Markéta Karešová


Šéfredaktorka časopisu Svět literatury, odkud jsou následující recenze převzaty. Na webu Svět literatury dále můžete najít životopisy, recenze filmů, teorii literatury, články, poezii, povídky, fejetony a další...
od dalších autorů

Titulní strana HINT

Ferdinand Havlík
Historky Ferdinanda Havlíka jak je zapsal a převyprávěl Jiří Suchý : pravda o recesi, něco ze Semaforu, něco ze života

Nakl. údaje: Praha : Maxdorf, c2008
ISBN 978-80-7345-165-3 (váz.)

Anotace:

Vzpomínky legendárního jazzmana a kapelníka Semaforu převyprávěné neméně legendárním Jiřím Suchým. Příběhy, jejichž postavami jsou především známí čeští hudebníci, s neopakovatelnou směsí humoru i nostalgie zachycují dobu od konce války až po současnost. Kniha je ideálním dárkem pro střední a starší generaci, pro mladší čtenáře je lidským svědectvím o době, která rozhodně nebyla pouze černobílá.

Recenze:

Ferdinand Havlík aranžoval téměř všechny písně známého dua Šlitr-Suchý. Vystupoval i jako herec a hudebník a byl významným členem divadla Semafor. Osobnost Jiřího Suchého snad ani není třeba představovat. Spoluzakladatel divadla Semafor, hudebník, textař, básník, skladatel a spisovatel, který v Semaforu působí dodnes. O době, kterou v divadle společně strávili, mají oba dva pánové opravdu co vyprávět. Vzpomínky Ferdinanda Havlíka jsou bohaté a pestré a když připočteme legendární vypravěčské umění Jiřího Suchého, máme před sebou knížku, která nemůže zklamat. Kniha Historky Ferdinanda Havlíka se skládá z mnoha dílčích příběhů, uzavřených do jednotlivých kapitol a vyprávěných tak, jak jsme od Jiřího Suchého zvyklí ze Semaforu i z televizní obrazovky. Vtipně, lehce, plynule, s vypravěčským vtipem a šarmem autora. Se vzpomínkami na Semafor, Arnošta Kafku, Jiřího Šlitra, ale třeba i Jiřího Krejčíka, Vladimíra Hrabánka, Evžena Jegorova či Evu Olmerovou. Černobílé fotky protagonistů dodávají knížce mile historický ráz a jsou vhodným doplněním vzpomínek Ferdinanda Havlíka i Jiřího Suchého.

Ukázka

„…Když se dostavilo stáří, scházelo Kavkovi publikum, a tak když potkal některého kamaráda, pozval ho domů a tam mu třeba dvě hodiny zpíval – doprovázel se na ten svůj kombajn, jak říkal soustavě nástrojů, které současně ovládal. Měl ve svém repertoáru na pět se skladeb! Měl je v notách, ale do těch se nikdy nekoukal. Nekoukal se ani do textu a když se mu občas stalo, že dejme tomu při anglickém songu vypadl kousek textu, brilantně napodobil angličtinu. A to dělal i v Mariánkách, kde byli cizinci. Občas si některém přál písničku ze své země, třeba Francouz, a Kavka, aniž by znal jediné slovo z jejího textu, začal zpívat francouzky – napodobil prostě francouzkou výslovnost a vymýšlel si slova. Chudák Francouz koukal vyjeveně, co se to děje, ale Kavka se nenechal zneklidnit. Zpíval tak ochotně v jakémkoli světovém jazyce, nikdy neřekl ne, já to neumím…“

Autor recenze: Markéta Karešová Svět literatury