Roman Krása
alias Element

Recenze převzaté ze stránek http://romankrasa.webnode.cz , kde můžete najít mnoho dalších zasvěcených recenzí nejen knih, ale i divadla, filmu apod. (včetně autorovy vlastní tvorby).

od dalších autorů



Titulní strana HINT

Erich Maria Remarque
Na západní frontě klid [Im Westen nichts Neues]

Nakl. údaje: V Praze : Pro edici Světová literatura Lidových novin vydalo nakladatelství Euromedia Group, 2005
ISBN 80-86938-03-4 (váz.)

Ukázka: „Už nejsme žádná mládež. Už nechceme svět brát útokem. Jsme lidé prchající. Prcháme před sebou samými. Před svým životem. Bylo nám osmnáct let a začali jsme milovat svět a život; a museli jsme na něj střílet. První granát, jenž dopadl, zasáhl naše srdce. Jsme odříznuti od činorodosti, od snažení, od pokroku. Už v to nevěříme; věříme ve válku.“

Hlavní postavou románu „Na západní frontě klid“ je devatenáctiletý Pavel Bäumer, který spolu se svými přáteli narukoval do první světové války a bojuje v ní již několik let. Již je to nějaký ten pátek, co seděli ve školních lavicích, smáli se vtipům, potají pokukovali po děvčatech. Tahle doba se jim zdá tak vzdálená, až z toho píchá u srdce.  Na frontě musejí snášet trampoty, naději i zoufalství. Každý den je pro ně zázrakem. Každá kulka, která je minula, se počítá, ale oni nehledí do minulosti, nesmějí. Kdyby to totiž udělali, nejspíš by zešíleli. Musí čelit propovídkám a rozkazům nadřízených; sedět dny v zákopech; v náručí držet umírajícího kamaráda a přitom si říkat, že tohle mohlo potkat právě tak je. Stačilo jen o sekundu později zastrčit hlavu do úkrytu, jen o vteřinu později vypálit, a leželi by zde oni a jiný přítel by je držel v náručí. Na západní frontě klid je stále živý a neuvěřitelně silný a dojímavý příběh party dospívajících, kteří jsou ale naneštěstí mnohem starší než se zdají. Formovala je válka, její strasti, její hrůzy. Utvářel je každý granát, který je minul a jehož střepiny do nich vyryly hluboké rány, avšak rány v duši se již nikdy nezhojí – trvají. A tak každý další den se strachem obouvají svá vojenská bagančata a čekají, kam půjdou tentokrát. Na Sommu? Do Ruska?
A když se jim poštěstí dostat několik dní volna, kdy se mohou vrátit domů, zjistí, jak moc se změnili. Knihy vystavené na policích v jejich před lety dětském pokojíku se zdají na míle vzdálené. A oni jsou odcizeni od společnosti. Jsou jiní – nepochopení. Kde kdo se jich vyptává, jaké to tam je, jaké zážitky mají, zda li pak byli v akci. Ale skutečně se jedná o zážitky? Mohou těm lidem bez ostychu povědět, co viděli? Čemu čelili? Co se jim honilo hlavou, když se jim do břicha zabodl bajonet? Kráčí zalidněnou městskou ulicí a cítí, že sem jaksi nepatří. Patří do boje. Již jsou jinde, na jiné straně. Na straně, kterou si před lety vybrali a s tím musejí do konce života žít. Již nepoznají, co je láska; co znamená mít cíl. Jejich jediný cíl je přežít tyhle hrůzy a jedinou láskou je láska k životu. Zůstali ochuzeni o vše, co dělá život životem. Bylo jim odepřeno poznat život z jiné stránky, než je ta z Cháronovy lodi. A když se shledají se svou rodinou, jak se jim mají podívat do tváře? Jak se na ně tváří jejich otec, který je do války naháněl, neboť chtěl ze svého syna hrdinu a namísto něho před ním nyní stojí troska, bytost zlomená frontou a smrtí postupující od zákopu k zákopu?
Přátelé umírají a vy zůstáváte sami v poli střepin, granátů a neustupující palby. Krčíte se v zákopu a před sebou vidíte všechny ty tváře, které jste tolik milovali, jímž jste děkovali. A když kolem sviští kulka, snad i doufáte, že si letí pro vás. Ať už je konec, ať tohle skončí, prosím.
Síla a hloubka románu „Na západní frontě klid“ je každým rokem, každou zkušeností, jíž stárnu, dojímavější a údernější. A každá další četba mi dává cosi nového, snad poznání, možná strach, čeho jsme schopni. A tak ji čtu znovu a stále a věřím, doufám, že tohle nás nepotká, ale vím, že to je pouze mé zbožné přání, protože vše, co dnes znám, může skončit jedinou osudovou chybou a pak se mi staneme těmi lidmi, bezpochyby mnohými nazvanými hrdiny byť my sami si tak připadat nebudeme, o nichž budou ostatní číst v knihách a plakat nad jejich ztracenými životy. A budou si klást otázku: „Bylo tohle všechno nutné?“ A stejně jako my dnes, také oni budou mít přání a sny, vize, s nimiž půjdou kupředu čelit budoucnosti.

Autor recenze: Roman Krása http://romankrasa.webnode.cz

_
_