František Pašingr
alias Fanýs
od dalších autorů

Titulní strana HINT

Gordon Livingston
Příliš brzy starý, příliš pozdě moudrý : třicet pravd, které je nutné znát [Too soon old, too late smart]

Nakl. údaje: Praha : Beta, 2006
ISBN 80-7306-265-8 (váz.)

Další z knih, které stojí za to si přečíst a vybrat si z nich co se nám hodí.

Stojíme tvářív tvář někdy matoucí roli, jakou hraje paradox v našich životech. Příkladem může být známá rada "Dej pozor na to, co si přeješ". To, po čem jsme v mládí toužili, nás později může pobavit, nebo v nás vzbudit lítost. Co se stalo z té dívky, která nás okouzlovala na střední škole? I kdybychom se s ní oženili, osoba, do níž jsme se tenkrát zamilovali už je jen vzpomínkou, stejně jako, želbohu, i city, které v nás probouzela. Málokdy se stane, že jsme opravdu šťastní, když se splní to, po čem jsme nejvíc toužili. Osud má, jak se zdá, smysl pro humor.

A to je ten konečný a rozhodný paradox: V čase, jenž nám je vyměřen, můžeme být šťastní, jedině když si uvědomíme, že jsme smrtelní. Naše vztahy k těm, jež milujeme, určuje vědomí, že vše a všechno je pomíjivé. Schopnost z něčeho se radovat vyžaduje buď zdravé popření, nebo odvážné přijetí ubíhajícího času a vyhlídky na konečnou porážku.
Osobně bych smrt nenazýval porážkou, ale je to názor autora.

Jednou z příčin našeho strachu ze stárnutí je fakt, že ti, kdo nás předešli, nám nám většinou byli ubohými vzory. Většina rodin, s nimiž jsem hovořil, pokládala své stárnoucí příbuzné za břímě. Jen málokdy se bere v potaz, že staří lidé mohou mladým předávat moudrost a životní zkušenosti. Důvod? Většina starců myslí jen na sebe a pořád si stěžuje.

Znám spoustu lidíé, kteří se děsí telefonátů rodičů a zvláště odpovědi na otázku "Jak se ti daří?" Co může být méně zajímavé a protivnější než litanie o bolestech, potížích, střevních problémech, přednesená hádavým tónem člověka, který si uvědomuje, že na jeho utrpení není léku a bude se zhoršovat.

Jak reagujeme na to, když nám někdo říká, co máme dělat? Většinu z nás to dopálí a zatvrdíme se. Ať už je náš odpor otevřený ("Neudělám to") nebo pasivně-agresivní ("Zapomněl jsem"), výsledkem bývá všeobecná frustrace. Nejsme od přírody poslušní. Většina z nás jsou potomci lidí, kteří podnikli nebezpečné cesty za svobodou a seberealizací a byli ochotni pro obranu těchto hodnot hodně obětovat. Jsme geneticky naprogramování k pochybování o autoritách.

Kdyby se podařilo najít prostředky, které by lidi postrčily tímto směrem - lepší práci, vzdělání, možnost zlepšit si život, spravedlnost a dostatek příležitostí -, ztratily by drogy na své přitažlivosti. Trestání dodavatelů se ukázalo být neúčinné. Větší naději na vítězství v tomto zápase mezi přechodnou rozkoší a trvalejším uspokojením by měla léčba a sociální jistoty.
Domnívat se, že sociální jistoty odstraní drogy je pěkný blud. Bohatí snad nefetují?

"Dobrá zpráva je, že se lidský život prodlužuje; špatná zpráva je, že se ty roky připojují ke konci."

Lidé stále putují do Lurd a odhazují před jeskyní na hromadu berle a invalidní vozíky na důkaz moci, jakou má víra.
Jediné, co tam pochopitelně neuvidíte, jsou umělé končetiny. I zázraky mají své hranice. To zrychlené uzdravování je patrně založené na víře, že jim Bůh pomůže.


3.10.2007