František Pašingr
alias Fanýs
od dalších autorů

Titulní strana HINT

chytré knihy

Mancur Olson
Vzestup a pád národů: ekonomický růst, stagflace a společenská rigidita [Rise and decline of nations: economic, growth, stagflation, and social rigidites]

Nakl. údaje: Praha : Liberální institut, 2008
ISBN 978-80-86389-51-6 (váz.)

ANOTACE

Co měla společného britská nemoc, kterou vyléčila až Margaret Thatcherová, s indickým kastovním systémem? A co německý hospodářský zázrak s reformou Meidži v Japonsku druhé poloviny 19. století?
Odpovědí by mohla být celá řada, ale zaměřme se výlučně na chování zájmových skupin. V prvním případě bychom pozorovali jejich zbytnění až hypertrofii, doprovázenou hospodářskou stagnací; v druhém případě naopak jejich impotenci, spjatou s hospodářskou expanzí. Obojí zdá se zapadá do rovnice, že čím slabší zájmové skupiny, tím větší šance pro hospodářský rozvoj.

Ukázky

Prospěch, jakého se může běžný volič nadít, stráví-li velkou část svého času studiem problémů, kauz a politických návrhů, aby se nakonec trefil do politika odpovídajícího nejlépe jeho zájmům, udává rozdíl mezi hodnotou správného a špatného rozhodnutí, vynásobený pravděpodobností, že jeho voličské chování vskutku povede k žádoucí změně. Jelikož taková pravděpodobnost je pro typického voliče směšně malá, můžeme u něj očekávat "racionální neznalost" a nezájem o veřejné věci.

Nejčastěji používaný způsob ochrany zbytnělých zájmů spočívá v lobbování ve prospěch krachujících firem - částečně nebo zcela zabraňuje přesunu výrobních zdrojů do oblastí podnikání, kde by dosáhly mnohem větší produktivity.


Zajímavě vysvětluje poválečný růst v Německu a Japonsku. Přičítá ho rozbití zájmových skupin (odbory, kartely, profesní sdružení), které ve stabilních zemích brzdí hospodářský rozvoj, protože více dbají na rozdělování produktu ve svůj prospěch než na jeho zvyšování.

Autor sám nabádá k opatrnosti při vyvozování závěrů, protože statisických sledování zatím není mnoho a navíc mohou být zkreslená.

Podle mne je to známka vědecké solidnosti, že předem definuje v jakém případě (pokud by nastal) by jeho teorie neplatila.

Ekonom často používá termín "něco za něco" (trade-off). Lze mít buď efektivitu generovanou tržními procesy, nebo rovnost dosahovanou za cenu nákladů daných sníženou efektivitou.

Existují zákony o minimální mzdě a mnohé odborové předpisy, které zaměstnavatelům neumožňují uzavírat kontrakty za nižší mzdy, což v důsledku znamená postupné narůstání počtu nezaměstnaných Američanů. Situace v mnoha evropských zemích je naprosto stejná, často dokonce horší.

Já se naopak domnívám, že v dnešní době je zapotřebí pozoruhodného množství hloupých hospodářských politik či špatných a nestabilních institucí k tomu, aby se ekonomický rozvoj dal vůbec omezit. Bohužel režimy a instituce, které růst brzdí, jsou pravidlem a nikoli výjimkou. Proto také většina světové populace žije v bídě.

Vzniká tak otázka, zda leissez-faire politika sama o sobě je dostatečná k odstranění kartelizace, a hlavně zda není tato politika nakonec dlouhodobě nemožná, protože zájmové skupiny ji dříve či později svými akcemi sprovodí ze světa.

Jak vzniká nedobrovolná nezaměstnanost:
Skupinou, která má zájem na omezení vzájemně výhodných pracovních příležitostí nedobrovolně nezaměstnaných, jsou pracovníci se stejnou nebo obdobnou kvalifikací. Pouze oni mají zřetelnou motivaci omezit takové pracovní příležitosti z toho důvodu, že dodatečná práce stlačuje výnosy z mezního produktu práce dolů. Jediný způsob, jak mohou stávající pracovníci zabránit vzájemně výhodným transakcím, spočívá v zakládání kartelových a lobbistických skupin nebo (což bývá také časté) tím či oním způsobem neformálně uplatňovat svou kolektivní nátlakovou sílu.

Mancur Olson složitým dokazováním dospívá k poznatku, který mi připadá samozřejmý na první pohled: Nepružnost mezd směrem dolů způsobují odbory a nepružnost cen směrem dolů způsobují kartely.

Společnost sdílející výše popisovaný názor by mohla zvolit nejzřejmější nástroj, jakým se vypořádat se zájmovými skupinami: jednoduše by zrušila všechny zákony a regulace, jež slouží zájmovým skupinám, a zároveň by schválila striktní antimonopolní zákonodárství, které by kartelům a koluzivním uskupením znemožňovala zvyšovat ceny nad konkurenční úroveň. Tímto by mohla společnost zabránit distribučním koalicím, aby nezpůsobovaly velké škody. Opatření by nevyžadovalo žádné mimořádné náklady: inteligentní veřejná politika, jež by byla bez vyjímky prosazována, by sama o sobě přinesla prosperitu a zvýšení blahobytu.
2.6.2009
Autor recenze: František Pašingr blog

_
_ _