František Pašingr
alias Fanýs
od dalších autorů

Titulní strana HINT

chytré knihy

Murray Newton Rothbard
Zásady ekonomie: od lidského jednání k harmonii trhů [Man, economy, and state - a treatise on economic principles]

Nakl. údaje: Liberální institut, 2005
ISBN 80-86389-27-8 (váz.)

Ač jde o tlustou knihu, přečetl jsem ji se zájmem. I pro laika je vše vysvětleno srozumitelně. Rothbard téměř nepoužívá vzorečky, protože se domnívá, že lidské chování nelze spočítat stejně jako fyzikální jev. Podle archimedova zákona dokáže vědec spočítat kolik vody vytlačím z vany při koupeli, ale žádný vzoreček neurčí jestli se zítra budu koupat nebo sprchovat a jakou značku mýdla nebo sprchového gelu budu mít zítra v oblibě.

Státní politika boje proti monopolům je v tomto světle zcela absurdním počínáním, neboť stát je jediným, kdo monopolní výsady může udělovat. Tato Rohbardova analýza připomíná Misesovu analýzu, ve které odhaluje absurdnost boje státu proti inflaci, neboť i zde je státní centrální banka jedinou institucí (obdařenou státním monopolním privilegiem), která může peníze tisknout, a stát tak s velkou pompou "bojuje" už desítky let sám proti sobě.

Shrnuto do několika slov, naše pravidlo dobrovolnosti by bylo: "Suverenita jednotlivce musí zůstat nedotčena s výjimkou případu, kdy donucený jednotlivec narušil agresí suverenitu jiného neagresívního jednotlivce."

Člověk alokuje svůj čas mezi produktivní práci a volný čas, mezi práci za peníze a práci na nesměnitelných předmětech, v souladu s principem maximalizace svého duševního příjmu. Při rozhodování mezi prací a volným časem srovnává mezní výhody práce s mezními výhodami volného času.

V realitě neexistuje žádná vrstva kapitalistů, která by byla oddělena od pracujících a vlastníků půdy. A není to jenom kvůli tomu, že i kapitalisté musí být také spotřebiteli. Je to především kvůli tomu, že všichni spotřebitelé mohou být kapitalisty, pokud si to přejí. Budou kapitalisty, pokud jim jejich časové preference budou takové chování diktovat. Diagramy časového trhu, jaké jsme viděli výše, platí pro každého, a nikoliv jenom pro nějakou speciální a oddělenou skupinu, známou jako kapitalisté. Vzájemné působení různých agregátních nabídek a poptávek skrze celý časový trh určuje rovnovážnou tržní úrokovou míru. Při takové úrovni úrokové míry budou někteří lidé nabízet současné statky a jiní je budou poptávat. Někteří se nebudou na časovém trhu vyskytovat vůbec. Ti, jejichž časové preference jim při existující úrokové míře umožní nabízet současné statky neboli spořit, budou kapitalisty.

Jedinou věcí, která zabraňuje lidem být kapitalisty, jsou jejich vlastní časové preference, jinými slovy jejich silnější přání spotřebovávat statky v současnosti. Marxisté a jiní, kteří postulují existenci rigidní stratifikace - v podstatě kastují společnost - se dopouštějí obrovské chyby. Stejná osoba může být ve stejném časovém okamžiku zároveň pracovníkem, vlastníkem půdy i kapitalistou.

Kapitalisté musí v současnosti vydávat peníze, přičemž v nejisté budoucnosti spekulativně očekávají prodej produktu za cenu, jež jim přinese zisk. Ve skutečném světě kvalita odhadu a přesnost předpovědi hrají rozhodující roli při určení výše důchodu kapitalisty.

Není pravda, že peníze "dělají" peníze, protože zisk přinášejí pouze moudrá podnikatelská rozhodnutí.

Ve svobodné společnosti mají ochránci přírody či kulturního bohatství plnou volnost k tomu, aby daný majetek zakoupili a ponechali jej nedotčený. Ve skutečnosti je podobné jednání spotřebou služeb spočívajících v zachování původní podoby pozemku či památky.

Příčinou rostoucích mezd v rozvíjející ekonomice nejsou sami pracující, ale podnikatelé, kteří investovali do kapitálových statků. Pracující získali nové a lepší nástroje, a tím se jejich práce v porovnání s jinými faktory stává relativně vzácnější.

Skutečným problémem tedy není nezaměstnanost, ale zaměstnanost za mzdu vyšší než je životní minimum. Neexistuje žádná záruka, že taková situace bude vždy na svobodném trhu přetrvávat. Výše uvedený příklad vzácnosti půdy vzhledem k práci může vést k situaci, kdy je DMVP
(diskounted marginal value product = rozdíl hodnoty mezního produktu) pracovníka nižší než jeho jeho životní minimum. Za situace nedostatečného množství investovaného fyzického kapitálu na pracovníka může být jakákoli mzda pod úrovní životních nákladů, a to i pro velký počet lidí. I v relativně prosperující společnosti mohou existovat pracovníci, kteří ze zdravotních důvodů či z nedostatku odbornosti nebudou moci za své schopnosti získat mzdu nad úrovní životního minima. V tom případě budou moci přežít jen z darů lidí, kteří získávají mzdy nad úroní životních nákladů.

Zobecněně lze říci, že cena "od výrobce" cementu, jenž je blízko spotřebiteli, se bude rovnat ceně "od výrobce" cementu, jenž se nachází daleko od spotřebitele plus rozdíl v nákladech na dopravu.

Na svobodném trhu by tedy nic podobného patentům neexistovalo. Existovalo by však autorské právo pro všechny vynálezce nebo tvůrce, kteří by je rozhodli použít. Toto toto autorské právo by bylo trvalé, nikoli omezené na určitý počet let. Je zřejmé, má-li být daný statek plně majetkem daného jednotlivce, musí být stále a trvale majetkem tohoto člověka, jeho dědiců a či dalších majitelů tohoto statku. Pokud stát nařídí, že k určitému datu daný člověk svého majetkového práva pozbude, znamená to, že skutečným vlastníkem tohoto statku je stát a že danému člověku pouze uděluje právo na používání tohoto majetku na určitou dobu.

Když je peněz méně, směnná hodnota peněžní jednotky roste; když je peněz více, směnná hodnota peněžní jednotky klesá. Dospíváme tedy k závěru, že neexistuje nic jako "příliš málo" nebo "příliš mnoho" peněz, že při libovolné zásobě peněz ve společnosti je přínos peněz vždy využit v maximální míře. Zvýšení zásob peněz nezpůsobuje vůbec žádný společenský přínos; pouze zvýhodňuje jedny na úkor druhých, jak bude ještě vysvětleno dále. Obdobně pokles peněžní zásoby neznamená žádnou společenskou ztrátu. Peníze se používají pouze pro svou kupní sílu ve směně a zvýšení peněžní zásoby pouze ředí kupní sílu každé peněžní jednotky. A naopak snížení peněžní zásoby zvyšuje kupní sílu každé jednotky.

Změna zásoby peněz není automaticky souběžná. Nové peníze vstupují do systému v určitém bodě a poté se tímto způsobem šíří do ekonomiky. Jednotlivci, kteří získají nové peníze nejdříve, získají ze zvýšením množství peněz nejvíce; ti, kdo je získají poslední, utrpí největší ztrátu, neboť veškeré jejich nákupní ceny se zvýšily dříve než jejich prodejní ceny. Peněžně vyjádřeno je zřejmé, že zisky první poloviny příjemců nových peněz jsou přesně vyváženy ztrátami druhé poloviny.

Zdánlivě hodnověrné výkřiky, že peníze "mají zůstat" v České republice, že Češi by neměli být zaplavováni "produkty levné zahraniční práce" atd., získávají novou perspektivu, když je použijeme například na rodinu tří bratrů Novákových. Představte si každého z bratrů vyzývajícího ostatní, aby "nakupovali u Nováků", aby "udržovali peníze v oběhu v rámci rodiny Nováků, aby nekupovali produkty vyrobené někým jiným, kdo vydělává méně než rodina Nováků! Princip argumentace je však v obou případech naprosto stejný.

Teoretik hospodářského cyklu je zabrán do svých sinusových křivek, matematických modelů a křivek všech druhů; cvičí s rovnicemi a vztahy a myslí si, že něco říká o ekonomickém systému nebo lidském jednání. Ve skutečnosti neříká. Drtivá většina dnešních teorií hospodářského cyklu vůbec není ekonomií, ale pouze bezvýznamnou manipulací matematickými rovnicemi a geometrickými grafy.

Stručně rečeno, státní úředníci neplatí daně, pouze spotřebovávají daňové výnosy. Dosáhne-li člověk na trhu příjmu 10 000 dolarů, zaplatí např. 2 000 dolarů daň. Státní úředník, který vydělá 10 000 dolarů, však ve skutečnosti nezaplatí daň ve výši 2 000 dolarů. Jsme svědky pouze účetní fikce. Ve skutečnosti získává příjem 8 000 dolarů a vůbec žádné daně neplatí.

V tržní ekonomice jsou čisté příjmy tvořeny mzdami, úroky, pozemkouvou rentou a zisky. Začnou-li daně dopadat na příjmy z těchto zdrojů, klesne snaha tyto příjmy získávat. Pracující pod vidinou zdanění své mzdy bude méně motivován tvrdě pracovat, kapitalista, kterého bude čekat zdanění úroků či zisku, bude raději spotřebovávat, než aby šetřil a investoval. Majitel půdy, jejíž rentu mu vláda zdaní, bude méně veden k tomu, aby se snažil využít jednotlivé části půdy co nejefektivněji.

Vládní výdaje lze rozdělit na dvě části: spotřební výdaje státních úředníků, příjemců státních dotací a ostatních neproduktivních příjemců a vydaje na plýtvání, kdy státní úředníci skutečně věří, že "investují" do tvorby "kapitálu". Tyto výdaje vytvářejí aktiva zhmotňující plýtvání. Spotřeba vládou privilegovaných osob patří samozřejmě do jiné kategorie než soukromá spotřeba, jelikož k ní dochází nutně na úkor soukromé spotřeby výrobců. Můžeme ji proto nazývat "antiproduktivní spotřeba".

Každý státní podnik vytváří svůj vlastní ostrov chaosu v ekonomice. Není potřeba čekat na úplný příchod socialismu, aby jemu vrozený chaos začal fungovat. Žádný státní podnik nemůže nikdy žádným racionálním způsobem, jenž by vedl k maximalizaci blahobytu, určit ceny, náklady či alokovat faktory nebo zdroje. Žádný státní podnik nemůže být nikdy postaven na "tržní bázi", i kdyby to někdo chtěl učinit. Každá činnost vlády tedy vnáší do ekonomiky částečky chaosu, a jelikož jsou včechny trhy v ekonomice provázány, každá činnost vlády rozvrací a narušuje ceny, alokaci faktorů, poměry spotřeby k investicím atp. Každá snaha o státní podnikání snižuje společenské užitky spotřebitelů tím, že provádí nucenou alokaci zdrojů na užití, jež si veřejnost nepřeje. Snižuje užitek každého člověka (možná včetně užitku státních úředníků) narušováním trhu a šířením kalkulačního chaosu.

Je zvláštní, že téměř všichni autoři opakují tezi, že soukromí vlastníci v důsledku svých časových preferencí musí uvažovat při využívání svých zdrojů "krátkodobě" a pouze státní úředníci mohou uvažovat "dlouhodobě". Pravda je však zcela opačná. Soukromý vlastník, jenž má jistotu vlastnictví kapitálové hodnoty zdroje, může uvažovat dlouhodobě, jelikož tuto kapitálovou hodnotu svých zdrojů může využít. Oproti tomu jsou to právě státní úředníci, kdo musí spěchat a ukořistit nějaký majetek, dokud jsou ještě u moci.

26.7.2009
Autor recenze: František Pašingr blog

_
_ _