František Pašingr
alias Fanýs
od dalších autorů

Titulní strana HINT

chytré knihy

Josef Šíma
Trh v čase a prostoru

Nakl. údaje: Praha : Liberální institut, 2009
ISBN 80-86389-09-X (brož.)

Základní uznávanou vlastností vědecké práce je v analýze lidského chování hodnotová neutralita zkoumání, která je posílena poznáním ekonomické vědy o meziosobní (interpersonální) neporovnatelnosti užitku. Dnes již proto mezi ekonomickými teoretiky nelze tvrdit, tak jak to tvrdila v nejčistší podobě tzv. stará ekonomie blahobytu, že vezmeme-li jednu korunu bohatému a dáme ji chudákovi, úbytek užitku pro bohatého bude více než vykompenzován přírůstkem užitku z dodatečné koruny pro chudáka, a tím dojde ke zvýšení všeobecného blahobytu společnosti. Autor takové úvahy by se okamžitě stal terčem posměchu, neboť by se automaticky vyřadil ze společnosti seriózních ekonomických vědců. Žádné meziosobní srovnání užitku není přípustné, a ani užitek jednoho člověka nelze podrobit žádným matematickým operacím kromě porovnání, které on sám provede (demonstruje) v daném okamžiku, čase rozhodování.

Ekonom musí respektovat skutečnost, že jeho věda nemůže formulovat normativní soudy. Ekonom může analyzovat ekonomický systém a formulovat ekonomický zákon, který tvrdí, že dojde-li k situaci A doprovázené opatřením B, nastane C, a tedy chtějí-li lidé dosáhnout C, pak musí dojít k A a B. Jestliže se ovšem uchýlí k vyřčení "doporučení", že lidé musí dosáhnout C, a tak je třeba učinit A spolu s B, opouští striktně vědeckou hodnotově neutrální analýzu a dostává se do pozice společenského plánovače.

A jak je to s hospodářským růstem? Jak říká Murray Rothbard: "Každý má takový růst, pro jaký se rozhodne. Každý jedinec se totiž sám rozhoduje o tom, jak moc bude pracovat (a tedy kolik bude jeho produkt) a jak moc bude preferovat volný čas. Rovněž v souladu se svými individuálními časovými preferencemi rozhoduje o tom, kolik uspoří a kolik spotřebuje, tj. jaká bude jeho spotřeba současných statků a budoucích statků. A právě množství úspor (a tedy investic) je rozhodujícím faktorem ekonomického růstu.

Peníze (kterými bylo většinou zlato) byly poté v průběhu několika staletí vládami uchváceny a permanentně zneužívány k obohacování vládců a vedení válek. Aby bylo možné jednodušeji financovat válečné výdaje, vznikly centrální banky - stát zlikvidoval konkurenci a vynutil vznik emisního monopolu. I při existenci instituce, která panovníkovi musela půjčovat a měla licenci na falšování peněz, bylo ovšem nutné půjčky splácet. Věřitelé, kteří přijali papírové "peníze", si je stále mohli přijít směnit zpátky za své zlato. Tvorba "peněz z ničeho" ve velkém nebyla v systému zlatého standardu možná. Proto musely vlády učinit další krok: zrušit na trhu vzniklé peníze a za "peníze" prohlásit kusy papíru, na jejichž tisk si vyhradily monopol.

Na krizi z 30. let 20. století Josef Šíma dokazuje, že státní regulace krizi způsobila a navíc další regulace ji prodlužovaly.

Nyní shrňme, co v reakci na krizi provedl prezident Hoover: zvýšil cla, zvýšil výši úvěrů poskytovaných FEDem, poskytl prostředky ze státních fondů ke stavbě dlouhodobých projektů, podporoval půjčky bankám, prováděl veřejné stavby, zakázal aukce dluhopisů, uzákonil povinná moratoria splácení dluhů, nutil podnikatele, aby nesnižovali mzdy. Všechno jsou příklady činností, které, jak jsme podrobně vysvětlili, mohou vést pouze k prodloužení krize a oddálení žádoucí tržní korekce.
Roosvelt v utrácení na dluh více než velkoryse pokračoval.
Roosvelt nakonec utratil nejen více než Hoover, kterého ve své kampani obviňoval z rozhazovačnosti, ale více než všichni předešlí američtí presidenti dohromady! A nejen to, dokonce třikrát více než všichni američtí presidenti dohromady!!!

Držení zlata pro měnové účely bylo zakázáno, všechna soukromá smluvní ustanovení o zlatém plnění byla retroaktivně úřední mocí zrušena, zlato bylo vyvlastněno.

Celá kniha v pdf

Zajímavé je, že tato kniha vyšla v roce 2000 a pojednává o krizi ze začátku minulého století. Z rozboru nesmyslných zásahů a regulací tehdejších vlád snadno dovodíme, co asi nyní udělá (špatně) Barack Hussein Obama.
Součet federálních dluhů USA za období 1776 - 2008, tedy za posledních 232 let je 5,8 bilionů dolarů.
Plánované zadlužení v letech 2009-16 je 8,7 bilionů dolarů.
Další komentář netřeba.
17.4.2009
Autor recenze: František Pašingr blog