Pro hledání na stránce stiskněte Ctrl+F

Marian Gallo
alias Silver
Provozovatel serveru Čtenář - literatura pro všechny odkud jsou následující recenze převzaty.
od dalších autorů

Titulní strana HINT

Arthur Charles Clarke, Stephen Baxter
Oko času [Time’s eye]

Nakladatelství Baronet, 2005
ISBN 80-7214-756-0 (váz.)

Žánr : sci-fi

Pro koho je A.C. Clarke oblíbeným spisovatelem, tak jistě již tuto zajímavou knihu četl. Ten kdo má rád žánr sci-fi a vyžívá se ve fantastických příbězích, které se odehrávají na Zemi či ve vesmíru, se bude při této knize jistě náramně bavit. Nebudu zde rozebírat dílo Clarka a vysvětlovat místo této knihy v jeho světě. Oko času je dobrá kniha a proto ji rád čtenářům představím.

Představte si že jste svědky nevysvětlitelného úkazu, který vám změní život. Jdete po ulici, nebo třebas jste na výletě někde v lese. Dopolední slunce Vám svítí do zad a užíváte si letní den. Pak se ale něco stane. Při letmém pohledu na oblohu se zastavíte a začínáte mít velice nepříjemný pocit. Něco není v pořádku. Slunce není tam kde má být. Jakoby jste během pár sekund prospali několik hodin. V úžasu a zároveň v počínajícím zmatku se rozhlížíte kolem sebe, něco se změnilo, lesní cesta, okolní stromy, dokonce i zabarvení oblohy. Najednou se zvedne silný vítr, který přechází k vichřici, oblohou se ženou černé mraky a vy už víte, že všechno je špatně...

Ta, která hledá, opočlověk se svým mládětem, posádka průzkumného vrtulníku a transportní vesmírné lodi Sojuz a britští a indičtí vojáci ve vojenské pevnosti Džamrúd – všichni byli přítomni této nepatrné změny v jejich okolí. Ta která hledá sleduje padající těleso z nebes, prožívá své setkání s prapodivnými bytostmi a první zajetí svého života. Toto vše ve své pravěké době. Naši hrdinové z vrtulníku i Sojuzu mají svou současnost v roce 2037 a obyvatelé pevnosti Džamrúd zase žijí v roce 1885. Všechny postihla stejná událost, byly vyňati ze svého času. A jelikož se zrovna v tu chvíli nacházeli ve stejné oblasti – Pákistán, osudová rána je svedla dohromady...

Pro všechny zúčastněné (ostatně i pro všechny obyvatele Země ve všech možných érách, od dob pravěku až po rok 2037) začíná jejich životní dobrodružství. Musejí se smířit se svou novou úlohou a snaží se přijít na to, kde vlastně jsou, co to zapříčinilo a jak se dostat zpátky a vrátit své původní životy. Některým se to podaří, jiní zase rádi přijmou své nové místo na zemi a přizpůsobí se. Jak kniha pokračuje se svým dějem kupředu, tak se čtenář dozvídá mnohem více šíleností a nedovede si představit jak toto dobrodružství může skončit.

Co více dodat, prostě velice poutavá, překvapující a originální kniha z pera A.C. Clarka jistě upoutá nejednoho čtenáře sci-fi. V knize na čtyři sta stránkách čeká nejedno milé i nemilé překvapení, zásadní zlom děje i životní zvraty. Schválně jsem z obsahu knihy moc neprozradil (setkání s Alexandrem Velikým např.) a nechám na čtenáři ať sám rozhodne, kdy se mu má kniha odkrýt. Je jen tedy na Vás, jestli po knize sáhnete a zkusíte proniknout do tohoto skvělého příběhu.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

Stephen King
Žhářka [Firestarter]

Nakladatelství Ševčík, 1998
ISBN 80-86029-48-4 (váz.)

Žánr : horror

Tuto knihu jsem opět přečet jedním dechem. Jen škoda, že byla ve slovenském jazyce. Zatím jsem četl 3 knihy od Kinga a všechny byly ve slovenštině. Jako obvykle nečtu o knize, o které očekávám, že bude perfektní, žádné komentáře na obálce, neboť by mi to pokazilo celou knihu. Raději sám během čtení prvních několik desítek stránek zjišťuji děj příběhu. V této knize je opravdu originální. Příběh začíná v New Yorku, kdy otec s dcerou utíkají před DSI. Během útěku se čtenář postupně dovídá, co se stalo před více jak deseti lety, kdy Vicky a Andrew se na vysoké škole za 200 dolarů nechali testovat. A několik let nato oba dva zjistili, že udělali svou největší chybu v životě. Když se jim narodila dcera Charlie, modlili se, aby byla úplně normální dítě. Bohužel nebyla. V rodině McGee se vše změnilo, od hasících přístrojů v každé místnosti, až po nemalé zájmy DSI o jejich životy. A jak to dopadne? Po 430 stránkách románu se to dozvíte.

Chválím Českou televizi za nedávné odvysílání dvou minisérii : Bouře století a Konec světa. Tyto dva filmy byly perfektní. Ale po přečtení knih zjišťuji, že román je stokrát lepší než-li film. Knihy S. Kinga nejsou pro každého čtenáře. Některé odpudí, neboť jim nevyhovuje svérázný styl psaní, vyprávění příběhu. Kingův román začíná pomalu, vysvětlujíc jednotlivé postavy a vztahy mezi nimi. Ale vzápětí příběh začíná gradovat až po bombastický konec. V románech jsou některé pasáže trochu nudné, šinou se jako smrdutá stoka, ale i to patří ke kompletnímu zážitku po přečtení knihy.

Stehen King patří k nejznámějším představitelům psychologického thrilleru v současné americké literatuře.Je autorem asi desítky románů, které byly z většiny zfilmované. Osobně jsem viděl : TO, Konec světa, Bouře století, Mrtvá zóna. Firestarter se stala mezinárodním bestsellerem. Jen v Angličtině vyšla od roku 1986 devětkrát. Přeložili ji do několika světových jazyků.

S hlavními postavami díla, osmi ročním děvčetem Charlie a jejím otcem Andrew se seznamujeme v okamžiku, když utíkají z New Yorku před agenty DSI - speciální zpravodajská služba, orientovaná na špičkové výsledky vědeckého výzkumu. Adres a jeho žena Vicky se během studia na vysoké škola jako dobrovolníci zúčastnili na pokusech, při kterých jim měli podávat údajně neškodnou drogu a potom se měli podrobit psychologickým testem. Ve skutečnosti jim vstříkli dosti více nebezpečnější látku, nově objevený syntetický hormon, který radikálně ovlivnil jejich osobnost a ve většině případů zanechal vážné následky. Část pokusných osob se zbláznila, část zemřela, část získala telepatické schopnosti, případně telekinetické schopnosti.

U Vicky McGee se tyto novozískané vlastnosti projevovali v menší míře, zato Andrew získal schopnost mentální dominance a jejich později narozená dcera Charlie "dar psychokinezy" - přenášení ohně. Tyto vlastnosti se usiluje využít speciální zpravodajská služba na případné vojenské účely. Toto působivé, dojímavé, inteligentně napsané dílo je na samém pomezí psychothrilleru a vědecko-fantastické literatury. V centru autorovy pozornosti jsou jevy z oblasti parapsychologie.

Sám Stehen King o Firestarter hovoří v doslově k jednomu z vydání takto : "Když je román Firestarter jen vymyšleným příběhem … mnohé z jeho komponentů se opírají o skutečné události, či už nepříjemné, nevysvětlitelné, anebo jen vzrušující. Mezi nepříjemné patří ta skutečnost, že vláda USA, respektive organizace v její zastoupení skutečně podávali v mnoha případů potenciálně nebezpečné drogy osobám, které nebyly o jejich účinkách informováni. Mezi vzrušující skutečnosti … patří to, že tak v USA, také i v SSSR mají programy na zkoumání tzv. skrytých vloh a možnost jejich využití. Sovětské pokusy se soustřeďují zejména na psychologické léčebné pokusy a na komunikaci pomocí telepatie. Další dvě tzv. skryté vlohy, do kterých obě vlády investují, jsou jevy levitace a pyrokineze. Bylo zaznamenaných vícero případů pyrokinezy a v nich takměř vždy šlo o akt spontánního spalování, při kterém se vyvinuly nepředstavitelné teploty. Netvrdím, že takovýto dar či kletba existuje, a nenutím vás, aby jste tomu uvěřili … Chci povědět jen tolik, že ve světě tak dobře osvětleném fluoreskujícími, do běla rozžhavenými žárovkami a neóny je ještě vždy dost tmavých koutů a znepokojujících štěrbin."

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

Alexandr Kazancev
Zánik Faeny [Faety]

Nakladatelství Lidové nakladatelství, 1987
ISBN

Žánr : sci-fi

Nestor sovětské vědecké fantastiky Alexandr Kazancev (nar. 1906) je autorem asi pětasedmdesáti děl, která byla přeložena v mnoha zemích světa. Má technické vzdělání a léta pracoval jako inženýr. Ve svých vědeckofantastických románech mimo jiné vystupuje proti zneužívání vědeckých objevů, konstruuje bájné plány jako např. Projekt plovoucího tunelu napříč Severním ledovým oceánem, cestuje vesmírem na Měsíc a na Venuši atd.

Román Zánik Faeny poprvé vyšel roku 1974 a autor v něm beletristicky rozvedl svou kosmickou teorii o původu pozemské civilizace, s níž poprvé vystoupil již ve čtyřicátých letech dvacátého století. Ve svém literárním i publicistickém díle, které je nedílnou součástí jeho tvorby, byl vždycky zastáncem a neúnavným propagátorem nových progresivních myšlenek, byť vypadaly sebefantastičněji a mnohdy velice nevědecky.

Zánik Faeny je vědeckofantastický román, v němž čtenáři postupně navštíví tři planety Sluneční soustavy – Faenu, Mar a Zemi – tu poslední přibližně jedenáct tisíc let před naším letopočtem u starých Aztéků, Inků a Indů. Dostane se jim také odpovědi na otázku, zda na Marsu existuje život, a na řadu jiných problémů, které byly kdysi nadhozeny v populární knize Vzpomínky na budoucnost. Alexandr Kazancev je již dlouhá léta zastáncem teorie o kosmickém původu civilizace na Zemi a v tomto svém románu ji literárně – nikoliv vědecky dokázal a vyřešil, jistě ke spokojenosti všech čtenářů, kteří vezmou jeho knihu do ruky.

Po dočtení této knihy mě okamžitě napadlo, že pokud by ji četl nějaký blázen, může ji pokládat za svou bibli, za nový zákon své sekty. Může tento děj knihy pokládat za svou skutečnost a prosazovat ji mezi svými blízkými, později i mezi širokou veřejností. Nyní se zmíním např. o jednom člověku, který mne zrovna napadá - pan Benda, který tvrdí, že je ve styku s vesmířany (Aštar), kteří v mnoha stovkách vesmírných lodí krouží okolo naší planety a čekají, až nadejte čas sebezničení planety a nejhodnější z nás zachrání!! Tento pán své přesvědčení šíří pomocí svých knih, pomocí médií jako televize, video, internet. Je to blázen, který neměl tolik mentality, aby rozeznal skutečnost od fantazie. Po přečtení této knihy jsem dostal odpověď na mé otázky, na mé domněnky. Ano, tato kniha přesně vyplňuje onu mozaiku střípků, které jsou roztroušené všude po Zemi a po naší Sluneční soustavě, a tím jednou provždy vysvětluje původ lidstva.. V naší historii se vyskytuje mnoho indicií, které nemají ve své době co hledat. Jak vznikly pyramidy, proč se pyramidy stavěly v Egyptě, v Americe i v Indii, Číně ať v té, či oné podobě?? Proč se vyskytují na různých místech planety v dobách dávných ti samí bohové, stejně vyobrazeni na malbách, soškách apod.? Proč je Mars tak záhadný, co dělá mezi Marsem a Jupiterem shluk asteroidů, který obíhá kolem slunce stejně jako ostatní planety naší sluneční soustavy? Jak je to s Biblí (která sama o sobě velkoryse obsahuje mnoho indícií )? Bible popisuje zejména návštěvu vesmírných lidí, kteří se snažili prakticky již od doby kamenné naučit lidi ve spravedlnost, rovnost, mír.

Na tyto otázky perfektně a logicky odpovídá tato skvělá kniha. Spisovatel při tvorbě knihy postupoval od tzv. konce. Sesbíral všechny různé indicie, artefakty, dějiny národů, vědecké a historické poznatky a na základě nich vytvořil perfektní historii lidstva od jeho zničení, přes dobu pravěkou, barbarskou, současnou a také i naši budoucnost. Po přečtení této knihy najednou vše do sebe perfektně zapadá, je vše jasné a až příliš jednoduché. Kde se na děj knihy hrabe Mise na Mars, či Rudá planeta !! Filmaři, styďte se!

Tedy, pokud nejste vyloženě skeptiky a na otázky mimozemského života nehledíte s odporem, přečtěte si tuto knihu. Během čtení Vám bude najednou docházet, jak se naši vědátoři, naši historikové v některých svých výkladech krutě přepočítali, vše je úplně jinak, jinak než jsme si představovali. Na druhou stranu budete naštvaní, že je to jen fikce a skutečnost je jiná, reálná. Ale kde pak! Skutečnost je taková, jakou si ji sami vytvoříme. Jakmile je tato kniha dočtena, začínají se čtenáři honit hlavou vše různé myšlenky. Jak je to s kosmickými návštěvami cizích civilizací (U.F.O.) na Zemi? Jak je to s naším původem, vývojem, s veškerým náboženstvím? Existoval Bůh? Ježíš? Tak co, už máte jasno? A pokud ne, tak si přečtěte Bibli a tam najdete odpověď na některé otázky. Proč se Bůh a jeho zázraky, zjevení silně podobají působení mimozemské civilizace a jejich hvězdným a planetárním plavidlům. Chudáci mimozemšťané. Tak se snažili a nakonec si z toho církev vzala snad to nejhorší, udělala v minulosti z křesťanství a jiných náboženství nástroj pro zabíjení, pro ovládání a manipulaci lidí.

Představte si to překvapení mimozemšťanů, či našich prapředků, kteří pocházeli z planety, na které všichni byli ve stejné vývojové linii, mluvili jedním jazykem a uznávali vesměs stejné hodnoty, když přiletěli a pozorovali naši planetu, naše lidstvo a zjistili, že kamkoliv přistanou, ocitnou se vždy v jiném světě, v nepřátelském, krutém, lidském, bláznivém. A jak by potom chtěli nás lidstvo přetvořit k obrazu svému. Měli jsme již své představy o svém životě. Silní ovládají slabé jakýmkoliv způsobem. A nebýt některých zásahů z venčí, kdo ví, jak by jsem se dnes dívali na svět, pokud by samozřejmě dnes lidstvo ještě existovalo.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

Thomas Block
Vynucené přistání [Forced landing]

Nakladatelství Alpress, 2003
ISBN 80-7218-828-3 (váz.)

Žánr : thriller

Předem mého vyprávění bych rád všechny upozornil, že knihy od spisovatele Thomase Blocka jsou úspěšné bestsellery popisující akční a dramatické příběhy z oblasti letecké dopravy. To jen tak pro upřesnění, nerad bych zdržoval ty čtenáře, kteří automaticky zařazují knihy tohoto typu do brakové kategorie, odsuzují je a zároveň odsuzují i ty, kteří tuto literaturu rádi čtou. Já osobně jsem od Blocka před mnoha lety četl knihu MayDay, jenž ve mne zanechala docela dobré, adrenalinem naplněné vzpomínky. Čas od času si rád přečtu napínavou knihu, proto jsem si vybral právě tuhle, zklamán rozhodně nejsem.

Thomas Block původně pracoval více než 25 let jako profesionální pilot, řídil nespočet různých strojů, od kluzáků, jednomotorových lehkých letadel, až po velké dopravní letouny. Právě z tohoto prostředí si vybírá náměty a tak píše knihy plné dramatického napětí, které obsahují výborně zvládnutou technickou část. (MayDay, Orbit, Forced Landing, Airship Nine, Skyfall, Open Skies)

Tak a zpět ke knize. Při takovémto druhu příběhu není vlastně ani moc o čem psát. Jako obvykle, na začátku dochází k představí hlavních postav příběhu a děj se začíná pomalu rozvíjet (teroristi se připravují, ukradnutí technického vybavení nutné pro akci, naplánování přepadu). Následně vše vyúsťuje k provedení perfektně připraveného plánu. Vše se do posledních detailů podaří, ale jak to tak bývá, nakonec stejně vždy zvítězí ti na správné straně zákona. Samotné knihy se pak mezi sebou odlišují jen hladinou napětí, použitých prostředků a technologií, místem děje a množstvím použitého násilí. V každém takovémto románu je určitá dávka erotiky a nezřídka příběh končí také tím, že hlavní hrdina si nalézá mezi unesenými cestujícími novou životní partnerku. Vynucené přistání pojednává o partičce lidí, kteří si chtějí přivydělat, mají proto spadeno na zásilku zlatých prutů, která se má „nenápadně“ přepravovat v obyčejném dopravním letadle DC – 9 společnosti Trans American Airlines.

Přemýšlím, jestli prozradit více, někdy je to na škodu. Ale přeci jen, myslím si že nic nezkazím tím, že Vám povím, co tento příběh dělá dobrým. Zloději mají dobrý plán, jak přinutit pilota DC-9 aby změnil kurz, ukrýt letadlo tak, aby jej nikdo nenašel a poté nepozorovaně uniknout i s lupem. Zmocní se totiž staré americké dieselové ponorky a letadlové lodi ve výslužbě, která slouží již jen jako muzeum námořnictva. Jsou odhodláni tyto dopravní prostředky naplno využít k naplnění svých cílů. Celkově je tak tato kniha na svých dvě stě osmdesáti stranách naplněna vším, čím má průměrný thriller být.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

Jack Higgins
Útes Thunder Point [Thunder Point]

Nakladatelství Knižní klub, 1994
ISBN 80-7176-023-4 (váz.)

Žánr : thriller

Před námi je další kniha od skvělého vypravěče napínavých thriller románů. Stejně jako v jeho některých dalších knihách, i zde bude „Čtvrté oddělení“ – protiteroristická organizace podřízena přímo předsedovy vlády, která se bude muset opět vypořádat s dalším nebezpečím, které je tentokrát pohřbeno v útrobách ponorky U180. Vraťme se časem do roku 1945, kdy Berlín byl obléhán ze všech stran a sám velký vůdce Hitler se připravoval na svou smrt. V podvečer 30. dubna dostává Reichsleiter Martin Bormann, Hitlerův tajemník a vedoucí sekretariátu nacistické strany, speciální úkol. Musí uprchnout ze země a zachovat ideologii Nacionálního socialismu. S důležitými dokumenty a s čísly bankovních účtů, na kterých leží desítky milionů krvavých peněžních prostředků, uniká Bormann z Německa do Norska, kde pan nasedá na ponorku s konečným cílem cesty – Jižní Amerika.

Přenesme se nyní o čtyřicet sedm let později do Karibského moře. Na východ od Portorika leží Panenské ostrovy. Jsou částečně britské, jako třebas Tortola nebo Virgin Gorda, a hned vedle, přes vodu, jsou americké Panenské ostrovy : St. Croix, St. Thomas a St. John. Jsou americké od roku 1917, kdy je Spojené státy koupily od Dánska za dvacet pět milionů dolarů. St. John má reputaci ostrova, který objevil Kolumbus při druhé výpravě do Nového světa v roce 1493. Je to nepochybně nejidyličtější z karibských ostrovů. Dnešní noc se nad ostrovem přehnal hurikán Able. Na tomto idylickém ostrovu se bude odehrávat vetší část našeho zajímavého příběhu. Rád bych Vám nyní představil člověka, kterému vděčíme za objasnění osudu Martina Bormanna. Henry Baker, milionář, jenž si užívá trvalého odpočinku na ostrově St. John, tráví svůj volný čas sportovním potápěním. Díky nedávnému hurikánu bylo moře úžasně klidné, a tak se Henry vydává potápět trošku dál, než je jeho zvykem.

Do této knihy si Jack Higgins na pomoc opět povolal své eso v rukávu, tím je Sean Dillon - narozen v Belfastu, jako chlapec se přestěhoval do Londýna, otec vdovec. V osmnácti student Královské akademie dramatických umění. Dokonce vystupoval v Národním divadle. Jeho otec se vrátil do Belfastu v roce 1971 a byl zastřelen britskými parašutisty. Natož se Sean přihlásil k IRA a díky laskavosti plukovníka Kadáffího prošel výcvikem v Lybii. Nakonec se s IRA nepohodl a odešel. Stal se z něj žoldák – Bejrút, PLO, KGB, Izrael. Komunikuje sedmi jazyky. Takto vypadá velice stručný životopis člověka, jenž je trnem v oku mnoha představitelů britské vlády a tajných služeb. Ale pojďme zpět k příběhu. Henry Baker objevuje starou německou ponorku U180, jenž se nachází nějakých 30m pod hladinou moře. Nachází v ní velice citlivé dokumenty, které v zápětí odváží ukázat svému dlouholetému příteli kontraadmirálu Garthu Traverzu, jenž má dobré styky s brigádním generálem Charlesem Fergusonem. Kdo z vás četl některé Higginsovy knihy, jistě už leccos začíná tušit.

Začíná divoký a nebezpečný lov, jejímž cílem je námořnický kufřík s velice důležitými informacemi. Ferguson je nucen spolupracovat se svým nepřítelem a najímá Seana Dillona, jenž má za úkol ponorku vypátrat a kufřík zajistit. Nebude to ale snadný úkol, ve hře je tajná nacistická organizace, která působí ve spojených státech a o kufřík má také nemalý zájem. Je zastláno na velice zdařilý příběh, ošperkován Dillonovým osobitým způsobem akce. Myslím si, že Seanova spolupráce s protiteroristickou organizací Velké Británie byla více než zdařilá, ostatně po dokončení akce se Sean sám rozhodne, že bude s Brity i nadále spolupracovat. My se můžeme o tomto přesvědčit v dalším Higginsově románu, a to „Anděl smrti“.

Závěrem - nenáročná, poutavá, inteligentní a napínavá četba z pera Jacka Higginse. Tentokráte nepůjde o ohrožení vojenskou mocí, či teroristickou buňkou, ale o ohrožení minulostí. Jedinými zbraněmi Seana Dillona bude výsadkářský samopal AK, pistole Walter PPK s tlumičem, sedmiranná belgická pistole ráže 2.2 a trhavina semtex. Nemůžeme tedy očekávat nějaký akčnější příběh, spíše půjde o komorní drama mezi Seanem Dillonem a jeho protivníkem, multimilionářem Santiagem. Každopádně kniha je čtivá, pokud máte rádi dobrodružství tohoto ražení, mohu Vám tuto knihu více než doporučit.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

Robert Anson Heinlein
Tunel do nebes [Tunnel in the sky]

Nakladatelství Classic And, 1996
ISBN 80-85782-70-7 (brož.)

Žánr : sci-fi

Byl to jenom test na konci studia střední školy. Ale něco se pokazilo. Hodně pokazilo. To co mělo být běžným desetidenní testem o přežití, se najednou změnilo v nekonečně dlouhou noční můru – v boj na život a na smrt.

---Nástěnka na chodbě školy ---

Patrick Henry high school, Katedra sociálních věd – zvláštní zpráva všem studentům kurzu 410 (volitelný seminář pro maturanty) Přežití pro pokročilé.
Testové podmínky :
Jakákoliv planeta, jakékoliv klima, jakýkoliv terén.
Žádná pravidla, všechny zbraně, jakékoliv vybavení.
Sdružování je povoleno, ale týmy nebudou moci startovat společně.
Trvání testu bude delší než 48 hodin, ale nepřesáhne 10 dní.

V této době je již lidská společnost po technické stránce tak vyspělá, že dokázala vyrobit a dát do běžného provozu brány, které přesunují věci i lidi z bodu A do bodu B. Nezáleží na tom, jestli tyto dva body jsou od sebe vzdáleny několik set kilometrů, či několik světelných let, přesun vždy trvá jen malý okamžik. Tato technologie se běžně používá pro cestování mezi státy planety Zemi stejně tak, jako my dnes používáme městskou hromadou dopravu. Mezi planetami Sluneční soustavy i mimo ní je nákladné nechávat bránu neustále otevřenou, proto se spojení navazuje jen při určitých ekonomicky výhodných přesunech.

Studenti katedry sociálních věd budou před dokončením studia vystaveni zkoušce o přežití. Většina z nich se po dostudování bude věnovat průkopnické činnosti a osídlováním nových planet, test jen prokáže, zda-li toho budou schopni. Jsou vybaveni nezbytnými vědomostmi z oblastí matematiky, fyziky, geologie, zoologie, jednoduše vším, co jim pomůže v testu uspět.

Rod Walker je studentem na této škole a chystá se na test. Jeho první starostí bude samozřejmě, co si na výlet sebou vezme. Neví, jestli se ocitnou uprostřed oceánu, nebo v poušti, mrazu či v tropické oblasti. Musí si vzít jen to co unese. Zbraně, potraviny, oblečení a další nezbytné věci, které mu usnadní desetidenní pobyt v neznámém prostředí. Právě Roda se budeme po celou knihu držet a snad se sním ve zdraví setkáme na konci příběhu.

Poté co vstoupí do brány a ocitne se na neznámé planetě, začíná pro něj i ostatní studenty dobrodružství, na které se jen tak nezapomíná. Z počátku je úkol jednoduchý, vydržet na jednom místě deset dní a pak se vrátit nazpět. Nebýt toho, že spojení se Zemí po deseti dnech se opět nenavázalo, byl by to pěkný výlet v přírodě. A tak asi stovka dětí ve věku 16 – 21 let je donucena strávit v divočině téměř nekonečnou dobu.

Kniha je celkem napínavá a poutavá. Geniální nápad umístit studenty v neznámém prostředí, kteří pak od začátku tvoří novou lidskou civilizaci bez naděje návratu domů. Nemají elektřinu, kovy, zemědělská semena. Střelné zbraně jsou k ničemu a tak ke slovu přicházejí nože a vůle přežít. Konec knihy mne překvapil a i Rodovo znechucení ze změny životní situace osadníků dokáži pochopit.

Robert A. Heinlein si své místo ve světě science fiction knížek jistě zaslouží. Má za sebou knihy Vládci loutek, Hvězdná pěchota a Metuzalémovy děti. V posledně zmiňované knize vytvořil postavu Lazara Longa. Tato téměř nesmrtelná postava se pak objevuje ve skvělé knize Dost času na lásku. Se svými 220 stránkami Tunel do nebes jen potvrzuje kvality tohoto spisovatele.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

Stephen King
Tommyknockeři [The Tommyknockers]

Nakladatelství Beta-Dobrovský, 1997
ISBN 80-238-1776-0 (váz.)

Žánr : horror

Pozdě minulé noci i noci předešlé,
Tommyknockeři, Tommyknockeři ťukali na dveře.
Chci jít ven, nevím jestli mohu,
neboť se tam bojím toho Tommyknockera.

Tommy knockeři jsou :
a/ obří lidožrouti, kteří žijí v tunelech
b/ duchové obývající opuštěné doly nebo jeskyně
c/ duchové horníků, kteří zemřeli vyhladověním, ale pořád ťukáním prosí o vysvobození a potravu

Spisovatel nás tentokrát v této knize zavede do městečka Haven ve státě Maine. Aby jste se dozvěděli, o čem kniha je, pokusím se nastínit příběh, který je docela jednoduchý. Bobbi, spisovatelka žijící poklidným způsobem na své farmě, jednou v lese zakopne o kus kovu. Poháněna nevysvětlitelnou zvědavostí začala kopat a postupně za pomoci ostatních odhalovat zabořený vesmírný koráb. To co ke konci odkryjí je obrovský předmět. Celé městečko se začíná postupně měnit psychicky i fyziologicky. Nějaká neznámá síla je začíná ovládat a všechny spojí do jednoho celku za účelem osvobodit neznámou věc v lese. Jen jeden člověk uvnitř městečka a pár lidí z okolního světa se stanou imunními vůči této atmosféře a tedy postupně samotnou zhoubou pro obyvatele městečka. Z počátku se lidem z Havenu daří udržet v tajnosti svou zvláštní přeměnu, ale ke konci pomyslná bublina praskne …. .

Pamatujete si? Ve filmu MATRIX jsou lidské bytosti používány jako zdroje energie. Téměř to samé se děje i v této knize. Jediný patrný rozdíl tkví v tom, že Stephen King knihu napsal v roce 1987 a film byl natočen v roce 1999. Nepodařilo se mi zjistit, jestli autoři filmu použili myšlenku lidských baterií od Kinga, ale svou podobnost to jistě má. Jinak kniha má asi 600 stránek. Z mého pohledu se jedná o odpočinkové čtení. Lidé kopají, kopají a stále kopají. Nakonec se dokopou konce a příběh finišuje. Během těch pár týdnů se samozřejmě stane hromada různých věcí, příběhy některých lidí končí, jiných pokračují v zajímavých proměnách. Spisovatel v knize opět naráží na své jiné knihy – Pavučina snů, Žhářka a TO. Všiml jsem si, že King některé své knihy řadí do svého světa – stát Maine, okolí města Derry. Podle mého názoru je zábavné se v knížkách útržkovitě dozvídat o jiných příbězích, které sám King napsal.

Jak bych skončil. Knihu bych nezařadil mezi hororové příběhy, jak je od Kinga známe. Příběh je zařazen do roku 1988. V této době se v městečku Haven žije poklidným a nezajímavým životem. Jediná podivnost se nachází v nedalekém lese. Několik tisíc let zakopaná a čekající na své objevení. A toto se právě stalo. Napínavý příběh ke konci příjemně graduje a samotný konec pro čtenáře není až tak překvapující. Pokud od Kinga čtete jen některé knihy, tato může být pro Vás nezajímavá. Pro ostatní je asi nutnost.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

Stephen King
To [It]

Nakladatelství Beta, 2005
ISBN 80-7306-185-6 (váz.)

Žánr : horror

Když mi bylo asi 12 let, viděl jsem v televizi útržek z filmu „TO“. První, co mne zaujalo, byl šašek s velkými zuby, který dělal zrovna něco nechutného. Říkám si, to musí být opravdu dobrý horor, pohledný šašek krvelačně pase po nějakých dětech. Viděl jsem jen kousek, i to stačilo, aby mi název tohoto filmu utkvěl v paměti s myšlenkou – až budu mít příležitost, musím se na „TO“ podívat. Ve věku, kdy jsem teprve objevoval taje nočního televizního života, mi připadal každý akční film, sci-fi, či horor jako pořádný nářez. Při sledování „Čelistí“ mi tuhla krev v žilách. Opravdu skvělý film „Vetřelec“ mi asi poprvé ukázal, jak vypadá strach před televizní obrazovkou. V těchto letech jsem s obavami v noci usedal k televizi, abych zažíval nechutné „béčkové“ horory a jiné skvělé filmy. Asi po čtyřech letech jsem se na „TO“ podíval znovu, tedy poprvé. Film mne zaujal, konec byl nějak divný. Zjistil jsem, že je jen obyčejným filmem k pobavení. Žádný tajemný a hrůzostrašný horor, na který jsem se pamatoval z dětských let. To byl můj názor. Bohužel jsem si také uvědomil, že ta nádhera, to kouzlo ze sledování filmů za mlada je pryč. Filmy, které mne tehdy trýznivě strašily, jsou dnes jen zábavnou podívanou. Na druhou stranu jsem ale zjistil, že kinematografie nabízí i jiné filmy, na které se dá dívat.

V té době jsem nevěděl, že film „TO“ je podle nějaké knihy. Netušil jsem, že existuje nějaký spisovatel King, který píše strašidelné věci. Až poté, kdy jsem ve 21 století narazil na Stephna Kinga, zjišťuji odkud „TO“ pochází. Vznikl v letech 1981 – 1985 pod perem člověka, který svým vyprávěním dokáže zvýšit krevní tlak snad každému čtenáři. Samozřejmě takovému čtenáři, jenž přistoupí na hru, kterou nám King nabízí.

Tato kniha mi prozradila, proč mne žádný horor na filmovém plátně nedokáže zvednout ze židle, abych se zcela promočený potem odbelhal na čerství vzduch a pročistil si hlavu. Tato kniha je napsaná způsobem, takovým brutálním, plného strachu, nechutností a nenávisti …. Jednou větou to shrnu : „ Nikdo by se asi neopovážil natočit film, který by obsahoval úplně všechno, co je napsáno na 1060 stránkách v knize TO.“ Stehen King vytvořil jeden z nejlepších hororů, jaký kdy byl napsán. Obsahuje veškeré maličkosti, které náročnému divákovy chybějí při sledování filmového hororu.

Nebudu zbytečně rozebírat děj knihy, chtěl bych, aby jste sami poznali tajemství a hrůzy této knihy. Přítomnost v knize je datovaná do roku 1985. Jednoho večera zazvonil u šesti různých lidí, rozmístěných po všech koutech spojených států, telefon. Volal jim dávný kamarád z dětství. Na první pohled měli těchto šest lidí jedno společné. Na své dětství prožité v městě Derry si již nikdo nepamatoval. Až tento noční telefonát jim prohnal hlavou rychlostí blesku vzpomínku na „Derry“. V roce 1958 si sedm kamarádů slíbilo, pokud se něco stane, že se opět všichni sejdou. Tento slib je přinutí, aby uprostřed noci začali balit své věci s jedinou myšlenkou : „Opět se vracím do Derry, vracím se do svého dětství!“ Kniha je ze začátku psaná stylem, kdy čtenář nechápe, kde se právě nachází, jaký příběh čte a jakou má souvislost s hlavním dějem knihy. Ale po chvíli se dostává do systému vyprávění, poznámek a vzpomínek, které jsou téměř v chaosu připraven pro čtenářovy oči.

Naši hrdinové, kteří se uprostřed noci vydají směrem do Derry, nám postupně a útržkovitě odkrývají, co se dělo v DERRY v létě roku 1958. Je to stejné, když např. : sedíte u piva v hospodě a vzpomínáte na své dětství, na své prožité chvíle školních let, na své první lásky. Jednoduše přemýšlíte, co jste tenkrát zažili. A tímto způsobem jednotlivý aktéři knihy nám odkrývají své zapomenuté dětství. V jednu chvíli sedíme v letadle letíce do státu Main, v následujícím okamžiku jsme přeneseni do školních lavic posledního školního dne v Derry. Začíná to obyčejnými vztahy mezi dospívající mládeží ve věku jedenácti let, končí destrukcí města Derry. Sedm dětí, sedm kamarádů v létě roku 1958 jsou účastni něčeho, s čím se celé město potýká snad nekonečně dlouho. Nikdo tehdy ještě nic netuší, ale ne náhodou je osud přivedl dohromady. Ne náhodou všechny hrůzy města přežili, postavili se proti tomu a téměř zvítězili. Paradoxně se dovídáme až na úplném závěru knihy, co se tenkrát stalo ve městě a pod ním. Jak vlastně dopadl příběh sedmi dětí? Nyní v roce 1985, se již jen šest dávných kamarádů, téměř čtyřicátníků, setkávají v jedné příjemné restauraci ve městě Derry. Toto radostné setkání končí, inu probíhá a končí takovým způsobem, který bych já osobně nečekal. V této závěrečné části knihy se dovídáme podstatu a tajemství léta roku 1958. Objevují se osoby, které z nenadání zasáhnout do přítomnosti a zkomplikují již tak těžký úkol zbylých šesti přátel. No rozhodně se můžete těšit na nejedno příjemné i nepříjemné překvapení.

Styl některých knih od Kinga je dán jednoduchou rovnicí. Seznámí nás s aktéry knihy, s prostředím a s veškerými maličkostmi, které souvisejí s hlavním tažným koněm příběhu. V prostřední části nechá tyto namíchané ingredience spolu působit, bobtnat a ovládat jinou bytostí, silou. A v konečném dějství následuje rozuzlení, šok, překvapení, destrukce, ničení, hrůza a děs. Vše prokládá krví, kostmi, očními bulvami, kousky lebek a mozku. Prokládá je tím nejzákladnějším, a to strachem z pokračování, napětím a ohromením. Také v této knize naleznete vše potřebné. V „TO“ je mnohem více. Připravte se na vlkodlaky, rozteklé oční bulvy, plno krve a vnitřností, krysy, hnusné červy, useknuté údy, hlavy a jiné části těla. Připravte se na kruté trápení dětí, sílu vzteklého davu lidí, chorobné mysli jedinců a šokující odhalení nejtemnějšího děsu samotného DERRY!

Nyní bych rád srovnal film natočený v roce 1990 s touto knihou. Po přečtení knihy jsem se na něj ještě jednou podíval. Film byl sice natočen na motivy této knihy, ale bohužel se jí drží jen rámcově. Většinu děje ve filmu není obsažena. Některé okamžiky si vymýšlí a doplňuje podle libosti. Tak například velice dobře napsaná kapitola o tom, jak manžel Beverly Tom dává jednu ze svých „výchovných lekcí“ své manželce poté, co se Bev chystá k odjezdu do Derry. V knize je brutálně popsaná, plno krve, bolesti apod., bohužel ve filmu padne jen jedna facka. A co se týče děje. Tak děj filmu se drží asi jen šesti vztyčných bodů, jinak ubíhá dle režisérova uvážení a fantazie. Příjezd Toma do Derry není vůbec obsažen a některé velice důležité momenty jsou zkreslené, zmatené. A jedna důležitá poznámka : veškeré krvavé, nechutné a odporně hnusné okamžiky v knize jsou absolutně vynechány. Ve filmu není ani kapička lidské krve! Žádné násilí! Je to smutné. Film se bohužel jeví jako pohádka pro všechny věkové kategorie.

Ti z Vás, kdo viděli film TO a nebojíte se poprat s více jak tisíce stránek knihy, sáhněte po ní! Poté bude film vypadat jako slabý odvar. To důležité, napínavé, kouzelné a překvapující se skrývá uvnitř knihy. A pro ostatní, které jsem tímto článkem upoutal, je kniha připravena v některých knihkupectví a knihovnách. Sladké sny...

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

Ondřej Neff
Tma

Nakladatelství Milenium, 1999
ISBN 80-86201-09-0 (brož.)

Žánr : sci-fi

Stále jsem odkládal den, kdy si vezmu do rukou knihu od českého spisovatele. Ten den nastal a příběh, který se mi dostal do rukou mne doslova udolal. Pojďme si nejprve říci pár slov o autorovy. Ondřej Neff píše své romány od roku 1978 a od té doby napsal více jak 25 knih. Během svého plodného života byl mimo jiné i šéfredaktorem Ikarie a redaktorem MF Dnes. Z působení v Mladé Frontě Dnes si někteří z nás na něho udělali vlastní obrázek, byť mohl být velice záporný. Také působil v internetových novinách Neviditelný pes, byl aktivistou pro levnější a přístupnější Internet. Ondřej Neff zvládl za svůj život jistě hodně a řadí se mezi významné české spisovatele.

Už sám počátek knihy je více než výstižný : „Cvak, od tohoto okamžiku se ve všech technických zařízeních na planetě Zemi elektrony přestaly chovat tak, jako doposud. Nastala tma. Spisovatel chtěl svým čtenářům vylíčit utopistickou vizi světa, ve kterém přestalo existovat cokoliv na čem je ve větší míře lidstvo závislé. Jak se lidé s nově vzniklou situací začnou vypořádávat? Jakým způsobem dokáží hrozbě čelit? Projeví se v nich to nejhorší, či nejlepší z jejich povahy. Jsou lidé v tomto ohledu na celém světě stejní? Ostatně stát se může cokoliv. Může se jednat o náhlé vyčerpání všech zásob ropy a zemního plynu, nebo nějaká globální přírodní katastrofa. Autor v tomto příběhu použil smyšlenku těžkého kalibru, připustil na celé planetě elektrickou smrt. Nespoutanou zběsilost pak přivádí do důvěrně známého prostředí Prahy a České Lípy. Autor se snažil zpracovat prostředí i románové postavy co nejvěrohodněji s odkazem na rok 1998. A tak tu máme Prahu takovou, na kterou jsme zvyklí, setkáme se např. i s Václavem Klausem, Milošem Zemanem, tehdejším prezidentem Václavem Havlem, primátorem Janem Koukalem a dalšími osobnostmi tehdejší politické scény. Byť jména jsou to známá, patří mezi vedlejší postavy.

Pojďme se seznámit s Honzou Krylem, osmadvacetiletý inženýr chemik, zaměstnaný jako technik u firmy Teston, specializované na výrobu radioaktivních látek užívaných při diagnostice nádorových onemocnění. Bydlí v druhém patře omšelého prvorepublikového domu v Bubenské ulici, v jednopokojovém bytě, pohodlně zařízeném pro potřeby mladého svobodného muže s vyhraněnými zájmy. Jako každý správný kluk byl nějakou dobu na vojně u průzkumáků, cvičením a potem nabyté zkušenosti mu pomohly přežít počátky nové éry lidstva. Ondřej Neff na počátku knihy seznamuje s důležitými postavami, mezi něž patří Honzova přítelkyně Markéta, dvanáctileté dítě postižené Downovým syndromem Katka, její otec Jindra Hřivnáč. Všechny tyto postavy mají jedno společné, žijí v Praze každý svým vlastním osobitým a zaběhnutým způsobem, tedy alespoň prozatím ...

Ve středoevropském časovém pásmu přestala elektrická energie fungovat v patnáct hodin šestnáct minut dvaadvacet vteřin letního času. Byl pátek 17. dubna 1998, datum od kterého se měla počítat nová historie lidstva. V tento časový okamžik tuto skutečnost prožíval každý člověk takovým způsobem, v jaké situaci se zrovna nacházel. Nejhůře na tom byli lidé, kteří byli právě v tramvaji, metru či v letadle. Přestalo fungovat úplně vše, co má nějakou spojitost s elektrickou energií ( baterie, akumulátory, elektrické brzdové systémy, motory atd...) Honza Kryl byl v tu osudnou chvíli doma, najednou přestala fungovat stolní lampa, rádio, telefon. Stejně jako všichni ostatní, zprvu myslel že se jedná o dočasný výpadek proudu. Nefunkčnost náramkových hodinek a na cestách kolony stojících auto se zhaslými motory ho pomaloučku začaly přesvědčovat o opaku.

A tak začíná velice zajímavý a celkem dosti smutný a ponurý příběh. Jsme svědky vylízané a sadisticky-pedofilní mysli Jindry Hřivnáče, který využívá situaci na svou stranu, zabíjí policisty a začíná rabování, které se také odehrává na celém územím Prahy. Reaguje i primátor Koukal a vláda České republiky, byť bez komunikačních a mobilních prostředků odříznuti od světa, počáteční hysterii částečně zvládají. Zde autor, snad věrně, vystihuje charakter dnešního člověka. Jedni začínají rabovat, zabíjet, okrádat mrtvé, znásilňovat a sdružovat se do mocných frakcí svou mocí založenou na hrůzovládě. Ti ostatní se jim podřizují, nebo naopak vezmou svůj osud do vlastních rukou. Jednoduše se všechno posralo, posrala se vláda, policajti a je nutné tuto situaci náležitě využít, jak sám říká svým blízkým Jindra Hřivnáč. Celý systém dosavadního pohodlného a samozřejmého života se hroutí a nechybí zde také sadistické a krvavé vyprávění z věznic, mučírnách a samozřejmě i z normálních ulic. Kniha se pak dostává do své temné části vydlážděnou krutostí, horami mrtvol, potoky krve a nešťastných lidských osudů. Jak měsíce ubíhají, z oblasti se stává mrtvá země sužující regionálními válkami připomínající prostředí z filmu Šílený Max.

Honza Kryl patřil mezi málo těch, kteří se rozhodli vzít svůj osud do vlastních rukou, vydává se hledat svou přítelkyni do Krásný Lípy. Cestou potká strachy polomrtvou Katku, která utekla svému otci a bere ji sebou. A tak spolu prožívají nesčetná dobrodružství blížící se pomalu ke svému cíli.

Knihu musím hodnotit velice kladně. Nejen že je to dobrá sci-fi, ale také dobře napsaný román o vůli přežití, lásce, křehkosti a lidských osudech. V knize na nás čeká nejedno parádní překvapení, místy je i komické. Také obsahuje určité poselství ať už obyčejným lidem či našim politikům. Velice se mi líbilo jak autor pojal významnost České republiky vůči zbytku světa a smysl legitimní vlády. A jako třešničku na dortu nechal tématicky děj vyústit v něco nepředstavitelného a tím svůj „vizionářský“ román zakončil. Mne osobně se tento druh našeho osudu zalíbil, tedy samozřejmě krom toho násilí.

Jen ještě doplním, že Ondřej Neff po určité době napsal druhou verzi tohoto románu : „Tma 2.0“. Příběh je téměř stejný, akorát ponechává lidstvo samotné svému smutnému osudu a nepřimíchává nic nadpřirozeného. Z toho důvodu je Tma 2.0 krvavější a smutnější, moc dobře nekončí. Myslím si ale, že první verze románu je napínavější a šokující.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

Stephen King
Temná věž. V, Vlci z Cally [The Dark Tower V: Wolwes of the Calla]

Nakladatelství Beta, 2004
ISBN 80-7306-161-9 (váz.)

Žánr : fantasy

Temná věž od Stephena Kinga provází čtenáře na celém světě již od roku 1982. V rozmezí tak dlouhého období napsal King již všech sedm dílů této ságy. V roce 1997 spisovatel napsal Čaroděje a sklo a pak muselo uplynout dlouhých šest let do doby, než světlo světa spatřila další kniha Vlci z Cally. V roce 2004 již byla Temná věž perem mistra Kinga kompletně uzavřena ( Píseň Susannah a Temná věž ). Rád bych nám všem teď trošku připomněl všechny předešlé díly Temné věže, než začnu vyprávět o Calle, přičemž se dnes trošku zamyslím nad tímto příběhem a zveřejním pár svých domněnek a myšlenek.

King začal psát první stránky Temné věže ve svých třiadvaceti letech. V roce 1970 navštěvoval poslední ročník vysoké školy a napadl ho velkolepí plán. Napsat velké dílo. Již chtěl přestat psát různé eseje, fejetony do školních novin či krátké povídky. Potřeboval konečně napsat opravdový román. Sedl tedy ke svému starému psacímu stroji a napsal první větu : „Muž v černém prchal přes poušť a pistolník mu byl v patách.“ Poté uběhlo mnoho let, během nichž spisovatel napsal mnoho jiných skvělých románů. Pistolníka dokončil až v roce 1982. Stephen King byl inspirován dílem, od něhož se vyprávění do jisté míry také odvíjí, básnickým příběhem „Childe Roland přišel k Temné věži“.

První díl Temné věže zvaný Pistolník vypráví o tom, jak Roland Deschain z Gileadu pronásleduje a nakonec dopadne Waltera, muže v černém. Ke konci 180 stránkové knihy ukazuje Walter Rolandovy smysl toho, po čem pátrá, ukazuje mu svět takový, jaký doopravdy je a co ho celé věky drží pohromadě. Poté pistolník usíná na okraji Západního moře. Tři vyvolení (1987) začínají na stejném pobřeží o necelých sedm hodin později. Vydá se opět na cestu a během putování po pobřeží naráží na troje dveře a setká se s třemi různými osobnostmi ( jak mu předpověděl Walter pomocí zvláštního balíčku tarotových karet ). Skrze dveře si Roland přivádí z New Yorku své další společníky, kteří se stávají součástí jeho ka-tet. Z roku 1987 Roland vytáhne Eddieho Deana a z roku 1964 Odettu Sussannah Holmesovou.

Třetí díl Pustiny (1991) vypráví o dalším putováním našich společníků. Na počátku knihy Roland, Eddie a Susannah zabijí obřího medvěda, který se jmenoval Mir (Šardik), jdou všichni tři po stopách zvířete a objeví stezku Paprsku, známou pod jménem „od Šardika k Maturinovi, od Medvěda k Želvě“. Kdysi bylo Paprsků šest a spojovaly dvanáct portálů, které označují okraje Středosvěta. V bodě, kde se Paprsky kříží, ve středu Rolandova světa (a všech světů), stojí Temná věž, svorník všech kde a kdy. Během putování po paprsku se k nim připojí Jake Chambers, kdy ho zpět z New Yorku do Středosvěta vtáhnou při obřadu v mluvícím kruhu. Těsně před tím, než se Jake ocitá ve Středosvětě, setkává se na prázdné parcele Second Avenue uprostřed Manhattanu s růží, která k němu proplouvá a Jake zjišťuje, že tato růže je nejdůležitější věcí na celém světě a je třeba ji opatrovat a chránit. Další putování zavede poutníky k městě Ludu, kde zdegenerovaní potomci dvou starých politických frakcí pokračují v dávno započatých bojích. Eddie a Susannah nachází Kolébku ludskou, kde se probudí vlak Blaine Mono a s ním všichni nakonec vyrážejí do konečné stanice – Topeka.

Čaroděj a sklo (1997) zastihne naši partu poutníků při příjezdu do Topeky v Kansasu.
Zde Roland vypráví svým přátelům příběh o Susan Delgadové, jeho největší lásce a pak přicházejí k paláci ze zeleného skla. Zde Roland potká svůj dávný přízrak, Marten Široplášť, v jiných světech známý jako Randall Flagg, jinde jako Richard Fannin a ještě jinde jako John Farson. Ten je opět varuje, aby se vzdali cesty k Temné věži. Na konci knihy se skupina opět vydává po stezce Paprsku a zde ji, po mnoha letech přistihneme.

Je pro mne teď těžké popisovat knihu Vlci z Cally, či lépe řečeno, tuto část příběhu o putování posledního pistolníka z Gileadu, neboť samotný příběh Temné věže je tak komplikovaný a kniha od knihy, kapitola od kapitoly vzbuzuje další a další myšlenky a pocity, které čtenáři proudí hlavou. Tímto článkem se pokusím co nejlépe vystihnout můj pocit z pátého dílu této ságy. Roland a jeho ka-tet putují po stezce Paprsku na jihovýchod přes lesy Středosvěta krajinou bezčasí, která sahá od trosek civilizace, jak ji Roland pamatuje ze svého dětství, až po karmínový chaos, jenž hrozí pohltit budoucnost. Putují po cestě až se dostanou do tmavého lesa. Roland a jeho pistolníci – Eddie Dean, jeho žena Susannah, chlapec Jack Chambers a také jejich věrný čtyřnohý přítel brumlák Ochu se ponořují do stínů lesa a pokračují ve svém putování po Paprsku. Zdá se, že čas není důležitý, dělá si co se mu zamane, dny nejsou tak dlouhé jak bývaly a cesta je jednotvárná, bez zvláštních příhod. Ale jen do té doby, než se mezi Rolandovo ka-tet vetře žena, která si říká Mia a která ve svém nitru očekává chlapíčka. Zároveň se někteří z poutníků poprvé setkávají s todesem, kdy se bez svého přičinění octnou v jiném světě. Jack i Eddie ve spánku stodesovali a ocitli se jako přízraky ve svém světě, v New Yorku a znovu navštívili Manhattanskou restauraci pro duši, ve které Jack dostal od Calvina Věže knihy Karlíka Šs-šš a Hádanky. Myslím si, že tento todes, který je v tuto chvíli a na tomto místě potkal je velice důležitý pro ně všechny, neboť si uvědomili, že ta růže není jen ledajaká rostlinka rostoucí uprostřed prázdného pozemku, ale je to něco co má vliv na ně všechny, na celý svět kdy a kde. Byť zatím nikdo nedostal nějaké vysvětlení ( a ani já ne ), kde se tu vzala, jak zapadá do tohoto světa a jaký má vlastně úkol.

V tu noc, kdy se přihodily tyto dvě události, tábořili v Calla Bryn Sturgisu, klidné zemědělské oblasti na pomezí středosvěta. Obyvatelé městečka Calla v tuto chvíli prožívají chmurné chvíle, neboť se dozvěděli od „místního robota typu posel“ velice špatnou zprávu. Blíží se den, kdy je opět navštíví početná delegace vlků, jezdců na rychlých koních, kteří si každých asi pětadvacet let berou svou daň, a to ve formě jednoho dítě z každého páru dvojčat. Pro nás smrtelníky to může znít trošku divně, ale v Calle se rodí jako dvojčata skoro všechny děti. Celé generace se svorně podvolili tomuto bezpráví, neboť neměli sílu ani vůli vlkům vzdorovat, až do dnešního dne. Právě v tento den se obyvatelé Cally také dozvídají, že nedaleko nich putují „nějací“ Pistolníci a rozhodnou se je požádat o pomoc.

Ano, a to je asi tak vše k příběhu. Víme, že cesta k Temné věži se asi tak na měsíc pozastavuje a naši přátelé budou pomáhat Calle proti Vlkům. Jsou to Pistolníci, a pokud je někdo požádá o pomoc, měli by jí vyslyšet. A tak se také stalo. Pistolníci se ubytovali a začínají poznávat toto malebné prostředí dýchající westernovými příběhy. Užívají si zaslouženého „odpočinku“, neboť na několik týdnů se stávají hosty zdejšího kraje. Zároveň ale mají hodně práce, čekají na ně tři těžké úkoly, se svými pistolemi porazit asi šedesát vlků, kteří vlastní nevídané zbraně, ochránit Růži, která roste na pozemku patřící zatím Calvinu Věži a vypořádat se s Miou a jejím těhotenstvím. Ne všechny stihnou v tomto díle Temné Věže.

V této knize mne uchvátilo několik věcí a jen mne utvrdily v to, že spisovatel má vše pod pevnou rukou a ví co dělá. A teď nemluvím jen o Temné věži, ale i o ostatních knihách. V tomto příběhu opět pospojoval to, co v jiných začal. Velice mne potěšilo, když jsem se zde opět setkal s knězem z městečka Jerusalem`s Lot, který měl menší konflikt s místním upírem prvního typu. Vyléčený alkoholik Donald Callahan a jeho neuvěřitelné vyprávění o své cestě nás bude doprovázet celou touto knihou. Velice mne v knize zaujala ta pasáž, kde se Roland a jeho společníci poprvé s Callahanem setkávají :
„Kdo jste?“ zeptal se Eddie. „Odkud jste?“ zeptal se Jake. Oči mu dychtivě svítily. Cizinec měl na sobě dlouhý černý kabát, rozepnutý, po ním tmavou košili s kolárkem. Vlasy měl dlouhé a bílé, na spáncích a v předu mu trčely jakoby ve strachu. Na čele měl jizvu ve tvaru T. „Můj domov je nyní Calla Bryn Sturgis. Předtím mi byl domovem Detroit v Michiganu, kde jsem pracoval v útulku pro bezdomovce. Předtím – na krátko – Topeka, Kansas. Ještě před tím jsem byl v New Yorku. A ještě předtím v městečku Jerusalem`s Lot ve státě Maine.“

Jeho vyprávění o své cestě o co na ní zažíval mne poutalo, setkávám se s upíry a s ničemnými muži, procestoval jsem s Callahanem mnoho kilometrů po Skrytých silnicích, kdy cestoval z jedné verze Ameriky do druhé a na jeden okamžik jsem měl pocit, že jsem se setkal s mužem, který byl oblečen do něčeho, co se podobá pilotnímu saku. Připomnělo mi to město Lud a jednoho jeho významného obyvatele. Během Callahanova vyprávěním jsem se ocitl na dostavníkové stanici uprostřed pouště spolu s Walterem, několik hodin před tím, než k ní Roland doputoval. Bylo mi jasné, že Walter si přeje vidět Rolanda mrtvého, ale přesto ne nyní, ani ne zítra. Vše se řídí podle ka. Walter už od samého začátku zřejmě věděl, až kam by se Roland mohl dostat, zřejmě jen díky ka. Walter chtěl na Rolanda nachystat past a jejím nástrojem měl být Callahan, který mu na pravém místě a v pravý čas předá Černou třináctku. To samé ka, kterému věřil Walter, tahalo za nitky osudu a dělalo Rolandovi na strastiplné cestě společnost a nenápadně ho chránilo. Možná Walter Rolanda nezabije, možná ho neudolá ani nejhroznější Černá třináctka, to je ale dle Waltera věcí ka. Jakoby Karmínový král, Walter, Marten Široplášť a dokonce i samotná Temná věž dopředu tušili, že Roland zemře ještě před tím, než dojde k Temné věži a naplní svůj osud. Ano, knězovo vyprávění objasnilo několik věcí a mnohem více jich otevřelo. A mám takový pocit, že Callahan je dalším člověkem, který byl od začátku předurčen, aby se setkal s Rolandovým ka-tet a dal se s ním dohromady.

V tomto příběhu mne dále překvapovaly další věci, jako například že King dokáže ve světě Temné věže na vývěsce knihkupectví propagovat své vlastní knihy, dokáže se zmiňovat o knize Dveře do léta od Heinleina a v neposlední řadě mi spisovatel zamotá hlavu důležitou pasáží o knize Prokletí Salemu, kdy se zdá, že není vše takové, jak doopravdy vypadá. I samotná Hromová tišina a potřeba jednoho z dvojčat mi silně připomíná knihu Černý dům, kterou King napsal. Ještě bych chtěl zde zanechat svou další domněnku. Na konci knihy Pistolníci získali do svého majetku několik „celkem slušných a výkonných“ koní, kteří zbyli po vlcích. Mé přání je, aby si je Roland a jeho spolubojovníci vzali sebou na své další pouti po středosvětě. Takový dopravní prostředek není jistě k zahození.

Teď již vidím, že jsem notně překonal délku mé běžné recenze, ale donutila mne k tomu kniha Vlci z Cally. Mám velice pozitivní pocit z této knížky, z prožívání tohoto příběhu. Byť se naši přátelé odklonili od své cesty k Temné věže a spočinuli po celou knihu na jedno místě, ale i to má svůj nádherný čtenářský požitek. V tomto příběhu se mi potvrdila jedna má domněnka. A to, že jakmile Jake poprvé narazil v New Yorku na růži, tato se musela stát (krom samotné Temné věže) to nejdůležitější, na co by Roland měl myslet. No nic, vše je ještě otevřeno a rozhodně se těším na další díl Temné věže, na ten předposlední. Jen doufám, že poslední dva díly budou mít každý minimálně dvanáct set stránek, neboť je ještě hodně co objevovat a zodpovídat a cesta k Temné věži není ještě u konce.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

Stephen King
Temná věž. II, Tři vyvolení [The Dark Tower II: The Drawing of the Three]

Nakladatelství Beta-Dobrovský, 1999
ISBN 80-86278-32-8 (váz.)

Žánr : fantasy

Tři vyvolení je druhou částí dlouhého cyklu nazvaného temná věž, který byl inspirován dílem, od něhož se vyprávění do jisté míry také odvíjí – básnickým příběhem „Childe Roland přišel k Temné věži“. Upřímně řečeno, první díl byla 180 stránková umatlaná četba. Tři vyvolení od samého začátku až po čtyřistadvacátou stránku jsou pořádný nářez od mistra Kinga.

V pistolníkovy se dovídáme, jak Roland putuje, stíhá a dostihne muže v černém, čaroděje, aby se dozvěděl, jaký cíl cesty Rolanda čeká. Na konci příběhu muž v černém odkrývá tajemství Rolandova světa a celého vesmíru. Pistolník odhodlán najít tajemnou Temnou věž, usíná na okraji Západního moře.

Tři vyvolení začínají na stejném pobřeží o necelých sedm hodin později. Z Rolandova pohledu by se dalo říci, že je na samém konci světa. Po probuzení ho potká velice nemilé setkání s místními obyvateli pláže a utrpí vážné poranění ruky a nohy. Toto zranění a neustále horečky ho provází celým příběhem. V Pistolníku temný muž vyloží Rolandovy budoucnost z balíčku tarokových karet. Tyto karty ukazují muže nazvané Vezeň, ženu nazvanou Paní stínů a tmavou postavu, která je prostě Smrt („ale ne pro tebe, pistolníku,“ poví mu muž v černém), a tato věštba se stala obsahem tohoto dílu … a Rolandovým druhým krokem na dlouhé a obtížné cestě k Temné věži.

Roland snažíce utišit spánkem své zranění, sní. Sny mu neustále opakují slova : „Tři. To je číslo tvého osudu. První má tmavé vlasy. Stojí na pokraji loupeže a vraždy. Nakazil ho démon. Ten démon se jmenuje HEROIN.“ Roland putuje celý příběh podél pobřeží Západního moře, nalézá troje dveře do jiných světů, ve kterých si vybírá své společníky v daleké cestě k Temné věži. První část nazvanou „Vezeň“ bych rád přirovnal k filmu Pulp Fiction. Čtenář knihy je od samého počátku vsazen do Rolandova světa, pustého, který pozvolna pokračuje ve své zkáze. Velice bravurně King přenese děj do světa jiného. Jako by lusknutím prsty se Roland ocitá úplně jinde. Ocitá se ve 20 století světa našeho. Z prvního šoku, čtenáře i Rolanda samého, zjišťuje výhody tohoto světa, dostupnost jídla, léku, které nutně potřebuje. A od této chvíle děj knihy neustále nabírá na tempu.

Abych to všechno shrnul. Kniha je perfektní. Jelikož se jedná o druhý díl obrovské ságy, doporučuji začít Pistolníkem a propracovávat se postupně až na konec cesty k Temné věži. A můj osobní pocit z tohoto díla? Na první pohled mne zaujal kontrast Pistolníka a Tří vyvolených. V druhém díle King bezvadně popisuje prolínání dvou světů, pocity zúčastněných osob a jejich překvapení z Rolandova zásahu do jejich životů. U této knihy se nudit jistě nebudete a já očekávám, že třetí díl, Pustiny nebude o nic horší.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

Stephen King
Temná věž. III, Pustiny [The Dark Tower III: The Waste Lands]

Nakladatelství Beta-Dobrovský, 2000
ISBN 80-86278-82-4 (váz.)

Žánr : fantasy

Tři vyvolení je druhou částí dlouhého cyklu nazvaného Temná věž, který byl inspirován dílem, od něhož se vyprávění do jisté míry také odvíjí – básnickým vyprávěním Roberta Browninga „Childe Roland přišel k Temné věži“. První díl Pistolník (1982) byl 180 stránkový příběh popisující muže, který stíhá svého protivníka. Čtenář je od začátku vtažen do prostředí chudé a pusté krajiny podobné divokému západu severní Ameriky 19. století. Ale několika náznaky nám spisovatel dává najevo, že vše není úplně v pořádku. Tři vyvolení jsou od samého začátku až po čtyřistadvacátou stránku pořádný nářez od mistra Kinga. Třetí díl Pustiny vypráví o putování několika lidí postkatastrofickou, fantastickou krajinou.

Po přečtení dalšího dílu ze ságy Temná věž mám dojem, že King se tímto dílem vymyká ze svého stylu psaní, který jsme mohli poznat u většiny jeho knih. Spisovatel ve svém mládí dostal báječnou myšlenku a začal psát Pistolníka. Tímto si položil základy pro další a další romány, které budou čtenáře zuby, nehty držet v Jeho vytvořeném světě. Třetím dílem mne utvrdil v tom, že každý díl Temné věže bude svým způsobem odlišný a stejné, či lepší kvality než ten předešlý.

Pistolník Roland, „Vězeň“ Eddie Dean a „Paní stínů“ Susannah Deanová se ocitají v tomto příběhu někde v lese v zemi zvané „Středosvět“. Po několik týdnů se oba protagonisti z New Yorku 20 století učí, jak přežít v divočině. Roland se stává jejich učitelem. Snaží se z nich v rychlokurzu udělat Pistolníky. Po jedné nemilé příhodě konečně zjistí, kterým směrem se dát, aby se dostali blíže k Temné věži. Během jejich putování se k nim přidá čtvrtý a pátý společník. Když si vyprávějí své příběhy, zjišťují, že všichni jsou svými osudy svázáni a nakonec i oddáni k cestě k Temné věži, které pro některé znamená i smrt. Kniha je příběhem rozdělena na dvě části. V první má čtenář dojem, že se společníci nacházejí v pustých lesích. Zatracenci dávných dob (nebo snad daleké budoucnosti?), kteří cestou potkávají jen zvířátka – některé se pak stávají jejich jídelníčkem.

Znáte někteří z vás počítačovou hru FALLOUT? Viděli jste ŠÍLENÉHO MAXE a jeho pokračování? Pokud ano, tak si dovedete představit do jakého prostředí vstupují Roland a jeho společníci ve druhé části knihy. Vstupují do prvního města obydleného lidmi. Poté se ocitají ve velkoměstě, připomínající New York, plného rozvalin, odpadků, hnusu a mrtvol. Při čtení konečné fáze knihy jsem byl nadšen. King do knihy vložil notnou dávku science-fiction prvků, které zakončil velkolepou show několik desítek metrů pod městem a posléze několik desítek metrů nad zemským povrchem.

Čtenář se rozhodně při čtení 460 stran nebude nudit. Pokud četl předešlé dva díly, v tomto se dozví rozuzlení některých zápletek, které byly právě v předešlých dílech nastíněny. Sága Temná věž tak jak je zatím napsána, napovídá, že se nejedná o klasický Kingův Horor či Thriller. Je to putování, putování a zase jen putování. Propletené zápletkami a překážkami, které musí společníci překonat, aby ve své cestě pokračovali. Kingova „Temná věž“ je výjimečným dílem!

Spisovatel si dobře uvědomuje, že někteří čtenáři Pustin po přečtení knihy nebudou mít radost z jejich zakončení, kde zbývá mnoho nezodpovězených otázek. Jeho samotnému nečiní zvláštní potěšení, když zanechává Rolanda a jeho přátelé v nepříliš laskavé péči Blainea Mona, a i když mu nemusíte věřit, trvá na tom, že ho závěr tohoto třetího dílu Temné věže překvapil stejně jako některé čtenáře. Jenomže knihy, které se píší samy, musí mít možnost také se samy zakončit. Dnes již nemusíme čekat na další pokračování na rozdíl od čtenářů, kteří si knihu Pustiny zakoupili např. v roce 1992. Čtvrtý díl Temné věže nese název ČARODĚJ A SKLO a spisovatel ho dopsal roku 1997. V roce 2001 byla kniha vydaná v České republice. Tato kniha čeká v mé knihovně a jakmile budu opět připraven vklouznout do Středosvěta, otevřu ji a opět Vám sdělím mé dojmy na stránce ctenar.jinak.cz

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

Stephen King
Temná věž. Pistolník [The Dark Tower I: The Gunslinger]

Nakladatelství Ševčík, 1999
ISBN 80-86029-92-1 (váz.)

Žánr : fantasy

První knihu Pistolník z literárního eposu Stephena Kinga Temná věž jsem dočetl jedním dechem. Ne proto, že by byla obzvláště zajímává, ale z důvodu mé zvědavosti. Byl jsem zvědav, jaký konec může tento výpravný příběh skrývat. Dočetl jsem jen konec této knihy, ale konec obří ságy Temná věž je zatím roztroušen v čase a prostoru.

King začal psát první stránky temné věže ve svých 23 let. V roce 1970 navštěvoval poslední ročník vysoké školy a napadl ho velkolepí plán. Napsat velké dílo. Již chtěl přestat psát různé eseje, fejetony do školních novin či krátké povídky. Potřeboval konečně napsat opravdový román. Sedl tedy ke svému starému psacímu stroji a napsal první větu : „Muž v černém prchal přes poušť a pistolník mu byl v patách.“ Poté uběhlo mnoho let, během nichž spisovatel napsal mnoho jiných skvělých románů. Pistolníka dokončil až v roce 1982.

Příběh této knihy začíná ve světě magické směsy fantasy a hororu. Je to svět zdevastovaný jak fyzicky, tak morálně, budící zdání, že je peklem a jeho obyvatelé dušemi hříšníků. Čas v tomto příběhu je nedefinovatelný. První zdání nasvědčuje tomu, že se ocitáme v té nejtemnější budoucnosti našeho světa. Ale pravdou je opak. Příběh začíná velice jednoduše. Pistolník jde po stopě muži v černém. Na konci příběhu tohoto tajemného muže dostihne. Během 180 stránek klidné četby se čtenáři střípkovitě odkrývá malinký kousek z Pistolníkova životního příběhu a samozřejmě i průběh samotné cesty, která končí velice zajímavým setkáním pistolníka s mužem v černém.

Tato kniha není určena pro čtenáře, kteří po ní náhodně sáhnou s úmyslem zhltnout další z knih démonického Kinga. Zaručeně v polovině knihy s četbou skončí, neboť pro netrpělivého čtenáře bude většina knihy nudná a nezajímavá. Kniha je zaručeně určena pro čtenáře, kteří jsou odhodláni přečíst veškeré pokračování Temné věže. Poslední díl nebyl stále napsán a tudíž se zatím šťastného konce nedočkáme. Temná věž není knihou stylu Carrie, Svědectví či Nezbytné věci. Příběh je zasazen do futuristické společnosti, a nebo možná do dávných dob starověku. Zároveň je ale prošpikován prvky science fiction. Našel bych menší srovnání s velikou ságou „Ledová společnost“ od spisovatele [G. J. Arnaud], který mne právě vypadl z hlavy.

Závěrem snad jen říct, že tato kniha byla úvodním jevištěm pro rozsáhlou scénu, která nás v budoucnu teprve čeká. A jak dopadne další putování našeho hrdiny se dozvíte až po přečtení dalšího pokračování, které vám opět zprostředkuji na mých stránkách.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

Stephen King
Temná věž. IV, Čaroděj a sklo [The Dark Tower IV: Wizard and Glass]

Nakladatelství Beta, 2001
ISBN 80-7306-016-7 (váz.)

Žánr : fantasy

Před námi se nachází další a zatím poslední kniha ze ságy Temná věž. - Čaroděj a sklo. Tato kniha je dobrá. Víc než to, je báječná! V předešlé knize - Pustiny - King zanechal naše přátelé v docela nepříjemné situaci, která je vystavovala v nebezpečí rychlé smrti. A jak to s nimi dopadne, se dozvíme na začátku knihy Čaroděj a sklo.

Já sám jsem očekával od této knihy další vyprávění o neskutečném putování Rolanda a jeho přátel. Byli již tak daleko, že jsem byl zvědav, co si pro nás King opět připraví. Začátek knihy, příjezd hrdinů na vlakové nádraží, vystoupení z mezinárodního rychlíku, pár chvil strávených v nádražní hale a hurá do města. Dalo by se tak popsat běžný víkendový výlet s přáteli do Vídně. Tady je to ale trošičku jiné. Pamatujete si? Blaine rozjížděl svůj motor v Ludu a umožnil poté svým novým přátelům při rychlosti přesahující rychlost zvuku zhlédnout neskutečnou krajinu, která se nachází směrem blíže k Temné věži. To byli všichni ještě v Středosvětě. Cílová stanice Topeka se nachází někde v čase a prostoru - Kansas, USA, po roce 1986. Toto také Roland záhy zjišťuje, pro něho to ale žádné překvapení není : „Svět se hnul a je to čím dál horší.“ Pro čtenáře tato situace připravuje hromadu možností, kterými se mohou v příběhu dále ubírat. Bohužel si pro nás King přichystal něco jiného. Prvních 128 stránek je věnováno Rolandovi a jeho přátelům, snažíce opět najít cestu paprsku, kterou ztratili při příjezdu do Topeky. Na dalších 470 stránkách se čtenář ocitá v Rolandově dětství. Jinak řečeno se ocitneme ve vyprávění, které popisuje několik měsíců života Rolanda, když mu bylo asi 15 let.

Tuto změnu ve vyprávění provedl King zcela nečekaně. Byl jsem odtrhnut od Středosvěta, jak ho známe a ocitl jsem se v nějakém baráku oplzlé babizny. Tato změna nebyla příjemná. Od první knihy Pistolník až po Pustiny jsem byl nažhaven určeným příběhem v očekávání pokračování. Najednou spisovatel utnul nitku svého vyprávění. Jakoby do knihy nechal vložit a zašít jinou knihu. Chvíli mi trvalo, než jsem se opět v četbě zorientoval, přišel na to, kde to jsem a o co se jedná. Po dovyprávění „úchvatných a nečekaných“ 470 stránek, svou nitku příběhu opět svázal dohromady a dokončil co na začátku začal. Dalo by se tedy říci, že Roland, Eddie, Sussanah, Jake a Ochu v této knize prožili asi 3 dny a ušli jen pár kilometrů. Ke konci knihy nastává další objasnění několika nezodpovězených otázek. A hlavně, tato kniha nám konečně vysvětluje proč se Roland vydal k Temné věži, co následovalo po jeho pasování na Pistolníka ve čtrnácti letech. Čaroděj a sklo vypovídá řadu otázek a tajuplností, které Roland nakousl v prvním díle - Pistolník. Pojďme se podívat na zoubek onomu příběhu, který nám autor nečekaně připravil.

Vyprávění o dívce Susan a o zajímavých událostech, které se stali v městečku Hambry na okraji společenství, jehož centrem je Gilead… Představte si městečko, kde rybolov, zemědělství a chov koní zaměstnávají obyvatele po celý rok. Zbraněmi mužů jsou pěsti, nože a bubínkové pistole. Nejoblíbenějšími dopravními prostředky jsou koně. Bábi kořenářky a čarodějnice mají ve společnosti své postavení. Nebýt pár maličkostí, můžeme mít pocit, že spisovatel bude psát příběh o venkovských obyvatel staré Anglie či severozápadní Ameriky. Ale není tomu tak. Pár maličkostí napovídá, že jsme se ocitli opět někde jinde, než co napovídá popsané prostředí. Několik funkčních ropných vrtů na pokraji města. Nikdo z obyvatel neví, na co slouží, kdo je postavil a jak se ovládají. Mlhavé zprávy z okolního světa, ve kterých je slyšet o zlu, válkách, ohromných armádách využívajících stroje, světelné paprsky, vozy na pásech. Tady prožívá mladičký Roland svou první opravdovou a důležitou bitvu. Obstojí v ní a poté započne jeho putování k Temné věži.

Při čtení tohoto mini příběhu jsem se rozhodl, že budu Stephena Kinga již nadále oslovovat : „Veliký tvůrce.“ Radši nebudu přehánět, beru to zpět. Ale bylo to fakt nářez. Do poslední stránky jsem četl se zatajeným dechem. Ale příběh skončil, pro někoho smutně, pro jiného radostně a King nás vrátil zpět k Rolandovi a jeho spoluputovníkům.

Jeden můj přítel poznamenal, že u některých knížek nemá rád, když kniha skončí. Je zabraný tak hluboko do děje, baví se a je napjatý očekáváním, jak to všechno dopadne. Zároveň si tento pocit přeje uchovat co nejdéle a konec oddálit. Bohužel takovéto knihy se čtou sami a konec se nezadržitelně blíží. Stephen King pro nás naopak připravil ne knihu, ale příběh bez konce. Sám spisovatel ještě dnes neví, jak příběh dopadne, kolik knih bude napsáno. Inu, nechme se překvapit, která další kniha z cyklu Temná věž se dostane na pult knihkupectví.

Následuje kousek z doslovu knihy Čaroděj a sklo :

Scéna, ve které Roland porazí svého starého učitele Corta a vydá se na flám do méně honosné části Gileadu, byla napsána na jaře roku 1970. Scéna, ve které se následujícího rána objeví Rollandův otec, byla napsána v létě roku 1996. I když mezi těmi dvěma příhodami ve světě, kde se příběh odehrává, uběhlo jen šestnáct hodin, v životě vypravěče uběhlo dvacet šest let. Nakonec však ta chvíle přišla a já zjistil, že i jí musím čelit náročné konfrontaci u postele děvky – nezaměstnaný školák s dlouhými černými vlasy a vousy na jedné straně, na druhé straně úspěšný spisovatel populárních románů („americký shlockmeister“, jak mě s láskou nazývají zástupy mých obdivujících kritiků). Zmiňuji se o tom jen proto, že to vystihuje podstatu mé vlastní přízračné zkušenosti s Temnou věží. Napsal jsem tolik románů a povídek, že bych mohl zaplnit představivostí celou jednu sluneční soustavu, ale Rolandův příběh je můj Jupiter – planeta, vedle které vypadají všechny ostatní jako trpaslíci (alespoň z mého pohledu), místo s divnou atmosférou, bláznivou krajinou, drtivou gravitací. Řekl jsem jako trpaslíci? Myslím, že je v tom ještě něco jiného. Začínám chápat, že Rolandův svět (nebo světy) vlastně obsahuje všechny ostatní, které jsem si vymyslel; ve Středosvětě je místo pro Randalla Flagga, Ralfa Roberte, putující chlapce z Dračích očí, dokonce i otce Callahana, zatraceného kněze z Prokletí Salemu, který vyjel z Nové Anglie autobusem Greyhound a nakonec se usadil na hranici jedné hrozné země ve Středosvětě, která se jmenuje Hromová tišina. Zdá se, že tam končí všichni, a proč ne? Středosvět tu byl první, dřív než všichni ostatní, dřímající pod modrým pohledem Rolandových odstřelovačských očí. ... Stephen King

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

Stephen King
Temná půle [The Dark Half]

Nakladatelství Ševčík, 1997
ISBN 80-86029-32-8 (váz.)

„Podřízni ho,“ řekl Machine. „Podřízni ho, dokud tu stojím a dívám se. Chci vidět téct krev. Ať ti to nemusím říkat dvakrát.“

Tímto prologem začíná kniha Temná půle. Když jsem se rozhodl tuto knihu přečíst, nevěděl jsem do čeho jdu. O čem bude další příběh Stephena Kinga? Je to až k nevíře, ale naposledy jsem od Kinga četl knihu Tajemství Salemu. Bylo to před několika měsíci. Nebyl jsem tehdy s tou knihou až tak spokojen. Ale teď tu mám před sebou dočtenou Temnou půli a jsem překvapen, za jak krátkou dobu jsem ji dočetl a jaké kouzlo ta kniha ve mne zanechala.

Pokud budu chtít rozebrat jen název knihy (snad byl od originálu správně přeložen) a dám si záležet, možná se dozvím co nás čeká na tři sta devadesáti stranách textu. Temná půle, pokud se nad těmito slovy člověk ani nepozastaví, nic mu neřeknou. Stejně jako mne, když jsem tu knihu bral do rukou. Prostě jen temná půle, dvě slova. Ale teď, když se podívám zpět, již vidím něco zcela jiného. Temná půle, dvě slova, co asi znamenají? Půle znamená polovina, polovina něčeho, co bylo jeden celek. Pokud rozdělíme celek na dvě poloviny, máme před sebou na první pohled dvě stejné věci. Temná půle, jedna polovina bude špatná, děsivá, temná. Temná jako noc, ve které se lehce skryjí všechna tajemství a hrůzy našeho světa. Každopádně temná polovina se bude jistě lišit od své druhé poloviny. Rozdělit na dvě poloviny je možné cokoliv, tady bych už jen čistě spekuloval, co jsou ty dvě poloviny zač. Možná nám to vysvětlí sám spisovatel King.

Tad Beaumont je úspěšným spisovatelem. Docela fádní začátek něčeho. Úspěšný spisovatel, krásná manželka a líbezné děti. Nádherný dům a rodinná pohoda. Co od takovéto knihy očekávat? Naneštěstí Tad Beaumont úspěšným nebyl stále. Jeho skutečný život nastal když mu bylo jedenáct let. Tehdy napsal svou první práci, kterou publikoval v nějaké soutěži a dostal první cenu. Tehdy si mladý Tad uvědomil, že se bude živit jen psaním. Ano, ve svém dalším životě napsal pár knih, jen asi dvě a nebyli až tak úspěšné, ale zase na druhou stranu nebyly neúspěšné. Po dopsání dvou knih spisovatel Tad vypnul, ztratil šťávu a měl období pro spisovatele takříkajíc „zabijácké období.“ A pak to prasklo. Překonal toto špatné období tím, že se rozhodl napsat knihu pod pseudonymem. A tím pádem mohl psát věci, které by si Tad nikdy neodvážil napsat. Na to byl až moc konzervativní. Tad Beaumont seděl u pracovního stolu, ale George Stark byl ten, kdo chrlil slova na papír. Na rozdíl od Tada, Stark byl krvelačný sadista a před ničím se nezastavil, proto mohl psát knihy takové, jenž měli masový úspěch mezi průměrnými čtenáři. Vzniklo několik velice úspěšných knížek (jenž se řadilo do brakové literatury), a George Stark – Tad Beaumont se stal uznávaným, komerčním a bohatým spisovatelem. Ale toto období nemohlo trvat věčně. Bylo to spojení zprvu vypadající jako perfektní, ale jak čas běžel, Tad i jeho žena si začali uvědomovat že v jejich životě se něco stalo. Vstoupil do něj ještě někdo další. A pokud s tím rychle něco neudělají, Tad a Liz se od sebe odloučí navždy.

Náhoda je přiměla k tomu, aby George Starka pohřbili. Jak to tak u úspěšných spisovatelů chodívá, jejich tajemství jsou velice cenná. Ale pokud se jich zmocní někdo nepovolaný, dají se tyto tajemství velice krásně zpeněžit. Tad se vydírat nechtěl nechat a tak uskutečnil to, o čem již několik měsíců přemýšlel. Oficiálně pohřbil Starka a vše zveřejnil. Nyní oba dva spokojeni a šťastní sedí nad článkem časopisu People a baví se nad oficiálním pohřbem George Starka. Fotografie dokumentující náhrobek, na kterém je vytesáno „George Stark, 1975-1988, Nebyl to zrovna příjemný chlapík.“ O tom jak tento člověk, nebo lépe řečeno jak tento pseudonym byl či nebyl příjemný se budou moci na vlastní kůži přesvědčit všichni, kdo s ním měli co do činění. A nebude to žádná procházka rozkvetlou loukou.

Nerad bych se i nadále rozepisoval o této dobré knížce. Jen rád poradím, kdo má na toto téma chuť, vezměte si tu knihu do rukou a myslím si, že po přečtení prvních deseti stránek se sami rozhodnete, že toto je další kousek, který má právo na to, aby jste ho úspěšně zdolali. Jsem zároveň rád, že Stephen King napsal vyváženou knihu, která je stejně napínavá na začátku i na konci a dokáže čtenáře plně zaměstnat i na poslední stránce. Já sám jsem si pro sebe dumal po přečtení prvních stránek, že King napsal knihu tak trochu o svém životě. Jen si všimněte, jak se podobají tato dvě jména : Beaumont a Bachman. Sám King v knize píše větu o zesnulém Richardu Bachmanovi. Ale ať měl jakýkoliv vliv Bachman na Kinga, určitě ho neovlivnil a nesvedl na temnou stezku. Tato kniha je také tímto důkazem. Kniha neustále útočí na naše city, v určitých pasážích je hodně krvavá a jak příběh pokračuje kupředu, je čtenář čím dál tím více vtažen do kůže hlavního hrdiny. Koneckonců závěr knihy je jedno velké a působivé vyvrcholení u něhož jsem si mimo jiné také uvědomoval, že ho nikdo nedokáže tak věrně zfilmovat. Klobouk dolů pane King.

Viděl jsem i film zfilmovaný na motivy této knihy. Film se jmenuje Temná polovina, byl natočen v roce 1993 a Tada Beaumonta hraje T. Hutton. Film se celkem věrně drží knižní předlohy, výkony herců jsou rozporuplné. Představitel hlavní role mi připadal nějak moc mladý, jeho manželka se k němu věkem ani vzhledem nehodila. Snad dobře je zahrána role zabijáka George Starka a nejlepší herecký výkon si jistě zaslouží malinkaté a roztomilé dvojčata Tada Beaumonta. Znázornění vrabců je ve filmu věrné, žádná hrůza, přelety těchto ptáků nad stromy jsou doopravdy působivé a konečné zúčtování se Starkem a vrabci na břehu jezera je ztvárněno průměrně. Řekl bych, že je to dobrý televizní film, jenž své knižní předloze ostudu nedělá.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

Herbert George Wells
Stroj času [Time Machine]

Nakladatelství LIKA, 1992
ISBN 80-900015-1-3 (váz.)

Žánr : sci-fi

Spisovatele H. G. Wellse zná asi každý. Byť někteří od tohoto spisovatele nečetli žádnou knihu, přesto si dovedou jeho jméno spojit s někým, kdo jako první napsal knihu o cestování časem. Tato kniha se pak stává určitým základem, či pramenem, ze kterého čerpali další. Ať se již jedná o literaturu, či film.

H.G. Wells žil mezi léty 1866 – 1946. Byl anglickým prozaikem a publicistou. Jeho dílo zahrnuje vědecko-fantastické práce, „sociální“ romány a publikace naučně populárního charakteru. Do dějin literatury se zapsal svou prvotinou Stroj času v roce 1895. V českém překladu vyšel tento román poprvé v roce 1905. Následovala řada dalších, neméně úspěšných knih : Ostrov doktora Moreaua, Neviditelný, Válka světů, První lidé na měsíci. Protože nejvzdálenější budoucnost lidstva na Zemi ozařované vychládajícím sluncem v knize Stroj času je líčena v soumračném, nikoliv radostném a zjednodušeně optimistickém duchu, Wellsův román nebyl několik desetiletí v češtině publikován. Až v roce1992 se čtenáři dočkali druhého vydání pod taktovkou nakladatelství LIKA.

Wellsovy vědecko-fantastické romány jsou právem pokládány za jeden z nejvýznamnějších zdrojů inspirace pro jeho následovníky (u nás byl jeho obdivovatelem například i Karel Čapek), ale i za základní kámen moderní literatury žánru science fiction. Samotná kniha má 159 stránek. Z pohledu čtenáře je příběh vyprávěn redaktorem, jenž byl přítomen výkladu teorie času a prostoru od podivného vědce „Poutníka v čase“. Takto ho lidé, jenž byli svědky jeho demonstrace, nazývali. Poutník v čase svým posluchačům demonstruje cestováním v čase a poté sám uskuteční svou neuvěřitelnou sedmidenní pouť do daleké budoucnosti, do roku 802 701. Tam se setká s človíčky Eloi, kteří žijí ve zdánlivě spravedlivém společenství na troskách zašlé kultury, ale zároveň postrádají některé přirozené obranné schopnosti, například přizpůsobivost vůči měnícím se životním podmínkám. Na druhé straně společnosti žijí tajemní Morlocové. Poutník v čase se několikrát pokouší o sociální analýzu společnosti a z počátku věří, že lidstvo v daleké budoucnosti dospělo do perfektní rovnováhy s přírodou, bez majetnictví, zabíjení a jiných vlastností naší doby. Tyto jeho úvahy několikrát mění, až nakonec odhalí krutý způsob života v tomto společenství.

Nedávno byl natočen film Stroj času. Když jsem přečetl tuto knihu, rád jsem se na film podíval. Stroj času byl natočen na motivy knihy. Ve filmu se setkáme s Poutníkem v čase, který vynalezl stroj času a s ním odcestoval do budoucnosti. Morlocové svým vnějším vzhledem a chováním se podobají Morlocům z knihy. To je tak asi všechno, s čím se může film s knihou ztotožňovat.

Závěrem bych chtěl říci, že kniha zaslouží přečíst. Dýchá na nás mluvou devatenáctého století a zároveň míří daleko do budoucnosti.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

Robert Anson Heinlein
Sirotci oblohy [Orphans Of The Sky]

Nakladatelství Návrat, 1993
ISBN 80-85432-75-7 (váz.)

Žánr : sci-fi

Sirotci oblohy, novela, která se poprvé objevila jako dvoudílný seriál na stránkách časopisu Astounding Science Fiction v roce 1941 – aby se opakovaně vydávala do dnešních dnů. Stala se tak, ve vší skromnosti, jednou z těch nemnoha stálic, které přinesly do žánru nový, neotřelý pohled, látku, v níž se stal inspirující zdroj, ať už si to pozdější zpracovatelé tohoto tématu uvědomovali, či nikoliv. Jinými slovy řečeno, Sirotci oblohy přinesli do žánru téma generační kosmické lodě jako prostředí, v němž posádka ze střídajících se generací zapomene, že je na lodi a jaké je její poslání, degeneruje a přestává hledat smysl své existence.
Nechci se zbytečně rozepisovat o této bezvadné knize, příběh je svižný, přehledný, napínavý a rozpíná se na 154 stránkách knihy. V roce 2119 expedice Proxima Centauri, financovaná Jordanovou nadací, byla prvním pokusem dostat se k nejbližším hvězdám naší galaxie. Lidé vyslali do kosmu vysoce vyspělou a obrovskou kosmickou loď, která měla dle plánu za dvě generace dosáhnout svého cíle. Posádka se skládala z techniků a inženýrů, kteří měli dohlížet na samotný průběh letu, který byl již tak velice automatizovaný. Zbytek objemné posádky byly dobrovolníci se svými rodinami, jejichž potomkové měli osídlit novou planetární soustavu. Ale během cesty se stalo něco nepředvídatelného a Vanguard nedosáhl svého cíle.
Jako obvykle příběh začíná představením hlavního hrdiny a popsáním životního prostředí, ve kterém žije. Hugh Hoyland je mladý muž bydlící se svou rodinou v jedné z mnoha vesnic na lodi. O svém okolním světe vědí jen to, že se dělí na dvě části, ve spodních palubách lodi žijí zemědělci, dělníci a vědci. Horní paluby jsou zakázanou zónou a obývají je muťáci - znetvořená stvoření, které pořádají „loupežné výpravy“ do světa lidí za účelem obživy. Lidé uznávají své podivné náboženství, které vypovídá : „Na počátku byl jen Jordan, jen on sám se svými myšlenkami. Jordan stvořil loď a zasel do ní lidské plémě.“ V tomto přesvědčení lidé žijí. Neexistuje pro ně pojem času, jejich celým světem je loď , ale jen její spodní patra, neboť pramálo z nich se odvážili vejít do zakázaných vyšších pater. Hugh Hoyland díky svému přičinění zažívá své životní dobrodružství při kterém zjišťuje, že vše je jinak. Rozhodne se, že musí přesvědčit i ostatní lidi na lodi a tak dokončit Cestu. No a jak se mu to podaří a kam nakonec dorazí se dozvíte v knize.
Byť je kniha krátká, vystihuje podstatu věci. Lidé po několik pokolení žijící v přesvědčení že loď je celým jejich světem a krom ní neexistuje nic jiného, samotný jedinec ač se snaží sebevíc, nedokáže přesvědčit ostatní o opaku. Vůdcové držící obyvatele pod rouškou náboženství a hrozbou trestu smrti se svých výhod jen tak nevzdají, neboť by ztratili svou mocenskou převahu. Autor zde vystihuje politické i sociální problémy, touhy jednotlivce které by změnili život jako takový. Kniha překvapivě obsahuje plno brutality se kterou se ztotožňují téměř všichni obyvatelé lodě, patří k jejich životu. Jediné co bych knize vytknul je to, že zajímavý děj s plno možnostmi rozvití se, překotně ubíhá kupředu a samotné zakončení až tak uspokojivé.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

Stephen King
Running Man [Running Man]

Nakladatelství Laser, 1994
ISBN 80-85601-75-3 (váz.)

Žánr : sci-fi

Je až neuvěřitelné, co dokáží vytvořit někteří režiséři z velice kvalitního materiálu. Dobře si pamatuji na rok 1990, kdy jsem poprvé měl tu možnost vidět film Running man s Arnoldem Schwarzennegerem. Jako desetiletý hošík, cizím jazykům nerozumějíc, sledoval jsem s údivem parádní film, o kterém jsem se ještě měsíce s kamarády bavil. Bohužel s odstupem času se z filmu stala podivná podívaná a nebýt Arnolda, nikdy bych se na něj už vícekrát nepodíval. Říkal jsem si, že ten, kdo napsal knihu Running man musí být úchylný. To jsem ještě Kinga neznal. Chcete vědět, o čem kniha je? Nebo to snad už víte? Viděli jste film, tak proč to číst? Nejlépe uděláte, když se na pár hodin zamknete v bytě s touhle knihou a dozvíte se, o čem kniha je. Já jsem udělal to samé a byl jsem mile překvapen.

Stephen King je znám tím, že píše brakovou literaturu, kterou lidé masově kupují, čtou, snad i jen proto, aby byli IN. Znám mnoho lidí, kteří Kinga považují za ničitele literatury. Když jim opatrně sdělím, že čtu Kinga, ale ne toho hudebníka, ale S. Kinga, vyvalí oči a v jednom okamžiku ze sebe vyvrhnou : „Brak, strašný brak, nesmysly, je to magor.“ Možná, pokud bych náhodou jednoho slunného dne roku 2001 nepřečetl první svou knihu „Mrtvá zóna“ a následně „Nezbytné věci“, a dostal bych se k nějakému jinému románu od Kinga, možná bych dnes s láskou nepsal články o přečtených kingovkách. Třeba bych zrovna narazil na něco pro mne „nezajímavého“ a po přečtení dvaceti stránkách bych knihu zahodil, a tím by pro mne King jako spisovatel skončil. A proč jsem se po několika letech dostal až ke knížce Running man? Jednoduše proto, že King dokáže psát nepřeberné množství knih, příběhů a povídek, které navzájem nejsou tématicky stejné. Jednou je to pořádný horror, pak nějaké sci-fi, poté příběh ze života, občas si zkusí nějakou tu detektivku, zase se vrátí ke krvelačnému horůrku. Většina knih popisují obyčejné lidi, obyvatele městeček v jejich přirozeném prostředí. King ale dokáže do příběhu vložit právě to, co ho dělá jedinečným. Proto se nebojím sáhnout po další knize, byť prvně jsem viděl „ten strašný“ film.

Amerika roku 2025 je společnost dělící se na dvě části. Na jedné jsou pracující lidé, kteří mají peníze a užívají života. Na druhé straně je chudina. Jsou to prakticky lidé, kteří ať už vlastní chybou přišli o zaměstnání, nedostali se na dobrou školu, propadli drogám, či jen nechtěli žít jako ti druzí. Jsou zalezlí ve svých norách a doufají, že se dožijí dalšího dne. Miliony těchto lidí po celých státech tímto způsobem žijí. Jsou to nevyzpytatelní, zločinci, nemocní a společnost si s nimi neví rady. Existuje tu jen jedna věc, která je dokáže držet v jejich norách a pomalu je nechat poumírat. Televizní pořad VéVé. Jak mi u nás máme TV NOVA, oni na své ovečky vymysleli sportovně soutěžní pořad VéVé. Pravidla jsou jednoduchá. „Potřebuješ peníze a jsi ochoten pro to něco udělat? Přijdi k nám, podepiš smlouvu a my tě dle našeho uvážení umístíme do některé z našich soutěží, které se vysílají na kanále VéVé. Pokud úkol úspěšně splníš, dostaneš odměnu. Hodíme tě např. do bazénu s krvelačnými krokodýli a pokud jim dokážeš utéci, vyhráváš.“ Měli na programu několik takovýchto zajímavých soutěží jimiž vévodila soutěž doslova královská – Běžec. Pravidla jsou jednoduchá. Pokud vyberou správného soutěžícího, dostane 48 hodin náskok a pár tisíc dolarů v hotovosti. Úkol zní jasně, nesmí se dostat do rukou lovců, kteří po něm začnou pátrat. Může utíkat po celých spojených státech. Za každou hodinu co přežije, dostane 100 dolarů. Cílem hry je soutěžícího zabít, odměnu dostávají jeho příbuzní. Velice chytře myšlená hra, do které se aktivně zapojují i ostatní obyvatelé - hřejivě reklamní slogany hlásají : „Chyťte si svého běžce!“

Na smetišti společnosti žije pan Richards se svou ženou a dítětem. Peněz nemají a dcerka je ukrutně nemocná. Tak se jednoho dne sebere a přihlásí se jako soutěžící VéVé. Snad si nějaké ty peníze vydělá a zaplatí dcerce slušnou lékařskou péči. Vydává se proto na druhou stranu města, kde se zařadí do jedné z front, ve kterých čekají další lidé s vidinou lehce vydělaných peněz.

Running man je kniha, dalo by se říci která vybočuje z klasické Kingovi tvorby. Je to příběh, ač vložen do budoucí doby, který prezentuje člověka v kritické životní situaci, který chce pomoci své rodině. Tento člověk pak následně putuje s cílem jediným, opět shledat svou milovanou. Nesetkáme se s ničím tajemným, nadpřirozeným, či obdivuhodným. Jen budeme svědky života lidí, kteří ne svou vlastní vinou jsou nuceni žít v takovém prostředí, které jsme jim připravili. Kniha mne překvapila, jak je kvalitně a poutavě napsaná. Přál bych si, aby film Running man byl zfilmován přesně dle knihy, vzniklo by opravdu skvělé filmové dílo.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

Nelson de Mille
Při řekách babylónských [By the rivers of Babylon]

Nakladatelství Knižní klub, 1995
ISBN 80-7176-200-8 (váz.)

Žánr : thriller

Nebudu chodit kolem horké kaše, jak to někdy s oblibou dělám a napíši to hned na rovinu. Kniha Při Řekách Babylónských spojuje podlost, napětí, akci, strach, krutost, nenávist, zradu, smrt, lásku, smutek, radost, odvahu, sebeobětování a to vše v takové zdrcující kombinaci, až vám při čtení bude tuhnout krev v žilách a tlukot srdce se bude zrychlovat. Vydáte se spolu s několika desítkami lidí, kteří se v nejdůležitějším dni celého národa stávají obětmi teroristického únosu, aby jste pak následně byli svědky jejich beznadějného boje o holý život na vrších Babylónu u řeky Eufrat.

Rovina Šáron, Izrael, Tel Aviv. Izraelci a Arabové se chystají zasednout k jednacímu stolu v OSN, aby jednali o uzavření míru. Pro tuto významnou událost si nechal Izrael vyrobit ve Francii dva supersoniky Concorde, kteří mají přepravit z Tel Avivu do New Yorku izraelskou delegaci. Výzvědné služby mnoha států všechny zúčastněné ujistily o tom, že nejsou žádné náznaky nepřátelské akce, která by chtěla mírovou konferenci ohrozit. Letiště Lod i celý Izrael nad ránem zachvátily poryvy větru Šaraf, který přináší do kraje jaro. Horký vzduch rozehřívá letištní ranveje a skupina asi sta lidí se připravuje na svou životní úlohu – mír je na spadnutí a snad se konečně podaří ukončit odvěké nepřátelství mezi Židy a Araby.

Spisovatel DeMille opět předvedl, že ví o čem píše. Jeho znalosti techniky, náboženství, geografie a politické situace jsou nad míru obsáhlé. I samotné místo Babylon zvolil DeMille na základě historických znalostí a mentality obyvatel současného Iráku. Velitel teroristů, Ahmed Riš se chce mstít za osud svého lidu a proto ničí vše dobré, co by mohlo na blízkém východě vykvést. Starověcí obyvatelé Mezopotámie žijící mezi Tigridem a Eufratem měli svou nádhernou a vyspělou civilizaci. Ale jednoho dne pro ně začal nezadržitelný úpadek a z hor přišli barbarští a krvežízniví Peršané. Ale za nějaký čas starobylá kultura obyvatel údolí vstřebala a přetavila i dobyvatele. Bohužel přibližně jednou za sto let úrodnou dolinu zachvátil další nájezd primitivních a dravých horalů. Přicházeli z míst, kde dnes leží Írán a Turecko. Starobylá města, vesnice a statky zachvátila smršť ničení, drancování, násilí a vražd. Ale po čase vraždění ustalo a život pokračoval pod žezlem nových vládců. Potom z pouští na jihu přišli Arabové a smetli staré bohy. Nejhorším zlem byli Mongolové. Vtrhli sem a poničili města i starobylé zavlažovací systémy tak strašně, že se z toho Mezopotámie už nikdy nevzpamatovala. Kraj, který dříve vzkvétal a poskytoval obživu dvaceti nebo třiceti miliónům lidí se stal pouští. Půda, která se nepřetržitě obdělávala během 4 000 let, se obrátila v prach. Legendární zahrady Edenu se změnili na zamořený močál. A nyní v současnosti se toto místo stává bojištěm a je svědkem smutného osudu unesených delegátů, kteří v mysli obráceni k Bohu se snaží přežít další přicházející den.

Mohu prohlásit, že jsem ještě nikdy nečetl knihu tohoto žánru, která by na mne při jejím čtení tak ohromě zapůsobila. Sic příběh smyšlený, ale vsazený do reálné doby s její aktuální společenskou a politickou atmosférou, je výborně poskládán z několika dějových linií, které všechny spolu dohromady tvoří celek knihy. Jak je u tohoto literárního žánru typické, i tato kniha od začátku až po samotný konec udržuje pekelné tempo příběhu, jenž graduje po každé přečtené stránce. Je to jedna z mála knih, která výhradně popisuje životní osudy obyvatel Arabského poloostrova, od stevardky v letadle, přes piloty, členy tajných služeb, předsedy vlády, až po posledního mrtvého, kterého zasypává babylonský prach a písek, jenž uvedla do pohybu písečná bouře Šerkí. Autor nezapomíná na vojenskou taktiku, popis zbraní a morálku jednotlivých bojovníků. Setkáme se s nemálo pocity obklíčených Izraelců, s nerozhodností velitelů a s plno roztržkami uvnitř tábora. Spisovatel dokázal popsat zoufalství lidí, jenž jsou odsouzeni k záhubě. Nebál se psát o drastickém a bolestivém mučení a týrání, o krutých pravdách války, o smrti. Kniha je důmyslně okořeněna symbolikou Hospodinova národa, jenž se vydal do země zaslíbené, ale nakonec skončil rozehnán po celém světě a musel těžce snášet utrpení díky svému pradávnému dědictví.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

Stephen King
Pytel kostí [Bag of bones]

Nakladatelství Beta-Dobrovský, 2000
ISBN 80-86278-54-9 (váz.)

Žánr : horror

Po dlouhé době se mi dostala do rukou další hrůzy plná kniha od Stephena Kinga. Tentokrát se spisovatel věnoval příběhu pomsty jedné obdivuhodné děvy. Začátkem dvacátého století se přihodila v městečku u jezera Dark Score v západním Maine ošklivá příhoda, jejíž následky muselo městečko snášet mnoho desetiletí.

Podobně jako v knize Temná půle, i v tomto příběhu je hlavní postavou úspěšný spisovatel, jenž napsal několik vynikajících knih. Jeho jméno je Mike Noonan a jeho domovem je Derry. V úvodu knihy se Mike zmiňuje o jednom spisovateli z Castle Rocku, jenž napsal některé knihy pod pseudonymem George Stark. Mike se o Tadovy zmiňoval v souvislosti se spisovatelským blokem, jímž Mike také trpěl. King tak opět předvedl, že si může dovolit v knize uvádět odkazy i na jiné své knihy. Je to dáno hlavně tím, že jeho příběhy se odehrávají v okolí Derry v druhé polovině dvacátého století. Začátek knihy nás přivede ne zrovna do příjemného prostředí. Mike ztratil svou milovanou ženu, která znenadání zemřela. Jsou to stránky smutku a také nepochopení, kdy Mike stále nedokáže přes srdce přenést skutečnost, že je nyní na světě sám. Manželství měl šťastné díky své práci a své partnerce Jo (Johanna). V úvodu knihy nám Mike popíše průběh svého života i své kariéry. Zúčastníme se s ním na pohřbu Jo a také jsme svědky jeho výčitek svědomí, jenž mu přinášejí strašlivé sny. Trpí výčitkami svědomí, je sám na sebe naštvaný, že nedokázal v zápalu práce sledovat to, co se s jeho manželkou děje. Jakmile zasedne k psacímu stroji a vrhne se vstříc dalšímu příběhu, ocitá se ve svém světě a nevychází z něj dokud nedopíše poslední stránku knihy a nezakončí příběh svým obvyklým rituálem. A právě během této doby Jo prožívá svůj životní příběh, jenž končí její nešťastnou (snad předurčenou) smrtí.

Mike dostává svůj první spisovatelský blok, má strašlivé sny, chce se mu zvracet při pohledu na prázdnou stránku zasunutou ve psacím stroji. Po několika neúspěšných pokusech se vzdává a odchází do předčasného důchodu. Jeho vydavatel nic netuší, neboť Mike mu každý rok posílá další novou knihu, kterou napsal nad limit a schovával si je bokem „na horší časy“. A jak to tak bývá, i ta poslední kniha v zabezpečené schránce si našla místo na pultech knihkupectví a Mike Noonan se rozhoduje co podnikne dál. Psát stále nedokáže a v rukávu mu nezbyla žádná přednapsaná knížka. Tak odjíždí na své letní sídlo k jezeru Dark Score.

Tak trochu neohrabaně jsem popsal úvod této skvělé knihy. Během něho Stephen King představuje život Mikeho Noonana a pomalu začíná rozjíždět kolotoč děsivých nočních můr, jenž Mike má. Jeho sny a představy, které jsou velice realistické nám můžou připadat, že to jsou jen reakce na smrt Jo a na neschopnost sednout k psacímu stroji a pustit se do další knihy. Ale jak můžeme později zjistit, důvod toho všeho má daleko hlubší a rozsáhlejší význam. Po příjezdu na Smějící Sáru – takto chatu u jezera Mike a Jo nazývají – se začnou dít opravdu neuvěřitelné věci. Smějící Sára se tak po zbytek knihy stává dějištěm, na němž Stephen King předvádí své mistrovské umění. I když na mnoha místech je kniha nudná a nutí nezáživné pasáže přeskakovat, chybou je tak činit. Neboť téměř na samém konci knihy se veškeré skládanky, útržky rozhovorů a nic neříkající odstavce dávají dohromady do souvislostí, nad kterýma zůstává rozum stát. Příběh knihy je také proložen celkem slušnou love story, která je tou nejsvětlejší stránkou knihy. Mnohokrát chtěl Mike unést svou nově nalezenou lásku a z letního sídla odjet pryč, neboť tušil, že s místem kde zatím stále zůstává není tak úplně všechno v pořádku. Pokaždé se ale na popud jiných rozhoduje opačně a rozhodnut rozlousknou tajemství své manželky se pouští do nejtmavějších míst minulosti městečka, ve kterém je stále dost pytlů kostí na objevení.

Možná tento článek působí dosti zmateným dojmem, snažím se jen dát svému okolnímu světu na vědomí, že tato kniha je opravdu povedené dílo, které ve čtenáři zanechá plno různorodých pocitů a dojmů. Sice pomalý rozjezd čtenáře trošku uspává, ale příjezdem k jezeru Dark Score ho probouzí do úplné bělosti. Finišující kniha přistihuje jezero Dark Score i přilehlé městečko před příchodem zuřivé letní bouřky. Ulice města jsou prázdné, obyvatelé jsou na pohřební mši v kostele a několik lidí spolu s Mikem a jeho mladou láskou oslavují své malé vítězství. Stephen King nezapomíná na své čtenáře a atmosféru plnou klidu, pohody a lásky rozbíjí příšerným způsobem. Smějící Sára se rozhodla vzít co ji právem náleží tím nejbolestivějším způsobem a Mike dohnán mateřskou láskou se vrhá vstříc svému osudu.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

Stephen King
Pavučina snů [Dreamcatcher]

Nakladatelství Beta-Dobrovský, 2002
ISBN 80-7306-041-8 (váz.)

Žánr : horror

Představte si čtyři kluky, kteří chodí na jednu základní školu ve městě Derry. I když nejsou stejně staří, jejich kamarádství je nedokáže rozdělit. Nazývejme je Henry, Pete, Jonesy a Bobr. Jednoho dne do jejich kruhu vstoupí chlapec, který je jiný než ostatní. Po pravdě řečeno Dudditse našli sami náhodou. Navštěvuje „retardárnu“ a naši milí přátelé si ho na první pohled oblíbí. Doprovázejí ho do školy i ze školy, tráví spolu volný čas hraním společenských her. Na čas se z nich stala „správná pětka“. Takto prožívají svůj čas v městečku, ve kterém se občas ztratí nějaké to dítě. Nikdo z nich zatím netuší, jaké bude hrát jejich setkání v budoucnu úlohu. Po dostudování střední školy se jejich cesty rozcházejí. Jen Duddits zůstává v Derry u svých rodičů až do doby, … .

Po pár prvních stránkách nás příběh dostává do roku 2001. V tuto dobu žijí Henry, Pete, Jonesy a Bobr své vlastní životy jako lidé, kteří již překročili třicítku. Jedno mají ale stále společné. Každý rok, již od dětství, jezdí na „lov“ do lesů mnoho desítek kilometrů od Derry. Lovecká, příjemně vybavená chata se doslova nachází uprostřed divočiny. I tento rok, po nedávné tragické nehodě, kterou naštěstí Jonesy přežil, se vypraví všichni čtyři do divočiny. Nikdo bohužel netuší, co v následujících pár dnech prožijí.

Kniha má asi 650 stránek. Prvních 200 stránek je doslova strhujících. Autor do nich vměstnal všechno, co tam mělo být. Představte si partu chlapů, kteří se Vám nejprve hezky představí. Poté si vyjedou zalenošit do divočiny s puškou v ruce. Příjemně vytopená chata, zařízena stylovým nábytkem a dekoracemi. První listopadový týden tentokrát slibuje dle předpovědi sněžení a „psí počasí“. Pete a Henry odjeli do Gosselinova koloniálu, nejbližšího možného obchodu, aby nakoupili zásobu chleba, různých konzerv a piva – prostě toho nejzákladnějšího. Zbylí dva lovci zůstávají v lesích na lovu. Tuto idylickou pohodu nenaruší ani McCarthy, který se v lesích ztratil a náhodou narazil na Bobrovu chatu. Ale stále se nic výjimečného neděje. Nového hosta usadí na válendě, uvaří mu čaj a nechají ho odpočinout. Mezitím začalo sněžit. Od začátku knihy jsem čekal na to, až se něco stane, co mi trošku prozradí, o čem kniha bude. Ale zatím nic! V momentě, kdy se Pete a Henry vracejí z koloniálů se zásobami v autě a jen tak pokecávají, jsem byl již natolik ukolébán lovem a divokou přírodou. No jednoduše mne King pomaloučku připravil na šok. Člověk se pousmívá nad řádky, docela i zábavnými, je mu celkem fajn a najednou bác. To je síla, jak se něco takového vůbec může stát!! Z řádku na řádek nám King připraví takový nášup překvapení, hnusu a strachu, jaký jsem naneštěstí neočekával. Kniha mne vcucla do sebe.

Dále již nebudu nic prozrazovat. Pokud máte rádi science fiction zakomponovaného do našeho světa a říznuté Aktami-X a hororu – neváhejte a pusťte se do toho! Není to četba pro slabé povahy, těhotné ženy a mládež. I když se zdá být příběh jednoduchý, je protkán notnými douškami psychologie a mimo smyslového vnímání. Konec knihy byl pro mne trošku nechápavý, ale to přisuzuji alkoholovému oparu, který se kolem mne usadil po několik hodin. Abych se přiznal, tuto knihu jsem přečet celou v oblíbeném baru během jednoho týdne.

I když tato kniha je dosti objemná, nikdy Vás nepřestane nudit. Stehen King prolíná současnost s vyprávěním, co se našim kamarádům v dětství přihodilo. Svým způsobem nám přirozeně odkrývá, co se vše ve skutečnosti stalo čtyřem, respektive pěti chlapcům v Derry. Tímto vším nás pomaloučku tlačí k zjištění, že setkání pěti lidí v městečku Derry nebylo zcela náhodné, ba naopak klíčové pro nás všechny. Naši hrdinové si toto musí nejprve sami uvědomit. A pak jen stačí zatahat za pavučinu a … .

Spisovatel se ve vyprávění docela nenápadně zmiňuje i o tom, co se dělo v Derry v letech, kdy byli naši čtyři přátelé ještě usmrkanci. Samozřejmě mám na mysli příhodu s šášou a jeho zálibou hrát si s dětmi. Naštěstí Henry a jeho společníci si všímali těchto hrůz jen okrajově se slovy : „Občas se v Derry ztratí nějaké to dítě, ale to patří asi k životu“.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

Frederick Forsyth
Pastýř [The Shepherd]

Nakladatelství Knižní klub, 1996
ISBN 80-7176-421-3

Žánr : thriller

Jednoho dne jsem uviděl na stole ležet úzkou brožurovanou knihu s fádním obalem a tak jsem ji vzal do rukou, potěžkal a rozhodl jsem se, že si udělám hodinku čas a pročtu si ji. Příběh se odehrává na Štědrý večer roku 1957. Čtenář této knížečky se ocitá v kůži vojenského pilota RAF, který se se svým malým stíhacím letounem Vampire vrací z Německa na svou základnu v Lakenheathu. V tuto chvíli čeká na runway na pokyn leteckého dispečera, aby mohl nos své stíhačky zvednout ku hvězdám. Má naplánovaný ani ne šedesáti minutový klidný let přímo přes holandské pobřeží na jih přes Bevelandy k Severnímu moři. V mysli si probírá dráhu letu, letěl tudy již několikrát a tudíž očekává klidný a rychlý let, na jehož konci je setkání s jeho rodinou.

Již dle upoutávky na obalu knihy je jasné, že tento jeho let bude trošku jiný, po technických problémech, kdy ztratí orientaci mu zachrání život druhé letadlo, kterým je bombardér z 2. světové války. Tato upoutávka mne zaujala a už jsem začal přemýšlet o tom, co znamená to setkání s muzejním exponátem na obloze. Že by přesun v čase, či nějaká tajemná zóna, kde se prolínají dvě časové linie? Chtěl jsem znát odpověď a knihu jsem si pročetl.

Stránky plné vět a odstavců ilustrují pěkné, zajímavé černobílé obrázky, jenž trefně vystihují, co se právě odehrává. Pro mne je to taková zvláštnost, neboť většinou čtu knihy, kde ilustrace tak nějak chybí. Je také zajímavé, že jsem se z knihy nedozvěděl jméno pilota, který nás provází touto knížkou. Ale to snad ani nevadí, pojďme tedy dál. Náš pilot, a my s ním, letíme nad severním mořem a až po dlouhé chvíli si všímáme, že je něco v nepořádku. Ve sluchátkách je nějak až moc ticho, žádné praskání, hučení a další vjemy, které jsou důsledkem toho, že vysílačka funguje. Ticho, nic než ticho a my sami uprostřed oblohy bez spojení s vnějším světem. Zdá se, že přestalo fungovat vše, co je napájeno na elektrický obvod. Takto „oslepen“ se pilot snaží doletět k anglickému pobřeží a nepravidelným směrem letu na sebe upoutat radarovou kontrolu. Ta by měla správně zareagovat tak, že vyšle druhé letadlo, které by se mělo vizuálně spojit s naším ztraceným pilotem a navigovat ho k bezpečnému přistání. Toto druhé letadlo se nazývá Pastýř, jenž bezpečně doprovází své nalezence do útulných letištních ubikací.

Pastýř se ukázal a bylo to právě De Havilland Mosquito, bojový bombardér z druhé světové války. Našemu pilotovi to nebylo až tak divné, neboť tyto letadla ještě používaly někteří meteorologové, a hlavně neměl moc času na přemýšlení, palivo se rychle spotřebovávalo a každou chvíli mělo dojít. Teď se musel soustředit na bezpečné přistání. Řeknu Vám, že tímto příběh zdaleka nekončí a pokračuje zajímavě až ku svému konci, kdy se čtenář konečně dozví, co se mu vlastně přihodilo.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

Stephen King
Osvícení [Shining]

Nakladatelství Beta-Dobrovský, 2003
ISBN 80-7306-073-6 (váz.)

Žánr : horror

Kingovým třetím románem, který přišel do tisku, bylo Osvícení, inspirované víkendovou návštěvou jednoho hotelu. Stephen a Tabitha se rozhodli strávit víkend bez dětí v Stanleyově hotelu v Estes Parku. Jako mnohokrát předtím i potom, použil King skutečné postavy z hotelu, včetně Gradyho, hotelového barmana. King řekl: "Byl jsem schopen uložit do postavy Jacka Torranceho spoustu svých nešťastných agresivních popudů..." Tímto románem si definitivně připsal přízvisko spisovatele hororů.

Tentokrát nám spisovatel představí hotel Overloock. Bude nám umožněno se setkat s čistým zlem, s bytostí, která na sebe vzala tvář vysokohorského hotelu. Ostatně vše se točí okolo tohoto hotelu. Lidé ho milují, jsou na něj pyšní, nenávidí ho. A někteří ho potřebují.

Pojďme si představit Jacka Torrance. Chlap kolem třicítky. Má svou ženu Wendy a syna Dannyho. V nedávné minulosti byl z něho silný alkoholik. Teď abstinuje. I své záchvaty zuřivosti se úspěšně snaží potlačit. Zdá se, že je vše v pořádku, manželka spokojená, syn rád, že se ti dva už nehádají. Jediné co schází ke spokojenosti, je pořádná práce. Jack byl profesorem na univerzitě a zároveň spisovatelem. Z univerzity ho vykopli. Občas napíše nějakou povídku, ale spisovatelství ho zatím neuživí.

Overloock je honosný hotel v Coloradu. Postaven kolem roku 1907, několikrát rekonstruován a otevírán, mnohokrát změnil své majitele. Jeho zdi a pokoje toho mnoho pamatují a určitě mají hodně co vyprávět. Bohužel Overloock není živá bytost, s kterou by jsme si o tom popovídali…., a nebo bohu dík? Ať je to jak chce , jeho chvíle přichází, neboť se setká s rodinou Jacka Torrance.

Overloock je otevřen jen v sezóně, na podzim a zimu je opuštěný, až na údržbáře a jeho rodinu, kteří tam tráví téměř půl roku. Tuto sezonu úloha údržbáře padla na Jacka Torrance. Snad si už dovedete představit, jaké to tam bude. Vysoko v horách, zasněžení, nedostupní, odkázáni jen na sebe a na hotel. Myslíte si idylka? Být sami v hotelu, mít vše pro sebe, plno sexu s manželkou, volné chvíle pro děti a občas něco opravit. A samozřejmě hromadu času sami pro sebe. No, uvidíme.

Tak a je to. Interiér připraven, postavy také. Můžeme se dát do díla. Je to zvláštní, jak spisovatel dokonale dokáže zpracovat postavu Jacka. Jeho myšlení, povahu. Jakoby představoval výčet vlastností, které mají muži. Jeho názory na ženu, na práci, na zodpovědnosti. Jackova mysl je zde rozpitvána, čtenářkám dává šanci poznat taje mužského myšlení. Jackova slova : „Ať už ta ženská dá pokoj, nebo ji vymlátím mozek z hlavy“ určitě nejeden z nás použil. Na rozdíl od nás ho k realizování této myšlenky pošťuchoval sám hotel. Neustálé balancování mezi zodpovědností, povinností vůči své rodině a chtíčem žít si svůj vlastní život, propletené působením tajemných, k tomu si přidejme občas hysterickou Wendy a omdlévajícího Dannyho – čtyři sta mistrovně popsaných stránek.

V roce 1997 byl natočen film Osvícení. Je to vlastně televizní minisérie o čtyřech dílech, každý o délce asi 90 minut. Scénář napsal sám Stephen King. Tuto minisérii jsem neviděl, ale tuším, že se pevně drží obsahu knihy a znázorňuje zlo jako samotné. Nesmíme ale zapomínat na světoznámé filmové zpracování románu režisérem Kubrickem z roku 1980. Jacka hrál oblíbený Jack Nicholson. Některé pasáže a hlavně konec jsou jiné než v knize. Přesto je to skvělý film, všem doporučuji.

Na konec snad jen dodat, že King vede příběh mistrovským způsobem. Danny přejímá fluidum hotelu, který byl svědkem mnoha dramatických událostí. Atmosféra hrůzy, nezadržitelně přenášená na čtenáře, se stupňuje tak, že katastrofa, kterou děj románu končí, je ničím v porovnání s psychickým utrpením hrdinů. A proto bych Vás rád varoval, abyste tuto knihu nečetli v noci a o samotě.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

Občan galaxie (Citizen of the Galaxy)
Robert Anson Heinlein
Nakladatelství Classic And, 1996
ISBN 80-85782-66-9 (brož.)

Žánr : sci-fi

V tomtéž roce, co Heinlein psal knihu Dveře do léta, která byla svým dějem zaměřena na čas, lepěji řečeno jeho využití pro cestování a napravení chyb, současně připravoval i knihu Občan galaxie. Již podle názvu je patrné, že nás spisovatel opět vezme ku hvězdám. Obálka knihy je celkem zajímavá, vyobrazuje statného muže a krásnou ženu, v pozadí pak futuristické znázornění vojáky chráněného vesmírného letiště. Tato kniha bude o cestování, znovunalezení sama sebe a o mnoha přátel s kterýma se setkáme. Rád tady uvedu názor jednoho mého přítele, který po zběžném zhlédnutí této obálky sebejistě uvedl, že se opět jedná o další brak. Pojďme se tedy podívat pod kapotu této knihy.

Na počátku se setkáme s mladým chlapcem, který přicestoval na planetu Sargon jako otrok, nepamatuje si své ranné dětství, nepamatuje si svou rodinu. Svůj život prožil jako sluha mnoha pánů, kteří ho koupily v dražbě. A právě dnes je pro něho dalším dnem, kdy na otrokářském trhu najde dalšího nového pána. Stane se ale něco prapodivného, co nikdo nečekal, chlapce koupí za komických okolností starý zmrzačený žebrák Baslim Chromák. Pro chlapce přicházejí konečně časy klidu a míru, neboť Baslim se rozhodne Thorbyho osvojit za vlastního syna. Z počátku mezi oběma panuje napětí, Baslim musí naučit chlapce novou řečí, ošetřit jeho zranění a zaučit ho v živnosti. Čas ale plyne dál a z Thorbyho se stává urostlí a inteligentní jinoch, který se záhy učí několika jazyky a samozřejmě také zručně pomáhá Baslimovy v žebráctví. Autor naneštěstí dlouho nezůstává jen u tohoto, kdy Thorby coby žebrákův syn loudí na lidech almužny a vyřizuje pro Baslima pochůzky. Baslim vkládá do chlapce velké naděje a rozhodne se mu pomoci nalézt jeho pravou rodinu.

Od této chvíle se děj posunuje trošku dál a začíná pro čtenáře další, ještě napínavější a zábavnější dobrodružství. Thorby se po vzrušující noci dostává na palubu obchodní kosmické lodě a zde se stává nedobrovolným „hostem“. Zpočátku zde pociťuje další odcizení od okolního prostředí, ale po intervenci velitelky lodě se stává jedním z obchodníků putujících po vesmíru.
Tak to by tedy stačilo, více bych již nerad prozrazoval. Proč se mi tato kniha líbí? Co může vlastně čtenáři nabídnout? Je to zajímavá sf látka - ztracený a „iniciativní“ chlapec cestuje přes půlku galaxie, aby našel svou pravou rodinu a přijal na své bedra mnoho obtíží a povinností. V každém prostředí se dokáže perfektně adaptovat, ať už díky Baslimovy školy či jeho vrozenou inteligencí. Sám dokáže své nové přátelé vždy něčím ohromit, buď technickou zručností, či svým vyprávěním o svém mrzutém, či zajímavém životě. Kniha se čte sama a nutí čtenáře objevit to, co mu Baslim Chromák na počátku knihy nastínil. Právě pro tu lehkost bych rád knihu doporučil i pro mladší čtenáře, kteří se mohou v hlavním hrdinovy ztotožnit, ale tím rozhodně nechci říci, že starší čtenář nad knihou ohrne nos. Myslím si, že Heinlein se za tento příběh rozhodně stydět nemusí a už teď se těším, až se dostanu k jeho nejvíce opěvovanému dílu, a to Cizinec v cizí zemi.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

Nemesis
Isaac Asimov
Nakladatelství Laser, 1995
ISBN 80-85601-83-4 (váz.)

Žánr : sci-fi

Již více jak půlstoletí vzrušuje Isaac Asimov miliony čtenářů po celém světě slavnými SF cykly Nadace, Roboti a Impérium. A nyní, právě v této knize, Velký Mistr SF uvádí v život první nový svět po dvaceti letech – NEMESIS.
Tato kniha není součástí cyklu Nadace, cyklu o robotech ani cyklu Říše. Je to samostatná kniha. Jistě, jednoho dne ji spisovatel může jiným románem včlenit mezi ostatní, ale také nemusí. Koneckonců, jak dlouho si může Asimov lámat hlavu nad tím, aby do sebe zapadly všechny spletitosti historie budoucnosti?
Spisovatel tentokrát zařadil Zemi do 23 století. Na naší planetě žije více jak 8 miliard obyvatel. Přetížený ekologický systém, kriminalita a nevraživost mezi lidmi, přelidněnost tíží celou planetu. Technická vyspělost pokročila kupředu. Zatím nikdo neosídlil žádnou planetu sluneční soustavy. Měsíc slouží jako surovinová základna pro Zemi. Ale vzniklo nespočet vesmírných kolonií, takové obrovské ocelové koule, pokryté zeminou, infrastrukturou a zástavbou mající v průměru od 8 do 20 kilometrů. Tyto kolonie jsou nezávislé na ostatních, dokonce nezávislé i na Zemi, krouží kolem planet sluneční soustavy. Osadníci kolonií neměli nikdy rádi Zemi pro její různorodost, nepříznivé počasí, přelidněnost. Říkali jí stoka lidstva. Koneckonců na planetě Zemi žije v té době 8 miliard obyvatel lidské rasy a pouhé 2% z nich na vesmírných kolonií. Ať už bylo lidstvo technicky vyspělé jakkoliv, zatím nedokázalo opustit sluneční soustavu. Ostatně kam by letěli? Nejbližší hvězda byla vzdálena 4 světelné roky a zatím nebyla vymyšlena technologie, která by tuto vzdálenost překonala v rozumném čase. A až se některé kolonii podaří odpoutat od Sluneční soustavy, myslíte si, že tuto technologii sdělí i ostatním? Nebo to snad bude útěk před lidstvem samotným a s úmyslem založit svou vlastní větev lidstva ve vesmíru. Čisté a silné společnosti bez násilí, bez vzpomínek na Zemi.
Abych řekl pravdu, tak ani touto knihou mne Asimov nezklamal. Když tak přemýšlím, mezi SF literaturou se najde jen pár knih, které my nebyly zrovna po chuti. Mám rád SF literaturu, SF povídky pro jejich různorodost, vždy dokáží čtenáři nabídnout jiný vysněný svět. Nemesis je psaná ve dvou časových rovinách. Jeden sled událostí se odehrává v současnosti příběhu a druhý v jeho minulosti; ten se ovšem současnosti neustále přibližuje. Ze začátku my tento styl dělal trošku problémy, co se týče orientace v příběhu jako celku. Ale pak jsem si na to zvykl a shledal jsem, že je to geniální.
Jediné, co bych chtěl knize vytknout je to, že ke konci ztrácí dech. Čtyři sta stránek plynule a napínavě směřuje k rozuzlení příběhu. Ale samotný konec je jako kdyby odbytý. Spisovatel sice srozumitelně ukončuje knihu, ale konec se zdá až moc rychlý. Neuškodilo by, kdyby ve finiši přidal pár desítek stránek.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

Nahé slunce (The Naked Sun)
Isaac Asimov
Nakladatelství Triton, 2004
ISBN 80-7254-574-4 (brož.)

Žánr : sci-fi

Isaac Asimov a jeho roboti. V roce 1939 začal psát svou první povídku, která se týkala robotů. V té době slovo robot bylo již běžné, neboť jej standardizoval Karel Čapek ve hře R.U.R. v roce 1921. Od té doby spisovatelé science fiction psali povídky s tématem robot – hrozba lidstva. Byli to roboti, kteří pokaždé vedli svým jednáním proti lidem, byli násilní a ve špatných rukou zabijáci. Tehdy se roboti líčili jako nebezpečné stroje zákonitě ničící své tvůrce. Až Asimov vdechl robotům nový život, reprezentoval je jako pracovité, užitečné umělé bytosti, které mají cit a jsou ochránci lidí. Aby ve svých příbězích zajistil určitou logiku chování robotů, vdechl jim své tři zákony robotiky. Napsal několik povídek, úspěšných a nakonec vydal knihu těchto povídek pod názvem Já, robot. Vyšla krátce před koncem roku 1950. Po několika povídkách a dvou knihách o robotech se Asimov rozhodl tuto kapitolu svého spisovatelství ukončit a věnovat se jiným tématům. Jednoho dne roku 1952 za nim přišel jeho nakladatel a doslova žadonil, aby Asimov napsal další knihu. „napiš román o přelidněném světě, kde roboti převzali práci za lidi. Vymysli si vraždu a k ní detektiva, jemuž dělá partnera robot.“ Asimov se nechal přemluvit a tak v roce 1953 vznikla klasická detektivka a zároveň opravdová science fiction – Ocelové jeskyně. Kniha byla tak úspěšná, že logicky musel napsat další knihu.
Nahé slunce se odehrává na Solárii, ve světě s málo lidmi a mnoha roboty. Oproti tomu Ocelové jeskyně se odehrávali na přelidněné Zemi, kde robotů bylo pramálo. Obě dvě knihy mají společné to, že detektivem je Eliáš Baley a robotickým partnerem vesmířan Daneel Olivaw.
Jednoho dne si úspěšného detektiva jeho šéf povolal do kanceláře a zadal mu další úkol. Eliáš si myslel, že v nejhorším případě ho pošlou vyšetřovat mimo kontinent, do Austrálie, či někam jinam. Měl doma milující manželku a dítě, proto se nerad vzdaloval od domova. Když padlo z úst jeho šéfa slovo Solárie a vražda, Eliáš zprvu nerozuměl, Solárii slyšel poprvé v životě a tak se domníval že to je někde v Africe či v Asii. Až padlo další slovo Vnější Světy, šel Eliáš do kolen. Vnější Světy jsou obývány předky pozemských lidí, jsou dalekosáhle rozvětvené v několika systémech. Jejich vyspělost je několikanásobně větší než na Zemi, jsou výrobci a uživatelé vysoce vyspělých robotů. A zároveň Vesmířané opovrhují lidmi, nedovolí se s nimi setkávat a vesmírný obchod mají pevně ve svých rukou. Na jednu stranu přelidněná Země plná špíny a problémů, na druhé straně někde tam ve vesmíru nespočet planet obývanými lidskými bytostmi, které se pyšní svou dokonalostí.
Proč právě tito „lidé“ si přejí k vyšetření vraždy spáchané na jedné z planet detektiva Baleyho, C-6, z newyorské policie? Ano, kdysi s Vesmířany měl co do činění, když řešil vraždu jednoho z nich na Zemi v Lunárním městě. Tehdy mu byl z donucení nápomocen složitý a vysoce vyspělí robot Daneel. Ale teď je pro Eliáše úplně jiná situace, má se vydat někam do vesmíru, sám, bez rozloučení s manželkou a ocitnout se v tváří tvář s lidmi, kteří jím hluboce opovrhují. Jako státnímu zaměstnanci mu bohužel nic jiného nezbývá a tak se vydává na cestu. Po ne docela příjemném letu ve vesmírné lodi přistává na planetě Solárii, na které je celkem pouhopouhých 20 000 obyvatel o které se starají dvě stě miliónů pozitronových robotů. Po přistání se Eliáš překvapivě setkává se svým robotickým kamarádem Deneelem a oba dva se začínají věnovat tomu, kvůli čemu sem přišli. Byla spáchaná vražda. Byl zavražděn jeden vysoce postavený občan a jediným široko okolo přítomným člověkem byla jeho manželka. De fakto místní bezpečnostní složky vědí, kdo „přestupek“ spáchal, ale zároveň ta osoba to udělat nemohla. Svým vyšetřováním se tedy dostali dle svých slov do slepé uličky a na scénu přichází pozemšťan.
Začíná napínavý a poučný příběh, na jehož konci dojde k nečekanému vyvrcholení. Eliáš si uvědomuje, že 3 zákony robotiky nejsou v určitých podmínkách dokonalé. A společnost, ať na uzavřené Zemi či v otevřeném vesmíru vždy směřuje jen k jednomu cíli. Je jen na ní, jak se k tomu v dalších desetiletí a století postaví. Konec knihy je tedy i takové morální zamyšlení nad společností, kde i když je známo řešení, přesto se společnost bude hnát stále za svými cíli, a to získat moc.
Issac Asimov nakonec svůj slib svým čtenářům splnil. Až v roce 1983 vydal třetí knihu o robotech, a to Roboti úsvitu.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

Nadechnout se (Coming up for air)
George Orwell
Pro edici Světová literatura Lidových novin vydalo nakl. Euromedia Group, 2005
ISBN 80-86938-25-5 (váz.)

Žánr : společenský román

Orwella jistě již na Čtenáři nemusím představovat, měli jsem tu možnost u knihy Barmské dny. Tehdy se spisovatel zaobíral britským koloniálním systémem, jehož byl v Barmě svědkem. Spolu s dalšími romány (1984, Farma zvířat) dokázal vzbudit hluboký zájem několika generací čtenářů, a získat tak pro sebe pevné postavení v obci moderní anglické i světové literatury. Orwell ale nebyl jen svědkem mezinárodně politického dění, ale i člověk s velkým citem pro všední realitu všedních lidí, se silným sociálním cítěním a smyslem pro kousavý humor. Ať už je to s Orwellem jak chce, téměř vždy psal o Anglii. Po přečtení čtyř, pěti jeho knih získá čtenář pozoruhodný přehled anglických sociálních dějin dvacátého století.

Orwellův poslední předválečný román „Nadechnout se“ je v rámci jeho tvorby poměrně málo známý. Důvody tohoto kritického a čtenářského opomenutí nejsou zcela jasné. Román totiž vzácně spojuje několik ústředních témat Orwellovy tvorby do jednoho mimořádně silného celku. Poskytuje zajímavý a nelítostný pohled na moderní svět očima hlavního hrdiny, který zde ztělesňuje průměrného člověka. Celý román přitom navozuje nostalgickou atmosféru, která v ostatních Orwellových dílech nemá obdobu. Hlavní postava George Bowling, jenž je zároveň vypravěčem románu, je typickým průměrným, téměř neviditelným a nevýznamným občanem londýnského předměstí doby předválečné. Hned na počátku knihy nám autor, nebo spíše sám George dává najevo, že si nesmíme moc vyskakovat. Je nám kolem čtyřicítky, umělé zuby, tlustá postava a rodina na krku. Bowling je fyzicky neatraktivní až ošklivý, bez okolků líčí i nejtrapnější pocity a příhody každodenního života. Zatím co příběh plynule ubíhá ku předu, my se dozvídáme mnoho z Bowlingova života. Určitou část knihy nám vypráví o svém dětství, jenž svými slovy popisuje jako něco nádherného, neměnného, vyplněné rybařením, četbou knih a klukovin. Toto období považuje za dobu, kdy doopravdy žil naplno, zároveň ale cítí, že se tento pocit už nikdy nevrátí.

Román „Nadechnout se“ vyšel poprvé v roce 1939. Příběh se z velké části také odehrává v tomtéž roce. Není tedy divu, že celý text charakterizuje těžká atmosféra připomínající klid před bouří. Sám Bowling prožil první světovou válku jakožto poddůstojník a docela humorně nás se svými zážitky seznamuje. O to víc pochmurněji očekává dny následující, kdy je válka s Hitlerem přede dveřmi. Rytmus každodenního života se mění – je narušován přelétávajícími letouny, nácvikem evakuace a prodejem plynových masek. Nevyhnutelnost války visí ve vzduchu a obecně vládne přesvědčení, že nic nebude jako dříve. Určitá nostalgie v knize má dvě roviny. Ta první, ve které hlavní hrdina vzpomíná na své dětství a jenž pak musí nakonec přiznat, že minulost, ač příjemnou, již nejde vrátit zpět. Ve druhé rovině se Bowling obává nadcházejících roků a dochází ke smutnému poznání, že i ta jeho docela průměrná a klidná přítomnost je již v nenávratnu a blíží se časy jiné, horší.

V kostce je celá tato kniha o tom, jak se George po notné rekapitulaci svého života rozhoduje, že všeho nechá a udělá si neplánovanou a tajnou dovolenou do rodného kraje. Tu vykonává s nadějí, že se opět vrátí tam, kde to tak dobře zná a kde prožíval mnoho dobrých let, např. při jeho největším koníčku – rybolovu. Celý tento jeho návrat „do minulosti“ se pak následně komicky odvíjí až do jeho procitnutí a navrátivší do kruté reality. Jak jsem sám poznal, kniha je až překvapivě přívětivá a zábavná, i když více jak šedesát let stará, pořád z ní dýchá přítomnost. Myslím si, že takový návrat, jaký uskutečnil George Bowling, by rádo uskutečnilo nemálo z nás, i když se bojíme toho, že by to nedopadlo tak jak si přejeme.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

Nadace (Foundation)
Isaac Asimov
Nakladatelství Mladá fronta, 2001
ISBN 80-204-0931-9 (brož.)

Žánr : sci-fi

Rozhodl jsem se, že čtenářům přiblížím jedno z veleděl Asimova génia, a to Nadaci (Foundation). Pro tápající rád doplním, že Isaac Asimov začal ve svých raných spisovatelských letech povídkami, mezi nimiž se nacházeli také ty o Robotech. Slovo „robot“ převzal od bratrů Čapkových, pro své příběhy vymyslel a uzákonil tři zákony robotiky, které se pak pro roboty jako takové staly universálami. Napsal celkem dvaatřicet povídek o robotech v nichž formuloval své zákony robotiky, u nás jsme měli možnost číst například Já, robot. Následně navázal čtyřmi knihami s detektivními příběhy o věčně mladém robotovy R. Daneel a jeho příteli detektiva Eliáše Baley. Na konci této tetralogie byl stanoven nultý zákon robotiky : „Robot nesmí ublížit lidstvu, nebo nechat dopustit, aby mu bylo ublíženo“. Asimov byl velice plodným spisovatelem, počet všech jeho prací se počítá kolem patnácti set, mezi nimiž je také další velká galaktická sága – NADACE.

Šest knih zabývajících se historií lidstva v budoucnu. Po dvanáct tisíciletí lidstvo expandovalo do celé galaxie, na bezpočet hvězdných systémů a ještě více planet. Galaktická říše je opravdu obrovská, mocná a bohatá. Po mnoha století prosperuje a straní se vážnějších konfliktů, ale jen do počátku éry Nadace. Tento rozsáhlý celek se skládá z Nadace, Nadace a říše, Druhá nadace, Na hranicích Nadace, Nadace a Země a první, leč naposledy vydaná Předehra k Nadaci. V roce 1966 získal za tento cyklus literární cenu Hugo. Nesmíme také zapomenout na úplně poslední knihu této série, kterou je Vítězství Nadace od Brin David . Tuto závěrečnou pouť sice Asimov nenapsal, ale není o nic horší než předešlé kapitoly Nadace. Vítězství Nadace je klimaxem nejctižádostivějšího a nejúspěšnějšího podniku ve science-fiction konce minulého století. Podniku, který spustil sám Asimov - jako Hari Seldon - a určitě by se mu líbil.

Rád bych se tu zmínil o spisovatelovu záměru zdokumentovat ve svých knihách lidstvo od naší současnosti až po dalekou budoucnost. Začalo to Roboty, končí Nadací. Téměř veškeré své romány a příběhy píše takovým způsobem, že do sebe zapadají všechny spletitosti historie budoucnosti. Nádherný příklad je Nadace, ve které se čtenář opravdu hodně dozvídá, i když jak plyne příběh také tak plynou i celá staletí. Výjimkou je kniha Nemesis, ve které spisovatel na sklonku své tvorby vytvořil nový svět, který stál mimo ten jeho stávající.

Rok 11 988 – v galaxii se nachází zhruba pětadvacet miliónů obydlených planet a všechny do jedné jsou ve vazalském vztahu k Říši a její sídelní planetě Trantor. Na jedné z těchto planet Helikonu v sektoru Arktur se narodil chlapec jménem Hari Seldon. Tento klučina dostal do vínku netušené schopnosti, které budou mít vliv na osud celého lidstva. Stal se z něj geniální matematik a povznesl raný vědecký obor Psychohistorii do takové míry, že dokázal na základě důsledného pozorování a složitých matematických výpočtů analyzovat chování určité skupiny lidí a poté předpovídat jak se tato skupinka bude vyvíjet a chovat v budoucnu. Jelikož byl Seldon sám o sobě geniální, aplikoval psychohistorii na Galaktickou říši a zjistil, že celou galaxii čeká pomalí společenský a politický rozklad. Toto se samozřejmě přirozeně děje již několik století, ale v tak nepatrné míře, že to nikdo nemůže postřehnout. Zato Hari Seldon to dokázal a také zjistil, že po pádu galaxie přijde období chaosu, bezvládí a barbarství, které má trvat třicet tisíc let, neboť veškeré vědění lidstva se na začátku tohoto období jaksi vytratí, lidstvo se navrátí do temného „středověku“. Tohoto Seldon ale nehodlá dopustit a tak se rozhodne realizovat smělý plán, dlouhou a bolestnou éru barbarství chce minimalizovat na co nejkratší období. S největší pečlivostí vytvořil dvě vědecké kolonie, které nazval „Nadacemi“. Záměrně je umístil na opačné konce Galaxie. Jedna Nadace byla byla založena za plné účasti veřejnosti, existence další, Druhé Nadace, byla utajena. První Nadace má za úkol nashromáždit veškeré moudro, techniku a vědění galaxie a toto vše zdokumentovat do Galaktické kroniky. Jsou zde proto soustředěni vědci všech možných oborů, krom jednoho jediného. Toto vše Hari stíhá ještě za svého života, nakonec v míru a v klidu umírá na Trantoru.

Toto jen pro začátek, abych nadnesl to co nás všechno s Nadací čeká. Mimoto, že kniha Nadace popisuje samotný záměr Hariho Seldona, také dokumentuje prvních dvě stě let po jeho smrti formou povídek, jenž jsou čtyři, každá zabírá zhruba období padesáti let a v každé je jedna významná osobnost, která dokáže Seldonův plán pochopit a nechat ho jít svou cestou. Záměrně se nebudu více zmiňovat o jednotlivých povídkách, neboť to zde již nepatří a nechám to na vás. Nadace, celý cyklus Nadace je tak spletité, rozvinuté a nádherné dílo, že již nemám to srdce nadále pokračovat. Četl jsem jej dvakrát, napotřetí se s Vámi o něj podělím. Samotná Nadace má určitě své kouzlo, neboť je to začátek něčeho ..... většího, co bude pak následovat. Inu, počkejme si na další pokračování – Nadace a Říše.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

Mučená hvězda (Whipping star)
Frank Herbert
Nakladatelství Baronet, 2004
ISBN 80-7214-724-2 (váz.)

Žánr : sci-fi

Franka Herberta každý scifista jistě zná. Jeho DUNA patří mezi zlatý fond světové science fiction. Dnes mám před sebou jednu z jeho mnoha knih, jenž nese název Mučená hvězda ( Whipping Star ). Delší dobu se chystám na přečtení Duny, ale zatím jsem se k ní stále nedostal. Jelikož jsem od Herberta snad ještě nic nečetl, udělal jsem si takový menší průzkum a začetl se do jeho náhodně vybrané knihy. Jsem spokojen? Určitě ano, neboť tato kniha byla dozajista zajímavým čtením.

Prvně se trošku zorientujeme, kde že se to čtenář po otevření této dvou set stránkové knihy ocitá. Co se týče umístění ve vesmíru, tak se nejedná o naši galaxii, ale o nějakou jinou, pro nás neznámou a nedosažitelnou. Časově na tom taky nejsme špatně, příběh se odehrává někde ve velmi daleké budoucnosti. Ještě se musí čtenář seznámit s bytostmi, se kterýma přijde do styku. Tak předně by to měli býti lidé, kteří se po svých toulkách po vesmíru dostali až sem. A ten zbytek nemá smysl ani představovat, neboť jsou prostě jiní, různých tvarů a schopností. Spisovatel naštěstí nenechává čtenáře až tak tápat, s jistotou se dovídá, že se z počátku ocitá na planetě Přátelství v soustavě Sfich.

A teď do koho se vlastně vtělíme v tomto románu? Zplnomocněný sabotér Jorj X. McKie, senzitiv vládní agentury. V tuto chvíli pobývá na planetě svatebních cest Tutalsee, kde se rozvádí se svou čtyřiapadesátou manželkou. Znenadání je kontaktován svým kolegou z planety Přátelství, který mu oznamuje celkem důležitou zprávu, a to : „U Divizního Města, tady na planetě Přátelství, se včera v noci vynořil na břeh celebanský sféroid.“ Tato zpráva McKieho ohromila, neboť poslední dobou tajemní tvorové Calebanové, kteří zprostředkovávají okamžitý meziplanetární transport pro ostatní druhy senzitivních bytostí, se začínají pomalu a jistě vytrácet. A teď se z ničeho nic objeví sféroid, záhadné obydlí Calebana, osamoceno na břehu jezera a nechráněno. McKie se proto okamžitě vydává skrze transportál ( podivně zvaný Oko ) na cestu dlouhou 200 000 světelných let na planetu Přátelství, kterou zvládá za několik vteřin.

Zde začíná obdivuhodný a tajemný příběh za záchranu všech senzitivů ve vesmíru. Pilířem tohoto příběhu je samotné setkání McKieho s posledním Calebanem zvaným Fanny Mae. McKie a jeho spolupracovník Alichino Furuneo se ocitají uvnitř sféroidu a seznamují se s podivnou a tajemnou bytostí, jenž nemá hmotnou životní podobu a oběma se zjevuje v podobě lžícovitého tvaru. Toto setkání považuji za nejzajímavější částí knihy, neboť se čtenář ocitá tváří v tvář neznámé životní formě a začíná s ní komunikovat, objevovat její tajemství a utrpení. Pro McKieho to není lehká záležitost, neboť samotná komunikace klade mezi něho a Fanny Mae nemalé překážky. Caleban vlastně nemluví, jen vysílá své myšlenky. V knize mne zaujala pasáž, ve které se McKie a Caleban seznamují: Uvnitř sféroidu zachytil McKie dojem pohybu vycházející ze lžícovité nádoby. Najednou si uvědomil, že je v přítomnosti Calebana. „Jsem... ehm, Jorj X. McKie, Úřad pro sabotáž,“ představil se. Ve lžíci se cosi pohnulo a vzápětí za tímto pohybem následoval dojem vyzářené myšlenky: „Seznamuji se s tebou.“

Větší část příběhu se odehrává ve sféroidu. Neobvyklá náklonnost Fanny Mae k sabotéru rozplétá nevyhnutelnou budoucnost všech senzitivů a tím pádem zánik celé civilizace. McKie musí za každou cenu zvrátit tuto současnou situaci, najít trýznitele posledního Calebana a dostat se na takovou úroveň v komunikaci s Fanny Mae, aby pochopil proč se toto všechno děje.

Tento román je vlastně detektivka navlečená do sci-fi kabátku, okořeněná bizardními postavami, zajímavou zápletkou, nádechem romantiky a překvapující pointou. Tento druh románu se dobře čte, nezahlcuje čtenáře přebytečnými informacemi a jde přímo k věci. Z počátku bude trošku překvapující, jak si spisovatel s čtenářem zahrává, dosazuje ho do neznámého světa, kde lidé pospolu žijí s dalšími bytostmi vesmíru, např. s divnými tvory smrkovitého tvaru, jenž si říkají Taprisioti. Přesto si myslím, že touto knihou dokáže Frank Herbert čtenáře pořádně upoutat a závěr knihy to jen dokazuje. Kdo jsou vlastně Calebanové? Překvapující!

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

TOPlist