František Pašingr
alias Fanýs
od dalších autorů

Titulní strana HINT

Irvin D. Yalom
Existenciální psychoterapie [Existential psychotherapy]

Nakl. údaje: Praha : Portál, 2006
ISBN 80-7367-147-6 (váz.)

Celou tlustou knihu jsem přečetl se zájmem jako by to byl napínavý román a ne odborná kniha.

Smrt

Koneckonců, neurotičtí pacienti (i terapeuti) mají svých starostí dost, než by si přidávali nádavkem takové bujaré položky jako smrt a ztráta smyslu.

Smrt, říkávali stoikové, je ta nejdůležitější událost v životě. Učit se dobře žít znamená učit se dobře umírat; a naopak učit se dobře umírat znamená učit se dobře žít. Cicero řekl: "Filozofovat znamená připravovat se na smrt." a Seneca: "Nikdo jiný si nevychutná tu pravou chuť života než ten, kdo je ochoten a připraven život opustit."

Přijetí myšlenky smrti nás zachraňuje; spíše než by nás odsoudilo k životu v hrůze a bezútěšném pesimismu, působí jako katalyzátor, jenž nás vrhá do autentičtějšího způsobu žití a zvyšuje naši radost ze života. Jako důkaz máme svědectví lidí, kteří prožili osobní setkání se smrtí.

Jiný člověk, universitní profesor, se v důsledku vážného zápasu s rakovinou rozhodl si užít budoucnost v akuální přítomnosti. S údivem zjistil, že nemusí dělat věci, které dělat nechce. Když se po operaci zotavil a vrátil do práce, jeho chování se dramaticky změnilo: zbavil se čestných administrativních povinností, ponořil se do výzkumu, který jej nejvíce vzrušoval (nakonec dosáhl celonárodního věhlasu) a - budiž to lekce pro nás všechny - nikdy už nepřišel na žádnou schůzi katedry.

"Smrt je něco jako určitý druh přednášejících," napsal novelista John Fowles. "Neslyšíte, co říká, dokud si nesednete do první řady."

Data odhalila, s velkou mírou významnosti, že "když se život zdál uspokojivý, umírání bylo méně problematické... Menší uspokojení z dosavadního života se pojilo s problematičtějším pohledem na nemoc a její výsledek". Čím menší životní spokojenost, tím větší byly deprese, úzkost, hněv a celkové obavy z nemoci, a menší spokojenost s lékařskou péčí.

Část o úzkosti ze smrti je zajímavá, ale jen potvrdila co jsem již věděl. Smrti jako takové se nebojím. Vadilo by mi zdlouhavé umírání.

Svoboda

Na nejhlubší rovině je odpovědnost součástí existence. Uvědomil jsem si to před mnoha lety díky jedné prosté zkušenosti, která byla tak silná, že mi zůstala v živé paměti. Potápěl jsem se sám v teplých slunných, čistých vodách jedné tropické laguny a prožíval jsem, tak jak je u mně ve vodě obvyklé, velmi příjemný a blažený pocit. Cítil jsem se ve svém živlu. Teplá voda, krása korálového mořského dna, trpytivé stříbrné rybky, neónově jasné klipky, pomci královští, masité prsty sasanek, estetický požitek z klouzání a proplouvání vodou, to všechno dohromady vytvářelo podmořský ráj. A pak, z důvodů, které jsem nikdy nepochopil, jsem prožil náhlou a radikální změnu pohledu. Náhle jsem si uvědomil, že žádný z mých vodních společníků můj příjemný zážitek nesdílí. Pomci královští nevěděli, že jsou nádherní, rybky nevěděly, že se třpytí, klipky, že jsou zářivé. Stejně tak, když na to přijde, nevěděly černé ježovky nebo odpadky na dně (které jsem se snažil nevidět) o své ošklivosti. Ten pocit, že jsem tady jako doma, pocit příjemna, radosti, krásy, lákavosti, pohodlí - nic z toho ve skutečnosti neexistovalo. To já jsem vytvořil celý ten prožitek! Stejně tak bych mohl proplouvat zanaštěnými vodami, na nichž se pohupují prázné umělohmotné obaly, a mohl bych si sám vybrat, jestli to budu považovat za krásné, nebo odporné. Na nejhlubší úrovni ta volba a přístup byly v mých rukou. V Husserlových pojmech má noema ("význam") explodovala a já jsem si uvědomil svou konstitutivní funkci. Bylo to, jako bych nakoukl trhlinou v závěsu všední reality a zahlédl více fundamentální a hluboce zneklidňující skutečnost.

Utvářet sebe a svůj svět (a být za to odpovědný), stejně jako si svou odpovědnost uvědomovat, je velmi děsivý poznatek. Uvažme jeho důsledky. Nic ve světě nemá jiný význam než ten, který člověk sám vytvořil. Neexistují žádná pravidla, žádné etické systémy, žádné hodnoty; neexistuje žádný vnější referent; ve vesmíru není žádný velkolepý záměr. Podle Sartra je sám člověk stvořitelem (to má na mysli, když říká, že "člověk je bytost, jejímž záměrem je být Bohem").

Alternativy se vylučují. Hlavní hrdina románu Johna Gardnera Grendel se vydal za starým knězem, aby se poučil o tajemství života. Ten moudrý muž řekl: "Největším zlem je, že čas je věčné zanikání a bytí v sobě vlastně nese zánik." Své meditace o životě shrnul do dvou prostých, leč hrozivých vět, do čtyř ničivých slov: "Věci pomíjejí: alternativy se vylučují." Považuji poselství toho kněze za hluboce oduševnělé. "Věci pomíjejí" je průvodním tématem prvního oddílu této knihy a "alternativy se vylučují" je jedním ze základních důvodů, proč jsou rozhodnutí obtížná.

Rozhodnutí jako hraniční zkušenost. Plně si uvědomit svou existenciální situaci znamená uvědomit si, že je člověk sám svým tvůrcem. Uvědomit si, že člověk sám sebe utváří, že neexistují žádní absolutní vnější činitelé, že člověk sám dodává světu smysl, znamená to uvědomit si svou základní nezakořeněnost.

Má-li člověk sám sebe milovat, musí se chovat tak, aby se mohl obdivovat.

Osamělost

Proces nejhlubšího zkoumání - proces, který Heidegger označuje jako "odtajení" - nás vede k poznání skutečnosti, že jsme koneční, že musíme zemřít, že jsme svobodní a že své svobodě nemůžeme uniknout. Rovněž se dozvídáme, že člověk je neúprosně sám.

Ztráta smyslu

"Představte si šťastnou skupinu hlupáků, kteří jsou zabráni do práce. Nosí cihly přes dvůr. Jakmile všechny cihly vyskládají na jednom konci, začnou je přenášet zpátky na konec opačný. Tak to pokračuje bez přestávky a oni jsou každý den a každý rok zaměstnáni stále tímtéž. Jednoho dne se jeden z bláznů zastaví na dostatečně dlouhou chvilku, aby si stačil položit otázku, co to vlastně dělá. Přemítá, jaký má to přenášení cihel smysl. Od toho okamžiku už není se svým zaměstnáním tak úplně spokojený, jako byl předtím.
Já jsem tím hlupákem, který přemýšlí, proč přenáší cihly."
Tento dopis před sebevraždou, tato poslední slova zoufalé duše, která se zabila, protože v životě neviděla žádný smysl, poslouží jako strohý úvod k otázce, jež je opravdu otázkou života a smrti.
Něco podobného mne kdysi napadlo při pozorování lyžařů na sjezdovce. Jenže tam je trochu rozdíl. Proč by nejezdili, když je to baví, ale smysl to nemá. Totéž podle mne platí o životě.

"Člověk není nic než složitý biochemický organismus poháněný spalovacím systémem, který dodává energii počítačům s úžasnými úložnými možnostmi pro uchování kódovaných informací." Tudíž láska nebo altruismus nebo hledání pravdy či krásy není "nic než" vyjádřením jednoho nebo druhého ze základních pudů v teorii duality. Z tohoto redukcionistického pohledu, jak zdůrazňuje Frankl, "se všechny kulturní výtvory lidstva stávají vlastně vedlejšími produkty pudu k vlastnímu uspokojení".

Například dělník na montážní lince nejenže nemá při práci žádné tvůrčí uplatnění, ale systematicky se začíná považovat za nemyslící součástku v továrním soukolí. Navíc většina práce postrádá vnitřní hodnotu. Jak mohou lidé z armády úředníků, vykonávající "horečnou" práci v obrovských byrokratických systémech, věřit, že jejich činnost má nějakou hodnotu? Jak se při populační explozi a při jejím pokrytí v hromadných sdělovacích prostředcích může člověk vyhnout pochybnostem o tom, že plození a vychovávání dětí je k něčemu dobré, přinejmenším pro naši planetu nebo pro lidský rod?

Východní svět nikdy nepředpokládá, že život má nějaký "smysl", nebo že to je problém, který se má vyřešit; míwsto toho je život tajemství, které se má prožít. Indický mystik Šrí Rádžníš říká: "Existence nemá žádný cíl. Je to čistá cesta. Cesta životem je tak krásná, tak kdo by se staral o její cíl?" Život prostě je a my jsme jednoduše do něj vrženi. Život nevyžaduje žádný důvod.

Když člověk poodstoupí od života příliš daleko, je na tom něco nezdravého. Když se vyčleníme ze života a staneme se vzdálenými diváky, přestane nám na všem záležet. Z tohoto úhlu pohledu, který filosofové označují jako "galaktický" nebo pohled z "oka mlhoviny" (nebo jako "kosmická" či "globální" perspektiva), se my i naši bližní jevíme malicherní a hloupí. Stáváme se pouze jednou s nesčetných forem života. Životní činnosti se zdají být nesmyslné. Bohaté prožitky jsou ztraceny v nekonečném běhu času. Cítíme, že jsme jen mikroskopické tečky a že veškerý život spotřebuje jen zlomek kosmického času.
Galaktický pohled představuje pro terapeuty značný problém. Na jedné straně se zdá neochvějně logický. Koneckonců, schopnost uvědomovat si sám sebe, vykročit mimo sebe, vidět se z nadhledu je jednou z nejoceňovanějších lidských vlastností. Právě to dělá člověka člověkem. Ve většině situací širší, obsažnější úhel pohledu obecně poskytuje pozorovateli větší objektivitu: přesto tato konkrétní perspektiva odčerpává vitalitu. Neboť když by ji člověk zaujímal dlouhodobě, má to za následek hlubokou sklíčenost, a je-li v ní ponořen neustále, může mu to být osudné.

Nejvíce jsem se těšil na poslední část této knihy, která je o smyslu života. Autor se zde zamýšlí jak pomoci pacientům, kteří ztratili smysl života. Trochu se to minulo s mým očekáváním. Smysl života neznám, ale nemám s tím problém. Mám rovněž pocit, že ho nezná ani autor a snaží se to nějak obejít. To jistě může pomoci lidem, kteří trpí ztrátou smyslu života, ale sám smysl tím nenajde.
16.11.2008
Autor recenze: František Pašingr blog