Pro hledání na stránce stiskněte Ctrl+F
Tomáš V. Odaha
Recenze převzaté ze stránek www.odaha.com , kde můžete najít mnoho dalších zasvěcených recenzí nejen knih, ale i divadla, filmu apod. (včetně autorovy vlastní tvorby).
od dalších autorů

Titulní strana HINT

Ivan Olbracht
Podivné přátelství herce Jesenia

Nakladatelství Československý spisovatel, 1982
ISBN

Ve dvacatých letech dvacátého století na našem literárním nebi prudce zazářilo hned několik hvězd nejvyšší jasnosti, které daly znát, že ono krátké období svobody První rebubliky se nesmazatelně zapíše jako zlaté období české literatury. Netřeba nijak zdůrazňovat, že do této generace, jež spoluvytvářela nejen české moderní umění, ale dokonce české umění jako takové, které se až do jejího příchodu stále jen zmítalo ve hledání vlastní identity, patří i Ivan Olbracht a jeho jedno z jeho vrcholných děl, pro české poměry, s doposud neslýchanými psychologickými hlubinami, jež navíc nedává uhasit potřeby žíznivého, ale jen vzbuzuje řadu neodbytně nezodpověditelných otázek, Podivné přátelství herce Jesenia.
Není nic snazšího než v několika vteřinách odsoudit člověka. A není nic složitějšího než člověka poznat. A mezi těmito dvěma póly se pohybuje i ono podivné přátelství, jež bylo navázáno mezi hercem Jeseniem, přes své mládí již velmi slavným hercem Národního divadla, a Janem Veselým, kterého Jesenius poznal na představení vesnického divadla té nejpodřadnější jarmareční úrovně v roli Shakespearova Hamleta, ve které nevynikal ani tak svým necvičeným hereckým umem, jako obrovským žárem a temnotou své osobnosti, jež dokázala hypnotizovat i strhávat a to vše jakoby jen tak s nijak neskrývaným nezájmem i neochotou předvádět se.
A právě ona absence nutnosti či potřeby nosit masku někoho jiného svedla ony nad své okolí výrazně čnějící osobnosti, herce Jesenia a Jana Veselého, které vzájemně pojilo něco mnohem hlubšího než přátelství založeném na společných jmenovatelích svých vnějších podob, to, co z nich dělalo přátele hlubší než sama smrt, se skrývalo v jejich upřímnosti a velikosti, což by však ani oni sami nedokázali přesněji definovat, a tak není divu, že pro jejich navenek vzájemně se vylučující povahy, cílevědomého Jesenia a divokého Veselého, bylo jejich přátelství ostatními považované za podivné.
A stejně jako byly navenek zcela neslučitelné jejich povahy i životy, bylo zcela neslučitelné i jejich herecké umění, kde Jesenius vynikal tvrdou prací, studiem s tématem hry souvisejích odborných pramenů i přemýšlením o podstatě své role, namísto napodobování skutečných lidských předloh, jež bylo obvyklé u jeho méně nadaných kolegů; zatímco Veselý vždy hrál sám sebe, spontánně a strhujíce tak, že se stal nejen hvězdou předměstského divadla pro chudší publikum, ale velmi záhy byl přetažen na tehdejší první českou divadelní scénu ve Zlaté kapličce, kde se stal Jeseniovým rovnoceným partnerem.
Ale jak již naznačoval způsob vyjádření role Hamleta, ve které Jesenius svého podivného přítele poznal, Veselý se netoužil stát hercem, ale herectví, Národní divadlo, ovace kritiky i nadšení mnoha zamilovaných žen, pro něj znamenalo jen krátké pokušení vyzkoušet něco nového, čeho se velmi záhy nasytil a jeho divoká krev jej táhne zase dál, zpět do Ameriky, kde si mohl jako tramp, v tehdejším pejorativním označením pro tuláky a pobudy, dosyta užívat svobody. Ale zastavila jej první světová válka, Veselý se stal špionem po Rakousko nepřátelské strany až byl kdesi na východní frontě ubit holemi, protože zastřelil hejtmana svého pluku.
Ale podivné přítelství herce Jesenia touto tragickou smrtí neskončilo, právě naopak jak fénix povstalo z popela a to jak ve Veselého dítěti, které Jesenius zcela samozřejmě přijal za své vlastní, tak v Jeseniově herectví, do které se spojilo to nejlepší z pečlivosti a pracovitosti starého Jesenia a z divoké rozervanosti svého podivného přítele.

»Po představení se rychle odlíčil a naházel na sebe občanský oděv. Spěchal do Řetězové ulice. Dům byl ještě otevřen, předsíň bytu pootevřena, jako připravena k jeho příchodu, a tak vpadl přímo do Janova pokoje.
Veselý seděl nepohnutě u stolu v žlutém svitu petrolejové lampy. Na Jesenia hleděl bledý, ztrnulý obličej a oči studené, jakých u přítele ještě nezřel. Nepovstal, nepozdravil.
„Je to pravda?“ zachroptěl Jesenius již ode dveří hlasem, který mu selhal.
„Ano,“ odpověděl mrtvě Veselý.
Jesenius zůstal přimražen.
Srdce se mu divoce rozbušilo. Učinil několik vyhrůžných kroků vstříc bledému obličeji u lampy:
„Pak někdo z nás dvou musí zemřít!“
Veselý vyskočil a jeho obličej se zkřivil hrůzou. Vztáhl dlaň jako k obraně.
„Ne vraždu!“ vykřikl... Zašeptal: „Ne vraždu!... Vražda je ošklivá věc, Jiří Jesenie!... Věř mi!“
Ustrašený pohyb paže a tón hlasu zarazily Jesenia v půl cestě. Překvapily jej. Zbabělče! — projelo mu hlavou.
Jan hleděl do země. Stáhl pomalu napřaženou paži. Jeho zrak se teď odtrhl od podlahy, přejel unaveně Jeseniovi od nohou k čelu a zpět. Veselý zvolna popošel k oknu a odvrátil tvář do noční tmy.
„Musil... bys pak za mne přejmouti jisté zavázky,“ řekl, „ne zcela příjemné.“
A za chvíli, neobrátiv se, pravil:
„Nerad bych to udělal, člověk má dožít, ale záleží-li ti velice na mé smrti, vyřídím to sám.“
Jesenius stál prostřed pokoje s údy zolověnými. Čas se zastavil. A nade vším viselo ucho, které se stalo hmotou.
Veselý se pomalu obrátil.
„Nevěděl jsem, že ji miluješ,“ pravil. „Oklamala mne. Mluvila o tobě jako o lhostejném známém z letního bytu. Co je mi do Kláry?“ Jeho hlas nabýval barvy a jeho oči se zanítily ohněm. „Nelákal jsem ji. Sama mi padla do náručí. Kdo je mi Klára? Nechci ji. Nemiluji ji. Tebe miluji. Ty jsi mi vším.“
Ale hned, jako by byla tímto vzplanutím vyčerpána veškerá jeho síla, pozdvihl ruce kolmo nad hlavou a protáhl se v kříži. „Eéch!“ řekl mdle. „Již zase jednou čichám krev. To dělá ona. Gabriela.“
Ruce padaly obloukem dolů a pěstě narazily o stehna.
„Bestie nenasytná.“
Prošel několikráte pokojem a stanul opět u okna. Zahleděl se do tmy za jeho tabulkami.
Jesenius usedl u stolu a klesající hlavu podepřel dlaněmi.
Bylo veliké ticho.
Jan se vrátil, odsunul židli, a židle vydala ošklivý zvuk. Zasedl za stolem.
Tak zde bylí proti sobě, oba smrtelně bledí a hleděli do prázdna.
Petrolejová lampa je oblévala žlutým světlem.
Rozešli se beze slova.
Druhého dne dopoledne měl Jesenius zkoušku a práce naň působila léčivostí chininu, který působí hukot v uších, duse tak výkřiky bolesti příliš prudké.
A odpoledne, v popelavé lednové odpoledne, které se dnes zvláště brzy rozplývalo ve večer, seděl v křesle u psacího stolu a hleděl do šera. Otevřely se dveře a vstoupil Jan Veselý.
„Dobrý večer, Jiří!“ řekl a jeho dutý hlas vyšel jakoby z ohrady mnoha zdí.
„Dobrý večer, Jene!“ odpověděl temně Jesenius.
Host usedl na pohovku. Lokte opřel o kolena, bradu podepřel dlaněmi. Vše pomalu, unaveně, jako by se odhodlával ke každému z těch pohybů s nechutí.
Jesenius k němu obrátil hlavu. Hleděly na sebe dvě bledé tváře. Nikdo nepřenesl slova.
Bylo šero. Jeho vlny plynuly neslyšitelně pokojem. Linuly se sem skleněnými tabulemi oken, sunuly se plíživě po nábytku, hladily obrazy, jemně se dotýkaly těl a odplouvaly dřevem dveří. Houravě se táhly mezi dvěma dvojicemi lidských očí, smutně do sebe zahleděných. Čas se rozplynul v mlčelivém proudu mlh a sunul se s nimi.
Bylo ticho. Zvuky ulice a chod zlatých skříňkových hodinek byly tlumené a zněly z velkých dálek. Hodinky odbíjely čtvrti. Ale i tyto zvuky byly zduseny, vycházejíce jakoby z ukrývané krabice, v jejíž bavlnkové výplni je uschováno nějaké krvavé tajemství, žalující teď, ve chvíli nejméně očekávané, na vinníky tichým nářkem.
Vlny bělely. A zase cinkaly hodinky. Slyšeli je, ale bylo jim cizí uvědomiti si, že je to čas.
Vlny popelavěly, kalněly. Vcházely šedé okenními tabulemi, padaly vlastní tíhou na koberec a tam houstly. Tak, že již nenacházely průchodu dveřmi, ale stavěly se u jejich jezu, rostly v zeď a plynuly zpět k oknu, hledajíce odtok tam, odkud byly přišly. Ale odtud tlačily se nové proudy a záplava houstla.
Čtvero smutných lidských očí se již nenalézalo.
Jan volně vstal. Popošel k příteli a podal mu pravici. Dlaně se dotkly, ale nestiskly, jen o sebe zavadily, jako by i ony byly mlhové.
Pak odešel a dveře se za ním tiše zavřely jako z látek.
Jesenius zůstal nehnutě v křesle, jsa zahleděn v brázdu, kterou v jezeře mlh zanechal odešlý přítel.
Pak, nevěda, jak se to stalo, stiskl knoflík ručního zvonku před sebou a když zazněl jasný hlas stříbra, podivil se, že nalezl odvahu vyvolati jej.
Přišla paní Mádlová.
„Prosím, rozsvěťte!“ pravil temně.
Cvakl zapínač a pokoj se rozzářil jasným světlem.
Vstal. Pochodil pokojem, oblékl se a vyšel. A mlhy vyšly s ním.
Jesenius neví, kde onoho večera byl. Rozpomíná se jen, že kráčel utuhlými chodníky podél ozářených výkladních skříní, které měly ledovou kůru na sklech; kolem uzenářských krámů s hustým řetězem mužů a žen ve dveřích, z ruky do ruky podávaných, kudy se hrnuly oblaky mastné páry; že potkával lidi s bradami v kožiších a zimnících, dělníky v dvojích kabátech, pospíchající ke kamnům domovů; vojáky s cigaretami v ústech, děti kamsi utíkající, služky, zakuklené do vlněných šátků, v rukou se džbánky piva a provázené milenci, kteří měli červené nosy a ruce hluboko v kapsách; pamatuje se, že jen málem do něho nevrazil nákladní povoz a kočí s ojíněným knírem že zahrozil pěstí ve velké palcové rukavici a křikl na něho, při čemž mu vyrazil z úst bílý oblak dechu. Měl v duši dojem světel a lidí, ruchu a shonu, dojem ulice, nevšímavé k člověku a řítící se kamsi vlastním zákonem, který byl Jeseniovi cizí a nebyl zákonem jeho.
Pak poznal, že kráčí vzhůru Letnou. Sady byly pusté a umrzlá pěšina zněla pod kroky kovem. Na houšti křovin a větvích stromů utuhla sněhová kůra a blyskotala se hrotitými jiskrami. Ale Jesenius vystihl, že blízkost sadových svítilen jest náhodná a mrazivé mihotání že má zdroj uvnitř sněhu, v ohni podivně oslnivém a studeném, který nikdy neuhasíná a ničím se neživí.
To byla chvíle, kdy se Jeseniova mysl probrala z mrákot a rozpomínala se.
Již prve se pokusil přemýšleti, ale poznal, že není o čem, že včerejšek učinil vše marným a zbytečným.
Teď se myšlenky vynořovaly samy. Vyvstala před ním událost včerejší noci v Janově pokojíku. Tak to bylo? Bože, jaký omyl ta včerejší noc, jaká nepravda v každém z těch slov i posunků! A jaké dvě mátohy to proti sobě stály a třeštily na sebe oči! Ne Jan Veselý a ne Jiří Jesenius! A kdo to byl, který dal dvěma lidem do hlav cizí mozky a vložil jim do úst lživá slova, pohyboval jejich svaly a zmátl jejich myšlení, že si nerozuměli! Ano, učinil proti příteli několik rozkacených kroků — což učinil kdy takový krok kromě na jevišti? — a vyřkl slovo o smrti jednoho z nich — což vyřkl kdy takové slovo kromě na jevišti?— ale jak to, že Jan okamžitě nepochopil, že to je klam a mámení, jak mohl uvěřiti cizím slovům a kročejům? Proč postavil mezi ně dva svou bílou dlaň, která jako by měla chrániti spíše Jesenia, než jej sama? A proč Jesenius vyslovil slovo: Vražda! Až se zachvěl při té vzpomínce. „Nechci jí, nemiluju jí!“ řekl Jan. Byla by to hrozná slova, kdyby jim bylo třeba uvěřiti! Či přece? Co to mluvil o závazcích? Kdo byla Gabriela? Jan miluje jinou ženu? Pak neštěstí roste a nikdy nebyla spáchána strašnější křivda. Ubohá jasná Klára!
Jesenius stanul na umrzlé pěšině.
Hluboko pod ním ležela Praha. Svítila jediným velkým světlem a uvnitř něho tisíci drobnými. Velikým světlem, vyzařovaným v sloupu vstříc noční obloze, a malými, která bíle planula podél Vltavy a na pásech jejích mostů, vlnivě se obrážela v řece, zářila dlouhými dvojstupy příč městem a mihotala se červenavými tečkami na rozhraní noci. Světla uprostřed světla, jiskry utkvělé v plameni. Na hlavách Prahy ležel sníh. Činil stíny modrými a přehrady mostů černějšími a zjihl dotekem s žilobytím lidských obydlí.
Jeseniovi se objevil jiný obraz. Podkrovní komůrka s prkennými stěnami a stropem, jehož možno dosáhnouti rukou. Okénkem, tři pídě velikým, je viděti do sadu, do jehož vlhce zeleného listí přichází první chladný svit jitra. Ptáci se posud neprobudili.
Je ticho, jen zpovzdáli slyšet, jak stružkou padá do koryta pramen. A tam dole za sadem, šest kroků odtud, v jiné komůrce spí ona. Bílou paži má podloženu pod hlavou a otevřeným oknem k ní tiše vchází totéž ráno a ona vdechuje jeho vzduch. Kláro!
Miluji vás, Kláro!
Před Jeseniem leží Praha. Ale nevidí ji, má v duši jen dojem jejích světel.
Nemiluje ji? Nechce ji? Jaká hrůza, kdyby bylo třeba uvěřiti! Ne! Té dívce nesmí býti zkřiven vlas na hlavě! A Jesenius pocítil touhu rozběhnouti se do světel města, uchopiti Jana za obě ramena a prositi tak důkladně, jak jen prosba mezi přáteli může býti vyslovena: „Buď k ní dobrý! Měj ji rád!“
Vdechl dlouhým douškem mrazivý vzduch.
Dal se rychlou chůzí dolů do ulice. Ta ho přijala světly příliš ostrými. Vsedl do vozu elektrické dráhy a jel k Janovi.
Nezastihl ho.
„Pan Veselý není doma,“ řekla mu skulinou dveří rozespalá bytná. „Večer zde byl pan Procházka a někam spolu odešli.“
Vyšel opět do ulic. Kráčel mrazivou nocí s hlavou schýlenou a bradou hluboko v límci. Přešel Vltavu, loudal se podél jejího břehu kolem jakýchsi zasněžených zahrad, pustými končinami s ojíněn nými zídkami a polosvětlými skupinami domů. Pak se zastavil kdesi u řeky a díval se na led u jejích břehů a na proud uprostřed něho, který zítra zamrzne.
„Copak tu děláte?“ zazněl náhle za jeho zády drsný hlas.
Polekal se a obrátil. Stál před ním strážník.
„Nic,“ odpověděl Jesenius.
Strážník řekl mírněji: „Pozoruji vás již chvíli. Kdopak jste, pane?“
„Herec Jesenius.“
„Čekáte snad na někoho?“
„Ne. Vyšel jsem si jen na procházku.“
Strážník se na něho nedůvěřivě podíval a odešel. Ale Jesenius postřehl, že se opodál skryl a že sem hledí.
Dal se na zpáteční cestu k městu.
Teprve, když docházel ku Praze, viděl, že jsou krámy zavřeny a ulice pusté. Z kterési předměstské hospůdky vycházeli poslední lidé a hostinský stahoval železnou záclonu. Před hercem kráčel plynárenský zřízenec a dlouhou tyčí shasínal svítilny. Kde hledati Jana v této době! Jan vypravoval jednou cosi o „Elysiu“; snad tedy tam! Dal se tím směrem.
Místnost byla ještě otevřena. Na smutného muže, přicházejícího z nočního mrazu, sáhla hudba, teplo, břitké světlo a hluk nepříjemně.
„Znáte pana Veselého z Národního divadla?“ zeptal se vrchního číšníka.
„Pan Veselý již odešel. Asi před dvěma hodinami. Byl tu se společností. Říkali, myslím, že jdou do ‘Moulin Rouge’.“
„Děkuji.“
Zašel do „Moulin Rouge“. Místnost se již vyklizovala a sklepníci skládali ubrusy.
„Pan Veselý zde nebyl?“
Sklepník se na Jesenia zpytavě podíval: „Již odešel.“
Jesenius odcházel. Ale ke vchodu za ním přispěchal starší pán, patrně majitel závodu.
„Pan Jesenius, nemýlím-li se?!“
„Ano.“
„Panstvo je dole... Eduard!“ volal na číšníka.
„Doveďte mistra!-“
Sklepník vyprovodil herce na chodbu a odtud jej vedl schody do podzemí. Již na schodech bylo slyšeti tlumené zvuky hudby. Pak dole ukázal Jeseniovi na jedny dveře. Za nimi vířila v prudkém tempu smyčcová hudba, z níž ostře vynikalo zvučení címbálu. Jakýsi mužský výskot se odtamtud ozýval. Jesenius otevřel.
Blyskot světel, kouř a hluk jej omámily, že nedovedl rozeznávati. Ale to jen na okamžik.
Vprostřed místnosti, u tří stolů, sražených v podkovu, sedělo na plyšových pohovkách a povalovalo se asi dvacet lidí. Po zemi byly zmačkané ubrousky, střepy skla, také stříbrný kbelík po ledu tu v louži vody ležel; na stole v zmateném nepořádku květiny, mísy se zákusky, láhve, sklenice. Přímo na Jesenia se dívalo roztříštěné zrcadlo se zejícím hvězdicovitým otvorem. V rohu salonku, seskupena kolem stolku s cimbálem, hrála cikánská kapela. Vše vířilo a hlučelo.
Do středu místnosti, v ohnisku podkovy stolů, bylo postaveno rudé lehátko a v jeho rohu seděl Veselý. Na pohovce ležela krásná nepřítelkyně Janova, paní Skřivanová, hlavu majíc na jeho klíně. Janovi na koleně obkročmo seděl cikánský primas a hrál.
Na Janově čele byla přilepena polovina přetržené stokoruny. Druhou půlku měl cikán již v kapse.
Tak to dělávají při hýření uherští magnáti.
Primas hrál Janovi přímo do obličeje. Oči obou byly od sebe vzdáleny délkou houslí, a obojí, se stejně divoce do sebe vpíjely. Housle hrály jakousi zběsilou melodii a stranou odtud s ní letěly tóny cimbálu, druhých houslí, violy a basy. Byla to hudba?
Byl to zběsilý trysk tónů o závod, plný výkřiků, z nichž nedokřiknutý byl vzápětí vražděn jiným, jeků, přehlušovaných kovovým řevem cimbálu.
Struny svištěly a jíkaly a paličky zuřivě bily do strun, nedávajíce jim kdy rozechvíti se.
Jan dupal levou nohou o podlahu:
„Rychleji! Rychleji!“
A při každém ze slov vyrazil z jeho očí do zornic cikánových snopek řeřavých jisker.
Svalstvo všech bylo rozehráno a do očí jim lehl podivný lesk. Doktor Budil tloukl loktem pravice o desku stolu a dlaní se v rytmu chytal v týle.
„Ejá!Ejá!“ výskal.
„Rychleji! Rychleji!“ sípal Jan.
„Ejá! Ejá!“
Jen krásná paní Skřivanová ležela klidně, s úsměvem kolem rtů a její zelené oči hleděly na Jana.
Ale v nejdivočejší hře Veselým cosi trhlo.
Jeho pohled se náhle odtrhl od cikánových očí a létl v půlkruhu. U vchodu setkal se s modrýma očima Jeseniovýma.
„Jiří!“ zašeptaly jeho rty.
Vyskočil.
Běžel ke vchodu a chopil přítele za ramena.
„Jiří!“
„Ne, pusť, půjdu, nezůstanu!“
Prsty Veselého se bolestně zaryly do Jeseniových paží.
„Nepůjdeš! Přísahám ti!“
Ale vtom spatřila Jesenia paní Skřivanová.
Vymrštila se na pohovku. „Jiří druhý! A žije Jiří druhý!“ vykřikla.
Dvacet lidí se náhle rozhlédlo. Probíralo se z omámení. Zdvíhalo se.
„Sláva Jiřímu druhému!“
„Cikáni! Uvítanou!“ křikl kdosi do změti.
Hudebníci se smyčcovými nástroji obstoupili nového hosta.
A připotácel se starý opileček a padl Jeseniovi do náručí.
„Pane Jesenie! To jsme se dlouho neviděli. Chu! chuchuchu!“
Byl to starý pan Procházka.
„Pepánek mne vzal s sebou na flám! Po prvé — pane Jesenie!“ Stařeček se opile chichotal.
Když Jeseniovi podávala ruku paní Skřivanová pravila:
„Vašemu příteli se mnoho odpouští. Ale není možno neodpouštěti mu, viďte!“
Jesenius byl zavlečen do společností a usazen v čelo stolu. Po jeho pravici usedl Veselý.
Společnost střízlivého mezi opilými působí mrazivě. Nutí lháti střízlivost a není-li to již možno, alespoň se na omluvu usmívati. To není vždy příjemné.
Z mužů zde hýřících znal Jesenius sotva polovici. Ženám asi nebylo milé, že se nový člověk dovídá o jejich hříších. Jen cikáni byli šťastni, že si mohli na chvíli oddechnouti. Setřevše s čel pot a vydechnuvše po trysku, do něhož je zde štvali, sbírali se stolů pohozené zákusky a nalévali si šampaňského, hasíce jím žízeň jako vodou.
Mladý Procházka vyběhl a za chvíli se vrátil s číšníky, kteří se jali znova upravovati stoly a smetati střepy. Přinesli mísy zákusků, nové číše a čerstvé kbelíky ledu s lahvemi. Lidé se pokoušeli opět mluviti a žertovati.
Pak odpočatí cikáni sedli k nástrojům a hráli písně svých uherských rovin. Na Široké pláni, na níž hořel noční oheň, kdosi v touze obracel oči k hvězdné obloze.
Společnost se vžívala do změny. Ženy opět vyhledaly muže, k nimž toho večera patřily. Jen paní Skřivanová se marně snažila dostati se po bok Veselého.
Po jeho levici seděl Jesenius a napravo spal na židli pak kontrolor Procházka, přemožený posledními doušky, které vyprázdnil na přivítanou nového hosta. Tak paní s krásnými rty usedla, zřejmě roztrpčena, vedle rusého mladíka, kterého Jesenius neznal.
Veselý pil. Číše vyprazdňoval naráz. Zamračeně hleděl do stolu a pil. Oči odtrhoval od stolové desky jen když znova naléval.
„Jene, pojď již domů!“ říkal mu Jesenius.
Ale on zavrtěl vzdorovitě hlavou.
Většina lidí teprve teď, když chvilka klidu uvolnila přepjaté nervy, pozorovala, že jest opilá. Ženy si to přiznávaly s výbuchy smíchu a kladly unavené hlavy na ramena milenců. Ruce mužů hledaly jejich pasy. Rusý jinoch svíral zápěstí rozmrzele se usmívající paní Skřivanové, a boule na ni oči, snažil se jí velmi vášnivě cosi dokazovati. Ale jazyk mu selhával. Sál se houral v rytmu uherské písně.
„Co to hrajou?“ zasyčel náhle Veselý a udeřil očima zlostně po cikánech. „Hřejte!“ vykřikl a ze zornic mu vyšlehly snopky jisker. Chápal se láhve, snad aby jí po hudebnících mrštil; ale Jesenius mu ruku zadržel.
„Odejdu, bůh ví, že odejdu!“ šeptal mu.
Cikáni se polekali a obratem ruky změnili unylou melodii v divoký čardáš. Cimbálové tóny letěly prudce vpřed.
„Ejá! Ejá!“ křičel opět doktor Budil, bil loktem o stůl a dlaní o týl.
Oheň hudby se přelil do žil lidí a klesající plameny sebou zase zatrhaly.
Veselý seděl nehnutě.
Ale náhle se na sedadle vztyčil.
„Nechtě nás tu o samotě!“ zasípěl. „Ať jdou všichni ven!“
Ale nikdo ho ve víru hudby neslyšel.
Vyskočil. Marně ho Jesenius táhl dolů a marným zůstalo jeho chlácholivé: „Jene, prosím tě!“ Jako zlé zvíře vypadal Veselý.
„Pepane!“ vykřikl pronikavě. „Ať jdou všichni ven!“
Od stolu se volně zdvihla obrovská postava podskalského plavce v úboru velkoměstského šviháka: mladý Procházka.
„Všichni ven!“ zařval.
Nastalo náhlé ticho.
Ale nikdo se nehnul.
Tehdy mladý Podskalák popošel ke strýci, odnesl spícího i se židlí do chráněného kouta, vrátil se, chopil se láhve, rozbil ji o stůl, že šumivé víno rozhodilo daleko střepy, a zařval po druhé:
„Ven!“
Všichni vyskočili. Nastal zmatek. Cikáni utíkali první.
„Co je to za drzost ?“ křičel rozčileně profesor Jungr a šermoval rukama. „Co si to dovolujete, mladíku!“
Ale Pepánek k němu beze slova přistoupil, vzal jej za záda, vyzdvihl jako dítě, nesl velkými volnými kroky ke dveřím a mrštil jím na chodbu. Vrátil se, vzal novou plnou láhev a mávaje jí, asi jako jeho tatínek točíval nad hlavami dobytčat řeznickou palicí, řval výhružně:
„Ven!“
Bylo to znamení ke zmatenému útěku. Nábytek se řítil a padající sklo řinčelo. Překoceným stolem v půli přeražený cimbál zaječel. Veselý křečovitě svíral vzpouzející se rámě Jeseniovo.
Poslední vyšel mladý Procházka a zavřel za sebou dveře.
Oba muži osaměli. Stáli teď proti sobě smrtelně bledí.
Z chodby sem doléhal divoký hluk a váda, jež se rozléhaly po celém domě. V zsinalé tváři Janově cosi zatrhalo. Hrudník se rozehrál rychlými vlnami.
Byla chvíle napjatého ticha.
Jan padl do náručí Jeseniova. Hlavu mu opřel o rameno a zoufale zaštkal.
Kolem byla spoušť.
Na židli v koutě spal opilý pan kontrolor.«


Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Gabriel García Márquez
Láska za časů cholery [Amor en los tiempos del cólera]

Nakladatelství Odeon, 2003
ISBN 80-207-1144-9 (váz.)

Motto:
„Láska a cholera se projevují stejně“
Na Marquezovově slavném románu Láska za časů cholery je znát, že jej napsal již ve svém pozdější věku (jako šedesátiletý), kdy prostřednictvím svého vrcholného díla bilancuje nejen svůj život ale i sám sebe tak, že je v příběhu obsaženo nebývale mnoho autobiofrafických prvků, a byť je děj posunut hluboko do minulosti na rozmezí 19. a 20. století, je román díky jak autorových paralel tak časového posunu v mnohém nesmrtelně aktuální, zvlášt v době, kdy se z Lásky stalo pouhopouhé zaklínadlo bez hlubšího významu.
Děj samotný, lze intepretovat třemi způsoby: můžeme jej brát jako fascinující naturalisticky podané vyprávění, jež sice oplývá magickou atmosférou, ale lze jej spíše brát jako příběh z cizího, dávno zapomenutého světa. Vnímavější čtenář pak krom samotného strhujícího vyprávění bude sledovat i myšlenkové pozadí hlavních hrdinů, které je ukryto za tenkou zástěnou navenek banálních příhod, jež však v sobě skrývají odpověď na mnohé, sám sobě položené otázky „Proč?“, jejichž odpovědi se však odvíjí jak od míry duševního vývoje čtenáře tak i jeho dosavadních životních zkušeností. Třetím způsobem je pak další interpolace těchto otázek a jejich další prohlubování tak, že smysl knihy lze shrnout do jediného slova, za kterým však leží celé miriády slov dalších.
Bylo by tedy asi chybou zůstávat na úrovni první či druhé interpretace, ale protože třetí a nejhlubší pochopení je zcela individuální, musím jej vynechat s tím, že kdo ví, o co jde, nepotřebuje k tomu nic dodávat a zase naopak by bylo zbytečným plýtváním slov, vysvětlovat pocity, které je nutné prvně prožít.
Jak naznačuje výše vystřižená myšlenka, láska a cholera se projevují stejně. Děj Lásky za časů cholery je tedy nedílně spojený s cholerou, která k životu patří stejně nedílně, jako láska, i proto, že jak cholera tak láska mohou být smrtelné.
Hlavní hrdina Florentino Ariza, navenek zcela nenápadný ba naopak svým zevnějškem, jež se skládá z mnohokrát přešívaných a obnošených černých šatů svého otce, které mu jako nemanželskému synovi jako jedinou věc odkázal, a churavé bledé tváře, které jeví příznaky cholery, budí více než lásku soucit, který ostatně, spolu s odporem, pocítila i Fermina Dazová, která se přes vydatný odpor svého otce, který ji ač podvodník a pašerák s nejasným původem chtěl provdat do nejvyšších společenkých kruhů, ke kterým Florentino Ariza jako nemanželský syn i jako telegrafní pomocník rozhodně nepříslušel, i okolnost, kdy s Arizou mluvila jen jedinkrát v životě v kratičkém rozhovoru, ve kterým jí slíbil lásku až do smrti, stala jeho snoubenkou. A po druhém krátkém setkání, dva roky po onom prvním, se zhrozila, že onen vášnivý pisatel horkokrevných vyznání a srdcervoucích básní je pouhý „uťápnutý úředník s vizáží spráskaného psa, jehož úbor zapšklého rabína a obřadné způsoby nemohly nikoho vzít za srdce“, tak, že jejich několikaletý tajný vztah rezolutně ukončila, mysle si, že tato drobná epizoda jejího začínajícího života tak nenávratně skončila v propadlišti minulosti.
Avšak pro Florentina Arizu tímto nastalo více než padesátileté čekání, než zemře její manžel slovutný lékař, Juvenal Urbina, který se již jako mladý proslavil nejen svým urozeným původem jednoho z nejslavnějších rodů země, ale i svým úspěšným bojem proti choleře, kdy za jeho života, ovšem jen svou matkou, která zaměnila příznaky cholery s příznaky neopětované lásky, cholerou onemocněl jediný člověk, Florentino Ariza. Své trpělivé čekání ovšem přes svůj počáteční slib zůstat věrný své lásce a odevzdat se jí jako neposkvrněný panic, Ariza strávil v náručích několika stovek žen, z nichž mnohé dále nakazil svou nevyléčitelnou chorobou, tak, že se narozdíl od něj nedožily stáří, ba ani středního věku.
Pro Ferminu Dazovou se s postupem času stal z ošklivého Florentina Arizy symbol svého mládí, který jí dával pocítit náznaky něčeho hlubšího, co nikdy nepoznala u svého muže, se kterým sice navenek tvořila velmi šťastný a zamilovaný pár, avšak ve skutečnosti proň byla pouhou „luxusní služkou“, kdy si oba uvědomovali vzájemnou absenci lásky, jež však byla vynahražena vzájemnou potřebou i neochotou zvykat si na někoho jiného.
Ale ani city Florentina Arizy nelze považovat za lásku jako spíše za celoživotní posedlost získat onu pyšnou a nedobytnou ženu jen pro sebe, což se stalo po dlouhém více než půlstoletém čekání, kdy si její manžel zlomil vaz při pádu ze stromu, když chytal svého hubatého papouška. Ale jejich lásce byla pod nohy hozena další překážka v osobách Fermininých dětí, které se nechtěly smířit s milostným románkem své pětasedmdesátileté matky, zvlášť s člověkem, o které v městě kolovaly podivné pověsti o jeho zvrhlé sexualitě a tak jejich obapolně probuzenou lásku zachránila až nová vlna epidemie cholery, tentokráte předstírané, kdy spolu na nakaženém říčním parníku, brázdili řeku od jejího ústí k nejzaššímu bodu splavnosti a zase zpět, třebas až do jejich smrti.

»Strašák provinilosti byl natolik zjevný, že si doktor Urbino včas uvědomil, nakolik rozlije soulad v jeho domácnosti, a sotva vycítil, že se blíží, rychle manželku uklidňoval: „Jen klid, miláčku, můžu za to já.“ Ničeho se totiž tak neobával jako unáhlených a definitivních rozhodnutí své ženy a byl přesvědčen, že vždycky pramení z pocitu viny. Zmatek, který se jí zmocnil poté, co Florentina Arizu odmítla, se nicméně žádnou útěšnou větou nevyřešil. Po mnoho měsíců nadále otvírala balkónové okno a pokaždé postrádala onen přízrak osamělce, který ji vyhlížel v opuštěném parčíku, a když se zahleděla na nejzastrčenější lavičku pod stromem, kde vysedával s knížkou, aby na ni myslel, aby pro ni trpěl, musela okno zavřít a povzdychnout si: „Ubožák.“ Pocítila dokonce jisté rozčarování, že je méně neodbytný, než se původně domnívala, jenomže to už bylo příliš pozdě, než aby se dala minulost opravovat, a vícekrát se přistihla při pozdní touze po dopisu, který nikdy nepřišel. Když se musela rozhodnout, zda se za Juvenala Urbina provdá, dostala se do hluboké krize, uvědomujíc si, že nemá jediný pádný důvod, aby mu dala přednost, když předtím bez jediného pádného důvodu odmítla Florentina Arizu. Doktora Urbina ve skutečnosti milovala právě tak málo, jako toho druhého; navíc jej mnohem méně znala a v jeho dopisech nežhnuly horečné city jako v dopisech Florentina Arizy, ani jí nepodal tolik jímavých důkazů o tom, jak silně o ni stojí. Pravdou bylo, že doktor Juvenal Urbino nikdy nepředestřel svoje návrhy v jazyce lásky, a působilo přinejmenším zvláštně, že takový pravověrný katolík, jakým byl, jí nabízel pouze pozemské statky: jistotu, řád, štěstí, tedy blízké hodnoty, jejichž součet se snad mohl podobat lásce: skoro byl láskou. Ale láska to nebyla a tyhle pochybnosti jenom zvětšovaly její zmatek, neboť si zároveň nebyla jistá, zda láska je skutečně to, čeho se jí nejvíc nedostává k životu.
Proti doktoru Juvenalu Urbinovi v každém případě nejvíc mluvilo to, že se víc než nebezpečně podobal onomu ideálnímu muži, jakého si Lorenzo Daza pro svou dceru tak toužebně přál. Nešlo v něm nevidět výplod spiknutí zesnovaného otcem, ačkoli tomu tak ve skutečnosti nebylo; Fermina Dazová o tom byla nicméně přesvědčena od chvíle, kdy doktora Urbina uviděla podruhé k nim vkročit do domu na lékařskou návštěvu, kterou si nikdo nevyžádal. Rozhovory se sestřenicí Hildebrandou nasadily jejímu zmatku korunu. Hildebranda, která sama byla v postavení oběti, se ztotožňovala spíš s Florentinem Arizem a zapomínala přitom, že si možná Lorenzo Daza vyžádal její příjezd s přáním, aby zasáhla ve prospěch doktora Urbina. Jen Bůh věděl, kolik úsilí Ferminu Dazovou stálo, aby se k sestřence nepřipojila, když se vypravila za Florentinem Arizem na telegrafní stanici. Přála si moci ho znovu vidět, porovnat ho se svými pochybnostmi, o samotě si s ním promluvit, důkladně ho poznat, aby se ujistila, že rozhodnutí, které kdysi bez rozmýšlení učinila, ji teď nedotlačí k rozhodnutí horšímu, totiž k tomu, že ve své osobní válce s otcem složí zbraně. V klíčovém okamžiku svého života to však udělala, ne proto, že by přikládala váhu mužné kráse svého nápadníka, jeho pověstnému jmění, časné proslulosti či jakékoli z jeho skutečných četných zásluh, nýbrž v úzkosti, že propásne příležitost, a v obavě z blížících se jedenadvacátých narozenin, které si pro sebe stanovila jako hranici, za kterou se vzdá do vůle osudu. Stačila ta jedna jediná minuta, aby na sebe vzala veškerý dosah rozhodnutí podle zákonů Božích i lidských: na celý život. V tu chvíli se rozptýlily všechny pochyby a ona mohla bez výčitek udělat, co jí rozum nabídl jako nejpoctivější východisko: houbou nesmáčenou slzami důkladně smazala vzpomínku na Florentina Arizu a na místě, které zaujímal v její paměti, dala vykvést louce máku. Jediné, co si přitom povolila, byl povzdech hlubší než obvykle, poněvadž to bylo naposledy: „Ubožák!“
Nejhorší pochybnosti ji však začaly sužovat, sotva se vrátila ze svatební cesty. Nestačili ještě ani vybalit kufry, vyndat nábytek z beden a vyprázdnit všech jedenáct truhlic, které si s sebou přivezla, aby se ujala žezla paní a vládkyně v bývalém paláci markýze z Casalduera, a obestřela ji smrtící mrákota, když si uvědomila, že je v tomto domě omylem, a co horšího: s mužem, který je někdo jiný. Potřebovala šest let, než se z toho dostala. Šest nejhorších let svého života, kdy ji doháněla k zoufalství zatrpklost její tchyně doni Blanky a duševní zaostalost obou švagrových, které ani nemusely chodit do kláštera, aby zaživa shnily v klauzuře, poněvadž to i tak měly v sobě.
Doktor Urbino se k jejím prosbám stavěl hluchý, smířen s nutností splatit rodinnou daň, a doufal, že Boží moudrost a manželčina nekonečná přizpůsobivost se nakonec postarají o to, aby se věci dostaly do správných kolejí. Bolelo ho, jak matka upadá, právě ona, která se kdysi uměla tak nakažlivě radovat ze života, že to i v největším pochybovači probouzelo chuť žít. Tato krasavice bystrého ducha, obdařená lidskou citlivostí, jaká nebyla v jejím prostředí zdaleka běžná, byla téměř čtyři desítky let hybnou silou svého společenského ráje. Vdovstvím zahořkla, až přišlo zatěžko uvěřit, že je to stále ona, zkysla a zhoubovatěla, a zanevřela na svět. Její úpadek se dal vysvětlit jedině tím, že se stravovala záští kvůli tomu, že se její muž vědomě obětoval pro nějakou černošskou čeládku, jak říkávala, když jediná spravedlivá obět by byla, aby přežil pro ni. Ať tak či onak, šťastné manželství Ferminy Dazové skončilo s koncem svatební cesty a ten, kdo jediný jí mohl pomoci odvrátil definitivní ztroskotání, byl zcela ochromen strachem z matčina majestátu. Jemu, a ne slabomyslným švagrovým a pološílené tchyni přičítala Fermina Dazová vinu za to, že uvízla ve smrtelné pasti. Příliš pozdě začala podezřívat, že se za odbornou autoritou a světáckým kouzlem muže, za kterého se provdala, skrývá slaboch, jemuž není pomoci: padavka, kterému dodává kuráž společenská váha jeho příjmení.
Útočištěm se jí stal novorozený synek. Cítila ho vycházet ze svého těla s úlevou, že se osvobozuje od něčeho, co není její, a sama nad sebou se zhrozila, když zjistila, že nepociťuje nejmenší špetku příchylnosti k komu malému býčkovi vzešlému z jejího lůna, kterého jí bába ukázala, rudofialového jako zvířátko stažené z kůže, potřísněného slizem a krví, s pupeční šňůrou obtočenou okolo krku. V samotě paláce se jej však naučila znát, poznali jeden druhého a Ferminu Dazovou hluboce nadchlo poznání, že člověk děti nemiluje proto, že jsou to děti, ale zamiluje si je skrze náklonnost, která vzniká při jejich výchově. Nakonec v domě svého neblahého osudu nesnášela nikoho a nic kromě synka.
Skličovala ji samota, hřbitovní zahrada, zahálčivost času netečně se vlekoucího v obrovských pokojích bez oken. Připravovaly ji o rozum noci, které donekonečna dloužil křik šílených žen v sousedním blázinci Boží pastýřky. Zahanboval ji domácí zvyk prostírat každý den velkou slavnostní tabuli se vším, co k tomu patřilo, s vyšívanými ubrusy, stříbrným nádobím a příbory, s pohřebními svícny, aby pět přízraků mohlo povečeřet šálek bílé kávy se sýrovým koláčem. Ošklivila si podvečerní růženec, škrobené chování u stolu, ustavičné výtky, jak že to drží v ruce příbory, proč rázuje tak nepochopitelně dlouhými kroky jako nějaká ženská z ulice, obléká se jako cirkusačka, dokonce s mužem že jedná jako nějaká selka a při kojení že si nezakryje prs mantilou. Když rozeslala první pozvánky na čaj o páté s imperiálními keksy a květinovými zavařeninami podle poslední anglické módy, doňa Blanca se rozhodně vzepřela proti tomu, aby se v jejím domě místo čokolády s roztaveným sýrem a krajíčky jilkového chleba pilo nějaké thé na vypečení proti horečce. Ani sny neušly její pozornosti. Když jednoho rána Fermina Dazová vyprávěla, že se jí v noci zdálo, jak po paláci chodil nějaký neznámý muž, docela nahý, a rozhazoval v salonech hrsti popela, doňa Blanca ji úsečně zarazila:
„Slušné ženě se něco takového nemůže zdát.“
K pocitu, že žije v cizím domě, se přidaly dvě ještě horší pohromy. Jednou z nich byla téměř každodenní dieta z lilků na všemožné způsoby, kterou doňa Blanca odmítla změnit z úcty ke zvěčnělému choti a Fermina Dazová se ji zpěčovala požívat. Lilky si ošklivila odmalička, dřív než je okusila, poněvadž jí vždycky připadalo, že mají jedovatou barvu. Tentokrát si nicméně musela přiznat, že něco se v jejím životě přece jen změnilo k lepšímu, protože když v pěti letech prohlásila totéž, otec ji přinutil pozřít celý velký rendlík zapečených lilků pro šest osob. Myslela tehdy, že nastala její poslední hodinka, napřed z toho, jak zvracela lilkovou drť, a potom když do ní násilím vpravili velký hrnek bobřího oleje, aby ji vykurýrovali z předchozího trestu. Obojí se jí v paměti spojilo v jedno jediné spolehlivé dávidlo, účinkující jak chutí, tak strachem z otravy, a při těch odporných obědech v paláci markýze z Casalduera na ni šly z představy bobřího oleje ledové mrákoty, takže musela odvracet zrak, aby nevrátila pozornost a péči zvráceným obsahem svého žaludku.
Tou druhou nehodou byla harfa. Jednoho dne, přesně si vědoma toho, co chce říct, doňa Blanca prohlásila: „Žena, která nedovede hrát na klavír, nemůže být z dobré rodiny.“ Byl to rozkaz, o němž se dokonce i její syn pokusil diskutovat, neboť sám kdysi musel strávit nejhezčí roky dětství galejničinou klavírní výuky, ačkoli jako dospělý za to možná byl vděčný. Připadalo mu nepředstavitelné, že by se jeho žena v jedenadvaceti letech a při své povaze měla podrobit témuž trestu. Matka však ustoupila jen vtom, že místo klavíru může hrát na harfu, s dětinským odůvodněním, že harfa je nástroj andělů. A tak dali z Vídně dovézt skvostnou harfu, která vypadala jako ze zlata a zněla tak, jako by zlatá skutečně byla, a stala se jedním z nejcennějších exponátů Městského muzea, než je pohltily plameny i se vším, co se v něm nacházelo. Fermina Dazová se podrobila tomuto luxusnímu trestu ve snaze zachránit své manželství touto poslední obětí před ztroskotáním. Začala u vyhlášeného mistra mistrů, kterého za tímto účelem přivezli z města Mompoxu, avšak ten za čtrnáct dní náhle skonal, a řadu let pak pokračovala pod vedením hlavního muzikuse z kněžského semináře, jehož hrobničký odér způsobil, že nejedno arpeggio nevyšlo tak, jak by mělo.
Samotnou ji překvapovalo, jak je poslušná. Ačkoliv si to v hloubi duse nepřipouštěla a nepřipustila by to ani v tlumených hádkách, které s mužem vedla v hodinách, jež dříve zasvěcovali lásce, zamotala se dřív, než myslela; do sítě konvencí a předsudků svého nového světa. Zpočátku stvrzovala svou názorovou nezávislost rituální větou: „Do háje s vějířem, vždyť fouká vítr.“ Později ale, žárlivě si střežíc své tak řádně zasloužené výsady, obávajíc se ostudy a zesměšnění, byla připravená strpět i pokoření a doufala, že se Bůh konečně slituje nad doňou Blankou, která ho ve svých modlitbách neúnavně prosila, aby ji co nejdříve povolal k sobě.
Doktor Urbino ospravedlňoval svou vlastní slabost různými argumenty o manželských krizích, aniž se ptal, zda neprotiřečí jeho náboženské víře. Nepřipustil, že by zdrojem sporů s manželkou mohlo být zatuchlé ovzduší domácnosti, a trval na tom, že plynou přímo z podstaty manželství: absurdního vynálezu, který může existovat jen díky nekonečné milosti Boží. Příčilo se veškerému vědeckému rozumu, aby dva lidé, kteří se sotva znají, nejsou spolu v žádném příbuzenském vztahu, mají rozdílné povahy, rozdílnou kulturní úroveň a dokonce i rozdílné pohlaví, byli naráz přinuceni žít spolu, spát ve stejné posteli, vzájemně sdílet dva osudy, jimž možná bylo předurčeno mířit opačnými směry. „Celý problém manželství spočívá v tom,“ říkával, „že končí každou noc po milování a každé ráno před snídaní se musí začít budovat znovu.“ Tím horší je to, jak říkal, v případě jejich manželství, neboť oba jsou příslušníky protikladných tříd, navíc ve městě, které pořád ještě sní o návratu místokrálů. Stmelovat je mohlo jedině něco tak nepravděpodobného a vrtkavého jako láska, pokud byla, a ta v jejich případě nebyla, když se brali, a osud neudělal nic jiného, než že je postavil tváří v tvář skutečnosti právě v okamžiku, kdy chyběl jenom krůček k tomu, aby ji stvořili.
V takovém stavu se tedy nacházely jejich životy v době oné záležitosti s harfou. Tytam byly ty rozkošné náhody, kdy Fermina Dazová vstoupila do koupelny, právě když se koupal, a navzdory hádkám a jedovatým lilkům, navzdory dementním sestrám a matce, jež je zrodila, měl v sobě ještě dost lásky, aby ji požádal, ať mu namydlí záda. Dávala se do toho s drobty lásky, které ji dosud zbývaly z cesty po Evropě, a oba se nechávali oklamat vzpomínkami, jihli, aniž chtěli, zase se měli rádi, aniž to vyslovili, a končili na podlaze zmírajíce láskou ve voňavých mydlinkách, zatímco slyšeli, jak si o ničil v prádelně povídají služky: „Těžko můžou mít víc dětí, když spolu nespí.“ Čas od času, když se vraceli z nějakého bláznivého večírku, podtrhl jim nohy stesk touhy, ustavičně číhající za dveřmi, a v té zázračné explozi bylo všechno zase jako dřív a znovu se z nich na pět minut stávali ti věčně rozepnutí milenci z doby líbánek.
Ale až na tyhle vzácné případy byl jeden z nich vždycky unavenější než ten druhý, když se mělo jít spát. Fermina Dazová si v koupelně dávala načas, balila si cigarety z navoněných papírků, o samotě pokuřovala a znovu se utíkala ke způsobům lásky pro útěchu jako zamlada, kdy žila ve vlastním domě, svobodná, jediná paní svého těla. Pokaždé ji bolela hlava, anebo bylo moc horko, den co den, nebo dělala, že spí, anebo znovu měla měsíčky, a zase měsíčky, ustavičně měsíčky. Tak často, že si doktor Urbino při přednášce troufl poznamenat, jen aby si bez odpovědi mohl ulevit, že po deseti letech manželství se měsíčky ženám dostavují až třikrát do týdne.
Tak se vršila nehoda na nehodu a v nejhorším roce svého života musela Fermina Dazová čelit něčemu, k čemu dříve či později beztak muselo dojít: bylo na ní, aby vzala na vědomí pravdu o pohádkových a nikdy nepoznaných obchodech svého otce. Guvernér provincie, který si Juvenala Urbina pozval k sobě do pracovny, aby jej zpravil o tchánových nepřístojnostech, je shrnul jednou větou: „Není boží ani lidský zákon, který by tenhle výtečník nepřestoupil.“ Některé ze svých nejšpinavějších kšeftů zesnoval ve stínu zeťovy moci a sotva kdo by uvěřil, že se tak nestalo s vědomím doktora Urbina a jeho ženy. Vědom si toho, že jediná pověst, kterou je nutno chránit, je jeho vlastní, neboť ta jediná dosud stála na nohou, uplatnil doktor Urbino veškerou váhu své moci a zaručiv se svým čestným slovem udělal vše, aby se skandál ututlal. A tak Lorenzo Daza na palubě první lodi odjel ze země, aby se více nevrátil. Vrátil se tam, odkud pocházel, jako by se vypravoval na jeden z těch krátkých výletů, které člověk občas podnikne, aby oklamal stesk po domově, a v hloubi tohoto zdání bylo cosi opravdového: už dost dlouho chodil na lodě připlouvající z jeho vlasti, aby si mohl dát pohárek vody z cisteren napájených prameny jeho rodného kraje. Odejel, aniž ustoupil o píď, s ujišťováním o své nevině, a dokonce se zeti snažil namluvit, že se stal obětí politického spiknutí. Odejel s pláčem, že opouští svou holčičku, jak říkal Fermině Dazové od té doby, co se provdala, že opouští vnoučka, že opouští zemi, kde zbohatl, stal se svobodným a dokázal ten hrdinský kousek, že na základě špinavých obchodů udělal z dcery dámu velkého světa. Odejel jako churavý muž, poznamenaný stářím, ale žil ještě dlouho, mnohem déle, než si přál kdokoli z těch, kdo se stali jeho obětí. Fermina Dazová nedokázala potlačit povzdech úlevy, když dostala zprávu o jeho smrti, a smutek za něj nenosila, aby se vyhnula vyptávání, avšak několik měsíců, když se zavírala se zapálenou cigaretou v koupelně, plakávala hluchým vztekem nevědouc proč, a bylo to tím, že plakala kvůli němu.
Nejabsurdnější na jejich situaci bylo, že na veřejnosti nikdy nevypadali tak šťastně jako v oněch dobách neštěstí. A vskutku v těch letech dosahovali svých nejvýznačnějších vítězství nad skrytým nepřátelstvím prostředí, jež je nehodlalo přijmout takové, jací byli: jiní než ostatní a plní novátorského ducha, a tudíž narušitelé tradičních pořádků. Ale tohle byla pro Ferminu Dazovou ta snazší stránka věci. Život velkého světa, který ji tak znejisťoval, než jej poznala, nebyl nic jiného než systém atavistických úmluv, banálních zdvořilůstck, předvídatelných slov, jimiž se jedni a druzí ve společnosti zabavovali, aby se navzájem nepovraždili. Hlavním znakem tohoto ráje provinční frivolnosti byl strach ze všeho neznámého. Kdysi to definovala prostším způsobem: „Hlavní věc ve společenském životě je naučit se zvládat strach, hlavní věc v manželském životě je naučit se zvládat nudu.“ Tento objev ji kdysi znenadání a jakoby bleskem osvítil, když vlekouc za sebou nekonečnou vlečku nevěsty vstoupila do rozlehlého sálu Společenského klubu s nedýchatelným ovzduším směsice květinových vůní, lesku valčíků a tlačenice zpocených mužů a rozechvělých žen, kteří na ni zírali a dosud nevěděli, jak zažehnají tu oslňující hrozbu, kterou jim posílal vnější svět. Bylo jí jedenadvacet let a z domova do té doby vycházela ven leda do školy, ale stačilo jí jedinkrát se rozhlédnout kolem a pochopila, že její protivníci nejsou ztuhlí nenávistí, nýbrž ochromení strachem. Místo aby je vylekala ještě víc, jako byla vylekaná sama, milosrdně jim pomohla, aby se s ní seznámili. Nikdo nebyl jiný, než jaký si přála, aby byl, tak jako se jí to stávalo s městy, která jí nepřipadala horší ani lepší, nýbrž taková, jaká si je stvořila v srdci. Paříž si měla navždycky pamatovat jako nejkrásnější město na světě navzdory věčnému dešti, usmoleným hokynářům a homérskému sprosťáctví pařížských vozatajů, ať to byla pravda či ne, protože si ji spojila se steskem po nejšťastnějších letech svého života. Co se týče doktora Urbina, ten se prosadil týmiž zbraněmi, jaké používali proti němu, jen s tím rozdílem, že je uměl užívat inteligentněji a s promyšlenou obřadností. Nic se bez nich neobešlo: společenské výlety. Květinové hry, umělecké události, dobročinné tomboly, vlastenecké slavnosti, první let balonem. Bylo je vidět všude, a skoro vždycky stáli u zrodu věcí a v jejich čele. Nikdo si v těch letech jejich neštěstí neuměl představit šťastnější dvojici ani tak harmonické manželství, jakým se jevilo to jejich.
Dům po otci poskytl Fermině Dazové útočiště, kam se utíkala z rodinného paláce, v němž se dusila. Jakmile nemusela být veřejnosti na očích, potajmu se vykrádala do parčíku Evangelistů a tam, ve svém bývalém domové, přijímala návštěvy nových přítelkyň a několika starých spolužaček z lycea či z hodin malování: byla to jakási nevinná náhražka za nevěru. Trávila tu poklidné hodiny svobodné matky, obklopena vším, co jí zůstávalo z dívčích vzpomínek, a nebylo toho málo. Zase si koupila vlhovce, vydávající zvláštní vůni, na ulici sebrala pár toulavých koček a svěřila je do péče Galy Plaeidiové, sice už zestárlo a trochu zchromené revmatismem, ale pořád ještě dost plné elánu na to, aby dům vzkřísila. Znovu otevřela šicí kabinet, kde ji Florentine Ariza poprvé uviděl a doktor Urbino ji přimel vypláznout jazyk, aby jí zkusmo nahlédl do srdce, a udělala z něj svatostánek minulosti. Jednoho zimního odpoledne šla zavřít balkónové dveře, než se přežene bouřka, a uviděla Florentina Arizu, jak v parku pod mandloněmi sedí na své obvyklé lavičce v obleku přešilém po otci a s otevřenou knihou na klíně, ale neviděla ho takového, jak jej vídala, když ho několikrát předtím náhodou zahlédla, nýbrž ve věku, v jakém jí zůstal v paměti. Lekla se, zda ta vidina není předzvěstí smrti, a zabolelo ji u srdce. Odvážila se sobě samé říct, že s ním možná mohla být šťastná, žít tak sami dva v tomto domě, který pro něj kdysi vylepšovala s touž láskou, s jakou on vylepšoval svůj dům pro ni, a pouhé toto pomyšení ji vylekalo, neboť si uvědomila, až kam ve svém pocitu neštěstí dospěla. Sebrala tedy zbytek sil a přiměla manžela promluvit si bez vytáček, střetnout se s ní, bít se s ní, ve dvou vztekle oplakat ztrátu ráje, až zaslechli kokrhat poslední kohouty, skrze krajkoví paláce vzešlo světlo, rozžehlo se slunce a její muž, opuchlý vším tím mluvením, vyčerpaný nevyspáním, se srdcem posíleným tolikerými slzami, si utáhl tkaničky polobotek, utáhl si opasek, utáhl si všechno, co mu ještě z muže zbývalo, a řekl jí ano, miláčku, pojedeme hledat lásku, která se nám ztratila v Evropě: hned zítra a navždycky. Jeho rozhodnutí bylo natolik pevné, že s Národní bankou, která spravovala veškeré jeho finanční záležitosti, dohodl okamžitou likvidaci rozsáhlého rodinného jmění, rozptýleného od svých počátků v nejrůznějších obchodech, investicích a posvátných listinách s pomalým výnosem, o němž jen on sám bezpečně věděl, že není tak nesmírné, jak se tradovalo: bylo právě tak veliké, aby se na ně nemuselo myslet. Výnos, proměněný v puncované zlato, měl byt postupně převáděn na jeho zahraniční banky, tak aby jemu a jeho ženě nezbyla v telilo nevlídné otčině ani dlaň půdy, kam složit kosti.
Na rozdíl od toho, čemu si Fermina Dazová umínila věřit, Florentine Ariza opravdu existoval. Stál na molu zaoceánských parníků z Francie, když tam spolu s manželem a synkem přijela v landauru se zlatými plaváky, a viděl, jak z kočáru vystupují takoví, jaké je mnohokrát předtím vídal na veřejnosti: dokonalí. Odjížděli i s chlapcem, jemuž se dostalo vychování dávajícího už v tomto věku tušit, jaký bude, až dospěje: takový, jaký hýl. Juvenal Urbino vesele zamával kloboukem Florentinu Arizovi na pozdrav: „Jedeme dobýt Flandry.“ Fermina Dazová mu pokynula hlavou, Florentino Ariza smekl a lehce se uklonil, a ona se na něj zadívala bez sebemenší známky soucitu s předčasnou pleší, která na něm už zanechala pustošivé stopy. Byl takový, jakého jej viděla: stín kohosi, koho nikdy nepoznala.
Ani Florentine Ariza neměl svou nejlepší chvíli. K práci, která jej stále více pohlcovala, k nudě života kradmého lovce a naprostému bezvětří let se přidala konečná krize Transite Arizové, jejíž paměť dožila bez vzpomínek: téměř čistý list. Dospělo to s ní tak daleko, že někdy se na svna otočila, uviděla, že jako vždycky sedí v lenošce s knížkou v ruce, a překvapeně se ho zeptala: „A čípak ty jsi, chlapče?“ Vždycky jí odpověděl po pravdě, ale nestačil ani domluvit a matka ho přerušila další otázkou.
„A řekni mi, synku,“ zeptala se. „Kdopak jsem já?“
Ztloustla, že se nemohla hýbat, čas trávila v palanterním krámku, kde už nezůstalo nic na prodej, a od prvního kuropění, kdy vstávala, až do časného rána následujícího dne, neboť spala jenom několik málo hodin, se šlechtila a fintila. Na hlavu si nasazovala květinové věnečky, tyčinkou si malovala rty, pudrovala si obličej a paže, a když byla hotová, vyptávala se každého, kdo byl právě po ruce, jak vypadá. Sousedé už věděli, že chce pokaždé slyšet stejnou odpověď: „Učiněná Cucarachlta Martínezová.“ Spokojená se cítila jedině s touto neoprávněně přisvojenou totožností jedné postavičky z dětských příběhů. Když sejí dostalo ujištění, upokojila se, pohupovala se v křesle a ovívala se chocholem růžových per, a za nějakou chvilku to všechno začínalo znovu: věneček papírových květů, černé líčidlo na víčka, červeň na rty, bílou krustu na obličej. A znovu otázka tomu, kdo byl nablízku: „Jak vypadám?“ Když se pro celé širé okolí stala korunovaným bláznem. Florentine Ariza dal jednou přes noc odstranit zbývalo galanterie krámský pult a regály na zboží, dveře do ulice dal zabednit a místnost zařídil tak, jak měla podle matčina líčení vypadat ložnice Cucarachity Martínezové. Od té doby se už nikdy nezeptala, kdo je.
Na naléhání strýce Lva XII. našel matce už před nějakým časem postarší opatrovnici, ale ta chuděra víc spala než bděla a někdy budila dojem, že také zapomíná, kdo je. A tak po návratu z kanceláře zůstával doma, dokud matku neuspal. Přestal docházet do Obchodního klubu na domino, přestal se nadlouho vídat s několika málo starými přítelkyněmi, které do té doby navštěvoval, poněvadž se v jeho srdci udala hluboká změna poté, co jeho setkání s Olimpií Zuletovou vzalo tak strašlivý konec.
Mělo to bleskový spád. Florentine Ariza právě zavezl v dešti a hromobití jedné z občerstvujících říjnových bouřek strýce Lva XII. domů, když tu z kočáru zahlédl jakousi drobnou a hbitou dívčinu v šatech, které byly samý organtýnový volánek a vypadaly spíš jako svatební roucho. Celá vyplašená pobíhala sem a tam ve snaze polapit paraplíčko, které jí vítr sebral a unášel je směrem k moři. Vzal ji do kočáru a zajel si, aby ji zavezl domů; žila v bývalé poustevně upravené k obývání, přímo u širého moře, a už z ulice bylo vidět, že v patiu domku stojí plno holubníků. Cestou mu vyprávěla, že se před necelým rokem provdala za jednoho hrnčíře z tržiště, kterého Florentine Ariza častokrát vídal na lodích Karibské říční, jak vykládá bedny se vším možným hliněným zbožím na prodej; míval s sebou spoustu holubů ve velké proutěné kleci, podobné těm, v jakými matky přepravovaly na říčních parnících novorozeňata. Olimpia Zuletová vypadala jako z rodu vosičck, nejen díky vysoko vyklenutým hýždím a drobné hrudi, ale všechno na ní bylo takové: měděná drátěnka vlasů, pihy od slunce, kulaté a živé oči, posazené nezvykle daleko od sebe, i bzučivý hlásek, který užívala jen k tomu, aby říkala bystré a zábavné věci. Florentinu Arizovi připadala spíše půvabná než přitažlivá a z hlavy se mu vykouřila, hned jak ji vysadil před domem, kde žila s mužem, tchánem a dalšími členy rodiny.
O několik dní později znovu zahlédl jejího muže v přístavu; tentokrát zboží nevykládal, nýbrž nakládal. Sotva parník odrazil od mola. Florentinu Arizovi zřetelně zazněl v uchu hlas ďábla. Když to odpoledne doprovodil strýce Lva XII. domů, zastavil se před domkem Olimpie Zuletové,jako by náhodou projížděl okolo, a uviděl ji přes plot, jak sype zrní holubům, kteří se k ní o překot sletovali. „Nač přijde takový holoubek?“ zavolal na ni přes plot z kočáru. Poznala ho a zvesela odpověděla: „Nejsou na prodej.“ „A jak se to tedy udělá, když si chce člověk jednoho obstarat?“ zeptal se Florentine Ariza a Olimpia Zuletová, aniž přestala holuby krmit, odpověděla: „To se odveze holuhářka kočárem, když se potká, jak bloudí v lijáku.“ A tak si Florentine Ariza toho večera přivezl domů od Olimpie Zuletové dáreček z vděčnosti: poštovního holuba s kovovým kroužkem na nožce.
Nazítří k večeru v touž dobu, kdy sypala ptákům zrní, spatřila krásná holubářka darovaného holuba, jak se vrací k holubníku, a pomyslela si, že uletěl; když ho ale chytila do ruky a lépe si jej prohlédla, zjistila, že má v kroužku na noze stočený lístek papíru: bylo to vyznání lásky. Bylo to poprvé, co po sobě Florentine Ariza zanechával písemnou stopu, a nemělo to být naposledy, ačkoli tentokrát si ještě zachoval dost rozvahy, aby se nepodepsal. Následující odpoledne, ve středu, právě vcházel domů, když mu nějaký chlapec z ulice odevzdal téhož holuba v klícce a vysypal ze sebe vzkaz, že tohlecto mu posílá ta pani od holubů a dává vyřídit, že aby ho pěkně držel v kleci a pořádněji zavíral, ponivač jinak mu zasejc uletí a tohle to je naposled, co ho vrací. Nevěděl, jak si to má vyložit: buď holub lístek cestou ztratil, nebo se holubárka rozhodla dělat hloupou, anebo mu holuba vrací, aby jej za ní zase poslal. V tomto posledním případě by se nicméně dalo očekávat, že mu po holubovi pošle i odpověď.
V sobotu ráno se Florentine Ariza po dlouhém přemýšlení rozhodl, že ptáka znovu vyšle na cestu s dalším nepodepsaným psaníčkem. Tentokrát nemusel čekat do dalšího dne. Odpoledne mu jej týž chlapec znovu přinesl v jiné kleci, se vzkazem, že tadyhle mu ta pani zaseje posílá toho holuba, co mu zasejc uletěl, včera večír že mu ho vrátila, ponivač je slušně vychovaná a teďka že mu ho vrací ze soucitu, ale odteďka mu ho namouduši víckrát nazpátek nepošle, jesli mu zasejc uletí. Transite Arizová se holoubkem zabavovala až pozdě do noci, vyndala ho z klece, kolébala ho v náručí, pokoušela se ho uspat dětskými ukolébavkami a najednou objevila, že v kroužku na nožce má zastrčený papírek, na kterém stála jediná řádka: Anonymní dopisy nepřijímám. Florentine Ariza si vzkaz přečetl s poblázněným srdcem, jako by šlo o nejvyšší výhru v jeho první milostné avantýře, a celou noc se převaloval na posteli a nemohl nedočkavostí dospal. Příštího dne časně zrána, ještě než se vydal do úřadu, znovu vypustil holuba s milostným psaníčkem, které co nejzřetelněji podepsal svým jménem, a do kroužku na jeho nožce navíc zastrčil tu nejsvěžejší, nejžhavější a nejvoňavější růži ze své zahrady.
Tak snadné to zase nebylo. Obléhal ji už tři měsíce, a krásná holubářka odpovídala stále stejnou větou: „Já nejsem taková.“ Nikdy mu ale neřekla, aby přestal vzkazy posílat, a nikdy také nechyběla na žádném dostaveníčku, která Florentine Ariza zařizoval tak, aby vypadala jako náhodná setkání. Nepoznával sám sebe; on, ten milenec, který nikdy neukázal tvář, který se nejvíc lakomil po lásce, ale i nejvíc s ní skrblil, který nedával nic a chtěl všechno, který žádné ženě nedovolil, aby v jeho srdci zanechala stopu, on, ten skrytý lovec, se teď za plného světla dopouštěl šílenství podepsaných dopisů, galantních dárečků, neprozřetelného obcházení kolem holubářčina domu, podvakrát dokonce v době, kdy její muž nepobýval na cestách ani na tržišti. Jen tehdy jedinkrát od prvních dob první lásky pocítil, že mu v těle uvízlo kopí.
Za půl roku po prvním setkání se konečně sešli v kajutě jednoho říčního parníku odstaveného v docích říční paroplavby, kde dostával novy nátěr. Prožili spolu báječné odpoledne. Olimpia Zuletová milovala radostnou láskou holuby plašící holubářky a zamlouvalo se jí zůstávat dlouhé hodiny nahá a vychutnávat nespěchavé spočinutí, v němž nacházela tolik milostnosti jako v samotném milování. Kajuta byla vyklizená, jen zpola opatřená novým nátěrem, a vůně terpentýnu se znamenitě hodila k tomu, aby se vštípila do paměti jako připomínka šťastného odpoledne. Jat neobvyklým nápadem, Florentino Ariza zničehonic odklopil víčko plechovky s rudým emailem, poslušen své inspirace omočil ukazovák v barvě a na Venušin pahorek krásné holubářky nakreslil krvavou šipku mířící k jihu a na břicho jí napsal: Tahle dírka je má. Téže noci se Olimpia Zuletová před manželem svlékla, aniž si vzpomněla na nápis; neřekl slovo, nezměnil dech, nemrkl okem, ale rovnou si došel do koupelny pro břitvu, a zatímco si oblékala noční košili, jedním tahem jí podřízl krk.
Florentine Ariza se to dozvěděl až o mnoho dní později, poté co byl manžel po pokusu o útěk dopaden a vylíčil žurnalistům, proč a jak ke zločinu došlo. Dlouhá léta s obavami myslel na podepsané dopisy, vedl v patrnosti, za jak dlouho má vrah, který jej z říčních lodí dobře znal, vyjít z vezení, ale nebál se tolik břitvy na krku ani společenského skandálu, nýbrž mnohem více se hrozil pomyšlení, že by se Fermina Bázová dozvěděla, že ji podvedl. V těch letech čekání se žena pečující o Transite Arizovou musela jednoho dne na trhu zdržet déle, než předpokládala, kvůli lijáku, který se znenadání spustil mimo obvyklou dobu, a když se vrátila domů, našla svou svěřenkyni mrtvou. Seděla v houpacím křesle, jako obyčejně zmalovaná jako paňáca a samý kvítek, a oči měla tak živé a usmívala se tak potutelně, že opatrovatelka zjistila teprve za dvě liodiny, že už je mrtvá. Krátce předtím rozdala dětem ze sousedství celé jmění ve zlatě a drahých kamenech ze džbánů zakopaných pod postelí se slovy, že jsou to cucavá cukrátka, a nazpátek se nepodařilo získat ani pár nejcennějších šperků. Florentino Ariza ji pochoval na bývalém statku Ruka Páně, kterému se ještě tou dobou říkalo Morový hřbitov, a na hrob jí vysadil keřík růží.
Už při prvních návštěvách na hřbitově zjistil, že docela blizoučko je pochována i Olimpia Zuletová; neměla pomník, avšak její jméno a data byla vepsána prstem do čerstvého cementu náhrobní desky, a Florentine Ariza se otřásl hrůzou při pomyšlení, že jde o krvavý žert jejího manžela. Když růžový keřík rozkvetl, pokládal jí na hrob růži a později na něj zasadil odnož z matčina rovu. Oba keře se tak rozrostly, že si z domova musel nosit silné nůžkv a další zahradnické náčiní, aby je mohl udržovat v pořádku. Bylo to však nad jeho síly: rok se minul s rokem, původní dva růžové keře se mezi hroby rozplemenily jako plevel a starému dobrému morovému hřbitovu se od té doby začalo říkat Růžový hřbitov, dokud nějaký starosta, méně realistický než lidová moudrost, nedal přes noc všechny růžové keře vysekat a na vstupní bránu zavěsit republikánský nápis Obecní hřbitov.
Matčina smrt Florentina Arizu znovu odsoudila k jeho maniakálním závazkům: úřad, schůzky s chronickými milenkami podle písemného rozvrhu, partičky v Obchodním klubu, stále tytéž brožované milostné románky, nedělní návštěvy na hřbitově. Byla to pravá koroze rutiny, kdekým haněné i obávané, ale Florentina Arizu chránila před tím, aby si uvědomoval svůj věk. Kterési prosincové neděle v době, kdy růžové keře na hrobech dávno zvítězily nad zahradnickými nůžkami, uviděl na drátech nedávno zřízeného elektrického vedení houfovat se vlaštovky a udeřilo jej poznání, jak dávno je to, co matka umřela, jak dávno byla zavražděna Olimpia Zuletová, jak dávno pradávno je v minulosti zasuto ono jiné a daleké prosincové odpoledne, kdy mu Fermina Dazová v dopise napsala ano, budu tě navždy milovat. Až dosud se choval, jako by čas uplýval jenom těm ostatním, ne jemu. Před necelým týdnem potkal na ulici manželský pár, jednu z těch mnoha dvojic, které se vzaly díky jeho obratnému peru sepisovatele milostných psaníček, a nepoznal jejich nejstaršího syna, svého kmotřence. Zahanbení vyřešil klasickým gestem úžasu: „Sakra, už je z něj chlap!“ A pořád zůstával stejný, i potom, co mu tělo tu a tam začalo vysílat poplašné signály, poněvadž se odjakživa vyznačoval železným zdravím lidí, kteří vypadají, jako by utekli hrobníkovi z lopaty. Transite Arizová často říkávala: „Můj chlapec v životě nezastonal, leda na choleru.“ Pletla si ovšem choleru s láskou, a to dávno předtím, než se s ní paměť rozkmotřila. Každopádně se však mýlila, poněvadž syn ve vší tajnosti šestkrát prodělal kapavku, byť ji podle lékařova tvrzení nechytil šestkrát, nýbrž byla to pořád ta jedna jediná, vždy znovu propukající po každé prohrané bitvě. Kromě toho si šestkrát uhnal vřed, čtyřikrát kohoutí hřebínek a jednou si natrlil uzdičku, ale ani jeho, ani žádného jiného muže by nenapadlo počítat to k nemocem, neboť šlo o válečné trofeje.
Když dovršil čtyřicítku, dohnaly jej k lékaři neurčité bolesti v různých částech těla. Doktor ho poslal na všelijaká vyšetření a potom řekl: „To jsou obtíže věku.“ Domů se pokaždé vracel, aniž sám sobě třeba jen položil otázku, jestli se ho tohle všechno nějak týká. V minulosti pro něj existoval pouze jediný mezník, k němuž se vztahoval, totiž prchavá láska s Ferminou Dazovou, a jenom to, co se tak či onak týkalo Ferminy Dazové, týkalo se i jeho životního účtování. Onoho odpoledne, kdy uviděl na světelných drátech houfovat se vlaštovky, prošel v duchu celou svou minulost od nejstarší vzpomínky, prošel seznam svých příležitostných lásek, připomněl si, kolika úskalími musel prokličkovat, než se dostal na kapitánský můstek, připomněl si bezpočet těžkostí, které si způsobil svým zaťatým rozhodnutím, že Fermina Dazová musí být jeho a on její navzdory všemu a všem, a teprve v tu chvíli objevil, že mu utíká život. Ledová ruka mu stiskla útroby, až se mu zatmělo před očima, a musel upustit zahradnické náčiní a opřít se o hřbitovní zed, aby ho nesrazil první drápanec stáří. „Do prdele,“ řekl si vyděšeně, „všechno před třiceti lety!“ Bylo to tak. Třicet let ovšem uběhlo i pro Ferminu Dazovou, ale byly to roky, kdy jí život poskytl nejvíc uspokojení a zadostiučinění. Dny hrůzy v casalduerském paláci vymetla na smetiště paměti. Žila ve vlastním novém domě ve čtvrti La Manga jako bezvýhradná paní svého osudu, s manželem, jemuž by znovu dala přednost mezi všemi muži světa, kdyby musela ještě jednou volit, se synem, který pokračoval v rodinné tradici studiem na lékařské fakultě, a s dcerou natolik podobnou jí samé, když byla v jejím věku, až si někdy s pocitem zmatku říkala, že se opakuje. Do Evropy se vrátila ještě třikrát po té neblahé cestě, která původně měla být cestou bez návratu, aby se ušetřili života v ustavičné hrůze.
Bůh musel nakonec vyslyšet něčí modlitby: po dvou letech pobytu v Paříži, v době, kdy Fermina Dazová a Juvenal Urbino sotva začínali hledat, co v troskách zbylo z lásky, vzbudil je půlnoční telegram se zprávou, že doňa Blanca de Urbino vážně onemocněla, téměř dostižený dalším telegramem se zprávou o jejím skonu. Okamžitě se vrátili. Fermina Dazová sestoupila z lodního můstku ve smuteční tunice, jejíž volný střih nedokázal zakrýt stav své nositelky. Ano, znovu byla s útěžkem, a tato zpráva dala vzniknout lidovému popěvku spíše poťouchlému nežli zlovolnému, jehož refrén se těšil velké oblibě až do konce roku: Co má ta kráska v Paříži, kdoví, vždycky když tam zajede, tak rodí. Navzdory obhroublosti textu si doktor Juvenal Urbino ještě dlouhá léta poroučel skladbiěku zahrát na večírcích Společenského klubu na důkaz své dobré nálady.
Vznešený palác markýze z Casalduera, o jehož existenci a erbech se nikdy nenašla žádná průkazná zpráva, byl zprvu odprodán za přiměřenou cenu Městské pokladně, a později znovu prodán za tučný peníz ústřední vládě, když se jistý holandský badatel jal provádět vykopávky, aby prokázal, že právě tady se nachází pravý hrob Kryštofa Kolumba, v pořadí pátý. Sestry doktora Urbina se uchýlily do kláštera salesiánek, kde žily odloučeny od světa, aniž složily řeholní slib, a Fermina Dazová přebývala ve starém otcovském domě, dokud nebyla dostavěna usedlost ve čtvrti La Manga. Vstoupila do ní pevným krokem vládkyně, následována anglickým nábytkem, který si přivezli ze svatební cesty, a doplňky, které dala dovézt z Evropy po cestě na usmířenou, a od prvního dne začala dům zaplňovat nejrozmanitějším exotickým zvířectvem a ptactvem, které si sama cliodila vybírat na goelety z Antil. Vstoupila do domu spolu s manželem, kterého znovu získala pro sebe, s dobře vychovaným synem a dcerou narozenou čtyři měsíce po jejich návratu z Evropy a pokřtěnou jménem Ofelia. Co se týče doktora Urbina, ten pochopil, že nemůže manželku získat nazpět v té úplnosti, s jakou mu patřila o svatební cestě, neboť onen díl lásky, který chtěl pro sebe, rozdala i se svými nejlepšími léty jejich dětem, avšak naučil se žít a být šťasten s tím, co na něj zbylo. Tolik vytoužený soulad vyvrcholil nejméně očekávaným způsobem při jedné slavnostní večeři, během níž se podával lahodný pokrm, jehož původ nedokázala Fermina Dazová určit. Začala s pořádnou porcí, ale krmě jí natolik zachutnala, že si naložila podruhé, zase tolik, a právě zalitovala, že jí dobrý mrav nedovoluje přidat si potřetí, když se dozvěděla, že to, co právě s nečekanou slastí pozřela, byly dva vrchovaté talíře pyré z patlažánů. Prohrála elegantně: od té doby se v domě v La Manga servírovaly lilky upravené na všechny způsoby skoro právě tak často jako v casalduerském paláci, a všichni je jedli tak rádi, že doktor Juvenal Urbino rozveseloval chvíle prázdně své staroby častokrát opakovaným výrokem, že si musí pořídit ještě jednu dceru, aby jí mohl dát jméno, jež bylo v celém domě tak milováno: Lilka Urbinová.
Fermina Bázová tehdy už věděla, že soukromý život je na rozdíl od společenského života vrtkavý a nepřevídatelný. Nebylo pro ni snadné stanovit, v čem spočívá rozdíl mezi dětmi a dospělými, ale po zralé úvaze dávala nakonec přednost dětem, poněvadž měly přesnější úsudek. Sotva obeplula mys zralosti, zbavena konečně všech sebeklamů, začala rozčarovaně tušit, že nikdy nebyla tou, jakou si sebe samu vysnívala v dívčích letech v parčíku Evangelistů, nýbrž stala se něčím, co si ani sama před sebou nikdy netroufla vyslovit: luxusní služkou. Ve společnosti si nakonec získala postavení ženy, kterou každý miloval, každý jí vyhověl, a tudíž každý se jí bál, ale v žádném směru se po ní tolik nevyžadovalo, v žádném směru se jí méně nepromíjelo než v tom, co se týkalo chodu domácnosti. Ustavičně měla pocit, že žije život propůjčený manželem: byla svrchovanou vládkyní rozsáhlé říše štěstí zbudované jím a pouze pro něho. Věděla, že ji miluje víc než cokoli, víc než kohokoli na světě, ale jenom pro sebe: k jeho svatým službám.
Co ji opravdu mořilo, byly doživotní okovy každodenního vaření. Nejenže jídlo muselo být na stole včas: muselo být i dokonalé a muselo to být přesně to, na co měl právě chuť, aniž by se ho ptala. Pokud se přece jen někdy zeptala, což byla otázka právě tak zbytečná, jako tolik jiných zbytečných ceremonií domácího rituálu, odpovídal, přičemž nezvedl pohled od novin: „Cokoliv.“ Říkal to po pravdě, laskavě jako vždycky, neboť nebylo možné si představit méně despotického manžela. Ale v hodině oběda to nemohlo být cokoliv, nýbrž přesně to, co chtěl a jak to chtěl, a bez nejmenší chybičky: maso aby nemělo chuť masa, ryba aby neměla chuť rybiny, vepřové aby nebylo cítit prašivinou, kuře aby nebylo cítit po peří. I mimo sezónu se za každou cenu musel sehnat chřest, aby se mohl pokochat aromátem své vlastni provoněné moči. Vinu nepřičítala jemu, přičítala ji životu. Jenomže právě on byl jeho neúprosným protagonistou. Stačilo, aby narazil na neurčitou pochybnost, a odstrkoval talíř stranou, řka: „Tohle jídlo se nedělalo s láskou.“ Dosahoval v tomto směru závratných výšin inspirace. Jednou ledva poválel po půnebí doušek heřmánkového odvaru a vrátil šálek se slovy: „Ta břečka chutná jako okenní sklo.“ Fermina Dazová i služky oněměly překvapením, poněvadž v životě neslyšely, že by kdo kdy pil povařené okno, ale když čaj ochutnaly ve snaze pochopit, co tím mínil, pochopily: mělo to chuť jako okenní sklo.
Byl dokonalý manžel: nikdy nezvedl nic z podlahy, nezhasínal světlo, nezavíral za sebou dveře. V jitřním šeru slýchávala, když u košile chyběl knoflíček: „Člověk by potřeboval dvě manželky, jednu na to, aby ji miloval, a druhou, aby mu přišívala knoflíky.“ Každý den, jakmile usrkl první doušek kávy anebo první lžíci kouřící se polévky, zavyl, že by se nad ním srdce ustrnulo, kdyby to ještě dokázalo někoho polekat, a vzápětí dal průchod svým citům: „Pamatujte, že až se jednou z tohohle domu spakuju, tak proto, že už toho mám dost, věčně mít spálený jazyk.“ Tvrdil, že se nikdy nevaří tak zvláštní a chutná jídla, jako když on je nemůže jíst, poněvadž si vzal projímadlo, a byl tak skálopevně přesvědčen o tom, že jde o manželčin zákeřný záměr, že se nakonec přestal pročišťovat, pokud se nepročišťovala současně s ním. Měla jeho nepochopení po krk, a tak si na něm jednou k narozeninám vyprosila neslýchaný dárek: aby se místo ní jeden den staral o domácnost. Doktor Urbino pobaveně přijal a skutečně se hned za rozbřesku ujal vlády v domě. Naservíroval báječnou snídani, jenomže zapomněl, že sázená vejce jí nedělají dobře a bílou kávu že nepije. Potom vydal příkazy ohledně domácího úklidu a narozeninového oběda pro osm hostů a tak usilovně se snažil zvládnout chod domácnosti lépe než manželka, že mu před obědem nezbylo, než beze studu kapituloval. Od první chvíle zjišťoval, že nemá nejmenší potuchy, kde co je, hlavně v kuchyni, a služky ho nechávaly znovu a znovu všechno převracet vzhůru nohama, ať hledal cokoli, poněvadž se do hry rovněž zapojily. V deset se ještě nevědělo, co bude s obědem, protože v domě nebylo poklizeno, postele byly rozesílané, koupelna nevytřená, na toaletu zapomněl dát novou roličku papíru, zapomněl vyměnit prostěradla, poslat kočího pro děti a popletl si úkoly služebnictva: kuchařce nařídil ustlat postele a panské poslal do kuchyně. V jedenáct, kdy se co nevidět měli objevil hosté, vládl v domě takový chaos, že Fermina Dazová, mrtvá smíchy, převzala otěže do svých rukou; necítila však vítězné zadostiučinění, jak si původně přála, nýbrž hlubokou útrpnost nad manželovou naprostou nepoužitelností v domácnosti. Ulevil si zdůvodněním, které míval vždycky po ruce: „Aspoň jsem si v tom nevedl tak zle, jak by sis vedla ty, kdybys měla kurýrovat pacienty.“ Lekce to však byla užitečná, a nejen pro něj. V průběhu let oba došli rozdílnými cestami k moudrému závěru, že nelze jiným způsobem společně žít ani se jiným způsobem milovat, neboť nic na tomto světě není těžší než láska.
V plnosti svého nového života Fermina Dazová vídala Florentina Arizu při různých společenských příležitostech, a to tím častěji, čím výše stoupal v úřadě; naučila se však brát tato letmá setkání jako věc natolik běžnou, že jej z roztržitosti nejednou zapomněla pozdravit. Častokrát o něm slýchala, poněvadž v obchodních kruzích byl jeho obezřelý, avšak nezadržitelný postup u Karibské říční trvalým námětem hovorů. Pozorovala, že si vybrousil chování, že jeho ncsmělost vydestilovala v jakýsi hádankovitý odstup, že ke svému prospěchu mírně přihrál a pomalost věku mu svědčí, a všimla si, že důstojným způsobem dokázal vyřešit i zničující postup pleši. To jediné, čím nadále a navždy vzdoroval času a proměnám módy, byl jeho pochmurný způsob oblékání, šosaté kabáty z byvších časů, klobouk, jaký se už dávno nenosil, básnická mašle z matčina galanterního obchodu namísto kravaty, truchlivě paraple. Postupně si zvykala dívat se na něj jinak a nakonec si ho přestala spojovat s tím unylým mladíčkem, který pro ni vzdychával na lavičce v parku Evangelistů ve vichření žlutého listí. V každém případě na něj nikdy nepohlédla lhostejnýma očima a vždycky ji potěšilo, když o něm slyšela dobré zprávy, poněvadž každá taková zpráva z ní snímala částečku viny.
A přece v době, kdy se domnívala, že ho zcela vymazala ze své paměti, vynořil sejí v mysli znovu, tam, kde to nejméně očekávala, proměněný v přízrak jejích stesků. Na samém prahu stáří začala pociťovat, že se kdysi dávno v jejím životě přihodilo cosi nenapravitelného, a tento pocit se jí zmocňoval pokaždé, když slyšela zahřmět před deštěm. Bylo to nevyléčitelné zranění, které v ní zůstavil osamělý, kamenný a dochvilný třesk hromu, který se po celý říjen, den co den ve tři hodiny odpoledne, rozléhal pohořím Villanueva, a jak roky plynuly, vyvstával jí v paměti stále blíž. Zatímco nové vzpomínky se jí v paměti za pár dní slily, ty z legendární cesty po provincii sestřenky Hildebrandy si vybavovala stále živěji, jako by se to bylo všechno stalo včera, zaostřené zvrhlou jasnozřivostí stesku. Vzpomínala na Manaure tam v horách, na jedinou ulici městečka, zelenou a přímou, na jeho ptáky dobrých předzvěstí, na dům, v němž strašilo a kde se probouzela s košilí zamokřenou nikdy nevysychajícími slzami Petry Moralesové, která před mnoha lety umřela z lásky v téže posteli, v níž ona spala. Vzpomínala na tehdejší chuť gujáv, které už nikdy později neměly chutnat jako tenkrát, vzpomínala na předtuchy tak silné, že se jejich šum podobal šumění deště, na topasová odpoledne v Saň Juanu děl César, kdy na procházkách s družinou hlučných sestřenic zatínala zuby, aby jí srdce nevyskočilo ústy, když se blížily k telegrafní stanici. Dům po otci prodala, poněvadž ji mládí bolelo víc, než dokázala snést, bolel ji pohled na zanedbaný parčík z balkonu, bolela ji sibylská vůně gardénií za horkých nocí, lekala ji podobenka starosvětské dámy z onoho Únorového odpoledne, kdy se rozhodlo o jejím osudu, a kamkoli se její paměť obrátila, všude potkávala vzpomínku na Florentina Arizu. Vždycky si vsak zachovala dost jasnou hlavu, aby si uvědomovala, že to nejsou vzpomínky z lásky ani z pozdní lítosti, ale útrpný obraz, zanechávající v ní stopu slz. Aniž to tušila, hrozila jí táž past soucitu, do níž se polapilo tolik neobezřetných obětí Florentina Arizy.
Pevně se přimkla k manželovi. A to právě v době, kdy ji nejvíc potřeboval, poněvadž sám tápal v mlhách stáří, maje před ní náskok deseti let ve svůj neprospěch a navíc nevýhodu, že je muž, a tudíž slabší. Jeden druhého poznali tou měrou, že za necelých třicet let manželství byli jako jedna jediná bytost rozdělená vedví, a až se mrzeli, jak často se jim stávalo, že si navzájem uhadovali myšlenky, aniž se Oto snažili, anebo se jim na veřejnosti přiházela ta směšná nehoda, že jeden druhému odpověděl dřív, než ten stačil otevřít ústa. Společně překonali každodenní nedorozumění, příležitostně propukající nenávisti, vzájemné špinavůstky i velkolepé záblesky slávy manželského spojenectví. Byla to doba, kdy se milovali nejlépe, beze spěchu a bez nějakých výstřelků, a oba si nejvíc a s největším povděkem uvědomovali, jak neuvěřitelně se jim daří vítězit nad protivenstvím. Život jim ovšem měl přichystat ještě další smrtelné zkoušky, ale to už nebylo podstatné: byli za vodou.«


Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Ivan Olbracht
Nikola Šuhaj loupežník

Nakladatelství Maťa, 2005
ISBN 80-7287-103-X (váz.)

Tragédií díla Ivana Olbrachta bylo jeho odsouzení stát se již za svého života klasikem, jež bývá zadáván v povinné školní četbě, byť jeho lingvistická, dějová i myšlenková úroveň jej řadí mezi intelekuálně nejnáročnější české spisovatele tak, že jen málokterý z jeho čtenářů je schopen ocenit skutečné hloubky jeho díla.
Ivan Olbracht po anabázi v komunistické straně, z které vystoupil po podepsání Manifestu sedmi spisovatelů v roce 1929, obrátil svou pozornost od komunismu a Sovětského Svazu (díla Anna proletářka a Obrazy ze soudobého Ruska) k Podkarpatské Rusi, na které strávil celá 30. léta studiem jinde neopakovatelného lidského materiálu, který stvořila drsná příroda a těžký život z chudých Rusínů a doposud neprofanizovaných Židů, jež v kombinaci s básnickými popisy přírody ztvárnil ve svých dvou ústředních dílech, Nikola Šuhaj, loupežník a Golet v údolí.
Nikola Šuhaj je, byť bývá často zaměňován za baladu či dokonce pohádku určenou pro děti z prvního školního stupně, návratem k psychologicky laděným dílům s hrdiny, jež jsou ať již pro svůj původ, společenské nezařazení se či osobní tragédii odvrženi na okraj lidské splečnosti tak, jak je ztvárnil ve svých raných dílech O zlých samotářích, Žalář nejtemnější či Podivné přátelství herce Jesenia, ve kterých si všímá podstaty člověka z jeho záměrně přezírané stránky.
Osud Mikuláše Šuhaje tak, jak jej zrekonstruoval Ivan Olbracht v kombinaci lidových balad, jež z něj ještě za jeho krátkého života vytvořily legendu zbojníka, který bohatým bere a chudým dává, úředních policejních záznamů a soudních spisů, ve kterých je líčen jako prachsprostý vrah a zloděj, i na základě hovorů s jeho bývalými přáteli, sousedy, či milenkou Eržikou, pak plně zapadá do paralel předsudků i společenského řádu, ve kterém není místa pro neposlušné. Mikuláše Šuhaje tak lze jen ztěží klasifikovat ať již jako hrdinu či jako bojovníka proti zvůli mocných i státního aparátu, ale spíš jako logický produkt chudoby lidí, které krom bohatých Židů, místních úředníků v osobách starosty a notáře, ožebračila i Světová válka a střídající se mocnosti, kdy se během několika let nad Šuhajovým krajem vystřídalo v úloze pánů Rusko, Maďarsko, Rumunsko a Československo, z nichž každý neopomenul místní obyvatelstvo ještě více ožebračit. Vzpouru Nikoly a jeho mladšího bratra Jury nelze brát jinak než jako zoufalý pokus o dobrání se spravedlnosti a práva v zemi, kde byly tyto vymoženosti určeny jen pro bohaté, zatímco chudí mohli být beztrestně mláceni, okrádáni, vypalováni ba vražděni a to nejen s vědomím ale s aktivním přispěním české policie, protože zde, daleko od Prahy, to více připomínalo zemi nikoho, než demokratický stát.
Osobnost Nikoly Šuhaje se tedy krátce po jeho prvních zbojnických činech, kdy zastřelil tři maďarské policajty, stal pro místní i daleké obyvatelstvo hrdinou i protiváhou k jejich vlastní zlomené rezignaci tak, že Nikola byl přes restrikce ba policejní zastrašování spojené s brutalitou bez rozlišování skutečných viníků, žen a dětí podporován všemi sociálně slabými a tak jeho smrt mohla vzejít, jak už to bývá, jen ze zrady, kdy byla za Nikolovu hlavu vypsána odměna 3.000,- Kč ze strany Československé státu a dalších 30.000,- ze strany místní Židovské obce, jejíž příslušníci byli Nikolovou nejčastější obětí. Ale čin Nikolových přátel, kteří jej zezadu ubili sekerami, byl v rozporu poškozenou pověstí místní policie, jež Nikolu nedostala ani po tříletém nahánění, proto byli tito Jidášové obžalováni z dvojnásobné vraždy, zatímco policejní oddíl v horách roztřílel již mrtvá těla obou bratrů, aby si tak mohla plně přivlasnit jejich dopadení a zneškodnění, což rád dosvědčil i místní zastrašený lékař, jež prováděl jejich pitvu.
Olbracht nás přes subjektivitu svého podání příběhem provede jako zkušený vypravěč tak, že si vůbec neuvědomíme jeho existenci. Ostatně stejně neviditelná zůstává zdánlivě v pozadí i přírodní lyrika, jež, aniž si to mnohý čtenář vůbec zaznamená, tvoří vedle sociálně-psychologické podstaty Šohajova příběhu nejdůležitější část románu, pro niž lze jen ztěží v české próze najít obdoby.

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Pierre Boulle
Most přes řeku Kwai [Le Pont de la Rivière Kwai]

Nakladatelství Euromedia Group, 2006
ISBN 80-86938-61-1 (váz.)

Světový věhlas, jež dílo Pierra Boulla Most přes řeku Kwai záhy po svém vydání v roce 1952, vzbudil, není paradoxně dán tolik svými nezpochybnitelnými literárními kvalitami, kdy jeho kocepce balancuje na hraně mezi ironií, absurdnem a žurnalistickou reportáží, ale jeho nepochopením, kdy byla Boulleho fikce vzhledem k reportážnímu stylu pokládána za ohlas autentických událostí. Druhou a doposud nevysychající vlnu zájmu pak vzbudila slavná filmová adaptace z roku 1957, jež byla oceněna 7 Oskary a patří mezi nejoceňovanější filmy všech dob.
Boulle se nechal inspirovat skutečnými válečnými událostmi z roku 1942, kdy při stavbě východoasijské železnice zahynulo na 16.000 Britů a dalších Evropanů, ale i na 100.000 Tamilců, a je pročež nazývána Železnicí smrti. A konkrétně stavbu úseku s mostem přes řeku Mae Klong (Boullem přejmenovaná na Kwai), na které pracoval britský zajatecký oddíl pod velením plukovníka Tooseyho (předloha plukovníka Nicholsona), Boulle použil pro kulisy svého absurdního románu.
Plukovník Nicholson sice není v žádném směru nijak výjimečná osobnost, nicméně má výcvik ze staré britské koloniální školy a tudíž nejsou proň vítězní Japonci nic víc, než „žluté opice“, jež sice dovedou zdárně napodobovat civilizovanější národy, tedy Brity, ale nejsou schopni si osvojit hlubší dovednosti. Stavbu mostu přes řeku Kwai pod vedením japonského inženýra tedy odpočátku odsuzoval k neúspěchu a svou stávkou, kdy se nechal po několik týdnů střídavě bít a hladovět, si na japonském plukovníkovi vynutil, aby se nádenické práce netýkaly britských důstojníků, ba dokonce, aby se vedení stavby ujali sami Britové, jenž brali stavbu jako důkaz své svrchovanosti i nadřazenosti. Avšak most byl Britskou tajnou službou jako nejdůležitější strategický bod železnice určen ke zničení, ale přiravovaný atentát Nicholson, zaslepený mostem jako symbolem dosavadní britské civilizační nadvlády, překazil.

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Leonid Nikolajevič Andrejev
Fixní idea [Mysl’]

Nakladatelství Votobia, 1996, c1968
ISBN 80-7198-060-9 (brož.)

Dílo Leonida Andrejeva není rozhodně četbou nijak snadnou a to nejen pro jeho stylistickou a lingvistickou náročnost, ale zejména pro jeho filozoficko-psychologické pozadí, jež svádí k Andrejevově interpretaci jako autora pesimismu, avšak mnohem výstižnější ba bližší k jeho původním záměrům by bylo Leonida Andrejeva vykládat jako ruského Nietzscheho, jež kladivem rozboural obrazy člověka tak, jak je nezávisle na sobě vybudovali Lev Nikolajevič Tolstoj a Fjodor Michajlovič Dostojevskij.
Není tedy divu, že Leonid Andrejev bývá spíše znám v kruzích zapřísáhlých bibliofilů, rusofilů či opravdových literárních labužníků a to už proto, že jeho dílo vzbuzovalo již v dobách svého vzniku příliš velké zděšení a nebylo-li rovnou na dlouhá desetiletí zakázáno, nesetkalo se, snad narozdíl od podobně laděných západních autorů, jež zdaleka nedosahují literárních kvalit Andrejeva, takového čtenářského ohlasu.
Útočí-li Moje zápisky na lidský alibismus, jež v roušce intelektuálního hledání vyšší pravdy i náboženské snahy spočinout v ní, si nasazuje ty nejkřiklavější falešné masky tak, že i ten nejbezcitnější vrah a zločinec je sám sebou i svým okolím považován za světce, jež je však uvnitř zmítán pochybnostmi natolik, že z podobného zločinu neváhá obvinit i Ježíše Krista:

„Myslíte si, že když Ho ďábel pokoušel na poušti, tak On se ho nezřekl, jak později tvrdil, ale souhlasil, zaprodal sám sebe - nezřekl se, ale zaprodal se, chápete? Nezdá se vám tahle pasáž v Evangeliu podezřelá?“
Na tváři mého přítele se objevil neobvyklý úlek; oběma dlaněmi opřený o mou hruď jako by mě odstrkoval, neobyčejně tichým hlasem, tak, že jsem sotva byl schopen rozeznat jednotlivá nevýrazná slova, pronesl:
„Co to má být? Co to říkáte? Ježíš se zaprodal… Proč?“
Tiše jsem mu to vysvětlil:
„Aby lidé, dítě moje, aby v Něho lidé uvěřili!“

, pak Fixní idea navenek hraje právě na onu nihilistickou strunu, na které se hlavní hrdina, doktor Keržencev snaží svými dopisy lékařskou komisi přesvědčit, že svého nejlepšího přítele Savelova zavraždil v náhlém pominutí smyslů způsobeném jeho duševní nemocí, kterou v souladu s dlouhodobě plánovanou vraždou předem úspěšně předstíral. Avšak jeho cynismus v pohrdání všemi společenskými i lidskými hodnotami, se obrátí proti němu samotnému a Keržencev si při psaní jednotlivých listů začně postupně uvědomovat, že jeho nemoc není předstíraná, ale ve skutečnosti se mu jen dařilo dlouhá léta předstírat duševní zdraví tak, že namísto o uznání své nemoci usiluje o trestní soud a lékařské komisi se tudiž do nejmenších detailů svěřuje se svými pohnutkami, jež ho k jeho brutálnímu zločinu přivedly, aby ji tak přesvědčil, že jeho čin byl proveden za plného vědomí.

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Truman Capote
Snídaně u Tiffanyho [Breakfast at Tiffany’s]

Nakladatelství Euromedia Group, 2005
ISBN 80-86938-07-7 (váz.)

Námět i zpracování Snídaně u Tiffanyho Trumana Capota je přímo předurčen k tomu, aby se stal filmový hitem, avšak ani ne tak minimalistická délka, jež Snídani u Tiffanyho klasifikuje spíš jako povídku, ale zejména absence psychologického pozadí, jež by čtenáři osvítilo příčiny jednání i samotnou podstatu osobnosti Holly Golightlyové, kolem níž se celý děj Capotovy novely točí a která tak má však jen mlhavé obrysy a jeví se jen jako velmi vybájená legenda, ale i vykonstruovaná zápletka, jež dovolila příběh nějakým způsobem uzavřít, činí z toho nejznámějšího Capotova díla jen velmi chabé dílo, jež stojí za přečtení právě jen pro svůj filmový derivát.
Není asi nutné nijak blíže přibližovat velmi oblíbený filmový námět s na prvním místě uhrančivě krásnou a svůdnou ženou, jež poblázní široké mužské okolí, a byť jednoho dne beze zprávy zmizí ze světa, žije dál svým životem ve vzpomínkách svých zamilovaných obdivovatelů, jež jsou zjitřeny nějakou nenadálou zprávou ze zcela opačné světové končiny. Ve Snídani u Tiffanyho je placená společnice, ne-li přímo prostitutka, Holly Golightlyová bez náznaku vzdělání či intelektuálních schopností obdivována pro široký kulturní přehled, konverzační schopnosti i bystrý úsudek, jež je však muži vyhledávána z prozaicky živočišných příčin, zobrazena jako člověk, jež přišel z nejnuznějších poměrů a svůj životní sen o klidném manželském životě, ze které sama před lety utekla, dává najevo jen v touze pořídit si nábytek z luxusního obchodního domu Tiffany. Onen impuls, jež dává zamilovanému vypravěči vypovědět své vzpomínky na Holly, je pak fotografie domorodé sošky s jasně rozeznatelným Hollyiným profilem, která byla pořízena v nejzapadlejším místě Afriky.
Ale i tento značně primitivní námět, jež se veze na vlně tzv. amerického snu, má v sobě řadu umělých zápletek, jež pro svou nevěrohodnost a vykonstruovanost činí ze Snídaně u Tiffanyho spíše romantické čtení pro ženy než základní kámen americké literatury XX. století, za který bývá občas zaměňován.

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Michail Afanasjevič Bulgakov
Divadelní román ; Novely a povídky

Nakladatelství Levné knihy KMa, 2000
ISBN 80-86425-71-1 (brož.)

Michail Afanasjevič Bulgakov byl po celý svůj literárně činný život nucen bojovat s cenzurou, nesmyslnými i závistí motivovanými zákazy tak, že většina jeho díla byla v Sovětském Svazu, narozdíl od západních zemí, kde si již ve 20. letech našlo velké zástupy čtenářů i divadelních diváků, vydána až několik desetiletí po jeho smrti. A osud valné části Bulgakovovy prózy následoval i Divadelní román psaný v letech 1930 až 1936, který však nedokončil, aby veškeré své zbývající síly soustředil na dokončení svého životního a nesmrtelného díla, Mistr a Markétka. (Dokončil jej jen několik dní před svou smrtí 20. března 1940 s tím, že jeho poslední kapitoly již jen v leže diktoval).
Nicméně přes avizovanou nedokončenost tvoří Divadelní román kompaktní a sourodý celek, jež se sice svou literární formou zápisků otevřeně inspiroval v Gogolových Bláznových zápiscích i Dostojevského Zápiscích z podzemí, ale svým poselstvím překračuje hranice krásné literatury směrem k velmi autentické kronice nejen doby a poměrů svého vzniku, kdy není pochyby, že je značná část děje inspirována skutečnými Bulgakovovými osudy a román hlavního hrdiny Sergeje Maksudova Černý sníh je ve skutečnosti Bulgakovovou Bílou gardou, která zaujala režiséra prestižního Moskevského uměleckého divadla (MCHAT) a Bulgakov pro něj (podobně jako jeho literární dvojník Maksudov pro Studijní scénu Nezávislého divadla) svůj román zdramatizoval, ale musel se probíjet přes závist svých kolegů i překážky, jež mu pod nohy kladl konkurenční boj mezi šéfy MCHATu tak, že zatímco první verzi své hry Bulgakov odevzdal již v srpnu 1925, měla hra premiéru až dne 5. října 1926, navíc z politických důvodů se změněným názvem na Dny Turbinových.
Mezi řádky Divadelního románu lze tedy vyčíst skutečné Bulgakovovo psychické rozpoložení, jež se dělilo mezi beznaděj z neustálých překážek a odkladů uvedení hry a současně jeho čerstvě zažehnutou životní lásku k divadlu, kdy v letech 1930 až 1936 v Moskevském uměleckém divadle působil nejen jako autor ale i jako dramaturg, režisér ba dokonce i herec. Samotnou koncepci Divadelního románu pak lze charakterizovat, jak ostatně celé Bulgakovovo dílo, jako trpkou satiru své doby. To, že se v ní trefil do černého, pak ilustrují osudy jeho díla, kdy drama Dny Turbinových patřilo mezi nejoblíbenější hry Josifa Vissarionoviče Stalina (shléd jej 15×) a současně bylo jeho literární i dramatické dílo cenzurou soustavně zakazováno.

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Fedor Michajlovič Dostojevskij
Věčný manžel (Cizí žena a muž pod postelí) [Чужая жена и муж под кроватью]

Nakladatelství Lidové nakladatelství, 1985
ISBN (Váz.)

Fjodor Michajlovič Dostojevskij je sice synonymem pro hlubokomyslný psychologicky laděný román, nicméně část jeho díla, byť se Dostojevskij nikdy nedokázal oprostit od onu puncu spisovatele, jehož nelze přejít bez vlastního „umazání se“, se nese v duchu klasické frašky s jednoduchou zápletkou.
Nejznámější Dostojevského humoristické dílo Strýčkův sen z roku 1859 si na paškál bere vzhédnutí se ruské střední třídy ve francouzské společenské etiketě z doby před půl stoletím, jež Dostojevskij zabalil do námětu senilního knížete K, přes svých sedm křížků na krku, přesvědčeného o své milostné neodolatelnosti, kterého se čilá Marja Alexandrovna Moskalevová snaží provdat za svou společenky znemožněnou a již poněkud starší dceru Zinaidu. Pro svou charakterovou pestrost i výbornou psychologickou karikaturu je rovněž ceněna i Nemilá příhoda (1862), jež se stala státnímu radovi Ivanu Iljičovi Pralinskému, jež si v mírném alkoholovém podroušení umane, že v pozdních nočních hodinách navštíví svatbu jednoho z nejnižších podřízených ze své kanceláře, aby tak veřejně demonstroval svůj doposud jen teoretický liberalismus, avšak jeho příchod přeruší velmi družnou zábavu tak, že se svatebčané i sám Pralinskij cítí trapně. Nicméně si nedokáže přiznat, že se nad ostatní chudé svatebčany, přes své liberální proklamace o rovnosti lidí bez ohledu na příčku společenského žebříčku, povyšuje a nemůže proto s nimi nikdy navázat přátelský hovor, který si tolik maloval při svém příchodu (ba dokonce si připravoval i nabídku stát se kmotrem doposud nepočatého dítěte). Únikem mu jsou dvě láhve šampaňského, původně určené pro novomanželský přípitek, jež jej velmi rychle opijí tak, že jeho bezvládné tělo musí ženich odnést do vlastní novomanželské postele a sám přespat na dřevěné lavici.
Nicméně přes svou grotesknost se jak Strýčkův sen tak Nemilá příhoda stále nesou v psychologizující rovině a za typickou frašku tak lze označit až jeho povídku Cizí žena a muž pod postelí z roku 1848 ne nepodobné slavnějšímu dílu Eugena Labicha Slaměný klobouk, jež ovšem bylo napsáno o tři roky později.
Ačkoliv to asi není čtenáři Dostojevského příliš slučitelné s jeho dílem, byl Dostojevskij natolik žárlivý, že byl pro sebemenší náznak schopen svou ženu zabít (jeho žárlivost nejlépe ilustruje anonymní dopis, který v žertu napsala druhá Dostojevského manželka Anna Grigorjevna v domnění, že jeho absurdnost nenechá Dostojevského na pochybách zvlášť, když byl takřka slovo od slova opsán z povídky v časopise Vlastenecké zápisky, jíž Dostojevskij den předtím četl, nicméně Dostojevského reakce se příliš nelišila od podobně napáleného Othela).
Cizí žena a muž pod postelí však nemíří do vlastních řad, kde se Anna Grigorjevna již z důvodu Dostojevského podlomeného zdraví vyvarovala byť jen náznaku koketnosti a pro své černé šaty byla často považována za příslušníci Dostojevského generace, ačkoliv byl mezi nimi dvacetipětiletý věkový rozdíl, a jeho hlavní hrdina Ivan Andrejevič je svou ženou podváděn tak, že je sice probuzena jeho žárlivost, avšak chytrostí neřestné manželky i vlastní tupostí se nechává vodit za nos, i když, hlídaje prvního milence, načapá svou ženu s jejím druhým milencem takřka při činu.
Při druhém pokusu přistihnout ženu inflagranti si splete patro a ocitne se ve zcela cizím pokoji s cizí ženou v negližé a v záchvatu paniky se před příchozím manželem ukryje pod postelí, kde se však již ukrývá milenec jeho ženy, neboli jeho známý z včerejšího večera. Z této komické situace se pak vybabrá jen předvedením žárlivého šaška, kdy se mu všichni otevřeně smějí do očí pro bezostyšnou nevěru jeho manželky, zatímco sám Ivan Andrejevič je v souvisloti s podpostelovou scénou s konečnou platností přesvědčen o manželčině neposkvrněnosti.

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Fedor Michajlovič Dostojevskij
Nemilá příhoda [Скверный анекдот]

Nakladatelství Odeon, 2002
ISBN 80-207-1124-4 (váz.)

Není jistě bez zajímavosti, že dílo Fjodora Michajloviče Dostojevského bylo vždy interpretováno v mnoha dalších uměleckých oborech, byť jeho „mohutnost“ nedává příliš velké možnosti převést jeho původní psychologické hlubiny tak, aby se jejich původní význam příliš nerozmělnil. Nicméně humoristická část Dostojevského díla je přímo předurčena k tomu, aby se bez velkých úprav dala převést do dramatické tvorby. A jedním z těchto děl, jež vyžaduje minimální scénickou náročnost je i brilantní satira Nemilá příhoda tak, že je snad trochu škoda, že se sám Dostojevskij nikdy nepokusil o čistě dramatické dílo.
Generál a státní rada Ivan Iljič Pralinskij se po menší oslavě se svými kolegy, rovněž generály Nikoforovem a Šipulenkem, rozhodne, že převede své idealistické myšlenky o nutnosti humanistické reformy, jež by sblížila a morálně narovnala vztahy mezi podřízenými a nadřízenými úředníky z hájemství opileckých slov v činy, a navštíví svatbu jednoho z nejnižších úředníčků ze své kanceláře, Pseldonymova, jehož si zapamatoval jen pro jeho neobvyklé jméno.

»Tak tedy… dejme tomu, vejdu, všichni budou překvapeni, zanechají tance, budou se dívat vyplašeně a couvat do koutů. Tak prosím, ale tu já se projevím. Půjdu rovnou k vyděšenému Pseldonymovovi a s nejpřívětivějším úsměvem ho oslovím nejprostšími slovy: „Tak a tak, byl jsem na návštěvě u jeho excelence Stěpana Nikiforoviče. Doufám, že víš, že víš, že bydlí tady v sousedství…,“ a potom zběžně a s humorem vyložím příhodu s Trifonem. Od Trifona přejdu na to, jak jsem šel pěšky: „…a tu jsem zaslechl hudbu, ze zvědavosti se ptám strážníka a dovídám se, že se ženíš, kamaráde. Povídám si, zajdeš k svému podřízenému, podíváš se, jak se tví úředníci veselí a… žení. Doufám, že mě nevyhodíš.“ Vyhodíš! To je slovíčko pro podřízeného! Koho by mohlo něco takového napadnout? Bude jistě celý poblázněný, o překot mi bude nabízet křeslo, bude radostí bez sebe, v první chvíli mu bude rozum stát.
Co může být prostšího a krásnějšího než takový skutek? Za jakým cílem tam vlastně půjdu? To je jiná otázka. To už je, abych tak řekl, morální otázka věci. V tom je vlastní jádro.
Hm… na co jsem to vlastně myslel? Aha!
Posadí mě určitě vedle nejváženějšího hosta, nějakého nižšího hodnostáře nebo příbuzného, vysloužilého štábního kapitána s červeným nosem… Gogol skvěle líčí takové typy. Seznámím se samozřejmě s nevěstou, pochválím ji a řeknu hostům, aby se nedali mnou vyrušovat, aby se dál veselili a pokračovali v tanci, udělám několik vtipů, budu zkrátka vlídný a roztomilý. Vždycky bývám vlídný a roztomilý, když jsem sám se sebou spokojen… Hm… trochu vadí, že jsem, zdá se, stále ještě maličko… no ne právě opilý, ale tak nějak…
Samozřejmě, že jako gentleman budu vystupovat jako rovný s rovným a nebudu vyžadovat žádnou zvláštní pozornost. Ale morálně, morálně to bude něco jiného: všichni to pochopí a ocení. Můj skutek v nich probudí nejlepší city. No a tak poedím půl hodiny, třebas i hodinu. Zdvihnu se samozřejmě těsně před jídlem. Budou toho mít spoustu nachystáno, napečeného a nasmaženého, budou mě poníženě prosit, abych zůstal, ale já jen vypiju číši a pronesu blahopřání, jídlo odmítnu. Řeknu: mám ještě práci! A jak se zmíním o práci, všichni se zatváří vážně a uctivě. tém jim jemně připomenu, že oni a já, to je prosím rozdíl. Nebe a dudy. Ne že bych jim to chtěl nějak cpát, ale musí se to… dokonce z morálního hlediska je to nutné, ať si říká kdo chce co chce. Ostatně, ihned se usměju, možná i zasměju a všem se vrátí dobrá nálada… Zažertuju ještě s nevěstou… hm… tohle bud enejlepší: udělám narážku, že za devět měsíců přijdu zase, za kmotra. Che-che! Jistě za tu dobu budou mít dítě, množí se to jako králici. Všichni se zasmějí, nevěsta se začervená, já ji s citem políbím na čelo, třebas jí i požehnám a… druhý den bude o mém skutku vědět celý úřad. Druhý den budu zase náročný a neúprosný, ale všichni už budou vědět, jaký já jsem člověk. Budou znát mé nitro, mou duši. Budou říkat: „Jako představený je přísný, ale jako člověk hotový anděl.“ A budu mít vyhráno. Získám je takovým nepatrným skutkem, jaký by vám nikdy ani na mysl nepřišel; budou už moji, já jejich otec, oni mé děti…«

Nabubřelý a sobecký Pralinskij, navíc již ve značně podroušeném stavu, svou přítomností nejen přeruší jakoukoliv zábavu, ale jeho pokus o proslov, jež by dovolil prostým svatebčanům se mu na chvíli postavit na roveň, se utne pro svou trapnost již v samém počátku. Nicméně přerušená zábava se rozproudí poté, co jej svatebčané, vida, že je opilý, začnou ignorovat a před Pralinského postaví dvě láhve šampaňského, určeného původně pro novomanželký přípitek, jež již tak opilého Pralinského uvedou záhy pod stůl a desetirublový uředníček Pseldonymov je nucen svého představeného odnést do novomanželské postele, nemaje, pro svou chudobu, jiného nábytku.
Druhý den se Pralinskij, jež si vystřízlivěje uvědomil, plný rozsah svého trapasu, potichu vytratil, a doma se po osm dní soužil představami o odchodu do kláštera, o podání žádosti o předčasný odchod do výslužby, jež by jediný mohl smazat jeho hanbu. Nicméně si den devátý dodal sdostatek odvahy, aby opět vstoupil do kanceláře, kde není ani vidu po přepokládaných úsměšcích, ba, Pseldonymov v době jeho nepřítomnosti, uvědomuje si nemožnost svého dalšího služebního povýšení, sám požádal o přeložení, které Pralinskij s radostí podepsal.

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Fedor Michajlovič Dostojevskij
Hráč [Игрок]

Nakladatelství Odeon, 2002
ISBN 80-207-1124-4 (váz.)

Román Hráč je ve srovnání s ostatními díly Fjodoroviče Michajloviče Dostojevského velmi nevyrovnané kvality a leckterý hlouběji nezasvědcený čtenář jej dokonce označuje za dílo chabé úrovně, nicméně jak čas, tak čtenářská oblíbenost i mnohé jeho další interpretace dávají za pravdu spíše Dostojevskému, zvlášť podíváme-li se blížeji na okolnosti jeho vzniku, kdy Dostojevskij Hráče napsal za velmi stresujících podmínek během rekordních dvacetišesti dnů.

Dostojevskij po smrti své bratra Michaila převzal veškeré finanční závazky zadluženého časopisu Doba, jež byly navíc takřka dvojnásobně navýšeny, když důvěřivý Dostojevskij bez požadavku doložení dokladů vydával směnky i nejrůznějším podvodníkům, či autorům, kteří podruhé vyžadovali svůj již jednou vyplacený honorář tak, že Dostojevskij ve stavu nejvyšší nouze, kdy mu věřitelé hrozili vězením pro dlužníky, přistoupil na velmi nevýhodné podmínky nakladatele F. T. Stellovského, jež za honorář tří tisíc rublů vydal jeho sebrané spisy a Dostojevskij se navíc zavázal do 1. listopadu 1866 (smlouva byla podepsána v létě) dodat ještě jeden nový román - Hráče. V případě opoždění pak Dostojevskému hrozila vysoká pokuta a v případě, že by román nedodal ani do 1. prosince, získal by Stellovskij veškerá autorská práva. Navíc, jak se později ukázalo, Stellovskij skoupil za minimální cenu Dostojevského dlužné úpisy a pomocí několika nastrčrných osob jej pak vydíral.

Po celý rok 1866 byla pak navíc zcela zaneprázdněn prací na svém vrcholném románu Zločin a trest a pro nedostatek času tedy celého Hráče mezi 4. a 29. říjnem spatra, jen s občasným přihlížením ke svým poznámkám, nadiktoval. Zapisovatelkou pak nebyl nikdo jiný než jeho budoucí žena Anna Grigorjevna Smitkinová.
Velmi dramatické podmínky vzniku tedy dávají za pravdu těm, jež Hráče označují za Dostojevského nejslabší dílo, nicméně přes jeho nevybroušenost a některé nadbytečné zápletky, jež kazí celkový význam a dopad románu, se bezpochyby jedná o geniální dílo, pro které lze i s jeho viditelnými slabinami jen ztěží najít rovnocené srovnání, jež by dokázala tak mistrovsky popsat psychologii hazardního hráče. Ostatně ona „nevybroušenost“, stylistická nevyrovnanost i některé chyby ve jménech postav jsou charakteristickým znakem pro celé Dostojevského dílo, protože jeho autor neměl kdy, jej znovu pročítat, opravovat a přepisovat - např. čtenářsky nejoceňovanější Zločin a trest byl psán na pokračování ve třech částech, kde první díl již koloval mezi čtenáři, druhý se tiskl, zatímco třetí Dostojevskij teprve začal psát.
Na Hráči je rovněž velmi zajímavá paralela s autorovými skutečnými osudy, kdy Dostojevskij zasadil děj do města Rulettenburgu inspirovaném jeho pobyty v ruletě zaslíbeném Wiesbadenu, kde pobýval a hrál v letech 1862, 1863 a 1865. Rovzněž jsou ve Hráči pasáže, jež se takřka doslovně shodují s Dostojevského korespondencí z doby své hráčské vášně:

„Cestou jsem se asi na čtyři dny zdržel ve Wiesbadenu a samozřejmě jsem hrál ruletu. A víte co? Neprohrál jsem, ale vyhrál, i když jsem nevyhrál tolik, kolik jsem chtěl, 100 000, přece jen nějakou kapku jsem vyhrál… v těch čtyřech dnech jsem si bedlivě všímal hráčů. Sází jich tam několik set, ale kromě dvou jsem nenašel nikoho, kdo umí hrát… znám tajemství, jak se dá nejen neprohrát, ale určitě vyhrát. Toto tajemství určitě znám.“

A ve znalost tohoto tajemství pak věřil i hlavní hrdina, vášnivý hráč Alexej Ivanovič, jež střídal období výher, které plně strávil v herně, a období bez peněz, kdy se, přes svůj urozený původ, nechával najímat jako vychovatel do ruských rodin, či dokonce jako sluha. Své vášni pak obětoval i svou lásku k jejímuž naplnění stačilo jediné: přestat hrát, avšak Alexej Ivanovič nedokázal zlomit svá otrocká pouta a raději jako poskok živořil v Rulettenburgu, jen aby byl blízko ruletě, až zase bude u peněz.

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Jerome David Salinger
Kdo chytá v žitě [Catcher in the rye]

Nakladatelství Knižní klub, 2006
ISBN 80-242-1577-2 (váz.)

Jerome David Salinger je doslova synonymem svého nejslavnějšího díla Kdo chytá v žitě, krom něhož publikoval již jen 35 povídek kolísavé kvality. Nicméně lze-li Kdo chytá v žitě nejlépe charakterizovat jako humornou satiru světa šestnáctiletého chlapce, kdy je úspěch, potažmo i kvalita, knihy postavena na nekonformnosti hlavního hrdiny Holdena Caulfielda, jež se zmítá ve své duševní nevyrovnanosti s absencí jakéhokoliv cíle, který pro sebe navenek skrývá za kritikou a zesměšňováním ostatních i za chorobnou fantazií, kdy v rozhovoru s druhými rád básní zcela nesmyslné myšlenkové výplody, tak je až pozoruhodné nakolik je Holdenův svět podobný světu a vnímání samotného Salingera.
Jerome David Salinger se narodil v New Yorku na Nový rok 1919 zbožnované katolické matce a židovskému otci, jehož od malička silně nenáviděl tak, že mu dokonce ani nepřišel na pohřeb, nicméně pro židovský původ svého otce byl přesvědčen o svém kainově znamení, jež z něhož s postupem času udělalo nesnášenlivého osamoceného podivína. Za druhé světové války se zúčastnil nejtěžších bojů po vylodění v Normandii, po osvobození pak nastoupil na prestižní kolej Ivy League, kde však, jako ostatně všude v poválečné Americe, panoval silný antisemitismus, a Salinger záhy přestoupil na řadovou kolej a navštěvoval kurzy tvůrčího psaní na Columbia University v New Yorku. Po totálním neúspěchu své poslední povídky Hapworth 16 se Salinger skrývá ve svém domě v Cornishi ve státě New Hampshire a s vnějším světem prakticky nekomunikuje. V roce 2002 sice oznámil vydání přepracované verze své poslední povídky, ale její vydání bylo na poslední chvíli odloženo na neurčito.
Ačkoliv je Salingerovo životní dílo Kdo chytá v žitě navenek velmi vzdálené jakékoliv realitě, je pozoruhodné nakolik se jeho hrdina Caulfield kryje s vlastní Salingerovou osobností tak, jak ji představila Salingerova dcera z jeho druhého manželství Margaret v knize Kdo chytá sny, kde svého otce vylíčila jako psychopaticky narušenou osobnost:

»Když matka Margaret Salingerové, Claire Douglasová, potkala tehdy asi třicetiletého Salingera, byla irská katolická středoškolačka a Salinger měl za sebou jedno nepovedené manželství. V době setkání se slečnou Douglasovou držel Salinger období sexuálního půstu, prý pod vlivem jednoho indického mystika. Podle Margaret se její otec v té době věnoval také scientologii, homeopatii a křesťanské nauce. Liboval si prý v urinoterapii (pití vlastní moče), držel hladovku a mluvil podivným nářečím. Svou druhou ženu údajně držel prakticky v zajetí, nedovolil jí stýkat se s příbuznými a přáteli a nesměla jíst svá oblíbená jídla. To, že byla Margaret vůbec počata, byla podle ní vzhledem k otcovu odmítání sexuálního styku s vlastní ženou naprostá náhoda. Když Claire otěhotněla, shledával ji manžel „odpudivou“, takže se u ní postupně vyvinuly deprese se sebevražednými sklony.«

Kdo chytá v žitě je beze sporu jeden z nejkultovnějších románů 20. století, který však udivuje svým takřka primitivní slohem, větnou skladbou i chabou slovní zásobou, jež však společně s neopakovatelnou fantazií i způsobem myšlení věrně navozuje sám v sobě se zmítajícího se Holdena Caulfielda, který je barevně vykreslen pomocí svých názorů i zesměšňujících odsudků druhých, jež mají navenek podobu Caulfieldova pozorovacího talentu, nicméně jeho sebestřednost spojená s životní bezradností, která jej neomylně vede do série průšvihů a trapasů, se navenek jeví jako nezávislost a svoboda, byť Caulfieldovy pocity byly přesně opačného charakteru.

»Marty mluvila víc než ty druhý dvě. V jednom kuse říkala hovadiny, který jdou člověku na nervy, jako třeba místo "jít na záchod" říkala "jít se vytelefonovat", a když ten chudinka vyšeptalej klarinetista Buddyho Singera vstal a zapískal pár uhozenejch brejků, pokládala to za naprostou senzaci. Místo klarinet říkala "sladký dřevo". Ta tedy byla uhozená! Ta druhá ošklivá, Laverne, si o sobě nejspíš myslela, že je hrozně vtipná, protože v jednom kuse chtěla, abych zavolal tatínkovi a zeptal se, jakej má večer program. V jednom kuse se mě ptala, jestli má tatínek slečnu. Ptala se mě na to ČTYŘIKRÁT - ta tedy byla vtipná, to je hotovka! Bernice, ta blondýna, neříkala skoro vůbec nic. Pokaždý, když jsem se jí na něco zeptal, řekla: "Cože?" Což člověku dovede jít za chvíli na nervy.
Když dopily, všechny tři zničehonic řekly, že musí jít spát. Ty mě teda vypekly. Povídaly, že chtěj ráno brzy vstávat a jít na první představení do varieté Radio City. Snažil jsem se je přemluvit, aby ještě chvíli pobyly, ale nechtěly. A tak jsme se rozloučili a bylo. Já jsem jim řek, že se na ně někdy přijedu v Seattlu mrknout, jestli tam budu mít kdy cestu. Ale moc pochybuju, že k tomu dojde. Jako k tomu, že se na ně přijedu mrknout.
S cigaretama a se vším všudy vylez účet asi na třináct dolarů. Myslím, že by se bejvaly měly aspoň NABÍDNOUT, že si za sebe zaplatěj to, co vypily, než jsem si k nim přised - to se ví, že bych to bejval nepřipustil, ale NABÍDNOUT SE aspoň mohly. Ale bylo mi to stejně dost fuk. Když měly na hlavě ty nemožný kokrhele a když to byly takový nány! A hrozně mě deprimovalo, jak řekly, že chtějí ráno brzy vstávat, aby stihly první představení v Radio City. Když někdo - například nějaká holka ve strašlivým klobouku - jede celou tu cestu do New Yorku - až ze Seattlu ve Washingtonu, propánakrále! - jen proto, aby ráno mohla brzy vstát a jít na první představení v Radio City, tak mě to tak deprimuje, že je to k nesnesení. Já bych jim bejval koupil všem třem třeba STO koktejlů, jen kdyby mi to bejvaly neříkaly.
Odešel jsem z Lavender baru hned po nich. Takjakotak už zavírali a kapela to položila už před hodnou chvílí. A vůbec, stejně to byl lokál, ve kterým sedět je hrůza hrůzoucí, ledaže tam máte někoho, kdo dobře tancuje, nebo vám číšník prodá něco, co se dá pít, a ne jen coca-colu. Na celým světě není jedinej noční podnik, kde by člověk vydržel nějak dlouho sedět, ledaže se tam dá koupit aspoň trochu alkoholu a namazat se. Nebo ledaže jste tam s nějakou holkou, do který jste úplně vedle.«


Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Michail Afanasjevič Bulgakov
Psí srdce [Sobačje serdce]

Nakladatelství Hynek, 1997
ISBN 80-85906-59-7 (váz.)

Jako ostatně celé Bulgakovovo dílo bylo Psí srdce úředně zakázáno, ba dokonce byl při domovní prohlídce zabaven i jeho rukopis tak, že poprvé mohl vyjít až třicet let po autorově smrti, navíc pak jen v západních zemích.
Psí srdce se otevřeně inspiruje v sci-fi literaturou zastoupenou zejména Herbertem Georgem Wellsem, nicméně námět psa, jemuž byla v rámci výzkumu lidských omlazovacích schopností voperována lidská hypofýza tak, že se z něj metamorfoval člověk, oplývá pro Bulgakova zcela charakteristickým sarkasmem, kdy příběh psa Bobíka zasadil do čerstvě revolučního Ruska začátkem 20. let tak, že si Bobík dá jméno Polygraf Polygrafovič Bobikov a krom psí nenávisti ke kočičímu plemenu, kdy se stane „vedoucím oddělení očisty města Moskvy od toulavých zvířat (kocourů apod.), spadajícího pod odbor moskevské komunální správy“, začne, pod dojmem četby korespondence Engelse a Kautského, utlačovat i svého stvořitele, zapřísáhlého nepřítele nových pořádků, profesora Preobražinského, jež nakonec nevydrží Bobikovův psychický teror, který pod vlivem genů bývalého majitele hypofýzy, recidividního pachatele drobných krádeží Klima Grigorjeviče Čugunkina, velmi vynalézavě stupňuje, a voperuje mu zpět psí hypofýzu a z Bobikova se opět stane Bobík.

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Fedor Michajlovič Dostojevskij
Věčný manžel [Вечный муж]

Nakladatelství Havran, 2005
ISBN 80-86515-59-1 (váz.)

Chtělo by se říci, že v tématu klamaného manžela, jež po celá léta bezmezně miloval a věřil v lásku své ženy, zatímco ona jej bezostyšně podváděla s tím, jehož si nanejvýš vážil a honosil se jeho přátelstvím, bylo již napsáno vše a krom hry žárlivosti a msty ani nemůže být napsáno cokoliv nového, nicméně Dostojevského genialita vytesala i z tohoto vyčpělého námětu psychologické drama, pro které lze hledal paralely právě zas jen v Dostojevském.
Alexej Ivanovič Velčarinov byl ještě přede dvěma lety velmi vyhledávaný společník i velký svůdce žen, ale i jemu neznámé strasti z něj učinili samotářského a hypochondrického tvora, jehož pro znenadání sešlý zevnějšek přátelé buď nepoznávali, nebo poznávat nechtěli poté, co se před nimi nechával zapírat či na ulici neodpovídal na jejich pozdravy. Niméně v létě, kdy se Velčarinov nemohl uchýlit na letní byt mimo Petrohrad, jej, alespoň dle jeho narušených nervů, začne pronásledovat podivný muž se smutkem na klobouku, s nímž se opakovaně potkával na těch nejnepravděpodobnějších místech, ba dokonce se ve tři ráno v noci pokoušel, domnívaje se, že není doma, dobývat do jeho bytu.
Ale jak se ukáže, je onen neznámý Pavlem Pavlovičem Trusockým, jež je nejenom jeho dávný známý, ale zejména manžel nedávno zesnulé ženy, se kterou jej rok za zády podváděl, zatímco jej Trusockij ctil jako svého nejlepšího přítele. Pro Velčarinova to je sice dávno zapomenutá milostná historie, ale Trusockého vyprávění v něm probudí velmi bolestné vzpomínky na ženu, kterou snad jako jedinou ve svém životě skutečně miloval, ale byl jí po jejich ročním milostném poměru bez jediného slova vysvětlení odeslán zpět do Petrohradu a zapomenut, což, jak si při Trusockého vyprávění Velčarinov náhle uvědomil, bylo příčinou jeho postupného psychického a fyzického chátrání.
Ale jak Velčarinova tak nevěry mnohých dalších by Trusockému byla zůstala utajena, nebýt toho, že si jeho manželka schovávala veškerou milostnou korespondenci a nyní si Velčarinov nemohl být jist, zda odhalil i jeho milostnou pletku, protože sice nikdy nenapsal dopis, jež by jej mohl jakkoliv kompromitovat, ale současně vypozoroval značný posun v Trusockého kdysi psovsky oddanané osobnosti, jež nyní nabývala rysů balancující mezi alkoholikem a mstitelem, to vše pod rouškou bývalé podlízavosti.
S Trusockým však do Petrohradu přicestovala i jeho dcera Líza, jež se narodila šest měsíců po Velčarinově odjezdu a tak, jak si bystře spočítal, to nebyla dcera Trusockého, ale jeho vlastní. Ostatně Trusokij, jež Lízu i přes tento fakt nadále horoucně miloval, ale současně se v něm prala nenávist a pomstychtivost, ji duševně týral, rád souhlasí, že Velčarinov Lízu okamžitě, jsa evidentně nemocná, odveze ke svým přátelům na venkov, kde však Líza po několika dnech, volajíc svého otce, který vytrvale odmítá Lízu navštívit, umírá.
Nyní si byl Velčarinov zcela jist, že Trusokij je špatný člověk schopný všeho i toho, že ví vše o jeho nevěře i otcovství Lízy, ale byť se jej Trusokij pokusí ve spánku zabít, nadále se mu jako za starých časů vysmívá jako „věčnému manželovi“ jehož podstata a existence je možná jen po boku dominantní manželky.
Trusokij se nakonec po svém neúspěšném pokusu zavraždit svého bývalého přítele náhle rozhodne vrátit do své domoviny a Velčarinovovi odevzdá starý zažloutlý dopis z pozůstalosti své ženy, ve kterém Velčarinovovi sdělovala, že porodí jeho dítě, ale který nakonec neodeslala a poslala jiný se sdělením, že má někoho jiného.

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Marcel Proust
Eseje : zamyšlení nad Sainte-Beuvem [Contre Sainte-Beuve]

Nakladatelství Votobia, 1996
ISBN 80-7198-035-8 (váz.)

Přestože je Marcel Proust autorem pouhých dvou románů, Radosti a dny a Hledání ztraceného času, a jeho dílo zůstalo zcela bez následovníků, potažmo bez vlivu na další vývoj francouzské i světové literatury, bývá jeho jméno i těmi největšími génii 20. století vyslovováno jen s nejvyšší, takřka náboženskou, úctou.
To, že se tak neděje bez příčiny, ilustruji krátkým úryvkem z první části Hledání ztraceného času, Svět Swannových, který svého času nejenom zcela propadl i literární kritiky a zůstal zcela nepovšimnut i čtenáři, ale Marcel Proust jej byl nucen vydat vlastními náklady, protože proň nenašel vydavatele.

»Už hodně let pro mne z Combray neexistovalo nic, co nebylo divadlem a dramatem mého ukládání k spánku, když jednou v zimě po mém návratu domů matka viděla, že je mi zima, a navrhla mi, abych vypil proti svému zvyku trochu čaje. Nejdřív jsem odmítl a pak jsem si to, nevím proč, rozmyslel. Matka poslala pro jeden z oněch malých baculatých koláčků, kterým se říká madlenky a vypadají, jako by byly dostaly tvar ve žlábkované lastuře. A brzy jsem, sklíčen chmurným dnem a vyhlídkou na smutný zítřek, zvedl k ústům lžičku čaje, v níž jsem nechal změknout kousek madlenky. Ale v témž okamžiku, kdy se doušek promíšený drobty koláče dotkl mého patra, trhl jsem sebou a soustředil se na podivné věci, které se ve mně děly. Zaplavil mě pocit lahodného požitku, izolovaný pocit bez vědomé příčiny. Okamžitě způsobil, že se mi životní převraty staly lhostejnými, pohromy neškodnými, krátkost života klamnou, podobně jako si počíná láska, když mě naplní drahocennou esencí: nebo spíš tato esence nebyla ve mně, nýbrž byla mnou. Přestal jsem se cítit nepatrný, nahodilý, smrtelný. Kde se ve mně vzala ta mocná radost? Cítil jsem, že souvisí s chutí čaje a koláče, ale nekonečně ji přesahuje, nemůže mít stejnou povahu. Kde se bere? Co znamená? Kde ji zachytit? Piji druhý doušek a nenalézám v něm nic víc než v prvním, piji třetí a dává mi trochu méně než druhý. Je čas abych přestal, zdá se, že účinnosti nápoje ubývá. Je jasné, že pravda, kterou hledám, není v něm, nýbrž ve mně. Vzbudil ji ve mně, avšak nezná ji a může jen do neurčita opakovat se stále menší výrazností totéž svědectví, jemuž nedovedu porozumět a o než bych ho aspoň rád znova požádal a za chvíli, při rozhodujícím objasnění, je zas neporušené a připravené pro mne. Odkládám šálek a obracím se do svého nitra. Na něm je najít pravdu. Ale jak? Je to zlá nejistota, kdykoli se naše mysl cítí přistižena sama sebou; kdykoli ona, která hledá, je zároveň i onou neznámou zemí, kde má hledat a kde jí všechna její výzbroj nebude k ničemu. Hledat? Nejen to: stvořit. Má před sebou něco, co ještě není a co jedině ona si může uvědomit a pak to vynést na světlo.
A ptám se v duchu znova, jaký asi byl ten neznámý stav nepřinášející žádný logický důkaz, nýbrž evidentnost svého blaha, své skutečnosti, před níž vše ostatní bledlo. Chci se pokusit znova ho objevit. Vracím se v představě ke chvíli, kdy jsem okusil první lžičku čaje. Shledávám se s týmž stavem a bez nového vyjasnění. Žádám od své mysli další úsilí, aby ten prchavý dojem ještě jednou vyvolala. A aby nic netříštilo elán, s nímž se ho pokusí znova zmocnit, odstraňuji každou překážku, každou cizorodou myšlenku, chráním svůj sluch i pozornost před zvuky ze sousedního pokoje. Když však cítím, že se má mysl namáhá bez úspěchu, nutím ji naopak, aby přijala rozptýlení, které jsem ji odpíral, aby se zabývala něčím jiným, aby se před posledním pokusem zotavila. Pak před ní podruhé všechno odklidím, znova pře ni stavím ještě čerstvou chuť toho prvního doušku a cítím, jak se ve mně zachvívá cosi, co mění polohu, co se chce vznést, něco, co bylo uvolněno ve velké hloubce; nevím, co to je, ale pomalu to stoupá; cítím odpor překonávaných vzdáleností a slyším jejich hukot.
Ano, to, co se tak vzrušeně chvěje v hloubi mého nitra, je patrně obraz, vizuální vzpomínka, spojená s onou chutí a pokoušející se ji vysledovat až ke mně. Zmítá se však příliš hluboko, příliš nejasně, stěží zachycuji neurčitý odlesk, v nemž splývá neuchopitelný vír mísících se barev; ale nemohu rozeznat tvar, požádat ho jako jediného možného tlumočníka, aby mi vyložil svědectví své současnice, své nerozlučné družky, chuti, požádat ho, aby mi řekl, o kterou zvláštní příležitost běží, o které období minulosti.
Dorazí až na povrch mého jasného vědomí ta vzpomínka, ta dávná chvilka, kterou přitažlivost totožné chvíle přišla z takové dálky vábit, znepokojovat, rozbouřit v hloubi mého nitra? Nevím. Teď už necítím nic, zastavila se, snad se zas potopila; kdož ví, vynoří se někdy znova ze své tmy? Musím desetkrát znova začít a sklonit se k ní. A zbabělost, která nás odvrací od každého obtížného úkolu, od každé důležié práce, mi pokaždé radila, abych toho nechal, abych pil svůj čaj a myslel prostě na své dnešní nepříjemnosti, na své zítřejší tužby, které se dají bez námahy přemílat.
A pojednou se mi vzpomínka objevila. Byla to chuť kousku madlenky, který mi v Combray v neděli ráno (protože jsem toho dne nechodil ven před začátkem mše) dávala, namočený do čaje nebo do lípového odvaru, teta Leonie, když jsem jí ráno přišel do jejího pokoje popřát dobré jitro. Pohled na madlenku mi nic nepřipomínal, dokud jsem ji neokusil; snad proto, že jsem je mezitím často vídal na cukrářských policích, aniž jsem je jedl, takže se jejich obraz oddělil od oněch combrayských dob a spojil se s jinými, novějšími; snad proto, že z těchto vzpomínek, tak dlouho opuštěných mimo paměť, nic nepřežilo, všechno se rozpadlo; tvary - a také tvar cukrářské škebličky, pod svým přísným a zbožným žlábkováním tak blahobytně smyslné - zanikly nebo ochably, ztratily sdělitelnost, která jim dovolovala návrat do vědomí. Avšak když se po smrti bytostí a po zničení věcí neudrželo nic z dávné minulosti, zbývají ještě dlouho samy vůně a chuti, křehčí, ale houževnatější, nehmotnější, trvalejí, věrnější, a jeho duše stále schopné pamatovat, čekat, doufat na zříceninách všeho ostatního a neúnavně vést na své skoro nehmatatelné kapičce obrovskou stavbu vzpomínky.
A jakmile jsem zas poznal chuť sousta madlenky, namočené do lípového odvaru, který mi teta dávala (ač jsem ještě nevěděl, proč mě ta vzpomínka tak blažila, a měl jsem to objevit až mnohem později), hned se starý šedý dům do ulice, v němž byl její pokoj, připojil jako divadelní dekorace k oddělenému domku do zahrady, který za ním postavili pro mé rodiče (ten omezený úsek, jenž jediný se mi dosud vybavoval); s domem město od rána do večera a za každého počasí, náměstí, kam mě před snídaní posílali, ulice, kde jsem obstarával pochůzky, cesty, jimiž jsem chodil za pěkného počasí. A jako v té hříčce, při níž Japonci pro zábavu pouštějí do porcelánové misky s vodou kousky papíru do té chvíle bezbarvé, které se, sotva jsou potopeny, roztáhnou a rozvinou, zbarví se, rozliší, promění v květy, v domy, v určité poznatelné osoby, právě teď všechny květiny v naší zahradě a v parku pana Swanna i lekníny ve Vivonne a lidé z vesnice, jejich malá obydlí a kostel a celé Combray i s okolím, to vše nabylo pevných tvarů a vynořilo se, město i zahrady, z mého šálku čaje.«


A jednou z cest k pochopení a k docenění této mistrovské „sušenkové“ scény jsou Proustovy Eseje sepsané v posledních dvou letech období mezi rokem 1896, kdy vydal svou prvotinu Radosti a dny, a rokem 1910, kdy započal svou mnohaletou práci na cyklu Hledání ztraceného času, kdy se Proust krom práce na svých esejích, většinou jen nahozených bez konečného dopracování, věnoval zejména společenskému životu a práci na tisíc stránkovém románu Jean Santeuil, který rovněž nedokončil, aby se mohl plně soustředit jen na své životní dílo, jež ilustrují postupnou proměnu Proustova literárního stylu završeného právě v citovaném úryvku, i představují Prousta jako velmi vnímavého čtenáře i kritika, jež velmi skepticky hodnotí vypočítavost a zalepenost ve své době velmi uznávaného literárního kritika Sainte-Beuve, jehož význam Proust zamýšlel přehodnotit ve zvláštní knize, která však zůstala jen v zlomcích.
V souvislosti s vydáním Proustových Esejů stojí rovněž za pozornost mravenčí práce Bernarda de Fallois, jež knihu, vydanou v roce 1954, tedy více než třicet let po autorově smrti, sestavil z padesáti sešitů a stovky lístků, které uchoval Proustův bratr Robert Proust a po jeho smrti i Proustova neteř Mante-Proustová.

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Albert Camus
Exil a království [Exil et le royaume]

Nakladatelství Garamond, 2005
ISBN 80-86379-89-2 (váz.)

Počátkem 50. let (20. století) Albert Camus završil druhou etapu svého literárně-filozofického díla, kdy po vytvoření filozofie absurdna (esej Mýtus o Sisyfovi, román Cizinec a divadelní hry Nedorozumění a Caligula) definoval nutnost revolty (esej Člověk revoltucící, román Mor, divadelní hry Spravedliví a Stav obležení) a nyní stál před otázkou, jakým způsobem obě předešlá období završit a dát jim vyšší smysl: „7. března 1951. Ukončena první verze Člověka revoltujícího. Touto knihou se uzavírají první dva cykly. 37 let. A teď už může být tvorba svobodná?“
V tomto období, jež přerostlo v tvůrčí krizi, jíž navíc umocnily jak problémy v osobním životě, kdy se jeho manželka několikrát pokusila o demonstrativní sebevraždu z důvodů Camusovy prostopášnosti, kterou se snažil potlačit své depresivní rozpoložení, tak problémy společenské, kdy se z jednoho nejvýznamnějších intelektuálních představitelů francouzské společnosti stal takřka přes noc všemi štvaný a opovrhovaný vyvrhel, když se narozdíl od svých někdějších levicových souputníků a přátel v čele Jeanem Paulem Sartrem, André Bretonem a Jeanem Cocteauem nepostavil na stranu alžírských povstaců a zaujal stanovisko nezaujatého pozorovatele, kdy se ve své Výzvě k civilnímu příměří v alžírsku pokusil o napomenutí obou válčících stran a zahování úcty alespoň k životům nevinných, za což byl lynčován oběma stranami, kdy se proti němu ve Francii vedly štvavé kampaně v tisku, Sartre naň uvrhl klatbu a v Alžírsku jej musela proti rozbouřeným davům chránit policie. V tomto churném období byl sice roku 1957 oceněn Nobelovou cenou za literaturu, ale tři roky poté umírá při tragické automobilové nehodě.
V šesti povídkách (Cizoložnice, Odpadlík aneb Zmatení mysli, Němí, Host, Jonáš aneb Umělec při práci, Rašící kámen) vydané v roce 1957 pod mnohém vystihujícím názvu Exil a království se sice velmi zřetelně otiskuje vliv tohoto ne příliš šťastného období, ale Camus jej interpoluje do zcela nového světla se svou svébytnou interpretací. Náměty jednotlivých povídek jsou krom snahy o dosažení svého vlastního pocitu exilu a království u keždého jednotlivého nositele příběhu provázány i postupnou gradací stupně jeho dosažení, které však není, jak je pro Camuse příznačné, něčím jednoznačným a stálým, ale jen bodem na absurdně revoltující cestě plné ironie lemované vážností snoubené s vlastním zlehčováním tak, že plně vystihující jsou vlastní slova Alberta Camuse, jež použil v souvislosti s dílem Franze Kafky: „Je osudem a snad i velikostí tohoto díla, že vše nabízí, ale nic nestvrzuje.“
Hrdinka povídky Cizoložnice doprovází svého nemilovaného manžela, za něhož se provdala z čistě pragmatických příčin i pro vlastní nemoucnost co se životem, na obchodní cestě po alžírských pouštních pustinách. V autobuse ji není proti mysli se seznámit s mladým a krasným legionářem, avšak ten bez náznaku rozloučení zmizí z jejího života. Znuděná Janina po několika obchodních schůzkách v jednom zapadlém alžírském městečku k večeru přinutí manžela, aby s ní zašel na hradby s výhledem do pouště, ale oba s přicházejícím nočním ochlazením spěchají do svého nepohostinného pokoje, odkud se však, poté, co manžel usne, opět vyplíží, aby jej na hradbách zradila s hvězdnou oblohou i nalezla to, co jí nedalo nejen její bezdětné manželství, ale poznala dosud jen tušený exatický zážitek náboženského vytržení bez boha. Když se poté vrátí do hotelu, má v sobě provinilý pocit, jako by se právě pomilovala. Zda tento zážitek změní Janin doposavaď velmi prázdný život, zda opustí svého manžela nebo se jednalo jen o ojedinelé vytržení ze každodenní šedi bez hlubších emocí, již Camus nechává nevyřčeno, jak je ostatně jeho zvykem, kdy i zbývající povídky zůstávají bez řádného závěru a záleží jen na čtenáři a jeho úsudku.
Jonáš, hlavní hrdina povídky Jonáš aneb Umělec při práci, se tak trochu mimoděk stal malířem, malování miluje a nijak mu nezáleží na své slávě, prodejnosti či veřejné proslulosti, avšak všechny tyto neumělecké složky, jež s uměním ať již přímo či nepřímo souvisí, se opět jako by mimoděk dostavily, Jonáš, ač neznaje jak paralely moderního umění, tak tvorbu svých současníků, je zbožňován skupinou svých žáků, jež se kolem něj, opět jaksi mimoděk a opět bez náznaku vlastního přičinění, vytvoří, ale i ctěn kritikou, jeho obrazu dosahují zázračné prodejnosti, ale Jonáš dává přednost jistotě, kdy veškeré jeho dílo za měsíční plat odkupuje místní galerista. Avšak vzrůstající zástupy obdivovatelů, přátel i ctitelů jednak Jonášovi brání v malování, odcizují jej od vlastní rodiny, ale dokonce je nucen se ve svém bytě stále stěhovat do menších a menších prostor, až nakonec ztratí svou múzu a celé dny žije v nejmenším pokoji, ve kterém navíc nad rovinou očí vytvořil nové podlaží tak, že je zcela odříznut od světa. Jeho poslední plátno, které po mnoha měsících namaloval, než se definitivně zhroutil popsáno slovy „která se sice dala rozeznat, ale o nichž člověk nevěděl, má-li je číst Jsem sám nebo Jsem s vámi“

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Karel Poláček
Vše pro firmu

Nakladatelství F. Topič, 1997
ISBN 80-902185-4-7 (brož.)

Dílo Karla Poláčka se sice vyznačuje značně kolísavou kvalitou a je pro mnohé asi známější ve spojitosti s jeho autorstvím filmových scénářů, respektive filmovými přepisy jeho nejkvalitnějších děl Hostinec U kamenného stolu (1941) či Muži v ofsajdu (1931), nicméně jako jeden z mála, ne-li na této úrovni jediný, Karel Poláček dokázal svým ironickým humorem popsat onu odvrácenou a pro ostatní nijak zajímavou tvář maloměťácké společnosti 1. rebubliky.
Avšak mnohdy sociální sondou do tlejícího podhloubí v mnohém směšné společnosti, jež kontinuálně navazovala na moralitu i zvyklosti svého rakousko-uhereckého archetypu, rozhodně není Poláčkova novela Vše pro firmu, jejíž humor není založen na autorově bodavé satiře s reflexemi skutečných lidských postaviček, které Poláček dokazal výborným způsobem převést nejen do literární podoby, ale i při jejich deformaci vlivem Poláčkových karikatur z nich učinit archetypiální postavy plnohodnotně rezprezentujících onu středostavovskou váženost, ale ironizuje problematiku nezdárných a marnotratných synů, jež namísto převzetí rodinného podniku se věnují flamendráctví a nočnímu životu, kterýžto námět Poláček posunul ad absurdum tím, že flamendrem a don chuanem není ctnostný a jen pro firmu dýchající syn Jiří, ale sám majitel nad propastí úpadku se potácející firmy, Adorf Štorkán.

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Egon Erwin Kisch
Tajná Čína [China geheim ...]

Nakladatelství SNPL, 1954
ISBN

„Zuřivý reportér“ (Der rasende Reporter) Egon Erwin Kisch je dnes širšímu čtenářstvu znám zejména prostřednictvím svého nejslavnějšího románu Pasák, který dodnes velmi autenticky navozuje sociální poměry i prostředí nejchudších pražských obyvatel z přelomu 19. a 20. století, nicméně to, co Kische nesmazatelně zapsalo do dějin, je jeho novinářská zarputilost odhalovat špínu i zlo snoubená s mimořádným intelektem a vědomostním rozhledem, pro který můžeme v dnešní novinářské populaci jen ztěží najít nějaké paralely, byť Kischovi byly vždy vyčítány jeho nijak nezakrývané sympatie se sociálně-ekonomickými myšlenkami Karla Marxe, kdy se Kisch v červnu 1919 dokonce stává členem Komunistické strany Rakouska (, pročež mu byl například odepřen vstup na Australské území tak, že na australské území musel Kisch skočit přímo z paluby lodi). Nicméně nebyl-li Kisch a jeho novinářské krédo „reportér nemá tendence, nemá co ospravedlňovat a nemá stanoviska“ široce respektován, byl svými úhlavními nepřáteli, ať již Hitlerem tak Stalinem, alespoň nepokrytě nenáviděn tak, že svazek reportáží z jeho pobytu v Číně v druhé polovině roku 1932, kdy vrcholily ambice všech světových mocností o ovládnutí Číny ve válce o Šanghaj, Tajná Čína, byl mezi spisy, jež byly v noci 10. května 1933 demonstrativně páleny nastupujícím Hitlerovým režimem.

Kischovo vždy plně uplatňované pravidlo, padni komu padni, se v reportážích Tajné Číny nepozastavuje jen u japonské brutality němě asistované jak Organizací národů tak americkými, francouzskými i britskými pozorovateli, což v mnohém dávalo předzvěst tomu, co se bude dít dále, ale ve své kritice nešetří ani komunistické Rusko a ani ruské bělogvardějce, z nichž právě v čínském Šanghaji nemalé množství nalezlo azyl. Avšak proslulo-li stalinistické Rusko svou nelidskostí, pak bělogvardějci získali v Šanghaji pověst ještě špinavější, kdy bělogvardějský chléb byl ze země vezdejší dobýván prostitucí svých manželek a dcer - druhou stranou této mince bylo nejen pohrdání ze strany příslušníků jiných evropských národů, ale i narušení určitého dlouholetého tabu, kdy Evropanům byla v Číně zapovězena žebrota i prostituce a společenství bílých obchodníků těmto individuím raději dobrovolně zaplatilo lodní lístek zpátky domů.

Avšak nejústřednějším centrem Kischovy pozornosti jsou zejména prohřešky vůči lidskosti v podobě otroctví, dětské práce i absence hodnoty života čínského domorodce, a nepostradatelnost čínského „trhu“ pro válečný průmysl, kdy pro Čínu sice platilo mezinárodní embargo, ale vynechat ze svých obchodů si nemohl dovolit žádný ze států tehdejšího „civilizovaného“ světa, Československa nevyjímaje.

Tedy, ač byl na Kischovo jméno nanesen nános falešných pomluv ohledně spojitosti s ruskými bolševiky (v kontextu 20. let je nutné důsledně odlišovat komunismus od bolševismu, jež spolu byly naprosto neslučitelné), zůstává Tajná Čína přes historické změny, kulturní, komunistickou a následně i současnou kapitalistickou revoluci nadále žhavě aktuální, ba se zdá, že ty nejzásadnější čínské nemoci - čínské otrokářství, práce za nelidských podmínek za minimální mzdy, nedodržování jakýchkoliv lidských práv, a nejen ze strany čínského tatolitního režimu, ale i rádoby liberálně-demokraticky laděných západních společností, jež si z ekonomických důvodů rády přištěpují na tomto legálním způsobu novodobého lidského zotročení, jen změnily barvu ve své tváři a pod rouškou totality dávají vzpomenout na nejdivočejší kapitalismus 19. století.

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Olbracht Ivan
Bratr Žak : Román komediantského osudu, lásky a zrady

Nakladatelství Melantrich, 1938
ISBN

Pokusů o ztvárnění lidí ze samého okraje společnosti bychom v české literatuře našli přehršel, snad proto, že pro mnohé nespokojené ba neukojené přílušníky středostavovských vrstev, ze kterých je čtenářská obec složena nejpoměrnější částí, měl společností opovrhovaný hrdina vždy romantický nádech, avšak těch skutečně kvalitních námětů i zpracování už bychom našli jen velmi pomálu, protože v tomto tématu již od počátku dělnicko-sociálního hnutí na konci 19. století vždy více dominoval účel na vlastním sdělením a tak zatímco ve 2. polovině 20. století je pro hrdiny z okraje společnosti synonymem dílo Bohumila Hrabala, tedy zejména to rané z 50. let, pak pro 1. polovinu jsou těmito zástupci zejména Egon Erwin Kisch a Ivan Olbracht.
Avšak zatímco dílo Zuřivého reportéra Egona Kische se nese v linii novinových reportáží se sondami do života nejspodnějších sociálních vrstev, do kterých se Kisch v přestrojení vydával, je dílo Ivana Olbrachta psáno s mnohem větším odstupem i nadhledem, jež však současně udivuje mnohými, pro drtivou většinu čtenářů, zcela neznámými detaily i hlubinou psychologií svých postav. A nejlepšími produkty v této oblasti neglorifikovaných a naturalisticky podaných příběhů ze dna společnosti je krom nejslavnější Olbrachtovy novely Nikola Šuhaj Loupežník i Olbrachtova literárně vyspělá prvotina O zlých samotářích s povídkami Joska, Forko a Pavlínka, Rasík a pes a Bratr Žak.

Bratr Žak

Obecně lze celé dílo Ivana Olbrachta posuzovat ze tří kvalitativních úhlů: co do vlastního literárního génia, se kterým dokáže svůj příběh podat a prodat nejširšímu čtenářstvu; co do kvality jazyka a slovní zásoby a nakonec co do hlubin svého sdělení, celkového kontextu i souvislotí a zejména věrohodnosti, psychologie a plastičnosti svých postav, kde, jak asi není nutné nijak zdůrazňovat, patří Olbracht k tomu nejlepšímu, co se kdy v české literatuře urodilo.
Posuzovat kvality souboru O zlých samotářích by se tedy mohlo zdát jako zbytečné plýtvání slov, nebýt skutečnosti, že se jedná o Olbrachtovu prvotinu, s níž se, aniž by kdy co dalšího napsal, nesmazatelně zapsal do dějin i učebnic české literatury.
V posuzování kvalit třetí povídky ze Zlých samotářů, Bratr Žak - v příběhu kočovnické komediantské rodiny a zejména příběhu sourozenců Žaka, Fricka a nejmladší Olgy, jež jsou pro své tulácké zaměstnání odsouzeni k přežívání na dně společnosti, tak že se pro své vyvrhelství a sociální méněcenost, jež je jim při každé příležitosti důrazně připomínána tak, že se z nich již v zájmu vlastní obrany stávají „zlí samotáři“, kdy se sice obě strany vzájemně potřebují, jedna pro své přežití, druhá pro zapomenutí na svou nelehkou každodenní úmornou existenci, avšak panuje mezi nimi oběma směry zcela nepřekročitelná propast, kterou si životem nejhůře zkoušený Fricek materializuje do podoby Josefa Havránka, který ač sám nic netuše, se mu stal nejen životním nepřítelem, ale překážkou vlastnímu štěstí a příčinou všeho špatného; - lze krom nespočetných adorujících sentencí najít jen jedinou slabinu a to Olbrachtovu tehdejší spisovatelskou nevyzrálost, se kterou nechal příběh komedianta Fricka u konce v jeho zlomu, kdy bestiálním způsobem kamanem utloukl zhmotnění příčin všeho špatného, co jej v životě potkalo, - Josefa Havránka, kdy se však již čtenář může jen domýšlet o dalších Frickových osudech - nalezne-li konečně teď své životní štěstí, potažmo lidskou tvář, kterou musel v obraně před vnějším světem svých diváků úzkostlivě skrývat; bude-li, ne lidskou ale „boží“ spravedlností potrestán jeho zločin či dokonce sám dospěje do fáze uvědomění a trestajícího svědomí.

»Měli hlad. Jídlo nebylo koupiti zač, topiti neměli čím a několik chřestících věnců, vyhrabaných na hřbitově, vzplane náhle a uhasne dříve, než se zahřejí zkřehlé ruce. Žebrati nechtěli a pořádati po hostincích představení jim nedovolovali.
Hlad je nebezpečná věc. Je to i věc podivná. Není možno mluviti o bolesti, ani o určitém pocitu a přece celá bytost náhle začíná reptat, než se naděješ, dá se do křiku, volá tak hlasitě, že není možno soustřediti mysl na nic jiného leč právě na tento vše přehlušující povyk, který se stal velmi zlým. A hlad, který před chvílí bylo možno umlčeti několika sousty, se již nedá nasytit potravou; jídlo se zatím stalo příliš malicherným pro sílu jeho chtění, žádá nyní více, jako by se styděl za pouhé zdání, že by mohl tropiti tolik hluku pro kus chleba nebo pro studený brambor.
Už se smrákalo a oni od včerejšího večera ještě leželi, otec na posteli, oni na zemi, oblečeni a až po hlavy zahrabáni do pokrývek a všech svých kostýmů, dávajíce přednost vlahé otupělosti před mrazem a nutností přemýšleti, jak vybřísti z ošklivého postavení. Ale navečer se Žák náhle vymrštil. Zlostným pohybem, se sebe shodil veteš a narazil si na hlavu čepici. Udiveně na něho hleděli, nechápajíce tolik energie.
Odešel do chléva a přinesl dvě otýpky sena. Byly poslední, které koni zbyly. Šel do města. Fricek a Olga s ním. Také Romulus, který celý den smutně ležel na posteli u Žakových nohou.
Navštívili několik povozníků.
„Nepotřebujete seno?“
„Ne, ale tamhle v koutě máme býkovec!“
Obcházeli hostince, a zatím co se sourozenci rozhlíželi po průjezdech, odbíhal Romulus na dvorky, pátraje na kanálcích po zelenině z polévky a vyčuchávaje na hnojištích kosti.
„Kde jste to ukradli?“ křičeli na komedianty, vyháněli je, nebo je ani nepouštěli dovnitř.
Žakovi hořely oči, a Fricek cítil, jak to v bratrově nitru třmí. Šli městem, v němž se rozsvěcovaly plynové svítilny a výkladní skříně krámů uzenářských a se střižním zbožím. Potkávali lidi oblečené do kožišinových zimníků a šálů, s rukama v kapsách a s obláčkem páry u úst. Ti šli klidně, nechápajíce, jak nebezpečné je potkávati tři zkřehlé komedianty, které dvoudenní hlad učinil zlými.
Přešli náměstím. V průjezde hotelu, kam vešli, rozsvěcoval domovník plyn.
„Kampak?" obořil se na ně se žebříčku, na kterém stál.“
„Nekoupili byste seno?“
Otevřely se dveře restaurantu a do průjezdu vniklo světlo, hovor a oblak tabákového dýmu.
„Co je?“
„Pane hostinský, nekoupil byste dvě otýpky sena ?“
Opovržlivě je změřil.
„Kdepak jste to ukradli?“
„Jsou naše. Máme koně.“
„Tak to tu položte,“ řekl. „Co za to chcete?“
„Šedesát haléřů.“
„Co?... Pětník!... Nechcete?“
Žak se chvíli rozmýšlel.
„No, tak si to tedy zase seberte!“
„Dejte!“ zasyčel Žak.
Když vyšli ze síně, Fricek ve světle lucerny viděl, jak bratrovi trhá obličejem a jak se ruka, v níž svíral děsetihaléř, chvěje. Měl strach, aby peníze nezahodil.
Nikoli. Zastrčil je do kapsy.
Šli náměstím a nikdo nemluvil. Bylo jim zima. Fricek cítil, jak mu v rozbitých botách omrzají nohy, a Olga plakala mrazem a zlostí.
„Tak vidíš!“ povídá najednou Žák a zastavil se.
Ale neřekl, co má kdo vidět.
Padal drobný sníh. Suše a v řídkých vločkách se vznášel kolem svítilen a výkladních skříní.
„Tak vidíš!“ povídá Žak zase za chvíli. „Zabij jednoho ... a kolik ti jich ještě zbude? Podpal... a co z toho?“
Pak se obrátil k Olze a dal jí pěstí mezi lopatky.
„Nezlob mě! A nebreč mi, žábo! Nebo tě roztrhnu ... věř mi, že tě roztrhnu!“
Koupili chleba. Svůj snědli cestou, kousek dali Romulovi a krajíc přinesli otci.
Ale druhého dne dolehl opět hlad. Horší než včera.
„A co?“ povídá navečer Žak. „Půjdeme!... Ať nás seberou! Člověk se toho nesmí tak bát!. .. Do města ne, ale do Vorlecha. Kůň musí žrát. My také.“
Otec ležel na posteli s kupou hadrů na sobě, z nichž vyhlížel jen jeho zrudlý nos. Na vrchu byl augustův kostým, a když Žak rozškrtl sirkou, aby v nepořádku nalezli nejnutnější věci, objevil se rozchechtaný měsíc všitý v látce. Fricek a Olga se při svitu sirek chvatně strojili do akrobatických trik. Bylo bolestné vystavovati těla mrazu, zuby jim drkotaly a Olze, obleknuté jen v komediantskou kazajku, bylo do pláče, jak tu se spodním tělem obnaženým pobíhala, marně se snažíc nalézti své triko.
Žák zlostně strhl s otce kupu přikrývek.
„Tak se přece hněte, u čerta, vždyť vidíte!“
Ano, tam bylo!
Dostrojili se. Přes kostýmy přehodili kabáty, bratři své, Olga příliš velký otcův, a obuli boty.
Žak šel s nimi.
Mrzlo a měsíc svítil. Spěchali k Vorlechu. Těch deset minut cesty proběhli silnicí poklusem, míjejíce mezníky s utuhlými sněhovými čapkami.
Před první hospodou udýcháni zarazili a zatím, co jim Žak držel kabáty a hlídal boty, oni dva se snažili dostati dovnitř. Ale nějaká žena je vyhnala hned ze síně. Běželi dále.
„Jedeš mi odtud!“ křikl majitel druhého hostince a obrátil se do kouta, jako by hledal hůl.
„Ale nechtě je!“ slyšeli někoho říci od stolu, když se již ve dveřích obraceli. „Tak ukažte honem, co umíte! Vždyť jsi, holka, zkřehlá jako rampouch!“
Vklouzli honem dovnitř.
Ze železných kamen v rohu sálalo příjemné teplo, a jeho vdechnutí určilo dojem této místnosti. Byla sobota, den výplaty a stoly byly hustě obsazeny tkalci a továrními mistry, kteří přišli tak, jak položili práci, ještě s rukama začerněnýma oleji a na kabátech s vlákny bavlny a juty. Nad nimi bublaly půlkruhové plameny plynových kahanů, a bílé světlo, kterým prozařovaly šmouhy tabákového kouře, bylo také velmi milé.
Ukázalo se, že žertovný hostinský nebyl tak zlý jak se ze začátku tvářil, půjčil jim trnožovou židli a Fricek na ní ukázal několik ekvilibristických kousků. Pak prováděli s Olgou pozemní cviky. Dělníci mají smysl pro tváře zezelenalé hladem a pro nosy červené mrazem, byli štědří, a když Olga obcházela s Frickovou čepicí stoly, hromádka dvouhaléřů na dně rostla.
V síni čekal u šatů Žak. Nakoupil chleba, uzenky, skleničku kořalky a sobě a Frickovi drama. Ještě jim peníze zbyly.
Co teď? Domů? Ne! Ještě zvířatům! Snad je nechytí!
Oblékli se tedy a šli znova do mrazu.
„Jděte ještě semhle“, řekl Žák u příští hospody, „a pak domů, přijdu za vámi. Podívám se po vsi, kde bych dostal kousek sena.“ A šel.
Tady Fricka a Olgu zas vyháněli, ale ona se nehýbala ode dveří a také zde našli přímluvci.
Sestra se proplétala lenochem židle, metala měkké kozelce, stavěla mosty a prostrčivši hlavu mezi koleny, usmívala se na obecenstvo. Fricek zatím čekal.
A náhle mu zabuchalo srdce.
Spatřil Josefa Havránka.
Seděl u posledního stolu. Byl oblečen v modrý pracovní úbor, kouřil doutník a celým vzezřením vypadal jako dobře placený zámečník nebo jiný závodní kovák.
Ve Frickovi se zatajil dech. Cítil, jak v něm ožívá nenávist, která v něm byla, když seděl vzdorovitě na stupních vozu a z postranní ulice přiváděl strážník otce a bratra, táž, jako když na silnici mezi borovými hájky dopadl na jeho záda švih otcova biče; snad větší, vyrostlá za tu dobu zároveň s ním. Místnost kolem něho se zatočila v mlhách.
Necvičil a když sestra skončila, šel s kloboukem v ruce vybírat. Olga se po něm udiveně ohlédla. Kráčel jako v snách, pomíjeje hosty, kteří nastavováli ruku s krejcarem, neujasňoval si je a viděl jen modravou mlhu prosvícenou plynovými kahany a v ní rozplývající se změť hlav.
K stolu, kde seděl Havránek, nešel.
Přistoupil k Olze a vsypal jí do hrsti peníze.
„Jdi domů, nečekej na mne!“ zašeptal a sám slyšel, jak jeho hlas zazněl divně a jak se zajíkl. „Přijdu za tebou!“
„Jeden stůl jsi ještě vynechal. Jdi si vybrat!“ volal na něho někdo.
Obrátil se. Byl asi velmi bledý, neboť hosté si ho prohlíželi.
Šel pevným krokem k stolu, kde seděl Josef Havránek.
Ten sahal do kapsy pro peníze.
Příček sevřel pěst, napřáhl a udeřil ho do úst.
A skočil ke dveřím, aby utekl.
Ale kdosi vcházel a stiskl mu paži.
Fricek se chtěl trhnutím vyrvat, ale silná pěst mu stiskla také druhou ruku. Fricek do ní kousl. Muž vykřikl.
Bylo již pozdě. Vrhli se na něho. Kopal a zmítal sebou. Letmo ještě zahlédl, jak si Josef Havránek stírá krev s úst. Bili ho do hlavy. Rval se jako tchoř vehnaný do sklopce. Nějaká ruka, do níž byl právě zakousnut, jím mrštila o zem a pak už viděl jen podpatky nad hlavou a cítil jejich rány.
Vyhodili ho před hospodu.
Neslýchané! Takhle se odvděčit za almužnu z dobrého srdce, když se přec o odměně za poskytnutou zábavu nedá vůbec mluvit!
Ale o tom, že leží na silnici, Fricek už nevěděl. Probral se teprve otřásáním vozu. Ležel na posteli v houních a Olga mu na hlavu přikládala šátky, naplněné sněhem. Donesl ho sem v náručí bratr Žak. Neboť Olga prve vřeštěla po vsi tak strašlivě, že nebylo možno nenalézti ho. Utíkali směrem k Žirci.«


Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Jáchym Topol
Noční práce

Nakladatelství Torst : Hynek, 2001
ISBN 80-7215-136-3 (Torst : brož.)

Pro polispadovou generaci literárních autorů je do značné míry charakteristické, co do stylistiky, opakovaných témat i jazyka, věrné napodobování literárního stylu, jež ve svých spontánních prvopočátcích v 50. letech do světové literatury přinesla díla beatniků, který pro svůj, co do umu, zdánlivě primitivní styl vyprávění, slovní i slohové skladby, vybízí mnohé zástupy svých, v drtivé většině jen laciných, napodobovatelů tak, že se díla většiny dnešních autorů dají shrnout do stručné charakteristiky, kdy napočátku stál jasný záměr devalvace jazyka spojený se snahou o pár desítek let opožděný protest proti tradičnímu chápání literatury, jež se však již na počátky smekl k davalvaci literatury jako takové.
Nespisovná čeština, snaha o zdánlivou myšlenkou otevřenost, ve které se v plné nahotě obnažuje vlastní omezenost, občas prostřídaná s vykontruovanou erotickou scénou, vulgarismem, jež budí pachuť kdysi zakázaného ovoce, což ve svém celku budí přinejmenším dojem o plnohodnotné nevyzrálosti i neschopnosti bez těchto laciných berliček vyprávět příběh, jež by dokázal zaujmout a být čten. Co však zcela jistě po vnější výše popsanou slupkou chybí, je jakýkoliv náznak poetiky a krásna, již lze ostatně nalézt i v přímém vzoru nejmladší literární vlny - v Charlesi Bukowském.
Do této nevyzrálé kategorie, vezoucí se po módní vlně, jež přišla s pádem cenzury zakazující většinu děl zejména z oblasti kultovní světové literatury, pak dle všech vnějších hledisek patří i Jáchym Topol, avšak v jeho osobě se naplňuje staré rčení, že dělají-li dva totéž, nemusí to být nutně totéž, kdy v Jáchymu Topolovi česká literatura nalezla ve světovém kontextu jediného plnohodnotného autora, jež by měl v posledních dvaceti letech opravdu co říci a říká to takovým způsobem, že jeho poselství stojí za to, aby bylo čteno a dále šířeno.
Zmíněnou prostoduchostí ba primitivností lze do značné míry charakterizovat i stylistiku Jáchyma Topola, to, co však činí Topola originálním zjevem na světové scéně, jsou jeho charakteristické kombinace narativního slovního toku spleteného časovými skoky a neoznačenými střídáními přímé řeči svých postav, myšlenek, snů a minulých událostí navíc pak umocněné silným takřka mystickým pozadím tak, že pro mnohé ze svých čtěnářů potažmo literárních obdivovatelů je Jáchym Topol, pro svou nemohoucnost být myšlenkově uchopen v kontextu české literární tradice, synonynem pro regulérního blázna.
Existuje-li pak v polistopadové literatuře dílo, jež by od svého vydání nejen odolávalo času i nasycenosti svých čtenářů potažmo módních vln, pak je to Topolova, co do většího útvaru, literární prvotina Sestra, jež bývá v zahraničí bez rozpaků přirovnávána ba dávána roveň takovým dílům jako je Mechanický pomeranč Anthonyho Burgesse či Trainspotting Irvine Welshe.
A duch Sestry je pak do značné míry obsažen i v celém Topolově díle tak, že nelze jinak, aby k ní i Topolovo pozdější dílo nebylo přirovnáváno s vyjímkou sbírky příběhů severoamerických indiánů a Eskymáků, jež Jáchym Topol přeložil a sestavil do sbírky Trnová dívka, která je pozoruhodná pro své primitivně nábožensko-mysticko-mytologické pozadí, jehož odstín lze najít v celém Topolově díle, ba právě pro něj má Topolův styl tolik originální nádech.

Noční práce

V současnosti Topolovo předposlední dílko (po nedávno vydaném Kloktat dehet) Noční práce svým dějem sahá do konce léta 1968 s občasnými vzpomínkovými pasážemi, kde klíč k plnému pochopení není ani tak banální příběh dospívajícího Ondry s jeho první láskou, prvním sexuálním prožitkem, či bojem o vlastní uznání v rámci místní chlapecké komunity, jeho bratra nazývaného Malej, nepřítomného, ač se děj točí právě kolem něj, otce, či matky alkoholičky, ale hlavní devizou je ona neuchopitelná mystická část, jež se v příběhu objevuje v podobě babských povídaček pro postrašení dětí, hospodských vyprávění i v Ondrově strachu, notně připomínající archetypální pohanský styl z Trnové dívky, kterým je Topolova mystika jednoznačně inspirována, byť je převedena do čistě českých reálií.
Zmíněný banální a těžce vykonstruovaný příběh pak nepřináší nic nového, ostatně jako ono neuchopitelné pozadí, jež je, byť ne tolik vybroušené, obsaženo již v Sestře tak, že Noční práce (název asociuje ono temné pozadí a tajemství) nepřináší nic nového, což společně s lehce nudícím příběhem nevydává zrovna na literární skvost, nicméně v kontextu české kotliny popsaném v úvodních odstavcích, Noční práce skvostem nepochybně je.

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Egon Erwin Kisch
Pražská dobrodružství [Die Abenteuer in Prag]

Nakladatelství Svoboda, 1968
ISBN

Byť světoběžník a byť německy mluvící Žid je Egon Erwin Kisch, i jeho beletrijní dílo a nejznámější novinové reportáže, nerozlučně spjat s Prahou, jejíž již před lety dávno zapomenutou podobu uchoval ve výběru svých fejetonů Pražská dobrodružství.
Fejetonická sbírka se skládá z pamětí Kischovy rodinné kroniky, ze které je pozoruhodný zejména příběh sestry autorovy babičky, Charlotty Steinhardtové, jež jako dívka snila o své lásce k Johannu Wolfgangovi Goethemu, za kterým se dokonce vydala do lázní v Karlových Varech, kde mistr pobýval, ale byla odstrčena svou sokyní v lásce, baronkou Ulrikou von Lewetzow, jež tak namísto Kischovy tetičky Lotinky vstoupila do literárních dějin.
Dodnes jsou pak co do novinářského řemesla ukázkové Kischovy investigativní reportáže z prostředí pražských sociálně okrajových vrstev, kde v letech 1906-1914 jako začínající lokálkář bral náměty pro své pravidelné sloupky v tehdy německém deníku Bohemia, Pražské toulky a Pražské novely, jejichž výbor s podkladem v každodenních zprávičkách v rubrice Denní zprávy Kisch vydal ve dvou útlých svazcích již v letech 1911 - Z pražských uliček a nocí, respektive 1913 - Pražské děti.
Z námětů Kischových reportáží pak vyjímám vraždu Kischova strýce Eduarda, ve která sám figuroval jako podezřelý, když onu noc v přestrojení v nuzáckých hadrech a bez papírů zkoušel přespat v ubytovně pro lidi bez přístřeší, což ostatně v mnohém ilustruje popis Kischovy investigativní práce: rozedrané hadry, ve kterých si sám na sobě potvrdil, že šaty opravdu dělají člověka a byl v nich, ač se jako lokálkář velmi dobře znal s oběma póly pražského podsvětí, tj. kriminální policií i zločinci, mnohokráte jako podezřelé individuum předveden na policejní stanici; spaní v noclehárnách pro chudé, jídlo v lidových vývařovnách pro nemajetné, pobyty v denních ohřívárnách pro bezprizorné, pro chudé z celých Čech velmi oblíbené česání chmele na Žatecku, ale i dávno zapomenuté koloryty Prahy jako bylo vybíraní mostného o jednom krejcaru na všech pražských mostech (s vyjímkou Karlova, který byl zdarma, pročež jej ti majetnější ze zásady pěšmo nikdy nevyužívali) i se směšnými příhodami s tím spojenými, kdy bylo životním úsilím i krédem mnohých se placení tohoto mýtného vyhnout velmi originálními nápady, ale i etikou tehdejších kapsářů, kteří v peněženskách svých obětí nechávali právě onen jeden krejcar, aby se mohli dostat domů…

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Zdeněk Šmíd
Bubny Berberů, aneb, Proč bychom se nesušili

Nakladatelství Hart, 2001
ISBN 80-86529-17-7 (váz.)

Zdeněk Šmíd je tak trošku synonymem svých čtenářsky nejúspěšnějších „průvodců“ Proč bychom se netopili aneb Vodácký průvodce pro Ofélii (1979), Proč bychom se nepotili aneb Jak se chodí po horách (1984) či Proč bychom se netěšili aneb Jak se držet nad vodou (1998), na který v roce 2001 navázal svým svým svébytně hurmorným cestopisem z Maroka Bubny Berberů aneb Proč bychom se nesušili, který můžeme brát jako zajímavý příspěvek do literatury jinak, řekněme, velmi okrajové kvality, byť kvalit svých ranějších děl zdaleka nedosahuje.

Asi jen málokdo hledá v žánru cestopisů jakýkoliv druh uměleckých požitků, ba asi se naopak smiřuje se suchopárnou směsí praktických informací a variací na slohové výplody, nicméně Zdeňka Šmída lze číst nejen jako jakýsi lehký či dokonce zlehčující úvod pro cestovatele, v tomto případě do Maroka, ale dokonce se i dá číst bez jakývkoliv ambicí tuto zemi navštívit, kdy Zdeněk Šmíd volí svou již tradiční kombinaci inteligentního humoru založeném na popisu vlastních trapasů i v daném okamžiku kritických situací, k nimž dále přidává i špetku terorie.

Zdeněk Šmíd tedy stojí někde na pomezí cestopisu a beletrie a nelze-li jej doporučit pro náročného čtenáře ať jednoho či druhého žánru, lze jej zcela jistě doporučit na dlouhou cestu ať již kamkoliv, protože nudit se při něm rozhodně nebudete.

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Anton Pavlovič Čechov
Podvodníci z nouze

Nakladatelství Dokořán, 2003
ISBN 80-86569-64-0 (váz.)

Ač je Anton Pavlovič Čechov považován za zakladatele moderního dramatu a Čechovovo dílo je dnes synonymem pro jeho nejslavnější divadelní hry Racek (Čajka, 1896), Strýček Váňa (Ďaďa Vaňa, 1897), Tři sestry (Tri sjostry, 1901) a Višňový sad (Višňovyj sad, 1904), jež jsou dnes snad nejhranějšími hrami vůbec, tak jeho cesta k základům a současně vrcholům dramatu 20. století není zdaleka tak jednoznačná, kdy veškeré Čechovovy dramatické pokusy, od první celovečerní hry Ivanov v roce 1887 až po Racka o devět let později, skončily jako naprosté propadáky, a snad dokonce i na smetišti dějin, nebýt toho, že Racka v roce 1898 znovu uvedlo Moskevské umělecké divadlo, jež do historie světového divadla vstoupilo pod svou zkratkou MCHAT (Moskovskij chudožestvennyj těatr), které jako první dokázalo rozpoznat Čechovovu dramatickou genialitu a zachovalo jej tak pro další divadelní generace.

Nicméně, ač by se dle četnosti uvádění jeho díla mohlo zdát, že Čechov je zejména dramatik, vybudoval si Čechov poměrně rychle jméno literáta, kdy již za svých univerzitních studií začal psát kratší jedno až dvoustránkové povídky (jeho první povídka byla otištěna v prosinci 1879), zpočátku navíc pod pseudomymem Antoša Čechonte, když již v roce svého absolutoria na lékařské fukultě v roce 1884 vydává svou první knižní sbírku Melpomeniny pohádky (Skazki Melpomeny), dva roky poté pak přechází na plně profesionální spisovatelskou dráhu a v roce 1888 mu byla udělena prestižní Puškinova cena Akademie věd. Avšak tento rok je současně i důležitým milníkem v Čechovově dosud humoristické tvorbě, kdy tragická povídka Spát a spát předurčuje jeho obrat k trpčím i sociálně hlubším tématům.

Český čtenář se pak doposud mohl z Čechovova díla seznámit právě jen s díly z jeho vrcholného obbdobí, jeho rané a dodejme v kontextu pozdějšího díla i literárně slabší povídky zveřejňované pod zmíněným pseudomymem Antoša Čechonte zprvu zejména v časopisech Strekoza, Budilnik, Zritěl a Oskolki se svého českého překladu dočkaly až ve výboru Libora Dvořáka, Podvodníci z nouze, které doplnil i čtenářsky nejoblíbenějšími povídkami typu Chameleon, Frajtr Praštilin, Smrt úředníkova, Koňské příjmení, Tlustý a hubený a snad nejznámější, byť ne plně autorskou, avšak pro Čechovovu ironii nejvýstižnější, Kniha stížností.

Kniha stížností

Ta kniha leží ve zvláštní kancelářičce v nádražní budově. Klíč od ní je prý „uložen o nádražního strážníka“, ale ve skutečnosti žádný nepotřebujete, protože ta komůrka je vždy odemčená. Takže stačí už jen knihu otevřít a číst:

„Velectěný pane! Zkouška pera!“

K zápisu je připojena tlama s dlouhým nosem a růžky. Pod ní je napsáno:

„ Ty jsi obraz a já ne, ty jsi čuník a já ne. Tohleto je tlama tvoje.“

„Přijížděje k této stanici a patře oknem do krajiny, uletěl mi klobouk. I. Jarmonkin.“

„Sice nevím, kdo to píše, přesto, já vůl, čtu to tiše.“

„Na památku svého pobytu vedoucí reklamační kanceláře Kolovrojev.“

„Sděluji tímto P.T. direkci svou stížnost na Konduktéra Kučkina za jeho opovážlivosti potážmo na mou ženu. Má žena naprosto nerámusila, alébrž se naopak snažila, aby byl naprostý klid. A také kvůlivá četníka Kljatvina, který mě Neurvale popad za rameno. Stálé bydliště mám na panství Andreje Ivanoviče Iščejeva který zná mé chování. Úředník Samoluščev.“

„Nikandrov je socialista!“

„Jsa ještě pod čerstvým dojmem pobuřující události… (přeškrtáno). Projížděje touto železniční stanicí, byl jsem do hloubi duše rozhořčen tímto… (přeškrtáno). Přímo před mýma očima došlo k pobuřujícímu činu, plasticky ilustrujícímu pořádky na naší železnici… (dál už je přeškrtáno všechno, vyjma podpisu). Septimán Kurského gymnázia Alexej Zuďjev.“

„Při čekání na vlak jsem studoval fyziognomii přednosty stanice, která na mě učinila velmi nepříznivý dojem. Což tímto oznamuji. Neúnavný chatař.“

„Však já vím, kdo to psal. To napsal M.D.“

„Panstvo! Tělcovskij fixluje!“

„Četníková si včera vyrazila s bufetářem Kosťou za řeku. Přejem hodně štěstí. A ty si z toho nic nedělej, četníku.“

„Projížděje touto stanicí a byv velmi vyhládlý přemítal jsem co bych snědl leč po postním jídle jsem se pídil marně. Ďáček Duchov.“

„Žer, co je…“

„Kdyš někdo najde koženou tabatěrku ať ji odevzdá do pokladny Andreji Jegoryčovi…“

„Jelikož mě propouštějí od dráhy, protože prý piju, tak vám oznamuju, že jste všichni zloději a podvodníci. Telegrafista Kozmoděmjanskij.“

„Zušlechťujte se ctností.“

„Kátinko, šíleně vás miluju!“

„Prosím, aby do knihy stížností nebylo vepisováno, co tam nepatří. V zastoupení přednosty stanice Ivanov 7.“

„Jak jsi sedmej, tak jsi blbej.“


Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Anton Pavlovič Čechov
Hořké humoresky (Sobranije sočinenij v 11 tomach)

Nakladatelství Lidové nakladatelství, 1980
ISBN

Ač se to snad v historickém kontextu může jevit zcela opačně, Anton Pavlovič Čechov, co by spisovatel a dramatik, byl v našich zemích nejvíce doceňován v době tzv. I. republiky, a po marastu dezinterpretací, kdy byl Čechov přetvořen v autora sovětského typu, je teprve v posledních letech znovuobjevován jako jeden z nejvýznačnějších světových autorů.

Při hodnocení Čechovova díla nelze pominout kontrast, jež ostře odděluje jeho nejranější, čistě humoristické dílo, od pozdějšího a co do kvality zpracování i podtextu vrcholného období, kdy neopouštějíc literární žánr drobných humoristických povídek, získává Čechovovo dílo stále „hořčejší“ nádech, jež byl soudobou kritikou rozkrýván jako pesimismus a libido v temných stránkách lidské povahy, nicméně ve skutečnosti Čechov nikdy k nasahal ani k pesimismu, zatrpklé kritice či k sarkasmu a právě naopak sledujeme-li jeho literární vývoj po časové ose, všimneme si vzrůstajícího důrazu na hloubku vidění i cítění, neformálnost až prostotu, kdy Čechov zásadně nečiní jakékoliv závěry, ba dokonce nedává rozřešení či odpověď na otázky, jež často jakoby mimoděk vzbuzuje svým důrazem na pravdu, mravní čistotu i lidský rozměr svých postav, a naopak svým realistickým přístupem, kdy sází na dokonalou znalost prostředí i postav, o kterých píše, postupné rozvíjení své myšlenky, kdy je čtenář v drtivé části povídky seznamován s popisovaným výsekem děje i postav tak, aby je čtenář převzal do žil a ztotožnil se s nimi, a hned vzápětí přešel do hlubší roviny vyprávění, ve které jsou v několika větách rozkryty tušené, ale doposud neviditelné souvislosti s takřka existencialistickým dopadem, jež pro svou neodvratitelnost i nemožnost bez hlubšího zamyšlení se přejít rozkryté souvislosti, dává nádech avizovaného pesimismu v hávu bázně před nekonečnými hlubinami, před kterými nyní nelze uhnout stranou.

Čechovovi bývá v kontextu srovnání s Tolstojem či s Dostojevským někdy vytýkáno, že jeho myšlenky jsou pouze načrtnuté v krátkých povídkách s otevřeným koncem, jež rozkrývají pouhou etapu lidského života a krom předeslané absence návodu řešení i odpovědí na vzbuzené otázky postrádají dalekosáhlé závěry, nicméně právě to, že se Čechov svému čtenáři nevnucuje, ba naopak konečný dopad a význam načrtnutých příběhů nechává právě jen na něm, právě činí Čechova géniem, od kterého lze odvodit literární vývoj celého 20. století. Ostatně dokonalost Čechovova stylu, jež klade otázky svému čtenáři namísto obvyklého poskytování návodů, ilustrují zejména jeho nejvrcholnější povídky, svou pro Čechova neobvyklou délkou spíše novely, Step a Nudná historie, ve kterých lze nalézt mnoho paralel s pozdějšími mistry existencialistického žánru, Franzem Kafkou, Albertem Camusem, či Jeanem-Paulem Sartrem.

Spát a spát

Noc. Varjenka, malá, asi třináctiletá chůva, houpe kolébkou a tichounce děťátku brouká:
„Spi, děťátko, spi, zavři očka svý...“
Pod ikonou bliká zelený kahánek. Napříč místností se z kouta do kouta táhne šňůra, na které visí pleny a velké černé dámské kalhoty. Nad kahánkem svítí na stropě velká zelená skvrna, kdežto pleny a kalhoty vrhají dlouhé stíny na pec, na kolébku i na Varju. Když se kahánek rozbliká, skvrna i stíny ožívají a začínají povlávat jako ve větru. Ve světnici je dusný puch. Jasně je cítit zelňačku a obuvnickou kůži.
Děťátko pláče. Už je celé ochraptělé a vysílené, ale pláče a pláče a nikdo neví, kdy přestane. A Varjence se tolik chce spát! Klíží se jí oči, padá jí hlava, cítí bolest za krkem. Není s to pohnout víčky ani rty. Má pocit, že se jí seschl a docela ztuhl obličej a celou hlavu že má menší než špendlíkovou hlavičku.
„Spi, děťátko, spi,“ brouká děťátku. „Zavři očka svý...“
Z pece se ozývá cvrček. Za dveřmi v sousední světnici chrápe mistr a tovaryš Afanasij. Kolébka sténavě skřípe, Varjenka do toho pobrukuje a to všecko dohromady se slévá v konejšivou noční hudbu, která se tak příjemně poslouchá, když si člověk hoví v posteli. Ale teď ta hudba svou uspávavostí jenom rozčiluje a trýzní, protože spát Varjenka nesmí. Kdyby nedej bože usnula, dostala by bití.
Kahánek pomrkává. Zelená skvrna a stíny se dávají do pohybu, derou se Varjence do strnule otevřených očí a napůl spící mozek je přetváří v mlhavé vidiny. Varjenka vidí černá mračna, která se honí po obloze a křičí hlasem jejího děťátka. Pak zafičí vítr, rozvane mraky a Varjenka spatří širokou silnici s vrstvou řídkého bláta. Po té silnici jede fůra za fůrou, plouží se po ní lidé s ranci na zádech, kmitají po ní sem a tam nějaké stíny. Z obou stran prosvítají skrze studenou, vlhkou mlhu lesy. Vtom se lidé s ranečky i stíny vrhají na zem do řídkého bahna. „Proč?“ ptá se Varjenka. „Spát! Spát!“ odpovídají a v tu ránu spí, jako když je do vody hodí, pevně a sladce, a vrány a straky na telegrafních drátech křičí dětským hlasem a snaží se je vzbudit.
„Spi, děťátko, spi, zavři očka svý...,“ brouká Varjenka a už se vidí v temné, dusné chalupě.
Na podlaze se svíjí nebožtík její tatínek Jefim Štěpánov. Varjenka ho nevidí, ale slyší, jak se bolestí válí po zemi a jak sténá. Zas se mu „ozvala kýla“, jak říkává. Bolí ho to tolik, že ze sebe nemůže vypravit ani slovo, a jen do sebe nasává vzduch a cvaká zuby, jako by bubnoval na malý bubínek.
Maminka Pelageja běžela na statek povědět pánům, že Jefim umírá. Je pryč už hezkou dobu, dávno by měla být zpátky. Varjenka leží na peci, nespí a poslouchá otcovo „ratatata“. Ale už je slyšet, jak před chalupou zastavuje nějaký povoz. To páni poslali mladého doktora, který k nim přijel z města na návštěvu. Doktor vchází do světnice. Potmě ho není vidět, ale je ho slyšet kašlat a přibouchnout dveře.
„Rozsviťte!“ říká.
„Ratatata!“ odpovídá Jefim.
Pelageja skočí k peci a hledá misku se sirkami. Chvíli je ticho. Doktor šmátrá v kapse a pak rozškrtne svou sirku.
„Hned, milostpane, hned!“ říká Pelageja, vyběhne ze světnice a vzápětí je zpátky s kouskem svíčky.
Jefimovi hoří tváře, oči se mu lesknou a pohledem zrovna probodává. Zdá se, že vidí skrz stěny chalupy i skrz doktora.
„No, jak je? Copak tě to napadlo?“ sklání se k němu doktor. „Ale, ale! Jak dlouho to máš?“
„Jako co? Přišel můj čas, Vaše blahorodí. Moje poslední hodinka!“
„Nemluv nesmysly! Vykurýrujem tě!“
„Jak myslíte, Vaše blahorodí, poníženě děkuju. Ale já vím svoje ... Cítím smrt na jazyku, to bude marný pořízení.“
Doktor se s ním obírá dobrou čtvrthodinku. Pak se zvedne a říká:
„Na tohle já nestačím ... Musíš do nemocnice, chce to operaci. Hned se tam rozjeď. Určitě! Je už sice trošku pozdě, v nemocnici všechno spí, ale to nevadí, já ti napíšu doporučení. Slyšíš?“
„Ale na čem tam pojede, milostpane?“ diví se Pelageja. „Copak máme koně?“
„To nevadí, poprosím na statku, aby vám poslali koně.“
Doktor odešel, svíčka zhasla a zas je slyšet „ratatata“. Za půl hodiny něco zastavuje před chalupou. To páni poslali vůz, aby Jefima zavezl do nemocnice. Jefim se vypravuje a odjíždí.
Přichází pěkné jasné ráno. Pelageja není doma, šla se zeptat do nemocnice, jak to vypadá s Jefimem. Kdesi pláče děťátko a Varjenka slyší, jak někdo prozpěvuje jejím hlasem:
„Spi, děťátko, spi, zavři očka svý...“
Vrací se Pelageja. Křižuje se a říká šeptem:
„Hned v noci ho začali kurýrovat, ale k ránu vypustil duši. Dej mu pánbůh království nebeské, ať je mu země lehká!... Že prý ho přivezli pozdě. Dřív bylo třeba!“
Varjenka odešla do lesa a tam pláče, ale vtom jí někdo napaří takový záhlavek, že narazí čelem do břízy. Vzhlédne a vidí před sebou mistra.
„Co to má znamenat, neřáde neřádská!“ syčí. „Děcko pláče, a ty si spíš?“
Bolestivě ji kráká za ucho a ona trhne hlavou, horlivě kolíbá a zas brouká ukolébavku. Zelená skvrna a stíny kalhot a plen se houpají, pomrkávají na ni a po chvíli znova otupí její mozek. A zas vidí tu silnici s vrstvou řídkého bláta. Lidé s ranci i stíny se uložili podél silnice a tvrdě spí. Varjenka se na ně dívá a také se jí hrozně chce spát. S chutí by se natáhla, ale vedle ní jde maminka Pelageja a pohání ji, spěchají spolu do města hledat službu.
„Aspoň malou almužničku, pro Kristapána na nebi!“ prosí maminka, kdykoliv někoho potkají. „Slitujte se, lidé dobří!“
„Podej mi to dítě!“ odpovídá jí něčí známý hlas, avšak už navztekaný a rezavý: „Ty spíš, mrcho?“
Varjenka vyskočí, rozhlíží se a pomalu chápe, co je: není na žádné silnici s žádnou maminkou a nikoho nepotkávají. Je ve světnici a uprostřed stojí jenom mistrová, která přišla svou ratolest nakrmit. Zatímco bachratá, ramenatá mistrová kojí, Varjenka před ní stojí a čeká, až skončí. Venku zatím dostává vzduch modravý nádech, stíny a zelená skvrna na stropě vůčihledě blednou. Brzy bude ráno.
„Na!“ říká mistrová a zapíná si živůtek. „Pláče a pláče. Asi ho někdo uhranul.“
Varjenka bere děťátko, položí je do kolébky a znova začíná kolíbat. Zelená skvrna a stíny se poznenáhlu vytrácejí, teď už jí nemá co lézt do hlavy a otupovat jí mozek. Ale spát se jí chce pořád stejně, hrůza, jak se jí chce spát! Pokládá hlavu na obrubu kolébky a kymácí celým trupem, aby přemohla ospalost, ale oči se jí přesto slepují a hlavu má olověnou.
„Varjo, zatop v kamnech!“ ozývá se za dveřmi mistr.
Tak to už je čas vstát a pustit se do práce. Varjenka nechá kolíbání a běží do kůlny pro dříví. Je ráda. Když se běhá a chodí, nechce se člověku tolik spát, jako když sedí. Přináší dříví, zatápí a cítí, jak se jí ztuhlá tvář zvolňuje a jak se jí vyjasňuje v hlavě.
„Varjo, postav samovar!“ křičí mistrová.
Varjenka naštípe třísky, ale sotva je stačí podpálit a zastrčit do samovaru, už slyší další rozkaz:
„Varjenko, vyčisti mistrovi galoše!“ v Posadí se na podlahu, čistí galoše a říká si, jak by bylo krásné schovat do nějaké velikánské, hluboké galoše hlavu a trošku si tam zdřímnout...
A vtom galoše roste a nafukuje se, až vyplní celou světnici. Varjenka upustí kartáč, ale hned zatřepe hlavou, vypoulí oči a vší silou je napíná, aby před ní věci přestaly růst a běhat.
„Varjo, uměj venkovní schody, ať se zákazníci nepohoršujou!“
Varjenka drhne schody, poklízí v bytě, potom zatápí v druhých kamnech a běží na nákup. Má práce nad hlavu a ani chviličku volna.
Ale nic ji nezmáhá tolik, jako stát na jednom místě u kuchyňského stolu a škrábat brambory. Hlavu to tlačí ke stolu, brambory se rozplývají před očima, nůž padá z rukou a kolem chodí s vyhrnutými rukávy nabručená tlustá mistrová a křičí, až z toho zaléhá v uších. Stejná trýzeň je obsluhovat při jídle, prát a šít. Jsou chvíle, kdy má Varjenka sto chutí nechat všeho, svalit se na podlahu a spát.
Den se chýlí ke konci. Varjenka se dívá na temnějící okna, svírá si v dlaních trnoucí spánky a usmívá se, aniž ví proč. Mlhavé šero laská její klížící se oči a slibuje jí brzký tvrdý spánek. Navečer mají mistrovi hosty.
„Varjo, postav samovar!“ křičí mistrová.
Samovar je malý, a než se hosti nabaží čaje, musí Varjenka vařit vodu asi pětkrát. Pak stojí dobrou hodinu na jednom místě, okukuje hosty a čeká na další rozkazy.
„Varjo, skoč koupit tři lahvičky piva!“
Varjenka vyrazí a hledí utíkat co nejrychleji, aby rozehnala spaní.
„Varjo, skoč pro vodku! Varjo, kde je vývrtka? Varjo, očisti sledě!“
Konečně návštěva odešla, všude je zhasnuto, domácí lidé se ukládají k spánku.
„Varjo, pohoupej děťátko!“ zazní poslední rozkaz.
Z pece se ozývá cvrček, zelená skvrna na stropě i stíny kalhot a plen se znova derou pod Varjenčina přivřená víčka, kmitají a otupují smysly.
„Spi, děťátko, spi, zavři očka svý,“ brouká Varjenka.
Ale děcko pláče, je pláčem celé bez sebe. Varjenka znova vidí tu zablácenou silnici a ty postavy s ranci, Pelageju i tatínka Jefima. Všecko chápe a všecky poznává a to jediné, co není s to v polospánku pochopit, je ta síla, která jí svazuje ruce i nohy, která ji drtí a brání jí žít. Rozhlíží se, hledá tu sílu, aby se jí mohla zbavit, ale nenachází ji. Konečně, už celá ztýraná, sbírá zbytek sil, napíná zrak, upírá ho nahoru na mihotavou zelenou skvrnu, začíná vnímat pláč a objevuje nepřítele, který jí brání žít.
Ten nepřítel je děťátko.
Varjenka se rozesměje. Je jí hrozně divné, že tak dlouho nemohla pochopit takovou maličkost. Také zelená skvrna, stíny a cvrček jako by se smáli a divili.
Varjenka podléhá halucinaci. Vstává ze stoličky a se širokým úsměvem a strnule otevřenýma očima přechází po světnici. Je jí dobře a k smíchu při pomyšlení, že se v příští chvíli děťátka zbaví a rozváže si ruce i nohy. Zabije to děťátko a bude moci spát a spát!
Se smíchem mrká na zelenou skvrnu, hrozí jí prstem a pak se přikrade ke kolíbce a skloní se nad děťátkem. Zadusí je, a když je po všem, rychle se natáhne na podlahu a radostně se směje při představě, že může spát. Za chvilinku už spí jako zabitá...


Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Bytná (Хозяйка)
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Nakladatelství Volvox Globator, 1999
ISBN 80-7207-298-6 (brož.)

Po veleúspěchu své prvotiny Chudí lidé, jež v roce 1845 Fjodora Michajloviče Dostojevského v Rusku katapultovala mezi nejvýznačnější spisovatele své doby, přichází dvacet roků plných přehlížení i odsudků ze strany kritiky i čtenářů, které prolomila až první část časopisecky vydávaného Zločinu a trestu. Avšak cesta, jež lemuje Dostojevského odklon od sociálně laděného naturalismu, pro jehož ruskou větev patří Chudí lidé k vrcholům, k psychologickým, ba, hlubinně psychoanalytickým existencialistickým dílům, v nichž za předmět svého zkoumání postavil Dostojevskij člověka samotného, jež vyvrcholily v dílech typu zmíněného Zločinu a trestu, Idiotovi, Běsech, Výrostkovi a zejména Bratrech Karamazech, byla naplněna, byť drobnějšími, díly, ve kterých se Dostojevskij hned v druhém díle, Dvojník, zřekl široce uznávaného naturalismu a formou literárních experimentů, jejichž skutečné poselství bylo pro širší čtenářstvo pochopitelné a přijatelné až o několik desítek let později s příchodem Sigmunda Freuda a hlubinné psychologie, započal navzdory zničující kritice svou dlouletou cestu k vrcholu nejen světové literatury jako takové, ale i dosažení jedněch z nejspektrálnějších antropologických definic člověka.

Do této kategorie, z níž se formoval Dostojevského vrcholný myšlenkový směr, pak patří i Dostojevského v pořadí čtvrté dílo Bytná, které nejenže nemohlo být přijato svou dobou, ale i dnes patří pro svou myšlenkovou obtížnost k jeho nejméně známým dílům, nicméně přece její značnou část lze nalézt ve formě paralelních motivů právě ve Zločinu a trestu a dokonce Bytná je nezbytným předpokladem pro jeho plné pochopení a docenění.

Ordynov je z vnějšku donucen, když se jeho bytná stěhuje pryč z Petrohradu, po několika letech, která strávil studiem v naprostém osamocení, donucen vydat se hledat nový podnájem, který by svou finanční nenáročností umožnil dále žít z nevelkého dědictví po pradědovi, a zabloudí až do zcela okrajové chudinské části Petrohradu, kde se v kostele setká se zvláštní dvojící - zbožně se kající se mladé ženy a evidentně těžce nemocného starce, jimiž je natolik zaujat, že je sleduje od kostela až k vratům jejich nájemního domu.

Druhý den, kdy se zdá, že vystřízlivěl z tohoto náhlého poblouznění, jež více než čím jiným může být vysvětleno Ordynovovou dlouholetou osamoceností, si nalezne poměrně nový poměrně solidní podnájem, ale při cestě pro své věci opět zabloudí do onoho domu, ve kterém včera zmizela ona tajemná dvojice tak, že nakonec skončí u jejich dveří a v překotné snaze zakrýt rozpaky i absenci smyslu svého počínání, předstírá, že hledá pokoj k pronájmu.

Tedy ten samý den se ubytuje v kumbálku u této dvojice, Murina a Kateřiny, ale jak vlivem velké množství dojmů, které jeho odvyklá mysl nedokáže zpracovat, tak vlivem oslabeného tělesného i duševního zdraví, zažívá schizofrenní kombinace snů, přeludů i odrazů skutečných událostí tak, že ač se do Kateřiny vášnivě zamiluje, je nucen se po několika týdnech z tohoto bytu odstěhovat, nicméně, přelud jak Kateřiny, tak Murina jeho mysl již nikdy neopustí; zanechá své vědecké práce na téma dějin církve a celé hodiny, dny a měsíce se po vzoru Kateřiny modlí, kdy ani jeho domácí netuší, zda spí, blouzní či leží v extaticky rozjímavém stavu na zemi.

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Cizinec (L'Étranger)
Albert Camus
Nakladatelství Odeon, 1988
ISBN (Váz.)

Cizinec Alberta Camuse je nejen stěžejním dílem nejvrcholnějšího existencialismu potažmo literatury jako takové, ale jeho záběr a podstata, jež prvoplánovitě definuje lidskou svobodu, kterou, jak asi leckterý čtenář tuší, Camus nehledá ve vnějším projevu, společnosti či politickém zřízení, ale uvnitř člověka samotného - v jeho vnímání, hodnotách i pochopení sebe samého tak, že se pro ostatní stává cizincem, ne-li cynickou či bezcitnou bestií, překračuje hranice svobody, revolty potažmo existencialismu jako celku směrem k jedné z nejlepších a nejvšestrannějších definic člověka, kdy Cizinec, byť mnohé z jeho interpretací mnohdy hraničí s naprostým nepochopením Camusova sdělení a soustředí se na vnější příběh viny či neviny Mersaulta, potažmo jeho popravy jako justiční vraždy, vyvolala okamžitě po svém vydání v roce 1942 revoluci. Ostatně kouzlo i myšlenkové hlubiny Cizince neztratily s uplynulým více než půlstoletím nic své přímočarosti, kdy nelze Cizince jen tak přejít a přinejmenším se nepozastavit, a v roce 2001 byl francouzskými čtenáři „zvolen“ za knihu 20. století (na druhém místě se neumístil nikdo menší než Marcel Proust se svým Hledáním ztraceného času či na místě třetím nikdo nejbezvýznamnější než Franz Kafka a jeho Proces).

Prvopočátky Cizince sahají dle Camusových Zápisníků až k dubnu 1937, kdy si Camus poznamenal:
„Příběh - člověk, který se nechce ospravedlnit. Představa, kterou si o něm druzí dělali, má přednost před ním samým. Umírá, sám s vědomím své pravdy - Marnost této útěchy.“; či o čtyři měsíce později: „Muž, který hledal život v tom, do čeho bývá vkládán (sňatek, postavení, atd.), a který zničeho nic zjistí při čtení módního katalogu, nakolik je svému životu (život, jak je pojímám v módních katalozích) cizí.“. Vlastní práce však vyvrcholila v kritickém roce 1942, v době okupace Francie s profašistickou vládou ve Vichy, kdy Camus pracoval i na svém druhém vrcholném díle období „revolty“, Mýtu o Sisyfovi, s jehož pomocí lze Cizince osvobodit od nánosu ať již podružných, zavádějících či dokonce mylných dezinterpretací, když namísto životního postoje, k jemuž lze, byť jen velmi neobratně, hledat paralely spíše ve východní filozofii, kdy Mersault svou navenek neuvědomělou a neproklamovanou životní filozofii, ve které se vzdal veškerých žádostivostí (snad jen s krátkou výjimkou Marie, po které fyzicky toužil ve svém počátečním období zatýkací vazby), ambicí i plánů, kterými překypoval za dob svého studia (v celém Cizinci není sice ani v náznaku zmíněn Mersaultův věk, ale lze se domnívat, že má kolem 25), v mnohém připomíná postoje osvícených duchovních mistrů, je v souvislosti s Cizincem vyzdvihována absurdita, relativizace lidských hodnot potažmo náboženství či dokonce zmíněná justiční vražda (Mersault byl dle všech hledisek vrah a jeho poprava byla dle tehdejších zákonů zcela spravedlivá) anebo rasismus (Camus nazývá postavy francouzského původy jmény, zatímco ostatní jen jako Araby či Maury, což ovšem lze jen ztěží interpretovat jako Camusův projev rasismu, ale spíše v kontextu své doby, což ostatně ilustruje i soudní proces, kdy Mersaultův advokát i jeho přátelé zcela nepochybují, že Mersault bude za vraždu, kdy obětí není Francouz, ale Arab, osvobozen - okolnosti vraždy nejsou nikterak důležité, když je zabitý člověk jiné než bílé pleti), zatímco opomíjeny zůstávají skutečné důvody, pro které byl Mersault v soudním procesu usvědčen jako nejsprostší člověk bez náznaku lidskosti - jako důkazové břemeno žalobci neslouží vlastní okolnosti vraždy, jež by měl být veden v kontextu surové vraždy kontra nutná sebeobrana, ale na Mersaulta je vytažen pohřeb jeho matky, kdy se při pohřbu, a ostatně ani soudním přelíčení, Mersault nesnaží předstírat, že ke své zesnulé matce již mnoho roků necítil zhola nic a její smrt, kdy je Mersault srovnán nejen se životem ale i se smrtí tak, že vlastní pohřeb naň nedolehl ani v souvislostí s vlastním strachem ze smrti, proň byla znamenala nutnost, kterou vykonal z čistě společensky formálních důvodů - u soudu je Mersault v konečném důsledku odsouzen k trestu smrti nikoliv pro spáchanou vraždu, ale proto, že si při nočním bdění u těla mrtvé matky zapálil cigaretu, v noci usnul na židli, ráno si dal bílou kávu, po pohřbu neprodleně odcestoval a druhý den se šel na pláž koupat, kde navázal milostný vztah s Marií.

Mersault je odsouzen k smrti a to nikoliv za vraždu či za pohřeb své matky, který ostatně prokurátorovi jen posloužil k medodramatickému divadlu na porotce, kterým dokázal nikoliv Mersaultovu skutečnou vinu, ale jeho „duši zločince“, nýbrž pro své vnitřní přesvědčení, které mu nejen bránilo lhát, ale dokonce i upravovat pravdu dle momentálních okolností - přitom nebylo nic jednoduššího, jež prohlásit, že Araba zabil v sebeobraně (ten naň skutečně vytáhl nůž) a další tři střely do ležícího těla vypálil ze strachu či pro svou neovladatelnost v slunečním žáru (při střelbě měl skutečně úpal a nebyl schopen plně kontrolovaného jednání), či při soudním vyšetřování předstírat své obrácení se ke Kristu (, jak mnoho sprostých zločinců, kteří před ním tuto komedii na vyšetřujícího soudce zahráli) nebo přinejmenším prozradit plné okolnosti svého jednání i myšlení. Mersault však zůstává věrný nejen pravdě, ale zejména sám sobě - to, že neuvedl prakticky nic na svou obhajobu, lze interpretovat vlastní neuchopitelností své niterné filozofie, kterou neměl ani sám pro sebe zasazenou do teoretického pozadí.

Závěrečná pasáž, kdy Mersault opakovaně odmítal přítomnost vezeňského kněze, protože myšlenky na Boha, jsou jen plýtváním času, kterého už mu příliš nezbývá, je pak důkazem Mersaultova konečného osvobození se ode všech materiálních závislostí (ano, Bůh je v kontextu Mersaultova myšlení materiální podstaty, která je proň v souvislosti s absencí strachu, ať již ze života tak ze smrti, zbytečná).

Dodejme, že Camusova interpretace Mersaulta jako oběti na oltáři pravdy, neuchopitelnosti své osobnosti i společenského pokrytectví, byla v pozdějších letech přehlížena, což nemusí nutně znamenat nalezení hlubších souvislostí (právě naopak mnohé z pozdějších výkladů Cizince sklouzávají po povrchu), jako vývojem evropské společnosti, jež přistoupila právě na pravidla, za které byl Mersault odsouzen - tedy za cynismus, egoismus i ztrátu lidství, zatímco Mersaultova skutečná životní filozofie se dnešnímu průměrnému člověku ještě více vzdálila (byť se to při povrchním výkladu Cizince může zdát zcela opačně).

»Už potřetí jsem odmítl kaplana. Nevím, o čem s ním mluvit, není mi do řeči a beztoho se s ním už brzo uvidím. Nic jiného mě teď už nezajímá než jak uniknout mechanismu, jak zjistit, jestli existuje východisko z nevyhnutelného. Přidělili mi novou celu. Když se natáhnu, vidím z ní nebe, ale nic víc. Celé dny pozoruji, jak na jeho hladině blednou barvy a den se mění v noc. Ležím, ruce pod hlavou, a čekám. Nevím, kolikrát jsem si už položil otázku, zdali se vyskytly případy, že odsouzenec na smrt unikl neúprosnému mechanismu, zmizel před popravou, prolomil kordon policistů. A teď teprv si vyčítám, že jsem nikdy nevěnoval dost pozornosti popisům poprav. Tyto otázky by měly každého zajímat. Člověk nikdy neví, co se může stát. Samozřejmě jako všichni lidé jsem i já kdysi četl zprávy v novinách. Jenomže určitě existují také odborná pojednání a po těch jsem nikdy nepátral, V nich bych byl asi našel popisy útěku. Byl bych se možná dověděl, že třeba jen v jednom případě se kolo zastavilo, že jen jedinkrát na tom neodvolatelném předurčení změnila cosi náhoda nebo příležitost. Jedinkrát! Myslím, že do jisté míry by mi to bylo postačilo. O ostatek by se už postaralo mé srdce. V těch novinách se často psalo o dluhu vůči společnosti. A podle nich se měl splatit. Jenže fantazii tohle nic neříká. Té jde spíš o možnost uniknout, o možnost přeskočit hradbu neoblomného rituálu, dát se do zběsilého úprku, který naději otevírá všechny vyhlídky. Přirozeně vyhlídky, že vás v plném běhu na rohu ulice trefí že salvy jedna kulka. Ale když jsem to všechno promyslel, nic mi takový přepych neslibovalo, kdeco svědčilo proti, a já znovu podléhal mechanismu.

Ani při nejlepší vůli jsem nebyl s to se smířit s tou nehoráznou jistotou. Koneckonců tu byl přece směšný nepoměr mezi rozsudkem, na kterém se zakládala, a její uhrančivou sveřepostí od okamžiku, kdy ortel byl vynesen. Okolnost, že rozsudek byl vyhlášen spíš ve dvacet hodin místo v sedmnáct, okolnost, že mohl znít docela jinak, že o něm rozhodli lidé, kteří si převlékají prádlo, že byl přičten na vrub tak neurčitému pojmu, jako je francouzský lid (nebo čínský či německý), to všechno podle mého názoru taková usnesení značně znevažovalo. A přesto jsem byl přinucen uznat, že od té vteřiny, kdy byl vynesen rozsudek, jsou jeho důsledky stejně nepopiratelné a stejně závažné jako tahle zeď, o kterou si po celé její délce rozdírám tělo.

V takové chvíli jsem si jednou vzpomněl na příběh, který mi maminka vyprávěla o otci. Sám jsem otce neznal. Ani jsem o tom člověku nevěděl nic určitého, snad jen to, co mi maminka řekla: chtěl se podívat na popravu vraha. A už při pomyšlení na tu cestu se mu dělalo nanic. Přesto tam šel a ještě to dopoledne cestou zpátky domů několik hodin v jednom kuse zvracel. Tehdy mi to na otci připadalo trochu nechutné. Dnes už ho chápu, bylo to přece tak přirozené. Jak mi mohlo ujít, že nic není důležitější než hrdelní trest a že to je pro muže vlastně jediná skutečně zajímavá věc. Kdybych z téhle věznice náhodou vyvázl, šel bych se podívat na každou popravu. Jenže na tuhle možnost jsem asi vůbec neměl pomyslet. Vždyť při představě, že se jednou časně ráno octnu svobodný za kordonem policistů, někde na druhé straně, při pomyšlení, že jako divák půjdu okukovat a pak se budu moci vyzvracet, mi vlna jedovaté radosti rázem zaplavila srdce. Nebylo to ode mne rozumné. Takovéhle představy jsem si povolovat neměl, protože hned v příštím okamžiku mě zamrazilo tak příšerně, že jsem se musel skrčit pod svou přikrývku. Drkotal jsem bezmocně zuby.

Samosebou, člověk nemůže být vždycky jen rozumný. Vždyť jsem jindy třeba zas vymýšlel návrhy zákona. Reformoval jsem trestní ustanovení. Vyšel jsem z názoru, že nejdůležitější je dopřát odsouzenci nějakou vyhlídku. Stačila by na tisíc případů jedna výjimka z pravidla, a vše by bylo v pořádku. Například mě napadlo, že by se možná dala vynajít chemická sloučenina, kterou by pacient (říkal jsem: pacient) snědl a v devíti případech z deseti by po ní zemřel. Musel by o té možnosti ovšem vědět, to by byla podmínka. Když jsem totiž všechno logicky a nezaujatě rozebral, dospěl jsem k názoru, že gilotina nevyhovuje, poněvadž neponechává žádnou naději, absolutně žádnou. Jednou provždy je zkrátka o pacientově smrti rozhodnuto. Je to odbytá záležitost, osvědčený recept, jednomyslná dohoda, a nelze ani pomyslet, že by se od ní ustoupilo. Jestliže sekera výjimečně selže, začne se znovu. Odsouzenec si tedy musí přát, aby stroj neměl poruchu, a to právě je na tom mrzuté. Podle mého názoru to byla závada. V jistém smyslu jsem měl pravdu. Ovšem na druhé straně jsem musel uznat, že na tom také závisí celé tajemství spolehlivé organizace. Odsouzenec prostě je nucen morálně spolupracovat. Je v jeho zájmu, aby všechno probíhalo hladce.

Musel jsem připustit, že mé dosavadní představy o těchto věcech byly nesprávné. Dlouho jsem se domníval - nechápu proč - že ke gilotině se musí vystoupit na lešení po schodech. Podle všeho tím byla vinna revoluce z roku 1789, vlastně spíš všechno, co mi o těch věcech vykládali a ukazovali. Až teprv jednou ráno jsem si vzpomněl na novinářský štoček s obrázkem jakési věhlasné popravy. Aparát stál samozřejmě rovnou na zemi - tím nejprostším myslitelným způsobem. Byl mnohem užší, než jak jsem si předtím představoval. Je opravdu zvláštní, že jsem na tohle nepřišel už dřív. Ten přístroj na novinovém štočku mě překvapil svým vzhledem precizního, dokonalého, naleštěného výrobku. Člověk si o věcech, které nezná, dělá vždycky přemrštěné představy. Musel jsem uznat, že naopak je všechno jednoduché: stroj je v téže úrovni jako člověk, který k němu přistupuje. Přicházíte k němu, jako byste šli někomu naproti. To také odpuzuje. Výstup na lešení pod širým nebem poskytuje fantazii bezpečnou oporu. Namísto toho i tady rozšlape všechno mechanismus: člověk je usmrcen diskrétně, s trochou hanby a velkou dávkou přesnosti.

A ještě dvě věci mi celou dobu neustále ležely v hlavě: svítání a milost. Samozřejmě snažil jsem se umoudřit, zkoušel jsem nemyslet na to. Natáhl jsem se, oči upřel k obloze, nutil jsem se myslet jen na ni. Zelenala, večer se schyloval. A ještě jedním způsobem jsem se usilovně pokoušel odchýlit běh svých myšlenek. Poslouchal jsem, jak mi bije srdce. Nedovedl jsem si představit, že by kdy mohl ustát ten zvuk, který mě tak dlouho doprovázel. Skutečnou představivost jsem nikdy neměl. A přesto jsem zkoušel vyvolat si v duchu jistý okamžik, kdy se v mé hlavě údery toho srdce odmlčí. Bylo to marné. Mých představ se hned zase zmocnilo svítání, nebo milost. Nakonec jsem si řekl, že bude nejrozumnější se nepřemáhat.

Že přicházejí za svítání, jsem věděl. A tak mi noci ubíhaly čekáním na ten úsvit. Nikdy jsem se nenechával rád překvapit. Ať se mi přihodí cokoli, bývám raději duchem přítomen. Proto to tedy se mnou došlo tak daleko, že vždycky ve dne jsem se trochu prospal a pak celé noci trpělivě vyčkával, dokud se na nebeské tabuli neohlásilo světlo. Ze všeho nejhůř se snášela ta podezřelá hodina, kdy, jak jsem věděl, rozvíjeli zpravidla činnost. Hned po půlnoci mi nastávala hlídka a čekání. Moje uši nikdy před tím nepostřehly tak jemné šelesty, nerozeznaly tolik druhů zvuku. Je ovšem pravda, že celou tu dobu mi do jisté míry přálo štěstí, ani jednou jsem totiž kroky nezaslechl. Maminka často říkala, že člověk nikdy není nešťastný ve všem všudy. A když nebe k ránu dostávalo barvu a do cely se plížil nový den, dával jsem ji teď ve vězení za pravdu. Stejně dobře jsem přece mohl kroky slyšet, a co kdyby mi v té chvíli puklo srdce. Třebaže jsem se při sebeslabším šustotu vrhal ke dveřím a třebaže jsem s uchem přitisknutým na dřevo zoufale čekal, dokud mě nevylekal vlastní dech, chrčivý a tak podobný chropotu psa, srdce mi koneckonců nepukalo a já vyhrál dalších čtyřiadvacet hodin.

Přes den přicházela na pořadí má milost. Z téhle myšlenky jsem asi vytěžil, co se dalo. Když jsem počítal čistý zisk, to přemítání mi poskytovalo nejbohatší výnos. Vycházel jsem pokaždé z nejméně radostného předpokladu: milost mi byla zamítnuta. „Dobrá, tedy zemřu." Dřív než ostatní, samozřejmě. Ale každý přece ví, že život za tu námahu nestojí. V podstatě mi bylo naprosto jasné, že je celkem jedno, zemřeme-li ve třiceti nebo v sedmdesáti, poněvadž samozřejmě tak jako tak budou žít ostatní muži a ostatní ženy dál, a celá tisíciletí se na tom nic nezmění. Tohle tedy bylo nad slunce jasnější. Pokaždé bych umíral zas jen já, teď jako za dvacet let. V tomto bodě mých úvah mi trochu vadilo, že při pomyšlení na dvacet let života před sebou mnou projelo strašné škubnutí. Nedalo se nic dělat, musel jsem je zdusit představou, jak by asi vypadaly mé myšlenky a pocity za dvacet let, až bych měl život chtě nechtě za sebou a musel to balit. Jak už jednou člověk umírá, otázka jak a kdy ztrácí význam, to je mimo diskusi. Proto (a byl to výkon, nepřehlédnout žádný z důvodů, které ono „proto" zastupovalo), proto tedy jsem se musel smířit s tím, že má žádost o milost bude zamítnuta.

A potom, teprve potom jsem měl jakési právo, uděloval jsem si jakousi licenci na prozkoumání druhé možnosti: že budu omilostněn. Bylo k zlosti, že jsem při tom musel tlumit tu vzkypělou krev a to rozechvění, které mi vháněly do očí nepříčetnou radost. Ten křik jsem musel stůj co stůj vycepovat a utlumit, musel jsem se ovládat, chovat se přirozeně také vůči tomuto předpokladu, aby má rezignace vůči prvnímu byla přesvědčivější. Když se mi to zdařilo, vyhrál jsem hodinu klidu. To přece nebylo k zahození.

A v takovou hodinu tedy jsem jednou zas odmítl přijmout kaplana. Z pryčny se dalo podle jistého plavého odstínu na letním nebi vytušit, že už je blízko večer. Právě jsem zamítl svou žádost o milost a cítil jsem, jak mi v těle stejnoměrně koluje krev. Kaplanova návštěva by mi nebyla k ničemu. Po dlouhé době jsem zase myslel na Marii. Už dávno mi přestala psát. Na tohle právě jsem ten večer myslel a řekl jsem si, že už ji asi přestalo bavit být milenkou odsouzence na smrt. Taky mě napadlo, že by mohla být nemocná nebo mrtvá. Na tom by přece nebylo nic zvláštního. Beztak bych se to nedověděl, vždyť nám nic toho druhého nepřipomínalo, nic nás k sobě nepoutalo než naše těla, teď už stejně odloučená. Ostatně by mi od toho okamžiku byla Mariina památka lhostejná. Mrtvá mě přestávala zajímat. Neviděl jsem v tom nic nenormálního, stejně jako mi bylo naprosto pochopitelné, že po mé smrti lidé zapomenou na mě. Pak už se mnou nebudou mít nic společného. Nedalo by se dokonce ani tvrdit, že jsem se s touto myšlenkou jen těžko smiřoval.

A zrovna v téhle chvíli vešel kaplan. Při pohledu na něj jsem se trochu rozklepal. Zpozoroval to a řekl mi, abych neměl strach. Upozornil jsem ho, že obyčejně přichází v jinou dobu. Odpověděl, že jde na čistě přátelskou návštěvu, která s mou žádostí o milost nemá co dělat, o jejím osudu že stejně nic neví. Sedl si na mou pryčnu a nabídl mi místo vedle sebe. Odmítl jsem. Ale chtě nechtě jsem uznal, že je velmi vlídný.

Chvíli seděl bez hnutí, s lokty na kolenou, s hlavou sklopenou, očima spočinul na svých rukou. Byly jemné a žilnaté, připomínaly mi dvě čilá zvířátka. Mnul si je zvolna jednu o druhou. Zůstal tak sedět hodně dlouho, s tou hlavou pořád sklopenou, že jsem měl jednu chvíli pocit, jako by tu vůbec nebyl.

Ale najednou zvedl prudce hlavu a podíval se mi do očí. „Proč odmítáte mé návštěvy?" řekl. Odpověděl jsem, že nevěřím v Boha. Zeptal se, jestli jsem o tom přesvědčen, a já řekl, že si tuhle otázku klást nepotřebuji: připadá mi bezvýznamná. Nato se zaklonil dozadu a opřel se o zeď, ruce mu ležely dlaněmi na stehnech. Poznamenal, skoro jako by ani nemluvil se mnou, že někdy se člověk domnívá, že má jistotu, a ve skutečnosti mu jistota chybí. Nic jsem na to neřekl. Podíval se na mě a zeptal se: „Co si vy o tom myslíte?" Řekl jsem, že to není vyloučené. Ale ať je to jak chce, já možná nemám jistotu o tom, co mě doopravdy zajímá, ale bezpečně jsem si jist tím, co mě nezajímá. A to, o čem mi tu vykládá, mě nezajímá.

Uhnul očima, a pořád ještě ve stejné poloze na pryčně se zeptal, jestli to neříkám z přemíry zoufalství. Vysvětlil jsem mu, že zoufalý nejsem. Měl jsem jen strach, to bylo přirozené. „Bůh by vám pomohl," poznamenal. „Všichni, které jsem poznal ve vašem postavení, se k němu obrátili." Uznal jsem, že na to měli právo. A taky z toho bylo vidět, že na to měli čas. Já jsem o žádnou pomoc nestál, a na to, abych se zajímal o něco, co mě nezajímá, jsem čas neměl.

V tu chvíli se mu ruce podrážděně zacukaly a on se narovnal a uhladil si sutanu. Potom mě nazval „přítelem" a mluvil do mě dál: neřekl to proto, že jsem odsouzen k smrti; podle jeho názoru jsme k smrti odsouzeni jeden jak druhý. Ale já ho přerušil a řekl jsem mu, že to je něco jiného a že to pro mě stejně není a nemůže být žádná útěcha. „Samozřejmě," přisvědčil. Jenže když nezemřete dnes, zemřete později. Budete postaven před stejnou otázku. A jak potom k té strašné zkoušce přistoupíte?" Odpověděl jsem, že k ní přistoupím přesně tak, jako k ní přistupuji nyní.

Po téhle odpovědi vstal a podíval se mi přímo do očí. Jenže tuhle hru já ovládám. Často jsem se tak bavil s Emmanuelem nebo s Celostem a obyčejně sklopili oči první. Trochu jsem se rozčilil. Kaplan se ve hře taky dobře vyznal, to bylo vidět hned: jeho pohled nezakolísal. Ani hlas se mu netřásl, když mi řekl: „Copak vy opravdu nemáte sebemenší naději a žijete smířen s myšlenkou, že zemřete a zmizíte beze stopy?" - „Ano," odpověděl jsem.

Sklopil hlavu a znova usedl. Řekl, že mě lituje. Podle jeho názoru něco takového člověk vydržet nemůže. Já si jen uvědomoval, že mě začíná unavovat. Ted jsem se k němu otočil zády zas já a šel jsem si stoupnout pod okno. Opřel jsem se ramenem o zeď. Slyšel jsem, že se mě znova začíná na něco vyptávat, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Mluvil naléhavým, vzrušeným hlasem. Poznal jsem, že je dojatý, a poslouchal jsem ho pozorněji.

Řekl, že podle jeho přesvědčení bude má žádost o milost přijata, ale já že přesto nesu břemeno hříchu, jehož se musím zbavit. Lidská spravedlnost podle něho nic neznamená a jen Boží spravedlnost je všechno. Podotkl jsem, že mě odsoudila ta lidská. Odpověděl, že tím mě ještě z hříchu neočistila. Řekl jsem mu, že nevím, co je hřích. Oznámili mi jenom, že jsem vinen. Jsem vinen, splácím to, a nikdo na mě nemůže žádat víc. Nato znova vstal a já si říkal, že kdyby se chtěl v téhle těsné kobce pohybovat, neměl by moc možností. Dalo se tu jen vstávat nebo sedat.

Měl jsem oči bez pohnutí sklopené k zemi. Udělal ke mně krok a zastavil se, jako by se neodvažoval dál. Díval se mřížemi na nebe. „Vy se mýlíte, synu," řekl, „mohlo by se na vás žádat víc. A možná že se žádat bude." - „Co ale?" - „Mohlo by se na vás žádat, abyste viděl." - „Viděl co?"

Kněz se rozhlédl po kobce a hlasem, který mu najednou zněl sklíčeně, odpověděl: „Všechny ty kameny potí bolest, vím to. Vždycky když se na ně podívám, padne na mne tíseň. Ale hluboko v srdci mám jistotu, že i ti nejubožejší mezi vámi spatřili z jejich tmy vystupovat boží tvář. A na vás se žádá, abyste ji viděl taky."

Řekl jsem, že ty zdi už pozoruji celé měsíce. Nic a nikoho na světě neznám lip. Možná, ale to už je hodně dávno, že jsem tam jednu tvář hledal. Jenomže v té tváři byly barvy slunce a plamen touhy: patřila Marii. Hledal jsem ji marně. A dnes už je po všem. Ale nikdy jsem nic neviděl z toho kamenného potu vystupovat.

Kaplan se na mě podíval a z jeho očí jako by hleděl smutek. Já jsem se teď opíral zády o zeď naplno a po čele mi stékalo sluneční světlo. Řekl ještě pár slov, ale nerozuměl jsem mu, a pak se náhle zeptal, jestli mu dovolím, aby mě obejmul. „Ne," odpověděl jsem. Otočil se, došel ke zdi a pomalu po ní jel rukou. „Copak tuhle zemi tolik milujete?" zašeptal. Neřekl jsem na to ani slovo.

Dost dlouho tak zůstal zády ke mně. Jeho přítomnost mě skličovala a dráždila. Už jsem ho chtěl požádat, aby odešel, aby mě nechal na pokoji, ale vtom se ke mně znova obrátil a znenadání zvolal, jako by to nemohl zadržet: „Nemůžu vám uvěřit. Vím jistě, že i vy jste poznal touhu po jiném životě." Odpověděl jsem, že ano, samozřejmě, ale to že je přece stejně bezvýznamné jako přání zbohatnout, závodně plavat nebo mít hezčí ústa. Patří to do stejné kategorie. Zarazil mě a zeptal se, jak si ten jiný život představuji. Vykřikl jsem na něj: Jako místo, kde bych mohl vzpomínat na tenhle život," a hned jsem dodal, že už toho mám po krk. Ještě chtěl se mnou mluvit o Bohu, ale já k němu přistoupil a snažil jsem se mu naposledy vysvětlit, že už mi nezbývá moc času. Nechtěl jsem o něj přicházet kvůli Bohu. Zkoušel ještě začít odjinud a zeptal se, proč mu říkám „pane" a ne „otče". To mě dorazilo a odpověděl jsem, že on můj otec není: patří k těm druhým.

„Ne, milý synu," řekl a položil mi ruku na rameno. Já jsem s vámi. Ale vy to vědět nemůžete, protože vaše srdce je slepé. Budu se za vás modlit."

V té chvíli, sám nevím proč, jako by ve mně něco prasklo. Začal jsem křičet z plných plic a spílal jsem mu a řekl jsem mu, aby se nemodlil. Popadl jsem ho za límec sutany. Až ze dna srdce jsem dávil radost i vztek a všechno na něj chrlil. Vypadá tak sebejistě, co? A přece z jeho jistot žádná se nevyrovná jedinému ženskému vlasu. Není si ani jist, jestli je naživu, vždyť žije jako mrtvý. Já třeba vypadám, jako bych měl jen prázdné ruce. Ale sebou si jistý jsem, a vším jsem si jistý, jsem si jistý svým životem i tou smrtí, která už dlouho čekat nebude. Samozřejmě, mám jen tohle. Ale aspoň tu jistotu držím v rukou stejně pevně, jako ona drží mě. Měl jsem pravdu a mám pravdu, pokaždé mám pravdu. Žil jsem určitým způsobem a byl bych mohl žít jinak. Dělal jsem tohle a nedělal jsem ono. Neudělal jsem to nebo ono, ale udělal jsem zas něco jiného. A nakonec co? Jako bych byl celou tu dobu jen čekal na tuhle minutu a na to svítání, aby mi daly za pravdu. Nic, dočista nic nemá význam a já dobře vím proč. On ví taky proč. Po celý ten nesmyslný život, který jsem vedl, čišel ke mně z hloubky mé budoucnosti skrz všechny ty roky, které ještě nezačaly, temný van a všude, kam až dolehl, dostalo všechno, co mi poskytovaly roky o nic skutečnější, ve kterých jsem žil, jen jediný význam, ten van všechno vyrovnal. Co je mi do smrti jiných, do lásky k matce, co je mi do jeho Boha, do životů, které si lidi vytvářejí, do osudů, které si zvolí, mne si měl zvolit osud jediný stejně jako miliardy privilegovaných, kteří se jako on nazývají mými bratry. Copak to nechápe? Kdekdo je privilegovaný. Všichni do jednoho jsou privilegovaní. I na ostatní dojde a jednoho dne budou odsouzeni. I jeho odsoudí. Co na tom, že obviněný z vraždy půjde na popravu, protože neplakal matce na pohřbu? Salamanův pes měl stejnou cenu jako jeho žena. Malá automatická žena měla stejně velkou vinu jako ta Pařížanka, co si vzal Masson, nebo jako Marie, která chtěla, abych si ji vzal já.

Co na tom, že Raymond byl můj kamarád stejně tak jako Céleste, který stojí za víc než on? Co na tom, že Marie dnes dává svá ústa nějakému novému Meursaultovi? Copak nechápe toho odsouzence, a že z hloubky mé budoucnosti... Zalykal jsem se křikem. Ale dozorci už mi tahali kaplana z rukou a vyhrožovali mi. On je uklidnil a chvilku se na mě mlčky díval. Do očí mu vhrkly slzy. Otočil se a šel.

Po jeho odchodu se mi znova vrátil můj klid. Byl jsem vysílený a převalil jsem se na pryčnu. Podle všeho jsem potom nějakou dobu spal, poněvadž jsem se vzbudil a na obličej mi padaly hvězdy. Doléhaly ke mně zvuky venkova. Vůně noci, země a soli mě chladily do spánků. Zázračný mír toho spícího léta do mě vnikal jako vzedmuté moře. V té chvíli na okraji noci zavyly někde sirény. Dávaly znamení k odjezdům ve světě, který mi byl už nadobro lhostejný. Poprvé za dlouhou dobu jsem vzpomínal na maminku. Jako bych najednou pochopil, proč si na sklonku života našla „snoubence", jako bych pochopil tu její hru, že začíná znova. Tam dole, taky tam dole kolem útulku, kde životy dohasínaly, měl večer podobu tesklivého smíru. Na dosah smrti si maminka jistě připadala oproštěná a přichystaná prožívat všechno znova. Nikdo, nikdo neměl právo nad ní plakat. A já si taky připadal přichystaný všechno znova prožívat. Jako by mě ten prudký hněv očistil ode všeho zlého a jako by mě zbavil naděje, já pod tou nocí těžkou hvězdami a znameními se poprvé otevíral něžné netečnosti světa. A protože jsem vnímal, jak se mi podobá, jak se mi bratrsky podobá, já cítil, že jsem býval šťastný, že dosud šťastný jsem. Ještě aby se všechno dovršilo, abych si nepřipadal tak sám, mohl jsem si už jen přát hustý dav diváků, který mi přijde na popravu a uvítá mě pokřikem plným nenávisti.«


Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Neónová bible (Neon bible)
John Kennedy Toole
Nakladatelství Argo, 2004
ISBN 80-7203-595-9 (váz.)

Může-li čtenář Spolčení hlupců jen hořce litovat, že jeho autor, John Kennedy Toole, obrovský talent, ba jeden z géniů jež neodmyslitelně patří k vrcholům americké poválečné literatury 20. století, prudce a bolestně narazil na spolčení hlupců tak, že ve svých 31 letech ubit spáchal sebevraždu, tak tuto bolest z obrovské ztráty, kdy se nelze ani dohadovat Tooleovy budoucí velikosti, ještě více prohloubí jeho prvotina, Neonová bible, kdy potřebovalo-li Spolčení hlupců třináct dlouhých let než bylo po nekonečných útrapách s obcházením nekonečného zástupu nakladatelství, která Spolčení hlupců postupně odmítla jako zcela neotištitelné, poprvé vydáno v malém vydavatelství Louisiánské státní univerzity (a rok následující získalo Pullitzerovu cenu), byla cesta Neonová bible ke svému čtenáři ještě složitější, kdy Johnova matka objevila strojopis až několik let po jeho tragickém zesnutí, avšak po závratném úspěchu Spolčení hlupců se vzhledem ke krkavčím nárokům rodiny bratra svého zesnulého manžela, kterému dle lousiánských zákonů patřila polovina autorských práv (v případě Spolčení hlupců, kdy se od vydání čekalo vše, jen ne jakýkoliv peněžní zisk, rodina z manželovy strany práv vzdala), rozhodla, že tato novela nebude nikdy vydána tak, že Neonová bible si na své vydání celkem počkala neuvěřitelných 37 let!!. (Kniha byla vydána až po smrti Thelmy Ducoingové Tooleové, kdy po několikaletém sporu se sérií žalob, louisianský soud rozhodl, že kniha bude „rozpůlena“ - tj. půjde do dražby, až byl správce Thelminy i Johnovy pozůstalosti, W. Kenneth Holditch nucen přistoupit na její vydání.)

Nicméně jeví-li se Spolčení hlupců jako zázrak z jiného světa, jež byl přímo odsouzen k tomu, aby se stal literárním kultem, pak Neonovou bibli, kterou John Toole dokončil ve svých šestnácti letech !! nelze nepřipodobnit jinak, než jako jeden z nejvěrnějších obrazů americké středostavovské společnosti, který byl kdy kým napsán, jež si co do inteligence i satiry svého vypravěče nijak nezadá jak se samotným Spolčením hlupců takovými kultovními díly typu Přelet nad kukaččím hnízdem Kena Keseyho, Hlava XXII Josepha Hellera, Kvílení Allena Ginsberga, Nahý oběd Williama Burroughse či román Na cestě Jacka Kerouaca, tedy k tomu nejkultovnějšímu, nejrevolučnějšímu a nejlepšímu z americké moderní prózy.

Mladý věk autora (sepsáno někdy mezi 15. a 16. rokem) sebou samozřejmě nese poněkud chudší jazykovou zásobu i nevybroušenost literárního stylu, avšak to, co chybí do vrcholu lingvistiky, je bohatě vyváženo géniem, se kterým Toole nejen zcela dokonale odvíjí svůj temný baladický příběh, ale překvapuje dokonalou znalostí lidí a konzervativnosti středozápadní americké společnosti v ruku v ruce fanatickou příklonností k církvi, jež si uzurpuje právo nejen určovat společenská pravidla, ale i řídit cizí životy, což vše John Toole kontruje se satirickým nadhledem, jež bývá, a to jen těm z nejvyvolenějších, dáván do vínku až s příchodem středního věku.

Chcete-li tedy poznat skutečnou tvář americké společnosti, ve které se trestá nezařazenost i odlišnost od průměru - ať již v přestárlé barové tanečnici tetě Mae, nezaměstnaném otci, nevzdělané matce v domácnosti, či finančním postavení rodiny, jež nedovolilo platit církevní příspěvky, tudíž byla rodina ve městě vyobcována, i s drobnými postavičkami, jež tu a tam zasahovaly do uzavřeného kolorytu rodiny, pak je Neonová bible tou nejlepší volbou.

»Potom jsme se odstěhovali. V továrně se něco zvrtlo, tatínek ztratil práci, a tak jsme se museli odstěhovat do staré usedlosti na kopci, tam, kde končilo město.

Bylo to zašlé a zahnědlé hnízdo, nátěry byly tak vybledlé, že jste stěží uhádli jejich původní barvu. V domě bylo tolik pokojů, že jsme řadu z nich pozamykali a neužívali, celý ten dům mi připomínal hotel v centru města, až na to, že nebyl tak velký. Nábytek v tom původním domě byl v ceně nájemného, takže jsme stejně nevlastnili nic, co by stálo za řeč, jen záchodové prkýnko, které koupila teta Mae, protože, jak řekla, to staré bylo naštíplé.

Asi nejsmutnější byl obývací pokoj, vlastně přední místnost, se starým dívaném, který matka dostala od nějakých přátel, a s dvěma staromódními křesly od tety Mae. Nejprve jsme neměli ani žádné záclony, ale teta vzala nějaké své staré divadelní kostýmy, rozstříhala je a rozvěsila místo záclon. Pravda, nemohu říct, že by ta okna vypadala špatně, přestože šaty nebyly na okna dost široké, ani dost dlouhé. Na každém okně v předním pokoji visela jiná záclona. Na tom velkém, které vedlo na verandu, byly večerní šaty s velikánskými růžovými růžemi a krajkou. Do jednoho z těch menších teta Mae pověsila závěs, udělaný z rubáše, který nosila v nějakém krváku, a do toho druhého červený saténový kostým z nějaké kabaretní hry. Když všemi okny do místnosti svítilo slunce, byl pokoj tak zářivý a rudý, že tatínek pravil, že si tam připadá jako v pekle, a nikdy tam s námi nesedával. Myslím, že to bylo taky proto, že to byly kostýmy tety Mae, a on nechtěl, aby na něj právě skrze ně svítilo slunce.

Nahoře v ložnicích byly postele, které tady někdo nechal; byly tak tvrdé a tak strašně páchly, že jsem sebou vždycky nejdřív hodinu šil, než se mi podařilo usnout. Kdokoli by se k nim jen přiblížil, tak by hned řekl, že v nich odjakživa spaly malé děti. Tetě Mae se z toho zápachu hned první noc udělalo špatně. Šla si lehnout na gauč a hned příští den svou postel zasypala všemi možnými pudry, které u sebe měla.

V domě toho k vidění mnoho nebylo, ale z verandy jste se mohli dívat skoro na celý kraj. V dolíku pod kopci leželo naše městečko a přes postranní zábradlí verandy bylo za jasných dnů vidět až okresní město, a kdykoli jste potřebovali, taky tovární komín, protože ten byl natřený na oranžovo. Byla na něm velká černá značka, zblízka jste pak viděli, že je to velké písmeno R. Značka Renningů, tak se jmenovali ti lidé, co vlastnili továrnu. Dobře si na ten tovární komín pamatuju, tatínek totiž sedával na verandě, koukal na něj a říkával: „Tihle Renningové nás pěkně ožebračujou. Zatracený zazobaný prevíti! Dělaj chudáky ze všech v údolí, oni, a ty zatracený politici, kteří se nechali zvolit a teď nás sekýrujou." Neměl teď pravidelnou práci, a tak často vysedával na verandě a díval se do krajiny.

Náš dvůr byl samá škvára a trocha plevele, který rostl u schodů a podél verandy. Na dvorku si šlo těžko hrát, protože tam nebylo moc co dělat, a když jsem upadl, škvára se mi zadřela do kůže a museli mi ji vymývat mýdlem. Ani za námi v kopcích jsem si hrát nemohl, protože tam bylo plno hadů, a tak jsem si zvykl na hraní doma a na verandě. Jedině po dešti jsem si se škvárou užil nějakou zábavu. Dala se uplácat a použít jako cement a daly se z ní stavět přehrady, což bylo snadné, protože když pršelo, z kopců se valilo množství vody.

Dešťů jsme se vždycky v tom domě na kopci obávali. Když jsme se tam nastěhovali, doslechli jsme se, že poslední nájemníci dům před lety opustili, protože byl za dešťů nebezpečný. Pochopitelně nás zlobila střecha, protože se o ni dlouho nikdo nestaral, ale největší starost nám dělaly základy. Kopce nebyly z ničeho jiného než z jílu a za dešťů se dům propadal do měkkého bláta. To proto byla na dvoře ta škvára, aby se po dešti dalo vůbec vyjít. Když jste ale chtěli po dešti do kopců, museli jste si vzít holínky.

Od prvního okamžiku, co jsem dům viděl, mi připadalo, že není rovný, ale křivý, ovšem až teprve na jaře a po prvním pořádném dešti jsme zjistili proč. Celou noc dům sténal a my jsme mysleli, že je to jen bouřka. Ráno jsme našli kuchyň zborcenou do strany a pod sporákem jíl. Měli jsme ale spoustu místností, a tak jsme kuchyň zřídili v jedné z nich a tu starou jsme opustili a nechali ji vzadu v domě, tak jak byla. Na podzim pak přišly od Atlantiku hurikány a ztratili jsme ji úplně, a taky část verandy.

V jedné z místností v prvním patře jsem si postavil svůj vláček a vyrobil k němu celou řadu krajin, kterými měl projíždět. Udělal jsem ze starých krabic kopec s tunelem, a taky most z mřížek, které byly přibité na verandě k podpírání popínavých růží. Každý věděl, že žádné růže nemohou z toho jílu a škváry vyrůst. To ale rozzlobilo tetu Mae, protože jí se ty mřížky líbily a říkala, že když tam sedí, představuje si ty růže - jak se po těch mřížkách pnou.

Můj vláček byl ale krásný. Projížděl celou místností. Nejprve projel tunelem, potom přes starou krabici od bot, kterou jsem pokryl krepovým papírem, aby vypadala jako zelený kopec, pak sjížděl po mostu z mřížek, který zase vypadal přesně jako ten ocelový most, který vede přes řeku v okresním městě. Odtud obloukem po rovince na podlaze znovu k tunelu. Tam stavěl.

Toho podzimu, co se tu přehnal hurikán od Atlantického oceánu, jsem začal chodit do Okresní základní školy. Tak se ta škola v centru města jmenovala. Byla daleko od našeho domu. Ráno jsem musel seběhnout kopec a přejít celé město, protože stála na úpatí masívu hor na opačné straně údolí. Když pršelo, nosil jsem holínky, abych se dostal z kopce dolů. Potom jsem je musel nést přes celé město, byly mokré a zablácené a špinily a ničily mi domácí úkoly. Škola byla dřevěná budova uprostřed velikého dvora, na kterém nerostla tráva. Měla čtyři třídy. Chodil jsem do třídy pro prvňáky, druháky a třeťáky, pak tam byla další třída pro čtvrťáky, páťáky a šestáky a ještě jedna pro sedmáky a osmáky. Nevím, k čemu sloužila ta poslední, ale jeden starší kluk mi vyprávěl, co tam někdy s kamarády v noci dělají, ale nevěděl jsem, o čem mluví.

Byli tam tři učitelé, dvě ženy a jeden muž. Ten muž učil sedmáky a osmáky. Přišel z jiného státu, ale učitelky byly místní. Jedna z nich byla naší sousedkou, když jsme ještě bydleli ve městě, a neměla ráda tetu Mae. Tu jsem dostal jako třídní.

Okamžitě mě poznala a optala se, jestli ta rajda u nás ještě bydlí. Zeptal jsem se, co tím myslí, a ona řekla, abych si z ní nedělal blázny, že ví, jaký jsem chytrolín, a že jsem pro tetu Mae synovec jako dělaný, prohnaný a vykutálený. Když řekla „prohnaný a vykutálený", jako kdybych slyšel kazatele v kostele, toho jsem neměl rád. Jmenovala se paní Watkinsová. Jejího manžela jsem znal taky, protože byl v kostele jáhnem. Nevím, čím se živil, ale jeho jméno se objevovalo pořád v novinách, horoval neustále pro prohibici a přesvědčoval, že volební právo je jen pro bílé. Taky se zasazoval o odstranění Jihu proti Severu z městské knihovny, protože tu knihu prý čte mnoho lidí, ale on ví, že je „prostopášná". Kdosi napsal do novin dopis, v kterém se pana Watkinse ptal, jestli tu knihu vůbec četl, a pan Watkins odpověděl, že ne, že by nikdy tak hluboko neklesl, že „ale ví", že je oplzlá, protože v Hollywoodu podle ní točí film, a tak tedy oplzlá být musí, a ten, kdo zpochybňuje jeho aktivitu, je „vyslanec ďábla". To mu vysloužilo v kraji uznání a před knihovnou se sešla skupina lidí v černých maskách, vešli dovnitř, sebrali z police Jih proti Severu a na chodníku tu knihu spálili. Šerif se do toho nemíchal, protože by si ve městě udělal zlou krev a za měsíc stejně měly být nové volby.

Paní Watkinsová dobře věděla, jak ten čin jejího manžela na ochranu místních mravů na lidi zapůsobil, a když někdo ve třídě vyrušoval, říkala, že to poví panu Watkinsovi a počkejte, jak toho nezbedníka potrestá! Takže s hraním ve třídě byl konec, protože jsme se báli, že pan Watkins s námi udělá to, co udělal s tou knihou. Takový hošík, který seděl vedle mě, mi aspoň jednou u oběda tvrdil, že si je absolutně jistý, že by pan Watkins upálil každého, kdo by ve třídě paní Watkinsové zlobil. Jakmile se to rozneslo, měla paní Watkinsová nejtišší třídu na světě. Druzí dva učitelé se tomu divili, ale když někdo musel být u paní Watkinsové tři roky zticha, bylo jasné, že si to v další třídě vynahradí.

Paní Watkinsová pravila, že bych mohl mít špatný vliv, a posadila mě proto do první lavice, „aby mě měla na očích". Nejdřív jsem se kvůli tomu na tetu Mae rozzlobil, ale vzápětí jsem si uvědomil, že jsem rád, že se s paní Watkinsovou nepřátelí. Ta se přátelila tak akorát s jáhnem v kostele nebo nějakou členkou ženského charitativního sdružení a teta Mae neměla tenhle druh lidí ráda.

Po několika dnech jsem zaznamenal, že paní Watkinsová šilhá. Toho jsem si předtím vůbec nevšiml, a když jsem to řekl tetě Mae, jen se smála a říkala, že si toho taky nevšimla.

První týden jsem si spolu s několika stránkami ze slabikáře ukládal do paměti celé tělo paní Watkinsové. Moje hlava, tam kde jsem seděl, sahala jen kousek nad její koleno. V životě jsem tak kostnaté koleno neviděl. Právě jsem se jí koukal na nohy a přemýšlel, proč si je neholí jako moje matka nebo teta Mae, když mě tím kolenem kopla do brady a řekla, abych dával pozor. Už týden se mi viklal přední zub a já jsem měl strach říct matce nebo tatínkovi, aby mi ho vytrhli. Po ráně kolenem jsem ucítil, že zub vypadl, a malinko jsem vykřikl bolestí, což paní Watkinsovou zjevně potěšilo. Netušila, jakou mi vlastně prokázala službu, a já jí to samozřejmě nevyprávěl. Celou hodinu jsem držel zub v puse a pak ho vyplivl a schoval a doma jsem se podíval do zrcadla a viděl, jak se tam už klube nový.

Podivoval jsem se, jak může mít žena tak ploché tělo, protože matka i teta Mae byly obě baculaté, a mohli jste se na nich pohodlně uvelebit. Paní Watkinsová byla jako pravítko, se dvěma velikými kostmi, které jí vystupovaly kousek pod krkem. Nikdy jste nevěděli, kde má pas. Někdy to podle jejích šatů vypadalo, že ho má snad někde u boků, jindy že jí snad vede přes prsa, a někdy se zdálo, že ho má tam, kde má pas normálně být. Musela mít pořádně propadlý pupek, protože tenké šaty na ní v těch místech na břiše visely.

Jednoho dne se naklonila nade mnou v lavici, aby mi opravila nějakou úlohu, a já jsem poprvé ucítil její dech. Nevěděl jsem, odkud ten zápach znám, ale odněkud jsem ho znal. Odvrátil jsem se a pokoušel si zakrýt nos slabikářem. Nepomohlo to a já jsem cítil ten zápach ještě i cestou domů. Na takový zápach nezapomenete, něco nebo někoho vám připomíná, jako mně třeba vůně květin vždycky připomíná pohřeb.

Nevím, kolik jsem se toho roku s paní Watkinsovou naučil, ale ať už toho bylo, kolik chtělo, nebylo toho moc, a ještě se mi to nezamlouvalo. Se třemi ročníky v jedné třídě se mohla každému věnovat jenom chvilku. Na beton vím, že jsem se naučil trochu číst, protože když jsem příštího léta chodil s tetou Mae do biografu, uměl jsem si už docela dobře přečíst název filmu a herecké obsazení. Dovedl jsem taky sčítat a psát jednotlivá písmena. Tatínek řekl, že tohle úplně stačí a že příští podzim už do školy nemusím. To se mi docela líbilo, ale matka o tom nechtěla ani slyšet. Tatínek se totiž pokoušel pěstovat v kopcích za domem nějaké plodiny a potřeboval někoho, kdo by mu pomohl orat jílovitou půdu, a proto prý, říkala matka, nechce, abych chodil dál do školy.

Když jsem to slyšel, byl jsem rád, že se mohu do školy vrátit, i když to bylo do třídy paní Watkinsové. Tatínek v kopcích nemohl nic vypěstovat a matka to věděla. Ale všechno bylo lepší, než to jeho věčné vysedávání na verandě. Pracoval na částečný úvazek dole ve městě u benzínové pumpy, ale pracovní dobu měl krátkou, a když se vrátil domů, seděl pořád jen na verandě a koukal na město nebo dozadu na kopce. Když oznámil, že hodlá za domem farmařit, myslel jsem, že přišel o rozum. Když po dešti jíl ztvrdne, je jako beton a každý ví, že jím žádné semeno neproroste. Teta Mae už zkoušela pěstovat za domem květiny, ale jednou neměla čas blátivou půdu zalít, ta ztvrdla a rozpraskala jako jinde v kopcích.

Jednou utratil tatínek týdenní výplatu, která beztak nebyla velká, za nějaká semena a malý pluh, který mohl sám obsluhovat. Koupil také hrábě, lopatu a sekerku, aby mohl podetnout drobné borovičky, které tu všude kolem rostly. Toho večera, kdy tohle všechno přinesl domů, jsem právě seděl v předním pokoji a procvičoval si hláskování pro paní Watkinsovou. Byl den výplaty a matka udělala jen krokety a smažené ryby, protože se blížil konec týdne a v domě nebyl ani šesták. Já jsem měl v kasičce dvacet tři centy, ale matka by si je nikdy nevzala, přestože jsem jí je nabízel.

Teta Mae byla ještě nahoře v pokoji, šla si vždycky odpoledne na chvíli zdřímnout a spala až do večera. Slunce zapadalo přímo za Renningovým komínem, který teď vypadal jako černá zápalka před oranžovou žárovkou. Ten západ zbarvil celý pokoj do oranžova vyjma zářící lampičky, u které jsem se učil. Uslyšel jsem venku na škváře tatínkovy těžké kroky, vyluzovaly známý křupavý zvuk, a za nimi vrzaly ještě jedny lehčí kroky. Viděl jsem, že přes rameno nese nějaké pytle. Za ním šel černý poslíček z obchodu s něčím velkým, zabaleným do balicího papíru. Tatínek si to od něho vzal a kluk se vydal přes škváru zpět do města.

„Mami." Položil jsem pero na sešit. „Přišel tatínek.

Jak otevřela dveře do předního pokoje, uslyšel jsem, že v kuchyni smaží ryby.

„To je dobře, Davide." Utírala si mastnotu z placek do zástěry. „Nese peníze."

Pospíchala ke dveřím a otevřela je v okamžiku, kdy chtěl vzít za kliku.

„Ale Franku, co to neseš?" Zírala na pytle, které měl přes rameno, a velké balíky na schodech.

Vešel a shodil pytle na podlahu blízko kuchyňských dveří.

„Semena, Sáro, semena."

„Semena? Na co? Ty ses. Franku, opravdu takové] blázen, že chceš na kopci něco pěstovat? Za cos je koupil?"

„Za peníze, které jsem vydělal u benzínky. Za všechny." Začal stoupat po schodišti nahoru, ale matka ho drapla za ruku a v očích se jí objevil hrozivý, vyděšený výraz.

„Za všechny? Za všechny peníze od benzínky. Franku? Ale ne, to jsi neudělal, přece bys neutratil peníze za semena, ze kterých nic nevyroste. Co budeme celý týden jíst? V domě není už nic k jídlu."

Vyšel další dva schody, ale matka ho znovu drapla.

„Nech mě, sakra. Můžu utratit švy peníze, jak chci. A v těchhle semenech jsou taky peníze, rozumíš, velký prachy."

„Ale nemůžeš přece kvůli svým nápadům vyhazovat peníze, z kterých máme být živi. Franku. Odnes ty pytle ještě teď večer zpátky do města, a ať ti vrátí peníze." Matka ho teď držela za manžetu rukávu. Lekalo ji, že by ho měla pustit.

„Pusť, ksakru, pusť mě! Na tenhle týden vždycky jídlo seženeš. Prodej nějaké Maeiny šperky v baru ve městě. Nahoře v pokojích jsou ženský, kterým se takové věci líbí. A teď už mě pusť!"

„Franku, ty jsi ale blázen, ty jsi cvok. Živíš syna! Já snesu všechno, prosím, jen si posluž! Říkej si o Mae, co chceš. Vím, co si o ní myslíš. Já ale potřebuju peníze. Musíme něco jíst. Nemůžeme jen sedět o hladu a čekat, co se vyklube z několika semen v půdě, kde i stromy mají co dělat, aby přežily. Ještě máš čas se vrátit do města a přinést svoje - naše peníze nazpátek, Franku, prosím tě."

Viděl jsem, jak tatínek zvedá koleno, a zavolal jsem na matku, ať uhne. Plakala a neslyšela mě a tatínkovo koleno už měla u brady. Zaječela a skutálela se ze schodů. Přiběhl jsem k ní, právě když se dokutálela pod schody. Z koutků úst se jí řinula krev.

Když jsem vzhlédl, tatínek už byl pryč, a protože kolem mě neprošel, musel být nahoře. Teta Mae právě scházela ze schodů, pod kterými jsem byl s matkou. Oči měla vytřeštěné.

„Co se stalo, Davide?" vykřikla. Zastavila se a dál nešla, myslím, že ji vylekala ta krev na matčině bradě. Bála se krve a podobných věcí.

„Teto, pojď sem honem. Matka je zraněná a já nevím, co mám dělat." Matka sténala a otáčela hlavou ze strany na stranu. Teď plakala i teta Mae. Ten hluk ji určitě probudil, protože vlasy jí padaly do obličeje a za slzami měla rozespalé a překvapené oči.

„Musíš zavolat doktora, Davide, co jiného. Taky nevím, co si s ní počít." Začala ještě víc brečet, a to mě vyděsilo.

„Tak mi ji aspoň pomoz odnést, teto, potom zavolám doktora."

„Dobře, Davide, už jdu, ale na toho doktora zapomeň. Myslím, že v domě není ani vindra, a čím bychom mu zaplatili?"

Sešla nejistě ze schodů. Obličej měla jako křídu a ruce se jí třásly tak, že je neudržela na zábradlí. Vzala matku za nohy, já za hlavu a přenesli jsme ji na starý divan v předním pokoji. Matka naříkala a otáčela pořád hlavou ze strany na stranu.

„Podívej se jí do pusy, teto, odtud krvácí." Držel jsem tetu Mae za paži, protože se zase chtěla ztratit nahoru.

„Ne, Davide, to ne. Nevím, co mám dělat. Jsem vyděšená. Možná, že umírá."

„Tak se jí, teto, podívej do ty pusy. Z pusy krvácí." Musel jsem opravdu vypadat příšerně vyplašeně nebo napůl šíleně, jestli je to ve věku sedmi let vůbec možné. Nicméně na tetu to udělalo dojem a řekla: „Dobře."

Otevřela matce ústa a pomalinku jí do nich vložila prst. V tom momentě matka zanaříkala a stiskla zuby. Teta Mae zaječela a vytáhla rychle prst. Když se. dostatečně uklidnila, vsunula prst zpátky a řekla: „Nevím, nevím, Davide, ale zdá se mi, že přišla o jeden zub. Modleme se, aby to nebylo nic horšího."

Později, když už jsme matku přenesli do horního pokoje, vyptávala se teta, kvůli čemu se to všechno seběhlo. Začal jsem jí to líčit, když jsem si vzpomněl, že jsem neviděl jít tatínka ze schodů. Vyskočil jsem a začal prohledávat pokoje. Tatínka jsem nenašel a tak jsem šel zpět do matčina pokoje a řekl tetě, že otec zmizel.

„Když jsem zaslechla ten nářek a rámus, vyskočila jsem z postele a tvůj otec zrovna probíhal mým pokojem a málem mě srazil k zemi. Vyskočil oknem na střechu verandy," říkala mi, zatímco přemisťovala pytlík s ledem z matčiny tváře na jiné místo. Matka stále ještě nepřišla k sobě, jen něco nesrozumitelně mumlala a její oči nervózně těkaly po místnosti.

Potom jsem přemýšlel, co se stalo s tatínkem. Nechtěl jsem ho už vidět, ale zajímalo mě, kam se poděl. Sešel jsem dolů na verandu. Všechny věci, které s sebou přinesl, zmizely. Měsíc zářil tak jasně, že škvára na dvorku se blýskala jako diamanty. V údolí byla tichá noc a borovice na kopci se sotva vlnily. Dole ve městě mizela v oknech lidí světla, jenom na hlavní ulici svítilo několik neónových nápisů. Zahlédl jsem velikou zářící neónovou Bibli na kazatelově kostele. Asi je rozsvícená i dnes v noci, žluté stránky s červenými písmeny a velkým modrým křížem uprostřed. Možná, že ji rozsvěcují, i když kazatel není v kostele.

Viděl jsem i starou čtvrť, v které jsme dřív bydleli, dokonce i náš dům. Teď tam žil někdo jiný. Pomyslel jsem si, jaké mají štěstí, že si bydlí v hezkém domě ve městě bez škváry a metru jílu pod ní. Paní Watkinsová bydlela hned vedle. Tam už nesvítilo ani světýlko. Pořád nám říkala, že chodí brzo spát. U ní doma se nikdy nehádali. Dostávala taky za učení od státu pěknou výplatu, takže se nemusela s manželem dohadovat o peníze.

Opřel jsem se o sloup verandy a zahleděl se na nebe. Bylo pokryté úplně všemi hvězdami. Noc byla tak jasná, že jste mohli spatřit i hvězdy, které jinak bylo vidět jen jednou či dvakrát do roka. Začínaly mě zábst z chladného vzduchu nohy a já jsem si přál, abych už byl dospělý a nosil dlouhé kalhoty. Cítil jsem se z té zimy a hvězd malý a drobný a děsilo mě, co teď, když tatínek odešel, bude dál. Zaštípalo mě v nose. A najednou se mi všechny ty hvězdy slily, jak se mi do očí nahrnuly slzy, začala se mi otřásat ramena a pak jsem složil hlavu na kolena a rozplakal se.

Když jsem se zvedl a odcházel do domu, na hlavní třídě právě zhášel poslední neónový nápis. Pálila mě od pláče víčka a řasy jsem měl slepené, takže se mi divně koukalo. Dveře jsem nezamkl. Nikdo v údolí v noci ani jindy nezamykal. Semena z toho místa vedle kuchyňských dveří, kam je otec předtím odložil, zmizela, musel si pro ně přijít, když jsme s tetou Mae nahoře v pokoji ošetřovali matku. Přemítal jsem, jestli nás tatínek opustil napořád. A kde teď je. Za domem v kopcích nebo snad někde dole ve městě.

Najednou jsem si uvědomil, že mám hlad. V kuchyni byly v míse na stole krokety, které matka připravila. Posadil jsem se, trochu jich snědl a napil se vody. Ryby byly ještě na pánvi, kde je matka nechala, když vypla plyn a šla otevřít tatínkovi, ale byly už studené a pokryté tukem a vypadaly nevábně. ledna žárovka, která mi visela z drátu elektrického vedení nad hlavou, byla taky pěkně umaštěná a po všem proháněla dlouhé stíny a barvila mi ruce do bíla, takže vypadaly jako mrtvé. Položil jsem si hlavu na ruce a očima přejížděl vzor na voskovaném plátně ubrusu. Pozoroval jsem, jak se modré čtverce mění v červené a potom v černé a zase v červení. Vzhlédl jsem k žárovce a před očima jsem měl ty modré, černé a červené čtverečky.

Krokety mě tlačily v žaludku. Neměl jsem je radši jíst.

Když jsem vyšel nahoru do patra, teta Mae právě přikrývala matku.

„Bude v pořádku, Davide," řekla, jakmile mě spatřila na prahu.

Podíval jsem se na matku, zdálo se, že spí.

„A co tatínek, teto Mae?" opíral jsem se o dveře.

„Žádný strachy. Stejně nemá kam jít. Budeme ho muset přijmout zpátky, až se objeví, ačkoli si nejsem jistá, jestli to tak vůbec chci."

Překvapilo mě, jak teta teď mluvila. Ještě jsem ji neslyšel, že by mluvila takhle prakticky. Vždycky jsem si myslel, že se tatínka bojí, a teď najednou rozhodovala, co s ním bude. Byl jsem na ni pyšný. Nemusel jsem se už tolik bát. Za ní proudila do místnosti záře měsíce a stříbřila obrysy její postavy. Vlasy jí padaly na ramena a měsíční svit rozzářil každý její jednotlivý vlas jako pavouci síť na slunci.

Teta se zdála velká a silná. Jak tam tak stála, vypadala jako nějaká veliká stříbrná socha, jako ta v městském parku. Byla jediná v domě, kdo mi mohl pomoci, jediná silná osoba starší než já. Rozběhl jsem se k ní a zabořil jí hlavu do břicha a rukama jsem ji pevně obejmul. Byla měkká a teploučká jako něco, čeho se mohu držet, co se o mě postará. Ucítil jsem na hlavě její dlaň, která mě něžně hladila. Ještě víc jsem ji rukama sevřel a hlavu jsem jí zabořil do břicha tak hluboko, až ji to zabolelo.

„Davide," hladila mě po zádech. „Ty se bojíš? Všechno bude v pořádku. Když jsem vystupovala na jevišti, bývalo mi hůř, než je teď tobě. Nikdy jsem, Davide, nebyla nijak zvlášť dobrá, nešlo mi to. Vždycky jsem to věděla, ale milovala jsem jeviště, líbilo se mi, jak mě oslňují světla a pode mnou zní orchestr. Když jsi na jevišti, Davide, když zpíváš a cítíš, jak kapela pod tebou rozechvívá prkna toho jeviště, připadáš si jako opilý. Věř mi. Jeviště mě doslova opíjelo, jako pivo nebo whisky. Čas od času mi ublížilo, tak jako opilci může ublížit alkohol, s tím rozdílem, že mě z toho bolelo srdce, a ne tělo. Měla jsem štěstí, když jsem dostala práci v nějaké malé tančíme v Mobilu nebo Biloxi nebo Baton Rouge. A víš, kolik mi platili? Právě tolik, abych přežila v laciném hotelu a občas si koupila nový kostým.

Bývaly časy, Davide, že jsem nevěděla, za co se příště najím. To jsem pak šla do nejlacinějšího obchodního domu ve městě, ať jsem byla kde byla, a vzala tam nějakou práci. Poslední léta jsem nedostávala práci ani tam, protože chtěli mladá děvčata, a já jsem musela dělat uklízečku v hotelu, kde jsem bydlela, abych měla vůbec za co odjet z města. V dalším městě to šlo obyčejně zrovna tak. Nikdy jsem moc dobře nezpívala, víš, ale dokud jsem byla mladší, aspoň jsem lip vypadala. Někdy jsem dostala práci jen proto, že mi to slušelo. Tenkrát jsem se mužům líbila. Přicházeli se na mě jen dívat a já se pak od nich nechala někam pozvat. Ti mi toho naslibovali, a já několika prvním uvěřila, ale když jsem pak zjistila, že mě jen balamutí, bolelo to tak, že jsem myslela, že mi pukne srdce. Potom jsem už přestala doufat, že se stanu počestnou ženou nějakému muži, kterého si vezmu, protože by dostal věnem takříkajíc použité zboží. Potom už mi zbývala jen ta moje kariéra, a s tou to šlo z kopce. Po těch posledních deseti letech jsem to už nemohla vydržet. Nikdo mi nedal práci, ani ti muži, co mi toho předtím tolik naslibovali. Tolik jsem jim dala, a oni nakonec ani nebrali telefon, když jsem jim zavolala. Všichni se už dávno oženili a měli vnoučata. Tehdy jsem seděla v hotelovém pokoji a plakala do zatuchlých polštářů. Všechny ostatní ženy mého věku mohly vykouknout z kuchyňského okna na vyprané a pověšené prádlo, ale já jsem ze svého pokoje viděla jen špinavý průjezd plný starých novin a rozbitých lahví po ožralcích, popelnice, kočky a smetí. Myslíš, že mě to nebolelo, Davide? Chtěla jsem se zabít, podřezat se těmi starými rezavými žiletkami v laciné hotelové koupelně. Ale pak jsem si říkala, že si kvůli jiným sama život nevezmu.

Poslední flek, který jsem měla, než jsem přišla k vám, jsem dostala v jednom pajzlu v New Orleansu. Nevím, proč mě ten muž vůbec najímal, byla to taková taliánská držgrešle s očima upřenýma jen na pokladnu. Měl asi pět děvčat, která vytáhl z chudých předměstí a která mu tam dělala striptýz. Svlékala se, zatímco tři nebo čtyři ochlastové k tomu hráli trochu hudby. Chodilo tam hodně námořníků z přístavu. Sedávali hned pod jevištěm a tahali holky, když tančily nebo se tam kroutily, za kotníky. Byly to jen chudé přivandrovalkyně, které přišly do města za nějakou slíbenou vidinou a pak v tom uvízly jako předtím já.

Stalo se to druhý večer, co jsem tam vystupovala, vůbec se mi do toho nechtělo, protože už večer předtím byli hudebníci tak naládovaní, že hráli veškerý doprovod špatně. Ale musela jsem si to místo udržet, protože jsem dlužila za pokoj a potřebovala jsem nějakou hotovost. Když jsem vyšla na jeviště, zamířila na mě světla, spustila hudba a já se cítila líp. Lednici byli hluční jako obvykle, ale u dveří seděl jeden velký, který se, hned jak jsem začala zpívat, rozchechtal a začal na mě pokřikovat. Právě jsem začínala druhou sloku, když jsem uslyšela, jak na mě od baru Talián vykřikl: Bacha, Mae! Než jsem si uvědomila, co se děje, přistálo mi něco těžkého na hlavě. Ten námořník po mně hodil láhev od piva, těžkou hnědou láhev. Striptérky na mě byly ale tak hodné, Davide. Zaplatily dokotora, který mě přivedl k sobě a ošetřil, a taky účet za hotel a koupily mi jízdenku na vlak, když jsem řekla, že chci jet za vámi.

Tolik mě bolelo, že všechna ta léta skončila takhle. Chtěla jsem být s vámi slastná a místo toho se stalo, že mě lidi ve městě nenávidí, a to jsem nechtěla. Vždycky jsem se nápadně oblékala, možná, že jsem se na jevišti předváděla, ale ve městech si mě nikdo ani nevšiml. Tady jsem trnem v oku, to přece, Davide, víš. Vím, co si tady o mně lidi myslí, ale nechci, aby si to mysleli. Nikdy jsem to nikomu nevyprávěla, Davide, ani tvé matce ne. Možná, že bylo dobře, že jsem si to schovala až na dnešek, aspoň ti mohu ukázat, jak je ta tvoje bolest nepatrná ve srovnání s těmi mými."

Vzhlédl jsem k tetině tváři. Neviděl jsem ve stínu její výraz, ale měsíční záře prozrazovala, že má vlhké tváře. Ucítil jsem, že mi na čelo dopadla teplá kapka, šimrala mě, jak mi stékala po obličeji, ale já jsem ji nesetřel.

„Davide, pojď dneska spát ke mně. Cítím se tak sama."

Šli jsme do jejího pokoje a ona mi pomohla se svlékáním. Čekal jsem u okna, až si obleče noční košili, kterou nosila. Pak si stoupla vedle mě.

„Davide, modlíš se každý večer, než jdeš spát?"

Řekl jsem jí, že někdy, a divil jsem se, že se mě ptá zrovna na tohle. Neřekl bych, že by si někdy vzpomněla na modlitbu.

„Klekneme si tady k oknu, Davide, a pomodlíme se, aby tvé matce bylo zítra lip, aby se dnes v noci nestalo nic tvému tatínkovi a aby tebe ani mě... aby nás zítra ani jindy už nepotkalo nic zlého."

Zdálo se mi, že je to krásná modlitba, a tak jsem vyhlédl z okna a začal se modlit, ale můj zrak padl na tu neónovou bibli dole pod námi a dál jsem nemohl. Pak jsem uviděl na nebi hvězdy, svítily tam jako ta krásná modlitba, a já jsem začal znovu, ta modlitba mi plynula z úst sama a já ji nabídl hvězdám a noční obloze.«


Tomáš V. Odaha - www.odaha.com