František Pašingr
alias Fanýs
od dalších autorů

Titulní strana HINT

chytré knihy

Jan F. Ullrich
Mýty Lakotů, aneb, Když ještě po zemi chodil Iktómi

Nakl. údaje: Praha : Argo, 2002
ISBN 80-7203-378-6 (váz.)

Íya (kámen) neměl žádný počátek. Kdysi dávno nebylo nic než on. Jeho duch byl Wakȟá Tȟáka. Všude kolem panovala Há, ale ona není bytost ani věc, pouze černota temnoty. Íya byl měkký a beztvarý, ale měl v sobě veškerou sílu a moc. Jeho síla spočívala v jeho modré krvi.Toužil po něčem, na čem by mohl svou moc uplatnit. Ale jiná věc mohla existovat jedině tehdy, kdyby ji stvořil ze sebe sama a dal jí čáswt svého ducha a trochu své krve. Ztratil by však tolik síly, kolik by z něj vyteklo krve. Rozhodl se tedy vytvořit jinou věc jako část sebe sama, aby si mohl ponechat všechnu sílu. A tak vzal kus sebe a rozprostřel jej kolem sebe ve tvaru obrovskho disku, jehož okraj je v nedohlednu a za tím okrajem již nic není. Tento disk pojmenoval Makȟá (Země) a vložil do něj ducha.

Jan F. Ullrich nejprve stručně uvede historii sbírání lakotských pověstí. Další část knihy je zrcadlové vydání pověstí v lakotštině a překlad do čestiny. Každá púověst má stručný úvod (vysvětlení) od překladatele.

"Muži mám špatnou zprávu. Dnes jsem přesekla větev s červenou dření." A Iktó hned řekl: "Ano, umírám," a svalil se na zem.
Všechny děti se seběhly k němu a plakaly: "Otče, otče."
A jejich matka rozbalila svůj vak s červenou hlinkou a naříkala: "Kdybych tak věděla, jak by si přál mít namalovanou tvář. Byl tak vybíravý, můj milý."
A Iktó, který před chvílí zemřel, otevřel oči a řekl: "Kruh kolem tváře," a zase zemřel.
Děti vykřikly: "Matko, otec ožil," načež Iktó ještě jednou zvedl hlavu a řekl: "Jen jednou." a zase zemřel.
A tak ho žena natřela červenou hlinkou, dobře ho zabalili a na pohřební lešení vedle něj položili uvařené štěně.
Z našeho pohledu trochu netradiční pohádky národa Lakotů.

Poslední pověst tvoří hranici mezi bájemi a historií, protože Lakotové posvátnou dýmku dodnes uchovávají a uctívají.
Kdysi dávno vyšel z jednoho tábora Lakotů mladý muž se svým bratrancem a zamířili na kopec. Když se tehdy řeklo, že někoho poslali na kopec, znamenalo to, že ho poslali pátrat po bizonech.
Oba mladí muži dlouho putovali, až došli k místu, kde se před nimi rozvřela široká prérie. Náhle uviděli, že uprostřed té velké pláně se k nim od severu něco blíží a zdvihá se nad tím oblak prachu.
Zůstali stát, a když se to přiblížilo, viděli, že je to člověk. Byla to žena. Mladá žena nesoucí na zádech nějaký ranec. Tak krásnou ženu dosud nespatřili.
Jeden z těch dvou mladých mužů tedy řekl: "Bratranče, chci s ní ulehnout." Ale ten druhý namítal: "Bratranče, ta žena nepřišla jen tak, ona přichází z nějakého posvátného důvodu, jen se na ni podívej."
Ten první mladík nedbal a povídá: "Udělám to s ní, můžeme to udělat oba." Ale druhý mládenec ho znovu odrazoval: "Ne, já to neudělám. Je to nějaká posvátná bytost." Ale ten první mladík opakoval: "Já to udělám."
Pak přistoupil k ženě, v tom okamžiku se však z oblohy snesl veliký oblak a mladíka i ženu úplně zahalil. Když se rozplynul, z toho špatného muže ležely na zemi jen kosti a jeho ostatky pojídali hadi.
Ta žena nebyla obyčejnou ženou, přicházela z posvátného důvodu, ale ten nebohý mladík to nevěděl. Druhý mládenec tam stál s celý se třásl. Žena měla dlouhé vlasy a byla velmi krásná. A kdykoli z jejího směru zafoukal vítr, přinášel krásnou vůni. To mladíka ještě víc vyděsilo.
Žena mu pak řekla: "Neboj se mě, musela jsem to udělat jenom proto, že tvůj přítel byl posedlý. Nyní se vrať domů a předej zprávu, že lidem přináším něco, díky čemu se jim bude dobře dařit.
Proto ať se všichni připraví a ať se každý snaží chovat co nejlépe. Pak se brzy ukážu ve vašem táboře. Také jim pověz, jak zemřel ten špatný mladý muž. A vyřiď jim, ať uprostřed tábora postaví týpí a jeho podlahu vystelou posvátným pelyňkem. V zadní části týpí nechť připraví posvátné místo, před něj ať zabodnou do země dvě modře natřené hůlky s vidlicemi na horním konci a přes ně ať položí jednu vodorovnou hůlku."
A tak se ten dobrý mladý muž vypravil na cestu do tábora, a jakmile tam dorazil, vyřídil lidem vše, co mu žena poručila. Mezi lidmi zavládlo vzrušení, honem postavili uprostřed vesnice týpí, jeho podlahu vystlali pelyňkem a připravili všechno ostatní, co žena vzkázala.
Zanedlouho se žena objevila, a jak přicházela, zpívala píseň:
Kráčím s viditelným dechem
Kráčím k tomuto národu
Kráčím a můj hlas je slyšet
S viditelným dechem kráčím
S touto posvátností kráčím
Nikdo z lidí se neodvážil vykročit kupředu, všichni se tlačili v řadě vedle sebe. Když žena došla ke dveřím týpí, sundala vak, který nesla na zádech, pozvedla jej do čtyř světových stran a položila jej ke vchodu. Potom vešla sama dovnitř a po dlouhé chvíli zase vyšla ven a vak vzala.
Pak znovu vstoupila do týpí, obešla jej po směru slunce a postavila se do jeho zadní části k pečlivě připravenému posvátnému místu. Tam položila přes rozvětvené hůlky dýmku tak, že její hlavička směřovala k jihu.
Ale než i položila, třikrát to jen naznačila a teprv počtvrté to doopravdy udělala. A tak je naučila, aby při obřadech vždy odkládání nebo braní třikrát naznačili a teprve napočtvrté to udělali.
Promluvila k nim a řekla , že nepochází ze země, ale z oblohy. "Přináším vám poselství a posvátnou dýmku, která se nazývá Dýmka bizoního telete. Skrze ni se budete od nynějška modlit." řekla.
"Když vás bude něco trápit, modlete se s touto dýmkou. Kdykoli se nepohodnou, měli by se pomocí posvátné dýmky usmířit. S ní budete vykonávat obřad Zasvěcení dívky v ženu a obřad Hunka. Ať lidé tuto dýmku pevně přijmou do svých srdcí." Od té doby lidé považují dýmku za velmi posvátnou. Všechny důležité věci, které Indiáni dělají, zpečeťují použitím dýmky.
Žena zůstala s lidmi po čtyři dny a snažila se je všemu naučit. Lidé si měli pro účely svého putování zvolit čtyři vůdce a také čtyři náčelníky kmenových hlídek. Měli to být muži, kteří si budou hledět svých povinností. Museli se o kmen postarat v době, kdy se dostane do potíží.
Lidé měli vlastnit také posvátné předměty a měli se chovat poctivě, aby si získali úctu.
Pak jim žena řekla toto: "A nyní vám povím poslední věc. Ten, kdo bude dýmku strážit, získá velkou moudrost. To je vše."
"Vzpřímeně stojící bizone, pokud se budeš modlit s touto dýmkou, staneš se moudrým a štědrým a tvému lidu se bude dobře dařit a předejdete potížím."
Žena pak vyšla z týpí a lidé vstali a dívali se, jak odchází. Když se vzdálila, zahalil ji oblak a jakmile se rozplynul, lidé viděli, jak se na tom místě něco převaluje, a pak tam najednou stálo bílé bizoní tele, symbol dobra a hojnosti. Náš lakotský lid dodnes tuto dýmku uchovává a uctívá.

Na konci knihy je připojen slovník lakotštiny.
1.10.2009
Autor recenze: František Pašingr

_
_ _