Miloš Němec
Recenze převzaté ze stránek www.milosnemec.cz, kde můžete najít nejen krátké recenze knih, ale i něco o hudbě, případně cestování a turistice nebo o vědě a technice.
od dalších autorů

Titulní strana HINT

Jaroslav Mareš
Kurupira : zlověstné tajemství : démonická stolová hora v srdci amazonských pralesů

Nakl. údaje: Praha : R + H, nakladatelství Motto, 2005
ISBN 80-7246-299-7 (váz.)

Na hranicích mezi Brazílií a Venezuelou se uprostřed pralesa tyčí stovky metrů vysoká, nepřístupná stolová hora. Místní indiáni z ní mají panickou hrůzu a jsou přesvědčeni, že na ní sídlí nejvyšší démon pralesa. Právě sem mířila výprava profesora Challengera v románu A. C. Doylea Ztracený svět, zde se setkala s dávno vymřelými živočichy. Ale jak je tomu doopravdy? Proč se indiáni této hoře obloukem vyhýbají? Co viděli zlatokopové a hledači drahokamů, kterým se podařilo proniknout až k ní? A co spatřil při své výpravě ke Kurupiře sám autor? Proč brazilská vláda v poslední době na žádost Američanů celou oblast neprodyšně uzavřela, a to i pro vědce?

Jaroslav Mareš zorganizoval k mesetě Kurupira v roce 1978 náročnou expedici. První dvě části knihy Kurupira - zlověstné tajemství obsahují nezkrácený původní text, publikovaný zatím jen ve výtahu v knihách Hledání Ztraceného světa a Hrůza zvaná Kurupira. Ve třetí části se autor zabývá některými znepokojivými událostmi, ke kterým v souvislosti k Kurupirou došlo v posledních letech.
Především první část, ve které autor vypráví o nevšedních zážitcích z dobrodružné cesty a hlavně o nádherné přírodě deštného pralesa, je úchvatná. Jaroslav Mareš faunu a flóru deštného pralesa velmi dobře zná, rozumí ji a obdivuje. Číst jeho vyprávění o pozorování exotických přírodních úkazů je velká radost.
Druhá část knihy je v podstatě beletrie. Jedná se o převyprávění dobrodružného deníku garimpeira - hledače diamantů, kterého autor potkal na svých cestách.
Především pro popis přírody civilizací doposud nedotčených oblastí stojí Kurupira rozhodně za přečtení. Kniha vyšla v nakladatelství Motto ve velmi pěkné úpravě, ve velkém formátu, vázaná, kvalitním tiskem na běleném papíře, s barevnou fotografickou přílohou a celou řadou nádherných kreseb.

Noční ticho prořízne klokotavý chrčivý řev přicházející shora. Napřed se ozve jen krátce, pak se však vrátí znovu v dlouhých, nepravidelně členěných kaskádách, začínajících dunivým hřměním a přecházejících ve zlobné bublavé mručení. Nikdy jsem něco takového neslyšel. Tma je v té chvíli neproniknutelná a okraj plošiny je v ní beznadějně utopen. Stále se vracející řev však dokazuje, že na mesetě je život. Že tam musí žít něco velkého a neznámého. A pokud se to tam v posledních stamilionech let nemohlo dostat zdola, muselo se to tam po celou tu dobu vyvíjet nezávisle na okolním světě. Mrazí mě při té představě.
Pak se mraky roztrhají a vyjde měsíc. Postříbřená skalní stěna dostane pohádkový nádech. Jako by neměla konce, jako by kdesi tam nahoře její strmé srázy splývaly s temnou oblohou. Jako by byla mostem, který od věků spojuje Zemi s hvězdami, mostem, na nějž není souzeno vkročit žádnému člověku.

Ing. Jaroslav Mareš (1937)
Vystudoval zahraniční obchod na Vysoké škole ekonomické v Praze a po promoci nastoupil do obchodního úseku Československých aerolinií. Dlouhodobě působil jako ředitel zastoupení společnosti v Íránu a později v Kanadě. Procestoval všechny kontinenty včetně Tichomoří a navštívil celkem devadesát dva samostatných států (kdyby se započítaly i tzv. státy tvořící Malajsii, Austrálii, Indii, Brazílii, Mexiko nebo USA, bylo by jich přes sto padesát). Již od dětství se zajímal o přírodu a této své lásce zůstal věrný dodnes. Je objevitelem největšího dravého brouka na světě, kterého popsal pod jménem Manticora imerator. Na studium tohoto rodu se specializoval a později popsal další tři nové druhy. Během svých dlouhých cest se dostal do odlehlých, civilizací téměř nedotčených oblastí. Navštívil proslulá naleziště dinosaurů a udržuje styky s předními světovými paleontology. Zorganizoval expedice za několika tajemnými živočichy (kongamato, kerýt, mungún gali, seskveč, nessie, ogopogo, champ, niuhi, luska a další). Nejpřitažlivější však pro něj stále zůstává záhada mesety Kurupira, k níž se svými třemi přáteli pronikl v roce 1978.
O zážitcích ze svých cest a získaných poznatcích napsal zatím patnáct knih: V tropech tří světadílů, Nejkrásnější brouci tropů, Yetti, Hledání Ztraceného světa, Legendární příšery a skutečná zvířata, Záhada dinosaurů, Po záhadných stopách, Detektivem v říši zvířat, Tyrkysová karavana, Svět tajemných zvířat, Hrůza zvaná Kurupira, Gladiátoři druhohor, Dračí chrám, Jezero krokodýlích čarodějů a rozsáhlou vědeckou publikaci Manticora (anglicky). Publikoval též množství článků v různých časopisech a vystupuje pravidelně v televizních a rozhlasových pořadech.

Ukázka:
„Kara kusuba, kara kusuba,“ hučí výhružně prales kolem nás. Chvílemi ten podivný nápěv zaniká v předení motorů našich pramiček, chvílemi zní silněji a naléhavěji. Začíná pršet, indiány to však neodradí. Dají se do kvílivého pištění. Není to příjemné, naskakuje z toho husí kůže. A pak znovu: „Kara kusuba, kara kusuba.“
Dal bych nevím co za to, kdybych věděl, co to znamená. Ale snad je dobře, že to nevím.
Plujeme temným tunelem mezi stromy do neznáma před sebou. Vpravo prales, vlevo prales. A indiáni. Nemohou být daleko od břehu, snad deset patnáct metrů. Možná méně. Jsou dokonale kryti clonou vegetace. Neviditelní původci do morku kostí pronikajícího pištění a válečných zpěvů nás mají všechny na mušce. Na otevřené řece jsme snadným cílem. Ležíme sice na dně pramiček, nejsem si však jist, že by to v případě útoku bylo co platné. Stačí vylézt na strom sklánějící se nad řekou.
Zapínám příruční magnetofon. Jak krásně bude tenhle válečný pokřik znít, až ho budu při dobrém drinku pouštět známým v bezpečí svého pražského bytu!
„Kara kusuba, kara kusuba.“
Manuel se na mne tázavě dívá. Bastiano a Diego se tváří, jako by o nic nešlo. Fernando se třese hrůzou.
„Řeky jsou pro indiány pásmem nikoho. Kdo se po nich plaví, na toho neútočí,“ syčí Diego, aby ho uklidnil. „Jen nesmíme přirazit ke břehu –– na řece se nám nic nestane.“
Není to tak docela pravda. Vím o případech, kdy byla indiány napadena ze břehu posádka lodic, plujících po řece. Lodice dopluly po proudu do cílové oblasti. Přivezly však jen mrtvá těla obsypaná otrávenými šipkami.
Indiáni nás nechávají proplout. Výhružný zpěv slábne, až kdesi v dálce docela zanikne. Zmocňuje se nás opojné šílenství.
„Na ty, kteří směřují ke Kurupiře, indiáni neútočí,“ směje se Manuel. „Osud takových bláznů je stejně zpečetěn. Tak nač by indiáni zbytečně plýtvali silami?“
Ještě dlouho však hledíme do zelenavého šera, zda nás odtud nesledují pozorné oči, či zda se některá z větví hustého porostu nemění náhle v serbatanu, indiánskou foukačku.
Na jednom z širokých listů skloněných k vodě zpozoruji malou pestře zbarvenou žabku. Déšť bubnuje do jejího drobného tělíčka, jako by ji chtěl utlouct. Skoro s ní mám soucit, dokud si neuvědomím, že je to jedna z pralesniček, navzdory krásnému jménu i vzhledu prudce jedovatých. Právě z nich připravují indiáni nejprudší šípové jedy, které mnohonásobně předčí i účinky populárního kurare. Získávají je tak, že otáčejí nabodnutou žabku nad ohněm. Z pálené kůže se vylučují jedovaté kapky, které indiáni setřásají do připravené nádobky. Z jediné asi třícentimetrové žabky se získá jed na napuštění padesáti šipek, z nichž každá pouhým škrábnutím dokáže v několika minutách usmrtit člověka.
Yanomamové, do jejichž oblasti jsme se nyní dostali, patřili odedávna mezi nejobávanější amazonské indiány a přepady misijních stanic, k nimž stále občas dochází, jejich pověst nevylepšují. Dlouho zůstali tajemnými, hrůzostrašnými, opředenými mnoha pověstmi.
První nesmělé etnografické expedice začaly mezi ně ojediněle pronikat teprve v poslední době. Civilizace však obvykle postupuje velice dravě a rychle. To bylo důvodem, proč brazilská vláda vyhlásila v oblasti u venezuelských hranic indiánskou rezervaci Yanomami. Je sice zatím jen na papíře, měla by však zaručit, že tato oblast zůstane původní i v budoucnu.
Označení Yanomami je společné jméno mnoha příbuzných kmenů a klanů. Někteří etnografové je zahrnují do velké jazykové skupiny Aruak. Jiní si s jejich původem nevědí rady. Existují i názory, že jsou spřízněni s Ainy, původními tajemnými obyvateli Japonska. Žijí v nepřístupném pralese na obou stranách brazilsko–venezuelských hranic a odhaduje se, že jich je dnes asi patnáct tisíc. Vesničané obývají jedinou společnou chýši kruhového tvaru, zvanou šabono, otevřenou do jakési vnitřní návsi, kde probíhá veškerý společenský život. Všichni žijí společně a vše spolu sdílejí. Soukromý majetek u nich neexistuje.
Individualismus a majetnické sklony jsou považovány za duševní chorobu a takto postižený jedinec, označovaný jako šiimi, skrblík, je z kmene vyobcován.
První zprávy o jejich životě přinesla Helena Valerová, běloška, která byla v roce 1937 jako mladá dívka unesena při přepadu misijní školy a žila pak mezi nimi dvacet let. Teprve pak se jí podařilo spolu s jejími třemi indiánskými dětmi uprchnout a vrátit se do civilizace.
Po ní se mezi Yanomamy dostalo několik cestovatelů, jako například Italové Vinci a Biocca, salesianští misionáři Cocco a Bigiaretti a především etnograf Chagnon, který mezi nimi strávil čtyři roky. Při studiu jím získaných poznatků nám nebylo nejlíp. Některé působí až hororově. Naprostá většina válek mezi jednotlivými osadami Yanomamů je vedena o ženy, které nazývají wamani. Pokud zajmete ženy nepřátel, nejenže to v budoucnu oslabí jejich bojový potenciál, ale pokud se tomu trochu napomůže, a to rozhodně ne nepříjemným způsobem, řady bojovníků vítězného kmene se výrazně posílí. Možná že tyto nájezdy spojené s loupením žen, jsou vyvolány i podvědomou snahou přinést do izolované vesnice nové geny. Každý muž vesnice úspěšných válečníků mívá několik žen, tři i čtyři. Osady poražených mají o ženy nouzi a jsou často blízko zániku. Podle Chagnona i jiných autorů, například Cowella, jsou pro Yanomamy válka a zabíjení sportem. Vítěznými trofejemi jsou wamani nepřátel. Mladé Yanomamky jsou prý velmi hezké, rychle však stárnou. Jednotlivé osady mohou trpělivě sledovat své sousedy, sídlící o několik kilometrů dál v pralese, po dlouhá léta. Když jsou sousedé nějakým způsobem oslabeni, nadešel vhodný čas k útoku. Vítězové pobijí co nejvíce mužů a odvlečou ženy. Útočníci i obránci se přitom většinou znají, volají na sebe při boji jmény, dokonce se mezi sebou baví, jako by šlo o hru, a nikoli o boj na život a na smrt. „Tam, kde mnoho kilometrů divokého pralesa odděluje jeden kmen od druhého, je válka, přinášející opojné vzrušení ze smrti, jediným způsobem jejich vzájemného kontaktu,“ tvrdí Cowell.
Přesto, jak o ně usilují, chovají se Yanomamové ke svým wamani velmi krutě. Chagnon podává svědectví o tom, že je nejen často trestají surovým bičováním a bitím, ale také je úmyslně dost vážně zraňují. Občas je prý dokonce usmrtí. Někteří sekají své ženy mačetami nebo sekerami a střílejí jim lukem do zadku nebo nohou ostré šípy. Jiní je trestají tak, že jim přikládají na kůži rozžhavené konce holí, což má za následek vážné spáleniny. Nejhůř se zachází se zajatými wamani v prvních dnech po únosu, dokud si je vítězové nerozdělí. Neustále jsou znásilňovány všemi muži vítězné vesnice.
V širším okolí mesety Kurupira žijí yanomamské kmeny skupin Širiana, Paiwana, Aharaibo, Pakidai a nejobávanější ze všech, Waikové. Žádný etnograf se v nich dosud pořádně nevyzná. Někteří například nepovažují indiány Waika za samostnou skupinu, ale za jeden z kmenů skupiny Širiana, někdy dokonce jen za společné označení nejdivočejších klanů různých kmenů této skupiny. „Jsou to nejsveřepější Širiané, divoši mezi divochy,“ charakterizuje je italský cestovatel a etnograf Alfonso Vinci.
Upřímně se přiznávám, že nám bylo celkem jedno, jsou–li Waikové samostatnou skupinou či nikoli. Mnohem důležitější bylo, že to bude právě jejich území, kterým musíme při cestě ke Kurupiře projít. Před započetím cesty jsme proto studovali vše, co je o nich známo, co se ví o jejich zvycích a životě. A čím víc jsme se toho o nich dovídali, tím víc sílila naše původní touha, abychom se s nimi nikdy nesetkali.
Většina z nich dosud nepoznala bělochy. Žijí životem, který je nám cizí, mají pro nás nepochopitelné zvyky. Jednotlivé vesnice zvané šabono svádějí mezi sebou neustálé boje. Jejich motiv je většinou stejně jako u ostatních Yanomamů nudně jednotvárný –– loupení žen. Žádné ze šabon nemá prý víc než sto až sto dvacet obyvatel. Po překročení tohoto počtu propukají uvnitř šabona bratrovražedné boje, muži se střílejí šípy a rozbíjejí si hlavy ozubenými válečnými kyji, přičemž nešetří ani děti. Bojovníci se rozštěpí na dvě nepřátelské skupiny. Slabší uprchne, najde si kdesi v hloubi pralesa spojence, s nimi v odvetném útoku přepadne předchozí vítěze, většinu pobije a odvleče ženy. Tak to jde stále dokola. Bez neustálých válek by si snad Waikové ani nedovedli život představit. Mrtvé spalují a jejich popel pijí smíchaný s řídkou banánovou kaší, nabíranou z jakýchsi necek, zhotovených ze stromové kůry. Nádoba, do níž je kaše s popelem nabírána, koluje mezi všemi účastníky obřadu.
Bastiano tvrdí, že už pěkných pár zálesáků nebo misionářů takhle skončilo, a chce se sázet, z koho z nás bude nejlepší indiánský koktejl.
Na vrcholy stolových hor kladou Waikové sídlo duchů hekurá. Jakýkoli naprosto bezvýznamný jev si mohou vyložit jako projev jejich vůle a jednají pak podle toho. V těchto případech je jejich jednání nevyzpytatelné a bez okolků zabijí i malé dítě, vyloží–li šaman náhlé uhasnutí ohně či kupící se mraky jako pokyn hekurá k takovému činu.
Jen na jediné stolové hoře hekurá nesídlí. Tomuto místu vládne někdo mnohem mocnější a hrozivější. Hekurá lze aspoň dočasně podplatit obětí, získat je na svou stranu. Nejvyšší moc amazonského pralesa je však nepodplatitelná a člověku nepřátelská. Když i samotná nesmrtelná hekurá mají strach z mesety Kurupira, jak by se jí mohli nebát mnohem zranitelnější Waikové?
Každou hodinou se cíl naší cesty blíží. Každou minutou roste naše napětí.
Nad pobřežními květy se třepotají a bzučí kolibříci. Drží se ve vzduchu na jednom místě jako malé helikoptéry. Opisují křidélky své osmičky takovou rychlostí, že je to okem nepostřehnutelné, a noří štíhlé zobáčky do květů. Připomínají spíše lišaje, držící se v letu nad květem a sající nektar dlouhým sosákem. Pestrá tělíčka, v některých případech jen o málo větší než čmelák, hýří všemi barvami, sluneční paprsky hrají na pestrém peří oslnivě kovovými odlesky. Zlatými, zelenavými, purpurovými, modrými. I Sternovy kolekce nejkrásnějších klenotů z Rio de Janeira blednou před nádherou živých skvostů pralesa. Ocasní péra samečků některých druhů jsou často tak protažená, že jsou mnohem delší než vlastní tělíčko. Navíc jsou ozdobena různými třásněmi, vykrajováním nebo listovitě rozšířeným zakončením.
Nad řekou přelétává velký papoušek, nápadný na první pohled doširoka roztaženým polokruhovým ocasem. Teprve až usedne na větev, vynikne však naplno jeho krása. Zelená křídla, zelený, na konci do modra tónovaný ocas, čelo a temeno hlavy bílé, líce hnědé, bíle kropenaté. V týle hlavy a na břiše má peří červené, modře lemované. Pohupuje se na tenké větévce a nohou si čistí zobák. Snad pro jeho rychlý a pohotový let, kterým se bez potíží pohybuje i v hustém pralese, snad pro jeho vzhled i velikost se mu říká papoušek jestřábí. Jinak ovšem nemá s jestřábem nic společného. Živí se spořádaně různými plody, semeny a oříšky. Když však poskakuje po větvičce, houpá se na ní, čepýří temně červená modře lemovaná pírka na temeni hlavy a ozývá se skřípavým ček-ček-ček, nelze mu upřít, že opravdu působí dost sveřepým dojmem. A nejen na člověka. Prý se mu takhle podaří zahnat i některé dravé nepřátele, mnohem silnější, než je sám.
Nedaleko od nás zahlédneme na silném kmeni, ležícím již svou korunou ve vodě, nejméně dvoumetrové hnědé zvíře. Zpozoruje nás, ale neprchá. Naopak, vztyčí zvědavě hlavu, aby si nás dobře prohlédlo.
„Ariraňa!“ zašeptá Bastiano. „Říká se jí tu říční vlk!“
Vydra obrovská je již velmi vzácná a vyskytuje se jen hluboko v divočině, kde není lovena. Její kožešina je na trhu mimořádně ceněna a caboclové ji střílí na potkání. To, že ji zde potkáváme, je důkazem, že jsme od posledních výhonků civilizace pořádně daleko. Někde v břehu má dobře ukryté doupě, v němž přebývá celá rodina. Samec, samice i mláďata. Nádherná hravá zvířata! Rodiče se o dorost vzorně starají a trpělivě jej učí lovit. Aspoň to předpokládám, neboť jsem při této činnosti sledoval jiný, menší druh brazilských vyder, kterým tu říkají lontras. Vydra obrovská se odlišuje od ostatních svých příbuzných nejen velikostí, ale především zploštělým ocasem, skvěle uzpůsobeným k veslování a připomínajícím trochu bobra. V řece plné kajmanů a piraň si vede velmi zdatně. Malé kajmany požírá, velkým díky své mrštnosti uniká. Ani obávané pirani ji nevyvedou z míry –– někde dokonce tvoří hlavní složku její potravy.
„Pořádný kus,“ chválí Bastiano. „Podle velikosti to bude určitě samec. A jak se jeho srst nádherně leskne!“
Vydra se na nás již dost vynadívala a sklouzne do vody. Zahlédnu ještě žlutavou náprsenku a zase je všude kolem klid, jako by tu ani žádný život nebyl. A přece kolik se právě v tomto okamžiku odehrává tragédií pod kalnou hladinou Mapulau, v přítmí spodních pater pralesa i v sluncem prozářených stromových korunách! Malí jsou požíráni většími, větší největšími a největší armádou nejmenších. I ten největší hroznýš královský, který právě spolkl kořist a teď jen leží a tráví, je několik dnů bezmocný proti útoku kočovných mravenců, kteří za pár hodin zanechají jen čistě obranou kostru obrovského hada i jeho dosud nestrávené poslední oběti.
Vydra se znovu vynořuje a vylézá na jeden z balvanů u břehu. V tlamě drží ulovenou rybu, do níž se chystá pustit. S lidmi se dosud nesetkala, a tak se nás nebojí.
Než mu v tom může kdokoli zabránit, zvedá jeden z míšenců ve druhé lodici pušku a vystřelí. Zachtělo se mu vzácné kožešiny, ignoroval přísný zákaz střelby, která k nám může přilákat indiány z širokého okolí. Bastianovy oči metají blesky. Tahle rána přijde míšenci draho. Smrtelně zraněná vydra sebou v posledním tažení smýkne do vody, která se okamžitě zbarví krví. Signál, na nějž čekají jako nůž ostré ocelové čelisti piraň. Jako by řeka kolem nás ožila a začala vřít. Dokonávající zvíře se s uši drásajícím zavytím ještě jednou vymrští nad hladinu. Do jeho těla se již zakouslo několik nejrychlejších rudobřichých ryb. Ostatní o překot dohánějí, co zpočátku zameškaly, jakmile dvoumetrové hnědé tělo zmizí ve vlnách. Role se vyměnily. Z lovce se stala kořist, jak jsem toho byl v amazonském pralese svědkem už mnohokrát. Tentokrát to bylo tím smutnější, že se to stalo zásahem člověka.
Bastiano okamžitě odebere míšenci pušku a strhne mu polovinu mzdy. V očích provinilce zableskne vzdor a nenávist, ale podřídí se. Od tohoto okamžiku mají Bastiano s Diegem nepřítele přímo mezi našimi lidmi. A kdo ví, zda jen jednoho. Je štěstí, že již dnes večer máme dorazit do Porto da Maloca.
Obava z toho, že by výstřel mohl podráždit indiány v okolí, se prozatím zdá lichá. Od příhody s vydrou uplynuly již více než dvě hodiny a plavba probíhá zcela klidně. Do míst, kudy nyní plujeme, nemohl být výstřel ani zdaleka slyšet.
Diego dává znamení a lodice se blíží ke břehu. Za chvilku přistáváme. Na naše udivené pohledy nás vybízí, abychom vystoupili a následovali ho.
Naskytne se nám nečekaný pohled. Několik kamenů navršených na sebe, mezi nimi vsazená lahev, do poloviny naplněná hnijící dešťovou vodou. Za hromadou kamení zaražený primitivní kříž ze dvou ledabyle k sobě svázaných větví. A před ním se šklebí žralok roztrhané boty, napolo zpuchřelé. Druhou už dávno někam odtáhla pralesní zvěř. Nebo měl zde pohřbený muž jen jednu nohu?
Hrob neznámého tuláka sertaa. Nikdo k němu neklade květiny. Jen prales, který ho zahubil, sklání teď nad ním větve porostlé bromeliemi v tichém smířlivém gestu. A jediný, kdo se občas nad jeho hrobem pomodlí, je velká hnědá kudlanka, spínající na nedaleké větévce své ozubené pařáty v licoměrně nábožném gestu.
Co to bylo za člověka? Jak zahynul? A kdo ho tu tak podivně pohřbil?
Nikdo neví. Bastiano a Diego objevili náhodně toto místo při své první cestě do Porto da Maloca. Vypadalo to tu přesně tak jako dnes. Prázdná lahev, snad od cachassy, a roztrhaná bota. Jediné, co zůstalo po muži, který vyzval prales na souboj a prohrál.
Nemoc? Uštknutí jedovatého hada? Šipka z foukačky Waiků? Nikdo o něm nic neví, nikdo ho nepostrádá. Ani v Porto da Maloca, ani v Táboře čtyřiadvacet. Přišel tedy odjinud. Garimpeiro? Zlatokop? Uprchlý trestanec? Hledač kaučuku? Lovec kožešin?
Opuštěný hrob v pralese působí stísňujícím dojmem. Jako memento nebezpečí, které tu stále někde číhá. Čím jste vy, tím jsem byl já. Čím jsem já, budete i vy. Ne, nikde to tu není napsáno jako podobné nápisy tesané do kamene na hrobkách ve spořádané Evropě. Ale ta zpuchřelá bota mluví jasněji než jakýkoli nápis.
„Mne nemůžeš zastrašit pekelným ohněm,“ povídá ďáblovi umírající amazonský sběrač kaučuku. „Žil jsem v sertau.“
Jaký život má asi za sebou tenhle mrtvý?
Plujeme dál.
Stín Kurupiry se nad námi vznáší v čím dál tím konkrétnější podobě. Jsme jí už tak blízko! Tam kdesi vlevo za hradbou pralesa, asi třicet, pětatřicet kilometrů odtud, se tyčí její nepřístupné stěny. Podaří se nám je zdolat? Najdeme cestu nahoru? A jaká překvapení nám tajemná, hrůzostrašnými legendami opředená meseta chystá?


Autor recenze: Miloš Němec - www.milosnemec.cz