František Pašingr
alias Fanýs
od dalších autorů

Titulní strana HINT

Morgan Scott Peck
Odmítnutí duše : duchovní a lidské perspektivy eutanazie a umírání [Denial of the soul]

Nakl. údaje: Praha : Pragma, c2001
ISBN 80-7205-757-X (váz.)

Některé medicínské úkony jsou evidentně úkony radikální, a podle mého názoru, u pacientů ve finálním stadiu, jako byl například Tony, jsou tyto úkony až zbytečně, bláhově a dokonce nelidsky radikální. Mezi takové zásahy patří připojení na respirátor. V jeho stavu bylo jiným podobným zásahem udržování krevního tlaku. Našly by se další a další případy, například výživa nasogastrickou infuzí. Další ohavností by bylo napojit Toniho na dialýzu v případě, že by mu selhaly ledviny. Mohl bych pokračovat, ale mým úmyslem není detailoně procházet celý arzenál medicínských zásahů.

Se zkušeností z operací a s vědomím, jak silná bolest mě čeká, jsem přivolal sestru a řekl jí, že budu brzy potřebovat injekci.
"Za pár minut vás převezeme nahoru na pokoj," řekla mi, "a tam vám injekci dají, jen co tam dorazíte."
To znělo rozumně. Tak jsem čekal. A čekal. A čekal. Přibližně během půl hodiny prošla má bolest postupně všemi fázemi od mírné až po prudkou. Znovu jsem přivolal sestru. "Řekla jste mi, že injekci můžu dostat, jen co mě převezou na pokoj, a měli mě tam odvézt okamžitě. To bylo před půlhodinou. Kdy mě tam sakra mají převézt?"
"Zřízenec, co pacienty vozí, šel na oběd," vysvětlila mi klidně sestra.
Já jsem tak klidný nebyl. "Buď mi dáte injekci hned teď," zařval jsem, "nebo hned seženete zřízence, který by mě převezl na pokoj, nebo si vás podám u soudu!"
Podařilo se jí okamžitě sehnat zřízence, který mě odvezl na pokoj, kde jsem opravdu nakonec injekci dostal. Pravděpodobně jsem byl schopen pustit se do takového souboje jen proto, že jsem byl dosti zkušený lékař. Děsím se pomyšlení na jiní lidi, kteří podobnou autoritu postrádají, kteří se stávají oběťmi nejen striktních pokynů, nýbrž i rozpisu obědů, jenž plnění takových pokynů znemožňuje. Nechci, aby z mých slov vyplývalo, že lpění na rozpisu obědů je cosi nereálného, ale že může být necitlivé a lehkomyslné. Rozpisy se dají přizpůsobit, bolest ne. Pokusy přimět bolest, aby se přizpůsobila rutinním organizačním předpisům, zavánějí sadismem.

Na str. 137 se sympatický psychiatr promění v kazatele:
Duše je Bohem stvořený, Bohem vychovávaný, jedinečný, nesmrtelný lidský duch se schopností vývoje.

Přesto však považuji většinu sebevražd za hřích. Konkrétně za hřích domýšlivosti. Ať už si toho jsou vědomi či ne, to, co si většina sebevrahů sama pro sebe říká, je: "Je to můj život a s ním si můžu dělat, co chci. Jelikož jsem svým vlastním stvořitelem, mám také právo být svým vlastním ničitelem." To je přímo ukázková domýšlivost.

Mluví k němu Duch svatý:
Příštího odpoledne, když jsem v pracovně své ženy hledal nějaké papíry, se ten hlas vrátil: "Přečti si Knihu Danielovu," zopakoval. Tenkrát jsem už hlavou nezavrtěl. S jistou zkušeností se schopností Ducha svatého trvat na svém jsem poznal, že mě Bůh může k něčemu ponoukat, ačkoli jen On věděl k čemu a proč.

Pokud není posmrtný život, není nic, na co bychom se mohli připravovat. Pokud naše duše nejsou nesmrtelné, pokud prostě jen umřeme, není žádný důvod, proč bychom svou smrt neměli uspíšit. Zabalit to radši o trochu dříve než později. Eutanazie by potom byla opravdu smysluplným řešením.

V další kapitole se naštěstí autor vrací k tomu čemu rozumí - k psychiatrii.
Teprve na posledních stránkách se snaží od euthanasie odradit a poukazuje na víru a Boha. Neustále se snaží propagovat hospice. Dle jeho popisu hospice však soudím, že hospic je jen pomalejší verze euthanasie, zvláště vzhledem k tzv. dvojímu účinku utěšujících prostředků. Pokud pacient nemá trpět musí dostávat velké dávky utišujících prostředků, které však urychlí jeho smrt v hospicu.

Podle římskokatolického učení by lékař mohl pacientovi dát morfin, třebaže by takový léčebný postup uspíšil pacientovu smrt. Věc je založena na principu dvojího účinku, podle něhož je přípustné učinit krok, který má negativní účinky za předpokladu, že úmyslem je dosáhnout účinku pozitivního. Negativní účinek však nemůže být použit jako prostředek k dosažení pozitiva. Pacientovi s rakovinou by tedy k omezení bolesti a úzkosti mohly být ordinovány stále se zvyšující dávky morfinu, třebaže by mu tato léčba v konečném důsledku mohla zkrátit život. Předně by nebyla přípustná smrtelná dávka, protože v tom případě by bylo úmyslem způsobit smrt a nikoli ulevit bolesti. Římskokatolickýpostoj tedy dovoluje lékařům užít efektivních prostředků ke zmírnění utrpení umírajících pacientů, ale neschvaluje přímé zabíjení.

Takže smrt jako vedlejší účinek léků na utišení bolesti. Z takového závěru mám neodbytný pocit, že autor je nadšený zastánce hospiců, aby kazatelé získali trochu času hučet do pacientů, kteří by se jinak rozhodli pro euthanasii.

Obávám se hlavně poselství, kterého by se společnosti dostalo. Šlo by o další světské poselství, že nemusíme zápasit s Bohem, další poselství popírající duši a sdělující nám, že tento život je výhradně náš a můžeme si s ním nakládat podle libosti. Bylo by to velmi neradostné poselství. Nepodporovalo by nás, abychom čelili přirozenému existenciálnímu utrpení života, abychom se učili, jak ho překonávat, abychom se naučili, jak čelit útrapám - druhu útrap, které volají po naší odvaze. Místo toho by šlo o poselství opravňující nás zvolit si snadné východisko. Šlo by o poselství tlačící naši společnost dále tím nejhorším směrem, kterým se ubírá. Děsím se následků.

Mne, jako nevěřícího, tím vlasně ujistil, že ethanasie je užitečná, protože jinak je člověk nucen spáchat sebevraždu dříve, dokud to ještě může udělat bez pomoci.
25.1.2009
Autor recenze: František Pašingr blog