Pro hledání na stránce stiskněte Ctrl+F

Jindřich Mouka
od dalších autorů
Jeff Grubb StarCraft. [1], Křížová cesta
Andrzej Sapkowski Křest ohněm : třetí část ságy o Geraltovi a Ciri
Andrzej Sapkowski Čas opovržení : druhá část ságy o Geraltovi a Ciri
Andrzej Sapkowski Krev elfů : první část ságy o Geraltovi a Ciri
Brian Lumley Nekroskop. III, Zdroj
Brian Lumley Nekroskop. II, Vampýři!
Brian Lumley Nekroskop
Andrzej Sapkowski Narrenturm
Clive Barker Galilea
Allen Steele Labyrint noci
Philip Kendred Dick Blade Runner : sní androidi o elektrických ovečkách?

Titulní strana HINT
StarCraft. [1], Křížová cesta (StarCraft - Liberty’s crusade)
Jeff Grubb
Nakladatelství Fantom Print, 2005
ISBN 80-86354-50-4

Žánr : sci-fi

Nejednotná Konfederace Terranských vyhnanců vzdálená 60000 světelných let od Země se zmítá uprostřed války, mezi vyspělými Protossy a organickými Zergy. Mike Liberty, jeden z dobrých reportérů, který si musí „hlídat záda“, před vysoko postavenými lidmi, se vzhledem ke svému přístupu k reportážím, ocitá uprostřed všeho dění, ačkoli částečně nechtěně.

Hráli jste někdy hru starcraft? Pokud ne, tak po přečtení této knížky, již chtít budete (alespoň trochu). Už hra samotná oplývala skvělým příběhem a tato kniha ho vkusně rozšiřuje, ačkoli jen první kapitolu, zabývající se úvodní kampaní za lidské pokolení. Firma Blizard, jež hru v roce 1998 vydala, strhla masové šílenství, které pokračuje i v dnešních dnech. Pokud nevěříte, tak zavítejte do jižní Koreje, kde je hra nejslavnější. V mém případě se jedná o jednu z nejmilejších her a velkou zásluhu na tom má právě její příběh.

Jeff Grubb se rozhodl příběh vyprávět z pohledu „nezaujatého“ reportéra Mika Libertiho, jež se ve špatnou dobu, objevil na špatném místě. Souhra náhod ho uvrhne do centra dění a mnohokrát se musí ujišťovat, na čí straně vlastně stojí. Zergové se šíří vesmírem jako zhoubná rakovina, ničíc vše ve své cestě. Protossové se objevují z ničeho nic, na místech, kde je nikdo nečeká a během mála chvil ničí celé planety jen proto, aby zabránili šíření Zergské nákazy. Konfederace se otřásá pod náporem rebelů, Synů Korhalu a Mike Liberty odhaluje obrovské komploty, jež obě strany spřádaly. Spolu s Jimem Raynorem a Sarah Kerrigenovou jsou nuceni činit rozhodnutí proti své vůli a postupem času jim nezbývá nic jiného, nežli utéci.

Příběh rychle ubíhá a nabírá spád během prvních pár kapitol. Nejedná se však o nic přehnaně strhujícího jelikož chybí podrobný popis scén, který by z této řadové sci-fi udělal sci-fi výtečnou.

Doporučit, či nedoporučit? Pokud jste již hráli hru a líbila se vám, tak není jiné volby, nežli ano, ale pro vás ostatní, bych doporučil popřemýšlet. Máte-li však rádi sci-fi a rychle ubíhající děj, tak zde, je kniha přesně pro vás.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Jindřich Mouka

Křest ohněm : třetí část ságy o Geraltovi a Ciri (Chrzest ognia)
Andrzej Sapkowski
Nakladatelství Leonardo, 1999
ISBN 80-85951-11-8 (brož.)

Žánr : fantasy

Zaklínač se pomalu zotavuje v bájném lese Dryád ze svého ošklivého zranění, které utrpěl při souboji s Vilgefortzem, velmistrem kouzelníkem, jež se snažil polapit posledního potomka starší Krve, mladou, k zaklínačskému umění vedenou dívku Ciri. Genové dědictví jí propůjčuje nevídané schopnosti, ale jejich ovládání je zatím nad její síly. Náhoda tomu chtěla, aby unikla, ale místo, kde se ocitla, lze bez větších skrupulí nazvat pravým peklem. Ciri však měla velké štěstí a nyní, po velkých strastech, se nachází, jako člen, v bandě loupežníků s názvem Potkani.

Třetí díl ságy o Zaklínači pojednává o Geraltově výpravě za nalezením ztracené Ciri. Na jeho cestě ho doprovází básník Marigold a lučištnice jménem Milwa. Nikdo však neví, že jejich cesta, se ve skutečnosti stane pravým křtem v ohni, jelikož oheň očišťuje, ale zároveň spaluje. Na své výpravě, za „očistou duše“, nezůstanou sami. Potkají cestou mnoho „lidí“ a nemalou část příběhu putují právě s nimi. Největší záhadou se však stane bylinkář Regis, z kterého se později vyklube opravdové překvapení a Andrzej Sapkowski tímto, ač velmi zvláštním způsobem, oživil průběh celé ságy, který ve třetím díle dostává tu správnou „šťávu“.

Přiznám se, že první dva díly jsem četl s nadšením, jelikož byly vynikající, ale až třetí část mi ukázala opravdovou jízdu na střele, která neustále nabírá na rychlosti. Událost střídá událost, zápletka se posunuje vpřed a charisma všech postav nezná mezí. Sapkowski se obratně vyhýbá zaběhnutému klišé a ačkoliv svým psaním, velmi podrobným a popisným, nedává možnost rychlého posunu v příběhu, tak vás ani na chvíli nenudí.

Nejvíce mě na této knize zaujal způsob, jakým se Sapkowskému povedlo začlenění nových prvků, do již zavedených postav. Jejich povaha, utvořená jejich vzpomínkami a zkušenostmi, se pomalu mění, jelikož jsou postaveny do situací, které jsou proti jejich přesvědčení a způsobu života, avšak shoda okolností tomu chtěla, aby i oni poznali druhou stranu mince. V třetím díle Ságy o Zaklínači se jedná o největší „tahák“ příběhu a přiznám se, že jsem někdy úsměvné, někdy politováníhodné situace přijal s velkým „potleskem“, jelikož něco podobného jsem již dlouho nezažil.

Ještě před rokem jsem se divil, proč jsou knihy od Sapkowksého jedny z nejprodávanějších u nás v republice. Teď už to vím a jsem rád, že jsem se k nim také dostal. Nebudu vám lhát, knihy to jsou výtečné, a přesto, že se jedná o Fantasy, tak velmi vytříbeného vkusu. Bohužel svým zaměřením jsou i těžší ke čtení, jelikož obsahují velké množství politiky a i rozvětvená zápletka může spoustě lidí dělat problémy.

Pokud se nebojíte „těžšího“, avšak zábavného čtení, které v mnohém překvapí svou originalitou, tak neváhejte. Prokousat se prvními díly by neměl být problém a třetím už vůbec ne. Já se nyní s velkým potěšením začtu do dílu čtvrtého.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Jindřich Mouka

Čas opovržení : druhá část ságy o Geraltovi a Ciri (Czas pogardy)
Andrzej Sapkowski
Nakladatelství Leonardo, 2000
ISBN 80-85951-18-5 (brož.)

Žánr : fantasy

Válka se blíží! Vše tomu nasvědčuje a intriky vládců neznají mezí. Geralt zajišťuje bezpečnost Ciri a Yennefer jí vyučuje magii. Svět čekají těžká léta a zkorumpovaní mágové se nebojí zaprodat své blízké Nilfgaardu. Sudba ovládá vše a Lvíče z Cintri, dítě starší krve, to pozná na vlastní kůži.

Druhý díl ságy o Zaklínači nás opět seznamuje se starými známými z původních Sapkowskiho povídek a románu. Příběh pokračuje „chvíli“ poté co v první knize skončil, rychle vyráží vpřed a nenechá vás vydechnout až do konce. Andrzej opět dokazuje své nadání pomocí příběhu němuž nechybí ani spád, ani smysl pro detail. Nechybí zde nic, co by pravá Fantasy měla mít a mnoho toho ještě přidává.

Intriky, politika, pletichaření, podplácení a vraždění je jednou z hlavních náplní knihy. To, co bylo v předchozí části ságy jen naznačeno, zde narůstá do obrovitých rozměrů. Přesto si příběh zanechává jakousi svěžest a nenudí vás ani chvilku. Vše má své opodstatnění a skvěle zapadá do bezchybného soukolí. Humorné poznámky ustupují a na jejich místo se dostává tvrdá skutečnost dění. Ciri je často postavena do situací, kde by i dospělý zklamal na plné čáře. Geralt bojuje se svým přesvědčením a poznává, co to znamená opravdová neutralita. Yennefer zastupuje roli učitele, kterážto se v případě Ciri stává velmi nevděčnou a mnohokrát se dívka stává původcem větších problémů nežli zamýšlela.

Souboje zde jednoznačně polepšily a jejich počet stoupl. S nimi také polepšila stránka zabývající se magii. Spousta věcí je zde v mnohem větším měřítku a některé chvilky jsou nezapomenutelné. Souboje mágů a Geraltovo „pochopení“ jsou už jen třešinkou na už tak výtečném dortu. Není sice tak skvělý jako například z knihy Eragon (jednou si to budu muset přečíst znova a napsat recenzi), ale bohatě se jím nasytíte.

Celé dění je mistrně popisováno pevnou rukou autorovo a přesto, že se příběh odvíjí ve fantastickém světě, plného magie, cizích ras a kouzelných zbraní, tak si nezadá s kdejakou událostí v našem reálném prostředí. Lidé jsou ovládáni svými pocity a pudy, které v nemalém měřítku ovlivňují mnohé další. Kvůli moci a bohatství udělají téměř cokoli a doba, v které žijí, tomu i napomáhá. Xenofóbní rozmíšky přerůstají v otevřený konflikt elfů a lidí. Vše je však dílem někoho jiného a strany konfliktu si to ani neuvědomují. Jsou jen pěšci na velké šachovnici a jejich úloha je jen čistě účelová a je v rozporu se jejich opravdovým přesvědčením.

Druhý díl ságy odpovídá na mnoho otázek, což považuji za klad, ale zakončení vás nechá takzvaně na trní, protože opět končí v ten nejnevhodnější okamžik. Nutí vás ke koupi jeho pokračování a vám nezbývá nic jiného nežli uposlechnout. Přesto si jako samostatné dílo stojí velmi dobře a nemám mu co vytknout. Jednoznačně dílo mistra svého oboru. Nemůžu říct jinak, nežli berte všemi deseti.

Má to jiskru, má to spád a samozřejmě také svůj osobitý styl. Bravo!

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Jindřich Mouka

Krev elfů : první část ságy o Geraltovi a Ciri (Krew elfów!)
Andrzej Sapkowski
Nakladatelství Leonardo, 1999
ISBN 80-85951-16-9 (brož.)

Žánr : fantasy

Geralta, zaklínače z Kaer Morhen, jehož dosavadní prací bylo pomáhání lidem od nebezpečí, za úplatu samozřejmě, nyní tíží velké břímě. Jeho život ovládá sudba a věc, jež považuje za svou povinnost, mu činí nemalé problémy. Stará se o Lvíče z Cintry, malou dívku jménem Ciri, jež ztratila svou rodinu a pronásledována nočními můrami se učí umění meče. Geralt, zaklínač, pečuje o plamen, který může zapálit celý svět a jeho povinností je nezklamat.

Sapkowského první román o Geraltovi, Ciri, Yennefer, Triss Ranuncul či Yarpenu Zigrimovi staví na velké základně jeho povídek, jež o Zaklínači napsal. Jedná se o čistokrevnou Fantasy se vším, na co jsme zvyklí. Najdete zde vše, co by jste čekali. Elfové, trpaslíci, gnómové, magie, meče, kouzelné lektvary atd. atd. Pro mne samotného se jednalo o první dílo, které jsem od Sapkowského četl, tudíž nemohu soudit, co se kvality předchozích povídek týče, ale tento román se řadí mezi ty lepší, ne-li mezi ty nejlepší.

Andrzej, jak je možno rychle poznat patří mezi autory, kteří si neberou moc servítek s tím, jak se vyjadřovat. Dílo je, dalo by se říct, ukecané a někdy i přemírou podrobností (obzvláště z politiky) nudné. Naštěstí se jedná jen o krátké úseky jež neuškodí a v lecčem poskytnou nové věci k zamyšlení. Autor se nevyhýbá ošemetným tématům, jako je například xenofobie, jež je zde obzvláště dobře popsána. Velice snadno zde poznáte odraz v naší skutečnosti a nejenom v tomto tématu se záležitosti knihy protínají s problémy v našem reálném světě. Navíc autor nejde daleko k sprosté mluvě, čemuž jednoznačně vede mluva trpaslíků. Naštěstí vše působí přirozeně a lecčemu se od srdce zasmějete. Nejednou jsem se smál tak, že jsem prostě nemohl číst dál, tak trefné byly autorovo poznámky nemluvě o jistých teoriích.

Vyjadřování však není to jediné, co se na tomto románu dá vyzdvihnout. Děj je čtivý a i přes očividnou nudnost první kapitoly, se postupně do knihy zakusujete a nasáváte její obsah jako vysavač. Popisování tréninku Ciri, jejích osobních pocitů a postupné uvědomování si svých schopností je kvalitně rozvedeno do celé knihy. I svět, v němž se hlavní hrdinové nacházejí, poskytuje nemalá překvapení a jen samotná zmínění se o tvorech, s nimiž si zaklínači vyřizují účty, přidá na atmosféře, žel v prvním dílu si jich moc neužijete.

Název knihy Sága o Zaklínači má své opodstatnění a podtitulek Krev elfů zde hraje spíše minoritní roli. Kniha je opravdu koncipována jako „seriál“ o pěti chodech a konec to jednoznačně dokazuje. Nedočkáte se žádného rozuzlení byť sebemenší záhady. Vše je hezky v teple schováno na „někdy jindy“. Hodně mě to mrzí, ale jelikož se dalších dílů dostává, sic v omezeném množství, tak se k druhému pokračování v blízké budoucnosti dopracuji. Jednak z velké zvědavosti a neméně z toho, že by to byla opravdu velká škoda. Sapkowski je skvělým vypravěčem a mnoho čtenářů mi to jistě potvrdí.

Ti z vás, co mají rádi fantasy a nevadí jim místy (ale opravdu jen místy) nudný děj, jež je ale okořeněn množstvím humoru, jistě najdou to co hledají. Nejde jinak nežli doporučit.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Jindřich Mouka

Nekroskop. III, Zdroj (Necroscope III )
Brian Lumley
Nakladatelství Polaris, 1998
ISBN 80-85911-42-6 (váz.)

Žánr : horror

Na Urale se děje cosi podivného. Před dvěma lety se zde objevilo něco, co by nemělo patřit na náš svět, a vylezlo z toho cosi příšerného. Je tam Zdroj. Čeho, však nikdo neví a sami stvořitelé této věci tápou v neznámu. Harry Keogh zatím nic neví a jediné co ho trápí je problém se zmizením jeho syna a manželky. Již je tomu osm let a stále se mu nedaří je najít. V dáli se však rýsuje naděje. Je to jen malé světélko, ale to mu bohatě stačí.

V pořadí již třetí kniha ze série Nekroskop nás opět seznamuje se starým známým Harry Keoghem, který přesto, že obývá jiné tělo, stále vládne stejnými silami. Mluvení s mrtvými je mu vlastní a v poslední době mu ani nic jiného nezbývá. Je unaven z nekonečného hledání. Jeho syn zmizel a on neví kam. Nejspíše si našel nějaké „klidné“ místo kam mohl vzít svojí matku, která pomalu, ale jistě začínala šílet z hrůz, které zažila.

Říkám to nerad, ale třetí díl je trochu jiný. Vampýři zde ztrácejí své tajemství a až na několik maličkostí se dozvídáme vše co bychom o nich mohli vědět. Kniha nám odhaluje záhady jejich zjevení na Zemi a odkud vlastně přicházejí. Bylo to pro mne menší zklamání, protože odhalit vše bývá většinou na škodu, ale nemůžu se zbavit dojmu, že na tom ke konci stejně nezáleželo. Stejně jako v předchozích dílech je konec prostě strhující a vše, co se dělo v předešlých 2/3 úplně zastiňuje. Řekl bych, že Brian Lumley je opravdový mistr zakončení. Dokážete mu odpustit cokoli, jelikož vám to bohatě vynahrazuje.

To, proč se dozvídáme tolik o Vampýrech je jednoduché. V knize se totiž dostáváme na jejich rodnou planetu. Zjišťujeme jak žijí, jak se rodí a proč spolu válčí. Je toho spousta a vám nezbývá nic jiného než to přijmout. Dozvíte se zde více nežli z předchozích dvou dílů dohromady. Brian popisuje vše do detailů a nebere si žádné servítky. Opět se setkáváte s odpornostmi Vampýrům vlastní a znovu si jen můžete domýšlet, kam až by byli schopni zajít, kdyby k tomu měli příležitost.

Je tu však jeden prvek, který vás udrží v ostražitosti. Harryho syn. Kdo to je a kde se skrývá? To si budete říkat celou dobu a ve chvíli kdy si myslíte, že už víte tak přijde veliké překvapení, na které jsem se nezmohl ani v těch nejdivočejších snech. Opravdu mě to zasáhlo jako neřízená střela a přesto, že k tomu směřoval celý děj knihy, tak mi to ani nepřišlo na mysl. Opět nevycházím z údivu a musím zatleskat. Posledních 100 stránek je prostě strhujících (ostatně jako v předešlých dílech) a stejně jako předtím jsem je nezřízeně hltal. Válka, která se zde objeví je opravdu impozantní, i když dalších deset stránek navíc, by neuškodilo.

V celé sérii Nekroskop se spojuje několik témat jako sci-fi, fantasy a horror a zde tomu není jinak. Propojení je to velmi působivé a Lumley, jak je vidět, to umí. Jedno mu však moc nejde. Vyvolání děsu a hrůzy. Nicméně v Nekroskopu III. se setkáte se všemi třemi tématy, ale sci-fi má jednoznačně navrch. Cestování časoprostorem, teorie černých a bílých děr spolu se šedými, teleportace, transfer hmoty atd. atd. je toho prostě spousta. Většina byla už v předchozích dílech, ale třetí má jednoznačně navrch.

Pokud jste četli předchozí díly, tak jednoznačně nejde neodolat nepřečíst si další, ale upozorňuji, že je to již něco trochu jiného. Máte-li rádi horror a Vampýry, tak není co řešit, ale vám ostatním bych doporučil něco jiného. Já už nemám jinou možnost nežli sáhnout po dalším dílu.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Jindřich Mouka

Nekroskop. II, Vampýři! (Necroscope II.)
Brian Lumley
Nakladatelství Polaris, 1996
ISBN 80-85911-24-8 (váz.)

Žánr : horror

Mrtví sní své sny… Něco, co člověku nic neříká, ale Harry Keogh je jiný a přesto, že již nemá své fyzické tělo, tak nepřišel o nic ze svého nadání. Mrtví ho stále milují, protože jim přináší naději. Věci se však nemají tak, jak by měly. Ještě mnoho musí být učiněno a nyní v samotné Anglii roste něco, co musí být zastaveno. Tibor Ferenczy neřekl své poslední slovo a jeho „syn“ má hodně příležitostí k tomu, aby přemýšlel o tom, co doopravdy je.

Ve chvílích, kdy jsem dočítal první díl ságy Nekroskop, jsem si říkal, že věci nemohli dopadnout lépe, ale jak to tak bývá, mýlil jsem se. Ta odporná věc, zabitá ve svém hrobě, která si v podstatě byla sama sobě zkázou, zanechala něco opravdu odpudivého. Poskvrnila někoho, kdo si to rozhodně nezasloužil a Julian si to postupně začíná uvědomovat.

O první knize jsem mluvil v samých superlativech a teď mě mrzí, že jsem si něco neschoval i na pokračování. Je tomu pár minut co jsem dočetl druhý svazek ze ságy Nekroskop a nevycházím z úžasu. Brian Lumley je po čertech podivný chlapík a to, jak si s vámi po celou dobu pohrává je až nepředstavitelné.

Opět vás čeká střídmý začátek pln záhad, které čekají na objasnění a vám nezbývá nežli ho přetrpět. Přináší to však své ovoce. Postupně se do vás zakusuje jako by měl své vlastní pařáty a přesto, že vaše tělo má jisté potřeby jako je třeba !!spánek!!, tak je snadno obejde a jen stěží dokážete uvěřit tomu, že jsou tři hodiny ráno a vy se pořád nemůže od té „zatracené“ knížky odtrhnout.

Celkově má příběh opravdu velký spád, který neustále nabývá na tempu a jen stěží se snažíte zastavit a popadnout dech. Je prostě skvělý! Nemůžu si pomoct a opět pěji své ódy, ale tohle se nedá jen tak snadno popsat. To se musí prožít! Je opravdu úsměvné, jak to vyznívá, ale je to pravda.

Brian vám opět vše popisuje svým unikátním naturalistickým pohledem, který není vhodný pro slabé povahy. Scény dokáží být velmi působivé a v jistých chvílích jsem se přistihl, že i celý odstavec čtu se zatajeným dechem. Nenajdete zde mnoho krásných věcí. Ty hledejte radši někde jinde. Zde se teprve dozvíte co to znamená být zlý, odporný a zkažený. Nekroskop II. zachází mnohem dále nežli kdy zašel předchozí díl. Dozvídáte se věci, které by bylo možná lépe neznát.

Dostáváme se tím k jádru věci. To co bylo dříve jen naznačeno nebo nepopsáno zde vyplouvá na povrch a dozvídáme se mnohem více ze života Vampýrů. Přesněji dvou, Tibora a jeho „otce“. Zjišťujeme proč ho jeho „otec“ tak nenáviděl a jak se mu také pomstil. K tomu však ještě přibývá jedna věc. Chcete vědět jak se Vampýři rozmnožují? Jakými způsoby dokáží šířit své zhoubné tělo? Slyšeli jste někdy něco o roubování? Ach lepší to nevědět…

Říká vám něco pocit zadostiučinění? Pokud ne tak teď již bude. Po celou dobu čtení, až pomalu do samého konce příběhu se setkáváte s křivdami, vraždami a pocitem, že už by tomu mělo být učiněno zadost. Lidé (ti dobří lidé), kteří stojí na té správné straně barikády neustále trpí a umírají (i když v knize Nekroskop je úmrtí jistým druhem „osvobození“ nebo přechodu) a Vy voláte po pomstě, která neustále nepřichází. Tak rádi by jste rozmáčkli toho odporného červa šířícího zkázu, ale nejde to! Obrat přichází v poslední chvíli a pocit, který při tom cítíte je více nežli jen zadostiučinění, je to mnohem víc. Jste šťastní a vychutnáváte si každou řádku a slovo toho co se děje. Opět pocítíte ten podivný pocit kdy by se vám mrtví měli hnusit, ale nejde to. Přes všechny ty odpornosti je začnete milovat. To oni jsou tím dobrým a přece tak odpudivým způsobem pomsty. U některých věci jsem se prostě musel smát, tak moc byly spravedlivé a nevycházel jsem z údivu, jak dokonale to Lumley dokázal sepsat.

Opět nemůžu říci nic jiného nežli berte všemi deseti. Líbí se vám horror? Máte rádi nadpřirozeno a nebojíte se Vampýrů? Neváhejte! Lumley rozvíjí skvělé představení, které si žádá své obecenstvo.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Jindřich Mouka

Nekroskop (Necroscope)
Brian Lumley
Nakladatelství Polaris, 1994
ISBN 80-85911-03-5 (váz.)

Žánr : horror

Má zvláštní nadání. Není normální a on to ví. Je unikátní, ale jemu to tak nepřipadá. Mluví s mrtvými. Harry Keogh je totiž NEKROSKOP! Dragosani je podobný. Také mluví s mrtvými, ale je jiný. On se jich neptá, on jim jejich tajemství krade! Není nic jiného než odporný NEKROMANT! Není však sám. Má zajímavého „přítele“, který je metr a půl pod zemí svázán stříbrnými řetězy a probodnutý dubovým kůlem. Leží zde už půl tisíciletí a stále čeká. Svět záhrobí vás zve na návštěvu a mrtví si už začínají šeptat...

Vampyrismus, Nekromancie, nadpřirozené zlo a děs, při kterém vám stydne krev v žilách. Tak zní hlavní podtitulek knihy Nekroskop a vůbec nelže. Ani v nejmenším. Nedělá si servítky a vše vám pěkně čerstvé podává na talíř. Jedná se o horror, ale jaký! Přistupoval jsem k této knize trochu s despektem (který má asi každý vůči horrorům), ale zároveň s velkou zvědavostí. Miluji cokoli, co se zabývá nadpřirozenem, vampíry, duchy či jak brzo poznáte mrtvými. Mrtví zde však nehrají žádnou „ošklivou“ roli, ba naopak, brzy si je zamilujete. To správné slovo, kterého by jste se měli bát jsou nemrtví. Och jak snadno se napíše a vysloví, ale trochu si sním pohrávejte v hlavě a hned vás přejde dobrá nálada. Pokud ne teď, tak po dočtení Nekroskopu určitě.

Horror, jak si mnozí myslí, nemusí být jen něco co se vás snaží postrašit. Ne, ne, kniha vás dle mého názoru nikdy nedokáže vystrašit tak jako film, ale dá vám něco jiného. Díky své fantazii jste neomezeni co se do scény týče a přesto, že vás autor vede za „ručičku“ celou dobu, tak je jen na vás jaké zážitky si z toho odnesete. Děs, hrůza, pochopení a osvícení jsou pro mne výrazy toho co jsem prožil. Po dlouhé době jsem opět procitl a vidím svět trochu jinak. Pokřiveně a přitom tak správně.

Ze začátku to bylo těžké. Autor píše trochu jiným způsobem, než na co jsem zvyklý, ale brzo jsem se přizpůsobil. Naladil se na jeho notu a žil s ním v symbióze (och jak sladké to slovo…symbióza). Pomalý začátek vás odpuzuje a snaží se vás odstrčit do kouta, kde by vás nejradši usmažil, ale pak to přijde. Věci začnou nabírat spád a Vy začnete padat s ním. Už vám není pomoci letíte vstříc konci a s ním začínáte pomalu chápat. Věci jsou trochu jinak než jste si mysleli, vlastně vše je jinak! Upíři? Pche to jsou jen zvířata. Vampíři je to správné slovo, ano Vampíři! Jak jsou odporní, zkažení a prolhaní! I sám Satan se před nimi červená když přijde na lži. Lež je jejich denním chlebem o čemž se přesvědčí i sám Boris Dragosani, jeden z ruských ESPerů.

Máte chuť poznat co jsou? Co doopravdy znamená být Vampírem? Neváhejte a sežeňte si knihu Nekroskop! Možná se vám nebude líbit, ale něco si zní odnesete, to vám zaručuji. Prožijete něco co se dotýká všech zákonů našeho světa a v mnohém je snadno překračuje. Vše jde dál, nežli se odvážíte jen pomyslet a přitom to působí tak přirozeně.

Brilantní příběh (na horror), brilantní konec, který však nechává něco na pokračování. A taky, že jsou. Sága o Nekroskopovi má již 13 dílů a já se nemůžu dočkat, až mi domu přijde druhý díl spolu s třetím (to jen pro jistotu). Přečetl jsem ho během jednoho dne a nelituji toho. Překousněte pomalý začátek a už nemáte šanci ji odložit. Ponořte se do světa Briana Lumleye a vdechujte ho plnými doušky. Nasajte vůni, kterou vydává a stanete se závislými. Já už jsem. Doporučuji.

Nakonec ještě poděkuji vydavatelství Polaris za to, že se odhodlali k dotisku této knihy. Bez něj bych se k této knize nedostal a doufám, že plánují dotisk i dílu čtvrtého. Díky!

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Jindřich Mouka

Narrenturm
Andrzej Sapkowski
Nakladatelství Leonardo, 2003
ISBN 80-85951-36-3 (váz.)

Žánr : fantasy

Píše se rok 1425, husitské Čechy oplakávají smrt vojevůdce Žižky z Trocnova a katolický Řím usiluje o vymýcení nesvaté hereze. Inkvizice upaluje seč může a mezi lidmi se šíří strach. Mladého slezského šlechtice Reinmara z Bělavy čekají zážitky, o kterých by se mu nesnilo, ani v těch nejdivočejších snech. Stane se obětí lásky a hlouposti a jak všichni dobře víme, není nic horšího nežli zamilovaný „blázen“. Svojí neuvážeností na sebe strhává pohledy téměř celého Slezska a jeho přátelé mají co dělat, aby mu pomohli zachránit si kůži.

Narrenturm, neboli věž bláznů, je více nežli přiléhavý název knihy, kterou jsem právě dočetl. Hlavní hrdina Reinmar, sic študovaný bakalář univerzity Karlovy, kde mimo medicíny studoval také magii, je opravdový zamilovaný blázen. Věci, které svojí nerozvážností způsobuje hraničí se zdravým rozumem a cesty, kterými se z nich dostává jsou ovládány něčím, co bychom mohli nazvat vynuceným přátelstvím. Vždy je poblíž někdo, kdo pomůže. Ať se děje cokoli.

Ve chvílích, kdy jsem začínal číst tento román, jsem si říkal, že se jedná čistě o román historický. Přesto, že v nastínění děje, jež se nachází na přebalu knihy, je napsáno, že Reinmar je mizerný kouzelník, tak způsob jakým Sapkowski započal dílo, byl až příliš podobný popisu historie samotné. Najdete zde obrovské množství detailů, které dokreslují celé dění a musím uznat, že se jedná o popisování opravdu hutné. Nevím kde všude musel A. S. pátrat, ale jeho znalosti jsou překvapující. Vše je navíc čisté a nepozměněné, až na detaily, které slouží samotnému ději knihy, ale nemění tak historii jako takovou. Přesto se o historický román jedná jen z části, protože mnoho z děje je také čirou fantasy (ovšem, kdo ví, jak tomu tehdy doopravdy bylo).

Děj se pohybuje na podivné sinusovce, kde na jedné straně ční historie a politika a na straně druhé láska, boje a kouzla. Vše se střídá v „pravidelných“ intervalech a čtenáře tak uspokojuje po všech stránkách. Duchovní tlachání a poučování o etice střídá vymítání ďábla a čarování ledových mostů. Intriky a špiclování nahrazují podivná stvoření s homosexuálním vlkodlakem v čele. Vraždy a upalování předstihne láska a nevěra. Vše jde postupně za sebou a kmitá pravidelně v tempu děje. Vtipné laškování střídá trpké konstatování holé pravdy. V jedné chvíli potkáváte čarodějky věštící budoucnost a v druhé se díváte zpříma do očí inkvizitora, který vám drtí nohu v „botě“. V jednu chvíli si letíte na koštěti vzduchem a té druhé se oddáváte hromadnému sexu. Vše zde má své + a -, své Jing a Jang, své dobré a zlé a tak to má být.

Kniha ubíhá svým tempem, které se téměř nemění. Je s podivem, že začátek vás baví stejně jako konec, leč je tomu tak. Sapkowski popisuje vše detailně, avšak ne nudně. Chudší pasáže střídá hutný návdavek. Nic tu nepřebývá, ani nechybí. Přesto, že se jedná o první díl takzvané Husitské trilogie, tak kniha jako taková, si vystačí sama se sebou. Po dočtení necítíte žádné prázdno, jak tomu u seriálů často bývá, ale právě naopak víte, že takhle nějak měl příběh končit.

S klidným srdcem vám Narrenturm mohu doporučit. Nejedná se o obzvlášť strhující knihu, ale svou detailností a historickou přesností neurazí, ba naopak mnohé překvapí. Hledáte-li čisté fantasy, tak ruce pryč. Pro vás ostatní se jedná o jasnou volbu. Stejně jako já se budete dozajista bavit a v lecčems se dozvíte převelice zajímavé věci.

Nakonec ještě musím pochválit pana překladatele. Práci, kterou odvedl, by neměl nikdo přehlížet, protože se jedná o opravdovou nádheru. Navíc na konci knihy najdete spoustu poznámek doplňující děj a překládající latinské úryvky v textu. Kniha však oplývá nejenom latinou, jak sami poznáte, pokud se ke čtení odhodláte.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Jindřich Mouka

Galilea
Clive Barker
Nakladatelství Classic, 2005
ISBN 80-86707-22-9

Žánr : fantasy

Bohatství, moc, zášť, pomsta a v neposlední řadě láska. Věci, které jsou nerozlučitelně spjaty s naším světem, světem lidí jež prahnou po něčem lepším nežli mohou mít. A co se stane, když toho dosáhnou? Dojdou klidu, kterého hledali? Možná, snad. Gearyovi jsou jedni z nich. Jedni z těch bohatých a mocných, kteří ovlivňují vše na co si vzpomenou. Jsou pohádkově prachatí a nemají ve zvyku o něco žádat, prostě si to vezmou. Na jejich rodině je však něco špatného, zkaženého. Sahá to hluboko do jejich minulosti a nastává doba, kdy se mají dozvědět plnou pravdu. Rodina Barbarossů již čeká a jejich střet je nevyhnutelný.

Po dočtení Galiley jsem byl pln rozporuplných dojmů. Na jedné straně údiv nad tím jak Barker dokáže propojit vše takovým způsobem, že se vám ani nechce věřit tomu co čtete a na straně druhé, jak dokáže být kniha krátká přesto, že má přes 700 stran. Barker je vyhlášen svým umem vyprávět a není lepšího důkazu nežli tato kniha. Opravdu skvěle se čte a nenechá vás vydechnout dokud ji nedočtete.

Čekal jsem něco na způsob Utkaného světa (o kterém vám napíši jindy) kde se spojují dvě témata a to fantasy s horrorem. Tedy Dark Fantasy, ale Galilea je něco jiného. Příběh postaven do upravené přítomnosti s nádechem Fantasy ve formě rodiny Barbarossů. Tato rodina je v celé knize největší záhada i přesto, že se o ni neustále mluví a „člověk“, který píše knihu Galilea je jejím členem. Barker se takto vtipně ujal vyprávění z pohledu Eddieho Maddoxe Barbarossi a přenesl tak sám sebe do děje knihy.

Je těžké vám popsat vše důležité a zároveň nevyzradit něco co by vám zkazilo následné čtení knihy. Jedno však říci mohu. Pokud nemáte rádi otevřené konce, tak tuto knihu ani neberte do rukou! Je až ošklivé jak si s vámi Barker po celou dobu hraje a na konci nechá vše svému osudu. Připomíná mi to trochu Temnou věž od Kinga, kde jsou otevřené konce pravidlem, ale zde se nejspíše pokračování nedočkáte. Proto vás zapřísahám čtěte jen na vlastní riziko.

Ti co se však odváží budou navýsost odměněni úchvatným uměním vyprávění a popisu, kterého není nikdo jiný nežli Barker schopný. Tam kde by jiní ztroskotali si on libuje a dovádí vše ad absurdum. Vy jen nevěřícně kroutíte hlavou a přejete si být na chvíli v tom domě Barbarossů, kerý postavil sám Thomas Jefferson pro svou „milenku“. Pocítit tu sílu ve zdech a zakusit jedno z mnoha tajemství, která skrývá. Poznat „lidi“ na něž nemá čas žádný vliv i přesto, že oni to berou spíše jako prokletí. A samozřejmě poznat Galileu, černocha, který všechny ty problémy způsobil.

A co na závěr? Sám nevím. Nemůžu říct, že se jedná o špatnou knihu to v žádném případě, ale i já sám moc neholduji otevřeným koncům takže mě závěr trochu vyvedl z míry. Stačí se však nad tím zamyslet a možná, že je to tak i lepší. Možná by člověk jako já neunesl závěr, který by mohl přijít. Od autora bylo moudré ponechat čtenáře v otázkách na které si odpoví sám. On nám vše důležité řekl tak už bychom mohli být schopni si to přebrat sami. Máte-li rádi Barkra a jeho umělecký styl vyprávění spojený se záhadami a fantaskním prostředím kde není nic nemožné, kde se láska skloubí s nenávistí, pak vám mohu Galileu jen doporučit.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Jindřich Mouka

Labyrint noci (Labyrinth of night)
Allen Steele
Nakladatelství Laser, 2004
ISBN 80-7193-181-0

Žánr : sci-fi

Hádanka, která čeká na vyřešení již od roku 1976, kdy sondy Viking kroužily okolo povrchu planety Mars je již rozluštěna. Domnělá tvář a město opravdu existují, nicméně jejich pravé tajemství, které čeká na povrchu Marsu už několik tisíc let, není tak snadno dosažitelné, jak by se zpočátku mohlo zdát.

Planeta Mars byla odvěkou múzou kdejakého spisovatele, malíře či badatele. Poskytovala spoustu podnětů k zamyšlení a její vzdálenost od Země pobízela k nerušenému pozorování. Přesto, že většina větších objevů byla zaznamenána až ve druhé polovině 20. století, tak lidská posedlost touto planetou sahá daleko do minulosti. Planeta boha války má silnou auru a v knize Labyrint noci, přitáhla pozornost i někoho jiného.

Breberky, jak jim lidé začali říkat, měly očividně důvod ke stavbě něčeho tak kolosálního, čímž tvář a město bezpochyby jsou. Rozměry staveb jsou gigantické a lidem zatím uchází jejich pravý význam. Jedno je však jisté, tvář je sem měla přilákat. Zbytek už musí rozluštit sami. A vám, čtenářům, nezbude nic jiného nežli luštit s nimi.

Jedním slovem; výtečné! Od začátku, až do samého konce knihy jsem se výborně bavil. Dílo je napsáno stylem, který dává jasně najevo, že autor ví co dělá. Všemu, co se v knize nachází lze snadno uvěřit a menší chybky snadno přejdete. Například autorův omyl v podobě Československa (kniha byla napsána v roce 1992) přejdete s úsměvem. Nicméně důvod zmínění naší země je již trochu ošemetný.

Veškeré dění rychle odsýpá a přesto, že druhá část knihy (ze tří) je spíše doplňující a dodává dílu takzvanou „omáčku“ okolo, tak je velmi chytlavé. Státní politika, intriky a lidská ziskuchtivost zasahuje do veškerého dění. Nedává prostor pro čisté bádání a pochopení pravého úmyslu Breberek přichází až na samotném konci.

Otázky typu, co jsou zač, odkud se zde vzali, jaké jsou jejich úmysly a hlavně proč zde zanechali Labyrint, vás nenechají vydechnout až do samotného závěru a i ten vám ponechá něco k popřemýšlení.

Jedna věc mi však neunikla a to podobnost s filmem Mise na Mars (pokud se nemýlím nicméně po opětovném shlédnutí opravím). Pokud nic jiného, tak se touto knihou inspiroval. Hlavní myšlenka a dění je jiné, ale podobnost se upřít nedá.

Buď jak buď tato kniha je jistou volbou pro ty, kteří mají rádi sci-fi. Její opominutí by bylo velkou chybou a mě nezbývá říct nic jiného nežli; vzhůru na Mars!

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Jindřich Mouka

Blade Runner : sní androidi o elektrických ovečkách? (Do androids dream of electric sheep?)
Philip Kendred Dick
Nakladatelství Argo, 2004
ISBN 80-7203-632-7

Žánr : sci-fi

Na tomto místě, na začátku recenze, vás většinou seznamuji s dějem knihy, ale u této to moc nejde. Je to jedna z těch, které by v podstatě ani žádný děj nepotřebovaly. Dick vytvořil tak zajímavý svět, že i jeho samotné popisování, kterého si v díle užijete celkem dost, by vystačilo na samotnou knihu. Vyvolává ve vás pocity, které jste dosud mimovolně zapuzovali a vše čeho by se měl každý bát pomalu vyplouvá na povrch. Mimoděk začnete přemýšlet o tom, jak dobře se vlastně máte. Jak si nevážíte toho, čeho by jste měli a vaše fantazie bojuje s vaším realističtějším Já. Přese všechno však kniha nějaký ten děj má a mě nezbývá nežli vám ho aspoň trochu přiblížit.

Rick Deckard, nájemný lovec androidů ze Sanfranciska má šťastnější den. Dostal kontrakt na 6 andíků. Každý andík odeslaný na odpočinek mu vynese 1000 dollarů odměny a možná, že by to už mohlo stačit na koupi nějakého toho „lepšího“, živého zvířátka. Ta elektronická ovečka na střeše domu mu už začíná lézt krkem…

Život, příroda, zvěř, nebe… už toho moc nezbylo z původního světa a to, co přežilo se jen stěží prokousává dál. Ti co přežili většinou emigrovali někam jinam, na Mars, nebo i dál, kde je údajně lépe. Na Zemi zůstalo jen pramálo z původních obyvatel. Jaderná válka zničila téměř vše a to, co nezničily výbuchy, dokončuje radioaktivní spad. Nebe je zatažené a byť sebemenší paprsek slunce nemá jakoukoli šanci proniknout k zmrzačenému povrchu. Předpověď počasí se již soustředí jen na určování polohy a míry padání prachu. Vše jím je ovlivňováno a lidé, kteří utrpěli nenavratitelné změny jsou označeni jako speciální neboli kriplové.

Věc, na kterou jsme v dnešní době zvyklí a téměř ji nevnímáme je v tomto světě pryč. Vše obklopující život už neexistuje, žádné rostliny, zvířata, prostě NIC. Atmosféra vyvolaná knihou je tak dokonalá, že tomu začnete i věřit. Přemýšlíte o tom jaké by to bylo a je vám nějak divně, smutno a špatně zároveň. Cítíte soucit s těmi „troskami“ lidí jež bojují o přežití. Dopomáhá jim v tom velká technologická pokročilost, ale i tak se to na nich hodně podepisuje. Přesto, že měli možnost opustit tuto zbídačenou planetu již dávno, tak jim v tom něco zabránilo. Možná jistý druh sentimentality. Přeci jenom tohle byla a je jejich rodná hrouda.

Vlastnit živé zvíře je jisté měřítko vaší úspěšnosti a lidé si toho také všímají. Pokud by někdo zjistil, že vlastníte něco umělého, tak by se na vás díval s despektem, a přesto kdekdo něco umělého stále používá. Rick Deckard není jiný. Jeho snem je nějaké lepší, ušlechtilé zvířátko jež by mohl milovat a Vy mu dokonale rozumíte. Ve chvílích, kdy čtete o jeho pocitech a problémech s ním dokonale soucítíte. Jeho umělá ovečka, ačkoli od reálné k nerozpoznání, mu činí vrásky na čele. Dříve měl živou, ale to se změnilo. Nyní si musí pomocí náladových varhan upravovat náladu na pracovní, aby byl vůbec schopen jít a nakrmit ji. Snad každý den chodí okolo výkladních skříní se zvířaty a sní o tom, že si jedno z nich pořídí. Byl by pak lepší člověk. Měl by totiž něco, co mu dá důvod žít.

Díky andíkům má možnost tohoto cíle dosáhnout. Díky odměně si bude moci aspoň na splátky pořídit něco živého. Androidi sic vytvořeni ze živé hmoty nejsou jako živí tvorové, či spíše lidé. Více nežli něčemu jinému se podobají predátorům. Chybí jim empatie neboli soucit. Stejně, jako třeba pavouk necítí soucit se svojí kořistí, protože by to byla jeho zhouba, tak i oni nejsou schopni projevovat empatii k čemukoli živému. Jsou z masa a kostí, ale lidé to nejsou. Přesto cítí, jako lidé, mají emoce a ze všeho nejvíce touží po svobodě. Utíkají na Zemi, protože nikam jinam to nemá smysl. Jedině na Zemi nejsou používáni jako domácí mazlíčci, nebo stroje pro pomoc v obchodě, bytě a podobně. Má to však háček. Pobyt na Zemi je pro ně nelegální a nejen kvůli tomu, že utekli. Oni kvůli tomu také zabili.

Může se zdát, že vám zde vyprávím celý děj knihy leč není tomu tak. Řekl jsem vám toho hodně a přitom tak málo. Popisuji svět, který si popis snad ani nezaslouží, avšak vědět o něm, by měl každý. Měl by se ho bát a doufat, že se nikdy nedožije něčeho podobného. Žít v neustálé depresi, kterou ani nevnímáte, protože je skryta hluboko v morku vašich kostí. Používat stroje ke změně vaší nálady. Každý den si prohlížet katalog zbylých živých zvířat spolu s těmi vymřelými. Prohlédněte stejně jako já a ponořte se do světa vizí, které Dick stvořil. Možná, že časově mu to nevyšlo, ale vy víte, že něco podobného by se stát mohlo a ten pocit vás již neopustí.

Dick se nesnaží popisovat věci, na kterých nezáleží, protože by vám kromě potěšení z děje nic jiného nepřinesly. Popisuje to co považuje za důležité. Vyzdvihuje lidské city a snaží se v nich najít něco víc. Možná smysl života, možná něco jiného. Rozdíl mezi živým a umělým je zde tak zřejmý, že ani nemá cenu přemýšlet o tom proč. Lidé vycítí, že ta věc je jiná i přes to, že je „dokonalá“. Korporace, které tyto věci vyrábějí se snaží, aby tomu tak nebylo, ale jednají však správně? Je správné napodobovat život a snažit se ho vylepšovat? Opravdu to lidé potřebují, tak jak oni tvrdí? Možná…Ti z vás, kteří viděli film asi vědí o čem mluvím. Spousta věcí v něm chybí, ale to hlavní vystihl. Máme právo hrát si na bohy?

Tato kniha je něčím unikátní, ale to se nemusí všem líbit. Nebudu vám ji vnucovat jelikož by to bylo zbytečné. Já sám jsem po ní šáhl jen ze zvědavosti. Viděl jsem film a chtěl jsem vědět jak to bylo doopravdy a také jsem se to dozvěděl. Přesto, že má kniha jen něco okolo 200 stránek, tak její myšlenka je až gigantická. Chybí ji větší popis akčních scén, ale to přejdete velmi snadno. Jisté věci jako teorie entropie (o které jste se možná učili) je zde popsána neustálým soubojem s bordelem. Celý vesmír spěje k zabordelování a jen těžko s tím můžeme něco dělat.

Chcete si více vážit svého života a přírody okolo vás? Chcete si přečíst něco co má hlubší smysl, který však musíte objevit?
Prosím zde máte možnost.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Jindřich Mouka

TOPlist