Markéta Karešová


Šéfredaktorka časopisu Svět literatury, odkud jsou následující recenze převzaty. Na webu Svět literatury dále můžete najít životopisy, recenze filmů, teorii literatury, články, poezii, povídky, fejetony a další...
od dalších autorů

Titulní strana HINT

Barbara Nesvadbová
Pohádkář

Nakl. údaje: Praha : Motto, 2008
ISBN 978-80-7246-425-8 (váz.)

Anotace:

Spisovatelka vrací na scénu svoji hrdinku Karlu. Avšak mnohem dospělejší, matku dvou dětí. Karla propadá duší, tělem i láskou jedinému muži, Márovi. Miluje ho tak silně, že paralyzována vášní si neumí připustit, že on v těch samých iluzích udržuje ještě i jinou ženu. Pohádkář je příběhem o fatální závislosti, o vášni i o životních ztrátách.

Recenze:

Po "Životě nanečisto" jsem od další knihy Báry Nesvadbové příliš nečekala. Přesněji řečeno, čekala jsem, že se budu při čtení kroutit a přemáhat a že si budu muset poručit, abych knížku neodložila nedočtenou. Mě Nesvadbová nedostane, říkala jsem si. Ale poněkud jsem se mýlila…

Ještě teď kroutím hlavou nad tím, jak je možné, že jsem knížku s tématem nenaplněného vztahu s ryze ženskými tématy a postoji, což v literatuře jinak považuji za brak, dokázala přečíst se zaujetím.

Několik kapitol jsem tápala, protože mi ne vždy bylo jasné, za kterou hrdinku autorka právě tasila meč. Celá kniha je psána v první osobě a ne vždy je hned zpočátku jasné, která ze dvou žen zbožňovaného Máry, je právě na programu. Trochu schizofrenní způsob psaní, ale zajímavý a neobvyklý.

Mára, o něhož tu celou dobu běží, je obyčejný muž, na němž málokterý čtenář (nebo spíše čtenářka) najde tu oslňující přitažlivost, která úplně oslepila obě hrdinky Pohádkáře. Nicméně oběma ženám zasáhl do života takovým způsobem, že je to až k neuvěření. Pohádkář je příběh obyčejných lidí. Obyčejných mužů a obyčejných žen, které žijí své obyčejné životy, touhy, přání a vztahy, ve kterých nelze vyhrát. Obyčejný příběh, který se odehrává dnes a denně všude kolem nás. Ale neobyčejně zpracovaný a uvěřitelný, že se zdá až nemožné, že by jej autorka sama neprožila…

Díky Pohádkáři jsem mnou zatracovanou Báru Nesvadbovou vzala na milost. Bára opravdu psát umí.

O autorce:

Narodila se 14. ledna 1975 v rodině dvou lékařů.
Matka Libuše se stará o imigranty a etnické menšiny.
Otec Josef psal sci-fi.
Vystudovala Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy a v současné době je šéfredaktorkou časopisu Harpers Bazaar. V roce 1997 vydala svou prvotinu Řízkaři a poté ještě další dvě knihy – Život nanečisto a Bestiář, který se stal předlohou ke stejnojmennému filmu.
Kromě toho publikovala i řadu povídek v českých i německých časopisech. Má dceru Bibianu.

Ukázka:

BEZMOCNÁ
Schováváme se v garážích, nosí mne po petřínském kopci, milujem se na záchodech benzínových pump. A taky restaurací. Pomalu nebude na Smíchově jediná hospoda, jejíž toalety bych naprosto důvěrně neznala. Posedlost. Schůzky kvůli čemukoliv. Napřed výmysly. Pak pravda. Ano, kvůli sexu. Večerní popisy, co se druhý den stane. Poprvé ve svém životě chodím bez kalhotek. Ve třiceti trochu pozdě, že?
Už se neomlouvám ani sama před sebou. Už neříkám, že chci zpátky oblíbence svých dětí. Nehledám berličky. A také se nesvěřuji.
‚Milování těch dvoch líšok.‘ Richard Muller v rádiu. Záchod kavárny Savoy. Studené dlaždičky na mých zádech. Tak studené. Podvazky, košile, roztržená podpatkem, jeho tělo všude u mne. Šumí mi v hlavě. Šel první ven. Sněžilo. Hodil po mne koulí. V tom záblesku, v té chvíli jsem viděla toho „starého Máru“.
„Vypadni, zmiz mi ze života. Jdi už pryč. Nechci tě vidět. Jo, zlomils mi srdce. Jestli jde tahle fráze naplnit, tak tobě se bez chyby povedla. Buď aspoň maličko, malilinko neegoistický. Zapomeň na to milování. A jdi domů, kde tě čeká někdo jiný. Někdo, s kým je ti líp.“ Velice tiše ke mně přišel. „Jo srdce, Karolíno? Zlomil srdce? To říkáš člověku, kterého jsi poslala spát do sklepa? Chlapovi, který ti rok noc co noc psal vzkazy, že na tebe dole čeká? Muži, před kterým jsi radši předváděla, že už spíš, než abys mu dala aspoň pusu. Slyšíš? Aspoň pusu. Jen si vzpomeň, omezila si naši konverzaci na „kup žrádlo pro kočky“ a „vytři dům“. Víc jsem pro tebe nebyl. Za víc jsem nestál. Nevzpomínáš si? Nepamatuješ se? Kterou ze svých scén ti mám převyprávět? Jak jsem se marně snažil upozornit na sebe?"
„Prosím, přestaň. Zastav. Dokážeš odpustit? A jestli ne, proč tu pak jsi? Abys vítězil? Zas a znova? Co je to za velkorysost?“
„Ale já nikdy nechtěl být velkorysý. Já tě miluju A ty to víš.“ Řekl. A odešel.
Milovaní těch dvoch líšok.

„Pojedeme na víkend na Ibizu. Pak se vrátím DOMŮ.“ Tahle zpráva mi přišla v úterý ráno.

Ve čtvrtek to zrušil. Daně, Dana se jmenuje ta žena, u které žije, tak Daně prý přišli fotky, jak se líbáme před Savoyem. Jen blázen by si mohl myslet, že jsem je poslala já. Blázen a Mára. „Chtěl jsem si tě vzít. Chtěl jsem s tebou mít děti. S tebou. Slyšíš, Karolíno.“ Zase křičel.
Chvíli nato bylo jaro. Květen. To bylo tenkrát, když jsem se dozvěděla, že Dana tajně, hned po fotce od kavárny Savoy, vysadila antikoncepci. Zvláštní druh jakéhosi boje. Chvíle, kdy ženy přestávají být přítelkyněmi. Konec soukmenovectví v rámci zrušení Slabšího pohlaví. Skoro jak tanec okolo ohně. Kdo uloví větší sousto. A hlavně, komu to sousto zůstane, kdo si ho pojistí.
A chci já bojovat? Pod jakou vlajkou? Pod vlajkou kočičích konzerv? To snad radši přeci jen ne…

ROMAN
Posílá růže. Kupuje dětem dřeváky. Vozí šampaňské.
Kolikátý podobný v pořadí?
Tenhle je prťavý, kulatý. A hodný. Má krátké prsty. A malou nohu. To zas bude zážitek…
Opravdu nutně potřebuji jiného muže, abych se vymanila ze závislosti? Z té takzvaně osudové lásky? Nebude mnohem líp, když budu sama. Volná? Proč se vlastně říká volná jako pták. A proč to přirovnání zní tak přitažlivě? Tak svobodně?
Vždycky, když Roman odchází, tváří se můj pes velmi zklamaně. Zřejmě se vždy loučí s pomyslnou představou „biftek k večeři“. Vůbec mám pocit, že v jeho duši, v duši mého psa, prochází jakési kritické zkoumání mé osoby. Dříve mne vítal s absolutním nadšením. Dnes občas jen kontrolně zvedne hlavu, aby mrknul, koho zas jsem domů dotáhla… Třeba jen prochází procesem dospívání…
Políbím-li Romana, tak už mi zůstane. On i jeho kreditní karty. Hrůza. Velká koule u nohy. A konečné rozloučení se s procesem létání podle Ericy Jong. Je ale opravdu na začátku jednadvacátého století možné, aby si třicetiletá máma dvou dětí zkusila skoky ze střechy s tím, že se možná vznese? Je to možné? Pravděpodobně ne.
Možná to nebude cesta na pranýř před tou všemocnou paní Společností, ale před vlastními rodiči a dětmi jistě ano. Prostě jednou jsem holka. A holka nemůže být volnomyšlenkářka. Ani pták.

TMA V MÉ HLAVĚ
Zrovna jsem si hrála s dětmi. Stavěli jsme letadla. Bylo to v etapě mezi bytem mého manžela a velkým domem. Žili jsme u mých rodičů v mém bývalém dětském pokoji. Trošku těsno tam bylo.
V chvíli, kdy Matěj hodil Kristýnce modrou vrtuli, přišel do pokoje. Byl nezvykle bledý. ‚Musím ti to říct. Musím. Máma by to neudělala. Chránila by tě do konce. A ty bys neměla šanci se rozloučit.‘ ‚Co?‘ Vypadlo ze mne. ‚Jak rozloučit? S kým?‘ Nechápala jsem. Zároveň jako bleskem mi proběhla myšlenka, že tátova vleklá angína asi nebude jen angína. Ale ne, to není možné. Stačí přece, že děda umřel. Že se soudím o děti. Že nemám nic, vůbec nic. To přece stačí.
"Řekli, že má před sebou nejvíc měsíc. Další operace je vyloučená. Jak má tu ischmickou chorobu, srdce by to nevydrželo. Stav by se jen prodloužil. Bylo by to podobné mučení jako u dědy. Jen s horšíma procedurami. Rozprsklo se to do plic. Ta operace prostaty dopadla dobře, jenže se to nějak přesunulo. Nechápu to. Jeho doktorka ti všechno vysvětlí.“
„Maminko, koupíš mi ten trpasličí domek“ Kristýnka.
„Počkej, co to říkáš? Ty říkáš, že táta umírá?“
„Mamíííí, copak mne neslyšíš.“
„Máro, to není pravda. To nesmí. Nemůže být pravda.“
Tátův kašel z vedlejší místnosti. Kašel, co mne budí každou noc. Chřipka, jasně, jen chřipka. Nebo angína. Silnější antibiotika to zvládnou raz dva. „Ten s těmi sedmi trpaslíky, vidíš.“ Snaží se má dcera chytit moji pozornost a mává mi před očima jakýmsi prospektem s hračkami.

Roman klečí v kuchyni s mými dětmi a zkouší jim na nohy nějaké z dalších bot. Tyhle jsou prý do vody. Vypadají velice hnusně. Gumově.Barevně. Mé děti hlasitě a radostně výskají. Zřejmě si představují výlet s tímhle milým kulatým strýčkem. Výlet k moři. Můj pes se otočil zády. „Ta vaše maminka se snad nikdy neusmívá.“ Dovolává se Roman vyšší, dětské autority. „Mamííííí“ Křičí zas moje černá holčička. Je tak černá, že občas zapochybuju, jestli je vlastně moje. „Mamíííí, směj se.“ A pak tím dospěláckým hláskem praví: „Maminka se nechce smát. A taky se nechce zamilovat. Minule říkala, že jedině do holky. Ale, Roman je lepší, než Renča. Mamíííí, nechceš se zamilovat do Romana. Podívej, jaký má hezký auto.“ Bizarní logika na čtyři roky…

Strašně dlouho mi pak trvalo, než jsem za tátou šla. Dobré bylo, že on nevěděl. Věděli jsme jen my tři. Mára si ustlal v předsíni. Spal střídavě na zemi a střídavě na psí dece. Byl stále s námi. Dvacetčtyři hodin, dvacetpět dnů. Nakupoval. Venčil. Nosil tátu do sprchy. Podpíral na záchod. Držel mne za ruku. Zakazoval mámě převoz do nemocnice. Odvahu. Tenkrát, v těch největších průserech měl ten muž, a asi navždy můj muž, neskutečnou odvahu. Tři dny po informaci o chorobě jsem zkolabovala. Zapomněla jsem jíst. A taky pít. V noci jsem se dívala na obraz z beřkovické léčebny. Dole duševně choří, nahoře lékaři. Nebe a peklo. Správní a špatní. A naopak.
Najednou se ten obraz začal lesknout. Pak mihotat. Světlo. Bylo na něm tolik světla. Pak přiběhl Mára. Začal mávat tou psí dekou. Volal na mámu, ať honem, ale honem přinese vodu. Pokoj shořel. Ten pokoj, ve kterém jsem ležela. Bylo tak hezké a nesmírně uklidňující pozorovat odlesk ohně.
Odvezli mne do nemocnice. Sanitkou. Děti plakaly. Mára mne nesl ze schodů. „Musíš se najíst. Musíš jíst, lásko.“ Šeptal. Napíchli mi do žíly jakési živiny a děj se vůle boží. Až jednou budu umírat, půjde to rychle. Než najdou tu žílu, třikrát jim omdlím.
Byl se mnou. A s dětmi. A zase se mnou.
V té sanitce, když mne vezli na Bulovku, jsem pozorovala Vršovice a Vinohrady. Tu trasu jsem znala jen z auta a z tramvaje. Když ležíte na lůžku v sanitce, vypadá vám známá cesta najednou úplně jinak. Vidíte jen koruny stromů, domy od třetího patra nahoru. A nebe. Nejvíc v té chvíli vnímáte nebe. Musí to být obzvláště hnusný zážitek, když prší.
I když táta nebude, já budu dál existovat. A nejen proto, že musím. Ale taky, že chci. Chci být se svými dětmi. A se svým mužem. S Márou. To bylo jediné, co mi došlo v tom nemocničním autě.
Mám takovou rejhu na krku. Všichni muži a moje kosmetička na ni sahaj. Táta se jí dotknul a smál se „až budeš stará, přetne ti krk vejpůl. Jako gilotinou.“
Předposlední čtvrtek jsme jedli jahodovou kaši. Všichni na jedné posteli jednou lžičkou. Táta. A moje dvě děti. Dneska bych brečela, když tu situaci vidím. Tenkrát mi přišla nesmírně přirozená, běžná. Nikdo se neptal.
Nikdo se nedivil. Nastala tam nějaká divná, harmonická, mezivěková rovnost.
Jen od té doby nejím jahody.
Cesta s Romanem k moři možná nebude až tak špatný nápad.
On bude stavět hrady z písku.
A já?
Já budu vzpomínat…


Autor recenze: Markéta Karešová Svět literatury