne hlavu, když někdo vykřikne: „Anuška, za to může Anuška. Koupila si slunečnicový olej a rozbila ho o turniket. Ten chudák po něm určitě uklouzl!“
Bezprizorný se snaží neznámého chytit, ale jeho pronásledování jej dostane do blázince, kde profesoru psychiatrie převypráví svůj bláznivý příběh, jež mu přirozeně nevěří a ponechá jej v ústavu pro další pozorování, ale Bezprizorný se zde setká s Mistrem, který je zde také kvůli Pilátovi. Mistr mu vypoví svůj příběh: jednou vyhrál v loterii 1 000 rublů, nechal tedy práce a začal psát román o Pilátu Pontském, když potkal Markétku, do které se vášnivě zamiloval, byť Markétka již byla vdaná. Mistr se rozhodl svůj román vydat, ale nepříznivá kritika jeho dílo rozcupovala na kusy a jediný, komu se román líbil, byla Markétka, jež se rozhodla opustit manžela a žít s Mistrem, který se však záhadně ztratil.
Woland, tedy onen záhadný cizinec, se objeví u ředitele varieté Lotrova s jím podepsanou smlouvou na sedm vystoupení. Lotrov sice netuší, kdy smlouvu podepsal, ale telefonátem do Varieté zjistí, že přípravy na Wolandovo vystoupení jsou v plném proudu. Poté Lotrov upadne do bezvědomí a probudí se na Jaltě, odkud se i on dostane do blázince, protože mu nikdo nevěří, že by se tak rychle dostal z Moskvy na 5 000 km vzdálenou Jaltu. Woland zatím v Moskvě předvede své čarodějné představení, po kterém se v blázinci octne i řada diváků.
Markétka je od svých 19 let manželkou význačného odborníka, avšak stále miluje Mistra a trápí se, že neví, kde je. Jednoho jarního dne ji osloví Azazelo a pozve na návštěvu k jistému slavnému cizinci, což Markétka nakonec přijme. Večer o půl desáté se dle Azazelova příkazu natře darovaným krémem, jehož účinky omládne ze třiceti na dvacet let a se svou služebnou Natašou, jež se krémem rovněž namazala, vyrazí na koštěti do noci. Přistane na smluveném místě a Azazelo ji dovede do bývalého Berliozova domu v Sadové ulici, jehož vnitřní prostory domu jsou použitím čtvrtého rozměru rozšířeny do obrovských rozměrů, a Woland zde tento večer pořádá večírek. Markétku vykoupou v čerstvé krvi a ustanoví ji za královnou plesu, kdy se musí nahá provázet s hosty večírku, za což ji Woland odmění splněním jednoho přání - Markétka se nejdříve vzpomene na slib jedné ženě z plesu a řekne „ať už nedávají Frídě na stůl kapesník, kterým udusila svoje dítě“. Ale Woland splní i Markétino nevyslovené přání: „Chci, aby se ke mně vrátil můj milenec!“ Šťastné Markétce pak nikterak nevadí, že se upsala ďáblu. Je šťastná, že jsou opět s Mistrem, byť oba mrtvi.
Woland se vytratí a Lotrov se vrátí z Jalty. Jeho případ i případ Berlioze je uzavřen s tím, že byli hypnóze ovládáni Wolandem, kterého však nelze vypátrat. Jediným svědek, jež strávil noc na plese u Satana v bytě č. 50 v Sadové ulici, je Nikolaj Ivanovič, a to v podobě růžového prasátka, na kterém přiletěla služebná Nataša, ale v Berliozově bytě najdou jen velkého černého kocoura spravujícího vařič, který zapálí dům a vyskočí oknem.

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Isaak Emmanuilovič Babeľ
Rudá jízda a jiné prózy [Izbrannoje, Rasskazy]

Nakl. údaje: Praha : Hynek, 2000
ISBN 80-86202-94-1 (váz.)

Rudá jízda si nejen nálepkou ve svém názvu, ale i odsuzováním Isaaka Babela mezi židobolševické tmáře na straně západní a mezi židovské zrádce na straně druhé nikdy nevydobila nejvyšších met v dějinách literatury, avšak již krátce po svém vydání v roce 1926 byla přeložena do několika desítek jazyků, a dodnes nám může posloužit jako nejspolehlivější a nejvěrnější zdroj o atmosféře, jež panovala v Rudé armádě.
Do češtiny byla Babelova povídková sbírka Konarmija poprvé přeložena krátce po svém vydání, ale překladatelé A. Feldman a J. Fučík namísto původního názvu použili ideologicky přitažlivější titul Rudá jízda, který se ustálil i při dalších překladech i postkomunistických vydáních.
Babelův osobitý a průkopnický styl, jež předznamenal vývoj celé světové prózy ve 20. stol. je plný naturalistických obrazů, jež si však nelibují v detailních popisech, ale naopak je velmi zkratkovitý, mnoho událostí i myšlenek je pouze naznačeno či nedopovězeno do konce a záleží jen na samotném čtenáři, kam až půjde se svou obrazností a zda se vcítí do autorových pocitů potažmo i samého smyslu povídky.
O Rudé armádě samotné, v které Babel ve 20. letech sloužil dnes kolují jen ty nejhorší zprávy, za dob komunistického diktátu pak byla nekriticky adorována, avšak Babel ji ztvárnil takovou jaká byla ve skutečnosti - poskládána z hrdinů, dobrodruhů, barbarů i intelektuálů, kde však nebylo místo pro lítost a city, a člověk se v ní musel v zájmu přežití částečně vzdát své civilizovanosti i pýchy, jinak by skončil s kulkou v zádech vypálenou z pušky svého soudruha.
Ale Babel nesoudí, neříká, co je dobré či zlé, ale svým neopakovatelným způsobem se v několika větách dostává až na dřeň lidské duše v celé své bídě a přes absenci jediné negativní myšlenky, Rudá jízda stála, jak u zrodu Babelovy nehynoucí slávy, tak u jeho smrti, kdy Isaak Babel byl dne 15. května 1939 zatčen, 1. ledna 1940 odsouzen v inscenovaném procesu jako západní agent a 27. ledna popraven - a to za nic jiného, než za jedny z nejlepších psychologicko metaforických próz, jež byly kdy kým napsány.

Sůl

Drahý soudruhu redaktore! Chci Vám napsat o neuvědomělých ženských, které nás poškozují. Počítám, že při objíždění občanských front, o kterých jste psal, neminul jste nenapravitelnou stanici Fastov, co leží za devatero horami, v jedné krajině, v neznámé končině, já jsem tam, to se ví, byl, samohonku a pivo pil, po vousech mi teklo, do úst ale nenateklo. O téhle výše zmíněné stanici se dá spousta všeličehos napsat, ale jak se prostě po našem říká- ševče, drž se kopyta. Proto Vám napíšu jen o tom, co jsem vlastnoručně na vlastní oči viděl.
Bylo to před týdnem, za tiché překrásné noci, když tam zastavil náš zasloužilý vlak Jízdní armády, naložený vojáky. Všichni jsme jen hořeli touhou přispět společné věci a měli jsme namířeno do Berdičeva. Pak jsme si ale všimli, že se náš vlak nějak nechce hnout z místa, že nás Gavrilka se k ničemu nemá, a vojáci začli mít podezření a dohadovali se mezi sebou - pročpak tady stojíme? A opravdu, zdržení na úkor společné věci bylo obrovské, a to z toho důvodu, že keťasové, ti zatracení nepřátelé, mezi nimiž se nacházelo také nesčetné množství ženského pohlaví, jednali drze se železniční správou. Ti nepřátelé zatracení se beze strachu chytli za zábradlí, pobíhali po železných střechách jak s keserem, rajtovali kolem dokola, pobuřovali a každý držel v rukou tu sůl, co je nad zlato, až pět pudů v pytli. Ale vítězství kapitálu keťasů netrvalo dlouho. Iniciativa vojáků, kteří vylezli z vagónu, umožnila pohaněné železniční správě, aby si zhluboka vydechla. V okolí zůstalo jenom ženské pohlaví se svými taškami. Vojáci, poněvadž měli útrpnost, posadili některé ženské do nákladních vagónů a některé neposadili. Tak i v našem vagónu druhé čety se v plném počtu objevila dvě děvčata, a když poprvé odzvonili, přijde k nám statná ženská s dítětem a povídá:
„Pusťte mě, kozáčci milí, celou válku se tluču po nádražích s kojencem na ruce a teďkon se chci setkat s mužem, ale kvůli železnici pořád nemůžu jet, copak si to od vás, kozáče;, nezasluhuju?"
„Mimochodem, ženská," povídám jí, „jak četa rozhodne, tak se s várna taky stane." A obrátil jsem se na četu asdělujujim, že jedna statná ženská prosí, aby mohla jet za mužem na místo určení, a dítě skutečně se u ní nachází a co o tom soudíte - mám ji pustit nebo ne?
„Jen ji pusť,"" křičí hoši, „až pozná nás, tak sejí po muži stejskal přestane..."
„To zas ne," povídám hochům se vší zdvořilostí, „já si vás vážím, četo, ale udivuje mě, že od vás slyším takové hovadiny. Jen si vzpomeňte, četo, na svůj život, jak jste sami byli dětma u svých mám, a přijdete na to, že se nesluší takhle mluvit..."
A kozáci, když si řekli mezi sebou, jak že umí on, teda Balmašev, přesvědčovat, pustili ženskou do vagónu a ona s díky leze. A každý, zanícen tou mou pravdou, ji vysazuje a jeden přes druhého říká: „Posaďte se, ženská, do koutka, mazlete se se svým dítětem, jak se na mámu sluší a patří, tam v koutku se vás nikdo ani netkne a přijedete k muži netknutá, jak si přejete, a spoléháme na vaše svědomí, že nám vychováte novou směnu, poněvadž staré stárne a dorostu moc nevidíš. Něco soužení už jsme, ženská, viděli, v prezenční i jako délesloužící, hlad nás škrtil, mráz nás pálil. Ale vy tady seďte, ženská, a ničeho se nebojte..."
A když odzvonili potřetí, vlak se rozjel. A překrásná noc se roztáhla jak stan. A v tom stanu byly hvězdy místo kahánků. A vojáci si vzpomněli na kubánskou noc a na zelenou kubánskou hvězdu. A dumka přeletěla jako pták. A kola rachotí a rachotí...
Když čas uplynul a noc odešla ze stráže a rudí bubeníci vybubnovali budíček na rudých bubnech, přišli za mnou kozáci, poněvadž viděli, že sedím, nespím a je mi tak teskno, že to dál nejde.
„Balmaševe," povídají mi kozáci, „proč tolik teskníš a sedíš a nespíš?"
„Prosím vás uctivě za prominutí, vojáci, ale dovolte mi jenom, abych si s tou občankou trochu pohovořil..."
Roztřásl jsem se po celém těle a vstávám ze své pryčny, od které spánek prchal jako vlk před smečkou zákeřných psů, jdu k ženské, vezmu jí z rukou dítě, strhnu z něho plínky a hadry a vidím, že pod plínkama je dobře pudový pytlík soli.
„Koukněte na to enteresantní dítě, soudruzi, co si prsu nežádá, na podolek nečurá a lidi ze spaní nebudí..."
„Odpusťte, kozáčci milí," míchá se nám ženská velice chladnokrevně do řeči, „já jsem vás nepodvedla, to má bída vás podvedla..."
„Balmašev odpustí tvé bídě," odpovídám ženské, „Balmaševa to nic nestojí, zač Balmašev koupil, za to prodává. Ale podívej se na kozáky, ženská, co ti prokázali úctu jako pracující matce republiky. Podívej se na ta dvě děvčata, co teďka pláčou, poněvadž jsme jim dneska v noci ublížili. Podívej se na naše ženy na pšeničné Kubáni, které scházejí ženskou silou bez mužů, zatímco ti muži, zrovna tak osamělí, znásilňují holky, kde jim přijdou pod ruku... Ale tebe se ani nedotkli, třebas ty, nestydo, si nic jiného nezasloužíš. Podívej se na Rusko, rdoušené bolestí..."
A ona mně na to:
„O sůl jsem přišla a pravdy se nebojím. Vy na Rusko nemyslíte, vy jen Židy zachraňujete..."
„Židy do toho teďka nepleťte, poťouchlá občanko. S tímhle nemají Židi co dělat. Ale vy, hnusná občanko, jste větší kontrarevolucionářka než ten bílý generál, co nám vyhrožuje ostrou šavlí ze svého koně, který má cenu tisícovku... Takového generála je vidět ze všech cest a pracující člověk přemýšlí a sní o tom, jak ho podřezat, ale vás, občanko, jakých je spousta, s vašima enteresantníma dětma, co o chleba neprosí a kadit nemusí - vás vidět není, jako blechu, a vy rozvracíte, rozvracíte a rozvracíte..."
A skutečně, to přiznám, jsem vyhodil tu občanku za jízdy pod železniční násep, ale ona, poněvadž byla hotový nezmar, poseděla, mávla sukněma a šla si dál svou ničemnou cestou. A když jsem uviděl tu nedotčenou ženskou a nepopsatelné Rusko kolem ní a selská pole bez klasu a zhanobená děvčata a soudruhy, kterých jezdí na frontu mnoho, ale málo se jich vrací, dostal jsem chuť vyskočit z vagónu a zabít sebe nebojí. Ale kozáci se nade mnou slitovali a řekli:
„Bouchni po ní z kvéru."
A já sundal ze stěny věrný kvér a smyl jsem tu hanbu z tváře pracující země a republiky.
A my, vojáci druhé čety, Vám přísaháme, drahý soudruhu redaktore, a také Vám, drazí soudruzi z redakce, že naložíme nemilosrdně se všemi zrádci, kteří nás táhnou do propasti a chtějí obrátit řeku zpátky a poslat Rusko mrtvolami a hořkou trávou. Za všechny muže druhé čety - Nikita Balmašev, voják revoluce.

Po boji

Tohle je historie mého sporu s Akinfijevem.
Jedenatřicátého došlo k útoku u Česniků. Eskadrony se shromáždily v lese u vesnice a k šesté hodině večer se vrhly na nepřítele. Čekal na nás na návrší vzdáleném asi tři versty. Tryskem jsme urazili tři versty na strašlivě uštvaných koních, a když jsme se přihnali na pahorek, uviděli jsme zsinalou zeď černých mundúrů a bledých tváří. Byli to kozáci, kteří nás zradili na počátku polských bojů a z nichž esaul Jakovlev utvořil brigádu. Esaul postavil jezdce do karé a čekal na nás s vytasenou šavlí. V ústech se mu třpytil zlatý zub a černý plnovous mu ležel na prsou jak ikona na mrtvole. Nepřátelské kulomety pálily ze dvaceti kroků a v našich řadách klesli ranění. Rozdupali jsme je a srazili se s nepřítelem, jeho karé však nezakolísalo, a potom jsme se dali na útěk.
Savinkovovci tak na krátký čas nad šestou divizí zvítězili. Zvítězili proto, že se napadený vydržel dívat do tváře lávě najíždějících eskadron. Esaul tentokrát odolal a my jsme prchali a nepodařilo se nám zbarvit šavle do purpurová mrzkou krví zrádců. Pět tisíc mužů, celá naše divize, řítilo se po svazích a nikdo je nepronásledoval. Nepřítel zůstal na pahorku. Neuvěřil svému nepravděpodobnému vítězství a neodhodlal se ke štvanici. Proto jsme zůstali naživu a beze ztrát se skutáleli do údolí, kde jsme narazili na Vinogradova, náčelníka politického oddělení šesté divize. Vinogradov lítal na rozběsněném závodním koni a vracel prchající kozáky do boje.
„Ljutove,“ křikl, když mě zahlédl, „otoč mi ty vojáky. duši z tebe vyrazím...“
Vinogradov tloukl rukojetí pistole vrávorajícího hřebce, ječel a svolával muže dohromady. Nechal jsem ho tam a zajel jsem ke Kirgizu Gulimovovi, který se hnal tryskem o kus dál.
„Nahoru Gulimove“, řekl jsem, „otoč koně...“
„Kobylí vocas votoč,“ odpověděl Gulimov a rozhlédl se. Rozhlédl se jako zloděj, vystřelil a ožehl mi vlasy nad uchem.
„Votoč si svýho," zašeptal Gulimov, chytil mě za ramena a druhou rukou začal vytahovat šavli. Šavle vězela v pochvě pevně, Kirgiz se třásl, ohlížel kolem, svíral mi rameno a nakláněl oči pořád blíž.
„Pojedeš první," opakoval skoro neslyšně, „a já za tebou...," a lehce mě klepl čepelí šavle, kterou se mu konečně podařilo vytáhnout. Udělalo se mi nanic z blízkosti smrti a z úzkosti, odstrčil jsem dlaní Kirgizův obličej, žhavý jako kámen na slunci, a rozškrábal jsem jej tak hluboko, jak jsem mohl. Teplá krev mi zaševelila pod nehty, polechtala je a já odjel od Gulimova zadýchaný jak po dlouhé cestě. Kůň, můj utýraný přítel, sel krokem. Jel jsem a neviděl cestu, jel jsem a neotočil se, dokud jsem nepotkal velitele první eskadrony Vorobjova. Vorobjov hledal své ubytovatele a nemohl je najít. Společně jsme dorazili do vesnice Česniki a tam jsme si sedli na lavičku vedle Akinfijeva, bývalého vozky revolučního tribunálu. Kolem nás přešla Saska, sestra od jedenatřicátého jízdního pluku, a na lavičku si přisedli dva velitelé. Oba podřimovali a mlčeli, jeden z nich byl raněn, kýval hlavou a pomrkával vykuleným okem. Šaška to šla ohlásit do lazaretu, a když se vrátila, táhla za otěž koně. Kobyla se jí vzpírala a nohy jí klouzaly ve vlhké hlíně.
„Kam si to plachtíš?" řekl sestře Vorobjov, „poseď s náma, Sašo..."
„K vám si nesednu," odpověděla Šaška a uhodila kobylu do břicha, „k vám ne..."
„A pročpak?" zvolal Vorobjov se smíchem, „snad ses nezařekla, že už nebudeš pít s mužskejma čaj?"
„Zařekla jsem se, že s tebou už ne," otočila se ženská na velitele a hodila otěž daleko od sebe, „zařekla jsem se, Vorobjove, že s tebou už čaj pít nebudu, poněvadž jsem vás dneska viděla, vy hrdinové, tebe jsem taky viděla, veliteli, jak ses vytáhnul..."
„Když jsi viděla," zabručel Vorobjov, „tak jsi mohla střílet sama..."
„Střílet," řekla Saska zoufale a strhla si z rukávu pásku sanitní služby, „tímhle jsem snad měla střílet, ne?"
V té chvíli se k nám přiblížil Akinfijev, bývalý vozka revolučního tribunálu, s kterým jsem měl nevyřízené staré účty.
„Proč bys ty střílela, Sasíku," řekl konejšivě, „tobě nikdo vinu nedává, ale mám chuť obvinit ty, co se do boje pletou, ale revolver si nenabijou... Tys šel do útoku," vykřikl najednou Akinfijev na mne, „tys šel a revolver sis nenabil, z jakejch důvodů?"
„Neotravuj, Ivane," řekl jsem Akinfíjevovi, ale ten toho nenechal a přistupoval blíž, celý pokřivený, epileptický, se zlámanými žebry.
„Polák po tobě jo, a ty po něm ne," mumlal kozák, nakrucoval se a namáhavě pohyboval poraněným stehnem, „z jakejch důvodů?"
„Polák po mně jo," odpověděl jsem drze, „a já po něm ne..."
„Chceš říct, že ses molokán?" zašeptal Akinfijev a poodstoupil.
„Třeba molokán," řekl jsem hlasitěji než dřív. „Co po mně chceš, Ivane?"
„Chci to, že ty dobře víš, co děláš," vykřikl Ivan v divokém triumfu, „ty dobře víš, co děláš, a já mám pro molokány jen jeden zákon - všecky je vodkráglovat, poněvadž uctívaj Boha..."
Kozák neustále křičel o molokánech a kolem nás se sběhl zástup. Chtěl jsem jít od něho, ale hnal se za mnou a praštil mě pěstí do zad.
„Nenabil jsi revolver," zašeptal mi Akinfijev slábnoucím hlasem u samého ucha, zavrtěl se a pokusil se mi velkými prsty roztrhnout ústa, „uctíváš Boha, ty zrádče..."
Trhal a rval mi ústa a já jsem epileptika odstrkoval a mlátil ho do obličeje. Akinfijev se svalil bokem na zem, a jak padal, natloukl si do krve.
Potom k němu přistoupila Saska s rozkymácenými prsy. Polila Ivana vodou a vyndala mu z úst dlouhý zub, třesoucí se v černých ústech jak bříza na holé silnici.
„Kohouti se staraj jen vo to," řekla Saska, „jak by dal jeden druhýmu přes dršku, ale já bych po tom po všem, co jsem dneska viděla, nejradši umřela..."
Řekla to s hořkostí a odvedla potlučeného Akinfijeva s sebou a já jsem se s námahou vydal do vesnice Česniki, která uklouzla ve vytrvalém haličském dešti.
Vesnice plavala a otékala, z otravných ran jí prýštila purpurová hlína. Nade mnou se zatřpytila první hvězda a zapadla do mraků. Déšť bičoval vrby a vysílil se. Večer vzlétl k nebi jak hejno ptáků a tma mi nasadila svůj vlhký věnec. Poslední síly mě opustily, šel jsem kupředu shrben pod hrobovou korunou a prosil osud o to nejprostší ze všech umění - umění zabít člověka.


Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Guillaume Apollinaire
Hrdinské činy mladého donchuána [Exploits d’un jeune don Juan]

Nakl. údaje: Praha : Mladá fronta, 2001
ISBN 80-204-0915-7 (brož.)

„Radosti lásky jsem poznal jakožto dítě ani ne patnáctileté.“ Guillaume Apollinaire
Wilhelm Apollinaris Albertus de Kostrowitzky alias Guillaume Apollinaire je znám zejména jako básník, jež objevil cestu, kterou se vydal nejen Apollinairův „žák“ André Breton a surrealismus ale i celá moderní poezie, z toho nevyjímaje i nejpřednější české básníky včetně Jířího Wolkera, Vítězslava Nezvala, Konstantina Biebla, Jaroslava Seiferta, …. Méně znám je pak jako kritik, jež jako jeden z prvních rozpoznal umělecké kvality tvořícího se moderního malířství v čele s kubismem a futurismem či jako znovuobjevitel Makýze de Sade, kdy svou Předmluvou k dílu markýze de Sade otevřel pro moderní umění doposud zcela opomenuté souvislosti. A právě Sadeho vlil jistě stál i u vzniku dvou Apollinairových erotických próz Hrdinské činy mladého donchuána a Jedenáct tisíc prutů.
Sám Apollinaire se k ani jedné z těchto dvou dílek nikdy nehlásil, samotné jméno autora bylo prozrazeno až v roce 1924, tedy šest let po jeho smrti, kdy nejprve bylo v roce 1919 v jednom katalogu erotické literatury zmíněno, že autorem Hrdinských činů mladého donchuána je „nedávno zesnulý literát“, v roce 1924 pak: „Tento úžasný stroj na rozkoš popsal s opravdovou radostí a s nesporným talentem velmi rafinovaný spisovatel, snad příliš rafinovaný, spisovatel, kterého smrt předčasně vyrvala literatuře, v níž tento autor podal důkaz nesmírně vášnivého mistrovství“ a naznačené jméno autora pak téhož roku v 49.-50. čísle revue Images de Paris zveřejnil Florent Fels.
O roku i okolnostech vzniku novely Hrdinské činy mladého donchuána toho není příliš známo. První zachované vydání pochází z roku 1911, ale poprvé se o této novele zmiňuje knižní katalog z roku 1906-07, je tedy pravděpodobné, že právě kolem roku 1906 i vznikla, což ale vyvrací dohady, že by ji Apollinaire napsal ve finanční nouzi, protože měl v tomto finančně výnosné místo deníku Rukověť rentiéra, rádce drobných kapitalistů a později v bance. Lze se tedy oprávněně domnívat, že Apollinaire své dílko sepsal v čistě ironickém duchu, nicméně je jisté, že přes nesporné náznaky práce literárního velikána bylo napsáno ve spěchu s jednostranným důrazem na zakázané oblasti erotiky, čímž utrpěla celková banalita příběhu, kdy se prožitky hlavního hrdiny omezují zejména na vůni ženy - „odor di femina“, pot, nečistotu pohlavních a vyměšovacích otvorů a žena samotná je brána jen z anatomické stránky: „Pysky měla rozevřené, a když jsem se podíval dovnitř, uviděl jsem hotové řeznictví s krásně rudým, vlhkým masem“. Hrdinské činy mladého donchuána si tak své místo na slunci nezajistily pro svou kvalitu, ale jen pro jméno svého autora.

»Nazítří po ranní kávě mi přišla uklidit pokoj správcova manželka. Už jsem říkal, že byla těhotná. Mohl jsem se dosytosti vynadívat na obrovskou hmotu jejího břicha a také na její nezvykle veliká ňadra, jež se jí pohupovala pod tenkou halenkou.
Byla to příjemná žena s dost hezkým obličejem. Dřív byla na zámku služebnou, až ji pak správce obtěžkal a oženil se s ní.
Ženská ňadra jsem už viděl na obrázcích nebo u soch, ale nikdy jsem je neviděl ve skutečnosti.
Správcová pospíchala. Měla u halenky zapnutý jen jeden knoflík, a když se sklonila, aby mi ustlala postel, rozepnul se jí i ten a já uviděl celé její poprsí, jelikož měla košilku s velkým výstřihem.
Vyskočil jsem:
„Ale paní! Vždyť se nastydnete!"
Tvářil jsem se, jako bych jí halenku chtěl zapnout, ale místo toho jsem rozvázal šňůrku, která jí přidržovala na ramenou košilku. V tu chvíli jí ňadra vyskočila ven a já ucítil, jak jsou velká a pevná. Uprostřed ňader vystupovaly červené hroty a kolem nich se rozkládal velmi široký nahnědlý dvorec. Cecky byly pevné jako hýždě, a když jsem je trochu stlačil rukama, vypadaly jako zadnice hezké dívky.
Správcová byla tak překvapená, že než se vzpamatovala, stačil jsem jí cecky zulíbat dosytosti.
Čpěla potem, ale ten pach byl spíš příjemný a vzrušoval mě. Byl to onen „odor di femina", který, jak jsem se dozvěděl později, ženské tělo vydává a který podle povahy buď vzrušuje, nebo odpuzuje, „Ale no tak! Nač to myslíte! Ne... Tohle se nedělá... já jsem vdaná žena... za nic na světě..."
Tohle říkala když jsem ji strkal k posteli. Rozhalil jsem si župan, nadzvedl košili a ukázal jí svůj úd ve stavu strašlivého vzrušení.
„Nechtě mě, jsem těhotná, ach! Panebože! Kdyby nás tak někdo viděl!"
Ještě se bránila, ale už méně.
Nespouštěla přitom pohled z mého ohanbí. Opírala se o postel, na kterou jsem se ji pokoušel povalit.
„To bolí!"
„Má krásná paní! Nikdo nás nevidí ani neslyší," řekl jsem.
Posadila se na postel. Trochu jsem do ní strčil. Zmalátněla, lehla si naznak a zavřela oči.
Mé vzrušení teď překračovalo všechny meze. Nadzvedl jsem jí šaty i košilku a spatřil dvě krásná stehna, která mě nadchla víc než stehna vesničanek. Mezi sevřenými stehny jsem uviděl malý porost kaštanových chloupků, ale nebyla v něm vidět žádná štěrbinka.
Padl jsem na kolena, chytil její stehna, osahával je ze všech stran, laskal je, položil na ně obličej a líbal. Pak jsem rty pozvedl až k Venušinu pahorku, který byl cítit močí, což mě vzrušilo ještě více.
Zvedl jsem jí košilku a udiveně hleděl na její obrovské břicho, z něhož pupík vystupoval ven, místo aby byl zapadlý v důlku jako u mojí sestry.
Olízal jsem ho. Ležela nehybně, ňadra jí visela po stranách. Zvedl jsem jí jednu nohu a položil ji na postel. Objevilo se její pohlaví. Když jsem spatřil tučné, nalité velké stydké pysky, jejichž červeň přecházela do hnědá, zprvu mě to vyděsilo.
Díky jejímu těhotenství se mi naskýtala skutečně bohatá podívaná. Pysky měla rozevřené, a když jsem se podíval dovnitř, uviděl jsem hotové řeznictví s krásně rudým, vlhkým masem.
V horní části pysků měla nad čůrací dírkou malé masité zrnko. To byl poštěváček, jak jsem se předtím dozvěděl z anatomického atlasu.
Vrchní konec štěrbiny se ztrácel v chlupech, které pokrývaly nesmírně ztučnělý Venušin pahorek. Pysky měla téměř holé a kůži mezi stehny zvlhlou a zčervenalou potem.
Po pravdě řečeno ta podívaná moc nádherná nebyla, ale mně se to líbilo, tím spíš, že ta žena byla dost čistá. Neodolal jsem, vsunul jsem jí do štěrbiny jazyk a hbitě jsem jí začal olizovat poštěváček, který při mém zuřivém rejdem zbytněl.
Lízání mě brzy unavilo. Jelikož měla štěrbinu velice vlhkou, vystřídal jsem jazyk prstem. Pak jsem se zmocnil jejích ňader, hroty jsem bral do úst a střídavě je cumlal. Ukazovák jsem měl stále na poštěváčku, který tvrdl a zvětšoval se. Brzy byl dlouhý jako můj malíček a tlustý jako tužka.
Vtom se správcová probrala a dala se do pláče, leč vnucenou polohu nezměnila. Bylo mi jí trošku líto, ale byl jsem příliš vzrušený, než abych se o ni staral doopravdy. Chlácholil jsem ji a utěšoval. Nakonec jsem jí slíbil, že půjdu dítěti, které čeká, za kmotra.
Vyndal jsem ze zásuvky peníze a dal jí je. Trochu se upravila. Pak jsem si svlékl košili a trochu jsem se zastyděl, že stojím nahý před ženou, navíc vdanou a těhotnou.
Uchopil jsem vlhkou ruku paní správcové a položil si ji na úd. Byl to opravdu nádherný dotek.
Nejdříve mě zmáčkla slabě, pak silněji. Popadl jsem její cecky, které mě neodolatelně přitahovaly.
Políbil jsem ji na ústa a ona mi ochotně nastavila rty.
Celou svou bytostí jsem se upínal k rozkoši. Usadil jsem se mezi stehny sedící paní správcové, ale ona vykřikla:
„Na mně ne, to bolí. Nemůžu si to už nechat dělat zepředu."
Slezla z postele, otočila se a sklonila se s obličejem položeným na posteli. Nic k tomu neřekla, ale hádanku jsem vyřešil instinktivně. Vzpomněl jsem si, jak jsem jednou pozoroval pářící se psy. Vzal jsem si tedy za vzor Medora a nadzvedl Dianě, jak se paní správcová jmenovala, košili.
Uviděl jsem její zadnici, a byla taková, o jaké se mi ani nesnilo. Byla-li Bertina půvabnější, ve srovnání s touto byla zanedbatelná.
Obě mé hýždě dohromady nebyly velké ani jako polovina jedné půlky této zázračné zadnice, jež ostatně byla velmi pevná. Měla oslnivě bílou barvu stejně jako cecky i krásná stehna.
V hluboké rýze, jež obdivuhodnou zadnici rozdělovala na dvě nádherné hýždě, rostly světlé chloupky. Pod kolosálním zadkem bylo mezi stehny vidět tučné, šťavnaté pohlaví, v němž jsem šátral nezbedným prstem.
Opřel jsem se hrudí o její nahou zadnici a pokusil se rukama obejmout její neuchopitelné břicho, jež viselo jako majestátní balón.
Pak jsem jí zlíbal půlky a začal o ně třít svůj úd. Ještě jsem však neukojil svou zvědavost. Roztáhl jsem jí hýždě a prozkoumal řitní otvor. Byl vystouplý jako pupík a měl hnědou barvu, ale byl velmi čistý.
Strčil jsem do něho prst, ale ona ucukla a já se lekl, že jsem jí ublížil. Nikterak jsem nenaléhal. Vsunul jsem jí rozžhavený pyj do kundy, jako když nůž vjede do hroudy másla. Pak jsem se ďábelsky zmítal a narážel břichem do její pružné zadnice.
Úplně mě to vykolejilo. Nevěděl jsem vůbec, co dělám, až jsem dospěl ke slastnému závěru a poprvé jsem vystříkl své semeno do ženské kundy.
Chtěl jsem v této příjemné poloze setrvat i po vyvrcholení, ale paní správcová se otočila a cudně se oblékla. Když si zapínala kazajku, uslyšel jsem tiché plesknutí. Bylo to moje sperma, které jí vyteklo z kundy a spadlo na zem. Rozmázla ho chodidlem a mezi stehny se utřela sukní.
Když mě před sebou uviděla s napůl ještě ztopořeným, rudým a úplně mokrým ocasem, usmála se, vytáhla kapesník a pečlivě očistila úd, který ji tak uctil.
„Tak se oblečte, pane Rogere," řekla, „musím už jít; ale pro lásku boží, ať se nikdy nikdo nedozví," dodala a začervenala se, „co se tu mezi námi odehrálo, protože jinak bych vás už neměla ráda."
Přivinul jsem ji k sobě a vyměnili jsme si dva polibky. Pak odešla a zanechala mě s celou záplavou nových zážitků, kvůli kterým jsem málem zapomněl na zpovědi.«


Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

August Strindberg
Manželské historie [Giftas]

Nakl. údaje: Praha : Levné knihy KMa, 2004
ISBN 80-7309-147-X (brož.)

Jen naprostým nepochopením lze omluvit úvodník z Manželský historií Augusta Strindberga z nakladatelství Levné knihy: „Plodem jeho stihomamu vůči ženám a komplexu méněcennosti jsou povídky Manželské historie ostře a žlučovitě zaměřené proti institutu manželství a feminismu.“, protože ve skutečnosti jsou o všem jiném než o útocích, ať již na posvátný svazek manželský či na manželčiny snahy o svou emancipaci - Strindbergovy schopnosti i literární talent totiž sahají mnohem dále a Manželské historie, byť v nich převládá pejorativní nádech, se jen nesou na feministické vlně, jež se i dnes nijak zvlášť neliší od podoby, kterou nabývala v 80. letech XIX. stol., kdy tato Strindbergova povídková sbírka vznikla, a více než za kritiku ji lze brát za ironii padající na všechny strany, ať ženy či muže, svobodné či vdané, tatíky či staré panny.
Avšak nemohu-li v žádném případě Strindbergovi upřít jeho renesanční záběr - drama, próza, poezie, malířství, fotografie, hudba, historie kultury, jazykověda, chemie, alchymie, etc., a na rozdíl od autorky předmluvy i smysl pro ironii dle motta „padni komu padni“, tak v povídkách samotných je znát značná účelovost, kdy je slibně vyvíjející a čtivý námět znenadání utnut, jako by autor nevěděl jak dál a musel sáhnout k zjednodušujícímu zakončení, a Strindbergův nešvar v jeho čistě egoistickém pohledu na vztah mezi mužem a ženou - žena nikdy nemiluje, muž miluje jen zpočátku, ale velmi záhy vystřízliví či se usadí a otupí…, ale současně Strindberga omluvme jeho natřikrát opakovanou manželskou zkušeností - s herečkou Siri von Essen, novinářkou Fridou Uhlovou a herečkou Harriet Bosseovou, jež jej zbavila mnohých romantických iluzí.
Přes tyto výtky jsou Strindbergovy Manželské historie v mnohém poučné a mimo jiné i dokazují, že se toho za oněch více než 100 let, jež od jejich sepsání uplynuly, zas tak mnoho nezměnilo, byť si my sami namlouváme, že naše životy jsou zcela odlišné od životů našich rodičů, natož pak od životů Strindbergových součastníků.

Láska a obilí

Když šel mladý soudní auskultant k majorovi požádat o ruku jeho dcery, zřejmě ho nenapadlo podívat se na záznamy plodinové burzy; zato major si je prohlédl.
„Miluju ji,“ prohlásil mladý muž.
„Jaký máš plat?“ zeptal se ho starý major.
„Pravda, jen dvanáct set korun, ale my se milujeme...“
„Na tom mi teď nesejde; dvanáct set je málo!“
„Ale mám ještě vedlejší příjmy, a Luisa zná mé srdce...“
„Nech si tyhle hloupé řeči — kolik dělají tvé vedlejší příjmy?“
„Uviděli jsme se poprvé na Boo...“
„Kolik dělají ty tvé vedlejší příjmy?“ Major čekal, tužku připravenou.
„A moje city, ty přece...“
„Kolik dělají ty tvé vedlejší příjmy?“ Major kreslil po sacím papíře klikyháky.
„Vynese to jistě dohromady dost, jen když...“
„Tak co, odpovíš mi nebo ne! Kolik dělají tvé vedlejší příjmy? Čísla, čísla. Fakta!“
„Mám překlady po desíti korunách za arch, dávám hodiny francouzštiny, mám slíbené korektury.“
„Sliby, to nejsou žádná fakta! Čísla, chlapče, čísla! Sepíšu to. Tak co ty překlady?“
„Co ty překlady? To se nedá jen tak vysypat z rukávu!“
„Že se to nedá vysypat z rukávu? Říkáš přece, že máš překlad. Nemůžeš mi tedy říci, jaký je to překlad? Co je to za hloupé řeči!“
„Mám přeložit Guizotovy Dějiny civilizace, pětadvacet archů.“
„Po desíti korunách, to je dvě stě padesát korun. A dál?“
„Dál! To člověk nikdy předem neví!“
„Tak vida, to člověk nikdy předem neví! Jenomže právě tohle by měl předem vědět! To si myslíš, oženit se, to že je prostě bydlet dohromady a laškovat spolu! Ne, ne, můj milý, to znamená za devět měsíců dítě, a děti je třeba krmit a oblékat!“
„Nemusí přece z toho hned být děti, když se dva mají rádi tak jako my, jako my...“
„A jak se tedy, u všech čertů, máte vy rádi?“
„Jak se my máme rádi?“ Položil ruku na klopu své vesty. „Že z toho nejsou děti, když se dva mají rádi jako vy? Blázne! Jsi ty mi ale kus blázna! Jinak se zdá, že jsi řádný chlap, a tak se tedy zasnubte. Ale hleď využít doby zasnoubení k tomu, abys zaopatřil slušný krajíc chleba, protože nás čekají zlé časy. Obilí stoupá!“
Když Ludvík uslyšel tohle zakončení majorovy řeči, zrudl, ale radost, že dostane svou milovanou, byla tak veliká, že políbil starému majorovi ruku. Pane na nebesích, jak byl šťasten! Jak byli oba šťastni! Když si poprvé vyšli do města vedouce se pod paží, celí zářili, měli pocit, že se lidé zastavují a dělají na chodníku špalír, aby jim na jejich triumfální cestě vzdali čest. Kráčeli se vztyčenou hlavou a pružným krokem a hleděli hrdě a povzneseně.
Ludvík teď chodil večer co večer za snoubenkou. Sedali uprostřed pokoje a četli korektury. Luisa ho kontrolovala. A major si říkal, že je to skutečně chlapík. Když skončili, Ludvík prohlásil: „Vydělali jsme tři koruny!“ A políbili se.
Příští večer šli do divadla a dali se domů dovézt — to stálo dvanáct korun.
Někdy, když měl večer hodinu, odřekl ji — co člověk z lásky neudělá! — a šel za snoubenkou. Vyšli si spolu na procházku.
Ale svatba se blížila, začaly jim jiné starosti. Vypravili se do centra, podívat se na nábytek. Museli ovšem začít s tím nejdůležitějším. Když se měly kupovat postele, nechtěla s ním Luisa jít, ale nakonec přece jen šla. Budou mít, toť se ví, dvě postele, budou spát vedle sebe, aby nebylo příliš mnoho dětí, že! A všechno do posledního kousíčku z ořechového dřeva — všechno pravý ořech. A matrace budou mít červeně pruhované a pérované, a péřové spodnice. Přikrývku bude mít každý svou, ale ovšem obě budou stejné — Luisa chtěla modrou, když je blondýnka.
Potom se vypravili do dalšího obchodního domu. Nejdříve ovšem koupili do ložnice matně červenou visací lampu a Venuši z pálené hlíny. A potom jídelní servis; šest tuctů sklenic všech druhů, se zabroušenými okraji. A pak nože a vidličky, s rytým vzorem a monogramem. A nakonec kuchyňské nádobí. Ale to s nimi musila jít maminka.
Můj bože, co měl teď Ludvík práce! Podpisovat směnky, běhat po bankách, shánět řemeslníky, najmout byt, věšet záclony. Ale stačil na to na všechno. Jeho vlastní práce musila zatím počkat, ale jen co se ožení, hned se zas do toho pustí!
Chtěli si vzít pro začátek jen dvoupokojový byt, musejí být přece rozumní, že! Ale když budou mít jen dva pokoje, mohou si dovolit mít je hezké. Ludvík tedy najal dva pokoje s kuchyní v prvním poschodí na jedné z hlavních tříd, na Vládní třídě, za šest set korun. Když Luisa podotkla, to že si stejně dobře mohli vzít tři pokoje a kuchyň ve čtvrtém poschodí za pět stovek, trochu zrozpačitěl. Ale co, jen když se mají rádi! V tom s ním Luisa souhlasila, jenom nechápala, proč by se nemohli mít v třípokojovém bytě s nižším nájemným stejně rádi jako v dražším dvoupokojovém. — Opravdu, bylo to od něho hloupé, věděl to, ale co, jen když se mají rádi!
Konečně měli byt v pořádku. Ložnice byla hotová svatyňka. Postele stály pěkně vedle sebe jako dvě ekvipáže. A slunce svítilo na jejich modrou přikrývku a na bílá, bělostná prostěradla a na maličké „mazlíčky“ s monogramy, které jim vyšila jedna neprovdaná teta; tvořily je velké okytičkované iniciály, jež se proplétaly jakoby v jednom, jedinkém objetí a líbaly se, kdekoli se dotkly. Paní domu měla pro sebe alkovničku, oddělenou japonskou zástěnou. A v salonu, který byl také jejich jídelnou a pracovnou a přijímacím pokojem, trůnil její klavír (stál dvanáct set korun) a jeho psací stůl s desíti zásuvkami, „ořech do posledního kousíčku“, a trymó, samé sklo, a lenošky a příborník a jídelní stůl. „Vypadalo to jako někde, kde se skutečně bydlí.“ Nemohli pochopit, co s nějakou jídelnou — je to se svými vyplétanými židlemi vždycky nevlídný pokoj!
A jednou v sobotu večer byla svatba! A pak to nedělní ráno! Hej — to je přece život! Není to krásné, být ženat? Není manželství skvělý vynález? Člověk smí dělat, co se mu zachce, a ještě mu přijdou rodiče a sourozenci gratulovat!
Jejich ložnice ještě v devět hodin tonula ve tmě. Ludvík nechtěl otevřít okenice a vpustit tam denní světlo, zato rozsvítil ještě jednou tu matně červenou noční lampu: vrhla kouzelnou záři na modrou přikrývku a na bílá prostěradla, teď poněkud pomačkaná, a hliněná Venuše tam stála růžovoučká a nic se nestyděla; a mladá paní ležela v posteli blaženě rozlámaná, ale krásně vyspalá, jako by byla dnes poprvé v celém svém životě dobře spala. Na ulici nic nejezdilo, byla neděle, a zvony zněly v prvním sezvánění nesmírně jásavě a čipernými údery, jako by svolávaly celý svět, aby vzdal díky a chválu tomu, kdo stvořil muže a ženu. A mladý manžel zašeptal ženušce do ouška, aby se trochu pootočila, že půjde říci do kuchyně o snídani. Zavrtala hlavu do podušek.
Vklouzl do županu a zašel za zástěnu trochu se obléci.
Vešel do salonu, slunce tam rozhodilo po podlaze širokou zářivou cestu. Nevěděl, je-li jaro, léto, podzim nebo zima; věděl jen, že je neděle'! Cítil, jak se jeho mládenecký život vzdaluje jako cosi ohavného, temného, a cítil ve svém domově van starého domova svého dětství a současně budoucího domova svých dětí!
Jak je silný! Budoucnost jako by stála před ním jako nějaká hora! Ale foukne na ni a ona se mu sesype jako písek k nohám, a on se vznese přes komíny a hřebeny střech se svou mladou ženou v náručí.
Sesbíral potom šaty poházené po pokoji. Bílý nákrčník našel na rámu obrazu, usadil se tam jako bílý motýl.
Šel pak do kuchyně. Jak se leskne to jejich nové měděné nádobí a čerstvě pocínované pánve! Je to jeho a její!
Vzbudil služebnou, přiběhla jen ve spodničce. Udivilo ho, že nevidí její nahotu. Je pro něho bezpohlavní! Protože pro něho existuje jen jediná žena! Cítil cudnost, jakou cítí otec vůči svému dítěti. Nařídil služebné, aby doběhla ke „Třem bojím“ objednat snídani. Hned ať ji pošlou, ale ať je skvělá! Portské a burgundské! Restauratér ostatně už ví. „Jen ho ode mne pozdravuj!“
Pak se vrátil a zaklepal na dveře ložnice.
„Mohu vstoupit?“
Vykřikla slabě: „Ne, ne, chlapče, počkej chvilenku!“
Prostřel stůl sám. A když služebná přinesla snídani, upravil ji na jejich nové talířky. A složil pěkně ubrousky. A pak otřel vinné sklenky. A postavil svatební kytici ve váze před ženin talíř. A když konečně přišla ve vyšívaném župánku, oslnilo ji slunce a zatočila sejí hlava, ale jen trošičku, jen aby ji mohl posadit do křesla u prostřeného stolu. Musí si teď vypít malý, docela malý doušek kmínky z likérové skleničky a pak si sníst chlebíček s kaviárem! — „Není to skvělé! Když je člověk ženat, může si dělat, co se mu zlíbí! Pomysli si jen, co by asi maminka říkala, kdyby viděla svou Luisu přihýbat si?“ — Obsluhoval ji, naléval jí, obskakoval ji — docela jako by byla ještě jeho snoubenka. To je, pane, snídaně, po té jejich noci! A nikdo jim do toho nemá co mluvit! Je to tak docela v pořádku. Mohou se tak bavit s nejlepším svědomím, a to je na tom nejrozkošnější. Ludvík zažil podobné snídaně už dříve, ale jaký je to do nebes sahající rozdíl! Znechucení, neklid — nechtěl na to teď vůbec pomyslit. A když si po ústřicích vypil sklenici pravého góteborského porteru, nemohl všemi mládenci dost pohrdat. „Jen považ, nejsou to hlupáci, že se neožení! Egoisté to jsou! Měli by na ně uvalit daň na psy!“ Mladá paní se vsak odvážila namítnout, ale co nejvlídněji a nejpovolněji, že „jí je těch ubožáčků vlastně líto — zřejmě si nemohou dovolit oženit se, protože kdyby na to měli, jistě by se všichni oženili!“ Její choť auskultant ucítil bodnutí u srdce, na okamžik se polekal, jako kdyby byl prve příliš zpupný. Vždyť celé jeho štěstí závisí na penězích, na výdělku, a jestli... jestli... Ale co! Skleničku burgundského!
Pustí se teď do práce jako lev. Však oni uvidí!
Pak přišel na řadu pečený tetřívek s brusinkami a vásterásskými okurkami. Mladá paní se trochu zarazila, ale je to přece tak hezké!
„Ludvíčku,“ a položila mu chvějící ručku na rameno, „můžeme si my tohle dovolit?“ Řekla naštěstí „my“!
„Ale co! Pro jednou neubude! Můžeme potom jíst sledě a brambory!“
„Ty jíš sledě a brambory?“
„To bych řekl!“
„Já vím, takhle když se vrátíš z flámu — zapiješ to vínečkem!“
„Holčičko, nech si ty řeči! Na zdraví. Ten tetřívek byl jedinečný! A teď artyčoky!“
„Ale ty ses, Ludvíku, nadobro zbláznil! Artyčoky v tuhle roční dobu! Ty jsou jistě pěkně drahé!“
„Drahé? Cožpak nejsou dobré? No tak! To je přece hlavní! A teď víno! A ještě trochu! Co říkáš, není život krásný? Nádherný! Přenádhemý!“
V šest hodin odpoledne stál před domovními dveřmi polokrytý kočár. Paní Luisa se málem rozhněvala. Ale bylo to tak krásné, uvelebit se vedle sebe na zadním sedadle a pěkně se pohupovat do Obory. „Je to jako ležet spolu v posteli,“ zašeptal Luise Ludvík a dostal slunečníkem přes prsty. Známí se zastavovali na kraji chodníku a zdravili a kamarádi mávali, jako by chtěli říci: „Vida ho, filutu! Vyženils, co!“ A jak byli lidé tak shora malí a jak bezvadná byla cesta, jak lehoučce se jim na tom pérování a na těch polštářích jelo! Vždycinky by to tak mělo být!
Vedli to tak celý měsíc. Plesy, návštěvy, obědy, divadla a po nich večeře. Ale mezitím býval doma. To bylo přece jen nejhezčí! Jak bylo nádherné vzít po slavnostní večeři Luisu tatínkovi a mamince před nosem, posadit ji do fiakru, přibouchnout dvířka, pokynout rodičům a říci: Teď jedeme domů! A tam si budeme dělat, co se nám zlíbí! A když přijedou domů, vytáhnou nějaké ty dobroty a povídají si při nich až do rána!
Doma byl Ludvík vždycky rozumný. Alespoň v principu!
Jednou ho žena chtěla vyzkoušet vločkovou polévkou a solenou rybou se zadělávanými brambory. Jak mu to chutnalo!
Zprotivilo se mu už to vystrojování! Když měla být příští pátek zase solená ryba, přišel Ludvík domů s dvěma bělokury.
Už ode dveří volal:
„Můžeš si, Lízinko, představit — můžeš si představit něco tak neslýchaného?“
„Copak?“
„Nebudeš chtít ani věřit, až ti řeknu, že jsem koupil — a sám — na trhu na Munkbro párek bělokurů, hádej zač?“
Jeho žena vypadala spíš rozmrzele než zvědavě.
„Pomysli, párek za korunu!“
Luisa koupila kdysi párek za osmdesát ořů, ale aby muže nadobro nepřivedla z míry, dodala smířlivě, že tenkrát bylo v zimě hodně sněhu.
„Dobrá, ale uznáváš, že jsou laciné!“
Co by neuznala, aby mu udělala radost! Ale večer měli mít kaši, na zkoušku. Ludvíka velmi mrzelo, že když snědl jednu kuřičku, nedokázal si už vzít tolik kaše, jak by si byl přál, aby ženě ukázal, že o kaši doopravdy stojí. Jí kaši docela rád, ale od té doby, co měl malárii, nesnáší mléko. Nedokáže je strávit, jinak by kaši jedl každý večer, každičký, jen aby se na něho Luisa nemrzela. A tak už nikdy kaši neměli.
Po šesti týdnech paní Luisa ochuravěla. Bolela ji hlava a zvracela. Je to jistě jen slabé nachlazení! Avšak zvracení nepřestávalo. Hm! Nesnědla snad něco jedovatého? Konvice je čerstvě pocínovaná! — Poslali pro lékaře. Lékař se usmíval a prohlásil, že je všechno v nejlepším pořádku. Co je v nejlepším pořádku? Nějaká pošetilost? Řekněte! To přece není možné! Jak by to bylo možné? Kdežpak, věřte, to je z tapet v ložnici, není snad v nich arzenik? Pošleme to ihned do lékárny k vyšetření! — Arzeniku prosto, napsal lékárník. — To je opravdu zvláštní. Žádný arzenik v tapetách! — Paní Luisa churavěla dál. Její manžel se začetl do lékařské knihy — a zašeptal ženě do ouška. — Vida, v tom to vězí! Tak tedy! Stačí teplá nožní lázeň!
Po čtyřech týdnech prohlásila porodní bába, že všechno je „v nejlepším pořádku“.
— V nejlepším pořádku! Nu ovšem, ale přišlo to hrozně brzy!
Když to tedy tak je —jak to bude hezké! Pomysli jen, děťátko! Hurá! Budeme tatínek a maminka! A jak se bude maličký jmenovat? Protože to přece bude kluk! To je jasné!
Ale paní Luisa teď zasáhla a promluvila vážně se svým chotěm. Co se vzali, neměl překlad ani korekturu! A s pouhým platem nevyjdou.
— To je pravda, žili si teď trochu nad poměry. Panebože, vždyť člověk je jen jednou mladý! Ale od nynějška to bude jinak.'
Nazítří zašel pan auskultant k svému starému příteli aktuárovi a prosil ho, aby se za něho zaručil, že si potřebuje vypůjčit. „Víš, brachu, když je člověk na nejlepší cestě stát se otcem, nemůže se vyhnout výdajům!“
„Docela má řeč, milý brachu,“ odpověděl přítel aktuár, „a proto si také nemohu dovolit se oženit. Jsi šťastný, že ty si to dovolit můžeš!“
Ludvík se styděl na něho naléhat. Jak se má doprošovat toho starého mládence, aby pomáhal jeho dítěti, když sám si nemůže dovolit mít je. Ne, to nedokáže!
Když přišel domů k obědu, vypravovala mu žena, že ho hledali dva páni.
„Jak vypadali? Byli mladí? A měli skřipec? Tak to jistě byli moji staří dobří kamarádi, poručíci z vaxholmské posádky.“
„Ne, poručici to nebyli, na to byli staří!“
— Ach, tak už ví! Byli to staří známí z Uppsaly, patrně docent P. a asistent Q. — chtěli se asi podívat, jak se jejich starý Ludva má jako ženáč!
„Ne, nebyli z Uppsaly, byli ze Stockholmu.“
Zavolali služebnou. Podle ní vypadali nevlídně a měli hole.
„Hole! Hm!“ — Nechápal, kdo by to mohl být. Však se to časem doví — říkali přece, že přijdou jindy. Ale byl dnes náhodou dole u přístavu a koupil tam žejdlík jahod, za babku, byly opravdu směšně laciné!
„Představ si jen, žejdlík jahod za korunu padesát, v téhle roční době!“
„Ludvíku, Ludvíku, kam to takhle půjde?“
„Půjde to ef ef! Slíbili mi dnes překlad.“
„Ale máš, Ludvíku, dluhy!“
„To jsou samé maličkosti. Počkej, jen co dostanu tu velkou půjčku!“
„Půjčku! To bude přece nový dluh!“
„Bude, ale za jakých podmínek! A teď už dost o těchhle věcech! Nejsou ty jahody dobré? Viď že! A nechutnala by na ně sklenička sherry? Co? Lino, doběhni ke kupci pro láhev sherry. Světlé! Pravé!“
Když se po obědě na pohovce v salonu prospal, prosila ho žena na slovíčko. Ale nesmí se na ni zlobit!
— Zlobit? On a zlobit se! Chraň pánbůh! Asi peníze na domácnost?
—Jak jinak! Odběrná knížka u kupce je nezaplacená. Řezník upomíná, drožkář vyhrožuje, jedním slovem je to k zbláznění!
„Nic jiného? Zítra dostanou zaplaceno do poslední grešle. Ta nestydatost, upomínat o takové maličkosti! Dostanou zítra zaplaceno vše do poslední grešle, ale přijdou o zákazníka! A teď už o tom nebudeme mluvit. Půjdeme na procházku. Ne, vůz ne! Pojedeme do Obory elektrikou a trochu se tam z toho provětráme.“
Vyjeli si tedy do Obory, a když zašli do Alhambry a objednávali si oddělenou místnost, mladí páni ve velkém sále si šuškali. Myslili si zřejmě, že jsou na honbě za dobrodružstvím. Legrační, co? A ztřeštěné! Ale paní Luise se to příliš nelíbilo. A ten účet potom! „Kdybychom byli zůstali doma, co jsme mohli za ty peníze mít!“
Měsíce ubíhaly. Luisiň čas se blížil. Potřebovali kolébku a výbavičku. Potřebovali toho tolik. Pan Ludvík celé dny běhal a sháněl práci a peníze. Avšak obilí na burze stouplo, nastávaly zlé časy. Nikde žádný překlad, žádná korektura. Z lidí se stali materialisté. Nečetli už knihy, za své peníze si kupovali jídlo. V jaké to zhrublé, prozaické době žijeme! Ze života se vytrácejí ideály a bělokury nedostaneš pod dvě koruny za párek. Drožkáři nechtějí vozit pana auskultanta do Obory zadarmo, protože také oni mají ženu a děti a také kupec chce dostat za své zboží zaplaceno. Ach, jací jsou to realisté!
Přišel očekávaný den a skoro už noc. Ludvík se musil obléci a běžet pro porodní bábu. Musil odbíhat od ženina lůžka do předsíně vyjednávat s naléhajícími věřiteli. A pak držel v náruči svou dceru! Rozplakal se při tom, protože cítil odpovědnost, odpovědnost těžší, než měl sílu nést, a dělal v duchu nové sliby. Ale měl nervy už nadranc. Dostal překlad, nemohl však u něho sedět, protože musil neustále běhat a shánět živobytí.
Přiřítil se s radostnou novinou za tchánem, který právě přijel do města.
„Jsem otcem!“
„To je hezké,“ řekl tchán. „Doufám, že dítě uživíš?“
„Ne, pro tuto chvíli ne. Musíš nám vypomoct!“
„Dobrá, pro tuto chvíli! Ale ne v budoucnu!“ Nemá sám víc, než co potřebují on a ostatní jeho děti!
A Luisa musí mít slepici; Ludvík ji sám koupil na trhu. A také víno, johannisberské, láhev za šest korun. Toť se ví že pravé!
A porodní bába musí dostat stovku. „Proč bychom jí měli dát míň než druzí? Kapitán K. dal jí přece také stovku.“
Paní Luisa byla brzy zase na nohou. Byla zas jako děvčátko, v pase štíhlá jako proutek, jen trochu pobledlá, ale to jí slušelo.
Tchán je přišel navštívit a promluvil si s Ludvíkem mezi čtyřma očima.
„Budeš teď tak laskav a dáš nějaký čas pokoj s dalšími dětmi, nebo se zruinuješ!“
„Takhle mluví otec? Copak nejsme manželé? Cožpak se nemáme rádi? Nemít děti!“
„Ale ano, ale člověk pro ně musí mít chleba! Všichni mladí lidé by se jen chtěli nulovat, dovádět, lézt spolu do postele, bavit se, ale kde je odpovědnost!“
Z tchána se zřejmě také stal materialista. Jaká bídná doba!
Nadobro bez ideálů!
Jejich domov byl podminován. Jejich láska žila, neboť byla silná, a mysl mladých shovívavá. Avšak exekuční úřad shovívavý nebyl. Čekala je konfiskace majetku, hrozil jim konkurs. Raději tu konfiskaci. Tchán přijel s velkým vozem, sebral dceru a dceřinu dcerku a zeťovi zakázal ukázat se, dokud nebude mít pro ně chléb a dluhy zaplaceny. Dceři neřekl nic, ale když si ji odváděl domů, měl pocit, jako by se navracel se svedenou. Propůjčil nevinné dítě na rok mladému pánovi a teď jí dostal zpět „zneuctěnou“. Chtěla sice zůstat u svého muže, ale nemůže přece bydlit s dítětem na ulici!
A tak se pan Ludvík musil dívat na to, jak mu boří a roznášejí jeho domov. Však vlastně ani nebyl jeho, když ho doposud nezaplatil! Hu! Ti dva pánové se skřipcem sebrali postele a ložní prádlo, sebrali jejich měděné pánve a ostatní nádobí a jídelní servisy a lustry a svícny, všechno, všecičko!
A když pak Ludvík stál sám v těch dvou pokojích, jaká prázdnota, jaká pustota. Kdyby mu alespoň byla zůstala ona!
Ale co by si počala v těch prázdných místnostech! Ba, je to takhle nejlepší. Jí je přece docela dobře!
A pak na něho dolehl krutý život ve vší vážnosti. Sehnal si práci v jedněch ranních novinách — čtení korektur. O půlnoci musil být na místě a odcházel odtamtud o třetí. V úřadě mohl zatím zůstat, když nedošlo ke konkursu, ale postup měl zaražen.
Nakonec přece jen směl ženu a dcerušku jednou týdně navštívit, ale vždy pod dozorem. A musil v noci ze soboty spát v komoře vedle tchánovy ložnice. A v neděli večer se musil vrátit do města, aby noviny mohly v pondělí ráno vyjít.
Když se loučil s ženou a dceruškou u vrátek, kam ho doprovázely, a když jim mával z posledního návrší, cítil se nesmírně ubohý, nešťastný a ponížený. A což ona!
Vypočet!, že bude potřebovat na zaplacení svých dluhů dvacet let! A potom? Potom stejně nebude moci ženu a dítě uživit! Má vůbec nějakou naději? Nemá! Kdyby tchán zemřel, octly by se jeho žena a dítě na dlažbě; neodvažoval se tedy přát jejich jediné opoře konec.
Ach, jak je ten život krutý, když nedovede zajistit lidem živobytí, třebaže všem ostatním tvorům je dává zdarma!
Jak je krutý, jak je krutý! Proč nemůže život dávat kury a jahody všem lidem! Jak je krutý, jak je krutý!


Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Salman Rushdie
Satanské verše

Nakl. údaje: [Česko : s.n., 1995]
ISBN (Brož.)

Pro průměrného obyvatele Evropy, jež má za sebou staleté boje o náboženskou toleranci, jsou události kolem Satanských veršů (název je odvozen od poněkud sporné původní verze 53. sútry Koránu Sarat-annajim {Sútra Hvězdy}, ve které měl Prorok oslavovat tři předislámské bohyně al-Lát a al-´Uzzá a Manát, ale verše později jako dílo ďáblovo zavrhl) zcela nepochopitelné, byť pro tolik liberální západní myšlení byla satira na účet Ježíše Krista ještě před několika málo desítkami let přísné tabu (viz Moje zápisky Leonida Andrejeva).
Nicméně, krátce po svém vydání v září 1988 Satanské verše vyvolali velkou kontroverzi v celém islámském světě - již 5. řijna byla kniha zakázána v Indii, 24. listopadu v Jihoafrické republice a krátce na to i v Pákistánu, Saudské Arábii, Egyptě, Somálsku Bangladéši, Súdánu, Malajsii, Indonésii a Kataru. 14. ledna 1989 byly její výtisky protestantivně páleny v anglickém Bradforu, 12. února bylo při veřejných protestech v Islámábádu policií zabito pět lidí, 14. února Ruholláh Chomejní, duchovní vůdce Iránu, vyhlásil na Rushdieho fatwu, protože se nejen provinil proti islámské víře, kdy se v Satanských verších mnohokrát vyznává ze svého bezvěrectví, ale navíc Muslimy urazil i svou satirou proroka Muhammeda. 24. února pak za smrt Rushdieho Chomejní vyhlásil odměnu 3. mil. dolarů. Téhož dne bylo policií při protestech před Britskou ambasádou v Bombaji usmrceno 12 lidí. Další lidé zemřeli v Egyptě ale i na mnoha dalších místech. Kniha byla též mnohokrát veřejně pálena. V roce 1991 byl v Tokiu ubodán její japonský překladatel, pobodán italský překladatel v Miláně, v roce 1993 pak zastřelen překladatel do norštiny. 37 hotelových hostů uhořelo při veřejných protestech proti tureckému překladateli.

„Tímto dávám na vědomí všem horlivým muslimům na celém světě, že autor knihy s názvem Satanské verše - která byla napsána, vytištěna a publikována jako útok na Islám, Proroka a Korán – jakož i všichni, kdo se podíleli na jejím vydání a jsou zodpovědní za její obsah, jsou odsouzeni k smrti.
Vyzývám všechny horlivé muslimy, aby je popravili rychle, tam kde je naleznou, takže už se nikdo další neodváží napadat muslimské svátosti. Boží vůlí je, kdokoli by byl zabit na této cestě, stává se mučedníkem.“ Ajatolláh Chomejní, 1988

Pro západní svět jsou Satanské verše verše symbolem boje umění proti zpátečnictví a náboženskému fanatismu, avšak Islám za sebou nemá staletí náboženské nesvobody, metod inkvizice i církevního boje o světskou nadvládu, proto není víra v Boha a jeho proroka Muhammeda projevem nevzdělanosti, jak by se mohlo z pohledu průměrného Evropana zdát, ale životní názorem, zatímco naše sekularizace a ateismus zase nejsou ani tak doprovodným jevem myšlenkového pokroku a civilizace, ale přetrháním železných okovů, jež však vzhledem k odlišnému vývoji nemají v Islámu paralely.
A Salman Rushdie si byl nucen vzhledem ke svému muslimskému původu být vědom, že Satanské verše budou brány jako provokace i urážka a nelze se tedy nedomnívat, že Rushdie není zdaleka tím nevinným umělcem, jak se snaží prezentovat a jak je ostatně i v Západním světě zcela nekriticky přijímán, ale Satanské verše byly prvoplánově zamýšleny jako obchodní artikl, jenž díky předpokládané kontroverzi a protestům dodá zboží reklamu a potažmo prodejnost. - Tento obchodní model si Rushdie vyzkoušel již v roce 1980 na knize Půlnoční děti (Midnight’s children), pro kterou byl sice donucen emigrovat z Indie, ale kniha se díky této reklamě setkala s nebývalým zájmem ze strany západních čtenářů a z Rushdieho se stal přes noc celosvětově známý spisovatel.
V roce 1990 se Rushdie sice pokusil o jednostranný dialog ve formě svého eseje V dobré víře (In Good Faith), ve kterém se omluvil z úrážky vůči Islámu a Prorokovi, což učinil i mnohokrát poté, ale současně přívržence svého bývalého náboženství dále provokoval v otevřených zpovědích, ve kterých se vyznával z praktikování černé magie a alchymismu i z přátelství s poněkud kontroverzními okultisty v čele s Antonem LaVey, autorem Satanské Bible.
Nicméně po smrti Ajatolláha Chomejního v roce 1989 se pod politicko-ekonomickými tlaky ze strany Evropské Unie a Velké Británie postupně zmírňoval postoj Iránu tak, že Iránský prezident Mohammed Chatamí v rozhovoru pro New York Times prohlásil, že Iránská vláda se Rushdiem již nijak nezabývá. V roce 1993 mluvčí Iránského parlamentu Nateq Nouri prohlásil, že Irán nemá a nikdy neměl v úmyslu Rushdieho usmrtit, nicméně nejvyšší státní prokurátor Morteza Moqtadie v den 10. výročí vyhlášení fatwy zopakoval, že je nutné Rushdieho zabít:

„Prolití krve tohoto muže je povinnost. Každý muslim, který slyší urážku Proroka, musí usmrtit tu osobu, která spáchala tu urážku. Nejlépe je, aby se ho pokusili nejdříve usmrtit ti lidé, kteří jsou mu nejblíže.“

V roce 1999 vypsala jedna iránská organizace za Rushdieho hlavu odměnu ve výši 2,8 mil. dolarů a roce letošním (tj. 2005) Chomejního fatwu potvrdil Nejvyšší iránský duchovní vůdce Ajatoláh Chameneí s tím, že fatwu může zrušit jen smrt odsouzeného či duchovní ve stejně vysokém postavení jako Ruholláh Chomejní.

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Vítězslav Nezval
Sexuální nocturno : příběh demaskované iluse

Nakl. údaje: Praha : Torst, 2001
ISBN 80-7215-157-6 (brož.)

Vítězslav Nezval ve svém slavném, avšak prakticky zcela neznámém, dílku Sexuální nocturno dokazuje, že z pera básníkova dostávají i slova typu „mrdat“ či „kunda“ zcela poetických významů. Ba, Nezvalovy vzpomínky na léta svého pohlavního probuzení vysoce překračují průměrné kvality nejen tzv. lechtivé literatury, ale svým bohatým jazykem se směle řadí do kategorie básní v próze tak, že je jedním z Nezvalovsky nejcharakterističtějších děl a bezpochyby patří mezi základní díla nejen české meziválečné avandgardy ale české moderní literatury vůbec.
Na první vjem by se mohla naskýtat jistá paralela s Hrdinskými činy mladého donchuána z pera Guillaume Apollinairea, avšak překračuje-li Apollinaire jen v několika náznacích hranice brakové literatury, pak si Nezval co do otevřenosti své zpovědi nijak nezadá ani s těmi nejnaturalističtějšími výtvory, ovšem formou, jež krásou svých asociovaných obrazů čtenáři nedovoluje uvědomovat si její obvyklý význam tak, že Sexuální nocturno bez pochyby patří do kategorie erotické literatury, ovšem s dodatkem, že tuto kategorii povyšuje do nejvyšších duchovních sfér.
Dílko bylo poprvé a na sedm desetiletí i naposled vydáno v rámci Štýrského Edice 69 v roce 1931 s doprovodnými Štýrského litografiemi, jež již samy o sobě jsou dílem nejvyšších uměleckých kvalit.
Pro srovnání krásy Nezvalovy otevřené zpovědi uvádím úryvky jak ze Sexuálního nocturna tak z dalších podob Nezvalovým vzpomínek na svá raná gymnazijní léta v Třebíči v letech 1911-19: Pan Marat a Z mého života.

Sexuální nocturno

»Naproti bordelu byl veliký dům stavitele, který postavil tuto čtvrť a po němž se jmenovala. Na dvoře bylo několik hromad prken a dříví.
Jinak byla celá ulice beze světla. Na bordelu byla lampička.
Srdce mi bušilo, neboť jsem se rozhodoval, mám-li, či nemám-li jít do bordelu.
Mohl jsem několikrát pohnout rukou a bylo by mne to na chvilku přešlo. Ale představa, že budu ležet na ženě, mne zdržovala od onanie.
Napadlo mne také: Co, když mne vyhodí? Ale spolužák mě v tělocvičně vždyky ujišťoval, že tam se nikoho neptají jak je stár.
Přešel jsem silnici. Zapl jsem si kalhoty a otevřel dveře bordelu.
Vstoupil jsem do jakéhosi klenutého sklepa. Připomínalo mně to řeznickou lednici. Zdi se potily jako v ní. Bylo tu několik dvěří. Nevěděl jsem kudy.
Z klozetu šla dívka. Zeptala se mne:
- Chcete jít do lokálu nebo na pokoj?
Odpověděl jsem ustrašeně:
- Na pokoj.
Bylo dobře, že jsem ji potkal v tomto sklepení a téměř potmě. Jinak bych asi utekl. Vzala mne za ruku a vedla mne po schodech a zpívala. Všecky nevěstky zpívají. Zpívala nesrozumitelnou operetu. Procházel jsem se podél kavárny. Kavárna. Kavárna, zrcadlo, nepřístupné jedenáctiletému chodci, jenž se opájí kočovnými herečkami. Tenkrát seděly od rána do večera za nakloněnou okenní tabulí. Pro tyto ženy, které čas od času s nesmyslnými cikádami rozvalily se u okna, dopustil jsem se malé defraudace.
Miloval jsem drogerie, jako by v nich, tajně zprostředkovány vůněmi, mluvily a spaly.
O slečně Gerberové se říkalo, že je syfilitička. Běžel jsem po schodech a říkal jsem si v duchu: Syfilitička, syfilitička. To znamenalo: zpívá příliš krásně, má kolena, podvazky - zpívá. Čeká po představení na gáži a je syfilitická. Šílel jsem po slově syfilis. Bylo to nové iluminované slovo - žena. A kromě toho jsem nikdy nepřestal prahnout po tom, abych směl vyloupit její krabice s kostymy. Na štěstí bydlela v opuštěné díře, odkud před několika týdny vyvezli na hřbitov osmdesátiletou stařenu, která mi naháněla strach, když jsem se vracel ze školy. V pustém bytě po stařeně, která byla nyní patrně prolezlá již červy a na hřbitově, kam nejednou při footballovém tréningu padl míč. Nikdy jsem nezapoměl na tento žlutý mezanin. Je to pro mne tentýž mezanin, kde se dopouští Raskolnikov vraždy na lichvářce.
Slečna z klozetu prospěvovala anonymní operetu. Měl jsem pocit, že mne vleče někam pod zbořeniště. Podél stěn vyrážely klíčící brambory. A v rychlosti blesku jsem slyšel míhati se dědečkovu sekyru při stahování dobytčat v lednici. Asi za šestým schodem (klopýtal jsem) bylo světlo. Tato překvapující finesa bordelu mně nahnala smrtelný strach. Bylo to, jako když jsem spatřil ne víc než v šesti letech ilustrované sešity Vězně v Andělském hradě. Měl jsem pocit, že se vyřítí z osvětlené alkovny pes. Ale pranic. Bylo to překrásné. Bylo zde teplo a nevěděl jsem pojednou, že je to okno, ze kterého ve dne lze pozorovati kupy dříví na stavitelově dvoře.
Málokdo si uvědomil tak přesně, jaký má smysl uzavřený prostor, jako E. A. Poe v Havranu. Tento pokojík byl naprosto isolován. To znamená: Město změnilo proporce. Již nesousedil se sklepením. Naprosto isolovaný pokoj, právě tak jako světnice, jejímž sousedstvím je jen vítr, která je přeplněna intenzivním světlem a kde trčí poprsí Palas Atheny, na něž se vrhne šílený pták. Ale tento pokoj měl zrcadlo, které přestalo býti zrcadlem, zrcadlo-album, zrcadlo-román. Nevím, jak jsem se dostal přes práh této mysteriosní místnosti, kterou nedovedu popsati. Nedovedu ji popsati. Snad podivuhodný interiér, úmrlčí komora z nejkrásnější básně Walt Whitmana. Bylo o tu docela příjemné. Kolem lampy u stropu byl jakýsi oficielní dým. Bylo tu něco z podzimu, z opravdového podzimu bez přírody, z podzimu, který je jen mlha a který vyhledává něco mnohem determinovanějšího než je krajina. Patrně se tu dlouho kouřilo. Ale tento kouř, vydechovaný mnohem spíše z fotografií mužů, než ze skutečných cigaret, mně dával jistotu, že jsem mimo onen neskutečný svět, kde se pálí ohně a kde se očkuje proti choleře. Byl to naprosto skutečný pokoj, divan nadnášel mou prdel tak naprosto skutečou a naprosto skutečná kurva, která se právě vracela ze záchodu, odhodila cosi jako šaty. Měla jakési strakaté spodní prádlo a to mně vracelo vědomí, přesto, že již dávno seděl havran na imaginárním poprsí Palas Atheny. Procitl jsem. Byl tu pach z divadelních paruk. Řekl jsem si v duchu: bordel. Říkal jsem si neustále: bordel, bordel, bordel, bordel. A také s procitnutím zaznělo někde hluboko za mým jazykem slovo mrdat. Kurva se právě učesala. Nalila do lavoru trošičku vody. Pak velice neurvale vrazila do mé netečnosti. Seděla na divaně. Byl to opět vpád neskutečné jímavosti. Byl jsem kdesi doma na půdě a listoval jsem si německým vydáním Justiny a Julietty. Vynořovaly se přede mnou tituly: Rote Mühle, Zwanzig Marken Gage und eine Equipage. Souliéův román La Cadavre. Slečna se podobala všem ženám z rytinových ilustrací těchto sešitků. Opět jsem nepostřehl, že se vedle mne hemží maso nevěstky. Náhle stěny ztratily veškerý ornament. Ta kurva promluvila. Sotva její hlas rozhoupal hodinové kyvadlo (nyní byl pokoj právě tak příjemný a pohodlný jako při vstupu), probral jsem se z pavučin na půdě a můj původní úmysl se vrátil k mému dřepění na zídce nad stavitelovým dvorem. Můj poklopec byl rozepjatý na jeden knoflík. Zastyděl jsem se. Slečna se pohodlně usadila na divan a zřejmě nespěchala. Neměl jsem odvahy zůstat v dotyku s jejím okem. Bylo to, jako když sourozenci, kteří spolu spávají na jednom loži, dělají mezi sebou, usínajíce, mezeru. Slovo mrdat ztratilo pojednou svůj smysl. Můj ocásek byl žalostně svraštělý. Nepřál jsem si nic, než abych směl být ponechán v pachu divadelních paruk. Málokterá z hlav, s nimiž jsem si dával rendez-vous na dolní straně, by mne byla odcizila tolik myšlenkám na smyslnost jako tato ležérní, velice ospalá hlava. Ale slečna si nebyla přece jenom jista. Pokusila se znovu o cosi jako operetu. Když jsem zůstal znovu tak nepatrně schoulen, zřejmě mně prohlédla. Řekla mi:
- Tys dosud nemrdal?
Ale tentokrát to slovo mrdat mělo právě opačný účinek, než kdykoliv jindy. Umrtvovalo každou mou smyslnost. Mělo nanejvýš tu cenu, že jsem si uvědomil mluvící ústa. Ale neodvážil jsem se ani představiti si polibek. Slečna mne uchopila za ruku a řekla velice shovívavě:
- Hrej si se mnou hlupáčku.
Svékla kalhotky. To mě naprosto probudilo. Bez přechodu a pro tolik pozorovatelů neprosto nesmyslně vrhl jsem se hlavou do jejího klína. Ucítil jsem pach, kterým mne omamovaly špinavé košile služek. Bez přechodu a jako blesk na nevinném nebi čurák mně stál. Všecko se pojednou změnilo. Vrhl jsem se v pokojíku E. A. Poea na tělo kurvy. Můj jazyk se octl mezi jejími naparfumovanými zuby.
Její ruka mne svlékala z kalhot. Vrhl jsem se do její díry tak nepředvídané a tak jedinečně proporcielní. Neodvážil jsem se pohnout. Byl to veliký rozdíl proti ruce tak vycvičené pod pláštěnkou naproti korsu. Díra mne obklopila horkou neexistencí. - Mrdal jsem. Mrdal jsem a stříkalo to ze mne do díry, která se jaksi sama pohybovala jako slimák.
Křičel jsem:
- Mrdat, mrdat!
Řekla:
- Vydrž to a zůstaň ještě chvilku.
Já jsem byl šťasten, neboť by se mi bylo chtělo zůstati tak věčně.«

Pan Marat

»Naproti nevěstinci bydlel stavitel. Na rozsáhlém dvoře bylo složeno dříví. Byl to velký kontrast k přízemnímu domku, s druhé strany dvoupatrovému.
Chlapci tam vrazili. Předsíň Kavárničky se podobala klenutému dvorku. Také to byla trochu lednice. Stěny se potily a na mnoha místech se drala ze zdi plevel. Takové jsou sklepy, v nichž se chovají brambory. Lord se dobře vyznal a Štefa vkročil do „transu“. Vlastní kavárna byla malá a měla dvě místnosti, mezi nimiž byly otáčecí dveře. Sedli si ke dveřím a viděli Šulce. Na klíně mu seděla nevěstka. Lord zapískal. Počínal si furinatsky. Chtěl Jakubovi imponovat. Nevěstka nechala Kulu Kulou a přiběhla. Vzala Lorda kolem krku a políbila ho. Řekla hochům, aby šli dál. Jakub by nejraději utekl. Měl strach. Ale jeho strach byl příjemný. Dostával se do ovzduší své rytinky. Konečně, přišli sem jen proto, aby kompromitovali Šulce. Lord šel a kouřil. Jakub neuměl kouřit. Ničím nedovedl zakrýt své rozpaky. Sedli si šikmo naproti Kulovi. Mračil se jako ve škole a bubnoval prsty na stůl. Nevěstka si šla sednout Kulovi na klín. Rozvázala mu kravatu. Kula cukal koutky, jako když se pokoušel ve škole o vtip. Neviděl hochy. Položil dívce ruku na ňadro. Byl v sedmém nebi. Lorda to nebavilo. Zavolal na dívku. Kula se obrátil a spatřil je. Zvedl ruce, jako by chtěl uhodit do stolu, jak to dělal ve třídě. Vstal a jeho pohled se zaryl do země. Byl naprosto bezradný. S hlavou k zemi udělal dva kroky směrem k hochům. Pak se obrátil čelem vzad, narazil si klobouk na hlavu a utekl. Dívka za ním volala. Lord odfukoval kouř a smál se. Jakubovi nebylo do smíchu. Řekl: „Tak zas půjdem.“ Lord se na něho podíval nechápavě.
- Půjdu tedy sám.
Lord pokrčil rameny. Jakub nechal na stole peníze za limonádu a šel pryč.
Ale jakmile vstoupil do „sklepa“, nevěděl kudy kam. Byla tma. Otevřel jedny dveře.
Vedly na kloset. Rychle je přirazil a chtěl se vrátit do lokálu a požádat Lorda, aby ho odvedl. Rozhlédl se po přesíni a spatřil mezi dveřmi světlo. Byl rád, že se nemusí vracet. Podobalo se to snu a „transu“. Otevřel dveře. Ale místo na ulici vstoupil do navoněného pokojíka. U zrcadla seděla dívka v negližé a pudrovala se. Šla za Jakubem. Jakub chtěl promluvit. Nemohl. Stál, ačkoliv chtěl běžet. Dívka ho vzala za ruku a mluvila na něho německy. Nerozuměl jí ani slova, poněvadž mluvila dialektem. Byl nervosní. Cítil na své ruce její malou horkou ruku. Dal se vést jako ve snu. Už překročil práh pokojíka. Dívka zamkla dveře. Byl jako v barevné ilustraci. Díval se na ni jak žena, která se bojí a která se nedovede bránit. Zdálo se mu, že dívka je krásná. Byla alespoň neobyčejně něžná. Sedl si. Měl pocit, že je v divadelní šatně z napínavého románu. Vdechl zhluboka. Ještě jednou. Trochu se uklidnil. Ale vždyť musí být směšný. Nebyl. Byl nevinný. Neodvažoval se podívat na dívku. Byla to ilustrace; křiklavá, fantaskní, smutná a velmi málo smyslně působící. Vzpomněl si na šlajer paní Rážové. Dívka vytáhla ze stolu cigerety a prosila ho, aby jí dal oheň. Neměl zápalky. Vzala ho něžně kolem krku a políbila ho. Cítil divadelní šatnu. Nechal se políbit po druhé a po třetí. Nevěděl, co mluví. řekl: „Muluji vás.“ Rozpínala mu na krku košili a dotýkala se ho.«

Sexuální nocturno

»Ve dvanácti letech jsem měl velikou ostudu. Byl jsem zamilován do hrozně protivné, nafintěné holky z měšťanské školy. Chodila k mému bytnému na zpěv a koketovala se mnou. Byl jsem tlustý, nemotorný a choval jsem se hloupě. Nedovedl jsem jí říci kloudného slova. Na kluzišti jsem jí připínal a odepínal brusle. Potom jsem jezdíval na dva kroky za ní. Křičívala po mně idiote a já jsem nerozumněl, co mi chce. Měla si pět nebo šest kamarádek, které se od ní nehnuly. Dělala báječné kroužky. O pololetních prázdnicách přijel dědeček a dal mně korunu. Koupil jsem si v papírnictví porculánového panáčka s gumovým kloboukem. Dalo se to naplnit vodou a mačkal-li se klobouk, panáček čural. Poslal jsem jej svému ideálu. Napsala mi psaníčko. „Rozumíš těm věcem?“
Vzkázal jsem jí po kamarádkách, že ano.
V druhém se mne ptala, jak se rodí děti. Odepsal jsem jí s upřímnou radostí:
„Napřed se mrdá a pak se za devět měsíců narodí.“
Tato episoda není zbytečná. Objasní nám trochu poměr, jaký máme ke slovům, která souvisí s erotikou.
Děvčátka mne následovala za kluziště do odlehlé zahrady. Chcal jsem a dívky se na to dívaly. Domluvily jsme se, že s nimi půjdu za klášter a že jim ukáži, jak se mrdá.
Napínalo mne to. Dívky šly za mnou, ale na náměstí se mi rozutekly.
Napsal jsem jejich princezně tajným inkoustem milostný dopis. Bylo v něm spousta banálních frází. Nepřišla na schůzku.
Ani ne za týden mne chytl před eskortou katecheta a zamračeně mi poručil, že na něho mám čekat. Hrozil mně.
Nevěděl jsem proč. Je to snad proto, že jsem chcal u kostela? - Ano, viděl mne jeden kapucín.
Bylo mně do pláče. Katecheta mne měl rád. Tahal mne při náboženství za tváře a polácával mi zadnici. Byl homosexuální, ale já jsem nevěděl co je to.
Po eskortě si mne vzal kolem krku a ptal se mne, co jsem psal za dopis školačce z měšťanky. Třásla se mně kolena. Přiznal jsem se k milostnému psaní, psanému chloridem kobaltnatým. Vzpomněl jsem jen na jednu blbou větu.
Katechetu to uspokojilo. Hladila mne po hlavě, břiše a nohou.
Ale den nato mne zastavil na schodech bytný a dal mi domácí vězení.
Čekal jsme na něho do čtyř hodin.
Ptal se mne na mé psaníčko. Když jsem mluvil o chloridu kobaltnatém, rozkřikl se. Nešlo o to psaní, šlo o lístek, psaný na kluzišti.
Vynasnažím se reprodukovat jeho výslech:
- Klekni!
- Vstaň!
- Klekni!
- Vstaň!
- Budeš mluvit pravdu?
- Prosím, já už jsem měl vyšetřování ve škole a pan katecheta mi odpustil.
- Mlčet! Ona se tě na něco ptala?
- Prosím, ona za to nemůže, já jsem jí poslal neslušného panáčka.
- Popiš mi ho.
- Prosím, je z porculánu a má gumový klobouček.
- Popiš mi ho přesně, nebo tě uhodím!
- Uhoďte, prosím. Koupil jsem ho v papírnictví za korunu od dědečka.
- Popiš ho přesně.
- Ten panáček, prosím . . .
- Co?
- Je neslušný.
- Co dělá?
- Prosím, je neslušný.
- Řekneš to?
- Prosím, on . . .
- Co?
- Močí . . .
- Jak tomu říkáš ty?
- Prosím, abych to nemusel vyslovit.
- Musíš!
- Chčije . . .
- Ty prase!
Bytný mne uhodil a křičel:
- Já tě bít nebudu, ať se tě potrestá otec.
Pak se mne zeptal:
- Co ti psala ona?
- Prosím, abych jí řekl, jak se narodí dítě.
- Ne, lžeš!
- Jak se rodí děti . . .
Styděl jsem se strašně. Byl to veliký rozdíl, říci jak se narodí dítě a jak se rodí děti. Jak se rodí děti, ten slovní obrat rodí děti, to byl terminus technikus a obsahoval v sobě brutalitu svého rozluštění.
- A co tys jí odepsal?
- Neřeknu, prosím.
- Musíš!
- Já se stydím.
- Na tom nesejde. Mluv!
Po dlouhých otázkách jsem si dodal odvahy a řekl jsem:
- Nejprv se dělají nestydaté věci a pak se za devět měsíců narodí.
Bytný se ironicky rozesmál a dal mi políček.
Křičel:
- Ty prolhanče, tak jsi to nenapsal. Chci to slyšet doslova.
Šly na mne mrákoty. Nedovedl jsem si představit, že bych mohl před dospělým člověkem vyslovit to slovo.
Bytný stál na svém a s tak velkou houževnatostí, jako by se při tom sám ukájel.
Dal jsem se do pláče. Vzlykal a třásl jsem se.
Bytný stále křičel:
- Řekni to slovo, řekni to slovo!
Zavřel jsem oči a v mrákotném stavu jsem ze sebe vykoktal:
- Napřed se mrdá a pak se za devět měsíců narodí.
Bytný do mne strčil, až jsem se zapotácel k harmoniu.
- Odkud znáš to slovo?
Přede mnou se vynořilo několik líbezných scén z dětství.
Viděl jsem primitivní záchod na hnojišti u ševců. Na tomto záchodě jsem se zavíral jako dítě se staršími kamarády, kteří mne poučovali.
Žandovi to už teklo. Seděl na díře, měl zamhouřené oči a onanoval. Pak mu vystřikl bělavý sopel. Bylo to podivuhodné.
Pak jsem se viděl za kapličkou uprostřed hloučku kluků. Dělali jsme totéž, co Žanda. Já jsem byl ještě příliš mlád. Nepřišlo mi to. Styděl jsem se.
Jindy jsme to prováděli na stromě mezi dozrávajícími třešněmi.
Bytný na mne zaútočil:
- Odkud znáš to slovo, zpustlíku?
- Od Žandy.
Bytný psal rodičům a přirazil hned na bytném. Psal otci:
- Ten akt nazval slovy, jakého se užívá jen mezi pustlými.
Měl názor lidské společnosti. Jak je o směšné. Romanopisec se má zesměšňovat a užívat opisných frází, zatím co slovo mrdat vystihuje jedinečně pohlavní styk. Jsou na štěstí staré slovníky, kde má toto slovo svůj pomník. Jak jsem se po něm pídil. Když je vyslovuje při koitu polibek milenců, vnášejí do něho rychlou závrať. Nesnáším jeho hanebná a komická synonyma. Nevystihují nic, jsou šišlavá jako pýchavky a zvracel bych při nich.«

Z mého života

»Než opustím Třebíč, abych se k ní vracel jen v letmých asociacích, nemohu se několika slovy nerozplynout na třebíčským kluzištěm na Stařečce. Když nastala zima a narukovaly vlněné čepice, v zapadlém koutě blízko řeky Jihlávky třpytil se namodralý obraz. Bylo to kluziště osvětlené světlem obloukové lampy a plné mladých dvojic. Brusle, jejichž hrany drtily led, zanechávaly na ledovém zrcadle kresby a svými blesky dělaly kluziště ještě světelnější, ještě slavnostnější. Na balustrádě hrála hudba a staří přešli z horní strany náměstí k plotu kluziště, aby tam vytvořili promenádu. bylo zvykem, že hoch připínal brusle dívce, která se mu nejvíc líbila. Připínal jsem brusle vytáhlé blondýnce Vlastičce, která chodila k mému bytnému cvičit písně do pohádkové hry O zlatém klíči a živé vodě. Vlastička měla nádherný soprán a popřála mi tu čest, že jsem jí směl brusle připnout. Jinak lítala z jednoho konce kluziště na druhý a měla kolem sebe celou suitu dívek. Věnoval jsem jí gumového panáčka nepříliš slušných vlastností a dočkal jsem se od ní malého psaníčka, ve kterém mně položila otázku, kterou jí mohla zodpovědět bez uzardění jen její maminka a vrána. Já jsem ji zodpověděl se vší upřímnou otevřeností, mou odpověď však zachytil Vlastiččin katecheta a já jsem měl co dělat s naším katechetou, avšak, co je horší, také se svým bytným. Náš katecheta byl homosexuální, mačkal nám ruce a dokonce některé žáky zval k sobě. Netušil jsem, že moje psaníčko Vlastičce bylo zachyceno, a tak jsem se katechetovi přiznal, že jsem sí psal dopisy tajným písmem, chloridem kobaltnatým, dopisy, jejichž neviditelné písmo se ukáže, když zahříváme dopis nad kameny, a pak zase zmizí. Mému bytnému se však dostal ruky můj lístek a pokládal za povinnost potrestat mě nejstrašlivějším způsobem: musil jsem slovo za slovem opakovat text svého psaníčka, což mne stálo tolik mučivého studu, že si na tento mučednický výslech jen nerad vzpomínám.«

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Francis Scott Fitzgerald
Něžná je noc [Tender Is The Night]

Nakl. údaje: V Praze : Pro edici Světová literatura Lidových novin vydalo nakladatelství Euromedia Group, 2005
ISBN 80-86938-01-8 (váz.)

O smyslu díla Francise Fitzgeralda již mnohé napoví jeho zařazování do tzv. Ztracené generace (Lost generation), tedy do skupinky spisovatelů a básníků (krom Fitzgeralda Ernest Hemingway, William Faulkner, Thomas Stearns Eliot a Ezra Pound) jež si nejen prošli peklem I. Světové války, ale jejich dílo má společného jmenovatele v osudech hlavních hrdinů, kteří odrážeje životní postoje svých autorů jsou sice osobnostmi přesahujícími okolní šeď, ale tyto lidské kvality jsou průměrnou většinou nejen neoceněny, ale naopak získávají nádech Kainova znamení.
A nejinak se odvíjí osudy hlavního hrdiny románu Něžná je noc Dicka Divera, vysoce nadaného psychiatra s ambicemi stát se odborníkem na úrovni Sigmunda Freuda, který se však po napsání svého úvodního díla Psychologie pro psychiatry, jež se během několika málo let dočká několika desítek vydání a stane se fundamentálním dílem ve své kategorii, vzdá své vědecké kariéry pro krásnou ale vážně schizofrenií postiženou Nicole, jež je tak trochu mimoděk i bohatou dědičkou s takřka neomezenými finančními prostředky.
Dick si sice od počátku uvědomuje problematičnost vztahu mezi lékařem a jeho pacientkou, kde namísto lásky hraje hlavní úlohu závislost a potřeba, ale krása Nicole, kterou nebere jen jako ženu ale i studijní materiál pro své další tentokrát velmi přelomové vědecké dílo, přehluší mnohá varování svých i kolegů. Dick i Nicole přes své počáteční přísahy velmi záhy sklouznou ke snobskému způsobu životu a byť se alespoň navenek snaží stranit vysoké společnosti, ve které je Dick jako vynikající společník velmi vyhledáván, protože si pro své sebevědomí, narozdíl od drtivé většiny příslušníků elitní vrtvy, nepotřebuje dokazovat kvality milostnými úspěchy, narcismem či egoismem a je naopak tmelem mezi různorodými hromádkami zhroucených osobností.
A vlastní příběh, potažmo charaktery postav a duševní prázdnota celé společnosti jsou položeny právě na jejich vztahu k Dickovi, který je v jinak zcela povrchním příběhu bez většího náznaku děje jediným skutečným hrdinou s vlastními názory i životním postojem. - Závislost ostatních na Dickovi ilustruje mladá herečka Rosemary, která je do Dicka po mnoho let zamilována, ale ten odmítnuv její milostné návrhy s tím, že jejich vzájemné sympatie, na straně Rosemary se zamilovaností do Dickovi charismatické osobnosti, na straně druhé se směsicí obdivu ke krásné věci a potřebě chránit, zdaleka nedosahují vrcholů lásky, zůstává pro Rosemary životním idolem, kterým měří nesčetné zájemce o její žhavé náručí.
A právě vztah k Rosemary, do které se Dick s postupem let také zamiluje, zatímco Rosemary ztratí svou mladistvou naivitu a tím i pocit a potřebu zamilovanosti, je i indikátorem Dickova postupného pádu, nejen jako člověka z nižších vrstev, před kterým se chtě nechtě klaněla celé snobská vrstva, ale i jako osobnosti, kdy Dick postupně zvyšuje denní dávky alkoholu a pro svou ženu přestává být, vzhledem k Dickově lékařskému umění, nejen nepostradatelným, ale v souvislosti s všeobecnou prázdnotou, kde je hodnota člověka měřena ne charakterem či schopnostmi, ale jen původem a majetkem, i chtěným.
Události tedy mají rychlý sled, Nicolina svého času bezmezná láska se odkrývá ve své skutečné podobě a jejich osudy se navždy rozcházejí - Nicole i nadále zůstává členkou společenské smetánky, nemajetný Dick, jenž svou kariéru obětoval ve prospěch léčby své ženy, se dál protlouká životem jako zcela druhořadý všeobecný lékař.

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Émile Zola
Nana [Nana]

Nakl. údaje: Praha : Melantrich, 1985
ISBN

»„Vaše divadlo…“ začal svým tenkým hláskem.
Bordenave ho klidně přerušil neomaleným slovem jako člověk, který má rád jasné situace.
„Řekněte můj bordel.“
Fauchery se zasmál, kývaje na souhlas hlavou, ale Faloisovi uvízla poklona v hrdle; ač byl velmi zaražen, snažil se vypadat, jako by se mu ředitelovo slovo líbilo. Ten zatím zahlédl mladého divadelního kritika, jehož recenze měly velký vliv, a hned se k němu vrhl, aby mu potřásl rukou. Když se vrátil, Faloise se zatím sebral. Bál se, aby nevypadal jako maloměstský jelimánek, kdyby dal najevo přílišné rozpaky.
„Slyšel jsem,“ začal znovu, chtěje stůj co stůj s něčím přijít, „že Nana má rozkošný hlas.“
„Ta?“ divil se ředitel, krče rameny. „Ta zpívá asi jako panty ve dveřích!“
Mladý muž honem dodal:
„Ale je skvělá herečka!“
„Herečka?… Nana je učiněné dřevo. Neví co s nohama a rukama.“
Faloise lehce zrůžověl. Už nevěděl, co si má myslit. Koktal:
„Za nic na světě bych nechtěl přijít o dnešní premiéru. Viděl jsem, že vaše divadlo…“
„Řekněte můj bordel,“ znovu ho přerušil Bordenave s chladnou zatvrzelostí člověka, který ví, co říká.
Zatím si Fauchery docela klidně prohlížel vcházející ženy. Když viděl, že bratránek stojí s otevřenými ústy, přišel mu napomoc; ale nevěděl, má-li se smát nebo zlobit.
„Tak to přece udělej Bordenavovi k vůli a říkej jeho divadlu, jak si přeje, když jinak nedá… A vy si z nás, milý příteli, nedělejte kašpary. Neumí-li vaše Nana hrát ani zpívat, kus propadne. Toho se totiž obávám.“
„Propadne! Propadne!“ křičel zbrunátnělý ředitel. „Copak ženská potřebuje hrát a zpívat? Na to jsi ještě moc veliký cápek… Nana má hergot něco jinšího a to stojí za všechno ostatní. Očuchal jsem si ji, a je to silný tabák, nebo už ničemu nerozumím…Uvidíš, uvidíš, jen vyleze na jeviště, všichni budou slintat.“
Zdvihl své tlusté ruce, které se nadšením jen třásly; když si takto ulevil, tiše pobrukoval sám pro sebe:
„Ano, ta to přivede daleko, karamba, ta to přivede daleko… To je, pane, mrcha, ach to je mrcha mrchatá!“
Na Faucheryho naléhání pak už ochotně sděloval podrobnosti o Naně, a to slovy, jejichž nevybíravost uváděla Hektora de la Faloise do rozpaků. Poznal Nanu a chce ji udělat. Náhodou právě hledal nějakou Venuši. Sám se dlouho s žádnou ženskou netahá, to raději ať z ní má hnedle něco obecentstvo. Ale má teď pozdvižení v baráku; jak ta velká holka přišla, způsobila hotovou rebelii. Róza Mugnonová, jako hvězda - a to je nějaká herečka a jaká zpěvačka! - mu den co den vztekle hrozí, že mu s tím sekne; větří konkurenci! A ten kravál u plakátu, mordyje! Nakonec se rozhodl dát vytisknout jména obou hereček stejně velkými písmeny. Ať mu vlezou na záda! Když mu některá z jeho ženušek, jak jim říká, taková Simone nebo Clarissa, dělají brykule, nakope je do zadnice. Jinak by s nimi nevydržel. Prodává je a ví, zač která stojí, všechny ty děvky!
„A hele je!“ přerušil svou řeč, „Mignon a Steiner. Pořád spolu. Víte, Steiner začíná mít Rózy po krk, a tak mu je pan manžel neustále v patách; bojí se, aby bankéř nezahnul.“
Plynové lampy z římsy divadla zaplavovaly chodník prudkým světlem. Dva malé stromky v něm svítily ostrou zelení a plakáty na bílém sloupu bylo možno číst jako o polednách; dál pak už houstnoucí tma pohlcovala bulvár s jeho blýskavými světly a nepřetržitým prouděním davu. Mnozí nevcházeli ihned, zůstávali venku, hovořili a dokuřovali svůj doutník v ostrém světle svítilny, která je polévala zsinalou bledostí a vrhala na asfalt jejich krátké černé stíny. Mignon, velký ramenatý chlapík s hranatou hlavou pouťového siláka, razil si cestu skupinkami lidí a vlekl za ruku bankéře steinera, už dosti obtloustlého mužíka kulatého obličeje obrostlého věnečkem šedivějících vousů.
„Přece jste se s ní již setkal, “ řekl Bordenave bankéři, „včera v mé kanceláři.“
„Ach to byla ona,“ zvolal Steiner. „Myslil jsem si to. Jenomže vstupovala, právě když jsem já odcházel, a tak jsem ji sotva zahlédl.“
Mignon poslouchal se spuštěnými víčky a nervózně otáčel velkým diamantem na prstě. Pochopil, že se mluví o Naně. Když pak Bordenave maloval portrét své debutantky tak, že v bankéřových očích zasvítilo, vmísil se nakonec do hovoru.
„Jen nechte být, taková rajda! Počkejte, jak ji obecenstvo vypíská… Steineříčku, víte, že vás v šatně čeká moje žena.“
Chtěl ho odvléci. Ale Steiner se nechtěl od Bordenava hnout. Před nimi se u kontroly mačkala ve frontě spousta lidí a v mnohohlasém povyku zvonilo jméno Nana zpěvnou úderností svých dvou slabik. Muži, kteří postávali před vývěskami, si je nahlas slabikovali; jiní je trousili jen tak mimochodem a tázavě; ale ženy se zvědavě a znepokojeně usmívaly a tiše si je s výrazem jakéhosi napětí opakovaly. Nikdo Nanu neznal. Odkud ji vítr přivál? Od ucha k uchu se šeptem šířily historky a vtipy. To kratičké a důvěrné jméno bylo jako lichotka a všem ústům se dobře vyslovovalo. Stačilo jen tak si je říkat, a dav se rozjařoval a těšil jako dítě. Lidi poháněla horečka zvědavosti, té pařížské zvědavosti, která bývá prudká jako záchvaty rujnosti. Všechno chtělo vidět Nanu. Jedné dámě roztrhli náběru na šatech, jeden pán ztratil klobouk.«

Byť dne 25. ledna 1879 francouzský list Voltaire zveřejnil reklamní zprávu: „Je čas oznámit našim čtenářům velkou novinu: Voltaire právě projednal s věhlasným autorem Rougon-Macquartů… publikování Nany, která je pokračováním Zabijáku EMILA ZOLY.“, byla skutečnost taková, že o vydání Nany usilovalo na deset deníků, jelikož bylo jasné, že dosáhne přinejmenším stejného obchodního úspěchu jako Zabiják, i když jeho cesta ke čtenáři nebyla zdaleka tak přímá jako tomu bylo u Nany:
První část Zabijáka vyšla dne 13. dubna 1876 v listu Le Bien public, nicméně na protest čtenářů list jeho vydávání dne 5. června 1876 předčasně ukončil. Dokončení se poté ujal až týdeník La République des Lettres vedený pisovatelem Catullem Mendésem mezi 9. červencem 1876 a 7. lednem 1877, v letech 1876 a 1877 pak i knižně, nicméně si zaň Zola vysloužil značný odsudek ze strany literární kritiky a ostatně i čtenářů, ale obrovský rozruch Zolovi zajistil nebývalý věhlas i příjem (ostatně se stejným ohlasem kritiky byl přijat i díl druhý Štvanice, jehož zveřejňování na pokračování v deníku La Cloche přerušil sám Zola boje se trestního stíhání, a třetí Břicho Paříže, jehož vydávání v deníku Le Corsaire bylo úředně zastaveno a Zola byl na pařížské policejní prefektuře zapsán do seznamu „podezřelých živlů“ - později toto období charakterizoval slovy: „chcípal jsem hladem…“).
A list Voltaire se v sázce na Nanu opravdu nemýlil, protože jak jeho vydání na pokračování mezi 16. říjnem 1879 a 5. únorem 1880 tak knižní podoba zaznamenaly nebývalý úspěch, který překonal i úspěch Zabijáka, byť jej kritika přijala ve velmi obdobném duchu - literární kanál, zabiják Zolova talentu, snahu šokovat obscénností a pornografickým tématem…
Avizovaná návaznost Nany na osmou část Rougon-Macquartů, Zabijáka, je jen velmi volná a samotná Nana v románu vystupuje bez náznaku minulosti. V Zabijáku samotném je pak jen velmi nepodstatnou postavou, byť i z těch několika málo zmínek je čtenáři jasné, co Naně Zola v budoucnu „chystá“:

»Nana rostla a stávala se z ní pěkná mrška. V patnácti se vytáhla jako telátko, měla teď běloučké masíčko, přitom byla kyprá a dokonce baculatá, že vypadala jako klubíčko. Ano, patnáct let, to je ten věk, kdy už narostou všechny zuby a kdy se ještě nenosí šněrovačka. Měla opravdu obličejíček jako vykutálená dorota, tváře jako mléko, pleť sametovou jako broskev, legrační nosík, růžovou pusinku, a kukadla jí tak svítila, že mužští dostávali chuť zapálit si o ně dýmku. Spousta bujných vlasů, světlých jako dozrávající obilí, jí poletovala kolem spánku jako zlaté hmýří, hrající někdy do rezava, jako by opravdu měla kolem hlavy sluneční korunu. Pěkná panenka,… takový usmrkanec, kterému by se měl ještě utírat nos, ale který už má rozkvetlá ramena, plná a kulatá, vydávající zralé vůně jako u dospělé ženy…«

Zola měl nepochybně velký literární talent, ba byl géniem a jako jediný se soustředil na tou dobou značně problematická společenská témata, bezvýchodnost situace těch nejchudších, kde muži byli předurčeni buďto k upracování se či k smrti upitím, zatímco ženy musely přispívat do rodinného rozpočtu šlapáním chodníku, nicméně vzhledem k vlastní chudobě tak činí stylem přístupným co nejširším vrstvám tak, že se v jeho románech ztrácí realičnost na úkor povrchnosti, psychika postav více připomíná loutky v Zolových rukou a avizovaná sociální kritika má vzhledem ke své nedůslednosti více podobu honu za senzací s snahou šokovat za každou cenu. Nicméně přes všechny tyto nedostatky nikdo nedokázal o sociálním podtextu psát lépe než Zola:

»Román ještě nebyl publikován, nikdo jej nečetl. Co na tom záleží, už je tu na čtyřicet kritiků, kteří o něm vyslovují snadno a rychle svůj soud… Vcelku vzato téměř ve všech novinách se opakuje tento názor: já jsem nežil ve světě prostitutek a nemůžu tedy znát jejich mravy, historie, jazyk, a tudíž můžu napsat jenom nepravdivé dílo… …Nuže: můj záměr byl prostý. Snažil jsem se do svých vět vložit lidskost; měl jsem ctižádost, bezpochyby příliš velkou, vypodobnit prostitutku, kteroukoli z těch, jichž jsou v Paříži možná tisíce, a to proto, abych protestoval proti Marioně Delormové, Dámě s kaméliemi…, proti veškeré této sentimentalitě, všemu tomuto okrášlování neřesti, kterou pokládám za nebezpečnou pro mravy a která má podle mého názoru katastrofální vliv na představivost našich chudých dívek… Je možné, že se dopouštím chyb v detailech. Mým neuskutečnitelným snem by bylo dát mému dílu sociální dosah a přitom respekovat fakta a prostředí. Pokud jde o prameny mých informací, všechny jsou přirozené: viděl jsem, slyšel jsem…«

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Fedor Michajlovič Dostojevskij
Výrostek [Подросток]

Nakl. údaje: Praha : Academia, 2004
ISBN 80-200-1227-3 (váz.)

Je hodně velká škoda, že se čtenost Dostojevského díla často omezuje jen na jeho velkou románovou čtyřku - Zločin a trest, Idiot, Běsi a Bratři Karamazovi, přestože jeho, v kontextu Dostojevského díla, nejposlednější povídka by u jakéhokoliv jiného autora postačovala k zápisu zlatým písmem do dějin literatury.
A jedním z těchto opomínaných děl je i Výrostek, jež paradoxně bývá mnohými literárními labužníky a milovníky Dostojevského označováno jako jeho nejlepší dílo vůbec, k čemuž se ostatně i já sám přikláním. Důvody proč se však Výrostek nestal nejuznávanějším Dostojevského románem i pro široké čtenářské povědomí, je v prvé řadě jeho myšlenková i slohová náročnost, celková nejednoznačnost a z předešlého plynoucí i nemožnost tento román snadno interpretovat - narozdíl od výše zmíněné velké románové čtyřky, jež se dočkala značného množství nejrůznějších filmových, dramatických i výtvarných podob.
Hlavní hrdina Arkadij Dolgorukij se sám neváhá nazývat Výrostkem, protože má velkou životní ideu, stát se bohatým a nezávislým a to ne pro samotný pocit bohatství, či pro možnosti jež z vlastnictví peněz vyplývají, nebo pro společenské uznání, ale jen pro vlastní uspokojení, pro nikterak navenek vyjádřený pocit nadřazenosti. Ve svých necelých jednadvaceti letech se již považuje za nejen zcela vyzrálého a moudrého, ale i cílevědomého natolik, aby celé své životní počínání podřídil jen své myšlence, která má kořeny v dlouholetém pokořování, bití a zesměšňování své osoby, kdy byl jako nemanželský syn i jmenovec knížete Dolgorukého tím nejposlednějším z posledních, avšak jeho plány, které si po dlouhá léta budoval ve své hlavě, velmi záhy vezmou za své, když jej shoda okolností přivede ke knížeti Sokolskému, který s ním navenek jedná jako rovný s rovným, dává mu značné množství peněz i jej přivede do společnosti, jež by proň byla jinak nepřístupná, ale ve skutečnosti jím kníže pohrdá více než kdoliv jiný a jeho společnost bere jen jako nutné zlo, kterým chce splatit svůj prohřešek, kdy do jiného stavu přivedl Arkadijovu sestru.
Arkadij Dolgorukij je, ačkoliv si o sobě namlouvá opak, velmi čistá a zejména naivní osobnost, která s lidmi jedná až příliš upřímně, má v mnohém dalekosáhlé závěry a tak jako v anabázi s knížetem Sokolským, který pro něho znamenal to největší ponížení daleko přesahující psí odevzdanost z dětství, kdy líbal boty člověka, že jej bil, jsou jeho názory o lidech i společnosti plné omylů i naivity, kdy nechtěně jako loutka posluhuje zájmům druhým.
Po celý román, jež je psán formou Arkadijových retrospektivních zápisků o bouřlivých událostech, které se odehrály po jeho příjezdu ke svému otci do Petrohradu a ve kterých nezamlčuje ani své omyly, naivitu, chyby i ponížení, je charakteristické Dostojevského, dnes již klasické, myšlení plné citu, vnímavosti, vnějších i vnitřních souvislostí a zejména geniální schopnost cele definovat podstatu člověka, která jde mnohem dále než mnohé psychologické analýzy, které zůstávají jen u těch nejviditelnějších apektů, avšak člověk jako takový před nimi i nadále zůstává nijak neodhalen.
Důvody proč se Výrostka nadřazuji i Zločinu a trestu či Bratrům Karamazovým je skryta v samotné koncepci románu, kdy díky jedinému úhlu pohledu ega vypravěče mohl Dostojevskij plně ponořit do jinak nedosažitelných duševních hloubek tak, že je autor i vypravěč po celý děj románu zcela ztotožněn s hlavní postavou a byť s jistou dávkou kritičnosti stejným způsobem znovu prožívá myšlenky, názory i cestu k poznání tak, že se lze jen obdivovat autorově genialitě, jež nás touto mistrovskou formou provede hlubinami, které jsou v nás často skryty i před námi samotnými.

»Hnal jsem se na ruletu, jako by v ní byla soustředěna všecka má spása, jediné východisko, a zatím jsem, jak už bylo řečeno, před příchodem knížete na to ani nemyslil. Ani jsem nešel hrát pro sebe, nýbrž o peníze patřící knížeti a pro něho; nepochopím, co mě tolik vábilo, ale vábilo mě to neodolatelně. Ó, nikdy se mi ti lidé, ty tváře, ti croupierové, ten hráčský pokřik, celý ten mrzký sál u Zerščikova, to vše se mi ještě nikdy nezdálo tak odporné, tak chmurné, tak hrubé a smutné jako tentokrát! Příliš dobře si vzpomínám, jaký bol a žal mi chvílemi drásal srdce po všechny ty hodiny u stolu. Ale proč jsem neodešel? Proč jsem všechno snášel, jako bych se měl podrobit osudu, obětovat se, vykonat hrdinský čin? Řeknu jen tolik: stěží bych mohl tvrdit, že jsem byl tehdy při smyslech. Ale přitom jsem ještě nikdy nehrál tak rozvážně jako ten večer. Byl jsem zamlklý a soustředěný, pozorný a uvážlivý neskonale; byl jsem trpělivý a skoupý, a zároveň pozorný v rozhodných okamžicích. Sedl jsem si opět k zéro, to jest mezi Zeščikova a Aferdova, který vždy seděl vedle Zerščikova vpravo; to místo se mi protivilo, ale chtěl jsem stůj co stůj sázet na zéro a všechna ostatní místa u zéro byla obsazena. Hráli jsme už přes hodinu. Konečně jsem spatřil, jak kníže najednou vstal, celý bledý přešel k nám a stoupl si proti mně na druhý konec stolu. Všechno prohrál a mlčky se díval, jak hraju, třebaže se asi v ničem nevyznal ani už na hru nemyslil. Mezitím jsem zrovna začal vyhrávat a Zerščikov mi odpočítal peníze. Vtom si Aferdov mlčky, před mými zraky, vzal tím nejdrzejším způsobem jednu z mých storublovek a přidal ji k hromádce svých peněz, ležící před ním. Vykřikl jsem a popadl ho za ruku. Vtom se mi stalo, co jsem neočekával; jako by se utrhl od řetězu, jako by se všechny hrůzy a křivdy toho dne náhle soustředily v tom jediném okamžiku, v tom zmizení storublovky. Jako by vše, co se ve mně nahromadilo a bylo přiškrceno, čekalo na ten jediný mžik, aby se vydalo na povrch.
„Je to zloděj! Teď mi ukradl stovku!“ volal jsem jako pominutý, rozhlížeje se kolem sebe.
Nebudu líčit, jaký se strhl poprask. Něco takového zde bylo úplnou novinkou. U Zerščikova se všichni chovali slušně a jeho herna tím proslula. Ale já nevěděl, co dělám. Uprostřed hluku a křiku se najednou ozval Zerščikovův hlas:
„Ale peníze jsou pryč, a ležely tady! Čtyři sta rublů!“
Rázem z toho byla další aféra: zmizely peníze z banku, Zerščikovovi před nosem, svazek o čtyři sta rublech. Zerščikov ukázal na místo, kde byly, ještě před chvilkou tu byly, a to místo bylo přímo u mne, těsně u mne, u místa, kde ležely moje peníze, tedy jsem k nim měl mnohem blíž než Aferdov.
„Tady je zloděj! To zas ukradl on, prohledejte ho!“ volal jsem a ukazoval na Aferdova.“
„Takhle to dopadá,“ zazněl do všeobecného křiku nějaký hromový, přísný hlas, „když sem smí přijít každý. Pouštějí sem lidi bez doporučení. Kdo ho sem přivedl? Co je to zač?“
„Nějaký Dolgorukij.“
„Kníže Dolgorukij?“
„Přivedl ho kníže Sokolskij!“ křičel kdosi.
„Slyšíte, Jasnosti,“ nepříčetně jsem řval přes stůl, „pokládají me za zloděje, a přitom mě teď okradli! Řekněte jim, řekněte jim, kdo jsem!“
A teď se stala nejhroznější věc ze všeho, co se stalo za celý den…, ba za celý můj život. Kníže mě zapřel. Viděl jsem, jak pokrčil rameny a v odpověď na otázky, které se na něho sypaly, pravil ostře a jasně:
„Za nikoho neručím. Račtě mě nechat na pokoji.“
Mezitím stál Aferdov uprostřed zástupu a hlasitě se dožadoval, aby ho prohledali. Sám si obracel kapsy naruby. Ale na jeho požadavek mu odpovídali voláním: „Ne, ne, my víme, kdo je zloděj!“ Dva přivolaní lokajové mě uchopili zezadu za ruce.
„Nenechám se prohledat, nedovolím to!“ křičel jsem a hleděl se vytrhnout.
Avšak odvedli mě do vedlejšího pokoje a tam mě uprostřed houfu celého prohledali od hlavy až k patě. Křičel jsem a házel sebou.
„Asi je shodil, musíme hledat na zemi,“ usoudil kdosi.
„Kdež bychom je teď hledali na zemi!“
„Asi je nějak šikovně hodil pod stůl!“
„Bodejť, kdoví, kde je jim konec…“
Vyvedli mě, ale ještě mi zbylo dost času, abych si stoupl ve dveřích a v nesmyslném vzteku zařval na celý sál:
„Ruleta je policejně zakázána! Ještě dnes vás všecky udám!“
Odvedli mě dolů, oblékli mě a… otevřeli přede mnou dveře na ulici.
Den skončil katastrofou, ale ještě zbývala noc a z té noci mi utkvělo toto.
Táhlo myslím na jednu hodinu, když jsem se octl venku. Noc byla jasná, klidná a mrazivá. Skoro jsem utíkal, hrozně jsem chvátal, ale vůbec ne domů. Nač bych šel domů? Což teď mohu mít domov? Doma se žije, ráno se vzbudím a měl bych žít - ale je to ještě možné? Život je skončen, teď už žít naprosto nemohu. A tak jsem bloudil ulicemi, neuvažoval jsem, kam jdu, ani nevím, zda jsem vůbec chtěl někam dorazit. Bylo mi strašně horko pořád jsem si rozepínal těžký zimník s mývalí podšívkou, Teď už nižádný čin, zdálo se mi v té chvíli, nemůže mít smysl. A zvláštní věc, pořád se mi zdálo, že všechno kolem dokola, i vzduch, který dýchám, je jako z jiné planety, jako bych se pojednou octl na Měsíci. To vše - město, chodci, chodník, po kterém jsem běžel, to vše už nebylo moje. Tu je Palácové náměstí, tady je svatý Izák, říkal jsem si jako ve snách, ale mně už teď po nich nic není; všechno se mi nějak odcizilo, všechno najednou přestalo být moje. Mám maminku, mám Lízu… Ale co, co mi teď pomůže Líza a matka? Je konec všemu, všemu naráz, jen jedno mi zůstalo: to, že jsem zloděj navěky.
Jak dokážu, že nejsem zloděj? Což je to nyní možné?Mám jet do Ameriky? Co bych tím dokázal? Versilov uvěří první, že jsem krad! „Idea?“ Jaká „idea“? Co teď s „ideou“? Za padesát, za sto let půjdu a vždy se najde někdo, kdo na mne ukáže a řekne: „Je to loděj. Začal uskutečňovat svou ideu tím, že ukradl peníze v ruletě…“
Pociťoval jsem zlobu? Nevím, možná ano. Zvláštní věc, vždy, snad už od raného dětství byl ve mně takovýto rys: kdykoli mi někdo ublížil, dovršil zlo na nejvyšší míru, urazil mě do krajnosti, vždy se mě zmocňovala neodolatelná touha zcela se poddat urážce, ba ještě podniknout přání toho, kdo mi ukřivdil. Tady to máte, ponížil jste mě, tedy se ponížím sám ještě víc, jen se podívejte, ať máte radost! Touchar mě tloukl a chtěl mi dát najevo, že jsem lokal, a nikoli syn senátora, a já jsem se tehdy vžil do úlohy lojake. Podával jsem mu šaty, když se strojil, a nejen to, sám jsem se chápal kartáče a oprašoval ho z posledních zrníček prachu, a to už zdaleka nebylo na jeho prosby či rozkaz, sám jsem se za ním leckdy hnal s kartáčem v zápalu lokajské horlivosti, abych mu smetl s fraku poslední smítko, až mě leckdy sám zarazil: „Stačí Arkadiji, stačí.“ Tak si vzpomínám, kolikrát přijde, sundá si svrchní oděv - a já mu je čistím, pečlivě složím a přikryju hedvábným šátečkem. Vím, že spolužáci se mi za to smějí a pohrdají mnou, bodejť bych nevěděl, ale právě to mi dělá dobře. Když někdo chce, abych byl lokaj, prosím, jsem lokaj. Když mám být lůza, prosím, budu. V takové pasivní nenávisti a tajné zlobě jsem byl s to pokračovat léta. A nastojte! U Zerščikova jsem vykřikl na celý sál, úplně nepříčetně: „Všecky udám, ruleta je policejně zakázána!“ A na mou věru, i zde to bylo cosi podobného! Byl jsem ponížen, prohledán, prohlášen za zloděje, zničen … Tak abyste všichni věděli, že jste uhádli! Nejsem jenom zloděj, ale taky udavač! Když na to dnes vzpomínám, schválne to vykládám a vysvětluju takto; tehdy jsem ovšem neměl nejmenší chuť analyzovat; zvolal jsem tenkrát neúmyslně, ještě vteřinu předtím jsem nevěděl, že něco takového zvolám; přišlo to samo - to už byl takový můj duševní rys.«


Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Kingsley Amis
Šťastný Jim [Lucky Jim]

Nakl. údaje: Praha : Motto, 2001
ISBN 80-7246-110-9 (váz.)

Z humoristických románů, jež prorazily do povědomí nejširší čtenářské veřejnosti, by se dala sestavit celá knihovna a dle všech vnějších faktorů by v této knihovně neměl chybět ani Šťastný Jim, avšak charakterizovat Šťastného Jima jako zábavnou četbu pro ležení u vody by bylo hodně velkým omylem.
Šťastný Jim totiž zcela vybočuje z klasického schématu, kdy je čtenář obveselován trampotami či přímo trapasy hlavního hrdiny (Saturnin či Jak jsem vyhrál válku) anebo humorem, jež vychází z kontrastů nesourodých povah i racionálně neodůvodněného jednání celé společnosti (Zvonokosy).
„Šťastný Jim“ James Dixon není ochoten přistoupit na byť nesmyslná ale léty i konzervativním myšlením zaběhlá pravidla, která panují na katedře dějin jedné malé anglické univerzity, kde se Dixon sice maximálně snaží, aby byl přijat na místo stálého asistenta, ale ve svém vnitřním boji mezi pragmatismem, jež jej nutí potlačit svůj rozum, podřídit se a zapadnout a mezi jeho skutečnou osobností, jež se přes Dixonovo nejvyšší úsilí nezadržitelně dere na povrch a dává lidem i jejich úchylkám ta pravá jména, se dostává do řady trapných situací, ve kterých jsou však více než Dixon zesměšněni a v plné nahotě odhaleni jeho „protivníci“ a jejich lpění na předepsaných hodnotách, které zcela bez rozpaků jak prohnavší se smršť drtí na padrť.
Šťastný Jim navenek naplňuje všechny znaky humoristického románu, avšak míst, kde byste se zasmáli, je v něm opravdu jen velmi pomálu. Velmi podobně není James Dixon obvyklý typ pomatence, jež se mimoděk dostává do absurních situací, ale právě naopak převyšuje své okolí nadhledem či inteligencí a zejména nemá nejmenšího důvodu kompenzovat nedostatek sebevědomí obvyklou honbou za univerzitní hodností, uznáním svých kolegů, nýbrž jde od začátku jen cestou nejmenšího odporu, kterým je specializace na anglický středověk, jež je motivována jen absencí jiných možností i jako ctností z nouze.
A Dixonova necílevědomost v budování kariéry univerzitního historika, jež by ve svém volném čase provozoval kulturu a umění z alžbětinského období, mu dávají možnost být upřímný k sobě i k ostatním, jež se navenek projevuje jako ignorance či dokonce revolta, pro kterou je nakonec Dixon z univerzity vyhozen.
V Šťastném Jimovi tedy rozhodně nehledejte nějakou prostoduchou četbu, ale naopak k němu přistupujte jako k dílu, u kterého je nutné přemýšlet, srovnávat i bilancovat v souvislostech s vlastním počínáním. Ostatně Kingsley Amis bývá zejména pro své autorství Šťastného Jima přiřazován do skupiny tzv. Rozhněvaných mladých mužů, která má mnohé paralely s pozdějšími beatníky či hnutím hippies.

„»Samozřejmě, že tento druh hudby nebyl míněn pro veřejnost, chápete,« pravil Welch, rozdávaje noty. »Nejvíc se baví ten, kdo je zpívá s sebou, každý hlas má vlastní, opravdový nápěv,« opakoval útočně. »Dalo by se říci, že v tehdejší době dosáhla polyfonie největšího rozkvětu, svého vrcholu, a pak už jen vytrvale upadala. Stačí porovnat, jak jsou psány hlasy, řekněme, takové písně jako Vzhůru, bojovníci Páně, která je typickým… typickým…«
»Všichni už čekáme Nede,« pravila paní Welchová od klavíru. Zahrála pomalé arpeggio s nohou na pedále. »Připraveni?«
Vzduch kolem Diona se naplnil otupělým mručením zpěváků, kteří jeden po ruhém udávali tón. Paní Welchová se přišla postavit na nízký stupínek na konci hudebního pokoje vedle Margarety, která zpívala druhý soprán. Jediný altový hlas zastávala malá zakřiknutá žena s řídkými vlasy. Vedle Dixona stál Cecil Goldsmith, kolega z historické katedry, jehož tenor byl natolik mohutný a pronikavý, zejména ve vyšších polohách, že mohl při dobré vůli přehlušit jakékoliv zvuky, které by Dixon eventuálně vydával. Za nimi byly tři basy, z nichž první byl obsazen místním skladatelem, druhý houslistou amatérem, vypomáhajícím občas v městském orchestru, a třetí Evanem Johnsem.
Dixon pohlédl na řady černých teček, které utíkaly nahoru a dolů po linkách, a podařilo se mu nabýt jistoty, že každý bude muset zpívat po celou dobu. Před dvaceti minutami zažil ošklivou chvilku, když zpívali jakousi slátaninu od Brahmse, která začínala desetivteřinovým sólem tenorů - nebo přesněji sólem pana Goldsmithe, který dvakrát před obtížným skokem zadrhl a nechal ho otvírat a zavírat ústa za narostého ticha. Z opatrnosti chytil nyní notu, kterou si bručel Goldsmith, zamručel ji také a usoudil, že výsledek je spíš libý než nelibý. Nemohli mít trochu slušnosti a zeptat se ho, jestli vůbec chce zpívat, než ho zahnali na stupínek a vecpali mu ty papíry do rukou?
Madrigal začal na pokyn Welchova revmatického ukazováčku. Dixon měl skloněnou hlavu, pohyboval ústy, aby každý viděl, že jimy hýbá, a sledoval slova, která zpívali druzí. »Když z lásky své já lásku hledal a libý citu květ,« četl, »já zjistil, žel, že sliby jsou jen pramenem mých běd. Když jsem se však své hvězdy ptal…,« pohlédl na Margaretu, která zpívala se zjevným potěšením - vystupovala v zimě pravidelně ve sboru místního konzervativního klubu -, snažil se představit si, jak by se musely změnit okolnosti a jejich povahy, aby se slova madrigalu alespoň vzdáleně vztahovala na něj a na ni. Také mu všelicos slíbila, nebo mu slespoň učinila různá vyznání, a nic jiného možná skladatel na mysli neměl. Ale jestliže měl na mysli to, co nazýval »libý citu květ«, pak Dixon nic podobného u Margarety nehledal. Snad se o to měl pokusit; koneckonců, lidé to dělají stále. Škoda, že není trochu hezčí. Dříve nebo později, řekl si, to zkusí a uvidí, co se stane.
»Všok koždá čosem svá zruší slova, neb byla pó-óuhý žort…,« zpíval Goldsmith rozechvěle a velice hlasitě. Byla to poslední řádka: Dixon nechal ústa široce otevřená, dokud Welchův prst trčel ve vzduchu, a zavřel je s lehkým pohozením hlavy, jak to viděl u zpěváků, když prst odlétl stranou. Zdálo se, že všichni jsou s výkonem spokojeni a těší se na další. »Ano, tedy tohle, co přijde nyní, je, jak se kdysi říkalo, balet. Ovšem neměli na mysli, co my máme na mysli, když říkáme… Je to celkem dobře známý kousek. Jmenuje se „Nastává sladký jara čas“. Tak a teď si všichni…«
Dixonovi za zády se ozval chrochtavý výbuch smíchu. Obrátil se a spatřil Johnsovu bledou tvář, roztaženou v širokém úšklebku. Jeho velké oči s krátkými řasami se mu upíraly do obličeje. »Oč jde?« zeptal se Dixon. Jestliže se Johns smál Welchovi, byl Dixon ochoten postavit se na Welchovu stranu.
»Uvidíte,« řekl Johns. Nepřestával na něj hledět. »Uvidíte,« dodal a šklebil se.
Za necelou minutu Dixon viděl. Místo obvyklých čtyř hlasů měla jich tato skladba pět. Třetí a čtvrtá řádka odshora byla nadepsána Tenor I a Tenor II; na druhé stránce bylo ještě k tomu všelijaké dětské tralala s množstvím pauz v jednotlivých hlasech. Za takových okolností se dalo očekávat, že i Welchovo ucho zjistí naprostou nepřítomnost jednoho z hlasů. Aby nyní Dixon začal vysvětlovat, že nemyslel doslova, co řekl před půlhodinou, že totiž dovede číst noty »do jisté míry«, na to bylo pozdě; nebyl už čas přejít k basům. Mohl ho zachránit leda záchvat padoucnice.
»Měl byste si vzít první tenor, Jime,« řekl Goldsmith. »Druhý je trochu těžký.«
Dixon tupě přikýval a takřka neslyšel další výbuch Johnsova smíchu. Dříve než mohl alespoň vykřiknout, bylo po klavirním rituálu a všeobecném mručení. Začal otvírat ústa podle textu: »Každý svému děvčátku, na zeleném trávníčku: tralala, tralla-la-la-la-la…« Ale Welch přestal mávat prstem a nechal ho zabodnutý do vzduchu. Zpěv umlkl. »Tenoři,« začal Welch, »myslím, že jsem neslyšel…«“


Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Mark Vonnegut
Expres do ráje [Eden express]

Nakl. údaje: Praha : Argo, 1999
ISBN 80-7203-215-1 (váz.)

Mark Vonnegut bude asi nejen českému čtenáři znám spíše ve spojitosti se svým mnohem slavnějším a na rovinu i literárně talentovanějším otcem, Kurtem Vonnegutem, nicméně přesto je jeho jediné dílo, které napsal, Expres do ráje, velmi ojedinělým úkazem na světovém literárním nebi - jako jediný z obrovského zástupu dokázal velmi realisticky popsat vnitřní pochody duševně nemocného člověka, ale i reakce a přijetí ze strany svého okolí. Vonnegutova autobiografická sonda do schizofrenií zasaženého lidského vědomí je pak navíc rozšířena i o vylíčení atmosféry hnutí hippies, které v době Vonnegutovy nemoci sice dosahovalo svého vrcholu, nicméně Vonnegutova zpověď není zdaleka tak idealistická, jak je nám, Středoevropanům, kteří jsme bosou nohou vykročili z komunistické totality rovnou do egoistické atmosféry kapitalismu, předkládáno, ale naopak byl k sobě přes všeobecnou eufórii natolik kritiký, aby poznal, že hnutí hippies, je přes veškeré své proklamace svobody i v protikladu k spotřebnímu životu rodičů, stejně vnitřně svázáno nepsanými a nahlas nikdy nevyřčenými zákony.
Jak jsem již předeslal, Mark Vonnegut zdaleka nedisponuje talentem svého otce a Expres do ráje rozhodně není struhujícím vyprávěním v brilantně vybroušeném jazyce, ale současně je nutné dodat, že sám autor chtěl svému čtenáři na prvním místě podat pravdivý a věrný příběh tak, že více než k beletrii by se jeho vyprávění dalo přirovnat k chronologickým deníkovým zápiskům.
Mark Vonnegut nás se surovou pravdivostí provede obdobím přibližně jednoho roku svého života, byť se asi vzhledem k jeho nemoci bude zdát, že se jedná o období několikanásobně delší, ve kterém celkem třikrát prodělal těžké záchvaty schizofrenie s mezidobími zdánlivého uzdravení, kdy byl dokonce propuštěn „na svobodu“.
První příznaky nemoci přišly v poměrně nenápadné formě ve spojitosti s tripem LSD, kdy se v prvních dnech zdálo, že jeho reakce, jakkoliv jsou odlišné od obvyklého uklidnění se a zpomalení toku myšlenek, jsou jen dočasné projevy drogy, ale s postupem času se Markovy vnější i vnitřní projevy stále stupňovaly od počátečních projevů lístosti, kdy plakal nad ubohostí a zlem světa a každému se omlouval za své domnělé prohřešky, ale začal si plést základní slova jako promiň a děkuji, až nebyl schopen ovládat ani svůj jazyk ani tělo a kdy se jeho mysl soustředila na jinak zcela automatické a nevědomé pohyby tak, že nebyl schopen chodit, jíst, ani spát, vydával jen nesrozumitelné výkřiky a jeho mozek bez odpočinku šrotoval na 100% výkon (zdravý člověk není schopen využít ani desetiny svého mozkového potencionálu), což při absenci jídla způsobilo, že po týdenním záchvatu zhubl o několik desítek kilogramů a byl na pokraji smrti hladem (nejčastější důvod smrti schizofreniků, kdy nemocný mozek tělo doslova vyčerpá).
Dalším leimotivem příběhu, který však tvoří jen kulisu k Markově onemocnění, je malá komunita hippies, kteří se pokusili usadit v lesích Britské Kolumbie v Kanadě, kde se snažili o soběstačné hospodaření v maximálním souladu s přírodou, ale jak již dokresluje Markův příběh, byl to pokus již od počátku odsouzený k zániku, kdy sám Marek, jako vůdce i zakladatel farmy odešel po roce, Virginie, Markova dívka, která jej podvedla se společným kamarádem, což bylo ostaními považováno za příčinu jeho nemoci, po několika dalších měsících a zbytek i přes příchody dalších nadšenců do dalších dvou let.
To, že to samotní sympatizanti alternativního života neměli nikterak jednoduché, pak ilustruje Markova cesta na sever do Kanady, kdy byl ve Spojených Státech jako podezřelý živel (s dlouhými vlasy) každých 100 km zastastován policií, perzekuován důkladnými osobními prohlídkami a kdy byl jen s pomocí svého otce, jež dokázal zaplatit dobrého právníka, jako jediný známý případ osvobozen z obvinění držení drog (být hippie znamenalo pro americké soudnictví automatické odsouzení).
Obvyklé charakteristiky hippies jako generace květinových dětí či volné lásky se minimálně v souvislosti s Markovou komunitou jeví jako další z mnoha legend, které ani vzdáleně nemají nic společného s realitou, ba právě naopak, Virginiina nevěra byla nejen vyjímkou, ale více než s potěšením souvisela s frustrací, frigiditou a nefunkčností vztahu s Markem..

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Tereza Brdečková
Učitel dějepisu

Nakladatelství Argo, 2004
ISBN 80-7203-584-3 (váz.)

Učitel dějepisu Terezy Brdečkové na mne v nejlepším případě působí jako literární prvotina mladé začínající autorky, kde nejde ani tak o kvalitu samotného díla, jako spíš o podporu a naději do budoucna. Ve skutečnosti však Tereza Brdečková není ani začínající, ale ani talentovaná autorka a lze se asi spíše ptát, proč dílka typu Učitel dějepisu vůbec vycházejí, když jejich kvalita, zpracování, námět i děj nepřekračují úroveň povídky časopisu pro ukrácení času v čekárně u zubaře.
Tereza Brdečková měla velké ambice na sepsání psychologického příběhu o psychicky labilním muži, který však narozdíl od mnohých ostatních má dostatečný nadhled, inteligenci i humor, avšak mělký a neoriginální námět, který musela navíc rozšířit o mnohé velmi umělé a vykonstruované podpříběhy tak, aby její dílko vydalo alespoň na útlou knížečku, nejen svému čtenáři nepřináší nic nového, ale čiší z něj fakt, že autorka je na prvním čtenářka s velmi dobrým přehledem o české a světové literatuře, avšak postrádá vlastní talent i schopnost zaujmout.
Námět samotného příběhu s hrdinou nekarierního avšak o to více vnímavého učitele dějepisu se točí kolem tajemného slova SIKA, který jej po mnoho let pronásleduje ať již v osobách svých rodičů tak mnohých svých milenek, ale protože se autorka rozhodla jej povýšit do nadoblačných a nadmaterialistických výšin, zůstává nepochopen, smutný a osamělý, ačkoliv je velmi atraktivní a charismatický muž, který nemá problém vyspat se s jakoukoliv slečnou, která se mu namane.
Námět i psychika postav je jako by, s mírnými úpravami, opsaná z některého románu červené knihovny, byť hlavním hrdinou je sice muž, který láme ženská srdce, je nepřekonatelný a vášnivý milenec, ale trápí se smutkem celého vesmíru, nicméně by asi příběh vyzněl mnohem věrohodněji, kdyby měla autorka více odvahy a za pohlaví hlavního hrdiny by dosadila ženu, protože její znalosti a vědomosti o mužské psychice jsou přinejmenším velmi chabé a činí tak celý příběh zcela nevěrohodným.
Ale ještě nevěrohodněji pak působí pokus o vykreslení psychiky a prožitků duševně nemocného člověka, který se sice navenek opírá o několik dobrých postřehů, které autorka zjevně nastudovala v třetích zdrojích, ale schází jim to, co ostatně celému příběhu - schopnost se plně ztotožnit se svým hrdinou a neplout jen na povrchu s líbivými reflexemi vlastního života, jež však nezapadají do celkového konceptu.

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Ian McEwan
Betonová zahrada [Cement garden]

Nakladatelství Euromedia Group, 2005
ISBN 80-86938-06-9 (váz.)

Bylo by velkým omylem charakterizovat román Iana McEwana, Betonová zahrada, jako perverzní. Tento první McEwanův román nepatří pouhou náhodou mezi nejvydávanější díla u nás, a to nejen pro svůj velmi originální námět či čtivost, ale zejména dokonalé navození psychologického pozadí, díky kterému lze Betonovou zahradu označit za velmi aktuální generační zpověď.
Hlavní postava a vypravěč, Jack, se nijak neliší od protypu dnešního puberťáka - nesnáší svého autoritářského otce beze smyslu pro humor tak, že jeho smrt, ostatně stejně jako jeho sourozenci Julie, Sue a Tom, jen přivítá, má sice rád matku, ale nedokáže se k ní chovat jinak než neurvale a byť její smrt nese mnohem hůře, uvědomuje si to jen prostřednictvím svých nočních můr. Mnohem „lidštější“ jsou ve vztahu k matce jeho sestry a nejmladší bratr, ale stejně jako on by na ni rychle zapomenuli, nebýt otcovy vojenské bedny, do které zalili její tělo betonem, ale špatně rozmíchaná betonová vrstva popraskala a matka je tak v domě stále přítomna prostřednictvím nasládlého zápachu rozkládajícího se těla.
Ale odmyslíme-li se od, po svůj cynismus, velmi šokující námět, musíme ocenit McEwanovu schopnost vnímat a zejména popsat psychologické a sociologické pozadí příběhu, bez kteréhož by román nebyl zdaleka tak autentický a realistický: díky pedantskému otci byl dům pro vnější svět zcela uzavřen tak, že do něj nikdy nechodily žádné návštěvy, ba dokonce ani listonoš či popeláři, což ještě umocnil fakt, že okolní domy byly vykoupeny, zbourány či alespoň vykradeny, protože se zamýšlelo zde vést dálnici, a krom vzdáleného sídliště neměla rodina žádné sousedy a ostatně ani přátele či známé tak, že jsou všichni uzavřeni jen do své komunity.
Otec, jež svoji osobnost projevoval jen prostřednictvím své potřeby vládnout nad ostatními členy rodiny, ukájel své sadistické sklony zejména na revoltujícím Jackovi, kterého před celou rodinou schazoval poznámkami o jeho uhry znetvořené tváři, protože matka, která celý svůj život strávila jen prací v domácnosti, mu byla pro svou submisivnost jen chabým prostředkem.
Druhým vnějším projevem pak byla jeho posedlost upravenou zahradou, kde nesměla vykvést ani květina, natož snad keřík plevele, ale potože již nebylo v otcových silách, oslabených nemocným srdcem, zahradu udržovat v takovém perfekcionistickém pořádku jako dříve, rozhodl se rozšířit betové chodníčky, kterými je celá zahrada protkána a mimo něž je zakázáno vstoupit, vybetonovat zahradu celou.
Jediným slabým místem této jinak brilantně napsané knihy je poněkud populistické podvolení se čtenáři v samotném závěru, kdy se Jack pomiluje se svou o dva roky starší a velmi krásnou sestrou Julií, která je sice po celou dobu hlavním předmětem jeho erotických fantazií, ale on sám byl sestře spíše odporný. Nicméně je tento poněkud nepravděpodobný incest, jediným možným závěrem, protože čtenář by se bez něj cítil ochuzen.

»Nedlouho potom, co mi Sue předčítala ze svého deníku, jsem si začal všímat pachu svých rukou. Byl sladký a mdle hnilobný a patrný víc na prstech než na dlaních, nebo snad nejvíc mezi prsty. Ten zápach mi připomněl to maso, co jsme vyhodili. Přestal jsem onanovat. Zkrátka a dobře už jsem na to neměl chuť. Když jsem si umyl ruce, byly cítit jenom po mýdle, když jsem však odvrátil hlavu a rychle si dal ruku k nosu, ten zápach tam i tak byl, pod vůní mýdla. Za odpolední jsem se dlouho koupal a s hlavou jako vygumovanou jsem ležel bez pohnutí ve vodě, dokud nevychladla. Ostříhal jsem si nehty, umyl vlasy a vyhrabal čisté oblečení. Do půl hodiny byl smrad zase zpátky, tak vzdálený, že byl spíš vzpomínkou na ten pach. Julie a Sue si ze mě utahovaly, že se dávám do pučů kvůli nějaké tajné přítelkyni. Buď jak buď, můj nový vzhled naladil Julii přátelštěji. Ve výprodeji mi koupila dvě košile, skoro nové a dobře padnoucí. Postavil jsem se před Torna a zatřepal mu prsty před nosem. „Smrdí po rybách," prohlásil tím svým novým, ryčným batolecím hlasem. Vyhrabal jsem domácího lékaře a vyhledal si rakovinu. Myslel jsem si, že třeba uhnívám od nějaké pomalu postupující nemoci. Pozoroval jsem se v zrcadle a snažil se zachytit vlastní dech ve stříšce z dlaní. Jednou večer konečně zapršelo, a to důkladně. Někdo mi kdysi říkal, že déšť je ta nejčistší voda na světě, tak jsem si stáhl košili, boty a ponožky a stoupl si s rozprášenýma rukama nahoru na skalku. Sue přišla ke kuchyňským dveřím a šuměním deště na mě křikla, co že to dělám. Zmizela a vrátila se s Julií. Pokřikovaly po mně a smály se, načež jsem se k nim obrátil zády.
V večeře jsme se pohádali. Tvrdil jsem. že co matka zemřela, pršelo poprvé, Julie a Sne prohlašovaly, že od té doby už pršelo několikrát. Když jsem se jich zeptal, kdy teda přesně, říkaly, že si nemůžou vzpomenout. Sue si byla jistá, že používala deštník, protože ho teď má u sebe v pokoji, a Julie tvrdila, že se pamatuje na šelestem stěračů v Derekově autě. Já oponoval, že to vůbec nic nedokazuje. Nakrkly se, což mě naplnilo sebejistotou a chutí ještě víc je naštvat. Julie vyžadovala, ať dokážu, že nepršelo, a já trval na tom, že to nemám zapotřebí, neboť vím, že ne. Holky se zalykaly zlostí. Když jsem Sne požádal, aby mi podala cukřenku, ignorovala mě. Obešel jsem stůl a znova, když jsem se po ní natahoval, sebrala cukřenku a položila ji na druhý konec stolu, blízko místa, kde jsem předtím seděl. Chystal jsem seji pořádně tisknout zezadu do krku, Julie však tak ostře křikla „Jen se opovaž!“, že jsem se vyplašeně stáhl a ruka mi sjela přes šošolku Sueiny hlavy. Okamžitě jsem znovu ucítil ten zápach. Posadil jsem se a vyčkával, že mě Julie nebo Sue obviní, že jsem se upšoukl, ale pustily se do hovoru, ze kterého mě úmyslně předem vyloučily. Seděl jsem si na rukou a mrkal na Toma.
Civěl na mě s pootevřenou pusou, takže jsem viděl, jak má na jazyku rozžvýkané jídlo. Seděl blízko Julie. Když jsme se hádali ohledně toho deště, rozpaplal si jídlo po obličeji. Teď čekal, až si na něho Julie vzpomene, utře mu obličej bryndáčkem, co měl pod krkem, a řekne mu, že může odejít od stolu. Načež si mohl zalézt, pod stůl a sedět tam mezi našima nohama, dokud jsme nedojedli.
Jindy si strhával hryndáček a vybíhal ven hrát si se svými kamarády a nechoval se jako batole až do chvíle, než přišel domů a našel si Julii. Jako batole sotva kdy promluvil ani nedělal randál. Prostě jen čekal, co udělá ona. Když se s ním piplala jako s nemluvnětem, oči se mu zvětšily a jako by ještě víc od sebe vzdálily, ústa mu ochabla a jako by se propadal do sebe. Jednou večer, když Julie zvedla Toma, aby ho odnesla nahoru, jsem řekl: „Opravdová mimina kopou a vřískají, když mají jít do postele.“ Tom na mě zlobně zíral přes Juliino rameno a oči a ústa se mu najednou zúžily.
„Nevřískaj," prohlásil rozumně. „Vždycky nevřískaj.“ A nechal se odnést z místnosti.
Nedokázal jsem odolat, abych je spolu nepozoroval. Fascinovaně jsem se za nimi táhnul a čekal jsem, co se bude dít. Julii se podle všeho publikum zamlouvalo a dělala si z toho legraci. „Vyhlížíš tak vážně,“ řekla jednou, jako by ses díval na pohřeb.“ Tom samozřejmě požadoval Julii výlučně pro sebe. Na druhý večer jsem za nimi vyšel nahoru znovu v době, kdy šel Tom spát, a opřel jsem se ve dveřích. Julie svlékala Torna, který stál zády ke mně. Usmála se na mě a požádala mě, ať přinesu jeho pyžamo. Tom se otočil v postýlce a zaječel: „Jdi pryč! Ty jdi pryč!“ Julie se zasmála, prohrábla mu vlasy a řekla: „Co si s vámi dvěma počnu?“ Já ale odešel z jejího pokoje, na chodbě jsem se opřel o stěnu a poslouchal, jak Julie čte pohádku. Když konečně vyšla, nepřekvapilo ji, že mě tam vidí. Šli jsme ke mně do pokoje a posadili se na postel. Nerozsvítili jsme. Odkašlal jsem si a řekl, že to možná pro Toma není nejlepší, aby předstíral, že je mimino.
„Třebas nebude schopný se toho zbavit,“ řekl jsem.
Nejdřív neodpovídala. Dovedl jsem si zrovna představit, jak se na mě usmívá. Položila mi ruku na koleno a řekla:
„Tak se mi zdá, že někdo žárlí.“ Zasmáli jsme se a já se zvrátil na postel. Konečky prstů jsem se jí troufale dotkl v kříži. Zachvěla se a stiskla mi koleno.
Načež se zeptala: „Myslíš hodně na maminku?“
„Ano,“ zašeptal jsem. „A ty?“
„Ovšem.“ Jako by nebyla už co říct, já však chtěl, abychom si povídali dál.
„Myslíš, že to, co jsme udělali, bylo správné?“ Julie odtáhla ruku z mého kolena. Tak dlouho zůstávala zticha, až jsem si pomyslel, že na moji otázku zapomněla. Znovu jsem se jí dotkl v kříži a okamžitě řekla: „Tehdy se to zdálo samozřejmé, teď ale nevím. Možná jsme to neměli dělat.“
„Teď už s tím nemůžeme nic udělat,“ řekl jsem a čekal, že něco namítne. Rovněž jsem čekal, že se její ruka vrátí na moje koleno. Přejel jsem jí ukazováčkem po páteři a uvažoval, cože se to mezi námi změnilo. Že by takový obrat způsobilo to moje koupání? Nakonec řekla: „Ne, nejspíš ne.“ A založila si ruce s rozhodností naznačující, že se urazila. Jednu chvíli měla hlavní slovo, obratem zmlkla a čekala, že na ni zaútočím.
Netrpělivě jsem řekl: „Pustilas Dereka do sklepa.“ Najednou bylo mezi námi všecko jinak. Julie přešla přes pokoj, rozsvítila a stoupla si ke dveřím. Podrážděně pohodila hlavou, aby si z tváře odhodila pramen vlasů. Posadil jsem se hned na kraj postele a položil si ruku na koleno tam, kde se mě Julie dotýkala.
„Řekl ti, že jsem ho tam pustila, když jste hráli... biliár?“
„Já se jen díval.“
„Nasel klíč a šel se tam dolů porozhlídnout,“ řekla.
„Mělas mu to zarazit.“ Zavrtěla hlavou. Omluvný tón byl u ní něco neobvyklého a hlas jí zazněl cize. „Jednoduše si ten klíč vzal. Tam dole není nic k vidění.“
„Pěkně tě to rozházelo a on teď chce vědět, proč.“ Pro jednou se mi mělo podařit nad Julií v hádce vyhrát. Začal jsem se rytmicky dlaněmi bušit do kolen a na mžik jsem zachytil ten sladký, hnilobný zápach.
Najednou vyhrkla: „Víš, nespala jsem s ním, nebo tak.“ Nepřestával jsem si bubnovat do kolen. Nevzhlédl jsem. Po chvilce jsem toho nechal a celý rozjásaný nad svou převahou jsem řekl: „No a co?“ Julie však už v místnosti nebyla.
Naklonil jsem se přes stůl, popadl Toma za bryndáček a přitáhl si ho. Nejdřív fňuknul, potom vyvřískl, Julie se přestala vybavovat a snažila se rozpáčit mi prsty, aby ho vyprostila. Sue vstala. „Co to děláš?“ křičela Julie. „Nech ho být.“ Vláčel jsem Toma pořádný kus kolem stolu, než jsem ho pustil, a Tom žuchl Julii do náruče.
„Chtěl jsem mu utřít pusu,“ řekl jsem, „když jsem viděl, jak jseš zaměstnaná řečněním.“ Tom zabořil obličej Julii do klína a rozbrečel se; předvedl prima ukázku batolecího vřeštění.
„Proč nenecháš lidi na pokoji,“ vložila se do toho Sue. „Co to s tebou je?“
Vyklátil jsem se do zahrady. Déšť ustával. Věžáky zošklivěly čerstvými skvrnami, ale plevel na prostranství za naší zahradou vypadal už zeleněji. Obcházel jsem zahradu cestou, po níž otec chtěl, aby vždycky každý chodil, po titěrných cestičkách, po schodech k rybníčku. Pod plevelem a bodláčím se daly schody stěží našlápnout a z rybníčku zbyl zprohýbaný kus špinavé modré umělé hmoty. Na dně se nachytalo trochu dešťové vody. Obcházel jsem rybníček a vtom jsem ucítil, jak mi pod botou povolilo něco měkkého. Šlápl jsem na žábu. Ležela na boku s jednou nohou nataženou dozadu ve vzduchu, zachvívající se v malých kruzích. Z žaludku jí vytékala krémovitá zelená hmota a vak pod bradou se jí rychle vydouval a zase splaskával. Civěla na mě jedním vypouleným okem, nevyčítavým pohledem plným smutku. Poklekl jsem vedle ní a zdvihl velký plochý kámen. Teď mi připadalo, že na mě hledí a čeká, že jí pomůžu. Vyčkával jsem v naději, že se vzpamatuje, nebo najednou umře. Vzdušný vak se jí ale nadouval a splaskával rychleji a žába se beznadějně pokoušela pomoci si druhou zadní nohou. Malé přední žabí nohy se ve vzduchu pohybovaly, jako by plavaly. Žlutavé oko měla upřené do mých očí.
„Už dost,“ řekl jsem nahlas a prudce spustil plochý kámen na malou zelenou hlavu. Když jsem kámen zdvihl, žabí tělo k němu přilínalo a pak plesklo na zem. Dal jsem se do pláče. Našel jsem jiný kámen a vyhrabal nevelkou, hlubokou jamku. Když jsem do ní žábu klacíkem vstrčil, viděl jsem, jak sejí přední nohy zachvívají. Rychle jsem ji zahrnul zemí a udupal plochý hrobeček.
Za sebou jsem zaslechl kroky a Derekův hlas.
„Co je s tebou?“ Stál, nohy rozkročené, bílý pršiplášť, zaháknutý na jednom prstu, přehozený přes rameno.
„Nic,“ já na to. Derek přistoupil blíž.
„Co tam máš v ty hlíně?“
„Nic.“ Hranatou špičkou své vycíděné botky rýpnul Derek do země.
„Je tam mrtvá žába, kterou jsem právě pohřbil,“ řekl jsem. Derek však nepřestával dloubat do země, dokud nevyhrabal žabí tělo, celé obalené hlínou.
„Hele,“ řekl, „vůbec není mrtvá.“ Zabořil podpatek do mé žáby, otočil se na něm a znovu ji zahrnul hlínou. Všechno to odbavil jednou nohou a aniž by si sundal plášť z ramene. Byl navoněný nějakou vodou po holení nebo kolínskou. Šel jsem dál zahradou k cestičce, která obtáčela skalku. Derek se držel těsně za mnou, a tak jsme stoupali v kruzích a jeden druhého míjeli v těsných obloucích jako děti, když si hrají.
„Julie je doma, že jo?“ zeptal se. Řekl jsem mu, že ukládá Toma do postele, a pak, když jsme tak balancovali velice blízko sebe na vršku skalky, jsem řekl: „Spí teďka u ní v ložnici.“ Derek rychle přikývl, jako by o tom už věděl, a sáhl si na uzel vázanky.
Upřeně jsme hleděli na náš dům. Stáli jsme tak blízko u sebe, že když promluvil, ucítil jsem z jeho dechu peprmint.
„Je to podivín, ten vás malej bráška. Chci říct, tím, jak se obléká do holčičího...“ Usmál se na mě, jako by očekával, že se také usměju. Já si však založil ruce a zeptal se: „Co je na tom podivnýho?“ Derek po cestičkách jako po schůdkách slezl ze skalky, a když se dostal dolů, nějaký čas mu zabralo skládání pláště přes ruku. Odkašlal si a řekl: „Mohlo by to mít nepříznivý vliv na jeho pozdější život, víš?“ Taky jsem slezl ze skalky a kráčeli jsme k domu.
„Co tím chcete říct?“ zeptal jsem se. Stáli jsme před kuchyňskými dveřmi. Derek zíral oknem dovnitř a neodpovídal. Dveře do obýváku byly dokořán a viděli jsme Sue, jak tam sama sedí a čte si časopis.
Najednou se Derek zeptal: „Kdy vaši rodiče přesně zemřeli?“
„To už je dávno,“ zamumlal jsem a strčil do kuchyňských dveří. Derek mě chytil za paži.
„Počkej, Julie mi říkala, že nedávno.“
Sue na mě zavolala z obýváku. Vytrhl jsem se mu a šel dovnitř. Derek mi zašeptal, ať se vrátím, a pak jsem ho slyšel, jak si pečlivě utírá boty, než půjde do kuchyně.
Jakmile Derek vešel do obýváku, Sue odhodila časopis a odběhla mu do kuchyně uvařit šálek čaje. Jednala s ním jako s filmovou hvězdou. Přecházel s úhledně složeným kabátem, rozhlížel se, kam by ho položil, a Sue ho sledovala ode dveří jak vyděšený králík. Posadil jsem se a vzal si Suein časopis. Derek položil kabát na podlahu vedle křesla a taky si sedl. Sue zavolala z kuchyně: „Julie je nahoře s Tomem.“ Hlas se jí třásl.
„Pak teda počkám tady,“ zavolal Derek. Přehodil si nohu přes nohu a povytáhl si manžety, takže mu vyčuhovaly z rukávů v přesně žádoucí délce. Obracel jsem stránky časopisu, aniž bych cokoli vnímal. Když si Derek vzal od Sue šálek čaje, řekl komickým hlasem: „Díky, Susan.“ A Sue se zahihňala a sedla si co možná nejdál od něho. Přišlo to, když si míchal čaj. Zavejral přímo na mě a řekl: „Divně to tady páchne, všiml sis?“ Zavrtěl jsem hlavou, ale zrovna jsem cítil, jak červenám. Pozoroval mě a usrkával čaj. Natáhl krk a slyšitelně začichal. „Nijak moc,“ řekl, „ale podivně.“ Sue vstala a začala ze sebe chrlit:
„To ta trubka v kuchyni. Snadno se ucpe a v létě... to víte...“ Pak po odmlce znovu opakovala: „To ta trubka.“
Derek jí k tomu přikyvoval a nespouštěl ze mě pohled. Sue se vrátila do svého křesla a potom dlouhou dobu nikdo z nás neřekl slovo.
Nikdo jsme neslyšeli Julii vejít, a když promluvila, Dereka to vyděsilo, až sebou trhnul.
„Všichni jako myšky,“ řekla tiše. Derek povstal, vypjal se jako voják a vrcholně zdvořile pronesl: „Dobrý večer Julie.“ Sue se zachichotala. Julie měla na sobě tu sametovou sukni a vlasy si svázala dozadu bílou stuhou. Derek řekl: „Povídali jsme si o trubkách,“ a toporným posunkem se pokusil Julii nasměrovat do svého křesla. Ona se však usadila na opěradlo mého křesla.
„O trubkách?“ řekla jakoby sama k sobě a nezdálo se, že by chtěla vědět víc.
„A jak se ti pořád vedlo?“ zeptal se Derek. Sue se znovu zahihňala a my se na ni všichni podívali. Julie ukázala na Derekův kabát.
„Proč si ho nepověsíš, než ti na něj někdo šlápne?“
Derek si zvedl kabát na klín a pohladil ho.
„Hodnej mourek,“ řekl. Nikdo se nezasmál. Sue se zeptala Julie, jestli Tom usnul.
„Jako když ho do vody hodí,“ odpověděla. Derek vytáhl hodinky a pohlédl na ně. Všichni jsme věděli, co se chystá říct. „Trochu brzo, ne? Na Toma.“ Tentokrát Sue nedokázala hihňání potlačit. Skryla si obličej do rukou a odpajdala do kuchyně. Slyšeli jsme ji otvírat dveře a jít do zahrady. Julie se chovala velice odměřeně.
„Vlastně šel dnes spát trochu později než jindy, nemám pravdu, Jacku?“ Přikývl jsem, ačkoliv jsem neměl ponětí, kolik je.
Julie mi prohrábla vlasy. „Nevšiml sis, jaká se s ním stala změna?“ oslovila Dereka.
„Je čistší a upravenější,“ odpověděl obratem. „Proháníš holky, co?“ obrátil se na mě. Julie mi položila ruku na hlavu.
„Kdepak,“ řekla. „Žádné tady v okolí nemáme.“
Derek se zasmál a vytáhl cigarety. Když Julii nabídl, odmítla. Zůstal jsem bez pohnutí, protože jsem nechtěl, aby ruku odtáhla. Zároveň jsem vnímal, že Derekovi připadám směšný. Udělal si v křesle pohodlí, pokuřoval tu svoji cigaretu a po celou dobu nás pozoroval. Slyšeli jsme Sue otvírat zadní vchod, zůstala však v kuchyni. Znenadání se Derek usmál a já uvažoval, zda se Julie za mnou usmívá také. Beze slova oba najednou vstali. Julie mě malinko popleskala po hlavě, pak ruku odtáhla.
Jakmile odešli nahoru, Sue se vrátila a sedla si na kraj Derekova křesla. Nervózně se zasmála a řekla: „Já vím, co to smrdí.“
„Já to nejsem.“ Vedla mě do kuchyně a odemkla dveře do sklepa. Byl to samozřejmě tentýž zápach, to jsem poznal okamžitě, jenom mnohem intenzivnější. Se mnou ten zápach už nesouvisel. Ve vzduchu tkvělo něco nasládlého a pod tím, nebo spíš obaleno kolem toho sladkého, prorážel ještě jiný, výraznější a mdlejší zápach, který na mě působil, jako bych měl v krku strčený tlustý prst. Vystupovalo to po betonových schodech z temnoty. Nadechl jsem se ústy. „Jdi dál,“ řekla Sue, „dolů. Víš, co to je.“ A rozsvítila a šťouchla mě do kostrče.
„Jedině jestli půjdeš taky,“ řekl jsem. Odněkud z chodby, která vedla od paty schodiště do zadní místnosti, se ozvalo šustění. Sue udělala pár kroků zpátky do kuchyně a vzala si plastikovou baterku na hraní ve tvaru ryby, která patřila Tomovi. Vydávala velice slabé světlo. „Tady se všude svítí,“ řekl jsem. „Tohle nepotřebujeme.“ Rýpla mě však s ní do zad.
„Pojď, uvidíš,“ zašeptala.
Nahoře na schodišti jsme se zastavili, abychom rozsvítili ještě další světla. Sue si přitiskla k nosu kapesník a já si zastřel obličej cípy košile. Dveře na konci chodby byly pootevřené. Odtamtud jsme znovu zaslechli to šelestem.
„Krysy,“ řekla Sue. Když jsme došli ke dveřím, místnost najednou ztichla a já se zastavil. „Strč do nich,“ řekla Sue přes kapesník. Nepohnul jsem se, vtom se ale dveře začaly otvírat samy od sebe. Vykřikl jsem, udělal krok zpátky a uviděl, že na ně sestra tlačí u pantu nohou. Bedna vyhlížela, jako by se roztrhla. Prostředek se vydul. Povrch betonu protínala velká puklina, na některých místech skoro dva centimetry široká. Sue naléhala, ať se podívám dovnitř. Vstrčila mi baterku do ruky, dělala posunky a říkala něco, co jsem nepochytil. Jak jsem přejel světlem přes puklinu, připomněl jsem si chvíli, kdy velitel Hunt a jeho posádka prolétali nízko nad povrchem neznámé planety. Tisíce mil ploché, na kost ztvrdlé pouště, narušené pouze velkými trhlinami, způsobenými zemětřesením. Žádný kopec, nebo strom nebo dům či voda. Nefoukal tam vítr, protože tam nebyl vzduch. Bez přistání odlétli pryč do vesmíru a nikdo z nich hodiny nepromluvil. Sue si odkryla ústa a naštvaně zašeptala: „Na co čekáš?“ Naklonil jsem se nad puklinu tam, kde byla nejširší, a posvítil jsem si baterkou dolů. Uviděl jsem zbrázděnou žlutošedou plochu. Při okraji černou a roztřepenou. Jak jsem tak na tu plochu civěl, ve zlomku vteřiny se zformovala v obličej, oko, část nosu, tmavá ústa. Obraz se znovu rozplynul v zbrázděnou plochu. Pomyslel jsem si, že sebou každým momentem seknu, a podal jsem baterku Sue. Ten pocit však pominul, když jsem ji viděl nahýbat se nad bednu. Vyšli jsme do chodby a zavřeli za sebou dveře.
„Viděls?“ řekla Sue. „Prostěradlo se celé roztrhalo a vespod je vidět její noční košile.“ Na okamžik jsme byli rozčilením celí bez sebe, jako bychom objevili, že naše matka ve skutečnosti žije. Viděli jsme ji v její noční košili, přesně jak bývala. Když jsme stoupali po schodech, řekl jsem: „Ten zápach není tak hrozný, když už si člověk na něj zvykne.“ Sue se napůl zasmála, napůl vzlykla a upustila baterku. Za sebou jsme znovu zaslechli krysy. Zhluboka se nadechovala a sehnula se pro baterku. Když se napřímila, řekla bez nejmenšího záchvěvu v hlase: „Budeme potřebovat víc betonu.“
Nahoře na schodech jsme se střetli s Derekem. Přes jeho rameno jsem uviděl vprostřed kuchyně Julii. Zastoupil nám cestu ze sklepa.
„Udržet tajemství pod pokličkou se vám zrovna nedaří,“ prohodil přátelsky. „Co to tam dole máte, že to tak náramně voní?“ Protáhli jsme se kolem něho bez odpovědi. Sue si stoupla ke dřezu a pila vodu z čajového šálku. Bylo zřetelně slyšet, jak jí tekutina klouzá do krku. „Do toho vám opravdu nic není,“ řekl jsem. Obrátil jsem se k Julii s nadějí, že ji napadne, co říct. Přešla ke dveřím do sklepa, v nichž Derek stál, a pokusila se ho jemně odtáhnout za paži.
„Ty dveře zamknem,“ řekla, „ten puch mi jde na nervy.“ Avšak Derek sejí vy kroutil a znovu přátelsky řekl: „Ještě jste mi ale neřekli, co to je?“ Uhlazoval si rukáv v místě, kde ho Julie držela, a usmíval se na nás. „Jsem holt hrozně zvědavý.“ Sledovali jsme ho, jak se obrací a schází ze schodů. Slyšeli jsme, jak se jeho kroky dole zastavily, když zašátral po vypínači, a jak pokračuje do zadní místnosti. A pak jsme ho následovali dolů, Julie první, potom Sue, nakonec já.
Derek si vytáhl z náprsní kapsy bledě modrý kapesník, roztřepal ho a přidržel si ho ne přímo na obličeji, ale v těsné blízkosti. Rozhodl jsem se ničím si nevypomáhat a krátce jsem se nadechoval mezi zuby. Derek poklepal na bednu botou. Sestry a já jsme stáli za ním v mírném půlkruhu, jako by se tam měl odehrávat nějaký důležitý obřad. Přejel prstem puklinu a nakoukl do ní.
„Ať Je tam co chce, je to skutečně shnilé.“
„Je tam mrtvý pes,“ vyhrkla Julie. „Jackův pes.“ Derek se ušklíbl.
„Slíbilas, že to neřekneš,“ ozval jsem se.
Julie pokrčila rameny a podotkla: „Teď už na tom nesejde.“ Derek se nahýbal nad bednou. Julie pokračovala:
„Takhle si Jack představuje... hrob. Dal ji tam, když umřela, a celou ji zalil betonem.“ Derek odlomil kousek betonu a pohazoval jím v ruce.
„Moc dobře jsi to nepromíchal,“ řekl, „a tahle bedna neudrží tu váhu.“
„Ten zápach se rozlezl po celém domě,“ řekla mi Julie, „měl bys s tím koukat něco udělat.“ Derek si pečlivě utřel ruce do kapesníku.
„Řekl bych, že to chce nový pohřeb,“ přišel se svou troškou. „Nejspíš na zahradě. Vedle tvé žáby.“ Přistoupil jsem k bedně a zlehka do ní kopl, podobně jako předtím Derek.
„Nechci, aby se s tím hýbalo,“ prohlásil jsem pevně. „Po vší té práci ne.“
Derek vycházel ze sklepa jako první. Nahoře jsme šli všichni do obýváku. Derek se mě zeptal na jméno mého psa a já bez rozmýšlení řekl: „Cosmo.“ Položil mi ruku na rameno a řekl: „Měli bychom teda zalít tu prasklinu betonem a doufat, že to ta bedna vydrží.“ Po zbytek večera jsme jen tak posedávali a nedělali nic. Derek vykládal o kulečníku. Mnohem později, když jsem odcházel do svého pokoje, prohodil:
„Ukážu ti, jak se má správně míchat.“ A už jsem byl na schodech, když jsem zaslechl Julii.
„Bude nejlíp nechat to na něm. Nelíbí se mu, abys mu ukazoval, co má dělat.“ Derek odpověděl něco, čemu jsem neporozuměl, a pak se poměrně dost dlouho sám pro sebe smál.«


Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Ken Kesey
Vyhoďme ho z kola ven [One Flew Over the Cuckoo's Nest]

Nakladatelství Euromedia Group, 2006
ISBN 80-86938-41-7 (váz.)

Ačkoliv Ken Kesey do skupiny beatniků, jež byla pro čtenářskou veřejnost ustanovena vydáním Kerouacova románu Na cestě v roce 1957, nepatří, zapadá do ní alespoň paralelou svých životních osudů, ale i kritikou morálky tehdejší americké společnosti, ba, jde ještě dále než samotní beatnici, kteří do šablony slušného amerického občana nezapadali plánovitě, ale jen mimoděk, v touze po vlastní svobodě a naplnění svého života tak, že jejich vztah k netolerantní většině se projevoval zejména v touze „nechte nás na pokoji“. Kesey tak v uchopení svého vztahu k majoritní společnosti stojí na rozhraní mezi beatniky a hnutí hippies, což dále potvrzuje i Keseyho experimenty s drogami, které rovněž jdou mnohem dále než Kerouacova závislost na alkoholu a benzedrinu, ale sahají až k LSD, peyotlu, psilocybinu, meskalinu, …, po jejichž vlivem byl z velké části inspirován jeho slavný a co se týče svého vlivu i kultovní román Vyhoďme ho z kola ven, často známějšího pod názvem filmové a několika divadelních adaptací, Přelet nad kukaččím hnízdem.
A právě ze srovnání Vyhoďme ho z kola ven s jeho neliterárními podobami lze velmi snadno pochopit obrovské množství vrstev ale i jejich možných výkladů tak, že se zdá, že dnes je román aktuálnější než kdykoliv dříve a to nejen pro věčné téma boje svobody proti plíživé konformitě, jež pro vlastní pohodlí i zdánlivé bezpečí obětuje nejen vlastní svobodu, ale s výkřiky o svobodě uklove všechny, kdo se jakkoliv odlišují.
Interpretovat Keseyho motivy jen na kritiku poměrů v ústavech pro choromyslné, kde ostatně i dnes vládne manipulace spojená se zastrašováním a léčba se soustřeďuje zejména na kombinaci utupujích prášků, elektrošoků a mozkové lobotemie, či snad kritiku manipulace a zastrašování zbytků původních amerických indiánů, by román okleštilo na pouhý patos, jakých, ostatně i před Keseyem, bylo napsáno na tisíce. - Skutečné poselství zdaleka překračuje zdi ústavu, sadistické sklony hlavní sestry a jejích černých ošetřovatelů, kteří udržují oddělení v pernamentní atmosféře strachu, ale i pořádku a bezvýhradné poslušnosti. A překračuje i postavu McMurphyho s prototypem nezávislého beatnika, který se sice navenek stará jen o vlastní kůži, ale svou nákazou svobody i prostem v mezích interních předpisů zlomil nejen nadvládu hlavní sestry, ale i pocity méněcenosti jejích pacientů tak, že si v jeho přítomnosti opět uvědomí, že jsou na prvním místě lidé.
McMurphyho střet se sestrou i desítkami let zaběhlými pravidly, které pod rouškou pacientova zdraví, dělají z lidí poslušné loutky, není, jak bylo pochopeno ostatními pacienty, pouhou vzpourou motivovanou prosazením vlastního ega, ale je bojem o to nejzákladnější: právo na lidskou důstojnost, právo na to být sám sebou, právo na svobodu.
Není tedy divu, že Ken Kesey filmovou adaptaci Miloše Formana ověnčenou pěti Oscary zcela odmítl, byť ji lze, pro její povrchnost, zkratkovitost, selektivnost a z ní plynoucí mocný dojem, označit za mistrovské filmové dílo, ovšem jen pro ty, kteří se nesetkali s její originální literární podobou, která vedle zmíněného Kerouacova románu Na cestě, Burroughsovým Nahým obědem, Salingerův a Kdo chytá v žitě, Ginsbergovo Kvílení a Hellerovu Hlavu XXII tvoří nosnou kostru amerického hledání a nalezení sebe sama.

»Skupina ještě pořád cupuje chudáka Hardinga, když se převalí druhá hodina.
Ve dvě se začne doktor v křesle kroutit. Doktor není při těchhle sezeních ve své kůži, tedy když nemůže vykládat tu svou teorii; zůstal by radši u sebe ordinaci a kreslil grafy. Ošívá se a nakonec si odkašle, a sestra se podívá na hodinky a řekne nám, abysme přinesli stoly z koupelny zpátky a zítra v jednu že budem v debatě pokračovat. Akuťáci se vytrhnou z transu a zaletí očima k Hardingovi. Obličeje jim hoří hanbou, jako by se probudili k poznání, že už zase naletěli na špek. Někteří jdou do koupelny naproti přes chodbu pro stoly, jiní se odloudají k věšákům s časopisy a projevují obrovský zájem o starý čísla McCallova magazínu, ale v podstatě se jenom vyhýbají Hardingovi. Zase se nechali obloudit, aby natahovali kamaráda na skřipec, jako kdyby to byl nějaký zločinec a oni všichni prokurátory, soudci a porotou. Pětačtyřicet minut tady pitvali člověka, málem jako by z toho měli radost, a pálili jednu otázku za druhou: „Co si myslí, že s ním asi je, když tu svou paničku nedokáže potěšit; proč trvá na tom, že jakživa s jiným chlapem nic neměla; jak může věřit, že se zberká, když neodpovídá poctivě?“ Otázky a nechutné narážky, až je jim teď z toho zle a vyhýbají se mu, aby jim v jeho blízkosti nebylo ještě trapněji.
McMurphyho oči to všechno zaznamenávají. Nevstane ze svého křesla. Zase už se tváří popleteně. Chvíli ještě sedí v křesle, sleduje akuťáky, škrábe se paklíkem karet po ryšavém strništi na bradě, ale nakonec přece jen vstane, zhluboka zívne, protáhne se a podrbe růžkem karty na pupku a potom strčí celý pakl do kapsy a přejde k Hardingovi, který sedí docela sám, přilepený potem do křesla.
McMurphy minutku shlíží dolů na Hardinga a potom lapne velkou prackou opěradlo nejbližší dřevěné židle, přetočí ji opěradlem k Hardingovi a obkročmo se na ni posadí, jako by usedal na malinkého koníka. Harding si ničeho nevšimnul. McMurphy si popleskává kapsy, až najde cigarety, jednu vytáhne a zapálí si; drží ji před sebou a škaredí se na koneček, obtížné si palec a ukazovák a upraví oharek podle svého.
Řekli byste, že jeden o druhém nevědí. Ani nepoznám, jestli vzal Harding McMurphyho vůbec na vědomí. Harding má široký útlý ramínka ovinutý kolem sebe jak zelený křídla a napřímeně sedí na samém krajíčku křesla, ruce polapené mezi koleny. Zírá přímo před sebe, něco si mumlá, snaží se vypadat klidně — ale žižiá si vtažené tváře a vypadá jako divně rozšklíbená lebka, a už vůbec ne klidně.
McMurphy si strčí cigaretu zpátky do zubů, složí ruce na dřevěné opěradlo, opře si o ně bradu a přivírá jedno oko před kouřem. Druhým si chvíli prohlíží Hardinga, a když začne mluvit, lítá mu cigareta mezi pysky nahoru dolů.
„Poslyš, kámo, takhle to při těch vašich sešlostech chodí vždycky?“
„Chodí vždycky?“ Harding přestane mumlat. Tváře si už taky nežmoulá, ale pořád civí před sebe, McMurphymu přes rameno.
„No, jestli je tohle obvyklej program těch vašich terapickejch mejdanů? Vždycky si hrajete na slepičí klobanou?“
Hardingova hlava sebou škubne stranou a oči najdou McMurphyho, jako by si teprv teď uvědomil, že naproti němu někdo sedí. Obličej se mu po obou stranách propadne, jak zase vcucne tváře a zahryzne se do nich, a vypadá to, jako když se šklebí. Zatáhne ramena zpátky, svalí záda do křesla a rád by vypadal uvolněně.
„Na slepičí klobanou? Obávám se, že vaše interesantní buranská mluva se u mne míjí cílem, příteli. Nemám nejmenší ponětí, o čem to mluvíte.“
„Tak já vám to teda vysvětlím,“ McMurphy zvýší hlas; i když se na ostatní akuťáky, co mu poslouchají za zádama, ani nepodívá, mluví teď ke všem. „Hejno slepic zmerčí na jedny puťce kapku krve a všecky jí do toho místa začnou klobat, jasný, dokavaď puťku nerozklobou na sračky, kosti, peří, krev, všecko lítá. Ale většinou se při tom mumraji zakrvácí pár dalších slepic z hejna, a pak je řada na nich. A znova se nějaký zmažou od krve a ostatní je uklofají, a pak zas další a další. Jo, kámo, taková slepičí klobaná dokáže za pár hodin vykynožit celý hejno, viděl jsem to na vlastní voči. Příšerný divadlo. Dá se tomu zabránit jedině tak — teda u slepic — že se jim dají klapky na voči. Takže potom nevidí.“
Harding si proplete dlouhé prsty kolem kolena, přitáhne koleno k sobě a zakloní se. „Slepičí klofaná. To je pěkná analogie, příteli.“
„A přesně to mi připomnělo tohle sezení, kámo, když chceš slyšet pravdu. Hejno sprostejch slepic mi to připomnělo.“
„Takže já jsem potom ta slepice s tou kapkou krve, příteli?“
„Přesně tak, kámo.“
Pořád se na sebe zubí, ale mluví teď tak tiše a napjatě, že musím přišúrovat se smetákem blíž, abych je slyšel. Ostatní akuťáci se taky šourají blíž.
„A mám ti říct ještě něco, kámo? Chceš slyšet, kdo zasadí ten první klofanec?“
Harding čeká, co uslyší dál.
„Ta stará bréca, ta vaše sestra.“
Tichem zaskučí strach. Slyším, jak se soustrojí ve zdech zadrhne a znovu rozběhne. Harding má co dělat, aby udržel ruce na pokoji, ale pořád se snaží dělat jakoby nic.
„Takže,“ povídá, „je to vlastně docela prosté, takhle hloupě prosté. Jste tady na oddělení šest hodin a už jste si zjednodušil celé dílo Freuda, Junga a Maxwella Jonese a shrnul je do jedné jediné analogie: je to slepičí klofaná.“
„Já nemluvím vo žádným Fredovi Junkovi, ani Maxwellu Jonesovi, kámo, já mluvím jen vo tom kurevským sezení a vo tom, co ti tahle sestra a ty druhý gauneři provedli. Jak tě zmordovali.“
„Mě?“
„No jasně, koho jinýho. Využili každý šance. Mávali s tebou jako hadrem na holi. Nějak sis tady musel nadělat fůru nepřátel, kámo, poněvadž se zdá, že ti jich jde po krku pěkná řádka.“
„To je neuvěřitelné. Vy asi vůbec neberete v úvahu, naprosto přehlížíte a pomíjíte skutečnost, že všechno, co tady kdo dneska udělal, bylo pro moje dobro? Ze každá otázka nebo debata podnícená slečnou Ratchedovou nebo ostatními z personálu slouží výhradně terapeutickým záměrům? Určitě jste z teorie doktora Spiveyho o terapeutický skupině nevyslechl ani slovo, nebo vám chybí dostatečné vzdělání, abyste ji pochopil, když už jste poslouchal. Zklamal jste mne, příteli, hm, velmi jste mne zklamal. Soudil jsem podle našeho dopoledního rozhovoru, že jste inteligentnější — nevzdělaný ňouma, to možná, rozhodně chvastoun z Balíkova, o nic citlivější než husa, nicméně v zásadě inteligentní člověk. Ale ačkoli jsem obvykle pozorný a vnímavý, pořád se ještě dopouštím omylů.“
„Di se vycpat, kámo.“
„Ano, zapomněl jsem dodat, že jsem si také povšiml vaší primitivní sprostoty. Psychopat s nespornými sadistickými sklony, pravděpodobně motivovanými přebujelou egománií. Ano. Jakvidno, všechna tato vrozená nadání vás nepochybně kvalifikují jako kompetentního terapeuta a dávají vám plné právo kritizovat proceduru sezení, vedených slečnou Ratchedovou, a to navzdory skutečnosti, že jde o vysoce považovanou psychiatrickou ošetřovatelku s dvaceti lety praxe. Ano, s vaším talentem, milý příteli, můžete konat podvědomé zázraky, konejšit bolavé id a vybojovat zraněné superego. Pravděpodobně byste dokázal vyléčit tohle celé oddělení, všechny včetně vegeťáků, a to za pouhých šest měsíců, dámy a pánové, v případě nezdaru peníze zpátky.“
Místo aby se s ním začal hádat, McMurphy si jen Hardinga dlouze prohlíží a konečně se ho nevzrušeně zeptá: „A ty si fakticky myslíš, že tohle svinstvo, který se tady na ty vaší sešlosti dneska dálo, někoho vyléčí, že někomu prospěje?“
„Z jakého jiného důvodu bychom se tomu podvolovali, příteli? Personál touží po našem uzdravení stejně vroucně jako my. Nejsou to žádní netvoři. Slečna Ratchedová je snad přísná dáma v letech, ale ohavný zlotvor drůbežího klanu, který si vzal do hlavy, že vám sadisticky vyklove oči, to rozhodně není. To si o ní nemyslíte, viďte?“
„Ne, kámo, to teda ne. Ona tě totiž neklobe do vočí. Kdepak, tam tě neklobe.“
Harding zaváhá a já vidím, jak se mu ruce začínají plížit ze sevřených kolen jako dva bílí pavouci, jako když lezou ze škvíry mezi dvěma mechem obrostlýma větvema a plazí se po těch větvích ke kmeni.
„Do očí ne?“ povídá. „A kam tedy, snažně vás prosím, příteli, kam tedy klove slečna Ratchedová?“
McMurphy se zašlebí. „Ale copak ty to nevíš, kámo?“
„Ne, jistě to nevím! Tedy pokud chcete tvr-“
„Do tvejch koulí, kámo, do tvejch milovanejch koulí.“
Pavouci se doplazí k místu, kde se větve štěpí z kmene, a tam se usadí a pocukávají sebou. Harding se pokouší zazubit, ale obličej i rty má tak bílé, že se v nich zuby ztrácejí. Upírá oči na McMurphyho. McMurphy si vyndá cigaretu z úst a opakuje to ještě jednou.
„Rovnou do tvejch koulí. Kdepak, tahle sestra není žádná potvorná puťka, kámo, ale kouložrout, tak. Viděl jsem takovejch tisíce, starý, mladý, chlapy i ženský. Viděl jsem je po celý zemi i po kriminálech — lidi, který se tě snažej oslabit, aby ti mohli přistřihnout křidýlka, aby tě podrobili svejm pravidlům, abys žil, jak oni pískají. A nejlepší způsob, jak to dokázat, jak tě srazit na kolena, je oslabit tě tam, kde to bolí nejvíc. Nakop tě už někdo při rvačce kolenem do vajec, kámo? To člověka rychle zabrzdí, co? Neznám nic horšího. Udělá se ti šoufl, poslední špetku sil to z tebe vyrazí. Když stojíš proti chlapovi, kterej se rozhod vyhrát tak, že tě oslabí, dávej si bacha na jeho koleno, na beton ti půjde po moudí. A zrovna tohle dělá ta stará megera, jde ti po moudí.“
Hardingův obličej je pořád bez barvy, ale ruce už zase ovládnul: volně před ním třepetají, rychle se snaží odbýt, co tady McMurphymu povídal.
„Naše milovaná slečna Ratchedová? Náš sladký, usměvavý něžný anděl milosrdenství, matka Ratchedová, a kouložrout? Ale příteli, to je krajně nepravděpodobné.
“ „Hele, kámo, s těmahle cancama vo něžný matičce na mě nechoď. Třeba je něčí máma, ale korbu má jak stodola a tvrdá je jak řezná ocel. Zblbla mě tím svým roztomilým mateřstvím nanejvýš na tři minuty, když jsem ráno přišel, ale dýl ani o vteřinu. A pochybuji, že by někoho z vás dokázala takhle voblbovat šest měsíců nebo rok. Kručí, viděl jsem už v životě hezkejch pár sviní, ale tyhle bych nasadil korunu.“
„Svině? Ještě před chvílí byla kouložrout, potom megera — nebo snad slepice? Vaše metafory ubíjejí jedna druhou, milý příteli.“
„To je putna; je to svině a megera a kouložrout, a nehraj to na mě, víš dobře, vo čem mluvím.“
Hardingův obličej a ruce se teď pohybují rychleji než kdy jindy, zrychlený film posunků, úsměvů, grimas, úšklebků. Čím víc se to pokouší zarazit, tím větším fofrem se to střídá. Když nechá ruce a obličej, aby se pohybovaly, jak chtějí, a nesnaží se je zadržet, plavou a posunkují tak pěkně, že se na to docela rádi koukáte, ale když ho to zlobí a chce je spoutat, stane se z něj zběsilá loutka, která se cuká ve zmítá v nějakém vypjatém tanci. Všechno se hýbe pořád rychleji a rychleji a jazyk mu repetí ostošest, aby tomu stačil.
„Ale podívejte, milý příteli, pane McMurphy, můj psychopatický fámule, naše slečna Ratchedová je skutečný anděl milosrdenství — tohle tady ví každý. Je nesobecká jako vítr, do úmoru se plahočí a beze slova díků dře pro dobro nás všech, den za dnem, pět dní do týdne. K tomu je zapotřebí srdce, milý příteli, srdce. Z jistých pramenů — které tady ovšem nesmím prozradit, ale mohu vám říci, že Martini je s těmi samými lidmi často ve styku — je mi známo, že ve skutečnosti slouží lidstvu navíc o svých volných víkendech, kdy se věnuje ušlechtilé dobrovolné práci v rámci města. Připravuje bohatou škálu milodarů — zavařuje kompoty, vyrábí sýr se stavěcím účinkem, vaří mýdlo — a podarovává tím nějaký mladý párek, který má jisté finanční těžkosti.“ Ruce mu kmitají vzduchem, malují obrázek, který popisuje. „Jen se podívejte: to je ona, naše sestřička. Zlehka zaťuká na dveře. Košíček opletený pentlí. Mladý párek není ze samé radosti mocen slova. Manžel civí s otevřenými ústy, ženuška nepokrytě pláče. Pochválí jim hnízdečko. Slíbí jim poslat něco peněz na — písek na drhnutí, ovšem. Postaví košík doprostřed podlahy. A když náš anděl odchází — rozsévá vzdušné polibky, étericky se usmívá — je tak opojena slaďoučkým mlékem lidské laskavosti, jež tento dobrý skutek vyprodukoval v jejích mohutných ňadrech, že je samou šlechetností dočista bez sebe. Bez sebe, slyšíte? Zastaví se ve dveřích, přitáhne k sobě plachou nevěstinku a nabídne jí dvacet dolarů z vlastní kapsy: “Běžte, vy nešťastné, podvyživené dítě, běžte a kupte si nějaké slušné šaty. Chápu, že vám je manžílek nemůže dopřát, ale tumáte, vezměte si to a běžte.’ A náš párek je jí za tu dobrotu zavázán na věky věkův.“
Mluví pořád rychleji a rychleji, provazy na krku se mu napínají. Když zmlkne, padne na celé oddělení naprosté ticho. Neslyším nic než slabý otáčivý rytmus, podle mého je to magnetofon, který tohle všecko někde nahrává. Harding se rozhlédne, vidí, že na něm všichni visí očima, a dělá, co může, aby se zasmál. Vydere se z něj zvuk, jako když taháte hřebík z mokrého smrkového prkna. Hvííí-hvííí-hvííí. Nemůže to zastavit. Mačká si ruce jako moucha nohy a mhouří před tím hrozným skřehotáním oči. Zarazit ho ale nedokáže. Zní to pořád vyšším a vyšším tónem, až se nakonec sípavě zalkne a nechá bradu padnout do nastavených dlaní.
„Ta svině, ta svině, ta svině,“ cedí mezi zuby.
McMurphy zapálí další cigaretu a nabídne mu ji; Harding si ji beze slova vezme. McMurphy nespouští oči z Hardingova obličeje před sebou a ve tváři má zmatený úžas, dívá se na něj, jako by to byl první lidský obličej, co vůbec vidí. Dívá se, jak sebou Harding přestává škubat a cukat, jak zase zdvihá obličej z dlaní.
„Máte pravdu“ povídá Harding, „naprosto ve všem.“ Zdvihne oči k ostatním pacientům, co ho pozorují. „Ještě nikdo se to neodvážil vyslovit, ale není mezi námi jediný, kdo by si to nemyslel, kdo by k ní a k celému tomu cirkusu necítil přesně to co vy — kdo by tohle někde v hloubi své postrašené dušičky necítil.“
McMurphy zkrabatí čelo a zeptá se: „A co ten malej prďoch, ten doktor? Myslí mu to možná trochu pomalu, ale tak pomalu zas ne, aby nepoznal, jak tady ta ženská všecko drží v hrstí a co dělá.“
Harding si dá dlouhého šluka z cigarety a mlčky čeká, až kouř odtáhne. „Doktor Spivey..., ten je na tom stejně jako my ostatní, McMurphy, plně si uvědomuje svou nedostatečnost. Postrašený, zoufalý, bezmocný králíček, totálně neschopný řídit oddělení bez pomoci naší slečny Ratchedové, což taky dobře ví. A co je horší, ona ví, že doktor to ví, a využívá každé příležitosti, aby mu to připomněla. Vždycky když mu přijde na nějakou botu v chorobopisu nebo dejme tomu v osobních kartách, můžete vzít jed, že mu to otluče o hlavu.“
„To je fakt,“ povídá Cheswick a postaví se vedle McMurphyho, „otlouká nám všechny naše chyby o hlavu.“
„Proč ji tedy nevyrazí?“
„V téhle nemocnici,“ povídá Harding, „není v lékařově moci přijímat a propouštět zaměstnance. Tu moc má pouze správce nemocnice a správcem je tady žena, letitá a drahá přítelkyně slečny Ratchedové, sloužily spolu ve třicátých letech jako sestry v armádním zdravotním sboru. Jsme tady obětí matriarchátu, milý příteli, a doktor je proti tomu stejně bezmocný jako my. Ví moc dobře, že stačí, aby Ratchedka zdvihla tamhleten telefon, co vidíte u jejího lokte, brnkla správkyni nemocnice a naznačila, no dejme tomu, že doktor objednává trochu příliš velké množství demerolu —“
„Brzdi, Hardingu, tohle entepente mi nic neříká.“
„Demerol je syntetický opiát s dvojnásobným nebezpečím návyku než heroin. Doktoři si tenhle návyk běžně pěstují.“
„Ten malej prďoch? On je narkoman?“
„Tohle tedy rozhodně nevím.“
„K čemu jí to potom bude dobrý, když ho obviní —“
„Ale vy mi nevěnujete sluchu, příteli. Ona ho neobviní. Potřebuje to pouze naznačit, naznačit cokoli, nechápete? Ničeho jste si dneska nepovšimnul? Zavolá si pacienta ke dveřím sesterny, tam si ho postaví do haptáku a vyptává se na papírový kapesník, který se našel pod jeho postelí. A pacient si připadá jako lhář, ať už jí odpoví tak nebo tak. Když řekne, že s ním otíral pero, řekne: ‘Aha, pero,’ a když řekne, že má rýmu, řekne: ‘Aha, rýmu,’ a bude přitom kývat úhledným šedým účesem a usmívat se úhledným úsměvem a pak se obrátí a vrátí se do sesterny a jeho tam celého tumpovachového nechá stát a hloubat, k čemu ten kapesník vlastně potřeboval.“
Znovu se rozklepe a ramínka se mu ovinou kolem těla.
„Kdepak. Nepotřebuje nikoho obviňovat. Je géniem náznaku. Slyšel jste během naší dnešní debaty, slyšel jste jen jedenkrát, že by mě z něčeho obvinila? A přesto se zdá, že jsem byl obviněn ze spousty věd, ze žárlivosti, paranoie, z toho, že nejsem natolik mužem, abych dokázal uspokojit manželku, že jsem udržoval poměr s přáteli stejného pohlaví, že držím dgaretu afektovaným způsobem, dokonce — aspoň mi to tak připadá — obviněn z toho, že nemám mezi nohama nic než ostrůvek chlupů — a k tomu ještě hebkých, prachových a blonďatých vlásků! Kouložrout? Hochu, vy ji podceňujete!“
Harding zničehonic ztichne, natáhne se dopředu a vezme McMurphyho ruku do svých dlaní. Obličej má nějak divně vytočený, ostrý, rudě a šedě zubatý, rozbitá flaška od vína.
„Tenhle svět... patří silným, příteli! Rituál naší existence je založen na tom, že silní, aby se stali ještě silnějšími, požírají slabé, S tímhle se musíme smířit. Je to jen správné, že to takhle chodí. Musíme se to naučit přijímat jako zákon přírodního světa. Králíci svoji roli v tomto rituálu přijímají a uznávají ve vlkovi silnějšího. Králík se na svou obranu stává lstivým, vyjukaným a vyhýbavým, vyhrabává si nory a skrývá se, když je vlk nablízku. A přežívá, přetrvává. Zná svoje místo. Zcela určitě ho nenapadne vyzvat vlka na souboj. Copak by to bylo moudré? No řekněte sám?“
Pustí McMurphyho ruku, opře se do křesla, přehodí nohu přes nohu a dá si dalšího dlouhého sluka z cigarety. Vytáhne cigaretu z tenounké štěrbiny úsměvu a pustí svůj smích nanovo — vhííí-vhííí-vhííí, jako když leze hřebík z fošny.
„Pane McMurphy..., příteli..., já nejsem slepice, já jsem králík. Doktor je králík. Tamhle Cheswick je králík. Billy Bibbit je králík. Všichni jsme tady králíci nejrůznějšího věku a stupně, hupky hopky naším waltdisneyovským světem. Pozor, nepleťte si to, nejsme tady proto, ze bychom byli králíky — byli bychom králíky všude — jsme tady všichni proto, že se svému králíkovství nedokážeme přizpůsobit. My potřebujeme pořádného, silného vlka, jako je sestra, aby nás učil, kde je naše místo.“
„Člověče, ty mluvíš jako pošuk. Chceš mi snad říct, že tady budeš sedět se založenejma rukama a necháš si od nějaký báby s modrou kakadou nabulíkovat, že ses králík?“
„Ne, to mi nemusí nabulíkovat, to vůbec ne. Narodil jsem se už jako králík. Jen se na mě pořádně podívejte. Já prostě sestru potřebuju, když mám být ve své roli šťastny.“
„Ty přece nejseš žádnej pitoměj králík!“
„Vidíte ty slechy? Ten mrcavý čumáček? To hezké pírko na prdelce?“
„Mluvíš jako blá-“
„Jako blázen? Jaká prohnanost.“
„Krucinál, Hardingu, takhle jsem to nemyslel. Takovej cvok zase nejseš. Chci říct — ksakru, až jsem se divil, jak jste všichni normální. Podle mýho nejste o nic větší cvoci než ty průměrný sráči, co běhaj po ulicích —“
„Aha, sráči, co běhají po ulicích.“
„Ale rozhodně ne takoví cvoci, jak cvoky malujou ve filmu. Jste akorát rozhašený a — tak trochu —“
„Tak trochu jako králíci, chcete říct?“
„Běž s těma králíkama do hajzlu! Vůbec ne jako králíci, kruci.“
„Pane Bibbite, zahopkujte tady panu McMurphymu. Pane Cheswicku, ukažte mu, jaký máte chundelatý kožíšek.“
Billy Bibbit a Cheswick se před mýma očima promění v přihrbené bílé králíky, ale stydí se udělat, co po nich chce Harding.
„Jsou strašně upejpaví, McMurphy. Není to půvabné? Ale třeba si vyčítají, že se nezaslali kamaráda. Třeba mají provinilý pocit, že se opět nechali napálit a posloužili jí jako vyšetřovatelé. Hlavy vzhůru, kamarádi, nemáte se za co hanbit. Všechno je, jak má být. Králík se přece nepostaví za svého kamaráda. To by byla hloupost. Ne, chovali jste se moudře; zbaběle, ale moudře.“
„Podívej, Hardingu,“ povídá Cheswick.
„Ne, ne, Cheswicku. Pro pravdu se nezlob.“ „Tak podívej, byly doby, kdy jsem o babě Ratchedový říkal to samý, co tady McMurphy.“
„Ano, ale tys to říkal moc potichu a později jsi všechno zase odvolal. Ty jsi taky králík, neuhýbej před pravdou. Proto ti nezazlívám otázky, které jsi mi dneska při sezení dával. Hrál jsi pouze svoji roli. Kdybys byl na koberci ty, nebo ty, Billy, nebo ty, Fredricksone, napadal bych vás stejně krutě, jako jste vy napadali mě. Nesmíte se stydět za svoje chování; nám, malým zvířátkům, je už souzeno chovat se takhle.“
McMurphy se v židli otočí a změří si ostatní akuťáky od hlavy k patám. „Nejsem si takjistej, jestli by se neměli stydět. Já osobně jsem si říkal, že je to pěkná všivárna, když se s ní sčuchli proti tobě. Na moment mě napadlo, že jsem zpátky v zajateckým táboře...“
„Proboha, McMurph“ povídá Cheswick, „poslouchej mě.“
McMurphy se otočí a poslouchá, ale Cheswick dál nepokračuje. Cheswick nikdy nepokračuje dál; patří k těm chlápkům, co nadělají spoustu kraválu, jak povedou útok a tak, vyřvávají hesla, chvíli dupou na místě, pak udělají pár kroků a zdrhnou. McMurphy se po něm podívá, jak tam stojí, vyvedený z míry svým hrdinným začátkem, a řekne: „Zrovna jako v tom svinským zajateckým lágru.“
Harding zdvihne mírumilovně ruce. „Ne, ne, to není správné. Nesmíte nás odsuzovat, milý příteli. Ne, ne. Ve skutečnosti...“
Vidím, jak do Hardingových očí vstupuje zase ta lstivá horkost, myslím, že se užuž začne smát, ale místo toho si vyndá cigaretu z úst a ukáže tou cigaretou na McMurphyho — vypadá v jeho ruce jako další z těch tenkých, bílých prstů, jen z konečku se kouří.
„...vy taky, pane McMurphy, přes všechno vaše kovbojské povykování a jarmareční chvástání, jste pod tím tvrdým škraloupem pravděpodobně stejně mírný a chlupaťoučký králík jako my všichni.“
„Jo, to si piš. Králíček ušáček. Co vlastně ze mě dělá králíka, Hardingu? Moje psychopatický sklony? Moje rváčský sklony, nebo moje šoustací sklony? Určitě ty šoustací, jaký jiný. To moje: co vám, dámo, schází, když se pingl hází. Jo, tenhle pingl, to je nejspíš to, co ze mě dělá králíka —“
„Počkat; obávám se, že jste nadhodil věc, která stojí za úvahu. Nemyslíte, že králíci jsou právě tímhle svým rysem proslulí? Pověstní svým házením pinglem. Ano. Hmm. V každém případě však argument, který jste právě vynesl, naznačuje pouze to, že jste zdravý, funkční a vyhovující králík, kdežto většina z nás postrádá i tu potřebnou pohlavní zdatnost, abychom se kvalifikovali jako vyhovující králíci. Jsme zmetci — nanicovatí, zakrnělí, slabí tvorečkové slabé rasy. Králíci sans pingl; dojemná představa.“
„Tak moment; všecko, co řeknu, pořád překrucuješ —“
„Ne. Měl jste pravdu. Vzpomeňte si, nebyl jste to vy, kdo obrátil naši pozornost k místu, kam sestra soustřeďuje svoje klofance? Měl jste pravdu. Není mezi námi jediný, kdo by se nebál, že ztrácí nebo že už ztratil svůj pingl. My, komická stvořeníčka, nedokážeme ani v králičím světě nabýt mužností, tak jsme slabí a nevyhovující. Chichi! Dalo by se také říci, že jsme — králíci králičího světa!“
Nakloní se zase kupředu a ten napjatý, skřehotavý smích, na který pořád čekám, mu začne stoupat z úst, ruce se vznesou do vzduchu, v obličeji mu cuká. „Hardingu! Sklapni už tu zatracenou hubu!“
Je to jako facka. Harding zmlkne, jako když utne, s pusou ještě otevřenou v nerozhodném šklebu, ruce se mu splihle klátí v oblaku modrého tabákového kouře. Na vteřinu takhle zamrzne, potom se mu oči zúží do prohnaných teček, nechá je sklouznout k McMurphymu a mluví tak tiše, že musím zakormidlovat smeták až k jeho křeslu, abych slyšel, co povídá.
„Příteli..., vy... možná budete vlk.“
„Krucinál, já nejsem žádnej vlk a ty nejseš žádnej králík. No ne, takovou blbost jsem teda jakživ —“
„Rozhodně jako vlk řvete.“
McMurphy ze sebe syčivě vypustí dech a obrátí se od Hardinga k ostatním akuťákům. „Heleďte, vy všichni. Co to pořád máte? Nejste přece takoví cvoci, abyste si mysleli, že jste nějaký zvířata.“
„Ne,“ povídá Cheswick a přistoupí k McMurphymu. „Ne, přisámbůh, já ne. Já nejsem žádný králík.“
„Tak se mi to líbí, Cheswicku. A vy ostatní už toho taky nechtě. Jen se na sebe podívejte, namlouváte si, že máte vítr z nějaký padesátiletý brécy. Co vám vlastně může udělat?“
„Nojo, co?“ povídá Cheswick a rozhlídne se kolem.
„Zmrskat vás dát nemůže. Pálit žhavým železem taky ne. Ani natáhnout na skřipec. Na tyhle věci jsou dneska zákony, nemáme žádnej středověk. Neexistuje nic, co by vám mohla —“
„Vi-vi-viděls, co nám může u-u-udělat! Na tom se-se-sezení dneska.“ Vidím, že se Billy Bibbit z králíka proměnil zas nazpátek. Naklání se k McMurphymu, chtěl by pokračovat, ústa má plná slin, obličej jako rak. Potom se otočí a jde pryč. „Ne-ne-nemá to cenu. Měl bych se za-za-zabít.“
McMurphy za ním zavolá. „Dneska? Co jsem viděl dneska na tom sezení? Do prdele, viděl jsem akorát to, že se zeptala pár otázek, navíc docela nevinnejch, lehkejch otázek. Otázky nikomu kosti nezpřelámou, nejsou to klacky ani kamení.“
Billy se otočí zpátky. „Ale j-j-jak se ptá —“
„Nemusíš přece odpovídat, musíš?“
„Když ne-ne-neodpovíš, tak se jen usměje a u-u-udělá si poznámky do no-no-notýsku a po-potom — do prdele!“
Scanion se postaví vedle Billyho. „Když jí na ty otázky neodpovíš. Macku, přiznáváš se už tím, že ses zticha. Zrovna takhle tě vždycky nachytá ta naše gaunerská vláda. Na tohle ses krátkej. Jediný, co se dá udělat, je vyhladit všechno tohle svinstvo z povrchu celý tyhle zasraný země — všecko to vyhodit do povětří.“
„Proč jí teda, když vám dá jednu z těch otázek, neřeknete, aby si trhla nohou?“
„Nojo,“ povídá Cheswick a zahrozí pěstí, „řekněte jí, aby si trhla nohou.“
„A co potom. Macku? Akorát by ti na to odpálila: ‘A proč vás právě tahle otázka tak rozrušila, paciente McMurphy?’“
„Jo, tak jí řekneš znova, aby si trhla nohou. Všichni si můžou trhnout nohou. A zase ti nic neudělaj.“
Akuťáci se k němu tlačí blíž a blíž. Tentokrát mu odpoví Fredrickson. „No dobře, ty jí to řekneš a zapíšou si tě jako potencionálně nebezpečného a šoupnou tě nahoru do oddělení pro narušený. Mně se to už stalo. Třikrát. Ti šusové tam nahoře nesmějí z oddělení ani na krok, ani v sobotu odpoledne do kina. Nemají tam ani telinu.“
„A když budete, milý příteli, i nadále projevovat takovéto nepřátelské “sklony, jako říkat lidem, aby si trhli nohou, máte naději dostat se do šokárny, a třeba i na něco většího, na operaci, nebo —“
„Ksakru, Hardingu, už jsem ti povídal, že tohle je pro mě španělská vesnice.“
„Šokárna, pane McMurphy, je hantýrkový výraz pro místnost, kde se provádí elektrošoková terapie, krátce EST. Vynález, o kterém lze říci, že koná práci prášku pro spaní, elektrického křesla a mučícího žebříku. Šikovná procedura, prostinká, rychlá, takřka bezbolestná při své rychlosti, ale nikdo by ji nechtěl prodělat prodruhé. Nikdy.“
„Co to dělá?"
„Připoutají vás ke stolu ve tvaru kříže, ta ironie, a hlavu vám přizdobí korunou z elektrických jisker, namísto z trní. Po obou stranách hlavy se vás dotýkají dráty. Prsk! Mozkem vám projede za pět centů elektřiny a dostane se vám jak léčebné kúry, tak trestu za vaše nepřátelské vybízení k trhnutí nohou, a navíc se šest hodin až tři dny, záleží na nátuře, nebudete nikomu plést do cesty. A i když se vám vědomí zase vrátí, jste ještě několik dní naprosto dezorientovaný. Nedokážete souvisle přemýšlet. Na nic se nemůžete rozpomenout. Větší počet takovýchto léčebných kúr a může z vás být třeba pan Ellis, jak ho vidíte tamhle na zdi. Uslintaný idiot, který si v pětatřiceti letech močí do kalhot. Nebo to z vás udělá nemyslící organismus, který pouze jí, vyměšuje a ječí: ‘Do prdele se starou’ jako Ruckly. Nebo podívejte na náčelníka Hbitý koště, který vedle vás svírá svého jmenovce.“
Harding na mě ukáže cigaretou, už je pozdě, abych couvnul. Dělám, že jsem si toho nevšimnul. Zametám dál.
„Slyšel jsem, že náčelník dostal před lety, kdy to byl ještě poslední výkřik módy, přes dvě stě šoků. Představte si, co to asi udělalo s myslí, která už beztak ujížděla. Jen se na něho podívejte: obří uklizeč. Tady máte svého vymírajícího Američana, dvoumetrový zametací stroj, který se bojí vlastního stínu. Tak tímhle, milý příteli, tímhle nám mohou vyhrožovat.“
McMurphy se na mě chvíli dívá a potom se zas otočí k Hardingovi. „Člověče, jak se s tímhle vůbec můžete smířit? A co ty žvásty o demokratickým oddělení, co do mě hustil ten váš doktůrek? Proč nehlasujete?“
Harding se na něj usměje a zase pomalu potáhne z cigarety. „A o čem bychom měli hlasovat, příteli? Aby se sestře zakázalo dávat nám na skupinových sezeních otázky? Aby se na nás nedívala jistým způsobem? Povězte mi, pane McMurphy, o čem bychom měli hlasovat?“
„Kruci, to je přece putna. Vo čemkoliv. Copak nechápete, že něco udělat musíte, abyste dokázali, že vám pořád ještě zbejvá špetka vodvahy? Copak nechápete, že jí nesmíte dovolit, aby se tady stala neomezeným pánem? Dyť se na sebe podívejte: povídáte, že tady náčelník se bojí vlastního stínu, ale řeknu vám, že podělanější bandu, než jste vy, chlapi, jsem jakživo neviděl.“
„Já podělaný nejsem!“ povídá Cheswick.
„Ty možná ne, kámo, ale všichni ostatní se strachy ani neodváží otevřít hubu a zachechtat se. Víte, tohle bylo první, co mě v tomhle špitálu zarazilo, že se tady nikdo nesměje. Co jsem prošel těma dveřma, neslyšel jsem ještě, že by se někdo pořádně zachechtal, je to vůbec možný? Chlapi, když ztratíte smích, ztratíte pevnou půdu pod nohama. Chlap, kterej připustí, aby ho ženská dobila tak, že ho přejde smích, ztratí jednu z největších výhod, co má na švy straně. Najednou si začne říkat, že ona je silnější než on, a —“
„A, mám takový dojem, že to našemu příteli začíná docházet, kamarádi králíci. Povězte mi, pane McMurphy, jak může člověk ženské ukázat, kdo je pánem, tedy jinak, než že se jí vysměje? Jak jí ukáže, kdo je králem hory? Člověk jako vy by to přece měl vědět. Určitě ji nebudete fackovat, to ne, že? Ne, to by na vás poštvala zákon. A jistě se nerozčlíte a nezačnete na ni řvát; to pak zase vyhraje, až svého velkého rozzlobeného chlapce začne usmiřovat: ‘Náš moudlý mužíček takhle hloupě lámusí? Ale, ale?’ Zkusil jste si někdy uchovat zdání důstojnosti a hněvu tváří v tvář takovému chlácholení? Takže vidíte, příteli, že to asi bude tak, jak jste sám prohlásil: muž má pouze jedinou skutečně účinnou zbraň proti molochovi moderního matriarchátu, ale tou rozhodně není smích. Jednu jedinou zbraň, a s každým dalším rokem dospívá v této progresivní motivačně probádané společnosti víc a víc lidí k objevu, jak tuto zbraň zneškodnit a jak si podmanit ty, kteří až doposud byli podmaniteli —“
„Bože, Hardingu, tobě to ale jede,“ povídá McMurphy.
„— a vy si myslíte, přes všechnu čest vašim psychopatickým schopnostem, že byste dokázal svoji zbraň účinně použít proti našemu šampiónovi? Myslíte, že byste ji mohl použít proti slečně Ratchedové, McMurphy? Vůbec někdy?“
A máchne jednou rukou ke skleněné kukani. Všechny hlavy se rázem otočí. Je tam, dívá se tím svým oknem a někde, kam nevidíme, má schovaný magneťák a všechno si to nahrává — jistě už plánuje, jak to vpravit do programu. Sestra vidí, že se na ni všichni dívají, a kývne hlavou a všichni se zas odvrátí. McMurphy si sundá čapku a zajede si rukama do těch zrzavých vlasů. Všichni teď koukají na něj; čekají, jak odpoví, a on o tom ví. Má pocit, že se nějak nechal chytit do pasti. Narazí si čepici zpátky na hlavu a škrábe si na nose jizvy po štychách.
„No, jestli chceš vědět, jestli by se mi jako nad touhle starou megerou postavil, tak to ne, to teda silně pochybuju...“
„Není zas tak nehezká, McMurphy. Tvářičku má docela pěknou a slušně zachovanou. A i když dělá, co může, aby je tím bezpohlavním převlekem zatajila, přesto vám nemohou uniknout její nesporně mimořádná ňadra. V mládí to musela být krasavice. Nicméně — jen v zájmu debaty, myslíte, že by se vám nad ní postavil, i kdyby nebyla stará, i kdyby byla mladá a krásná jako Helena?“
„Žádnou Helenu neznám, ale je mi jasný, co chceš říct. A přisámbohu, máš pravdu. Nevlez bych na tu starou zmrzlou tlamu, ani kdyby byla krásná jako Marilyn Monroe.“
„Tak vidíte. Vyhrála.“
To je fakt. Harding se pohodlně rozvalí v křesle a všichni čekají, co na to řekne McMurphy. McMurphy vidí, že je přitlačený ke zdi. Chvilku se rozhlíží po obličejích kolem, potom pokrčí ramenama a vstane ze židle.
„No co, vo mou kůži tady nejde.“
„To je pravda, o vaši kůži nejde.“
„A vůbec už netoužím mít za patama nějakou starou čertici s tréma tisícema voltů. Koř když z toho pro mě nekouká nic než malý povyražení.“
„Ne. Máte pravdu.“
Harding tenhle spor vyhrál, ale nikdo se dvakrát šťastně netváří. McMurphy zahákne palce do kapes a zkusí se zasmát.
„Kdepak, hochu, to jsem fakt ještě neslyšel, že by někdo nabíd dvacetidolarovou prémii za přefiknutí kouložrouta.“
Všichni se tomu zubí, ale šťastný nejsou. Jsem rád, že si McMurphy přece jen bude dávat majzla a nenechá se uvrtat do něčeho, na co nestačí, ale je mi jasné, jak se chlapi cítí; já taky moc šťastný nejsem. McMurphy si zapálí další cigaretu. Nikdo se ještě ani nehnul. Všichni postávají, zubí se a je jim nanic. McMurphy se znova poškrábe na nose a otočí se od chumlu tváří, co kolem něj visí, podívá se na sestru a hryže se do rtu.
„Ale povídáte..., že vás nepošle nahoru do toho druhýho oddělení, když se nedáte vyprovokovat? Jenom když se necháte vyhecovat a začnete ji posílat do háje nebo rozflákáte vokno nebo něco takovýho?“
„Jenom když uděláte něco takového.“
„A víte tohle na beton? Mně už totiž pomalu svítá, jak vás hejly pořádně oškubat. Ale moc nerad bych se připálil. Měl jsem co dělat, abych se dostal z jedny díry; nechce se mi skákat z pekáče do ohně.“
„Spolehněte se. Pokud neuděláte nic, co by si právem zasloužilo oddělení pro narušené nebo EST, je zcela bezmocná. Jestli jste dost silný, abyste si ji nepustil k tělu, nemůže proti vám hnout prstem.“
„Takže když budu hodnej a neseřvu ji —“
„Nebo když neseřvete někoho z ošetřovatelů.“
„— nebo když neseřvu někoho z ošetřovatelů nebo tady z toho nenadělám kůlničku na dříví, tak si nemůže nic dovolit?“
„Tak zní pravidla hry. Ona ovšem vyhraje vždycky, milý příteli, vždycky. Je to nezničitelnost sama, a protože čas pracuje pro ni, nakonec se stejně každému dostane na kobylku. Proto ji tady v nemocnici pokládají za nejlepší sestru, proto jí ponechávají takovou pravomoc; je skutečnou mistryní v umění, jak vaše rozechvělé libido vypáčit na světlo boží —“
„Tohle si nech vod cesty. Chci akorát vědět, jestli budu v suchu, když ji zkusím porazit v její vlastní hře? Když na ni budu jako med, nebo se jí jinak vlichotím, jestli jí pak nerupne v bedně a nepustí do mě elektriku?“
„Pokud se dokážete ovládat, budete v suchu. Pokud vám nepovolí nervy a neposkytnete jí pádný důvod, aby požádala o vaši izolaci na oddělení pro narušené nebo léčebnou kůru elektrošokem, pak jste v suchu. Ale to vyžaduje v první řadě pevné nervy. Máte je? Při té vaší červené kštici a černém trestním rejstříku? Proč se blamovat?“
„Fajn. Tak dobře.“ McMurphy si zamne ruce. „Napadlo mě tohleto. Vy ptáci si zřejmě myslíte, že tady máte kdovíjakýho borce, co? Naprosto — jaks to o ní řek? — naprosto nezničitelnou ženskou. A teď bych rád věděl, pro kolik z vás je natolik tutovkou, abyste na ni vsadili pár babek?“
„Natolik tutovkou...?“
„Jak jsem řek; má někdo z vás, vy chytráci, chuť na mejch pět lupenů, který tvrděj, že tu ženskou položím na lopatky — no, do tejdne a — ona nepoloží na lopatky mě? Jedinej tejden, a když s ní zamávám tak, že nepozná, jestli čehý nebo hot, jsou ty prachy vaše.“
„To se teda vsaď.“ Cheswick hopsá z nohy na nohu a mne si ruce zrovna jako McMurphy.
„Taky že vsadím.“
Harding a ještě další povídají, že jim to nedošlo.
„To je přece jednoduchý. Nic křivýho ani komplikovanýho na tom není. Mám rád hazard. A taky rád vyhrávám. A podle mýho tuhle hru vyhrát můžu, jasný? V Pendletonu by se se mnou žádnej mukl nevsadil ani o falešnej pětník, jak jsem pořád vyhrával. Nojo, proč myslíte, že jsem se nechal přeložit sem k vám? Teda proč hlavně? Protože jsem potřeboval nový kořeny. Něco vám povím: pár věcí jsem si o tyhle pakárně zjistil, než jsem se přesunul. Dobrá polovina z vás sem dostává nemocenskou, tň, čtyři stovky měsíčně, který jsou vám lautr na houby, leda že tu chytaj prach. Napadlo mě, že bych z toho moh něco vytřískat a svůj i vaše životy kapku obohatit. Mluvím s váma na rovinu. Jsem hráč a prohrávat nemám ve zvyku. A ještě jsem nepotkal ženskou, která by v mejch vočích byla větší chlapák než já, ať se mi kvůli ní postaví, nebo ne. Pro ni možná hraje čas, ale já mám na svým štítě pěkně dlouhou řádku vítězství.“
Stáhne si čapku, roztočí ji na prstě a druhou rukou ji chytne za zádama; něco tak šikovnýho jste neviděli.
„Další věc: jsem tady mezi várna, protože se mi to hodí do krámu, stručně a jasně, poněvadž je tady lip než v rajtačce. Magor nejsem, nebo aspoň nevím, že bych byl. Ale vo tom ta vaše sestra nemá páru; nenapadne ji, že by mohla mít tu čest s někým, komu to tak bleskově zapaluje jako zrovna mně. Tohle všecko tomu dává přesně ten šmrnc, jakej mám rád. A tak povídám, pět lupenů každýmu, kdo má zájem, když tyhle vaší sestře do tejdna nenasadím parádního štíra do posady...“
„Pořád si nejsme jistý —“
„Jak povídám. Stírá do posady, klíšťata do mlíkáren. Pořádně jí pohnu mandlema. Budu ji štengrovat tak dlouho, dokud se v těch jemně spíchnutejch švech nerozklíží a neukáže vám, aspoň jedinkrát, že není tak neporazitelná, jak si myslí. Jeden tejden. A jestli jsem vyhrál nebo ne, rozsoudíte sami.“
Harding vytáhne tužku a píše něco do binoklovýho bloku.
„Prosím. Dlužní úpis na deset dolarů z peněz, které tady v pokladně chytají prach na moje jméno. Spatřit tenhle nepravděpodobný zázrak na vlastní oči, milý příteli, má pro mě dvojnásobnou cenu.“
McMurphy se podívá na papírek a přeloží ho.
„Tak co, ptáci, stojí to ještě někomu z vás za to?“
Akuťáci se staví do fronty a střídají se u bloku. Když dopíšou, bere si od nich lístky, skládá je do dlaně a přibodává je tam velkým pevným palcem. Vidím, jak mu v dlani ty papírky utěšeně přibývají. Prohlídne je.
„Důvěřujete mi, abych si moh sázky nechat u sebe, kámové?“
„Věřím, že v tomhle ohledu se nemáme čeho bát,“ povídá Harding. „Nějaký čásek si tady pobudete.“«


Tomáš V. Odaha - www.odaha.com