František Pašingr
alias Fanýs
od dalších autorů

Titulní strana HINT

Milan Šmíd, Ludmila Trunečková
Novinář a jeho zdroje v digitální éře

Nakl. údaje: Praha : Karolinum, 2009
ISBN 978-80-246-1661-2 (brož.)

Příkladem je známá Wikipedie, obří znalostní internetová databáze budovaná z velké části živelně jako otevřený pramen i trychtýř veřejných informací. Je to anglická verze Wikipedie, nikoli světové tiskové agentury, kde se informace o významných událostech často objevují nejdříve. Pokud se objeví informace chybná je opravena během sekund. Důvodem je masová návštěvnost, obří kolektivní mozek, který 24 hodin denně generuje informace, správné i mylné, aby průběžně korigoval sám sebe.
Takové jevy vyvolávají otázky až filosofické. Je možné se spolehnout na hromadné vědomí milionů, nebo je zpravodajství záležitostí osvícené elity, ktzerá si přivlastnila patent na pravdu? Jsou zpravodajští profesionálové, lidé cvičení ve zpracování informací, odborníci na všechno a na nic zárukou zpravodajské objektivity? Nepatří naopak zpravodajská budoucnost totální informační demokracii a síle kolektivního, byť anonymního vědomí? Je možné pravdu spočítat?


Co nedokáže internet, to si doladí sám čtenář. Např.: Doslechnu se, že v Číně bylo zemětřesení. Buď mi tato jednoduchá informace, u které není nutno ověřovat pravdivost, stačí nebo si vyhledám blog nějakého sinologa, který si přečetl zprávy přímo od svědků. Druhý případ informace je, že začal platit nový zákon o kouření. Nebudou mne zajímat názory a omyly "novinářů", ale prostě prostuduji uvedený zákon.
Autor píše, že novinář musí zdroje vyhodnocovat, protože autor zprávy může mít postranní úmysly (reklam, politika, atd.). K tomu mám krásný příklad. Dne 12.8.2009 byla na novinky.cz zpráva, že pan Zdeněk Horváth z Litvínova, který se živí vybíráním popelnic, našel v popelnici 50 000,- Kč a odevzdal je na policii. Velmi pozitivní zpráva, jenže potom jsem si všiml fotografie. Na novinky.cz obvykle jsou jen nějaké ilustrační fotografie, které s článkem příliš nesouvisí. Tentokrát tam, ale byl pan Horváth přímo při odevvzdávání peněz. Jsou jen dvě možnosti. Buď pan Horváth našel peníze, zatelefonoval do redakce (jak honem znal číslo) a počkal až dorazí reportér s fotografem nebo ještě horší možnost, že to celé bylo nahrané a je za tím politika. Nezbývá než považovat zprávu za nevěrohodnou. Je vidět, že ten, kdo si tu "událost" objednal, nečetl tuto knihu, jinak by zprávu vyrobil věrohodněji.
Autor uvádí některé veřejně dostupné databáze provozované státem. Většina z nich je běžně známa, ale např. http://nalus.usoud.cz a další jsem neznal.
V každém případě je tato kniha užitečná právě svým přehledem veřejně dostupných databází.
Je to jedna z mála knih, u kterých jsem se rozhodl, že si ji po přečtení nechám, abych do ní v budoucnu mohl nahlédnout.

Server Evropské unie europa.eu nabízí informace ve všech jazycích členských států EU, tedy i v češtině. Český návštěvník však musí počítat s tím, že ne všechny webové stránky europa.eu jsou přeloženy do českého jazyka, takže se může stát, že odkaz z české stránky ho zavede na stránku v angličtině.

Zdálo by se, že pro novináře není nic snadnějšího, než se ponořit do tohoto moře dat a informací, jež se z internetu přelévá do ostatních médií, a vybírat z něj to, co v dané chvíli může být pro veřejnost a konzumenty médií zajímavé. Jeho situace se však komplikuje tím, že stejnou možnost přístupu k informacím má nejen on, i množina čtenářů, posluchačů, diváků, ke které se obrací. To dost silně oslabuje jeho původní funkci zprostředkovatele informací a dodavatele zpráv o okolním světě směrem k veřejnosti a k mediálním auditoriím.
I když jeho role očitého svědka, primárního informátora a tvůrce zprávy na místě události je nezastupitelná, v oblasti vyhledávání a zpracovávání informačních zdrojů se novinář dnes dostává do pozice, v níž musí soutěžit se všemi těmi, kteří mají dostatek času a znalosti, jak se k informacím dostat a následně je zužitkovat. Kromě toho jeho "konkurenti" mají stejný přístup jeko on k účinným vyhledávačům, které dnem i nocí prohledávají web a utříděné výsledky svého hledání nabízejí v gigantických databázích volně veřejnosti k pohotovému využití.
Není pochyb o tom, že role profesionálního novináře se v takových podmínkách zákonitě proměňuje. Novinář přestává být prostředníkem šíření informací, ale stává se informačním analytikem svého druhu, který by měl mít dostatečné znalosti, ale také dost času na to, aby dostupné informace mohl a uměl zpracovávat, a vytvářel tak přidanou hodnotu, kterou od něj konzumenti médií očekávají. Ona přidaná hodnota většinou spočívá ve vyhodnocení dostupných informací, v jejich výběru, vytřídění a zařazení do příslušného kontextu, který nemusí být zřejmý na první pohled. Novinář tím dodává a nahrazuje to , co čtenářům, posluchačům a divákům často chybí, totiž čas, úsilí a také jistou kvalifikaci.


Domnívám se, že novinář se bude muset změnit na spisovatele, protože fejeton nebo úvahu někdy i komentář si rád přečtu.
5.6.2010
Autor recenze: František Pašingr

_
_ _