Tomáš V. Odaha
Recenze převzaté ze stránek www.odaha.com , kde můžete najít mnoho dalších zasvěcených recenzí nejen knih, ale i divadla, filmu apod. (včetně autorovy vlastní tvorby).
od dalších autorů

Titulní strana HINT

Václav havel
Prosím stručně : rozhovor s Karlem Hvížďalou, poznámky, dokumenty

Nakl. údaje: [Praha] : Gallery, 2006
ISBN 80-86990-00-1 (brož.)

Knihu Prosím stručně nejvýraznějšího a nejvýznamnějšího českého státníka od dob Tomáše Masaryka a Edvarda Beneše, Václava Havla, nelze sice uchopit ani jako politické paměti natož pak snad jako politologický výklad událostí mezi léty 1986 (Prosím stručně volně navazuje na rozhovor s Karlem Hvížďalou Dálkový výslech právě z roku 1986) a rokem 2005 (kniha ve značné míře vznikala v USA během Havlova dvouměsíčního stipendijního pobytu v Kongresové knihovně na jaře 2005), ba více než v kontextu podtitulu knihy Rozhovor s Karlem Hvížďalou, poznámky, dokumenty ji lze chápat jako Havlovy osobní, ne-li přímo intimní, reflexe uplynulých dvaceti let, ve kterých hrál ať již jako přední představitel opozice Komunistického režimu, či jako československý a český prezident velmi aktivní roli, byť její skutečný dopad a význam v plné míře zhodnotí až naše další generace.
Jak napovídá uvedený podtitul, Prosím stručně, se skládá se tří vzájemně zcela odlišných částí: rozhovoru s Karlem Hvížďalou z roku 2005, deníkových poznámek ze stejného období a dokumentaristicky nejzajímavější koláže Havlových instrukcí svým podřízeným z období let 1993 a 2003, jež v mnohém připomínají Havlova absurdní dramata.
Médii potažmo recenzenty byly více než ona atmosféra intimní zpovědi životem i politikou značně unaveného člověka, v jejíž tónině je kniha záměrně koncipována, vypíchnuty lehce kritické pasáže o Václavu Klausovi a Miloši Zemanovi, či svého času bulvárně zmedializovaná manželství s Olgou a Dagmar. Pozornosti neušly ani Havlovy lehce sebeironické poznámky například na téma průjmu po operaci kýly.
Nicméně i mnohé komentáře, potažmo vysvětlivky k pozadí i skutečnému průběhu událostí, jež následovaly po 17. listopadu 1989, je nutné do značné míry brát nikoliv jako jakousi variaci na politické paměti, ale opět jen a pouze jako osobní Havlovy názory, kdy sám Havel na mnoha místech varuje, že na mnohé podrobnosti si vzhledem ke svému věku i mnoha anestéziím zkrátka nepamatuje.
„V osmdesátých letech jste tvrdil, cituji: „Dávám přednost politice, která vychází ze srdce, nikoliv z nějakých tezí... Jeden elektrikář se srdcem na správném místě může ovlivnit dějiny celého národa.“ Začal jste si už tehdy uvědomovat, že všechny vaše poznámky o srdci jsou v přímém rozporu s praktickou politikou, která ve svých výstupech naopak musí být velmi pragmatická?
Každé vyjádření – slovo, věta či pojem – je povýtce situační a je třeba vnímat souvislosti, v nichž byly řečeny. To, co citujete, jsem psal v eseji zabývající se politickým významem mravních postojů v totalitních poměrech. V nich opravdu jedno statečné slovo Solženicynovo může mít větší politickou sílu než v demokratických poměrech hlasy milionu voličů. Ale to jen tak na okraj. Hlavní je, že za tím stojím vlastně dodnes. V posledních patnácti letech jsem se totiž měl bezpočtukrát příležitost přesvědčit, jak je i v demokratických poměrech důležité, aby politika nebyla jen pouhou technologií moci, ale skutečnou službou občanům, službou pokud možno nezištnou, založenou na určitých ideálech, která dbá mravního řádu nad námi, pamatuje na dlouhodobé zájmy lidského rodu, nikoli tedy jen na to, co se líbí veřejnosti této chvíle, a odmítá se proměnit jen ve hru různých partikulárních zájmů či pragmatických cílů, za nimiž se nakonec skrývá jediné: snaha se za každou cenu udržet u vesla. Samozřejmě: je něco jiného jen tak nezávisle filozofovat a skutečně něčeho konkrétního v politice dosáhnout. To uznávám. Ale to přece neznamená, že politika musí rezignovat na všechny ideály, zříci se „srdce“ a stát se jen jakýmsi technokratickým samopohybem.
Mimochodem: vzpomeneme-li si na Lecha Wałęsu nebo na Michaila Gorbačova, kteří se oba spolu s vámi podíleli asi nejvýrazněji na změnách koncem 20. století, zjistíme, že moc vděčnosti se od svých spoluobčanů nedočkali. Proč, podle vás, vděčnost je hodnotou, která do politiky nepatří? Proč se v politice tak rychle zapomíná?
Nevím, jestli to je pravidlem, vždyť můžeme vidět i úkazy právě opačné: někdo, kdo je v době svého politického působení permanentně a tvrdě kritizován, může se stát po letech – nejraději po smrti – postavou téměř zbožštěnou, o níž nelze utrousit jediné kritické slovo. Ať tak či onak, fenomén zapomínání či dokonce nevděku se zajisté v politice vyskytuje a má či může mít tisíc a jednu příčinu. Například: moderní média žijí často ze dne na den, od jednoho lákavého titulku k druhému, a není tudíž divu, že je dnešek může upoutávat až tak, že zapomenou na jakýkoliv včerejšek. Ba řekl bych, že se média leckdy chovají jako velmi rozmarné děvčátko; ve chvíli, kdy toto říkám, má například Česká republika předsedu vlády, kterého média udělala nadlouho zdaleka nejpopulárnějším mužem, aby ho nedávno během několika dnů udělala mužem nejnenáviděnějším, přičemž ani jedno, ani druhé nesouviselo příliš s množstvím jeho předností či záporů. Dále: leckterý politik sehraje – dík kombinaci mnoha šťastných okolností – uzlovou roli v určitou chvíli, kdy má tak říkajíc svou hvězdnou hodinu, přičemž to, co dělal předtím či potom, nemusí být vůbec zajímavé. Lze se divit, že ten dlouhý nepříliš zajímavý život může někdy vytěsnit vzpomínku na zásluhy z oné jedinečné chvíle? Neméně významné ovšem je, že mnozí politici udělají sami – samozřejmě bezděky – všechno možné pro to, aby se lidem zprotivili, například nesmyslně zpychnou. Jindy se stává, že práce někoho, kdo už nemá funkci, je nenápadně gumována z dějin jeho nástupcem, respektive všemi, kdo se těší raději z přízně vládců vládnoucích než těch, kteří už nevládnou. Svou roli hraje i to, že politika je trochu zvláštní oblast lidského konání: málokdy se stane, že dosáhne nějakého vskutku jednoznačně identifikovatelného a na první pohled zřejmého cíle, který si může jednou provždy odškrtnout jako svůj nesporný úspěch. Spíš tomu je naopak: je to takové věčně se táhnoucí těsto, které téměř nikdy neumožňuje člověku říct: cíle je dosaženo, mohu si to škrtnout a starat se o jiné věci. Není ostatně náhoda, že spíš se zapomíná na ty, kteří působili v dobách klidu, stability a pořádku, než na ty, kdo působili v dobách tak či onak převratných, přičemž je až druhotné, jak dobrou či špatnou roli jedni či druzí hráli. Zmínil jste se ale o Gorbačovovi, to je zvláštní a svým způsobem tragický případ: pokusil se nadzvednout pokličku, aby uniklo trochu páry z hrnce, a zřejmě ho vůbec nenapadlo, že jednou nadzvednutá poklička může – a dík velikosti přetlaku dokonce musí – odlétnout navždy. Jeho historická zásluha je ohromná – bez něj by se sice komunismus také zhroutil, ale třeba o deset let později a bůhví jakým divokým či krvavým způsobem –, nicméně ze zřejmých důvodů není a nemůže být jeho typ zásluhy tou nejlepší legitimací k politickému působení ve zcela nových – a původně jím dokonce nechtěných – poměrech.

(16. 1. 1994)
(...)
1) Posílám novou verzi projevu do Indie. Nechť pan Š. laskavě opraví eventuální gramatické či pravopisné chyby (indická jména). (...)
2) Čtu ve svém programu, že budu mít jmenování rektorů. Bude u toho třeba projev? Psaný, nebo improvizovaný? Budu vděčen za včasnou zprávu, abych si to mohl napsat. Má-li k tomu někdo nějakou myšlenku či informaci, nechť mi ji napíše.
3) Už tento týden má být ve vládě zpráva o mé cestě do Evropského parlamentu. Tam budu mít zřejmě zásadní projev, který si také musím zavčas napsat. V tomto případě bych ovšem chtěl od MZV mimo standardních podkladů zavčas (!) na papíře (!) ministerskou představu o tom, co bych tam měl říkat. MZV si totiž tuto cestu samo vymyslelo a samo navrhlo. (...)
6) Projev do Thajska jsem nenapsal, trochu pro časovou tíseň, hlavně však vinou nedobré psychofyzické kondice po večírku Na slamníku, který byl jinak fajn a měl pro mne značný smysl. (...)

(23. 1. 1994)
(...)
1) Podařilo se mi (velmi se tomu divím) napsat tři textíky: projev při jmenování rektorů, projev do Thajska a provolání ke Dni divadla. Všechny tři mají společné to, že pospíchají. Proto bych velmi prosil hradní spolupracovníky, aby si už v pondělí udělali čas, projevy prostudovali a opatřili svými poznámkami, které bych mohl v úterý zpracovat. (...)

(5. 2. 1994)
(...)
3) Na Hrádečku chci napsat hlavně projev pro Evropský parlament. Nevylučuji, že bych ho četl anglicky, kdyby byl včas přeložen a M. ho se mnou secvičila. (...)
4) Druhé téma, které jsem nakousl a kterému bych se nějakou formou (článek?) také rád věnoval, je volební systém do vyšších samosprávných celků. K tomu bych potřeboval, kdyby dr. Ch. vymámila z dr. K. kdysi slíbenou expertizu. Zadání zní asi tak: krajská zastupitelstva by měla mít mezi patnácti a třiceti členy (podle počtu obyvatel daného kraje). Rád bych věděl, zda jde tato zastupitelstva zvolit podle kombinovaného systému navrženého dr. K. kdysi pro volby parlamentní. Mělo by to jít, každý kraj by se jen musel rozdělit do příslušného počtu jednomandátových obvodů, které by byly – počítám-li dobře – asi třikrát menší než volební obvody do Senátu. To by znamenalo skutečně dobrou možnost osobní vazby mezi voliči a zastupiteli. (...)

(17. 2. 1994)
1) S koncepční, politickou a organizační přípravou cesty, jakož i s jejím průběhem, jsem nadmíru spokojen. Cesta měla to, co vždy žádám, tj. ideu, etiku, architekturu, styl, poselství atd. Do jejího zákulisí a útrob jsem pochopitelně dostatečně neviděl, nicméně se mi jevila jako velmi dobře zorganizovaná a perfektně klapající. Předčila svým významem a průběhem všechna má očekávání. Opakuji tedy svůj dík a uznání všem pracovníkům KPR, kteří se o to zasloužili, nebudu svou chválu dál rozvádět a zaměřím se už jen na některé drobnosti, k nimž mám přece jen kritické výhrady, anebo které jsou aspoň předmětem mého vnitřního tázání.
2) S každým dalším členem výpravy se cesta pochopitelně komplikuje. Proto si kladu otázku, zda nás nebylo moc. Zároveň ale nepřicházím na nikoho, kdo byl zbytečný. Pan S. a pan Š. tvořili můj politický doprovod, u všeho byli, vše zapisovali, o všem mohou vydat svědectví. Stašek byl duší výpravy jako hlavní – ne-li jediný – znalec světa, který jsme navštívili. Pan Š. se staral o tisk jako tatínek, což všichni ocenili. S. se staral o mne. Z protokolu byli tři. Někdo říkal, že přesně tři byl ten pravý počet, který byl zapotřebí, někdo měl naopak pocit, že by stačili protokoláři dva. Nedovedu to posoudit. Iva se starala o Olgu, dvě překladatelky byly nezbytné, dva doktoři prý také (i když já si stále myslím, že by to zastal jeden).
3) Součinnost s ministry a jejich doprovody nechám raději na ústní rozpravu. Kočárník a Sabela udělali mnoho práce a nic nekomplikovali, ti byli bez problému. Co dělali jejich pomocníci, nevím, ale třeba něco důležitého dělali, rád tomu budu věřit. Se Zieleniecem to bylo komplikovanější. Politicky se mi s ním spolupracovalo dobře, k sebemenšímu tření nedošlo, naopak jsme se dobře doplňovali. Ale jinak hrál dost dvojsmyslnou roli (zákulisní pomlouvání všech lidí z KPR, drobné podrazy, záhadná role jeho doprovodu, jeho občasná nasranost z toho, že je v mém stínu, jeho malá komunikativnost, boční pokusy o své zviditelnění atd. apod.). Ba dokonce bych řekl, že se v zákulisí snažil mít nedobrý vliv na Kočárníka a Sabelu (v tom smyslu, aby mi dělali naschvály i oni a aby i oni byli naladěni proti KPR).
4) Na recepci u thajského předsedy vlády byla celá vláda, vedení parlamentu, celý diplomatický sbor, velení armády, nejvyšší soud, bankéři, podnikatelé atd. atd., zkrátka všichni, co v té zemi něco znamenají. Přesto jsem si všiml, že Češi stáli a mluvili hlavně s Čechy. To je velmi nevhodné, ba téměř buranské. Kdokoli z KPR se bude cítit touto poznámkou dotčen, protože se tam bavil taky s Thajcem, nechť dotčen není, výjimky potvrzují pravidlo, jistě to neplatí absolutně, ale já měl prostě tu smůlu, že kam mé oko pohlédlo, tam se uprostřed desítek Thajců bavil Čech s Čechem, nestál-li úplně sám. (…)
6) Jak všichni víte, jsem hospodský člověk, jsem na všechno zvědavý, nic mne nešokuje. Proto když jsem kráčel tou slavnou avenue v Bangkoku, kterou všichni znáte, mne velmi bolelo srdce, když jsem míjel erotické uličky. Jak rád bych se tam jednou v životě podíval! Ale věděl jsem, že jsem hostem krále, že král je informován o každém mém pohybu a že si to prostě nemohu dovolit. Proč o tom ale mluvím: nepovažuji za šťastné, že téměř celá má delegace v čele s ministrem financí zmíněná místa navštívila (…) a že se tam navíc nechala vyfotografovat. (…) Co si o tom myslí thajský král, nevím. (...)

(21. 2. 1994)
(...)
5) Neměl jsem psychofyzickou sílu napsat projev do EP. Nicméně poctivě jsem si přečetl vše, co jsem k tomu dostal. Z různých rad a námětů mi vychází celkem dost jasně, co by v projevu mělo být: Evropa jako politická realita, která hledá nový (nenásilný) způsob svého bytí. Západ a Východ. Duchovní (netechnokratická) stránka integrace. Problém je v tom, že přesně o tomhle jsem psal a mluvil už mnohokrát. Nevadí to? Dále mám dotaz: lze přednést i některé náměty? Četba všech dokumentů ES i EU mne totiž přesvědčila o tom, že to je nesmírně složitý a nepřehledný balík, samé administrativní ptydepe, kterému rozumí jen profesionálové, nikoli občané. Přímo to volá po tom, aby vznikla nějaká jednoduchá Charta EU a její jednoduchá přehledná ústava, které by ten balík jaksi zaštítily či zastřešily (nikoli měnily), prostě by z toho udělaly srozumitelnou věc. Rovněž mne napadlo, že na rozdíl od jiných velkých evropských říší minulosti nemá EU svou jasnou a jedinou hlavu, v důsledku čehož se jeví jako amorfní potvora, složená z mnoha různě propletených institucí a orgánů. Potřebovalo by to evidentně funkci prezidenta (když už to nemůže být císař), který by mohl být čistě reprezentativní, ale který by byl zřetelným punktem celé struktury. Navrhnout ho může Evropská rada a volit Evropský parlament. EU bude útvar spíš konfederativní, ale i takový útvar má mít svou jasnou hlavu, svůj nejvyšší bod. EU má samé kolektivní orgány a cirkulující funkce, úkaz to typický pro země před rozpadem (Jugoslávie). Možná se nehodí, abych takové úvahy rozvíjel, zmiňuji se o tom jen proto, že mne to napadlo. Ať tak či onak, musíme se před příštím víkendem, kdy to už musím napsat, o tom ještě poradit. (...)

(27. 2. 1994)
1) Přikládám projev do Evropského parlamentu. (…) Uzávěrka eventuálních připomínek je v pondělí odpoledne, abych je mohl v pondělí večer případně vtělit do textu a definitivní text poslat v úterý ráno na Hrad. (...)
5) Ještě k cestě do Říma a Štrasburku: od začátku jsem si představoval, že půjde o malou pracovní cestu, žádnou monstrózní státní návštěvu, a že se vejdeme všichni i s několika novináři do challengeru. Trochu jsem byl zaskočen, když jsem zjistil, kolik nás jede a že zase poletíme tou velkou potvorou. Přikývl jsem, co jsem měl dělat, když už bylo rozhodnuto a když mi navíc bylo vysvětleno, jak je účast všech nezbytná. Teď se to už asi změnit nedá, přiznávám se však otevřeně, že mi to čím dál víc vrtá v hlavě. Musíme se jednou naučit létat v malém počtu! Například na ten D-Day rozhodně chci letět jen challengerem a s minimální delegací. Mí spolupracovníci by měli asi umět plnit různé funkce najednou, měli by být zaměnitelní, měli by se střídat a ti, kteří někde byli, by měli podávat vyčerpávající písemné informace všem ostatním, aby suma získaných zkušeností se stala majetkem všech. Čím je větší výprava, tím víc má práce sama se sebou a tím víc dalších lidí potřebuje – a tím víc to ovšem taky stojí. Čekám, že vláda, která mne, jak známo, příliš nemiluje, dříve či později začne na velikost mých výprav upozorňovat. (...)

(7. 6. 1994)
(…)
3) (...) OZP prosím, aby napsal děkovný dopis anglické královně i francouzskému prezidentovi. Královně a ve zvláštním dopise Majorovi lze připomenout, že mi oba slíbili, že udělají vše pro to, aby královna příští rok přijela, že jim to tedy ještě i touto formou připomínám a že se těším, že to dobře dopadne. (...) (Washington 9. 4. 2005)
Včera jsem sledoval v televizi pohřeb papeže. Byla to grandiózní a dojemná podívaná. S papežem jsem se znal, ba troufám si říct, že jsme byli přátelé, a snad právě proto jsem nebyl schopen nad jeho smrtí nějak zvlášť truchlit. Přímo fyzicky jsem totiž cítil, že s velkým mírem v duši odchází tam, kam – jak věděl – míří: do dobrých končin. Amerika je ovšem trochu zvláštní země. Je velmi pobožná a zároveň snese, aby přenos papežova pohřbu byl přerušován reklamou, mnohdy přímo ztělesňující to, co on po celý život kritizoval. Opravdu těžko jsem to chápal, trpěl jsem tím stále víc, až jsem posléze raději vypnul televizi.
S kým a jak jste v letech před rokem 1989 o politice diskutoval a kdo byl vaším největším oponentem? O čem jste se nejvíce přeli?
V československé antitotalitní opozici, to znamená především v Chartě 77, byli lidé nejrůznějších orientací, od trockistů přes reformní komunisty, různé typy socialistů, ty, kdo se hlásili k liberalismu, křesťanské demokracii či konzervativismu, až po mnoho lidí, kteří se odmítali přihlásit do jakéhokoli hotového politického šuplíku. Všichni spolu samozřejmě debatovali, začasté velmi ohnivě, ale fascinující bylo, že existence společného nepřítele a společného antitotalitního programu založeného na ideji lidských práv vedla k tomu, že v určitých základních věcech táhli všichni za jeden provaz. Ty politické debaty tedy nikdy nevyvolávaly mezi jejich účastníky nějakou antipatii, nepřátelství nebo dokonce potřebu spolu bojovat. Mám například v dobré paměti nekonečné politické spory dvou snad nejaktivnějších a nejtěsněji spolupracujících chartistů, katolického konzervativce Václava Bendy a velkého levičáka Petra Uhla: byly vítanou a někdy i docela napínavou dekorací mnoha našich disidentských schůzek či večírků. Já sám jsem míval obvykle sklon dělat jakéhosi advokáta diaboli, tedy snášet argumenty spíš v neprospěch toho, kdo byl právě v přesile, než naopak. (Washington 9. 4. 2005)
Přede dvěma dny tu byl na pracovní návštěvě nový ukrajinský prezident Juščenko. Byl jsem pozván na jedno větší setkání s ním, velmi vřelé, kde jsem měl spatra promluvit. Řekl jsem zkráceně to, co si už delší dobu myslím: po pádu komunismu, respektive totalitního systému komunistického typu, nastala ve většině zemí bývalého sovětského bloku určitá přechodná fáze, kterou by bylo možné pracovně nazvat postkomunismem. Je to doba bezprecedentně rychlé a masivní privatizace, nesevřené ještě pevným a dobře osvědčeným právním rámcem, na které se samozřejmě významně podílí bývalá komunistická nomenklatura či dřívější komunistické podnikové managementy. Ty mají příslušné informace a kontakty (ti, kteří byli zcela mimo, je pochopitelně mít nemohou), což z nich tvoří jádro či aspoň vlivnou část nové podnikatelské třídy. Jde o lidi, kteří vědí, že demokracie znamená svobodu projevu a politického sdružování, nicméně velmi obratně dokážou dát těmto svobodám určité limity. Systém, k němuž tíhnou, není pak vpravdě otevřený, spíš má tendenci se uzavírat do sebe. Propojuje se nenápadně moc ekonomická s mocí politickou i mediální a vzniká cosi, co jsem kdysi nazval mafiánským kapitalismem nebo co by se dalo nazvat též mafiánskou demokracií. (Odkazuji na Zakariovo rozlišování demokracie a svobody nebo na Popperovy analýzy otevřeného a uzavřeného politického systému.) V každé zemi, která se zbavila komunismu, má tento „postkomunismus“ jinou podobu, ale málokteré se úplně vyhne. Jak ovšem léta plynou a dorůstají nové generace, začíná veřejnost s takovýmto stavem věcí ztrácet zvolna trpělivost. Až se jednoho dne vzbouří. A pak přichází jakási druhá generace revolucí nebo – přesněji – dohra revolucí původních. Nejde už o účtování přímo s komunismem, ale spíš s jeho následkem – postkomunismem (v tom smyslu, jak tu o něm mluvím). A tak jako má tento postkomunismus v každé zemi trochu jinou podobu, dost se navzájem liší i následné vzpoury proti němu: jednou mohou mít podobu překvapivého přesunu voličských hlasů (slovenské účtování s mečiarismem), jindy pokojného tlaku lidových demonstrací (Gruzie, Ukrajina). Zvláštní význam ukrajinské oranžové revoluce není ovšem jen v tom, že se odehrála v tak velké a důležité zemi bývalého sovětského impéria a nutně znamená inspiraci pro četné další země dosud trápené postkomunismem, ale v něčem možná ještě důležitějším: tato revoluce zřejmě dala odpověď na stále ještě otevřenou otázku, kde končí jeden z velkých civilizačních okruhů dnešního světa (tzv. Západ) a začíná okruh druhý (tzv. Východ, respektive Euroasie). Vzpomínám si – a při setkání s Juščenkem jsem se o tom zmínil –, jak se mne kdysi ptal jeden významný americký politik, kam patří Ukrajina. Měl jsem dojem, že patří k tomu, co nazýváme Západem, ale neřekl jsem to; řekl jsem, že to je věc, o které musí rozhodnout Ukrajina sama. To celé ovšem vyžaduje malé vysvětlení: když se dnes řekne, že někdo patří k Západu, zní to jako mírná pochvala, řekne-li se naopak o někom, že patří k Východu, zní to jako mírný odsudek. To celé je ale typický projev západní povýšenosti. Patřit k Východu není žádná hanba, podobně jako příslušnost k Západu není automaticky přednost. Soudobý globální svět má prostě naději na dobrý a mírový život mimo jiné jen tehdy, bude-li založen na naprosto rovnoprávné spolupráci různých velkých nadnárodních či regionálních celků, definovaných civilizačně, historicky, kulturně i geograficky. Nevyhnutelným předpokladem takové spolupráce ovšem je jasná shoda v tom, kde ten či onen z těchto okruhů začíná či kde končí, zkrátka jasná shoda o jejich vzájemných hranicích. Jedině jasně ohraničené a definované entity mohou vskutku partnersky a tvořivě spolupracovat; jakákoli nejasná či rozmazaná či sporná hranice může být v budoucnu – podobně jako v případě národních států v minulosti – jedině zdrojem nestability, napětí a posléze i válečných konfliktů. Proto si myslím, že tvorba nového světového politického řádu vyžaduje zvláštní pozornost k problému hranic jednotlivých civilizačních okruhů, k problému, který může být řešen jen tehdy, přestanou-li se jedni, ti momentálně bohatší, považovat za lehce nadřazené těm druhým, momentálně chudším. A tím se vracím k Ukrajině: po pádu železné opony se celá střední Evropa, ale i Balkán, přihlásily k Západu. Bylo to nepochybně rozhodnutí správné, vyrůstající z dobrého pochopení vlastní historie a kultury. Kde však tento Západ, definovaný hodnotově, ale i geograficky, končí na východní straně? Jak může s kýmkoliv dalším smysluplně spolupracovat, když nemá jasno o vlastních hranicích, tedy v podstatě o své identitě? Oprávněný pocit, že je nutné se zřetelně shodnout na vzájemných hranicích nově se utvářejících nadnárodních politických entit – a tím i hranic eventuálního rozšiřování jejich struktur a organizací –, byl zřejmě v pozadí otázky, kterou mi onen americký politik kdysi položil. Pohled na mapu a do dějin sice jasně říká, kam Ukrajina patří, ale já jsem si skutečně myslel, že rozhodující slovo musí říct ona sama. Teď ho tedy – k mé radosti – řekla. Patnáct let poté, co se zhroutil starý světový pořádek.
V době po návratu z vězení, tedy po roce 1983, jste dostával jednu prestižní cenu za druhou: ve Spojených státech třikrát Cenu Obie za nejlepší hru uváděnou mimo Broadway, v roce 1986 Cenu Erasma Rotterdamského, v roce 1989 Mírovou cenu německých knihkupců na Frankfurtském knižním veletrhu atd. Nezačal jste mít tehdy obavy, že se stáváte spíš politickou ikonou než spisovatelem? Že vás Západ svými odměnami vlastně vyhání z umění do politiky?
Jen pro přesnost: dvakrát jsem cenu Obie dostal už v šedesátých letech, tedy v době, kdy jsem určitě žádnou „ikonou“ být nemohl. Připouštím, že později, to znamená v době, kdy jsem byl ve vězení nebo po mém návratu, mohly být různé doktoráty a ceny, které jsem dostával, spíš než výrazem obdivu k mému dílu projevem respektu k něčemu, co bych nazval svým příběhem: byl jsem vnímán jako někdo, kdo neslevil ze své pravdy, byl ochoten jít za ni do vězení, tam odmítl nabídku k emigraci, pak se vrátil a pokračoval přesně v tomtéž, co dělal předtím – to je přece hezký a navíc velmi srozumitelný příběh. Mohu se tomu usmívat a stokrát si myslet, že nejsem tak hezký jako můj příběh a že tudíž své ceny nesbírám úplně zaslouženě, zároveň ale musím uznat, že to je vlastně moc dobře, je-li takovýto příběh vůbec spatřen, respektován a odměněn! Jednak to je k obecnému prospěchu – jako způsob stvrzování určitých hodnot či měřítek, respektive smyslu určité práce –, jednak to znamená velmi konkrétní podporu této práce, která je dík tomu brána stále vážněji; kdoví, zda bych bez mezinárodního zájmu své vězení vůbec přežil, anebo zda bych si nemusel místo pěti let odsedět patnáct. Něco trochu jiného bylo pokračování mého příběhu: nejvíc doktorátů a cen jsem dostal až v době svého prezidentství. Tehdy se můj příběh sklenul a uzavřel opravdu téměř pohádkovým, ne-li dokonce kýčovitým způsobem: český Honza – ačkoli mu všichni říkali, že to nemá cenu – tak dlouho bušil hlavou do zdi, až zeď opravdu spadla a on se pak stal králem a kraloval a kraloval a kraloval dlouhých třináct let. Ano, tato „pohádkovost“ mohla samozřejmě způsobovat, že jsem se těšil a těším většímu obdivu, než si zasloužím, ale ani tomu bych se neposmíval. Vždyť proč by opravdu neměly být vyzdviženy právě takové happy endy? Což to nemůže být zdrojem naděje i pro jiné, kteří se pádu zdi ještě nedočkali? Jaké pocity z toho mám já, není přece důležité. A ještě něco: ty ceny jsem vnímal mimo jiné i jako určitá pohlazení, která vyvažovala to nekonečné a neviditelné a vyčerpávající trápení, jež se skrývalo za prezidentskou částí mého příběhu.
Byl jste vícekrát navržen na Nobelovu cenu za mír. Zamrzelo vás vnitřně, že jste ji nikdy nedostal?
Každý skutečný muž je aspoň trochu ctižádostivý. Myslím, že bych lhal, kdybych se tvářil, že mi bylo úplně jedno, jestli tu cenu dostanu. Samozřejmě by mne to potěšilo. Nezájem či pohrdání by mohly být jen projevem velké pýchy. Vzpomínám si například, jak mi bylo protivné, když Jean-Paul Sartre odmítl přijmout Nobelovu cenu za literaturu. Možná mu křivdím, ale já to tehdy cítil jen jako takový varietní způsob hry na rebela. V době komunismu by ta cena bývala značně posílila náš boj, to je zřejmé. V době prezidentství bych ji ale přijímal s určitými rozpaky. Myslím si totiž, že politici ve funkcích jsou povinni usilovat o mír a lepší a spravedlivější svět, jsou za to tak říkajíc placeni, a že lepší je, když tu cenu dostává někdo, kdo o něco dobrého usiluje, aniž to je jeho povinnost, a mnohdy tím i hodně riskuje. Takové lidi a jejich zápas toto ocenění vždycky i konkrétně posílí, není tedy jen odměnou za minulost. (Washington 11. 4. 2005)
Máme pronajat hezký domeček v Georgetownu. Téměř každý večer tu zajdeme do nějaké hospůdky, včera jsme v jedné byli s Madeleine, která bydlí za rohem. Předtím jsme byli u známých, kteří mají krásný dům uprostřed divoké přírody hned za Washingtonem, ještě předtím jsme byli s Martinem Paloušem, mým dávným kamarádem a nyní českým velvyslancem v USA, na neuvěřitelném nedělním náboženském setkání. Byli tam jen černoši, tvořili skvělou komunitu, nádherně zpívali a v jakémsi extatickém stavu komunikovali zřejmě nejen s křesťanským Pánembohem, ale skrze něj snad se všemi božstvy, jaká kdy člověk měl. Atmosféra přátelské soudržnosti, vzájemného respektu a solidarity byla fascinující. Vůbec se mi ale po několika dnech ve Washingtonu zdá, že tu jsou lidé celkově na sebe daleko hodnější než u nás. Jsou trpěliví (ty hodiny, co vydrží v době dopravní špičky sedět pokorně za volantem, aby popojeli o několik metrů!), ohleduplní (charakter společnosti se pozná podle chování řidičů k chodcům; pamatuji, jak v Moskvě považovali řidiči chodce za hmyz, který buď uskočí, nebo je přejet), usměvaví, vlídní, chápaví, mají hladkou pleť, jsou pěkně ostříhaní, je vidět, že mají čas o sebe pečovat, všichni se navzájem zdraví a hlavně – jsou pracovití. Ti lidé tu pracují opravdu celý den. Po 11. září se tu zřejmě všechno velmi zpřísnilo, člověk všude naráží na byrokracii, formuláře, policejní kontroly, prohlídky zavazadel atd., ale co je nejzajímavější: vůbec nikdo proti tomu nereptá, jak by tomu bylo u nás, všichni to nejen chápou, ale dokonce přijímají – aspoň jak se mi zdá – jako službu své vlastní bezpečnosti. Policista je u nás – patnáct let po pádu totalitního systému a konci policejního státu – pořád podvědomě vnímán jako nepřítel občana; tady ho lidé vnímají daleko víc jako svého ochránce.
Jako disident jste psal o tom, jakou nedůvěru v lidech sovětského bloku vyvolává samotné slovo „mír“, natož vazba „boj za mír“. To byl pro Západ hodně provokativní názor, a přesto jste obdržel prestižní mírovou Cenu Olofa Palmeho. Ani to vám nepřipadalo podezřelé?
Naopak! Byl jsem rád, že mé tehdejší úvahy byly naprosto přesně pochopeny. Kritika tupého totalitního zneužití slova mír není přece výrazem nechuti k míru, ale jen nechuti ke lži a podvodu.

(Washington 11. 4. 2005)
Centrum tohoto města mi něčím připomíná starověký Egypt: jako tam stavěli ohromné pyramidy na památku svých faraonů, mají i tady někteří nejvýznamnější američtí prezidenti své velké památníky. Středoevropanovi, tradičně nepatetickému, ba antipatetickému, to může připadat docela legrační, v jádře to je ale hezké: společnost tím dává najevo, že má nějakou historii a ví o ní, že si jí váží, že si pamatuje, kdo tuto historii pomáhal tvořit. K tradičnímu americkému demokratismu (všichni sem kdysi přišli se stejně velkým uzlíčkem, tedy bez apriorních výsad) zřejmě patří i určitá úcta k politickým autoritám, ať už jako k funkcím, či osobnostem. I když i tady, jak víme, lze politiky včetně prezidenta pěkně honit. Méně mého obdivu sklízí historizující architektura některých vládních budov. Jsou to nenápadité repliky antiky, náležitě zvětšené (připomene to Felliniho zvětšovací oko) a náležitě bezduché. Moderní architektura tu je velmi pestrá: lze tu zahlédnout krásné budovy i absolutní betonovou nudu.

(15. 3. 1994)
1) Nejprve malá informace o mém zdravotním stavu: celou sobotu, neděli a pondělí jsem nebyl schopen nic dělat, ba ani číst. Jen jsem spal, potil se, případně sebou mrskal na posteli a civěl do stropu. Měl jsem též hrůzyplné horečné sny, například že mne S. vyzval, abych ihned rezignoval na prezidentskou funkci, neboť jsem urazil šest sousedních zemí. Dnes, tj. v úterý, se poprvé cítím celkem normálně, a tak začínám zvolna ouřadovat. Zatím jsem obsáhle mluvil s panem S., s nímž jsem se domluvil na určitých věcech. Mimoto jsem telefonoval Honzovi Rumlovi, abych se dozvěděl, co provedou s Žirinovským. Odpověď mne uspokojila. Kdyby chtěli novináři znát můj názor, prosím nevydávat stanovisko bez konzultace se mnou.
2) V době, kdy jsem nebyl schopen nic dělat, ba ani číst, jsem občas trochu přemýšlel (ve chvílích relativně lepších). Přemýšlel jsem o některých konkrétnostech, ale hlavně o čemsi, co by se dalo nazvat koncepcí mého prezidentství na nejbližší měsíce, respektive na tento rok. A usoudil jsem, že z neurčité a různotvárné masy mého činění by se měly pravidelně v různých podobách vynořovat některé priority, jakási má „prezidentská témata“. Zdá se mi totiž, jako by mé prezidentování bylo – lze-li to tak říct – „málo tematické“. Příliš jsem objektem dění, tak či onak na toto dění reagujícím, málo jeho subjektem. (...) Cítím prostě potřebu se konkrétněji politicky profilovat a konkrétněji profilovat i svůj způsob a styl prezidentování. S prvním rokem jsem spokojen, ale jen za jednoho předpokladu: že to nebyl ukázkový rok toho, jak míním až do konce prezidentovat, ale že to byl rok přípravný. Zabydloval jsem se v novém státě, v novém postavení prezidenta, v nové politické situaci, hledal jsem své místo na slunci, pokoušel si vykolíkovat své teritorium a v neposlední řadě jsem se zbavoval špíny, kterou na mne v době neprezidentství nacákal provládní tisk. (…)
3) (…) b) Proto cítím potřebu vytipovat si témata a pravidelně – velmi variabilním způsobem! – se k nim vracet. Další možná „prezidentská témata“ z oblasti vnitřní politiky: energetika. Cítím tady jednu velkou absurditu: budujeme Temelín, abychom měli více energie – a přitom chceme snižovat energetickou náročnost výroby. Budujeme Temelín, aby mohla být utlumována těžba hnědého uhlí a likvidovány tepelné elektrárny – a přitom těžba vesele pokračuje, nikdo nic neutlumuje, utlumovací plány jsou minimální, tepelné elektrárny nikdo nelikviduje. To by chtělo objektivní analýzu, nejen ze zdrojů ministra Dlouhého, ale i ze zdrojů zelených iniciativ. Chceme do NATO, tvrdíme, jak je důležité nabídnout světu akceschopnou armádu – a přitom je armáda psychologicky zatlačována na periferii života (přísaha smí být pouze v polích za městem, jako bychom se za armádu přímo styděli). Čili: nenavštěvovat jen generální štáb, ale pořádat i krátké přepady jednotek. Teď máme jednu rotu kousek od Sarajeva. Není to přímo výzva k tomu, abych ji tam na půl dne navštívil? Dřív než se rozhoupe Zieleniec či Baudyš? „Prezidentská témata“ existují pochopitelně i v zahraniční politice. Vyjmenuji je jen heslovitě: od roku 1989 se souvisle zabývám tím, čemu se říká evropská architektura či nový evropský pořádek. Měl jsem na to téma desítky významných projevů, naposled v Evropském parlamentu. Vždy to bylo ale do značné míry dílo náhody: jednou mne pozvali do velení NATO, jindy do amerického Kongresu, jindy před parlamentní shromáždění RE nebo na její summit, byl jsem na dvou summitech KBSE, mluvil jsem na pražském setkání Rady ministrů KBSE, na konferenci o evropské konfederaci atd. atd. atd. Vždy jsem mluvil o tomtéž tématu, ale vždy vlastně jen proto, že mne stát někam vyslal nebo že mne někam pozvali (i to vystoupení v Evropském parlamentu byl nápad MZV!). Neměli bychom se tohoto „prezidentského tématu“ zmocnit aktivněji sami a vymýšlet mi takový program, který by je systematicky rozvíjel tak říkajíc v dramaticky koncipovaném čase, nikoli jen v čase, který běží kolem nás a poskytuje příležitosti? (…)
4) O občanské společnosti mluvím odnepaměti, o neziskovém sektoru také, o decentralizaci také, o možnosti bombardovat srbské pozice mluvím přes rok, všichni byli proti, teď jsou všichni pro, dokonce ten útok bude mít za následek skutečné příměří, nikdo si ale nevzpomene, že tu je někdo, kdo to předvídal. (…)

(17. 4. 1994)
(…)
4) Někdy v brzké době (ještě před velkovévodou) bych měl rád poradu s panem D. (případně s dalšími zainteresovanými, například s Olgou) o jídle, servisech, příborech, způsobech servírování atd. na Hradě. Po několika letech domácích i zahraničních zkušeností mám dojem, že mám k tomu co říct. Jen namátkově: čím vzácnějším a neobvyklejším jídlem nás chtějí uctít, tím víc to je zcela bez chuti, takže člověk vůbec neví, co jí. Nebo jiná věc: množství krásných stříbrných příborů prý nějaká babka na Hradě hlídá ve skříni a odmítá vydat k použití, takže jíme při hostinách tím, co nám vkus či nevkus toho či onoho interhoteliéra určí. Atd. atd. atd. (...)

(9. 5. 1994)
(...)
6) Proč mi počítač dělá pokaždé jinak vzdálené řádky? (...) Proč si občas nějaký text tak zamiluje, že ho tiskne pořád dokola a nelze mu v tom zabránit? (…)
8) Definitivní skladbu své delegace a doprovodu do Rumunska, Bratislavy, na D-Day, do USA v červenci i do USA v září chci podrobně a přesně uzavřít na nejbližší programové schůzi, aby bylo všem delší dobu dopředu jasné, kam jedou a kam nejedou. Mám k tomu své dotazy. (...)

(7. 6. 1994)
(...)
5) Pana Řechtáčka prosím, aby mi opravil a naplnil zapalovač a poslal zpět. (...)

(11. 9. 1994)
(...)
8) Kalvoda slíbil, že mi jeho úřad napíše různé podklady (argumenty) k projevu v parlamentu, týkající se smyslu reformy veřejné správy, její ideje, její nutnosti. Kalvoda nebývá vždy nejspolehlivější, proto je třeba to nenápadně připomínat a urgovat. (…)
9) Ještě ke složení mého doprovodu do USA: a) Svého času mi T., byť nerad, slíbil, že se mnou může jet jen jeden pistolník. Teď říká, že musí být nejméně dva. Dobrá, nechť jsou tedy dva. Bude-li jedním z nich on, velmi to uvítám. Ale nemůže být navíc, aby byli celkem tři. To by bylo v rozporu s celou koncepcí minimalizovaného doprovodu. (...)

(23. 10. 1994)
1) Je neděle 12.00, já už chvíli sbírám síly k napsání projevu k 17. listopadu, čtu si poznámky, které jsem dostal, přemýšlím o tom, jak to pojmout, a je mi čím dál jasnější, že to musí být setkání se studenty jako takovými a nikoli s mládeží obecně. Nejen proto, že mi to zavání komunistickým klišé (naši mladí, naše mládež, budoucnost národa, ČSM, Svaz mladých, mládež vede Brno atd. atd.), ale především proto, že mi to znemožňuje obrátit se k aspoň trochu konkrétní komunitě a mluvit o smyslu vzdělanosti, o tradicích studentských rebelií, tradici 17. listopadu atd. apod. Pořád bych do toho musel zaplétat i „naši dělnickou mládež“ a upadlo by to posléze do banality. Učně mohu oslovit jindy. Píšu o tom teď hlavně proto, že už zřejmě začíná zvaní. Nechť tam je pár skautíků, pár sokolů, ale snad i pár studentů z roku 1939, nicméně hlavní publikum by měli být vysokoškoláci (a snad určitá menší skupina středoškoláků). Den mládeže se mi pořádat nechce, nevím, jak bychom zvali mládež jako celek a proč bychom dělali jakýsi den mladých 17. listopadu, když to je Den studentstva.
2) Během víkendu byly některým z vás doručeny nové verze projevů k 28. říjnu, k starostům a na kongresu Pen klubu. V pondělí dopoledne je poslední šance k tomu, abyste provedli či navrhli eventuální drobné úpravy stylistické či jiné. Ve 12.00 by měla být definitivní uzávěrka všech těchto tří projevů. Dál už do toho vrtat nemůžeme. Něco se tam jistě najde, já sám už vím přinejmenším o jednom slově, které bych ještě škrtl (28. říjen), a o dvou větách, které se mi zdají být nepřehledné. Věnujte tedy tomu, prosím, prioritní pozornost. (...)

(30. 10. 1994)
1) Posílám projev k 17. listopadu. Nejsem s ním zcela spokojen, zdá se mi být trochu kostrbatý, málo apelativní. (…) Uzávěrka připomínek v pátek v poledne, neboť v sobotu to budu definitivně redigovat. (...)

(27. 11. 1994)
1) Splní-li dr. Kalvoda svůj slib, dojde mi v pondělí od něj kurýrem dopis, v němž mne bude informovat o návrhu min. Zieleniece, abych dal jednou provždy generální zmocnění vládě k sjednávání mezinárodních smluv, a bude se mne tázat na mé stanovisko. Je s ním domluveno, že mu obratem po kurýrovi sdělím stanovisko negativní (on s ním souhlasí). Byla by tím problematizována ústava, protože trvalým delegováním prezidentské kompetence na vládu bych kladl otázku, proč tuto kompetenci ústava přímo nepřiřkla vládě. Prosím, aby tento dopis někdo začal hned připravovat. Před odesláním stačí se mnou text telefonicky zkonzultovat, pak ho lze vytisknout na mnou bianco podepsaný papír, který přikládám, a poslat kurýrem Kalvodovi.
2) (...) e) Od pátku 9. do úterý 13. chci být zašit a absolutně ničím nerušen v Lánech, abych se mohl v klidu soustředit na psaní novoročního projevu. Jindy na to čas prakticky nemám. Rád bych, kdyby v té době byl někdo z mých spolupracovníků dosažitelný v Praze a mohl jsem mu případně průběžně posílat jednotlivé verze k okamžité konzultaci. Číst by to snad mohlo i pár lidí mimo Hrad. Musí to být prozatímní vyvrcholení mých projevů z poslední doby – a to chce delší soustředěný čas. Absolutně ničím bych tedy neměl být v té době rozptylován. (...)
3) (...) c) Měl bych se v Domečku neoficiálně sejít ještě před Vánocemi s Kalvodou a Luxem, dlouho jsme se neviděli, s Kalvodou jsem o tom mluvil a velmi o to stojí. Byla by to schůzka analogická loňské (rovněž jsme se sešli před novoročním projevem a já trochu připravoval jeho příznivé přijetí). Zdá se, že frekvence styků s Klausem roste a není vyvážena styky s jeho koaličními partnery. d) Na pivo mne opakovaně zve Miloš Zeman. Dříve či později se tomu nevyhnu, ale to by šlo snad domluvit až na leden. (...)

(11. 12. 1994)
Posílám první náčrt novoročního projevu, který se mi dnes s obzvláštními porodními bolestmi podařilo vypotit. (…) Uvítám konkrétní zásahy do textu, škrty, změny formulací, doplňky. Doprovodnými esejemi a zdůvodňováním svých připomínek se mí rádci trápit nemusí. Rovněž bych uvítal, kdyby se podařilo, ne-li všechny, tak aspoň některé připomínky sjednotit. Velmi by mi to usnadnilo práci, protože nejhorší je uskutečňovat paralelně mnoho vzájemně nekompatibilních připomínek. Vím, že to je občas stylisticky kostrbaté, jakékoli pročištění jazyka tedy uvítám. Uzávěrka by měla být v pátek, abych v sobotu mohl dělat definitivní redakci. (...)

(25. 12. 1994)
(...)
4) Upozorňuji, že v březnu mám mít zásadní projev v parlamentu a že by bylo dobré, kdyby mi už teď začal úřad shromažďovat podklady. (…) Celkově jde o to, aby tak jako novoroční projev byl krůčkem dál od projevu k 28. říjnu, byl projev v parlamentu zase krůčkem dál od projevu novoročního. (...)
7) (…) Ještě k těm zákonům: schválí-li je parlament v původní podobě, je třeba říct, že to nechápu jako svou prohru, protože právo vracet zákony nechápu jako tenisový zápas. Já se chovám v souladu se svým svědomím a citem pro spravedlnost a jde mi o to vyjádřit svými činy názor hlavy státu. Bude-li tento názor přehlasován, skláním se před kolektivním rozumem parlamentu, který zrcadlí kolektivní rozum veřejnosti. Mou povinností je však jít, jeví-li se mi to jako nutné, i proti tomuto kolektivnímu rozumu s tím, že zvítězí-li on, budu jeho rozhodnutí jako demokrat plně respektovat. (…)

(29. 12. 1994)
(...)
4) Co se Hovorů týče (...) rád bych se věnoval tématu urbanismu, zachování charakteru měst, metodologickým postupům při soutěžích na exponované domy a podobným věcem. Ať i ta historie s Four Seasons má svou tečku (tím spíš, že Koukal zcela zfalšoval obsah našeho rozhovoru) a ať se má témata dramaticky vracejí, střídají a proplétají. (...)
(Washington 11. 4. 2005)
Zjistil jsem, že v mém maličkém počítači, s nímž neumím pořádně zacházet, se skrývá neuvěřitelných několik tisíc stran pokynů, které jsem od roku 1993 až do konce svého prezidentství v roce 2003 psal – většinou o víkendu – svému úřadu. Trochu to byl takový můj malý deníček. Rozhodl jsem se, že některé ukázky z těchto dávných pokynů zamontuji do této knížky, možná to o prezidentském životě v Čechách řekne víc než lecjaká dodatečná reflexe. Výběr to bude velmi těžký, protože jen těžko dokážu odhadnout, co je důležitější a co méně, co je ještě živé a co je už jen nekonečná nesrozumitelná nuda, co vlastně z důvěrných instrukcí pro několik spolupracovníků ještě snese kniha a co už nesnese. A tak z nich asi nakonec vyberu docela náhodně. V zájmu srozumitelnosti ji tu a tam zřejmě nepatrně upravím. Možná jsou v nich věci zajímavější, historicky důležitější, napínavější, nevím, nedokážu to posoudit. Ale musím se doznat k dvěma základním dojmům z četby těch dávno a narychlo psaných instrukcí či výkladů určených pouze a jen mým nejbližším spolupracovníkům: 1) Zjišťuji, což je povzbudivé, že jsem si vlastně vždycky myslel v podstatě totéž a usiloval – jak úspěšně, to je jiná věc – o tytéž věci. 2) Dodatečně začínám lépe chápat jednu z prvních otázek pana Hvíždaly, která se týkala nevděčnosti. Když teď vidím a zpřítomňuji si, kolik tisíců různorodých jednání jsem jako prezident vedl, kolik starostí a příprav každé z nich znamenalo, kolik věcí jsem musel a chtěl promyslet a co nejrůznějších otázek – od zcela zásadních týkajících se budoucího uspořádání světa až po zcela titěrné týkající se třeba skladby příborů či zasedacího pořádku při nějaké oficiální večeři – jsem musel zodpovídat, napadá mne, že to všechno nejen nikdy nikdo nedocení, ale že o tom vlastně už dnes vůbec nikdo neví. Jak krásné je proti tomu být třeba spisovatelem! Za pár týdnů něco napíšete a je to tady navěky! Co zbude po prezidentech či předsedech vlád? Jakási zmínka v učebnici, nepochybně popletená. Škoda, že ty pokyny nemám od počátku, to znamená od roku 1989. Psal jsem je i tehdy, nejspíš jsou asi rozptýleny mezi mými tehdejšími spolupracovníky, nepátral jsem po nich, třeba ještě někdy odněkud vyplavou.
Politika pracuje s personifikací: Západ již měl k rozrušení totalitního sovětského impéria papeže z Východu, dělníka z Polska a teď potřeboval „třetího krále“ do hry, intelektuála, který za svou víru trpěl celkem pět let ve vězení. Tento osud byl pro Západ, kde něco takového není možné, fascinující. Tohle všechno jste přece musel vědět a tušit, a přesto jste nabízenou roli přijal, i když skrývala mnohá nebezpečí. Neměl jste pokušení se i vůči Západu zachovat jako rebelant, tedy odmítnout roli, kterou pro vás začal psát někdo jiný?
Dělal jsem vždycky to, co jsem považoval za správné, nikoli tedy to, co mi někdo předpisuje. Ostatně nevím vůbec o tom, že by mi kdokoli cokoli předepisoval. Vím jen o tom, o čem jsme už mluvili: že můj „příběh“ nesl určité rysy mravoličné pohádky a že mohl jako takový na sebe poutat větší pozornost, než bych si přál nebo než bylo přiměřené. A co se týče kritiky Západu: nepotřebuji Západ kritizovat kvůli nějaké „vyváženosti“, tedy abych demonstroval svou nezávislost; tou jsem si jist a nemusím ji tedy demonstrovat. Západ a vůbec soudobou civilizaci se snažím podrobovat kritické reflexi už velmi dlouho, nevede mne k tomu ale nic jiného než snaha říkat pravdu a upřímná starost o to, kam lidstvo směřuje.
(Washington 12. 4. 2005)
To mi připomíná jednu mou nedávnou zkušenost: měl jsem projev v Paříži pro představitele největších nadnárodních korporací, skutečné vládce současného globálního světa. Napsal jsem si velice ostrý projev, v němž jsem velmi kritizoval chování globálních korporací, jejich bezohlednost, unifikaci světa, všudypřítomnou diktaturu reklamy a zisku atd. atd. Před projevem, který jsem četl anglicky, jsem byl nesmírně nervózní, protože jsem se bál, že mne vypískají nebo že všichni na protest odejdou. Stal se pravý opak: velmi pozorně mne poslouchali a po projevu jsem měl ohromný aplaus, posléze ve stoje. Jsou tři možnosti, jak to vysvětlit: 1. Netleskali tomu, co říkám, ale mé osobě, nebo přesněji oné „ikoně“, o níž mluví pan Hvížďala, to znamená mému lehce pohádkovému životnímu příběhu s pozoruhodným happy endem. 2. Tleskali sami sobě, totiž nekonečnosti své moci a velkorysosti, které jim umožňují najmout si takto ostrého kritika vlastního počínání a ještě mu vzdát hold, a tím vlastně nejelegantnějším myslitelným způsobem znevážit jeho úvahy. 3. Vůbec nevylučuji, že mi tleskali prostě proto, že se mnou souhlasili a byli rádi, že to někdo řekl za ně. Svým konáním totiž mnozí z nich možná nevyjadřují svůj skutečný názor na svět a na to, jak by měl rozkvétat, ale jsou jen vlečeni gigantickým „samopohybem“ soudobé civilizace, proti němuž se sice neodváží nic říct, protože by tím mohli riskovat svou existenci, ale o jehož dvojsmyslnosti velmi dobře vědí.“


Tomáš V. Odaha - www.odaha.com