Miloš Němec
Recenze převzaté ze stránek www.milosnemec.cz, kde můžete najít nejen krátké recenze knih, ale i něco o hudbě, případně cestování a turistice nebo o vědě a technice.
od dalších autorů

Titulní strana HINT

Lee Harris
Vražda na křtinách [Christenning day murder]

Nakl. údaje: Praha : Motto, 2005
ISBN 80-7246-295-4 (váz.)

Třetí případ bývalé jeptišky Christine Bennettové. Mladá žena, která před nedávnem odešla z kláštera, je pozvána na křtiny syna své kamarádky. Křtiny se mají odehrát v kostele Panny Marie ve Studsburgu. Město bylo před třiceti lety zatopeno při stavbě přehrady a nyní se díky dlouhodobému suchu opět vynořilo, včetně neporušeného kostela. Když Christine po křtinách prozkoumává sklepení kostela, objeví zde ostatky těla neznámé mladé ženy, zřejmě zavražděné před třiceti lety - krátce před zatopením města. Protože šerif ani vyšetřující soudce nejeví velkou snahu starou vraždu objasnit, ujímá se Christine vyšetřování sama. Postupně zjišťuje totožnost oběti a odkrývá děsivé tajemství, které mezi sebou drží obyvatelé zdánlivě idylického městečka... Překvapivě slušná a čtivá knížka, která snad nezklame žádného příznivce klasického detektivního žánru.

A kdo se skrývá za jménem Lee Harrisová? Sama slavná autorka o sobě říká, že je nudný patron, který sedí za psacím strojem sedm dní v týdnu a píše o světě, jenž se někdy zdá skutečnější než ten skutečný. A proč právě na psacím stroji? Prý je z těch, co zkrátka potřebují vidět svá slova na papíře. Každé ráno, než začne pracovat, si přečte, co napsala předešlý den, a tužkou vyznačí úpravy, případně pomocí nůžek a lepicí pásky vloží nový text. Na stránku, kterou ten den začíná, si napíše datum. Když dokončí hrubou verzi, přepíše ji do počítače a v rámci toho ji ještě jednou koriguje. Ale rukopis se svými poznámkami a změnami a barevnými lepicími papírky označujícími začátky kapitol a nejasná místa – to je prostě její. Tento hrubý text je pro ni celistvý; má svoji vlastní historii.
Ačkoli psaní zbožňuje, je ještě celá řada jiných věcí bez nichž si Harrisová neumí svůj život představit. Například v létě chodí každé ráno plavat a patřičně si to užívá. Miluje také dobré jídlo a údajně ho vždycky sní spoustu. Cestuje. V posledních letech se zamilovala do Jihozápadu a od té doby tam tráví několik měsíců ročně, většinou když zbytek země opanuje zima. V červnu 2004 se Harrisová chystá do Irska na „mysteriózní“ výlet a potom do Německa navštívit svoji starou přítelkyni z let, kdy – vlastními slovy – ještě byla mladá a štíhlá. A pak vyrazí zpátky domů dokončit svoji současnou knihu a užít si léto u bazénu.

UKÁZKA

Za městem stálo už jen jedno auto, taková stará modrá otlučená herka. Odpoledne se ochladilo a já začínala litovat, že jsem se nevrátila do hotelu, abych se převlékla; chtěla jsem ale vidět město, dokud bylo ještě trochu světlo. Přezula jsem se do tenisek, které jsem měla celý den v autě, a vydala se ke kostelu.
Všechny židle byly už pryč, všude čisto a prázdno. Obyčejně, když navštívím nějaký kostel, zapálím tři svíčky; za maminku, tatínka a za tetu Meg. Mrzelo mě, že jsem na to nepomyslela dřív a nevzala je s sebou, ale vtom zafičel skrz prázdné okenní otvory ostrý závan studeného větru, až jsem se otřásla zimou. Uvědomila jsem si, že se nic nestalo; stejně by tady jejich plamínky dlouho nepřežily.
Podél levé strany kostela, kde chlapci včera uklízeli, jsem se dostala, jak jsem předpokládala, ke dveřím do sakristie. Přímo před ní se svažovalo, patrně do sklepení, úzké kamenné schodiště. Vytáhla jsem baterku a začala sestupovat dolů. Vlhký zatuchlý zápach hniloby, který mě okamžitě udeřil do nosu, byl stále silnější a pouze vědomí, že tohle je jediná šance, jak to tady důkladně projít, mě odradilo od toho, abych se otočila a vrátila. Na schodech ležely haldy sutin a tlejících zbytků dřeva. Svítila jsem si na cestu a opatrně postupovala kupředu.
Dole pod schody, po pravé ruce jsem objevila chodbu s nízkým stropem, která se stáčela do zadní části budovy. Vzápětí jsem narazila na dveře vedoucí do prostorné místnosti. Z oken vysoko nade mnou sem pronikalo sice jen málo světla, ale přesto bych nedala nic za to, že se tady konaly schůze a hrálo bingo. Stejně jako nábytek nahoře, i tady zmizelo pódium, které kdysi stávalo na jednom konci sálu. Dlažba pod nohama byla nebezpečně kluzká a já se otočila, abych se vrátila zpátky do chodby. Náhle jsem uslyšela jemné cinknutí, jako by malý kousek kovu, možná mince, spadl na betonovou podlahu. Zastavila jsem se a posvítila dál před sebe, ale nic jsem kvůli zakřivení chodby neviděla.
„Haló,“ zavolala jsem. „Je tady někdo?“
Místo odpovědi jsem slyšela jen řinčení kovu, jako by někdo ve spěchu balil nářadí, a pak běžící kroky.
„Kdo je tam?“ vykřikla jsem. Ale ten člověk už chvatně vystupoval po schodech na vzdálenějším konci sálu. S nepříjemným pocitem a nervy napjatými k prasknutí jsem pokračovala v průzkumu. Prošla jsem dalšími dveřmi, asi do kotelny. Zvedla jsem baterku a v zářivém kuželu světla spatřila další kamenné schody u zadní stěny. Opět jsem ji sklonila níž a vtom jsem si, kousek od vnitřní zdi podpírající schodiště, něčeho všimla.Vypadalo to jako jeden z těch obdélníkových kamenů, z jakých byly postaveny zdi kolem mne. Zajímalo mě, jestli se mohl uvolnit sám, po třiceti letech pod vodou.
Ale nevypadalo to tak. Na zemi kolem kamene se povalovaly kousky suché vydrolené malty, jako by ho někdo právě vykopal. Došla jsem skoro až k němu, když se náhle v paprsku baterky zablesklo na podlaze něco zlatého. Sebrala jsem to, a aniž bych se podívala, co jsem to vlastně našla, jsem tu věc schovala do kapsy. Pak jsem si sedla na bobek a posvítila do otvoru pod schody.Vzápětí jsem s hrůzou zatajila dech a zašeptala: „Ach ne,“ a současně se pokřižovala. Uvnitř odkrytého otvoru, zablácené a bez masa, leželo to, co zůstalo z lidského těla pohřbeného tři desítky let pod vodou.
(...)


Autor recenze: Miloš Němec - www.milosnemec.cz