František Pašingr
alias Fanýs
od dalších autorů

Titulní strana HINT

Milan Machovec
Smysl lidské existence

Nakl. údaje: Praha : Akropolis, 2008
ISBN 978-80-7304-103-8 (brož.)

Autor má poněkud naivní představu, že
... ono již započavší globální oteplování planety je dáno ozónovou dírou, způsobenou nesmírným spalováním fosilní energie, tj. tisíci továren a milióny automobilů, ...
ale filosofovi lze neznalost vědeckých poznatků prominout.

Astrofyzikové si životem hlavy nijak moc nelámou, naopak jsou spíše nakloněni k "fyzikálnímu redukcionismu" (Stephen Hawking), tj. život se jim jeví jen jako časově přechodný, v prostoru řídký jev jakési "hniloby hmoty" (Thomas Mann).

Cením si když se autor snaží knihou mne dotlačit k nějaké své myšlence. Vadí mi když to dělá příliš nápadně a nejhorší je když to dělá tak neobratně, že mne spíše odradí až naštve.
Rovněž mi vadí, když se autor přímo v textu chlubí jak jsou jeho díla vydávána v zahraničí. To pro mne není argument. Harry Poter také vyšel v mnoha jazycích a je to blábol.

V soucislosti s Gándhím píše:
... Ale doba mírového soužití bude nesporně epochou lidstva, v němž i tyto - dosud celkem řídké - struny lidských možností se budou moci rozeznít. Snad to ještě vypadá značně fantasticky, snad neméně než výše zmíněné důsledky vstupu do vesmíru, vždyť překážky rozvoje i širšího platnění něčeho podobného jsou dosud tak obrovské: ale snad i zde je odvaha k cestě zdánlivě fantasticky "ideální" ve skutečnosti cestou ze situace, ve které "každodenní realita" dospívá k nelidskosti.

Vzhledem k tomu, že tento odstavec napsal před 30 lety, tak mi nepřipadá, že by se "mírové soužití" nějak přiblížilo.

Jestliže jsme v celé studii shledávali nejeden povážlivý rys vnějškově efektní "moderní civilizace", jejž nutno v zájmu boje "proti odcizení" překonat, tu snad jeden z nejpovážlivějších rysů moderního člověka je, že neumí umírat, ano většinou se chová, "jako by smrti nebylo", že si hodinu před smrtí nechá lékařem namluvit, že "brzy bude chlapík". Systém vzájemného obelhávání, v životě zakořeněný staletou tendencí k "zvěcnění člověka", je důsledný: člověk lže i v tomto ohledu. Jaký život, taková smrt - říká staré přísloví. Lze to však i obrátit: jaká smrt, takový život; to že člověk odmítá klidně, rozumně a s pozitivním citem počítat se smrtí jako tou největší "jistotou", lze vysvětlit pouze tím, že především neumí žít, že neumí brát "smrtelně vážně" sám svůj život. Ind, který umí - když pocítí, že je "hotov se životem" - putovat sta a sta kilometrů k posvátným řekám, aby tam zemřel v plném vědomí svého opětného splynutí s přírodou, mohl by jistě být moderní lékařskou vědou udržen ještě léta "při životě". Jde však o to, zda záleží tolik na tom, kolik let člověk žije, či spíše, čím je vyplní, zda moderní "zvěcnělá věda", ignorující člověka, nestává se tisícerými léky sama nástrojem postupného sebezničení lidství, přinejmenším pak rozleptání těch hodnot, které teprve dávají smysl lidské existenci.
Autorova myšlenka "dialogu se smrtí" se zdá zajímavá.

Byl jsem jednou takový, jaký jsem, je mé bytí ve vesmíru čímsi reálným. Jsem-li "dítětem času", jsem i čímsi "nadčasovým", neboť čas sám je věčný. Moje smrt, mé "nebytí" je pak - z vesmírných hledisek - jen epizodou jakéhosi úžasného reálného procesu, v němž "o něco jde" a i toto něco je plně reálné.

Na otázku o co tedy v životě jde ovšem knihou neodpověděl.
1.5.2009
Autor recenze: František Pašingr blog

_
_ _