Pro hledání na stránce stiskněte Ctrl+F

Markéta Karešová


Šéfredaktorka časopisu Svět literatury, odkud jsou následující recenze převzaty. Na webu Svět literatury dále můžete najít životopisy, recenze filmů, teorii literatury, články, poezii, povídky, fejetony a další...

od dalších autorů



Titulní strana HINT

Dan Brown
Andělé a démoni [Angels & demons]

Nakl. údaje: Argo, 2006
ISBN 80-7203-787-0 (váz.)

Anotace:

Kniha líčí první dobrodružství uznávaného harvardského symbologa Roberta Langdona, budoucího hrdiny knihy Da Vinciho kód (Šifra mistra Leonarda). Spletitý příběh jedné noci a jednoho dne začíná nočním telefonátem, v němž se ředitel elitního švýcarského vědeckého ústavu CERN na symbologa obrátí s žádostí o pomoc při pátrání po vrazích jeho kolegy. Cejch, který má zohavená mrtvola vypálený na hrudi, Langdona přivádí na stopu dávného bratrstva iluminátů, kteří po desítkách let zdánlivé nečinnosti opět udeřili, aby přímo v srdci katolické církve, ve Vatikánu, definitivně a poněkud brutálně vyřešili odvěký spor vědy s náboženstvím. Langdon, a s ním i půvabná fyzička Vittorie, prožijí neuvěřitelných čtyřiadvacet hodin, během nichž v římských kostelích kdosi podle starodávného vzorce popravuje kardinály a kdesi v útrobách Vatikánu, očekávajícího volbu nového papeže, odtikává nejničivější časovaná bomba v dějinách lidstva. Exkluzivní provedení s ilustracemi, fotografiemi a nákresy symbolů i pamětihodností zmiňovaných v textu.

Recenze:

Strhující příběh, v němž Dan Brown prokázal své kombinační schopnosti, smysl pro detail i schopnost zaujmout a nepolevit. Příběh symbologa Roberta Langdona (a samozřejmě i dalších postav) nenechá čtenáře ani na chvilku vydechnout. Zajímavé a někdy nečekané nápady a zápletky, které se odvíjejí jako klubko dobře navinuté fantazie, skrývají v pozadí vždy něco nečekaného. Když už si myslíte, že děj se musí odehrávat podle vašich představ, Brown bývá o krůček napřed a vždy něčím malým překvapí. Snažila jsem se nepředvídat a nehádat, kudy se bude ubírat osud všech zúčastněných, nechala jsem se vtáhnout do děje a knihu jsem si opravdu užívala.

Co se týká vlastního obsahu knihy, je poněkud tajemný a není tedy vhodné předjímat. Sami si během prvních stránek rychle uděláte představu o tom, zda je tento literární styl právě vaším šálkem kávy.
Máte-li rádi příběhy, které mají spád, pak věřte, že ano.

Mám-li však přece jen trochu poodhalit roušku tohoto akčního příběhu, povím jen tolik, že děj se odehrává na samé hranici mezi vědeckým a náboženským výkladem světa a je i jejím hlavním tématem. Zákonitosti, spadající převážně do atomové fyziky, jsou vysvětleny dost podrobně i pro naprostého laika a v žádném případě děj neruší svou složitostí.

Jednu věc bych však Danu Brownovi přece jen vytkla. Konečná fáze děje je na můj vkus poněkud ´přitažená za vlasy´. Fantastično sice prosakuje z každé stránky této knížky, závěr je však opravdu poněkud nerealistický a možná bych řekla až pohádkový. Nicméně mě Dan Brown přesvědčil, že psát umí a že rozhodně neudělám chybu, když sáhnu po dalším jeho dílku.

Autor recenze: Markéta Karešová Svět literatury

Milan Kindl
Bod nejistoty

Nakladatelství Milenium, 2005
ISBN 80-86898-23-7 (brož.)

Občas mě udiví, jak rychle lze přečíst knihu, jež se rodila v autorově nitru mnoho dní, měsíců, či let. Je to jako s večeří o pěti chodech, kterou týden plánujete, dva dny připravujete, několik hodin realizujete a hosté jsou s ní za třicet minut hotovi.

U tohoto titulu mě však překvapilo něco docela jiného. A to, jak lze v nepříliš tenké knize popsat jeden jediný den běžného lidského života a přitom čtenáře neunudit k smrti. (Či alespoň k odložení rozečtené knihy).
I když…
běžného ….
„Pche“, chtělo by se říci!
Celý inkriminovaný den se odehrává v soudní budově, kde zřejmě slušný občan běžně svůj čas netráví. Pomineme-li samozřejmě pracovníky justice, byť i ty lze, doufejme, s úspěchem za slušné občany považovat.

Autorem knihy „Bod nejistoty“ je JUDr.Milan Kindl, CSc., právník, proděkan, spisovatel a v neposlední řadě chovatel – dalo by se říci – cizokrajných zvířat. Považujeme-li, samozřejmě, medvídka mývala za cizokrajné zvíře. (Troufám si tvrdit, že ano.)
Jakkoli by se mohlo zdát, že domácí zvířetstvo pana doktora nemá s jeho knihou co do činění, opak je pravdou. Medvídek mýval vystupuje v příběhu v roli nikoli nepodstatné.

Nezanedbatelná není ani role právníka Martina Aldera, jehož si doktor Kindl vypůjčil ze světa fantazie pro zobrazení kladného hrdiny příběhu. Je (stejně jako autor sám, jak také jinak), právníkem, profesorem plzeňské univerzity i chovatelem medvídka mývala.
Doktor Alder přivede do soudní budovy skupinu studentů právnické fakulty, aby jim demonstrativně předvedl v praxi jejich studijní znalosti. Jednotlivá přelíčení se prolínají do života nejen účastníkům oněch soudních řízení, ale i studentům a stejně tak samotnému Martinu Adlerovi.

Vyprávět děj knihy zdá se mi poněkud nevhodné, proto Vás odkazuji na příběh samotný. Nejásejte, děj knihy se nelze dočíst ani na přebalu tohoto literárního produktu, chtete-li tedy odhalit tajemství příběhu či se dozvědět něco ze zákulisí soužití člověka s medvídkem mývalem, musíte si posloužit sami.

Od prvních stránek této knihy mě kromě příběhu samého zaujalo, ba troufám si tvrdit přímo fascinovalo, mistrovství českého spisovného jazyka, kteréžto se jen tak nevidí! Zřejmě vlivem častého pobytu v soudní síni, používá Milan Kindl krásný jazyk český, obraty vpravdě téměř zapomenuté a některé výrazy, které najdete toliko v soudní síni či ve starých učebnicích.

Jelikož si mne coby čtenáře lze právě dokonalým slovosledem a výrazovou barvitostí získat, dovolila jsem si napsat tuto recenzi v duchu spisovného jazyka českého, byť může pro pravidelného čtenáře tohoto webu působit archaicky či šroubovaně, ne-li přímo směšně či hloupě.
Domnívám se však, že kniha doktora Kindla si trochu té jazykové kvality, byť založené pouze na spisovnosti mateřštiny, zaslouží.

Tak! A teď se budu modlit, abyste ve výše uvedeném textu neobjevili chyby, hrubky či přímo hrubice, které by vše zde uvedené značně degradovaly. Taktéž doufám, že pokud se rozhodnete knihu na základě této recenze přiřadit do své knihovny, nebudete se při její četbě nudit.

Přeji příjemné a ničím nerušené počtení.

Autor recenze: Markéta Karešová Svět literatury

Zoya
Zoya [Zoya’s story]

Nakladatelství Domino, 2002
ISBN 80-7303-106-X (váz.)

"Zoya" je dokumentární a autobiografickou knihou mladé afghánské ženy Zoyy, bojující za svobodu. Zoya přijala své jméno až jako členka Revolučního sdružení afghánských žen RAFA, které se snaží nejen v Afghánistánu bojovat za svobodu žen, ale především se pokouší bourat téměř nezničitelné bariéry, které vládnoucí Taliban staví ženám do cesty a finančně i morálně podporují utiskované ženy z muslimských zemí. Zoya se do tohoto boje vydala po vzoru své matky. V knize popisuje své dětství, které bylo tímto bojem poznamenáno, ale i běžné události života v Afghanistánu, o kterém se nám ani nezdá. Ženy nesmí pracovat ani studovat, ale současně nesmí navštívit lékaře - muže. Z důvodu absence lékařek mnoho žen umírá na banální nemoci. Žádná žena nesmí chodit po ulici bez mužského doprovodu, tradiční "burka", zahalující celou postavu i obličej je povinností. Tresty jsou přísné, kamenování, utínání rukou či věšení, je v Afghanistánu běžnou záležitostí.
Zoya je jednou z mnoha statečných žen, kterým osud její země není lhostejný a která je ochotna pro boj za svobodu riskovat svůj život. Jak a proč se Zoya stala z malé dívenky zarputilou bojovnicí a zda je její snaha marná či nikoli, vám osvětlí právě tato kniha.

Zoya seznámí čtenáře s těžkým životem muslimských žen, které ve jménu víry trpí útlakem, nesvobodou a neustálým ponižováním, kterým je zakázáno se vzdělávat, volit a prosazovat vlastní názor. Odvaha těch, kteří se rozhodli vzepřít, je obrovská, neboť tresty za takovou činnost jsou více než přísné.

Autoři John Follain a Rita Cristofari jsou manželé, novináři. Se Zoyou se setkali v květnu 2001 na konferenci RAFA a rozhodli se s ní nejprve učinit rozhovor a posléze společně napsali knihu. John Follain pracuje jako římský dopisovatel Sunday Times, Rita Cristofari pracuje v tiskovém oddělení OSN.

Autor recenze: Markéta Karešová Svět literatury

Jutta Westphalová
A nikdo ho nechtěl : příběh jedné adopce [Und keiner wollte ihn haben]

Nakladatelství Vyšehrad, 1985
ISBN (váz.)

Příběh malého chlapce, který do svých pěti a půl let vyrůstal v dětském domově a ... jak už název knihy napovídá - nikdo ho nechtěl. Chlapec byl na svůj věk fyzicky i psychicky zaostalý a pobyt v domově mu příliš neprospíval. Ačkoli manželé, kteří usilují o adopci dítěte, si představují dítě dvouleté, malý Míša je očaruje svou křehkostí a bezbranností až neúměrnou svému věku. Příběh nás provází prvními nepatrnými krůčky v komunikaci a sblížení malého opuštěného dítěte a jeho adoptivních rodičů a jejich postupnou změnou v pevné citové pouto. Příběh je z velké části autobiografický a odkrývá velmi citlivě vztah matky a dítěte, snahu o sblížení původně cizího tvorečka a jeho nových, pro něj neznámých lidí jako jeho rodičů. Pro chlapce i pro adoptivní rodiče je stejně těžké najít společnou řeč a sílu citů, která by odpovídala jejich novému vztahu. Chlapec za celý svůj pět a půlletý život nepoznal opravdovou lásku a něhu, jen pevný řád dětského domova. Je proto zprvu velmi ostýchavý, ale také pořádný a nepřiměřeně způsobný. Jeho novým rodičům trvá dlouhý čas, než pomohou malému Míšovi svou péčí a láskou dorůst ve zdravé a sebevědomé dítě. Autorka na stránkách své knihy přiznává, že i pro ni tento nový vztah znamenal změnu v jejím žebříčku hodnot a přizpůsobení se novému stavu věcí.
Ukázka :

Večerní úkony jsou pro Míšu nanejvýš důležité. Musí se přesně dodržovat, od žádné jednotlivosti se nelze odchýlit - jinak v jeho malém světě nastává zmatek a Míša ztrácí jistotu. Chová se přitom přímo puntičkářsky. Pěkně na sebe vyrovná všechny obrázkové knížky a hry, takže vypadají jako podle pravítka. Když mu někdy pomáhám, schválně se chovám ležérně. Vsunu třeba menší krabičku mezi větší. Ale Míša nemá klid, dokud to není v naprostém pořádku a na svém místě jako každý večer. Ještě je pro něj nepředstavitelné, že později, stejně jako ostatní děti, bude totální nepořádek považovat přímo za božský, alespoň na pár hodin ... Ale i pak se vždy znovu vrátí k důvěrně známému pořádku, děti z dětského domova poznají pořádek a čistotu dřív než lásku...

***

Rozpomíná se na spoustu pěkných věcí, ale i na leccos zlého. V jeho vyprávění se stále znovu objevuje postava, jež ho naplňuje hrůzou. Když měla mladá vychovatelka volno, občas ji vystřídala a zdá se, že pokaždé nastolila hrůzovládu.
"Byla opravdu tak zlá?" vyptávám se.
"Vždycky nás mlátila vařečkou," říká chlapec tiše,
"vždycky do hlavy, hrozně to bolelo. Všichni jsme se jí báli, i velcí kluci a v noci ..." zarazí se, zadívá se na podlahu.
"Co se dělo v noci, Míšo?"
"V noci nás zamkla v ložnici, a když jsme potřebovali ven, tak to nešlo."
"A co jste dělali?"
"Šli jsme zpátky do postele - a to - šlo taky do postele. Kam jsme měli jít? A ráno nám vynadala. A namlátila..."


Autor recenze: Markéta Karešová Svět literatury

Paula S. Wall
Být mužem, vzala bych si sebe [If I were a man, I’d marry me]

Nakladatelství Baronet, 2000
ISBN 80-7214-340-9 (váz.)

Humorná kniha především pro ženy, typu Vejce a já. Hlavní hrdinka s humorem a nadsázkou popisuje běžné činnosti žen, jakými je například nakupování, péče o domácnost, setkání s přítelkyněmi a podobně. Je to ideální kniha na dovolenou nebo také na zlepšení nálady, máte-li splín. Pro přiblížení ukázka z jedné kapitoly, která mne pobavila:

"Ale on není tlustý!" ohradila jsem se a vyklopila do Kocourovy misky plechovku s pochoutkou z tuňáka. "On je jen mohutně stavěný."
"Na našem autě jsou otisky jeho břicha," vmísil se nám do hovoru Brouk se založenýma rukama.
"Má krátké nohy!" bránila jsem Kocoura a přidala mu na tuňáka hrst granulí na čištění zubního kamene. "A má trochu menší hlavu, takže tělo vypadá mohutnější."
"Kdyby mu to břicho kleslo trochu níž," řekl Brouk, "potřeboval by boty na vysoké podrážce, aby dosáhl nohama na podlahu."
Zacinkala jsem lžící na misku. Kocour otevřel jedno oko, zívl a pomalu se zvedl. Alespoň myslím, že se zvedl. Na našem, měkkém gauči se to dá dost těžko poznat. Poté se rozhoupal ze strany na strany, až se mu podařilo překotit se na podlahu. Zadunělo to, jako když upustíte bowlingovou kouli.
Při chůzi přes pokoj se mu břicho pohupovalo sem a tam jako jelenicové pruhy v myčce aut. Kdybych na něj nastříkala trochu pronta, už nikdy bych nemusela utírat prach.
Když se Kocour konečně dokolébal k mým nohám, dobrou minutu jsem musela přemýšlet, ke kterému jeho konci postavím misku. Jakkoli nerada to přiznávám, ale pokud nemůžete najít hlavu vašeho domácího mazlíčka, je zřejmě na čase jít trochu do sebe.

Přeji příjemné počtení.

Autor recenze: Markéta Karešová Svět literatury

Ludmila Vaňková
Domeček na Vesuvu

Nakladatelství Šulc a spol., 1996
ISBN 80-85636-57-3 (váz.)

Domeček na Vesuvu je romantický milostný příběh, čerpající z velké části ze života jeho autorky. Ludmila Vaňková je známá především jako spisovatelka historických románů. V tomto pro ni netradičním díle však zobrazila hlavní hrdinku Jarmilu, jejíž příběh v mnohém připomíná část jejího vlastního života.

Vysokoškolačka Jarmila je z politických důvodů propuštěna ze zaměstnání, které odpovídá její kvalifikaci a najde si práci jako signalistka u dráhy. Ve venkovské stanici poznává svérázné železničářské prostředí, seznamuje se s lidmi, kteří železnicí žijí tělem i duší. Jarmila tady nachází přátelství i lásku. V novém zaměstnání je nucena rezignovat na své vzdělání, ale svou práci na železnici si brzy zamiluje. Touží však, vrátit ke své původní práci v reklamě.
Osud hlavní hrdinky Jarmily i dalších obyvatel železničářské vesnice v celém příběhu ovlivňuje nejen láska a přátelství, ale i nevěra a žárlivost, která je hnacím motorem dalších událostí Jarmilina života.

Sama Ludmila Vaňková byla nucena v sedmdesátých letech opustit z politických důvodů svou práci v nakladatelství a pracovala několik let v železniční stanici Karlštejn.
Jak sama píše:

"....můj příběh se odehrává na neexistující trati v neexistující stanici mezi zcela smyšlenými postavami a mé domovské stanice se dotýká jen do té míry, jako kterékoli jiné. Přesto by nikdy nevznikl, nebýt jí."

Ludmila Vaňková v tomto románu dokázala, že není jen vynikající spisovatelkou a překladatelkou historických románů, ale že dokáže zpracovat stejně dobře i téma současných lidí s jejich touhami, problémy i mnohdy komplikovanými vztahy.

Příběh Jarmily je nejen milostným románem, ale i výpovědí o době komunistické diktatury, kdy člověk mohl dělat jen to, co mu bylo dovoleno. Jarmilina kariéra je zničena ve jménu komunistické ideologie, v níž inteligence a schopnosti jsou na žebříčku hodnot mnohem níž, než polické názory.

Ukázka z knihy:

" ... Vilém poslouchal se staženým obočím, jak přijímá hlášení o vlaku. ' Vy si s Honzou tykáte?' , zeptal se. když se obrátila k přístroji.
' Já jemu. Honzovi přece tyká každej. Když jsem nastupovala, ještě byl u Dolejše v zácviku.'
' Páva ti taky tyká. A to spolu sloužíte jen když se slouží ve třech.'
' Ale Páva přece..." Zarazila se. Tak tohle si nezavedu. To tedy ne. 'Nemáš hlad?' zeptala se jakoby nic.
Nadskočil. 'Nezamlouvej to! Se mnou sis vykala.'
'Se Zdeničkou si taky ještě vykám. A to mi byla vždycky mnohem sympatičtější než ty.'
'Zdenka není chlap.'
'Tím spíš.' Podívala se na něj se soucitem. Musí být strašně utahaný. To potom člověk blbne. Ne, nebudu se na něj zlobit. "


Autor recenze: Markéta Karešová Svět literatury

Romain Rolland
Petr a Lucie [Pierre et Luce]

Nakladatelství Český klub, 2000, c1999
ISBN 80-85637-55-3 (váz.)

Strhující příběh tragické lásky, který je zasazen do těžkých dní Velkého pátku roku 1918, kdy došlo k bombardování Paříže. Zahynulo tehdy několik Rollandových přátel - mezi nimi i mladý malíř a jeho žena.
Děj novely se odehrává během pouhých dvou měsíců v Paříži a trvá od středy 30. ledna osudného Velkého pátku 29. března 1918. Během náletu se osmnáctiletý Petr Aubier setkává v metru se zajímavou dívkou Lucií. Bombardování způsobí paniku a vlna lidských těl Petra s Lucií přimkla těsně k sobě. Petr, ačkoli dívku nikdy předtím neviděl, ji chytil za ruku. Lucie a Petr se k sobě mlčky tiskli a aniž by to v té chvíli tušili, vznikalo mezi nimi pouto. O dvě stanice později Lucie vystoupila, aniž by se s Petrem blíže seznámila. Neustále na sebe mysleli.
Po delší době se potkali. Hluboká náklonnost, která vznikla již v těch několika málo chvílích v metru, se mohla projevit. Dokázali se vzájemně svěřit se svými starostmi a bolestmi, byli si blízcí. Petr, syn ze zámožné měšťanské rodiny, měl být za půl roku povolán do armády. Byl to citlivý mladý muž, který válku nenáviděl z celého srdce. Pociťoval nesmírnou hrůzu z krutosti, která válku doprovází. Lucie, dcera tovární dělnice, z existenčních důvodů nedostudovaná výtvarnice, se musí živit malováním kýčovitých obrázků na objednávku. Něžná láska, která v jejich srdcích vykvetla, dokázala všechny tíživé problémy vymazat z mysli. Žili svou bezmeznou láskou a svými romantickými sny. Ve velikonočním týdnu se měli zcela oddat jeden druhému. Zatím je však při velkopátečním varhanním koncertu v chrámu Saint-Gervais čekalo "zasnoubení na věčnost". Paříž úpěla pod sprškou bomb a byl zasažen i chrám, ve kterém se setkali. Těla milenců pohřbil mohutný padající pilíř. Příběh je vystavěn na kontrastu dvou základních rovin. První z nich tvoří válka, nesmyslné zabíjení, krutost,společenská skepse a deziluze, druhou pak vnitřní svět obou hrdinů, intimní scény citů a snů, morální čistota a nevinnost milenecké dvojice.
Rollandova novela se stala nositelem poselství odporu proti válce jako zlu ohrožujícímu celé lidstvo a ničícímu nejkrásnější hodnoty života.

Autor recenze: Markéta Karešová Svět literatury

Romain Rolland
Dobrý člověk ještě žije [Colas Breugnon]

Nakladatelství Amosium servis, 1997
ISBN 80-85498-34-0 (váz.)

Tento svérázný "historický román" se svým obsahem i charakterem zcela liší od ostatních Rollandových děl. Vznikl v době, kdy byl autor velmi vyčerpán desetiletou usilovnou prací na románu Jan Kryštof. Tehdy pocítil, jak sám řekl, "nepřekonatelnou touhu po volné galské veselosti a bujnosti" a začal psát tuto bezstarostnou, humorem hýřící knihu.
Její děj se odehrává v jednom roce za vlády Ludvíka XIII. v Rollandově rodném Burgundsku. Ústřední postavou je prostý člověk - Colas Breugnon, stárnoucí truhlář a řezbář, který miluje svou práci, dobré jídlo a pití, rád si zažertuje s pěknou ženou, zároveň však dokáže bránit život a svobodu proti jejich nepřátelům. Pro své vypravěčské umění je oblíben po celém kraji.
Jednotlivé epizody z Colasova života počínají 2. únorem (Hromnice) a končí následujícího roku na svátek Tří králů. Nejprve nás Colas seznamuje se svou rodinou - hašteřivou ženou, čtyřmi syny, dcerou Martinou a milovanou vnučkou Glodií, později vypráví o různých příhodách, které se během roku udály. Dozvídáme se o Colasových procházkách s malou Glodií (vítání skřivánka), o obléhání městečka vojskem pánů z Vézelay (obyčejní lidé, neměli chuť bojovat, celá bitva se odehrála formou nadávek), o Colasově první lásce. Značná část příběhů se točí kolem morové epidemie, která v kraji vypukla v prvních červencových dnech, a kolem následujících událostí, například kolem Colasova onemocnění a opětném uzdravení, ale zmíní se i o vzpouře proti zlodějům, kteří vypalovali a drancovali domy obětí moru. Za oběť lupičům padne i Colasův dům a starý řezbář se musí uchýlit ke své dceři. Všichni jej však milují, a tak si Colas brzy na nový domov zvykne. Na svátek Tří králů sedí celá rodina pohromadě a Colas opět vzpomíná a vypravuje. Děti ho nechávají, a když mu vypadne nějaké slovo, samy mu napovídají a lišáckýma očima se na svého dědouška dobromyslně usmívají.
Colas má dar barvité fantazie a živého slova, jeho vyprávění je proloženo výrazy burgundského kraje, mnoha příslovími a pořekadly. Všechny příběhy čerpají ze života prostých lidí, oslavují jejich důvtip, tvořivost a smysl pro humor, jsou přehlídkou francouzského folkloru.
Toto harmonické dílko bývá označováno zajedno z nejlepších v Rollandově tvorbě.

Autor recenze: Markéta Karešová Svět literatury

Doktoři a jejich ženy
Francis Roe
Nakladatelství TIBERONE, c1996
ISBN 80-902064-6-8 (váz.)

Román z lékařského prostředí, vyvolávající pocit naprosté autentičnosti vlivem detailních obrazů ze života lékařů a stejně tak díky detailním odborným popisům lékařských zákroků a operací.
Hlavními hrdiny jsou dva lékaři, nejlepší přátelé. V první části knihy se s nimi seznámíme jako se studenty medicíny, poznáme jejich charakter, schopnosti i ambice, které se u obou protagonistů značně liší. Coby nejlepší přátelé projdou celé studium, až se jejich cesty nakonec rozdělí - jak jinak - kvůli ženě.
Druhá část knihy je zasazena do doby o 20 let později, kdy jsou z obou studentů dospělí muži s vlastní rodinou a vlastní lékařskou praxí. Jejich osudy se opět po letech setkávají a proplétají díky dívce Liz, která hrála hlavní roli v jejich vzájemném vztahu již za studií. Tragédie smrti dítěte, kterou jeden z lékařů zapříčiní, jejich vzájemný příběh zařazuje mezi dramata. Román je nejlepším ze tří děl tohoto autora (Nebezpečné praktiky, Intenzivní péče).
Autor vystudoval chirurgii, pracoval v nemocnici New Yorku, přednášel na Yale i v cizině. Je tedy dostatečně kompetentním autorem k napsání takto propracovaného románu z lékařského prostředí. Nyní žije v Novém Mexiku.

Autor recenze: Markéta Karešová Svět literatury

Ve jménu cti (Men of Honor)
David Robbins
Nakladatelství BB art, 2001
ISBN 80-7257-466-3 (váz.)

Skutečný příběh statečného muže s nevšední touhou splnit svůj sen. Tím mužem je Carl Brashear a jeho snem bylo, stát se potápěčem americké armády. Žil však v době, kdy barva kůže měla mnohem větší vliv na jeho možnosti, než jeho snaha a píle. Carl se však nevzdal a s vypětím všech sil bojoval za svůj sen, aniž by dbal na své zdraví či život. Navzdory mnoha překážkám a útrapám, kterým byl díky své rase vystaven i neobyčejně těžkému výcviku, který měl jako černý mezi bílými mnohem náročnější, svůj sen splnil. Stal se prvním černým potápěčem specialistou, což je nejvyšší vojenská hodnost, jaké může potápěč v americké armádě dosáhnout.

Příběh Carla Brasheara dokazuje, že nic není nemožné. Carl, který čelil mnoha předsudkům ze strany svých velitelů, dokázal to, co se nemožné zpočátku zdálo. Dokončil výcvik, stal se potápěčem, složil několik náročných zkoušek, aby se stal kvalifikovaným potápěčem specialistou a to všechno přes to, že během jedné z akcí přišel o nohu. Stal se tak v roce 1970 nejen prvním černochem, který se dokázal v armádě takto prosadit, ale o dva roky dříve i prvním člověkem, který se vrátil po amputaci nohy zpět do aktivní služby.

Kniha je výjimečná nejen příběhem, ale i tím, že byla napsána podle filmového scénáře. Obvykle tomu bývá naopak. Podle Carlova příběhu byl nejprve Scottem Marshallem Smithem napsán scénář a teprve po úspěchu filmu "Ve jménu cti", napsal David Robbins stejnojmennou knihu. Před vlastním příběhem si můžete v knize přečíst předmluvu, psanou samotným hrdinou románu, Carlem Brashearem a na posledních stránkách je s tímto obdivuhodným mužem rozhovor. Osvětlí i některé události, které v knize nejsou uvedeny.

Ačkoli by se mohlo zdát, že základní informace čtenář zná z obálky a prvních několika málo stránek a není tedy třeba knihu číst, jelikož je známo , "jak to všechno dopadne", není tomu tak. Na každé stránce čtenáře Carlova odvaha a píle, leckdy hraničící až s posedlostí, překvapí. Carl Brashear vzbuzuje zasloužený obdiv a úctu nejen v řadách americké armády, kde se stal legendou, uvedenou v Síni slávy, ale i mezi čtenáři, kteří Carlův životní příběh čtou s nevšedním zaujetím. Bravurní zpracování slova v překladu Zdeňka Strnada jen vyzdvihuje už tak silný příběh.

Autor recenze: Markéta Karešová Svět literatury

Zaslíbená země (Gelobte Land)
Erich Maria Remarque
Nakladatelství Ikar, 2003
ISBN 80-249-0232-X (váz.)

"Zaslíbená země" je posledním nedokončeným dílem německého autora. Hlavním tématem románu je problematika německých uprchlíků za druhé světové války. Hlavní hrdinou je Ludvík Sommer, který se v průběhu války stal německým emigrantem a svou pouť za svobodou zakončil v "zaslíbené zemi" Americe. Zde se setkává s mnohými svými známými, o kterých si myslel, že jsou dávno mrtví. Hledá svou novou existenci a snaží se vyrovnat se vzpomínkami a strastěmi, které provázely několik posledních let jeho života.

***

Nejsem si jistá, zda mám právo psát na tuto knihu recenci, neboť ani s největším sebezapřením se mi nepodařilo román dočíst do konce. Příznivci Ericha Remarqua nechť mi prominou, ale stejně jako jiná díla tohoto autora se mi i "Zaslíbená země" zdá zdlouhavá a nedokázala mě upoutat natolik, abych se prokousala celým jejím obsahem. Remarque je jedním z nejvýznamnějších autorů německé literatury, přesto si myslím, že jeho romány jsou psány spíše jako deník, popisující do detailu a opakovaně pocity, vzpomínky a prožitky. Jsem zřejmě nevděčný čtenář a proto bych ráda znala názor někoho z vás, kdo knihu četl a ještě lépe někoho, komu se líbila.

Autor recenze: Markéta Karešová Svět literatury

Na západní frontě klid (Im Westen nichts Neues)
Erich Maria Remarque
Pro edici Světová literatura Lidových novin vydalo nakladatelství Euromedia Group, 2005
ISBN 80-86938-03-4 (váz.)

Velmi známý román, dnes již klasika zahraniční literatury. Poprvé vyšel roku 1928 a okamžitě dosáhl mimořádného čtenářského úspěchu. Poté byl přeložen do více než dvanácti jazyků a stal se nejčtenější knihou první poloviny 20. století.
Děj příběhu se odehrává za l. světové války na bojišti západní fonty. Dílo je uvedeno mottem:

"Tato kniha nemá být ani obžalobou, ani vyznáním. Má být toliko pokusem podat zprávu o generaci, která byla zničena válkou i když unikla jejím granátům"

Hlavním vypravěčem je středoškolský student Pavlem Bäumer. Na začátku příběhu jeho jednotka po návratu z boje odpočívá v klidném úseku za frontou. Pavel vypráví své zážitky a tím splétá celý příběh. Hlavním hrdinou není jen on sám, ale i jeho kamarádi z bojové skupiny. Pavlovy vzpomínky se střídají se současností, kniha působí dojmem, jako by současný Pavel četl ze svého deníku. Z jednotlivých vzpomínek se skládá mozaika celého děje.
Román je naladěn protiválečně a je zpovědí přímého a zpočátku dobrovolného účastníka bojů na život a na smrt. Pavel Bäumer a několik dalších spolužáků podlehnou militantní propagandě a vlasteneckému nadšení svého profesora tělocviku a přihlásí se jako dobrovolníci do armády. Pod vlivem skutečné války však brzy ztrácejí všechny iluze. Desetitýdenní výcvik je plný šikany a první bojová střetnutí jim otevřou oči a oni poznají válku v pravém světle. Prožívají mnohé.
Bombardování, plynové útoky, smrt přátel, utrpení raněných a neustále žijí v obavách o život. Stále trpí hladem a zimou, jsou špinaví a zavšivení. Reálný obraz války, tak jak jej poznali, se v ničem neshoduje s propagandou jejich učitele. Vlastenectví není dostatečným důvodem pro všechna utrpení a strádání, která museli podstoupit a Pavel nenachází žádný pocit uspokojení nad svým vlastenectvím a nad svými činy ve válečných bojích.
Postupně ztrácí všechny kamarády. Konce války se však nedočká ani Pavel. Umírá v říjnu 1918, v den, o kterém vrchní velitelství podává zprávu:
"Na západní frontě klid."
Remarque ve svém díle popisuje iluze a naivitu mladých lidí, kteří prošli válečnými léty jako příslušníci bojových složek. Upozorňuje i na to,jak válka mění žebříček hodnot každého člověka. Nejdůležitější potřebou se stává jídlo, spánek a snaha přežít. Všechny ostatní hodnoty pro vojáka ztrácejí smysl. Válka způsobuje naprostou degradaci osobnosti.
Mnohé historické události jsou v románu popsány velmi přesně. V příběhu se střídají skutečné, autentické obrazy válečných událostí se záznamy rozhovorů mezi vojáky a s Pavlovou osobní výpovědí, která mnohdy působí spíše jako zpověď.

Autor recenze: Markéta Karešová Svět literatury

Miluj bližního svého (Liebe deinen Nächsten)
Erich Maria Remarque
Nakladatelství Ikar, 2004
ISBN 80-249-0401-2 (váz.)

Co jest psáno na obálce :

Erich Maria Remarque, jeden z nejvydávanějších a nejčtenějších německých autorů vůbec, napsal svůj román Miluj bližního svého roku 1941 jako odezvu na politické události té doby v Evropě, jako obžalobu nacistického totalitního režimu v Německu. Jeho knihy zde byly fašisty spáleny a on sám žil v emigraci ve Spojených státech amerických. Děj románu se odehrává v prostředí německých emigrantů, tedy v prostředí, které Remarque dobře znal. Líčí v něm osudy lidí, kteří ztratili svůj domov a nevěří, že se tam kdy vrátí. Hlavní hrdina románu, jedenadvacetiletý student medicíny Ludvík Kern, poznává na útěku před německými úřady, jimiž byl pro svůj rasový původ z Německa vyhoštěn, svou velkou lásku, židovskou dívku Ruth a spolu jsou nuceni prchat, unaveni neustálým pronásledováním a skrýváním, přes celou Evropu až do Paříže, poslední naděje všech emigrantů. Zde se jim podaří získat pasy a povolení k vycestování do Mexika. Příběh Ludvíkova přítele Josefa Steinera však končí tragicky, stejně jako osudy většiny dalších běženců. Na jejich pozadí líčí Remarque do značné míry i osud vlastní a přibližuje tak světové veřejnosti úděl německé inteligence, převážně židovského původu. Román si získal okamžitě po svém vydání obrovskou popularitu na celém světě, kterou neztrácí ani dnes.

***

Můj názor je poněkud odlišný. "Miluj bližního svého" je opět typický Remarqueův román, tedy rozvláčný a zdlouhavý. Příběh má sice velkou myšlenku, zobrazuje skutečné problémy emigrantů a válečných let vůbec, ale možná by byl mnohem čtivější od jiného autora. Přesto je tato kniha jednou z nejčtenějších a nejprodávanějších děl německého autora a pokud dokážete jeho talent ocenit lépe než já, přečtěte si ji.

Autor recenze: Markéta Karešová Svět literatury

Tušení o lidské duši
Miroslav Plzák
Nakladatelství Motto, 2005
ISBN 80-7246-291-1 (váz.)

Jedna z nejprodávanějších českých knih několika poslední měsíců „Tušení o lidské duši“ je po předchozích „manuálech života“ Miroslava Plzáka (např. Manželské judo, Dospělým vstup zakázán, Manželská tonutí) další knihou, která by neměla chybět v knihovničce každého, kdo chce proniknout do tajů lidské psychiky.

U knih MUDr. Plzáka jsme si už zvykli, že jsou rádcem v manželských krizích, že v nich hledáme poučení, rozhřešení i potěšení. Ani „Tušení o lidské duši“ není výjimkou.
V jednotlivých kapitolách se MUDr. Plzák věnuje našim myšlenkovým pochodům a mozek, nikoli duši, určuje za centrum našeho jednání, chování i prožitků a přisuzuje mu stěžejní roli celého našeho bytí, myšlení i rozhodování.

Na rozdíl od předchozích knih typu „Dospělým vstup zakázán“ je tato knížka zpočátku psána o něco víc odborně, MUDr. Plzák nezapomíná kromě psychologie ani na fyziku, matematiku či informatiku jako na vědy, jimiž se dá naše myšlení částečně vysvětlit. Přesto se dá „Tušení o lidské duši“ číst i bez přehnané znalosti těchto věd a pochopit z ní lze nejen své vlastní myšlenkové pochody, ale částečně nás naučí i orientovat se v myšlení našich blízkých. Jednotlivé kapitoly postupně ztrácejí na složitosti jazyka a nabývají své obvyklé podoby slohu, na který jsme u tohoto autora zvyklí. Vysvětlí nám podrobně mnoho věcí, které ve svém životě považujeme za samozřejmé a málokdy nás napadne pátrat po jejich smyslu, účelu či logice.

Ukázka:

….Mělo by patřit k osobní psychické hygieně, že nepřetržitě zkoumám, jak fungují mé emoce, což znamená, že zkoumám, jak naléhavé emoce můj mozek vytváří, aby mě osud netísnil prkotinami. Dokážu-li říct : „Jsem přecitlivělý, štvou mě maličkosti,“ pak jsem na dobré cestě k nápravě…..

Autor recenze: Markéta Karešová Svět literatury

Dítě zvané "To" : příběh jednoho zápasu o přežití (Child called "It")
Dave Pelzer
Nakladatelství Columbus, 1999
ISBN 80-7249-004-4 (váz.)

Na tuto knihu jsem narazila čistě náhodou. Ležela v knihovně na hromadě právě vrácených knih a protože má na obálce dětskou tvář, ihned mne zaujala. Přečetla jsem tento příběh během jednoho odpoledne, ale zůstal ve mně ještě dlouho potom. Autorem knihy je Dave Pelzer.

Dave byl od útlého dětství týrán vlastní matkou, která ho bila, trápila hlady a udělala z něj otroka rodiny. Musel spát ve sklepě, každé jídlo, kterým byly obvykle jen zbytky, si musel vybojovat a mnohdy s vlastní matkou bojoval o vlastní život. Přitom vyrůstal v rodině s více dětmi, kde se obětí těchto krutostí stal pouze on sám.

Přesto malý Dave dokázal najít dost síly tyto útrapy přetrpět a stát se normálním a úspěšným člověkem. Když Dave dospěl, sloužil dlouhá léta v amerických vzdušných silách, zúčastnil se operací "Spravedlivá věc", "Pouštní síla" a "Pouštní bouře". Za své mimořádné zásluhy byl mnohokrát vyznamenán, získal osobní pochvalu od prezidenta Ronalda Reagana a později i George Bushe.

Kniha "Dítě zvané TO" je první ze tří knih Dave Pelzera. Druhá část trilogie se jmenuje "Ztracený chlapec" a třetí "Muž jménem Dave". Zbývající dvě části jsem zatím neměla odvahu otevřít. Každý, kdo si přečte tento skutečný příběh dítěte, musí na svět pohlížet jinak než dřív a stejně jako já, bude sledovat každý dětský křik a pláč, který kolem sebe uslyší. Co když právě vedle vás trpí jiný malý Dave?

Autor recenze: Markéta Karešová Svět literatury

Banánové chybičky
Halina Pawlowská
Nakladatelství Motto, 2003
ISBN 80-7246-181-8 (váz.)

Když se řekne „Banánové rybičky“, automaticky většina z nás doplní jméno „Halina Pawlowská“.
Redaktorka, moderátorka a jedna z nepopulárnějších českých autorek současnosti. Známá je nejen svým pořadem v České televizi „Banánové rybičky“, ale i svými humoristickými knížkami Díky za každé nové ráno, Proč jsem se neoběsila a v neposlední řadě i Banánové chybičky.

Kniha „Banánové chybičky“, která byla vydána již v roce 2003, má na knižních pultech stále své místo a před svou starší sestrou „Banánové rybičky“, se rozhodně stydět nemusí. Lehkost, s jakou Halina Pawlowská popisuje úskalí (nejen svého) života a samozřejmost, s níž si dělá legraci ze svého okolí i sebe samé, pobaví každého čtenáře, který má alespoň špetku smyslu pro humor.

Kniha je rozdělena do jednotlivých kapitol, stejně jako televizní talkshow „Banánové rybičky“. Například - “jak přežít zdravý životní styl, horší já, nedostatek romantiky, obavy a strach, svody, dobré úmysly“ a mnoho dalších. Vzájemně se doplňují a prolínají. Společný mají kromě autorství i cynický optimismus, často protkaný až tragikomickými prvky. Ostatně na to jsou čtenáři Haliny Pawlowské již zvyklí.
Pokud bych měla knihu hodnotit jedinou větou, zněla by : „264 stran, které přečtete s úsměvem na rtech“.

Neboť ….

když jste opuštění,
potěší, když s vámi nic není,
rozesmějí , když vás smutek polapí,
a to vše -
ať jste úspěšní či smolatí!

Autor recenze: Markéta Karešová Svět literatury

Přes mrtvoly (Extreme measures)
Michael Palmer
Nakladatelství INA, 1992
ISBN 80-85680-07-6 (Váz.)

Tato kniha je příběhem lékaře, který díky svým odborným schopnostem odhalí na své klinice nezákonné obchodování s lidskými těly. Posléze zjistí, že se jedná o živé pacienty, kteří byli z nejasných důvodů prohlášeni za mrtvé a zmizeli neznámo kam.

Nebudu vyprávět celý příběh, abych čtenáře nepřipravila o postupné odhalování záhadných skutečností, kterých je v knize nepočítaně. Příběh je sice příběhem z lékařského prostředí, ale vyskytují se v něm prvky "gangsterky" a spousta kriminálních zločinů. Z mého pohledu je příběh trochu "přitažený za vlasy". V knize snad není jediná stránka, kde by se nevyskytovala nějaká záhada a nebezpečí. Hlavní hrdina prožívá během několika týdnů tolik napětí a nebezpečných situací, jako James Bond. Chvílemi se mi zdálo, že se v knize prolíná několik různých, velmi napínavých příběhů - že je kniha tak nějak... předimenzovaná. Rozhodně ale není nudná. Pro toho, kdo má rád kriminální příběhy, napětí a překvapivé zvraty v ději bude jistě lahůdkou. Musím přiznat, že i mne nakonec vtáhla do děje a přiměla mne vyhledat další knihy tohoto autora.

Pro upřesnění - dalšími tituly, které od tohoto autora vyšly na českém trhu jsou : Peklo návratů, Doktor chodí tiše, K smrti odsouzen, Lék na život, Smrtící léčba a Pacient (vydalo nakladatelství Aktuell).

Autor recenze: Markéta Karešová Svět literatury

Farma zvířat (Animal farm)
George Orwell
Nakladatelství Aurora, 2004
ISBN 80-7299-075-6 (váz.)

Farma zvířat je neobvyklá bajka, plná podobenství a předpovědí věcí příštích.

Orwellova Farma zvířat vznikla během 2.světové války, v roce 1944. Vypráví příběh Panské farmy, na které se vzbouřila zvířata, vyhnala majitele farmy a začala si vládnout sama. Farmu na protest proti farmáři a lidem vůbec, nazvali ´Farma zvířat´.

Zprvu dobré a idealistické myšlenky o rovnosti, blahobytu a vzájemném respektu, pomalu berou za své. Prasata, která se prohlašují za nejchytřejší a nejschopnější, pomalu mezi ostatními zvířaty nabývají vysokých a neotřesitelných pozic a dříve hlásanou svobodu a rovnoprávnost upírají ostatním obyvatelům farmy víc a víc.

Zvířata se oslovují ´soudruhu´, ale i kdyby Orwell nepoužil takto čitelnou tajenku, čtenář by musel poznat, o kom vlastně celý příběh vypráví. Není tedy divu, že i sami komunisté se v bajce poznali a vzhledem k nelichotivému - leč pravdivému - vyznění celého příběhu, byla Orwellova kniha ihned po svém prvním vydání u nás v roce 1946 zakázána.

Naprosto neuvěřitelné poměry na farmě, které každému ´zvenčí´, připadají jako absurdní, se zdají jejich účastníkům, zvířatům na farmě, zcela v pořádku. V postupném ´totalizování´ farmy lze vidět zhoubné účinky neustálé propagandy a kampaně ve jménu jakéhokoli –izmu.

Charaktery a pohnutky zvířat Orwell popisuje s takovou přesvědčivostí a přehledem, že čtenáře snadno vtáhne do děje a přesvědčí o tom, že ´soudruzi´, jsou opravdu prasata.

Orwellova Farma zvířat je nejen dokonalou přehlídkou charakterů, tolik typických pro lidskou společnost, ale také až děsivě přesnou předpovědí komunistického režimu.

Autor recenze: Markéta Karešová Svět literatury

Naděje po kapkách : vykup mě láskou
Iva Nováková
Nakladatelství Rodiče, 2003
ISBN 80-86695-29-8 (váz.)

Malá tenká knížka, kterou přečtete za jedno odpoledne. Kniha, do které se vešel život. A ne jeden. Ale také smrt. Všudypřítomná a krutější o to, že se jedná o život a smrt dětí. Předškoláků a školáků, kteří prožili velkou část svého kratičkého života na dětské onkologii v Motole, s nemilosrdnou diagnózou „akutní leukémie“.

Smrt je vždy zlá. Smutná, hořká a nemilosrdná. Když si však vybere dítě, je navíc nesnesitelná. Pro dítě samé, pro jeho rodiče, pro každého z nás. Iva Nováková popsala zápas svého syna s touto zhoubnou nemocí, s níž nelze vyhrát válku, kterou vám vyhlásila. Bitvu ano, někdy. Ale jakmile se vás chytí, už vás nepustí. A když chytí vaše dítě a vy se musíte den co den, každou hodinu, minutu a vteřinu dívat na to, jak vaše dítě trpí, podobá se váš život zlému snu.

„Naděje po kapkách“ vypráví příběh dvou dětí, které ve stejné době podstoupily léčbu v Motole. Dvě děti, dvě rodiny, dva osudy. A každý se ubíral jiným směrem…
Osud těchto dvou, ale i mnoha jiných dětí, měl za následek vznik „Kapky naděje“. Charitativní organizace Venduly Svobodové, která je matkou druhého z dětí, které v knize vystupuje jako dětský pacient. Klárka. Čtyřletá holčička, která bohužel svůj zápas s leukémií prohrála. Právě díky její matce „Kapka naděje“ pomáhá nemocným dětem. Vše zlé, je pro něco dobré, říká se. I když v souvislosti se smrtí dítěte se zdá tato věta více než morbidní.

V druhé části knihy představuje autorka několik dalších dětí, které s leukémií zápasí a urputně bojují. Bojují o to, aby mohly dospět. Aby mohly chodit do školy, hrát si a dospívat jako zdravé děti. Některým z nich se to však nepodaří. Nezbývá jen dodat slovy Venduly Svobodové: „Děti by neměly umírat!“

Pokud se rozhodnete dětským onkologickým pacientům pomoci a trochu jim svou troškou „do mlýna“ usnadnit krutou realitu jejich života, můžete Kapku naděje podpořit byť i malým finančním příspěvkem. Můžete přispět i tím, že si knížku koupíte, 5% z ceny knihy jde na konto Kapky naděje. A každá kapka je dobrá.

Knihu si lze objednat za 156,- Kč u Vydavatelství „Rodiče“ (Černokostelecká 4, 100 00 PRAHA 10), které ji v roce 2003 vydalo. Jejich internetová stránka je: www.rodice.com

Autor recenze: Markéta Karešová Svět literatury

Smrt je mým řemeslem (Mort est mon métier)
Robert Merle
Nakladatelství Naše vojsko, 2005
ISBN 80-206-0768-4 (váz.)

Zabít v někom člověka a udělat z něj nástroj. Nástroj stejně chladný a necitlivý, jako klávesnici, pomocí které píši tuto recenzi, či stejně studený a prázdný, jako třeba nůžky na plech, nebo klíč na povolování svíček u auta. Přesně tahle vražda, ještě neodpustitelnější, než pověstná prvotní vražda lidstva – smrt Ábela – se udála nesčíselně krát v době nastupujícího německého nacionalismu v devatenáctém a začátkem dvacátého století, na valné části německého národa. „Německé“ tehdy bylo synonymem poslušného, stádného, dokonale tvárného, a kdykoli a jakkoli použitelného. Znamenalo to zabít člověka a udělat z jeho prázdné schránky ovci – bezduchý nástroj. A přesně takový udělal ze svého syna, náboženský fanatik a stoprocentní člověk, tedy muž „německé“ krve, otec románového hrdiny Rudolfa Langa. Robert Merle svým brilantním vypravěčstvím napsal dokonale čtivý příběh čerpající ze skutečných událostí mezi roky 1913 a 1945. Dá se říci, že svým způsobem analyzoval myšlenkové pochody Rudolfa Hösse, tolik typické pro tehdejší dobu.

Autor recenze: Markéta Karešová Svět literatury

Žraloci : mytická hrůza a reálné nebezpečí (Dents de la mort)
Xavier Maniguet
Nakladatelství Svoboda, 1994
ISBN 80-205-0456-7 (váz.)

Tato kniha se zaměřuje na jedny z nejdoknalejších živočichů mořských hlubin, jakými žraloci nepochybně jsou. Najdete zde katalog všech nebezpečných i některých jiných druhů žraloků, dozvíte se vše o jejich fyziologii a v neposlední řadě si můžete přečíst spoustu skutečných příběhů, ve kterých vystupuje žralok jako útočník a v některých případech i zabiják člověka. Kniha je doplněna spoustou fotografií jak žraloka "v akci", tak napadeného člověka "po akci", takže obrazová příloha je určena jen otrlejším čtenářům, kteří nemají příliš slabý žaludek. V knize je podrobně rozebráno, proč a jak žralok útočí na člověka a zabývá se reálným nebezpečím a ochranou před útokem žraloka. Tuto knihu doporučuji všem, kteří chtějí alespoň částečně odkrýt tajemství mořských hlubin a dozvědět se něco o těchto dravcích. Jistě vás přesvědčí o tom, že žralok není jen dravec a útočník, ale také impozantní obyvatel moří a oceánů, který si jistě naši pozornost zaslouží.
Knihu najdete v nabídce nejen většiny knihkupectví, přestože byla vydána již před několika lety, ale i ve většině potápěčských prodejen.

Autor recenze: Markéta Karešová Svět literatury

Dárce (Donor)
Ken McClure
Nakladatelství Apsida, 1998
ISBN 80-86242-01-3 (váz.)

Román z lékařského prostředí s detektivní zápletkou. V prestižní americké nemocnici, která je určena movitým pacientům, pracují vynikající lékaři. Nemocnice je financována z peněz, vybraných za lékařskou péči, poskytovanou především bohatým pacientům. Oplátkou za vysoké ceny poskytuje nemocnice svým pacientům nejen nadstandardní péči, ale především diskrétnost, která je jejím krédem.

Nemocnice je však do určité míry financována také ze státního rozpočtu a ministerstvo vnitra se rozhodne vyslat do nemocnice doktora Dunbara, který má za úkol diskrétně prověřit jejich hospodaření. Dunbar se svého úkolu zhostí opravdu zodpovědně a díky své zvídavosti odhalí neuvěřitelné skutečnosti, které se v nemocnici dějí.

Dunbar je inteligentní, charismatický, zodpovědný a pracovitý muž se smyslem pro zodpovědnost a spravedlnost. Typicky kladný hrdina, jehož snahy o odhalení vtáhnou čtenáře do děje a nezbývá mu, než hlavnímu hrdinovi fandit. "Dárce" je protkán postavami, z nichž většina je vykreslena důkladně a zcela realisticky se všemi přednostmi i nedostatky, jaké může lidská duše mít. Kriminální zápletka dlouhou dobu vlastně žádnou kriminální zápletkou není, je jen nevysvětlitelnou událostí, ze které může vzejít cokoli. Ačkoli autor již na začátku knihy čtenáři předkládá nějaký předpokládaný směr příběhu, o několik stránek dál do něj vnese nové podněty a události, které nenechají čtenáře nad knihou zívat.

"Dárce" je klasickým lékařským románem, kde je postaveno dobro proti zlu. Je však více než to, přinutí čtenáře přemýšlet a kombinovat, a hlavně - přinutí jej číst. McClureho knihu nedočtenou určitě neodložíte.

Autor recenze: Markéta Karešová Svět literatury

Divá Bára
Božena Němcová
Nakladatelství Knižní expres, c2001
ISBN 80-86132-62-5 (váz.)

Divá Bára byla dcerou pastýře Jakuba a žila v malé české vesnici. Maminka jí zemřela a tak zůstala pouze s otcem. Otec Báru vychovával po svém, učil ji dovednostem, které na vsi uměli jen chlapci. Plavat a nebát se. Jelikož Báře chyběl ženský vzor, stala se velmi samostatnou a statečnou dívkou. Nezáleželo jí na tom, jak vypadá, byla neustále neupravená a smála se ostatním dívkám, které nosily krajky a mašle ve vlasech. Pro její svobodomyslnost a odvahu jí však lidé, kterým její otevřená povaha vadila, začali říkat "Divá Bára". Ačkoli se Báry její otec neustále zastával, nedokázal zlým jazykům ve vsi v pomluvách zabránit. Bára jako jedna z mála nevěřila na strašidla a vodníky, neměla strach z vody, uměla plavat, což tehdy nebylo běžné a byla samostatná. Naproti tomu ostatní dívky a ženy ve vsi byly pověrčivé, bojácné a zcela poddané víře v Boha a Peklo.
Bára jednoho dne postraší bohatého pana správce, který byl vnucován její kamarádce a zachrání ji tak od sňatku s ním. To je pro zbabělé a hloupé vesničany jen další důkaz toho, že je Bára posedlá. Za trest ji zavřou na noc do hřbitovní márnice. Ven z márnice Báře pomohl myslivec, který jediný neviděl v Báře zlou divoženku, ale milé a odvážné děvče. Bára, která se chodí každý večer koupat do rybníka, je ostatními neustále odstrkována, pomlouvána a je velmi neoblíbená. Myslivec ji vezme pod svá ochranná křídla a Bára konečně pozná nejen přátelství, ale i lásku.

Příběh vykresluje všechny postavy tak, aby čtenář nezůstal na pochybách "s kým má tu čest". Obyčejní vesničané, zahleděni jen do svých přízemních problémů, nedokáží přijmout nevšední Báru mezi sebe. Brání jim v tom strach z neznáma a odlišnosti, který je vlastní mnohým i v dnešní "civilizované" společnosti. Divá Bára je typickou postavou, která se nevejde do žádné šablony, kterou si lidé mezi sebou určili. Dívka měla být krásná, upravená, závislá na muži a nesmělá. Muž měl být silný, odvážný, schopný a vůdčí typ. Bára je milá a srdečná dívka, které však nechybí odvaha a samostatnost, což jsou vlastnosti, přiřknuté mužům. Proto se liší a proto není přijata.
Dílo je svým způsobem nadčasové, neboť je aktuální i dnes.
Překonání hranic mezi pohlavími, ale třeba i mezi etniky či národnostmi, není ani dnes pro mnoho lidí schůdné.

Autor recenze: Markéta Karešová Svět literatury

Jiří Šmatlán
Teréza Nováková
Nakladatelství Orbis, 1951

Venkovský kritickorealistický román z východních Čech.
Šmatlán vyrostl u své tety, selky v Javorově. Byl původně katolíkem, ale díky stykům s farářem a tkalcem Plíhalem přestoupil na evangelictví. Stal se tkalcem. Chudý tkadlec Šmatlán byl vášnivým čtenářem. Jeho náboženská hloubavost ho přiměla hledat spravedlnost v životě.
Díky své čtenářské vášni a seznámení s dělníkem Hamerníkem z brněnské továrny se Šmatlán dozví o dělnickém hnutí a socialistických ideálech (rovnost a bratrství) a je jím fascinován. Stává se stoupencem utopistického socialismu a umírá s vírou, že je hledané spravedlnosti v životě velice blízko.
Román se odehrává, stejně jako ostatní romány Terezy Novákové, ve východních Čechách. V příběhu je vesnický život východních Čech realisticky zobrazen, Nováková používá k charakteristice prostředí i postav místní nářečí. Například onu spravedlnost života, kterou Šmatlán celý svůj život hledal, nazývá "vopraudovská prauda boží."

Autor recenze: Markéta Karešová Svět literatury

Vstup do ráje zakázán
Jarmila Loukotková
Nakladatelství Motto, 2005
ISBN 80-7246-281-4 (váz.)

Kniha Jarmily Loukotkové, jedné z našich nejúspěšnějších autorek, patří do té menšiny jejích románů, která má autobiografické prvky a jejíž obsah je zasazen do současnosti. Jarmila Loukotková je známá především jako autorka historických románů. Příběh Aleny Janotové, která je hlavní hrdinkou této knihy, je příběh šestnáctileté dívky, potýkající se se svým dospíváním v rodině, která vývoji osobnosti mladé dívky příliš nefandí. Alena je vychovávána velmi přísnými rodiči v prostředí, které by se dalo nazvat matriarchátem. Alena musí plnit příkazy své matky, stejně jako její otec, kterého si Alena pro jeho podřízenost matce neváží. Její vztah k rodičům by se rozhodně nedal nazvat láskou. Sama nazývá svůj život s rodiči vězením, utrpením a životem v ponížení. Spolu s Alenou čtenář prožívá její životní vítězství i prohry, poznává její komlikované vztahy s rodinou, kamarády a posléze i vztah s chlapcem a nahlíží do její komplikované duše. Hlavní hrdinka je inteligentní a je si toho patřičně vědoma. Některé její úvahy neodpovídají věku šestnácti let - možná proto, že autorka psala tuto knihu v době, kdy sama měla již šestnáctiletou dceru. Vztah dcery a matky, který je v tomto románu detailně popsán a je podle slov autorky autobiografický, nejlépe dokládá skutečnost, že vlastní matka Jarmilu Loukotkovou po vydání tohoto románu vydědila.

Autor recenze: Markéta Karešová Svět literatury

Liána smrti
Jarmila Loukotková
Nakladatelství Erika, 2000
ISBN 80-7190-073-7 (váz.)

Jarmila Loukotká, známá spisovatelka a překladatelka historických románů, se v příběhu "Liána smrti" vydala do nedávné minulosti a rozvíjí před námi poutavý dobrodružný román, plný napětí a nebezpečí.

Liána smrti je záhadná rostlina, kterou lze použít jako nebezpečnou drogu i jako zázračný lék a vyskytuje se pouze v pralesích Amazonky. Za zázračnou rostlinou se vydávají dvě skupiny hledačů, kteří se nezávisle na sobě dostávají do ohrožení života. Jednu skupinu vede vědec, profesor Cobar, druhou mladý Luís. Oba spojuje nejen touha po odhalení tajů záhadné pralesní liány, ale i láska k ženě jménem Olívie, která se výpravy účastní po boku profesora Cobara.

Profesor Cobar je starší vzdělaný muž, který neponechává nic náhodě. Luís je jeho pravým opakem.
Mladý, bezhlavý, bezstarostný, neuvědomující si žádné nebezpečí. Vzájemně se doplňují, ačkoli mezi nimi díky rozdílným povahám dochází k občasným střetům. Nezanedbatelnou roli v příběhu hraje kromě napětí a dobrodružství i láska, která hlavní postavy příběhu ovlivňuje natolik, že zcela mění jejich osudy.

Jarmila Loukotková píše svým osobitým způsobem, kdy každé slovo má své místo, význam a řád. Její sloh je uměním, které ovládá bravurně a s přehledem. Ne nadarmo se stala jednou z nejúspěšnějších a nejčtenějších spisovatelek své doby.

Autor recenze: Markéta Karešová Svět literatury

Na trase : příběh ze současnosti
Kristina Králová
Nakladatelství Cesty, 2000
ISBN 80-7181-439-3 (brož.)

Tato malá, tenká knížka je dílem mladé české autorky. Jak z názvu vyplývá, tématem příběhu je prostituce. Novela, která je prvotinou Kristiny Králové, je psána formou vyprávění hlavní hrdinky, prostitutky Šarlín, která byla stejně jako ostatní dívky k prostituci přinucena. Všechny dívky "na trase", prožívají své vlastní vnitřní peklo, ale přesto všechny touží a především věří, že se z Teplické silnice jednou dostanou a budou žít normální život. Každá z žen, která upadla do sítě severočeských pasáků, je jiná. Každá z nich se "na trasu" dostala odjinud a jiným způsobem. Přesto mají jedna k druhé blíž, než si samy připouští. Drsná realita každodenního života, sex za peníze, bití, vydírání, drogy a někdy i smrt, jsou alfou i omegou jejich bytí.
Autorka popsala život těchto mladých žen na E55 velmi realisticky, čtenář lehce nabude dojmu, že čte deník dívky, která na E55 skutečně žila.
Kniha se čte velmi dobře, neobsahuje žádná "hluchá" místa, kde bychom se prokousávali příběhem jen proto, abychom se dostali k dalším událostem. Doporučuji všem, které toto téma zajímá a kteří rádi pronikají do hlubin duše lidí, kteří se ocitli na dně.

Autor recenze: Markéta Karešová Svět literatury

Dominik Hašek : národní hrdina
Karel Knap
Nakladatelství Knihcentrum, 1998
ISBN 80-86054-37-3 (váz.)

Jak vyplývá z názvu knihy, jedná se o hokejový životopis českého brankáře Dominika Haška. V knize se dozvíte, jak Hašek začínal, jak se dostal do NHL, jaké jsou jeho úspěchy, atd. Bohužel jen do roku 1998, kdy byla kniha vydána. Najdete zde taky spoustu fotografií Dominika na ledě i v soukromí a dozvíte se, co o něm řekli někteří důležití hráči a trenéři NHL a dozvíte se vše důležité o jeho hokejové kariéře. Kniha je psána jako životopis, obsahuje důležitá data, včetně Haškovo statistiky v NHL. Některé úryvky z této publikace :
"Dosáhl šestadevadesátiprocentní úspěšnosti, dostal jen šest gólů v šesti zápasech, dvakrát ani jeden. Lepší by už byla jen cihlová zeď."
Deník Calgary Sun o jeho olympijském představení v Naganu

"Nikdy jsem neviděl lepšího brankáře. je nejlepší na světě. Víme, že nám stačí dát jeden nebo dva góly."
Vladimír Růžička, kapitán reprezentace na ZOH v Naganu

Kdo očekává, že zde najde pikantní podrobnosti z Dominikova života, ať si raději přečte nějaké bulvární plátky. Tato kniha je opravdu zajímavou četbou pro hokejové fanoušky.

Autor recenze: Markéta Karešová Svět literatury

Smrtící ráj (Tödliches Paradies)
Heinz G. Konsalik
Nakladatelství Knižní klub, 1996
ISBN 80-7176-387-X (váz.)

Smrtící ráj je příběhem dvou mladých manželů - lékařů, kteří tráví dovolenou v luxusním hotelu na Mallorce. Děj se vyvíjí velmi rychle, jako ve všech Konsalikových románech a krátce po začátku ideální dovolené obou manželů jejich bezstarostné dny končí. Mellisa je totiž unesena a její manžel se vydává po stopách únosce, aby bojoval o život své ženy. Příběh má rychlý spád. Na rozdíl od ostatních děl tohoto autora se zde neprolíná několik zdánlivě nesouvisejících dějů v jeden, ale události na sebe ihned navazují. To je zřejmě také důvod, proč má tato kniha pouhých 127 stran, což není pro romány H.G.Konsalika obvyklé. Většina jeho románů se rozpíná na 300 i více stranách papíru. Smrtící ráj je ideální knihou pro každého, kdo má rád děje plné napětí i lásky zároveň.

Autor recenze: Markéta Karešová Svět literatury

Lékař od Stalingradu (Arzt von Stalingrad)
Heinz G. Konsalik
Nakladatelství BB art, [2000?]
ISBN 80-7257-241-5 (brož.)

Příběh bývalého táborového lékaře, jenž svým chováním v zajetí zachránil bezpočtu spoluvězňů život. Jedná se o skutečné autobiografické vyprávění doktora Ottmara Kohlera, které Konsalik zpracoval a vtiskl mu svou osobitou pečeť dobře zpracovaného tématu. Ottmar Kohler byl úřadujícím šéflékařem nejprve v Kolíně nad Rýnem, později v Idar-Obersteinu. Po druhé světové válce byl vězněn v koncentračním táboře u Stalingradu a svým přístupem pomohl přežít mnoha spoluvězňům. Veškerá jeho odvaha a síla, kterou dokázal přenést na druhé, je vtisknuta do příběhu jako stěžejní okolnosti života v táboře. Odvaha, s jakou lékař čelil ruským lékařům i svým věznitelům je obdivuhodná a je až s podivem, že skromný doktor Kohler nechtěl o svém podílu na přežití mnohých vyprávět, nechtěl být jmenován ani uctíván a byl zdrženlivý i v podávání informací.

Autor tehdy vyhledal očité svědky a vyzpovídal téměř stovku navrátilců od Stalingradu. Jejich líčení potom navzájem propojil a románově doplnil. Příběh hrdinného lékaře vycházel nejprve jako román na pokračování v časopise "Revue". Přes mimořádný úspěch u čtenářů nakladatel váhal vydat ve svém nakladatelství následně i knižní vydání. Nakonec v roce 1956 podlehl autorovu naléhání, vydal však jen 8000 výtisků. Zpočátku to vypadalo, že měl Kindler dobrý odhad, ale potom byl "Lékař od Stalingradu" zfilmován s O.E.Haasem. Krátce po premiéře tohoto filmu v roce 1958, začaly do nakladatelství proudit tisíce objednávek Konsalikovy knihy. Nejprve byla kniha bestseller, potom longseller a nyní se uvádí jako klasické dílo válečné literatury.

Kniha je psána velmi poutavě a čtivě - ostatně jako všechna Konsalikova díla. Popisuje nejen životní osudy skutečně žijících lidí, vězněných deset let po válce v ruském koncentračním táboře, ale stejně tak historické události, které v učebnicích dějin obvykle nejsou uváděny. Je výpovědí o nesnesitelných podmínkách, v jakých byli němečtí zajatci vězněni v době míru, o utrpení a smrti mnohých i o hrdinství, odvaze, soudržnosti, přátelství a v neposlední řadě sebeobětování se doktora Kindlera i některých jeho spoluvězňů. Kniha rozhodně stojí za přečtení bez ohledu na to, zda hledáte literaturu pro dlouhé chvíle, ve které najdete poutavé osudy a děje nebo zda inklinujete k literatuře faktu a hledáte historické události z poválečné doby.

Autor recenze: Markéta Karešová Svět literatury

Hypnotizér (Hypnose-Arzt)
Heinz G. Konsalik
Nakladatelství Knižní klub, 2002
ISBN 80-242-0831-8 (váz.)

Tuto knihu známého německého autora vydal Knižní klub Euromedia Group koncem roku 2002. Má 320 stran a stejně jako většina Konsalikových knih je z lékařského prostředí. Mladý lékař Štefan Bergman, který se zabývá hypnoterapií, je přivolán k nehodě, která se stala známému bankéři. Lékař však netuší, jak mu toto setkání změní život. Bankéř je vlivný a bohatý muž a z vděčnosti za záchranu života pozve svého zachránce do své vily i do svého života. Tím se Štefanovi otevírá svět velkých obchodů, mafiánských bosů, ale především nebezpečí. Bankéř se snaží se Štefanem spřátelit, nabízí mu dokonce vedení velké kliniky. Štefan se tak vystavuje jeho vlivu a ohrožuje tím svou kariéru a posléze i svůj život.
Kniha je psána formou "více příběhů", které se rozvíjejí a dlouhou dobu si je nelze dát do souvislosti. Na můj vkus až příliš dlouho. Čtenář, milující napětí, však tento způsob vyprávění jistě ocení. Přibližně v polovině knihy se všechny dílčí a dosud osamocené příběhy spojí v jeden a dávají tak všem dějům příběhu jasný obraz. Poté má příběh rychlý spád a rytmus. Čtenáři zde najdou nejen "lékařinu", ale také kriminální prvky, ale i části o milostném životě hlavního hrdiny.

Autor recenze: Markéta Karešová Svět literatury

Jantarová komnata (Bernsteinzimmer)
Heinz G. Konsalik
Nakladatelství BB art, 2001
ISBN 80-7257-530-9 (brož.)

Nedávno jsem se byla podívat v Praze na Václaváku a zamířila jsem do prodejny levných knih v jeho dolní části. Kdo obchod zná, ten mi jistě potvrdí, že jen projít všechna oddělení dá pořádně zabrat. Co mne ovšem mezi těmi stohy a stohy zlevněných knih trochu překvapilo je, že se mezi nimi najdou i opravdové literární perly. Mezi jinými jsem tam objevila i svou oblíbenou knihu mého ještě oblíbenějšího autora H.G.Konsalika - Jantarová komnata. Kdybych ji už dávno neměla ve své domácí knihovně, jistě bych si ji tam pořídila. Obzvlášť, když byla za nějakých takových... tuším, že 69,- Kč.
Pokusím se Vám všem, kvalitní četby chtivým čtenářům, přiblížit její obsah :
Kniha je zasazena do dvou časových pásem , od sebe sice velmi vzdálených, ale tématicky souvisejících. Společným dějem je proslulá Jantarová komnata, která se na konci 2. světové války ztratila a dodnes nebyl zjištěn její úkryt. Není ani známo, zda byla Jantarová komnata zničena, či zda je někde ukrývána či ztracena. Jak jsem již uvedla, kniha je rozdělena na dvě části.
V první části knihy autor vypráví o skutečných historických událostech, které se kolem Jantarové komnaty odehrávaly. Čtenář se dozví, jak a proč byla převezena z Německa do Carské Rusi, jaké dramatické události se kolem ní odehrávaly a jak ovlivnila vládu a krutost tehdejších panovníků v Rusku. Velmi čtivým a poutavým příběhem Konsalik proplouvá několika staletími a popisuje události, které s Jantarovou komnatou přímo či nepřímo souvisejí.
Druhá část je zasazena do období 2. světové války, kdy byla komnata střežena potomky strážců komnaty. (Ostraha komnaty se dědila z generace na generaci a byla zachována až do 2. světové války.) Při přechodu německých vojsk přes ruské území docházelo k devastaci a plenění historických děl, umění, kostelů a dalších památek německými vojáky. Bohužel ani Jantarová komnata nebyla ušetřena. V této části knihy je přesně podle historických údajů, které byly o pohybu Jantarové komnaty zaznamenány, veden příběh strážce komnaty a jeho neteře, kteří Jantarovou komnatu provázeli až do jejího zmizení na Rakouském území. Konsalik dotvořil teorii o dalším osudu Jantarové komnaty tak, aby byl příběh dokončen, přestože skutečný osud Jantarové komnaty není dodnes znám.
Tuto knihu doporučuji všem, kteří mají rádi historické romány, dějiny, fakta, ale stejně tak příběhy a romány, v nichž lze nalézt skutečné osudy lidí a život kolem nás.

Autor recenze: Markéta Karešová Svět literatury

Hříšná plavba Pacifikem (Promenadendeck)
Heinz G. Konsalik
Nakladatelství Naše vojsko, 1994
ISBN 80-206-0393-X (brož.)

"Imaginární svět v kostce", dala by se označit zámořská loď, na které během několika týdenní plavby prožívají své osudy mnozí cestující. Mezi cestujícími lze nalézt například záhadného slepce, který je na stopě celosvětově stíhaného lupiče šperků, onoho hledaného lupiče, bohatou vdovu, užívající si života navzdory svému vysokému věku, dvojčata, která se nalodila na jeden lístek a oblažující svou přízní jednu a tutéž ženu, muže, převážejícího dva slony, kvůli jejichž obživě se dopustí loupežné vraždy, transvestitu a mnoho dalších. Jejich příběhy jsou plné lásky, nenávisti a zločinů, páchaných během plavby a vzájemně se díky společné plavbě kříží. Ve srovnání s dalšími romány H.G.Konsalika je Hříšná plavba Pacifikem románem oddychovým. V průběhu plavby sice (jako ve většině děl tohoto autora) dojde ke spáchání několika zločinů, ale přesto se román zdá být lehce ubíhajícím příběhem mnoha cizích lidí, které pojí jen to, že cestují společně na jedné velké lodi. Kniha je plná zvratů a překvapení, ale není tolik "akční", jako jiné Konsalikovy knihy.

Autor recenze: Markéta Karešová Svět literatury

Musela jsem zabíjet : místo panenky mi dali pušku (Mit liv som barnesoldat i Uganda)
China Keitetsi
Nakladatelství Motto, 2004
ISBN 80-7246-228-8 (váz.)

Kniha Chiny Keitetsi se stala v mnoha státech bestsellerem. Je ojedinělým svědectvím malé dívky z řad dětských vojáků. Jako jedna z mála přežila všechny bitvy a útrapy války a dnes žije v Dánsku, kam se jí podařilo po mnoha letech vojenské služby uprchnout.

Kniha je rozdělena na tři části.
1. část pojednává a Chininu dětství, bylo stejně kruté jako válka sama. Zlý a despotický otec nedovolil jí ani jejím sourozencům prožít první roky života v milující rodině. China byla neustále bita a ponižována nejen vlastním otcem, ale i jeho druhou ženou, Chininou macechou. Její vlastní matka byla nucena žít v ústraní a Chině i jejím sourozencům pravá mateřská láska nikdy dopřána nebyla.
2. část vypráví těžké dětství mnoha dětských vojáků, kteří jej prožili se zbraní přes rameno. Autorka popisuje, jak a kdy se dostala k armádě, jaké úkoly musela plnit, s kým se stýkala a jak žila. Velkou část vyprávění věnuje svým pocitům, které její dětskou duši trápily a trápí dodnes. Vypráví o sobě, o velitelích i o svých kamarádech ve zbrani. Mnozí, o kterých China ve své knize vypráví, byli zabiti v boji. China přežila. Se šrámy na těle i na duši, ale přežila.
3. část popisuje její útěk z Ugandy, skrývání se před vládními vojáky i policií a cestu z válečných konfliktů v Africe. Vypráví i o osudu svých dětí, které v Ugandě zanechala. O tíživé finanční situaci, která ji donutila dělat bolestná rozhodnutí i o několika letech v jižní Africe, kde zůstala poté, co ji USA odmítly poskytnout azyl. Po dlouhé době se jí získat azyl přece jen podařilo a to v Dánsku, kde žije dodnes.

China se dosud nevyrovnala se svými zážitky. Její dětství bylo ukradeno a položeno na oltář nenávisti, bezcitnosti a zla. Zabila mnoho lidí a mnoho jich také viděla umírat. Spolu se svými kamarády, kteří ve válce zemřeli, pohřbila China své dětství, úsměv i lásku.
Dnes žije sama a všemi možnými způsoby se snaží získat své děti zpět. A především bojuje za práva všech dětí a odstranění fenoménu války v Africe, kterým se "dětští vojáci" stali. Ještě dnes, v 21.století , je po celém světě na 300 tisíc dětí nuceno zabíjet a umírat pro rozmary a nenávist dospělých.

Autor recenze: Markéta Karešová Svět literatury

Utkání pokračuje
Jitka Henryková
Nakladatelství Papyrus, 2005
ISBN 80-86806-03-0 (brož.)

Příběh léčitele Lea je příběhem o víře, naději a přátelství. Leo je až nezdravě kladný hrdina - lidový léčitel, tvrdě odmítající klasickou medicínu. Obklopuje se lidmi, kteří jej potřebují, mnohem víc dává než bere a stojí si v každé chvíli za svou pravdou. Svou bezchybnost a dokonalost jen místy naruší silným odporem ke klasické medicíně, jež autorka nazývá „bílou mafií“.

Ačkoli je příběh pestrý, čtivý i poutavý zároveň, občas jsem měla problém uvěřit. Leovy klady tolik převažují nad chybami a nedostatky ostatních lidí, že byste ho málem chtěli mít doma. Leo dokáže pomoci a otevřít své srdce i lidem, kteří mu ublížili a snažili se ho zničit…

Z každé věty je cítit autorčino sebevědomí a přesvědčení o vlastní pravdě. Možná až příliš zaujatě vyzdvihuje kvality a úspěchy alternativní medicíny před tou klasickou, což však byl zřejmě záměr celého příběhu. Vzhledem k tomu, že „Utkání pokračuje“ není román z lékařského prostředí, jak by se podle obálky mohlo zdát, zvolila Jitka Henryková správný směr.

"Utkání pokračuje" je příjemným čtením především pro ženskou část čtenářů, ať jako odpolední "relax", či pro zamyšlení se nad životem a pochody vlastní duše.

Anotace: Případy v kterých naše drahá, dokonale zmechanizovaná medicína selhala, nejsou vzácné. Asi by měly v tichosti zmizet pod zemí, aby na ně lidi co nejdřív zapomněli. Jenže občas se k tomu připlete léčitel, stižený zvrhlou vášní tahat je hrobníkovi z lopaty. Jako hrdina našeho románu. Navíc má ještě jednu vášeň. Aby ji uspokojil, vytvoří z odepsaných případů smyčcové kvarteto. Všichni už jsou zdraví, mají se až moc k světu a vesele odrážejí rány pod pas, které rozdává bílá mafie. Teď je trápí jiný problém: chtěli by hrát Brucknerův kvintet a nemají pátého. Na scéně se objeví podivná novinářka...

Autorka:
Příběh románu je vymyšlený a postavy taky. Ale případy hrdinů, které materialistická medicína zvorala, jsem opravdu vyléčila bez jedů a bez nože. Není to moje zásluha. Některá hudba mi pomáhá navázat spojení k duchovní energii, schopné i dematerializovat chorobné tkáně. Sloužím jí s láskou a vděčností.

Ukázka z románu:
„Slavný soude! Lituji svých urážlivých výroků, kterých jsem se dopustil vůči panu profesorovi Berkoviczovi a celé materialistické vědě. Omlouvám se jim a slibuji, že se vynasnažím spáchanou křivdu napravit. Nikdy se už nezeptám žádného pacienta, které prase ho operovalo, a nebudu kritizovat práci žádného chirurga, ani kdyby někomu uřízl zdravou nohu místo nemocné, jak se tady nedávno stalo, nebo kdyby nějakému pacientovi zapomněl v břiše nůžky,“ řekl kajícně Leo Alda. „Není pravda, že pan profesor Berkovicz je hovno doktor, nýbrž je pravda, že pan profesor Berkovicz není hovno doktor. Není pravda, že materialistická věda je dávno překonaná, a že zabedněné hlavy s akademickým titulem se nemůžou vyhrabat z 18. století, nýbrž je pravda, že materialistická věda je a vždycky bude jediná vědecká věda, které vděčíme za dnešní kulturní a hospodářský rozkvět, za mír a lásku mezi národy, za čistotu vzduchu, vody a půdy. Prohlašuji, že neexistuje žádná kosmická, vakuová ani jiná energie, a neexistují žádné subnukleární částice. Uznávám, že Země je placka, kolem které se točí slunce a celý vesmír.“
„Nedělejte z toho frašku!“ vykřikl soudce. „To není omluva, to je provokace.“
Městský metař Migula odpočíval po vydatné večeři u kuchyňského stolu, zahalený v oblacích kouře, čekal, až začnou v televizi vysílat kopanou, četl noviny a zíval, ale jeho ošlehaný obličej začal nečekaně jevit známky zájmu. A nejen to, začal se dokonce smát.
„Přestaň už třískat s tím nádobím,“ řekl manželce, „a pojď si sednout. Jak se jmenoval ten doktor, co ti tak zvoral tu ruku?“ Paní Migulová se otočila od dřezu, utřela si ruce do zástěry a šla ke stolu.
„Já si nemůžu vzpomenout.“
„No přece, co ti tam zasádroval ten stříbrnej náramek.“
„Na to se pamatuju až moc dobře, ale jak se jmenoval? Brokov nebo tak nějak.“
„Nebyl to Berkovicz?“
„Jo, byl. Doktor Berkovicz. Co je s ním? Už ho zavřeli?“
„Ne. Udělali ho profesorem.“
„Panenko Maria! To je svět! Čím větší prase, tím vejš to dotáhne.“


Autor recenze: Markéta Karešová Svět literatury

Stařec a moře (The Old Man and the Sea)
Ernest Hemingway
Nakladatelství Odeon, 1972
ISBN není

Novela Stařec a moře je autorovým posledním dílem vydaným za jeho života.
Příběh se odehrává v kubánské vesnici poblíž Havany ve 40. letech 20. století.Starý kubánský rybář Santiago vyjížděl každý den na lov ryb. Po čtyřicet dnů mu v jeho činnosti obětavě pomáhal chlapec Manolin. Lov stále nebyl úspěšný, a proto rodiče zakázali Manolinovi dále starce doprovázet. Santiago se ale nevzdal. Opět vyplouval na moře, trpělivě kladl návnady. Úspěch přišel až osmdesátého pátého dne. Na návnadu připravenou Manolinem zabral obrovský mečounovitý marlin. Boj s touto obrovskou rybou trval po dva dny a dvě noci. Během zápasu uvažoval stařec o svém vztahu k chlapci, přemýšlel o životě, rozmlouval s rybou, kterou považoval za rovnocenného protivníka. Pň návratu domů napadli úlovek uvázaný za loďkou žraloci. V únavném boji ztratil Santiago harpunu, bránil se pouze zlomeným veslem. Do vesnice se navrátil zcela vyčerpán. Z jeho úlovku zbyla jen ohlodaná kostra.
Jednoduchý příběh je jakousi metaforou o životě. Vedle výpovědi o marnosti lidského snažení (alegorie: stařec - člověk, ryba - příroda, žraloci - zlo) má i hlubší smysl. Oslavuje nezdolnou aktivitu člověka, který bez ohledu na námahu, překážky a utrpení jde za svým cílem a který tváři v tvář smrti prokazuje míru své odvahy a cti. Hlavním měřítkem smyslu života a štěstí není zisk, ale uspokojení z vykonané práce, z čestného boje o vlastní bytí.
Stařec je houževnatý, odvážný, vytrvalý a neúnavný. Je vzorem fizicky i duševně zralého člověka, schopného udělat cokoli pro dosažení vytyčeného cíle.
Novela poukazuje na úzké sepětí člověka s přírodou, jejíž je součástí. Vzájemným vztahem malého chlapce a starce symbolizuje generační solidaritu. V příběhu nacházíme i symboliku křesťanskou: těžké lano jako kříž na starcových zádech, stigmata na jeho dlaních. Svým námětem a zpracováním získalo dílo nadčasový význam, oslovuje i současnou generaci.

Autor recenze: Markéta Karešová Svět literatury

Hlava XXII (Catch-22)
Joseph Heller
Pro edici Světová literatura Lidových novin vydalo nakl. Euromedia Group, 2005
ISBN 80-86938-21-2 (váz.)

Hellerova Hlava XXII je považována za nejlepší americkou válečnou satiru poválečného období. Literární vědci a kritici ji často přirovnávají k Haškovým Osudům dobrého vojáka Švejka. Román je uvozen mottem: "...z ničeho je nebolela hlava tak jako z Hlavy XXII..."
Podle tohoto absurdního vojenského paragrafu může být voják propuštěn z armády tehdy, je-li blázen. Zažádá-li však o potvrzení své duševní nezpůsobilosti, dokazuje tím, že je vlastně zdráv, a nemůže být tedy propuštěn. Podobné absurdní byrokratické předpisy staví proti sobě vojenské instituce a vojáky, kteří nutně tento boj prohrávají, člověk jako jedinec nic neznamená.
Příběh se odehrává za 2. světové války na malém ostrově Pianosa ve Středozemním moři jižně od Elby. Značně nesourodou dějovou linii spojuje postava kapitána Yossariana, který vykonává povinnou leteckou službu u 256. letecké eskadry americké armády. Knihu tvoří 42 kapitol označených převážně jmény hlavních postav jednotlivých epizod (př. Clevinger, Havermeyer, Doktor Danneka, Poručík Scheiss- kopf, Kaplan). Kapitán Yossarian nenávidí válku, bouří se proti nesmyslnému zabíjení, ničení, proti vojenské byrokracii, pro niž není voják člověkem, ale pouhým nástrojem plnícím rozkazy. Snaží se uniknout válečným povinnostem, předstírá onemocnění jater, duševní poruchu, ale vše je marné. Situace je čím dál horší. Plukovník Cathcart zvyšuje povinný počet letů, umírají Yossarianovi nejlepší přátelé. Yossarian odmítá létat. Narušuje morálku celého mužstva, a proto mu plukovník Cathcart a podplukovník Kom nabízejí dohodu. Pošlou jej domů, ale on za to bude přede všemi vychvalovat armádu i je, bude předstírat naprostou oddanost věci, jinak půjde před vojenský soud, kde jej obviní z neplnění povinností a porušování předpisů. Yossarian nejprve přijímá, ale vzápětí si uvědomí, jak odporná je tato dohoda. Zradil by sám sebe, ohrozil by životy dalších kamarádů. Jediné řešení vidí v útěku. Jen tak se zbaví války, strachu ze smrti. Za pomoci majora Danbyho a plukovního kaplana dezertuje. Cílem útěku se stává Švédsko. Heller vykreslil válku poněkud jinak, než bylo doposud zvykem. Yossarian nebojuje ani tak proti nepřátelům vlasti jako proti vlastní armádě. Jde o vzpouru jedince proti všemu, co brání normálnímu životu. Jeho přesvědčení o naprosté nesmyslnosti válečného běsnění utvrzuje putování po zničeném Římě (kapitola Věčné město), kam se bez povolení nadřízených vydá hledat "společnici" svého mrtvého přítele Natelyho. Nevěstinec je v troskách, dívky vojáky vyhnány, znásilněny, některé zabity. I tyto zrůdnosti ospravedlňuje Hlava XXII.
Na rozdíl od mnoha dalších válečných děl není hlavní hrdina "hrdinou", netouží vyniknout, bojí se smrti, chce si zachránit holý život. Válečné hrůzy líčí Heller s nadhledem, černým humorem, využívá ironie, satiry a situační komiky.

Autor recenze: Markéta Karešová Svět literatury

Devět částí touhy : skrytý svět muslimských žen (Nine parts of desire)
Geraldine Brooks
Nakladatelství Knižní klub, 1999
ISBN 80-7176-882-0 (váz.)

Geraldine Brooks byla zpravodajkou The Wall Street Journalu a na středním východě prožila šest let. Ukrytá pod „čádorem“, tradičním oblečení věřících muslimských žen, zakrývající celé tělo i obličej, sledovala dění kolem sebe, aby o něm mohla podat svědectví.
Ve svém příběhu se snaží najít příčiny utlačování žen v muslimské (islámské) společnosti a poukazuje na to, jak muži zdeformovali Korán k obrazu svému, aby pro utiskování svých manželek, matek, dcer a sester měli zdánlivé ospravedlnění.
Pro nás, obyvatele střední Evropy, může být nepochopitelné a šokující, jak je se ženami v zemích středního východu zacházeno. Pro ně je to však běžná součást života. Denně jsou vystavovány ponižování, týrání a často jsou v ohrožení smrti, neboť manžel může svou ženu za neposlušnost beztrestně i zabít. Stejně tak mnohoženství, ženská obřízka či ukamenování jako trest za mimomanželský sex, to jsou jen některé praktiky, které mnozí vyznavači islámu považují za běžnou součást života svých žen.
V Saudské Arábii, Jemenu, Íránu a dalších zemích nikoho nepřekvapí, že žena nesmí sama cestovat, nesmí mít řidičský průkaz a dokonce nesmí ani chodit po ulici bez mužského doprovodu či písemného povolení manžela. Žena nemá téměř žádná práva, ale zato spoustu povinností, v případě rozvodu nemá nárok na majetek ani na děti.
Rozvod smí uskutečnit jen muž a to pouze tak, že ženě třikrát za sebou zopakuje : „Rozvádím se s tebou.“
O všech těchto skutečnostech i o mnoha dalších ve své knize „Devět částí touhy“ Geraldine Brooks vypráví očima novinářky, která byla nucena se mnoha praktikám vyznavačů islámu podrobit. Která byla nucena zapomenout na své sebevědomí, emancipaci a hrdost, pokud chtěla na středním východě přežít. Neboť být ženou, je v těchto zemích mnohdy mnohem méně, než být domácím zvířetem.

Kniha byla vydána poprvé v New Yorku, nakladatelstvím An Anchor Book, v roce 1995, u nás až v roce 1999 Knižním klubem a dnes ji už seženete asi jen v antikvariátu či v nějaké knihovně. Rozhodně se však nejedná o zastaralý příběh, který u dnešního čtenáře nemá místo. Právě naopak!

Autor recenze: Markéta Karešová Svět literatury

Smrtící pomsta (Vengeance in death)
J.D. Robb
Nakladatelství Columbus, 2001
ISBN 80-7249-116-4 (váz.)

Román se odehrává v roce 2058. Poručík Eva Dallasová se ocitá ve smrtelné hře šíleného zabijáka a snaží se odhalit jeho plány.

Eva je seběvědomá a ambiciozní žena, která si mezi svými podřízenými sjednává respekt snadno a hladce. Svými schopnostmi inteligentního úsudku a schopnosti předvídat se stala nejlepší vyšetřovatelkou neworské policie. Řeší ty nejtěžší případy, kdy je pachatel sériových vražd téměř do poslední chvíle neznámý a Eva musí vynaložit veškeré úsilí na řešení případu. Často šidí své vlastní soukromí, aby mohla práci vyšetřovatele vykonávat s nejvyšším nasazením, které je pro její práci typické. Ačkoli je v tomto příběhu provdaná za neworského milionáře, svou práci neopustila. Se svým manželem se seznámila v příběhu "Smrtící nahota", který je prvním dílem této sady příběhů policistky Evy. Právě on dodává Evě sílu a odvahu, když Eva ztrácí s přibývajícím počtem neobjasněných vražd elán a odhodlání.

Ačkoli se příběh odehrává v roce 2058, nejedná se o sci-fi román v jeho pravém slova smyslu, ale o napínavý detektivní román. Pouze některé detaily se dotýkají budoucnosti a připomínají, že se děj neodehrává v dnešní době. Technické vymoženosti nedaleké budoucnosti Evě zjednodušují její policejní práci, ale na příběh sám příliš velký vliv nemají.

Smrtící pomsta je třetím příběhem série příběhů Evy Dallasové, nejlepší vyšetřovatelky neworského policejního sboru. V každém příběhu Eva řeší komplikovaný případ sérií vražd. Ve smrtící pomstě neznámý psychopatický vrah oznámí plánovanou vraždu policejnímu oddělení a zanechá Evě malou nápovědu. Dlouho se však Evě nedaří nápovědy rozluštit včas. Rozuzlení příběhu je překvapivé, jak se na kvalitní detektivní román sluší.

Nora Roberts je známá jako autorka milostných a dobrodružných příběhů, které se prodávají po celém světě. Příběhy policistky Evy vydává pod pseudonymem "J.D.Robb".

Ukázka z knihy:

"... Když dorazila domů, Roarke byl zavřený v pracovně. Přivítal ji jen kocour. Galahad se jí roztouženě pletl pod nohy, už když Eva ze sebe shazovala koženou bundu a přitahovala si tašku k rameni.
Je to stejné, jako když jsem byla sama, pomyslela. Uvědomila si, že je vlastně pořád v práci. I když svého manžela utěšovala, byla víc policistkou než manželkou. Na tomto poli si byla aspoň jistá.
Galahad ji následoval všude, kam se hnula. Bez ohledu na objem svého břicha za ní skákal do schodů, když zamířila do pokojů, kde často pracovala a někdy i spala, když nebyl Roarke doma.
Z Auto Chefa si přinesla kávu a spíš kvůli dychtivému Galahadovu pohledu než kvůli vlastní chuti k jídlu na displeji navolila ještě sendvič s tuňákem. Když se s kocourem rozdělila, vrhl se na svůj díl, jako by nežral nejméně měsíc. Svou polovinu si Eva vzala k pracovnímu stolu.
Zahleděla se na dveře, které její pracovnu spojovaly s Roarkeovou. Dobře věděla, že by stačilo jen zaklepat. Místo toho ale zůstala sedět za stolem. Nedokázala zachránit život jeho přítele. Nebyla ani dost chytrá, ani dost rychlá, aby předběhla smrt. Nebude schopná ani uchránit Roarkea před vyšetřováním. Dojde na otázky, jež bude nucena položit, na výpovědi, které bude muset vyžadovat. "


Autor recenze: Markéta Karešová Svět literatury

Malý princ (Petit prince)
Antoine de Saint-Exupéry
Nakladatelství Albatros, 2005
ISBN 80-00-01462-9 (váz.)

"Malý princ" je filozofická pohádka určená dospělým i dětem. Autor ji napsal po kapitulaci Francie v newyorské emigraci v roce 1942. Kniha vyšla v roce 1943. Exupéry věnoval příběh svému nejlepšímu příteli - spisovateli Léonu Werthovi. Exupéry je autorem i doprovodných ilustrací své knihy.

Příběh, je částečně inspirovaný autorovými zážitky. Pohádku Malého prince vypráví pilot, který havaroval s letadlem na Sahaře. Uprostřed pouště potkal malého světlovlasého chlapečka, kterému říkal "Malý princ". Chlapec mu pověděl o svých zážitcích. Přiletěl z neznámé planety B612, která je menší než dům a na které žil pouze se svou květinou. A právě kvůli této květině, kterou miloval, planetku opustil. Pochyboval o její lásce a chtěl zjistit, jestli najde lásku jinde. Putoval tedy vesmírem a navštěvoval jiné planety. Obyvatelé těchto cizích světů však byli vždy lidé s pokřivenými charaktery. První postavou byl král, který chtěl vládnout celému světu, druhý neskromný domýšlivec, třetí pijan, čtvrtý byznysmen, pátý byl sobecký zeměpisec a šestý smutný a pracovitý lampář. Ani na jedné z planet však nenašel porozumění. Nechápal svět dospělých, nechápal, proč všude vládne zlášť, faleš, chamtivost a domýšlivost. Malý princ byl zklamaný a smutný a bez své rostliny i osamělý.
Až sedmou planetou byla Země. Tady se princ setkal s liškou, která jej naučila tomu, čemu se nedokázali naučit lidé na všech navštívených planetách. Totiž pohlížet na svět srdcem. Liška prince zasvětila do tajemství lásky, která má být hlubokým citem k druhým. Předala mu mnohá moudra a životní zkušenosti a dovedla jej k zamyšlení nad tím, co pro sebe vzájemně on a jeho květina znamenali. Přiměla ho přemýšlet o tom, proč květinu opustil a jak se každý sám bez toho druhého cítí. Malý princ díky ní získal nový pohled na život a vzájemné city. Pochopil, že principy moderního světa, jakými jsou závod s časem a snaha o ovládnutí přírody i druhých lidí jsou nedostatečnou náhražkou opravdového života s láskou v srdci.
Malý princ dobrotu srdce sám okusil, když pomohl žíznivému trosečníkovi najít studnu. Jeho dobro mu bylo vráceno, když letec opravil jeho letadlo a princ se mohl vrátit na svou planetu k milované květině.
Kniha je psána jako konfrontace dětských představ o životě, dobru, které vždy vítězí nad zlem a dobrotě lidského srdce se skutečným světem dospělých, plným nenávisti, závisti a chamtivosti. Čtenáře přiměje k zamyšlení nad tím, které hodnoty lidského života jsou dobré a život obohacují a které naopak ničí to dobré, co se lidem podaří ve svém životě vypěstovat.

Autor recenze: Markéta Karešová Svět literatury

Praha má tajemná
Ilona Borská
Nakladatelství Motto, 2005
ISBN 80-7246-297-0 (váz.)

Autorka knihy Ilona Borská se narodila v roce 1928 v Praze , pracovala v rozhlase, v nakladatelství Albatros, byla reportérkou a je známá především knihami z oblasti literatury faktu. Praha má tajemná mezi tuto literaturu patří.

Už sám název města Praha není zcela jednoznačný, většina lidí dodnes neví, co slovo Praha vlastně znamená. V knize se to však dozvíte hned v první kapitole. Kniha začíná založením města Prahy v roce 905, pokračuje přes dobu Jana Husa, Karla IV., Přemysla Otakara II., Bílou horu a poslední stránky se věnují 20. století, mimo jiné i domu, kde v roce 1916 bydlel Franz Kavka.

Z mnoha kapitol této knihy je zajímavá například kapitola Hradby, kde se dočtete o hradbách jako takových, kdy, kým a jak byly vystavěny.
Další kapitoly, které stojí za zmínku jsou například „Karel, otec vlasti“ či „O čistotě a pořádku“, v níž se mimo jiné můžete dočíst, že čistota rozhodně nebyla v Praze běžnou záležitostí a že o pořádku ve městě se dalo žřídka kdy hovořit.
Dalšími tématy knihy jsou například popravy, kati, strašidla a mnoho dalších.

Paní Borská tuto publikaci pojala jako výpravný příběh historických událostí našeho hlavního města. Vypráví barvitě a poutavě o věcech tak obyčejných, jako jsou hradby a pro nás již tak samozřejmých, jako Karlův most. Její spisovatelské umění se rozhodně nedá srovnat s běžnou historickou publikací.
Ilona Borská se ve své knize věnuje především lidem, obyčejným Pražanům, kteří žili o několik století dříve než my. Ačkoli se kniha jmenuje Praha má tajemná a dozvíte se v ní, jak už bylo zmíněno, o stavbách , hradbách a uličkách, příběhy lidí zde hrají zásadní roli.

Z těch „lidských“ kapitol bych ráda upozornila především na kapitolu o židech.
Jejich těžký úděl, popisuje Ilona Borská dle historických pramenů a kronik Prahy. Židé byli několikrát vyhnáni z města, zavíráni do ghét a jejich postavení mezi ostatními lidmi bylo mnohdy až šokující.

Na to, aby vás kniha zaujala, rozhodně nemusíte být Pražák a dokonce ani nemusíte Prahu znát. Ať tak či tak, po přečtení této tenké knížky zcela jistě pocítíte touhu, některá zde popisovaná místa navštívit.
A možná si při čtení ani neuvědomíte, že se vlastně vzděláváte. ?

Ukázka z knihy, kapitola „Město karlovo“:
„Král měl deformovanou páteř, nehybný krk, později se přidala pakostnice. Při audiencích a delších sezeních nedbal na údiv hostů a vytrvale řezal proutí, jak mu poradili lékaři. Cvičil prsty, postižené dnou, aby docela neztuhly. Sotva mu však otrnulo, už zas někam cválal na koni, do Norimberku, do Řezna, kam ho právě volaly vladařské povinnosti. Vézt na voze se odmítl, měl po otci v krvi rytířskou krev.“

Autor recenze: Markéta Karešová Svět literatury

Dva mlýny
Vlasta Javořická
Nakladatelství Blok, 1995
ISBN 80-7029-107-9 (brož.)

Jeden z nejúspěšnějších románů oblíbené autorky knih pro ženy.
Příběh je vyprávěním o dvou rodinách, jejichž osudy se vzájemně prolínají. Je zasazen do počátku minulého století, do vesnice Jezerná, kde žijí dvě rodiny - Bodlákovi a Kalinovi.
Autorka vtáhne čtenáře do životů obou těchto rodin a spolu s nimi prožívá jejich nezdary, lásky i tragédie. Každá z postav tohoto románu je vylíčena velice podrobně, na čtenáře nepůsobí fiktivně a snaží se v každé větě přesvědčit o skutečnosti všech hrdinů příběhu i událostí, vyskytujících se v knize.
Nelze určit hlavní hrdiny příběhu, neboť příběh vypráví o několika generacích obou rodin a pečlivě se věnuje každé postavě .

Autor recenze: Markéta Karešová Svět literatury

Koukám a co nevidím
Ivanka Devátá
Nakladatelství Motto, 2005
ISBN 80-7246-293-8 (váz.)

Kniha Ivanky deváté „Koukám a co nevidím“ je kniha fejetonů, trochu ve stylu Haliny Pawlovské. Nicméně přirovnávat Ivanku Devátou ke komukoli se jaksi nehodí, protože ona sama je spisovatelkou s velkým S a má svůj vlastní, osobitý styl. Její fejetony jsou zábavné a vtipné, možná právě proto, že jsou ze života a mnozí z nás se v nich můžeme najít. Ivanka Devátá umí dělat inteligentní humor, nemá problémy zesměšnit kohokoli a cokoli, především sama sebe. Její fejetony se skládají z fragmentů, jimž vhodnými slovními hříčkami dává rytmus, řád a konečný tvar s takovou lehkostí, jako kdyby si vyprávěla s kamarádkou u kávy.

Když čtete knihu Ivanky Deváté máte pocit, že čtete její deník, který se skládá ze zábavných a vtipných příběhů, někdy malinko tragikomických, ale vždy vyznívajících lehce a vtipně, s nonšalancí a nadhledem, byť by se týkaly zásadních témat našeho života. Z některých fejetonů jsem cítila jasný důraz na vlastní ženství a pojetí ženství ve společnosti jako takové. Nevím, jestli to byl záměr autorky, či jsem našla něco, co je běžnou součástí jejích děl.

Ivanka Devátá se narodila 27.11.1935. Je známá jako spisovatelka a herečka, hrála Hermii ve Snu noci svatojánské, zahrála si v řadě komedií, spolupracovala s rozhlasem a v současné době píše především povídky a fejetony, které se uplatní v tisku i v rozhlase.

Ukázka z knihy:

Co se učí prodavači

„Můžete mi, prosím, říct, který prostředek je na udržování čistých spár mezi dlaždicemi?“ Mladá prodavačka na mne pohlédla stejně nevěřícně, jako bych se jí zeptala, zda měla na základní škole poměr s třídním učitelem. Zopakovala jsem dotaz ještě šetrněji a okořenila ho špetkou podlézavosti.

„To nevím,“ protáhla neochotně s podtextem Vy máte ale nápady! „Odpusťte, ale přece,“ koktala jsem zaskočeně, „když tu prodáváte...?“

„Jsem tu první den,“ odbyla mě rázně a odkvapila, patrně za účelem rozvázání pracovního poměru.

No jistě, na výrobcích jsou návody, ale jejich tvůrcem je zřejmě umělec, který píše básně na rýžová zrnka. Silnou lupu jsem neměla, tak jsem odešla s nepořízenou.

Za čas jsem zavítala do veleprodejny potravin v jiné čtvrti, než bydlím, a neznalá jejich uspořádání zboží jsem marně hledala solamyl. I oslovila jsem lelkujícího mladíka v pracovním plášti. Vyrobil užaslé obloučky obočí a hlesl: „Ale já jsem v zelenině!“ No, tak jsem zase byla v …, taky zelenině. Nakonec mi pomohla již starší prodavačka mateřského vzhledu, která mě k solamylu d o v e d l a!!!

Po těchto zkušenostech jsem se vážně zamyslela. Jak se mladí prodavači kvalifikují pro svoje povolání? Odpověď jsem nalezla při sledování televizního pořadu. Informoval diváky o právech zákazníků při reklamaci. Rázem jsem byla v obraze. Prodavači se učí především odbývat dotěrné klienty. Rozšklebily se vám po měsíci nošení boty? Pak vězte, že jste si koupili menší, než potřebujete, chodili jste v nich po nevhodném povrchu, obouvali je neurvale a vůbec, chodili jste v nich, že jo? Upadla vám násada u nové lopaty? Určitě jste ji používali jako páčidlo. Vašemu dítěti se na Štěpána rozpadla trojkolka, kterou mu přinesl Ježíšek? No jó, pane, když máte dítě rabiáta...

Vzpomněla jsem si, jak se mi v krátkém čase odlepila výstelka drahého pouzdra na brýle, a zaměstnankyně Optiky vyslovila domněnku, že jsem exkluzivní futrál uchovávala v horkém prostředí. No tak jó, občas ho dávám do trouby zároveň s vepřovým, ale to mi nikdo neřekl, že to nejde.

Pouzdro mi s reptáním opravili, ale po týdnu zkolabovalo zas. Tak jsem si koupila vteřinové lepidlo, zakutila a vida! Drží to už čtyři roky.

Tudíž si myslím, když už jsem tak šikovná, co kdybych některým prodejnám nabídla, že jim opravím zaměstnance? Ale na to bych nebrala lepidlo. To by chtělo něco jiného. Možná rákosku. “


Autor recenze: Markéta Karešová Svět literatury