František Pašingr
alias Fanýs
od dalších autorů

Titulní strana HINT

Stanislav Komárek
Příroda a kultura : svět jevů a svět interpretací

Nakl. údaje: Praha : Academia, 2008
ISBN 978-80-200-1582-2 (váz.)

Anotace

Kniha pojednává souvislosti přírody a kultury v širokém kontextu - je kulturní proces protikladný přírodnímu, či se jedná mnohem spíše o "pokračování přírody jinými prostředky"? Druhé, rozšířené a doplněné vydání vychází primárně z koncepcí C. G. Junga a A. Portmanna, které spatřují společný kořen kreativity lidské i přírodní, což je v poměrech evropského myšlení pohled pozoruhodně blízký perspektivě, jak přírodu a společnost vnímá klasická Čína.

Několik citátů

Hned v úvodu píše o zajímavém pokusu:
laboratortní potkan se v nádobě s vodu utopí zhruba za hodinu - je-li v ní ale zcela malá kostička polystyrénu o hraně cca 1 cm, vzbuzující klamnou naději, že by se na ni dalo vylézt, vydrží potkan plavat 24 hodin i déle.
Z tohoto pokusu usuzuji, že v prvním případě potkan vlastně spáchal sebevraždu, protože vzdal boj o život daleko před vyčerpáním svých možností.

(pokud je v této knize použit výraz "rasa", pak jako souhrný pojem pro lokální svéráz člověka v jeho nejrůznějších parametrech - autor pochopitelně dobře ví o lidské klinální variabilitě a neexistenci distinktních přechodů mezi "rasami", nechce ale toto zavedené a v praktických ohledech užitečné slovo opouštět jen proto, že bylo americkou antropologií "zakázáno" - ten, kdo mluví o "rasách", je "rasista" asi stejně málo, jako by byl "nacista" ten, kdo mluví o "národech").

Jung také vždy zdůrazňuje podvojnost archetypálních obrazů - dítě je zároveň cosi roztomilého a božského na způsob malého Spasitele i vřeštící a páchnoucí fakan.

Prapodivných posunů lze dosahovat i slovními spojeními - někdy bývá také zvykem mluvit o "slovech-lasičkách", která ve spojení s jiným "vypíjejí" jejich původní význam jako drobné lasicovité šelmičky krev svých obětí: "spravedlnost" a "sociální spravedlnost", "demokracie" a "sociální demokracie", "socialismus" a "národní socialismus", "výbor" a "národní výbor" atd.

Lze si představit něco, co by bylo víc černou magií nežli postup, kdy napíšeme na papír pár znaků, tento hodíme v obálce do schránky a osoba nám nemilá je za den či dva "ideopolicií" či "revolučními gardami" odvlečena a kdesi ve sklepě ubita a zahrabána, byť celý mechanismus účinku dobře známe? Podobně jako při probodávání protivníkovy voltické figurky zde disponujeme silou, která je nám nevlastní a kterou umíme po vhodné průpravě oslovit - démon skrytý v institucích sice občas slábne, ale celkově je mimořádně vitální.

Vzhledem k tomu, že nauky jsou pro nás a v zásadě i o nás, musejí být nutně i poněkud antropocentrické (ne nadarmo existuje v poměru k počtu druhů nejobsáhlejší písemnictví o primátech; od nich a od savců začíná i zákonná ochrana zvířat; zabití šimpanze je dnes téměř zločinem, zabití psa počinem krajně nepopulárním, střílení ptáků je rovněž podezřelé - nechat leknout rybu už víceméně lhostejné, eventuelní utrpení mšic po postřiku insekticidem nedojme vůbec nikoho, v pražení kávy už se nespatřuje problém - antropocentrismus je tudíž latentně obsažen ve všem, co smášlíme a činíme).

(Otázky a odpovědi na Karlově universitě - A.D. 1400: Proč jsou labutě bílé? Protože je Stvořitel bílými mít chtěl. A proč tomu tak chtěl? Inu nevíme, ale Stvořitel ve své moudrosti jistě věděl, co činí. - A.D.2007: Proč jsou labutě bílé? Protože se bílá barva v selekčním procesu prosadila. A proč se prosadila? To nevíme, ale protože se prosadila, nějakou výhodu vzhledem k reprodukci přinášet musela. - Z toho srovnání je i patrné, jak radikálně se podařilo se středověkým obskurantismem zatočit.)

Banky a jejich vládci zásadně ovlivňujií každodenní život obrovských území a mas lidí: čarodějové staré školy, pro které bylo uhranutí sousedovy kozy záležitostí mnoha dnů pilné práce, by zbledli závistí - některé představy lidové černé magie, třeba zavěsit na strom plachetku a "dojit" z ní mléko, správně příslušející jiným kravám, byly zrealizovány teprve komplexním světem postmoderních financí.

I na světových financích je patrné, jak mocný je pouhý chomáč důvěry - zlato, sen alchymistů, bychom ve většině bank hledali marně.

Navíc má byrokracie velký význam i stabilizační - pomáhá dlouhodobě nakonzervovat něco, co by bez jejího přičinění brzy pominulo - výraz konzervace tu není náhodný, protože výsledek jen málokdy odpovídá tomu, co mělo být uchováváno, a je předmětem všeobecných nářků, že už to "není, jak bývalo" (křesťanský mešní obřad se Poslední večeři Páně podobá asi stejně málo jako sušená švestka čerstvé či had v lihu živému) - obdobně je tomu i u "institucí" společenských; např. manželství představuje takovou "nakonzervovanou" formu milostného vztahu.

Mnohé myšlenky vzniknou mnohem spíše vždy de novo, nežli by se našly v literárním odkazu: řadu postřehů učiníme mnohem dříve sami, nežli bychom je nalezli v houštině vlastní kulturní tradice (a pokud nejsou tam, jistě budou u nějakého perského básníka či čínského mudrce). K prohledávání takové hory písemnictví ovšem lidský život pochopitelně nestačí, a proto je "přímá" cesta k náhledu v mnohém případě schůdnější.

Kreativita v jakékoli rovině je proces úsilný, bolestivý, a v mnoha ohledech je pociťována jako "trýzeň". Rozmanité lidské praktiky, vedoucí k vyhasnutí pocitu vlastního "já", vlastních přání, trápení i radostí, vedou nejen k "osvícení" a kýženému zvědomnění a "vyvanutí", ale i k úplnému vyhasnutí kreativity, která je na nevědomé procesy a utrpení jako doprovodný fenomén nerozlučně navázána.

Rovněž nemusíme zoufat, že Platón už dávno zemřel a my jej nepamatujeme - dialogy máme uchované jako kompot ve spíži. S tímto fenoménem souvisí další podstatný rys civilizace - umělé "umrtvování" toho, co je součástí civilizačního procesu, ať už hmotného, nebo duchovního - zmíněné Platónovy dialogy jsou podobným způsobem "zamrazené" jako zelenina v hypermarketech.

Zvláště intenzivní bylo od konce 19. století proticivilizační hnutí v Německu, které, snad pod traumatem násilné christianizace v raném středověku, se periodicky snaží oddělit od jižních a západních civilizačních center a nějak se vypořádat se "znečištěním" něčeho životně důležitého: v reformaci byla znečištěna původní křesťanská víra, za romantismu německý jazyk, v éře nacismu německý genom a v éře "zelených" to byla německá půda, ovzduší a les. V meziperiodách je naopak zvykem západní civilizační výdobytky hltat a dovádět k dokonalosti.

Evoluce artefaktů:
Karoserie aut, včetně těch už "vyhynulých", si nezadají třeba s vnější morfologií brouků - obě skupiny lze velmi dobře klasifikovat, vypracovávat jejich evoluční dendrogramy či určovací klíče atd.

... byly květiny (prakticky ve všech odvozenějších náboženstvích) používány jako zástupné obětiny, jak pro božstva, tak i pro zemřelé, a přeneseně pak jako "obětiny" i živým lidem, často s erotickými podtexty (což typicky bývají květiny řezané, tj. usmrcené, ne rostlé - ač by se zdánlivě k projevení přízně lépe hodila konzerva pražské šunky hýřící proteiny a nutričně-spotřební hodnotou, je přece předmětem daru květ; jak již bylo zmíněno, květy zdobí svá loubí i některé druhy lemčíků).

Je ostatně otázkou, zda hromadění kamenů a kostí jihoamerickými hlodavci viskačami (Lagostomus viscaccia), odůvodněné občas nutností broušení zubů, nemá spíše povahu přinášení a instalace mana-předmětů (dětské sběratelství a novodobá muzea jsou jen dvě další podoby téhož jevu).

Zajímavá kniha a pro mne nový pohled na souvislost přírody a kultury.
10.3.2009
Autor recenze: František Pašingr blog