Miloš Němec
Recenze převzaté ze stránek www.milosnemec.cz, kde můžete najít nejen krátké recenze knih, ale i něco o hudbě, případně cestování a turistice nebo o vědě a technice.
od dalších autorů

Titulní strana HINT

Deborah Crombie
Případ nezvěstných žen [In a dark house]

Nakl. údaje: Praha : Motto, 2006
ISBN 80-7246-300-4 (váz.)

Na pozadí londýnského Southwarku, někdejší Dickensovy čtvrti, se detektivové Duncan a Gemma noří do temných zákoutí mezilidských vztahů...

Ve viktoriánském skladišti vypukl požár a v troskách budovy je nalezeno zohavené tělo. Jednalo se o nehodu, nebo o úmyslné žhářství, které mělo zamaskovat vraždu? To musí zjistit superintendant Duncan Kincaid. Když je jeho bývalá kolegyně a současná partnerka Gemma Jamesová požádána, aby našla nezvěstnou ženu bydlící nedaleko, zdá se, že se oba případy prolínají... Jenže záhy vyjde najevo, že celý případ je ještě mnohem spletitější... Podaří se nakonec Gemmě a Duncanovy rozplést všechny jeho nitky?

O autorce
Deborah Crombie se narodila v Texasu, dlouhou dobu žila v Anglii a ve Skotsku; tahle krajina ji inspirovala k napsání prvního románu Share in Death, který byl v roce 1993 nominován na cenu o nejlepší prvotinu roku. Její pátý román Dreaming of the Bones byl společností Mystery Writers of America nominován na cenu Edgar za nejlepší román roku. Deník New York Times ocenil knihu jako knihu roku a prestižní Společnost nezávislých amerických prodejců detektivek (Independent Mystery Booksellers of America) příběh ocenila jako jeden ze sta nejlepších románů století.
Všechny romány Deborah Crombie spojují hlavní hrdinové, sympatická dvojice detektivů: superintendant Duncan Kincaid a seržant Gemma Jamesová.
Deborah Crombie žije s manželem, dvacetiletou dcerou, třemi kočkami a německým ovčákem v malém městečku v Texasu.
Kromě toho, že byly některé romány Deborah Crombie přeloženy do češtiny, vyšly mimo jiné také v Itálii, Japonsku, Německu, Nizozemí, Norsku a Velké Británii.

Ukázka

Londýn... Kouř klesá z komínů v hebkém černém mrholení, s vločkami sazí velikými jako pořádné vločky sněhové. Vločky převlečené do smutku, dalo by se říci, aby truchlily pro smrt slunce.
CHARLES DICKENS
Ponurý dům

Stačilo škrtnout sirkou, zastrčenou pod zmuchlaný papír a zmačkané papírové krabice pokryté hliníkovou fólií. Plamínek zprvu doutnal, pak vzplál a během několika vteřin dosáhly ohnivé jazyky k spodní úrovni nábytku příhodně naskládaného na podlaze bývalého skladiště. Nic nehoří tak jako polyuretanová pěna. Levné židle, pohovky a matrace odstraněné z bytů na horních podlažích byly natolik staré, že nedokázaly požáru odolat.
Byla to hračka. Sotva si mohl přát víc, i kdyby si materiál na rozdělání ohně přinesl sám. Nábytek vytvoří dostatečný žár, pak se vznítí vetchá dřevěná prkna v podlaze i stropní trámy a plameny prudce vyšlehnou. Začnou žít vlastním životem, nezávislým na svém tvůrci.
Už dřív zjistil, že oheň dokáže navodit radostnou náladu, vyvolat úžas či hrůzu. Ve škole poprvé četl o obrovském požáru Tooley Street z roku 1861 a teď mu připadalo zvláštní, že své životní poslání odhalil právě ve školních lavicích.
Tehdy hořelo dva dny a oheň zničil tři sta yardů přístavu a skladišť. Tak velké škody Londýn nezažil od velkého požáru v roce 1666 až po letecké bombardování.
Samozřejmě docházelo i k jiným požárům: Mustard Mills v roce 1814, Topping´s Wharf v roce 1843, Bankside v roce 1855… Připadalo mu, že jsou v Southwarku stejně nevyhnutelné jako narození a smrt, a nesou s sebou obnovu a růst.
Horko ho začalo pálit do obličeje, cítil, jak se mu pokožka na lícních kostech a čele napíná a do nosu mu stoupá kouř a unikající zplodiny. Plameny se zakusovaly hluboko do hromady nábytku a začaly olizovat nečekaná místa. Bylo na čase, aby odešel, ale stále otálel, neschopný odtrhnout se od podívané, která mu poskytovala víc než sex – znamenala pro něj letmý pohled do samé podstaty života. Kdyby se ohni poddal a dovolil mu, aby ho strávil, poznal by pravdu?
Přesto odmítl zcela mu podlehnout. Otřásl se, zamrkal, aby se zbavil pálení v očích, a naposledy se rozhlédl, zda nezanechal žádnou stopu. Potom spokojeně vyklouzl cestou, kterou přišel. Bude z dálky pozorovat, jak oheň sílí k nevyhnutelnému vrcholu, a pak… pak budou další. Vždycky nějaké budou.
Rose Kearnyová měla nejradši noční služby, kdy hasičská stanice ztichla s výjimkou tlumeného mumlání hlasů zaměstnanců, zabývajících se přidělenými úkoly. Oproti venkovní tmě jí kamarádství a uklidnění horečného chvatu po výjezdu přinášelo uspokojení. Považovala si za štěstí, že skončila v Southwarku, na nejstarší stanici londýnského hasičského sboru, kde se zaučovala.
Ona a její partner Bryan Simms právě kontrolovali dýchací přístroje po prvním výjezdu – drobná stařenka v obecním bytě se rozhodla, že si před spaním připraví něco k snědku, a usnula s rozpálenou pánví na hořáku. Naštěstí soused zahlédl první známky kouře, oheň byl snadno uhašen a žena vyvázla bez vážných poranění.
Ale každý případ, nehledě na závažnost, vyžadoval pečlivou prohlídku veškerého použitého vybavení. Na dýchacích přístrojích – a vzájemné spolupráci – závisely jejich životy. Třiadvacetiletý Simms, o rok starší než Rose, byl vyrovnaný, spolehlivý a nemíval sklon k panice.
Podíval se na ni, jako by vytušil její pohled, a svraštil čelo. „Copak je po jméně?“ zeptal se, jako by navazoval na předešlou konverzaci. „Co růží zvou, i zváno jinak vonělo by stejně.“
Rose to na okamžik příliš překvapilo, aby promluvila. Ne že by si už nezvykla, že si ji lidé kvůli jménu nebo pěknému zevnějšku dobírají, ale tohle bylo poprvé, co se jeden z jejích kolegů uchýlil k Shakespearovi.
Bryana nejspíš její mlčení povzbudilo a s širokým úsměvem pokračoval: „Však pozemsky víc šťastna růže překapaná v tresť než ta, jež vadnouc na panenském trnu, tam roste, živa jest a umírá v svém osamělém blahoslavenství –“
„Sklapni, Simmsi,“ přerušila ho Rose, dusící smích. Musela přiznat, že na ni zapůsobilo, že se ty verše naučil nazpaměť. „V životě bych tě neodhadovala na Shakespearova fanouška.“
„Líbí se mi ten druhý úryvek. Je ze Snu noci svatojánské,“ podotkl Simms a Rose měla pocit, že když se opět sklonil k práci, jeho snědá pleť zčervenala.
„Neříkej,“ utrousila s úsměvem. „A taky z Romea a Julie . Nejsi tu jediný chytrák.“ Její otec, středoškolský profesor angličtiny, jí citoval Shakespeara dřív, než začala mluvit. „Prohlížej to pořádně,“ dodala s pohledem na jeho opomíjenou výstroj. „Přece nechceš přehlídnout prasklinu v hadici.“
Nastoupila na hasičskou stanici v Southwarku šest měsíců před Bryanem a nikdy si nenechala ujít šanci připomenout mu, že stojí služebně výš. Bylo dost těžké být ženou v převážně mužské profesi, a rozhodně si nemohla dovolit partnera, který by na jejich vztah pohlížel s nějakou přihlouplou romantickou představou.
Rose to chtěla dotáhnout dál, časem možná až na divizního důstojníka, a nehodlala připustit, aby jí v tom bránily milostné pletky. Ne že by byla proti pár příjemným objetím a večerům ve společnosti, ale nikdy s žádným z kolegů. A práce jí neposkytovala čas na vážný vztah. Pokud chce být člověk dobrý, musí svou prací žít, spát, dýchat. Chtěla víc než umět uhasit požár, přála si pochopit, proč a jak k němu vůbec došlo, a vyšetřování příčin bylo jednou z možností, jak si ve služebním žebříčku polepšit.
Bylo po půlnoci a Rose měla v úmyslu využít časový prostoj ke studiu. Právě uložila zkontrolované vybavení a vytáhla knihy, když se podruhé za noc rozeznělo poplašné zařízení.
Ucítila důvěrně známou vlnu adrenalinu a pak se s Bryanem a ostatními rozběhli k tyči. Sjeli dolů a pospíchali k požárnímu vozu, zatímco službu konající důstojník volal z amplionu, že bude zapotřebí automobilová stříkačka i žebřík. Roseiny ruce automaticky procházely známým rituálem: zapnula oblek, upevnila přezku na krku, zastrčila si vlasy dřív, než jí sklouzly přes helmu, upravila řemínek na bradě a zacvakla opasek s malou sekyrkou na boku.
Důstojník Charlie Wilcox vytrhl lístek z dálnopisu. „Je to hned za rohem – sklad v Southwark Street. Oheň se zřejmě hodně rozšířil, takže musíme napnout všechny síly.“
Za několik vteřin už projížděli po Southwark Bridge Road s kvílejícími sirénami a blikajícími modrými majáčky. Zářijovou noc provázelo jemné mrholení, takže se vozovka stávala kluzkou a kolem pouličních lamp se tvořily kruhy. Jakmile vjeli do Southwark Street, Wilcox zepředu zavolal: „Už je to vidět.“
Auto zastavilo a Rose spatřila ulici zahalenou těžkým dýmem. V dolních oknech cihlové budovy ve viktoriánském stylu se mihotalo červenooranžové světlo. Štiplavý kouř ji bodal do nosu, když seskočila ze schůdků požárního vozu a nasadila si masku. Letmo zahlédla shromažďující se zevlouny. Pak na ně Wilcox houkl: „Rose, Bryane. Nejhorší je to podle všeho v přízemí. Vemte si to tam na starost a koukněte se, jestli tam nejsou nějaký lidi.“ Obrátil se k svému podřízenému důstojníkovi, Seamusi Mac Cauleymu. „Omrkni to vzadu, Seamusi, ať víme, na čem jsme.“
Než si Rose s Bryanem nasadili dýchací přístroje a ověřili rádiové spojení, ostatní hasiči už pokládali hadice. „Dveře jsou otevřené,“ slyšela Wilcoxovo zavolání, když si stáhla hledí přes oči. To sdělení ji trochu překvapilo, ale okamžitě se opět plně soustředila na svůj úkol.
Zamířili dovnitř, Rose jako první. Dívala se skrz kouř a slyšela praskání dobře živeného ohně. Žár ji spaloval i přes oděv. Zakopla o něco měkkého a objemného a spadla na kolena. Nad sebou zahlédla obrysy připomínající obří dětskou věž z kostek. A nesouvisející představy najednou zapadly na místo.
„Je to nábytek,“ promluvila. „Někdo tu skladuje nábytek.“ Molitan používaný v poduškách a matracích byl vysoce hořlavý – hlavou jí blesklo pomyšlení na ničivý požár, který vypukl v oddělení nábytku Manchester Woolworth´s, ale odsunula ho stranou a soustředila se na práci.
Po kolenou se plazila dopředu a ohmatávala překážky ve snaze najít vhodné místo k umístění hadice. Najednou uslyšela hlasitou ránu, pak několik prasknutí za sebou, sesypala se na ně část sutin a žár získal na síle.
„Elektrický výboj,“ vykřikl Bryan a chytil ji za opasek. „Musíme pryč. Zapomeň na tu hadici, Rose.“
I tak ji ale setrvačnost nesla o další krok dopředu.
„Řek jsem, abys na tu zatracenou hadici zapomněla, Rose. Musíme ven. Ven!“
Ačkoli její tvrdohlavost a odhodlání nenechat oheň zvítězit patřily mezi vlastnosti, díky nimž odváděla dobrou práci, věděla, že Bryan má pravdu. Jít dál by se rovnalo sebevraždě.
Obklíčena z jedné strany pohovkou a z druhé hromadou haraburdí se pokusila vycouvat. Zatímco se obracela, rukou v rukavici nahmatala něco měkkého a poddajného.
Sklopila oči, napuchlé od horka, a v ústech ucítila hořkou pachuť. „Ježíšikriste,“ vydechla. „Máme tu tělo.“
To ráno ji nečekalo žádné pomalé probouzení, prodlévání u rozesněných představ ani příjemné vzpomínky na život, jaký kdysi vedla.
Fanny Liuová otevřela oči a váhavě se natáhla po holi. Z úhlu světla dopadajícího oknem obývacího pokoje usoudila, že je později než obvykle, nicméně závěsy zůstaly zatažené stejně jako včera. Od chvíle, kdy nedokázala vyjít do schodů, spávala na starém sametovém lehátku, které patřívalo její matce. Poprvé v životě byla vděčná za svou drobnou postavu – být o pár palců vyšší, nohy by jí visely přes okraj provizorního lůžka. V noci ji područky lehátka podpíraly a nabízely jí spolehlivé zázemí, zatímco ve dne lůžkoviny uklidila, čímž se jí podařilo zachovat iluzi normálnosti.
Elaine se s ní samozřejmě hádala, chtěla, aby se přestěhovala na postel v obývacím pokoji, ale tentokrát Fannyino tiché odmítnutí zvítězilo nad energičností její spolubydlící. Vozíček byl už tak dost zlý. A pro Fanny by se lůžko v obývacím pokoji rovnalo přiznání, že se její stav možná nezlepší.
Kocour Quinn jí stále ležel stočený u nohou a jemně předl. Fanny si najednou uvědomila, že ji probudilo ticho. Žádné kroky nahoře, žádný pohyb v kuchyni. Elaine byla vždycky první na nohou, vařila kávu a pobíhala po bytě. Pracovala jako administrativní síla v Guyově nemocnici, a než odešla do práce, uvařila Fanny čaj, opekla toust a pomohla jí s běžnými ranními povinnostmi.
Možná zaspala, napadlo Fanny – ale ne, Elaine je stejně dochvilná jako Big Ben. Že by onemocněla?
„Elaine?“ zavolala Fanny nejistě a s pomocí opěrek lehátka se posadila. Její hlas se rozléhal mezi prázdnými zdmi. Pocítila závan strachu. „Elaine?“
Žádná odpověď.
Fanny si najednou vzpomněla na svůj sen, zmatenou noční můru tiše se zavírajících dveří, a znovu ji zaplavil nevysvětlitelný pocit ztráty. Ještě před nemocí pracovala jako zdravotní sestra. Vzpomněla si, jak jí bylo, když sedávala u lůžka smrtelně nemocných pacientů, bezděčně si zdřímla a po probuzení hned věděla, že pacient zemřel.
Právě tak teď, obklopená naprostým tichem, pochopila, že byt je prázdný. Nehlučné zaklapnutí dveří nebyl sen.
Elaine zmizela.


Autor recenze: Miloš Němec - www.milosnemec.cz