Tomáš V. Odaha
Recenze převzaté ze stránek www.odaha.com , kde můžete najít mnoho dalších zasvěcených recenzí nejen knih, ale i divadla, filmu apod. (včetně autorovy vlastní tvorby).
od dalších autorů

Titulní strana HINT

Maxim Gorkij
Na dně [На дне]

Nakl. údaje: Praha : Dilia, 1970
ISBN

Hledá-li u nás vrcholná ruská literatura své ztracené a pošlapané jméno, tak pozici někdejší ikony komunistické propagandy Maxima Gorkého, lze připodobnit k bájnému ptáku Fénixi, jež po dlouhém období zarytého mlčení a ignorance dnes opět povstává z vlastního popela.
Vzhledem k nánosu dezinformací, polopravd i okleštění v souladu s někdejšími socialistickými „výchovnými“ metodami, jež se na Gorkém v průběhu minulých desetiletí přiživovaly svou propagandu, ale i v zájmu plnohodnotnějšího pochopení Gorkého osobnosti, potažmo díla, je vhodné uvést několik suchopárných životopisných údajů:
Maxim Gorkij se jako Alexej Maximovič Peškov narodil 28. března 1868 v Nižnij Novgorodu jako syn truhláře, avšak záhy po svém příchodu na svět osiří a je vychováván svým silně despotickým dědem tak, že již od svých deseti let je nucen pracovat jako poslíček, lodní myč nádobí, nakladač či malíř ikon, nicméně i přes každodenní úmornou dřinu se snaží jako samouk vzdělávat a v roce 1884 se dokonce pokouší o vstup na Kazaňskou univerzitu, avšak nebyl přijat. (Tak či onak Maxim Gorkij i bez vzdělání proslul svým takřka encyklopedickým teoretickým rozhledem.) V roce 1889 je v souvislosti se styky s revolučními narodniky uvržen do vězení, kde se mimo jiné setká se spisovatelem V. G. Korolenkem, jenž jej v roce 1892 se pseudonymem Gorkij (rusky „Hořký“) uvede do světa literatury. Avšak již o šest let později zaznamená jeho dvousvazková sbírka povídek Črty a povídky doslova celosvětový ohlas, kdy Gorkij do literatury přinese doposud přehlíženého hrdinu ze dna společnosti, svobodomyslného rebela a novoromantického osamělého rváče, tzv. bosáka. Od přelomu let 1899-1900, kdy se Gorkij například spřátelil s největšími spisovateli své doby, Lvem Nikolajevičem Tolstým a Antonem Pavlovičem Čechovem, se Gorkij etabloval i jako dramatik, kdy jeho hry začalo ve svém repertoáru uvádět jedno snad z nejslavnějších světových divadel, moskevský MCHAT (Moskovskij chudožestvennyj těatr) - právě MCHAT stojí například za objevením dlouhá léta odmítaného Čechova. V průběhu dalších let se Gorkij ve svém díle posouvá od prostého námětu bosáka k širší sociální kritice. V roce 1905 pak po potlačení pokusu dělnický převrat odchází do exilu, nejprve do Německa, poté Spojených států a následně do Itálie na ostrov Capri, kde sestrvává až do carské amnestie v roce 1913. V roce 1917 se Gorkij staví do opozice vůči bolševické revoluci, ba neváhá jít do přímého názorového střetu s Vladimírem Iljičem Leninem tak, že po Leninově smrti v roce 1924 opět žije v zahraničí - v Německu a částečně i v Československu. Sovětský Svaz opět navštíví na přímé pozvání Josifa Vissarionoviče Stalina v letech 1928 a 1929 a natrvalo se zde usazuje v roce 1931, kdy prostřednictvím svého světově uznávaného jména do Sovětského Svazu pozve například George Bernarda Shawa a Romaina Rollanda, nicméně Stalin jej s největší pravděpodobností nechává usmrtit v průběhu lékařského zákroku dne 18. června 1936 v Gorkách u Moskvy.
V tzv. bosáckém období se Gorkij ve hrách Foma Gordějev (1899), Tři (1900),Měšťáci (1901), Na dně (1902), Letní hosté (1904) a Děti slunce (1905) celosvětově prosadil jako dramatik, ale též předznamenal koncepci tzv. socialistického realismu, jež v jeho pozdějším díle zcela dominoval.
Zcela nejznámější, ba dodnes poměrně oblíbené je drama Na dně s premiérou v Moskevském uměleckém divadle dne 18. prosince 1902 v režii Konstantina Stanislavského, kdy ač hra ve své podstatě de facto postrádá děj, chytlavou zápletku ale i hrdinu, s nímž by bylo možné se ztotožnit, potažmo se od něj názorově odrazit, celosvětově zaznamenala doslova fenomenální úspěch. Na dně jež ve čtyřech dějstvích zobrazuje výsek životů skupinky bezprizorních lidí bez přístřeší, bez domova a bez naděje na samém dně společnosti mimo jiné inspirovalo i stejnojmennou filmovou adaptaci Jeana Renoira (ano, syna impresionistického malíře Pierra Augusta Renoira) z roku 1936 s kulisami přenesenými do francouzského kontextu a ještě slavnější stejnojmenný film (byť s originálním názvem Donzoko) Akiry Kurosawy zasazeným do Tokia v období Edo (Tokugawa).

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com