Pro hledání na stránce stiskněte Ctrl+F

Marian Gallo
alias Silver
Provozovatel serveru Čtenář - literatura pro všechny odkud jsou následující recenze převzaty:
od dalších autorů

Titulní strana HINT

Minulost napříč budoucností (Past through tomorrow)
Robert Anson Heinlein
Nakladatelství Classic And, 1996
ISBN 80-85782-61-8 (brož.)

Žánr : sci-fi

Zde, v tomto jedinečném a velkolepém svazku, naleznete 20 povídek, novel i románů, které spolu s Metuzalémovými dětmi tvoří kompletní slavnou Heinleinovu historii budoucnosti – bohatou a realistickou konstrukci příštího osudu lidstva, která je mnoha znalci považována za mistrovo největší dílo – i pravděpodobnou předpověď toho, co nás čeká.

Píše se rok 1967 a admirál na penzi jménem Robert A. Heinlein okopává svou zahrádku v kalifornském Carmelu. Roku 1929 obdržel důstojnický diplom a druhou světovou válku prožil ve službě u válečného námořnictva. Několik let studoval letecké inženýrství a pak se stal podílníkem skromné elektronické firmy S výjimkou jeho sousedů, přátel z námořnictva a obchodních společníků o něm nikdo nikdy neslyšel. Je to dost pravděpodobný příběh, ale nikoliv pravdivý. To, co se přihodilo doopravdy, je pravděpodobné mnohem méně : šest let po vystudování Námořní akademie, během služby na torpédoborci, onemocněl Heinlein tuberkulózou. Několik dalších let strávil na lůžku a ve dvaceti sedmi letech byl poslán do výslužby.

Stejně jako souchotinář Robert Louis Stevenson či jako Mark Twain, jehož kariéru říčního lodivoda přetrhla válka, i Heinlein se uchýlil k psaní takřka náhodou a z donucení, protože nemohl vést tak aktivní život, jaký by si přál. Odříznut od námořnictva a životního kursu, který by jej dovedl mezi růžové záhony v Carmelu, začal postgraduálně studovat fyziku a matematiku, aby tak naplnil dávný sen stát se astronomem, ale chabé zdraví jej opět přinutilo své úsilí vzdát. Zkusil štěstí při těžbě stříbra a v obchodě s nemovitostmi, ale bez valného úspěchu. Pak jednoho dne roku 1939 narazil v časopise na soutěž o nejlepší amatérskou povídku. Heinlein napsal povídku a nazval jí „Linie života“.Povídka uspěla a vydavatel si od něj objednal další. Heinleinovou reakcí bylo : „Jak dlouho už tohle existuje? A proč mi to dosud nikdo neřekl?“ Od té doby strávil psaním a nemusel se již živit jiným způsobem.

Sbírka povídek Minulost napříč budoucností začíná právě spisovatelovou prvotinou – Linie života. Příběh dosazen do první poloviny dvacátého století vypráví o uzavřené společnosti vědců, kteří nechtějí přijmout nové myšlenky a nové objevy. Tady začíná Heinleinova historie lidstva.

Povídky jsou seřazeny chronologicky tak, že celou knihou proplouváme skrz naši blízkou minulost až po dalekou budoucnost. Vývoj lidské společnosti, její technický pokrok, to vše je bravurně popsáno slovy účastníky daného příběhu. Jsou to většinou obyčejní lidé, nikterak výjimeční, kteří zrovna žijí v dané době a vypořádávají se s nástrahami a útrapami lidské společnosti.

V době, kdy tuto knihu psal, naše technika nebyla ještě na tak vyspělé úrovni a lety na Měsíc byli v pionýrských začátcích. Přesto dokázal v knize vymyslet raketový pohon, jaderný pohon, první let na Měsíc a spojené technické problémy. Osídlení Měsíce a poté i naší Sluneční soustavy. Zabývá se i samotnou společností, s problémy úzce spjatými její vysokou vyspělou technickou úrovní. Její úpadek trvající několik desetiletí, revoluci a nastolení nového řádu.

Čtenáři, kteří tuto knihu četli v sedmdesátých letech, si zřejmě při četbě mohli myslet, že toto je nejpravděpodobnější obraz naší budoucnosti. Ale roky plynuly a dnes, po více jak třiceti letech se změnilo jen pramálo. Měsíc sice dobyt, ale dále nevyužíván a naše pozemská společnost má co dělat, aby se vypořádala s „vnitřními“ záležitostmi. Chudoba, hladomor, terorizmus, znečišťování přírody a mocenské boje. Vesmír a vše s tím spojené a pro nás až příliš daleká budoucnost.

Doba, ve které psal Heinlein tuto knihu byla přece jen bohatá na vynálezy a vidinami na růžové zítřky. Tehdy se zdálo, že Vesmír je přede dveřmi a nic nebrání tomu, aby do padesáti let byli lety do Vesmíru běžné. Ale nic není tak jednoduché a já osobně bych dobu, kdy bude velký rozmach letů do vesmírů, zařadil na konec 21 století.

Touto knihou si spisovatel připravil živnou půdu pro legendárního Lazaruse Longa a jeho Metuzalémovy děti. Přece jen, Lazar je postava, která žila a byla svědkem přeměny lidstva od začátku 20 století až po dalekou budoucnost v dalších následujících 400 letech. Tedy abych se vyjádřil přesně, dodnes nikdo nemůže odhadnout, jak vlastně tento výjimečný člověk žil.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

Konec Věčnosti (End of eternity)
Isaac Asimov
Nakladatelství Albatros, 2002
ISBN 80-00-01059-3 (brož.)

Žánr : sci-fi

Pojďme se představit hlavního hrdinu tohoto románu. Andrew Harlan, věk kolem třicítky, narozen v 95. století, pracovní zařazení – Provozní technik. Současné bydliště kdesi v útulném bytě v 575. století. V současnosti se připravuje na služební cestu do 2456. století. Jako patnáctiletého chlapce si ho lidé z Času vybrali jako jedince, který je schopen zastávat důležité pracovní místo. A tak ho odvedli od rodiny, od přátel a již nikdy se s nimi nemohl setkat.

Kdysi dávno lidé přišli na způsob, jak si osvojit cestování časem. Byla to docela komplikovaná technologie a několik desítek století trvalo její zavedení do praxe. Zprvu tento „dopravní prostředek“ využívali k přenášení hmotných věcí, jako potravin, zeminy, plodin z dob, kdy těchto bylo dostatek, tam kde jej nutně potřebovali. Brzy se lidé cestující časem odpoutali od normální společnosti a během několika století byli lidskou veřejností zapomenuti. Jak léta ubíhala, zbyly po nich jen legendy a báje. Naopak lidé v „čase“ nelenili a záhy zjistili, že cestování časem mohou využívat i jinak, a to tím, že mohou lehce pozměnit lidské dějiny. Někde hrozila atomová válka, lidé v „čase“ zasáhli např. tím, že vědci, který měl vynalézt atomový reaktor, přesunuli jeho poznámky na jiné místo. V pravý okamžik vstoupil jeden z nich do reálného času, věc přesunul a zase zmizel. Vědec své důležité poznámky nenašel a tak k dalšímu vývoji nedošlo.

Vznikla „Věčnost.“

Dnes, v 575. století se lidé ve věčnosti člení na několik pracovních skupit. Začátečníci se učí ve škole o základech přesunu v čase, dějiny, matematiku a jsou pak vybíráni do svého dalšího povolání. Údržbáři se starají o údržbu celého systému, o úklid, opravy, stravování apod. Pozorovatelé jsou vysíláni do krizových období v reálném čase, kde tráví pár týdnů a pozorují co se v okolí děje. Sepisují zprávy. Analytici a psychologové tyto zprávy rozebírají a rozhodují, jestli má být změna uskutečněna, či ne. Analytici zároveň sledují tok času v minulosti i budoucnosti a hledají anomálie, což jest války, drogy, vynálezy a technický pokrok, který by vedl k nepříjemnostem. Pokud se taková anomálie naskytne, je do té doby vyslán pozorovatel. Provozní technici jsou ti lidé ve Věčnosti, kteří pak v určitou sekundu v reálném čase dorazí na místo a uskuteční změnu. Přesunou věc, zničí nebo ji zabaví. Od okamžiku uskutečnění změny se změní i budoucnost všech v reálném čase.

Na první pohled se kniha zdá velice zamotaná, zmateně se o tom píše. Ono také několik prvních desítek stránek jsou docela nechápavými. Od prvního okamžiku jsme vrhnuti do světa, který představuje čas. Věčnost, to je určité společenství odborníků, kteří drží ochranou stráž nad lidstvem. Než si na tento svět čtenář zvykne, musí se knihou prokousat.

Věčnost prakticky řídí osudy lidstva na planetě Zemi. Sleduje vývoj od raných století až po daleká 7000 století. Vše ve jménu pohodlí a bezpečí lidstva. Toto si také Harlan uvědomuje a postupně zjišťuje, že Věčnost musí skončit. Ač je celý svůj život jako příslušník Věčnosti silně odhodlaný pracovník s tvrdou morálkou a zcela odhodlán věci, jednoho dne se zamiluje do dívky z reálného času a vše se pro něj změní.

Chtěl bych tuto nepovedenou recenzi zakončit trošku lepším způsobem. Pokud máte toto literární téma rádi, určitě si knihu sežeňte. Mohu říci, že kniha Konec Věčnosti je jeden z vrcholů Asimovova díla, je jeden z nejlepších románů v dějinách.
Asimov touto knihou opět povznesl science fiction literaturu. Dokázal popsat kompletní svět od dob 20 století až po nedosažitelnou budoucnost někdy kolem 12000 století. Je to ohromné časové období, ve kterém se pohybuje v několika okamžicích. Podrobně popisuje život a organizaci Věčnosti a jejich činnosti pro lidstvo. Zaobírá se filozofickými otázkami o lidstvu a jeho vývoji a ke konci všeho si dovoluje parádní rozuzlení, vysvětlení a zakončení příběhu. Lidstvo může konečně završit svůj osud.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

Prokletí Salemu (Salem’s Lot)
Stephen King
Nakladatelství Laser, 1994
ISBN 80-85601-70-2 (váz.)

Žánr : horror

O Kingovy je známo, že některé jeho romány mají své podobnosti. Ani ne tak dějem, jako prostředím. Například mohu jmenovat Nezbytné věci a Tommy Knockeři. Nezajímavé maloměstečko a jeho stálí obyvatelé, kteří se k cizincům chovají odpudivě až nevraživě. Toto městečko si po několik desítek let žije svým poklidným, nezajímavým životem, do té doby, než se něco nepatrného stane….. a svůj měšťácký život končí katastrofou. Lidé mizejí, umírají, mění se. Máme tu dva romány tímto podobné. Rád bych přidal i třetí – Prokletí Salemu.

Jak jsem napověděl, Salem ´s Lot je malé městečko východně od Cumberlandu a dvacet mil na sever od Portlandu. Není to první město v dějinách Ameriky, které náhle osiřelo a zpustlo, a pravděpodobně nebude ani poslední, ale tohle patří k nejpodivnějším.

Ben Maers jako malý chlapec zažil v Salemu několik let pěkného dětství, až na jednu ošklivou příhodu ve starém Marstenově domě. Tehdy se poprvé v životě setkal s něčím, co ho svým způsobem poskvrnilo po zbytek života. Po velkém požáru Salem opustil, vystudoval školy a začal se životem protloukat jako spisovatel. Po několika letech se odhodlal znovu vrátil do Salemu, aby zde napsal svou další novou knihu.

Čím blíže se k městečku blíží, tím více má pocit, že zlo, které tehdy v Marstenově domě potkal, stále vzhlíží ze svého úkrytu. Benovým příjezdem se začíná odvíjet příběh mladíka, který se setkává s místy svého mládí. Během několika prvních dnů se stačí zamilovat do místní dívky, seznámí se s několika zajímavými místními lidmi, a denně pracuje na své knize. Jak se příběh rozvíjí, překvapivě přichází na to, co se v Salemu začne odehrávat a rozhodne se radikálně zasáhnout. Naneštěstí nebude sám, kdo proti nové podobě Zla bude stát.

Rád bych zde rozebral tento román po stránce napětí. Tak jako v jiných románech i v tomto dělá Stephen King podle mne svou obvyklou chybu. Velice přesně a živě vylíčí nejen stěžejní postavy, ale také i ty vedlejší. Popisuje každodenní chod městečka, jeho historii. Každé postavě věnuje aspoň několik stránek. Čtenář se tímto pořádně dostává do varu. Postupně začíná přidávat do svého kotlíku špetku strachu a napětí. Někdo umře, pohřeb na městském hřbitově, znetvořená zvířata. Já sám jsem měl velice nepříjemný pocit při čtení určitých pasáží, jak se říká, krev mi tuhla v žilách a můj údiv neměl konce. Toto čekám od horroru mistra Kinga. Jako např. když se v Pavučině snů objeví McCarthy s hadem ve střevech, který se pomalounku dostává na denní světlo. Prokletí Salemu je dle tohoto měřítka dobrá kniha, ale jen po určitou část. Jak je někdy u Kinga zvykem, občas nezvládne poslední třetinu knihy a i samotné zakončení. Většinu knihy se čtenář baví, má strach a jen očekává, jak bude příběh pokračovat dál. A poté přichází okamžik, jakoby King poznal, že překonal hranici rozmanitého a napínavého příběhu, který rozvíjel a ohnivě živil, a jednoduše se rozhodl přejít do pianina a postupně příběh nějak zakončit. A bohužel to bere tou nejkratší a nejjednodušší cestou. Tímto nechci říkat, že kniha a její samotný konec není dobrý, mně se líbila a byl jsem napnut až do konce, ale přece jen první dvě třetiny byli lepší než poslední. Velice rychle městečko svůj život vzdává bez boje a stěžejní postavy jen bezradně přihlížejí. Neodehrává se žádné postupné gradování až do, dle mého skromného přání, bombastického vyvrcholení. Během dvou dnů King nechá povraždit celé městečko a Hrdinům nechává jen malí prostor pro reakčnost. Pak vezme nůžky a všechno utne k uspokojivému konci.
Jako by Kingovi nestačilo pětiset stránek knihy, jako by nedokázal nahustit do těchto stránek vše, co by chtěl. Jen si vzpomeňte na démonické TO.

Ke konci příběhu mne zaujala ještě jedna věc. Spisovatel nechal uprchnout z oblasti člověka, který směřoval autobusem do New Yorku. Tento člověk byl kněz, který se správně rozhodl opustit Salem (potápějící se loď) poté, co ho odmítnul jeho zaměstnavatel vpustit do kostela. Trošku mne štve, že jsem se z knihy nedozvěděl co se s tímto knězem pak stalo, jestli do New Yorku dorazil a co tam prováděl. Ale to si asi každý pak velice lehce domyslí.

Záměrně jsem neprozradil, co se vlastně v Salemu děje a proč dopadl tak, jak dopadl. Zjistěte si to sami. Ale zaručeně prvních sto stran vám téměř nic nenapoví. Jen bych ti čtenáři ještě poradil – před započtením četby se hluboce nadechni, protože později na to prostě zapomeneš.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

Nezbytné věci (Needful things)
Stephen King
Nakladatelství Beta, 2005
ISBN 80-7306-182-1 (váz.)

Žánr : horror

Vítejte zpátky v Castle Rocku, malém městečku ve státě Maine. Vzpomínáte si ještě? Je to už dvanáct let co tu sloužil dopravní strážník Frank Dodd, který se zbláznil a vykuchal pár ženských, či osud malého Tada Trentona a postaršího bernardýna Cujo, a nebo letní chata u jezera, místní šerif Alan Pangborn a podivná záležitost se spisovatelem Tadem Beaumontem. Díky mistru horroru a thrilleru známe Caste Rock celkem dobře, Stephen King seznámil s tímto městečkem své čtenáře natolik, že nemálo z nich si tam jistě udělali takový menší nedělní výlet a nasáli atmosféru těch příběhů, kterými byli svědky. Castle Rock je prostě hezké a klidné místo, kde lze žít a vyrůstat, jak je to konečně i napsané na té tabuli, která je na příjezdu do města. Zdá se, že Castle Rock je ukázkou průměrného a nenápadného městečka spojených států, ale my víme své, my to víme, že to obyvatelé Severní Ameriky nemají až tak růžové, jak se všude jinde povídá, rozhodně to jednoduchý život není a bude hůř, schyluje se k bouřce.

Jak již jistě někdo tuší, příběh knihy Nezbytné věci se odehrává výhradně v Caste Rocku. Přichází říjen, pro některé obyvatele nejkrásnější období v roce. Letňáci již odjeli ze svých letních sídel u jezera a vrátili se do New Yorku a Massachusetts, místní život se opět vrací do poklidných kolejí a v ulici Main Street se chystá otevření nového obchůdku Nezbytné věci. Téměř měsíc trvaly stavební úpravy bývalého sídla realitní a pojišťovací firmy Western Maine. Před dvěma týdny se na průčelí výkladu objevila cedule s nápisem : „Brzy zahájíme prodej! Nezbytné věci, obchod, jaký tu ještě nebyl. Nebudete věřit vlastním očím!“ Ano, tento obchod se bude v lecčem lišit od jiných, i třeba tím, že před ním je přidělán nádherný zelený baldachýn. Na malém městě představuje otevření každého nového obchodu velkou slávu. Pro Briana Ruska to zase nepředstavovalo tak velkou událost jako pro některé jiné lidi – jako například pro jeho matku. Ale přesto se tento jedenáctiletý klučina stal prvním zákazníkem neobyčejně fascinujícího majitele obchodu, kterým je pan Leland Gaunt a koupil si snad tu nejbáječnější věc na světě. Brian byl vášnivým sběratelem baseballových karet, které si za pár drobných kupoval a nebo vyměňoval se svými kamarády. A dnes, začátkem října dostává Brian Rusk do ruky jednu takovou kartu od pana Gaunta. Byl to Sandy Koufax, byla to karta ze žvýkaček značky Topps z roku 1956 s věnováním. A byla to ta nejúžasnější karta na světě jakou kdy kdo viděl. Brian jako ve snách opouští obchod Nezbytné věci a pádí k domovu s kartou Sandyho Koufaxe v kapse, o necelý dolar chudší a se slibem, že někomu provede takovou menší legrácku.

Živnost pana Gaunta je připravena na slušný a úspěšný start. V obchůdku se nachází několik na první pohled nezajímavých předmětů, avšak na ten druhý je zde snad pro každého zákazníka něco, co prostě nemůže odmítnout. Přičemž cena za toto zboží se skládá ze dvou částí, a to peněžní a naturální. „Tato věc bude tvá, ale musíš vykonat ještě něco, takovou malinkou legrácku jedné paní“. A jelikož pan Gaunt má takové neuvěřitelně zajímavé, hluboké a uhrančivé oči, není žádné odpovědi než ANO. Během krátké doby po městě pobíhají spokojení zákazníci Nezbytných věcí, kteří musí něco udělat, něco splatit …

Z počátku knihy je patrné, že příběh je rozdělen do dvou rovin. Ta první seznamuje čtenáře s obchodem Nezbytné věci, hlavně s jejím majitelem. Druhá příběhová linie se věnuje každodennímu životu ve městě, představuje jednotlivé postavy, které budou mít v průběhu knihy nemalou roli a také popisuje hlavního hrdinu, muže zákona a jezdce na bílém koni – šerifa Alana Pangborna. Pojďme si o něm v krátkosti říci pár slov. Místní šerif Alan Pangborn převzal místo po Georgovi Bannermanovi, který před lety podlehl útoku jednoho vzteklého čokla. Alan ještě netuší, že za pár dní se jeho život obrátí vzhůru nohama, zatím řeší své vlastní osobní i pracovní problémy. Stále musí myslet na manželku a syna, kteří zemřeli při nešťastné autonehodě, řeší spor katolíků a baptistů, stále je ve sváru s prvním městským radním a prožívá krušné období se svou novou láskou. I on si všiml nově otevřeného obchůdku, ale prozatím ho nestihne navštívit. Nepozdraví pana Lelanda Gaunta ani později, hlavně díky plodům Gauntovi rozjíždějící se živnosti. A tak zatím co pan Gaunt se svým vyšperkovaným obchodním nadáním kočíruje obyvatele městečka, musí Alan Pangborn řešit nově vyskytující se situace ve svém městě, počínaje potyčkami, rvačkami a konče dvěma zakrvácenými a pobodanými ženskými těly. Zatím to ale všechno ještě jde, má kontrolu nad situací, jeho přítelkyně se s ním stále baví a venku panuje nádherné říjnové počasí. Ovšem to ještě ani on, ani nikdo jiný netuší co všechno má přijít, tedy snad kromě jedné postarší osoby.

Už jsme si o příběhu knihy řekli dost, pojďme si pohovořit, jak se tato kniha čte. Musím uznat, že se King opět předvedl a napsal další bestseller. Tato kniha je po celém světě velice chválená, čtená a prodávaná, velkou měrou je to dané hlavně tím, že mistr King opět dokázal zaujmout, překvapit a přišpendlit čtenáře u každé stránky. Není to jen tím, že dokáže vyprávěním vcucnout ubohého čtoucího do každé příběhově důležité postavy, vcítit se do ní a třebas jí i fandit. Kniha nabízí samozřejmě i více, atmosféru Castle Rocku již řídí vynalézavý obchodník, napětí až do poslední stránky, ukazuje temné stránky chamtivého vlastnictví věcí, nezbytných věcí, předvádí napjaté sousedské vztahy v plné absurdní kráse. Kniha je prosátá notnou dávkou tajemna, hysterie, strachu a horroru. Nezbytné věci je jedna z mála knih, ve kterých zlo neprohraje, naopak po celou knihu vítězí a bere si do svých temných pařátů desítky nevinných obětí, dětí, žen a mužů. A jak to občas s oblibou říkám, přečtěte si tuto knihu. Kdo zná Kinga, tato kniha je jeho další zastávkou. A ti ostatní? Výborný start jak poznat tohoto spisovatele.

A teď přichází na řadu oslava obdivuhodné postavy této knihy. Pan Leland Gaunt, kdo to vlastně je, odkud přišel? Je zajímavé postupně se dozvídat, že to není obchodník jako každý jiný. Tento mazaný obchodníček má vyšší cíle než-li kapsu plnou dolarových bankovek. Je zážitkem být přítomen při jeho obchodních jednání, přesvědčovacích metodách a chvílích, kdy si vzpomíná na dřívější časy, které zažil a které byly tak jednoduché a nekomplikované. Najmutí pomocníka Esa Merrilla a jeho pracovní náplň je přinejmenším pěkné počteníčko a konečně prodejní akce s názvem : „Automatická pistole pro každého“ je vyvrcholením jeho obchodní činnosti. Je to hrdina dnešního obchodního světa, kdy přežijí jen ti s ostrými lokty. Ptám se ale stále, kde se tady vzal? Jistě to samozřejmě nevím, ale típek jeho ražení musel uprchnout ze světa Temné věže, kde byl nenáviděn a přehlížen, tady zakořenil, pořídil si vozík, osla, pár dřevěných předmětů a rozjel se po krajině ...

Každopádně při nakupování buďme obezřetní. Ve městě kde bydlím, tak tady se asi před rokem také otevřel jeden obchod, majitel ho pojmenoval „Nezbytné věci“ a prodává tam různé hejblata. Samozřejmě že jsem tam zašel, pro jistotu ale nic nekoupil a při odchodu jsem prodavači pochválil zboží : „Máte to tady docela pěkně a vkusně zařízené, ale nic pro mne, já Vás totiž znám, já čtu Kinga!“

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

Job : Komedie spravedlnosti (Job: A Comedy of Justice)
Robert Anson Heinlein
Nakladatelství Laser, 1993
ISBN 80-85601-49-4 (váz.)

Žánr : sci-fi

Jak bych jen začal….. Mám před sebou knihu, která se řadí mezi science fiction. Sám název mnoho nenapoví, tak se pojďme na knihu podívat trošku blíže. Samotný začátek napoví, že budeme mít co do činění s přenosy mezi různými dimenzemi našeho světa. Hlavní postava knihy Alexander Hergensheimer tráví svou zasloužilou dovolenou. Vystudoval teologickou školu a nyní je ortodoxním členem Sjednocené církve. V jeho světě, datoval bych ho do třicátých let dvacátého století, létají honosné vzducholodě Zeppelin, moře brázdí rychlé a přepychové motorové lodě. Alexander si pro svou dovolenou vybral cestu po Polynéských ostrovech. Na jedním z nich se zúčastní podívané, při které domorodci pochodují bosi skrz rozsáhlé ohniště. Se svými kolegy se vsadí o pár dolarů, že toto ohniště přejde také. Jakmile úspěšně bosýma nohama ohniště prošel, svět se změnil, ale to Alexander pozná až po příjezdu na molo, kde kotví jeho přepravní motorová loď Konge Knut. Na tom samém místě ale taková loď není. Místo ní zde stála obrovská loď se čtyřmi komíny na páru. Po vstupu na palubu, aniž by se nějak představil, ho začali automaticky oslovovat jménem Alec Graham.

Svět se hnul, vše se změnilo, jen Alexander zůstal stejný. Od této chvíle se začíná odvíjet bláznivý, z části i romantický příběh, kdy Alexander (Alec Graham) nedobrovolně se svou novou přítelkyní Margrethe projde několika různými světy. Jednou je na lodi, plaví se po moři, užívá alkoholu a hojnosti jídla, v kapse několik tisíc dolarů. V dalším okamžiku se ocitá v roly trosečníka plavícího se na hladině moře a čekající na záchranu. Jelikož ve světě, kde se seznámil s Margaret neznají žádné létající stroje, letadla či vzducholodě, očekávají že je zachrání nějaká loď. Osud si na ně přichystal první z několika mnoha překvapení, ve vzduchu se objeví letadla. A tak to pokračuje několik týdnů. V jednom světe se usadí a jednoho rána se probudí bez finančních prostředků v jiném světě. Večer šli spát do svého pokoje, ráno se probouzí ve chlívku, okolní budovy se změnily, lidé jsou jiní, historie nového světa je jiná a i peníze jsou jinak označeny.

Alec si začíná tyto události vykládat v náboženských souvislostech a kniha dostává nádech příručky pro kněze. Očekává každým dnem Apokalypsu a pokouší se přesvědčit svou přítelkyni, aby se na ni po duchovní stránce připravila. A až Soudný den nadejde, bude přesvědčen, že oba dva se setkají na stejném místě. Navzájem se hodně milují, ale každým dnem postupují riziko, že pokud nebudou v den změny světa blízko sebe, tak se Alec ocitne v dalším světě sám.

Spisovatel bravurně skloubil science fiction s náboženstvím. Možná Vás bude ze začátku štvát, že do knihy bylo vloženo tolik z náboženství, ale ke konci se jistě budete bavit.
Ocitneme se v Nebi i v Pekle. Autor knihy nádherně vymyslel, jak to v Nebi má fungovat. Přečtěte si to sami a budete mile překvapeni. Já osobně bych si radši vybral peklo J.

Co říci závěrem? Je mnoho science fiction knih, které se zabývají různými tématy. Tato je o lásce, o lidské důstojnosti a snaze přežít a konečně vysvětluje po svém původ náboženství, kdo je kdo na Nebi i v Pekle. Pokud by jste se to chtěli dozvědět, tak po této knize sáhněte. Mě osobně se líbila. Můj bratr nijak neholduje knihami žánru sci-fi, ale jakmile se do této náhodně začetl, nespustil z ní oči a na konci my jen odpověděl : „Docela zajímavé.“

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

Jméno růže (Nome della rosa)
Umberto Eco
Nakladatelství Český klub, 2005
ISBN 80-85637-88-X (váz.)

Žánr : historický román

Jednoho slunného dne jsem zašel do knihkupectví s úmyslem vybrat si cokoliv, co má více jak čtyři sta stránek a za účelem knihu pročítat po kouscích během prázdnin. Náhodná volba padla na tuto detektivku ze čtrnáctého století. Nezvykle po několika týdnech dočteno, pojďme se na ni tedy podívat z bližší vzdálenosti. Umberto Eco býti narozen v roce 1932 v piemontské Alessandrii. Vystudoval filozofii v Turíně, na fakultě architektury v Miláně přednášel estetiku, pracoval jako novinář, nakladatelský pracovník a proslul jako jeden z nejvzdělanějších, nejrafinovanějších a nejvýznamnějších evropských spisovatelů poslední doby. Jeho první beletristické dílo, román Jméno růže (Il nome della rosa) si okamžitě získalo srdce čtenářů nejen v Evropě, ale i ve Spojených státech. Není divu, Ecovi se podařilo napsat historickou detektivku, v níž využil své hluboké teoretické a odborné znalosti.

Jméno růže - kniha populární i v mém okolí, ať film či ji samotnou zná snad každý. Filmovou verzi knihy jsem vyděl už dávno, a tak jsem byl potěšen, že jsem na tento román narazil, byť to mohlo býti i dříve, a naplno mohl nasát ponurou a tajemnou atmosféru opatství. Z počátku byla pro mne kniha nesrozumitelná, plna latinských, řeckých a jiných cizojazyčných průpovídek a náboženských, teologických myšlenek, jenž ostatně budou čtenáře „pronásledovat“ po celou knihu. Ale jak to již bývá, jakmile se naplno vnořím do příběhu, cítím se v knize již útulněji.
Ale pojďme pěkně od počátku. Kniha začíná zajímavou a poučnou autorovou předmluvou. Zde Eco vypráví, jak vznikl jeho příběh. Poté následuje Prolog, jenž má za úkol přeorientovat čtenáře z dvacátého prvního století do knižní přítomnosti, tedy do první poloviny století čtrnáctého. Mohu povědět, že našimi společníky se stávají mladičký novic Adson z benediktýnského kláštera v Melku a jeho učitel františkánský bratr Vilém z Baskervillu. Oba dva pak několik týdnů cestují skrze Itálii, aby pak dorazili do jednoho nejmenovaného opatství, ve kterém stráví sedm velmi zajímavých a napínavých dnů. .

Myslím si, že tato kniha je napsaná výborně, pojednává o prostředí, jenž nám jistě není až tak blízké, ale přesto psaná způsobem zajímavým a napínavým. Čtenář, fascinován srozumitelnou hloubkou spisovatelova pohledu, proniká po jeho boku do tajů teologie, filozofie i středověké politiky, do milostných vytržení, do víru hlubinných duchovních prozření i smyslné rozkoše, do tajů Aristotelovy Knihy smíchu, středověkých léčivých herbářů i jedů. Umberto Eco napsal knihu vášnivou , magickou, sdělnou i hlubokou. Nemá zde smysl popisovat příběh nějak moc do hloubky, nebo se věnovat některým myšlenkám, neboť v knize je toho řečeno velmi mnoho a nechám na čtenáři, aby si cestu proklestil sám..

Podle všeho příběh Adsona z Melku je napsán dle zkutečných událostí, ale už málokdo ví, do jaké míry. Jak sám Eco povídá, mnich Adson z Melku existoval a napsal určitý dokument, jenž popisoval osud opatství, o jehož jméně a umístění se záměrně zapomněl zmínit. A pokud v opatství doopravdy byla tak věhlasná a rozmanitá knihovna, jenž jistě byla ve své době snad nejcennějším pramenem literatury a vědění, pomaloučku a potichoučku nahromaděným, jejím zničením zmizelo nemálo klenotů. Avšak během celé lidské historie vinou přírodních nešvarů, válek, rabování či nedbalosti mizelo také nemálo hodnotných uměleckých děl. Dnes máme možnost obdivovat jen ty, která měla to štěstí a byla zachována. Ale zpět ku knize. .
Některým možná bude proti srsti to, že kniha je protkána mnoha křesťanskými a teologickými (s)myšlenkami, jimž zrovna moc neholdují. Ale vězte, jistě nebude na škodu pokud čtenář pozorně a poctivě přečte každý odstavec knihy, pak si může úsudek udělat jakýkoliv. Mne samotného zaujalo jen to, že mých kniha v očích vypráví o zkorumpovanosti a zkaženosti … ..

Tedy závěrem, kniha Jméno růže od Umberta Eca si jistě zaslouží své místečko v srdci literární obce a nikdo chybovat nebude, pokud si ji k svému srdci vezme.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

Jasné nebezpečí (Clear and present danger)
Tom Clancy
Nakladatelství BB art, 2002
ISBN 80-7257-877-4 (váz.)

Žánr : thriller

Tom Clancy bývá označován za mistra technothrilleru. Narodil se roku 1947 a nejprve pracoval jako pojišťovací agent - nicméně vždy snil o tom, že se stane spisovatelem. Když četl o sovětské lodi, která se potopila u břehů Švédska, inspirovalo ho to k napsání knihy Hon na ponorku. Poté, co ji prezident Ronald Reagan ohodnotil jako "skvělé čtení", se okamžitě stala bestsellerem. Následoval román Red Storm Rising, spekulující o hrozbě třetí světové války, či Patriot Games o teroristech z IRA. Klasickému špionážnímu žánru se autor věnoval v knize The Cardinal of the Kremlin, problematice drog pak v románu Jasné nebezpečí. Clancy se záhy stal uznávaným autorem a dokonce jakýmsi fenoménem, jeho knihy se po celém světě prodávají v mnohamilionových nákladech. Je pravidlem, že téměř všechny jeho knihy byly celkem úspěšně zfilmované.

Je těžké psát něco o knize, která se čte sama a je předurčena pro rychlé dočtení. Ten kdo nezná tohoto spisovatele a jeho styl psaní, vězte že knihy a příběhy jsou postaveny na kamenech amerického vojenského a výzvědného aparátu. Prezident spojených států, jeho poradci, Bílí dům, CIA, FBI, námořnictvo, námořní pěchota, průzkumné oddíly, speciální jednotky atd. Clancy realisticky a napínavě popíše jakéhokoliv státního zaměstnance spojených států (od sekretářky až po velitele letadlové lodě) a spolu s ním i jeho pracovní prostředí, taktiku, pracovní činnost… K tomu všemu dosadí chytlavý děj a zaplete vnitřní politiku a také i nepřátelské síly. Toto vše hodí do jedné knihy, dějově zestylizuje a naservíruje čtenáři. Pokaždé, když čtu takovou zajímavou knihu, občas si zalituji, že jsem nezůstal na vojně. Kdo ví, dnes jsem mohl být u speciálních jednotek...

O čem jasné nebezpečí vlastně je? Spojené státy mají problém s drogami, které na trh přicházejí hlavně z Panamy. Zde operuje několik drogových baronů a právě jim se pokusí CIA znepříjemnit život. Prezident Spojených států si v rok voleb přeje narušit drogovou cestu z problémové oblasti. A tak se začne připravovat několik operací, které tento cíl mají splnit. Více jak sedm set stránek knihy popisuje začátek, přípravu, průběh a ukončení těchto operací.

Je to klasický bestseller, kniha která se bude prodávat v milionech výtiscích. Ale literární hodnota této knihy není až tak moc valná. Přečíst, pobavit se a jít zase dál. To je můj názor. S knihou se pobaví jak nenáročný čtenář, tak i těžký harcovník. Od toho byla napsaná.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

Geraldova hra (Gerald’s game)
Stephen King
Nakladatelství Euromedia Group - Knižní klub
ISBN 80-242-0639-0 (váz.)

Žánr : horror

Tato kniha je od samého začátku zvláštní. Právě proto bych se nechtěl o této knize velice rozepisovat, přečtěte si ji. Geraldova hra napsaná v roce 1992 je psychologický horor, zavádí nás na osamocenou chatu u liduprázdného jezera ve státě Maine, kam si vyjel manželský pár Gerald a Jessie odpočinout a načerpat nových sil při jejich podivných sexuálních hrátkách.

Více bych nechtěl prozrazovat. Ale rád bych alespoň něco napověděl. Představte si tedy ženu před čtyřicítkou, jejího manžela a osamělou chatu u břehu jezera. Začátek rodinné idylky. Ovšem první stránky příběhu napovídají, že v tom bude něco jiného. Začíná se rozvíjet příběh plný hrůzy, děsu, odporné nechutnosti a notné dávky psychologie. Na 260 stránkách nám King připravil nevídané jeviště. Budeme se nacházet v téměř opuštěné chatě. Jedinými obyvateli po 30 hodin se stanou : pološílená a vysílená Jessie, mrtvý Gerald a vyhladovělý toulavý pes. A jistě si již domyslíte, co se v chatě při tomto obsazení bude odehrávat.

Neočekávejte strhující příběh, dějové zvraty a velkolepé konce. Toto je komorní příběh, který celý prožijeme s jednou živou lidskou bytostí. Budeme svědky jejího toku myšlenek, těžkých a hrozných snů, utrpení, bolesti a neschopnosti bojovat s jejími imaginárními hosty. Je to dobrý román, ze začátku si přeje trošku čtenářovy trpělivosti, neboť chvíli bude trvat, než se nám příběh zažere pod nehty a celý nás pak ovládne.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

Generálova dcera (General’s Daughter)
Nelson DeMille
Nakladatelství Knižní klub, 1994
ISBN 80-7176-026-9 (váz.)

Žánr : krimi

Kapitánka Ann Cambellová, dcera slavného amerického generála, krásná, vzorná mladá žena, kterou armáda používá jako ideální poutač na náborové plakáty, je surově zavražděna. Případu se ujímá člen elitní vyšetřovací jednotky americké armády Paul Brenner. Postupně zjišťuje, že s životem vzorné příslušnice ozbrojených sil – od služebního až po sexuální – se to má trošku jinak.

Fort Halley je malá vojenská základny v jižní Georgii, založili ji v roce 1917, aby se tu prováděl výcvik pěchoty posílané na jatka západní fronty. Celý vojenský prostor je však velmi rozlehlý – přes 100 000 akrů převážně zalesněného terénu vhodného pro výcvik, včetně výcviku k přežití, partizánského boje a tak dále. Pěchotní škola tady pomalu končí svou činnost a celá základna začíná vypadat dosti opuštěně. Je tu ale speciální škola, jejíž smysl je poněkud vágní – nebo abych vyjádřil vlídněji – poněkud experimentální. Probírají se v téhle škole zásady vedení psychologické války, studuje se tu bojová morálka jednotek. Severně od Fort Halley leží středně velké městečko Midland, v řadě ohledů typické posádkové město, v kterém žijí bývalí zaměstnanci vojenské správy, civilní pracovníci ze základny, lidé kteří vojákům prodávají první poslední, stejně jako ti, co nemají ke své naprosté spokojenosti s armádou vůbec nic společného.

Tak v takovém to prostředí se ocitneme v této skvělé knize. Paul Brenner, tajný agent CID, na vojenské základně Fort Halley vyšetřuje případ rozprodávání vojenského majetku. Téměř před uzavřením toho případu je znenadání přivolán k vraždě kapitánky Cambellové. Její mrtvolu našli na cvičné střelnici. V zápětí se Paul tohoto případu ujímá spolu se svou bývalou přítelkyní, která zde náhodou vyšetřovala případ znásilnění. Tedy tato dvojka po celou knihu pracuje na rozuzlení vraždy kapitánky, což se jim kupodivu na konci podaří.

Detektivní román psaný perem člověka, který několik let působil v armádě u pěchoty a zpravodajské služby je silně cítit vojenskými podrážkami. Těm co byli na vojně a mají na ni ještě nějaké vzpomínky, se bude román jistě líbit. Kniha je ukázkou toho, co se děje v uzavřené vojenské společnosti, ve které operuje jedna roztopášná kapitánka. Její vražda je jen začátek toho, co se o ní a o celé základně Fotr Halley detektiv Brenner dozví. Nemyslete si, že jde o další detektivní román, tentokrát z vojenského prostředí. Je do něj vloženo určité množství látky, která je nevšední a napínavá. Co se člověk v této knize dozvídá, nad tím rozum zůstává stát :).

Chtěl bych vám sdělit můj osobní dojem z této knihy. Jako u každé jiné, začátek je trošku zmatený, v prostřední části se pátrá a dozvíme se správné i chybné indicie a ke konci se již nemůžeme odtrhnout od stránek. Napínavá detektivka z vojenského prostředí řízlá intrikami, rodinnými problémy, láskou a sexem. Kniha byla i zfilmována a nedávno jsme měli možnost se s filmem setkat. Já jsem ho bohužel neviděl, ale určitě si na něj udělám někdy čas.

Tak vzhůru do války, nepřítel je mezi námi .... .

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

Farnhamův únik (Farnham’s freehold)
Robert A. Heinlein
Nakladatelství Classic And, 1996
ISBN 80-85782-85-5 (brož.)

Žánr : sci-fi

„Ne, není to naslouchadlo,“ vysvětlil jí Hubert Farnham. „je to rádio naladěné na nouzovou frekvenci.“ Takto začíná další sf kniha světoznámého autora R.A. Heinleina. Tentokrát budeme svědky spisovatelova postkatastrofického světa po ruském atomovém útoku na USA. Pojďme si o knize popovídat více podrobněji. Na začátku knihy jsme svědky rodinné diskuse na téma studené války. Hubert Farnham, hlavní postava knihy a otec rodiny byl tak prozíraví a paranoický, že pod svým domkem postavil slušný protiatomový kryt. jak to ostatně v té době dělalo i mnoho dalších rodin. Studená válka byla v plném proudu, každou chvíli nějaká ta krize, ale vždy úspěšně zažehnána. S všudypřítomný sluchátkem v uchu naslouchá zprávy a čeká na soudný den. Při každé příležitosti si Duke neodpustí popíchnout svého otce za to co dělá, což mnohdy končívá hádkou. Dnes tedy Hubert, Grace, jejich syn Duke a dcera Karen, její kamarádka Barbara sedí společně nad partičkou bridže a užívají si příjemného večera. Nikdo z nich netuší, že za pár minut bude rozhodnuto o osudech celého lidstva.

Upřímně řečeno, začátek knihy je dobré čtení, zvláště poutavé je pak samotný útok nukleárních hlavic, útěk do krytu a samotné překvapení všech zúčastněných. Jediný Hubert se svým sluhou Josefem zachovávají chladnou hlavu a začínají organizovat chod v „záchraném člunu.“ Po mnoha nepříjemných hodinách se nakonec dostávají z krytu ven, kde na ně čeká nepříjemné překvapení. I mne spisovatel šokoval. Byl jsem smířen s tím, že budu svědkem zničeného, radioaktivního prostředí, ve kterém se rodinka Farnhamů bude zuby nehty držet na živu. Ale Heinlein si pro ně přichystal něco úplně jiného. Místo nemoci z ozáření a všudypřítomného spadu se s chutí pouštějí do zemědělství a lovu divoké zvěře. Řeknete si, jelikož se jedná o sf knihu, nic není nemožné. Bohužel v tomto případě to platí dvojnásob. Nechci říkat, že tato kniha je nějak špatná, je divná. První část jsem si užíval, takový jaderný útok v přímém přenosu byl dobře stravitelný. Ale co se dělo poté bylo dle mého skromného názoru až moc nadsazené. Hlavním nosníkem příběhu je láska, kdy jeden miluje druhého a je schopen překonat všechny překážky aby se nakonec společně setkali. Tato love story pokračuje až do poslední stránky knihy. Heinlein zakončení knihy řeší, byť napínavým a dobrodružným stylem, tím že hrdiny přesune zpět na začátek odkud vzešli. Tento konec nabízí mnoho možností, jak by mohl být příběh dále natáhnutý, ale bohužel je osekán, co nejvíce smrknut na pár stránek a finišuje s výhledem šťastných zítřků.

Nechci odradit čtenáře od přečtení této knihy. Je to klasická science-fiction od dobrého spisovatel, ale nepatří mezi jeho zlatý fond. Kniha se dala číst, místy jsem si myslel, že se bude zlepšovat a gradovat, ale po přečtení toho ve mne moc nezanechala.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

Farma zvířat (Animal farm)
George Orwell
Nakladatelství Aurora, 2004
ISBN 80-7299-075-6 (váz.)

Žánr : utopický román

Orwellovo stěžejní dílo – 1984 – přesně a detailně vystihuje spisovatelovo vizionářství poválečné Evropy. Avšak o pět let dříve Orwell napsal knihu ještě výstižnější, jenž formou bajky vystihovala podobenství o násilném revolucí nastoleném společenství, v němž jsou si všichni rovni a většina rovných je ovládána hrstkou ještě rovnějších. V krásné literatuře druhé poloviny dvacátého století není bajka v rozměrech celé knihy jevem právě častým. Přesto se k tomuto podobenství spisovatel odhodlal a napsal jednu z nejvíce komunisty kritizovaných knih, která byla roku 1948 stažena z českých knihkupectví.

V této knize spisovatel pokládá základy pro román 1984. Definuje základy socialismu a jako prostředí si vybírá zvířecí farmu na jednom statku. Začalo to jednoho večera, statný kanec Major měl sen a podělil se o něj s ostatními zvířaty během večerního bouřlivého projevu. V něm barvitě vylíčil nádherný život bez lidí, bez roboty a utrpení. Zazněli slova jako revoluce, nepřítel zvířat je člověk a dostatek žrádla pro všechny. Během barvitého proslovu Major zdůraznil, že kdysi dávno byla zvířata svými vlastními pány a žili svobodně po celé zemi a až člověk, který nikdy nic neprodukoval, si je podrobil a začal těžit z jejich přirozené produkce. Majorova řeč znamenala pro mnoho zvířat na farmě zbrusu nový pohled na život. Sice nevěděla, kdy bude ona Majorova předpovězená Revoluce provedena, a neměla důvod se domnívat, že ji ještě zažijí, ale co věděla, že je nutné se na ni velmi dobře připravovat. Nejchytřejší zvířata na farmě byly prasata, pod jejich vedením začalo školení. Učení starého majora se shrnulo do komplexního systému učení, kterému říkali animalismus. A tak započal odboj, ve kterém probírali svou novou životní podobu bez lidí.

Farmu zvířat by měl přečíst snad každý, sedmdesát stránek není tak mnoho i pro ty méně sečtělé. Ono totiž Farma zvířat je jedna taková příručka, jak úspěšně pokořit kapitalismus, přírodní i fyzické zdroje rovnoměrně rozdělit mezi všechny bez rozdílu a pak pomaloučku a nenápadně vyselektovat skupinku vyvolených, kteří začnou z ostatních „přirozeně“ profitovat. Byť Orwell toto nepoznal a v době napsání knihy socialismu v Evropě ještě nezačal, dokázal přesně do puntíku popsat vznik socialismu, jeho průběh a vyvrcholení. V příběhu zvířat z farmy čtenář rozpoznává trefně zachycené rysy totalitních režimů, a s jistým úžasem shledává, že některé z nich v době, kdy autor žil, nebyly ještě známy, a že je tudíž jasnozřivě domyslel a předpověděl.

V zrcadle Farmy zvířat se naši soudruzi ihned poznávali a je příznačné, že česky vyšla od roku 1946 zase až v devadesátých letech minulého století. Ukazuje kupříkladu nejen to jak a za jaké dějinné situace se lži vyrábějí ( přepisování jednotlivých revolučních přikázání), ale i to, jak a proč se jim podléhá ( zlí psi, vše přehlušujíc chór skandujících ovcí, technika veřejné sebekritiky a později i veřejných poprav, ať už jde o lži určené navenek nebo dovnitř systému). Dnes si nad knihou Farma zvířat pobaveně a zároveň smutně uvědomujeme, za jakých životních podmínek a z jakou zaslepeností, oddaností a nevraživostí se ještě nedávno ve střední Evropě žilo.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

Červený drak (Red dragon)
Thomas Harris
Nakladatelství Alpress, 2000
ISBN 80-7218-409-1 (brož.)

Žánr : thriller

Znáte Dr. Hannibala Lectra? Kdo by ho neznal. Mlčení Jehňátek je fenomén, jeho hlavní postava - doktor Hannibal Lecter se stal legendou psychologického thrilleru. Charismatický, nesmírně inteligentní a fyzicky schopný šílenec, psychiatr, nadaný neuvěřitelnou fantazií a obrazotvorností, uhlazený distingovaný gentleman, schopný těch nejbrutálnějších a nejodpornějších zločinů. Lecter se zakousl do nejednoho diváka. Po téměř deseti letech následoval druhý díl „Hannibal“. I v tomto filmu si zahrál Hannibala Anthony Hopkins. Zloduchovi jde po krku agentka FBI Starlingová (Jodie Fosterovou nahradila sexy Julianne Mooreová). Oba tyto filmy byly zfilmovány na základě knižních předloh spisovatele T. Harrise. V roce 1981 publikoval Thomas Harris Červeného draka, první díl volné trilogie o skvělém psychiatrovi, který své znalosti dal do služeb krvavých zločinů. Muže, který je esencí zla, si většina z nás spojuje s mistrovským hereckým výkonem britského herce Anthony Hopkinse v "Oskarové" Mlčení Jehňátek. Ze začátku bych Vás chtěl upozornit na to, že pokud se třesete na běsnění Hannibala i v prvním díle „Červený drak“, bohužel tomu tak není.

Po této knize jsem šáhl jen proto, že se mi oba dva filmy o Hannibalovi velice líbily a samotný A. Hopkins svou roly odehrál vskutku královsky. Od Červeného draka jsem očekával příběh o samotné postavě Dr. Lectra. Ale přesto mohu říci, že kniha je vcelku velice slušná kriminálka se vším, co k ní patří. Pomalejší úvod, který nám představí nejbližší postavy a jejich stručnou minulost. Představí nám také zákulisí vyšetřování , pocity jednotlivých postav. O našem milém Hannibalovi zatím žádná zmínka. Tento román nás neustále napíná, nechává nás čekat na věci budoucí. Jak asi bude příběh pokračovat na základě uskutečněných tahů jednotlivých představitelů? Kniha nás občas nutí zapnout naši představivost, neboť si co nejdříve přejeme poznat to, co nám autor odkryje až za několik stránek. Posléze ale zjišťujeme, že naše představy byly mylné a vše je jinak.

Na začátku příběhu se vtělíme do Willa Grahama. Je to čtyřicátník, kterého navzdory relativně mladému věku dohnala jeho profese do penze. Permanentně ohrožená rodina se stáhla do ústraní, poté co Will vyšetřil sérii mimořádně brutálních vražd, kdy se seznámil i s doktorem Lecterem. Ten mu tehdy pomáhal. Will ovšem netušil, že mu pomáhá právě ten, po kom pátrá. Někdejší kolega Jack Crawford má nyní na krku neméně hrozivý případ. Masakr dvou rodin, vždy za úplňku. Do plného měsíce nyní zbývají tři týdny, když Jack požádá Willa o pomoc při pátrání po muži, který je s největší pravděpodobností geniálním šílencem nebo ztělesněním zla. Agent ve výslužbě musí znovu nasadit vlastní život a riskovat bezpečnost své rodiny.

Od této chvíle se odvíjí příběh Willa, který se zpočátku snaží natáhnout atmosféru vražd a nahlédnout pod závoj brutálního vraha. Při tomto snažení se setká i s Dr. Lectrem a vyžádá si od něho pomoc. Dějové zvraty uprostřed knihy jsou nepředvídatelné a čtenáře ohromí svou originalitou a odporností. V té chvíli se přesouváme k postavě amerického občana – Francise Dolarhyde. Na první pohled slušný a pracovitý člověk. Autor nám dopodrobna vylíčí jeho dětství a máme jasno, s kým máme tu čest. Francis obdivuje Hannibala, v duchu si je ale jistý, že ho svými schopnostmi předčil.

Druhá část knihy vypravuje o životních osudech brutálního vraha. Policie a FBI už jen tápe a chytá se každého smítka. Zanedlouho jsme s postavou Francise Dolarhyde smířeni a stává se miláčkem čtenáře. Ale jak to nakonec bývá, šílence ani láska nepředělá a tak vyhrává dobro nad zlem. Na konci knihy, když se zdá, že se s námi hrdinové loučí, vpere do nás Thomas Harris dávku překvapení a adrenalinu. Po pár stránkách přichází tentokrát skutečný konec a čtenář se může těšit na další pokračování – Mlčení Jehňátek.

Tato kniha byla pro mne dvoudenní zpříjemněním. Na film se určitě podívám, neboť Anthony Hopkins opět jistě podá skvělý výkon a ač není jeho soupeřem žena - což alespoň nesvádí ke srovnávání nesrovnatelného - s Edwardem Nortonem tvoří skutečně vzrušující dvojici poměrně vyrovnaných sil. K tomu si připočtěte Ralpha Fiennese coby duševně ztýraného psychopata, Emily Watsonovou jako slepou dívku a předmět jeho touhy a nakonec i Harveye Keitela jako pragmatického vyšetřovatele.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

Černý dům (Black house)
Stephen King, Peter Straub
Nakladatelství Beta, 2003
ISBN 80-7306-071-X (váz.)

Žánr : horror

Poprvé se mi dostala do rukou kniha, na níž se krom Stephena Kinga podílela i další osoba – spisovatel Peter Straub. Je obvyklé, že u nás většina Kingových knih vychází s dvou ročním odstupem, než v Americe, mohu tedy mluvit o novince, která se rok hřeje na pultech knihkupectví. Když jsem se chystal číst tuto, ne až tak starou „bychlu“, čekal jsem že bude napsaná trochu odlišněji, díky tomu že ji nepsal sám. Po přečtení tohoto nádherného díla mohu tvrdit, že autorská spolupráce byla více než plodná. Petra Strauba si musíme představit jako skvělého vypravěče, který dokáže popsat téměř cokoliv. Bravurně nás provede úvodem knihy, netradičně seznámí s okolím děje a se všemi zúčastněnými postavami, aby se následně poté s Kingem doplňoval. Kde se tedy ocitneme po nalistování prvních stránek? Nacházíme se právě a teď asi sedmdesát metrů vysoko, kde plachtí orli, nad západní hranicí Wisconsinu, kde zákruty řeky Mississippi tvoří přírodní hranici. Díváme se na město French Landing, snášíme se níž, ještě níž. Pojďme se podívat, samozřejmě nenápadně, co se dnes v městě děje, proleťme mnoha domy, ulicemi a poznejme v čem se toto město dnes utápí. Žleby, jak tento kraj obyvatelé nazývají, jsou pro mnohé místí i přespolní nádherné místo, plné lesů, luk a polí, kde kopcovitý terén lemuje řeka Mississippi. Jak je hned úvodem patrné, v novém tisíciletí navštívil Žleby chaos, rozklad a temnota.

Nechci se v tomto článku až tak moc zaobírat samotným dějem, neboť mne zajímá něco úplně jiného. V tomto případě K opět potvrdil, že je nejen skvělý „shlockmeister“, ale také dokáže pro čtenáře vytvořit fantaskní svět natolik dokonalý a skutečný, že jsme nuceni se v něm zamykat a ostatní zanechat venku. Mám také na mysli zdrcující napětí, drsné popisování nechutných, krvavých pasáží, nebo jeho schopnost seznámit čtenáře s vyšinutou, temnou, až groteskní myslí záporných, ale i kladných hrdinů. Do této knihy King vložil také něco úplně jiného… .
.
Teď se spolu pojďme podívat na knihu samotnou. Za hlavní postavy příběhu mohu považovat detektiva v předčasném důchodu Jacka Sawyera, velitele místní policejní stanice Dalea Gilbertsona a místního showmana Georgeho Rathbuna alias Henry Leyden. Postav v knize je mnohem více, některé jsou důležité, jako např. stodvaceti kilový motorkář Armand „Frňák“ St. Piere, místní horlivý reportér, či rodina pana Marshalla, jiné postavičky do příběhu jen dobře zapadají. Ach, málem bych zapomněl na našeho senilního kamarádíčka Charlese „Burn, Burn“ Burnsideho, který doklepává svůj život v místním zařízením pro přestárlé a „odložené“ občany. Partner Kinga nás s těmito všemi i jinými lidmi průběžně seznamuje svým vlastním originálním způsobem. Kniha se pak měkce přenáší do samotné příběhové linie. Právě na prvních desítkách stránek je dobře poznat, které pasáže píše King a které Straub. Ale jak se pak čtenář do děje zažírá, už si toho ani nevšimne.

Ve Žlebech řádí „hladový“ masový vrah dětí, místním reportérem pojmenovaný jako „Rybář“. Toto se stává pro French Landing tématem číslo jedna. Místní i státní policie je na nohou, federální agenti jsou nápomocni. Z počátku jsou všichni bezradní, neboť Rybář se nikomu z nich zatím nechce podvolit. Má spadeno na Jacka pro nás zatím z neznámých důvodů. V první třetině knihy jsem začínal mít divný pocit. Jack občas prohodil nějaké své myšlenkové pochody a mne pořád něco vzdáleně připomínaly. Nakonec jsem došel k osvícení a začínal mít dojem, že Jack (nyní o nějaké ty roky starší) je právě Ten Jack , který putuje spolu s Rolandem Středosvětem. Jak si sám Jack vzpomíná, několikrát již v dětství navštívil své Teritoria, naučil se přecházet z jednoho světa do druhého. S odstupem času na svá dobrodružství zapomněl a rozvzpomíná si až teď. Bylo to ale nepřesné tušení. Kniha Černý dům je přímo spojena se Středosvětem, Temnou věží, ba co víc, tato kniha je volným pokračováním knihy Talisman, která se ve Středosvětě přímo vyživuje. Ano, pro mne to bylo celkem překvapující a ohromující odhalení, neboť jsem Talisman nečetl a do Černého domu jsem šel, aniž bych se o něj předtím nějak zvlášť zajímal. Zatím jsem měl se Středosvětem spojenou Temnou věž, Dračí oči a několik chytře umístěných odkazů v některých Kingových románech. Toto mne doopravdy dostalo a utvrdilo v nesmrtelnosti Kingova umění. Jak sám King říká, Temná věž, Středosvět je jeho vnitřním vesmírem, od něhož se pak další odvíjejí v jeho ostatních knihách. V některých případech do Středosvěta umisťuje „zloduchy“, kteří ze svých domovských příběhů záhadně mizí. Na ně pak Roland naráží ve svém putování. I proto jsou pro mě jeho příběhy tak cenné, neboť se nejedná jen o příběhy, ale i o něco více. Toto se však pozná až po mnoha jeho přečtených knihách.

Mohl bych zde nyní popisovat veškeré souvislosti spojené s Temnou věží a Středosvětem, které jsou v knize nastíněny, ale nehodí se to tu. Jen mohu čtenářům Temné věže prozradit, že v Černém domě pomalounku a jistě získává celkový nadhled toho, co se v „Teritoriích“ odehrává a čemu bude muset Roland ke konci své nadmíru dobrodružné cesty čelit. Vraťme se ale k dnes popisované knize. Pro človíčky, kteří ve Středosvětě doslova žijí je tato kniha nutností, pro ty ostatní nabízí velice kvalitní horror / thriller, u kterého se nudit jistě nebudou. Možná i tím, že si King k této knize pozval spoluautora, nebudeme muset přeskakovat nudné a omšelé pasáže, které se občas v kingovkách vyskytují.

Někteří z vás již určitě toužebně čekají, až Beta vydá páté pokračování Temné věže. Jsem na tom stejně. Až si tu knihu donesu do mého kumbálku, pěkně ji uložím do vitrínky, nejprve si přečtu první čtyři díly a pak se do ní vrhnu. Zatím bych se měl v nejbližší době poohlédnout po Talismanu.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

Ledová společnost. [Díl] 1, F-Station (Compagnie des glaces)
Georges-Jean Arnaud
Nakladatelství Najáda, 1992
ISBN 80-901113-2-7 (Brož.)

Žánr : sci-fi

Na tomto místě bych se chtěl zmínit o jednom nenápadném díle. Ledová společnost – spisovatel G.J. Arnaud O čem je "Ledová společnost"? Následkem vesmírné katastrofy pokryje Zemi obrovská ledová kra a zbytek přeživšího lidstva se před smrtícím chladem ukrývá v klimatizovaných vagónech. Železnice je jediným dopravním prostředkem, povoleným celosvětovou úmluvou, a prostřednictvím Železničních Společností také bohatí a mocní v Době ledové vládnou. Pod kopulemi měst na kolejích se odvíjí boj o přežití, ale také o nadvládu. Ve hře jsou jako vždy a všude na světě, mocenské ambice Bezpečnosti, Neokatolíků, finančních bossů. Mimo svět na kolejích, se volný a svobodný, pohybuje národ Zrzavých lidí, záhadných primitivů, jimž padesátistupňový mráz v nejmenším nevadí. Právě Dřevěné kosmické lodě mi připomněly Ledovou společnost, kterou jsem četl jedním dechem během studiích na střední škole. A byl bych strašně rád, kdybych si našel tolik času, abych si od prvního dílu přečetl teď už všechny díly Ledové společnosti. Smůla je také v tom, že v knihovnách mají tak 10 dílů z 60.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

Dřevěné kosmické lodě (Wooden spaceships)
Bob Shaw
Nakladatelství AF 167, [1996]
ISBN 80-85384-17-5 (brož.)

Žánr : sci-fi

Tuto knihu jsem přečetl někdy v roce 1998. Nedávno jsem při úklidu ve svém počítači našel poznámky, které jsem si k této knížce udělal. Jelikož byl na Čtenáři zveřejněn článek , který sémanticky patří do autorovy trilogie (díky Dooren), rozhodl jsem se mé poznámky trošku přepracovat a nabídnout je jako další článek k přečtení.
Severoamerický autor Bob Shaw narozen v roce 1933 má na svém kontě tři desítky knih počínaje originálním Světlem jiných dní. Jeho nejznámější prozaickým dílem je románová trilogie Land and Overland: Primitivní astronauti, Dřevěné kosmické lodě a Světy uprchlíků.
Při čtení této vesměs dobré knihy jsem nabyl dojmu, že je to směska fantasy a sf románu. Příběh byl velice poutavý (i když z něho čpěla jakási staroba) a očekával jsem i jeho slušné zakončení. Bylo, nebylo. Na planetě Overland žijí lidé, kteří se věnují tomu, čemu nejvíce rozumí. Občané této planety neznají auta, letadla, televize. Tuto dobu bych přirovnal k éře lidstva, ve které byly královské rodiny, udatní rytíři, koňské povozy a jediné zbraně byly ty sečné. Lidé se na tuto planetu Overland dostali ze své domovské planety Land. Sice přesně nepopisují způsob útoků a odkud se vzaly ty jedovaté bytosti, ale museli odejít na novou planetu. Trochu nyní přiblížím, o co vlastně tehdy šlo. Někde ve vesmíru jsou dvě planety tak blízko u sebe (dvojplaneta), že se navzájem dotýkají svými atmosférami. Lidé znali horkovzdušné létající balóny, a jelikož bylo životně nutné odejít ze své domovské planety, použili horkovzdušné balóny a proletěli atmosférou na druhou planetu. Byla to velice dlouhá cesta a ne všichni byli evakuováni. Poté na Overlandu vzniklo nové království. Celá planeta je jeden stát a lidé mohou chodit kamkoliv a mít hodně půdy. Na planetě žilo asi padesát tisíc lidí. Příběh pojednává o padesátiletém lordovi, který má zálibu v létající stroje. Jmenuje se Toller. Spisovatel nás s tímto vším na začátku seznamuje a my máme dojem, že tak je všechno v pořádku, na planetě je blahobyt a spokojenost.
Najednou se z oblohy snese stratoloď s pasažéry a ti vyhrožují, že zaútočí z Landu a převezmou si celou planetu. Jsou to lidé odolní, imunní vůči prettrám (to je ten létající jed), a kteří při velkém stěhováním na Landu zůstali (dnes již o několik pokolení starší). Strašná správa! Nový lidé jsou vlastně přenašeči té nákazy, žijí v kontaminovaném světě. A právě lord Toller navrhne králi v hlavním městě Prad, aby v beztížné zóně mezi planetami zřídil létající pevnosti. Celý další příběh je o tom, jak ve vesmíru stavějí a opevňují nová vojenská území. Nakonec tedy Lanďané zaútočí. Tato pasáž o tom, jak byly postaveny ve stratosféře létající pevnosti, průběh samotného boje a konečné vítězství je na knize asi to nejlepší. Po dlouhém boji Overlanďané vyhrají a lord Toller zjišťuje, že jeho hlavní životní úloha je u konce. Začíná se nudit. Naneštěstí ho zkontaktuje mladík, který přišel o manželku a spolu se rozhodnou udělat menší expedici - vydávají se na planetu, která je velice vzdálená od Overlandu. Jelikož se během války vzduchoplavectví po technologické stránce hodně zlepšilo, mohou si dovolit takovou odvážnou cestu. Cílem putování je planeta Farland. I zde žijí lidé, ale pod nadvládou inteligentů. A tak v knize pokračuje další neuvěřitelné dobrodružství.
Když jsem tuto knihu dočetl, byl jsem překvapen, jak byla skvělá. Ten absurdní příběh, jak lidé, kteří jezdí na koni a používají jako zbraně meče, najednou začnou cestovat létajícími stroji mezi dvěma planetami, pak prožijí, pro nás až neuvěřitelný boj a nakonec všeho se rozhodnou pro expedici k daleké planetě. Tehdy jsem si řekl, že spisovatele Boba Shawa musím více prozkoumat a vzít si do rukou i zbylé knížky z jeho trilogie. Ale už jsem se k tomu nedostal.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

Dveře do léta (The door into summer.)
Robert Anson Heinlein
Nakladatelství Laser, 1995
ISBN 80-7193-001-6 (brož.)

Žánr : sci-fi

Opět se vracím k další knize spisovatele Roberta Heinleina, neboť knihy od něj jsou velmi čtivé, technicky propracované, napínavé a mají nádech romantiky.

Chtěl bych Vás pozvat do světa Dana Davise, třicetiletého strojního návrháře a inženýra. Setkáváme se s ním v době, kdy bilancuje s životem nad sklenicí alkoholu a se svým kocourem Petem se rozhoduje co dál. Píše se rok 1970.

Za sebou má více jak deset velice úspěšných let. Založil svou firmu, začal realizovat své vlastní nápady, na rýsovacím prkně se rodili další a další. Jeho společník Milles se staral o obchodní stránku věci a sekretářka, později Danova snoubenka Belle držela podnik morálně pohromadě. Jak se později ukázalo, měl Dan smůlu na výběr partnerů. Přišel o všechno, na čem posledních deset let tvrdě pracoval a skončil sám s rozhodnutím, co teď bude dělat.

Nechci se zbytečně rozepisovat o příběhu. Pokud se úspěšně propracujete prvními dvaceti stránkami knihy, do pár hodin máte celou knihu přečtenou. Je psaná velice příjemným jazykem a tak napínavá, že prostě budete chtít co nejdříve znát její konec. Setkáte se s cestováním časem, s hibernací lidských bytostí, s problematikou konstruktérství a obchodu. Kniha má detektivní zápletku, překvapivě také zjistíte, že část příběhu je ovlivněna samotným cestováním časem. Naštěstí autor v knize bere v úvahu problémy spojené s časovým přesunem a hlavní hrdina intuitivně dodržuje nepsané předpisy – „Jak se chovat ve své minulosti.“

Máte rádi styl Roberta Heinleina? Tato kniha vás potom nezklame. Jistě, děj knihy se neodehrává v daleké budoucnosti a není v ní obsaženo nepřeberné množství technického pokroku, lety do vesmíru aj. Zato má poutavý příběh, zajímavou zápletku a jak to někdy bývá, dojemný happyend. Ne nadarmo se říká, že je to snad vůbec nejčtenější román Roberta Heinleina.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

Druhá Nadace (Second foundation)
Isaac Asimov
Nakladatelství Mladá fronta, 2005
ISBN 80-204-1328-6 (brož.)

Žánr : sci-fi

Nadace, Nadace a Říše, Druhá Nadace …

Světový fenomén vzniklý vyjímečnou představivostí autora mnoha Science Fiction Issaca Asimova, uctívaného kritiky na celém světě. Mohu si dovolit tvrdit, že série nadací je nejčtenější Sci-fi dílo všech dob.

Máme před sebou závěrečnou část původní trilogie o Nadaci, jenž byla oceněna Hugem jako nejlepší sci-fi románová série všech dob. Ano, říkám původní trilogie, neboť po vele úspěchu Nadace se spisovatel rozhodl napsat další díly a tak kompletně dokončit to co nakrojil. Jak název sám napovídá, na pořad dne se konečně dostává Druhá Nadace. Mezek ovládl a zničil První Nadaci a posledním krokem k ovládnutí celé Galaxie jest najít a zničit bájnou Druhou Nadaci. Již v předešlém díle po ní Mezek pátrá, ale díky nepředvídanému zásahu Bayty Darellové umístění druhé nadace zůstalo skryto.

První část knihy je tedy věnována Mezkovy a jeho posedlosti po objevení a zničení Druhé Nadace. Jen díky jemu se musí členové Druhé Nadace aktivně zapojit do běhu událostí, poodkrýt své tajemství a poslání. Do této doby byla samotná existence Druhé Nadace pro celou Galaxii velkou záhadou, někteří měli zato, že neexistuje a plní funkci imaginárního ochránce, jiní v existenci Nadace věří. Po mnoho let pročesává Mezek Galaxii, ale neúspěšně. Pověří tedy dva muže, jednoho pozměněného a ovládaného, druhé nedotčeného, aby spojily své dovednosti a našli Druhou Nadaci. Začíná dobrodružství plné překvapení, intrik a dějových zvratů. Je až obdivuhodné, jakým způsobem dokáže Asimov čtenáře napínat ohledně tajemství Druhé Nadace, ale stejně neprozradí nic důležitého.

Druhá část nese název Nadace pátrá. Poté, co Nadace získala zpět svou suverenitu, začíná se poohlížet po svém skutečném nepříteli, a to po Druhé Nadaci. Do hlavní role je zapojena vnučka Bayty Darellové – Arkádie. Kolotoč v honbě za nalezení Druhé Nadace se roztáčí na novo a hnací silou je v tomto případě strach z narušení vlastní suverenity, která je narušována nepatrnými zásahy ze strany Druhé Nadace. Seldonův plán je opět ohrožen a jeho ochránci opět musejí tuto nepříjemnou situaci urychleně řešit, aby se plán k znovuzrození druhé galaktické říše vrátil do starých vytyčených kolejí, z kterých vybočil díky Mezkovy. Tentokrát jsou záměrně a úspěšně klamáni členové Nadace, kteří se snažili imunizovat své „nebezpečné ochránce“.

Po zajímavém a překvapivém vyvrcholení končí třetí díl ságy Nadace, všechny krize byly překonány a obě Nadace jsou svými činy spokojeny. Za námi je další příjemné počteníčko naplněné mnoha zvraty, intrikami a překvapeními, nezbývá tedy sáhnout po dalším pokračováním.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

Dračí oči (Eyes of the dragon)
Stephen King
Nakladatelství Laser, 1996
ISBN 80-7193-014-8 (váz.)

Žánr : fantasy

Jak vznikla tato podivná kniha? Dcera Stephen Kinga Naomi chtěla, aby jí otec četl pohádky. A nebyl by to velký King, aby se k takovému úkolu nepostavil po svém. Proč číst něco, co už bylo napsáno, když je jednodušší napsat vlastní pohádku. A samozřejmě pohádku ve svém vlastním stylu. A jak knihu přijala americká kritika ?

Poté, co napsal „TO“, horor par excellence, co ještě může Stephen King, mistr morbidity, věnovat věrným čtenářům jako přídavek? Odpověď je jednoduchá : Dračí oči! - Nashville Banner

Mistr hororu rozšiřuje své království … ten člověk opravdu ví, jak vyprávět příběhy! - San Jose Mercury News

Čáry Stephena Kinga …. Lákavě obratné … druh knihy, která vás udrží vzhůru, až budete mít oči ve dvě ráno červené únavou, protože prostě nedokážete přestat otáčet stránky. – Washington Post Book World

Tedy, King napsal pro změnu pohádku pro dospělé. Příběh je jednoduchý, rychlý děj, šťastný konec. Je král. Pan král má dva syny a také jednoho čaroděje. Král je ovládán čarodějem a čaroděj chce ovládnout celé království a pak ho doslova zničit. Starý král byl zavražděn. Odsouzen za vraždu byl starší syn, i když zločin nespáchal, odsedí si svůj zbytek života ve vězení. Na trůn nastupuje mladší syn, který není jako jeho bratr – silný, chytrý, hodný. Je bohužel natolik slabý duchem a myslí, že ho královský čaroděj může ovládat a tím i nadále vládnout království. Jistě již víte, v čem je zakopaný pes. Proč byl král zavražděn a následník trůnu byl uvržen do vězení. Inu, i když pohádka, knihu jsem měl přečtenou za tři dny a mohu říci, že byla poutavá. Pokud máte rádi pohádky, či kdysi dávno si pamatujete, jak jste si jako děti po večerech četli pohádkové příběhy, neváhejte a pusťte se do Dračích očí.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

Dítě času
Isaac Asimov
Nakladatelství And Classic, 1994
ISBN 80-85782-06-5

Od dob Prince a chuďase či Matěje Broučka není snad omletějšího prostředku fantastické literatury než je přechod z minulosti do budoucnosti či naopak. Nyní držíme v ruce knihu od jednoho z největších klasiků sci-fi, která se věnuje přesunu v čase. Na knize Dítě času Asimov spolupracoval s producentem vědeckofantastických filmů Robertem Silverbergem. Mohu říci, že jejich společný počin je brilantně napsán s neočekávaným koncem.

V jednadvacátém století vědecká společnost Stasis Technologies vyvíjí technologii, která dokáže přenášet z minulosti určité předměty. Z počátku se mohou zaměřovat jen do doby pravěku a přenášet pouze materiál váhově nepřesahující 40 kg. Tímto společnost zpřístupňuje vědecké obci takové rarity vyjmuté přímo ze své doby, jako např. rostliny, kameny, různé formy života. Vrchol jejich činnosti pak bylo přenesení mláděte dinosaura. Veškeré materiály takto přenesené se musejí neustále nacházet v komplexu Stasis, neboť jejich odnesení by narušilo časové siločáry. Jakmile je výzkum těchto předmětů ukončen, jsou navráceny zpět do své doby.

Na začátku knihy nás spisovatel seznámí s kmenem neandrtálců z doby ledové, kteří žijí okolo čtyřiceti tisíc let před letopočtem. Setkáme se s Stříbrným oblakem, náčelníkem nevelké tlupy. Momentálně řeší tato podivná společnost problémy s nalezením vhodného místa k utáboření. Již po několik generací tito lidé vědí, že někde v dalekém kraji na západě žijí jiní, říkají jim „Ti druzí“. Pro ně jsou to zatím jen zlé přízraky, z kterých mají obavy. Ještě nikdo je dosud neviděl na vlastní oči. Poslední dobou se životní prostor pro neandrtálce pomalu zmenšuje, neboť je vytlačují Ti druzí. A právě dnes byl kmen Stříbrného oblaka zahnán do slepé uličky.

Edith Fellowesová je kvalifikovaná vychovatelka dětí. Celý život se starala o zdravé, nemocné a postižené děti. Nyní se uchází o místo hlavní ošetřovatelky ve Stasis Technologies. Ví jen to, že se bude starat po neurčitou dobu o dítě, které bude odtržené od svého dosavadního života, a zároveň jej budou po několik let držet stále na jednom místě. Věděla jen to, že dítě bude přeneseno z minulosti. Tento úkol přijme a je rozhodnutá se s ním poprat. Nastal den D a přesun je připraven. Teprve tehdy Edith zjišťuje, že jde o neandrtálce, podčlověka, lidoopa, ošklivého a smradlavého jedince, který spíše připomíná opici, než lidské mládě. V prvním okamžiku je v šoku, ale rychle si uvědomí, že má před sebou bytost, které není ještě čtyři roky a je velice vyděšené, zanedbané. Začne se o něj starat.

Tato kniha nám paralelně vypráví o životě kmene neandrtálců a o životě malého neandrtálského chlapce ve dvacátém prvním století. Jsou zde popsány sociální, kulturní a vzhledové rozdíly mezi naši kulturou a chlapcem, kterého Edith pojmenovala Timmie. Z počátku má Edith obavy, zda li se podaří divošského chlapce zkrotit a přinutit ho podrobit se lékařským prohlídkám a vědeckým experimentům. Timmie se nejprve naučí huhňavě první anglická slůvka. Potom ovládne řeč a zamiluje si obrázkové knihy. V den, kdy se naučí číst a jeho adoptivní matka zažívá největší pocit hrdosti a zadostiučiní, stává se Timmie pro společnost přívažkem. Má být odeslán zpět do minulosti. Co si však počne dítě, které je zvyklé se mýt, slušně oblékat uprostřed primitivního kmene?

Pointa však možná není to nejdůležitější. Kniha je brilantní výpovědí o mateřském citu, o lidské profesionalitě a lásce. Přitom autoři ani na okamžik nezabřednou do laciné sentimentality. Je to řemeslně skvělá, svou výpovědí hluboká a přitom nesmírně čtivá kniha.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

Detektiv (Detective)
Arthur Hailey
Nakladatelství Beta, 2005
ISBN 80-7306-192-9 (váz.)

Žánr : krimi

Arthur Hailey napsal mnoho skvělých románů. Např. Letiště, Hotel, Přetížení, Večerní zprávy a Detektiv. Hailey dnes už není žádný mladík, ale své romány se snaží psát stylem „Svědomitě prozkoumat prostředí, do něhož bude děj knihy zasažen“. Své romány píše tak detailně, jako by sám spisovatel v tom prostředí několik měsíců pracoval.

V tomto duchu je napsán i tento román. Detektiv oddělení vražd v hodnosti seržant, Malcolm Ainslie dělá svou práci dobře. Svými kolegy je velice ceněn, ve společnosti oblíben a za sebou nepřeber vyřešených případů. Přesto stále zůstává v hodnosti seržanta. Kdo a proč mu bráni v služebním postupu a za jakých okolností bude nakonec povýšen se dozvíte při čtení čtyřset stránek napínavé knihy.

Na začátku příběhu Malcolm odpočítává poslední minuty své služby s myšlenkami na dlouho očekávanou dovolenou. Vyruší ho telefonát, který kompletně v následujících týdnech změní jeho dosavadního způsob života. Místo na dovolenou, odjíždí vyslechnout vězně Elroye Doila, který čeká na trest smrti. Během několika hodinové jízdy Malcolm v duchu hodnotí události, které předbíhaly uvěznění Doila. Přenese nás o několik měsíců zpět a jsme svědky náročného života detektivů oddělení vražd. V knize mne zaujali podrobnosti, kterými je popsána činnost policie. Od začátku pátrání, přes komunikaci, radiový provoz, až po výslech svědků.

To co dělá tuto knihu zajímavou je příběh. Je tak obsáhlý, že by se dle něj mohli natočit 3 rozdílné díly do seriálu „Colombo“. Tři rozdílné příběhy které nás přivedou ke skvělému konci knihy. Dopadení hlavního zločince (což Doil v tomto příběhu není) je pekelně složité a povede se to jen za bystrého úsudku detektiva Malcolma Ainslieho.

Co k této knize víc dodat? Svým příbuzným (Letiště, Přetížení, Penězoměnci) rozhodně ostudu nedělá. Pro ty z Vás, kteří zatím nic od Arthura Haileyho nečetli, velice doporučuji některou knihu prostudovat. Jeho knihy jsem četl už jako čtrnáctiletý kluk a dnes se k nim rád vracím.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

Cujo
Stephen King
Nakladatelství Gemini, 1992
ISBN 80-85262-70-2

Žánr : thriller

Stephen King začíná tuto knihu povídáním o městečku Castle Rock ve státě Maine. Kdysi do tohoto městečka přišel netvor jménem Frank Dodd, zabíjel obyvatele a nakonec všeho spáchal sebevraždu. Lidé si mohli oddechnout a klidně spát. Frank Dodd byl mrtev. Po několika letech nedlouho po půlnoci se vzbudil jeden čtyřletý chlapec a spěchal na záchod. Pak se vrátil do postele, přetáhl přes sebe deku a v té chvíli spatřil tu Věc v šatníku. Byla nízko u země. Obrovská ramena se hrbila nad nakloněnou hlavou, její oči byly žluté svítící díry. Vypadala jako netvor, napůl člověk, napůl vlk. V šatníku Tada Trentona něco drželo hlídku a městečko Castle Rock čekají opět po dlouhé době vzrušující dny.

Po docela svižném úvodu se příběh rozprostřel do mělkých vod. Spisovatel se jal vytvořiti scenérii pro následující dny a čtenář má možnost do ní pěkně nahlédnout. Máme zde vystrašeného chlapce jménem Tad, který nemůže svým rodičům vysvětlit, že s jeho šatníkem není všechno v pořádku. Vik Trenton je úspěšným reklamním agentem, který vymýšlí reklamní kampaně pro potravinářské firmy. V současné době má dosti závažné problémy se svým zaměstnavatelem a strachuje se o ukončení spolupráce. Jeho žena Donna si díky velkým příjmům může dovolit zůstávat doma a starat se o domácnost. Nudí se, začíná mít strach ze samoty a tak vyhledává společnost u milence. Její manžel to nakonec zjistí a k problémům v práci si na bedra bere ještě nevěrnou manželku, no a touto kombinací přestává být tím, kým vždy býval – pozorný, starostlivý manžel.

Pro úplnost příběhu bych rád doplnil ještě jednu rodinku, které se v knize věnuje nejedna stránka. Rodina Camberovic žije na samotě několik kilometrů od města. Joe Camber je snad jediný pořádný automechanik v širokém okolí. Bydlí s rodinou v pěkné usedlosti a dílnu má stylově ve stodole. Mají také psa bernardýna jménem Cujo. Je obrovský, ale jinak neškodný, jak bych tak řekl : „Docela dobře vychovaný pejsek hlídač.“ Abychom se dopracovali k jádru pudla, Vikův jaguár měl kdysi poruchu na zadním kole a tak se Vik rozhodl, že auto nechá opravit v Camberovic stodole. Nahnal Donnu s tříletým Tadem do auta a jal se řízení směr „samota u automechanika.“ Malinký Tadík se s Cujem samozřejmě viděl a bylo to roztomilé setkání, neboť Cujo se choval velice společensky. No a nyní, kdy Tad má přes čtyři roky, jeho rodiče jsou rozhádaní a Tadův otec je na týdenní služební cestě mimo stát, se rodinné auto rozhodlo že bude stávkovat a přivodí si nějakou tu rozmrzelou náladu. Cesta k „jedinému pořádnému automechanikovi“ je nevyhnutelná.

Myslíte si že tato kniha přece nemůže být od Stephena Kinga? Kde máme nějaké to tajemno, nadpřirozeno, mrazení v zádech? Tak tedy, toto všechno v knize je, ale pěkně schované. Můžete tuto knihu přečíst letem světem a mít z ní špatný pocit, nebo si ji pěkně vychutnáte stránku po stránce a zjistíte, že i v takovémto tématu se skrývá mnoho nevyřčeného. Například od začátku knihy jsem si myslel, že Frank Dodd se po pěti letech rozhodl opět sužovat své spoluobčany v nápaditém psím kostýmu. Ale po přečtení knihy netuším, jestli pes byl hříčkou přírody nebo tajemných sil. Na první pohled je jasné, že se jedná o klasickou vzteklinu umocněnou velikostí psa. Ale u Kinga nikdy nevím, na čem jsem, tak my zbývá jen přemýšlet, a to jsem rád.

Jak kniha pokračuje dál, tak se z čistě rodinného vyprávění stává krvavé drama zakončené docela brutálním způsobem. Trochu vlažný úplný konec knihy mimo jiné úspěšně řeší i Vikovo narušené manželství a s Donnou se nerozchází. Nemohu zapomenout na chvíle, kdy se Vik daleko od rodiny nemůže dovolat domů a myslí na to, že jeho žena je někde na návštěvě. Po dalších telefonických neúspěších již tuší, že něco není v pořádku, ale jelikož není s Donnou zrovna za dobře, myslí si, že odjela si na pár dní někam odpočinout. Kdyby jen tušil, že v tu samou chvíli zažívá Donna s Tadem doslova peklo ve svém autě ….. . Mistr King bravurně zvládl vyobrazení Cujova života jako šťastného psa prohánějícího se po polích, i začínající a pokračující nemoc tohoto čtyřnohého přítele.

Tak tedy závěrem, kniha je skvělá odpočinková četba, na rozdíl od jeho jiných hrůzostrašných románů. Napínavý, dynamický děj románu autor umocňuje brilantním zachycením psychiky hlavních postav, mezi ně patří také Cujo. Kniha dokazuje, že King dokáže všestranně psát a vždy své čtenáře zaujmout.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

Cold Harbour
Jack Higgins
Nakladatelství Votobia, 1997
ISBN 80-7198-213-X (brož.)

Žánr : thriller

Brigadýru Dougalu Munroovi bylo šedesát pět let. Byl to bělovlasý a neobyčejně nehezký muž ve špatně padnoucím tvídovém obleku. Na nose měl brýle s kovovými obroučkami. Je vedoucím pracovníkem SOE – Útvaru pro řízení zvláštních úkolů. Právě se chystá k naverbování do SOE dalšího výborného vojáka.

Nacházíme se v Anglii někdy kolem roku 1942. Britské tajné služby se dozvídají, že brzy se má konat štábní konference řízená samotným Rommelem. Tato konference se bude zabývat výhradně otázkou obranného Atlantického valu. Spojenci mají v plánu uskutečnit vylodění v Normandii a všemi možnými prostředky dávají Němcům najevo, že vylodění proběhne v oblasti Pas de Calais. Spojenci by jistě rádi byli také přítomni této konference, aby se přesvědčili o úspěšnosti své klamavé propagandy. Konference se má konat ve francouzském zámku Voincourt v Bretani. Zámek je prozatím v držení němců, kteří stále trpělivě vydržují původní obyvatele – hraběnku Hortensii a její neteř Anne-Marie z rodu de Voincourt.

Brigadýr Munro chce z této schůzky vytěžit co nejvíce a tak zapojuje do hry své tajné agenty. Martin Hare, kapitán tajně ukořistěného německého E-člunu, Craig Osbourne, tajný agent operující ve Francii a Anne-Marie, která bydlí na zámku se svou tetičkou. Anne-Marie má být klíčovou osobou, která se má dostat na zámku k důležitým informacím. Bohužel se stane něco nepředvídatelného a Anne-Marie je mimo hru. Naneštěstí má své dvojče, sestru Genevieve, žijící se svým otcem v Anglii ve vesničce St. Martin. Osbourne se za ní vydá s úmyslem ji přemluvit k tomu, aby zastoupila úlohu své sestry na zámku a získala tak důležité informace.

A tak se začínající agentka pilně učí roli své sestry. V rozhodující okamžik je přesunuta na zámek a konfrontována se svou minulostí a i se svým osudem. Jelikož je to špionážní hra mezi dvěma mocnostmi, nevzejde z toho nic dobrého.

Další kniha, která dokáže čtenáře pořádně nabudit. Jack Higgins patří mezi komerční spisovatele píšící literaturu aktu, někteří by mohli říct : „píšící brakovou literaturu.“ Není se za co stydět, mezi takové spisovatele také patří Stephen King i Tom Clancy. Cold Harbour je o špionáži, o tvrdých praktikách agentů a jejich nadřízených. Je ale také o lásce a rytířích. Na této knize je zajímavé to, že má docela zamotaný a překvapující děj. Na začátku je čtenáři vše jasné, ale ke konci se to začíná zamotávat. Co bylo už neplatí a ke slovu se hlásí nadřízení a jejich tajné plány. Jak se s tím vším vypořádá Genevieve a její ochránce a ctitel Craig?

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

Carrie
Stephen King
Nakladatelství Laser, 1992
ISBN 80-85601-26-5 (váz.)

Žánr : horror

Román Carrie, autorova prvotina, vyšel v roce 1973 a o tři roky později vznikl na jeho základě film režiséra Briana de Palmy se Sissy Spacekovou v hlavní roli. Děj knihy se odehrává mezi americkými teenagery. Hlavní hrdinka je nešťastná, neatraktivní dívka, pronásledována svými vrstevníky a tyranizovaná svou matkou – náboženským fanatikem. Carrie v sobě neočekávaně odhaluje paranormální schopnosti a malé, klidné městečko Chamberlain se stává jevištěm děsivých událostí.

Spisovatel již ve svém prvním díle používá záhadné, paranormální schopnosti hlavní postavy. Není divu, vždyť tento druh ovládání hmoty a energie úspěšně použil i ve svých některých dalších dílech. Hlavní hrdinka, dospívající Carrie, navštěvuje střední školu ve svém městě. Tato dívka je velmi plachá, málo atraktivní a není divu, když si z ní její vrstevnice neustále dělají srandu. Touto svou pověstí trpěla již od malička. No a právě v den, kdy dostala naše hrdinka své první měsíčky, prozřela. Matka jí od ranného dětství učila nenávidět muže, sex je hřích, jen modlením k Ježíšovy vykoupí naše duše apod. Zároveň jí zapomněla sdělit, že žena má menstruaci. Carrie se rozhodla již neposlouchat svou bláznivou matku, i když jí z celého srdce milovala. A mimochodem se v ní probudila skrytá moc (pohybovat věcmi, změna molekulární integrity). Zpočátku se své nové schopnosti bála, ale posléze zjistila, že touto silou dokáže svou matku děsit a držet jí na uzdě. Z plaché dívky se pomalu začíná stávat slečna. Blíží se maturitní ples a ona se rozhodne po zdravé úvaze účastnit se ho. Ano, po zdravé úvaze, neboť si není zcela jistá, zda svou přítomností na této společenské události nevnukne někomu myšlenku, aby ji opět ponížil, zostudil. Blíží se den , její den, kdy se po boku svého nového přítele dostane konečně do společnosti jako slečna Carrie. Pro tuto příležitost si pečlivě ušije večerní šaty, připraví si perfektní účes a dokonce si v dobré chvilce povídá se svou matkou, která jí neustále vysvětluje svou teorii o nehříšném životě.

Ale ve městě se děje něco nečistého. Ponížená spolužačka, která má pro jistý špatný skutek zakázáno jít na maturitní večírek, připravuje pomstu. Takovou malou legrácku, aby dala pořádně za vyučenou „té blbé a hloupé“ Carrie.

Ples začal a nechybí na něm ani Carrie, kterou pozval Tommy – přítel Sue. Carrie se cítí konečně nádherně, nikdo se jí nesměje. Dokonce Tommy začíná pociťovat, že tato slečna se mu začíná hodně líbit. Jako třešničku na dortu získává pár Carrie a Tommy titul král a královna plesu. A přímo při korunovaci přede všemi se stala ta nejhorší věc, která se kdy mohla stát. Celou tu dobu si Carrie myslela, že jí již nic nemůže ohrozit, žádný ponižující posměch, který jí tolik ničil. A toto její přání se skoro naplnilo. Ale nezapomínejme na jednu dívku, která chtěla pomstít svou nepřítomnost na plesu. Chris připravila pro Carrie takové malé překvapení. V okamžiku, když se na Carrie zpustila záplava prasečí krve, události nabrali nový směr. Naše hrdinka byla zprvu ohromená. To také i všichni v sále. Ale jak tam tak stála celá od krve, někomu to připadlo směšné. Ne proto, že na pódiu stojí „ta nemožná Carrie“, ale tato situace byla jednoduše k smíchu. Lidé se začínali smát. Posléze se smáli všichni, děti i dospělí. Ca rrie se cítila dokonale znemožněná, pokořená. Rozhodla se neprodleně opustit taneční sál, co nejrychleji pryč od těch zrůd, pryč k mamince. V poslední chvíli se ale rozhodla jinak. Otočila a vrátila se k tanečnímu sálu. Byla pevně rozhodnuta zničit lidi, kteří se jí posmívali. Celá ta bolest skrytá v jejím nitru se nahromadila a chtěla okamžitě ven. Použila svou tajemnou a doutnající Sílu. Ze školy udělala ohniště. Poté se vydala do města. A zbytek se dočtete v knize.

Kniha Carrie je napsána báječně. Není to ani tak kniha, jako spíše útržkovité povídání z knihy, kterou o smutné události ve městě Chamberlain napsala přeživší Sue. Tedy čtenář knihy má dojem, že tento příběh je napsán dle skutečné události. Podle knihy Carry byl natočen film. Hlavní postavu Carrie báječně ztvárnila herečka Sissy Spacek. Hlavní rozdíl mezi filmem a knihou je ten, že film končí v momentě, kdy Carrie zapálila školu a utíká domů za matkou. V knize je toho mnohem více (řádění ve městě, dopadení pachatelů, smrt Carrie). Tedy pokud jste viděli film, doporučuji přečíst tuto knihu.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

Barmské dny (Burmese days)
George Orwell
Nakladatelství Volvox Globator, 1998
ISBN 80-7207-164-5 (váz.)

Žánr : společenský román

Do této chvíle pro mne bylo jméno George Orwell neznámé. Po přečtení tohoto románu jsem měl z této knihy docela pozitivní dojem, což mne těší. Kniha sama osobě není obsáhlá, vypráví krátký úsek osudu několika obyvatel jednoho hornobarmského městečka. Jak asi někteří z vás ví, Anglie si od osmnáctého až po počátek dvacátého století vydržovala nemálo svých kolonií po všech koutech světa, např. v Indii, Barmě a v jiných východoasijských oblastech, některých státech Afriky, části Egypta spolu se Suezským průplavem. Tehdy angličané na své „poddané“ vzhlíželi s určitou neúctou a veškeré své državy spíše využívali ve svůj mocenský prospěch. Orwell sám, jakožto obyvatel Velké Británie se v počátku dvacátého století pět let zdržoval v Barmě jakožto důstojník britské policie. Již tehdy si utvořil na britský koloniální systém vyhraněný názor. Poznal jeho hospodářské pozadí, lhostejnost a aroganci mnohých barmských Angličanů vůči místním obyvatelům, ale také úsměšky a nevraživost samotných Barmánců. Na základě jeho zkušeností a zážitků vznikla táto kniha. Jako první ji mohli číst čtenáři Spojených Států, neboť vydavatelství se obávalo nepříjemného ohlasu ze strany britských soudů.

Nyní blížeji k samotnému příběhu knihy. Ťjauktamta byla poměrně typické barmské hornobarmské město, od časů Marca Pola do konce druhé barmské války se příliš nezměnila a mohla spát ve středověku ještě dalších sto let, kdyby se neukázalo, že by díky své poloze mohla být ideální konečnou stanicí železniční linky. V roce 1910 si z ní koloniální vláda udělal středisko pokroku. Vystavěla vězení, komplex soudních budov, nemocnice a školu. V Ťjauktamtě žily asi čtyři tisíce lidí, včetně několika stovek Indů, pár desítek Číňanů a sedmi Evropanů. Malý tábor evropských obyvatel se v času volna scházel ve společenském klubu, jenž byl ostrůvkem Britského království, plný příběhů, vtipů, pomluv, hádek a alkoholu.

Po celou knihu budeme sledovat osudy pana Floryho. Ve svých třiceti pěti letech byl letitým obyvatelem Barmy. Téměř celý měsíc pracoval u dřevozpracovatelské společnosti někde uvnitř pralesů, aby se posléze na několik dní vrátil do města a utrácel své tvrdě vydělané peníze. Ve své podstatě sympatizuje s domorodci a celkově se mu život v Barmě zamlouvá. Tíží ho jen to, že je doposud sám, nedokázal se zatím spřátelit s nějakou ženou bíle pleti, které by věnoval své srdce a s kterou by rád sdílet radosti a strasti místního života. Se svými britskými přáteli se občas dostává do křížku kvůli svým sympatiím k barmskému životu a mnohdy to končívá hádkami, jenž jsou ostatně v klubu běžné. Ze všeho Flory touží jen po někom, kdo by dokázal vidět Barmu jeho očima, milovat i nenávidět ji jako on, a to se mu stane po neopětované lásce jeho životním osudem.

Orwellova společenská kritičnost tu nenabývá podobu politické alegorie, jako v jeho nejznámějších knihách, ale promítá se do přesvědčivého individuálního osudu. Pan Flory po mnoha letech pobytu v Ťjauktamtatě vidí Barmu očima umělce, který si všímá přírodních krás, společenského a kulturního života obyvatel a v neposlední řadě i domorodých Barmánců ( v očích ostatních šesti Britů – je to negerská verbež, která si zaslouží postřílet), jenž mají svou bohatou kulturu plnou přírodního bohatství. Ostatně i díky tomu opovrhuje britskému nadvládí, které si veškeré hmotné statky zabrala pro sebe a přeměňuje Barmu na jednu velikou továrnu na peníze. A toto vše, jeho názory a osobní zaslepené přesvědčení bude předmětem svár a nedorozumění s jednou velice krásnou slečnou. Jednoho dne do městečka přicestuje z Evropy mladá dívka, neteř pana Lackersteea za účelem vdavku. Každý projde v životě krátkým obdobím, v němž se jeho povaha definitivně zformuje. Pro Elizabeth to bylo několik posledních měsíců na škole, kde se pohybovala mezi bohatými spolužáky. Od té doby se její veškeré životní zásady soustředily v jediném a dost jednoduchém přesvědčení – totiž že dobré a kouzelné je stejné jako drahé a aristokratské a naopak. Do Barmy přicestovala jako chudé děvče, neboť jejím rodičům se v posledních letech nedařilo, rozhodnutá, že se provdá za svého vysněného, zajímavého, osvěceného a bohatého prince.

Dokážete si představit, co vznikne, když se potkají dva lidé jako Elizabeth a Flory. Mladá slečna čím dál tím více znuděná a znechucená z jeho opěvováním barmského způsobu života, snaží se svou nechuť skrývat, neboť Flory je jediný možný nápadník z širého okolí. Naopak Flory do ni horoucně zamilován ztrácí své veškeré zábrany a soustředí se jen na své historky. Zastřen závojem lásky a částečného sobectví, neuvědomujíc si tužeb a potřeb své přítelkyně, se nevědomky okrádá o svůj sen.

Rád bych tuto knihu každému doporučil, ať čte jakýkoliv literární žánr. Považuji tuto knihu za příjemné čtení, které svižně ubíhá napínavým a romantickým směrem. Popisování života v exotické krajině, která má své společenské a politické problémy, je poutavé a zaujalo i mne, jakožto odkojence od westernů, science-fiction, thrilleru a jiných žánrech.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

Anděl smrti (Angel of death)
Jack Higgins
Nakladatelství Euromedia Group, 1999
ISBN 80-242-0061-9 (brož.)

Žánr : thriller

Jack Higgins, jeden z nejproslulejších světových autorů, napsal více než padesát románů. Některé z nich byly také zfilmovány. Anděl smrti je strhující román, odehrávající se ve žhavé současnosti devadesátých let. Skupina teroristů si říká Třicátý leden – podle data masakru v Belfastu. Nejsou s nikým spojeni, zabíjejí americké diplomaty, agenty KGB, Araby i Izraelce, členy IRA i britské vojáky. Jsou proti všem, ale hlavně proti míru. Připravují úkladné vraždy, které mají otřást už tak křehkým příměřím v Irsku. Chtějí uvrhnout tuto těžce zkoušenou zemi do občanské války. Proti nim stojí bývalý příslušník IRA Sean Dillon, nejschopnější tajný agent zvláštního oddělení britského ministerstva obrany.

Na začátku knihy budeme sledovat příběh Seana Dillona a inspektorky Zvláštního oddělení Scotland Yardu Hannah Bernsteinové. Navštívíme Belfast a Londýn. Poté se děj přesune do Bejrútu. Budeme svědky zákulisí života tajných agentů i jejich protivníků – teroristické buňky Třicátý leden. Jak to bývá v každé knize, dozvíme se minulost hlavních postav knihy, jejich politické i společenské motivy k tomu, co dělají. Děj knihy je celkem slušně rozdělen na dvě linie – Sean Dillon a inspektorka Hannah Bernsteinová (ti hodní). Tom Curry (major ruské vojenské rozvědky a profesor na Yale a Harvardu. Jeho přítel Rupert Lang a divadelní herečka Grace Browningová doplňují trojici, která tvoří teroristickou buňku Třicátý leden. Oba dva tábory mají v knize dostatek prostoru a tak je možné, že čtenář citově přilne k oběma a bude jim „fandit“. Teprve až v polovině knihy dostane Dillon za úkol vypátrat a zlikvidovat Třicátý leden a příběh dostává nový spád. Kdo nakonec tento boj vyhraje je jasné až téměř na poslední stránce.

Myslím si, že kniha je dobře zpracovaná, bez žádných nudných pasáží a myslím si, že každému bude srozumitelná. Na jedné straně britská vláda, tajné služby, MI5 a americký prezident Clinton a na straně druhé IRA, KGB a různé teroristické organizace roztroušené po Evropě, Asii a Africe. Zajímavé je, že jejich „význační“ členové se navzájem znají, respektují se, ale pokud jde o Jejich správnou věc, za kterou bojují, nejraději by se všichni navzájem postříleli. Tedy závěrem bych chtěl jen podotknout, že před námi je celkem vzrušující a napínavá kniha z realistického prostředí devadesátých let v Anglii a Irsku. Prostředí je jak jinak než deštivé a zamračené. K tomu přičtěme pár lidí, kteří se nahánějí s úmyslem toho druhé vymazat z povrchu zemského. Je to další skvělá knížka od Jacka Higginse.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

1984
George Orwell (1949) doslov Milan Šimečka (1983)
Nakladatelství Naše vojsko, 1991
ISBN 80-206-0256-9

Žánr : utopický román

Vážení čtenáři, tentokrát se vám pokusím představit stěžejní knihu Orwellovi literární tvorby. Světoznámou antiutopii 1984 napsal člověk snad nejpovolanější. Po svém působení v Barmě se začal živit jako novinář a esejista. V počátcích své spisovatelské kariéry se také potloukal v nejchudších vrstvách Paříže a Londýna, žil jako tulák mezi spodinou a chudobou. V té době Evropou probíhalo intenzivní politické i sociální vření a tak se postupně tvaroval Orwellův pohled na svět. Stává se z něj vášnivý socialista, odpůrce fašismu a zastánce rovnosti. Není divu, že se zapojuje jako dobrovolník do španělské občanské války, kde bojuje v legiích španělského socialistického hnutí, ze kterých nakonec odchází zklamán španělskou socialistickou doktrínou. Odmítá kapitalismus své doby, ale také i sovětskou ideologii. Napsal nemálo sociálně-společenských románů a esejů, celosvětově ho však proslavilo až to, co si po mnoho let připravoval a naštěstí před svou smrtí stihl i dokončit, Farmu zvířat a 1984.

Ke konci první poloviny dvacátého století bylo již jasné, kam se bude Evropa nadále ubírat. Sám Orwell měl ve třicátých letech zlou předtuchu z rozmáhajícího se nacistického Německa, kterou ostatně prezentoval i v románu Nadechnout se. Poté začal svou pozornost upínat jiným směrem, komunistická Čína a Rusko pochodovali pod praporem svobody a vítězství, bitvu za bitvou upevňovali svou moc nad svobodným lidem. V Orwellových myšlenkách se začal pomalu formovat obraz temného a nepřirozeného světa, který nakonec vyústil v notně výstražné a realisticky zdokumentované varování – 1984. Téměř dvouset stránková kniha líčí osudy řadového občana Oceánie, zaměstnance ministerstva Pravdy. Dříve než čtenáře seznámím s panem Winstonem Smithem, rád bych osvětlil podstatu světa roku 1984. Současné mocenské rozdělení světa má za následek zničující jaderná válka, která se vedla v padesátých letech. Výsledkem bylo, že se vládnoucí skupiny všech zemí přesvědčily, že několik dalších atomových útoků by znamenalo konec organizované společnosti a tedy i konec jejich moci. Potom už žádné bomby svrženy nebyly. Svět se rozdělil na tři vládnoucí mocnosti : Oceánie (obě Ameriky, atlantské ostrovy včetně Britských, Australasie a jižní část Afriky), Eurasie (severní část evropského a asijského území, od Portugalska po Behringovu úžinu) a Eastasie (Čína a země na jih od ní). Tyto tři superstráty jsou v té či oné kombinaci neustále ve válce a tak to trvá už pětadvacet let. Válka se stala běžností a také nástrojem propagandy. Mocenským a administrativním centrem Oceánie je Londýn.

Jak už bylo řečeno, Winston Smith žije v Londýně, pracuje na ministerstvu pravdy a je plnohodnotným členem středního proudu. Z Winstonova vyprávění se dozvídáme o katastrofálním stavu ekonomiky, o hrozné životní situaci lidí, o vše prostupujícím udavačství, o ničení lidského myšlení. A také o přepisování historie, procesu, který zajišťuje odvěkou vševědoucnost Strany. Pokud byla řečena nepravda, nebyl problém dotyčný záznam přepsat. Heslo Strany zní: Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost: kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost. Winston je jediný, kdo neztratil rozum - jediný, kdo se (bláhově) domnívá, že fakta se nedají změnit, že slunce je slunce, a dva a dva čtyři. A tak Winston den ode dne žije takovým životem, jaký mu náleží. Ráno vstává, povinně se účastní rozcvičky, kterou rozcvičuje nepříliš přívětivá paní v televizi a pak utíká do práce, ve které tráví 12 hodin denně. Přece jen něco ho odlišuje od ostatních. Uvnitř v mysli tuší, že něco tady není v pořádku, chápe na jakých principech funguje společnost, uvědomuje si každodenní překrucování minulosti, ale nic proti tomu nemůže, a ani nechce dělat. Prozatím …

Kniha 1984 na mne zapůsobila. Zapůsobila na mne hlavně také proto, neboť dokud jsem ji neotevřel, netušil jsem co tam na mne uvnitř čeká. Teprve až stránku po stránce jsem začal vnikat do toho prapodivného a smutného světa. V knize byly pasáže, u nichž jsem se bavil, u jiných jsem Winstonovi záviděl jeho znovuobjevený pocit lásky. Kniha mi ale také ukázala svou děsivou tvář a já jsem pochopil, že hlavním motivem nebude láska, ani tichý vzdor. Když jsem začal psát tento článek, nebylo mým záměrem tuto knihu dopodrobna rozebírat, zmiňovat se o každé důležité a zajímavé maličkosti (doublething, angsoc, ideopolicie a další.) a polemizovat nad smyslem a odkazem samotné knihy. Za těch více jak padesát let toho bylo řečeno již hodně a ještě více napsáno. Tímto chci hlavně knihu přiblížit těm,co ji ještě neznají, ať už jejich literární žánr je jakkoliv různorodý. Myslím si, že knihu ocení až po přečtení všech stránek, všech slov, byť jsou místy těžkopádná. Na každého bude působit jinak. Jinak kniha působila na čtenáře, kteří ji četli v letech komunistického režimu a myslím si že se dokázali ztotožnit se světem 1984, rozdílně kniha působí na současné čtenáře, ale své kouzlo, své vizionářství a pravdu stále neztrácí. Každopádně jsem rád, že jsem ji přečetl, určitě bych ji chtěl doporučit každému.

Jen doplním, že český překlad originálu který jsem držel v ruce, vydalo v roce 1991 Naše vojsko. Samotný překlad má kolem dvou set stran, po příběhu následuje téměř stostránkový dodatek, jenž nadále rozebírá všechny aspekty knihy. Dodatek byl napsán Milanem Šimečkou roku 1983 a určitě stojí za pozornost.

"......Kdyby bohatství, ve smyslu osobního vlastnictví a přepychu, bylo rovnoměrně rozděleno, pak by se velká masa lidí, normálně otupených bídou, stala gramotnou a naučila by se myslet vlastní hlavou; a jakmile by lidé jednou dospěli až sem, uvědomili by si, dříve nebo později, že privilegovaná menšina neplní žádnou funkci, a svrhli by ji. Domyšleno do důsledků, hierarchická společnost může existovat jedině na základě bídy a nevědomosti........"

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Marian Gallo [Silver]

TOPlist