Pro hledání na stránce stiskněte Ctrl+F
Tomáš V. Odaha
Recenze převzaté ze stránek www.odaha.com , kde můžete najít mnoho dalších zasvěcených recenzí nejen knih, ale i divadla, filmu apod. (včetně autorovy vlastní tvorby).
od dalších autorů

Titulní strana HINT
Džungle před tabulí (Blackboard jungle)
Evan Hunter
Nakladatelství BB art, 2001
ISBN 80-7257-579-1 (váz.)

Co společného mají co do tématu, kvality i řad čtenářů tak protikladní spisovatelé Evan Hunter a Ed McBain, ale i českému čtenáři zcela neznámí Hunt Collins, Ezra Hannon, Richard Marsten, John Abbot, Curt Cannon? Světaznalejší čtenář asi nezaváhá s odpovědí, že nic a nikoho jiného než Salvatoreho Lombina a jeho umělecké pseudonymy, ze kterých právě prvé dva zmíněné vynikají nejvíce: Ed McBain svým více než padesátidílným detektivním cyklem 87. revír, ve značné míře přeloženým i do češtiny; Evan Hunter, jehož Salvatore Lombino používal pro svou vyspělejší část tvorby a v roce 1952 jej i přijal za jméno vlastní, je pak u nás i ve světě proslut zejména svou satirickou a do značné míry nepřekonatelnou novelou Džungle před tabulí, (a potažmo i scénářem pro nejlepší film Alfreda Hitchcocka, Ptáci).

Jak asi již naznačuje množství pseudonymů, jimiž Evan Hunter od sebe navzájem oddělil jednotlivé kategorie své tvorby, což můžeme označit za výsadu opravdu jen těch nejlepších a nejplodnějších. A ani Džungle před tabulí není jen tak ledajaký román pro ženy. Naopak, děl s nejrůznějšími náměty z učitelsko-školního prostředí, ať již se satirickým, realistickým či romantizujícím podtextem, nalezneme přehršel, nicméně všem případným dalším přispěvatelům do této relativně oblíbené kategorie (ostatně zde lze u mnohých autorů vypozorovat určitý „učitelský syndrom“ s do nebe volajícím odkazem na Sigmunda Freuda) vřele doporučuji si Džungli před tabulí přečíst a svůj záměr ještě zvážit, protože pouhé zběhlé porovnání, co do kvality popisovaného prostředí, psychologie školního prostředí, učitelů i žáků, ušetří mnohé naivní pisatele zbytečných zklamání. (Jako příklad odkazuji na Terezu Brdečkovou a jejího Učitele Dějepisu.)

A nejen to. Tato „školní“ klasika možná pomůže, ne-li přímo vystřízlivět tak alespoň, vytvořit si reálný obraz žhavé současnosti českého školství (byť je děj posazen do obdoby našeho středního učiliště v New Yorku 60. let, mému přirovnání to jinak neodporuje), kdy najde-li se učitel, jež si své povolání zvolil jako poslání, musí vesměs z tohoto prostředí záhy odejít, protože skutečnost má více než k romantismu blíže k postmoderní realitě ilustrované právě na studentech z nejchudších New Yorkských čtvrtí Bronxu a Brooklynu, jež nikdy nevynechají příležitost, aby svého učitele zmlátili v temnu setmělé ulice tak, jak se to stalo hlavnímu hrdinovi Džungle, Richiemu Dandierovi, když si v podroušeném stavu po oslavě šťastného konce prvního týdne nepředloženě zkrátil cestu na autobusovou zastávku.

A těchto naivních představ v nás Evan Hunter vymýtí více, počínaje nezastavitelným školním soukolím, jež semele nejen učitele, ale i žáky, kteří ke škole přistoupili v té víře, že se v ní i něco naučí; přes nepřekonatelnou propast i bariéru mezi žákem a učitelem danou ať již apriori odporem vůči uznání vyšší autority tak inteligenčním kvocientem - v případě Evana Huntera bylo průměrné IQ žáků okolo hranice 80 bodů prudkým vystřízlivěním, nicméně se stejným vystřízlivěním se asi setkal každý z nás v pozici zcela opačné. Až po nutkavý a dodejme sebezáchovný pud na vše se vykašlat a nevykašlat-li se na učitelské poslání jako takové, kdy možná stejně jako Dandier svého času řeší i mnohý z učitelů současného školství dilema: mám to vůbec zapotřebí kontra byť mizerný, přec jen stálý plat a navíc co s kvalifikací s nulovou použitelností v reálném životě?, nebo se stát automatem, jenž mluví, ale nevnímá, nepřemýšlí a mezi školou a svým vlastním životem dělá tlustou nepřekročitelnou čáru.

Evan Hunter si pro nás rozhodně nepřipravil románek z červené knihovny, kde se všechno k dobrému obrátí, nicméně jeho sarkasmus míšený s dokonalým popisem prostředí, myšlení i postav není nakonec až tak beznadějný a i Richier Dandier se v jeho novele dočkal několika dobrých okamžiků: poprvé, když zcela neplánovaně přečetl svým žákům alegorii o zabíjení draků a strachu, kterou ke svému obrovskému údivu jeho žáci pochopili; podruhé pak z údivu nevyšel, když naň ve třídě zaútočili dva žáci nožem a ostatní žáci se k nim nejenom nepřidali, ale dokonce i ctili pravidla čestného boje, muž proti muži, učitel proti žáku, kdy přežije jen ten silnější.

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Největší z pierotů
František Kožík
Nakladatelství Český klub, 2002
ISBN 80-85637-74-X (váz.)

Do ordinace doktora Ricorda vstoupil jednoho listopadového večera roku 1840 hubený, černě oděný muž. Lékař si pátravě prohlížel zajímavého návštěvníka, jeho vysoké čelo, bledou tvář a úzké rty.
"Jste nemocen, pane?"
"Ano, doktore. Myslím, že smrtelně."
"Co je vám?"
"Jsem smutný, melancholický. Trpím, a nevím proč. Trápím se, srdce mě bolí. Bojím se lidí, i sebe. Nemohu spát."
"To není smrtelné. Vím o léku pro vás."
"Jaký je to lék?"
"Lék, který vás z toho ze všeho uzdraví. Běžte se podívat do divadla na Deburaua!"
Bledý muž se uklonil a řekl smutně:
"Já jsem Deburau, doktore."

Jean-Baptiste Gaspard Deburau byl nepochybně největším nejen z Pierotů a mimů vůbec, ale ve spojitosti s jeho tragickými osudy se nabízí i mnohokrát němě vyslovená otázka, zda největší neznamená i nejnešťastnější, zda není životní bitva takovéhoto velkého ducha řízena již předem sepsaným scénářem pro divadlo jednoho herce, který je neomylně veden sérií ran a kopanců, které po velkém boji s předstíranou možností vše v dobré obrátit nakonec končí dlouho očekávaným "kdy už to skončí?!". Nabízí se rovněž otázka, proč nabízí umělec své srdce náhodnému kolemjdoucímu a zda by se i Jeanu Deburau nebylo lépe dařilo, kdyby se vyučil zámečníkem a svůj život spojil s vidinou dvou cinkajících franků na konci úmorného dne. Snad i celý svět funguje jen za pomoci těchto bláznů, kteří jsou ochotni, ba jejich nejvlastnějším smyslem bytí je rozdat se do úmoru, aby aspoň na chvíli byl ten svět opravdu krásnej. Jak snadný je život průměrného, ale měl by bez takových jako byl Deburau nějaký smysl?

Deburau zasvětil svůj život těm nejchudším, odíraným dělníkům, kterým rozdával smích a štěstí, kterých se jemu samotnému nikdy nedostávalo. Ale byl to smích smutný, protože jeho komika spočívala v ironii a tvrdé kritice lidských vlastností, jejichž existenci sami před sebou úzkostlivě tajíme. A Franšik Kožík intuitivně vycítil podstatu nejen herectví, ale Deburaua samotného. Podnikl několik studijních cest do Paříže, kde krom archivních materiálů sásal především atmosféru malých předměstkých divadélek, které za uplynulých sto let neztratily nic ze své atmosféry. Poznal mnoho lidí i přátel z řad lidí, kteří divadlu zasvětili smysl svého života a není tedy divu, že jeho Největší z Pierotů není založen na přesných historických faktech, i když se plně řídí všemi dostupnými informacemi a Kožík neváhal román později přepsat, když historický výzkum odhalil nejasné detaily Deburaova života, spočívá v psychologické analýze a sondě do umělcova lidství. Odráží se v něm i doba temna českého národa, která přišla po Mnichovské zradě, v příběhu Pierotově je skryto poselství, že pravda, ačkoliv může být zadupána do bláta, nakonec vždy povstane a zvítězí.

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Báseň o hašiši
Charles Baudelaire
Nakladatelství Volvox Globator, 1993
ISBN 80-85769-12-3 (brož.)

Charles Baudelaire se do dějin nesmazatelně nezapsal ani tak vydáním své básnické sbírky Květy zla dne 25. června 1855, ale jejím úředním zabavením přesně tři týdny po vydání a následným monstr procesem, který byl ukončen soudním zákazem publikování šesti básní z této sbírky, jež jsou ironií osudu dodnes známější než ostatní Baudelairovy básně. Ironií osudu je rovněž fakt, že autor sám původně uvažoval o názvu Les Limbes (Předpeklí) či Les Lesbiennes (Lesbičky). Nakonec však zvítězil jako nejvýstižnější název Les fleurs du mal.

Avšak Baudelaire nebyl jen básníkem, ale všestranným uměleckým duchem, který jako literární a výtvarný kritik objevil světu mnoho dnes již světoznámých umělců. Jeho životem se pak rovněž prolínají drogové experimenty, které narozdíl od Květů zla nebudily nijak zvláštní pozornost, protože plně zapadaly do dobového přístupu k tehdy velmi módním omamným látkám, zejména opia a hašiše, ba Baudelaire byl jedním z prvních, kdo varoval před drogou jako nouzovým únikem z reality či prostředkem k dosažení extatických stavů podobných těm, jakých dosahuje umělec při svém tvůrčím vytržení z reality.

Baudelairovo dílo s drogovými náměty začíná již básní Víno počestných, dnes spíše známou pod názvem Duše vína, kterou napsal jako devětadvacetiletý v roce 1850, v roce 1857 z angličtiny překládá Zpověď anglického poživače opia Thomase de Quinceyho z roku 1821, tedy roku Baudelairova narození. Na podzim roku 1858 pak v Revue contemporaine zveřejňuje první část Umělých rájů - studii Hašiš, u nás překladem Jan Hrata (vl. jm. Františka Bíbla) z roku 1904 známou jako Báseň o hašiši, jenž porovnává s opiem ve druhém eseji Poživač opia z ledna 1860 a který více méně jen přepracovává poznatky Thomase de Quinceyho.

Baudelaire sám byl častým poživačem hašiše, dopodrobna tedy rozepisuje jeho původ, druhy, přípravu, dávkování i účinky, ale přesto není jeho úvaha zamýšlena jako oslava této drogy, nýbrž se nese ve formě osvěty a varování před možnou závislostí, je-li požíváno nikoliv jako cíl, ale jako prostředek k dosažení cíle:

»Při filosofických studiích má lidský duch napodobit běh hvězd a sledovat křivku, která jej přivede zase k bodu, z něhož vyšel. Dělat závěry znamená uzavírat kružnici. Na začátku jsem mluvil o podivuhodném stavu, do něhož bývá někdy lidská duše uvržena jakoby jakousi zvláštní milostí; pověděl jsem, že neustále dychtí v sobě rozněcovat své naděje a povznášet se k nekonečnu a že proto jevil ve všech zemích a za všech dob zběsilou zálibu pro všechny látky, byť i nebezpečné, které když vznítily jeho osobnost, dokázaly mu na okamžik vykouzlit před očima onen příležitostný ráj, předmět všech jeho tužeb, a konečně že ten opovážlivý duch, aniž by o tom věděl, dorazí až k peklu a i tím dává důkaz o své původní velikostí. Ale člověk není tak opuštěn, tak zbaven počestných prostředků k dosažení nebes, aby se musel obracet k pomoci léků a k čarodějnictví; nemá zapotřebí prodávat svou duši, aby mohl zaplatit opojné laskání a přátelství hurisek. K čemu je ráj, který si koupíme za cenu věčné spásy? Představuji si, že muž (který spíš, bráhman či básník, nebo křesťanský filosof?) stojí na strmém Olympu spirituality; kolem něho Musy Raffaelovy nebo Mantegnovy, aby jej odměnily za dlouhé posty a neúnavné modlitby, vymýšlejí si nejušlechtilejší tance a hledí na něj nejsladšíma očima a s nejzářivějšími úsměvy; božský Apollon, pán všeho vědění (co na tom, zda Apollon Fracavillův, Albrechta Diirera, Goltziův či kohokoliv jiného? Což není jediný Apollon pro všechny, kdo toho zasluhují?) hladí smyčcem nejznělejší struny. Dole, na úpatí hory, v trní a blátě, dav smrtelníků, hejno helotů dělá, jako by se šklebili rozkoší, a vydávají řev, který jim působí pálící jed; a zarmoucený básník si říká: "Ti nešťastníci se nepostili, nemodlili, nechtěli se vykoupit prací a jen hledají v černé magii prostředky, aby se mohli rázem povznést k nadpřirozenému bytí. Magie je ohlupuje a rozsvěcí jim klamné štěstí a klamné světlo; my však, básníci a filosofové, obrodili jsme svou duši nepřetržitou prací a rozjímáním; neúnavným cvičením vůle a stálou ušlechtilostí snah jsme stvořili pro sebe zahradu pravé krásy, v důvěře ve slova, že víra hory přenáší, jsme vykonali jediný zázrak, ke kterému nám Bůh udělil svolení!"«

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Židovka z Toleda (Jüdin von Toledo)
Lion Feuchtwanger
Nakladatelství Josefa Šimona, 1996
ISBN 80-85637-32-4 (váz.)

Král se vášnivě zamiloval do židovky,
která byla nazývána Fermosa,
Krasavice, a zapomněl na svou ženu.
I uzavřel se s židovkou na téměř
celých sedm let a nemyslil ani na sebe,
ani na svou říši, ani se o nic jiného nestaral.
I rozhodli se grandové, že židovku zabijí.
Odebrali se tam, kde přebývala,
a zavraždili ji na estrádě její komnaty
a spolu s ní všechny, kteří s ní byli.


Při čtení Židovky z Toleda jsem nemohl ubránit, abych Liona Feuchtwangera mnohokrát nesrovnával s Umbertem Ecem, jehož dílo sice bývá zařazováno do pokladnice světové literatury, avšak ve srovnání s Feuchtwangerem se Eco jeví jen jako autor laciných detektivních románů inspirovaným Sherlockem Holmesem s dějem navozující historické paralely (ostatně velmi podobně vyznívá i srovnání díla Umberta Eca a jeho laciného plagiátu Šifra mistra Leonarda a la Dan Brown)… Ale nechme kontroverzí.
Feuchtwanger ve svém románu Židovka z Toleda vycházel ze skutečného milostného vzplanutí Alfonsa VIII., krále kastilského (1158 - 1214), a krásné Židovky nazývané Fermosa - tj. Krasavice, ale ač čerpal ze středověkých romancí - Crónica General Alfonsa el Sabio, pravnuka Alfonsa VIII. narozeného 7 let po smrti svého praděda, z roku kolem 1270 či z romance Lorenza de Sepúlveda Milostná historie Alfonsa Osmého a krásné židovky z roku 1551, novodobých interpretací - Lope de Vega a jeho báseň La Judia de Toledo a drama Franze Grillparzera Židovka, ale i nesčetných folklórních příběhů, protože příběh Alfonsa a krásné Židovky po staletí patřil vedle Cida mezi nejoblíbenější lidové náměty a dočkal se tak mnoha podob a variací, avšak Feuchtwanger jako první příběh posadil do plnohodnotných historických reálií s důkladnou znalostí dějin Španělska, Evropy, Středního východu ale i židovského náboženství a jeho mnoha dnes již zapomenutých paralel.
Druhým východiskem pak pro Feuchtwangera byla biblická kniha Ester, jejíž básnický motiv zasadil do kontextu své Židovky a tak ačkoliv je děj a historický kontext Židovky zasazen do Španělska na konci XII. stol., skutečný význam románu se skrývá až v autorově doslovu:

»Celá desítiletí mě zaměstnával příběh Hadassy, kterou učinil perský velkokrál Ahasver svou královnou a která pod jménem Ester zachránila svůj lid, židy, před jistou záhubou.
Malý román, vyprávějící osud této Hadassy, „Kniha Ester", je jednou z nejpůsobivějších a nejpopulárnějších knih bible. Autor ovládá umění velkých hebrejských a arabských vypravěčů, vytváří rostoucí vnější i vnitrní napětí a dovede ze své f obuté těžit stále nová překvapení. Kromě toho psal v době, kdy byl jeho národ zachráněn z největších nesnází, trpěl a jásal se svým lidem, a na čtenáře se dodnes přenáší jeho patriotické nadšení.
Mne alespoň „Kniha Ester" hluboce vzrušila, vzrušila mnoho lidí a během těch více než dvou tisíc let od jejího vzniku se mnozí pokusili vyprávět tento román na základě dějů své vlastní doby. Častokrát, když, jsem obzvlášť bolestně pociťoval nesnáze obou národů, k jejichž svazku náležím, probudila se i ve mně touha vylíčit příběh královny Ester nově z hlediska své doby.
Co činí tento malý román tak mimořádné poutavým, je vtipný výmysl starého židovského básníka, výmysl, na který nikdo předtím nepřišel. Dodává svým myšlenkám věrohodnost a zdání naprosté objektivity tím, ze se tváří jako člověk, který má za úkol suše historicky zaznamenat události u perského dvora. Dává svému románu podobu dvorské kroniky, skrývá za objektivním tónem svého vyprávění židovsko - nacionalistickou tendenci. Nezdůrazňuje nikde, ze jeho národ je v obzvláštní milosti boží, že je vyvolený; je to jediná z biblických knih, ve které není o Bohu ani zmínka. Nikde také nehodnotí povahu a skutky svých lidí. Nevychvaluje svou královnu Ester a jejího pěstouna Mordochea, nespílá nepříteli židů Hamanovi. Spoléhá na svůj příběh, počítá s tím, ze události, které si vymyslil, postačí, aby obrátily čtenářovo rozhořčení proti nepříteli židů a aby v něm vzbudily nadšení pro trpícího i triumfujícího Mardochea a jeho Ester. To se také básníkovi podařilo, a i když on sám svůj triumf pečlivě ukryl, raduje se čtenář ze srdce, když nakonec visí Hamán na šibenici, kterou postavil pro Mardochea.
Když se ovšem čtenář po přečtení znovu nad událostmi zamyslí, vyvstanou v ním pochybnosti. Jak mohla mladá zena, kterou vládce světa posadí na trůn, tak dlouho zamlčovat své jméno a původ? Jaký je to velkovezír, který chce s jednotlivým nepřítelem zničit rovnou celý jeho národ? Jaký je to král, který dnes bez dlouhého ptaní odsoudí celý národ k záhubě, a zítra bez dlouhých okolků dá pobít nesčetné nepřátele tohoto národa? Ale jakmile si tyto otázky položíme, ukáže se autorova objektivnost jako maska a cely román jako pouhý výmysl.
Vábilo mě nadmíru zasáhnout právě zde a příhodně vložit pohádku starého básníka do ověřeného skutečného příběhu. Chtěl jsem umístit děj do prostředí, které by učinilo lidi a události věrohodnými a nadto poskytlo výhledy do minulosti i budoucnosti takovým způsobem, aby události kolem Ester vrhly nové světlo i na současné dění.
Ale tu se ukázalo, ze původní stará fabule má vaznou chybu. Není v ní hrdinka. Ester je loutkou v rukou svého pěstouna, je ji pohybováno zvenčí, je naprosto pasivní, je pouze kolečkem v soukolí událostí, ničím víc. Toto vakuum přímo v centru vyprávění způsobilo, že velicí básníci, kteří převzali děj příliš věrné, ztroskotali. Racine se uchýlil se svým básnickým dílem do bezpečného přístavu zbožnosti, Grillparzer opustil nedokončené dílo. Byl jsem tak troufalý, že jsem se cítil schopen dát své Ester onen vlastní život, který mi u královny Ester v pohádce chyběl. Ale to bych se pak byl musil velmi značné odchýlit od původní biblické fabule, která je obestřena více než dvoutisíciletým nimbem, a tak jsem se spokojil tím, že jsem si láskyplně zaznamenal základní nárys budoucí knihy.«


Třetím neméně důležitým zdrojem byl pro Feuchtwangera Don Quijot, který je předobrazem pro skutečnou osobnost nejen krále Alfonsa VIII. s jeho touhou po trůnu sjednocené Hispánie a vítězstvím rytířské odvahy nad duchem a rozumem, ale interpretuje i mnohé vůdčí osobnosti 20. století.

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

120 dnů Sodomy (Les 120 Journées de Sodome ou l’Ecole du Libertinage par le Marquis de Sade )
Donatien-Alphonse-François markýz de Sade
Nakladatelství Cesty, 2000
ISBN 80-85363-26-7

Vrcholné dílo, o kterém každý zasvědceně mluví, avšak současně dílo, které nikdo nečte a vychází jen v malých bibliofilských nákladech. Jistě, čtenář v něm může najít mnohou inspiraci pro další rozvoj svého sexuálního života, může ho i odhodit a spálit na veřejném prostranství, je rovněž možno v něm objevit mnohé další asociace, které v tobě, potenciálním Sadeho objevovateli, 120 dnů Sodomy vyvolá, ale smysl je skryt hlouběji, než v sobě nese ono povrchní ukojení se perverzních a pedofilních „choutek“.
Při psaní mezi 22. říjnem a 28. listopadem roku 1775 Sade čerpá z poznámek, které si vytvořil již v létě a začátkem podzimu, a používá mikroskopicky popsaného papíru o celkové délce 12,10 m získaného slepením malých 12 cm širokých listů. Rukopis, který v podobě, jaké se nám zachoval do dnešních dnů, skryl ve zdi své cely, ale po svém propuštění, v květnu 1790 na rozhodnutí Národního shromáždění, které osvobodilo všechny vězně bez řádného soudu, jej již nenašel.

„I já jsem se dávno vzdal svého hlavního díla
třicet metrů dlouhého papírového svitku
hustě popsaného drobounkým písmem
tehdá v žaláři
Ten svitek zmizel při pádu Bastilly
Zmizel jak mizí všechno napsané
jak mizí všechno myšlené a zamýšlené“


V ruinách Sadovy cely jej nalezl Arnoux de Saint-Maxim, který jej později věnoval markýzovu dědečkovi, markýzi de Villeneuve-Trans, v jehož rodině zůstal po tři generace a která jej koncem 19. století prodala neznámému německému sběrateli. Roku 1904 jej vydáva pod pseudomymem Eugen Dühren berlínský psychiatr Iwan Bloch s předmluvou určující dílo pro studium ze strany lékařů, právníků a antropologů, ale ve skutečnosti bylo toto dílo pro množství chyb nepoužitelné. V majetku Iwana Blocha zůstává rukopis až do roku 1929, nijak nepovšimnut ze strany široké veřejnosti, odkud byl po jeho smrti vyzvednut v lednu 1929 Mauricem Heinem, který jej s úzkostlivou přesností vydává ve třech svazcích v letech 1931 až 1934. O skutečné „proslavení“ se zasloužila až série procesů vedených v 60. letech ve Francii, Velké Britanii i USA, které rozpoutalo vydání 24 svazků sebraných spisů Markýze de Sade v letech 1947 až 1953 nakladatelem Jeanem Jacquesem Pauvertem, proti kterému bylo zejména za publikování 120 dnů Sodomy zahájeno v roce 1953 trestní řízení. Soud, jehož se jako svědci zúčastnili mimo jiné i Jean Cocteau a André Breton, ve svém závěrečném rozsudku dne 10. ledna 1956 rozhodl o zákazu šíření děl 120 dnů Sodomy, Nová Justina, Julietta a Filozofie v budoáru pro svůj negativní vliv (v pověrách šířený v 19. století) způsobující zkázu těla i duše s odůvodněním, že jsou známy případy zešílení a sebevražd mladých dívek po přečtení některého ze Sadeho díla. Skutečný vliv se však nedokázalo prokázat, což ilustruje i odpověď Jeana Paulhana na otázku ohledně možného negativního vlivu na čtenáře, který jej na jedné straně připustil, ale na straně druhé uvedl z vlastní zkušenosti případ dívky, která po jeho přečtení vstoupila do kláštera.
Obdobné procesy, ovšem s osvobozujícím rozsudkem (uznávající nadřazenost svobody tisku nad cenzurou, který například ve Francii zaručovala Francouzská ústava ze dne 3. září 1791) se vedly i Anglii roku 1960 (Milenec Lady Chatterleyové - David Herbert Lawrence) či v USA v letech 1959 a 1964 (Obratník Raka Henry Millera), avšak autentické vydání 120 dnů Sodomy bylo i v těchto zemích možné až v roce 1989.
Tajemný hrad Sillingu uprostřed neproniknutelných lesů, ze kterého není možno uniknout ani vstoupit zvenčí, popisy místností s luxusním zařízením pro maximální pohodlí svých obyvatelů, stěny s erotickými motivy, to vše se nese v gotickém způsobu popisu vnějších kulis, který vládl v oddychové literatuře druhé poloviny 18. století. Námětem Sademu byly jednak vzpomínky z La Coste, kde trávil část svého dětství, dílem jsou stvořeny bujnou fantazií a samozřejmě se do příběhu promítá i prostředí vězení v Bastile, kde vznikl.
Koncem vlády Ludvíka IV. se v tomto hradě uzavřou čtyři přátelé - vévoda de Blangis, jeho bratr biskup, prezident de Curval a finančník Durcet, společně se svými mladými a krásnými manželkami - Konstancí, dcerou Durcetovou a manželkou Blangisovou (své první tři manželky zabil), Julií, dcerou Blangisovou z prvního manželství a manželkou Curvalovou, Adelaidou, dcerou Curvalovou a manželkou Durcetovou, a Alinou, dcerou biskupa a Blangisovy druhé ženy, se serailem osmi mladých chlapců a dívek uloupených rodičům, osmi sodomizujícími společníky vybraných dle obrovitosti jejich údů, se čtyřmi starými kuplířkami znetvořenými pohlavními nemocemi, šesti kuchařkami, čtyřmi služkami a čtyřmi vypravěčkami - Duclosovou, Champvillovou, Martainovou a Desgrangesovou, které se po vzoru Dekameronu od 1. listopadu do 28. února střídají ve vyprávění 600 příběhů zvrácené tváře lidské sexuality, jež jsou bezprodlení čtyřmi přáteli realizovány. Ode všech je vyžadována důsledná poslušnost, do které patřil i zákaz vykonávání potřeby bez dovolení, protože její pozorování a pozdější pojídání výkalů, patřilo k nejuspokojujícím způsobům dosažení ukojení a mezi 600 popisovanými případy se koprolagnie a koprofagie vyskytuje ve více než polovině.
Vyprávěné příběhy jsou rozděleny dle měsíců do kategorií „prosté“, „dvojité“, „zločinné“ a „vražedné“ přičemž jen úvod a první část je zcela dokončena. Zbývající tři části zůstaly jen ve formě stručných poznámek. Celé dílo je psáno s vědeckou přesností a rozvahou tak, aby vyprávěné příběhy sestupovaly každým příběhem níže na pomyslném psychopatickém žebříčku, depenetrace dívek i hochů probíhá ve přesně stanoveném časovém harmonogramu a předem popsanými způsoby, na jejichž detaily se společníci dohodli již na začátku pobytu. „Z celkového počtu šestačtyřiceti osob na zámku jich bylo třicet zavražděno a šestnáct se vrátilo zpět do Paříže.“
Dílo samotné je možné uchopit třemi možnými způsoby. A to filozoficko-etickým, který nejlépe vystihuje charakteristika vévody de Blangis - „Tvrdil, že ctnost je prázdnota a nicotnost chorého mozku. Podle něho bylo nejvyšší rozkoší výhradně zlo konané na druhých.“, které narážeje na společenské pokrytectví zvyšující se mírou egoismu bije o to více na prázdný buben soucitu i vzájemné solidarity, a příběh je v tomto smyslu koncipován jako satira společnosti 18. století.
Dále lékařským, kde Sademu patří prvenství v systematickém popisu psychopatií, celé století před Krafft-Ebingem a Freudem, a způsobem literárním, jehož kvalita spočívá zejména v navozujícím popisu kulis, stupňujícím se ději a celkové souvislé koncepci díla.
Asi netřeba čtenáři zdůrazňovat, že Sadeho tvorba čerpá jen z bohaté fantazie a báchorky o mučení, čtvrcení a smažení za živa, pocházejí jen z nevědomosti lidových vrstev, přesto však doporučuji si, přečíst životopis Markýze de Sade.

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Putování slepého hada za pravdou (Gang der blinden Schlange zur Wahrheit)
Ladislav Klíma
Nakladatelství Volvox Globator, 2002
ISBN 80-7207-492-X

Přínos Ladislava Klímy na poli filozofie není v objevném myšlenkovém směru, ale v pojetí filozofie jako náplně všedního života, který se rozhodl věnovat právě důkazu pravdivosti svých idejí. Je následovníkem Schopenhauera, Nietzcheho a Solovjeva, ale nespokojuje se s jejich prázdnými slovy, chce filozofii, kterou hlásá, filozofii egodeismu, boha, pro kterého existují jen vlastní myšlenky, i žít. Klíma po svém otci zdědil majetek, který by mu při rozumném hospodaření stačil na zbytek života a který by mohl plně věnovat jen své filozofii, ale záměrně v protikladu se skrblivým Schopenhauerem o tento majetek velmi záhy přichází.
Většinu života žil z prostředků svých přátel, přesto se však několikrát byť na krátkou dobu přijal v dobách největší nouze zaměstnání. Za jednoho z těchto krátkých působení, kdy Klíma koncem roku 1917 v hlídal sklad ve Praze-Libni, má svůj počátek přátelství s Franzem Böhlerem, který se rozhodl založit výrobu náhražky ve válečných letech tolik nedostatkového tabáku na bázi jahodového a bukového listí. Tento podnik sice velmi záhy zkrachoval, výnosy 500 Kčs zdaleka nepokryly náklady ve výši 20 000, ale půlroční podnikání, které Klíma a Böhlerem strávili namol ožralí, dalo vzniku kompletně německy psanému dílku Putování slepého hada za pravdou , společného dítěte obou „podnikatelů“, byť s Klímových autorským rukopisem.
Ladislav Klíma byl nepochybně velmi silná osobnost s originálním způsobem myšlení a byl i natolik inteligentní a vnímavý, aby si uvědomoval rozdíl mezi „pravdou“ své filozofie a nesmyslnost boje dokázat, aby ji okolní svět a potažmo i on sám skutečně přijal. Duchovní vývoj, který lze od vydání Klímova stěžejního díla Svět jako vědomí a nic (1904) vysledovat, je ovlivňován postupnou materiální nouzí a Klímovým poznáním o utopii své filozofie a postupným pádem, který následoval po selhání posledního důkazu svého „božství“ - sebevraždě, kterou důsledně plánoval. Spálil většinu ze svých spisů a deníků, proto se dochoval jen opravdový zlomek Klímova díla, vesměs publikovaného již za jeho života, když musel slevit ze svého předsevzetí nezveřejňovat svá díla, které přijal po neúspěchu klíčového díla Světa jako vědomí a nic. Klíma nikdy nepřekonal svou „slabost“ jež mu zabránila odejít z tohoto světa způsobem svobodného ducha a léčil ho zvolna se zvětšujícími denními dávkami čistého lihu.
Putování má několik ústředních rovin, krom již naznačené sebeironie, kterou představuje Jeho Veličenstvo Všislav, král mravenců, žijící s přesvědčením o své božkosti a neomylnosti, který je však současně stále ožralý, mlácený svou nedomrlou manželkou Kordulou, která ho zcela nepokrytě podvádí. Král zaslepený svým napoleónským komplexem ovládnout svět není brán nikým vážně a je tolerován jen z politických důvodů a ve chvíli svého sesazení z trůnu neváhá ani okamžik se ponížit a vlichotit svému nepříteli, který jím z bytosti duše pohrdá. Třetí rovinou je snaha slepého hada dojít pravdy, která je podmíněna nalezením olověného měďáku, bivaginální sliznice a vnitřností modrého psa, ve kterém je skryta nesmyslnost lidské snahy dosáhnout osobního štěstí ve vnějším materiálním světě.
Nejedná se tedy o pouhou dadaistickou hříčkou psanou pro pobavení Klímovy milostné přítelkyně, je současně protiválečným pamfletem ukazujícím nesmyslnost snahy světských panovníků o ovládnutí světa, protože ve své nejvlastnější podstatě jsou pouhými otroky moci a budou tolerováni jen tak dlouho, dokud to bude pro ostatní výhodné.
Putování nepatří mezi nejlepší Klímova beletristická díla, sám autor se o něm nikdy moc nezmiňoval, přesto ho nelze ze studijních a bibliofijních důvodů ctitelům Ladislava Klímy jinak než doporučit, byť ho čtenář, který se nezná Klímovo dílo zebrubněji, po několika stranách odhodí.

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Pasák (Der Mädchenhirt)
Egon Erwin Kisch
Nakladatelství Carpe diem, 1999
ISBN 80-902354-3-3

Karel Dušnic přežil jako jediný ze skupinky přátel strašlivou detonaci parního kotle výletního parníku, když ho vzduchová vlna odhodila doprostřed Vltavy, kde ho napůl utopeného vytáhl vorař Chrapot a odnesl ho k sobě domů.
Výbuch po sobě krom mrtvých a roztrhaných těl nedělních cestujících zanechal i trpký osud několika lidí, kteří přitom neměli s parníkem nic společného, ale osud jde svou křivolakou cestou vždy rovně k cíli.
Do sebe zahloubaný a zádumčivý Dušnic ztratil poslední článek, který ho spojoval se živým světem. Těch několik bývalých spolužáků a přátel ho dennodenně a každovečerně navštěvovalo, zpočátku na přání starého Dušnice, aby ho mladí společníci probudili k životu z jeho trudnomyslnosti, ale dělo se tak dále i po otcově smrti.
Karel Dušnic po něm zdědil dostatečný majetek, aby se nikdy nemusel starat o svou existenci. Byl to milý a přívětivý společník, zúčastnil se všech zábav a hovorů, ale přitom stále zůstával ve svém vnitřním světě. Zpočátku se ho snažili přátelé přimět vyzkoušet si radovánky se ženami, protože se zdálo, že jejich vlastní milostně úspěchy v něm vzbuzují zvědavost a zájem, ale nikdy jej nepřinutili k činu. Toužil sice po lásce a žena jej naplňovala sžíravými sny, ale jak si uvědomoval z přečtených románů i hovorů jeho přátel, všechna touha muže i ženy je ve skutečnosti jen milostným sportem dobýt ženu a být mužem dobyta, se směsí vypočítavosti a ziskuchtivosti. "Tyto důvody se kašírují prolhaně tím, že muži musí naoko vyznávat věčnou lásku, ženy pak bez vyznání přísahají věrnost až do smrti, tváří se ctnostně a bůhvíjak hlubokomyslně, a když se podvolily, dají se do štkaní stejně jako při loučení." Chtěl své panictví dát čisté víle v podobě anděla, která jej osvobodí od jeho trudnomyslnosti, aby si mohl podmanit spousty žen, což bylo jeho největším přáním, ale namísto toho k sobě na postel strhl Chrapotku, ženu vorařovu, který mu zachránil život. Jistě, bylo to pomatení smyslů ze šoku, který právě přestál, ale již do konce života si tento svůj čin nemohl odpustit. Chrapotka zdaleka nebyla ten nejčistší okvětní lístek otřísněný rosou v bledém měsíčním svitu, ale náruživá žena, která velmi dobře věděla, co chce. Mnohokrát s ní některý z vorařů zmizel po setmění někde v blízkém křoví, ale když za ní začal pálit Chrapot, smála se mu, protože to byl hloupý trouba, ale poté co si chytře uvědomila, že tato příležitost se již nikdy nemusí opakovat, stala se jeho zákonnou družkou. Z milostného dobrodružství se zachráněným otěhotněla a Dušnicovy výčitky i trudomyslnost došla až k bodu, kdy zcela přestal vycházet z domu. Svému synovi nechal posílat každý měsíc alimenty, z kterých žila celá rodina, protože vorařství se pomalu dostávalo do úpadku. Chrapot věděl, že Jaroslav není jeho syn, ale žil v celkovém duševním útlumu a snad si ani neuvědomoval, co to vlastně znamená.
Že malý Jaroslav není Chrapotovým synem věděl kde kdo, ale protože se celá rodina z peněz jeho otce povýšila nad úroveň ostatních obyvatel chudé Kampy, zvyšovalo to naopak Jardovu hodnotu. Ačkoliv všemi obdivován a obletován nijak tím netratil jeho charakter, choval se všem bratrsky a ke všem spravedlivě, svým nehezkým kamarádům domlouval hry s holčičkami, po kterých toužil výměnou za půjčení bruslí nebo chvilkou strávenou s ním. Ale největší kamarádkou mu byla Bětka, o dva roky starší děvče s pěti sestrami. "Z jedné je už dáma, má známost s továrníkem, chodí v klobouku se zelenou rajkou, na ruce má náramkové hodinky, na prstě safírový prsten a nežije doma. Jen občas zavítá na Kampu na návštěvu a nepřijde nikdy s prázdnou. Tatínek od ní dostane cigára či cigaretovou špičku, jindy zas tvrdý límec, zapalovač či něco jiného, co štípla továrníkovi. Její pravé jméno je vlastně Fanka, ale přejmenovala se na Emy, což zní mnohem noblesněji. Druhá sestra je Mařenka, nemá nápadníka, šamstra, jak se říká, neboť není hezká. Má obličej celý poďobaný po neštovicích z dětství a nosík ohrnutý nahoru. Je zaměstnaná jako žehlířka a po chlapech nekouká. Opravdovou krasavicí je třetí sestra, patnáctiletá Anna, která pracuje jako falcovačka v tiskárně, kde dělá otec sazeče. Má vážnou známost s holičským pomocníkem z Mostecké ulice. Fanka jí zprostředkovala jednoho továrníkova přítele, Anna se zprvu zdráhala, ale nakonec svolila a vymluvila se Rudlovi z holičství, že jí není dobře, že půjde raději do postele a nepřijde večer na dostaveníčko. Rudla však zašel večer rovnou z práce do bytu k Dvořákům, a Annu doma nenašel. Tak postával celou noc u domu a chtěl si počíhat, až se vrátí. Ale Anny se nedočkal, šla ráno od nového šamstra rovnou do práce, takže Rudla s ní mohl mluvit teprve v poledne. Ztropil jí pořádnou scénu a musila odpřísáhnout, že už nikdy nikam nepůjde, Teď opravdu dodržuje svůj slib, třebaže jí ten pán dal třicet korun a slíbil jí ještě prsten a třebaže Fanka už dvakrát za ní zašla domů, aby ji odvedla. Fanka to myslí docela dobře, když říká, že by se Rudla vlastně neměl vůbec zlobit, jestliže se Anna za cizí peníze slušně ohodí a bude mu dělat parádu, až si spolu vyjdou ven. Ale Anna je padlá na mozek a za nic na světě už nechce zajít za tím pánem."

Bětka měla na jeho budoucnost radikální vliv, nechápal sice, co to vlastně obnáší, ale sliboval si, že nikdy nebude takový trouba jako Rudla a bude dělat kořeny z pánů s jejichž peněz mu bude Bětka kupovat šatstvo, aby jí dělal parádu, ale přece když byla poprvé u kuplířky na Riedlově nábřeží, měl pocit, že ztrácí víc jen panenskou nevinnost své kamarádky, ale kostky osudu byly vrženy a Jaroslav, poté co se mu jeho obdivovatelka už z dob raného dětství, Lojzička Hejlová, že se budou muset odstěhovat do levnější čtvrti, protože nemají po smrti otce, kterému při vázáni voru ujela kláda a rozdrtila mu ve vodě hlavu, peníze na nájem, ji sám zavedl ke kuplířce, aby si vydělal svých prvních deset korun a Lojzička přinesla domů mamince peníze. Nevěřila sice, že je dostala v obchodě od bohaté zákaznice, ale chudoba si nemůže dovolit přepych falešné ctnosti.
Jaroslav začal pracovat jako pikolík v jednom z lepších pražských hotelů, uměl velmi dobře německy, aby mohl obsluhovat hosty z vyšších kruhů, a zároveň česky, aby se domluvil s kuchyňským personálem a dodavateli. Jeho tři kolegové jej ale nepřijali mezi sebe jako rovného, byl o několik let mladší a považovali ho za jelimánka. Jednoho večera se rozhodli, že ho uvedou do života, vzali jej spolu do nevěstince, kde byli pravidelnými hosty a měli i své oblíbenkyně, ale Jaroslavovi se hnusily unavené ženské s povadlými prsy v hlubokém výstřihu, s bíle napudrovanými tvářemi, zakaleným pohledem a předstíranou koketností, nešel se žádnou z nich nahoru na pokoj, i když se mu jeho kamarádi smáli a slíbil si, že jim ukáže, co je to ženská, přivede jim některou z Kampy, mlaďoučkou, plnou života a touhy, které se nemusí platit ušmudlané tři koruny. A řekl Lojzičce Hejlové, která rozradostněná, že může Jaroslavovi splnit nějaké přání, přiběhla o polední přestávce, udýchaná s lehce rozcuchanými vlasy a on si uvědomil, že je vlastně krásná, mnohem krásnější než Bětka, protože má v sobě něco nevinného a miluje ho. Chtěl ji odvléct pryč, ale pikolíci rozjaření z tak krásné dívky se už nedali odbýt a Lojzička přetáhla polední přestávku a na hodinu ji z obchodu vyhodili. Jaroslav druhý den přivedl Bětku. Nic necítil, když si ji brali mezi sebe, poslední závan citu a z něj vyprchal včera s Lojzičkou. Bětku vodil ještě mnohokrát, kamarádi mu říkali Pasáku a Jaroslav nechápaje, co to znamená, to bral jako vyznamenání, ale jednoho dne je nachytal mistr, vyučený jídlonosič s uhrovatou tváří. Hned si vzal Bětku k sobě a chtěl ji přivést i druhý den, ale když to Jaroslav odmítl, mistr mu začal házet klacky pod nohy až jej po jedné hádce vyhodili.
Nastoupil do Hotelu U města Budapešť, který byl spíš kabaretem, protože v hotelu bydleli jen vystupující herečky a zpěvačky. Jaroslav se ze začátku divil, že jej ostatní nechávají, i když byl nejmladší, chodit nahoru, kde byly umělkyně často nedbalkách a často po něm požadovali naplnění své milostné touhy, ale již po týdnu o ně ztratil zájem a vyhýbal se všem stykům s nimi. Nechápal, že o ně usiluje tolik mužských, bohatých i šlechticů, kteří musí utratit značné sumy, aby si jen mohli šáhnout na punčochu pod jejich sukněmi. Byla to prastará hra, žena naoko odolává a poddá se mu až ve chvíli, když něj vyláká vše, co je pro ni ochoten obětovat. Muž povzbuzen milostným úspěchem již příští noci usiluji o další korálek svého náhrdelníku, protože "…profesionální záletníci, kteří mají vášeň sbírat počet pomilovaných dívek, vyspí se s takovým děvčetem jen jednou, neboť počítají takto: za rok bude taková dívka cenným kouskem, kterým se budu moci pochlubit, že jsem ji měl dnes; a za pět let zbledne závistí každý ctitel. když uslyší o své dívce: Panečku, tos měl vidět, jaká byla před pěti roky, když jsem ji měl já…"
Tou dobou si rovněž začal s Bětkou zařizovat společný byt, koupili na splátky nábytek a vybavení, ale přišlo léto a v hotelu mrtvá sezóna. Bětka se tedy rozhodla, že si otevře v jejich bytě kuplířskou živnost a začal do něj zvát své kamarádky z Kampy, procházelo to několik měsíců, než přišlo na policii udání, zákazníci byli bez prohlídky propuštěni, slečny sbaleny a Bětka odsouzena pro kuplířství. Na Jaroslava došlo až druhý den, dostal jen dva dny pro výstrahu, protože měl řádné zaměstnání a dívky vodila jen Bětka, ale při lékařské prohlídce u něj doktor objevil nákazu syfilidem, kterým ho nakazila jedna maďarská zpěvačkou, která se rozhodla, že ho dostane i za cenu padesáti korun, kterou Jaroslav potřeboval na splátku nábytku. Strávil v nemocnici dva měsíce, rodina se jej vzdala a smáli se mu i jeho kamarádi, na kterými dosud neomezeně vládl. Chtěl pomoci od svého otce, Karla Dušnice, ale ten žije již dvacet v osamění, se jej bál a odmítl mu pomoci.
Jaroslav se rozhodl, že jej po vzoru Raskolníkova zabije. Vzal mámě ostrý nůž, ale ještě chtěl vidět Lojzičku Hejlovou, kterou jak si začínal uvědomovat, miluje. Slíbila, že s ním uteče od svého pasáka - od oné osudné razie přede dvěma měsíci v Jaroslavově bytě, se stala registrovanou prostitutkou se zdravotní knížkou, rodina se jí vzdala a Jaroslav byl jediný z bývalých přátel, který s k ní hlásil. Ale i Lojzička byla jediná, která se hlásila k Jaroslavovi. Naplánovali spolu útěk do Vídně, Jaroslav se ve světě vyzná, umí přece německy a uživí i Lojzičku, aby už nemusela po nocích honit zákazníky.
Ale Jaroslav nemá dost sil i zpustlosti, aby dokázal zabít a získat tak peníze na cestu, a druhý den, právě když dostává od otce dopis, ve kterém mu navrhuje finanční pomoc i cestu k novému začátku, naleznou Jaroslava oběšeného. Bylo mu devatenáct let, ale přes svou vítěznou filozofii: "…všichni téměř přišli na mizinu, vyčerpali se hmotně, jen já jsem odmalička vítězil nad všemi ženami! Byly mé, přenechal jsem je druhým, zachránil jsem je, propůjčil, nade mnou neslavili vítězství. Podrobil jsem si je, staly se mými služebnicemi, darovaly mi španělku, od nich jsem se naučil oblíkat se, dík jim jsem získal peníze a zmoudřel a přijala mě přátelsky ona mocná panička na Riegrově nábřeží" patřil Jaroslav od začátku mezi poražené, ne ženami, ani bohatými, kterým vracel jejich pohrdání, ale sám sebou. Nemohl najít cestu k sobě samému, k všedávající lásce bez strachu z podvodu a zklamání, své kroky jistil lhostejností a ozbrojoval se apatií, a jen proto, aby v očích kamarádů zvýšil svou hodnotu, kterou sám před sebou neměl, prodal jako věc či dobytek svou družku a milenku i dívku, kterou miloval, ale bál si to otevřeně říci. Jeho síla pramenila z panství nad ještě většími ubožáky než byl on sám, s její ztrátou pozbyl i sám sebe a mohl jen vraždit, či se zabít, protože v jeho očích již ztratil člověk hodnotu. Nebyl necitelný či bezohledný obchodník, ale záměrným zabitím svého srdce, aby nikdy nemohl být žádnou ženou raněn, přeřízl i svou životodárnou tepnu, protože radost může existovat jen ruku v ruce s bolestí, láska se zradou a muž se ženou.

Když dne 19. května 1898 vybuchl vltavský parník František Josef I. byl Egon Kisch ještě žákem německé státní reálky, ale tragický osud jeho pasažérů ho neopustil po několik dalších let a dne 16. dubna 1911 mu vyšla první verze románu, povídka Katastrofa s podtitulem Pražský příběh. Hlavním hrdinou byl ještě Karel Gaudium a jinak povídka svým obsahem shodná s prvními kapitolami pozdějšího Pasáka, příběh však nekončí smrtí Jaroslava, ale jeho narozením - po obdržení této zprávy si Karel Gaudium prostřelí hlavu.
Během dalších tří let od vydání Katastrofy se Kisch hlouběji zajímá o život pražských obyvatel na okraji společnosti, které zveřejňoval v deníku Bohemia v fejetonovém seriálu Pražské novely, které v knižním vydání pod titulem Prager Kinder (Pražské děti) vyšly dne 2. října 1913. Kisch se soustavněji zajímal o společenství vorařů, se kterými se v červenci 1910 plavil až do Německa, znal i poměry v pražských zapadáků, náleven a podsvětí, jeho první, a jediný zachovaný, román, byl ale ovlivněn i francouzským realismem Honoré de Balzaca, naturalismem Emile Zoly, kde narozdíl od Nany či Zabijáka vycházel ze skutečných lidských příběhů s rozdílem upozornit na zničující poměry nejchudších pražských obyvatel a ne vytvořit z člověka lidskou bestii, která od začátku do konce beznadějně padá do stále většího bahna. Ale ovlivněno je i ruským románem 19. století a to především Rodionem Romaničem Raskolnikovem Dostojevského Zločinu a trestu, Na dně Maxima Gorkého, ale i dílem Lva nikolajeviče Tolstého.
Kisch musel pro pojmenování svého románu vytvořil nové slovo der Mädchenhirt místo obvyklého Zuhälter nebo Lude, protože Jaroslav nebyl skutečným pasákem holek a dívky v jeho okolí nebyly skutečnými prostitutkami, ale lidmi prodávajícími své tělo z krajní životní nouze. Od června do září 1914 měl román již čtyři vydání, ale za svou úspěšnost mohl, dle vlastních Kischových slov, především pro své označení "odvážného" a "pornografického" románu, protože mravní uvolnění v této oblasti přišlo až s posunem lidských hodnot po První světové válce.
Pasák se dočkal i dramatického ztvárnění, kdy jej dne 27. listopadu 1921 uvedla v divadélku Adrii Revoluční scéna. Pro svůj mimořádný divácký úspěch bylo dne 23. dubna 1923 ohlášeno její uvedení i v brněnské Redutě, ale policejní ředitelství nepochopilo sociální podtext hry, a dle nařízení z roku 1859 ji pro urážku veřejné mravnosti zakázalo, což se setkalo se širokým nesouhlasem pokrokové veřejnosti. Například komunistický list Rovnost reagoval těmito řádky: "Máme bordely, herny, prostituci, pasáky, bary, noční kavárny - a to vše pod kontrolou těch pánů, kteří si přisvojili patent na ochranu mravnosti…".
Pokus o filmovou interpretaci z roku 1930 se však pro přílišné odklonění se od původní předlohy nepovedl, ale je zajímavý tím, že se v něm zahráli přední herci tehdy ještě němého filmu Antonie Nedošínská či Jindřich Plachta.
A jak je tomu s autentičností Pasáka? "Ovšemže jsou to skuteční lidé. Samozřejmě jsem změnil jména. Dnes se takové poměry už hodně změnily. Když dnes potkám na ulici někdejší dívku z Kampy, pak by se strašně dopálila, kdybych jí neřekl: "Rukulíbám milostivá paní". Škoda, že jen Jarda Chrapot je mrtev. Kdoví, co by se z něj dnes vyklubalo. Běta z románu je dnes matkou tří zdravých dcer, které chodí tancovat na nejlepší plesy. Když je potkám na ulici, otočí hlavou na druhou stranu, Jediná, která se ke mně ještě hlásí, je Lojzka Hejlová, má hodného muže, který o ní všechno ví a přihlíží s úsměvem, když Lojzka vzpomíná na staré krásné časy na Kampě."

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Pronásledování a zavraždění Jeana Paula Marata předvedené divadelním souborem blázince v Charentonu za řízení markýze de Sade (Verfolgung und Ermordung Jean Paul Marats dargestellt durch die Schauspielgruppe des Hospizes zu Charenton unter Anleitung des Herrn de Sade)
Peter Weiss
Nakladatelství Větrné mlýny, 2000
ISBN 80-86151-34-4

Divadelní ambice měl Markýz de Sade již před svým třináctiletým vězeněním, když v létě roku 1765 na svém zámku v La Coste uspořádal několik amatérských představení se svou milenkou mademoiselle de Beauvoisin, druhořadou baletkou Opery, která však více proslula svými bisexuálními sklony. Diváci z řad sousedů představení velmi oceňovali, avšak jen do chvíle, kdy se z domnělé Sadeho manželky pro příslušnici nejvyšších vrstev s nebývalým dramatickým nadáním, vyklubala jen jeho vydržovaná milenka.
V době uvěznění v Bastille napsal krom svých nejlepší beletrijních děl i sedmnáct dramat, ke kterým později přidal asi tucet tragédiií, komediií, oper, pantomim a rýmovaných jednoaktovek, ale během jeho pobytu na svobodě v letech 1790 až 1801 byla oficiálně hrána jediná jeho hra Oxtiern ou les malheurs du libertinage, která byla okamžitě pro vypuknutí skandálu stažena z repertoáru.
Novou příležitost Sade dostal během svého nedobrovolného pobytu v blázinci v Charentonu, který však víc než ústavem pro choromyslné byl místem, kam se odkládali nepohodlní, "kteří spáchali nepravosti, jež nebylo vhodné odhalit ve veřejném soudním řízení, jakož [i] jiní, kteří byli zatčeni kvůli hrubým politickým přečinům, nebo takoví, kteří sloužili vysokým pletichám jako špatné nástroje". Sade zde zincenoval i si zahrál v několika divadelních představeních, které byly ve vyšších pařížských kruzích velmi vyhledávané, ale zdaleka nedosahují kvality jeho literárního díla.
Spor s Maratem, který Sade v Pronásledování a zavraždění Jeana Paula Marata rozvíjí je zcela fiktivní a zakládá se jedině na smutečním projevu, který přednesl na tryzně za Marata, kterým se však snažil jen obhájit, protože i jeho jméno figurovalo na seznamu obětí pro gilotinu.
Sade i Marat i uvědomovali nutnost revoluce, ale každý z vlastního úhlu pohledu. Sade byl silně ovlivněn dlouhým vězením a nedůvěřoval a stranil se lidí. Nemohl ze sebe rovněž dělat hrdinu či mučedníka, protože byl uvězněn z mravnostních důvodů a nikoliv politických. Přijímal Revoluci, ale nikoliv vraždící praktiky nového režimu. Po svém propuštění v roce 1790 se v Národním konventu stává sekretářem v sekci pík, kde působí jako správce nemocnic a soudce, ale jeho minulost jej opět stahuje ke dnu.
Sade ani nemohl přijmout Maratovy požadavky na spravedlivé rozdělení majetku a svého zámku v La Coste se byl nucen vzdát až po jeho vydrancování a vypálení.
Sám sebe v dopise své ženě z roku 1783 charakterizuje nikoliv jako rebela či revoltu, ale individualitu, který překročil horizont své doby:

"Říkáte, že můj způsob myšlení nelze schvalovat. A co z toho? Je pěkný blázen, kdo jiným předepisuje způsob myšlení. Můj způsob myšlení je ploden mých úvah, patří k mému životu, k mé povaze. Není v mé moci jej změnit, a i kdyby to bylo v mé moci, neučinil bych tak. Tento způsob myšlení, který káráte, je jedinou útěchou v mém životě, usnadňuje všechno moje utrpení ve vězení, je zdrojem všech mých radostí na světě a záleží mi více na něm nežli na vlastním životě. Příčinou mého neštěstí není můj způsob myšlení, nýbrž způsob myšlení ostatních lidí."

S rostoucím věkem se ještě zvětšuje Sadeho samotářskost a divadelní hry pro něj byly jedním z mála způsobu komunikace. Jeden z lékařů Charenton jej popisuje takto:

"Zhusta jsem ho potkával, když sám, těžkými, plouživými kroky, velmi ledabyla oblečen, chodíval chodbami vedle svého bytu. Nikdy jsem jej neviděl, že by byl s někým promluvil. Když jsem ho míjel, pozdravil jsem, a on opětoval můj pozdrav s onou chladnou zdvořilostí, která odmršťuje jakoukoli myšlenku na navázání rozhovoru."

Sadeho fiktivní slovní souboj s Maratem v jeho poslední hodině života, kdy jej 14. července 1793 Charlotta Cordayová, když byla na třetí pokus konečně k němu vpuštěna, ubodala ve vaně, ve které celé hodiny pracoval, protože voda zmírňovala svědivost jeho kůže, kterou trpěl následkem svého strádání při ukrývání v podzemních sklepeních. Sade používá a často doslovně cituje Maratovy výroky zachované v jeho spisech, ale i zmiňuje jeho skutečné životní osudy - v šestnácti letech opustil dům svých rodičů, několik let žil v Anglii, kde proslul jako lékař, byl zneuznán jako vědec, dosáhl výborného společenského postavení, ale tvrdě kritizoval vládnoucí společnost a dal se do služeb Revoluce, která z něj pro jeho nesmiřitelost vytvořila obětního beránka.
V hře se prolíná samotné dění v blázinci, herci jsou stráženi dozorci s obušky v kapsách, sestrami s mužskými rysy, skupinkou pacientů, která je schopna je neartikulovaných zvuků a nekontrolovatelných pohybů, které doprovázejí celou hru. Samotný smysl není ani v rekonstrukci skutečných událostí ani v ironii ústavu, i když jsou obě důležitými prvky, ale v podtextu celé Sadeho hry je skryta nesmyslnost Maratovy sociální revoluce.

Ponesou tě hodinu ponesou tě den
pak tě nechají padnout
Marate
Dneska tě potřebují neboť máš za ně trpět
a urnu s tvým popelem postaví do Pantheonu
Zítra přijdou a roztříští tu urnu na střepy
a budou se ptát
Marat kdo to byl Marat
Marate
teď ti povím
co si otéhle revoluci myslím já
jenž jsem k jejímu vyvolání sám přispěl

V pozadí nastalo tichoTehdá když jsem seděl v Bastille
byly moje téze už napsány
Vydřel jsem je ze sebe
pod údery svého biče
z nenávisti vůči sobě
a vůči omezenosti svého myšlení
Za mřížemi se mi zjevovali
monstrózní zástupci zanikající třídy
která reprezentovala svou moc
až jen divadlem tělesných výstředností
Až do nejmenších detailů jsem rekonstruoval
mechanismus jejich násilností
a při tom jsem dal výraz
veškeré zlovůli a brutalitě
Nebyl to ani tak útok na tyto tonoucí
kteří s sebou strhovali vše naž ještě mohli dosáhnout
jako spíš útok na sebe sama
Ve společnosti zločinců
vykutal jsem zločinnost sám ze sebe
abych ji prozkoumal i tím prozkoumal i dobu
v které jsem žil
Zhanobení a trýznění
která jsem svěřoval svým vymyšleným gigantům
prováděl jsem nyní sám
a tak jsem se i sám nechal přivázat a spráskat
a už bych si rád vypůjčil
tamhletu krásku
Ukáže na Cordayovou, kterou vedou dopředukterá tu stojí tak nedočkavě
a vložil jí do ruky důtky
aby mě bičovala
zatímco k tobě budu promlouvat o revoluci

Sestry postaví Cordayovou do hracího prostoru. Sade jí podá důtky. Strhne si košili a nastaví jí záda. Stojí obrácen kupředu. Cordayová za ním. Pacienti v pozadí jdou zvolna kupředu. Dámy na Coulmierově tribuně plny očekávání povstávají.Zprvu jsem v revoluci viděl možnost
k nesmírnému vybujení pomsty
k orgiím o nichž se dříve nikomu ani nesnilo

Cordayová se zvolna rozpřáhne k úderu a šlehne. Sade se přikrčí.pak jsem však viděl
když jsem sám seděl u soudu

Šlehnutí.

Sade funíne jako jindy v roli obžalovaného
nýbrž jako soudce
že se nemohu odhodlat k tomu
abych vězně vydal katovi

ŠlehnutíVšemožně jsem se snažil je osvobodit nebo jim umožnit útěk
Viděl jsem že nejsem schopen vraždy

Šlehnutí.

Sade astmaticky sténáačkoli to přece byl poslední čin
jímž jsem mohl přinést důkaz o svém bytí
a nyní

Šlehnutí.

Sade zaúpípřed touto možností
mě rdousila nevolnost

Cordyová přestane a sama těžce oddychujeV září
při čistkách v Karmelitánském klášteře
musil jsem se na dvoře rychle skrčit
a vyzvracet

klesne na kolena když jsem viděl že moje předpovědi se splnily

Cordyová stojí rozkročena za níma když přiběhly ženské
v krvavých rukou
uřezená pohlavní ústrojí mužů

Šlehnutí.

Sade padne dopředuA pak v následujících měsících

Astmaticky chroptíkdyž káry se svým nákladem pravidelně přijížděli k popravišti
a sekyra padala a byla vytažena a znovu padala

Šlehnutíto už byla odplata bez jakéhokoliv smyslu
mechanická odplata

Šlehnutí. Sade se schoulí. Cordyová stojí mohutně vzpřímenaprováděná s tupou nelidskostí
a podivnou technokracií

Šlehnutía teď Marate

Šlehnutí.

Sade těžce oddychujeteď vidím
kam vede
tahleta revoluce

Cordyaová stojí bez dechu s důtkami nad Sadem. Obě sestry předstoupí a stáhnou ji zpět. Nechá se odvést, karabáč táhne za sebou.
Sade, ležící na kolenou, mluví dálk umoření jednotlivce
k pozvolnému rozplynutí jednotvárnosti
k odumření soudnosti
k popření sebe sama
k smrtelné slabosti
pod státem jehož forma
je nekonečně vzdálena každému jedinci
a na niž nelze už sáhnout
Odvracím se proto
nepatřím už nikomu
Jsem-li odsouzen k zániku
tak mu chci urvat
co vlastní silou urvat mohu
Vystupuji
ze své sekce
Už pouze přihlížím
aniž zasahuji
pozoruji
pozorované si pamatuji
a obklopuje mě
ticho

Těžce oddychuje, zarazí seA zmizím-li
chtěl bych všechny stopy
za sebou zahladit


Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Tímto tlačítkem nás opuští studenti, kteří nechtějí knihu číst, ale potřebují čtenářský deník
Lolita
Vladimir Vladimirovič Nabokov
Nakladatelství Paseka, 2003
ISBN 80-7185-553-7

Lolita otevřela téma, jež se sice do jisté míry tolerovalo, ale bylo nepsaným zákonem nemluvit o něm nahlas. Vladimír Nabokov si uvědomoval závažnost své průkopnické literární práce, ale zvládl ji s obdivuhodným nadhledem, ve kterém s lehkou ironií balancoval na hraně milostného románu a zpovědi neopětovaně zamilovaného, který se navenek obhajoval racionalistickými úvahami a freudovskou psychoanalýzou, ale ve skutečnosti vše hodnotil jen dle svého egoismu. Milostnou touhu po malých „nymfičkách“ Nabokov popisuje do takových podrobností, že je velmi snadné se nechat strhnout do citového i milostného traumatu, jež hlavní hrdina Humbert Humbert, prožíval, ale ve čtenáři se jistě navozuje tichá otázka, nakolik byly jeho prožitky skutečné.
Nabokov si velmi dobře uvědomoval možnou spojitost Lolity s vlastní osobností a celý román je krom velmi jasných náznaků prost jakýkoliv pornografických popisů a sexuální rovina se plně nese v psychologické oblasti. Kniha je psána jako osobní zpověď, která neměla ve smyslu obhájit zničený život Dolly Hazeové - Humbert kontroloval svou touhu s velkým nadhledem a jasně si uvědomoval následky, které jemu i své Lolitě jednostranný milostný vztah přinese. Hájil se láskou, kterou k Lolitě cítil, která mu nedovolovala udělat cokoliv jinak, a zároveň si byl plně vědom, jak on sám je jí odporný.
Ale velké dílo není postaveno jen na šokujícím námětu. Naopak. Nejhlubší podstata Lolity leží mimo všechny lolitky, kterou jsou sice předmětem touhy i smyslem života, ale je skryta v analýze Humbertovy osobnosti a jejím vývoji od mladické a fyzicky lásky k Annabel ve svých třinácti letech až po majetnickou posedlost Lolitou.
Humbert trpěl touhou, kterou pro svou vnitřní obhajobu nazýval láskou, ale láskou bez vlastních citů, která se musela kupovat zvyšujícími se částkami. Láska jež přinášela stále méně uspokojení a budila majetnickou nenávist, žárlivost ke každému s mužským pohlavím a ať už mu bylo jedenáct či jednasedmdesát Humbert viděl jen všeobecnou chtivou žádost, jež plynula z každého sebemenšího kousku voňavého těla své nedobrovolné svěřenkyně. Jeden rok, který měl být vyvrcholením dosavadního Humbertova života se mu ve skutečnosti stal peklem. Chtěl Lolitu vlastnit jako věc, krásnou panenku na hraní a svým si rozumem si dokázal částečně uvědomovat svou posedlost, částečně si uvědomoval i své sobectví, ale trpěl absolutním nedostatkem empatie ke druhým. Pro dosažení svého cíle byl rozhodnut zabíjet bez sebemenšího náznaku lítosti a proto nebyla jeho sexuální porucha ani tak způsobena přitažlivostí k malým holčičkám, jako absencí citu, se kterým by dokázal rozlišovat mezi majetnickou posedlostí vlastnit a věznit a mezi milovat a dát svobodu. V této volbě byly lolitky jako napůl dospělé děti, jež se ještě dají ovládat metodou cukru a vydírání, logickým vyústěním.
Nebýt Lolitina útěku, opakovala by jen osud bývalé Humbertovy manželky - po pár letech uspokojení by se stala přítěží, od které se předpokládá absolutní poslušnost a absence jakéhokoliv projevu vlastní osobnosti, ale takto se ještě několik let Humbert snažil svou Lolitu vypátrat - ne snad pro touhu k ní, ale jen proto aby nalezl a zničil toho, kdo mu jeho nejoblíbenější hračku ukradl a nakonec mohl cynicky konstatoval, že on zničil tvou lásku a já tvůj život.

Vladimír Nabokov

Ke knize s názvem Lolita


Poté co jsem ztvárnil uhlazeného Johna Raye, onu postavu v Lolitě, jež je autorem Předmluvy, jakýkoli komentář přímo ode mne může zapůsobit na čtenáře - a po pravdě řečeno i na mne - jakožto ztvárnění Vladimíra Nabokova zamýšlejícího se nad svou vlastní knihou. Nicméně je třeba probrat několik otázek, a právě zde se nabízí metoda autobiografie, jež může splynutí předlohy s jejím napodobitelem napomoci.
Literární znalci se rádi obírají následujícími problémy: „Jaký je autorův záměr?“, anebo ještě hůře, „Co tím chce básník říci?“ Já patřím shodou okolností mezi autory, kteří si v začátcích práce na nějaké knize nekladou před sebe žádný jiný cíl než se knihy zbavit a kteří jsou v odpovědi na otázku, jak vznikala, odkázáni na takové dřevní pojmy, jako je interakce inspirace a kombinace, což, připouštím, zní, jako když kouzelník vysvětluje jeden trik předvedením druhého.
Lolita mnou chvějivě projela poprvé koncem roku 1939 nebo počátkem roku 1940 v Paříži, v čase, kdy jsem byl upoután na lůžko s těžkým záchvatem mezižeberní neuralgie. Pokud si vzpomínám, počáteční chvění inspirace mi nějakým způsobem přivodil novinový článek o jednom šimpanzovi v Jardin des Plantes, který po měsících přemlouvání jistým vědcem vytvořil první kresbu, jakou kdy zvíře uhlem namalovalo. Kresba znázorňovala mříže klece, kde to nebohé zvíře drželi. Impuls, který nosím v paměti, nemá strukturální spojitost s následnými myšlenkovými asociacemi, které nicméně vyústily v prototyp mého nynějšího románu, nějakých třicet stránek dlouhou povídku. Napsal jsem ji rusky, jazykem, jimž jsem psal romány od roku 1924 (nejlepší z nich nejsou přeloženy do angličtiny a v Rusku jsou všechny z politických důvodů zakázány), Muž pocházel ze střední Evropy, anonymní nymfička byla Francouzka, děj se odehrával v Paříži a Provenci. Nechal jsem svého hrdinu pojmout za manželku dívčinu nemocnou matku, která za krátký čas zemřela. Artur (tak se totiž jmenoval) se po nezdařeném pokusu zneužít sirotu v hotelovém pokoji vrhl pod kola nákladního automobilu. Předčítal jsem tuto povídku za války jedné modrým papírem zatemněné noci několika svým přátelům -Marku Aldanovovi, dvěma sociálním revolucionářům a jakési lékařce. Nebyl jsem však s výsledným tvarem spokojen a povídku jsem zničil krátce po svém příjezdu do Ameriky roku 1940.
Kolem roku 1949 mne v Ithace v severní části státu New York začaly opět sužovat ony záchvěvy, které nikdy neustaly nadobro. S novým zápalem se k inspiraci přidružila kombinace a výsledkem bylo nové zpracování tématu, tentokrát v angličtině, jazyce mé první petěrburské guvernantky, circa 1903, jisté slečny Rachel Homeové. Nymfička, tentokrát s kapkou irské krve, se skutečně od svého předobrazu téměř nelišila a také základní myšlenka soužití hlavního mužského hrdiny s její matkou zůstala nezměněna. Jinak byl ovšem příběh nový a potichoučku mu narostly drápky a křídla románu.
Kniha se rodila pomalu, provázelo ji mnoho časových odmlk a odboček. Trvalo mi bezmála čtyřicet let, než jsem objevil Rusko a západní Evropu, a najednou jsem se ocitl před úkolem objevovat Ameriku. Opatřit si takové místní ingredience, které by mi pomohly okořenit várku osobní představivosti špetkou každodenní „reality“ (což je jedno z mála slov, která bez uvozovek neznamenají nic), se v padesátí ukázalo daleko obtížnější než v Evropě mého mládí, kdy vnímavost i zažívání fungovaly automaticky nejlépe. Mezitím do mého života vstoupily jiné knihy. Jednou nebo dvakrát jsem už měl sto chutí nedokončený koncept spálit a odnesl jsem svoji Juanitu Darkovou až ke stínu nachýleného spalovače odpadků na nic netušící zahrádce, když v tom mě zarazila myšlenka, že přízrak zničené knihy bude pronásledovat mé písemnosti po celý zbytek mého života.
Každé léto jezdíme se ženou chytat motýly. Exempláře jsou uloženy ve vědeckých ústavech, jako je Muzeum srovnávací zoologie při Harvardově univerzitě, nebo ve sbírkách Cornellovy univerzity. Štítky s názvem lokalit připíchnuté pod těmito motýly budou požehnáním pro vědátora jednadvacátého století, jenž si oblíbil obskurní životopisy. v Právě v takových končinách, kde jsme rozbili stan, jako je Telluride v Coloradu, Afton ve Wyomingu, Portal v Arizoně a Ashland v Oregonu, jsem se po večerech nebo za pošmourných dní náruživě vracel k Lolitě. Rukopis jsem dokončil na jaře roku 1954 a okamžitě jsem se začal ohlížet po vydavateli.
Zpočátku, na radu jednoho rozvážného starého přítele, jsem byl dost pokorný a vyhradil jsem si, aby kniha vyšla anonymně. Pochybuji, že budu někdy litovat, že krátce 'poté, když jsem si uvědomil, že maska může mé záležitosti nejspíš uškodit, jsem se rozhodl Lolitu podepsat. Čtyři americké nakladatele, W, X, Y, Z, jimž byl strojopis postupně nabídnut a kteří ho postoupili k zhodnocení svým lektorům, šokovala Lolita do té míry, jak to nečekal ani můj opatrnický starý přítel F. P.
Je sice pravda, že ve staré Evropě, od raného středověku po osmnácté století (jak dokládají příklady z Francie), nebyla zamýšlená necudnost neslučitelná se záblesky komedie či břitkou satirou, anebo dokonce se vzletem vytříbeného básníka oddávajícího se rozpustilému rozmaru, je šale také pravda; že v dnešní době je pojem „pornografie“ synonymem pro průměrnost, komercialismus a určitá závazná pravidla vyprávěcí metody. Obscénnost musí kráčet ruku v ruce s banalitou, jelikož jakýkoli druh estetického zážitku musí být venkoncem nahrazen nenáročnou sexuální stimulací, která vyžaduje tradiční slovo nutící pacienta k rozhodnému činu. Stará zkostnatělá pravidla musí pisatel pornografického díla zachovávat, aby jeho pacient pociťoval stejný pocit jistoty, že bude uspokojen, jako jej zažívají kupříkladu milovníci detektivních příběhů, v nichž, nedáte-li si dobrý pozor, se k milovníkově znechucení vyklube ze skutečného vraha umělecká originalita (kdo by si dejme tomu přál, aby detektivní příběh neobsahoval jediný dialog?). Děj pornografických románů se tudíž musí omezovat na páření tradičních klišé. Styl, forma a ani básnická obraznost by nikdy neměly odvádět čtenáře od jeho vlahého chtíče. Román musí sestávat ze střídání sexuálních scén. Spojovací pasáže musí být omezeny na smyslové stehy, oslí můstky nejprimitivnějšího střihu, krátké expozice a explikace, které čtenář pravděpodobně přeskočí - musí však vědět, že existují, aby se necítil ošizen (u zrodu této mentality stála železná pravidelnost schémat „pravdivých“ pohádek našeho dětství). Sexuální scény musí navíc sledovat stoupající dráhu obohacenou o nové variace, nové kombinace, nová pohlaví a stále rostoucí počet účastníků (v jedné Sadeově hříčce si pošlou pro zahradníka), a závěr knihy musí proto přetékat oplzlostmi více než úvodní kapitoly.
Určité techniky v úvodu Lolity (například Humbertův deník) vedl některé z mých prvních čtenářů k mylné domněnce, že je čeká stoupající sled erotických scén, a jakmile ty ustaly, ustali i čtenáři a knihu znuděně odložili. Mám dojem, že to je jeden z hlavních důvodů, proč ani v jednom z těch čtyř nakladatelství nedočetli strojopis do konce. Zda ho považovali za pornografii či nikoli, mne nezajímalo. Jejich odmítnutí knihu koupit se totiž nezakládalo na mém zpracování námětu, nýbrž na námětu samém, jelikož existují přinejmenším tři témata, která jsou pro většinu amerických nakladatelů tabu. Ta druhá dvě jsou: dokonalé a vůbec skvělé manželství černocha a bělošky, na jehož konci vás čeká houf dětí a jejich dětí, a dále příběh absolutního ateisty žijícího šťastným a plným životem a umírajícího ve spánku ve věku 106 let.
Některé reakce byly velmi zábavné: jeden lektor přišel s návrhem, že jeho nakladatelství by mohlo o vydání uvažovat, pokud z Lolity udělám dvanáctiletého chlapce, jehož svede Humbert, farmář, ve stodole uprostřed suché a nehostinné končiny, a to všechno že mám napsat krátkými, silnými „realistickými“ větami („Chová se jako cvok. Mám dojem, že se všichni chováme jako cvoci. Mám dojem, že Bůh se chová jako cvok.“ Atp.). Ačkoli by všichni měli vědět, že symboly a alegorie se mi z duše protiví, což má částečně na svědomí můj letitý svár s freudovským vúdúismem a částečně můj odpor ke generalizacím vymýšleným literárními mýtomany a sociology, jistý jinak inteligentní čtenář, který zhltl první část, popsal Lolitu jako „starou Evropu svádějící mladou Ameriku“, zatímco jiný čilý mozek v ní uviděl „mladou Ameriku svádějící starou Evropu“. Vydavatel X, jehož poradce Humbert znudil tak, že se vůbec nedostali za stránku 188, mi ve své naivitě napsal, že Část druhá je příliš dlouhá. Vydavatel Y naopak litoval, že v knize nevystupují slušní lidé. Nakladatel Z prohlásil, že kdyby Lolitu vydal, zavřou nás oba.
Od žádného spisovatele ve svobodné zemi se nemá očekávat, že se bude trápit přesným vymezením rozhraní mezi smyslovým a smyslným, to je absurdní; mohu pouze obdivovat, avšak nikoli napodobit přesnost vidění fotografů, kteří zvěčňují roztomilé šelmičky do obrázkových časopisů tak, že spodní lem výstřihu je dostatečně nízko, aby vyvolal spokojený úsměv na rtech filistra, a právě tak vysoko, aby nepřivolal chmury na čelo ministra. Předpokládám, že existují čtenáři, kteří pokládají za vzrušující přehlídku necudných slov v oněch beznadějně banálních a objemných románech, které vyťukávají prsty nervózních neumětelů a jež pisálkové recenzí nazývají „silné“ a „úchvatné“. Jsou jemné duše, které by prohlásily Lolitu za bezvýznamné dílo s odůvodněním, že je nic nenaučí. Nepíšu a ani nečtu didaktickou prózu, a přes tvrzení Johna Raye neobsahuje Lolita žádné morální ponaučení. Pro mne existuje prozaické dílo pouze do té míry, pokud mi poskytuje to, co zhruba nazvu estetickým blahem, čili pocit být nějak, někde napojen na jiné stavy bytí, kde je umění (zvědavost, něha, vlídnost, extáze) normou. Takových knih není mnoho. Všechno ostatní je buď dobový brak, nebo to, co někteří nazývají literaturou velkých idejí, která se velmi často neliší od dobového braku přicházejícího v ohromných sádrových blocích, jež jsou opatrně přemísťovány z jednoho století do druhého, dokud se neobjeví nějaký odvážlivec a s rozmachem do Balzaca, Gorkého či Manna nepráskne kladivem.
Někteří čtenáři mi také vytýkali, že Lolita je protiamerická. Toto obvinění mi působí mnohem větší bolest než ono idiotské nařčení z nemravnosti. Úvahy nad hloubkou a perspektivou (předměstská zahrádka, horská louka) mne dovedly k vytvoření mnoha amerických scenérií. Potřeboval jsem určité svěží a inspirující prostředí. Nic neinspiruje tak jako šosácká vulgarita. Avšak právě s ohledem na šosáckou vulgaritu žádný podstatný rozdíl mezi palearktickými a nearktickými manýry neexistuje. Kterýkoli chicagský proletář může být stejně buržoazní (ve flaubertovském slova smyslu) jako vévoda; Zvolil jsem americké motely místo švýcarských hotelů nebo anglických hostinců jen proto, že se snažím být americkým spisovatelem a domáhám se stejných práv, jaká požívají ostatní američtí spisovatelé. Na druhé straně je můj tvor Humbert cizinec a anarchista a existuje mnoho věcí, v nichž s ním - vedle nymfiček - nesouhlasím. A všichni mí ruští čtenáři vědí, že mé staré světy - ruský, britský, německý a francouzský - jsou právě tak fantastické a osobní jako ten můj nový.
Aby to malé prohlášení, jež tady činím, nevypadalo jako provětrávání nevole, spěšně dodávám, že kromě surovců, kteří četli strojopis Lolity či její vydání v nakladatelství Olympu Press v duchu otázek „Proč to musel napsat?“, anebo „Proč bych měl číst o maniacích?“, se našlo nemálo moudrých, citlivých a oddaných lidí, kteří pochopili moji knihu daleko lépe, než ji dokážu vysvětlit já sám.
Troufám si tvrdit, že každý skutečný spisovatel si uvědomuje svoji vydanou knihu jakožto stálou uklidňující přítomnost. Její kontrolka nepřestává kdesi v přízemí svítit a pouhý dotek osobního termostatu má okamžitě za následek malou tichou explozi důvěrně známého tepla. Tato přítomnost, tato záře knihy ve vždy přístupné odloučenosti je navýsost družným pocitem, a čím lépe se kniha podřídila svým předem stanoveným obrysům a odstínům, tím plněji a sametověji září. Avšak navíc jsou v ní určité okamžiky, zákoutí, oblíbené úžlabiny, které si autor vybavuje dychtivěji a jež vychutnává s větší něhou než ostatní stránky své knihy. Nečetl jsem Lolitu od korektur, nad nimiž jsem trávil jaro roku 1955, nyní však shledávám její přítomnost jako líbeznou - tiše se vznáší domem, na způsob jarního dne, jehož jas člověk tuší za mlžným oparem. A zamýšlím-li se takto nad Lolitou, jako by mi působilo zvláštní radost vybírat takové obrazy jako pana Taxoviče, seznam žáků z ramsdaleské školy, Charlottu, jak říká „vodotěsné“, Lolitu zdráhavě se blížící k Humbertovým dárkům, portréty zdobící stylizované podkroví Gastona Godina, kasbeamského holiče (který mě stál měsíc práce), Loktu na tenisovém kurtu, nemocnici v Elphinstonu, bledou, těhotnou, milovanou, nenahraditelnou Dolly Schillerovou umírající v Gray Star (hlavním městě knihy) nebo zvonivé zvuky městečka v údolí, stoupající horskou stezkou (na níž jsem ulovil první známou samičku Lycaeides sublivens Nabokov). To jsou nervová vlákna románu. To jsou skryté body, podvědomé souřadnice, s jejichž pomocí je vystavěna zápletka knihy třebaže si velmi jasně uvědomuji, že tyto i jiné scény budou ti, kteří začínají číst knihu s pocitem, že se jedná o příběh z rodu Pamětí rozkošnice nebo Les Amours de Milord Grosvit, přeskakovat, přehlížet nebo úplně vypouštět. Že můj román skutečně obsahuje různé narážky na fyziologická nutkání úchylného člověka, je čistá pravda. Nejsme však děti, nejsme nevzdělaní mladiství delikventi ani mládenci z anglického gymnázia, kteří po noci homosexuálních radovánek musí přetrpět paradox četby antických klasiků ve verzích pro mládež.
Je dětinské studovat prozaické dílo, abychom se dozvěděli něco o zemi, společenské třídě či o autorovi. A přesto jeden z mála mých důvěrných přátel projevil po přečtení Lolity upřímné znepokojení, že musím (já!) žít „mezi tak žalostnými lidmi“, když jediné nepohodlí, jaké jsem skutečně zakusil, bylo žít ve své dílně mezi vyřazenými údy a nedokončenými torzy.
Poté co nakladatelství Olympu Press v Paříži knihu vydalo, projevil jeden americký kritik názor, že Lolita líčí můj románek s romantickým románem. Nahrazení výrazu „romantický román“ slovy „anglický jazyk“ by tuto elegantní formulaci vylepšilo. Zde však cítím, že můj hlas dosahuje příliš pronikavé intenzity. Žádný z mých amerických přátel nečetl mé ruské knihy, a proto každé vyzvednutí kladů mých anglicky psaných opusů musí být nutně nepřesné. Mou osobní tragédií, do které nikomu nic není a být by nemělo, je skutečnost, že jsem se musel zříci své mateřštiny, svého nespoutaného, bohatého a nesmírně tvárného ruského jazyk, ve prospěch druhořadé odrůdy angličtiny, zbavené všech těchto ústrojí: matoucího zrcadla, černého sametového horizontu, samozřejmých asociací a tradic, jimiž domorodý iluzionista s vlajícími krovkami fraku následuje po svém dědictví otců.

12. listopadu 1956


Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Lidská tragikomedie
Ladislav Klíma
Nakladatelství Maťa, 2003
ISBN 80-7287-069-6

Již samotný název naznačuje podtext a význam dramatizace filozofického názoru, v jehož středu stál člověk a jeho život jež existuje jen ve formě vědomí. Ctností, ale i zkázou Ladislava Klímy bylo, že svůj filozofický názor narozdíl od svých myšlenkových předchůdců, Arthura Schopenhauera a Friedricha Nietzcheho, nejen kázal, ale snažil se jej i realizovat ve vlastním životě. V Lidské tragikomedii je možné najít mnoho paralel s Klímovými vlastními osudy, ačkoliv má drama nádech ironie, jež Klíma používal s velkou oblibou, snad aby tak uchránil své nejhlubší nitro a duši před ostrými jedovatými šípy svého okolí, jež bylo jen ztěží možno pochopit podstatu Klímovy osobnosti. A není to lehké ani dnes, více než 75 let po jeho smrti. Beletristické dílo Ladislava Klímy je obsaženo v osnovách středních škol a najde se asi jen málo těch, kdo neslyšel a nečetl alespoň výběr z jeho psychologicko-filozoficky laděného prozaického díla. Za posledních 15 let od pádu komunismu, který Klímu tiše ignoroval jako těžko zařaditelné individuum jež by bylo potencionálně schopné rozvrátit socialisticky uvědomělé myšlení některých jedinců, patří Ladislav Klíma mezi nejvydávanější autory, ale je přesto těžké uchopit nejvlastnější podstatu a pochopit cestu, jíž se sebezničujícím způsobem rozhodl ubírat a patří proto mezi rarity namísto mezi vůdce ovládající davy, což jistě samo o sobě mnohé ilustruje.

Dějství prvé

Děj Lidské tragikomedie je zasazen do začernalé putyky „U hliněné podkovy“ jež se pro svou sprostotu stala symbolickým chrámem pěti spolužáků, Pulce, Shoře, Kantorky, Obnose a Odjinuda, čerstvých to absolventů gymnázia, jež se rozhodli v této nejzapadlejší krčmě ve městě, která kontrastovala s jejich vesměs středostavovských původem, oslavit završení svých mnohaletých studijních snah.
Během slavnostního večera všech pět spolužáků přednese krédo svého budoucího života: Kantorka vidí svůj život jako studium lidstva a hodlá se plně pomořit do studia podstaty lidské kultury a práce je proň ztotožněna s Bohem a Bůh s prací. Pulec se považuje za orla a jen orel může naplnit svůj život chlastem a je proto rozhodnut kráčet svým příštím životem po boku nebeského Dionýsa. Krédo Obnosa zní: „Každý okamžik vše, co v cestě stojí, odkopávat, rozdupávat, drtit, ničit, zničit.“ Shoř: „Žít co nejlépe, nejbohatěji, nejmocněji. Líbat život ve všech jeho podobách, tančit s ním jako muž se ženou, znásilňovat jej i podávat se sladce jeho toku[…] to, co má život nejkrásnějšího, je bez odporu žena, je láska. Milovat, a ne jednu ženu, ale každou, která je krásná, toť teprve vskutku žít. Vskutku žít, toť teprve geniálnost. Geniálnost je jen silně vyvinutá sexualita.“ Odjinud, v kontrastu s malichernými a neuvědomělými ideály svých spolužáků a v souladu s Klímovou filozofií poněkud povýšeně (ale povýšenost je přirozeností Boha) hlásá: „Jen s rozpačitým studem ujímám se slova. Při pohledu na zázračnou skupinu čtyř vážných géniů, ó kterak cítím svoji malost! Každý z vás má svůj vznešený Cíl, objevil si smysl své bytosti. Pouze já nic takového nemám. Nanejvýš mohl bych říci, že cílem i smyslem mým je, a snad do smrti bude, hledání smyslu a cíle toho, sebe sama a svého tajemství[…] mé hledání sebe sama přineslo mně přece už jeden důležitý výtěžek, kterého se asi nikdy již, nikdy nespustím a který stavím proti vašim čtyřem ideálům. Zní: odlidštění, deamilizace, a stání se bohem, dosažení absolutnosti. Vaše ideály kotví vesměs na půdě ubožácké lidskosti, zvířeckosti, nejsou ideály. Bydlí všechny v jednom patře; můj o patro nad nimi. Nový není; byl vlastně vůdčí hvězdou lidské minulosti, aspoň té nejlepší. Dnešní doba o něm nechce vědět; a tím je odsouzena. Nechci si říci: Vše lidské, vše vezdejší je podstatně podmíněností, otrockostí, bědností; jest jen jeden Cíl, vpravdě důstojný: stát se nepodmíněným, suverénním - Bohem!“ Odjinudův proslov, jež byl pro ostatní přednesen záměrně provokativně a odsuzujíce, byl dle očekávání spolužáky zesměšněn a rozcupován jako sbírka překonaných frází. Přesto však všichni slavnostně odpřísáhnou, že se zde v tentýž den a čas opět sejdou za třicet let, aby mohli porovnat zda se drželi a nezřekli svých ideálů.

Dějství druhé

A stalo se. Pulec sešel, stal se z něj vyvrhel, kterého každý obloukem obcházel, aby mu nemusel zase půjčovat. Pohrdaje sám sebou neváhal se ponižovat a lichotit i těm, pro které měl před třemi desetiletími jen pohrdavý úsměšek. „Není smutnějšího nic nad pomyšlení, že celý život byl nadarmo. Ale kdyby aspoň všechno moje utrpení mohlo být nazváno tragédií. K tomu však je vše příliš malicherné a směšné. Modlívám se někdy: Pane, dej, ať aspoň poslední akt vyzní důstojně!“

Sešlý, unavený a vyhaslý Kantorka přivlekl svou lehce dementní dceru Doubravku, která se proň stala skutečným naplněním života, protože jeho velkolepé plány o poznání lidstva se scvrkly na několik prací o životě malého kmene Čuchonců a živil se dáváním hodin opožděným žákům. „Stal jsem se profesorem, raději říkám učitelem, poněvadž vyššího slova není než učitel. Ale zůstal jsem provždy žákem. Svoji smělou myšlenku: přehodnocení všech kulturních hodnot, dřímal jsem stále vysoko nad hlavou jako Camoens v mořském vlnobití svou Lusiadu. Avšak konečně jsem dospěl k resultátu, že to přece jen úkol přesahující síly člověka. Pochopil jsem, že nutno dříve studovat nejdůkladněji všechny jednotlivé kultury, ale že lidský život nestačí ani k řádnému prostudování kterékoli i sebemenší kultury. I umínil jsem si koncentrovat se na kulturu malého, ale velezajímavého národa Čuchonců.“ Svým spolužákům byl však k ještě většímu smíchu než Pulec, který si přes svou sebelítost uvědomoval svou ubohost a povrchnost mladických ideálů. Smáli se jeho Čuchoncům, ale i zaslepenosti, jež mu bránila prohlédnout, jak velkého vola dělá celému městu. Dřel se do úmoru, aby mohl své ženě dávat to nejlepší, jež jej tahá za nos s třiceti chlapy a své city dává Doubravce, o které ani matka neví, kdo je její otec.
Sexuální stroj Shoř, se svými děvkami nejhoršího ražení a ještě ošklivějšího vzhledu, nad kterými mohli ostatní jen zaplakat, své spolužáky trumfoval zákonnou manželkou - nesnesitelnou skrblivou a žárlivou semetrikou, jež v každém svém slově dávkovala kapku jedu.
K Pulcově cti nutno dodat, že se jeho snaha soustředila jen na chlast, který mu dával zapomenout. Zato Shoř i Kantorka se mohli přetrhnout, aby poklonkovali veleváženému a veleúspěšnému podnikateli a ministru Obnosu, který tak jediný naplnit své mladické krédo, byť pouze dočasně, protože krátce na to byl zatčen za nespočitatelné podvody, které mu pomohly dostat se ke svému světlu.
Ale ani Odjinud nenaplnil své životní předsevzatí, a byl těsně u cíle v Indii uštknut jedovatým hadem, kde se po vzoru Gautama Siddhárty snažil dojít k poslední ze všech pravd. „Ohromnými kroky blížil jsem se k Cíli cílů, k Cíli, za nímž není už dalších, jenž je věčným Božím Spočinutím v Sobě. Co den, to velké vítězství. Zázrak, že slabá duše vydržela všechny ty zlaté, sluneční údery… Již jsem stál na samém Prahu, jen dva tři dny - a bylo dosaženo; věděl jsem to jistě. Tu probudiv se jednou v poledne před svojí slují, spatřím, jak leží mně na nahém břiše smaragdové mládě, ne větší než naše ještěrka. Dojemně důvěřovalo v mou pohostinnost. V rozespalosti dopustím se sprostoty a máváním ruky je zaplašuju. Postaví se na ohonek a kousne mne trochu. Za čtvrt minuty začerná se mně před očima - vše kol mne roztočí se divě a vědomí zmizí - -“
Ale Klímovo drama se přes svou těžkost až nemožnost dočkalo hned několika divadelních zpracování: Pod režií Arnošta Goldflama v Brněnském HaDivadle (premiéra 4. května 1991, obnovená premiéra 20. prosince 1999), která patří mezi velmi zdařilé. Byť je určitou slabinou nezkrácené plné znění hry, které se tak natahuje na 3 hodiny a je pro diváka poněkud zdlouhavé. Velmi excentrický a odvážný byl pokus Miloše Štědroně o operní ztvárnění (premiéra ve Stavovském divadle 23. března 2003), ale rázné krácení hry na třetinu, ubralo celku smysl, který tak tiše vyzněl do prázdna. O další inscenaci se pokusila Ostravská Komorní scéna Aréna pod režií Ivana Krejčího (premiéra 3.května 2003).

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Hledání ztraceného času. 2. [díl], Ve stínu kvetoucích dívek (A l ombre des jeunes filles en fleurs (A la recherche du temps perdue II) )
Marcel Proust
Nakladatelství Odeon, 1979

Byla-li první část Hledání ztraceného času, Svět Swannových, věnována lásce či posedlosti Swannově, je druhý díl tohoto šestidílného cyklu zaměřen na milostná vzplanutí dospívajícího vypravěče (Marcela Prousta), i když děj samotný netvoří podstatu, ale jen jakousi spojnici mezi náladami, myšlenkami a pocity, jež mají více než k běžnému chápání literárního díla blíže k malířství, k němuž autor ostatně nijak neskrývaně odbíhá pro výpomoc a často po dočtení několika stránek nelze v čtenářově vědomí určit, zda slovní obrazy jež se mu objevují před očima pocházejí z knihy nebo ze silného prožitku impresionistické výstavy.
První vypravěčova láska, dcera Swanna a jeho ženy Odette de Crécy, Gilberta, je téměř logickým vyústěním obdivu k panu Swannovi, ke kterému přes znalost detailů jeho milostného života paroháče nekriticky vzhlíží, a jeho manželce, paní Swannové, jež je proň, přes propastný rozdíl v původu, etiketě, vychování i pohrdáním ze strany vypravěčovy rodiny ale i přátel Swanna, první dámou Paříže. Již v závěru první části se ještě v chlapeckém věku snažil přiblížit do blízkosti paní Swannové alespoň tím, že ji mohl potkávat na jejích pravidelných popoledních procházkách v Boloňském lesíku, a přátelství k její dceři, byť ze strany Gilberty bylo opětováno mnohem chladnějším a odměřenějším způsobem, se zdála být jen možností, dostat se do blízkosti svého idolu. Ale posedlá touha se velmi záhy přenesla právě na Gilbertu tak, že se naskýtala velká paralela mezi láskou Swanna a hlavního hrdiny, který se však narozdíl od svého staršího rodinného přítele, zdál v psychické oblasti mnohem více vyspělejší a byl schopen se svou nenaplněnou a nikdy nenaplnitelnou touhou mnohem lépe „bojovat“.

»Zármutek způsobený milovanou ženou může být trpký, i když zapadá mezi zaneprázdnění jinými starostmi a radostmi, které se této ženy netýkají a od nichž se naše pozornost odvrací jen tu a tam, aby se k němu opět vrátila. Ale když nás stihne - jako tomu bylo u mne - ve chvíli, kdy nás celé proniká štěstí z pohledu na tuto ženu, tu se naší dosud slunné, povznesené a klidné mysli zmocní náhlá skleslost, která v nás rozpoutá divokou bouři, v níž si nebýváme jisti, budeme-li schopni bojovat až do konce. Ta, jež vypukla v mém srdci, byla tak prudká, že jsem se vrátil domů otřesen a rozbolestněn, s pocitem, že nebudu moci vydechnout, nepůjdu-li hned zase zpátky, nevrátím-li se pod nějakou záminkou k Gilbertě. Ta by si ale řekla: „Zase on! Zřejmě si mohu všechno dovolit, pokaždé přijde znovu, tím poddajnější, čím nešťastnější odešel.“ Pak mě k ní nepřemožitelně lákaly mé představy; ty střídající se orientace, to prudké kousání mého vnitřního kompasu pokračovalo, i když jsem byl doma, a projevovalo se náčrtky dopisů protikladného znění, adresovaných Gilbertě.
Procházel jsem jedním z oněch shluků obtížných okolností, před jakými se obyčejně každý člověk několikrát v životě octne a jimž nečelí pokaždé, tedy v každém věku, stejně, i když se nezměnila jeho povaha - povaha sama, vytvářející naše lásky a skoro i ženy, které milujeme, ba snad také jejich chyby. V takových chvílích je náš život rozštěpen a jakoby rozdělen na vahách do dvou protilehlých misek, v nichž je celý obsažen. Jedna miska je zatížena naší touhou neznelíbit se a nezdát se příliš pokorný bytosti, kterou milujeme, aniž se nám daří jí rozumět, kterou však necháváme trochu stranou, poněvadž to máme za účelnější, aby se nepovažovala za nepostradatelnou, což by ji od nás odvrátilo; v druhé misce je utrpení - nikoli místně omezené ani částečné -, které nemůže být uklidněno jinak, než když se vzdáme úmyslu zalíbit se jí a úmyslu přesvědčit ji, že se bez ní můžeme obejít, a když k ní půjdeme. Ať někdo odebere z misky, na níž je hrdost, částečku vůle, kterou ze slabostí nechal věkem opotřebovat, ať přidá na misku, kde je zármutek, získané tělesné utrpení, jemuž dovolil, aby se zhoršilo, a místo odvážného řešení, které by převažovalo ve dvaceti letech, nás v padesáti poníží druhé, bez dostatečné protiváhy příliš ztěžklé. Tím spíš, že situace se sice opakují, ale zároveň mění, a je tedy možné, že člověk uprostřed nebo ke konci života prokáže sám sobě ochotně zhoubnou službu tím, že zkomplikuje lásku podílem zvyku, jaký mladistvý věk nezná, neboť ho zdržuje příliš mnoho jiných úkolů a je tedy méně volný.
Právě jsem napsal Gilbertě dopis, kde jsem vybouřil svůj vztek, neopomněl jsem však vyhodit bóji několika jakoby náhodných slov, na niž by má přítelkyně mohla navázat smíření; chvíli nato, když se vítr obrátil, oslovoval jsem ji něžnými větami volenými pro sladkost některých truchlivých výrazů, slov jako „nikdy víc“, tak pohnutlivých pro ty, kdo jich užívají, a tak protivných pro tu, která je bude číst, ať už proto, že je považuje za lživé a „nikdy víc“ překládá „hned dneska, kdybyste mě chtěla vidět“, nebo protože myslí, že jsou pravdivé, a vidí v nich jedno z těch oznámení konečného rozchodu, na nichž nám v životě vůbec nezáleží, jde-li o lidi, do nichž nejsme zamilováni. Ale protože dokud milujeme, jsme neschopni jednat jako důstojní předchůdci budoucí bytosti, jakou budeme, až přestaneme milovat, jak bychom si mohli plně představit duševní stav ženy, které jsme, i když jsme věděli, že jsme jí lhostejní, neustále připisovali ve svém blouznění, a abychom se ukolébali do krásného snu nebo utěšili ve velkém zármutku, stejnou řeč, jako kdyby nás milovala? Před myšlenkami a jednáním milované ženy stojíme podobně bezradně, jako snad stávali před přírodními úkazy první fyzikové (než se ustavila věda a vrhla do neznáma trochu světla). Nebo ještě hůř, jako tvor, pro jehož mysl by stěží existoval princip kauzality, tvor, který by nebyl schopen pochopit souvislost mezi jedním a druhým jevem a pro něhož by podívaná na svět byla mlhavá jako sen. Snažil jsem se ovšem uniknout z té zmatenosti a nalézt příčiny. Hleděl jsem dokonce být „objektivní“, a přihlížet proto bedlivě k nepoměru mezi Gilbertinou důležitostí pro mne a nejen mou důležitostí pro ni, ale i tou, jakou měla Gilberte pro jiné bytosti než pro mne, k nepoměru, který by mě, kdybych o něj nedbal, uváděl v nebezpečí, že budu pouhou laskavost své přítelkyně považovat za ohnivé vyznání a nějaký svůj směšný a zneucťující krok za prostý a půvabný pohyb vedoucí člověka ke krásné ženě. Ale vyhýbal jsem se také opačné krajnosti, při níž bych viděl v Gilbertině opoždění na nějaké schůzce nebo v projevu její špatné nálady nenapravitelné nepřátelství. Snažil jsem se najít mezi těmi dvěma stejně deformujícími optikami správné vidění skutečnosti; takřka početní zvažování, které jsem kvůli tomu prováděl, rozptylovalo poněkud mé utrpení; a ať už z poslušnosti k odpovědím čísel, ať proto, že jsem je nutil mluvit podle svého přání, rozhodl jsem se nazítří jít ke Swannovým; byl jsem šťasten, ale jen po způsobu lidí, kteří se dlouho trápí kvůli nějaké cestě, do níž se jim nechce, nedojedou však dál než k nádraží a vrátí se domů zas rozbalit svůj kufr. A poněvadž zatímco člověk váhá, sama představa možného rozhodnutí (ledaže tu představu umrtvil odhodláním vůbec se nerozhodnout) ukazuje, jako klíčící semeno naznačuje rudimenty rostliny, všechny podrobnosti, které by vznikly z provedeného skutku, řekl jsem si, že když jsem zamýšlel nestýkat se už s Gilbertou, bylo ode mne dost pošetilé trápit se tolik, jako bych tento úmysl musel uskutečnit, poněvadž když jsem se k ní měl nakonec vrátit, mohl jsem si ušetřit mnoho nejistot a bolestných předsevzetí.«


Vypravěč, poučen Swannovým osudem jaké jsou důsledky nešťastné lásky, sice dokázal nevtírat se do společnosti své milé, ale přese všechnu svou vůli se nedokázal vzdát alespoň odlesku aureoly její záře v podobě vyhasínající krásy její matky, kterou pravidelně navštěvoval v jejím salóně a ačkoliv dychtivě polykal jakoukoliv zmínku o Gilbertě, nenechal se zviklat několika zdvořilostními nabídkami na čaj, které, jak velmi dobře tušil, byly spíše příkazem milosrdné paní Swannové, jež se nemohla dívat na milostný zármutek svého nejmilejšího hosta. Ostatně dobrá společnost, narozdíl od Swanna, který byl nadále zván i do těch nejvyšších šlechtických kruhů, salón paní Swannové zcela ignorovala, a tak se v něm musela spokojit s několika manželkami vyšších úředníků a hovory se vedly jen na úrovni drbů o těch návštěvnících salónu, jež zrovna nebyly přítomny. Ostatně tento poznatek platí nejen pro salón paní Swannové na počátku 20. století, ale dá se interpolovat na 3 všech hovorů vůbec.
Vypravěč, stejně jako Swann, sice nebyl urozeného původu, ale v celém díle je vyznačen jasný předěl mezi měšťákem, který je sice bohatý, ale nemá to pravé vychování a srostlost s prostředím vyšších kruhů tak, že jeho snaha končí v nejlepším případě snobismem, a mezi šlechtickými kruhy, jež se sice nemohou po stránce výše duchovního života či inteligencí probíraných témat stavět nad měšťáky, ale převahu na nimi jim dává jejich výchova a etiketa. Vztah mezi vypravěčovými přáteli z měšťáckých a šlechtických kruhů se naoko vyznačuje vzájemnou ignorancí, za kterou se však ve skutečnosti skrývá závist a pohrdání na straně druhé.
Sondu do těchto vzájemných vztahů, jež se liší především tím, že jedni snobi jsou již od svého narození a druzí se jimi touží stát, ale úzkostlivě to skrývají, dává druhá část v níž se děj přesunuje do normandských mořských lázní v Balbecu, kde se schází představitelé vládnoucích úředníků a příslušníci již pohasínající šlechty.
Ale jak naznačuje název, Ve stínu kvetoucích dívek, je pozorování lidských vztahů a nepsaných společenských zákonů jakoby na druhé koleji a děj se vyznačuje především neuhasitelnou milostnou touhou, která hledá stále nové a nové objekty, pro které by mohla vzplát neuhasitelným plamenem.
Hlavní motiv této části, hlouček mladých dívek toulající se na mořské pláži, má opět více než k literatuře blíže k jiným formám vyjádření. Proměnlivé moře je v pohybu na chvíli spoutáno malířským štětcem a mladá voňavá těla dívek i jejich dívčí bezprostřední veselost se dá spíše charakterizovat polyfonní skladbou.

»Vystoupil jsem z výtahu, ale místo abych šel k svému pokoji, zamířil jsem chodbou dál, protože v té době poschoďový sluha, ač se bál průvanu, otvíral koncové okno, které nevedlo k moři, ale směrem k návrší a do údolí, avšak nikdy je pohledu nenabízelo, protože mělo tabulky z neprůhledného skla a bylo obyčejně zavřeno. Zastavil jsem se u něho na krátkou chvíli, abych vykonal pobožnost před „vyhlídkou“, kterou pro jednou odhalovalo za návrším, o něž se opíral hotel a na němž stál jediný dům, ale trochu opodál, takže perspektiva a večerní osvětlení zachovávaly jeho objem, dodávaly mu však drahocennou výzdobu a sametové pouzdro jako některé z těch miniaturních budov, klenotnicky zpracovanému smaltovému kostelíku nebo kapličce, sloužícím za relikviář, které se jen občas ukazují věřícím, aby je uctívali. Ale ta chvíle adorace trvala už příliš dlouho, nebo sluha držící v ruce svazek klíčů mě druhou rukou pozdravil, dotknuv se své kostelnické čepičky, ale v tom večerním čistém a svěžím vzduchu ji nesmekl, nýbrž jen zavřel obě okenní křídla jako víko schránky s ostatky a skryl mému zbožňování zdrobnělé budovy i zlaté relikvie.
Vešel jsem do svého pokoje. S postupem roční doby se měnil obraz, který jsem oknem viděl. Zpočátku tam bývalo jasno a jen za špatného počasí se šeřilo; tehdy se moře v modrozeleném skle, vzdouvaném oblými vlnami, moře zasazené do železných rámů mého okna jako do olověných pásků barevné gotické vitráže třepilo po celé hluboké a skalnaté obrubě zálivu v trojúhelnících, lemovaných nehybnou pěnou, načrtnutou tak lehounce, jako když kreslil peří nebo chmýří Pisanello, a ustálenou oním neporušitelným a smetanovitým, bílým emailem, představujícím na Galléových sklenářských výrobcích vrstvu sněhu.
Dny se brzy zkrátily a ve chvíli, kdy jsem vcházel do pokoje, se fialové nebe, které vypadalo jako stigmatizované ztuhlou geometrickou, pomíjivou a oslňující tváří slunce (připomínající znázornění nějakého zázračného znamení, nějakého mystického zjevení), sklánělo k moři na stěžejích obzoru jako náboženský obraz nad hlavním oltářem, kdežto různé části západu, vystavené na skle nízkých mahagonových knihovniček, seřazených podél zdí a které jsem v duchu spojoval s kouzelným obrazem, od něhož se odpojily, vypadaly jako různé výjevy, namalované starým mistrem pro některý cech na ozdobnou truhlu, jejíž rozebrané části se teď skvějí jedna vedle druhé v muzeu, takže jedině fantazie návštěvníka je vrací na jejich místo na podstavcích retabula.
O několik týdnů později, když jsem se vracel do pokoje, slunce bylo už zapadlé. Podobný pruhu oblohy, jaký jsem vídal v Combray nad kalvárií, když jsem se vracel z procházky a chystal se ještě před večeří seběhnout do kuchyně, pruh rudého nebe nad mořem, hutný a ostře neříznutý jako kus masového rosolu, a brzy nato, na moři už chladném a modrém jako ryba zvaná parnice, nebe stejně růžové jako losos, jakého si za chvíli třeba objednáme v Riva-Belle, oživovaly mou radost, že než pojedu k večeři, převléknu se do fraku. Na moři u samého břehu se pokoušela zvedat pára, jedna vrstva nad druhou ve stále širších stupních, pára černá jako saze, ale také hladká, soudržná jako achát a viditelně těžká, takže její nejvyšší vrstvy se nakláněly přes deformovaný dřík až mimo těžiště těch, které je dosud podpíraly, a zdálo se, že tuto nejistou konstrukci, sahající až do půli nebe, každou chvíli strhnou a shodí do moře. Pohled na velkou loď, vzdalující se jako noční poutník, působil na mne týmž dojmem, jaký jsem pocítil ve vlaku, totiž že jsem osvobozen od povinnosti spánku a uzavření v pokoji. V tom, kde jsem byl, jsem se ostatně necítil uvězněn, protože za hodinu jsem ho měl opustit a nastoupit do kočáru. Lehl jsem si na postel; a jako bych byl na lehátku některé z lodí, které jsem viděl dost zblízka a které by člověk v noci užasle pozoroval, jak se pomalu sunou tmou, podobné zasmušilým a mlčenlivým labutím, ale labutím, které nespi, byl jsem ze všech stran obklopen obrazy moře.
Velmi často však to byly skutečně pouhé obrazy; zapomínal jsem, že pod jejich barvou se hloubí smutná prázdnota pláže, kde se prohání nepokojný večerní vítr, který jsem po příjezdu do Balbecu tak úzkostlivě pociťoval; ostatně ani ve svém pokoji, ač j sem byl tak zaujat dívkami, které jsem viděl na hrázi, neměl jsem již dost klidu ani dost nestrannosti, aby ve mně mohly vzniknout opravdu hluboké dojmy z krásy. Očekávání večeře v Riva-Belle mě uvádělo do ještě frivolnější nálady a má mysl, pobývající v těch chvílích na povrchu mého těla, jež jsem se chystal obléci tak, aby se jevilo co nejpříjemnější pohledům žen, které na mě budou pohlížet v osvětlené restauraci, nebyla schopna vkládat pod barvu věcí hloubku. A kdyby pod mým oknem nebyl šuměl jako vodotrysk, jako ohňostroj života neúnavný, i půvabný let jiřiček a vlaštovek, spojujících interval mezi rovným vzepětím do výšky a nehybnou čárou dlouhých, vodorovných I brázd, byl bych si mohl myslet - nebýt půvabného zázraku onoho přirozeného a místního jevu, poutajícího krajiny, které jsem měl před očima, ke skutečnosti -, že je to pouhý každý den obnovovaný výběr obrazů, vystavovaných zcela náhodně v místě mého pobytu, aniž k němu nutně mají nějaký vztah. Jednou to byla výstava japonských rytin: vedle úzkého výseku rudého slunce, kulatého jako měsíc, vypadal žlutý mrak jako jezero, na jehož pozadí se rýsovaly černé meče stejně jako stromy na jeho břehu, něžně růžový pruh, jaký jsem nikdy neviděl od své první krabice s barvami, vzdouval se jako řeka, na jejíchž obou březích čekaly loďky jakoby na suchu, až je někdo stáhne do proudu. S pohrdlivým, znuděným, lehkomyslným pohledem sběratele nebo ženy, která se mezi dvěma společenskými návštěvami zastavila v galérii, jsem si říkal: „Ten západ slunce je zajímavý, je to jiné, ale vlastně jsem takové věci už viděl, stejně jemné, stejně překvapivé jako tohle.“ Víc požitku jsem míval za večerů, kdy velká loď, pohlcená a zkapalněná . obzorem, jevila se mým očím v tak stejných barevných tónech jako on - podobná impresionistické malbě -, až se zdálo, že je i z téže hmoty, že její trup a lanoví, v něž se zúžila a zprůsvitněla, jsou jen vystřiženy z parnaté modře oblohy. Občas oceán vyplňoval skoro celé mé okno, zvýšené ještě pruhem nebe vroubeným jen nahoře čárou stejně modrou jako moře, kterou jsem taky proto za moře považoval, a vděčící za svou odlišnou barvu jen světelným efektům. Jindy bylo moře namalováno jenom na dolejšku okna, jehož zbylá část byla zaplněna tolika mračny hnanými proti sobě ve vodorovných pruzích, že tabulky vypadaly, jako by umělec chtěl z vlastního rozhodnutí, nebo protože se na to specializoval, podat „studii mraků“, kdežto různé vitríny knihovny, ukazující podobné mraky, ale z jiné části oblohy a světlem odlišně zbarvené, představovaly, jak se zdálo, ona u některých soudobých mistrů oblíbená opakování jednoho a téhož motivu, zachyceného vždy v různých denních dobách, která je však možno nyní při stabilnosti umění vidět všechna pohromadě v jednom a témž pokoji, provedená v pastelu a zasklená. A někdy doplnila jednotvárnou šeď nebe a moře trocha rafinovaně vybrané růžovosti, zatímco nějaký drobný motýlek, který usnul dole na okně, jako by označoval svými křídly dole na této „harmonii v šedé a růžové“ po způsobu Whistlerově oblíbený podpis mistra z Chelsea. I sama růžovost se ztrácela, nebylo už nač se dívat. Na okamžik jsem vstal, a než jsem si zas lehl, zatáhl jsem velké záclony. Nad nimi jsem z postele viděl čáru světla, která tam zůstávala a postupně se tenčila, ale nerozesmutňovalo mě to a nelitoval jsem, že tak nechávám umírat nad záclonami chvíli, kdy obvykle bývám u stolu, nebol jsem věděl, že ten den je jiného druhu než ostatní, že je delší jako dny polární, které jsou přerušovány nocí jenom na několik minut; věděl jsem, že z kukly tohoto soumraku se chystá vystoupit v zářivé proměně nádherné osvětlení rivabellské restaurace. Řekl jsem si: „Je čas,“ protáhl jsem se na posteli, vstal jsem a dal se do posledních příprav; a nalézal jsem půvab v těch neužitečných chvílích, zbavených jakéhokoli hmotného břemene, v nichž jsem, zatímco druzi dole večeřeli, používal svých sil, nastřádaných za té podvečerní nečinnosti, jen k osušování vlastního těla, k oblékání smokingu, k uvazování kravaty, ke všem těm gestům vedeným již očekávaným požitkem, že znovu spatřím ženu, jíž jsem si v Riva-Belle naposledy všiml a která se na mne, jak se mi zdálo, dívala a odešla na chvilku od stolu možná jen proto, že doufala, že půjdu za ní; s potěšením jsem se opatřoval všemi lákadly, abych se cele a odpočatě oddal novému, svobodnému, bezstarostnému životu, v němž se budu při své váhavosti opírat o Saint-Loupův klid a vybírat si z plodů přírody a cizokrajného zboží ze všech zemi světa takové, které by upraveny v nezvyklá jídla a objednány mým přítelem zlákaly mou mlsnost nebo mou obraznost.«


Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Nahý oběd (The Naked Lunch)
William Seward Burroughs
Nakladatelství Maťa, 2003
ISBN 80-7287-063-7

William Seward Burroughs se od roku 1944 na patnáct let stává těžce drogově závislým, kdy experimentoval snad se všemi možnými i nemožnými psychotropními látkami. Své zkušenosti z tohoto období líčí jednak ve své první novele Feťák (Junkie, 1953, I. necenzurované vydání 1977) a jednak v zápiscích, které si po dobu své závislosti vedl, jež byly vydány pod názvem Nahý oběd (The Naked Lunch, 1959):

„Z Choroby jsem se probral ve věku čtyřiceti pěti let, klidný, tichý, duševně zdráv a celkem v pořádku až na ochablá játra a vzhled vypůjčeného těla společný všem, kteří Chorobu přežijí… Většina z nich si delirium podrobně nepamatuje. Já jsem si zřejmě dělal o něm i o chorobě podrobné zápisy. Vůbec si totiž nepamatuji, že bych někdy tyto poznámky, jež byly nyní vydány pod názvem Nahý oběd, psal. Titul navrhl Jack Kerouac. Až do mého současného uzdravení jsem vůbec nechápal, co tento název vlastně znamená. Je v něm přesně to, co vypovídají slova: NAHÝ oběd - zmrazená chvíle, kdy každý vidí, co je na konci každé vidličky.
Chorobou je míněna drogová závislost a já byl narkomanem patnáct let. Když říkám narkomanem, myslím tím závislost na tvrdých drogách (obecné označení pro opium či jeho deriváty, včetně všech syntetik od demerolu po palfium). Drogu jsem užíval v mnoha podobách: morfium, heroin, delaudid, eukodal, pantopon, diocid, diosan, opium, demerol, dolophin, palfium. Kouřil jsem ji, jedl a šňupal, píchal si ji do žíly, do svalu i pod kůži, zasunoval do konečníku. Jehla není důležitá. Ať už drogu kouříte, šňupete nebo si ji strkáte do zadku, výsledek je stále stejný: závislost. Pokud mluvím o závislosti, nemám tím na mysli kif, marihuanu, libovolné úpravy hašiše, mezkalin, Bannisteriu Caapi, LSD6, posvátné muchomůrky či jakoukoli skupinu halucigenů… Neexistuje žádný důkaz, že by užívání halucigenu vedlo k fyzické závislosti. Jejich účinek je fyziologicky protikladný účinkům tvrdých drog. Politováníhodný zmatek mezi oběma skupinami povstal kvůli horlivosti amerických a jiných oddělení pro boj s narkotiky.“


Knihu začal Burroughs psát v roce 1954 v Tangeru (Maroko), jež ležel v tehdejší mezinárodní zóně - odtud často používaný pojem Interzóna, kde nalezl velkou svobodu i dostatečné množství drog a mladých chlapců (Burroughsova homosexualita se prolíná celým románem). Zároveň si jej nikdo nevšímal a jeho sousedi jej nazývali „Pan Neviditelný“. V roce 1957 k němu přijel Jack Kerouac pomoci román přepisovat. Rukopis se válel v všude po pokoji, na podlaze a jeho listy poletovaly i na zahradě. Musel toho však nechat, protože začal mít halucinace a záchvaty šílenství, jež mu nedávaly spát. Do stejných stavů dostával rukopis i Allena Ginsberga, kterému části románu chodily v dopisech do New Yorku. Velmi výstižně Nahý oběd Ginsberg charakterizoval ve svém Kvílení: „[Nahý oběd], který každého dožene k šílenství“. Později do Tangeru přijel i Ginsberg a společnými silami dali román dohromady. Poprvé byl publikován v roce 1959 v Paříži, ve Spojených Státech byl krátce po svém vydání v roce 1966 pro údajnou obscenitu úředně zakázán. Po několika soudních procesech, ve kterých mimo jiné svědčil i Ginsberg, byl zákaz zrušen a otevřela se tak cesta k vydání dalších „problematických“ románů jako byl Obratník raka Henryho Millera, Odysseus Jamese Joyce či Milenec lady Chatterleyové D. H. Lawrence. (120 dnů Sodomy Markýze de Sade mohlo být vydáno až v roce 1989.)

Nahý oběd po svém vydání samozřejmě vzbudil odmítnutí a odpor široké i literární veřejnosti, ale díky několika literátům, kteří se snažili pomocí Burroughsovy knihy zviditelnit, se jí dostalo částečného uznání a dnes je považována za Burrougsovu nejlepší knihu a za jedno z nejlepších děl 20. století vůbec.
Samotná podstata knihy ovšem není ve formě zmatených zápisků či oplzlých homosexuálních fantazií napůl šíleného narkomana, za něž byla a dosud je považována. Není ani oslavou či naopak varováním před omamných světem drog, a rovněž se nejedná o pornografii. Burroughs knihu nepsal s úmyslem šokovat, ale očistit se. Zveřejnění knihy pak mělo ve svém podtextu boj za svobodu slova i vlastního myšlení, jež se podvědomě cenzuruje tak, aby myslelo jen tak, jak to schvaluje okolní společnost či vládnoucí aparát. Ne nadarmo.
Důležitost a aktuálnost knihy, jež dále roste se zvyšující se snahou o konformitu s davem, úsilím neodlišovat se a podřídit se, prodat se i svou osobní svobodu, jen když budu vykoupen, nastiňuje Allen Ginsberg v rozhovoru ze září 1993:

„Nahý oběd je jednou z nejvýznamějších knih tohoto století. Především je to hrozná sranda a najdeme v ní nespoutaný humor. Je to skvělá satira na mnoho moderních amerických mýtů - na reklamu, policii, diplomacii a vládu. Zároveň ale čtenáři umožňuje poznat, co je na vládě a na řádu policejního státu špatného. Stejně jako je Orwellův román 1984 esejem o politice anglického jazyka, Nahý oběd je jistým způsobem hrdinská kniha o odporu proti zpracování člověka a pronikání do jeho soukromí, které provádí stát a najatí manipulátoři jazyka a obrazů. Burroughs ve svém díle neustále nabízel čtenářům prostředky k obraně - jak s pomocí metody střihů prorazit mlhu jazyka, kterou vláda vypouští, aby lidem vypláchla hlavy. Je to příručka, jak se bránit totalitnímu brainwashingu, a když si Nahý oběd přečtete, jste v průběhu četby svým způsobem chytřejší než na začátku. Jste skeptičtější. Také metoda, jakou je kniha napsána, je velice zajímavou aplikací všech spisovatelských technik tohoto století na románovou formu, včetně koláží, montáže a střihu. Samozřejmě se také obrací k podvědomí a hodně jeho obrazů je převzato ze snů. V knize tedy hraje svou roli jak podvědomí, tak vědomí, a najdeme v ní velice hluboký rozměr lidského uvědomování. Vše je ve velice ostrých obrazech, protože Burroughs v obrazech uvažuje.
Mezi mladými v Americe je nyní velice oblíben - určitě k tomu napomohl i Cronenbergův Nahý oběd. Burroughs má ohromný vliv na moderní rockovou muziku, a zvlášť v oblasti ‚střihů’ ovlivňuje lidi jako jsou Sonic Youth, David Bowie, Lou Reed, a dokonce i Bob Dylan.“


Pro ilustraci Burroughsova kolážového stylu, použitého slovníku i častých homosexuálních námětů přikládám krátkou ukázku:

HASSANOVA KRAVÁLNA

Pozlátko a rudý plyš. Rokokový bar, v pozadí růžová mušle. Vzduch je přesycený odporně sladkou substancí připomínající zkažený med. Muži a ženy ve večerních šatech srkají alabastrovými brčky namíchané koktejly. Na barové stoličce, potažené růžovým hedvábím, sedí nahý Hlavoun z Blízkého východu. Dlouhým černým jazykem vylizuje z křišťálového poháru teplý med. Jeho genitálie mají dokonalé tvary - obřezaný úd, černé blyštivé ochlupení. Rty má tenké a modrofialové, jako hubičku penisu, oči prázdné hmyzím chladem. Hlavouni nemají játra a živí se výlučně sladkostmi. Hlavoun postrkuje štíhlého světlovlasého mladíka k divanu a zručně ho svléká.
„Stoupni si a otoč se,“ nařizuje mu telepatickými piktogramy. Pruhem rudého hedvábí svazuje chlapci ruce za zády. „Dneska večer to sjedeme až do konce.“
„Ne, ne!“ ječí chlapec. „Ano. Ano.“
Ocasy ejakulují v tichém „ano“. Hlavoun roztáhne hedvábný závěs a odkrývá šibenici z teakového dřeva před nasvícenou stěnou z rudého křemene. Šibenice stojí na stupínku z aztéckých mozaik
Hoch se s dlouhým „ÁÁÁÁÁÁÁCH“ hroutí na kolena, sere a chčije hrůzou. Mezi stehny cítí teplé sračky. Rty i hrdlo mu zalévá mohutná vlna horké krve. Jeho tělo se smršťuje do fetální polohy a do tváře mu stříká horké semeno. Hlavoun nabírá z alabastrové mísy teplou parfémovanou vodu a vážně a zadumaně omývá chlapcovu zadnici i ocas a pak ho osušuje hebkým modrým ručníkem. Chlapcovým tělem probíhá hladivý závan tepla a ježí se mu vlasy. Hlavoun chytá chlapce pod prsy a zvedá ho na nohy. Drží hocha za oba svázané lokty, postrkuje ho po schůdcích a pak pod oprátku. Stojí před ním a oběma rukama drží oprátku.
Hoch hledí do Hlavounových očí, prázdných jako obsidiánová zrcadla, jako tůně černé krve, jako - násypky ve stěnách toalety, do očí spějících k Poslední erekci.
Starý popelář, tvář jemnou a žlutou jako čínská slonovina, vytrubuje na svou promáčklou mosaznou trubku Zhoubu a mor a budí španělského pasáka, kterému stojí. Kurva se potácí ven, do prachu, sraček a chumlu mrtvých koťat, vleče žoky potracených plodů, potrhaných kondomů, zakrvácených vložek a sraček zabalených do ostře barevných komiksů.
Rozlehlý nehybný přístav s měňavou vodou. Na zakouřeném obzoru plane opuštěná naftová studna. Zápach ropy a výkalů. Černou vodou plují nemocní žraloci s absťákem, z hnijících jater se jim valí oblaka síry, a naprosto ignorují zkrvaveného padlého Ikara. Nahý Mr. Amerika, rozpálený láskou k vlastnímu tělu, vykřikuje: „Moje prdel přivede do rozpaků celý Louvre! Prdím ambrózii a seru hovna z ryzího zlata! Z ptáka mi v ranním slunci tryskají heboučké diamanty!“ Řítí se z osleplého majáku, libá se a honí si před černým zrcadlem ocas, plachtí šikmo dolů, s tajemnými kondomy a mozaikou tisíců i novin, potopeným městem z červených cihel, aby nakonec přistál v černém blátě mezi plechovkami a lahvemi od piva, gangstery zalitými do betonu a nesmyslnými pistolemi rozklepanými na placku, aby tak unikly kontrole krátkých palných zbraní prováděné chtivými balistickými experty. Čeká na pomalý striptýz eroze s fosilními pohlavními orgány.
Hlavoun přetahuje chlapci oprátku přes hlavu a mazlivě mu za levým uchem utahuje uzel. Hochův pyj je smrštěný, koule ztvrdlé. Hledí přímo před sebe a zhluboka oddechuje. Hlavoun se krade kolem hocha, oštipuje ho a mazlí se s jeho genitáliemi v hieroglyfech frašky. Přesunuje se v sérii nárazů za hocha a vráží mu svůj ocas do zadku. Stojí a pohybuje se s kývavým kroužením.
Hosté dělají jeden na druhého psst, šťouchají do sebe a hihňají se. Hlavoun náhle vystrkuje chlapce, osvobozeného od jeho ocasu, vpřed, do volného prostoru. S dlaněmi na jeho kyčelních kostech chlapce vyrovnává, natahuje stylizované hieroglyfické paže a láme mu vaz. Chlapcovým tělem probíhá chvění. Jeho přirození se zvedá ve třech velkých vzkypěních, které mu nadnáší pánev, a okamžitě ejakuluje.
Před očima mu explodují zelené záblesky. Sladká bolest zubů se řítí jako střela krkem a páteří do slabin a smrštuje tělo v křečích rozkoše. Celé tělo se valí ocasem ven. Vymrštěno konečnou křečí letí jeho sperma přes rudou stěnu jako povětroň.
S hebkým dráždivým sáním klesá bludištěm šestákových podloubí a sprostých obrázků.
Ze zadku mu tryskají sračky. Prdy otřásají jeho štíhlým tělem. Za velkou řekou vybuchují v zelených trsech ohňostroje a rakety. Slyší slabé pufání motorového člunu v přítmí džungle... Pod tichými křídly komárů Anopheles.
Hlavoun si opět navléká chlapcovo tělo na ocas. Hoch se svíjí, nabodený jako harpunovaná ryba. Hlavoun se pohybuje na chlapcových zádech a tělo se mu smrštuje v plynulých vlnách. Chlapci vytéká z polootevřených, sladkých a ve smrti vzpurných úst krev a stéká mu po bradě. Hlavoun klesá s pozvolným, ukojeným žuchnutím.
Místnost s modrými stěnami, bez oken. Dveře zakrývá špinavý růžový závěs. Po stěně se plazí červené štěnice a hromadí se v rozích. Uprostřed pokoje brnká nahý hoch na dvoustrunnou loutnu údem a sleduje arabesky na podlaze. Další chlapec leží na zádech, kouří hašiš a kouř vyfukuje na svůj ztopořený ocas. Hrají na posteli s tarokovými kartami o to, kdo bude koho šoustat. Švindl. Rvačka. Kouli se po podlaze, určí a prskají jako mladá zvířata. Poražený sedí na podlaze, bradu na kolenou a olizuje si zlomený zub. Vítěz se otočil na lůžku a předstírá spánek. Kdykoliv se k němu druhý chlapec přiblíží, kope po něm nohama a brání se. Ali ho chytá za holeň, strká si jeho kotník do podpaží a rukou mu obepíná lýtko. Chlapec hledí znepokojeně a vážně Alimu do tváře. Druhý kotník spoután. Ali překuluje chlapce na ramena. Chlapcův ocas se mu tyčí nad pupkem, volně se nadnáší a chvěje. Ali si pokládá jeho ruce za hlavu. Plive si na ocas. Když ho zasune, druhý hoch zhluboka zasténá. Ústa, potřísněná krví, se společně šklebí. Ostrý zatuchlý pach penetrovaného konečníku. Nimun zajíždí dovnitř jako klín a vymítá z druhého ocasu semeno, které vystřikuje v dlouhých žhavých dávkách. (Autor si všiml, že arabské ocasy bývají většinou široké a mají tvar klínu.)
Satyr a nahý řecký mladík, oba s akvalungy, vykreslují v obří váze z průhledného alabastru balet pronásledování. Satyr chytá chlapce zepředu a točí s ním dokola. Pohybují se trhavě jako ryby. Hoch vypouští z úst stříbrný proud bublinek. Bílé sperma tryská do zelené vody a líně se vznáší kolem proplétajících se těl.
Černoch něžně zvedá nádherného čínského chlapce do hamaky. Dává si jeho nohy za hlavu a sedá si. Zasouvá ocas do chlapcovy štíhlé a pevné zadnice. Houpe něžně hamakou sem a tam. Hoch ječí, podivně vysoké kvílení nesnesitelné rozkoše.
Javánský tanečník ve zdobeném otáčivém křesle teakového dřeva, zasazeném do lůžka z vápencových zadnic, si s rituálními pohyby stahuje na ocas amerického chlapce - rusé vlasy, jasně zelené oči. Hoch sedí, nabodnut, a hledí na tanečníka, jenž se vrhá v kruhových otočkách kupředu a zanechává po sobě na sedadle něco tekutého. „Jééééééé!“ vřeští chlapec a jeho sperma stříká tanečníkovi na hubenou hruď. Jeden cákanec zasáhl koutek tanečníkových úst. Chlapec mu ho otírá prstem a směje se: „Vole, teda tomu říkám vejcuc!“
Dvě arabské ženy se zvířecími rysy stáhly malému francouzskému chlapci trenýrky. Šoustají ho rudými gumovými ocasy. Hoch vrčí, hryže, kope a kroutí se v snách, zatímco se jeho ocas zdvihá a ejakuluje.
Hassanova tvář otéká, naběhlá krví. Rty mu fialoví. Svléká si oblek z bankovek a vrhá se do otevřeného sejfu, který se bezhlučně zavírá.
„Tady je Síň svobody, lidičky!“ ječí s falešným texaským přízvukem. Má desetigalonový klobouk a kovbojské boty, tančí Jig Rozpouštěčů a končí groteskním kankánem na melodii „She Started a Heat Wave“.
“Nechte to bejt! A odteďka není žádná díra zakázaná!!!“
Páry, zapřažené do barokních postrojů s umělými křídly, kopulují ve vzduchu a vřískají jako straky. Artisté na visutých hrazdách stříkají do prostoru jediným jistým vzájemným dotekem. Provazochodci kouří obratně jeden druhého, balancují riskantně na žerdích a židlích nakloněných nad prázdnem. Teplý vítr přináší z mlžných hloubek vůni řeky a džungle.
Chlapci se po stovkách propadají střechou, mrskají sebou na koncích lan a kopou okolo sebe. Hoši visí v různých úrovních, někteří těsně pod stropem, jiní ani ne deset centimetrů nad podlahou. Nádherní chlapci z Bali a Malajsie, mexičtí Indiáni s nelítostnými a nevinnými tvářemi a s jasně rudými dásněmi. Černoši (pozlacené prsty, nehty a ochlupení), Japonci, hladcí a bíli jako porcelán, benátští mladíci s vlasy jako od Tiziana, Američané s blonďatými nebo černými kudrnami, které jim padají do čela (hosté jim je něžně odhrnují zpátky), podmračení blonďatí Poláci se zvířecíma hnědýma očima, arabští a španělští chlapci z ulice, rakouští hoši, růžoví a jemní, s nepatrným stínem světlého ochlupení, jízliví němečtí výrostci s jasně modrýma očima křičí „Heil Hitler!“, když se pod nimi otvírají padací dveře. Sollubové serou a kňučí.
Mr. Prachy Vulgáro žvýká nechutně a oplzle havana, rozvalený na floridské pláži a obklopený samolibě se šklebícími blond'áčky, které všechny zneužívá:
„Tenhle maník má teda Lataha, co si ho dovez z Indočíny. Počítá totiž, že Lataha oběsí a pošle svejm přátelům televizní šot k Vánocum. Tak si teda pořídí dva špagáty - jeden pofírovanej tak, aby se vytáhnul, a ten druhej teda jako ten pravej. Ale ten Latah s nim byl na kordy, a tak se teda oblíknul jako Mikuláš a pořádně s nim zatočil. Začalo svítat. Ten chlapík si navlík jeden špagát, a Latah, jak už to Latahové dělaj, si teda navlík ten druhej. A když se propadlo otevřelo, chlapík se oběsil doopravdy a Latah tam zvostal se švindl vytahovací gumovou mašlí. No, a ten Latah pak napodobil každý jeho škubnutí a křeč. Vytek třikrát.
Pěkně mazanej mladej Latah, prostě si dal majzla. Nechám ho asi makat v jedný svý fabrice jako expedienta.“
Aztéčtí kněží svlékají z Nahého mladíka roucho z modrého peří. Přehýbají ho zády přes vápencový oltář, přes hlavu mu nasazují křišťálovou lebku a obě hemisféry upevňují vpředu i vzadu křišťálovými šrouby. Přes lebku se valí vodopád a láme hochovi vaz. Ejakuluje v duze proti vycházejícímu slunci.
Vzduch vyplňuje ostré bílkovinné aroma semene. Hosté přejíždějí rukama po škubajících se chlapcích, kouří jim ocasy a věší se jim na záda jako vampýři.
Nazí ochránci přináší železné plíce, plné paralyzovaných mladíků.
Slepí hoši tápou z obrovských koláčů, zchátrali a zdegenerovaní schizofrenici se vymršťují z gumové kundy, z černé tůně vstávají chlapci se strašlivou kožní chorobou (líné ryby oťukávají žlutá lejna na hladině).
Muž s bílou vázankou ve frakové košili, až na černé podvazky od pasu dolů nahý, hovoří uhlazeným tónem se Včelí královnou. (Včelí královny jsou staré ženy, které se obklopují teplouši, aby tak vytvořily „roj“. Je to poněkud podivný mexický zvyk.)
„Ale kde je to sousoší?“ Mluví pouze jedna strana obličeje, druhou zmítá Mučení milionů zrcadel. Divoce masturbuje. Včelí královna o ničem neví a pokračuje v rozhovoru.
Pohovky, křesla i celá podlaha se začínají chvět a vytřásají hosty, až se z nich stávají rozmazaní šedí duchové, ječící v agonii ocasů.
Dva chlapci si honí pod železničním mostem ocasy. Vlak prochvívá jejich těly, ejakuluje je a mizí se vzdáleným hvizdem. Žáby kvákají. Chlapci si smývají semeno z hubených hnědých pupků.
Kupé: Dva mladí feťáci s absťákem na cestě do Lexingtonu ze sebe rvou kalhoty v křečích chtíče. Jeden z nich si potírá ocas mýdlem a vráží ho druhému do zadku jako vývrtku. „Jéééééééééžiš!“ Oba okamžitě ejakulují a vstávají. Oddalují se od sebe a natahují si kalhoty.
„Starej doktůrek v Marshallu píše tinkturu a olivový olej.“
„Hemeráky přestárlý matky, má je celý obnažený, krvácí a vříská po syrový Černý sračce, teda jako Černým haši... Doktore, ksakru, představte si, že by to byla vaše máma, olepená špitálskejma vyluhovadlama, a odporně by celá všade smrděla... Tak mámo, kdy už se ti ksakru ta pánev rozloží, už se mi teda parádně ekluješ.
“ „Tak už dost, napište mu ten recept.“
Vlak se dál prodírá neony ozářenou mlhavou červnovou nocí.
Obrázky mužů a žen, chlapců a dívek, zvířat, ryb i ptáků, kopulační rytmus světa proplouvá místností, ohromný modrý příliv života. Vibrující bezhlasý bzukot hlubokého pralesa - náhlé ticho měst, když feták natahuje ruku po droze. Chvíle znehybnění a zázraku. Dokonce i těm, co dojíždějí z předměstí se vzrušením ucpou cholesterolové spoje, hučí a touží po styku.
Hassan vříská: „To je tvoje dí1o, A. J.! Zkazil jsi mi celý večírek!“
A. J. na něj hledí, tvář nepřístupnou jako vápenec: „Jdi do prdele, ty rozpouštěcí hnědá tlamo.“
Horda chtíčem šílených Američanek vniká dovnitř. Mokvající kundy, z farmy i z výletního ranče pro kovbojíčky, z bordelu, z fabriky, z venkovského klubu, z kůlny i předměstí, z motelu, jachty a koktejlového baru, ze sebe svlékají jezdecké obleky, lyžařské kombinézy, večerní šaty, džíny, odpolední šaty, šaty z kartounu, plavky a kimona. Ječí a řvou, vyjí a sápou se na hosty jako hárající čubky posedlé vzteklinou. Zahryzávají se do oběšených chlapců a ječí: „Ty buzíku jeden! Ty bastarde! Mrdej mě! Mrdej mě! Mrdej mě!“ Hosté se dávají s jekotem na útěk, kličkují mezi oběšenými hochy a převrhují železné plíce.
A. J.: „Přivolejte mé Švýcary, proklatě! Ochraňte mě před těma čubkama!“
Mr. Hyslop, sekretář A. J., vzhlíží od svého komiksu: „Švýcaři se už přece rozpustili.“ (Rozpouštění znamená v tomto případě štěpení bílkovin a rozložení na kapalinu, jež je pak absorbována jinou protoplazmickou bytostí. Hassan, nechvalně známý rozpouštěč, z toho měl v tomto případě zřejmě profit.)
A. J.: „Ulejvácký hulibrkové! Co si má člověk bez Švýcarů počít? Vážení pánové, stojíme zády ke zdi. V sázce jsou naše vlastní ocasy. Stůjte při mě, ať nemohou vtrhnout na palubu, Mr. Hyslop, a rozdejte mužům palné zbraně.“
J. tasí námořnickou šavli a začíná dekapitovat americká děvčata. Bujaře si přitom zpívá:
Patnáct mužů na hrudi mrtvýho
Johoho a láhev rumu
Chlastaj a dábel se už postaral o zbytek
Johoho a láhev rumu
Mr. Hyslop, otráveně a rezignovaně: „Ach, božíčku! Už v tom zase jede.“ Mává apaticky pirátskou vlajkou.
A. J., obkličen, bojuje proti zdrcující přesile. Zaklání hlavu a vydává ze sebe prasečí kvik. Do místnosti se okamžitě vhrne tisíc rujných Eskymáků, chrochtají a řičí, opuchlé tváře, žhavé rudé oči, fialové rty, a vrhají se na Američanky.
(Eskymáci mají rujné období, v němž se kmeny během krátkého léta setkávají a oddávají se orgiím. Obličeje jim přitom otečou a rty zfialoví.)
Tatík s doutníkem půl metru dlouhým proráží hlavou zeď: „Co to tady proboha máte za zvěřinec?“
Hassan lomí rukama: „Bordel! Hnusnej bordel a mrdník! Při Alláhovi, něco tak strašně nechutnýho sem ještě nikdá neviděl!“
Prudce se obrací na A. J., který sedí na lodním kufru, na rameni papouška, přes jedno oko pásku a nasává z korbele rum. Velkým mosazným dalekohledem bedlivě pozoruje obzor.
Hassan: „Ty mizerná faktualistická děvko! Zmiz a do mé kraválny už mi nikdy ani nepáchni!“


Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Slamění psi (Straw dogs)
John Gray
Nakladatelství Dokořán, 2004
ISBN 80-86569-74-8

(O lidech a jiných zvířatech)

Kniha Slamění psi vzbudila po celém světě značný rozruch, což ilustruje i její brzké přeložení a vydání v českém jazyce, ale tento ohlas je velmi nezasloužený a to hned z několika důvodů: kniha nepřináší nic nového, je vedena v emotivní rovině byť sám autor emotivnost kritizuje jako falešnou a kniha také nepředkládá žádné řešení krom onoho „všichni tu zdechneme a spíš dřív než později“. Dovolím si také poopravit přívlastek, se který je kniha často charakterizována, jako kniha pesimismu, protože příhodnější je označení kniha destruktivismu, jelikož i v pesimismu je skryta naděje potažmo idealismus, který se ovšem Gray snaží potřít ve všech jeho obměnách.
Nebe a země neznají lidskost, zacházejí s myriádami tvorů jako se slaměnými psy. .

Lao-c'
Ano, Gray nám smysl tvorů homo sapiens předkládá jako slaměné psy, tj. oběti bohům, se kterými se „zacházelo s nejvyšší úctou, ale když bylo po všem a psů nebylo zapotřebí, byli pošlapáni a odhozeni“ s dodatkem: „Jestliže lidská rasa poruší rovnováhu Země, bude pošlapána a odhozena. …lidé nemůžou být ničím jiným než slaměnými psy“, ale současně je Gray darwinista, člověka prezentuje jako slepou vývojovou větev, která podřezává nejen sama sebe, ale dolů sráží i co nejvíce ostatních přírodních druhů. - Člověk tedy nemůže být slaměným psem, protože by tak Gray musel uznat alespoň dočasnou lidskou užitečnost a jednak by musel přiznat existenci tzv. vyššího principu, který potírá jako ideu vytvořenou člověkem ze strachu před vlastní nepotřebností. Lao'cova myšlenka slaměných psů je tak Grayem jen účelově zdeinterpretována, což není první ani poslední případ a účelových zkreslení, ať již záměrně či v důsledku vlastních pesimistických nálad.
Nebudu zde dále vyjmenovávat další z mnoha účelových zkreslení, ve kterých si krom Lao'ca Gray pomáhá Buddhou, Shopenhauerem, Nietzchem, Marxem, Darwinem a dalšími, a to už proto, že předpokládám, že Vášnivý čtenář zná aspoň v základních obrysech pravý smysl myšlenek těchto myslitelů. Zaměřím se raději na vlastní Greyovo učení jehož podstatou je definice problému současného lidstva, jež stojí na pokraji své zkázy. Ne, není to onen mnohokrát omílaný rozchod člověka s přírodou a její následné zneužívání, protože dle Graye člověk systematicky ničil přírodu již od svého vzniku a další destrukci umocňoval jen ruku v ruce s postupem své civilizovanosti, jež se dle Grey nesmí zaměňovat za pokrok, který jako idea neexistuje a byl vždy jen vějičkou lidstva, ale hlavním problémem lidí je jejich přemnožení. A Gray neváhá s aplikací darwinismu a prohlašuje, že ony zavrhované války, zabíjení a genocida je v tomto smyslu pro lidstvo nejen lékem, ale i jeho přirozeností, s níž se snaží samo sebe regulovat.
Člověk je zvíře a vše ostatní je idealismus a milosrdná lež, ba dokonce byla-li zvířata Descartem označena na oživlé stroje, jsou jimi i lidé. Láska a mír je v tomto úhlu pohledu nejen nesmysl, ale naopak snaha o vytvoření světa s těmito ideály je pro lidstvo metlou, která mu brání, aby se mohlo svobodně vraždit a vybíjet, aby se tak mohlo v souladu se svou nejniternější přirozeností regulovat, což je ostatně akt pudu sebezáchovy.
Až v závěru knihy Grey uznává, že války či genocida má jen minimální vliv na počet obyvatelstva, který roste ruku v ruce s sic neexistujícím pokrokem a to především s vyššími možnostmi medicíny.
Důsledky Slaměných psů jsou zjevné. Greyův destruktivismus by mohl mnohým dát obhajobu pro všechny patologie, úchylky, ale i fašismus, rasismus a pod., ale samozřejmě nepředpokládám, že by autor byl zaslepený a myslel myšlenky, které ve své knize předkládá, skutečně vážně. Naopak, Slaměné psi chápu jen jako úvahu, která se snaží ukázat i rub našeho tradičního pojetí světa, avšak způsob jakým to Grey provedl, je více než revoluční či osvícenecký, jak bývá mnohdy mnohými recenzenty charakterizován, spíš demagogický a zpátečnický, byť jak ještě jednou zdůrazňuji má stále ještě postačující nadhled, jež knize dává jistou hodnotu. V souvislosti se Slaměnými psy se naskýtá paralela s Unabomber manifestem Theodora Kaczyńského, který měl podobné ambice, ale bohužel mu chyběl tolik potřebný nadhled a více než svými myšlenkami se nechal strhnout touhou po vlastní, byť anonymní, slávě.

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Petrolejové lampy
Jaroslav Havlíček
Nakladatelství Levné knihy KMa, 2000
ISBN 80-86425-49-5

Petrolejové lampy Jaroslava Havlíčka z prostředí jeho rodné Jilemnice patří mezi nejlepší české psychologické romány, ale všeobecný věhlas románu zajistilo až skvělé filmové zpracování Juraje Herze se strhujícím Petrem Čepkem, který film svým výkonem zařadil do pokladnice toho nejlepšího z české filmografie.
Avšak ani mimořádné herecké výkony nemohly vyjádřit plnou psychologickou rovinu Petrolejových lamp, jež na osudech Štěpky Kiliánové líčí poměry v malém zapadlém městečku na rozmezí 19. a 20. století. Štěpka Kiliánová nebyla se svou mohutnou a zakulacenou postavou nikdy žádná kráska, což samozřejmě žádné ženě nikdy nezabránilo najít si v 19. století ženicha, zvlášť byla-li z bohaté rodiny jako Štěpka, ale ke své smůle se již od malička více přátelila s kluky, převzala mnoho z jejich chování, což dohromady s jejím sebevědomím ale i totálním nedostatkem vkusu v oblékaní, kdy spojovala svou garderobu z velmi pestrých a vzájemně se vylučující částí, způsobilo, že i když měla již třetí křížek na krku, dosud ji žádný ženich nepožádal o ruku - mužští se ji zkrátka báli, protože byla brána jako přesný opak toho, co si potencionální maloměšťácký ženich představoval pod pojmem poslušná žena a matka.
A se vzrůstajícím věkem se jednak množily pomluvy Štěpčiných „přítelkyň“, ale současně i vzrůstala její touha po dítěti, které jak si slibovala zahrne svou mateřskou láskou a vynahradí si tak vlastní dětství se svými nemilujícími a příliš prakticky zaměřenými rodiči, ale v tomto směru nejdále došla ve svých patnácti letech, kdy ji políbil její o pět let starší bratranec a přítel z dětství Pavel Malina, jež tak chtěl v městečku získat pověst neodolatelného svůdce. Ne že by se mu snad někdy Štěpka líbila, právě naopak jí pohrdal jako naivní vesnickou husou, ale lepší objekt zkrátka nebyl k mání.
Štěpka nikdy nepoznala lásku, ani mateřskou ani mileneckou a proto si její potřebu nahrazovala ve svém snění, ve které si mohla splnit vše, co ji ve skutečném životě zůstalo zapovězeno a Pavel byl pro ni vždy pohádkovým princem, byť ho již od onoho večera, kdy byla políbena, již neviděla. - Pavel utekl ze studií k vojsku, jež více vyhovovalo jeho lenivé a poživačné povaze a jako rakousko-uherský důstojník z výše pohrdal svým rodným maloměstem i jeho obyvateli, protože z něj se stal světoobčan. Domů, na statek Ulrychovsko, kde hospodařil jeho otec o dva roky starší bratr Jan, si přijel jen příležitostně pro peníze, aby mohl zaplatit dluhy, jež nadělal v kartách, ale byl-li jeho vztah ke své rodině povýšený a pohrdavý, Jan jej nenáviděl, protože zatímco on dřel od slunka do slunka, Pavel jen hýřil a rozhazoval peníze tak, že kdysi bohatý statek šel pomalu a jistě k záhubě.
A když Pavel po 20 letech činné služby přijel domů na trvalou dovolenou, byl přivítán jen jako trpěný vyžírka až Janovi došla trpělivost a rozhodl se oženit se služkou Karlou, převzít zbylou polovinu kdysi vzkvétajícího statku a Pavla vyhnat.
Skutečným důvodem proč Pavel přijel domů, do toho nenáviděného maloměstečka, byla syfilida, kterou si uhnal během takřka povinných návštěv v nevěstincích, aby dobře zapadl mezi své, a jediné po čem v této poslední fázi svého života, jak si velmi dobře uvědomoval, toužil, byl klid, který mu teď chtěl Jan svou svatbou vzít. Rozhodl se tedy přejít do protiofenzívy a přivést si bohatou nevěstu, jež by zachránila statek před naprostým úpadkem. A onou nevěstou nebyla žádná než Štěpka, jež bez váhání souhlasila, nejen proto, že Pavel byl první, kdo se o její ruku ucházel, ale i proto, že nyní v hejtmanské uniformě se jí líbil víc, než kdykoliv předtím, a stále ještě doufala, že stihne povinout své robátko.
Štěpka jsou nezastavitelnou energií i mnohomluvností dokázala zpracovat i svého otce, jež si velmi dobře uvědomoval, že je Štěpka žádána jen pro své bohaté věno, ale po dohodnutí přesných obchodních podmínek, kdy Štěpce připadne polovina statku, mu nezbylo nic jiného než se poddat, což litoval velmi záhy.
Ačkoliv bylo Štěpce již dávno přes třicet, byla pannou tělem i duší, ale přesto si nedokázala vysvětlit, že se Pavel nikdy nepokusil o manželský život a skoro dva roky věřila výmluvám Pavla, že netouží po dětech. Avšak jak se jeho zdraví zhoršovalo a nemohl již ani řádně chodit, bylo všem jasné odkud pramení Pavlovy potíže a Štěpka jím začala nejen pohrdat, ale ani si jej nevšímala. Zkrátka, vymazala jej ze svého každodenního života, už proto že se musela starat společně s Janem, který se stal správcem její poloviny, o statek, ale i o svou matku, jež ochrnula na dolní končetiny a otec Kilián zemřel.
Pavlovo zdraví se ale zhoršovalo velmi rychlým tempem, s postupující otravou mu ochaboval mozek, který se ale dále bavil tím, že mohl Štěpce ale i ostatním dělat problémy tak, že v době Štěpčině nepřítomnosti, jej Jan odvezl do sanatoria do Prahy, kde po několika měsících zemřel.
Ale čekaly-li všechny závistivé duše městečka, že se těmito události Štěpka zlomí, přepočítali se. Až do otcovy smrti hrála s obrovským nasazením hlavní role v ochotnickém divadle, jež se líbily zejména mužskému části publika a na Štěpku se snesla tichá zloba zhrzených manželek. Ale Štěpka si žila svůj vlastní život, ve kterém se nenechala nikým a ničím omezovat, ale žila jej v souladu se svým nejlepším vědomím i svědomím, jež měla sice omezený rozsah, a občas chybovaly, ale vždycky jen s dobrým úmyslem.
Na statku v Ulrychovku však byla Štěpka nadále brána jako tlustá městská holčička a přístup starého Maliny i Jana se změnil až po smrti Pavla, kdy Štěpka svou energičností i obětavostí přesvědčila oba zatvrzelé sedláky o svých kvalitách tak, že si začali uvědomovat, že ji nyní budou muset brát jako rovnocennou.

»Štěpka mu přišla otevřít a žasla, když ho spatřila v gala. Usmíval se co nejpříjemněji, vrásky se mu rozběhly po tvářích, a již obloukem podával ruku v bílé rukavičce.
„Hleďme i rukavičky navlékl“ - štěbetala překvapená Štěpka - „a dokonce uniformu! Maminka není ještě doma, ale za chvíli ji přivezou z kostela, tatínek je ve vinárně. Přijď jistě před desátou. Oba tě rádi uvidí. A já se tu oháněla hadrem. Ještě že mi napadlo shoditi z hlavy šátek, dřív než jsem ti otevřela. To bys byl něco viděl! Vypadal jsem jako stará baba. Však je to dost, žes přišel. A jsem tak sama doma - jako bych na tebe tajně čekala, že? Opravdu jsem se nenadála. Nestyď se a pojď - tuze se neotírej, vždyť je to jen sníh, sníh je jen voda. Jak ti vržou boty! Ale ty máš asi něco za lubem -- copak to asi je?“
Usmíval se, ale neříkal nic. Odložil plášť a šavli a hnal se dovnitř do parádního pokoje. Usedl ke stolu a zalomil prsty, až zapraskalo v kloubech. Sáhl po kapse s cigaretami, ale zdržel se. Na námluvách se musí umět člověk přizpůsobit. Poposedl, natáhl knír a zase se široce usmál vlčími zuby.
Štěpka letěla do spíže pro obligátní víno a suchary. Sáhl po albu vyloženém na stole, ale obrátil jen několik listů. Nebylo mu do prohlížení. Když se Štěpka vrátila se zákusky a vínem, ležely již na stole jeho karty.
„Řekl jsem přece, že si jednou zahrajeme lízaný mariáš. Já slib splnil a přišel jsem, ty si pěkně sedni a dáme se do toho. Dobrý nápad - ne? Snad se karet nebojíš? Čert v nich není. Hrajeme zadarmo, nic tě to nebude stát. Jistě jsi držgrešle - inu dáma! No, sedej, bylo to ujednáno!“
„Ale Pavle, ty ses zbláznil! Přijdou naši a uvidí nás hrát. Maminka řekne, že karbaním místo modlení v kostele. U ní je to smrtelný hřích, rozumíš? To bys ses u ní moc neuved.“
„Haha - to byl jen žert, Štěpko. Nu, nevadí. Zase je dám do kapsy. Tak ty se bojíš? Myslil jsem, že se ničeho nebojíš, ani mne.“
„Trošku se tě bojím“ - přiznávala se Štěpka. „Býváš tak zvláštní! Mluvíš docela něco jiného než si myslíš. Teď taky. Ráda bych věděla, co bys chtěl říci doopravdy.“
„Taky se to dovíš“ - pravil s přísnou vážností.
„Kdy, prosím tě?“ - vyjekla nervosně. „Ven s tím!“
„Tak třeba tohle: budu se ženit.“
„Ženit se? A s kým?“
„To je otázka! Se svou nevěstou.“
Usedla vedle něho na židli a přilévala mu nové víno. „Ale já nevím nic o tom, že bys měl nějakou nevěstu!“Trochu se jí třásl hlas.“
„Já ji také ještě nemám“ - pošilhával na ni hejtman koutkem oka, pohrávaje si s kartami. Najdu si ji teprve. Hledám ji. Chtěl bych ji nalézti. Proto jsem také přišel. Nevíš o nějaké?“
„Jestli nevím o nějaké nevěstě pro tebe! Copak jsem dohazovačka? Opravdu nevím - ale ty to nemyslíš vážně!“
„Myslím to docela vážně Štěpko. Přec jen budu asi sedlákem.“
„Sedlákem? A co Jan?“
„Ten bude taky dál sedlačit. Já jen přibudu. Už jsme se dohodli.“ - Zřejmě se dobře bavil. Překvapená sestřenka mu dělala radost.“
„Musíš o tom říci více. Vidíš, že ti nerozumím.“
„Tak se podívej Štěpko, hledám hodnou holku, která by rozuměla hospodářství. Nemusela by být nejmladší, ale musela by se umět také trochu chovat jako paní, nemíním se tak docela uzavřít mezi stájí a chlévem. Nevíš o nějaké, která by se nebála vzít si za muže takového nebezpečného chlapa, jako jsem já?“
„No, nevím, mluv proboha sám!“
„Já jsem si totiž myslil, jestli by sis mě nevzala ty.“ Rozložil na stole vějíř karet a zase jej složil. Podíval se jí ostře do očí. Byla červená jako pivoňka. Srdce se jí rozbušilo. Bylo to příliš náhlé a neočekávané. Vypadalo to jako opravdové nabídnutí k sňatku. Snad se jen pošklebuje. Proč by však žertoval tak hloupě?“«


Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Nětočka Nězvanovová ; Strýčkův sen (Неточка Незванова; Дядюшкин сон)
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Nakladatelství Levné knihy KMa, 2003
ISBN 80-7309-977-2

Tzv. ruský román XIX. století patří mezi to nejlepší, co kdy lidstvo stvořilo, a přesto, že jsou jeho nesporné kvality bez výjimky přijímány, stojí poněkud v pozadí za literaturou francouzskou, anglickou či americkou, ač v přímém srovnání například s dílem Dostojevského, tvoří pomyslnou druhou literární ligu.
Dostojevského dílo je charakteristické svým vnitřním lidským nábojem, ve kterém se snoubí bezedná láska a nekonečné utrpení tak, že je nemožné se Dostojevského hrdiny zcela neztotožnit, protože za jejich osudy stojí skutečné prožitky autora a to ať již vlastní osoby nebo lidí, s kterými se jeho otevřená duše ztotožnila.
Novela Nětočka Nězvanovová stojí sice co do rozsahu i obecného povědomí v pozadí Dostojevského ústředních románů Bratři Karamazové, Idiot a Zločin a trest, ale svou kvalitou se s nimi rozhodně vyrovná a doplňuje tak vnitřní pohled na „ruského“ člověka XIX. století, jež se pro svou nadčasovost může směle použít i dnes.
Vypravěčkou je, jak již název napovídá, Nětočka Nězvanovová, ale příběh samotný je rozdělen do dvou úzce spojitých části: na příběh Nětoččina otčíma a na osudy, dětské vnímání a pochopení světa ze strany Nětočky samotné.
Jefimovov, hlavní aktér pomyslné první části, jež je Nětoččinou retrospektivou pro čtenářovo pochopení pozdějších osudů, hraje jako klarinetista ve vesnickém orchestru jednoho statkáře a milovníka hudby. Seznámil se však s propuštěným kapelníkem statkářova souseda, který byl sice špatný člověk a ještě horší houslista, ale Jefimov se díky jeho radám a především díky svému přirozenému talentu naučil na housle vynikajícně hrát.
Jednoho dne do gubernie dorazil vynikající francouzský hudebník, jenž přislíbil, že se zahraje i u statkáře, který se chtěl naoplátku pochlubit svým orchestrem, ale během noci Jefimov i s klarinetem zmizel. Až za tři došel dopis, ve kterém Francouz odmítl přijet s tím, že utlačoval takového houslového virtuóza, tedy nikoho jiného než Jefimova. Statkář ihned odcestoval ke svému hraběcímu sousedu, u něhož se Jefimov s Francouzem zdržoval, protože nechápal nevděk a pomluvy, kterými ho jeho vydržovaný ale prachšpatný klarinetista častoval. Hrabě, když si tyto pomluvy a lži vyslechl, nechal Jefimova zavřít, aby byl potrestán, ale statkář nemohl v noci usnout a zašel si sám za Jefimovem pro vysvětlení nejen jeho chování, ale i jeho houslového talentu. A Jefimov hrál opravdu nádherně, ale byl nakažen duchem svého italského učitele a nemohl si již více s nikým snášet. Statkář jej propustil a dal mu 300 rublů na cestu do Petrohradu, aby se tam naučil řádně hrát, ale Jefimov vzápětí peníze propil, ničil svůj talent hraním v malých městských a divadelních orchestrech a tak do Petěrburgu dorazil až po šesti letech, ve kterých už nikdy nehrál tak dobře a s takovým zanícením jako oné noci svému statkáři.
V Pětěrburgu se seznámil se svým životním přítelem, mladým houslistou B, který Jekofovova zpětně charakterizoval:

»Oba byli mladí, oba si dělali tytéž naděje a oba měli jeden a týž cíl. Ale B. byl ještě hodně mlád, zažil ještě málo bídy a hoře; nadto byl především Němec a blížil se svému cíli houževnatě, systematicky, podle předem připraveného plánu, dokonale si vědom svých sil, zatímco jeho druhovi již minula třicítka a byl unaven, uštván, ztratil všecku trpělivost a vydal se z prvních, zdravých sil, neboť se celých sedm let trmácel za kus chleba po provinčních divadlech a statkářských orchestrech. Po celou tu dobu ho držela pouze ona věčná, nezvratná idea, že nakonec vybředne z té mizerné situace, našetří si peníze a půjde do Pěterburgu. Avšak tato idea byla mlhavá, nejasná, bylo to jakési neodolatelné vnitřní nutkání, jež nakonec po letech ztratilo svou prvotní jasnost v očích samotného Jefimova. Když přišel do Pětěrburgu, jednal už téměř bezděčně, z pouhé setrvačnosti, a skoro už ani nevěděl, co bude v hlavním městě dělat. Jeho nadšení bylo jaksi křečovité, žlučovité, nevyrovnané, jako by jím chtěl oklamat sám sebe a ujistit se, že v něm ještě nevyhasla počáteční síla, počáteční žár, počáteční zanícení. Jeho neutuchající nadšení ohromilo chladného metodického B., jenž byl otčímem přímo oslněn a přivítal ho jako budoucího velkého génia. Jinak si ani nedovedl budoucnost svého druha představit. Brzy se mu však otevřely oči a dokonale ho prohlédl. Jasně uviděl, že celá ta nevyrovnanost, horečnatost a netrpělivost není nic jiného než bezděčné zoufalství při vzpomínce na zabitý talent; že talent snad ani nebyl tak velký, že víc než co jiného to byla zaslepenost, planá ješitnost, prvopočáteční uspokojení a ustavičná fantazie, ustavičný sen o vlastní genialitě. „Nemohl jsem se nedivit zvláštní povaze svého druha“, vyprávěl B. „Před mýma očima se odehrával zjevně zoufalý horečnatý zápas křečovitě vypjaté vůle a vnitřní bezmocnosti. Nešťastník, uspokojovaný po celých sedm let jedině sny o své budoucí slávě, ani nezpozoroval, že zapomněl na samu podstatu našeho umění, dokonce na základní techniku. Jeho chaotická fantazie mu co chvíli malovala úžasné plány do budoucna. Nejenže chtěl být největším géniem, jedním z nejslavnějších houslistů světa, nejenže už se za takového génia pokládal, pomýšlel ještě stát se skladatelem, aniž znal cokoli o kontrapunktu. Ale nejvíce mě udivovalo,“ dodával B., „že tento člověk při své naprosté nemohoucnosti, při zcela nepatrných znalostech techniky umění, měl tak hluboký, jasný možno říci instinktivní cit pro umění. Tento jeho cit a pochopení pro umění byly tak silné, že není divu, jestliže se v sobě zmýlil a místo hlubokého, instinktivního kritika umění se pokládal za jeho žrece, za génia. Občas se mu podařilo svým hrubým prostým jazykem, oproštěným od jakékoliv vědy, říkat mi takové hluboké pravdy, že mě přiváděl do úzkých a nedovedl jsem pochopit, jak to všechno vystihl, když nikdy nic nečetl a nikdy se ničemu neučil. Jsem mu v mnohém zavázán,“ dodával B., „jemu a jeho radám. Přispěl k mému zdokonalení. Co se mě týče,“ pokračoval B., „nedělal jsem si o sebe starosti. Také jsem vášnivě miloval své umění, i když jsem hned na začátku své dráhy věděl, že nic velkého ze mne nebude, že zůstanu doslova nádeníkem v umění, zato však jsem hrdý na to, že jsem nezakopal svou hřivnu jako líný otrok, ale stonásobně ji rozmnožil. Jestliže kritika chválí mou přesnou hru, obdivuje se mé vysoké technice, pak za to za všechno vděčím nepřetržité mravenčí práci, jasnému odhadu, nač stačím, dobrovolnému sebezničení, tomu, že je mi odporná domýšlivost, lenost a předčasné sebeuspokojení.“«

Ano právě poslední věta nejlépe Jefimova charakterizovala - jako domýšlivého lenocha, který namísto hledání duchovních i emotivních hloubek, jež se v umění skrývají, snil jen o své genialitě a především o slávě a penězích, jež ho čekají tak, že housle bral do ruky ve stále delších a delších intervalech až po kratším intermezzu v orchestru jednoho menšího petrohradského divadla, které mu B. dohodil, na ně již nikdy nesáhl, protože virtuózem se cítil jen ve svém nadoblačném snění, při hře vnímal své nedostatky a sám poznával, že nejenže není géniem, ale nemá ani nikterak velký talent, byť by to při stejné píli jako jeho přítel B. dotáhl daleko, protože umělec se nestává géniem jen svým nadáním, ale i neustálou prací, zdokonalováním sebe sama a celoživotním rozjímáním.
Ale přes to, že B. Nětoččina otčíma velmi záhy prohlédl, ctil jeho nadání a entuziasmus a několik let jej zcela vydržoval, byť sám musel tvrdě pracovat za dva. Ale Jefimovův nenaplněný talent se obrátil proti jemu samotnému, propadl depresím, lhostejnosti, nudě a především pití tak, že se jejich společné cesty musely rozdělit. B. získal místo ve státní opeře a pokusil se ještě jednou přesvědčit svého přítele, aby opustil pití a věnoval svůj život jen houslím.

»„Nemám talent!“ prohlásil nakonec a zbledl jako smrt.
B. byl hluboce dojat.
„Poslechni, Jegore Petroviči,“ řekl mu, „co to děláš? Vždyť se jenom ničíš svým zoufalstvím. Nemáš trpělivost ani odvahu. Teď říkáš v návalu skleslosti, že nemáš talent. To není pravda! Máš talent, ujišťuji tě o tom. Vidím o už jen z toho, jaký cit máš pro umění a jak mu rozumíš. Dokážu ti to na celém tvém životě. Vyprávěl jsi mi přece o svém bývalém žití. Už tenkrát tě bezdůvodně přepadlo zoufalství. Tvůj první učitel, ten podivín, o němž jsi tolik hovořil, poprvé v tobě probudil lásku k umění a poznal tvůj talent. Uvědomil sis to tehdy právě tak silně a hluboce jako teď. Netušils však, co se s tebou děje. Neměl jsi stání v statkářově domě a nevěděls, co chceš. Tvůj učitel zemřel příliš brzy. Zanechal tě jen s pouhými nejasnými tužbami a hlavně ti nevysvětlil, co jsi zač. Cítil jsi, že potřebuješ jinou, širší cestu, že jsou ti přeurčeny jiné cílem ale nechápal jsi, jak se k nim dostat, a ve svém stesku jsi začal nenávidět všecko, co tě tehdy obklopovalo. Těch šest let bídy a nouze nebylo zbytečných. Učil ses, přemýšlel, uvědomoval sis sama sebe a své síly a chápeš teď umění a svoje předurčení. Potřebuješ trpělivost a odvahu, příteli. Čeká tě záviděníhodnější úděl, než je můj. Jsi stokrát větší umělec než já, ale dej ti pánbůh alespoň desetinu mé trpělivosti. Uč se a nepij, jak ti říkal tvůj dobrý statkář, ale hlavně začni úplně od začátku. Co tě trápí? Chudoba, bída? Ale chudoba a bída formují umělce. Jsou nedílnou složkou každého začátku. Zatím tě ještě nikdo nepotřebuje a nechce tě ani znát, takový je běh světa. Jen počkej, bude to ještě horší, až zjistí, že máš nadání. Závist, malicherná prostota a nadto ještě hloupost na tebe dolehnou víc než bída. Talent potřebuje uznání, pochopení, ale uvidíš, jací lidé tě obklopí, jakmile se trochu přiblížíš k cíli. Budou přehlížet, dokonce pohrdat tím, k čemu ses tak tvrdě dopracoval, co tě stálo tolik odpírání, hladu a bezesných nocí. Nepovzbudí tě a nepotěší tvoji budoucí kamarádi. Nepovědí ti, co je v tobě dobrého a opravdového, ale se škodolibou radostí budou vydzvihovat každou tvou chybu, poukazovat právě na to, co je v tobě špatného, v čem se mýlíš, a s předstíranou lhostejností a pohrdáním budou oslavovat každou tvou chybu, jako by byl někdo bez chyb! Jsi domýšlivý, často nemístně hrdý, můžeš urazit nějakého nicotného ješitu a bude zle - zůstaneš osamocen a jich bude mnoho, uštípají tě jako vosy. I já to už začínám pociťovat. Vzmuž se přece! Nejsi na tom ještě tak bídně, hlavně se nevyhýbej dřině, dělej černou práci jako já na večírcích u chudých řemeslníků. Jenže ty jsi netrpělivý, až chorobně netrpělivý, je v tobě málo prostoty, moc spekuluješ, moc si lámeš hlavu. Jsi smělý v řeči, ale zbabělý, když máš vzít do ruky smyčec. Jsi ješitný a málo odvážný. Dodej si odvahy, vyčkej, uč se, a jestliže nevěříš svým silám, jednej nazdařbůh. Máš v sobě oheň, cit. Třeba dojdeš k cíli, a když ne, stejně se nevzdávej. V žádném případě nic neztratíš, můžeš jedině získat. Risk je zisk kamaráde.!“
Jefimov naslouchal svému bývalému druhovi s hlubokým pohnutím. Bledost se mu vytrácela z tváří a vystřídal ji ruměnec; oči mu nezvykle planuly odvahou a nadějí. Leč ušlechtilá odvaha se záhy změnila v samolibost, potom v obvyklou drzost, a když B. skončil se svým domlouváním, poslouchal ho už roztržitě a netrpělivě. Přesto však mu vřele stiskl ruku, poděkoval mu, pohotově jako vždy přešel z hlubokého sebepokořování a skleslosti do bezmezné nadutosti a drzosti; samolibě prohlásil, jen ať se jeho druh nestrachuje o jeho osud, že ví, jak si zařídit život, že brzy taky získá příznivce, uspořádá koncert a rázem bude mít slávu a peníze. B. pokrčil rameny, ale neodporoval svému bývalému kamarádovi, a tak se rozloučili, třeba ne nadlouho. Jefimov hned utratil peníze, které dostal, a přišel si pro další. Přišel i potřetí, počtvrté a podesáté, až nakonec došla B. trpělivost a dal se zapřít.«

Během dalších několika letech, které uběhly, Jefimov dále zpustl, housle již nikdy nevzal do rukou, ale svým entuziasmem pobláznil svou nynější manželku, která se do něj bezmezně zamilovala, ale on do sňatku šel jen s vidinou tisíce rublů, jež zdědila po svém prvním manželovi a teď, když se peníze propily, zase mohl mít výmluvu pro svou slabost: žena se proň stala obětním beránkem, který zabil veškerý jeho talent.
Ve skutečnosti však manželka a matka Nětočky drobnými pracemi, jež vykonávala až do úmoru, živila celou rodinu a Jefimov jen zmateně bloudil v čase mezi dvěma sklenkami vodky a naživu ho držel jen iluze, že je velkým zneuznaným géniem.
Ve druhém dějství novely již je hlavní hrdinkou Nětočka Nězvanovová, jež více než ve skutečném světě žije ve svých snech a tak svou starostlivou a milující mámu bere jako nepřítele svého milovaného tatínka, kterého však pozoruje jen opatrně z povzdálí, protože se jej bojí. Postupně však její strach roztál a Nětočka krade mámě peníze, za které chodí její otčím pít.

»Jednou mě maminka poslala nakoupit a já jsem opatrně nesla domů drobnou stříbrnou minci, kterou jsem dostala nazpátek. Když jsem vcházela na schody, srazila jsem se s otcem, jenž vycházel ven. Zasmála jsem se na něj, neboť jsem nedokázal potlačit své city, kdykoliv jsem ho viděla, a jak se ke mně nakláněl, aby mě políbil, zahlédl v mé dlani stříbrný peníz… Zapomněla jsem podotknout, že jsem se naučila číst z výrazu jeho tváře a na první pohled jsem uhodla téměř každé jeho přání. Když byl smutný, pukalo mi srdce steskem. Nejčastěji a nejvíce tesknil , když byl úplně bez peněz a nemohl si dopřát ani kapku alkoholu, na nějž si zvykl. Ale ve chvíli, kdy jsem ho potkala na schodech, zdálo se mi, že se v něm odehrává něco zvláštního. Pohled jeho zkalených očí těkal z místa na místo; zpočátku si mě nevšiml, ale když viděl v mé dlani lesknoucí se peníz, zrudl a zas zbledl, užuž vztahoval ruku, aby mi peníz sebral, vzápětí však ucukl. Zřejmě se v něm odehrával prudký boj. Nakonec však zvítězil sám nad sebou. Nařídil mi, abych šla nahoru, sestoupil o několik schodů, ale náhle se zastavil a chvatně na mě zavolal:
Vypadal velmi rozpačitě.
„Poslechni, Nětočko,“ řekl mi, „dej mi ty peníze, já ti je vrátím. Co? Dáš je tatínkovi, viď? Jsi přece hodná holčička, co?“
Jako bych to byla tušila. Hned mě napadlo, jak se maminka rozzlobí, a protože jsem byla plachá a navíc se instinktivně styděla za sebe a za otce, nijak jsem nespěchala dát mu peníze. Okamžitě si toho povšiml a honem řekl:
„Ne, nepotřebuju, nepotřebuju!“
„Ne, ne, tati, jen si je vem. Řeknu, že jsem o ně přišla, že mi je sebraly děti ze sousedství.“
„No dobrá, dobrá. Věděl jsem, že jsi rozumná holčička,“ řekl, usmívaje se třesoucími rty a neskrývaje své nadšení, když ucítil peníze v rukou. „Jsi hodná holčička, jsi můj andílek! Ukaž, ať ti políbím ručičku!“
Uchopil mě za ruku a chtěl mi ji políbit, ale já jsem rychle ucukla. Zmocnila se mě jakási lítost a ještě víc mě trápil stud. Běžela jsem nahoru celá vylekaná, nechala otce být a ani se s ním nerozloučila. Když jsem vešla do světnice, tváře mi hořely a srdce tlouklo z nějakého mučivého a dosud nepoznaného pocitu. A přece jsem směle řekla mamince, že jsem upustila peníze do sněhu a nemohla je najít. Očekával jsem alespoň výprask, ale nic se nestalo. Maminka byla nejdřív opravdu bez sebe hněvem, protože jsme byli hrozně chudí, rozkřičela se na mě, ale najednou se zarazila a přestala mě hubovat. Prohodila jenom, že jsem nešika a lajdák a že ji nemám moc ráda, když tak špatně opatruju její majetek. Tato poznámka mě zarmoutila víc, než kdybych dostala výprask. Ale maminka už mě znala. Povšimla si mé citlivosti, často přecházející v chorobnou přecitlivělost, a trpkými výčitkami o nedostatku lásky chtěl na mě hlouběji zapůsobit a donutit v budoucnu k opatrnosti.«


Ale toto období, kdy Nětočka žila jen pro okamžiky, ve kterých se jí otec věnoval, brzy na to skončilo. Otčíma drželo naživu jen přesvědčení, že je nejlepším houslistou v Petěrburgu a opravdu dokázal ve hře svých soupeřů najít vždy některé nedostatky tak, že mohl dále snít o slávě, jež přijde, až on sám vezme do rukou své housle. Ale tuto sezónu přijel do Petrohradu jeden zahraniční geniální virtuóz, a Jefimovovi se rázem zhroutil celý jeho dosavadní svět, protože poznal, že ve hře cizího virtuóza poznal, že opravdu nemá talent. Stejné noci po dlouhém trápení zemřela i Nětoččina maminka a její výchovy se ujal kníže Ch., jež se slitoval nad její životní tragédií.
Po dlouhé rekonvalescenci se Nětočka stala součástí rodiny, knížete Ch. velmi ctila, ale milovala jeho dcerku Káťu, jež ji sice zpočátku přehlížela, ale později spolu navázaly velmi intimní přátelství, které rozdělila žárlivá Kátina matka i odjezd celé rodiny do Moskvy, zatímco Nětočka zůstala u dcery knížete z prvního manželství, Alexandry Michajlovny.
S Alexandrou navázala velmi záhy krásný vztah, protože byla s Nětočkou symbioticky spojena citlivostí, ale i smutkem minulosti, která stála zvlášť mezi Alexandrou a její manželem, Petrem Alexandrovičem, který zdánlivě asketicky žil jen pro svůj úřednický svět, ale zevnitř byl hlodán dávným tajemstvím své manželky.
Trápení citově nevyrovnané Alexandry pak vyvrcholilo, když její muž přistihl Nětočku s milostným dopisem, jež Alexandře psal na rozloučenou její dávný platonický milenec, kterého dosud milovala a jež byl původcem jejího trápení, protože jejím manžel tušil nějaké staré podlehnutí milostné vášni a svou manželku systematicky citově vydíral až sama uvěřila tomu, co ji předhazoval a celý zbytek života žila v nesmyslných výčitkách. Petr Alexandrovič obvinil Nětočku na základě několika slov, jež se mu z dopisu podařilo přečíst, že má tajného milence, s kterým udržuje intimní vztah. Pře se přenesla až před Alexandru, jež ležela vyčerpaná po předchozím nervovém záchvatu a další hádka ji přivedla na pokraj smrti. Nětočka až poté, když už nebyly city, jež by se daly ranit, dala dopis Petru Alexandroviči přečíst, aby poznal nejen jaký je hlupák, ale i jaký je tyran, jež zničil své nejbližší.

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Nětočka Nězvanovová ; Strýčkův sen (Неточка Незванова; Дядюшкин сон)
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Nakladatelství Levné knihy KMa, 2003
ISBN 80-7309-977-2

Fjodor Michajlovič Dostojevskij byl nejen schopen psát silné psychologické a sociálně laděné příběhy, jež neopakovatelně a až k hranicím filozofie analyzují podstatu fenoménu člověka, ale současně byl nadán psát krom vážných témat i satirické postřehy z běžného života ruských maloměstských „světáků“.
A právě jednou z Dostojevského bodajících satir je i Strýčkův sen, jež si vzal ke své ironické kritice na paškál snahu ruských maloměšťáků udržovat Paříží inspirovaný společenský život, ambice zdát se pro druhé lepší než ve skutečnosti, téma neuhasitelné lásky, ale i potřebu srážet svého domnělého protivníka pomluvami, závist a radost, když druhého potká neštěstí.
Hlavní hrdinka, Marja Alexandrovna Moskalevová, jež je přes svou ne zcela nejvyšší společenskou příčku hlavní persónou společenského života městečka Mordasov. Ale své postavení musí neustále hájit před ataky svých „přítelkyň“, jež jí nejenže zcela neskrývaně závidí, ale snaží se ze všech svých sil ji shodit a nadobro zesměšnit, v čemž jim napomáhají dvě slabiny, jež Marja Alexandrovna přes veškerou svou „genialitu“ není schopna zalepit. Tou první je pro ni zcela neschopný manžel, který pro svou naivitu i prostoduchost a potažmo poctivost není schopen, dle představ Marji Alexandrovny, řádné úřednické kariéry a nakonec je z úřadu i vyhozen tak, že pro záchranu pověsti je odklizen na statek v blízké usedlosti.
Druhým a mnohem závažnějším problémem je krásná, ale bohužel dosud nesezdaná dcera Zinaida, které již dávno bylo dvacet let, avšak všechny své nápadníky vytrvale odmítala a zamilovala se chudého pomocného učitele, který rozhodně nenaplňoval královské představy její matky a ta tento vztah, s rázností sobě vlastní, utnula. Ale společenský skandál, jež se snažila uhasit, ještě více rozhořel poté, co zhrzený milenec dal největší rivalce Marji Alexandrovny Zinin milostný dopis. Starostlivá matka tak musela prodat svůj drahocenný šperk a za 10 000 rublů uplatit služku, aby dopis ukradla. Skandál byl zažehnán, ale uběhly další dva roky a Zina, jež nadále, přes svou uraženou ješitnost, milovala jen svého bývalého milence, odmítala i posledního nápadníka, petrohradského hejska a hlupáka Mozgljakova, který však měl tu ctnost, že vlastnil na 150 nevolnických duší.
A právě v tomto okamžiku začíná nejen vlastní příběh Strýčkova snu, ale i ten nejsmělejší plán, který kdy hlava drzé Marji Alexandrovny zplodila. Do jejího domu Mozgljakov přivlekl nemohoucího a senilně debilního knížete K., kterého podlézavě nazýval strýčkem, a to v zámince, aby se mohl setkat se Zinou, kterou požádal před týdnem u ruku a jež si na jeho naléhání, aby jej neodmítla hned, dala 14 dní na rozmyšlenou. Marja Alexandrovna se marně snažila přesvědčit svou dceru Zinu, aby se s nouze ctností za Mozgljakova provdala, ale ta jím zcela pohrdala, a tak se matčin zájem přesunul na nebohého knížete, jež krom dětské nemohoucnosti trpěl i utkvělou představou o svém mladickém šarmu, který nadále udržoval sérií falešných příčesků, vousů, obočí i tlustou vrstvou pudru tak, že sice z dálky vypadal docela zachovale, ale jinak zcela směšně. Přesvědčit knížete, aby dal Zině své slovo dalo, jak předpokládala, jen minimální námahu, protože kníže se nechal její nádhernou postavou zcela unést. Daleko větší problémem bylo přesvědčit svou navenek zásadovou, pyšnou a idealistickou dceru, jež sňatkem s rozumu zcela nesouhlasila, ale i v ní našla její slabé místo v podobě milovaného učitele, jež umíral na souchotiny, a když matka Zině načrtla velkolepý plán, ve kterém kníže jistě brzy zemře a ona jako kněžna se nebude muset nijak rozpakovat a vzít si kohokoliv i z těch nejnižších kruhů a odcestovat s ním do lázní ve Španělsku, kde je na souchotiny vynikající přímořské ovzduší.
Ale rozmluvu se Zinou vyslechl nyní zhrzený a zesměšněný Mozgljakov, který vtrhl do místnosti, ale čekal-li, že Zina před ním ztratí svou převahu, mýlil se, a byl zostuzen dalším Zininým pohrdáním pro své poslouchání za dveřmi. Mozgljakov neváhal a chystal se úklady na chycení knížete do manželského chomoutu rozhlásit v salónu všech rivalek, ale do cesty mu vstoupila Marja Alexandrovna:

»V tom okamžiku stanula na prahu Marja Alexandrovna. Slyšela Mozgljakovovo zvolání, ve chvilce se domyslela, oč jde, a zachvěla se úlekem. Mozgljakov ještě neodjel, Mozgljakov má přístup ke knížeti, Mozgljakov všechno rozcinká po městě, a přitom je nezbytně nutné, aby bylo alespoň na kratičkou dobu zachováno tajemství! Marja Alexandrovna dovedla kombinovat. V mžiku uvážila všechny okolnosti a plán usmíření Mozgljakova už byl sestaven.
„Co je s vámi, příteli?“ prohodila, šla k němu a přátelsky mu podávala ruku.
„Jakže: příteli?“ vykřikl v zběsilém vzteku, „po tom všem, co jste napáchala, mi ještě řeknete příteli! Má poklona, milostivá! Myslíte, že mě znova ošidíte?“
„Je mi líto, je mi velice líto, že vás vidím v takovém divném rozpoložení, Pavle Alexandroviči. Ty výrazy! Dokonce si neodpustíte taková slova ani před dámou.“
„Před dámou! Vy… vy jste všechno, co chcete, jen ne dáma!“ vykřikl Mozgljakov. Pánbůh ví, co vlastně chtěl vyjádřit svým zvoláním, ale patrně to bylo něco ohromujícího.
Marja Alexandrovna na něho vrhla mírný pohled.
„Posaďte se!“ pravila smutně a ukázala mu na křeslo, v němž ještě před čtvrthodinou spočíval kníže. v „Poslechněte, Marjo Alexandrovno!“ vykřikl zaražený Mozgljakov. „Vy se na mne díváte tak, jako byste vůbec za nic nemohla, ale jako bych já se provinil vůči vám! Vždyť to je nepřístojné, prosím! Takový tón!… To přece převyšuje míru lidské trpělivosti… chápete to?“
„Příteli!“ odvětila. „Dovolte, abych vám ještě tak říkala, protože nemáte lepšího přítele nade mne. Příteli! Vy trpíte, jste zmučen, jste raněn přímo do srdce - a není proto divu, že se mnou mluvíte takovým tónem. Já jsem se však odhodlala odhalit vám všechno, celé své srdce, tím spíš, že se cítím před vámi trochu vinna, Nuže, posaďte se, pohovoříme si.“
Hlas Marji Alexandrovny byl bolestivě měkký.
Na tváři se jí zračilo utrpení. Užaslý Mozgljakov usedl vedle ní do křesla.
„Vy jste poslouchal za dveřmi?“ pokračovala a vyčítavě mu hleděla do tváře.
„Ano, poslouchal! Ještě abych neposlouchal, to už bych byl teprve ťulpas! Aspoň jsem se dozvěděl všechno, co proti mně obmýšlíte,“ hrubě odpověděl Mozgljakov, povzbuzován a popuzován svým hněvem.
„Vy, vy s vaší výchovou, s vašimi zásadami, vy s¨jste se mohl snížit k něčemu takovému? Ó můj bože!“
Mozgljakov dokonce vyskočil z křesla.
„Ale Marjo Alexandrovno!“ vykřikl. „Tohle už se vůbec nedá poslouchat! Vzpomeňte, k čemu jste se snížila vy se svými zásadami, a pak teprve odsuzujte jiné!“ v „Ještě otázku,“ řekla, neodpovídajíc na jeho výtku, „kdo vás navedl poslouchat za dveřmi, kdo vám co povídal, kdo tu slídil? To bych ráda věděla.“
„Musíte prominout, prosím, ale to vám neřeknu.“
„Dobře. Zjistím si to sama. Řekla jsem, Pavle, že jsem se vůči vám provinila. Až ale nahlédnete všechno, všechny okolnosti, zjistíte, že mám-li nějakou vinu, tedy jedině proto, že jsem vám přála co nejvíc dobra.“
„Mně? Dobra? No to už přestává všecko! Ručím vám za to, že mě už nenapálíte! Nejsem žádný kluk!“
A obrátil se v křesle, až zapraskalo.
„Prosím vás, příteli, buďte chladnokrevnější, můžete-li. Vyslechněte mě pozorně a dáte mi nakonec za pravdu. Za prvé jsem vám chtěla neprodleně všecko, všecičko vysvětlit a dozvěděl byste se ode mne o celé té věci do nejmenších podrobností, takže byste se nemusel snižovat posloucháním za dveřmi. Jestliže jsem vám to nevysvětlila dříve, hned tenkrát, stalo se tak jedině proto, že celá záležitost se teprve rodila. Nemuselo k ní vůbec dojít. Jak vidíte, jsem k vám zcela upřímná. Za druhé, neobviňujte mou dceru. Šíleně vás miluje a musela jsem vynaložit nadlidské úsilí, abych ji od vás odvrátila vymohla na ní slib, že přijme nabídku knížete.“
„Právě jsem měl to potěšení uslyšet nejúplnější důkaz té šílené lásky,“ ironicky prohodil Mozgljakov.
„Prosím. ale jak jste s ní mluvil? Copak tak mluví zamilovaný a dobře vychovaný mladík? Urazil jste ji a rozhněval.“
„No, nechme teď výchovu stranou, Marjo Alexandrovno! Onehdy, když jste na mě byly obě jako cukrkandl, odjel jsem s knížetem, a vy jste mi pak začala nadávat. Očerňovala jste mě, ano prosím! Já to vím, všechno vím!“
„A jistě z téhož špinavého pramene,“ poznamenala Marja Alexandrovna s pohrdavým úsměvem. „Ano, Pavle Alexandroviči, očerňovala jsem vás, pomluvila a přiznám se, že mě to stálo nemálo námahy. A už jenom to, že jsem byla nucena očerňovat vás před ní a snad i nactiutrhat - už jenom to dokazuje, jak bylo pro mne těžké vynutit na ní svolení, že vás nechá! Krátkozraký člověče! Kdyby vás nemilovala, copak bych vás potřebovala očerňovat, malovat vás ve směšné, nedůstojné podobě, utíkat se k takovým krajním opatřením? Ale vy ještě nevíte všecko! Musela jsem použít práva matky, abych vás vyrvala z jejího srdce a po neuvěřitelném úsilí jsem dosáhla pouze vnějšího souhlasu. Když jste nás teď poslouchal, musel jste si všimnout, že mě jediným slovem, jediným gestem nepodpořila před knížetem. Po celou tu dobu nepronesla téměř ani slova; zpívala jako automat. Celá její duše stůně tesknotou a já z lítosti k ní jsem nakonec odtud knížete odvedla. Jsem přesvědčena, že plakala, když zůstala sama. Jistě jste ji musel najít v slzách…“
Mozgljakov si skutečně vzpomněl, že Zina byla uplakaná, když vběhl do pokoje.«


Mozgljakov byl sice namyšlený hlupák, ale poté, co plný poblouznění láskou od Marji Alexandrovny odešel, toulal se několik hodin s hlavou plnou krásných představ městem, avšak nakonec jej přepadla černá myšlenka, zda to celé přec jen nebylo divadlo?!
Knížeti, který mezitím začal litovat svého svatebního slibu, namluvil, že to se mu to celé jenom zdálo, což ostatně nebylo při jeho demenci nijak těžké a jednak se mu tím velmi ulevilo, protože hrozilo, že by byl v případě tak neuváženého činu ze strany své rodiny uvržen do ústavu pro choromyslné.
Geniální plán Marji Alexandrovny se však začal hroutit na více frontách - ve městě se zatím rozkřiklo, že kníže požádal Zinu o ruku, což si nemohly její soupeřky nechat ujít a za její nepřítomnosti se vloudily do jejího salónu pod rouškou společenské návštěvy. Začátek konce vlády Marji Alexandrovny tedy mohl začít a přední dámy města si jej s labužnicky vychutnávaly.
Po několika ironických narážkách, musela Marja Alexandrovna knížete K. vyzvat, aby potvrdil nabídku, jež před několika hodinami učinil, ale dementní kníže trval na svém snu tak, jak mu jej vtiskl jeho „synovec“ Mozgljakov. Trapnou situaci pak nenadále ukončila sama Zina, když se před svou zkoprnělou matkou ale i přítomnými dámami k podvodu přiznala. A aby nezůstal kámen na kameni, odešla příštího rána dát poslední sbohem svému zhrzenému milenci, který umíral. Přiznal se jí, že nejde o souchotiny, ale otravu silným extraktem tabáku vyluhovaném ve vodce, jež způsobuje pomalou smrt s příznaky podobným souchotinám a to celé jen právě pro tuto chvíli, protože celé ty dva roky se upínal k představě, že Zina přijde k jeho smrtelnému loži a vyzná se mu ke své trvající lásce.
Pokud ale někdo předpokládal, že by po těchto událostech Marja Alexandrovna zmírnila své představy o výhodném sňatku své dcery zmýlil se. S dcerou se přestěhovala do Moskvy, kde se s ní oženil generálgubernátor jedné ze severních gubernií. Zina teď mohla dál pěstovat svou pýchu a její matka se stala to, po čem celý svůj život snila - první dámou ve skutečně vznešené společnosti.

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Zvonokosy (Clochemerle )
Gabriel Chevallier
Nakladatelství Academia, 2000
ISBN 80-200-0529-3

Zvonokosy je kultovní humoristické dílo jež se pro přiblížení dá srovnat s novelou Zdeňka Jirotky Saturnin a Gabriel Chevallier s nejznámějším českým humoristou Karlem Poláčkem. Již krátce po svém vydání v roce 1934 byla kniha vydána v několika desítkách vydání. Český překlad Clochemerle v němž Jaroslav Zaorálek krom úpravy názvu na Zvonokosy změnil i originální jména osob i míst na české ekvivalenty pak poprvé vychází v roce 1937.

Děj knihy se odehrává v autorově rodném kraji Beujolais v Burgundsku, ale přesné jméno městečka, které knihu inspirovalo Gabriel Chevallier prozradil až po dvaceti letech. Ale Vaux en Beujolais rozhodně nebralo Zvonokosy jako urážku, ba naopak se ke knize s hrdostí hlásí a početní turisté si zde mohou na vlastní oči prohlédnout i vyzkoušet republikánský výdobytek civilizace - veřejný záchodek, jež tvoří ústřední zápletku knihy.

Ale zmiňovaný záchodek, jež obyvatele městečka Zvonokos rozdělil na jeho přívržence - Záchodomilce a odpůrce - Záchodobijce stojí v pozadí za Chevallierovou pichlavou satirou maloměšťanského obyvatelstva všech společenských vrstev, jejichž ctnostné a navenek vážené vlastnosti drtí nemilosrdnými charakterovými karikaturami.

Skutečný boj se nevede o veřejný záchodek, jež je ambiciózním a sedlácky rozvážným starostou Bartolomějem Pešinkou prezentován jako civilizační výdobytek francouzské republiky, ale demarkační linie stojí mezi smyslnou a pohlavně aktivní částí obyvatel a mezi zastydlým, zaschlým, závistivým či frigidním zbytkem obyvatelstva. První polovina je charakterizována přívrženci krásné boubelaté a tuze smyslné rusovlásky Judity Čuprové, jež s vědomím celého městečka podvádí svého manžela s Lorencem Pořízkem. Druhá pak zastydlou starou pannou Eulálií Čubíkovou, jež pro svou škaredost již zdaleka odpuzovala všechny potencionální uchazeče nejen o její ruku, ale i tělo tak, že se proti své vůli musela stát živým svědomím městečka.

Mezi další nejvýznamnější aktéry pozdějších skandálních událostí, jež propukly o posvícení a jimiž se městečko Zvonokosy stalo nejvyšším politickým tématem Francie, byl lehce primitivní farář Severin Calaba, jež se sice snažil být se všemi zadobře, pravidelně navštěvoval místní hostinec a léta spal se svou hospodyní i kuchařkou, jež nebyly nijak oslnivého vzhledu, ale farář jen toužil po ukojení svého těla, nikoliv po dosažení smyslných rozkoší. Ale přes svou snahu si to z nikým nerozházet, byl chápán jako historický odpůrce republiky a proto byl neuznaným učitelem Inocencem Kulíškem po posvícenských událostech a opilecké rvačce v kostele prohlášen za vůdce místní rebelie, jež měla ve svém smyslu ohrozit republikánskou povahu státního zřízení. Z dalších obyvatel jsou v dalším příběhu důležití namyšlený a hloupý doktor Funebral; sebelítostivý a nekrofilní lékárník Famfule; nedozrálý prodejce bicyklů Evžen Bzikavka jenž byl idolem všech malých kluků, ale doma úpěl pod manželčiným pantoflem, lidsky vyschlý notář Sakumpak, jeho romanticky naivní dcera Hortenzie a povalečský syn Ruda, jež nakonec z notáře, pomocí své milenky a pozdější manželky, jež dříve bývala i milenkou notářovou, z něj vysál značné peníze, jež celý svůj život úzkostlivě schraňoval tak, že jej nakonec přivedl do hrobu. Ale i ostatní obyvatelé trpěli nějakou tou charakterovou chybičkou, jež je nutila zdůrazňovat některou ze svých domnělých předností tak, že byli pro statním pro smích.

»Eulalie Čubíková vstupuje na scénu, a proto si o ní něco povězme. Představujeme si cholerickou brunetu, vyschlou a jedovatou, s ošklivou pletí, s ošklivým pohledem, s baziliščím jazykem, se špatně trávícím žaludkem, a to všechno zastřeno výbojnou zbožností a pokryteckou laskavostí. Vzorný příklad zdrcující počestnosti, neboť počestnost v takovém těle je hnusná na pohled a ostatně v tomto případě měla původ spíše v pomstychtivosti a nenávisti k lidem než ve vrozené dobrotě. Zanícená žmoulatelka růženců, horlivá odříkávatelka litanií, ale také zuřivá roztrušovatelka pomluv a tajných výhrůžek. Slovem zvonokoská zmije v masce božího hovádka. O jejím věku se nemluví, nikdy se o něm nemluvilo. Je možné hádat jí něco přes čtyřicet, ale nikoho to nezajímá. O všechen tělesný půvab byla osudem připravena již v dětství. Stejně jako neměla žádný určitý věk, neměla Eulalie Čubíková žádné životní příhody. Po smrti svých rodičů zdědila slečna Eulalie jedenáct set franků renty a v sedmadvaceti letech začala život osamělé staré panny vzadu v Mnišské uličce, ve stínu kostela. Ve dne v noci tam bděla nad městečkem a veřejně kárala jeho hanebnosti a chtíče jménem ctnosti, které zvonokoští muži z opatrnosti vůbec nedbali.
Celé dva měsíce pozorovala slečna Eulalie, co se děje kolem veřejného záchodku, a její vztek každodenně vzrůstal. Všechno mužské v ní probouzelo jenom nenávist a roztrpčenost. Viděla, jak mládenci neobratně škádlí děvčata, viděla, jak děvčata pokrytecky dráždí chlapce a jak pozvolna vzniká tichá dohoda mezi těmi mladými, zbožně se tvářícími poťouchlicemi a bujnými zdravými floutky, a pohled na to v ní probouzel myšlenku, že takovéto hry vedou mládež k děsné ohavnosti spuštění. Více než kdy jindy viděla mravnost v nebezpečí vinou záchodku. Nakonec začínala Mnišská ulička - v těch vedrech - silně zapáchat močí.
Když byla dlouho přemýšlela a když se byla dlouho modlila, stará panna se rozhodla, že podnikne křížovou výpravu a že první její útok bude platit nejnestydatější tvrzi hříchů. Vyzbrojivši se pod šatstvem hojnými škapulíři a posvěcenými medailonky a přimísivši tím zbožného medu do svého jedu, vydala se jednoho rána k ženě posedlé ďáblem, k hanebnici, k nečisté feně, k své sousedce Juditě Čuprové, kterou již šest let neoslovila.
Schůzka dopadla špatně, a to vinou slečny Eulalie, neboť její apoštolský žár měl neblahý vliv na její řeč. Stačí, když zde zaznamenáme jejich vzrušeného rozhovoru. Když vyslechla stížnosti staré panny, Judita odpověděla:
„Opravdu nevidím, slečno, proč by se záchodek měl zbourat. Mně nepřekáží.“
„A co ten zápach, paní, necítíte?“
„Vůbec ne, slečno.“
„Tak to potom dovolte, abych vám, paní Čuprová, řekla, že nemáte dobrý čich.“
„Ani sluch, slečno, takže mi nikterak nevadí, co kdo o mně povídá.“
Slečna Eulalie sklopila oči.
„A nevadí vám, paní, co se děje v uličce?“
„Pokud vím, neděje se tam, slečno, nic neslušného. Mužští tam chodí dělat, však víte co. Někde to dělat musejí. Co je na tom špatného?“
„Co je na tom špatného? Špatné je na tom to, že někteří protivové mi ukazují hnusné věci.“
Judita se usmála.
„Opravdu? Hrozně hnusné věci? Nepřehánějte, slečno!“
Eulalie žila stále v takovém duševním stavu, že měla sklon vidět ve všem osobní urážku. Proto ihned odsekla:„Ach, já vím, někoho takové věci nelekají! Čím víc jich vidí, tím šťastnější je!“
Krásná obchodnice měla pevnou oporu ve svém nádherném a ukojeném těle, tak vítězně předstihujícím závistivou Čubíčku, a proto odpověděla s triumfální laskavostí:
„Je vidět, slečno, že vy se také příležitostně díváte na ty ohavnosti…“
„Ale nedotýkám se jich, paní, jako jisté necudy, nepříliš vzdálené, jež bych mohla jmenovat!“
„Já vám, slečno, jistě nebudu bránit dotýkat se toho. Neptám se vás, co děláte v noci vy.“
„Nic nedělám, paní, spím! Nedovoluji vám říkat…“
„Ale já přece nic neříkám, slečno. A smíte si přece dělat, co chcete. Každý si smí dělat, co chce.“
„Já jsem, paní, počestná žena.“
„Kdo vám tvrdí opak?“
„Já nejsem jako ty nestydy, co jsou úslužné ke každému, kdo se natrefil… Taková, která se válí se dvěma, se zrovna tak dovede pelešit s deseti! To vám říkám rovnou do očí, paní!“
„Abyste se mohla s někým válet, co musíte, milá slečno, napřed počkat, až vás o to někdo požádá. Mluvíte o věcech, které dobře neznáte.“
„Snadno se bez nich obejdu. Ba jsem, paní, opravdu ráda, že se bez nich dovedu obejít, když vidím, do jaké propasti vede taková zkaženost!“
„To vám, slečno, ráda věřím, že se bez toho ráda obejdete, ale nemáte z toho ani hezkou pleť, ani dobrou náladu.“
„Nepotřebuji dobrou náladu, paní, když mluvím s lidmi, kteří jsou veřejnou hanbou… Ach, paní, já vím všechno! Mám dobré oči, paní! Mohla bych toho napovídat… Vím o každém, kdo vchází a vychází, a v kterou hodinu. A mohla bych jmenovat ty, které svým mužům nasazují parohy. Já, paní, bych to opravdu mohla!“
„Nenamáhejte se, slečno, nezajímá mě to.“
„A co když mně se chce to říci?“
„Tak potom počkejte, slečno. Znám někoho, koho to možná bude zajímat…“
A obrátivši se do místnosti za krámem, Judita zavolala:
„Ferdo!“ Čupr se hned objevil ve dveřích.
„Co chceš?“ Zeptal se.
Jeho žena jen pohodila hlavou k Eulalii:“
„Tuhle slečna ti chce něco povědět. To ona roztrušuje, že prý tě podvádím - patrně s tvým Pořízkem, protože u nás věčně vysedává. Zkrátka, nasadila jsem ti parohy, chudáku Ferdo. To je už jisté.“
Čupr byl z lidí, kteří snadno blednou a jejich horečná bledost s nehezkými zelenavými odstíny je strašná na pohled. Přikročil k staré panně:
„Co zde vůbec pohledává ta ropucha?“
Slečna Eulalie se napřímila a chtěla něco namítnout. Ale Čupr ji nepustil ke slovu:
„Plete se do toho, co se děje doma v bytech, tahle štěnice! Hleďte si raději toho, co se děje pod vašimi sukněmi! Jistě to tam nezavání nijak libě! A koukejte odtud mazat vy mrcho smradlavá!“
Stará panna byla bledá svým způsobem, do žluta.
„Ach, no tohle!“ protestovala. „Tak vy mi dokonce nadáváte! To si spolu ještě vyřídíme! A hlavně se mně nedotýkejte, vy pijane jeden! Pan arcibiskup se už doví…
“ „Už ať jsi venku“ křičel Čupr, „nebo tě rozšlápnu jako švába, ty čubíkovská špindíro! Koukej vypadnout! Já ti povím, jestli jsem paroháč, ty stará žloutenko, ty hemeroide jeden!“
Pronásledoval ji nadávkami až na roh Mnišské uličky. Potom se vrátil, pyšný a hrozně rozčilený:
„Vidělas,“ řekl ženě, „jak jsem jí vyndal perka, té čubajzně?“
V Juditě byla ona shovívavá laskavost, kterou bývá často vidět u rozkošnických žen. Odpověděla proto: „Je to chuděra, chybí ji to, a patrně právě proto je taková…“
A dodala:
„Je to tak trochu tvá vina, Ferdo, takové klepy. Když sem pořád taháš toho svého Pořízka, ženské mě pomlouvají. Víš přece, jak zlí jsou lidé.“
Čupr v sobě měl ještě zbytek zlosti a vybil ji v těchto slovech:
„Lorenc sem bude chodit tak často, jak já budu chtít, mordie! Nedám si přece ve vlastním baráku poroučet od cizích lidí!“
Judita se povzdechla. Bezmocně pohodila rukama a potom obratně řekla:
„Já vím, Ferdo, že si děláš všechno jenom podle své hlavy!“«


Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Golem
Gustav Meyrink
Nakladatelství Levné knihy KMa, 2002
ISBN 80-7309-053-8

Meyrinkovo první a nejlepší dílo, Golem, je postaveno na brilantním způsobu vyprávění, o kterém si čtenář i po přečtení nemůže být zcela jist, zda se jedná o přeludy šílence, snové vidiny, halucinace, vliv okultních sil a kabaly či o skutečný prožitek.
Silnou devizou a podstatou díla Gustava Meyrinka jsou krom bohaté fantazie i hluboké teoretické ale i praktické znalosti z oblasti magie, alchymie, kabaly a okultismu, jež čerpal zejména v lóži Theosofické společnosti „U modré hvězdy“, kterou spoluzakládal a později se stal i její předsedou.
Další důležitou složkou, jež atmosféru Meyrinkova díla činí ne nepodobnou absurdnosti a strachu Franze Kafky, jsou kulisy pražských zákoutí a především starého Židovského ghetta, kde se odehrává i děj Golema. Krom jeho prastaré a tajemné atmosféry z něj čerpá i předlohy pro neopakovatelné typy postav, z nichž každá žije dvojím životem - navenek spořádaně a všedně, v soukromí pak koketuje s kabalou a magií, jež jsou s ghettem nedílně spojeny.
Hlavní hrdina, a ve skutečnosti jediný nositel vyprávění, si omylem odnese cizí klobouk, který, jak později zjistí, patří jistému Athanasiu Pernathovi. A tento klobouk v něm vyvolá přeludy na pomezí snu a šílenství, ve kterých znovu prožívá Pernatovy osudy tak, jak je kdysi, před třiceti lety, na pomezí vidin a záchvatů šílenství prožil sám Athanasius. Počáteční otázka nakolik jsou vidiny nositele příběhu a potažmo i Pernatha skutečné, si však nedokáže odpovědět ani Pernath, ani hlavní hrdina a konec konců ani čtenář Golema a v tomto smyslu se opět naskýtá paralela s vrcholnými romány Franze Kafky, kde však namísto nedefinovatelné kafkovské atmosféry působí vliv okultismu a šílenství.

»Pokud mě nemýlil pocit, že za mnou někdo s určitým, stále stejným odstupem vycházel po schodišti, aby mě navštívil, musel být teď už na jeho posledním úseku.
Právě zatáčí kolem rohu, kde má svůj byt archivář Schemajah Hillel, a přechází z vyšlapaných kamenných dlaždic do chodby v posledním patře, která je dlážděná červenými cihlami.
Teď tápe podél zdi a nyní, právě v tomto okamžiku, musí v šeru s obtížemi slabikovat mé jméno napsané na dveřích. Postavil jsem se doprostřed pokoje a zahleděl jsem se ke vchodu.
Vtom se dveře otevřely a on vstoupil.
Pokročil směrem ke mně, aniž si přitom sundal klobouk nebo řekl jediné slovo pozdravu.
Tak se musí chovat, když je doma, pomyslel jsem si, přičemž mi přišlo zcela přirozené, že se tu chová právě takto a ne jinak. Sáhl do tašky a vytáhl z ní knihu.
Pak v ní dlouze listoval.
Kniha měla kovový obal a na něm vlysy ve tvaru rozet a pečetí, barevně malované a vykládané drobnými drahokamy. Konečně našel místo, které hledal, a ukázal na ně.
Rozluštil jsem, že dotyčná kapitola má název „Ibbur", „oplodnění duše".
Téměř celou polovinu strany zabírala ve zlatě a červeni vyvedená iniciála „I". Automaticky jsem si ji prohlédl a zjistil, že je na kraji poškozená.
Měl bych ji opravit.
Iniciála nebyla na pergamenu nalepena, jak jsem to doposud vídal ve starých knihách. Zdála se spíše sestávat z dvou tenkých plíšků zlata, které byly uprostřed sletovány dohromady, zatímco jejich okraje obepínaly kraj pergamenu.
Byl tedy tam, kde se nacházelo toto písmeno, v papíru vyřezán otvor?
Obrátil jsem list a zjistil jsem, že se můj předpoklad potvrdil.
Mimovolně jsem přečetl i tuto stranu a stranu, která ležela proti ní.
A četl jsem dál a dál.
Kniha ke mně hovořila stejně jako promlouvá sen, jen jasněji a daleko zřetelněji. A mého srdce se dotkla stejně jako otázka. Z neviditelných úst prýštila slova, stávala se živými a přistupovala ke mně. Otáčela se přede mnou jako pestře oděné otrokyně, aby pak zmizela v zemi nebo se jako pára rozplynula ve vzduchu a uvolnila tak místo dalším. Každá chvilinku doufala, že si vyvolím právě ji a že na tu další se už ani nepodívám.
Mnohé z nich, oděné do třpytných šatů, vstoupily pyšně jako pávi pomalými, odměřenými kroky.
Mnohé zase jako královny, byť zestárlé a sešlé, s namalovanými očními víčky, s výrazem děvky okolo úst a s vráskami překrytými ohyzdnými šminkami.
Díval jsem se přes ně na další příchozí. Můj pohled klouzal po dlouhé řadě postav s tvářemi, které byly tak obyčejné a nevýrazné, že se zdálo být nemožné, abych si je zapamatoval.
Pak přivlekly zcela nahou a neskutečně velkou ženu.
Na vteřinku se přede mě postavila a sklonila se ke mně.
Její řasy byly dlouhé jako celé mé tělo. Němě ukázala na pulzující žílu na své levé ruce.Tepala silně jako zemětřesení, až jsem pocítil, že se v té ženě skrývá celý život.
Zdáli se sem řítil průvod korybantů. Muž a žena se objímali. Viděl jsem je už zdaleka.
Průvod byl stále blíž.
Těsně před sebou jsem zaslechl zvonivý smích roztouženého páru a snažil jsem se na něj zaměřit svůj pohled.
Pár se však proměnil v jedinou postavu, jež seděla, zpola mužská a zpola ženská - tedy hermafrodit - na perleťovém trůnu. Hermafroditova koruna přecházela v prkno z rudého dřeva, v němž červotoč vyhledal tajuplné runy.
V mračně prachu se přiřítilo stádo drobných, slepých ovcí: jatečných zvířat, které měl hermafrodit ve své družině, aby udržel při životě korybanty.
Občas se mezi nimi vyskytly postavy prýštící z neviditelných úst, několik jich zase přišlo z hrobů a jejich tváře byly zahalené šátky.
Zastavily se přede mnou, náhle odložily své škrabošky a svýma dravčíma očima se tak hladově zadívaly na mé srdce, až se do mého mozku zaryl blesk strachu a v žilách se mi zastavila krev, stejně jako se zastaví proud řeky, do níž z nebe spadnou balvany - náhle a doprostřed jejího řečiště.
Kolem mne proplula žena. Měla plášť z řinoucích se slz, ale do tváře jsem jí neviděl, neboť ji odvrátila. Míjely mne proudy tančících masek, které se smály a nijak se o mě nestaraly. Jen jeden pierot se po mně přemýšlivě podíval a pak se vrátil zpět. Zastavil se přede mnou a pohlédl do mé tváře, jako by byla zrcadlem.
Dělal prapodivné grimasy, pohyboval pažemi, tu pomalu, tu zase bleskurychle, až se mě zmocnila strašidelná touha napodobovat ho, mžikat očima, trhat rameny a šklíbit se.
Náhle ho netrpělivě strhly stranou postavy, které chtěly, abych je také spatřil.
Žádná z těch bytostí však nebyla stálá. Byly perlami navlečenými na hedvábné šňůře, jednotlivými tóny melodie vycházející z neviditelných úst.
Nebyla to již kniha, co ke mně hovořilo, byl to hlas.
Hlas, který po mně chtěl něco, čemu jsem nerozuměl, ať jsem se snažil, jak jsem chtěl. Hlas, který mě mučil sžíravými, nesrozumitelnými otázkami.
Hlas, jenž ke mně hovořil takto viditelnými slovy, byl však mrtvý a bez ozvěny.
Každý zvuk, který zazní ve světě současnosti, má mnoho ozvěn, stejně jako každá věc má jeden velký a mnoho malých stínů. Tento hlas však už žádnou ozvěnu neměl - jeho ozvěny dozněly již před dávnými věky.
Dočetl jsem tu knihu až do konce a stále jsem ji držel v rukou, když jsem začal mít pocit, jako bych listoval svým mozkem, a ne nějakou knihou.
Vše, co mi onen hlas řekl; jsem v sobě nosil po celý svůj život, jen to bylo zapomenuté a mému myšlení skryté až do dnešního dne.
Vzhlédl jsem. Kde byl onen muž, jenž mi přinesl tu knihu?
Odešel?
Vyzvedne si ji, až bude hotová?
Nebo mu ji mám přinést?
Nemohl jsem si však vzpomenout, že by mi řekl, kde bydlí.
Chtěl jsem si vzpomenout, jak vypadá, ale nezdařilo se mi to.
Jak jen byl oblečen? Byl starý, nebo snad mladý?
A jakou barvu měly jeho vlasy a jeho vousy?
Nedokázal jsem si vzpomenout na nic, naprosto na nic. Všechny jeho obrazy, které jsem si vytvořil, se bezhlesně rozplynuly dříve, než jsem šije v duchu stačil dát dohromady.
Zavřel jsem oči a přitiskl si ruce na oči, abych zachytil alespoň nepatrný zlomek jeho vzezření. Nic, stále nic.
Postavil jsem se doprostřed pokoje a zadíval se ke dveřím, stejně jako jsem to učinil předtím, než přišel, a představoval jsem si: teď zahýbá kolem rohu, teď kráčí po cihlovém dláždění, teď venku čte na dveřích můj štítek se jménem „Athanasius Pernath" a teď vstupuje dovnitř. - Marně.
Nevzbudilo to ve mně ani ten nejjemnější závan vzpomínky na to, jak vypadal.
Před sebou jsem na stole viděl ležet onu knihu a přál jsem si v duchu vyvolat ruku, která ji vytáhla z kapsy a podala mi ji. Nedokázal jsem si uvědomit ani to,.zda byla v rukavici, anebo holá, zda byla ozdobena prsteny, nebo ne.
Náhle mě napadla zvláštní myšlenka.
Bylo to jako vnuknutí, jemuž nelze odolat.
Oblékl jsem si kabát, nasadil si klobouk, vyšel na chodbu a po schodech sešel dolů. Pak jsem se pomalu vrátil nazpět do svého pokoje.
Pomalu, tak pomalu, jako to udělal on, když přicházel. Když jsem otevřel dveře, spatřil jsem, že v místnosti se setmělo. Nebyl však jasný den, když jsem vycházel ven?
Jak dlouho jsem tam musel setrvat v zamyšlení, když jsem si ani nepovšiml, jak se připozdilo.
Snažil jsem se napodobit neznámého muže chůzí i výrazem, ale upamatovat se na jeho tvář jsem přesto nedokázal.
Jak se mi také mohlo podařit napodobit ho, když jsem neměl pražádné vodítko k tomu, jak vypadal.
Pak se to však stalo, byť zcela jinak, než jsem si představoval.
Náhle si začaly vzpomínat má kůže, mé svaly i mé tělo, aniž by o tom daly vědět mému mozku. Dělaly pohyby, které jsem si nepřál a které jsem neměl v úmyslu udělat. Jako kdyby mi končetiny přestaly patřit! Když jsem vstoupil do pokoje, začala má chůze být náhle nejistá a mně nevlastní.
To je krok člověka, který má neustále tendenci přepadnout dopředu, řekl jsem si.
Ano, ano, ano, taková byla jeho chůze.
Náhle jsem si jasně uvědomil: takový byl.
Měl jsem cizí, bezvousou tvář s vyčnívajícími lícními kostmi a díval jsem se šikmýma očima.
Cítil jsem to, aniž jsem byl schopen se spatřit.
To není moje tvář, chtěl jsem rozhořčeně vykřiknout, chtěl jsem si na ni sáhnout, avšak má ruka se nepodvolila mé vůli, sklesla do kapsy a vytáhla z ní knihu.
Přesně tak, jak to předtím udělal on ...
Náhle jsem opět seděl bez klobouku a bez kabátu u stolu a byl jsem znovu sám sebou. Sebou samým.
Athanasiem Pernathem.
Otřáslo mnou zděšení, mé srdce se div nerozskočilo a já jsem pocítil, že mne pustily strašidelné prsty, které ještě před malou chvílí tápaly v mém mozku.
V týlu jsem ještě cítil stopy jejich chladného doteku. Nyní jsem tedy věděl, jaký cizinec byl, a dokázal jsem si ho kdykoliv představit, ale vyvolat si před očima jeho obraz jsem stále ještě nedokázal - a také nikdy nedokážu. Byl jako negativ, jako neviditelná dutá forma, jejíž tvary dokážu vnímat, ale sám do ní musím vklouznout, chci-li si být jejího tvaru a jejího výrazu vědom ve svém vlastním Já.
V zásuvce mého stolu ležela železná kazeta. Chtěl jsem do ní knihu zamknout a znovu ji vyjmout, až odezní příznaky mé duševní poruchy, abych se mohl pustit do opravy poškozené iniciály „I".
Zvedl jsem knihu ze stolu.
Měl jsem pocit, jako kdybych se jí byl ani nedotkl.
Sáhl jsem na kazetu: tentýž pocit. Jako kdyby pocit dotyku musel projít dlouhou, temnou cestou, než se dostal do mého vědomí. Jako kdyby ty věci byly ode mne odděleny letitou vrstvou času a náležely minulosti, která kolem mne prošla už dávno.
Hlas, který kolem mne kroužil v temnotách, aby mě mučil kamenným špekem, prošel kolem mne, aniž si mě všiml. Pochopil jsem, že pochází z říše spánku.
Co jsem však prožil, to byl skutečný život a já jsem pocítil, že právě proto mě tento hlas nemohl spatřit a marně mě hledá.«[1]


Athanasius Pernath se pokusí tento příběh vyprávět svým přátelům, ale ti jej neberou příliš vážně. A když si myslí, že vyčerpáním usnul, potichu si povídají, že Athanasius měl nejspíš záchvat šílenství, odzvuk to nemoci, které jej v minulosti sklátila tak, že mu musela být za pomoci hypnózy vymazána paměť. Při vyprávění jeden z přátel vyřezával dřevěnou loutku, do které se Anathasius vtělil a uvědomil si, že jeho tvář má podobu cizince, jež mu přinesl knihu „Ibbur". Při vyřezávání detailů tváře si však jeden z přátel povšimne, že rysy loutky jsou podobné dávnému démonu - Golemovi, jež se v pravidelných třicetiletých intervalech v ghettu zjevuje a dle staré legendy mizí v místnosti bez dveří ve starém domě u Staré školy. Přítel vykřikne, protože právě dnes se Golem objevil naposledy a donutí, aby jej loutkář vyhodil z okna. Anathasius ztratí vědomí…
Athanasius je nechtěně zapleten do smrtelné hry, jež se odehrává mezi židovským vetešníkem Aaronem Wassertrumem a studentem medicíny Charouskem, synem Wassertruma, který prodal jeho matku, jedinou ženu, kterou kdy miloval, do veřejného domu, protože jej celý život pronásledovala nedůvěra a strach. Charousek pomalu umírá na souchotiny, ale veškeré své síly, jež mu dosud zbývají, věnuje své plánovité pomstě - k sebevraždě donutil již svého nevlastního bratra a milovaného syna Wassertruma, dr. Wassoryho, pro mnohé geniálního očního lékaře, jež však svou slávu i peníze, založil na bestiálním zohavení svých pacientů, kterým vnutil diagnózu zeleného zákalu a při následné operaci jim nenávratně zničil zrak. Avšak starý a nenávidějící Wassertrum považoval za viníka synovy sebevraždy dr. Savioliho, milence paní Angeliny, do které byl Athanasius Pernath ve svém zapomenutém životě zamilován tak, že zešíell, a mimoděk se tak dostává do soukolí zášti a pomsty.
Pernathův byt je propojen s tajným bytem dr. Savioliho, ve kterém jsou skryty Angelininy kompromitující dopisy. Pernath je u sebe uschová, ale rozhodne se prozkoumat třetí z vchodů, jež do bytu Savioliho vedou - krom řádného vstupu a průchodu Pernathovým bytem, je to jedna z mnoha podzemních chodeb, kterými je ghetto protkáno.

»Podivný neklid ve mně narůstal až k uzoufaní. Něco neviditelného z onoho světa na mě volalo, ale já jsem tomu nerozuměl.
Připadal jsem si jako cvičená herka, která vnímá pokyny uzdou, ale nechápe, co má její pán na mysli a jaký kousek má předvést.
Mám sejít dolů k Schemajahu Hillelovi?
Všechno ve mně se tomu vzepřelo.
Vidění mnicha v chrámu, na jehož ramenech se včera objevila Charouskova hlava, bylo odpovědí na mou němou prosbu o radu - dalo mi dostatečné znamení, abych už nadále nepohrdal nejasnými pocity.
Jisté bylo, že ve mně už drahnou dobu klíčily tajemné síly. Cítil jsem, že jsou přespříliš mocné, než abych se jim vůbec pokusil vzepřít.
Pochopil jsem, zeje zapotřebí písmena vnímat, nejen je v knihách pouze číst pomocí zraku - že je zapotřebí vytvořit si v sobě samém tlumočníka, který by překládal to, co instinkty našeptávají beze slov. V tom musí být klíč.
„Mají oči a nevidí; mají uši a neslyší," napadl mě k tomu jako vysvětlení úryvek z bible.
Náhle jsem si všiml, že mé rty mechanicky opakují „klíč, klíč, klíč!", zatímco duch mi předestíral ony pozoruhodné myšlenky.
„Klíč, klíč ...?" Pohled mi padl na zakřivený drát, který jsem držel v ruce a který mi předtím posloužil k otevření dveří. V mém nitru se vzedmula vlna žhavé zvědavosti, kam asi mohou vést ty čtyřhranné dveře v ateliéru.k otevření dveří. V mém nitru se vzedmula vlna žhavé zvědavosti, kam asi mohou vést ty čtyřhranné dveře v ateliéru. Aniž bych dále přemýšlel, zašel jsem ještě jednou do Savioliho ateliéru a tahal za držadlo, až se mi konečně podařilo desku zvednout.
Napřed nic než tma.
Potom jsem to spatřil: do nejhlubší tmy vedly úzké, příkré schody. Sestoupil jsem po nich.
Celou věčnost jsem sestupoval podél zdi, po které jsem šátral rukama, a stále nebyl konec; výklenky vlhké plísní a práchnivinou, zatáčky, kouty a rohy, chodby přímé, doleva i doprava, zbytky starých dřevěných dveří, větvení chodeb, a pak opět schody, schody a schody, vedoucí nahoru i dolů. Všude matný, dusivý pach plísní a země. A stále ani paprsek světla.
Kdybych si jen byl s sebou vzal Hillelovu svíci!
Konečně plochá, rovná cesta. Ze skřípění, které se mi ozývalo zpod nohou, jsem usoudil, že jdu po suchém písku. Mohla to být jen jedna z těch nesčíslných chodeb, které zpod ghetta vedly až k řece.
Nedivil jsem se tomu: půl města stálo přece odpradávna na takovýchto podzemních chodbách a obyvatelé Prahy měli odjakživa pádný důvod, proč se neukazovat na denním světle.
Absence jakýchkoliv zvuků nad hlavou mi napověděla, že se stále ještě nacházím v Židovské čtvrti, kde je v noci jako po vymření, i když jsem putoval celou věčnost. Živější ulice nebo náměstí nade mnou by se prozradily vzdáleným rachocením vozů.
Na vteřinku mě začal rdousit strach: co když chodím v kruhu? Co kdybych spadl do nějaké jámy, zlomil si nohu a nemohl jít dál?
Co by se pak stalo s jejími dopisy, které jsou v mém bytě? Bezpochyby by se dostaly do rukou Wassertruma. Bezděky mě uklidnila myšlenka na Schemajaha Hillela, kterého jsem tak nějak považoval za svého pomocníka a vůdce.
Z opatrnosti jsem ale přece jen zpomalil, šel jsem obezřetně a před sebou jsem držel nataženou ruku, abych si nechtě nenarazil hlavu, kdyby se chodba náhle snížila. Čas od času a pak stále častěji jsem rukou narážel na kamenný strop, až se konečně chodba natolik snížila, že jsem se musel předklonit, abych mohl jít dál. Náhle mi zvednutá ruka projela do prázdna. Zůstal jsem stát a zadíval jsem se vzhůru.
Postupně se mi začalo zdát, že sem shora dopadá matný odlesk světla. Ústila sem snad nějaká šachta, třeba z nějakého sklepa?
Vzpřímil jsem se a oběma rukama jsem ve výši hlavy začal hmatat kolem sebe. Otvor byl přesně čtvercovitý a vyzděný.
Poznenáhlu jsem nad sebou rozeznal stíny vodorovného kříže, který šachtu uzavíral. Nakonec se mi podařilo chytit se jeho příčíc, přitáhnout se a protlačit se nahoru. Teď jsem stál na kříži a pokoušel jsem se zorientovat.
Pokud mě nemýlil pocit v prstech, pak tu zjevně končily zbytky nějakého železného točitého schodiště.
Dlouhou, nevýslovně dlouhou dobu mi trvalo, než jsem nahmatal druhý schod. Pak jsem se vydal nahoru.
Celkem to bylo osm schodů, každý vysoký téměř jako člověk.
Podivné: Schodiště nahoře končilo jakýmsi horizontálním obložením, jehož pravidelně se protínající linie odrážely světlo, kterého jsem si povšiml už dole v chodbě. Skrčil jsem se, co to jen šlo, abych z poněkud větší dálky lépe viděl, jak vlastně linie probíhají. Ke svému překvapení jsem zjistil, že mají tvar přesných šestiúhelníků, jaké je možné vidět na synagogách.
Co to jen mohlo být?
Náhle jsem na to přišel: byly to padací dveře, které po stranách propouštěly světlo. Dřevěné padací dveře ve tvaru hvězdy.
Opřel jsem se rameny o desku, nadzvedl ji a za okamžik už jsem stál v jakési komnatě zalité jasným měsíčním světlem.
Byla nevelká a zcela prázdná, až na hromadu haraburdí, které leželo v koutě. Měla jen jedno, silně zamřížované okno.
Nějaké dveře nebo jiný přístup kromě toho, který jsem právě použil, se mi nepodařilo objevit, ačkoliv jsem opakovaně a velmi pečlivě prohlížel všechny stěny.
Mříže byly příliš husté, než abych jimi dokázal prostrčit hlavu, něco jsem ale přece jen viděl: Pokoj se nacházel přibližně ve výšce třetího poschodí, protože protější domy byly jen dvoupatrové a ležely pode mnou.
Na jednu stranu ulice jsem ještě právě tak dohlédl, měsíční světlo, které mi svítilo přímo do tváře, mě však oslepovalo a ulici nořilo do hlubokého stínu, díky němuž jsem nedokázal rozpoznat detaily.
Ulice bezpochyby patřila k Židovskému městu, protože okna na protější straně byla zazděná nebo byla na zdi jen naznačená římsami, a jen v ghettu se k sobě domy tak podivně obracely zády.
Marně jsem se trápil snahou přijít na to, co je vlastně zač tato zvláštní stavba, v níž jsem se nacházel.
Je to snad opuštěná postranní věžička nějakého pravoslavného kostela? Nebo snad nějakým způsobem patří ke Staronové synagoze?
Prostředí tomu nenasvědčovalo.
Znovu jsem se rozhlédl po pokoji. Nebylo tu nic, co by mi jakýmkoliv způsobem pomohlo. Stěny i strop byly holé, omítka i vápenné štuky už dávno opadaly, nikde ani náznak čehokoliv, co by mi prozradilo, že tu kdysi někdo bydlel.
Podlaha byla pokrytá prachem až po kotníky, jako by sem už po celá desetiletí nevstoupila žádná živá bytost.
Prohledat harampádí, které leželo v koutě, se mi ošklivilo. Leželo v naprosté tmě, takže jsem ani nedokázal rozpoznat, z čeho se skládá.
Na první pohled se jednalo o hadry, sbalené do klubíčka.
Nebo to byl pár starých, černých kufříků?
Zašátral jsem v harampádí nohou, až se mi podařilo část z něj podpatkem odtáhnout do blízkosti pruhu jasného světla, který do pokoje vrhal měsíc. To, co se tu pomalu rozvíjelo, vypadalo jako široký, tmavý pás.
Lesklý bod, vyhlížející jako oko!
Že by kovový knoflík?
Postupně mi to došlo: z uzlíku čněl rukáv podivného, staromódního střihu.
A pod ním ležela bílá krabička či cosi podobného.
Pod mou nohou se rozpadla na množství skvrnitých vrstev.
Lehce jsem do ní kopl a do světla vyletěl jeden list.
Obrázek? Shýbl jsem se: byl to pagát.
To, co vypadalo jako krabička, byl ve skutečnosti balíček tarokových karet.
Zdvihl jsem ho.
Mohlo být něco směšnějšího? Balíček karet na tak strašidelném místě.
Bylo zvláštní, že jsem se k úsměvu musel nutit. Sáhl po mně nejasný pocit strachu.
Hledal jsem nějaké banální vysvětlení, jak se sem karty mohly dostat, a přitom jsem mimoděk balíček přepočítal. Hra byla kompletní: sedmdesát osm karet. Už při počítání mi však byla nápadná jedna věc: karty byly studené jako led.
Vycházel z nich ochromující chlad, takže jsem balíček, který jsem složený držel v ruce, téměř nemohl pustit, jak ztuhlé jsem měl prsty. Znovu jsem se spěšně snažil najít střízlivé vysvětlení:
Můj tenký oblek, dlouhá cesta podzemními chodbami bez kabátu i klobouku, krutá zimní noc, kamenné stěny, příšerný mráz, který sem vtékal společně s měsíčním světlem: Bylo spíše divné, že jsem začal mrznout až teď. Jistě mě zmámilo vzrušení, v němž jsem se celou dobu nacházel.
Polévala mě jedna hrůza za druhou a strach se mi, vrstvu po vrstvě, zadíral stále hlouběji pod kůži.
V žilách mi mrzla krev a každá kost mi začala připadat jako studená kovová tyč, na kterou mi přimrzaly svaly.
Nepomáhalo žádné pobíhání, dupání nohama nebo máchání rukama. Zaťal jsem zuby, abych nemusel poslouchat, jak mi cvakají.
Smrt. Ty studené ruce, které jsem cítil za krkem, patří smrti, řekl jsem si.
A jako šílený jsem se začal bránit omamujícímu spánku, který předchází smrti zmrznutím, spánku, který mě chtěl jakoby zahalit vlnitým, dusivým pláštěm.v Dopisy v mém bytě -její dopisy! - vykřiklo ve mně něco. Když tu zemřu, tak je někdo najde. A ona mi věřila! Svou záchranu svěřila do mých rukou! - Pomoc! Pomoc! Pomoc! - Křičel jsem do pusté ulice, která mi ozvěnou vracela: „Pomoc! Pomoc! Pomoc!"
Padl jsem k zemi a znovu jsem vstal. Nesměl jsem zemřít, prostě nesměl. Kvůli ní, jen kvůli ní. I kdybych měl ze svých kostí vykřesat jiskry, abych se zahřál.
Náhle můj pohled padl na hadry ležící v rohu. Vrhl jsem se na ně a třesoucíma se rukama jsem šije přetáhl přes svůj oblek.
Byl to rozedraný šat podivného, pradávného střihu, vyrobený z tlusté, tmavé látky.
Vycházel z něj pach zatuchliny.
Pak jsem se v protilehlém koutě schoulil do klubíčka a cítil jsem, jak se moje kůže zase pomalu, pomaličku zahřívá. Jen strašný pocit, že mám kosti z ledu, mě nechtěl pustit. Seděl jsem bez hnutí, zatímco můj pohled bloudil po místnosti: karta, kterou jsem spatřil jako první - onen pagát -, ležela stále ještě v pruhu světla uprostřed místnosti.
Zdálo se, pokud jsem to dokázal rozeznat z té vzdálenosti, zeji vodovými barvami namalovala nešikovná dětská ruka a že představuje hebrejské písmeno aleph ve tvaru muže, oblečeného ve starofranckém stylu, s krátkou bradkou sestřiženou do špičky a se vztyčenou levou paží, zatímco jeho pravá ukazovala dolů.
Vzklíčilo ve mně podezření, že tvář toho muže je až nápadně podobná mé vlastní tváři. Ty vousy se přece na pagát vůbec nehodily. Odplazil jsem se ke kartě a hodil ji do kouta ke zbytku harampádí, abych se zbavil toho mučivého pohledu.
Teď tam ležela a z temnoty ke mně svítila jako šedobílá skvrna neurčitého tvaru.
S námahou jsem se přinutil přemýšlet, co si mám počít, abych se znovu dostal do svého bytu: Počkat na ráno! Pak z okna zavolat kolemjdoucí, aby mi zvenku po žebříku přinesli svíce nebo lucernu! - S tísnivou jistotou jsem pochopil, že bez světla bych cestu nekonečnými, neustále se křížícími chodbami nikdy nenašel. - Anebo, kdyby okno bylo příliš vysoko, že by se někdo spustil ze střechy po laně? Bože na nebi, poznání mnou projelo jako blesk. Teď už jsem věděl, kde jsem: Místnost bez přístupu - jen se zamřížovaným oknem - starodávný dům v ulici U Staré školy, kterému se každý vyhýbal. - Již kdysi před léty se jeden člověk spustil po laně ze střechy, aby oknem nahlédl dovnitř, a lano se přetrhlo. Ano, byl jsem v domě, v němž kdysi zmizel strašidelný Golem!
Jakékoliv další myšlení ochromila hluboká hrůza, jíž jsem se marně bránil a kterou jsem nedokázal přemoci ani vzpomínkou na dopisy. Srdce se mi začalo křečovitě stahovat. Spěšně jsem ztuhlými rty řekl sám sobě, že je to jen ledový vítr, který vane z tamtoho kouta; říkal jsem si to stále rychleji a rychleji, pisklavým dechem. Ale už to nepomáhalo: ta bílá skvrna - ta karta - bobtnala, až získala tvar jakési bubliny či chomáče, odplazila se ke kraji pruhu měsíčního světla a pak zase zalezla zpátky do tmy. Hlasité kapání - zpola vymyšlené, tušené, zpola skutečné - v místnosti a přece vně ní, všude kolem mě a přece někde jinde - hluboko v mém vlastním srdci a zase uprostřed pokoje. Šramot, jako když spadne kružítko a špičkou zůstane vězet ve dřevě.
A stále znovu: bílá skvrna - bílá skvrna! Je to jen karta, ubohá, hloupá, pošetilá hrací karta, křičel jsem do svého mozku, ale marně. - Teď se ale - ten pagát - přece jen dopracoval k nějaké podobě, dřepěl na zemi a zíral na mě mou vlastní tváří.
Celé hodiny jsem se bez pohnutí krčil ve svém koutku, zledovatělá kostra v cizích, práchnivějících šatech. - A naproti on: já sám. Němý a nehybný. Dívali jsme si navzájem do očí - jeden příšerný obraz toho druhého ...
Zdali také vidí, jak paprsky měsíčního svitu kloužou šnečí rychlostí po podlaze a jak ručičky neviditelných hodin v nekonečnu šplhají po zdi a postupně blednou? Pevně jsem ho fixoval pohledem. Nic mu nepomohlo, že se chtěl rozplynout v ranním šírání, které mi oknem přicházelo na pomoc.
Držel jsem ho pevně.
Krok za krokem jsem s ním bojoval o svůj život - o život, který byl můj, protože mi už nepatřil.
Byl stále menší a menší, a když se za rozbřesku zase schoval do své karty, vstal jsem, přešel k němu a strčil jsem ho do kapsy - ten pagát.
Ulice dole byla stále ještě pustá a liduprázdná.
Prohledal jsem kout, který byl teď nasvícen matným ranním světlem: střepy, rezavá pánev, zetlelé hadry, krk z láhve. Mrtvé věci, a přece tak známé.
A také ty zdi: jak výrazně na nich začaly být vidět praskliny a pukliny! Kde jsem je už viděl?
Vzal jsem do ruky balíček karet - pomalu mi začalo svítat. Nemaloval jsem je já sám? Jako dítě? Před dlouhou, předlouhou dobou?
Byla to prastará taroková hra. S hebrejskými znaky.
Číslo dvanáct by měl být „oběšenec", napadlo mě matně. S hlavou dolů a s rukama za zády. Začal jsem se probírat kartami:
Tady! Tady byl.
A pak se přede mnou znovu - zpola sen, zpola jistota - objevil obraz: začernalá školní budova, celá nakřivo, nevlídné čarodějnické stavení, s levým ramenem zvednutým, druhé srostlé se sousedním domem. - Je nás několik nedospělých chlapců - někde je opuštěné sklopení.
Pak jsem se podíval dolů na své tělo a znovu jsem začal být mimo: ten staromódní oblek mi začal být zcela cizí. Vyděsil mě rachot projíždějícího vozu, ale když jsem vyhlédl z okna, nikde nebyla lidská duše.
Jen řeznický pes stál v zamyšlení u patníku.
Tady! Konečně! Hlasy! Lidské hlasy!
Po ulici šly dvě staré ženy, já jsem zpola protlačil svou tvář mřížemi a zavolal jsem na ně.
S otevřenými ústy se zadívaly do výše a začaly se radit. Když mě však spatřily, zaječely a utekly. Došlo mi, že mě považovaly za Golema.
Očekával jsem, že se seběhnou lidé, kterým budu moci vysvětlit, o co jde,_ale uběhla celá hodina, během níž jen tu a tam odněkud opatrně vyhlédl čísi bledý obličej, aby ve smrtelné hrůze zase okamžitě zmizel.
Měl jsem snad čekat až za několik hodin, nebo dokonce až zítra přijdou policisté - státní lotři, jak jim říkal Zwakh?
Ne, raději jsem se chtěl pokusit o prozkoumání části podzemních chodeb.
Snad tam škvírami mezi kameny dopadalo za dne alespoň trochu světla.
Sešplhal jsem po žebříku, vydal se na cestu, po které jsem včera přišel - přes hromady rozlámaných cihel a hlubokými sklepy -, vylezl jsem po zbytcích schodiště a náhle jsem stanul - v průjezdu zčernalé školní budovy, té, kterou jsem předtím spatřil jakoby ve snu.
Okamžitě se vyrojila záplava vzpomínek: lavice odshora až dolů postříkané inkoustem, početníky, vřeštivý zpěv, kluk, který ve třídě pustil chrousta, čítanky s rozmačkanými chleby s máslem a vůně pomerančových slupek. Věděl jsem s jistotou, že jsem tu kdysi byl, ještě jako chlapec. - Nijak jsem však o tom nepřemýšlel a pospíchal jsem domů. Prvního člověka jsem potkal v Sanytrové ulici; byl to starý zarostlý Žid s bílými loknami na skráních. Jakmile mě spatřil, zakryl si rukama tvář a nahlas začal kvílet hebrejské modlitby. Na ten hluk se zjevně ze svých doupat musela vyřítit spousta lidí, protože za mnou se najednou ozval nepopsatelný nářek. Otočil jsem se a spatřil jsem, jak se ke mně valí změť smrtelně bledých tváří, znetvořených děsem.
S údivem jsem se na sebe podíval a pochopil jsem: Stále ještě jsem měl přes svůj oblek natažené ty podivné, středověké šaty, které jsem si oblékl v noci, a lidé si mysleli, že před sebou mají Golema.
Rychle jsem zaběhl za roh a za domovními dveřmi jsem ze sebe ty práchnivějící hadry strhal.
Hned nato kolem mě prošel dav máchající holemi a zuřivě křičící.«[2]


Výše citovaná mistrná pasáž nejlépe osvětluje styl, tajemnost ale i neviditelné nitky, jimiž je Golem protkán. Athanasius Pernath, jež v zakázané místnosti přežije jen díky pagátu, jimž kdysi rabín Löw Golema oživoval zjišťuje, si s konečnou platností potvrzuje, že mezi ním a Golemem existuje určitá nedefinovatelná souvislost.
Konečné rozřešení okultních zjevení pak Pernathovovy má dát noční zážitek, po kterém se již jeho zjevení nikdy neobjevila:

»Měl jsem v úmyslu vzít si kabát a hůl a zajít se najíst do hospůdky U Starého Ungeltu, kde každý večer Zwakh, Vrieslander a Prokop společně sedávali až do noci a navzájem si přitom vyprávěli potrhlé historky.
Sotva jsem však vstoupil do pokoje, chuť jít tam ze mě spadla, jako kdyby ze mě nějaké ruce strhly šátek.
Ve vzduchu bylo cítit napětí, za které jsem nemohl dávat vinu sám sobě, které však bylo tak hmatatelné, že se během několika vteřin přeneslo na mě, a to tak silně, že jsem samým neklidem zprvu ani nevěděl, co si počít. Jestli mám zapálit světlo, zamknout za sebou, posadit se nebo naopak přecházet po pokoji.
Vplížil se sem snad někdo v době mé nepřítomnosti a skryl se tu? Přepadla mě snad obava člověka z toho, být pozorován? Byl tu snad Wassertrum?
Hmátl jsem za záclony, otevřel jsem skříň, nahlédl jsem do sousedního pokoje: nikde nikdo.
I kazeta stála přesně na svém místě.
Nebylo by snad lepší, kdybych ony dopisy zkrátka spálil, abych se starostí o ně zbavil jednou provždy?
Už jsem v kapsičce od vesty hledal klíč - ale muselo k tomu dojít teď hned? Do rána bylo přece času dost.
Napřed bych měl udělat světlo! Nemohl jsem najít sirky.
Byly dveře zamčené? Popošel jsem o několik kroků nazpátek a pak jsem se znovu zastavil.
Proč mám najednou strach?
Chtěl jsem sám sobě vyčíst, že jsem zbabělec, ale myšlenka sama se zadrhla uprostřed věty.
Náhle mě napadla šílená myšlenka: rychle, co nejrychleji si vylézt na stůl, vzít křeslo, vytáhnout ho k sobě a pak jím rozbít lebku „tomu", co tu lezlo po zemi - kdyby - kdyby se to přiblížilo. „Nikdo tu přece není," řekl jsem si nahlas a s obavami, „copak ses někdy v životě bál?"
Nic nepomáhalo. Vzduch, který jsem dýchal, byl řídký a rezavý jako éter.
Kdybych spatřil něco jakkoliv strašného, v okamžení by mě strach opustil.
Neobjevilo se nic.
Očima jsem propátral všechny kouty:
Nic.
Všude byly jen dobře známé věci: nábytek, truhly, lampa, obraz, nástěnné hodiny - neživí, staří, věrní přátelé.
Doufal jsem, že se mi před očima promění a že mi tak dají důvod, abych si tísnivý pocit strachu mohl vysvětlit šálením smyslů.
Ani to se nestalo. Zůstali strnule nehybní, věrní svému tvaru. Vzhledem k panujícímu šeru až příliš strnule, než aby to bylo normální.
„Jsou pod tím samým tlakem jako ty," pocítil jsem.
„Bojí se i jen pohnout."
Proč nástěnné hodiny netikají?
Všeobecné naslouchání pohlcovalo každý zvuk.
Zavrzal jsem stolem a byl jsem překvapen, že jsem ten zvuk slyšel.
Kdyby alespoň venku hvízdal vítr.' Ale ani to. Nebo kdyby v krbu zapraskalo dřevo - ale oheň byl vyhaslý.
Ve vzduchu bylo cítit neustávající číhání - bez pauzy v čase a bez mezery v prostoru, jako když proudí voda.
Marně jsem měl nastražené všechny smysly. Pochyboval jsem, že to vůbec mohu přečkat. - Místnost plná očí, které jsem nedokázal spatřit, plná maně šátrajících rukou, které jsem nemohl zachytit.
Pomalu mi došlo, že je to děs, který plodí sám sebe, ochromující hrůza z neuchopitelného nic, které nemá žádný tvar a které rozežírá meze našeho myšlení.
Prkenně jsem se postavil a čekal jsem.
Čekal jsem snad čtvrthodinu: Snad se „to" nechalo ošálit a plížilo se to ke mně zezadu, takže bych to mohl načapat.
Jedním rázem jsem se obrátil: zase nic.
Totéž hrozivé „nic", které neexistovalo, a přece naplňovalo celý pokoj svou děsivou existencí.
Co kdybych vyběhl ven? Co mi v tom bránilo?
„Šlo by to se mnou," pochopil jsem okamžitě s naprostou jistotou. Přiznal jsem si také, že by mi nikterak nepomohlo, kdybych rozsvítil. Přesto jsem tak dlouho hledal sirky, až jsem je nasel.
Knot však nechtěl hořet a dlouhou dobu jen doutnal.
Plamínek nedokázal ani žít, ani zemřít, a když si konečně vybojoval mátožnou existenci, zůstal bez lesku, jako zažloutlý, špinavý plech. Ne, tma byla přece jen lepší.
Světlo jsem tedy zhasl a oblečený jsem se natáhl na postel. Poslouchal jsem údery svého srdce: jeden, dva, tři, čtyři - až do tisíce, a pak zase znovu -, hodiny, dny, týdny, jak se mi zdálo, až mně vyschly rty a vlasy se mi zježily na hlavě. Ani vteřinka ulehčení.
Ani jedna jediná.
Začal jsem si předříkávat slova, jak mi zrovna přišla na jazyk: princ, strom, dítě, kniha, a křečovitě si je opakovat, až přede mnou náhle zůstala stát nahá jako smysluprosté, strašidelné zvuky z barbarské minulosti a já jsem musel vší silou přemýšlet, abych se dobral jejich významu: p-r-i-n-c?, k-n-i-h-a?
Nezešílel jsem už? Anebo nezemřel? - Začal jsem rukama tápat kolem sebe.
Vstát! Posadit se do křesla!
Padl jsem do lenošky.
Kdyby už konečně přišla smrt!
Jen abych nemusel vnímat to bezkrevné, příšerné číhání. „Já - nechci - já - nechci!" zakřičel jsem.
„Copak neslyšíte?"
Vysíleně jsem sklesl nazpět.
Nemohl jsem pochopit, že jsem stále ještě naživu.
Neschopen o čemkoliv přemýšlet nebo cokoliv učinit, zůstal jsem strnule zírat přímo před sebe.
„Proč mně tak tvrdošíjně podává zrní?" vzedmula se ve mně vlna myšlenky, stáhla se a znovu se vrátila jako příboj. Stáhla se. Znovu se vrátila.
Pomalu mi nakonec došlo, že přede mnou stojí zvláštní bytost - možná celou tu dobu, kterou jsem tu seděl - a natahuje ke mně ruku.
Bylo to šedé stvoření se širokými rameny velikosti menšího člověka, které se opíralo o spirálovitě stočený knot z bílého dřeva.
V místě, kde měla nasedat hlava, jsem dokázal rozeznat pouze kouli z řídké mlhy. Ze zjevení vycházel slabý zápach santalového dřeva a vlhké břidlice.
Pocit naprosté bezbrannosti mě téměř připravil o smysly. Všechna nervy drásající hrůza, kterou jsem za celou tu dlouhou dobu prodělal, se teď stmelila ve smrtelný děs a zhmotnila v této bytosti.
Pud sebezáchovy mi řekl, že bych zešílel úplně, kdybych spatřil tvář tohoto fantoma - varoval mě před tím, křičel mi do uší -, a přesto mě to přitahovalo jako magnet, přesto jsem nedokázal spustit pohled z matné mlhové koule a stále jsem v ní pátral po očích, nosu a ústech.
Ať jsem se však snažil, jak jsem chtěl, mlha se ani nepohnula. Na tělo se mi podařilo posadit všemožné hlavy, ale vždy jsem si byl vědom, že pocházejí jen z mé představivosti. Také se vždy rozplynuly - obvykle téměř v tomtéž okamžiku, kdy jsem je stvořil.
Nejdéle vytrvala hlava egyptského ibise.
Obrysy fantoma se ve tmě přízračně vlnily, sotva znatelně se stahovaly a pak znovu roztahovaly, jako by ona postava pomalu dýchala. Byl to jediný viditelný pohyb. Namísto nohou se postava dotýkala podlahy pahýly kostí, z nichž se šedé a bezkrvé svalstvo stáhlo i do výše kotníků.
Stvoření ke mně bez hnutí natahovalo ruku.
V ní ležela zrnka velikosti fazole, červeně zbarvená a s černými skvrnkami na okrajích.
Co jsem si s nimi měl počít?
Matně jsem vnímal, že nesu ohromnou odpovědnost, která dalece přesahuje vše pozemské - pokud nyní neučiním to správné.
Měl jsem pocit, že se teď kdesi v říši příčin vznášejí dvě misky vah, každá zatěžkaná polovinou světa.
Na kterou z nich vrhnu zrníčko prachu, ta klesne k zemi.
Pochopil jsem, že právě toto bylo to strašlivé číhání všude vůkol. „Nesmíš pohnout ani prstem," radil mi můj mozek, „ani kdyby smrt nikdy neměla přijít, aby tě vysvobodila z těchto muk."
A ty ses se rozhodl, ty jsi ta zrnka nepřijal, ozývalo se ve mně tiše. Teď už není cesty zpátky.
Ve snaze najít pomoc jsem se rozhlédl kolem sebe, zda se někde neobjeví nějaké znamení, co bych měl učinit.
Nic.
Ani ve mne nebyla žádná rada, žádný nápad - vše bylo odumřelé, mrtvé.
Pochopil jsem, že v tomto hrůzném okamžiku má život myriád lidí stejnou váhu jako pírko.
Mezitím musela nastat hluboká noc, protože už jsem nedokázal rozeznávat stěny svého pokoje.
Vedle v ateliéru dusaly kroky. Slyšel jsem, jak někdo otevírá skříně, vytahuje zásuvky a s rachotem je hází na zem. Domníval jsem se, že poznávám Wassertrumův hlas, jak chraptivým basem vyráží divoké kletby. Neposlouchal jsem to. Bylo to pro mě bezpodstatné jako šramocení nějaké myši. - Zavřel jsem oči: V dlouhé řadě mě míjely lidské tváře. Oči měly zavřené. Byly to ztuhlé posmrtné masky mého vlastního rodu, mých vlastních předků.
Stále týž tvar lebky, ačkoliv vzezření se měnilo, jak vstávaly ze svých hrobů - s hladkými vlasy učesanými na pěšinku, s vlnitými, krátce zastřiženými vlasy, s příčesky, s kšticí sepnutou kroužkem. Jak se blížily staletími, byly mi jejich rysy známější a známější, až se slily v poslední tvář - tvář Golema, jíž posloupnost mých předků skončila.
Pak tma rozpustila můj pokoj v nekonečný, prázdný prostor, uprostřed něhož jsem seděl na židli, zatímco šedý stín přede mnou ke mně znovu natahoval ruku.
Když jsem oči znovu otevřel, stály kolem nás ve dvou protínajících se kruzích, které tvořily osmičku, cizorodé bytosti.
Bytosti z jednoho kruhu byly zahaleny šatem s fialovým leskem, bytosti z druhého šatem s narudle černým leskem. Lidé cizí rasy, vysokých, nepřirozeně štíhlých postav, s tvářemi skrytými za zářícími šátky.
Bušení srdce v mé hrudi mi řeklo, že nastal čas rozhodnutí. Mé prsty sáhly po zrnkách - a já jsem spatřil, jak se zachvěly postavy v červenavém kruhu. Měl jsem zrnka odmítnout? Chvění zachvátilo postavy v modravém kruhu. Ostře jsem se podíval na muže bez hlavy: stál tu bez pohnutí, v tomtéž postoji jako předtím.
Dokonce přestal i dýchat.
Zvedl jsem paži, aniž jsem věděl, co mám udělat - a pak jsem fantoma udeřil do ruky, až se zrnka rozkutálela po podlaze.
Na okamžik, krátký jako elektrický výboj, jsem ztratil vědomí a začal jsem mít pocit, že se řítím do nekonečné hlubiny. - Pak jsem stanul pevně na nohou. Šedá bytost zmizela. Stejně tak bytosti z červenavého kruhu.
Modravé bytosti kolem mě naopak utvořily kruh. Na hrudi měly nápis ze zlatých hieroglyfů a němě - vypadalo to jako spřísahání - držely před sebou mezi ukazováčkem a palcem červená zrnka, která jsem bezhlavému fantomovi vyrazil z ruky.
Slyšel jsem, jak venku za okny zuří krupobití a jak vzduch rozťal ryčící hrom.
Nad městem bezmyšlenkovitě zuřila zimní bouře.
Od řeky vytím bouře v pravidelných intervalech dutě zaznívaly výstřely z děl, které signalizovaly lámání ledu na Vltavě.
Místnost zářila ve světle blesků, které bez přestávky následovaly jeden za druhým. Náhle jsem se začal cítit tak slabý, že se mi rozklepala kolena a já jsem se musel posadit.
„Buď klidný," zřetelně řekl nějaký hlas vedle mě, „buď naprosto klidný. Dnes je lelšimurim, noc bezpečí."
Bouře postupně přestávala a její ohlušující hřmot nakonec přešel v jednotvárné bušení krup o střechy.
Ochablost mých končetin nabyla takové míry, že vnímat, co se děje kolem mě, jsem mohl již jen otupělými smysly a zpola ve snu.
Někdo z kruhu pronesl tato slova:
„Ten, jehož hledáte, tu není."
Ostatní cosi odvětili v nějak.é cizí řeči.
Nato ten první opět tiše pronesl jednu větu, v níž se vyskytlo jméno „Henoch", ale zbytku jsem nerozuměl, protože vítr od řeky příliš hlasitě přinášel sténání praskajících ker.
Pak jedna postava opustila kruh, předstoupila přede mě, ukázala na hieroglyfy na své hrudi - byla to tatáž písmena jako u ostatních - a zeptala se mě, zda je mohu přečíst.
Když jsem, zadrhávaje únavou, odpověděl zamítavě, natáhla ke mně ta bytost dlaň a nápis se rozzářil na mé hrudi, zprvu v latinských písmenech:
Chabrat Zereh aur Bocher, které se poznenáhlu proměnily v písmo mně neznámé. - Upadl jsem do hlubokého, bezesného spánku, jaký jsem,nezažil od té noci, kdy mně Hillel uvolnil jazyk.«[3]

Vetešník Wassertrum, jemuž stojí Pernath v cestě jeho krevní mstě, mu podstrčí pod záminkou opravy zlaté hodinky, jež byly kořistí z loupežné vraždy, a protože byl vyšetřovací komisař blízkým známým Wassertruma, je Pernath na mnoho měsíců zavřen do vyšetřovací vazby, kde se mimo jiné setká s Laponderem, jež se doznal z vraždy z vilnosti a čeká na popravu. Poslední společné noci však začně Laponder mluvit ze spaní a Pernath s ním jako s médiem mluví s rabínem Schemajahem Hillelem a jeho dcerou Mirjam. V dalším hovoru se pak Pernath dozvídá o vyšším smyslu jeho astrálních setkání s duchy zemřelých, Golemem a vidinami hermafrodita, jež je konečným cílem života člověka:

»Nemohl jsem pochopit, že ho víc zajímá můj život než jeho vskutku dostatečně naléhavé záležitosti.
Abych ho uklidnil, vyprávěl jsem mu o všem podivném a nepochopitelném, co se mi přihodilo.
Po každém delším úseku spokojeně přikývl jako někdo, kdo věc chápe do všech detailů.
Když jsem přišel k místu, kdy se přede mnou objevilo zjevení bez hlavy a nabízelo mi černočervená zrnka, sotva se mohl dočkat, až se dozví konec. „Takže vy jste mu je vyrazil z ruky," zamumlal zamyšleně. „Nikdy bych si byl nepomyslel, že by mohla existovat i třetí cesta."
„To nebyla žádná třetí cesta," řekl jsem, „bylo to totéž, jako,kdybych byl ta zrnka odmítl."
Zasmál se.
„Nemyslíte, pane Lapondere?"
„Kdybyste je byl odmítl, dostal byste se zřejmě na ,cestu života', ale zrnka, která znamenají magickou sílu, by se byla nezachovala. - Takhle se rozkutálela po zemi, jak jste řekl. To znamená, že tu zůstala a že se o ně vaši předci budou starat tak dlouho, až nadejde čas jejich klíčeni. Pak síly, které ve vás zatím dřímají, oživnou."
Nepochopil jsem to: „O ta zrnka že se budou starat mí předci?"
„To, co jste zažil, musíte zčásti chápat symbolicky," vysvětlil mi Laponder. „Kruh modravě zářících lidí, který vás obklopoval, byl řetězem zděděných ,ego', který s sebou vláčí každý, kdo je zrozený z matky. Duše není Jednotlivostí - ona se jí teprve musí stát, a to se pak nazývá ,nesmrtelnost'. Vaše duše se zatím skládá z mnoha ,ego' - stejně jako se mravenčí stát skládá z mnoha mravenců.
Vy v sobě nesete duševní pozůstatky mnoha tisíc svých předků, hlav svého rodu. Je to tak u všech bytostí. Jak jinak by si mohlo kuře z uměle vysezeného vejce okamžitě po vylíhnutí začít samo hledat potravu, kdyby v něm nevězela zkušenost milionů let? Existence ,instinktu' pro zrazuje přítomnost předků v těle i v duši. - Ale promiňte mi, nechtěl jsem vás přerušit."
Vyprávěl jsem vše až do konce.
Všechno. I to, co mi Mirjam řekla o „hermafroditovi".
Když jsem skončil a vzhlédl jsem, všiml jsem si, že Laponder zbledl jako stěna a že se mu po tvářích koulejí slzy.
Rychle jsem vstal, dělal jsem, jako bych nic neviděl, a začal jsem po cele přecházet sem a tam, abych vyčkal, než se uklidní.
Pak jsem se posadil proti němu a použil jsem svou veškerou výřečnost, abych ho přesvědčil, jak nutné je, aby své soudce upozornil na svůj chorobný duševní stav. „Kdybyste se byl alespoň nepřiznal k té vraždě z vilnosti!" uzavřel jsem.
„Ale to jsem přece musel! Vždyť se mě ptali na mé svědomí," řekl naivně.
„Cožpak považujete lež za něco horšího než - než za vraždu z vilnosti?" zeptal jsem se zmateně.
„Všeobecně ani ne, avšak v mém případě jistě. Vidíte, když se mě vyšetřující soudce zeptal, zdali se přiznávám, měl jsem sílu mu říci pravdu. Zdali lhát budu nebo nebudu, bylo čistě otázkou mé volby. Když jsem tu vraždu z vilnosti spáchal - nechtějte po mně prosím detaily, neboť to bylo tak hrůzné, že bych si tu vzpomínku již nikdy nechtěl oživit -, když jsem onu vraždu z vilnosti spáchal, neměl jsem žádnou volbu. Ačkoliv jsem jednal při jasném vědomí, stejně jsem neměl žádnou volbu. Probudilo se ve mně cosi, o čem jsem dříve neměl ani tušení, a pak se to stalo silnější než já.
Myslíte si, že bych vraždil, kdybych měl možnost volby? Nikdy předtím jsem nic neusmrtil - ani to nejmenší zvíře -, a nyní bych toho už vůbec nebyl schopen.
Představte si, že by existoval lidský zákon ,vraždit' a že za neuposlechnutí by byl trest smrti -, podobně jako je tomu v případě války. Pak bych si byl okamžitě vysloužil trest smrti. Protože jsem neměl jinou volbu.
Mohl jsem jednoduše nevraždit. Ale tehdy, když jsem se oné vraždy z vilnosti dopustil, se věci měly jinak."
„Tím spíše, když se teď cítíte být někým jiným, musíte to všechno ohlásit, abyste unikl svému ortelu!" namítl jsem.
Laponder udělal rukou zamítavý pohyb. „Mýlíte se!
Soudci mají ze svého hlediska naprostou pravdu.
Chcete snad nechat člověka, jako jsem já, pobíhat na svobodě? Aby se zítra či pozítří stala tatáž tragédie?"
„Ne. Měli by vás však internovat v nějakém zařízení pro duševně choré. To je to, o čem mluvím!"
„Měl byste pravdu, kdybych byl šílený," odpověděl Laponder klidně. „Já však šílený nejsem. Jsem něco zcela jiného - něco, co se šílenství sice velmi podobá, ale co je ve skutečnosti jeho protikladem. Vyslyšte mě, prosím. Hned mně porozumíte. Předtím jste mi vyprávěl o fantomu bez hlavy, což je samozřejmě symbol - ten fantom, k němuž můžete snadno najít klíč, když se nad tím zamyslíte. Totéž se stalo i mně. Jenže já jsem ta zrnka přijal. Vydal jsem se tedy ,cestou smrti'. Tou nejsvatější myslitelnou věcí pro mě je nechat své kroky řídit tím duševním, které je ve mně. Slepě, důvěřivě, ať už cesta vede kamkoliv: k šibenici či na trůn, k chudobě nebo k bohatství. Nikdy jsem nezaváhal, když volba spočívala na mně.
Proto jsem také nelhal, když volba byla v mých rukou. Znáte slova proroka Míchy: Bylo ti řečeno, člověče, co je dobré, a co od tebe tvůj Pán očekává?
Kdybych byl lhal, byl bych stvořil prapříčinu, protože jsem měl volbu - když jsem spáchal tu vraždu, tak jsem žádnou prapříčinu nestvořil. Pouze se uvolnilo působení prapříčiny, která ve mně už odedávna dřímala a nad kterou jsem přestal mít moc.
Mé ruce jsou tedy čisté.
Tím, že moje duševno ze mě udělalo vraha, mě přivedlo na šibenici. Tím, že mě lidé pověsí, se můj osud oprostí od toho vašeho, a já dosáhnu volnosti."
Pocítil jsem, zeje to svatý muž, a vlasy se mi zježily úděsem nad mou vlastní malostí.
„Řekl jste mi, že jste ve svém podvědomí nadlouho ztratil vzpomínky na své mládí hypnotickým zásahem jistého lékaře," pokračoval. „To je znakem - stigmatem - všech těch, kdož byli kousnuti ,hadem duševní říše'.
Téměř se zdá, jako by v nás musely být dva na sebe naroubované životy, jako ušlechtilá rýže na divoký strom, než může dojít k zázraku procitnutí. To, co je jindy rozděleno smrtí, se tady provede vymazáním paměti - často jen náhlým vnitřním pokáním.
V mém případě to bylo tak, že jsem se jednoho rána ve věku svých jedenadvaceti let probudil jako vyměněný. To, co jsem do té doby měl rád, mi najednou začalo být lhostejné. Život mně začal připadat stejně hloupý jako nějaký román o indiánech, a přestal být skutečný. Jistotou se staly sny - apodiktickou, prokazatelnou jistotou. Rozumějte mi, prokazatelnou, reálnou jistotou, zatímco denní život se stal snem.
Dokázali by to všichni lidé, kdyby k tomu měli klíč.
A ten klíč spočívá pouze a jedině v tom, že si člověk ve spánku uvědomí své vlastní ,já', takřečeno svou ,kůži', a že v ní najde škvíru, jíž se vědomí prodírá mezi bdění a hluboký spánek. Proto jsem předtím řekl, že ,cestuji', nikoliv že ,mám sny'.
Snaha stát se nesmrtelným je bojem o nadvládu nad zvuky a strašidly, která v nás přebývají. A čekání na to, až se vlastní ,já' stane králem, je čekáním na Mesiáše. Přeludu podobný Habal Garmin, jehož jste viděl, onen .dech kostí' z kabaly, to byl ten král. Jakmile bude korunován, tak přetrhne vedví pouto, které vás vnějšími smysly a komínem rozumu váže ke světu.
Ptáte se mě, jak mohlo dojít k tomu, že jsem se navzdory svému oddělení od života mohl přes noc stát vrahem z vilnosti? Člověk je jako skleněná trubice, kterou procházejí barevné kuličky. Když je kulička červená, znamená to, že ten člověk je ,špatný'. Když je žlutá, tak je člověk ,dobrý'. Když za sebou procházejí dvě, jedna červená a jedna žlutá, jedná se údajně o člověka ,nepevného' charakteru. My, ,pokousáni hadem', proděláváme v jednom životě to, co rasa jako celek prodělává ve své historii: Barevné kuličky spěchají jedna za druhou skleněnou trubicí, a když dospějí ke konci - stanou se z nás proroci - staneme se obrazem Božím." Laponder se odmlčel. Dlouho jsem nebyl schopen slova. Jeho řeč mě téměř omámila.
„Proč jste se předtím tak úzkostlivě vyptával na mé zážitky, když přece stojíte o tolik výše než já?" začal jsem konečně znovu.
„Mýlíte se," řekl Laponder, „já stojím daleko pod vámi. Ptal jsem se vás, protože jsem cítil, že máte klíč, který mně ještě chyběl."
„Já? A klíč? O Bože!"
„Samozřejmě, vy! A vy jste mi ho také dal. Nemyslím, že by na celé zemi byl šťastnější člověk než právě dnes já."
Zvenku se ozval šramot, závora se odsunula, ale Laponder si toho nijak nevšímal:
„Klíčem bylo to s tím hermafroditem. Nyní mám jistotu. Již proto jsem šťastný, že si mě jdou odvést, protože brzy dosáhnu cíle."
Pro slzy jsem už nedokázal rozpoznat Laponderův obličej, jen jsem slyšel úsměv v jeho hlasu:
„A nyní: Žijte blaze, pane Pernathe, a mějte na paměti, že to, co zítra pověsí, budou jen mé šaty. Otevřel jste mi to nejkrásnější, to poslední, co jsem ještě nevěděl. Teď nastane svatba ..." Vstal a následoval dozorce.
„Úzce to souvisí s tou vraždou z vilnosti," byla poslední slova, která jsem od něj slyšel a která jsem vnímal jen matně.«[4]


Pernath je propuštěn, avšak mezi tím bylo celé židovské ghetto zbouráno, všichni jeho známí odcestovali a kruh je uzavřen návratem Pernathovy duše zpět do minulých časů.

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Konec civilizace (Brave new world )
Aldous Huxley
Nakladatelství Maťa, 2004
ISBN 80-7287-089-0

Konec civilizace (orig. Brave New World [Nádherný nový svět], 1932 ) Aldouse Huxleyho a 1984 (1949) George Orwella jsou prvními, a jak ukázal čas, i těmi nejlepšími reflexemi možných důsledků mocenských režimů 20. století. A byť prvotní impuls reflektoval praktiky novodobých diktátorských režimů v Sovětskému Svazu, Itálii a Německu, nebylo jejich poselství v čase nijak ztupeno, ba naopak, jsou dnes, kdy technické možnosti kontroly i propagandy dovolují sledovat každý náš krok a určovat názory a chování masy, aktuálnější víc než v dobách svého vzniku.
A zatímco je román 1984 geniální antiutopií diktátorských režimů a lze jej, až na postřehy týkající se principu lidské společnosti jako takové, označit za překonaný, je Konec civilizace varováním před otupělostí západní civilizace, ve které jsou lidé pro své pohodlí ochotni obětovat nejen svou svobodu ale i úplný smysl své existence, jež je degradován na život kurů na hnojišti, byť s tolik zrním, slepicemi/kohouty, co trávící potažmo pohlavní orgány zvládnou. Za pomoci vsugerovaných hesel a pouček typu: „každý je dnes šťastný“ či „neodkládej na zítřek zábavu, kterou můžeš mít dnes“, je smyslem života pracovat, utrácet a konzumovat ať již nezávazný sex, zábavu či zboží, což je dále podporováno drogami, které mají pomoci překonat velmi časté okamžiky prázdnoty a absence smyslu. Nepřáteli této civilizace z blízké budoucnosti jsou pak samostatně myslící jedinci, kteří se nejen nechtějí zapojit do masové zábavy, ale požadují se něčeho víc - skutečný život s jeho střídáním smutku a radosti, s jeho věčným hledáním, které žene stále vpřed i když je člověk se vzrůstajícím poznáním oproti původnímu předpokladu stále nešťastnější a vzdálenější svému cíli, a skutečnými škůdci i vyděděnci jsou pak ti, kteří se jakkoliv odlišují od daných norem.
Pro úspěšný chod civilizace je nutné vymýtit nejen všechny náznaky samostatného myšlení, ale i všechny emoce tak, aby se zbylá prázdnota zaplněná konzumací, sportem, sexuálními orgiemi a drogami prohlásila za štěstí. K tomuto cíli se postupuje již od samého začátku - vznik člověka a jeho osobnosti je prováděno uměle a dle aktuálních potřeb, předem jsou plánovitě předurčeny i jeho fyzické a intelektuální schopnosti tak, že pojmy pravda, láska, rodiče, matka či otec jsou považována za nejhrubší možné urážky, i když jejich smysl přibližně chápe jen několik jedinců, protože i dosažitelné vzdělání a vědomosti jsou omezeny jen na nejnutnější minimum toho, co je potřeba k vykonávání dané profese.
Nakolik je tato hrozba aktuální pro přítomnost, nechť si vášnivý čtenář odpoví sám, nicméně je obdobná selekce, změna, zvyšování či naopak snižování schopností dle původu, postavení či společenských zájmů za pomoci změny DNA velmi blízkou budoucností; rozdílné výchozí podmínky a možnosti dosažitelného vzdělání nikoliv na základě schopností, ale původu, je pak všeobecnou realitou. Smysl života populace Civilizace v nakupování, povrchních prožitcích a emociální otupělosti je pak nevyhnutelným trendem. Kdokoliv vybočuje z této řady, je nutně vyvrhel, ať již je ze strachu většiny nazýván levičák, alternativista, aktivista či terorista. Huxleyho Civilizace, a konec konců i ta naše, musí být chráněna od jakýkoliv snah o změnu, což je prováděno buď darem plného žaludku, nebo hrozbou vyloučení ze svého středu. V tomto kontextu je rovněž zajímavá komparace výdobytků sociálních revolucí jež od konce 18. století v západní civilizaci probíhaly - z dlouhodobého pohledu je patrné, že se vše dříve či později vrací zpět do výchozích předrevolučních podmínek.
»Jedno vajíčko, jedno embryo, jeden dospělý člověk - to je normální. Ale bokanovskyzované vajíčko pučí, proliferuje a dělí se. Osm až devadesát šest zárodků, a každý zárodek se vyvine v dokonale utvářené embryo a každé embryo v plnocenného dospělce. Devadesát šest lidských bytostí vyrůstá nyní tam, kde dříve rostla jen jediná. Pokrok.
„V podstatě,“ uzavřel Ř.L.P., „se bokanovskyzace skládá ze sériového zastavování vývoje. Zarážíme normální růst a - což je dost paradoxní - vajíčko reaguje pučením.“
Reaguje pučením. Tužky byly pilné. Ředitel ukazoval, zvolna se pohybující pás unášel stojan se zkumavkami do velké kovové skříně, jiný stojan vyjížděl. Mechanismus tiše bzučel. „Za osm minut zkumavky projdou,“ sdělil. Osm minut je krajní mez, po kterou vajíčko snese ozáření tvrdými X-paprsky. Pár jich zahyne; ze zbývajících se nejméně citlivá dělí na dvě, většina vyžene do čtyř zárodků a některá do osmi. Potom se všechno vrátí do inkubátorů, kde se zárodky začnou vyvíjet. Za dva dny se prudce zchladí a jejich vývin se zastaví. Dostaneme dva, čtyři až osm nových zárodků, a nato se jim dá téměř smrtelná dávka alkoholu. Vyženou znovu - zárodek ze zárodku - a potom se nechají klidně vyvíjet, další zastavení vývinu by pro ně bylo osudné. Původní vajíčko je na nejlepší cestě, aby se z něho stalo osm až devadesát embryí- velkolepé zdokonalení přírody, to jistě uznáte! Identičtí blíženci, nikoli ubohá dvojčata nebo trojčata jako za starých časů, kdy se rodila živá mláďata a jen občas došlo k náhodnému dělení vajíčka; dnes to jsou celé tucty a kopy najednou.
„Kopy,“ opakoval ředitel a široce rozpřáhl ruce, jako by rozdával dary. „Kopy.“
Avšak jeden ze studentů byl tak hloupý, že se zeptal, jaká je v tom vlastně výhoda.
„Ale milý chlapče!“ obrátil se k němu prudce ředitel. „Což to nechápete? Opravdu to nechápete?“ Pozvedl ruku. Jeho výraz byl slavnostní. „Bokanovského proces je jedním z hlavních nástrojů společenské stability.“
Hlavní nástroje společenské stability.
Standardní muži a ženy, v jednotných dávkách. Produkty jediného bokanovskyzovaného vajíčka poskytnou veškeré dělnictvo pro menší továrnu.
„Šestadevadesát identických sourozenců pracuje u šestadevadesáti identických strojů.“ Hlas se mu málem zachvíval nadšením. „Teď tedy víte, jak to je. Poprvé v dějinách světa!“ Citoval heslo planety: „Komunita - identita - stabilita.“ Veliká slova. „Celý problém by byl vyřešen, kdybychom mohli vajíčka bokanovskyzovat donekonečna.“
Byl by vyřešen standardními gamami, neměnnými deltami a jednotnými epsilony. Miliony identických blíženců. Konečně byl princip hromadné výroby aplikován i v biologii.
„Ale bohužel,“ zavrtěl ředitel hlavou, „nemůžeme bokanovskyzovat neomezeně.“ Zdá se, že Šestadevadesát je horní mez a dvaasedmdesát dobrý průměr. Získat z jednoho a téhož vaječníku a z gamet téhož muže tolik identických blíženců, kolik je vůbec možné - to je to nejlepší (škoda, že jen to druhé nejlepší), co jsme dokázali. A i to bylo velmi obtížné.
Vždyť v přírodě to trvá třicet let, než dvě stě vajíček úplně dozraje. Ale naším úkolem je stabilizovat obyvatelstvo na jeho dnešním stavu. K čemu by to bylo, kdyby se celá čtvrtstoletí trousila po kapkách dvojčata?“
Je zřejmé, že by to nebylo k ničemu. Podsnapova technika však nesmírně urychlila proces zrání. Nyní by se mohlo spolehlivě vypěstovat nejméně sto padesát zralých vajíček během dvou let. Oplodňujte a bokanovskyzujte - jinými slovy, násobte sedmdesáti dvěma, a dostanete v průměru téměř jedenáct tisíc bratrů a sester ve sto padesáti dávkách identických blíženců, všechny přibližně stejného věku, s rozptylem nejvýše dvou let.
„A ve výjimečných případech můžeme získat z jediného vaječníku i přes patnáct tisíc dospělých individuí.“
Kývl na světlovlasého, mladého, růžolícího muže, který šel zrovna kolem: „Pane Postere!“ Růžolící mladý muž přistoupil.
„Pane Postere, můžete nám říci nejvyšší údaj pro jednotlivý vaječník?“
„V této ústředně šestnáct tisíc dvanáct,“ odpověděl pan Poster bez zaváhání. Mluvil velmi rychle, měl živé modré oči a zřejmě ho těšilo, že může uvádět čísla. „Šestnáct tisíc dvanáct, ve stu osmdesáti pěti dávkách identických blíženců. Bylo již ovšem dosaženo ještě mnohem lepších výsledků,“ sypal dál ostošest, „a to v některých tropických ústřednách. Singapur produkoval často přes šestnáct tisíc pět set a Mombasa se teď přiblížila k sedmnácti tisícům. Mají totiž nezasloužené výhody. Měli byste vidět, jak černošský vaječník reaguje na hypofýzu! Je to překvapující, jste-li zvyklý pracovat s evropským materiálem. A přece,“ pokračoval a zasmál se (ale v očích mu zasvitla chuť soupeřit a brada se vyzývavě vysunula), „a přece si myslíme, že je porazíme. Pracuji teď s báječným delta-minus vaječníkem, teprve osmnáct měsíců starým. Hotovo je již více než dvanáct tisíc sedm set dětí, částečně dekantovaných, částečně v embryonálním stavu. A pořád je plně funkční. Ještě je porazíme.“ „Takový duch se mi líbí!“ zahlaholil ředitel a poklepal panu Fosterovi na rameno. „Pojďte s námi, ať hoši pochytí něco z vašich odborných zkušeností.“
Pan Poster se skromně usmíval: „S radostí.“ Šli dál.
V plnírně vládl harmonický spěch a spořádaná aktivita. Ze suterénu, kde je banka tělesných orgánů, malé zdviže bleskově vynášejí čerstvé kusy masa z pobřišnice sviní, nařezané v potřebné velikosti. Zasvištění a cvak! - dvířka zdviže se rozletí, plnič láhví jen natáhne ruku, přenese kus blány, uhladí a vpraví do láhve, a než je plná láhev na běžícím pásu z dosahu, opět zasvištění a cvak! a ze suterénu vyletí nový kus peritonea a je vpraven do další láhve, následující v tomto nekonečném procesí, které se pomalu sune na pásu.
Vedle plničů stojí matrikáři. Procesí se sune dál; vajíčka se jedno po druhém přenesou ze zkumavek do větších nádob; rutinovaný zářez do pobřišnicové blány, morula je uložena na místo, vše se zalije fyziologickým roztokem... a láhev pokračuje na své cestě k etiketářům. Dědičné vybavení, datum oplodnění, příslušnost ke skupině bokanovského - všechny tyto údaje se přenášejí ze zkumavek na láhve. Už to není anonymní procesí, nýbrž procesí označkované a pojmenované, a to teď postupuje pomalu otvorem ve zdi do sociálně predestinačního sálu.
„Osmdesát osm krychlových metrů kartotéky,“ pravil se zalíbením pan Poster, když vstoupili do místnosti.
„Obsahuje všechny důležité informace,“ dodal ředitel.
„Každé ráno se upravují podle posledního stavu.“
„A každé odpoledne se koordinují.“
„Na tom základě, na němž se sestavují výpočty.“
„Tolik a tolik individuí takové a takové jakosti,“ řekl pan Poster.
„V takovém a takovém množství.“
„Neustále optimální intenzita dekantace.“
„Nepředvídané ztráty jsou okamžitě nahrazeny.“
„Okamžitě,“ opakoval pan Poster. „Kdybyste jen tušili, kolik hodin přes čas jsem pracoval po posledním japonském zemětřesení!“ zavrtěl hlavou a dobrosrdečně se zasmál.
„Predestinátoři předávají svá čísla oplodňovačům.“
„Ti jim posílají žádaná embrya.“
„Až se láhve dostanou sem, kde každé embryo dostává predestinaci.“
„Potom se posílají dolů do vlastní líhně.“
„Tam teď půjdeme.“
Pan Poster otevřel dveře a vedl je po schodech do suterénu.
Teplota byla stále tropická. Sestupovali do houstnoucího šera. Dvoje dveře a dvakrát lomená chodba chránily prostor, aby do něho nemohlo proniknout denní světlo.
„Embrya jsou jako film,“ zažertoval pan Poster a otevřel druhé dveře. „Snesou jen červené světlo.“
A skutečně, dusná tma, do níž ho studenti nyní následovali, byla viditelná a purpurová, podobná tmě, jakou za letního odpoledne vídáme pod zavřenými víčky. Břichaté láhve narovnané v nekonečných řadách nad sebou i vedle sebe jiskřily, jako by byly posety nesčetnými rubíny, a mezi těmito rubíny se pohybovaly mdle červené přízraky mužů a žen s purpurovýma očima a příznaky lupusu. Hukot a bzučení strojů jemně rozechvívalo vzduch.
„Řekněte jim ještě pár čísel, pane Postere,“ řekl ředitel, který byl již unaven mluvením.
Pan Poster byl nesmírně potěšen, že jim může říci ještě pár čísel.
Délka dvě stě dvacet metrů, šířka dvě stě, výška deset, ukázal nahoru. Studenti zvedli oči ke vzdálenému stropu, jako když pijí kuřata.
Tři patra polic: přízemí, první galerie, druhá galerie. Ocelová pavučina galerií se ztrácela ve tmě všemi směry. Tři červené přízraky opodál odtahovaly čile demižony z pohyblivých schodů.
Pohyblivé schody vedoucí ze sociálně predestinačního sálu. Každá láhev může být umístěna najedno z patnácti polic. Každá police - ačkoliv to není vidět - je vlastně běžící pás, který se pohybuje sotva znatelně, rychlostí třicet tři a jedna třetina centimetru za hodinu. Dvě stě šedesát sedm dní, každý den osm metrů. Celkem dva tisíce sto třicet šest metrů. Jeden okruh v přízemí, jeden na první galerii, půl okruhu na druhé, a dvoustého šedesátého sedmého dne se láhve dostanou na denní světlo, do dekantační místnosti. Dostanou se do takzvané nezávislé existence.
„Ale mezitím,“ uzavřel pan Poster, „s nimi ještě ledacos uděláme. Spoustu věcí.“ Zasvěceně a triumfálně se zasmál.
„Takový duch se mi libí,“ poznamenal znovu ředitel. „Pojďme dál. Pane Postere, všechno jim vyložte.“
A pan Poster vykládal.
Vykládal jim o růstu embrya na peritoneálním podloží. Dal jim ochutnat silnou krevní náhražku, jíž se embryo vyživuje. Vysvětlil, proč se musí stimulovat placentinem a thyroxinem. Pověděl jim o výtažku z corpus luteum. Ukázal jim jehly, jimiž se výtažek na každém dvanáctém metru mezi nulou a 2 040 automaticky vstřikuje do láhví. Mluvil o postupně zvyšovaných dávkách hypofyzárních hormonů, které se jim podávají na posledních šestadevadesáti metrech jejich putování. Popsal umělý mateřský krevní oběh, zaváděný do každé láhve po sto dvanáctém metru. Ukázal jim rezervoár krevní náhražky a odstředivé čerpadlo, které udržuje tekutinu nad placentou v pohybu a žene ji syntetickými plícemi a filtrem pro odpadové zplodiny. Zmínil se o nepříjemném sklonu embryí k chudokrevnosti, který lze ovšem samozřejmě potlačit obrovskými dávkami výtažků z prasečích žaludků a z jater koňských fétů. Ukázal jim jednoduchý mechanismus, pomocí něhož se všechna embrya na každých osmi metrech v posledním dvousetmetrovém úseku společně přetřásají, aby si zvykla na pohyb. Upozornil na závažnost takzvaného dekantačního traumatu a vypočítal opatření, která vhodnou přípravou embryí snižují nebezpečný šok na nejmenší míru. Vyložil jim testování pohlaví, které se provádí okolo dvoustého metru. Vysvětlil systém značkování - T pro mužská individua, kroužek pro ženská a černý otazník v bílém poli pro ta, kterým je určeno zůstat neplodnými.
„Protože je samozřejmé,“ pravil pan Poster, „že ve valné většině případů působí plodnost jenom potíže. Pro naše účely by zcela postačil jeden plodný vaječník z každých dvanácti set. My však chceme mít dobrý výběr. A také musíme mít samozřejmě pro jistotu vždycky něco do zásoby. Proto necháváme třicet procent ženských embryí vyvinout normálně. Ostatní dostávají na každém čtyřiadvacátém metru po celý zbytek oběhu dávku mužského hormonu. Výsledkem je, že se dekantují jako neplodná - co do ustrojení zcela normální („až na to,“ jak musil připustit, „že pak mají nepatrný sklon k růstu vousů“), ale zaručeně neplodná.
„To nám konečně umožňuje,“ pokračoval pan Poster, „překročit hranice pouhého otrockého napodobování přírody a dostat se do mnohem zajímavějšího světa lidské vynalézavosti.“
Zamnul si ruce. Je totiž samozřejmé, že se nespokojíme s pouhým líhnutím embryí - to přece umí každá kráva. „Máme zde také predestinaci. Dekantujeme naše nemluvňata již jako socializované bytosti, jako alfy nebo epsilony, jako budoucí kanalizační dělníky nebo budoucí...“ Chtěl říci „budoucí světové kontrolory“, ale opravil se a řekl: „...budoucí ředitele líhní.“
Ř.L.P. přijal tuto poklonu s úsměvem.
Míjeli 320. metr na polici 11. Mladý mechanik beta minus hbitě seřizoval šroubovákem a francouzským klíčem čerpadlo krevní náhražky na láhvi unášené běžícím pásem. Jakmile otočil maticemi, bzukot elektrického motoru se o zlomek tónu snížil. Níž, níž... Poslední přitažení, pohled na otáčkoměr, a hotovo. Postoupil o dva kroky podél řady a začal dělat totéž na dalším čerpadle.
„Snižuje počet otáček za minutu,“ vysvětloval pan Poster. „Náhražka obíhá pomaleji. Prochází pak plícemi v delších intervalech a embryo dostává méně kyslíku. Není nad to zmenšit přívod kyslíku, aby embryo bylo udržováno pod normálem.“ Znovu si zamnul ruce.
„Ale proč chcete udržovat embryo pod normálem?“ otázal se naivně jeden ze studentů.
„Osle!“ přerušil ředitel dlouhou odmlku. „Copak vás nenapadlo, že epsilon-embryo musí mít nejen epsilon-původ, ale i epsilon-prostředí?“
Zřejmě ho to nenapadlo. Byl z toho celý zmaten.
„Čím nižší kasta,“ řekl pan Poster, „tím méně kyslíku. To působí především na mozek. Potom na kostru. Při sedmdesáti procentech normální dávky kyslíku dostanete trpaslíky. Při méně než sedmdesáti bezoké zrůdy, které jsou zcela neužitečné,“ uzavřel pan Poster.
Ale kdyby se (jeho hlas dostal důvěrný a horlivý nádech) našel postup, jímž by se zkrátila doba zrání, jaké by to bylo vítězství, jaké požehnání pro společnost!
„Připomeňte si koně.“
Připomněli si ho.
Zralý v šesti letech. Slon v deseti. Kdežto člověk ještě ani ve třinácti není pohlavně zralý a teprve ve dvaceti je plně vyvinut. Ovšem plodem zpožděného vývoje je zase lidská inteligence.
„Ale u epsilonů,“ pravil pan Poster velmi správně, „lidskou inteligenci nepotřebujeme.“
Nepotřebovali ji a nevytvářeli ji. Ale i když rozum epsilona byl hotový v deseti letech, tělesná způsobilost k práci nastávala teprve v osmnácti. Dlouhá léta nezralosti, zbytečná a promarněná. Kdyby se fyzický vývoj mohl uspíšit tak, jako je tomu, řekněme, u krávy, jaká by to byla obrovská úspora pro komunitu!
„Obrovská,“ mumlali studenti. Nadšení pana Fostera bylo nakažlivé.
Začal se vyjadřovat dosti odborně. Mluvil o abnormální endokrinní koordinaci, která způsobuje, že lidé rostou tak pomalu. Předpokládal, že příčinou toho je zárodečná mutace. Bylo by možné následky této zárodečné mutace odstranit? Mohlo by být individuální epsilon - embryo vhodným postupem přivedeno k témuž normálnímu vývoji, jaký je u psů a krav? V tom je ten problém. Zbývá ho jen vyřešit.
Piikington v Mombase vypěstoval individua, která byla pohlavně zralá ve čtyřech letech a zcela dospělá v šesti a půl. Vědecký triumf. Jenže společensky bezcenný. Šestiletí muži a ženy jsou příliš hloupí dokonce i pro práci epsilonú. To je proces, při němž se vyřeší buď všechno, nebo nic; buď se vám modifikace nepodaří vůbec, anebo změníte všechno. A tak se stále hledá ideální kompromis mezi dospělostí ve dvaceti a dospělostí v šesti. Zatím bezvýsledně. Pan Poster vzdychl a potřásl hlavou. Při svém putování purpurovým šerem se na sto sedmdesátém metru dostali ke krytu na polici 9. Od tohoto místa byla police 9 uzavřena a láhve dobíhaly zbytek dráhy jakýmsi tunelem, tu a tam přerušovaným dvoumetrovými až třímetrovými mezerami. „Adaptace na horko,“ řekl pan Poster.
Horké tunely se střídaly s chladnými. Zároveň s chladem znepokojují embrya tvrdé X-paprsky. Až budou embrya dekantována, budou mít z chladu hrůzu. Jsou predestinována emigrovat do tropů, stát se horníky, pradlenami acetátového hedvábí a dělníky v ocelárnách. Později bude jejich rozum uzpůsoben k tomu, aby potvrdil zkušenost jejich těl. „Adaptujeme je na to, aby jim šlo horko k duhu,“ dodal pan Poster. „Naši kolegové nahoře je naučí vedro milovat.
„A to,“ vpadl ředitel nabubřele, „to je tajemství, jak žít šťastně a čestně - milovat práci, která je člověku určena. Cílem veškeré predestinace je přivést každého k tomu, aby miloval svůj nezměnitelný sociální úděl.“
V prostoru mezi dvěma tunely stála asistentka a dlouhou tenkou stříkačkou opatrně zkoumala rosolovitý obsah unášené láhve. Studenti i jejich průvodci se zastavili a tiše ji několik vteřin pozorovali.
„Dobře, Lenino,“ řekl pan Poster, když se konečně vzpřímila a vytáhla stříkačku.
Dívka se polekaně obrátila. Byla neobyčejně hezká, ačkoliv měla lupus a rudé oči.
„Henry!“ Její úsměv se červeně zableskl nad řadou korálových zubů.
„Rozkošná, rozkošná,“ zamumlal ředitel a dvakrát nebo třikrát ji lehce plácl. Odvětila uctivým úsměvem.
„Co jim dáváte?“ otázal se pan Poster a nasadil zcela úřední tón.
„Jen obvyklou dávku tyfu a spavé nemoci.“
„Očkování dělníků určených pro tropy začíná na sto padesátém metru,“ vysvětloval pan Poster studentům. „Embrya mají ještě žábry. Imunizujeme tedy rybu proti nemocem budoucího člověka.“ Potom se obrátil znovu k Lenině. „Dnes odpoledne na střeše, za deset minut pět,“ řekl, „jako obvykle.“
„Rozkošná,“ opakoval znovu ředitel, naposled ji plácl a šel za ostatními.
Na polici 10 byla příští generace dělníků pro chemický průmysl adaptována na styk s olovem, žíravým louhem, dehtem a chlorem. První část dávky dvou set padesáti raketových techniků v embryonálním stavu právě míjela 1100. metr na polici 3.
Zvláštní mechanismus udržoval nádoby ve stálé rotaci. „Aby se zdokonalil jejich smysl pro rovnováhu,“ vysvětloval pan Poster. „Opravy ve volném prostoru na vnější straně rakety, to je choulostivá věc. Když stojí zpříma, zpomaluje jim krevní oběh, takže jsou skoro vyhladovělí, a když stojí na hlavě, tak jej zdvojnásobí mé. Učí se spojovat stání na hlavě s pocitem blaha a jsou úplně šťastni, jen když stojí na hlavě.“
„A nyní,“ pokračoval pan Poster, „bych vám rád ukázal velmi zajímavou predestinaci intelektuálů alfa-plus. Máme jich velkou dávku na polici 5. První galerie,“ zavolal na dva hochy, kteří se právě chystali sejít do přízemí.
„Jste asi na metru 900,“ poučoval. „Nemůžete provádět žádnou úspěšnou predestinaci intelektuálů, dokud zárodky neztratí ocasy. Pojďte za mnou.“«[1]

V dalším vývoji jsou v dítěti za pomoci hesel a říkanek vštěpovány odpovědi na základní životní otázky, stejně tak jako žádané a jediné správné chování i společenský postoj, ve kterém je vyžadována absolutní příslušnost k vlastní kastě, potřeba společnosti i vlastní oblíbenosti jež nutně vedou k požadované spotřebě (otázka nutnosti konformity a potřeby spotřeby viz úvahy Ad láska a Orgasmus, konformita a umění).
Z tohoto uzavřeného kruhu však byl proti své vůli vyděděn Bernard Marx, jež trpěl malým vzrůstem, když mu byl omylem v jeho embryonálním stavu aplikována dávka alkoholu. Sice tak nechtěně vybočoval ze stejnorodé linie, stal se podezíravým i sebelítostivým, ale jeho utrpení spojené s inteligencí ho donutilo přemýšlet tak, že si dokázal, tedy alespoň částečně, uvědomovat nesmyslnost a prázdnostu mnohých frází, jež jsou dětem ve spánku po mnoho let přeříkávány tak, že se stanou nedílnou součástí jejich myšlení, a vymanil se z nich. Jeho odlišnost, kdy narozdíl od ostatních nenalézal potěšení v davu, ale v samotě, nikoliv v mase, ale v přemýšlení, jej spojilo s Helmholtzem Watsonem, géniem nejvyšší kasty, který se též díky své inteligenci, jež se nespokojila s danou predestinací, ale chtěla dále objevovat a pokládat si otázky na zakázaná témata. A zatímco byla Bernardova odlišnost trpěná a nechtěná, Helmholtz, který byl u žen jedním z nejoblíbenějších mužů své generace, o ni vědomě usiloval. Nespokojoval se se skládáním jednoduchých a účinných propagandistických sloganů a průpovídek, ale začal psát básně, což bylo bráno jako porušení všech pravidel budujících iluzi všeobecného štěstí.
Tato celosvětově uniformní civilizace však měla několik výjimek těch, kteří se nedokázali či nechtěli zařadit: první byly Ostrovy, kam se posílali příliš inteligentní a následně nespokojení jedinci a druhou byly divošské rezervace v Severní Americe, kde na území chráněném dráty vysokého napětí žila komunita původních indiánů, jež žili tak jako jejich předci a potažmo i jako obyvatelé Civilizace před Revolucí - tj. plodili, rodili a vychovávali své děti, žili v trvalých rodinných svazcích, měli své náboženství, kult předků, strach ze smrti, i radost ze života…
Bernard v jedné z těchto rezervací, tzv. Divočiny, kam se dostal na zvláštní propustku díky své predestinaci psychologa, objevil dva ztracené příslušníky Civilizace: ženu, která se před dvěma desetiletími v rezervaci zřítila do jedné ze strží a jejího v rezervaci narozeného syna (přes po mnoho let opakované sugesce se občas stávalo, že selhala antikoncepce a žena musela jít na potrat), a oba Bernard zneužil pro své sobecké plány - chtěl se vyhnout vyhnanství na jednom z Ostrovů, které mu hrozilo pro jeho osamělost.
Po návratu byla zestárlá a tlustá matka uklizena s pravidelným přídělem drog - jen samotné slovo matka znamenalo tu nejtěžší urážku, natož pak skutečný fakt snoubený se stářím a ošklivostí (v Civilizaci stáří díky sériím lékařských zákroků, kdy měli šedesátiletí tělo dvacetiletých, neexistovalo), nicméně její syn John, všeobecně přezdívaný Divoch se stal všeobecnou atrakcí znuděné společnosti a Bernard tak jako jeho jediný spojník s civilizovaným světem mohl získat to, po čem celý život toužil - tj. úctu, obdiv a především kteroukoliv ženu, jíž se mu zachtělo.
Avšak citově plnohodnotný Divoch si začal brzy uvědomovat prázdné pozlátko Civilizace a jeho prázdnotu, a toužil najít to, co bylo v Civilizaci zakázáno - partnerskou lásku ale i štěstí a svobodu. Spřátelil se s podobně idealisticky laděným Helmholtzem, který však ženami pohrdal a nechápal i mnohé další z Divochových snů, potvrzených v tragédiích Shakespeara, jehož zakázanou knihu (číst knihy zabraňuje spotřebě) nalezl v Divočině. Společně se vzbouří a začnou vyhazovat drogy rozdávané v rámci odměny příslušníkům nižší kasty. Jsou zatčeni, Bernard a Helmholtz vyhnáni na jeden z Ostrovů a Divoch odešel znechucen do samoty. Avšak pro ostatní byl stále lákavou atrakcí a po tajném nafilmování jedné ze svých náboženských pohroužení, kdy se do mrskal do krve představuje si při tom svou fyzicky nenaplněnou lásku k Lenině, kterou pro její, v Civilizaci běžnou a požadovanou promiskuitu, proklínal jako běhnu a děvku (stejně jako kdysi manželky indiánů jeho matku, která nechápala své provinění milovat se s každým, kdo o ni projeví zájem).
Film vzbudí mnohonásobně vyšší pozornost a osamělý maják, kde Divoch v osamění žije, je doslova obklopen zástupy zvědavců, kteří žádají, aby se divoch zase zmrskal. Ve chvíli jejich vytržení, kdy v zfanatizovaně křičí „my chceme důtky - my chceme důtky“ přiletí milovaná i proklínaná Lenina, kterou Divoch k radosti davu začne pronásledovat a mrskat, což přeroste ve všeobecné bičování a následné orgie.
»„Zabij, zabij, zabij...,“ křičel divoch dále.
Pak náhle někdo začal zpívat „Hece peče“ a v okamžiku se všichni přidali k refrénu, zpívali a začali tančit. Hece peče, pořád dokolečka dokola a bili jeden druhého v šestiosminovém taktu. Hece peče...
Teprve po půlnoci odletěla poslední helikoptéra. Otupen somou a vyčerpán dlouhým běsněním smyslnosti, ležel divoch na vřesu a spal. Když se probudil, stálo slunce již vysoko. Chvilku ještě ležel, mžoural jako sova do světla a nedovedl nic pochopit. Pak si náhle vzpomněl - na všechno.
„O Bože, o můj Bože,“ a zakryl si rukou oči.
Toho večera se roj helikoptér, který bzučel nad Hog's Backem, podobal černému mraku, dlouhému deset kilometrů. Popis orgie souladu z minulé noci přinesly všechny noviny.
„Divochu!“ volali první příchozí, jakmile přistáli se svou helikoptérou. „Pane Divochu!“
Žádná odpověď.
Dveře do majáku byly pootevřeny. Strčili do nich a vstoupili do šera za zavřenými okenicemi. Klenutým průchodem na druhé straně místnosti mohli vidět první stupně schodiště, které vedlo do vyšších poschodí. Přesně pod vrcholem oblouku se klátil pár nohou.
„Pane Divochu!“
Pomalu, velmi pomalu, jako dvě nepospíchající střelky kompasu se nohy otáčely vpravo; na sever, severovýchod, východ, jihovýchod, jih, jihozápad; potom se zastavily a po několika vteřinách se otáčely znovu vlevo, bez jakéhokoliv spěchu. Na jihojihozápad, jih, jihovýchod, východ...«[2]


Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Mechanický pomeranč (Clockwork orange )
Anthony Burgess
Pro edici Světová literatura Lidových novin vydalo nakl. Euromedia Group, 2005
ISBN 80-86938-28-X

„Co teda jako bude, he?“
To sem byl já, teda Alex, a tři moji frendíci, to jako Pítrs, Jiřík a Tupoun, kterej je opravdu tupěj, a seděli smě v mlíčňáku Korova a decidovali se, co budem ten večer dělat, když je venku zima jak v prdeli, i když aspoň, že neprší. Mlíčňák Korova byl typickej plac plus-mlíko, a vy sté už, bratři moji, snad pozapomněli, jak tyhle placy vypadaly, věci se dnes tak kvikle měněj a všichni strašně rychle zapomínaj, a ani noviny se moc nečtou. Takže to byl takovej .plac, kde se prodávalo mlíko plus něco k tomu. Nesměl se tam prodávat chlast, ale neexistoval tehda ještě zákon, aby nemohli strčit nějaký buči do starýho mlíka, takže sté to mohli drinkat se syňágou, toldou nebo hňápcem nebo s párjinejma bučima, který vám poskytly nádhernou chorošnou čtvrthodinku, ve který sté oslavovali Boga se všema Svatejma a andělskejma chórama, který sté klíďo strčili do kapsy a v hedce vám přitom vypalovaly rachejtle. Nebo sté mohli drinkat mlíko s nožema, jak smě říkali, což vás posílilo a nachystalo na malou svinskou přesilovku, a právě tohle smě si drinkali toho večera, o kterým sem vám začal povídat.
Kapsy smě měli samý many, takže smě vlastně nepotřebovali žádný rozkoše stoulnout, tolčoknout nějakýho starýho hjumaníka v parku a lukovat, jak se topí v krvi, zatímco my přepočítáváme vejdělek a dělíme ho čtyřma; ani smě nemuseli předvádět žádný supemásilí na nějaký roztřepaný ancintní ptice někde v krámě a láfat se nad vnitřnostma pokladny. Jenže, jak se říká, peníze nejsou všecko.
My čtyři smě byli všichni oblečení podle poslední módy, což v těch dobách znamenalo, že smě na sobě měli černý, děsivě upnutý šponkáče s kyblíkem na želé, jak smě říkali věcičce v rozkroku, kterou smě tam měli jednak na ochranu, a pak taky jako takovou známku, kterou sté mohli v jistým světle dost jasně lukovat, takže já to měl ve tvaru pavouka, Pítrs měl hendku (teda jako ruku), Jiřík tam měl moc pěknou kytku a starej ubohej Tupoun odpomej, jakoby nadrženej fejs (jako teda obličej) klauna, ten Tupoun, kterej měl málokdy nějakej názor na nějaký věci nebo lidi a byl tomáš netomáš docela určitě nejtupější z nás čtyř. Dál smě na sobě měli saka do pasu a bez klop, ale zato s obrovskejma vycpávkama na ramenách („plečo“ smě tomu říkali), což byla taková předstíračka, jako bysme takový ramena fakt měli. Pak smě nosili, bratři moji, takovýhle zažloutlý nákrčníky, který měly barvu bramborový kaše, do který někdo vyryl vidličkou vzorek. Vlasy smě neměli moc dlouhý a na nohách nám seděly chorošný vyhazovači boty na pořádný kopnutí.
„Co teda jako bude, he?“
U pultu seděly pěkně pohromadě tři čajiny, jenže my hajati smě byli čtyři a většinou smě šli jeden za všechny a všichni za jednoho. Tyhle kartáče byly taky vohozený podle nejposlednější módy, na gulliverech měly posazený ňalový, zelený a oranžový paruky, přičemž každá z nich přišla určitě, řekl bych, aspoň na tří, čtyřtýdenní plat těchhle sajdek. Dál jim k tomu ladil mejkap (duha kolem očí a lipsy namalovaný hrozně široký). Potom měly dlouhý, úplně rovný černý šaty a na brestách měly připíchnutý malý, jakoby stříbrný placky, na kterejch měly různý jména různejch bajatů - Pepa a Míša a tak. To měly bejt jména těch, se kterejma si slíply, než jim bylo čtrnáct. Čuměly pořád po nás a já už skoro jako řek, že by si tři z nás (koutkem lipsů, aby bylo jasno) mohli jít užít trochu sexu a nechat starýho ubohýho Tupouna svýmu osudu, protože by to akorát znamenalo purčejznout Tupounovi půlku bílýho, jenom pro tentokrát s pořádným flákem syňágy, ale nechtěli smě mu to nakonec dneska dělat. Tupoun byl strašně strašně ošklivej a úplně odpovídal svýmu jménu, ale byl to chorošnej kurevskej bouchač a botou to uměl fantasticky.
„Co teda jako bude, he?“
Maník sedící vedle mě (byly tam ty dlouhý plyšový lavice, který se táhly kolem dokola tří stěn) byl pěkně mimo a s vytřeštěnejma očima si mumlal verdy jako „Aristotelovo šunfácký sumo vy dílo se moudře roztahuje nůžkovcovitě jako cyklámen". Byl v ty svy zemi úplně spokojenej, úplně mimo, na orbitu, a já věděl, jak mu je, zkusil sem si to jako každej, teď mě ale napadlo, bratři moji, že to je pěkně zbabělá buč. Ležíte si, když sté se nacucali starýho mlíka, a pak máte fancy, jako by všechno kolem vás patřilo minulosti. Můžete to prima lukovat, všechno úplně jasně - stoly, stereo, světla, kartáče a báj ad - ale všechno je to jako buč, která tu kdysi bejvala a už tu není. A vy sté jakoby hypnotizovaný svou botou, sandálem nebo třeba nehtem na prstě, a zároveň jako by vás zdvihli za zátylek a zatřepali s váma jako s kočkou. Škubete sebou a třesete se, dokud ve vás něco je. Přijdete o jméno, o tělo, o sebe samotnýho a je vám to jedno a čekáte, dokud vám bota nebo nehet nezežloutne a úplně nakonec nezajde. Pak začnou světla vybuchovat jako jednotlivý atomy a bota nebo nehet, nebo třeba špína na lemu kalhot se rozroste do obrovskýho, obrovskýho placu, většího než celej tenhle svět, a když je to celý pryč, jako by vás šli představit starýmu dobrýmu Bogu nebo Bohu, jestli chcete. Vrátíte se sem na zem a fňukáte, se zkřivenejma lipsama děláte jen bůůůúúúu. Je to zkrátka moc pěkný, ale hrozně zbabělý. Nejste tady na zemi přece proto, abyste si povídali s Bohem. Tyhle věci můžou z hjumaníka vysát všechnu sílu a dobrý předsevzetí.
„Co teda jako bude, he?“
Stereo jelo pěkně naplno, až se zdálo, že zpěvákův hlas lítá z jednoho konce pultu na druhej, nahoru ke stropu, a pak se zase snáší a hvízdá si to od stěny ke stěně. Byl to Berti Laski, kterej si chrchlal starej hit „Zmalovalas můj obraz". Jedna z těch tří ptic u pultu, ta se zelenou parukou, pořád vystrkovala do rytmu toho, čemu říkali hudba, břicho. Cítil sem, jak z vypitýho starýho mlíka vyskakujou nože a jak se mi chce rozdat si někde trochu přesilovky. Tak sem zařval jako pucák: „Déme déme déme!“ A pak sem praštil toho hjumaníka, co seděl vedle mě, a pěkně sem mu ji usadil na oko nebo možná na ucho, ale on to vůbec necítil a dál si mumlal: „Telefonní relátka a když farkulele se dostane do šubyduba.“ Pocítí to dost dobře, až se z ty švy země vrátí.
„Kam deme?“ zeptal se Jiřík.
„Ale, jen se tak projít,“ odpověděl sem, „a luknout, co se děje, bratříčci! moji.“[1]


Nechce se věřit, že od sepsání a prvního vydání Mechanického pomeranče uplynulo již více než 40 roků (vydáno 1962), zvlášť, je-li jeho námět i dnes považován za přinejmenším kontroverzní, a lze se jen dohadovat nakolik je odrazem znuděné doby, nadsázku či o poněkud extravagantní typ sociální utopie.
Nicméně je asi zbytečné pokoušet se Mechanický pomeranč zařadit do některé z obvykle používaných kategorií, protože, jak již ostatně napovídá sám název, tvoří kategorii samu pro sebe.
Navenek se může zdát, že je Mechanický pomeranč postaven na osudech hlavního hrdiny, patnáctiletého Alexe, jež nás ve svém vyprávění provede dvacetičtyř-hodinovým úsekem svého „všedního“ dne, ve kterém společně se svými frendíky zmlátí a okrade několik náhodných večerních chodců, ožralého bezdomovce, přepadne obchod, pobije konkurenční partu, ukradne auto, vloupe se do soukromého domu na okraji města, kde surově zmlátí starého muže a znásilní jeho manželku, opije a znásilní dvě desetileté holčičky a úvodní pasáž zakončí loupežnou vraždou, pro kterou je odsouzen na patnáct let do vězení. Vše bez nějakého hlubšího smyslu jen se zdánlivým chvilkovým uspokojením. Motivem nejsou peníze, ani příslušnost k partě, ale jen násilí pro násilí. Ale přes tuto vnější tupost lze u Alexe předpokládat poměrně vysokou inteligenci, kterou lze vytušit z jeho jediné vášnivé záliby k hudbě starých hudebních mistrů a zejména Beethovenově 9. symfonii - Ódě na radost.
Avšak to, co činí Mechanický pomeranč neopakovatelným zjevením na poli literatury 20. století, je jednak slang, kterým je příběh vyprávěn (ve svém anglickém originále vychází z ruštiny, avšak v českém překladu byly prozíravě použity tvary vycházející zejména z angličtiny), a jednak použitý styl, jež svého čtenáře chronologicky provádí Alexovými osudy v období mezi jeho patnáctým a osmnáctým rokem, ale více než souvislému vyprávění se podobá sérii navazujících obrazů, jejichž konečný smysl více než na autoru záleží na úsudku svého diváka.
Poté, co Alex ukope k smrti jednoho svého spoluvězně, je vybrán jako první vězeň, jež má projít novým vládním programem pro snížení zločinnosti - jsou mu promítány filmy se scénami násilí, znásilnění, vraždami, etc., tedy scény, jež byly doposud v Alexovy vyvolávaly pocity blaženosti a za pomoci injekce s látkou vyvolávající špatné fyzické stavy, bolesti hlavy a pocity zvracení je násilí asociováno s vlastní bolestí - po čtrnáctidenním promítání je Alex dokonale naučen Pavlovovu reflexu, ba je donucen, aby násilí oplácel zdvořilostí a ponižováním se. Špatnou stránkou této „léčby“ je, že se nejedná o projev morálky a dobra, ale o projev robota, jež je ovládán naučenými reflexy.
Alex je jako první úspěšně vyléčený zločinec krátce použit v nadcházejícím předvolebním boji, ale jeho další osudy, jak ostatně jinak, již nikoho nezajímají - rodiče se jej zřekli, postupně jej zmlátí několik jeho bývalých obětí až se jej „ujme“ politická opozice současné vlády a donutí jej vyskočit z okna, což dále prezentuje jako selhání hlavního trumfu vládní předvolební kampaně a Alexe pak adoruje jako obětního beránka. Alex sám si sice uvědomuje, že svět kolem něj je stejný jako on sám, tedy zajímá se o něj jen tehdy, když jej potřebuje, ale nemá žádnou možnost to změnit, ba dokonce to chápe jako princip.
Ale poté, co jej vláda po operaci mozku, jež odstraní následky předchozího experimentu, ještě jednou zneužije, je Alex opět svobodný a vrací se zpět do starých kolejí, když založí novou partu se stejnou každovečerní náplní. Avšak násilí jej už neuspokojuje tak jako dříve a poté, co se setkal se svým dřívějším frendíkem Jiříkem, který je nyní zamilovaný a pracuje za nuzný peníz, uvědomí si, že je také dospělý a více než násilí jej láká založení vlastní rodiny. Absurdní příběh je tedy uzavřen otevřeným koncem a lze se jen dohadovat, že se Alex bude dále dřít jako jeho rodiče někde u továrního pásu, aby si večer pustil televizi a bál se večer vytáhnout nos. Odpověď na základní otázku Proč?, jež se line od počátku vyprávění, tak zůstává plně v duchu předkládaných obrazů - tedy pochopení i interpretace leží na vlastních bedrech čtenáře, protože záverečná část s dalšími Alexovými osudy, ve které skutečně založí rodinu a vychovává děti, se díky redakčním zásahům do konečné podoby díla nedostala, čímž Mechanický pomeranč ztratil vyústění i hlubší smysl k nemuž se čtenář musí dopracovat již vlastní úvahou, což může v drtivé většině vzbuzovat mylný dojem, že se Anthony Burgess pokusil o pouhou exhibici a oslavu násilí.

Filmová podoba z roku 1971 nezůstala své literární předloze nic dlužna a je opět více než souvislým vyprávěním, opět založena na sérii obrazů, jež svou vizuální originalitou a skvělým výkonem Malcolma McDowella v hlavní roli Alexe plně vyvažuje handicap v nemožnosti plně použít Týnovský slang, avšak u široké veřejnosti zůstal film Mechanický pomeranč, kdy byl brán jako oslava násilí a sexu, zcela nepochopen a režisér, scénárista Stanley Kubrick jej v Anglii velmi záhy po premiéře stáhl z běžné filmové distribuce (promítání bylo ve Velké Británii zakázáno až do roku 2000), aby se tak vyhnul možným skandálům. V USA byl pro některé scény ocejchován jako film kategorie „X“ a Kubrick přetočil asi 30 vteřinovou část, aby se film dostal do kategorie „R“, tedy do běžné distribuce.
Netřeba dodávat, že Mechanický pomeranč dnes patří do pokladnice světové kinematografie…

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Markéta Lazarová
Vladislav Vančura
Nakladatelství Maťa, 2004
ISBN 80-7287-086-6

Markétu Lazarovou, Vladislava Vančury, lze uchopit jako baladu, kroniku, básnické obrazy ale i historický román, byť i syntéza všech předešlých literárních útvarů je jen velmi hrubá a zavádějící charakteristika. Množství metafor, archaické výrazy, dobová slovní zásoba, komplikovaná stavba souvětí, kombinace poetismů a vulgarismů, originální slovní spojení, častá citoslovce a věty tázací i zvolací; to vše řadí Vančurovo neopakovatelné dílo více než do kategorie prózy mezi básně v próze.
A Markéta Lazarová skutečně leží na rozmezí mezi básní a prózou - její kostra je sice protkána osudy Markéty Lazarové i rodů Kozlíků a Lazarů, ale děj stojí tak trošku na vedlejší koleji. Lze ji přirovnat k obrazu, který se při prvním pohledu ponoří do doposud neobjevených hlubin a teprve při dalším podrobnějším zkoumání obrazu si je jeho divák schopen uvědomit vlastní jádro, námět i použitou malířskou techniku.
Vlastní děj, jež tvoří kulisy pro plné pochopení lásky, hanby, utrpení ale i vnitřní čistoty Markétiny, se odehrává ve 13. století u Mladé Boleslavi, kde v těsné blízkosti žijí rody Kozlíků a Lazarů, jež přepadávají kupce i prosté pocestné tak dlouho, až je král nucen proti Kozlíkovi poslat trestnou výpravu pod vedením mladoboleslavského hejtmana Piva. Kozlík se s pomocí svého syna Mikoláše pokusí s Lazarem spojit a královské vojsko přepadnout ze zálohy ve skalní úžině, ale pro Lazara je jednak královské vojsko nedotknutelné a jednak věří, že se mu podaří ze svých zločinů vykoupit penězi. Divoký Mikoláš začne starého Lazara bičovat, ale vrhne se naň Lazarova čeládka a je ubit do bezvědomí, což je pro Mikoláše ta nejtěžší potupa a ihned, jak byl schopen usednout na koně, přepadne Lazarův hrádek Obořiště, vypálí jej a unese nejmilovanější dceru Markétu, kterou v noci, před zraky všech čumilů, znásilní. Markéta je touto pohanou nejen odsouzena stát se Mikolášovou děvkou, nad kterou si i nejubožejší žebračka musí odplivnout, ale její utrpení je umocněno i porušením slibu poslat ji do kláštera, jež dal její otec Bohu při Markétině narození, aby odčinil svůj první loupežný zločin, ale i vykoupil své černé svědomí.
Když starý Kozlík druhý den zjistí, že Mikoláš namísto Lazara přivlekl jen jednu z jeho dcer, rozzuří se a chce Markétu zmrzačit, avšak Mikoláš neuposlechne otcův příkaz a je společně s Markétou, Kozlíkovou dcerou Alexandrou a zajatým synem saského hraběte, Kristiánem, potupně svázán. Markéta, ale i Kristián, váhají mezi mileneckou láskou a láskou otcovskou, ale v rozhodujícím střetnutí se přidají na stranu Kozlíka, a Markéta, byť zachrání svému otci, jež byl opětovně zajat, život, je Lazarem zavržena. V bitvě s hejtmanským vojskem je většina Kozlíkovců zabita, starý Kozlík je zajat a zbylí synové se pod vedením nejstaršího Jana rozhodnou o zoufalý a beznadějný pokus Kozlíka osvobodit z mladoboleslavského vězení. Mikoláš zverbuje armádu z žebráků a zoufalců, Markétu pošle zpět k otci, který se však Markéty zřekne s tím, aby se pokusila svůj hřích zakázané lásky očistit v klášteře, kde je sice známa její hanba, ale převorka věří, že u Markéty zvítězí láska k Bohu nad nečistou láskou k Mikolášovi.
»V tu dobu chodila již po vesnicích zpráva, že všichni loupežníci byli schytáni a pobiti. Převorka Blažena ji vyslechla pátého dne a vyslechnuvši ji šla k Markétě a vše jí vyjevila.

„Milenec, který tě roznítil takovou láskou, leží raněn a umře. Býval uchvatitelem, kéž by si nyní dobyl nebe! Slyším však, že je vzpurný a že se posmívá svým strážcům. Markéto, není mu třeba ani přísahy lásky, ani polibků, ale připomínky soudu."
„Převorko, převorko!" vykřikla Markéta a její ústa a tvář pozbyly barvy živého těla. „Převorko! Nemám síly, abych mluvila, leč o poselství, kterým překypuji. Má duše zarostla listovím lásky. Nevěřím ve vypravování, nevěřím v hnusnou porážku!
Nikoliv! Ne a ne! Jméno manželovo zrcadlí jen sílu. Dobude zpátky vladařství světa. Vidím jej. Je zdráv! Je zdráv!"
„Bezbožnice," pravila převorka, „tvoje zpronevěra je horší nežli smrt! Učinila jsi mě svědkyní svého pádu, nuže vzápětí tě učiním svědkyní své moci."
Řkouc to, vyšla a rozkázala, aby sestry odvedly Markétu do komůrky, jež nemá okno.
Byla uvězněna, napodobovala osud milencův.
Převorka procházela zahradou. Byl vlahý večer. Prášek první tmy se sypal jako mír. Bylo již jaro. Ba, to je vratký důvod k shovívavosti se souložnicí vrahů, jež se nekaje. Děvka! Je slyšeti snad pláč či zavzlykání? Ne, věru nic, je ticho. Ticho a hořký mír.
Učiňte, lidé, v závrati svojí moci vše, a učinili jste jen maličko. Nic, neboť poroučíte ubohému tělu. Vy poroučíte, ale Bůh vládne. Vodí duši po nepřístupných cestách a káže jí vykonati skutky začasté nevyličitelné a přehrozné. Domníváte se, že jste porozuměli světu, o pýcho, což neslyšíš sykot hada, který je blízko?
Převorka se modlila, aby jí Bůh skytl pokory a moudrosti. A tu se stalo, že ji přiměla jakási myšlenka, snad božská a snad z vnuknutí nečistého, aby šla a otevřela Markétino vězeni. Zastihla nešťastnici na kolenou. Převorka ujala ji za ruku a pravila:
„Odkud přichází lidská myšlenka? Ty ani já nic o tom nevíme. Zabodávají se jako šípy do naší mysli, kdo však je vypouští, kdo je ten lučištník? Má milá přítelkyně, nesmím si osobovat přísnost bez pokory. Kdyby Bůh chtěl, uchýlil by myšlenku, která tě posedá, a padla by do hlavy berana či psíka. Nemám práva ptáti se, proč to neučinil, nemám práva překážeti skutkům, jimž Bůh pokynul, aby se udaly. Nač ještě váháš? Vstaň a jdi, kam tě vábí tvé srdce. Cítím, že se blíží chvíle, aby se naplnilo neštěstí tvoje i neštěstí Mikolášovo. Snad tě volá Bůh, aby vás přikryl rouchem pokání, snad ustanovil, abyste oba k němu volali jediným hlasem."
Řkouc to, otevřela dveře.
Markéta ji poděkovala a vše, co řekla, bylo tak jímavé, že se převorka nezdržela slzí. Plakaly jako sestřičky.
Potom se dala nešťastnice na pochod a šla jiskřící nocí až k městské bráně. Když docházela, právě svítalo. Bylo jí čekati, až vyjde branný a až se jí otáže, co přišla prodávat či co si žádá. Byla oděna jako venkovanka, plakala, její spanilost byla porušena a její břicho bylo těžké těhotenstvím. Jakž by mohl branný vpustiti tuto chudinku bez otázky?
Již se sjíždějí povozy a sedláčkové z blízka i z dáli si vypravují o svých pracích a o bezpečí, neboť král vysmejčil silnice tak dobře, že malé děvčátko donese krajáč dukátů z města do města.
Konečně se otevřela brána. Hle, stopy zápasu, hle, trysky krve, změnivší barvu. Markéta stojí jako očarována a bojí se slyšeti vše, co se vypráví. Ach, tu ji poznají, tu ji poznají zlí sousedé a vlekou ji před hejtmanský dům. Prokletí chlapi, prokletá horlivost! Po chvíli stojí mezi písaři a soudci a praví:
„Co jsem vám učinila? Neporušila jsem světských zákonů."
„Jakže," odpovídají, „neprotivila ses otci? Nesetrvala jsi s loupežníky,nestála jsi na jejich straně?"
Jali Markétu a ponechali ve vazbě pět dnů, dávajíce jí jísti chléb a píti vodu.
Ale tolikátého dne došel do Boleslave královský posel a oznámil to, co se má státi.
Kůň poslův byl bílý, jeho čabraka byla nachová a vše, co bývá na rytířských postrojích železné, třpytilo se zlatem. Před jezdcem jeli jiní jezdcové, držíce v rukách kopí s praporci. Posel králův nebyl ozbrojen a neměl helmice. Nesestoupil z koně, a dokud mluvil, sám hejtman držel uzdu jeho bělouše.
Tu se dají trubačové do slavného troubení, a když umlknou, vstane královské páže ve třmenech a praví:
„Král odměňuje věrnost a tresce bezpráví. Káže vám mír a pokojné časy! Nikdo, ať šlechtic, ať stavu duchovního, ať sedlák, nikdo ať nesáhne ke zbrani ve věcech neshody a pře! Nikdo ať nevychází, aby bažil po zboží kupců či po úrodě, která je cizí! Nechť je bezpečen sedlák platící desátek a kupec, který odvádí tržní peníz! Nechť je v bezpečí! Král káže volnost cest a smrt těm, kdo vystupují v zátočinách. Odtud budete choditi v závorách králova hněvu a zlato na odiv vystavené v lesích bude jisté. Král je rozhněván, že jste jej přinutili, aby opakoval, co byl již řekl. Rozhněván káže, aby šlechtici, kteří upadli do rukou vojska, byli zvěšeni na náměstí. Hlava nejstaršího pak padne sekerou."
Tu vyjmenoval sličný posel jména loupežníků, a když doznělo nové troubení, mluvil dále:
„Trest uložený ženám je tento: Buďtež přivedeny k špalku a k šibenicím a buďte učiněny svědkyněmi všech smrtí. Potom budiž vzat všechen jejich majetek a dáno jim místo, aby se svými dětmi žily po zemansku. Roháček nemá býti obnoven, jeho příkop zůstane bez vody a stavení rozvaleno. Bude obrácen v louky a v lesík a nikdo tam nebude bydliti. Dále pak praví král, aby ta z dcer zbojníkových, které je jméno Alexandra, byla utracena jako vražednice, a cizí pán, pro křivdy na něm spáchané, nechť zvolí způsob smrti a vhodný čas. Ta věc se odkládá. Žena samodruhá nemá býti dříve trestána, než slehne. Dále nechť rozsoudí šašky hrabě Kristián."
Řka to obrátil spanilý posel svého bělouše a vyjel z města. Nepřijal pokrmu ni odpočinku, ba ani jeho koni se nedostalo obroku. Odpočinul vně hradeb, pod stany a v samotě na znamení, že král je pohoršen.
Sbohem, vy kovová ústa, ty sokolníku hněvu, kéž bys byl nucen vykonati to, co jsi vyřkl. To by se ti, brachu, třásla ručička! Z odsouzenců nemohl nikdo slyšeti králova posla leč Kozlík a Mikoláš. Starci spoutali ruce a vyvedli jej z vězení na boží slunce. Kozlík byl stár. Jeho oči zeslábly a mžikaly proti záři. V jeho kožiše hnízdila tma, v jeho vlasech a v keříčcích jeho vousů hnízdila tma, hnusná tma, kterou střásá. Zachvivá se jako nezkrocené zvíře, jako lvice, na jehož šíji vložili ruku. Zachvívá se a střásá tmu a slabost stáří, nemoci a mdlobu a strašení se. Držením těla prozrazuje pýchu. Jeho tvář nese stopy pohrdání. Je bled. Ta děsná jizva! Ta ústa vykroužená jako holubicí křídlo! Ústa, jediná pečeť krásy na tomto tygřím obličeji.
Když došel, poklonil se králi a naslouchal, pozorný na slovíčko. Slyšel, že zemře. Jaká hnusná smrt! Jaká podívaná pro tyto měšťany, jimž přebíhá po hřbetech mražení, již sykají, přitahujíce čelist k čelisti, již stěží drží moč a slzy! Kéž bys potlačil výkřik, kéž bys zadržel vzdech! Buď ti ku pomoci tvá pýcha! Kozlík složil ruce na prsou a přitiskl levou dlaň k lokti a pravici na své srdce. Neděl slova, nevykřikl a nebylo slyšeti leč zachřestění řetězů příliš volných. Tu zazní polnice, a shromáždění trne a ukazuje prstem na odsouzencovu tvář a na ruce prorvané ranami. Paní si utahují ňadra pláštíkem a poodstupují. Tu se zástup srazí, tu se rozptýlí, a vzniká hluk a ropotání.
Stůjte! Jen chvíli, malou chviličku. Otvírají se dveře vězení a tři pacholci na jezdeckém plášti vynášejí Mikoláše. Ach, hrůzo příliš zjevná! O divadlo příliš viditelné! Kam se obrátíte, kde najdete místo? Rada zešílevších diváků vás vrhá na toto tělo a vy jim odpíráte, nakročujíce nohou. Cítíte hlavu krejčího a loket lazebnice na svém rameni. Průvod jde blíž a blíž a zastaví se před Kozlíkem.
„Můj pane," praví Mikoláš, „udeřili jsme na vězení, ale milost boží při nás nestála.
Tu Kozlík přiklekne, a schýliv se nad strašného syna, odpovídá:
„Jakž by nestála? Bůh si přeje, abychom zemřeli společnou smrtí. Vy i já. Ale tvá matka a tvoje sestry budou žíti."
Pouto Kozlíkovo leželo na synových prsou a jeho ruce se opíraly o zem po jeho paži pravé a levé.
„Ty jsi můj nejmilejší syn," děl opět Kozlík po chvíli mlčení. Stráže stálynad tímto výjevem a příkaz držel jejich nohy. Toť příkaz příkazů a proti němu slovo královo platívá méně než slovo pohůnka. Vztek proti loupežníkům chrčel mnohým divákům v chřtánu, avšak nikdo se nepohnul, jen hejtman Pivo sňal svůj plášť a přikryl Mikoláše. Vykonav to, vstal a řekl vojákům: „Vyveďte Markétu Lazarovou z vězení. Král jí odpustil."
To právě vnukl hejtmanovi Bůh, to byla odpověď na otázku, již šeptal Mikoláš. Nedořekl ji, slyše hejtmana, a jal ho úžas a blaženství nad spravedlivou správou boží.
Hle, vrata vězení jsou opět dokořán, hle, ostatní průvod. Ejhle Markétu. Správce vězení ji bére za ruku a praví: „Jsi volna, jdi, kam chceš. Král buď zapomněl, anebo mlčky odpustil."
Ale Markéta Lazarova neodchází. Je jí lhostejno, co se s ní stane a kdo jí naslouchá. Rozhledné se a praví jasným hlasem: „Veďte mě zpátky. Neodejdu před svým manželem. Chci čekati, a kdybyste mi odepřeli vejíti, chci čekat na tomto prahu, jako čekává žebrácká." Oblak ticha unáší tato slova. Jsou krásná? Nikoliv. Či snad vás jímají?
Ach ne, ach ne, nás jímá Markéta a Markétina láska.
Zděšené holubice a holubi pestrých hrdel vzlétli nad náměstí a kroužíce snesli se na vrcholky střech. Je krásný den, je krásný den a blažená hodina v polích, chvíle, kdy nasloucháte neviditelnému nástroji, který vyhrává ve světnici sousedčině. Chvíle jasu a slavné poledne. Tu se ozve klinkání zvonku. Vstaňte, na vašem okně skáče nezbedný vrabec. Kdež by to byla holubice! Vyhlédněte! Hle, Boleslav, hle, město našeho příběhu. Na tomto místě, označeném kamenem, se shledala Markéta Lazarova se svým milencem. Ach, časy netrvají, ale místo trvá. Zde slyšeli lidé její pláč a vášnivé přísahy. Na tomto náměstí byla oddána se svým Mikolášem za svědectví lidu, jenž zuřil a poplakával.“«[1]


Markéta se nyní očištěna od své hanby může vrátit ke svému otci, ale odmítne, protože ji její milenec a manžel Mikoláš požádal, aby se vrátila k zbytku Kozlíkovu klanu a nenechala jej zaniknout. V pravý čas pak porodí Mikolášovo dítě, jež odkojí a vychová s dítětem Alexandry a Kristiána poté, co Alexandra krátce po porodu spáchá sebevraždu.

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

O myších a lidech (Of mice and men )
John Steinbeck
Nakladatelství Alpress, 2004
ISBN 80-7218-497-0

Novela O myších a lidech patří mezi nejklasičtější díla 20. století a byla mnohokrát zdramatizována i zfilmována, což byl ostatně i Steinbeckův záměr - napsat divadelní hru tak, aby se dala číst, a román napsat tak, aby se dal hrát. Prototyp hlavních hrdinů, malého a chytrého George a velkého a hloupého Lennieho, se pak stal vzorem pro mnoho dalších variací.
George a Lennie jsou námezdní dělníci, jakých bylo na Středozápadě v období Velké hospodářské krize ve 30. letech spousta, a i jejich sen - koupit si malou farmu, kde by si žili a pracovali jen sami pro sebe, byl snem, který s nimi sdílel každý, kdo musel pracovat na cizím a pro cizí, avšak stejně jako George a Lennie, jakmile v sobotu dostali svou mzdu, okamžitě ji propili a prohýřili v nevěstinci, přesto je však tento sen jedinou světlou nadějí v životě zaplněném jen úmornou dřinou a cestováním od farmy k farmě. A tak i George a Lennie věnovali většinu svých hovorů jen svému velkému snu, avšak v kapse měli sotva 10 dolarů.
Mentálně retardovaný Lennie je pro George navenek jen přítěží, protože se o něj musí stále starat jako o malé dítě, a jednak Lennie ve své prostoduchosti občas provede nějakou hloupost - z poslední štace museli utéct poté, co Lennie začal hladit šaty jedné dívky, jež začala křičet a vystrašený Lennie chytil šaty ještě silněji, až si chlapi mysleli, že se ji pokusil znásilnit a chtěli jej lynčovat, což bylo v oné době, ostatně jako včera i dnes, tou nejvzrušivější zábavou a nikdo si ji nechtěl nechat uniknout.
Lennie měl rád hebké věci, ale neuvědomoval si svou obrovitou sílu a zvířátkům, které miloval pro jejich hebkou kožešinku, vždy zlomil vaz. Avšak George měl přes veškeré problémy Lennieho velmi rád a byl proň přes svou slaboduchost jediným skutečným přítelem. - Vztahy mezi ostatními dělníky jsou velmi povrchní, což bylo dáno jednak neustálým pohybem z místa na místo a jednak absencí jakéhokoliv vyššího ideálu či hodnoty, jež by dovolovala navazovat přátelství na hlubších principech než jen večerní házení podkov či společná sobotní pitka, a tak každý žil v osamění a jen sám pro sebe.
Před další štací na ranči v Soledadu George Lenniemu přikáže, aby se v případě nějakého maléru schoval v proutí, u kterého tábořili, a počkal tam dokud si proň George nepřijde. A problémy visely ve vzduchu od prvního dne - dělníky terorizoval správcův syn Curley, který si tak kompenzoval svou nízkým vzrůstem oslabenou osobnost a jednak žárlil na svou čerstvou novomanželku, která ráda koketovala se všemi mužskými obyvateli ranče. A hned druhý den si Curley Lennieho vyhlédne, vyprovokuje hádku a začne jej mlátit do hlavy. Lennie se dle příkazu George jen schovává za svými obrovitými prackami a brečí jako dítě, protože nic neprovedl, ale poté, co mu George přikázal, aby se bránil, Lennie chytne Curleyho pěst a rozdrtí ji tak, že mu v ní zláme všechny kosti.
Lennie myslí jen na farmu, kde bude chovat králíky, a přes Georgův zákaz, prozradí tento sen mrzákovi Candymu, který má na rozdíl od naší dvojice i naspořené peníze. Candy se tedy připojí a farmu se rozhodnou koupit již koncem měsíce. Ale opojení z představy mít vlastní farmu je mezi dělníky doslova nakažlivá a k trojici by se rád přidal i černoch Crooks, který se na farmě stará o koně, ale mimo práci žije zcela sám, uzavřený ve své komůrce za stájí, protože se s ním pro jeho barvu kůže nikdo nechce kamarádit - krom Lennieho, jehož čistá duše není sto přijmout jakékoliv společenské předsudky.
Lennie dostal malé štěně, ale neustále jej hladil tak, až jej zabil. Do této scény se přichomýtne Cuerlyho žena, která se s Lenniem přes jeho Georgeův zákaz, který tušil, že přinese potíže, začala bavit a chtěla, aby ji Lennie pohladil po vlasech. Když ji však trošku rozcuchal účes, začala křičet, aby přestal, ale Lennie se bál, aby nenastal malér a zacpal ji ústa. Když křičet nepřestala, zatřásl s ní tak, že jí zlomil vaz.
Mrtvé tělo objevil Candy, přivolal George a ten vzal jednomu z dělníků pistoli - věděl, že už nemůže Lenniemu pomoci a chlapi jej budou pod taktovkou nenávistného Cuerlyho lynčovat a tak jen doufal, že bude u Lennieho dřív než ostatní…
»U hluboké zelené tůňky v řece Salinas bylo ještě pozdní odpoledne. Slunce už z údolí odešlo na cestu do svahů Gabilských hor a vrcholky pohoří v slunečním světle růžověly. Ale u tůňky mezi skvrnitými platany padl už příjemný stín.
Po tůňce klouzala užovka a pokrucovala ze strany na stranu periskopovitou hlavičkou; proplula celou délku tůňky a ocitla se u nohou nehybné volavky, která stála na mělčině. Tichá hlava a zobák slétly jako střela dolů, vytáhly užovku za hlavičku, a zatímco ji zobák polykal, ocas nevelkého hada se zběsile třepotal.
Ozvalo se vzdálené zašumění větru a skrze vrcholky stromů se přehnal jako vlna prudký závan. Listy platanů obrátily vzhůru svou stříbrnou spodní stranu, hnědé suché listí na zemi popolétlo pár kroků. A po zeleném povrchu tůňky vypluly proti proudu, řada za řadou, droboučké větrné vlnky.
Jak rychle přišel, tak rychle vítr přešel, a na volném prostranství byl opět klid. Volavka stála na mělčině, bez pohnutí a v očekávání. Po tůňce zas už plavala proti proudu užovka a pokrucovala ze strany na stranu periskopovitou hlavičkou.
Z houští se náhle vynořil Lennie, přišel tiše jako medvěd, když se plíží. Volavka zatloukla křídly, odpoutala se od vody a letěla pryč po proudu řeky. Hádek vklouzl do rákosí u řeky tůňky.
Lennie došel tiše k jejímu okraji. Klekl si a začal pít; jeho rty se při tom téměř ani nedotýkaly vody. Když o suché listí za ním zavadil nějaký ptáček, trhl hlavou a nastražil oči a uši ve směru zvuku; když uviděl ptáčka, sklonil zase hlavu a pil dál.
Když se napil, posadil se na břeh, bokem k tůňce, aby viděl tam, kde na prostranství vyúsťovala pěšina. Objal si kolena a bradu položil na kolena.
Světlo stoupalo dále po svazích na údolí a vrcholky hor jako by při tom planuly stále prudším jasem.
„To by sakra bylo, abych to zapomněl!“ pochválil se Lennie potichu. „Zalízt do vrbiček a čekat na George.“ Stáhl si klobouk na oči. „To bude George vyvádět! Bude vykládat, jaký by to bylo, kdyby tak byl sám a nemusel se pořád se mnou zlobit.“ Otočil hlavu a zadíval se na jasné vrcholky hor. „Ale já se přece můžu hned sebrat a půjdu si najít v těch horách ňákou jeskyni.“ A pak smutně: „A tam už nebudu dostávat kečup - ale z toho já si nebudu nic dělat. Když o mě George nestojí... Já mu uteču. Já uteču.“
A tu z Lennieho hlavy vystoupila malá tlustá babka. Měla tlusté okuláry a ohromnou kartónovou zástěru s kapsami a byla naškrobená a vymytá. Postavila se před Lennieho, ruce si položila na kyčle a káravě se na něho zaškaredila.
A když promluvila, byl to Lennieho hlas. „Co jsem se ti naříkala a naříkala: ,Ať mi George posloucháš, je to přece takovej dobrej člověk ajakej jek tobě hodnej!' Ale ty si nikdy nedáš pozor. Každou chvíli něco vyvedeš.“
A Lenniejí odpověděl: „Vzdyť já chtěl bejt hodnej, teto Kláro. Já chtěl, já prosím chtěl. Já za to nemoh.“
„Na George ty ani nevzpomeneš,“ pokračovala Lennieho hlasem „Vždyť ti přece dělal jen dobrý. Když měl koláč, vždycky ti půlku dal, nebo ještě víc. A když byl kečup, tak ho nechal všechen pro tebe.“
„Já vím,“ žalostnil Lennie. „Já chtěl, teto Kláro. To já prosím chtěl vždycky.“
Přerušila ho. „Nebejt tebe, jaký moh mít celou tu dobu časy! Když shrab věj platu, tak moh do bordelu a obrátit tam všecko vzhůru nohama, nebo moh jít do herny šťouchat piliár. Ale on musel dávat pozor na tebe.“
Žalem se Lennie rozeskučel. „Já to prosím vím, teto Kláro. Já se teď seberu a půjdu tady do těch hor a najdu si tam ňákou jeskyni a George už se mnou nebude mít žádný trápení.“
„To ty říkáš,“ řekla na to přísně. „Tohleto říkáš vždycky ,a přitom dobře víš, moc a moc dobře víš, že to nikdy neuděláš.
Však ty od něj neodejdeš, a George bude skrz tebe pořád mít peklo na zemi!“
Na to Lennie: „Co bych neodešel! George mi teď nedovolí opatrovat králíky.“
Teta Klára byla tatam a z Lennieho hlavy vyskočil obrovský králík. Seděl před ním na bobečku, plandal ušima a krčil na něho nos. I on mluvil Lennieho hlasem.
„Opatrovat králíky!“ spustil opovržlivě. „Takový boží dřevo! Ty, a tancovat kolem králíků! Vždyť ty bys na ně zapomněl a nechal bys je pochcípat hlady. Řekni, že bys to neudělal. A co by tomu pak řek George?“
„Já bych nezapomněl,“ řekl Lennie nahlas.
„Nepovídej, prosím tě,“ odbyl ho králík, „nabít tě do kanónu a vystřelit tě - ale ani za to nestojíš. George udělal na mou duši co jen moh, aby tě z ty bryndy vytáh, ale nebylo to nic platný. Jestli si myslíš, že ti dovolí opatrovat králíky, pak jsi ještě větší magor, nežjakej jsi bejval odjakživa. Ani pomyšlení! Popadne klacek a ztříská tě, až budeš modrej.“
„To zase ne,“ rozkohoutil se Lennie. „To zas George neudělá! Já přece George znám, už ani nevím, jak je to dlouho, a klackem na mě nesmát jednou jedinkrát! On je na mě hodnej. Zlej on na mě nebude.“
„No, už tě má až po krk. Ztříská tě, až budeš modrej, a půjde a tebe tady nechá.“
„To on neudělá!“ rozvzteklil se. „Něco takovýho on neudělá! Já přece George znám. Vždyť my chodíme po světě spolu.“
Ale králík mu stále a stále tiše opakoval: „On tě, ty jedno boží dřevo, nechá. Nechá tě tu samotnýho. On tě nechá, ty jedno boží dřevo.“
Lennie si dal ruce na uši. „Nenechá! Nenechá, abys to věděl!“
A začal volat: „Haló! Georgi - Georgi - Georgi!“
Z houští vyšel tiše George a králík odpelášil zpátky do Lennieho mozku.
„Co tu sakra vřískáš?“ promluvil George mírně.
Lennie si klekl. „Viď že mi, Georgi, neodejdeš. Já to vím, že ne.“
George topomě popošel a přisedl k němu. „Ne.“
„Já to věděl!“ vykřikl Lennie. „Takovej ty nejsi.“ George mlčel.
„Georgi!“
„Co je?“
„Já zas něco proved.“
„Ale co na tom.“ A George se zas odmlčel.
Na slunci byly už jenom nejvyšší hřebeny. Stín v údolí byl modrý a pokojný. Z dálky se ozvaly hlasy mužů, kteří na sebe volali. George otočil hlavu a poslouchal volání.
„Georgi,“ promluvil Lennie.
„Co je?“
„Pustíš se do mě?“
„Pustit se do tebe?“
„No přece jako vždycky. Víš přece: ,Nemít na krku tebe, shrábnu svejch padesát dolarů...'“
„Jsi ty ale, Lennie, chlap zatracenej! Kdyby se stalo nevímco, to si nepamatuješ, ale moje slovo si pamatuješ každý.“
„Tak ty tedy nespustíš?“
George se sebral. „Kdybych já byl sám,“ začal toporně, „to by se mi jinak žilo.“ Mluvil monotónně, nikde žádný důraz. „Našel bych si práci a neměl bych žádný mrzutosti.“ A přestal.
„Tak dál!“ pobízel ho Lennie. „Vždycky na konci měsíce...“
„Vždycky na konci měsíce bych shrab svejch padesát dolarů a šel bych do... bordelu...“ a zase přestal.
Lennie se na něho podíval, jako kdyby se nemohl dočkat. „Tak dál, Georgi! To už se se mnou víc vadit nebudeš?“
„Ne“
„Tak to já můžu jít. Jestli o mě nestojíš, já se hned seberu a půjdu tady do těch hor a najdu si tam ňákou jeskyni.“
George se znovu sebral. „Ale kde! Jen tu hezky zůstaň se mnou.“
„Povídej mi zas jako jindy,“ loudil chytrácky Lennie.
„A co ti mám povídat?“
„O těch druhejch a o nás.“
George začal: „Takovej člověk, co chodí jako my po rančích, nemá žádnou rodinu. Nastřádá si pár šesťáků a zas je rozfofruje. Je na tom světě jako kůl v plotě...“
„Ale s náma je to jiný!“ vykřikl blaženě Lennie. „Povídej teď nás.“
George chvilku mlčel. „Ale s námaje to jiný,“ začal potom.
„Protože...“
„Protože já mám tebe a...“
„A já zas tebe. My přece máme jeden druhýho, a tak se jeden stará o druhýho,“ rozjásal se Lennie.
Volným prostranstvím zavál lehký večerní vánek, listí zašelestilo a po zelené tůňce vypluly proti proudu větrné vlnky. A znovu se ozvalo volání mužských hlasů, tentokrát mnohem blíž než předtím.
George smekl klobouk. „Sundej si, Lennie, klobouk,“ vyzval ho vratkým hlasem. „Ten vzduch dělá dobře.“
Lennie sňal poslušně klobouk a položil ho před sebe na zem. Stín v údolí zmodral ještě víc, rychle přicházel večer. Po větru se k nim z houští donesly praskavé zvuky.
„Povídej, jaké to bude,“ žadonil Lennie.
George už chvíli poslouchal ony vzdálené zvuky. Na chviličku nabral schopnost jednat. „Koukej se, Lennie, přes řeku, a já ti budu povídat, ty to budeš mít skoro před očima.“
Lennie otočil hlavu a zahleděl se přes tůňku a na zšeřující se svahy Gabilských hor.
„Budeme mít malé hospodářstvíčko,“ začal George. Sáhl do zadní kapsy kalhot a vytáhl Carisonovu lugerovku; odklápí pojistku a ruka i pistole ležely na zemi za Lennieho zády. Díval se na jeho zátylek, na místo, kde se páteř spojovala s lebkou. Od řeky ve směru proti proudu zavolal nějaký muž a jiný muž na to odpověděl.
„Tak dál!“ pobízel Lennie.
George zvedl pistoli a jeho ruka se chvěla; spustil zas ruku na zem.
„Tak dál!“ vyzýval Lennie. „Jak to bude. Budem mít malý hospodářstvíčko.“
„Budem mít krávu,“ vyprávěl George. „A možná prase a slepice... a dole u vody budem mít... políčko s vojtěškou...“
„Pro králíky,“ zavýskl Lennie.
„Pro králíky,“ opakoval George.
„A ty králíky budu opatrovat já.“
„A ty králíky budeš opatrovat ty.“
Lennie se slastně zahihňal. „A budem mít všecko, co hrdlo ráčí.“
„To se ví.“
Lennie otočil hlavu.
„Tohle, Lennie, nedělej. Koukej se hezky přes řeku, jako bys to hospodářstvíčko měl skoro před očima.“
Lennie poslechl. George pohlédl dolů na pistoli.
Tu se v křoví ozvalo praskání pod čímisi kroky. George se obrátil a zahleděl se tím směrem.
„Tak dál, Georgi. Kdy se do toho pustíme?“
„Už brzo se do toho pustíme.“
„Já a ty.“
„Ty... a já. Všecky budou na tebe hodný. Nebudou už žádný maléry. Žádnej žádnýmu nic zlýho neudělá, ani mu nic neukradne.“
„Já myslel, že se na mě, Georgi, zlobíš!“
„Ale kdepak. Kdepak, Lennie. Nezlobím. Já se na tebe nezlobil nikdy, a teď taky ne. Věř mi to, Lennie.“
Hlasy se už přiblížily. George zvedl pistoli a poslouchal.
„Pusťme se do toho už teď,“ prosil Lennie. „Kupme si to hospodářstvíčko hned.“
„I to víš, že hned. Musím. Musíme.“
A George zdvihl pistoli a sevřel ji pevněji, aby se nechvěla, a ústí hlavně přiblížil až k zátylku. Ruka se mu prudce třásla, ale obličej mu strnul a ruka nabyla pevnosti. Stiskl spoušť. Do kopců zarachotil třesk výstřelu a přirachotil zase dolů. Lennie sebou škubl a pak se pomalu složil dopředu na písek, a už ležel a ani se nezachvěl.
George se třásl a díval se na pistoli; pak ji odhodil dozadu, na břeh, proti proudu řeky, k hromádce starého popela.
Křoví jako by se nyní všecko rozhalasilo a rozpraštělo se pod běžícíma nohama. „Georgi!“ křičel Slimův hlas. „Kde jsi, Georgi?“
Ale George seděl strnule na břehu a hleděl na svou pravou ruku, která odhodila pistoli. Hlouček vyrazil na volné prostranství, Curiey vpředu. Na písku uviděl ležet Lennieho. „Tak už ji dostal.“ Přistoupil k Lenniemu a podíval se na něho a pak se ohlédl na George. „Akorát do týla,“ poznamenal klidně.
Slim šel rovnou k Georgovi a přisedl si k němu; seděl až u něho. „I pusť to z hlavy,“ domlouval mu. „Člověk někdy musí.“
Ale nad Georgem už stál Carison.
„Jak jsi to udělal?“
„Zkrátka jsem to udělal,“ odpověděl George malátně.
„Měl moji pistoli?“
„Měl. Měl tvoji pistoli.“
„A tys mu ji sebral a popad jsi ji a oddělal jsi ho.“
„No asi.“ George to téměř zašeptal. Stále byl ještě zahleděn na svou pravici, která před chvilkou držela pistoli.“«[1]


Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Spolčení hlupců (Confederacy of dunces)
John Kennedy Toole
Nakladatelství Argo, 1995
ISBN 80-85794-58-6

Spolčení hlupců není v žádném případě humoristický román, jak by se mohlo dle absurdnosti osudů hlavního hrdiny, Ignácia J. Reillyho, zdát a právě naopak je skvělou satirou maloměšťácké společnosti, byť v pozadí stojí trpká příchuť paralely s nelehkými osudy svého autora, Johna Kennedyho Toolea, který se nakonec vydání Spolčení hlupců nedočkal.
John Toole Spolčení hlupců po několikaleté práci dokončil v roce 1967 a nabídl jej nakladateli, ale vydání knihy nakonec ztroskotalo na sérii redakčních požadavků, což významně přispělo k rozhodnutí spáchat sebevraždu, kdy se Toole dne 26. března 1969 udusil za pomoci zahradní hadice napojené na výfuk auta. Štafetu hledání nakladatele knihy poté převzala jeho matka a její snaha byla korunována po celkem 13 letech od sepsání v roce 1980. Román velmi záhy získal řadu literárních ocenění, mimo jiné i Pulitzerovu cenu v roce 1981, byl přeložen do desítek jazyků a je vydáván v milionových nákladech (jen u nás dosahuje počet prodaných výtisků po roce '89 cifry 200 000).
Vydání Tooleho prvotiny, Neónová bible, kterou napsal již ve svých šestnácti letech, se pak nedočkala ani autorova matka - byla vydána až v roce 1989.
Děj románu je položen do města New Orleans ve státě Louisiana počátkem 60. let a reflektují se v něm Tooleho postřehy z maloměšťáckého prostředí New Orleans; z univerzity (stejně jako hlavní hrdina obhájil Toole na Kolumbijské univerzitě doktorát a působil zde rok jako asistent profesora anglistiky); z Francouzské čtvrti, kde žilo množství umělců i nejrůznějších „nezařaditelných individuí“ (satira beatnické generace); z textilní továrny, kde krátce pracoval; ale i ze společné domácnosti se svými rodiči - tedy paralely Ignácia J. Reillyho, jež je kritikou charakterizován jako Don Quijot střižený s Tomášem Akvinským, s životními osudy autora rozhodně nejsou náhodné.

»Masitý balón hlavy obepínala zelená lovecká čepice. Její zelené příklopky, vzduté velkýma ušima, nestříhanými vlasy a štětinami rašícími z hloubi uší, odstávaly jako směrovky ukazující do dvou stran současně. Zpod mohutného černého kníru vystupovaly plné, vakovité rty, v jejichž faldovatých koutcích hnízdil nesouhlas a drobky smažených brambůrků. Ze stínu zeleného štítku vyhlížely povýšené modrožluté oči Ignácia J. Reillyho a pátraly po známkách nevkusu v ošacení ostatních, kdo spolu s ním postávali pod hodinami obchodního domu D. H. Holmese. Zaznamenal, že některé oděvy jsou natolik nové a natolik drahé, že je lze právem pokládat za urážku dobrého vkusu a mravnosti. Vlastnictví čehokoli nového a drahého jen odráží majitelův nedostatek smyslu pro teologii a geometrii; může dokonce o dotyčném vyvolat vážné pochybnosti.
Ignácius sám byl oblečen pohodlně a rozumně. Lovecká čepice chránila hlavu před nastuzením. Plandavé tvídové kalhoty byly k neroztrhání a umožňovaly neobyčejně volnou lokomoci. Jejich záhyby a zákoutí vytvářely kapsy teplého zapařeného vzduchu, v jakém se Ignácius cítil nejlíp. Kostkovaná flanelová košile plně nahrazovala sako a odhalenou kůži mezi příklopkami na uši a límcem chránil teplý šál. Celé ošacení odpovídalo všem, byť sebezastřenějším teologickým a geometrickým měřítkům a napovídalo bohatý vnitřní život.
Těžkopádným, sloním způsobem přenesl váhu z jedné nohy na druhou a pod příkrovem tvídu a flanelu se zdvihlo masité vlnobití, jehož vlny se zarazily až o švy a knoflíky. Takto přearanžován, zahloubal se nad věčností, po kterou tady čeká na svou matku. Obíral se především vzrůstajícím pocitem nepohodlí. Připadalo mu, že celá jeho bytost už co nevidět vystřelí z napuchlých semišových kanad, a jako by si to chtěl potvrdit, stočil Ignácius své jedinečné oči k nohám. Vypadaly věru napuchle. Hodlal tento pohled na své zduřelé boty nabídnout matce coby důkaz její bezohlednosti. Když opět vzhlédl, spatřil, jak na konci Canal Street začíná nad Mississippi zapadat slunce. Holmesovy hodiny ukazovaly bezmála pět. Propilovával si dopředu několik pečlivě stylizovaných obvinění, jež měla v matce probudit kajícnou lítost, či aspoň zahanbení. Často ji musel odkazovat do patřičných mezí.
Přivezla ho do středu města jejich starým plymouthem, a zatímco byla se svou artritidou u doktora, koupil si Ignácius u Werleina několikerý noty pro trubku a novou strunu na loutnu. Potom zašel do Penny Arcade na Royal Street, jestli tam náhodou neinstalovali nějaké nové hrací automaty. Zklamalo ho, že odsud zmizel miniaturní mechanický baseball. Snad byl jen v opravě. Když na něm hrál naposledy, odpalovací zařízení nefungovalo a správa mu po jistém handrkování jeho pěticent musela vrátit navzdory mrzkým náznakům několika zákazníků Penny Arcade, že automat rozbil sám Ignácius tím, jak do něj kopal. Soustředěním na osud miniaturního baseballového automatu odpoutal Ignácius své bytí od fyzické reality Canal Street, jakož i od všech kolem, a nepostřehl tudíž dvé zraků, jež ho hladově sledovaly zpoza jednoho ze sloupů D. H. Holmesova obchodního domu, dvě smutných zraků planoucích nadějí a tužbou.
Je vůbec možné opravit takový automat v New Orleansu? Nejspíš ano. Mohli ho ovšem taky poslat někam do Milwaukee nebo do Chicaga nebo do nějakého jiného města, jehož jméno Ignácius spojoval se spolehlivými opravnami a ustavičně dýmajícími továrnami. Ignácius jen doufal, že budou s baseballovým automatem za dopravy slušně zacházet, že se žádný z jeho malilinkých hráčů nevrátí omlácen nebo zmrzačen surovými nádražáky, rozhodnutými jednou provždy zruinovat dráhu úhradami škod způsobených přepravcům, nádražáky, kteří nakonec vstoupí do stávky a Illinoiskou ústřední dráhu definitivně dorazí. Zatímco Ignácius rozjímal o radostech, jež takový malý baseballový automat skýtá lidstvu, dvé smutných a žádostivých očí se k němu blížilo davem jako torpéda zacílená na obrovský baňatý tanker. Policista zatahal za Ignáciovu tašku s notami. „Máte nějaký průkaz totožnosti, pane?" zeptal se hlasem prozrazujícím naději, že je Ignácius osobou úřadům neznámou. „Cože?" Ignácius snesl pohled k odznaku na modré čepici.
„Co jste zač?"
„Ukažte mi váš řidičský průkaz."
„Neřídím auto. A nechtě mě laskavě být. Čekám tady na svou matku."
„Co vám to visí z toho pytlíku?"
„Co by to mělo být, vy ignorante? Loutnová struna."
„Co že to?" Policista ucouvl. „Jste vůbec zdejší?"
„Tohle město je vykřičenou metropolí nepravosti všeho civilizovaného světa a policejní sbor nemá nic lepšího na práci než tady perzekvovat zrovna mě?" zařval Ignácius nad hlavy davu před obchodním domem. „Tohle město se hemží falešnými hráči, prostitutkami, exhibicionisty, antikristy, alkoholiky, sodomity, narkomany, fetišisty, onanisty, pornografý, podvodníky, animírkami, pohazovači odpadků a lesbičkami, ale tihle všichni se za své úplatky těší bezpečné ochraně. Jestli máte chvilku, vynasnažím se vám problém zločinnosti objasnit, ale neopovažujte se na mě vztáhnout ruku."
Policista chytil Ignácia za loket a dostal notami po čepici. Čouhající loutnová struna ho švihla do ucha.
„Jauva!" zaúpěl policista.
„Patří vám to!" křičel Ignácius, povšimnuv si, že se kolem nich stahuje kruh zaujatých nakupujících.
Paní Reillyová dorazila v obchodním domě D. H. Holmese do oddělení pečiva a přitiskla své mateřské poprsí na skleněnou vitrínu s makrónkami. Prstem chlazeným mnoha lety drhnutí zažloutlých mamutích podvlékaček svého syna zaklepala na sklo vitríny, aby přivábila prodavačku.
„Halo, slečno Inez," zaintonovala paní Reillyová, jak to lze jižně od New Jersey slyšet jen v New Orleansu, v tomto Hobokenu při břehu Mexického zálivu. „Tady jsem, drahoušku."
„A jeje, zdravíčko," řekla slečna Inez. „Jak se vede, miláčku?"
„Žádná sláva," odpověděla po pravdě paní Reillyová.
„Ale děte!" Slečna Inez se naklonila nad vitrínu a zapomněla na své moučníky. „Mně taky není zrovna ejchuchu. To víte, ty moje nohy."
„Božíčku, vy ještě můžete mluvit vo štěstí. To já mám v lokti artritýdu."
„Ale ne" řekla slečna Inez s upřímným soucitem. „To měl chudák náš táta. Museli smě ho den co den koupat ve vaně plný vařící vody."
„Když u nás leží celej den ve vaně ten můj kluk. Já se už do koupelny pomalu nedostanu."
„Myslela sem, že je ženatej, miláčku."
„Ignácius? O la-la," řekla smutně pani Reillyová. „Můžete mi dát dva tucty těch míchanejch, zlatíčko?"
„Ale já měla za to, že sté říkala, že je ženatej," řekla slečna Inez, když ukládala koláče do krabice.
„Vždyť ani nemá žádnou nevěstu. Ta maličká mu dala kopačky."
„No, to má teda nejvyšší čas."
„Taky si myslím," řekla nezúčastněně paní Reillyová. „Víte co, dejte mi eště půl tuctu těch vínovejch řezů. Ignácius mi dělá strašný dryje, jak doma není co na zub."
„Váš mladej rád sladký, co?"
„Bože božíčku, ten loket mě utrápí," odpověděla paní Reillyová.
Uprostřed davu, který se shromáždil před obchodním domem, divoce poskakovala lovecká ušanka, zelený středobod lidského kruhu. „Obrátím se na starostu," vykřikoval Ignácius.
„Nechtě toho chlapce na pokoji," ozvalo se z davu.
„Kdybyste si radši všímal těch nestyd, co se svlíkaj na Bourbon Street," dodal jakýsi stařík. „Je to hodný klouček. Čeká tady na maminku."
„Děkuju vám," řekl nadutě Ignácius. „Doufám, že mi všichni dosvědčíte, co si ke mně dovolil."
„Půjdete se mnou," řekl policista Ignáciovi, ale jeho sebejistota očividně polevovala. Z původního hloučku se stávalo srocení lidu a po hlídkovém voze nebylo vidu ani slechu. „Půjdeme na okrsek."
„To už ani hodný synek nemůže počkat před obchodním domem na maminku?" Zase ten stařík. „Tohle v našem městě nebejvalo, to vám teda povim. Ale to všecko ty komouši."
„Kdo je u vás komouš?" zeptal se policista staříka, uhýbaje přitom před švihající loutnovou strunou. „Že vás taky seberu. To si rozmyslete, než někomu řeknete komouš."
„Mě zavřít nemůžete," rozkřikl se stařík. „Já jsem členem klubu Zlatý věk, který je pod patronátem neworleánský rekreační komise."
„Dejte tomu dědovi pokoj, vy hnusnej poldo," zaječela jakási žena. „Určitě má fůru ňoučat."
„To teda mám," řekl stařík. „Mám šest vnoučat a všechny studujou u jeptišek. A jak jsou chytrý."
Ignácius spatřil přes hlavy zevlounů, jak ze dveří obchodního domu pomalu vychází jeho matka a vláčí se s pekárenskými výrobky, jako by to byly pytle cementu.
„Matko!" vykřikl. „Jdeš právě včas. Zatýkají mě."
Paní Reillyová se prodrala davem a řekla: „Ignácie! Co se to tu děje? Cos to zase proved? Hej, vy, nesahejte mi na toho kluka!"
„Já se ho ani nedotk," řekl policista. „To je váš syn?"
Paní Reillyová vyrvala Ignáciovi svištící loutnovou strunu.
„Samosebou že jsem její dítě," řekl Ignácius. „Nevidíte, jaké ke mně chová city?"
„Miluje svýho synka," řekl stařík.
„Co chcete tomu ubohýmu dítěti?" otázala se paní Reillyová policisty. Ignácius pohladil matku obrovskou tlapou po vlasech rezatých henou. „Všelijaký gauneři si kliďánko běhaj městem a vy tak akorát sbírat nevinný děti. Čeká na maminku a voni ho za to eště zavřou."
„Tohle je jasný případ pro výbor na obranu občanských práv," usoudil Ignácius a stiskl svou mocnou prackou matčino poklesávající rameno. „Musíme se spojit s mou někdejší láskou Myrnou Minkoffovou. Ta se v těchhle věcech vyzná." „To všecko máj na svědomí komundírové," vmísil se do debaty monotematický stařík.
„Kolik je mu let?" zeptal se policista paní Reillyové.
„Je mi třicet," řekl blahosklonně Ignácius.
„Chodíte do práce?"
„Ignácius mi musí pomáhat doma," řekla paní Reillyová, jejíž počáteční odvaha trochu opadla. Začala splétat loutnovou strunu s provázkem na krabicích s pečivem. „Mám hroznou artritýdu."
„Utírám prach a tak," řekl Ignácius policistovi. „A mimoto mám rozepsanou obšírnou obžalobu proti našemu století. A když mi z té literární nádeničiny začne kolotat mozek, udělám třeba sýrový krém."
„Ignácius umí báječnej sejrovej krém," řekla paní Reillyová.
„To je od něj moc hezký," řekl stařík. „Většina mládenců jen pořád někde poletuje."
„Co se do toho furt pletete?" osopil se policista na staříka.
„Ignácie?" zeptala se rozechvělým hlasem paní Reillyová, „copaks proved, chlapče?"
„Když se to tak vezme, myslím, že to všechno začal tady ten." Ignácius ukázal taškou s notami na staříka. „Prostě jsem tady stál, čekal na tebe a modlil se, abys přišla od doktora s nějakou potěšující zprávou."
„Seberte toho dědka," řekla paní Reillyová policistovi. „Dělá výtržnosti a pobuřuje. Je to hanba, že takovýhle lidi vůbec nechaj běhat po ulicích."
„Policie je prolezlá komoušema," řekl stařík.
„Neřek jsem vám, abyste byl zticha?" řekl zlostně policista.
„Padám každej večír na kolena a děkuju svýmu Pánbíčkovi, že nás někdo vochraňuje," sdělila paní Reillyová davu. „Nebejt policie, byli bysme už dávno v pánu. Leželi bysme doma v postelích s krkama podřezanejma vod ucha k uchu." „To je fakt, holka," přisvědčil z davu ženský hlas.
„Modlete se růženec za náš policejní sbor." Paní Reillyová se teď obracela přímo k davu. Ignácius jí divoce laskal rameno a šeptal k ní slova povzbuzení. „Nebo modlili byste se růženec za komouše?"
„Ne!" odpovědělo horlivě vícero hlasů. Někdo do staříka hrubě strčil.
„Máte pravdu, milostivá," zvolal stařík. „Chtěl vašeho synka zatknout. Zrovna jako v Rusku. Jsou to samý rudý elementy." „Tak jdeme," řekl policista staříkovi. Popadl ho neurvale za límec pláště.
„Ach, bože!" řekl Ignácius, hledě na sinalého mrňavého policistu, kterak se snaží zvládnout staříka. „Mám z toho nervy dočista nadranc."
„Pomoc!" dovolával se stařík čumilů. „To je puč! To je porušení ústavy!"
„Je to blázen, Ignácie," řekla paní Reillyová. „Pojďme radši pryč, dítě." Obrátila se k davu. „Utíkejte, lidičky. Ještě nás tady pomorduje. Já stejně myslím, že je sám ňákej komouš."
„Tos trochu přehnala, matko," řekl Ignácius, když si proklestili cestu řídnoucím davem a vyrazili dlouhými kroky po Canal Street. Ohlédl se a viděl, že se stařík s policistou bantamové váhy stále ještě potýkají pod hodinami obchodního domu. „Nemohla bys trochu zbrzdit? Mám pocit, že se mi na srdci ozývá šelest."
„Ty kuš. Jak myslíš, že je mně? Já ve svým věku bych se takhle vůbec honit neměla."
„Obávám se, že srdce je důležité v každém věku."
„Ty se srdcem nic nemáš."
„Ale budu mít, jestliže nezpomalíme." Tvídové kalhoty se mu přelévaly po gargantuovském zadku, jak se valil kupředu. „Máš mou loutnovou strunu?"
Paní Reillyová ho zatáhla za roh do Bourbon Street a zamířili do hlubin Francouzské čtvrti.
„Proč si na tě ten policajt zašed, hochu?"
„To se nikdy nedozvím. Ale nejspíš se za námi každou chvíli rozeběhne, jen co zkrotí toho zvetšelého fašistu." „Myslíš?" zeptala se nervózně paní Reillyová.
„Nijak by mě to nepřekvapilo. Chtěl mě mermomocí zatknout. Třeba musí splnit nějakou normu nebo co. Rozhodně pochybuji, že by mě nechal tak snadno vyváznout."
„No to by nám scházelo! Este by tě tahali po novinách, Ignácie. Ta vostuda! Něcos musel udělat, jaks tam na mě čekal. Jako bych tě neznala, hošánku."
„Jestli si někdo hleděl svého, tak jsem to byl já," supěl Ignácius. „Prosím tě. Musíme se zastavit. Obávám se, že se mi spustí z nosu krev."
„No tak dobře." Paní Reillyová pohlédla na synovu brunátnějící tvář a uvědomila si, že by se jí s radostí skácel k nohám, jen aby prosadil svou. Nebylo by to poprvé. Když ho posledně přiměla, aby s ní šel na nedělní mši, praštil sebou cestou do kostela dvakrát a při kázání proti lenivostí se poroučel potřetí, vypadl z lavice a způsobil trapný rozruch. „Pojď, zapadnem semhle."
Vecpala ho jednou krabicí s koláči do dveří baru Noc rozkoše. V temnotě čpící bourbonem a cigaretovými špačky vyšplhali na dvě vysoké stoličky. Zatímco paní Reillyová rovnala na baru krabice s koláči a dorty, Ignácius roztáhl své široširé nozdry a řekl: „Probůh, matko, tady to smrdí. Bouří se mi žaludek."
„Chceš zpátky na ulici? Chceš, aby tě sbalil ten policajt?"
Ignácius neodpověděl; hlasitě čenichal kolem a znechuceně se šklebil. Barman, který ty dva zatím jen mlčky pozoroval, pronesl tázavě z příšeří: „Ano?"
„Já si dám kávu," řekl velkoryse Ignácius. „Sladovou kávu se svařeným mlékem."
„Jenom neskafe," řekl barman.
„To přece nemůžu pít," řekl Ignácius matce. „Takovou ohavnost."
„Tak si dej pivo, chlapče. Pro jednou tě nezabije."
„Mohlo by mě nadmout."
„Mně dejte pivko, Dixie 45," řekla barmanovi paní Reillyová.
„A pánovi?" zeptal se barman sytým, strojeným hlasem. „Co ten si ráčí přát?"
„Tomu taky jedno dixie."
„Taky to pít nemusím," řekl Ignácius, když šel barman otevřít piva.
„Nemůžem tady sedět jen tak bez ničeho, Ignácie."
„Nechápu proč. Isme tady jediní zákazníci. Mohou být rádi, že nás tu vůbec mají."
„Večer tady asi vystupujou striptýzky, co?" Paní Reillyová šťouchla do syna.
„Nedivil bych se," řekl chladně Ignácius. Tvářil se navýsost ukřivděně. „Taky jsme mohli někam jinam. Jímá mě podezření, že sem co nevidět vtrhne policie." Hlasitě zafrkal a odkašlal si.
„Díky bohu, že mé kníry ten smrad aspoň částečně filtrují. Moje čichové ústrojí už vysílá tísňové signály."
Po nekonečné době, vyplněné cinkotem skla a boucháním dveří chladničky kdesi v temnotách, se barman opět objevil a postavil před ně piva, předstíraje přitom, že jedno jen taktak nepřekotil Ignáciovi do klína. Reillyovým se dostávalo nejhorších služeb Noci rozkoše, obsluhy vyhrazené nežádoucím zákazníkům.
„Nemáte náhodou chlazenou svěženku doktora Nuta?" zeptal se Ignácius.
„Ne."
„Synek tuhle limču miluje," vysvětlila paní Reillyová. „Musím ji kupovat po celejch basách. Někdy vám vychlandí dvě nebo tři lahve na posezení."
„Myslím, že to toho muže příliš nezajímá," podotkl Ignácius.
„Nechcete si sundat čepici?" zeptal se barman.
„Ne, to nechci!" zahřměl Ignácius. „Je tady zima."
„Jak je libo," řekl barman a stáhl se do příšeří na druhém konci baru.
„No toto!"
„Uklidni se," řekla jeho matka.
Ignácius pozdvihl ušni příklopku na matčině straně. „Nechám si to nahoře, abys nemusela namáhat hlas. Co říkal doktor na ten tvůj loket, nebo co to máš?"
„Potřebuje masírovat."
„Doufám, že to nebudeš chtít ode mě. Víš, jak nerad se dotýkám druhých."
„Povídal, že se mám pokud možno vyhejbat chladu."
„Soudím, že kdybych uměl řídit, byl bych ti platnější."
„Eh, na tom nesejde, zlato."
„Ale fakticky, mám toho ažaž, i když se jen vezu. A nejhorší je to nahoře v těch vyhlídkových greyhoundech. Sedět tak vysoko! Pamatuješ, jak jsem jel jedním z nich do Baton Rouge? Několikrát jsem cestou zvracel. Řidič musel vždycky někde v bažinách zastavit, abych mohl vystoupit a trochu se projít. Ostatní pasažér! byli pěkně načuření. Museli mít žaludky ze železa, že v tom hrozném vehiklu vůbec dokázali cestovat. Taky mě notně děsilo, že opouštím New Orleans. Za hranicemi města začíná srdce temnoty, opravdová pustina."
„Pamatuju, Ignácie," řekla nepřítomně paní Reillyová a lokla si piva. „Když ses vrátil domů, bylo ti hrozně šoufl." „To mi už bylo lip. Nejhorší bylo, když jsem přijel do Baton Rouge. Došlo mi, že mám zpáteční lístek a že se tím autobusem musím vrátit."
„Tos mi už vyprávěl, synku."
„Taxík zpátky do New Orleansu mě stál čtyřicet dolarů, ale aspoň mi cestou nebylo tak strašně zle, i když se mi několikrát zvedl žaludek. Nařídil jsem šoférovi, aby jel, jak nejpomaleji může, což se mu nevyplatilo. Dálniční policie ho dvakrát zastavila pro nedodržování minimální rychlosti. Když ho zastavili potřetí, sebrali mu řidičský průkaz. Sledovali nás celou cestu na radaru, rozumíš."
Pozornost paní Reillyové kolísala mezi synem a pivem. Poslouchala tenhle příběh už tři roky.
„Jistě," pokračoval Ignácius, zaměňuje matčin zahloubaný pohled za zájem, „bylo to vlastně poprvé v životě, co jsem opustil New Orleans. Možná že mě tak rozvrátila ztráta jakéhokoli orientačního bodu. Bylo to, jako když padáme do propasti, jak jsme se řítili tím autobusem. Než jsme projeli bažinami a vyšplhali do těch zvlněných kopečků před Baton Rouge, měl jsem pořád strach, že nám nějací venkovští balíci hodí na autobus bombu. Na motorová vozidla útočí ze všeho nejradši, nejspíš jim symbolizují pokrok."
„Jsem ráda, žes to místo nevzal," řekla automaticky paní Reillyová, chápajíc slůvko pokrok jako narážku.
„To vůbec nepřicházelo v úvahu. Když jsem uviděl šéfa katedry středověké kultury, začaly se mi ruce osypávat bílými pupínky. Byl to naprosto necitlivý člověk. Hned se podivil, že nemám kravatu, a na dovršení utrousil jakousi rádobyvtipnou poznámku o mé lesácké kazajce. Zděsilo mě, že se ten bezvýznamný človíček opováží takové nestoudnosti. Ta bunda byla jedním z mála tělesných požitků, jimž jsem kdy skutečně propadl, a jestli někdy narazím na toho šílence, který ji ukradl, bez meškání ho udám příslušným orgánům."
Paní Reillyová spatřila opět tu děsnou, kávou pobryndanou celtovou kazajku, kterou spolu s několika dalšími Ignáciovými oblíbenými kusy oblečení chtěla vždycky tajně darovat Armádě spásy.
„Nebetyčná sprostota toho šizuňka v rouše vedoucího katedry mě tak pobouřila, rozumíš, že jsem uprostřed těch jeho kreténských blábolu vyběhl z kanceláře a utíkal na nejbližší záchod, který se ukázal vyhrazeným pro zaměstnance fakulty. Usedl jsem nicméně do jedné z kabinek a bundu jsem přehodil přes dveře. Najednou vidím, že bunda ze dveří mizí. Ještě jsem uslyšel běžící kroky. A pak se dveře záchodu zabouchly. Sám jsem v tu chvíli nestoudného zloděje pronásledovat nemohl, a tak jsem začal křičet. Někdo vešel na záchod a zaklepal na dveře kabiny. Náhodou to byl příslušník univerzitní pořádkové stráže, nebo to aspoň tvrdil. Vysvětlil jsem mu přes dveře, co se právě stalo. Slíbil, že bundu najde, a odešel. Ale jak jsem ti už říkal, dodneška mám dojem, že tenhle chlap a ten vedoucí katedry byli jeden a týž člověk. Měli náramně podobné hlasy." „Dneska se nedá věřit nikomu, chlapče zlatá."
„Jak to jen bylo možné, vyletěl jsem ze záchodu, už abych byl z toho příšerného místa pryč. Samozřejmě že jsem málem zmrznul, jak jsem tam stál mezi těmi opuštěnými univerzitními baráky a mával na taxíky. Konečně se jeden taxíkář uvolil vzít mě za čtyřicet dolarů do New Orleansu a ještě byl natolik obětavý, že mi půjčil svoje sako. Tu ztrátu řidičského průkazu dosti těžko nesl, a než jsme dojeli domů, začal být jaksi nevrlý. Připadalo mi taky, že se mu spoušti ošklivá rýma, alespoň podle toho, jak čím dál víc kýchal. Byli jsme koneckonců na dálnici skoro dvě hodiny."
„Myslím, že si dám ještě jedno pivo, Ignácie."
„Matko! V téhle odpudivé špeluňce?"
„Akorát jedno, synku. No tak, mám chuť na další."
„Ještě z těch jejich sklenic něco chytneme. Ale když jinak nedáš, tak mně objednej brandy, buď tak hodná."
Paní Reillyová zasignalizovala na barmana, který se vynořil z šerých stínů a zeptal se: „Co se vám stalo v tom autobuse, mladej? Útek mi ty vaši historky konec."
„Věnujte se laskavě řádnému výkonu svého povolání!" odsekl zuřivě Ignácius. „Vaší povinnosti je mlčky obsloužit, když vás přivoláme. Kdybychom si přáli, abyste se k naší konverzaci připojil, už bychom vám to naznačili. Probíráme závažné osobní záležitosti, abyste věděl."
„Ten člověk se prostě snaží být milý, Ignácie. Styď se."
„To je ovšem protimluv. V takovémhle brlohu nemůže být nikdo milý."
„Chceme ještě dvě piva."
„Jedno pivo a jednou brandy," opravil ji Ignácius.
„Nemám čistý sklenice," řekl barman.
„No není to hanba?" řekla pani Reillyová. „Ale co, mužem pít z těchhle."
Barman pokrčil rameny a zmizel v přítmí.“«[1]


Příhoda u obchoďáku se ukázala být velmi osudná a Ignácie Reilyho navždy vytrhla z jeho dosavadního domácího klidu - matka při cestě domů havarovala a protože její vdovský důchod nemohl stačit na zaplacení tisíc dolarové škody, kterou způsobila, musel si Reily začít hledat práci. Přijal zaměstnání v krachující textilce produkující kalhoty jako zaměstnanec zařazující kartotéky, ale dokumenty k zařazení jednoduše házel do koše a ve zbylém čase vyráběl nejrůznější cedule s motivujícími nápisy, náboženský kříž a organizoval stávku, kdy chtěl pomoci černošským dělníkům továrny pracujících pod úrovní minimální mzdy, ale namísto majitele továrny, Levyho, určil Reily jako hlavního viníka nízkých mezd dělníků podnikového účetního, Gonzalese, který byl jediným skutečně pracujícím člověkem v celé továrně. Reily byl vyhozen - ne snad pro organizování stávky či naprostou ignoranci práce, ale proto, že si majiteli továrny stěžoval, že mu jeden z dělníků máváním řetězu od kola svrhl z police květináč s fazolemi. Nicméně ještě před svým konečným odchodem stihl napsat továrníkovým jménem urážlivý dopis hlavnímu a takřka jedinému zbývajícímu odběrateli zastaralého modelu kalhot, z čehož se později vyvlíkl tím, že z sepsání dopisu obvinil senilní osmdesátiletou sekretářku paní Trixie, která měla být již téměř dvacet let v důchodu, ale manželka majitele továrny, paní Levyová, ji nechtěla propustit do důchodu, aby tak dokázala úspěšnost svého experimentu v rámci korespondenčního vzdělávacího kurzu psychologie.
Reily poté přijme zaměstnání pouličního prodejce párků, čímž se definitivně rozejde se svou matkou, která tak ztratí poslední své iluze a na radu své přítelkyně Santy Battagliové - tety policajta Mancusyho, jež chtěl Reilyho zatknout jako podezřelé individuum a svého nápadníka - dědka posedlého bojem s komunismem s nímž jsme se opět setkali v předešlé ukázce a který byl zatčen namísto Reilyho, se rozhodne dát Ignácia do blázince, což s konečnou platností potvrdí Ignáciův pokus založit nové politické hnutí, kdy odejde v pirátském kostýmu s velkou náušnicí v uchu do noci, ale z politického shromáždění, na nemž měl vystoupit se svým programem, se vyklube homosexuální večírek, a Reily utíkaje pryč před třemi nabroušenými feministkami se uklidí do strip baru Noc rozkoše, který rozmete v prach a mimoděk odhalí, že jeho majitelka Lana Lee fotí a distribuuje vlastní porno. Události v Noci rozkoše pak vynesou naprosto netalentovanou striptérku Darleene, jež byla přesvědčena o svém hereckém a tanečním nadání, ale lepší choreografii měl i její papoušek, se kterým vystupovala, k novému a lepšímu angažmá. Povaleč Burma Jones, jež byl nucen pod pohrůžkou zavření pro příživu, dělat v Noci rozkoše, zametače, získá od továrníka Levyho cenu nově založené Levyho nadace. A Ignác Reily je pak v poslední chvíli zachráněn Myrnou Minkoffovou, svou někdejší dívkou a nynější úhlavní nepřítelkyní, se kterou vede dlouhodobé intelektuální spory.

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Hledání ztraceného času (A la recherche du temps perdu)
Marcel Proust
Nakladatelství Odeon, 1979

Dílo, kterému se Marcel Proust obětoval, a které ho nakonec zabilo. Není ho vůbec jednoduché hodnotit a není tedy náhodou, že se ve své historii mnohokrát setkalo s úplným odmítnutím, kdy byl Proust donucen vydat první díl - Svět Swannových - pod autorským nákladem, protože pro něj nemohl najít žádného vydavatele. Autor ale nezakolísal a již tato první část plánovaného rozsáhlého cyklu se setkala s velkým ohlasem. Díl druhý byl v roce 1919 oceněn Goncoutvovou cenou, ale tak jako když si musel Proust klestit cestu přes všeobecnou nedůvěru a nepochopení, byly další díly oceňovány jen těmi nejnadnesenějšími přívlastky doprovázené přirovnáními o autorově genialitě. Ale ani tentokrát se nenechal Proust vytrhnout ze svého ponoření se do minulosti a dál bojoval s nelítostně ubíhajícím časem, silami a podlomeným zdravím, aby své kolosální dílo dokončil.
Za jeho života krom Světa Swannových (Du coté de chez Swann) z roku 1913 ještě vycházejí tři další části: Ve stínu kvetoucích dívek (A l’ombre des jeunes filles en fleurs) v roce 1918, Svět Guermantových (Le Coté de Guermantes) v roce 1920 a 1921 a Sodoma a Gomora (Sodome et Gomorrhe) v dubnu 1922. Zbývající díly byly otištěny až post morte a poslední z nich již jen na základě náčrtu autorského rukopisu.
Obsah knihy samotné lze popsat jen dvěma způsoby, buď oním degradujícím přívlastkem něčeho geniálního ale se silným nádechem zprofanovanosti, protože nové zkratky musí přebíjet ty stávající, aby ještě dokázaly upoutat znuděnou pozornost. Druhým možným pohledem je hluboká sonda zpod autorovu kůži, o kterou se teď pokusím.
Sledovat vypravěčovy vzpomínky je, alespoň zpočátku kdy jste ještě nepřijali Proustův styl založený na nezúčastněném a čistě popisném způsobu vyprávění, velmi náročné.Styl, který nehodnotí, neanalyzuje, jen zdánlivě bez jakéhokoliv valu a skladu předkládá i ty nejnepodstatnější a nejnudnější detaily, které máte chuť po desítkách stránkách přeskakovat, se skládají do kostiček obrovské mozaiky, kde každý detail má své pevně určené místo a význam, ale který můžete ocenit jen v souvislosti s obrazem, který skládají desítky a stovky těchto neniternějších detailů.
Proustova hloubka spočívá právě v distancování se o šokování čtenáře nečekanými obraty a pokusy o mělké bahnitě zasmrádající jímky. Mozaikové kamínky dávají možnost uchopit tentýž aspekt z mnoha úhlů a časových vzdáleností, kdy jste nuceni mnohokrát přehodnocovat svůj názor, přesně podle časového vývoje a života vypravěčova, který si zpětně uvědomuje mnoho detailů, kterým dříve nedával pozornost, ale které dávají mnoha událostem a prožitkům často zcela opačný nádech. Charakteristika všech vystupujících postav je nechána jen na schopnostech čtenářově, kdy jsou mu servírována jen vnější fakta a činy, z kterých musíte dovodit podstatu jednotlivých osobností, které se navíc mění v čase, ve vlastním lidském vývoji i v očích druhých, které je ovšem zase vnímají pokrouceně vlivem svého vlastního specifického pohledu a pochopení všehomíru.
V Hledání ztraceného času se objevují opravdu jen lidské povahy, které mají širokou škálu charakterových vlastností, které rozhodně nevznikly ve vzduchoprázdnu, ale jsou nejlepší výpovědí o společnosti, které jsou věrnými příslušníky, a nelze je charakterizovat rozdělením na „ty dobré“ a „ty špatné“. Vzpomeňte si na někoho, koho opravdu dobře znáte a pokuste se nám vylíčit jeho povahu – když řeknete, že je totální hlupec či nadaný virtuóz, budete mluvit o někom, koho opravdově neznáte, a který ve vás jen vyvolává určité rezonance vaší vlastní osobnosti. A stejně lze charakterizovat postavy Proustova románu, buď řeknete komorník, který odebírá u vchodu kabáty nebo ze sebe vychrlíte různorodou snůšku vlastností a pocitů, které ve vás daná postava vyvolává, a pokud půjdete ještě do větší hloubky asi i řeknete svůj názor na jejich psychologický vývoj a důvody, proč se staly těmi, kterými se staly, ale rozhodně je nebudete moct odsoudit jednou čistě adorující či negativujízící sentencí.

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Hledání ztraceného času. 1. [sv.], Svět Swannových (A la recherche du temps perdu - Du côté de chez Swann)
Marcel Proust
Nakladatelství Odeon, 1979

První část Proustova životního cyklu, jak již asi napovídá sám název, pojednává o panu Swannovi, který sice není v přímé spojitosti s životem hlavního vypravěče, ale přesto se jeho životem prolíná jak plazivá liána a jeho vliv má dalekosáhlé důsledky na jeho pozdější vývoj.
Celek je rozdělen do tří zdánlivě zcela nesouvisejících a nesourodých částí.
V první části, která zevrubně líčí vypravěčovo rané dětství až po první náznaky si uvědomování psychologické podstaty člověka, se Swann objevuje jen jako druhořadá postava, která se jen mimoděk zaplete do cestiček vypravěčova osudu a vy se jen můžete dohadovat budoucího vývoje, který je v této části zcela nečitelný, protože si autor jakoby liboval v piplání se v těch nejnudnějších vzpomínkách, ve kterých se jen okamžiky zatřpytí myšlenka v podobě vzájemného soudu jednotlivých rodinných příslušníků a jejich nejbližších přátel, ale přesto je právě toto rané období klíčem k pochopení nejen vypravěče, ale i všech jeho společenských vrstevníků.
Část druhá rozkrývá opravdické jádro Swanna, které z jeho strany zůstává pro ostatní dokonale skryto a tak se jen mohou dohadovat nad některými jeho životními kličkami. Ale není to jen osud a uličky jimiž se vydává, je to součastně obžaloba společnosti a kruhů, kterých se Swann příslušníkem, kterými, jak si myslí, pohrdá, ale s kterými je o to více nerozlučně spjat. Ale jsme u Prousta, který nežaluje, ale jen předkládá nitku, která nás vším tím velkolepým divadlem provází a nakonec musíme dojít k závěru, že nelze nikoho odsoudit, a když známe všechny důvody a příčiny jeho pozdějších činů, a musíme jen tiše přiznat, ano, není možné, aby se Swannovy osudy ubíraly jakýmkoliv jiným směrem. A to je ta genialita Proustova, kdy můžete nesouhlasit a říkat si, že byste vše udělali na Swannově místě od základu zcela jinak, ale velmi dobře budete vědět, že by to nebylo jinak možné.
Je asi zbytečné tady dopodrobna cokoliv dále převypravovávat už proto, že bych se na rozdíl od Marcela Prousta nevzdal svých pocitů a soudů a mé vyprávění by bylo velmi zkreslené a proto připojuji dvě ukázky z této druhé části, které jednak hodně napoví o autorově nezaujatém pohledu a jednak osvětlí samotnou postavu Swanna, jehož charakteristika, tedy jeho pochopení či naopak nepochopení je jen a jen v rukou čtenáře.

»Ale Swann měl tak rád ženy, že ode dne, kdy poznal víceméně všechny aristokratky a nemohl se od nich už nic dozvědět, záleželo mu na těch naturalizačních listinách, takřka šlechtických diplomech, které mu udělila čtvrt Saint-Germain, už jen jako na jakési směnné hodnotě, na akreditivu, o sobě vlastně bezcenném, ale dovolujícím mu narychlo si zajistit postavení v nějakém provinčním hnízdě nebo v nějakém pařížském temném prostředí, kde mu padla do oka dcera kobylkáře nebo soudního vykonavatele. Touha nebo láska mu totiž vracely marnivost, které se mezitím ve svých životních zvycích zbavil (ač ho právě tato vlastnost patrně kdysi přivedla ke společenské kariéře, v níž plýtval dary svého ducha v povrchních radostech a používal své erudice v oblasti umění, aby radil dámám ze společnosti při nákupech obrazů a zařizování jejich velkých domů) a která ho ponoukala, aby se před neznámou ženou, vzbuzující jeho vášeň, zaskvěl eleganci nevyplývající ze samotného jména Swann.
Obzvlášť si to přál, když neznámá patřila k nižším vrstvám. Jako se inteligentní člověk nezalekne, že se bude zdát hloupý jinému inteligentnímu člověku, právě tak se elegantní muž neobává u vznešeného pána, ale spíš u chrapouna, že neocení jeho eleganci. Tři čtvrtiny duševní námahy a ješitných lží promarněných od počátku světa lidmi, které to jen znevažovalo, bylo věnováno nižším tvorům. A Swann se choval ve styku s vévodkyní prostě a nedbale, ale před panskou se třásl strachem z pohrdání a počínal si strojeně.«[1]


Navenek onen sebevědomý a společensky úspěšný Swann je ve skutečnosti znuděný stereotypem přesně rozděleného společenského života, kterým pohrdá, ale kterého se nemůže a ani nechce vzdát, a která jen občas zpestřuje milostným vzplanutím pro dívku z „nižších„ kruhů, kterou však ve své podstatě pro její původ a neznalost společenské etikety pohrdá a bere ji jen jako věc zprostředkujícímu mu občasné povyražení a zajišťujícímu mu tolik potřebný obdiv ze strany svých známých a přátel, protože jeho duševní rozvoj je založen jen a pouze na společenské konverzaci, ve které je předem určena odpověď dle vzájemného postavení na společenském žebříčku. Avšak před těmi, kteří nebyli do těchto společenských zákonů pro svůj „nižší„ původ zasvěceni, si nemůže být Swann jist výhodou své dokonale ovládnuté konverzace a společensky významnými styky, kterými pohrdá, ale které mu dávají přesilu nad těmi chrapouny.

»Ve dnech, kdy večeřel v městě, dával zapřahat v půl osmé; oblékal se a vzpomínal přitom na Odettu, takže se necítil sám, neboť stálá myšlenka na ni dávala chvílím, kdy byl od ní daleko; týž zvláštní půvab, jako když byla přítomna. Nastupoval do kočáru, ale věděl, že do něho zároveň vyskočila tato myšlenka; usadila se mu na klíně jako oblíbené zvíře, které člověk bere všude s sebou a které s ním bude i u stolu, aniž to budou soustolovníci vědět. Hladil ji, hřál se o ni, a když si upevňoval na klopu kytičku orlíčků, pociťoval jakousi malátnost; poddával se lehkému chvění, které mu dráždilo hrdlo i nos a bylo pro něho novou zkušenosti. Cítil se již nějaký čas churav a smutný, hlavně od té doby, co Odette představila Forchevilla Verdurinovým, a byl by rád jel na venkov trochu si odpočinout. Ale nebyl by se odvážil opustit Paříž na jediný den, dokud je tam Odette. Vzduch byl teplý; byly nejkrásnější jarní dny. A darmo projížděl kamenným městem k nějakému nepřístupnému sídlu neustále měl před očima svůj park nedaleko Combray, kde vítr méségliských polí přinášel pod habří, než se přišlo k chřestovému záhonu, právě tolik svěžesti jako k rybníku, obrostlému pomněnkami a mečíky, a kde večeříval u stolů, který mu zahradník ovinul rybízovými a růžovými větévkami.
Po večeři, byla-li schůzka v Lesíku nebo v Saint-Cloud časná, odcházel od stolu tak brzy - hlavně když hrozil déšť, který by přiměl věrné, aby se dříve vrátili -, že kněžna, Laumesová (večeřelo se u ní pozdě a Swann se rozloučil, než se podávala káva; aby vyhledal Verdurinovy na, ostrově v Lesíku) jednou řekla:
„Opravdu, kdyby bylo Swannovi o třicet let víc a měl potíže s měchýřem, člověk by mu odpustil, že najednou uteče. Ale takhle jenom ukazuje, že si lidí neváží.“
Říkal si, že kouzlo jara, které nemůže vychutnat v Combray; najde aspoň na Labutím ostrově nebo v Saint-Cloud. Poněvadž však mohl myslet jen na Odettu, nevěděl, cítil-li vůni listí nebo svítil-li měsíc. Přivítala ho jeho věta ze sonáty, zahraná. na klavír restaurace. Když nebyl po ruce, snažili se Verdurinovi usilovně, aby jim klavír přinesli z některého pokoje nebo jídelny: ne že by Swann znova získal jejich přízeň, naopak. Ale ten nápad, připravit někomu vtipně požitek, třeba i někomu, koho nemají rádi, v nich vzbuzoval po dobu nutných příprav chvilkovou, příležitostnou sympatii a srdečnost. Někdy si říkal, že zas ubíhá další jarní večer, a hleděl si všímat stromů, nebe. Avšak vzrušení z Odettiny přítomnosti a také lehká horečnatá nevolnost, nějaký čas ho už vůbec neopouštějící, mu nedopřávaly klid a pohodu, které jsou nezbytným podkladem dojmů, jaké může příroda poskytnout.
Jednou Swann přijal pozvání Verdurinových, aby s nimi povečeřel, a když při jídle řekl, že má zítra banket bývalých kamarádů, Odette mu u obsazeného stolu před Forchevillem, jenž byl teď jeden z věrných, před malířem i Cottardem odpověděla: „Ano, já vím, že máte ten banket; uvidím vás tedy až u sebe doma, ale nechoďte příliš pozdě.“
Třebaže se ještě nikdy opravdu vážně neznepokojoval pro Odettin přátelský vztah k některému z věrných, hluboce ho těšilo, když ji slyšel, jak se přede všemi s takovou klidnou bezostyšností přiznává k jejich každodenním večerním schůzkám, k jeho výsadnímu postavení u ní a - což je tím už řečeno - k tomu, že mu dává přednost před ostatními. Swann si ovšem často uvědomil, že Odette není nijak pozoruhodná žena, a vyhlášení jeho nadvlády nad bytostí o tolik nižších kvalit než on mu proto nemohlo připadat v očích „věrných“ příliš lichotivé, ale od té doby, co si všiml, že mnoho mužů považuje Odettu za úchvatnou a žádoucí, vzbudilo v něm kouzlo, které pro ně mělo její tělo, bolestnou potřebu zmocnit se jí cele až do posledních koutů jejiho srdce. A začal přikládat nesmírnou cenu chvílím, které u ni večer trávil, kdy si ji usazoval na. klín, dával si od ní vyprávět, co si myslí o tom či onom, kdy přepočítával jediné statky, na jejichž držení mu teď na světě záleželo. Proto ji také po té večeři vzal stranou, neopomenul jí vřele poděkovat a snažil se jí podle míry své vděčnosti ukázat stupnici radostí, které mu může poskytnout a z nichž nejvyšší je ta, že ho, dokud potrvá jeho láska a z ní plynoucí zranitelnost, uchrání před záchvaty žárlivosti.
Když nazítří odcházel po banketu, pršelo, jen se lilo, on však měl s sebou jen svůj otevřený kočár; jeden přítel mu nabídl, že ho odveze v kupé; poněvadž mu Odette řekla, aby přišel, dala mu tím jistotu, že nikoho nečeká, a mohl tedy s klidnou myslí a spokojeně, místo aby se vydával do deště, jít domů spát. Ovšem kdyby viděla, že on zřejmě netrvána tom, aby strávil bez výjimky každý konec večera s ní, opomenula by mu ho možná rezervovat, právě až po tom bude obzvláště toužit.
Dorazil k ní po jedenácté hodině, a když se omlouval, že nemohl přijít dřív, stěžovala si, že je skutečně velmi pozdě, bouřka prý jí způsobila nevolnost, bolí ji hlava, a upozornila ho, že ho u sebe nenechá déle než půl hodiny, o půlnoci prý ho pošle domů; krátce nato pocítila únavu a chtělo se jí spát.
„Dnes tedy žádné cattleje?“, zeptal se. „Já doufal, že bude malá, pěkná cattlej.“
Odpověděla trochu nevrle a nervózně.
„Ne, můj milý, dnes nebudou žádné cattleje, vidíš přece, že mi není dobře !“
„Možná že by ti to právě pomohlo, ale nechci naléhat.„ Požádala, ho, aby před odchodem zhasl světlo; zatáhl sám záclonu postele a odešel. Po návratu domů ho najednou napadlo, že Odette třeba dnes večer někoho čekala, že únavu jen předstírala a požádala ho, aby zhasil, jenom aby věřil, že chce spát, ale jakmile odešel, zas rozsvítila a pustila do domu toho, kdo u ní měl strávit noc. Podíval se, kolik je hodin. Od té doby, co ji opustil, uběhlo asi půl druhé hodiny. Vyšel zas ven, vzal si drožku a dal zastavit blízko jejího bytu v uličce přetínající tu, do které vedla zadní fronta jejího domu a kam někdy chodil zaklepat na okno její ložnice, aby mu šla otevřít; vystoupil z drožky, všechno v té čtvrti bylo opuštěné a tmavé, ušel pěšky jen několik kroků a stál skoro za jejím domem. Mezi temnými plochami všech v té ulici už dávno zhaslých oken viděl jen jedno, z něhož přetékalo - mezi okenicemi, svírajícími jeho tajemnou, zlatovou dřeň - světlo, které vyplňovalo pokoj a tolik jiných večerů, jakmile je z dálky zahlédl, když přicházel do ulice, těšívalo jeho srdce a ohlašovalo mu: „Je doma a čeká tě,“ teď ho však trýznilo slovy: „Je doma s tím, koho čekala.“ Chtěl vědět s kým; proklouzl podle zdi až k oknu, ale mezi šikmými prkýnky okenic nemohl nic vidět; v nočním tichu slyšel jen nejasný zvuk hovoru.
Trpěl sice, když viděl to světlo ve zlatovém oparu, kde se za oknem pohybovala neviditelná mrzká dvojice, když slyšel mumlání, prozrazující přítomnost toho, kdo přišel po jeho odchodu, Odettinu neupřímnost a štěstí, které s ním v té chvíli prožívala. A přece byl rád, že přišel: trápení, které ho donutilo opustit byt, nebylo už tak ostré, co ztratilo neurčité obrysy, když teď náhle a bezmocně vytušil Odettin druhý život a měl ho tu před sebou plně osvětlený lampou, uvězněný nevědomky v té ložnici, kam může, až bude chtít, vniknout, překvapit ho a přistihnout; nebo raději zaklepe na okenici, jak to často dělával, když přišel hodně pozdě; tak se aspoň Odette dozví, že on ví, že viděl světlo a slyšel hovor, on, který si ji před chvíli představoval, jak se s tamtím posmívá jeho iluzím, a teď vidí on je, důvěřivé v jejich omylu, vlastně oklamané, poněvadž si o něm mysli, že je velmi daleko, kdežto on už ví, že zaklepe na okenici. A možná že to, co mu v té chvíli skoro lahodilo, bylo ještě něco jiného než odstraněni pochyb a bolu: uspokojení rozumu. Jestli od té doby, co se zamiloval, získaly pro něho věci znova trochu lákavé zajímavosti, jakou v nich kdysi vídal,ale jen pokud byly osvětleny vzpomínkou na Odettu, teď křísila jeho žárlivost jinou schopnost jeho snaživého mládí, vášeň pro pravdu, avšak i pro pravdu stojící mezi ním a jeho milenkou, přijímající své světlo jen od ní, pravdu cele osobní, jejímž jediným, nesmírně cenným a téměř nestranně krásným předmětem bylo Odettino jednání, její styky, její úmysly a její minulost. V každém jiném období jeho života se Swannovi drobnosti z každodenního života nějaké osoby zdály vždycky bezcenné; klepům toho druhu nepřikládal význam, a když je poslouchal, věnoval jim jenom nejvšednější pozornost; byly to pro něj chvíle, kdy se cítil velmi průměrný. Ale v tomto zvláštním období lásky nabývá vše individuální takové hloubky, že probouzející se zvědavost, kterou pociťoval a která se týkala i nejmenšího zaneprázdnění jediné ženy, byla táž zvědavost, s níž kdysi studoval dějiny. A vše, zač by se byl dosud styděl, špehování u okna, kdož ví? zítra snad obratné vyzvídání od nezajímavých lidí, podplácení sluhů, poslouchání za dveřmi, vše považoval, stejně jako luštěni textů, srovnávání různých svědectví a výklad uměleckých památek, za pouhé metody vědecké práce, které mají skutečnou rozumovou hodnotu a způsobilost k vyhledávání pravdy.
Zrovna když chtěl zaklepat na okenici, na okamžik se zastyděl, poněvadž pomyslel na to, že se Odette dozví o jeho podezření a o tom, že se vrátil, že hlídal na ulici. Často mu říkala, jaký má odpor k žárlivcům, k milencům, kteří špehují. Co se chystal udělat, bylo velmi nešikovné, Odette ho bude nenávidět, kdežto ještě teď, dokud nezaklepal, ho má možná ráda, i když ho klame. Kolik možného štěstí a jeho uskutečnění člověk takto obětuje netrpělivému pachtění za okamžitým požitkem! Avšak touha znát pravdu byla, silnější a zdála, se mu ušlechtilejší. Věděl, že skutečné okolnosti, za jejichž přesné zjištění by dal život, jsou čitelné za tím světelně pruhovaným oknem jako pod zlatem iluminovanými deskami některého z těch drahocenných rukopisů, nad jejichž uměleckým bohatstvím nemůže zůstat lhostejný žádný učenec, který je studuje. Cítil rozkoš z poznávání pravdy, neodolatelně přitahován k tomu jedinečnému, pomíjivému a vzácnému kusu z průsvitné, tak teplé a krásné hmoty. Kromě toho se cítil proti nim v té výhodě - á tento pocit tolik potřeboval -, že nemusí vědět, jako spíš mít možnost ukázat, že ví. Zvedl se na špičky. Zaklepal. Neslyšeli, zaklepal silněji, hovor se zastavil. Ozval se mužský hlas a Swann se snažil rozeznat, komu z Odettiných přátel, které zná, asi patří.
„Kdo je tam?“
Nebyl si jist, že ho poznává. Zaklepal ještě jednou. Okno se otevřelo, pak okenice. Ted už se nedalo couvnout, teď se Odette všechno dozví, a aby nevypadal příliš nešťastný ani příliš žárlivý a zvědavý, spokojil se s tím, že nedbale, vesele zavolal: „Nevyrušujte se, šel jsem kolem, viděl jsem světlo a chtěl jsem vědět, jestli je vám už dobře.“ Podíval se. U okna před ním stáli dva staří páni, jeden z nich s lampou v ruce, a tu uviděl pokoj, neznámý pokoj. Když přicházel k Odettě velmi pozdě, zvykl si rozeznávat její okno podle toho, že bylo mezi všemi stejnými okny jediné osvětleno; teď se zmýlil a zaklepal na. jiné okno, které patřilo k sousednímu domu. S omluvou odešel a vrátil se domů šťasten, že ukojeni jeho zvědavosti ponechalo jejich lásku neporušenou, a že když tak dlouho předstíral vůči Odettě jakousi lhostejnost, nedal ji teď svou žárlivostí důkaz, že ji miluje příliš, důkaz, který toho z milenců, jemuž se ho dostane, navždy zprošťuje povinnosti milovat dostatečně.«[2]


Ale stejně jako se nechodí jen s jedním džbánem pro vodu, stejně jednou Swann podlehl svému milostnému vzplanutí a od úrovně, kdy svou partnerkou pohrdá pro její snahu se zařadit do vyšších kruhů, do kterých, narozdíl od něj, nemá a nikdy nebude mít přístup, se postupně dostává do stavu, kdy svou milenku vydržuje a odměnou se mu dostává jen nejvyšší pohrdání a výsměch, Ze své strany si uvědomuje to obrovské ponížení a ztrátu veškerého snobismu v přístupu k ní, který mu jediný dával nad ní moc. Jeho degradace má ale stále rychlejší průběh, kdy se mu milenka vysmívá s jinými za zády, je žádaným zbožím pařížských kuplířek a rozhodně se to v pozdější fázi nesnaží před ním skrývat. Ale právě to odmítání a ponižování, ruku v ruce se žárlivostí žene Swanna k ještě většímu zaslepení nikdy neukojitelnou touhou svou milenku získat jen pro sebe.

»Swann odmítl; řekl přece panu de Charlus, že až půjde od paní de Saint-Euverte, vrátí se přímo domů, a šlo mu teď o to, aby návštěvou u princezny Parské třeba nepropásl zprávu, o níž pořád doufal, že mu ji během večera odevzdá některý sluha a kterou za chvíli možná najde u svého domovníka. „Ten chudák Swann,“ řekla toho večera paní des Laumes svému muži, „je pořád milý, ale vypadá hodně nešťastný. Uvidíte ho, slíbil, že některý z těchhle dnů přijde na večeři. Zdá se mi to v zásadě směšné, když tak inteligentní člověk trpí pro osobu takového druhu, která ještě ani není zajímavá, je prý úplné pitomá," dodala s moudrostí nezamilovaných, kteří se domnívají, že člověk vynikajícího ducha má být nešťastný jedině kvůli někomu, kdo za to stojí; je to asi stejné jako divit se, že si někdo zamane dostat choleru, když je původcem této nemoci tak nepatrný tvor jako tyčinkovitá baktérie.“« [3]

Ale kruh se třetí částí uzavírá a vypravěč dospěl do věku zamilovanosti, kdy nekriticky obdivuje a adoruje vše, co je s objektem svého vzplanutí spojeno a není tedy divu, že Swann jako otec jeho první lásky se dostává na roveň bohů společně, a to přes veškeré předsudky a škodolibé poznámky vypravěčovy rodiny, jeho zákonná manželka, která mu po dlouholetém mučivém odmítání dala své svolení, i když si tím sama splnila svůj životní sen se vdát do vyšších kruhů a dosáhnout tak plné rehabilitace svého poněkud bouřlivějšího mládí.

»I lidé, kteří ji neznali, cítili se upozorněni něčím zvláštním a výstředním - nebo snad oním telepatickým zářením, které při vrcholných výkonech Bermy rozpoutávalo potlesk nevědomého davu -, že je to asi nějaká známá osobnost. Ptali se v duchu: „Kdo je to?“, kladli tu otázku náhodnému chodci nebo si hleděli ...

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Malý princ (Petit prince)
Antoine de Saint-Exupéry
Nakladatelství Albatros, 2005
80-00-01462-9

Jako olivy vydávají nejlepší olej, když se nejvíc mačkají, tak umělec vytvoří nejlepší svá díla zatímco se nachází na samotném dně bytí. A nejinak je to s Malým princem.
Jak vlastně popsat tuto pohádku pro děti, ve které se však skrývá poselství pro všechny generace všech přístích staletí? Malý princ je krásný a hluboký, součastně však smutný a tragický a vlastně to ani nemůže být pohádka, protože je příliš pravdivý. A snad právě jen proto, že je příběh psán jako fikce o modré postavičce Malého prince se zlatými vlasy, který se však nikdy nenechá odbýt výmluvou či polopravdou, ale vždy řekne podstatu odvrácené strany lidské vlastnosti, která je opět perzonifikována charakterictickou postavičkou, ať již ve formě lišky, opilce nebo krále, jsou lidé ochotni naslouchat. Protože Malý princ nepoučuje o tom, co je správné, ale naopak je ze všech stran poučován. Právě rozpor mezi dětskou upřímností a všobecně vládnoucí falší a pokrytectvím, ťukne vždy do živého. Nebo snad opravdu jsou mezi námi tací, které by nechalo poselství Malého prince jen tak bez odezvy? Pokud ano, věřím, že jsou v drtivé menšině vůči těm, kterým vždy tečou slzy a slibují si, že ho každý večer budou na hvězdné obloze vyhlížet.
V této knížečce se více než v kterémkoliv jiném Exupéryho díle odráží nejniternější autorova osobnost. Malého prince začal Antoine de Saint-Exupéry psát v nejničivější době svého života, v době porážky a ztráty svobody nejen rodné země, ale i celého světa. V době, kdy v leteckých bojích o Francii, zahynuli témeř všichni jeho kamarádi. Byl psán daleko za mořem v době, kdy musel nečinně sedět a tiše trpět. "Proč právě já, jsem měl zůstat naživu?!"
Ne, Malý princ opravdu není pohádka, nenajdeš v něm jedné místečko, kde by ses zasmál, ale hodně těch, kde tě zamrazí v zádech. Je to utloučká knížečka, přešteš ji bez námahy za dvě hodiny, ale během těch dvou hodin si musíš tiše nebo s výkřikem mnohokrát přiznat "ano, mnohokrát jsem se zachoval sobecky jako byznysmen, mnohokrát jsem se litoval jako opilec, mnohokrát jsem se vymlouval jako zeměpisec, mnohokrát jsem měl vůči někomu předsudky aniž bych se ho snažil poznat jen proto, že nevypadal tak, jak by se mi líbilo, stejně jako to bylo u tureckého hvězdáře, nevážil jsem si té obyčejné ale nejkrásnější a jedinečné květiny a kolik toužím, aby se mi stýskalo a já trpěl po někom, koho mám rád, stejně jako tak trpěla liška, protože si ji Malý princ ochočil.
Kolikrát jsem slyšel stejnou odpověď na otázku "kterou knihu byste si vzali na pustý ostrov?". Nebudu ji tady říkat, není ani důležitý fakt, že ji nikdo z těch lidí nikdy nečetl ani neotevřel, důležité je, že bych bez váhání řekl, že Malého prince a že bych si sebou nevzal knížku, ale to, co zanechala v mé hlavě, lavinu, kterou způsobila v mém životě. Odmítal jsem si Malého prince přečíst již v deseti letech, protože "je to přece knížka pro děti". Bylo mi třiadvacet, když jsem ji četl poprvé a četl jsem ji od té doby mnoho a mnohokrát v několika jazycích a teď se i prokousávám originálem, viděl jsem ji zdramatizovanou v několika podobách, dobře i špatně, ale vždy ve mně vyvolávala stále tytéž pocity, zástavu dechu a chuť zemřít i žít v jedné vteřině.
Ano existují dvě období lidského života, před Malým princem a s Malým princem.

Tomáš V. Odaha - 31.12.2003 www.odaha.com

P.S. Nakresli mi beránka…

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com

Zoloe a její dvě pomocnice, neboli, Několik týdnů života tří hezkých žen : skutečné příběhy posledního století vypsané jedním současníkem
Donatien Alphonse François Marquis de Sade
Nakladatelství Votobia, 1997
ISBN 80-7220-000-3

Po všech stránkách je Zoloe jen slabý odvar toho, co Markýz de Sade ztvárnil ve dvou svých nejlepších dílech – 120 dnech sodomy a Juliettě. Použitý literární styl i stavba děje hovoří s největší pravděpodobností o podvrhu, ale autorství Zoloe se již asi "nezbaví"…
Ať je již autorem kdokoliv, vyvolala po svém vydání v červenci 1800 množství skandálů, což bylo asi i jediným smyslem, proč bylo dílko sepsáno.
Velmi dobře se v něm poznal První konzul (d'Orsec - anagram d Corse), Josefina (Zoloé), paní Tallienová (Laureda), paní Viscontiová (Volsange), Barras (Sabar), Tallien (Fessinol), etc., ale krom snahy šokovat postrádá dílo vše, co dělá markýze de Sade pojmem - děj, styl i pro čtenáře to nejdůležitější - lechtivé erotické scény. I jako sociologická sonda do tehdejší vládnoucí společenské vrstvy je Zoloe nepřesvědčivá a hovoří spíše o neznalosti skutečných poměrů a nebýt nálepky Markýz de Sade, nestála by ani za přečtení, ale ta nálepka tam je…
Přeze všechna ta ale ťal autor do živého a dne 5. března 1801 bylo rozhodnuto o opětovném Sadeho zatčení. Stalo se tak u jeho vydavatele Bertrandeta, kterému měl předat přepracovaný rukopis Juliety, který posloužil jako záminka. Byl uvězněn v Sainte-Pélagie, později byl umístěn v ústavu pro choromyslné v Bicëtre a nakonec 27. dubna 1803 přemístěn do útulku v Charentonu, kde dne 2. prosince 1814 ve věku 75 let umírá.

Tomáš V. Odaha - www.odaha.com