Miloš Němec
Recenze převzaté ze stránek www.milosnemec.cz, kde můžete najít nejen krátké recenze knih, ale i něco o hudbě, případně cestování a turistice nebo o vědě a technice.
od dalších autorů

Titulní strana HINT

Colin Dexter
Poslední autobus do Woodstocku [Last Bus to Woodstock]

Nakl. údaje: Praha : Motto, 2006
ISBN 80-7246-298-9 (váz.)

Colin Dexter se narodil ve Stamfordu (Lincolnshire, Anglie). V roce 1950 začal studovat na Christ´s College v Cambridgi. O pět let později studium úspěšně zakončil titulem MA (magistr umění).
V roce 1966 začal působit jako člen komise examinátorů v Oxfordu. První román Poslední autobus do Woodstocku (Last Bus to Woodstock) vydal v roce 1975. Už tady se seznamujeme s inspektorem Morsem, detektivem, který nás provází dalšími jedenácti zapeklitými kriminálními případy. V roce 1989 získal Colin Dexter za knihu Mrtvá z Oxfordského kanálu (The Wench is Dead) od sdružení CWA (Crime Writers' Association) Zlatou dýku za nejlepší detektivní román roku. O tři roky později následovalo stejné ocenění za The Way Through the Woods. Stříbrnou dýku pak získal za Vraždu v kostele (Service of all the Dead) a Tajemství inspektora Morse (The Dead of Jericho). Román Vražedné ambice (Death is Now My Neighbor) od svého prvního vydání v roce 1996 prudce stoupal na žebříčku úspěšnosti. V roce 1997 byl Colin Dexter oceněn asociací CWA Diamantovou dýkou za celoživotní přínos žánru detektivní literatury. Většina detektivních příběhů s inspektorem Morsem byla s úspěchem převedena do filmové či televizní podoby. Posledním takto adaptovaným případem je příběh Mrtvá z Oxfordského kanálu (1998).

Ukázka

Kapitola druhá
Středa 29. září

Manažer Černého prince pan Stephen Westbrook, policii kontaktoval okamžitě poté, co bylo nalezeno mrtvé tělo, a ta na jeho telefonát bylo zareagovala chvályhodně promptně. Seržant Lewis z policie ve Thames Valley mu dal rychlé a krátké instrukce. Do deseti minut bude v Černém princi auto, Westbrook by měl zajistit, aby objekt nikdo neopustil a aby nikdo nevstupoval na dvůr. Pokud by někdo trval na tom, že odejde, měl by manažer zjistit celé jméno a adresu této osoby. V případě, že se ho někdo zeptá, v čem je problém, ať odpoví pravdivě.
Bujarý večer splaskl jako smutný balonek a hlasy postupně utichaly, jak se šeptem šířila ta zvěst: došlo tu k vraždě. Nikdo nespěchal s odchodem, dva nebo tři hosté se zeptali, zda si mohou zatelefonovat. Náhle všichni vystřízlivěli, včetně bledého mladíka, jenž stál v kanceláři manažera, zatímco jeho whisky, které se ani nedotkl, zůstala na pultě v denním baru.
Když přijel seržant Lewis a dva uniformovaní strážníci, na protějším chodníku se shromáždil hlouček zvědavců. Jejich pozornosti neušlo, že policejní vůz okamžitě zaparkoval tak, že zahradil vjezd do dvora. Za pět minut nato přijelo další policejní auto a oči se obrátily ke štíhlému tmavovlasému muži, který z něj vystoupil. Krátce pohovořil se strážníkem u vchodu, několikrát souhlasně pokýval hlavou a vešel do Černého prince.
Seržanta Lewise znal pouze krátce, ale zjistil, že na něj příjemně působí jeho klidná uvážlivost. Oba dva muži se krátce poradili a velmi rychle se dohodli na předběžném postupu. Lewis, s pomocí druhého strážníka, měl sepsat seznam jmen hostů, jejich adres a čísel vozů a krátká prohlášení o tom, co dělali v průběhu večera a kam mají posléze namířeno. Bylo tam asi padesát lidí a Morse si uvědomoval, že to zabere určitý čas.
„Potřebujete ještě nějakou pomoc, seržante?“
„Myslím, že ve dvou to zvládneme, pane.“
Postranní dveře Černého prince vedly do dvora a Morse jimi obezřetně vyšel a rozhlédl se kolem sebe. Napočítal třináct vozů natěsnaných v omezeném prostoru, možná mu dva nebo tři unikly, protože ta nejvzdálenější viděl jen jako temné obrysy proti vysoké zadní zdi. V duchu se podivil, jaké řidičské umění a přesnost museli podnapilí automobilisté prokázat, aby svá vozidla dostali úzkým výjezdem ze dvora. Rozsvítil baterku, důkladně přejel celý dvůr kuželem světla a pak se pomalu vydal na obchůzku. Řidič posledního auta zaparkovaného na levé straně dvora se prozíravě vmáčkl na úzké místo a nechal mezi svým vozem a zdí asi metr místa – a tady leželo mrtvé tělo mladé dívky. Spočívala na pravém boku, hlavu téměř úplně v rohu u zdi, dlouhé světlé vlasy surově zalité krví. Bylo okamžitě jasné, že byla zabita těžkou ranou do týla. Vedle těla ležela těžká plochá montážní páka na pneumatiky, pětačtyřicet centimetrů dlouhá a čtyři centimetry široká – typ s prohnutými konci, který byl tak běžný v dobách před rozšířením sítě pneuservisů. Morse tu několik minut postál s pohledem upřeným na ten odporný výjev u svých nohou. Zavražděná dívka měla na sobě minimum šatstva – lodičky s vysokými podpatky, velmi krátkou tmavomodrou minisukni a bílou blůzku. Nic jiného. Posvítil si baterkou na horní část těla. Levá strana blůzky byla rozervaná, horní dva knoflíčky rozepnuté a třetí utržený, takže prsa měla dívka téměř úplně obnažená. Morse si posvítil kolem a okamžitě zpozoroval chybějící knoflíček – malý, bílý perleťový kotouček na něj mrkal z dlážděné země. Jak nenáviděl sexuální vraždy! Zavolal na strážníka, který stál u vchodu do dvora.
„Ano, pane?“
„Potřebujeme reflektory.“
„Určitě by pomohly, pane.“
„Sežeňte nějaké.“
„Já, pane?“
„Ano, vy!“
„Ale kde je mám…?“
„Jak to mám ksakru vědět?!“ zařval Morse.
Ve tři čtvrtě na dvanáct Lewis dokončil svůj úkol a ohlásil se Morseovi, který seděl s The Times v manažerově kanceláři a pil něco, co se velmi podobalo whisky.
„Á, Lewis.“ Hodil před něj noviny. „Mrkněte na číslo čtrnáct, svisle. Lewis se podíval. Zkratka pro postskriptum s vloženým poloměrem. (3) Viděl, co Morse napsal do prázdných políček: PRS. Co měl říct? Nikdy předtím s Morsem nepracoval.
„Dobrá nápověda, nemyslíte?“
Lewise, který příležitostně zvládl lehoučkou křížovku v Daily Mail, vůbec nic nenapadlo a připadal si zmatený.
„Já nejsem zrovna blázen do křížovek, pane.“
„Postskriptum je PS a vložit se má písmeno r, značka pro poloměr. Vzpomínáte si na geometrii?“
„Jistě, pane.“
„Myslíte, že marním váš čas, Lewisi?“
Lewis nebyl nikomu pro blázny, měl svou čest a důstojnost. „Ano, pane.“
Morseovy rty rozvlnil podmanivý úsměv. Pomyslel si, že spolu budou dobře vycházet.
„Lewisi, chtěl bych, abyste na tomhle případu pracoval se mnou.“ Seržant pohlédl přímo na Morse a do jeho tvrdých šedých očí. Slyšel se, jak říká, že mu bude potěšením.
„To volá po oslavě,“ rozhodl Morse. „Vrchní!“
Westbrook číhal venku a hbitě vklouzl do dveří. „Dvojitou whisky.“ Morse mu přistrčil sklenku.
„Vy si také dáte něco k pití, pane?“ obrátil se manažer tázavě na Lewise.
„Seržant Lewis je ve službě, pane Westbrooku.“
Když se manažer vrátil, Morse ho požádal, aby shromáždil všechny osoby v objektu, včetně personálu, do největší místnosti, a zatímco popíjel whisky v naprostém mlčení, listoval zbývajícími stránkami novin.
„Čtete Times, Lewisi?“
„Ne, pane, bereme Mirror.“
„Já někdy taky,“ připustil Morse.
Ve čtvrt na jednu vešel Morse do místnosti restaurace, kde se teď všichni shromáždili. Pohled Gaye se krátce setkal s jeho, když vcházel, a s ní ten pohled zamával. Ne že by ji v duchu svlékal, jako většina mužů, které znala, ale jako by ji už svlékl. Když začal hovořit, se zájmem se zaposlouchala.
Poděkoval všem za jejich trpělivost a spolupráci. Připozdívá se a on nemá v úmyslu je déle zdržovat. Teď se dozvědí, proč je tady policie. Na dvoře leží oběť vraždy – mladá dívka se světlými vlasy. Policie prosí, aby všechna auta na dvoře zůstala na svém místě až do rána. Uvědomuje si, že to znamená, že někteří hosté budou mít problémy, jak se dostat domů, ale už byly objednány taxíky. Pokud by někdo chtěl jemu nebo seržantu Lewisovi nahlásit něco, co by mohlo být v zájmu vyšetřování nebo mohlo souviset s vraždou, ačkoli to vypadá nedůležitě, měl by se ještě zdržet. Ostatní mohou odejít.
Gaye tohle představení příliš neuspokojilo. Vyskytnout se na scéně vraždy by určitě mělo být víc vzrušující. Teď pojede domů, kde už její matka a její syn budou spát. A pokud ne, stejně by jim toho nemohla moc říct. Policie už je tady déle než hodinu a půl. Nebylo to přesně to, co čekala podle četby Holmese či Poirota, kteří by touhle dobou už vyslýchali hlavní podezřelé a prováděli překvapivé dedukce na základě těch nejtriviálnějších stop.
Hovor, jenž se rozšuměl místností na konci Morseovy krátké řeči, utichal, když si většina zákazníků brala kabáty a odcházela. Gaye také vstala. Všimla si něčeho zajímavého nebo neobvyklého? Byl tu samozřejmě ten mladík, který to děvče našel… Už ho tu předtím viděla, ale nemohla si vzpomenout, kdy nebo s kým tady byl. A pak jí to došlo – blondýnka! Byla s ním v tomhle baru minulý týden. Ale v dnešní době si spousta dívek odbarvuje vlasy. Možná to stojí za zmínku. Rozhodla se, že ano, a vykročila k Morseovi.
„Říkal jste, že dívka, která byla zavražděna, měla světlé vlasy.“ Morse se na ni zadíval a pomalu přikývl.
„Myslím, že tu byla minulý týden – s mužem, který dnes večer našel její tělo. Viděla jsem je tady. Pracuju v koktejlovém baru.“
„To je velmi zajímavé, slečno – eh?“
„Paní. Paní MacFeeová.“
„Prosím za prominutí, paní McFeeová. Myslel jsem, že třeba nosíte všechny ty prsteny, abyste odradila chlapy, kteří na vás slintají za barem.“
Gaye se namíchla. Je to hnusný chlap. „Podívejte se, inspektore, ať se jmenujete jak chcete, přišla jsem vám sdělit něco, o čem si myslím, že by vám mohlo pomoct. Jestli budete…“
„Paní McFeeová,“ přerušil ji Morse jemně a přitom na ni hleděl s tím pohledem naprosté nahoty, „kdybych bydlel někde poblíž, taky bych sem chodil a slintal bych na vás za barem.“
Asi v jednu hodinu po půlnoci bylo na dvoře rozmístěno několik primitivních, byť přiměřeně účinných reflektorů. Morse dal Lewisovi pokyn, aby zadržel mladíka, který našel zavražděnou dívku, dokud nebudou mít příležitost prozkoumat dvorek blíže. Oba dva teď studovali osvětlenou scénu zločinu. Bylo tam hodně krve, a když seržant shlédl na dívku, pocítil hluboký odpor k násilí a nesmyslnosti vraždy. Morse zřejmě daleko víc zajímalo hvězdné nebe nad hlavou.
„Zajímáte se o hvězdy, Lewisi?“
„Někdy čtu horoskopy, pane.“
Morse to zřejmě neslyšel. „Jednou jsem slyšel o skupině školních dětí, Lewisi, které se pokoušely nasbírat milion sirek. Poté co zaplnily celý objekt školy, se rozhodly, že to vzdají.“ Lewis považoval za svou povinnost nějak zareagovat, ale nic vhodného ho nenapadlo.
Po chvíli Morse obrátil pozornost k pozemským záležitostem a oba se opět zadívali na zavražděnou dívku. Klíč a osamělý bílý knoflíček byly tam, kde je Morse zahlédl předtím. Jinak tam nebylo nic moc k vidění, až na čúrek zaschlé krve, jenž vedl téměř od jednoho konce zdi k druhému.
Mladík seděl v manažerově kanceláři. Jeho matka sice očekávala, že se vrátí pozdě, ale už jistě bude mít starost – a on také. V půl druhé konečně přišel Morse, zatímco policejní lékař, fotografové a specialisté na otisky prstů konali svou práci na dvoře.
„Jméno?“ zeptal se Morse.
„Sanders, John Sanders.“
„Vy jste našel tělo?“
„Ano, pane.“
„Povězte mi o tom.“
„Moc k povídání toho není.“
Morse se usmál. „Pak vás nebudeme dlouho zdržovat, že ano, pane Sandersi?“
Mladík se nervózně zavrtěl. Morse seděl proti němu, díval se mu přímo do očí a čekal.
„No, vyšel jsem na dvůr a ona tam ležela. Nedotkl jsem se jí, ale bylo mi jasné, že je mrtvá. Šel jsem rovnou za manažerem, oznámit mu to.“
Morse přikývl. „Ještě něco?“
„Asi ne.“
„Kdy jste zvracel, pane Sandersi?“
„No jo. Zvracel jsem.“
„Bylo to předtím, nebo potom co jste viděl tu dívku?“
„Potom. Rozhodilo mě to – byl to zřejmě šok.“
„Proč mi neříkáte pravdu?“
„Co tím myslíte?“
Morse vzdychl. „Vy jste tam neměl auto, že ne?“
„Já nemám auto.“
„To se vždycky procházíte po dvoře, než jdete domů?“ Sanders neodpověděl. „Kolik jste toho dnes večer vypil?“
„Pár panáků whisky – nebyl jsem opilý.“
„Pane Sandersi, chcete, abych si to zjistil od někoho jiného?“ Ze Sandersova chování bylo jasné, že mu není příjemné, jaký směr dotazování nabralo. „V kolik hodin jste sem přišel?“ pokračoval Morse.
„Asi v půl osmé?“
„A opil jste se a šel ven zvracet.“ Sanders neochotně souhlasil. „Pijete obyčejně sám?“
„Obyčejně ne.“
„Na koho jste čekal?“ Sanders neodpověděl.
„Nepřišla?“
„Ne,“ odsekl.
„Ale ona přišla, viďte?“
„Ne, říkal jsem vám to. Celou dobu jsem byl sám.“
„Ale ona přišla, viďte?“ opakoval Morse tiše. Sanders se zatvářil poraženě. „Přišla,“ pokračoval Morse stejným tichým hlasem. „Přišla a vy jste ji viděl. Viděl jste ji na dvoře, a byla mrtvá.“
Mladý muž přikývl.
„Měli bychom si trochu popovídat, my dva,“ vyzval ho Morse.


Autor recenze: Miloš Němec - www.milosnemec.cz