Miloš Němec
Recenze převzaté ze stránek www.milosnemec.cz, kde můžete najít nejen krátké recenze knih, ale i něco o hudbě, případně cestování a turistice nebo o vědě a technice.
od dalších autorů

Titulní strana HINT

Zdenka Hamerová
Příliš tenkej led

Nakl. údaje: Praha : Motto, 2006
ISBN 80-7246-309-8 (váz.)

Proč se Dita zabila? A šlo vůbec o sebevraždu?
Lucie se snaží vyrovnat se smrtí své milované sestry Dity, která za podivných okolností spáchala sebevraždu - utopila se daleko od domova, ve městě, se kterým neměla nic společného. Lucie pochybuje, že se Dita zabila sama, ráda by dokázala, že se jednalo o nešťastnou náhodu. Když pak objeví sestřin deník a kdosi neznámý jí tajně přinese sestřiny osobní věci, její nedůvěra získá téměř hmatatelný rozměr – Lucie se na vlastní pěst pustí do pátrání. S překvapením zjišťuje, že toho o sestřině minulosti věděla velmi málo. Také netuší, že jí samotné půjde o život...

„Byla to nejlepší ženská, jakou jsem v životě poznal. Taky byla skvělá máma. Já prostě jen nechápu…,“ opět mu selhal hlas a upřel lesklé modré oči někam do zdi. „Jak nám to mohla udělat? A co už vůbec nechápu, jak si mohla vybrat takovej způsob smrti? Utopit se v řece. Rozumíš tomu? Kdyby spolykala prášky nebo vylítla z balkonu, ale proč skočila do vody?“

Zdena Hamerová se narodila 2. listopadu 1971 v Mělníku, ale dětství prožila v Lysé nad Labem.
Vystudovala Střední zemědělskou školu v Brandýse nad Labem a poté nastoupila jako referentka odboru kultury Úřadu městské části Praha 8.
Nyní žije v Sadské (na Nymbursku), je deset let vdaná a má tři děti. Marii (7 let) a dvojčata Amálii a Norberta (3 roky), s nimiž je na mateřské „dovolené“. Po večerech se (v rámci duševní terapie) věnuje psaní, které je jejím velkým koníčkem.

Ukázka z knihy Příliš tenkej led:
„Přemejšlela jsem o tom tisíckrát. Myslete si všichni, co chcete, ale Dita nenáviděla studenou vodu. Pokud se nějakým nedopatřením ocitla na koupališti, trvalo jí dvě hodiny, než se osmělilaa vlezla tam. Já myslím, že šlo o neštěstí, a nikdo mi to nevymluví. Možná měla depku. Třeba chtěla bejt sama a odjela z Prahy. Ale to, že spadla do vody, byla náhoda.“
„Pořád tomu věříš? Nechala přece dopis.“
Vstal, opět otevřel první zásuvku v kuchyňské lince a zalovil na jejím dně. „Vrátili mi ho, hned jak skončilo vyšetřování.“
„Tohle není dopis na rozloučenou. Načmárala to jen tak,“ máchla jsem rukou. Držela jsem se svého přesvědčení zuby nehty.
Petr unavenou dlaní rozložil bílý pomuchlaný papír. JÁ UŽ NEMŮŽU DÁL!!! naléhavě křičela červená propiska.
„No, vážně toho moc nenapsala,“ ušklíbl se.
„No právě!“ odpověděla jsem významně. „Hele, Petře, nechme toho,“ sykla jsem nespokojeně.
„Vy si myslíte, že se zabila, já tvrdím, že tam spadla náhodou. Proč si vybrala zrovinka tohle místo k procházce, je tajemství, který asi nikdy nerozluštíme.
Tak nač se v tom dál hrabat? Proč to rozebírat a obracet ze všech stran? Máme šanci dozvědět se víc? Nemáme!“
„Třeba si všechno ještě promejšlela cestou,“ uvažoval švagr a úplně ignoroval můj výbuch zlosti. „Možná chtěla opravdu jen vypnout, relaxovat. Co já vím? Když se pak dostala do parku, všude tma, zima, nějak to na ni dolehlo…“
„To je blbost. Nechápu, že se tý sebevraždy všichni tak držíte. Vždyť jste ji znali stejně jako já?! Víš, co vždycky říkávala? Lepší je mít depku nežli hrb na zádech.“
„Byla jsi tam? Viděla jsi to místo?“ zeptal se.
„Ne, k tomu jsem zatím nenašla odvahu,“ přiznala jsem se.
„Já jo, nedalo mi to. Svezl jsem se do Nymburka autem, ale vydal jsem se k Labi od nádraží, kudy zřejmě šla. Vyptal jsem se na cestu a za chvíli jsem byl v parku, kde se to stalo. Břehy jsou opravdu blízko cesty. V únoru mohlo bejt i víc vody, jak tál sníh, ale musela by bejt namol jako teď já, aby se tam skutálela náhodou. Krom toho leželo trochu sněhu. Sice jen zmrzlý zbytky, ale uklouznutí by přece bylo vidět. Dědula se psem ji našel nedaleko schůdků. Nevím, u kterejch, jsou tam několikery. Policajti se mi nesvěřili, kde to přímo bylo.“
„To jsem teda nečekala, že se tam vypravíš.
Jak tě to napadlo, prosím tě?“ vydechla jsem překvapeně.
„Nevím. Chtěl jsem to místo prostě vidět.“
„Třeba vyšetřovatel přehlídl, že je někde zválenější tráva, jak šlápla vedle, když sešla z cesty,“ hájila jsem Ditu. „Víš, jak vypadá starej rozbředlej sníh? Všude plno stop od lidí, od psů i od ptáků. Přes den taje a večer zase umrzne.“
„Vyloučeno. Nemohla šlápnout vedle. Cesta je asfaltová a dobře osvětlená.“
„Tak jak je možný, že ji nikdo neviděl spadnout?“
„Nevím. V jednom úseku u slepýho ramene nejsou žádný domky. Začátkem února je pořád ještě brzo tma. Zřejmě zrovna nikdo nešel.“
„Už dost, Petře. Neber mi moje přesvědčení,“ zaprosila jsem. „Půjdu si lehnout. Nevadí?“ Pocítila jsem únavu, beznaděj, a chystala jsem se konečně vytratit do šera obývacího pokoje.
„Nevadí, jen jdi,“ pokrčil rameny. „Já vím, unavuju tě.“
„Jo, trochu jo!“ přiznala jsem. Vysrkla jsem zbytek nechutného sladkokyselého nápoje a zvedla se ze židle.
„Něco ti povím,“ upřel na mě oči a donesl sklenici k ústům. „Stejně to byla hrozná mrcha.“ Prudce zaklonil hlavu a vyprázdnil baňatou nádobu. Zašklebil se.
„Prosím?“ zamžikala jsem. Řekl mrcha? Alkohol mu zmátl jazyk a přeřekl se, nebo jsem špatně slyšela?
„Ale nic.“
„Ne, ne, počkej. Ty jsi řekl, že byla mrcha!“
„To že jsem povídal?“ zasmál se. „Ne, to se pleteš.
Opravdu. Vyprávěla ti Dita, jak jsme se seznámili?“ zeptal se. „Určitě jo,“ konstatoval, s námahou se postavil a zastoupil mi cestu. Pak se otočil, sáhl do lednice a vytáhl pro změnu lahev vodky.
Otřásla jsem se při pomyšlení, že do sebe budu soukat další dvě deci čehokoliv.
„Abych se přiznala, ani nevím,“ vzdychla jsem odevzdaně. „Vzpomínám si, že tě přivedla domů představit a za pár tejdnů nato už jsi žádal o její ruku, protože byl Kája na cestě.“
Rázem se mi vybavil maminčin šokovaný obličej.
„Znáš vůbec pořádně toho chlapa? Co je zač? Z jaký je rodiny?“ vztekala se, když za Petrem zapadly dveře a na stole trůnila kytice karafiátů, které dvě hodiny předtím zpocenou dlaní předal budoucí ženich vyděšené budoucí tchyni. „To si fakt chceš vzít chlapa, kterýho znáš s bídou tři měsíce?“

Autor recenze: Miloš Němec - www.milosnemec.cz


_ _ _