František Pašingr
alias Fanýs
od dalších autorů

Titulní strana HINT

Henry Pelling
Winston Churchill

Nakl. údaje: Praha : Levné knihy KMa, 2006
ISBN 80-7309-346-4 (váz.)

Winston Churchill v r. 1906 jako člen liberální strany a zřejmě pod vlivem socialistů řekl:
Jsem toho názoru, že by stát měl do budoucna výrazněji zastávat roli náhradního zaměstnavatele pracujících. Nesmírně lituji, že neovládneme železnice. Lépe bychom mohli nakládat také s říčními kanály a všichni se jistě shodneme, všichni v tomto sále, kdo se hlásí k pokrokové straně, že stát musí věnovat stále větší a opravdovější pozornost obstarávání nemocných, starých a především dětí.
Vzhledem k mým zkušenostem, kdy stát byl jediným zaměstnavatelem, s ním rozhodně nemohu souhlasit.

Ještě týž rok ovšem pronesl i toto:
Cílem socialismu je pokořit bohatství. Cílem liberalismu je pozdvihnout chudobu. Socialismus chce zlikvidovat soukromé zájmy. Liberalismus chce soukromé zájmy zachovat v té jediné podobě, v jaké bezpečně a spravedlivě zachovány být mohou, tedy jejich usmířením s veřejnými právy. Socialismus chce zadusit podnikavost. Liberalismus chce podnikavost vymanit z okovů privilegií a předností.

Na adresu Německa v r. 1908 prohlásil:
Přes nejrůznější poštěkávání a výpady v novinách a v londýnském tisku nemají tyto dva velké národy důvod bojovat; nemají o co bojovat a nemají kde bojovat.

Churchill měl stále zřetelnější vizi, jak by vláda mohla usměrňovat ekonomiku zvyšováním státních výdajů za současného útlumu soukromých investic, nicméně nespatřoval ministerstvo financí jako vhodný orgán, jemuž by mělo být v této věci svěřeno rozhodování. Navrhl tedy Lloydu Georgeovi ustavení stálého vládního výboru, pravomocemi srovnatelného s výborem na obranu impéria, které by mělo "válku s chudobou" na starosti.

Lloyd George podle všeho považoval nigerijské hlasování za signál k zahájhení tlaku na Asquitha, s cílem dosáhnout zásadní reorganizace vlády, včetně ustavení malého výboru, který by byl pověřen vedením války. Asquith nakonec odmítl přistoupit na jakákoliv opatření, která by oslabovala jeho moc, a když se Bonar Law přidal na stranu Lloyda George, nezbylo ministerskému předsedovi než na svou funkci rezignovat.
Jsem znechucen tím, jak se poslanci během války handrkují o posty.

Přestože si komise vyslechla značně protichůdné názory - zejména v podání cambridgeského ekonoma J. M. Keynese a někdejšího liberálního ministra financí Reginalda McKenny, v té době předsedy Midland Bank - nakonec jednomyslně doporučila co nejrychlejší návrat ke zlatému standardu.
Tehdy ještě měli rozum a Keynese neposlechli.

Vzhledem k tomu, že Churchill nesl přímou odpovědnost za návrat ke zlatu a že během generální stávky zastával rezolutnější postoje než jeho kolegové, bývá někdy dovozováno, že byl obzvláště nepřátelsky naladěn proti pracujícím, a že neprojevil dostatek citu pro strasti stávkujících horníků a nezaměstnaných. Tato interpretace je však skutečnosti velmi vzdálená a Churchillův autentický postoj lépe ilusturje jeho snaha o skončení stávky za podmínek, které měly k úplné prohře odborů velmi daleko. Churchill nicméně byl stoupencem přísnější odborové legislativy.

Již v roce 1932 však vyjádřil své znepokojení nad opětovným oživením "válečné mentality" v Německu. Při cestě do Bavorska, kam jej v létě téhož roku zavedla prohlídka slavných bojišť z dob Marlboroughových vojenských tažení, na něj nepříjemně zapůsobily "skupiny statných teutonských mladíků, pochodujících po německých ulicích a silnicích, jejichž pohledy vypovídají o touze trpět pro svou otčinu."

Aniž se ubránila jistým obavám, překročila čtveřice na začátku září hranice Spojených států, - v Americe v té době platila prohibice a Churchilova skupinka si s sebou pro jistotu přivážela značné množství whisky a brandy. Jak však brzy s úlevou zjistili, toto opatření nebylo - vzhledem k velmi nízké účinnosti tohoto zákona v praxi - nutné.

Pro Churchilla i jeho doprovod bylo připraveno luxusní ubytování na francouzském ministerstvu zahraničí na Quai d'Orsay; Churchill s potěšením shledal, že má k dispozici zlatou vanu, která sem byla instalována pro potřebay generála Goeringa a k jeho dobré náladě přispěla také informace, že Anthony Eden se musí spokojit s vanou stříbrnou. Jedenáctého listopadu stanul Churchill po de Gaullově boku u Vítězného oblouku a oba vůdci také položili věnce na hroby Clemenceaua a Fochea.

Od Štětína až po jadranský Terst se napříč kontinentem spustila železná opona. Všechna hlavní města odvěkých států střední a východní Evropy zůstala za touto linií... Téměř všude nabyly vrchu policejní vlády a s výjimkou Československa zatím nikdy nefunguje skutečná demokracie.


Z celé knihy je zřejmé, že Churchill nebyl tak dokonalý, jak jsem si ho možná představoval. Byl to jen politik.
2.7.2009
Autor recenze: František Pašingr

_
_ _