Pro hledání na stránce stiskněte Ctrl+F

Jaroslav Kovanda
od dalších autorů
Stefan Zweig Novely
Agatha Christie Vražda v Orient-expresu
Herbert George Wells Válka světů
Pierre Boulle Planeta opic
Władysław Szpilman Pianista
William Golding Pán much
Jan Drda Němá barikáda
Edgar Allan Poe Jáma a kyvadlo a jiné povídky
Harald Steffahn Hitler
Frederick Forsyth Den pro Šakala

Titulní strana HINT
Novely
Stefan Zweig
Nakladatelství Odeon, 1968

Šachová novela

Mistrovským skvostem či perlou literatury dvacátého století bychom mohli směle nazvat Šachovou novelu od věhlasného rakouského spisovatele Stefana Zweiga (1881-1942). Tento vynikající literát židovského původu bývá spojován s humanistickými ideály a s protiválečnými a antifašistickými postoji. Jeho knihy jsou trvalým mementem před jakoukoliv podobou násilí a degradací lidství. V některých Zweigových dílech včetně nyní recenzovaného titulu můžeme také vycítit vliv Freudovy psychoanalýzy.
Děj Šachové novely se odehrává na velké zámořské lodi plující z New Yorku do Buenos Aires. Jedním z prominentních cestujících není nikdo jiný než mistr světa v šachu, Jugoslávec Mirko Čentović. Neuplyne dlouhá doba a objeví se několik šachových nadšenců, kteří vyzvou geniálního hráče na souboj. Čentović souhlasí. Hraje se na jedné šachovnici, mistr světa proti několika průměrným hráčům. První partii Jugoslávec s převahou vyhraje. Zdrcení poražení se rozhodnou pro odvetu. Zpočátku to vypadá, že s nimi Čentović opět zamete, pak se však stane něco nečekaného. Ke skupince zoufalých amatérů společně hledajících správný tah se připojí nenápadný muž. Ihned jim poradí několik výborných tahů a partie skončí remízou. Čentović nehne ani brvou, údiv ostatních však nezná mezí. Kdo je onen tajemný člověk, jenž ovládá šach tak brilantně? Skutečnost se brzy odhalí. Ten neznámý muž, nazývaný Dr.B. není šachovým profesionálem. Svou fenomenální dovednost získal neuvěřitelným způsobem. Více se už dočtete sami. Vězte jen, že Dr.B. se s Čentovićem utká znovu. Jak tento souboj dopadne?
Někomu se možná bude příběh zdát ne příliš zajímavý. V čem spočívá jeho síla? Odpověď není složitá. Kromě mistrovského jazyka, který můžeme u spisovatele tohoto kalibru automaticky očekávat, má novela hluboký myšlenkový rozměr. Skrytá symbolika - to je to pravé slovo. Jugoslávský šachista Čentović je charakterizován tak, že v něm vnímavý čtenář pozná nepřímé ztělesnění zla. A sice zla zdánlivě neporazitelného, které tehdy devastovalo Evropu jako mor. Jedná se pochopitelně o fašismus. Dr.B. se naproti tomu jeví jako jedinec schopný této hrůze a tyranii čelit.
Šachová novela byla vícekrát zfilmována, často ale se zcela jinou pointou a dalšími odlišnostmi, které více či méně mění vyznění celého příběhu. Například v jedné televizní adaptaci je Čentović natvrdo a neskrytě vylíčen jako příznivce fašismu. V knize se ničeho podobného nedočtete, o to víc však příběh nutí k zamyšlení a vyvolá ve vás působivější dojem.
Šachovou novelu si jistě rádi přečtou příznivci královské hry, ale i pro jiné může být příjemnou ochutnávkou klasické literatury. Toto krátké dílo bývá interpretováno nejen jako trvalá výstraha před fašismem, ale též jako skrytý klíč k autorově sebevraždě. Jak je to možné? Přečtěte si tuto novelu!

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Jaroslav Kovanda

Vražda v Orient-expresu (Murder on the Orient Expres)
Agatha Christie
Nakladatelství Knižní klub, 2002
ISBN 80-242-0900-4 (váz.)

Žánr : krimi

Detektivní knihy bývají mnohými přehlíženy z důvodu nedostatečné umělecké hloubky. Přestože tento žánr považujeme spíše za lehký a oddechový, najdou se autoři, jejichž detektivky si získávají opravdovou slávu a miliony čtenářů. Mezi takové bezesporu patří i britská spisovatelka Agatha Christie (1890-1976). V jejich četných dílech ožívají známé postavy jako Hercule Poirot, kapitán Hastings, inspektor Japp či slečna Marplová. Knihy této geniální a nesmírně plodné autorky se dočkaly různých filmových a televizních zpracování.
Vražda v Orient-expresu patří bezesporu mezi nezdařilejší díla spisovatelky i mezi nejslavnější detektivky vůbec. Hlavním aktérem příběhu není nikdo jiný než šarmantní belgický detektiv Hercule Poirot. Je tuhá zima, mrzne až praští. Poirot nasedá v Istanbulu do známého rychlíku Orient-expres, který míří přes Balkán do Francie. Vlak je zcela obsazen, cestují v něm lidé různých vrstev a národností. Poirotovu pozornost upoutá bohatý Američan Ratchett. Ten detektivovi nabídne tučnou odměnu za to, že jej ochrání před hrozícím smrtelným nebezpečím. Poirot však návrh odmítne. Následující noc nastanou komplikace. Vlak v liduprázdné jugoslávské krajině uvízne ve sněhových závějích a nemůže dál. Cestující i posádka musí čekat než k nim dorazí pomoc. Ráno přijde další šokující událost. Ratchett je ve svém kupé nalezen mrtev s řadou bodných ran! Poirot poté začne vraždu vyšetřovat. Je pravděpodobné, že vrah se stále nachází uvnitř zastaveného vlaku. Spolehnout se může detektiv především na svou pověstně výkonnou šedou kůru mozkovou. Podaří se mu rozplést nitky tohoto záhadného zločinu?
Dříve než začnete tuto knihu číst, chci Vás upozornit na jedno: Nepouštějte se do ní, pokud máte jinou naléhavou práci. Hrozí totiž, že se už od četby neodtrhnete a vaše povinnosti přijdou zkrátka. Kniha je napsána mimořádně poutavě a dokáže vtáhnout do děje. Za chvíli máte pocit, jako byste byli uvnitř vlaku s ostatními. Tajemství, kdo je vrah, vás nenechá v klidu a nutí Vás číst stále dál. Je to někdo z cestujících či snad z posádky vlaku? Atmosféra uzavřeného prostoru napětí ještě zvyšuje. Postavu Hercule Poirota nemusím jistě popisovat nikomu, kdo si oblíbil televizní seriál s výborným Davidem Suchetem v hlavní roli. Poirot by se dal charakterizovat jako malý, ješitný, výstřední mužíček noblesního chování, který občas chrlí osobité francouzské hlášky. Jeho genialita, intuice a komplexnost myšlení ho řadí mezi nejproslulejší literární detektivy. Už s ohledem na tuto postavu je dopředu jasné, že v knize najdeme i špetku jemného a inteligentního humoru. Závěr a rozuzlení příběhu stojí opravdu za to, naprosto originální.
Co říci závěrem? Pokud jste ještě od britské královny detektivek nic nečetli, toto je dobrá volba. Vraždu v Orient-expresu můžu bez obav doporučit každému, kdo má rád záhady a chce se při četbě bavit.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Jaroslav Kovanda

Válka světů (War of the worlds)
Herbert George Wells
Nakladatelství Levné knihy KMa, 2003
ISBN 80-7309-087-2 (brož.)

Žánr : sci-fi

Představovaní H. G. Wellse jakožto praotce sci-fi by asi pro většinu čtenářů bylo nošením dříví do lesa. Jedním z jeho děl, které si bez nadsázky zaslouží titul „klasika“, je bezesporu Válka světů.
Přenesme se na konec devatenáctého století, do období bouřlivého vědecko-technického rozvoje a pokračujících změn ve společnosti. Nacházíme se v Londýně, hlavním městě tehdy nejsilnějšího impéria na světě. Lidé dosud netuší, co je v nejbližších týdnech potká. Z Marsu nás pozorují ohyzdné, avšak mimořádně vyspělé bytosti, které se rozhodly Zemi ovládnout. Zanedlouho v blízkosti Londýna přistane první marťanský výsadek. Místní obyvatelé včetně hlavního hrdiny jsou zpočátku spíše zvědaví a nepřipouští si žádné nebezpečí. Jakmile se však ocitnou krvelačným monstrům tváří v tvář, zvědavost vystřídá hrůza, panika a děs! Ubrání se pozemská civilizace útoku agresivních mimozemšťanů? Kdo bude pánem naší planety?
To by snad pro ilustraci děje stačilo. Nebudeme prozrazovat více, abychom neochudili o zážitek ty, kteří knihu ještě nečetli. Celý příběh je napsán v první osobě, působí tedy poměrně autenticky. Záhy se sžijete s vypravěčem, vzdělaným mužem středních let a budete s ním prožívat všechny dramatické okamžiky, mnohdy dost drsné a krvavé. O napětí není rozhodně nouze, nudit se při četbě nebudete. Jak jsme ale u Wellse zvyklí, příběhu nechybí určitá hloubka. Zajímavě je tu zobrazeno chování jednotlivců i mas lidí v mezních situacích. K zamyšlení také vyzývají úvahy o lidském rodu, přírodě a vesmíru.
Wells nebyl jen výborným vypravěčem, on byl přímo vizionář. V jeho knihách s údivem nalézáme věci, které v době, kdy o nich psal, ještě nebyly vynalezeny, dnes jsou však běžné. Ve Válce světů nám autor mimo jiné solidně popsal laser či praktické použití chemických zbraní.
Příběh se dočkal i úspěšného filmového zpracování a stal se pochopitelně zdrojem inspirace pro mnohé filmaře a literáty. Ano, Válka světů je asi nejslavnější Wellsovo dílo. Nemyslím si ale, že nejlepší. Podle mého názoru je Ostrov doktora Moreaua celkově zdařilejší, s působivější atmosférou a větším spádem. To ovšem nic nemění na tom, že Válka světů patří mezi výborné knihy. Určitě by ji neměli opomenout příznivci sci-fi a i ostatním ji mohu jenom doporučit.
Úplně na závěr bychom se mohli zmínit o tom, že Válka světů je spjata s jednou aférou. Zasloužil se o ni geniální americký režisér a herec Orson Welles. Vytvořil mimořádně realistickou rozhlasovou podobu díla, která formou reportáže sugestivně líčila vpád Marťanů na území USA. Roku 1938 ji vysílalo jedno americké rádio. Výsledkem byla davová hysterie v New Yorku a dalších městech USA. Lidé zkrátka nepoznali, že jde o mystifikaci. H. G. Wells zprvu uvažoval o žalobě, ale nakonec se pře Wells kontra Welles nekonala. Američané si oddychli, k útoku hnědých oblud nedošlo. To jen kdesi v Evropě se k útoku chystali nacisté v hnědých košilích, válka světa zlověstně klepala na dveře…

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Jaroslav Kovanda

Planeta opic (Planete des singes)
Pierre Boulle
Nakladatelství BB art, 2000
ISBN 80-7257-318-7 (váz.)

Žánr : sci-fi

Když se řekne Planeta opic, vybaví se zřejmě každému legendární film s Charltonem Hestonem v hlavní roli. Předlohou pro tento snímek byl stejnojmenný bestseller, který napsal francouzský spisovatel Pierre Boulle (1912-1994). Tento autor bývá nejčastěji spojován se slavným válečným románem Most přes řeku Kwai. Do science fiction zavítal Boulle jen jako host. Z dvacítky jeho románů se k tomuto žánru dá přiřadit jen několik titulů. Kromě Planety opic je to například Dokonalý robot.
Děj Planety opic se odehrává v daleké budoucnosti, kolem roku 2500. Hlavní hrdina, novinář Ulyxes Mérou se s dvěma přáteli vydává na dalekou cestu kosmem. Cílem expedice je obří hvězda Betelgeuze vzdálena od Země několik set světelných let. Poté co se jejich extrémně rychlá kosmická loď k hvězdě přiblíží, zahlédnou astronauti planetu podobnou Zemi. Pojmenují ji Soror. Protože zde naši hrdinové předpokládají existenci života, rozhodnou se pro přistání. Loď bez problémů dosedne na povrch planety. Atmosféra, teplota a přitažlivost jsou stejné jako na Zemi. I krajina se příliš neliší. Všude kolem neosídlená džungle, hory a vodní plochy. Ulyxes s ostatními vystoupí a rozhlíží se. Nečekají dlouho a objeví se živý tvor. Člověk! A po chvíli se ukážou další. Tito obyvatelé planety Soror se však od pozemšťanů zásadně odlišují. Nemluví, mají primitivní myšlení, zvířecí instinkty, neumí používat předměty a žijí v divokých podmínkách džungle jako opice. Toto zjištění však není pro naše hrdiny tím největším překvapením. Pravý šok zažijí teprve tehdy, až se setkají se skutečnými pány této planety. Jedná se o opice, které se naopak chovají a jsou vyspělé jako lidé na Zemi. V tu dobu zrovna uskuteční na lidi z džungle hon a jejich terčem se stanou i astronauti. Ulyxes je chycen a jako zvíře zavřen do klece. Opice na něm začnou provádět pokusy. Náš hrdina musí zvládnout nelehký úkol – dokázat, že je inteligentní bytost, prokázat své lidství. Naštěstí nalezne spojence. Je to šimpanzí samice Zira a její snoubenec Kornélius. S jejich pomocí začne odhalovat skrytá tajemství planety Soror.
Takto bychom mohli zhruba popsat obsah knihy. Není dlouhá, má svižný dobrodružný děj a přečtete ji klidně jedním dechem. Je napsána lehkým kultivovaným jazykem, udržuje čtenáře v napětí a očekávání, tu a tam nalezneme i prvky humoru či ironie. Zajímavý je mimo jiné popis hierarchie opičí společnosti, kde má každý druh opice jiné postavení. Za zmínku stojí také dobře psychologicky zvládnuté úvahy hlavního hrdiny či zamyšlení nad skutečným směrem evoluce. Od klasického filmové zpracování se kniha v mnohém liší. Ale na druhou stranu právě díky skvělému filmu si knihu lépe vychutnáte, protože už máte výbornou představu o tom, jak vypadá „polidštěná“ opice. Závěr, který vymyslel Boulle je jiného kalibru než ten, jaký zvolili američtí tvůrci ve slavné finální scéně filmové verze. Je však neméně šokující!
Planetu opic mohu bez obav doporučit každému, nejen fanouškům sci-fi. Kniha je nejen klasickým příkladem vědecko-fantastického žánru, ale také krásnou ukázkou francouzské literatury druhé poloviny dvacátého století.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Jaroslav Kovanda

Pianista
Władysław Szpilman
Nakladatelství Academia, 2003
ISBN 80-200-1118-8 (váz.)

Žánr : životopis

Když esesmani v helmách a s puškami připravenými k výstřelu vtrhli do pokoje, seděli obyvatelé bytu bez hnutí u stolu. Velící poddůstojník to považoval za osobní urážku. Až mu to vyrazilo dech. Oněmělý stál, pohled upřený na rodinu u stolu, a teprve za chvíli vztekle zařval:
"Vstát!"
Zvedli se, jak nejrychleji mohli, až na otce rodiny, stařečka s chromýma nohama. Poddůstojník zuřil. Přistoupil ke stolu, opřel se o něj oběma rukama, zabodl pohled do nemohoucího stařečka a znovu zařval:
"Vstát!"
Starý muž se vzepřel o opěradla křesla ze všech sil, ale marně. Než jsme se nadáli, Němci se na něj vrhli, zvedli ho i s křeslem, vynesli na balkon a shodili ho ze třetího patra na ulici.
Viděli jsme starce, jak chvíli visel z křesla nad ulicí, a potom, když z něho vypadl, jsme uslyšeli plácnutí lidského těla na chodník...

Z této ukázky jste jistě, milí čtenáři, vytušili, že se jedná o zachycení krutých událostí z období druhé světové války. Autorem, vypravěčem a zároveň hlavním hrdinou knihy je polský klavírista a skladatel židovského původu Władysław Szpilman (1911-2000).
Tento mladý, talentovaný a úspěšný umělec, žák legendárního pianisty Artura Schnabela, žil před válkou se svými rodiči a sourozenci ve Varšavě a pracoval jako klavírista v Polském rozhlase. Když vypukla válka, nastaly Židům těžké časy. Władysław byl jediný, jemuž se z rodiny podařilo uniknout nelítostné smrti. A to částečně díky vlastní vůli přežít, částečně díky pomoci přátel, ale především díky obrovskému štěstí.
Ihned po ukončení války vylíčil Szpilman své zážitky v knize, nazvané původně Smrt města, která však byla z ideologických důvodů záhy stažena z prodeje. Po více než padesáti letech vychází znovu pod názvem Pianista a stává se jedním z významných dokumentů o událostech druhé světové války.
A jak je kniha napsaná? Jedním slovem výtečně! Přestože Szpilman nebyl spisovatelem, měl zřejmě velké literární nadání. Hned na začátku Vás vtáhne do děje a pak už jen hltáte jednu stránku za druhou. Autor zvolil vypravování v první osobě. Vše vidíme z pohledu normálního, skromného člověka, který žije v běžné rodině jako většina z nás. To dodává velkou působivost, čtenář se lehce s autorem identifikuje. Možná zjistíte, že Szpilmanova rodina je skoro jako ta Vaše a začnete si představoval, že tak nějak podobně byste mohli prožít válku i Vy.
Děj začíná vpádem Němců do Polska roku 1939 a postupně graduje. Szpilman poutavě líčí strasti rodiny a varšavského obyvatelstva, vytvoření židovského ghetta, krutost, surovost a nelidskost Němců, kolaboraci místních lidí a celkovou atmosféru tohoto prostředí. Obzvláště naturalistické jsou scény týkající se systematického vyhlazování bezbranných neárijců. Dočteme se, jak Szpilman mnohokrát vyklouzne ze spárů smrti. Nikdy však ze sebe nedělá hrdinu. Teprve po šesti letech přežívání a strádání v pekle holocaustu se dočká vysvobození - sebe i celého národa.
Přestože byly tyto vzpomínky psány „za tepla“, přestože vznikly, když se z trosek ještě kouřilo a když ještě doutnal popel světového požáru, je jazyk, jehož Władysław Szpilman užívá, neuvěřitelně zdrženlivý. Autor s téměř melancholickým odstupem popisuje všechno, co právě prožil. Snad se tenkrát ještě nevzpamatoval ze svých otřesných zážitků a vyprávěl jakoby o jiném člověku, jímž se stal po obsazení Polska Němci. Nečekejte tedy žádný patos, přehnaný sentiment či hněv. Kniha je napsána realisticky, objektivně, avšak některé pasáže jsou ohromně dojemné. Za nejsilnější moment považuji násilné odtržení nešťastného Szpilmana od ostatních členů rodiny na Umschlagplatzu.
Ještě se vraťme k příčinám, proč byla tato kniha brzy po válce stažena z knihkupectví. V poslední části vyprávění se autor zmiňuje o jistém kapitánu Hosenfeldovi, Němci, který těsně před koncem bojů zachrání Szpilmanovi život. Hosenfeld představuje výjimku mezi ostatními Němci, jenž se v ghettu chovají jako sadistické, vraždící bestie. Svědectví o tom, že existují i slušní a čestní Němci, kteří se evidentně styděli za nacistické zločiny, však nebyla nejen v Polsku po válce vítaná. Mezi další důvody, proč cenzura tehdy zasáhla, patří fakt, že je v knize zmíněna kolaborace některých národů (Ukrajinci, Litevci) a dokonce mnohých Židů s Němci. Tito kolaboranti páchali těžké zločiny na obyčejných lidech a v krutosti a bezcitnosti si prý vůbec nezadali s Němci, ba spíše byli ještě horší.
Knihu Pianista, podle které byl natočen Oskary oceněný stejnojmenný film, mohu doporučit komukoliv. Nabízí skutečný lidský příběh a také pohled zpět do těžkých časů světových dějin. Na druhou světovou válku, nacismus a holocaust by nemělo být nikdy zapomenuto. Jedině tak se lidstvo vyvaruje opakování podobných zvěrstev v budoucnosti. Kniha Pianista je v tomto směru nepřehlédnutelným mementem.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Jaroslav Kovanda

Pán much (Lord of the flies)
William Golding
Nakladatelství Maťa, 2003
ISBN 80-7287-061-0 (váz.)

Pustým ostrovem se rozléhá fanatický pokřik: „Zabijem zvíře! Podřežem! Ať krev stříká pod nožem!“. Kdo jsou ti krvelační primitivové, z nichž běhá mráz po zádech? No přece chlapci z britské internátní školy. Co se s nimi proboha stalo?
I kdyby William Golding (1911-1993) napsal pouze román Pán much, určitě by se zapsal do dějin literatury. Tento anglický spisovatel, esejista, básník a dramatik byl v roce 1983 oceněn Nobelovou cenou za literaturu. Ve svém prvním a nejslavnějším románu, který si nyní představíme, rozehrává dech beroucí alegorické drama.
Děj knihy je zasazen do přesně nespecifikované, nejspíš ne příliš vzdálené budoucnosti. Vypukne třetí světová válka a kvůli jadernému nebezpečí je z Anglie letecky evakuováno obyvatelstvo. Jedno z letadel, ve kterém cestují chlapci z britské internátní školy, však ztroskotá na neznámém liduprázdném ostrově v Pacifiku. Nezachrání se nikdo z dospělých, a tak se naši mladí hrdinové ocitnou osamělí, izolovaní a bez pomoci uprostřed džungle malebného korálového ostrova.
„Robinsoni“ zpočátku hýří nadšením z nenadále nabyté svobody a krásné přírody. Nejdříve se snaží pod vedením odpovědného a duševně čistého Ralpha vybudovat mezi sebou určité demokratické principy a chovat se rozumně jako dospělí. Morální a etické hodnoty, které hochům celý život vštěpovala škola a rodina, ale pro někoho začnou záhy ztrácet význam. Proti Ralphovi se postaví jeho protipól Jack – „diktátor“ a zosobněná posedlost mocí. Jack odmítne dosavadní principy chování, které chlapci doposud udržovali a díky nimž stále žila naděje na záchranu. Jack si chce bez zábran užívat volnosti a beztrestnosti, má živočišnou touhu po krvi a divošskou chuť lovit a zabíjet. Není zde nikdo, kdo by Jacka zarazil a usměrnil. Díky své dravosti, rafinovanosti a přesvědčivosti získá postupně na svou stranu i ty, kteří původně stáli za Ralphem. Demokratický systém se začne hroutit. Skupina, kterou Jack absolutně ovládá, se rozrůstá a její členové odhodí poslední zbytky civilizovanosti a lidskosti. Stávají se z nich zfanatizovaní divoši, kteří se nezastaví před ničím, ani před vraždou. Začíná hra na život a na smrt…
Je patrné, že kniha má hluboký filosofický rozměr a existují různé interpretace jejího obsahu. Sám Golding nemluvil o svých dílech jako o románech, ale říkal jim „fables“ anebo „myths“. Těmto dvěma pojmům je v češtině významem blízký termín „symbolická podobenství“. V dílech Williama Goldinga se jako niť proplétá motiv sváru dobra se zlem v lidském nitru. Nejinak je tomu v Pánovi much. Autor předkládá čtenáři naléhavý, trpký a varovný obraz možné blízké budoucnosti. Střetávají se v něm dva neslučitelné a vzájemně si odporující principy. Princip humanistický, racionální a demokratický proti principu diktátorskému, živočišnému a pudovému. Ten druhý podle knihy nakonec ve společnosti zvítězí. Autor si dále klade otázku, co se stane, pokud člověk zavrhne vše, co jej činí civilizovanou bytostí a čím se liší od zvířat v džungli. Golding se pokouší najít hranici, jenž leží mezi civilizací a barbarstvím. V neposlední řadě kniha boří zažitou představu o chrabrých a charakterově neposkvrněných mladých Britech. Na vytvoření tohoto mýtu se velkou měrou podílely britské romány pro mládež z devatenáctého století. Pán much naopak zobrazuje temné stránky lidské psychiky a v celé nahotě ukazuje brutalitu mezi dětmi. Z mladých lidí se stává smečka, která zahání svou oběť do bezvýchodné situace. Jak pravdivé a aktuální v dnešních školách plných násilí a šikany!
Tuto knihu vřele doporučuji každému vnímavému a přemýšlivému čtenáři, jež touží po vysoce kvalitní beletrii. Precizní forma, hutný a strhující děj, myšlenková hloubka, autorův výjimečný smysl pro krásu slova – to všechno jsou přívlastky, které řadí Pána much mezi nejlepší knihy dvacátého století. Pokud jste jej ještě nečetli, neváhejte!

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Jaroslav Kovanda

Němá barikáda
Jan Drda
Nakladatelství Československý spisovatel, 1985
(Váz.)

Spisovatele Jana Drdu (1915-1970) si mnoho lidí spojuje především s pohádkami, mezi něž patří dnes již legendární Hrátky s čertem. Drda, prozaik, dramatik i novinář, patřil mezi autory oficiálně vydávané poválečné literatury. Byl to horlivý komunista, jenž po revoluci v roce 1948 zastával významné funkce v kulturním i politickém životě a podílel se tak na zlořádu totalitního režimu. Svou pošramocenou čest částečně napravil v roce 1968, když v souvislosti s příchodem sovětských vojáků prohlásil: Nepodejte jim ani kapku vody! Navzdory pochybnému morálnímu kreditu nám Drda zanechal nepřehlédnutelný literární odkaz, v němž nacházíme i vysoce kvalitní díla.

Mezi ta patří i Němá barikáda, jež se po svém prvním vydání v roce 1946 stala bestsellerem. Není divu. Jedná se o sbírku poměrně krátkých jedenácti povídek, jejichž děj se odehrává během německé okupace Česka a především v době takzvaného Květnového povstání. Drda se v ní vůbec jako jeden z prvních spisovatelů pokusil zachytit toto vypjaté období. Někde se mu to daří více, jinde méně. Mezi umělecky nejhodnotnější patří známá a velice působivá povídka Vyšší princip. Celá kniha by se obecně dala charakterizovat jako výborná ukázka Drdova osobitého vypravěčského umění. Děj je nám podán ještě hutněji, než jak jsme zvyklí třeba v knihách Karla Čapka. V příbězích vystupují obyčejní lidé. Jsou strženi vírem okolností a ocitají se tváří v tvář smrtelnému nebezpečí, které představuje bezcitná německá válečná mašinerie. A právě za extrémních podmínek prokáží ony lidové postavy odvahu a nezkažený charakter. Nezaleknou se silnějšího, postaví se zlu a stávají se hrdiny. Hrdiny přirozenými, nepatetickými, jako by proti své vůli.

A to je podle mého názoru jeden z hlavních důvodů, proč měla kniha takový úspěch. Postavy působí velmi sympaticky, když srdnatě a za cenu vlastního života čelí přesile německých vetřelců a udělují jim nejednu lekci. Kéž by bylo takových lidí v naší zemi více, pomyslí si čtenář, kéž by jich bylo alespoň více než bezpáteřních zbabělců a rektálních alpinistů. Drdovy povídky působí jako chladivý balzám na rány v sebevědomí českého národa, které se, přiznejme si to, do dneška nezahojily. Němá barikáda je dílo, které rozhodně stojí za přečtení. Odpusťme autorovi poněkud povrchní psychologii postav a pro někoho nestravitelný levicový náboj v podobě občasného oslovování soudruhu či reminiscencí z občanské války ve Španělsku na straně komunistů. Tato kniha je plodem naší historie a jako takovou je jí nutno brát.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Jaroslav Kovanda

Jáma a kyvadlo a jiné povídky
Edgar Allan Poe
Nakladatelství Odeon, 1988
(Váz.)

Na našem webu byla již věnována spousta slov králi současného horroru Stephenu Kingovi. Nyní se ale vrátíme ke kořenům tohoto žánru, které ztělesňuje americký spisovatel a novinář Edgar Allan Poe (1809-1849).
Klasickým tvůrcem horroru Poe není, jeho záběr a význam je nesrovnatelně širší. Dílem citelně předstihl dobu, ve které žil, a není divu, že nebyl svými současníky doceněn. Geniální Poe výrazně zasáhl do zrodu svébytné americké literatury. Svou poezií, jmenujme třeba proslulého Havrana, ovlivnil básnické směry devatenáctého a dvacátého století, především symbolismus a surrealismus. V oblasti moderní prózy je považován za zakladatele detektivního žánru a inspiroval i vědecko-fantastickou literaturu a již zmíněné příběhy hrůzy a děsu.
Kniha, kterou si krátce představíme, je sbírkou povídek. Najdeme v ní přes třicet mistrovsky napsaných příběhů, v nichž Poe nekompromisně rozehrává svojí jazykovou i myšlenkovou virtuozitu. Autorova mimořádná představivost, schopnost vyprávět a rozvíjet originální působivá témata je až udivující. Děj se často odehrává v první osobě, Poe zde dokáže perfektně zachytit stav vypravěčovy mysli. Nezřídka se setkáváme s motivy smrti a duševního vyšinutí. Není se čemu divit. Poe měl velmi svízelný život, komplikovanou povahu a silné sklony k alkoholismu, což se samozřejmě odrazilo také v jeho tvorbě.
Některé povídky z této sbírky jsou čtenářům známé velmi dobře, jiné méně. Žánrově jsou velmi rozmanité. Lze těžko říct, který žánr v povídkách převažuje, v každém příběhu však cítíte čitelný rukopis autora. Titulní "Jáma a kyvadlo" je temným thrillerem, ke kterému není co dodat. Prostě literární perla! Do stejné kategorie, tj. mezi děsuplné příběhy, které mají logické vysvětlení, můžeme zařadit ještě například výborné povídky "Sud vína amontilladského", "Skokan", "Předčasný pohřeb" či "Berenice". Naproti tomu "Maska Červené smrti", "Zánik domu Usherů" nebo "Černý kocour" jsou nenapodobitelné horrory, ze kterých běhá mráz po zádech. "Vraždy v ulici Morgue" patří do kriminálního žánru, vystupuje zde August Dupin, předchůdce Sherlocka Holmese, Hercula Poirota a dalších slavných detektivů. Humorný tón se Poe pokouší navodit v odlehčené povídce "Anděl pitvornosti".
Celkově moc dobré čtení, knihu mohu vřele doporučit. Různorodé povídky, v nichž je stále co objevovat, patří oprávněně mezi světovou klasiku a "věčně zelený" inspirační zdroj.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Jaroslav Kovanda

Hitler
Harald Steffahn
Nakladatelství Votobia, 1996
ISBN 80-85885-27-1

Žánr : životopis

Když dočtete nějaký horor Stephena Kinga, řeknete si: „Byl to jen smyšlený příběh, ve skutečnosti se nic tak strašného nemůže stát“. Máme to štěstí, že žijeme v docela klidné době v relativně bezpečné zemi. Mnozí naši předci však zažili na vlastní kůži peklo druhé světové války. To, co se tehdy dělo, byl horor skutečný proti kterému jsou Kingova díla pohádky na dobrou noc! Kniha, kterou si nyní si představíme, je biografií Adolfa Hitlera, hlavního strůjce a symbolu druhé světové války.
O Hitlerovi, nacismu a Třetí řiši bylo napsáno ohromné množství monografií. Německý historik a žurnalista Harald Steffahn pojal své dílo jako klasický životopis velmi krátkého rozsahu. Celý text bez příloh zabírá necelých 130 stran. Kniha je rozdělena na několik částí. V úvodní kapitole se dočteme, jak se během desetiletí, která uplynula od konce války, vyvíjely názory historiků na Hitlerovu osobnost. Další kapitoly se postupně věnují jednotlivým etapám jeho života. Můžeme se tedy seznámit s Adolfem coby mladým zahalečem, válečným dobrovolníkem, demagogem mířícím k moci a konečně nelítostným diktátorem a vojevůdcem.
Sledujeme, jak se tato osobnost vyvíjela, kteří lidé, které okolnosti a události na ni měli velký vliv. Značný prostor je věnován Hitlerovým mnohdy zrůdným myšlenkám a názorům. Velmi často je citováno z Fűhrerovy nechvalně proslulé knihy Mein Kampf. Autorovi se také dobře podařilo zachytit a popsat politické, ekonomické a společenské klima tehdejšího Německa. Přestože kniha vzhledem ke své omezené velikosti nehýří množstvím detailních informací, udělá si čtenář dobrou představu o tom, proč se některé klíčové události staly. Nejsme zkrátka při četbě zahlceni přemírou údajů, ale získáváme slušný vhled do tehdejší doby a jsme schopni nazírat na postavu Adolfa Hitlera ve vztahu k prostředí, v němž žil.
Nutno podotknout, že celá biografie je napsána vskutku čtivě. Dokáže myslím zaujmout i člověka, který se v historii příliš neorientuje. Je také patrné velké úsilí autora o objektivitu. K životopisu je přiloženo několik desítek fotografií, zajímavé citáty významných osobností a časová tabulka zachycující důležité události Hitlerova života a druhé světové války.
Za hlavní zápor knihy budete asi někteří z vás považovat její malý rozsah. Pro jiné to však může být i klad. Poněkud „podezřelý“ se mi místy zdál překlad. Možná se mýlím, ale pár výrazů mi připadalo dost podivně či nepřesně přeloženo. Jedná se samozřejmě o subjektivní dojem a navíc jsou tyto „chybky“ tak řídké a okrajové, že celkový dojem nenarušují. Náročnému čtenáři však vadit mohou. Dílem Haralda Steffahna nebudou zřejmě uspokojeni historici hledající mnoho nových informací. Tuto monografii bych spíše doporučil lidem, jenž se zajímají o tuto část historie, ale nemají v lásce obšírné vědecké publikace. Po této knize mohou bez obav sáhnout i ti, kteří dosud o Hitlerovi mnoho neví a chtějí si o jeho životě nejdříve udělat určitý přehled než začnou studovat rozsáhlejší díla.

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Jaroslav Kovanda

Den pro Šakala [The Day of the Jackal] (1971)
Frederick Forsyth
Pro edici Světová literatura Lidových novin vydalo nakladatelství Euromedia Group, 2005
ISBN 80-86938-17-4

Žánr : thriller

Až budete tuto slavnou knihu držet poprvé v ruce, je možné, že se vám do četby nebude dvakrát chtít. Britský spisovatel Frederick Forsyth proslul svými příběhy především z prostředí politiky a zpravodajských služeb, které může leckoho předem odradit. Odložit tento vícekrát zfilmovaný román by však byl omyl. Jakmile se zakousnete do děje, kniha vás pohltí.
Píše se rok 1963 a ve Francii vládne pevnou rukou Charles de Gaulle. Tisíce lidí ho obdivují, tisíce nenávidí. Mezi ty druhé patří i Marc Rodin, šéf teroristické organizace usilující o převrat a de Gaullovu smrt. Najme nejlepšího z nejlepších, profesionálního zabijáka s krycím jménem Šakal, aby de Gaulla zavraždil. Chladnokrevný Šakal poté začne krůček po krůčku s precizností stroje připravovat atentát. Policie zpočátku nic netuší, ale posléze získá určité stopy a snaží se všemi prostředky Šakala vypátrat. Podaří se komisaři Lebelovi, který vede policejní tým, atentátníka včas zastavit?
Takto by se dal stručně popsat obsah knihy. Je brilantně napsaná a velmi dobře se čte. Od první do poslední stránky cítíte zvláštní napětí, které postupně graduje a nutí vás číst stále rychleji. Při líčení děje je čtenář zasvěcován do prostředí terorismu, špionáže, policie i vysoké politiky. Autor tyto oblasti dokonale zná a je to poznat. Nabízí se srovnání s vynikající znalostí prostředí, kterou prokazuje ve svých románech Arthur Hailey. Forsyth je dle mého názoru v tomto směru ještě na vyšší úrovni.
Postav nalezneme v knize mnoho, mezi hlavní patří rozhodně Šakal. Je to chladný a bezcitný člověk vyvolávající dojem dokonalého stroje na zabíjení. Budete napjatě sledovat, s jakou důmyslností, přesností a neomylností bude plnit svůj plán atentátu a jak snadno a bez emocí si poradí s každým, kdo mu bude klást překážky. Jedním z Šakalových výrazných protihráčů je již zmiňovaný komisař Claude Lebel. Tento zpočátku nemastný a neslaný policista prokáže postupem času své výjimečné schopnosti. V příběhu se setkáme i se samotným de Gaullem, který působí jak jinak než arogantně.
Napětí děje kupodivu nesnižuje ani to, že dopředu víme, že tento francouzský prezident zemřel přirozenou smrtí až v roce 1970. V románu se mísí fakta s vymyšleným a kniha celkově působí dost realisticky. Obsahuje také mrazivou brutalitu a násilí, které však není bezúčelné. Závěr knihy je strhující a svým způsobem překvapivý.
Pokud nejste vyloženě slabé povahy a chcete strávit nějaký čas s mistrovsky napsanou knihou, je pro vás „Den pro Šakala“ správnou volbou. Ve svém žánru patří bezpochyby mezi nejlepší.
Mimochodem Šakal je vysoký blondýn. Vzpomínáte si na francouzskou komedii „Velký blondýn s černou botou“ s Pierrem Richardem, která parodovala špionážní příběhy?

Recenze převzata z webu Čtenář.net - literatura pro všechny
Autor recenze: Jaroslav Kovanda

TOPlist