Lucie Janků
od dalších autorů

Titulní strana HINT

Josef Kajetán Tyl
Strakonický dudák aneb Hody divých žen

Nakl. údaje: Artur 2004
ISBN 80-86216-43-8 (brož.)

Svěží a krátký příběh o jednom mladém dudáčkovi ze Strakonic a o jeho zázračných dudech. Myslím, že nejznámější hra Josefa Kajetána Tyla, která určitě zaujme každého, komu se líbí staročeské příběhy.
Právě jsem dočetla druhou povinnou četbu za tento rok. A musím říct, že to bylo lepší, než jsem čekala. Ta knížka je Strakonický dudák a měla jsem k ní docela dost předsudků. Myslela jsem, že je jednak hrozně tlustá, jednak hrozně nudná a jednak o ničem. Neměla jsem (naštěstí) pravdu ani v jednom :).
"Vážně se to dalo číst," jak by řekla moje češtinářka. Začátek mi sice tak trochu unikal, ale to už nebylo knížkou, ale tím, že jsem to začala číst v biologii a málem jsem usnula. No, ale dost kecání a zpátky ke knížce.
Hlavní postavou je Švanda, mladý dudák ze Strakonic, sirotek, který vyrostl v pěstounské rodině a moc toho neumí. Snad jen hrát, ale je líný, peníze žádné nemá, dělat se mu nechce, nikde se neudrží. Ale je zamilovaný do Dorotky, dcery starého hajného Trnky. Dorotka je milé, pěkné děvče a Švandu má tuze ráda (ty divná slova používám proto, že jsem to právě dočetla a jak to bylo psané ve staročeštině, ještě mi tahle slovní zásoba pár minutek jako vždycky zůstane :). Starý Trnka ale dudáčka od Dorotky odhání, protože ji samozřejmě nechce vidět s někým, s kým by musela třít bídu s nouzí, ač jinak proti Švandovi nic nemá. A Švanda se tedy rozhodne, že půjde do světa, kde, jak slyšel, se muzikou vydělávají tisíce tolarů, protože nevidí jinou možnost, jak Dorotku dostat za ženu. Dívka ho nechce pustit, má o něj strach, ale dudák nakonec přece jen odejde. Ve světě se mu daří, protože ještě před jeho odchodem jeho dudy začarovala lesní panna Rosava, jež je mimo jiné taky Švandovou matkou. Kdysi se zamilovala do smrtelníka, měla s ním dítě a synovi se zjeviti nesmí, tak mu alespoň pomáhá, jak může. Díky jejím kouzlům každého chytne za srdce muzika Švandova, smutného obveselí, veselého tancovat přiměje. Jak už jsem psala, dudáčkovi z Čech se ve světět daří, jen pořád není nějak schopen naspořit ty tisíce pro svou Dorotku, ba ani stovky. Jednoho dne potká Pantaleona Vocilku, bývalého studenta, který je teď na cestách. Hlava mazaná a chtivá, Švanda pro něho znamená cestu k bohatství a blahobytu a tak se s ním dá do spolku, hraje si na služebníčka, pomáhajícího dudákovi, ale přitom mu jen škodí. Jsou zrovna v kraji, kde žije smutná princezna. Švanda je k ní povolám, aby alespoň trochu potěšil její srdce, ale když zahraje na své očarované dudy, princezna Zulika odhodí závoj smutku, rozveselí se a chce si Švandu vzít za muže. To ovšem raní Dorotku, která se vydala za Švandou ze své rodné vesnice, po tom, co její tatíček zemřel. Vocilka to nastraží tak, že Dorotku a starého strakonického dudáka Kalafunu, který ji doprovází odvedou stráže a všechno se semele tak, že i Švanda nakonec končí ve vězení. Přijde ho tam vysvobodit jeho matka, řekne mu, ať hraje, že se zdi cely samy rozestoupí a opravdu. Tak se Švanda dostane zpátky domů, do Strakonic, ale Dorotka s Kalafunou nikde. Žije podivný život, vydělává, ale všechno hned rozhází a trápí se pro svou milou ve dne v noci. Chvíli před tím, než se dívka se starým dudákem vrátí zpátky přijde do vesnice i Vocilka a opět začne kout pikle, tentokráte jak ukrást Švandovy dudy. Po návratu Dorotky s Kalafunou běží Švanda za svou milou, ale ta ho odmítne, protože se jí tehdy u princezny nezastal a tak si myslí, že ji doopravdy nikdy nemiloval. O chvíli později, po dudáčkově odchodu se jí však zjeví Rosava a řekne jí, že musí Švandu zachránit, jinak dnes večer umře. Vocilka ho totiž zrovna na noc svatojánskou vytáhne do lesa, aby mohl uskutečnit svůj plán ohledně dud. V lese je ten večer rej všech nejprapodivnějších obyvatel lesa - od lesních panen, divoženek, polednic až po bludičky, hejkadla a kozly a ti ho nechají hrát uvnitř jeho kola, což přináší smrt. Tu ale přijde na scénu Dorotka, skočí do kola a Švandu zachrání. Takže všechno končí šťastně a tady je Švandova závěrečná píseň:

"Dorotko Trnkova,
nevěsto Švandova, už se nemrač.
Jestli mě ráda máš,
políbení mi dáš,
ještě přidáš.
Kdo bloudí po světě,
nenajde nic;
domov je nejlepší,
co našel dudáček
ze Strakonic."


Autorka recenze Lucie Janků