Miloš Němec
Recenze převzaté ze stránek www.milosnemec.cz, kde můžete najít nejen krátké recenze knih, ale i něco o hudbě, případně cestování a turistice nebo o vědě a technice.
od dalších autorů

Titulní strana HINT

Pascal Bruckner
Láska k bližnímu [Amour du prochain]

Nakl. údaje: Praha : Motto, 2006
ISBN 80-7246-305-5 (váz.)

Pascal Bruckner se do čtenářského podvědomí zapsal především jako autor slavného románu Hořký měsíc, podle kterého Roman Polanski natočil velmi úspěšný erotický thriller. Sébastien, hlavní hrdina románu Láska k bližnímu, je úspěšný mladý muž, absolvent prestižní školy, zaměstnaný v diplomatických službách, se spořádanou rodinou a řadou velmi dobrých přátel. V den svých třicátých narozenin si však uvědomuje, že přes osobní i společenský úspěch je se svým životem nespokojen. Zanedlouho objevuje nový prostor své realizace, najímá si byt a stává se mužským prostitutem. Obšťastňuje své klientky s opravdovým zanícením, bez ohledu na jejich věk, vzhled, nebo preferované sexuální praktiky. Později si najde milenku a pracují ve dvojici s takřka náboženským vytržením. Puritánská společnost však toto jednání neschvaluje, Sébastien přichází o práci, jeho manželství se rozpadá, přátelé jej zavrhují a Sébastien se propadá se až na samotné dno... Pascal Bruckner disponuje opravdu bohatou slovní zásobou a Láska k bližnímu je přes přes hutný styl odstavců velmi čtivá. Některé zážitky hlavního hrdiny jsou poměrně nechutné, pokud Vám toto vadí, nebo máte problém s morální stránkou příběhu, sáhněte raději po jiné knize. Ale jinak je Láska k bližnímu velmi zajímavý román, který stojí za přečtení.

Pascal Bruckner

Narodil se v roce 1948 v Paříži. Jako dítě onemocněl tuberkulózou a strávil řadu měsíců ve švýcarských a rakouských sanatoriích. Tento předčasný odchod z rodinného prostředí přispěl k tomu, že se velmi záhy osamostatnil. Jeho otec byl důlním inženýrem a chtěl, aby syn vystudoval polytechniku. Ten se ovšem rozhodl pro filozofii na Sorbonně, v jejímž studiu mu značně pomohla velmi dobrá znalost němčiny (německy mluvil dokonce dřív než francouzsky).

Svá první literární díla napsal ve spolupráci s esejistou Alainem Finkielkrautem v roce 1977. Pak se jejich cesty rozešly. V roce 1981 vydává Bruckner svoji prvotinu Hořký měsíc, kterou roku 1992 zfilmoval Roman Polanski. Jeho film proslavil knihu i autora po celém světě. Značnou pozornost ale vzbudila i další Brucknerova díla, zejména Zloději krásy (Motto 2002, román, který se ve Francii držel několik měsíců na žebříčku nejprodávanějších titulů. Získal také druhé nejvýznamnější francouzské literární ocenění rix Littré.

Pascala Brucknera je obtížné literárně či názorově zařadit – je to individualista a samotář, který se nepřipojil k žádnému myšlenkovému proudu, ale s každým koketoval, od náboženských směrů až po extrémní levici.
Je ženatý, má dospělého syna a dospívající dceru. Žije v Paříži, kde si stále ponechává garsonku pod střechou jen pro sebe, neboť prý „mu nosí štěstí“.

Ukázka

Prolog

Právě mi bylo dvacet let, chodil jsem po ulicích jako blázen, oči mi spalovala těla. Pod šaty a košilemi se skrývaly pokožky neuvěřitelné hebkosti, kterých se nikdy nedotknu. Posedlost po těch nedostupných bytostech byla silnější než uspokojení z partnerek, které už jsem měl. Cítil jsem se jako chudák ve společnosti miliardáře, každé břicho pro mne bylo přepychem, jehož se musím vzdát. Bylo mi dvacet, byl jsem nesmělý, mé skutečné lásky odrážely jenom nepatrný zlomek mých tužeb.
Jednoho dne jsem bloumal po ulicích ještě vzrušenější než kdy jindy rozmanitostí tváří a díky těm procházejícím se ženám jsem učinil objev: všechna ta těla mi měla patřit a stejně jsem měl já nabídnout své tělo každému, kdo by po něm zatoužil. Můj chtíč přeskakoval od jedné postavy k druhé, spojoval kolemjdoucí ženy do stále širších a nepravděpodobnějších kombinací. Už jsem je viděl, jak na mně obkročmo sedí, lehají si na mne, dusí mě mezi svými stehny. Musel jsem si sednout na lavičku, abych neupadl. Na světě bylo příliš mnoho krásy: odmítal jsem úděl psance vykázaného z hodokvasu. Jakýsi starý pán, jehož znepokojil můj stav, se mě otázal:
„Co je vám, mladý muži, cítíte se dobře?“
Ukázal jsem na dav proudící kolem a blouznivě odvětil:
„Podívejte se, je jich tolik…, po nichž člověk touží, chtěl by se jich dotknout.“
Nevěřícně otočil hlavu. Neviděl stejnou nádheru jako já. Jak mu vysvětlit okouzlení, co se mě zmocnilo? Zůstal jsem tam skoro hodinu, než mě závrať přešla. Když jsem konečně vstal, všechno mi bylo jasné.
Přísahal jsem si, že zůstanu věrný pravdě těch oslňujících chvil.

PRVNÍ KAPITOLA
Svěcení cherubína

Samozřejmě jsem si pospíšil a co nejdříve přísahu zradil, zasunul ji do nejhlubšího kouta paměti. Byl to slib opilce, který neobstojí ve střetu s realitou. Polapil mě úspěch ve společenském a rodinném životě, tyto dvě pasti působící ruku v ruce. V jednadvaceti letech jsem se oženil, pořídil si tři děti a zahájil skvělou kariéru. Krátce dopustil jsem se ještě o něco dříve než ostatní stejných hloupostí jako všichni.

Příjemné stránky života

Byl jsem rozmazlené dítě, přepychový pudlík. Narodil jsem se jako mladší syn, bratr byl o osm let starší než já, a rodiče mě hýčkali jako dar prozřetelnosti, jako poslední výhonek rodu, v jehož příchod na svět už nedoufali. Žil jsem v uzavřeném světě plném dřevěných hraček, elektrických vláčků a hradů. Ještě dnes vidím Ráj jako místo s vyloučením veřejnosti, uzavřenou místnost stvořenou pro zázraky. Prožil jsem příjemné dětství, které ve mně vzbudilo pocit vlastní důležitosti. Nikdy mě pak nepřekvapilo, že mě někdo miluje, a považoval jsem za přirozené, že mi ostatní dávají přednost. Koupal jsem se v ovzduší neustálých lichotek. Mohli mě jimi zahrnovat, jak chtěli, dokonce jsem ani nepředstíral, že mě to obtěžuje. Vyrůstal jsem v zámotku, jehož jsem byl šperkem, vždy dobře naložený, spokojený, lhostejný k trápení, které soužilo mé bližní.
Při mém narození se přihodila podivná věc: oznámení o mém příchodu na svět se objevilo v oblíbeném deníku mých rodičů (přirozeně levicovém), avšak pochybením redakce bylo zařazeno do rubriky úmrtí. Čtyřiadvacet hodin poté, co jsem vyšel z matčina lůna, jsem tak byl prohlášen za mrtvého, což rozpoutalo hotovou záplavu úzkostných telefonátů. Nato se mnou zacházeli jako se vzkříšeným, jako s někým, kdo unikl velké katastrofě. Rodiče se od té chvíle ke mně chovali přehnaně úzkostlivě a až do dospělosti mě neustále chránili před světem a jeho úskoky. Kam až mé vzpomínky sahají, matka se nade mnou rozplývala nadšením: jako kojenec, ať jsem spal, cucal si palec nebo pil z lahve, jsem byl vždycky k pomilování. Chudák můj bratr Léon trpěl přehnanými ohledy vůči mně. Můj příchod na svět znamenal pro něj úpadek jakési efemérní suverenity. Byl jsem Jedinečný, on nikdy nebude víc než nedokonalý náčrtek. Když ve věku deseti let zkonstatoval, že ho zploditelé zanedbávají v můj prospěch, přimkl se k lednici a čerpal v ní důvody své existence. Stal se z něj maniakální žrout a v patnácti letech vážil 120 kilogramů, neustále se totiž cpal hamburgery, zmrzlinou, bonbony a pečivem. Po obědě si vždycky dával ještě jedno jídlo navíc. Matce i mně pukalo srdce, když jsme ho viděli vycházet z kuchyně s talířem plným těstovin lesknoucích se máslem, z nichž se kouřilo, když už všichni dojedli dezert! Léčba, hospitalizace ani diety na tomto stavu nic nezměnily. Zhubl na 90 kilo, ale už bylo příliš pozdě. Neforemný bratr se stal páriem rodiny skrývaným před významnými hosty. Byl to opuchlý, potící se jinoch, jehož krátký dech mi naháněl hrůzu, břicháč, který všude budil pozornost, pořád nám šlapal na paty. Bál jsem se, aby se jeho tuk nepřelil i na mě a nezaplnil i mne. Podařilo se mu vystudovat jenom podřadnou obchodní školu a teď živořil v jednom podniku se školními potřebami, kde okrádal distributory o čokoládové tyčinky. Zatímco otec, sám také tělnatý, boj s tímhle problémem vzdal, matka Léona pravidelně varovala, že umře ještě před čtyřicítkou na infarkt, že si nikdy nenajde manželku, že ho propustí z každého zaměstnání. Bratr se jí usilovně snažil dát za pravdu, už tak měl zvýšený cholesterol, a stále více upadal do nezřízeného obžerství.
Vzpomínám si na dvě významné události: v den mých druhých narozenin mě matka přinesla ukázat přátelům nahého jako červa na stříbrném podnosu pokrytém plátky růží. Tleskali mi, hubičkovali mě na lýtka, na stehna, paže, tváře, chybělo málo a spolustolovníci mě pozřeli zaživa. Z téhle produkce ve mně zůstala trvalá chuť předvádět se, později jsem se nesmírně rád svlékal před kamarády s přesvědčením, že mě zase budou objímat a oslavovat. Druhá příhoda tento sklon ještě posílila: byly mi čtyři roky, matka pila čaj s jednou přítelkyní a přišla hodina mého koupání. Měl jsem se svléknout, mně se však od nich nechtělo, pořád jsem si hrál u jejich nohou. Máti hluboce zarmoutila moje neposlušnost, ale neodvažovala se mě před svědkem vyplísnit. A tak její přítelkyně, vysoká tmavovlasá duchaplná žena, vymyslela lest: se smíchem mě začala lechtat a říkala přitom, že mám oči a pleť jako děvče.
„Ty budeš asi holčička, viď?“
Protestoval jsem.
„Já ti stejně nevěřím.“
Vztekal jsem se.
„Tak se svlékni a ukaž mi, že jsi chlapeček.“
Stále jsem váhal.
„Tak poslouchej: pokaždé, když si něco sundáš, dostaneš bonbon.“
Tenhle argument mě přesvědčil: zul jsem si boty, sundal kalhoty. Bonbony jenom pršely, máti se zapojila do hry, a když jsem nakonec za mohutného výbuchu smíchu odložil slipy a ukázal své nářadíčko vztyčené do vertikály, vlastnil jsem už hotový poklad sladkostí. Tenhle špatný návyk jsem si osvojil a dlouho jsem odmítal svlékat se, i při tělocviku, dokud jsem nedostal odměnu. Učitelku mé chování šokovalo, a dokonce prosila rodiče, aby mě těmhle manýrům odnaučili. Musel jsem se naučit svlékat bez odměny.
Jako zázračné miminko jsem byl podle všeho předurčen k výjimečnému osudu. Znal jsem spoustu slov a používal a zneužíval jsem obratu „mám tě rád“, což mé blízké dojímalo. Byl jsem tak hýčkán, že se až do deseti let slavily mé „měsíčniny“, tedy každý měsíc narozeniny, zatímco bratrovy narozeniny se omezovaly na krátkou formalitu bez dortu, při níž od nás opakovaně dostával digitální váhu přesnou téměř na miligram, knihy o dietách a příliš úzké oblečení, aby to v něm vzbudilo ještě větší pocit viny.
Mí rodiče také zažili šťastné seskupení hvězd, svobodu bez hranic. Jako bývalí levičáci, kteří prošli trockistickými sektami – bratrovo křestní jméno bylo poctou Lvu Davidoviči Bronsteinovi alias Léonu Trockému –, pěstovali hlubokou nevraživost vůči náboženství. Kostely, chrámy, mešity, synagogy se u nás netěšily velké popularitě. Povrchní antiklerikalismus nám nahrazoval víru v Boha. Otec byl zamlada obdařen značně přebujelým vlasovým porostem. Vlasy přímo vášnivě vyznával, znamenaly pro něj vnější známku bohatství jako tiára či koruna vegetace, která zušlechtí i nejobyčejnější hlavy. Naneštěstí mu však hustý porost mladých let na lebce později prořídl, rozsáhlé holé plochy vyhnaly poslední zbytky vlasů na šíji, kde visely jako zmoklá sláma. Ve třiceti si dal znechuceně oholit i týl, ovšem nejdřív si nechal narůst vousy a šístky. Konec s hustými poddajnými vlasy let minulých, kdy se mu zářivá hříva zvedala ve větru jako plachta. Na fotografiích ze studií vypadal jako cikán, dobrodruh, jako pirát chodníků beroucí spolu s jinými frajery podobného ražení útokem kavárny na Contrescarpe a bulváru Saint-Michel, chystající se šířit své názory až na samý konec soutěsek Ardèche či tržiště v Luberonu. V době mého dětství citoval páté přes deváté Deleuze, Led Zeppelin, Castanedu, Wilhelma Reicha, Jerryho Rubina, Jima Morrisona, Dylana, marnil čas přesně ve stylu těch let. Toužil vzkřísit klima svých dvaceti let, a tak nás napájel během celého mého mládí rockovou, funkovou nebo soulovou muzikou s vášní hraničící s fanatismem. Militantní odpor k Bohu mu však nebránil v jisté pověrčivosti. V roce 1968 na něj hluboce zapůsobila spiritistická seance konaná z popudu AMS (Aliance mladých za socialismus, odnož trockistické mlhoviny). Krajní levičáci se dotázali ducha vyjadřujícího se prostřednictvím média, Kubánky, stoupenkyně santerie (afrického kultu blízkého vúdú), zda zvítězí světová revoluce. Odvětil, že nikoli: proletářská revoluce nemá žádnou šanci na úspěch ve Francii ani v západní Evropě, měšťáckých baštách kapitalistického světa. Museli by odjet do tropů nebo do zámoří. Otec nenávidí cestování, letadlo a nemoce v něm vyvolávají paniku, takže byl zdrcen.
Matka zase prošla jako turistka všemi levicovými ideologiemi, dokázala o každé z nich dokonale hovořit jejím vlastním jazykem, ale později se přiklonila k ekologii. Ve Francii musí být každý levičák, dokonce i pravičáci, je to nezbytná propustka do společenského života. Moje matka byla levicovější než kdokoli jiný: nikdy jste ji nepřistihli, že by souhlasila se „systémem“. Jako členka radikální feministické skupiny v šedesátých letech hlásala, že „penis je zbraní hromadného ničení“. Můj otec ji okouzlil, když odsekl: ano, ale je to zbraň, která často selže. Původně učitelka, potom pedagogická poradkyně se v pozdějších letech projevila jako vášnivý labužník: zvala k sobě každý týden své vrstevnice na karty, při hře přebudovávaly svět a současně se cpaly jemným pečivem a cukrovím, které se muselo dát odkapat na ubrousek, tak přetékalo alkoholem a mastnotou. Rodiče praktikovali pokrytecké náboženství peněz, dědictví katolicismu, tolik rozšířené ve Francii: na veřejnosti penězi pohrdali, v soukromí je uctívali. Fakt, že jim v jejich letech chybí, je zarmucoval. Pokoušeli se zavrhnout svoji třídu, ale pod pláštíkem nevybíravých slov a nedbalého oblečení vycházela na povrch společenská pravda: oni sami, děti nádražáků a obchodníků, patřili k nižší střední třídě, a můj otec, ředitel nevýznamné realitní kanceláře v Sentier, rue Saint-Sauveur, snil o tom, že se vyšvihne až do střední třídy. Na rozdíl od bývalých kamarádů, z nichž se stali šéfové podniků, obchodníci a ředitelé deníků, si nikdy nenadělal jmění a pohlížel nikoli bez hořkosti na bývalé radikály, kteří přešli z ilegality do života v hojnosti. Matka, zklamaná hubeností našich finančních prostředků – žili jsme v třípokojovém bytě na bulváru Magenta –, přenesla veškerou svoji ctižádost na mne a zazlívala bratru Léonovi, že je pro rodinu tak špatnou vizitkou. Dlouho jsem musel bojovat s její pohlcující láskou, byl to dokonce jediný boj, který jsem kdy vedl. Když jsem se v patnácti letech v záchvatu nezávislosti rozhodl, že si budu nechávat prát jinde, zranilo ji to, a začala mi krást slipy a ponožky, jen aby se o ně mohla postarat sama. Jednoho dne mi v prádelně na rohu ztratili košili: máti vyvolala v obchodě takový skandál, že mi vedoucí důrazně doporučil, abych se už u nich nikdy neukazoval. Mít pod absolutní kontrolou všechno mé spodní prádlo považovala za své morální právo a chloubu. Díky přímo fenomenální paměti vedla v patrnosti sebemenší knoflíček, každou malou správku. V zimě na mě kolikrát čekávala u východu z fakulty se svačinou a vázala mi kolem krku mohutnou šálu ke značnému pobavení mých kolegů, zatímco Léon chodil pořád s holým krkem a rozepnutým sakem. „Hřeje ho sádlo,“ říkala matka shovívavě. Mohl vyjít z domova třeba v sukýnce z banánového listí, nevěnovala by tomu sebemenší pozornost. Zatímco on kynul a byl čím dál zachmuřenější, já jsem rostl a rozkvétal. Byl jsem buřič, on nekňuba. Naši mě zbožňovali, ale tváří v tvář ostatním jsem se cítil zranitelný. Svět mě děsil, neboť neměl laskavou tvář mých rodičů, nestačilo mi objevit se a hned existovat. Šlo to tak daleko, že v pubertě se pro mne bariéry mezi pohlavími staly věcí skoro metafyzickou, byly nepřekročitelné jako hranice mezi vesmíry. Doma jsem byl chvastoun, venku strašpytel.

Autor recenze: Miloš Němec - www.milosnemec.cz